Nehemiáš 4: Řvoucí lev, či vnější protivení se nepřítele
Nehemiáš 5: Zkaženost těla, či překážky dílu působené nízkým mravním stavem lidu.
Nehemiáš 6: Léčky ďábla, či překážky kladené dílu zkaženými praktikami nepřítele.
Nehemiáš 7: Správa města, či zabezpečení proti nepříteli.
Nehemiáš 4
Každé probuzení mezi navrátivším se ostatkem vyvolává protivenství v té či oné formě.
Zorobábel staví oltář a pokládá základy chrámu, a protivníci pod vedením Rechuma vzbuzují odpor (Ezdráš 4).
Proti druhému oživení pod Aggeem a Zachariášem se staví Tattenai a jeho společníci (Ezdráš 5,3).
Třetí oživení za Ezdráše nalézá protivníky v Jonatanovi a Jachziášovi (Ezdráš 10,15).
Konečně poslednímu oživení pod Nehemiášem se protiví Sanballat, Tobiáš a druzí, kteří jsou s nimi spojeni. Toto protivení se je představeno ve větších podrobnostech než ta předcházející a je plné naučení pro ty, kteří se v těchto posledních dnech snaží chodit v oddělení od zkažeností křesťanstva. Jako v minulosti, tak i dnes vyvolává každá snaha Boha se bojících lidí udržet mezi Božím lidem oddělení od zlého každou formu protivení se. Satan zcela dobře ví, že jestliže bude moci prorazit oddělení mezi Božím lidem a světem, každá pravda bude oslabena a hlubší pravdy křesťanství budou zcela ztraceny. Naopak udržování zdí oddělení, spojené se správným duchovním stavem, bude znamenat zachování všech pravd, znovu nalezených v minulých oživeních.
Když nyní přicházíme k uvažování o protivení se tomuto poslednímu oživení za Nehemiáše, tu shledáme, že nabývá různých forem. První je otevřený odpor, ve kterém je nepřítel viděn jako řvoucí lev (1. Petra 5,8). Tato forma odporu je před námi hlavně ve 4. kapitole spolu se zvláštními těžkostmi, které vytváří.
Vzpomeneme si, že Nehemiášův příjezd do Jeruzaléma zarmoutil nepřátele (Neh. 2,10). Potom rozhodnutí stavět zeď vyvolalo jejich posměch (Neh. 2,19). Nyní, když to dobré dílo je konáno, vyvolává jejich hněv a rozhořčení (Neh. 4,1) a vede k tomu, že se chápou násilných opatření, neboť se domlouvají, „aby táhli proti Jeruzalému“. Avšak protivníci se nejdříve snaží zakrýt své skutečné city zlosti pod přetvářkou opovrhování slabým lidem a jeho nedostatečnými snahami, které, jak říkají, liška zmaří. Kdyby to představovalo skutečný stav, nebylo by třeba se dále zneklidňovat. Mohli docela dobře nechat věc té lišce, aby se tím zabývala.
Když se díváme jen na vnější okolnosti, pak nepřítel s určitým zdáním pravdy mluví o tomto malém ostatku jako o „bídném /slabém/“, a dobře se může ptát: „Bude jim dovoleno to dále dělat? Což budou obětovati?“ (v. 2 – přel.) Mají to „dodělat“ a „kamení z hromad rumu křísiti?“ Ale takové otázky vynechávaly Boha a Jeho milost a mluvily jen pošetile o lišce.
Způsob, jakým Nehemiáš čelí tomuto útoku, je prostý a poučný. Tváří v tvář hněvu Sanballata, „bratří jeho a před vojskem Samařským“, odmítá být zatažen do nějaké hádky s nimi; vůbec se k nim neobrací. Nepomýšlí na nějaký kompromis s nimi, ani nejde, aby se proti nim stavěl, ale obrací se k Bohu.
Nepřítel vynechal Boha, Nehemiáš Boha uvádí. Přiznává, že lid je opovrhovaný a v „pohanění“ (v. 4). Když byl v Babyloně, uznal pohanění lidu (Neh. 1,3), ale jak jiné to byly okolnosti: tehdy byli v pohanění kvůli rozbořené zdi, nyní jsou v pohanění, protože stavějí zeď. V prvním případě bylo „pohanění“ k jejich hanbě, nyní je k jejich cti.
Kromě toho, když Nehemiáš uznal těžkosti lidu, pokračuje, aby před Bohem rozprostřel hřích jejich protivníků, a prosí, aby byli dáni „v loupež v zemi, do níž by zajati byli“. Nám nepřísluší, abychom v tomto dni milosti žádali soud pro ty, kteří se protiví, a přece jak ustavičně je v Boží vládě vidět, že ti, kteří se protiví udržování zdí oddělení, upadají do beznadějného zajetí náboženského světa.
Ale zatím co si Nehemiáš byl plně vědom odporu nepřítele a potají se proti němu staví mocí modlitby, na veřejnosti dílo pokračuje, neboť „měl lid srdce k tomu dílu“. Nebylo to prostě tak, že by jen Nehemiáš a několik vážných vůdců měli srdce k dílu, ale „lid“ měl srdce k tomu dílu. Jejich srdce bylo obráceno k práci na udržení toho, co se náleželo Bohu, pomocí zdí a bran. Tato jednota mysli a energie úmyslu jistě svědčily o díle Ducha Božího.
Ani dnes tomu není jinak. Bůh může jako tehdy vést pozornost k oddělení od zla skrze jednoho nebo dva, ale jestliže tu bude všeobecné hnutí mezi Božím lidem, které ho sjednotí v jednu mysl a snahu udržet oddělení od zlého, jistě to bude svědčit o díle Ducha Božího.
Společné vytrvání Božího lidu vzbuzuje společný odpor nepřítele (v. 7 a 8). Až dosud přicházel odpor od jednotlivců, ale nyní se Arabští, Ammonitští i Azotští spojují se Sanballatem a Tobiášem, „aby táhli k boji proti Jeruzalému“. Lidé s velmi různými zájmy a názory se mohou spojit v odporu proti hnutí, které je od Boha. A toto spojené hnutí působí, že odpor sahá k násilným opatřením. Začalo to posměchem, který se rozvinul v hněv, a končí to u násilných metod. Opět a opět se to potvrdilo v historii Božího lidu. Ti, kdo končí tím, že se uchylují k násilným opatřením, obecně začínají tím, že posměšně mluví o svých bratřích. Tak jako duch, ve kterém lid pokračuje v díle, prokazuje, že to hnutí je od Boha, tak duch odporu ukazuje, že to je dílo nepřítele. Neboť za tímto spojeným útokem je „hněv“ a „spiknutí“. „Hněv muže spravedlnosti Boží nepůsobí.“ (Jakuba 1,20) A Duch Boží nebude účastníkem postranních lidských úmyslů. Tak může být pravý charakter odporu často poznán podle jeho tělesných metod.
Boží lid si musí uvědomovat, že zbraně jeho boje nejsou tělesné. Tento ostatek v Nehemiášově době si to uvědomuje, neboť se staví proti spojenému útoku nepřítele tím, že se spojuje v modlitbě k Bohu. „My pak modlili jsme se k Bohu svému.“ (v. 9) Postavili se moci nepřítele pomocí nadřazené moci modlitby. Když se lidé proti nim obrátili v hněvu, oni se obrátili k Bohu v modlitbě. Ale jestliže obrátili svou tvář k Bohu, také „postavili stráž“ proti nepříteli. A to jistě mluví i k nám, neboť neřekl snad Pán: „Bděte a modlete se.“ (Mat. 26,41)? Tak také apoštol v napomenutí Epištoly Efezským spojuje „modlitbu a bdění“ (Ef. 6,18). Nadto apoštol spojil s bděním a modlitbou „ustavičnost /vytrvání/“, a to je též ukázáno tímto slabým ostatkem, neboť jestliže stavějí stráž, činí to „ve dne i v noci“.
Takto skrze modlitbu a bedlivost k tomu se vší ustavičností je nepřítel v tomto prvním odporu držen v odstupu, ale jako výsledek toho útoku je Boží lid znepokojován, a to třemi způsoby.
Předně zkázou zevnitř (v. 10). Žel, jsou takoví, kdo zaujímají vůdčí místo mezi Božím lidem, a přece by chtěli zastavit stavbu zdi. Tak čteme: „Juda řekl /kral.: „řekli Judští“/: Zemdlela jest síla nosičů, a rumu ještě mnoho jest, neodolali bychom jim, stavějíce zeď.“ Pozdější historie vynese na světlo, že přednější Judští jsou v ustavičné komunikaci s nepřítelem. Pro tuto chvíli není toto zlo spojení s nepřítelem ještě prozrazeno a důvody, které přednášejí pro zastavení díla, nemají s nepřítelem žádnou spojitost. Skutečnosti, na které poukazují, snad jsou pravdivé, ale závěr, učiněný na základě těchto skutečností, je naprosto chybný. Není pochyb ohledně slabosti těch, kteří nosí břemena, a také je jasné, že tam ještě je mnoho suti, ale soudit proto, že je nemožné stavět zdi, je chybné. A přece, jak často v našich dnech byly tyto skutečnosti vyhlašovány v boji za podobně chybný závěr. Stále tu jsou ti, kteří říkají: „Boží lid je tak slabý, zkáza křesťanstva je tak veliká, zlo je tak všeobecné, že je skutečně nemožné udržovat přísné oddělení podle Božího slova. Musíme brát věci tak, jak jsou, a dělat to nejlepší, co můžeme.“ Takový je hlas Judy v našich dnech. A tak jako v Nehemiášových dnech, jsou ti, kdo užívají takové řeči, příliš často nalezeni v úzkém spojení s odpůrci pravdy.
Za druhé je ostatek dále zneklidňován strachem z náhlého a neočekávaného útoku nepřítele (v. 11). Protivníci říkají: „Nezvědí, ani spatří, až vpadneme mezi ně.“ To je rozmyšlená snaha získat záchytný bod mezi Božím lidem, a: „pomordujeme je, a/nebo/ zastavíme to dílo.“ Zase zde dnes nechybějí takoví, kteří by se chtěli vloudit nepozorovaně, aby podkopali základy oddělení tam, kde je snaha je udržet.
Za třetí tu je pokus zastrašit ty, kteří jsou angažováni v díle, ustavičným opakováním zneklidňujících zpráv (v. 12). Jsou takoví, kteří bydlí u nepřítele, a zdá se, že jsou velmi dobře seznámeni se vším jeho konáním. Svými zprávami, které čas od času přinášejí, se snaží rozptýlit stavitele. Nejsou to nepřátelé, ale Židé, kdo přináší tyto zprávy. Možná, že ani nemají úmysl stavět se proti, snad se ve skutečnosti domnívají, že pomáhají tím, že dávají včasná varování, nicméně konají dílo nepřítele.
Zde tedy máme malý ostatek Božího lidu, který je odhodlán držet zlo vně, jak se proti němu staví otevřený odpor nepřítele a jak je zastrašován zkaženými argumenty lidí, kteří jsou spojeni s nepřítelem, obavami z neočekávaných útoků a ustavičným opakováním znepokojujících zpráv.
Zbytek kapitoly nás informuje o tom, jak se Nehemiáš staví proti těmto různým těžkostem. Předně vyzbrojuje lid pro střetnutí a staví ho na ohrožená místa (v. 13). Byla to „dolní místa“ a „příkrá /vysoká, holá, nechráněná/ místa“ ve zdech, která byla zvlášť otevřená pro útok. Ďáblovi je jedno, jak získá záchytné místo mezi Božím lidem, zda skrze ‚nízké‘ chození nebo ‚vysoké nároky‘. Nemůžeme říci, že zeď byla nízká ve shromáždění v Korintu, kam se svět dostával skrze smilstvo? A nemůžeme říci, že v Kolosách, kde shromáždění bylo v nebezpečí, že vpustí dovnitř náboženské tělo s vysokými nároky, bylo nebezpečí na „vysokých místech“?
Abychom mohli čelit každé formě zla, potřebujeme si obléci celou Boží zbroj. Ale v Nehemiášových dnech neměla být důvěra lidu obrácena pouze k jejich obranným zbraním. Slovo znělo: „Na Pána velikého a hrozného pamatujte“ (v. 14); tak měli být vysvobozeni od strachu. Tak také v témž duchu apoštol mluví před svým napomenutím ohledně zbroje, když říká: „Posilňte se v Pánu a v moci síly jeho.“ (Ef. 6,10)
Kromě toho, když bránili sebe, bojovali za své bratry a za ty, kdo přijdou po nich (v. 14). Ve všech našich bojích proti zlému a za udržení pravdy uděláme dobře, když budeme před sebou mít tyto tři věci:
Tak se stalo, že v Nehemiášových dnech Bůh zmařil radu protivníků. Když takto byli stavitelé povzbuzeni, dílo pokračovalo, jak čteme: „My navrátili jsme se všichni ke zdem, každý k dílu svému.“ (v. 15) Každý měl své určené dílo, někteří působili skutečně v díle stavby, někteří v konfliktu proti nepříteli. Někteří „dělali zdi“, někteří pracovali jako „nosiči břemen“ a byl tam jeden, který troubil na trubku, aby varoval před nebezpečím. Každý měl své určené dílo, ale všichni přispívali k jednomu cíli – aby stavěli zeď a vstavili brány.
Nehemiáš 5
Tato kapitola tvoří v příběhu stavby zdi důležitou vsuvku. V Nehemiášovi 6 dílo pokračuje a jsou zmařeny lsti nepřítele.
V této kapitole je na chvíli příběh přerušen, abychom měli před sebou jinou formu bránění dílu – nízký mravní stav lidu samého. Nevaruje nás tato důležitá úvaha, že je možné, aby jednotlivec nebo společnost svatých horlivě bojovali za oddělení od zkažených náboženských spojení a falešného učení, a přece zároveň byli velmi nedbalí, pokud jde o jejich vlastní stav?
Práce a konflikt charakterizují 4. kapitolu Nehemiáše, ale pro to, aby někdo byl nádobou vhodnou pro Mistrovo použití a aby byl schopen vzdorovat útokům nepřítele, tu musí být udržování spravedlnosti. Tak tomu je ve Druhé epištole Timoteovi, kde jsme napomínáni, abychom „odstoupili od nepravosti“ a „očistili se“ od nádob k necti, ale jsme také okamžitě varováni, abychom „utíkali mladických žádostí“ a „následovali spravedlnosti“. Když jsme unikli porušenosti křesťanstva, je možné upadnout do zkaženosti těla. Nikdy nejsme ve větším nebezpečí, že budeme jednat v těle, než když jsme jednali ve věrnosti k Pánu. Jak jeden pravdivě řekl: „Můžeme být svedeni do mravního uvolnění uspokojením ze svého církevního oddělení.“ Jak je pak na místě napomenutí „utíkat mladickým žádostem“ a „následovat spravedlnosti“, přicházející bezprostředně po výzvách, abychom odstoupili od nepravosti a oddělili se od nádob k necti.
Toto je hluboce vážné naučení 5. kapitoly Nehemiáše. Úvodní verše (v. 1 až 5) ukazují zkaženost těla, která existovala mezi těmi, kdo stavěli zeď. Bohatí Židé využívali chudoby a potřeby svých chudších bratrů ke svému obohacení. Potřeby každodenního života, nepříznivé okolnosti povstávající z chudoby a nutnost dávat daně místo aby vyvolávaly soucit bohatších Židů, se staly příležitostí k sloužení žádostivosti těla.
Nešlo o obvyklé obchodní transakce života, ale o to, že potřeby a zkoušky chudých (vzniklé kvůli zvláštním okolnostem jako např. drahota) byly užity pro zveličení bohatých.
Kořen těžkosti spočívá ve skutečnosti, že se na sebe dívali jako na tvořící rozdílné třídy bohatých a chudých, a zapomínali na to, že ať bohatí nebo chudí, oni byli „bratři“.
Nehemiáš vystupuje proti tomuto zlu tím, že kárá vznešené a přivádí tu věc před „velké shromáždění“. Ukazuje, že takto jednat vůči jejich bratrům není slučitelné s vykoupením ze zajetí, na kterém oni všichni měli podíl. Vůči Bohu to ukazovalo, že chybí svatá bázeň, a vzhledem k pohanům je to uvádělo v pohanění (v. 6-9).
Jak rozhodně nám Nehemiášovy výtky připomínají, že ve všem svém chození bychom vzájemně měli jednat v Boží bázni jako bratři, abychom v ničem nedávali příčinu pro pohanění od světa. Nehemiášovy výtky mají svůj protějšek v Pavlově napomenutí, které dává Titovi, že milost nás učí, abychom „střízlivě a spravedlivě a pobožně živi byli na tomto světě“ (Titovi 2,12). Tak bychom měli jednat se zdrženlivostí vůči sobě a s ohledy ke svým bratrům (neboť to je doslovný význam slova „střízlivě“), spravedlivě vůči těm, kteří jsou vně, a zbožně vůči Bohu.
Nadto nás apoštol napomíná, abychom „jedni druhých břemena nesli, a tak plnili zákon Kristův“ (Gal. 6,2). Kristův zákon je, abychom se vzájemně milovali, a tento duch svaté lásky je nutný, máme-li nést břemena jedni druhých. Když v tom selháváme, pak jedna třída stojí proti druhé.
Pod Nehemiášovými výtkami ti přednější, knížata a kněží, napravují toto zlo a celé shromáždění „chválili Boha“ (v. 9-13). Kromě toho Nehemiáš nejen káral a napomínal druhé, ale svým způsobem života jim také byl vzorem. Vážil si lidu (v. 14 a 18); chodil v Boží bázni (v. 15); a ukazoval pohostinnost pohanům, aby odjal důvod pro pohanění (v. 17).
Nehemiáš 6
Nehemiáš čelil otevřenému odporu nepřítele a zvítězil nad ním. Čelil také zkaženosti těla. Nyní je volán k tomu, aby stál „proti útokům ďábelským /léčkám ďábla/“ (Ef. 6,11). Pod pláštíkem přátelského zájmu o Nehemiáše a jeho dílo se ho nepřítel snaží úskoky odvést od prostoty víry v Boha, a tak zmařit dílo tím, že přivedou vůdce díla k pádu.
Nejprve je Nehemiáš volán k tomu, aby čelil léčce přátelské porady (v. 2 a 3). „Přijď a rozmluvíme spolu,“ jsou slova nepřítele. A přirozená mysl by se mohla domnívat, že ačkoli to bylo vedeno různými pohnutkami, alespoň slušnost by vyžadovala, aby Nehemiáš přistoupil na tuto žádost a vyslechl, co chtějí říci. Jistě nemůže být škodlivé vyslechnout jejich návrhy, i kdyby nebylo možné s nimi souhlasit. Avšak žádné takové argumenty, pokud by byly užity, u Nehemiáše neuspějí. Uvědomuje si, že Sanballat a Gesem mají naprosto opačné zásady, než jsou ty, jimiž je on ovládán. Za takových okolností by setkání sotva pomohlo Sanballatovi a jistě by skončilo ve „škodě“ pro Nehemiáše. Uniká osidlu tím, že si uvědomuje velikost díla, které koná. A tak jeho odpověď je: „Dílo veliké dělám, proto nemohu odejít.“
Když unikl tomuto osidlu, je postaven před léčku stálého naléhání (v. 4). Nepřítel není odražen Nehemiášovou pevnou odpovědí a opakuje svou žádost „čtyřikrát“. Touto léčkou Satan v dřívějších dnech způsobil pád Samsona. Když Dalila „trápila jej slovy svými každého dne, a obtěžovala jej, umdlena jest duše jeho, jako by již měl umříti“. Nakonec Samson padá pod naléháním té zrádné ženy a „otevřel jí cele srdce své“. Výsledkem bylo, že byl oloupen o svou sílu, Hospodin od něho odstoupil a on padl jako kořist svých nepřátel (Soudců 16,15-21). Ďábel zná slabost lidské přirozenosti a ta pod ustavičným tlakem často zradí věřícího, který pak dá průchod čisté únavě. Nehemiáš uniká této léčce prostým opakováním své původní odpovědi, když říká: „Odpověděl jsem jim týmiž slovy.“ Je zaměstnán velkým dílem a není ochoten diskutovat s těmi, kteří jsou velmi dobře známi tím, že se tomu dílu protiví.
Třetím osidlem je léčka „otevřeného listu“ (v. 6 a 7). Je skryta za přívětivými výrazy a předstírá velký zájem o Nehemiášovu pověst, která, jak se obávají, utrpí určitými utrhačnými zprávami týkajícími se Nehemiáše a jeho díla. Ale protože to je „otevřený dopis“, je účelově zaměřený na to, aby Nehemiáše poškodil šířením zlých zvěstí. Kdyby ta obvinění byla pravdivá, bylo by to skutečně vážné. Neboť tam bylo napsáno, že Nehemiáš – králův číšník a určený místodržící krále – se chce „zprotivit“. To je vskutku alarmující, neboť vzpoura je ošklivé slovo. Nadto může být dodáno svědectví na podporu obvinění, neboť tak „Gasmu praví“. Dále se říká, že Nehemiášův konečný cíl při stavbě zdí je vyvýšit sám sebe na trůn jako krále. A konečně se říká, že Nehemiáš ustanovil proroky, aby v Jeruzalémě kázali, a tak že se snaží opodstatnit svůj nárok na království tím, že je to prorocké slovo od Boha.
Nehemiáš odmítá být zatažen do jakéhokoli sporu s pokušitelem, ani nepodává vysvětlení svého díla či pohnutek. S velkou moudrostí a zdrženlivostí prostě popírá obvinění a ukazuje původ těch zlých pověstí a zpráv. Také vidí, že skutečný účel „otevřeného dopisu“ je zastrašit lidi, když je vede k domnění, že jsou spojeni s někým, kdo je rebel a kuje vzpouru proti králi. Takto, jsouce zastrašeni, „oslábnou jejich ruce při díle“. Ale jak to bylo u Nehemiáše vždy, Bůh je jeho zdrojem pomoci. Nepřítel útočil na Nehemiáše, aby oslabil ruce lidu. Nehemiáš se obrací k Bohu, aby posilnil jeho ruce, aby mohl podepřít lid (v. 8 a 9).
Osidlo otevřeného dopisu je následováno čtvrtou a ošidnější léčkou, neboť Nehemiáš nyní musí čelit osidlu falešného přítele (v. 10-14). Žel, že ve městě byli takoví, kteří předstírali velké přátelství k Nehemiášovi, a přece byli najati nepřítelem vně města. Pod přetvářkou přátelství se Semaiáš chtěl spojit s Nehemiášem, aby ho zradil jeho nepřátelům. Jeho slova jsou: „Sejděme se do domu Božího, do vnitřku chrámu, a zavřeme dveře chrámové; nebo přijdou, chtíc tě zamordovati. A to v noci přijdou, aby tě zamordovali.“ Taková řeč by mohla nic netušícího vést k závěru, že Semaiáš je skutečný přítel, který se snaží zmařit zlé plány nepřítele a zajistit Nehemiášovu bezpečnost. Ale v očích tohoto Boha se bojícího muže už samy navrhované metody k zajištění jeho bezpečí vzbuzují jeho podezření. Neboť je navrhováno, aby Nehemiáš – vůdce v díle, utekl od díla, které Bůh vložil do jeho srdce, aby je dělal. Podobně jako David v dřívější době mohl říci: „V Hospodina doufám, kterak tedy říkáte duši mé: Uleť s hory své jako ptáče?“ (Žalm 11,2) Kromě toho bylo navrhováno, aby pro záchranu svého života udělal něco, co bylo proti zákonu (on nebyl ani kněz ani Levíta). S obvyklou přímostí Nehemiáš, tento muž prostého srdce, říká: „Nevejdu.“
Když Nehemiáš v tomto osidle obstál, stojí před ním zjevená celá špatnost této léčky. Zjišťuje, že Semaiáš, ačkoli to byl prorok, nebyl poslán Bohem, ale byl najat nepřítelem, a proto jednal pro nepřítele pod přetvářkou přátelství k Nehemiášovi. Se Semaiášem byla spolčena také „Noadie prorokyně a jiní proroci“. K vyznání přátelství chtěli dodávat váhu předstíraného prorockého výroku od Boha. Existuje nějaká hroznější lest než ta, že někdo, kdo je spojený s nepřítelem, se blíží zbožnému člověku a vyznává, že je blízký přítel a přináší poselství od Boha?
V předcházející léčce nepřítel falešně obviňuje Nehemiáše, že užívá proroky ke zlému účelu. V této léčce nepřítel skutečně užívá proroky pro své vlastní zlé cíle. Pomocí zlata získává nesvatý vliv právě na ty muže, kteří by vzhledem ke svému prorockému úřadu měli být první, kdo budou pomáhat v díle Pána tím, že budou sdělovat myšlenky Pána.
Když přijali zlato od těch, kteří se protivili dílu, přestali být mluvčími Pána a pomocí Jeho lidu. Všechny jejich snahy jsou zaměřeny k zastavení díla tím, že chtějí zničit charakter muže, který vedl to dílo. Nehemiáš to jasně prohlédá, neboť o Semaiášovi říká: „Proto pak, že ze mzdy byl najat, abych já ustrašen jsa, učinil to a zhřešil, aby mi to bylo u nich k zlé pověsti.“ (v. 13)
V přítomnosti této hrozné léčky, která byla Nehemiášovi nyní plně ukázána, je Bůh jeho neselhávajícím zdrojem pomoci (v. 14). Nečiní žádný otevřený útok na nepřítele a zjevně nečiní aktivní opatření proti jeho nástrojům, ale rozprostírá věc před Bohem, zmiňuje se o jménech nepřátel vně a ženy uvnitř, kteří působí za scénou. Jak jeden řekl: „Je mnoho forem zla, které nemůže být otevřeně napadeno beze škody nám samým i druhým, a mnoho zlých pracovníků v Boží církvi, kteří musejí být ponecháni. Napadnout je by jen znamenalo sloužit věci nepřítele; ale naším zdrojem pomoci v takových okolnostech je volat proti nim k Bohu.“
Takové obrácení se na Boha Bůh slyší. Neboť přes léčky nepřítele dílo pokračuje a zeď je dokončena. Skutečnost, že byla dokončena lidem navenek tak slabým v přítomnosti nepřátel tak skutečně silných, se stává svědectvím i pro nepřítele, „že od Boha našeho působeno bylo dílo to“.
Ale je tu ještě jedna lest, jíž je Nehemiáš povolán čelit, a to je lest zpráv o dobrých činech (v. 17-19). Mezi ostatkem byli takoví, kteří stále vychvalovali nepřítele vně. „Dobré činy“ Tobiášovy „vypravovali“ před Nehemiášem. Bezpochyby tvrdili: „Tobiáš s námi nesouhlasí, pokud jde o nutnost stavby zdi, ale je to takový dobrý člověk.“ A na důkaz toho vypravovali „dobré činy jeho“. Ale zatím co Nehemiášovi chválili nepřítele venku, rovněž byli hotovi snižovat Nehemiáše před nepřítelem, neboť Nehemiáš říká: „Řeči mé vynášeli k němu.“ Z toho, co tito přednější Judští dělali, by se zdálo, že Tobiáš se vyznačoval dobrými skutky, zatím co Nehemiáš byl přinejlepším muž „slov“. Ale vážná skutečnost byla, že ti, kteří byli tak v popředí při chválení nepřítele, byli v ustavičném spojení s nepřítelem a měli s ním přísahu kvůli příbuzenským svazkům. Tak tomu je různými způsoby vždy u těch, kteří, zatímco vyznávají, že jsou jedno s těmi, kdo se snaží stavět zeď, jsou současně hlasitými vychvalovateli těch, kdo se zdi protiví.
Nemusel Boží lid, který se v těchto posledních dnech snažil udržet oddělení, ve všech konfliktech čelit znovu a znovu těmto různým léčkám? Neznáme lest přátelské porady s těmi, kteří mají opačné mínění u zásad, v nichž nemůže být žádný kompromis? Lest naléhavosti, která může zbožné vést na pochybnou cestu jednání kvůli pokoji? Léčku otevřeného dopisu – zdvořilou tónem, ale zlomyslnou v pohnutce? Osidlo falešného přítele – který říká, že dává varování od Boha, ačkoli je ve skutečnosti najat těmi, kteří se protiví pravdě? A nakonec lest mluvení o dobrých činech těch, kteří jsou vně, ústy některých uvnitř?
Ve všech těchto léčkách lze pozorovat, že snahy nepřátel jsou směřovány hlavně proti jednotlivcům. V Nehemiášových dnech nepřítel chybně či správně věřil, že když bude možné přivodit Nehemiášův pád, bude poměrně snadné přemoci masu lidu a zastavit dílo. Snad skutečně mají pravdu, když se domnívají, že je snadné vést zástup k chybnému jednání, ale naprosto se mýlí, když vynechávají Boha a jsou nevědomí o Božích cestách. Nevidí, že Boží obvyklý způsob je zadržet příval zla skrze jednoho nebo dva muže, a že jestliže oni vykonali své dílo, anebo jestliže selhali či byli přemožení nepřítelem, Bůh může vzbudit jiné, aby v Jeho díle pokračovali.
Nehemiáš zvítězil, protože znal Boha a uváděl Boha do všech svých těžkostí. Nepřítel podlehl kvůli své neznámosti Boha a proto, že ve všech svých výpočtech vynechával Boha.
Nehemiáš 7
Když Nehemiáš opravil zdi a postavil brány, pokračuje správou města. Bez zdí a bran by tu nebylo město, které by bylo možné spravovat. A bez správy by zdi a brány byly k ničemu. Nejprve tu máme ustanovení vrátných, zpěváků a Levítů (v. 1).
Vrátní byli pověřeni správou bran. Jejich odpovědností bylo pouštět jen ty, kteří měli správné vlastnosti, aby mohli vstupovat do města a blížit se domu, a odmítnout všechny ostatní.
Zpěváci dávali Pánu Jeho díl. Jen vykoupení mohou zpívat písně Siona; odtud plyne nutnost, aby vrátní věrně dostáli své odpovědnosti, jestliže Pán má mít Svůj podíl. Vpouštět dovnitř ty, kteří nemají božské schválení, znamená vpouštět ty, kteří nemohou zpívat. Uvolněnost na straně vrátných znamená ztrátu pro zpěváky. Velebení je ztraceno tam, kde jsou vrátní laxní a uvolnění. Ztráta velebení v kterémkoli shromáždění Božího lidu dnes je všeobecně spojena s uvolněností v přijímání.
Nakonec tu máme Levíty. Jestliže zpěváci podržují to, co náleží Pánu, Levítové se starají o potřeby lidu Páně. Ale Levítové musejí následovat zpěváky. Jestliže Pán neobdrží Svůj podíl, nedostane ho ani lid. Čím větší máme zalíbení v Pánu, tím větší máme zájem o lid Páně.
Jako v Nehemiášových dnech u města, tak v těchto dnech u Shromáždění musejí ti, kteří konají dílo vrátných, zpěváků nebo Levítů, být lidé, kteří se podobně jako Chananiáš vyznačují věrností a Boží bázní (v. 2). Ani sociální postavení, bohatství nebo vlastnění daru nekvalifikuje pro péči o Boží Shromáždění. Takové dílo vyžaduje mravní uschopnění.
V jednom verši pak následují velmi důležité instrukce pro ty, kteří měli na starosti město (v. 3):
Následuje významná poznámka, ukazující stav města: „Město pak to bylo široké a veliké, ale lidu málo v ohradě jeho.“ (v. 4) Připomíná nám to, že ať byla horlivost ostatku jakkoli krásná a ať velkou mírou došlo k oživení v mravním stavu, přece ve vnějších okolnostech se vyznačovali velkou slabostí. Bůh otevřel dveře úniku ze zajetí, ale bylo „málo“ těch, kteří pro sebe využili Boží dobrotivosti – Boží město je „široké a veliké“, ačkoli počet těch z Božího lidu, kteří si cenili jeho velikosti, byl malý. A jako to bylo za dnů Nehemiáše, tak tomu je i v našich dnech.
Zbytek kapitoly ukazuje, jak Nehemiáš spojuje dílo, které vykonal, s dílem ostatku, který se jako první navrátil se Zorobábelem nějakých osmdesát let předtím. Kolik z těch, kteří tvořili onen ostatek, muselo být v Nehemiášových dnech již zesnulých, ale stále byli v úctě a byly vzpomínány jejich různé služby. Dílo, které vykonali ve svých dnech, umožnilo vykonání díla v Nehemiášových dnech.