Nehemiáš 8: Vyzdvižení Božího slova před lidem
Nehemiáš 9: Pokořený lid před Bohem
Nehemiáš 10: Smlouva o zachovávání Slova
Nehemiáš 7,73, poslední věta, a Nehemiáš 8
Velkým předmětem, kolem něhož se pohybuje vše ve třetím oddílu knihy Nehemiáše, je obnovení autority Božího slova. Takto je významné, že poslední zaznamenané oživení mezi Božím lidem ve dnech Starého zákona se týká vztyčení zdí a bran a opětného vyhlášení autority Božího slova. Dále je jasné, že tyto dvě charakteristiky tohoto posledního oživení jsou spolu úzce spojeny a závisejí jedna na druhé.
Na jedné straně stavba zdí, postavení bran, ustanovení vrátných, zpěváků a Levítů – to vše by bylo nadarmo, pokud by to nebylo vykonáváno v souhlasu s Božím slovem.
Na druhé straně, když se ostatek vrátil na Boží základ pro Jeho lid – do Izraelské země – když postavil dům, zdi a brány – vidí jako možné a poměrně snadné poslechnout směrnice Slova. V Babyloně se mnohé z Božího slova stalo mrtvou literou, když samo to místo znemožnilo vykonávat jeho nařízení, nebo jen omezeným způsobem. V zemi se vše stává prostým.
Nemá toto poslední oživení ve starozákonních dnech co říci Božímu lidu v závěrečných dnech křesťanstva? Nevyžaduje rostoucí zlo v křesťanstvu, boj za pravdu a příchod Pána pravé oddělení na straně Božího lidu? A nenalézají se ti, kteří se skutečně oddělí od zla podobně jako ostatek v Nehemiášových dnech, v postavení, které umožňuje poslouchat Boží slovo? A tak oživení v Nehemiášových dnech ukazuje způsob, jakým Duch Boží zvláště působí v těchto posledních dnech. Rozhojňující se zlo vyžaduje oddělení a oddělení umožňuje poslouchat Boží slovo.
Tyto principy jsou pro nás ilustrovány v 8. kapitole Nehemiáše. Když dokončili stavbu zdí a postavení bran, „shromáždil se všecken lid jednomyslně do ulice, která jest proti bráně vodné“, s přáním slyšet „knihu zákona Mojžíšova, který vydal Hospodin lidu Izraelskému“ (verš 1).
Je důležité všimnout si, že „všechen lid“ (nikoli pouze ti, kteří byli uvnitř města), je dotčen tímto hnutím. Závěrečná věta kapitoly 7 (kterou začíná tento nový oddíl knihy) konstatuje, že „synové Izraelští byli v městech svých“. Příběh okamžitě pokračuje kapitolou 8 a říká, že „shromáždil se všechen lid jednomyslně /jako jeden muž/“. Tento výraz „všechen lid“ je opakován stále znovu (viz verše 3, 5, 6, 9, 11, 12, 13 a 17). To je důležité, poněvadž jsou stále vnucovány výklady Nehemiášovy knihy, které obsahují rozlišování mezi těmi, kteří byli uvnitř města, a těmi, kteří byli vně. To tento obraz ani na chvíli nedovoluje. Lid, ať uvnitř zdí nebo vně, byl „jeden“ a shromaždil se „jednomyslně /jako jeden muž/“. Zdi byly pro ochranu domu, nikoli pro rozdělení lidu. Nebyly vztyčeny, aby vytvořily dvě skupiny mezi Božím lidem, a v tom příběhu to neudělaly.
Posluchačstvo se skládá z mužů a žen a všech, kdo mohli slyšet s porozuměním. A taková byla vážnost u lidu, že od jitra až do poledne „uši všeho lidu obráceny byly ke knize zákona“ (verše 2 a 3).
Boží slovo bylo zřetelně čteno a byl udáván smysl, aby lid mohl čtenému rozumět. A Bůh zapsal Své schválení tohoto návratu k Jeho slovu tím, že zaznamenal jména těch, kdo se zvláště zabývali tímto dílem, ať už byli spojeni s Ezdrášem, když se obraceli k Bohu s chválou u příležitosti otevření knihy, anebo při skutečném čtení a udávání smyslu slov (verše 4-8).
Ve zbývající části kapitoly vidíme bezprostřední účinek ustanovení autority Slova nad lidem. Ono jako vždy dosahuje svědomí a povzbuzuje srdce. Ale dílo svědomí přichází první: „Nebo plakal všechen lid, když slyšeli slova zákona.“ (v. 9) Když naslouchali Slovu, svědomí jim říkalo, jak daleko se vzdálili od jeho ustanovení. Ale jestliže Slovo ukazuje selhání člověka, také zjevuje věrnost Pána. A tak jestliže právem plakali kvůli svému vlastnímu selhání, tu jsou také povzbuzeni k tomu, aby se radovali v Pánu, neboť jim je řečeno: „Radost Hospodinova budiž /jest/ vaše síla.“
Takto povzbuzený lid dává Pánu Jeho díl. Jakkoli velké je jejich selhání, jakkoli mnoho musejí vyznávat a v náležitý čas se kořit před Pánem, přece jejich selhání nemusí být příčinou toho, aby byl Pánu odpírán Jeho díl. Ba jejich nevěrnost jen tím více ve velebení zvyšuje neměnnou věrnost Pána a vyvolává chválu Jeho lidu.
Tak dochází k tomu, že lid drží svátek stánků. Ten byl posledním svátkem roku, dokončuje cyklus svátků, a tak v předobrazu ukazuje slavný konec všech Božích cest s Jeho lidem, kterými je přivede do požehnání tisíciletého království přes jejich dlouhou historii selhání.
Nejenže lid drží svátek, ale činí tak v souhlasu s Božím slovem. Nebyla to nová věc, držet ten svátek – lid to dělal i v předchozím oživení pod Ezdrášem (Ezdráš 3); ale ode dnů Jozue jej nedrželi se stánky „podle přikázání“ Slova (18. v. – přel.) A nemůžeme v našich dnech říci, že ačkoli večeře Páně byla držena po všechny temné věky, tu přece teprve když někteří nemnozí byli vysvobozeni ze zajetí lidských náboženských systémů, mohla být zbavena všech modlářských ceremoniálních a pověrečných lidských přídavků a být opět držena ve svaté jednoduchosti v přítomnosti Pána? Vyznačuje to tendenci k návratu k systému, když večeře začíná být znovu obklopována tajemností a ceremoniemi, anebo když ji vysluhují určité vybrané osoby v určitém stanoveném pořádku postupu, byť i nepsaném.
A právě tak, jako večeře Páně nás vede kupředu k příchodu Pána, a přece je svátkem připomínání, tak svátek stánků hledí kupředu ke dni budoucí slávy, je-li držen v souhlasu se Slovem. Zároveň je však také slavností připomínání a vzpomínání na to, jak Pán vedl lid cestou pouští, během které bydleli ve stanech.
Držení svátku podle Slova poskytlo příležitost k velmi jasnému svědectví ve velmi temném dni a jasně ukazuje nesmírně povzbuzující princip, totiž že čím je den temnější a okolnosti slabší, tím jasnější je svědectví vydávané těmi, kteří jsou poslušni Slova.
Byly to temné dny v historii Izraele, když Ezechiáš slavil Fáze. Ale abychom našli obdobu k Ezechiášovu oživení, musíme jít dvě stě padesát let zpátky ke dnům Šalomounovým (2. Par. 30,26). A byl to ještě temnější den, když Joziáš slavil Fáze, a přece jeho oživení bylo tak jasné, že ani slavné dny Šalomounovy neposkytovaly takové svědectví. Musíme jít pět set let zpátky ke dnům Samuele proroka, abychom nalezli obdobu (2. Par. 35,18).
Ale v Nehemiášových dnech se domácnost víry nesla ke svému konci – tma houstla a okolnosti byly slabší než kdy předtím. A přece když si jsme vědomi skutečnosti, že tento slabý ostatek jednal podle Slova, tu svědectví, které vydávali, bylo tak jasné, že nemůže být nalezeno nic, co by s tím mohlo být srovnáváno po roky zajetí, dlouhou historii králů nebo dny soudců. Aby byla nalezena obdoba, jsme neseni zpět tisíc let ke dnům Jozue syna Nun (v. 17).
Jak hluboce působivý a bohatý na povzbuzení je tento krásný výjev pro Boží lid, který se nalézá v posledních temných dnech historie Církve na zemi. Jestliže jen takoví budou chodit ve svatém oddělení od zlého a v poslušnosti Božího slova, shledají, že ačkoli se tma všude kolem prohlubuje a slabost okolností se zvětšuje, výsady, z kterých se těší, a to malé svědectví, které vydávají, budou jasnější a čistší než po všechnu tu dlouhou historii selhání Církve v její odpovědnosti. Takové svědectví nenajde svou obdobu, kromě prvních dnů historie Církve.
Nehemiáš 9
Návrat k Božímu slovu vedl lid nejprve k tomu, že dal Pánu Jeho díl, jak je to ukázáno v předcházející kapitole. Druhý výsledek je vidět v této kapitole, ve které lid zaujímá své pravé místo před Bohem a uznává své stálé selhání v minulosti a svůj slabý stav v přítomnosti.
Když lid vyvýšil Pána ve svátku stánků, uvědomuje si neslučitelnost udržování spojení nehodících se k Pánu. Proto je svátek bezprostředně následován „oddělením“ a „vyznáním“. „Oddělilo se pak bylo símě Izraelské ode všech cizozemců a stojíce, vyznávali hříchy své.“ (v. 2) Stále je povinností všech, kdo jmenují jméno Páně, aby odstoupili od nepravosti. Ale oddělení, je-li pravé, vyžaduje vyznání; neboť vůbec už ta skutečnost, že se musíme oddělovat, je důkazem toho, že jsme byli ve špatných spojeních, a toto zlé si žádá vyznání. Pak by opět vyznání bez oddělení bylo neskutečné, neboť jak můžeme pokračovat ve zlu, které vyznáváme? Proto správné oddělení a čestné vyznání půjdou vždy pospolu.
Ale ať lid přičítá chválu Bohu nebo se koří ze svého selhání, vše je výsledek působení Božího slova použitého na svědomí, jak je nám řečeno: „Četli v knize zákona Hospodina Boha svého čtvrtinu dne, a čtvrtinu dne vyznávali a klaněli se Hospodinu Bohu svému.“ (v. 3 – přel.)
Zbývající část kapitoly představuje vyznání lidu. To je však předcházeno chválou Pána. I když Boží lid snad velmi zklame, Pán zůstává jeho nechybujícím zdrojem pomoci. Proto lid udělal dobře, když „vystoupivše na výstupek… volali hlasem velikým k Hospodinu“, který, jakkoli velmi Ho chválíme, vždy bude „vyšší nad každé dobrořečení i chválu“ (v. 4 a 5).
A když ostatek stál, aby dobrořečil Pánu „postíce se v žíních, posypali se prstí“, je veden Bohem, aby vyslovil obdivuhodné sedminásobné přičtení chvály, která přináší Boha před duši v majestátu Jeho Bytosti a velikosti Jeho cest. A že takový pohled na Boha v Jeho slávě a milosti je nutný pro pravé vyznání, je zřejmé. Neboť jedině když máme Boha před svou duší, můžeme správně ocenit vážnost svého selhání.
Když lid dal Bohu Jeho místo, přehlíží svou cestu ve světle všeho toho, co Bůh je, a to vede k vyznání jejich naprostého selhání. Nenalézají nic dobrého, co by o sobě řekli. Přehlížejí svou historii v poušti (v. 16-21), v zemi (v. 22-27) a v zajetí u svých nepřátel (v. 28-31). Jejich selhání se v průběhu času zvětšovalo, projevovalo se různými formami zla. Ale jedno selhání bylo společné každému postavení – jejich ustavičná neposlušnost Božího slova. Na poušti nenaslouchali Hospodinovým přikázáním a odmítali poslouchat (v. 16). V zemi byli neposlušní a zavrhli Hospodinův zákon za svá záda (v. 26). V porobě svých nepřátel neposlouchali Hospodinova příkázání, ale hřešili proti jeho nařízením (v. 29).
Nicméně přes všechno to selhání lidu uznávají, že Bůh „nedal jim do konce zahynout, aniž je opustil“. A proto správně soudí, že Bůh je „Bůh milostivý a lítostivý“ (v. 31). Takto je to apel na Boží milosrdenství. Spojují svůj přítomný smutný stav s minulým selháním a říkají: „Nechť to není u tebe za málo, že všecky těžkosti na nás přišly.“ (v. 32) Ale i když se obracejí k Božímu milosrdenství, uznávají Boží spravedlivou vládu. Říkají: „Ačkoli ty jsi spravedlivý ve všech těch věcech, které přišly na nás. Nebo jsi spravedlivě to učinil, ale my jsme bezbožně činili.“ (v. 33) A všechnu svou špatnost sledují zpátky k neposlušnosti Slova. Neplnili zákon (v. 34); nesloužili Hospodinu, ale následovali svou vlastní vůli v „činech svých zlých“ (v. 35). A výsledkem bylo, že byli ve „veliké úzkosti“ (v. 36 a 37).
Nehemiáš 9,38, Nehemiáš 10
Lid se vrátil k Božímu slovu. Prošli před Bohem svou historii a zjistili, že zdroj jejich současné bídy spočívá v neposlušnosti Božího slova. Když jasně uviděli a uznali své minulé selhání, snaží se učinit opatření proti tomu, aby se opakovalo. Prostředek, který přijímají, aby dosáhli tohoto žádaného cíle, je vstoupit do jisté smlouvy, napsané a zapečetěné (Neh. 9,38). Nehemiáš, dvacet dva kněží, sedmnáct Levítů a čtyřicet čtyři vůdců lidu podepisují smlouvu (Neh. 10,1-27). Touto smlouvou se zavazují přísahou a prokletím (v 28 a 29):
To vše je výtečné ve svůj čas a dobu, a smlouva této kapitoly je výsledek a správný závěr vyznání předcházející kapitoly. Jak kdosi jiný řekl: „Přestat činit zlé“ má být následováno „učením se činit dobré“. To je velmi správné. Jestliže jsme dělali špatně, máme začít vyznáním toho zlého, dříve než se dáme do činění správného. Ale dělání správných věcí je nutný doprovod vyznání zlých věcí. A všechnu tu mravní vhodnost vidíme zde, když přecházíme od deváté k desáté kapitole.
Když se podíváme na znění smlouvy, je významné si všimnout, že zatím co je Božímu domu dáno velmi význačné místo, není tam žádná zmínka o zdech města ani o branách. Proč toto opomenutí, když si uvědomíme, že zvláštní Nehemiášova služba se týkala právě zdí a bran? A proč, můžeme se ptát, je tak velký důraz kladen na Boží dům? Není to proto, aby se zdůraznila ta velká skutečnost, jak napsal kdosi jiný, „že velkým testem věrnosti bylo udržování domu, podpora těch, kteří mu sloužili, a nutná poslušnost a shoda se zásadami božského pořádku, jehož byl dům vždy připomínkou a symbolem? A přece nebyla v tom domě Boží přítomnost, jako bývala za starých časů, a měl cenu jen do té míry, jak byly zachovávány jeho mravní rysy. Lid uvnitř města i lid vně města – všechen lid – skrze své podepsané zástupce dal najevo svůj úmysl přizpůsobit se Boží vůli a zaručil svou podporu domu spíše než zdi. (Zpevňování zdi bez ohledu na všeobecnost a čistotu domu by bylo jen opakování smutného odklonu a zatvrzelosti předchozích let.) Tak rodiny, dobytek, ovoce, sklizeň, vinobraní, vše ze země mělo přispívat domu pro uznání Boha a pro podporu kněží, Levítů, zpěváků a vrátných.“
To, že si tento navrátivší se ostatek uvědomil, že všechno jejich blaho a požehnání závisí na udržování domu, je velmi šťastná věc a ukazuje na cestu duchovního blaha a požehnání pro Boží lid v našich dnech (Aggeus 2,18.19). Avšak metoda, jíž se snažili dostát svým povinnostem, by měla pro ty, kdo žijí ve dni milosti, sloužit spíše jako varování než jako příklad. To, že ostatek v Nehemiášových dnech na sebe bere udržování domu cestou smlouvy, je v souladu s domácností zákona, ve které žili, a přece historie jejich národa nás chce varovat před neužitečností toho, když člověk vstupuje do smlouvy s Bohem. Neučinil Izrael ve svých prvotních dnech smlouvu s neblahým výsledkem? Po třech měsících ustavičného selhání na své straně a neúnavné milosti na straně Hospodinově vešli na Sinai ve smlouvu se slovy: „Všecka slova, která mluvil Hospodin, učiníme.“ (2. M. 24,3)
Dále po vládě zlého Manassesa došlo pod Joziášem k oživení a k návratu k Božímu slovu. Nato král učinil před Pánem smlouvu, že budou následovat Hospodina a ostříhat jeho přikázání. „Ke kteréžto smlouvě i všecken lid přistoupil.“ (2. Král. 23,3)
Jaký byl výsledek těchto smluv? Když Izrael vešel do smlouvy, že bude dělat všechno, co Pán řekl, ihned si udělali modlu a odpadli od Boha. A o smlouvě v Joziášových dnech je nám prorokem Jeremiášem řečeno, že se lid obrátil k Pánu „pokrytě /nebo: s falší/“ (Jer. 3,10).
S takovými příklady před sebou můžeme vidět nicotnost lidských smluv, a že ačkoli Boží lid se může vrátit k autoritě Božího slova a jím se soudit, přece nebude v budoucnosti schopen chodit podle něho pomocí svého vlastního úsilí.
Lid byl dokonale upřímný a velmi horlivý. Ale skutečnost, že znovu postavili zdi, vstavili brány a s vyznáním se vrátili k Božímu slovu, je zjevně oklamala a oni si mysleli, že v budoucnosti to budou dělat lépe než jejich otcové. Proto ve zjevném zapomnění své vlastní slabosti a unášeni nadšením té chvíle, vstupují do smlouvy ohledně svého budoucího dobrého chování.
A přece, když vidíme ten ostatek ve světle dispenzace (Boží domácnosti; Božího způsobu jednání s člověkem), nemůžeme říci, že měli důvod pro to, aby jednali tak, jak to učinili? Ať už smlouvu učinili nebo ne, byli pod povinností poslouchat zákon. Tuto povinnost přijali prostřednictvím smlouvy. Světlo, které měli, jim sotva dovolovalo jednat jinak, přestože se v historii jejich národa ukázala marnost smluv. Pro křesťana tu nemůže být žádná omluva. Jak se může s varováním smluv Starého zákona a ve světle pravdy, která zjevuje místo věřícího před Bohem jako „ne pod zákonem, ale pod milostí“, právem vracet ke smlouvě, která zavazuje zákonní povinností? A přece jak často se v našich vlastních dnech, stejně jako v celém křesťanském období, Boží lid zavazoval smlouvami! V určitých obdobích upřímní lidé, odsuzující převládající nízký stav mezi Božím lidem, silně a správně naléhali na návrat k Božímu slovu. A skutečnost, že někteří nemnozí to tak v určité míře udělali, je někdy oklamala k tomu, že si mysleli, že jsou nějak lepší nebo jiní, než ti, kteří šli před nimi. Výsledek byl, že se snažili zajistit pro svou budoucnost poslušnost Slova prostřednictvím toho, co v principu je smlouva napsaná a zapečetěná. V nadšení nového hnutí se snaží vyjádřit jasně a písemně limity svého společenství, podmínky, za kterých navrhovali se shromažďovat, svou metodu přijímání a charakter prvádění své kázně. A toto je rozesláno s podpisy jejich vůdců. Ale co je to v principu jiného, než podepsaná a zapečetěná smlouva, která prozrazuje zákonickost našich srdcí, jež mají ráda nějakou napsanou chartu (listinu), k níž by se uchylovala? Ale zákonická mysl, i když je velmi upřímná, je vždy nevědomá o své vlastní slabosti a důvěřuje své domnělé síle. V tom leží slabost všech takových metod, že dávají přílišnou důležitost člověku a závisejí na jeho definicích, interpretacích a snahách. Dávají příliš malou důležitost Pánu a závislosti na Jeho moudrosti, Jeho vedení a Jeho milosti.
Všichni, kdo se snaží jednat na principu napsané a zapečetěné smlouvy, shledají, že zatímco se jeví velmi snadným provádět pod vlivem nového hnutí smluvené podmínky obecenství, přece když první horlivost hnutí pomine, dohodnuté podmínky jsou stále více ignorovány, prosazuje se nezávislost a vlastní vůle a nastává rozpad. Protože tomu tak je, jen to dokazuje, že je nemožné udržovat Boží lid pospolu nějakým lidským vyznáním víry, jakkoli upřímně, pečlivě a dokonce i dle Písma vynalezeným.
Nestačí vrátit se zpět k Písmu. Musíme také mít Pána Samého, aby nás vedl, a Ducha Svatého, aby nás řídil.