Nehemiáš 1: Příprava služebníka, či skrytá cvičení, jimiž je služebník připravován pro svůj úkol.
Nehemiáš 2: Příprava jeho cesty, či okolnosti, jimiž je připravena cesta pro vykonání úkolu.
Nehemiáš 3: Vykonání díla, či stavba zdí a postavení bran.
Nehemiáš 1
V počáteční kapitole máme popsána skrytá cvičení, jimiž Bůh připravuje nádobu pro zvláštní dílo. Ezdráš, nástroj předcházejícího oživení, byl nejen kněz, ale také písmák – student, velmi zběhlý v Božím slovu. Nehemiáš byl spíše praktický člověk, zaujímající odpovědné světské postavení jako číšník krále v paláci v Susan. Ale pohodlné prostředí paláce, lukrativní postavení, které zastával, a přízeň, v níž byl u krále, nezmenšily jeho zájem o Boží lid a o město Jeruzalém.
Chápe se příležitosti příchodu jednoho ze svých bratrů, který s některými dalšími přišel z Jeruzaléma, aby se vyptal na stav uniknuvšího ostatku a na město Jeruzalém.
Dovídá se, že přes předchozí oživení je lid ve velkém neštěstí a pohanění a že zdi Jeruzaléma jsou v ruinách a brány jsou spáleny ohněm.
Boží lid skutečně může být v neštěstí kvůli pronásledování pro své věrné svědectví; a může být v pohanění pro Boží jméno. Potom to je s ním skutečně dobré, neboť Pán může říci: „Blahoslavení budete, když vám zlořečiti budou a protivenství činiti… pro mne.“ (Mat. 5,11) Apoštol může také napsat: „Trpíte-li pohanění pro jméno Kristovo, blahoslavení jste.“ (1. Petra 4,14) Ale žel, může být také v neštěstí kvůli svému nízkému mravnímu stavu a v pohanění od světa kvůli nenáležitosti svého chování a cest. Že tomu tak bylo v Nehemiášových dnech, je nám dosvědčeno skutečností, že zeď Jeruzaléma „rozbořena jest“ a jeho brány „ohněm zkaženy“. Zpustošení Jeruzaléma bylo výsledkem, a tím také důkazem nízkého stavu lidu.
Zeď symbolizuje udržování oddělení od zla; brány ukazují na vykonávání zbožné péče v přijímání a kázni. V kterékoli době je uvolněnost ve spojeních a nedbalost v kázni mezi Božím lidem bezpečným ukazatelem nízkého mravního stavu.
Mezi Božím lidem nemůže být dobrý duchovní stav, jedině když je udržováno oddělení mezi ním a světem, ať je to svět náboženského pohanství v Nehemiášových dnech, svět zkaženého židovství ve dnech učedníků, anebo svět zkaženého křesťanstva v našich dnech.
Takový tedy byl nešťastný stav navrátivšího se ostatku. Byli v nátisku a pohanění. Ale přišel čas, kdy Bůh měl v úmyslu darovat oživení, a způsob, který Bůh používá, aby to vykonal, je pozoruhodný. Bůh začíná velké dílo skrze jednoho člověka, a ten člověk je muž se zlomeným srdcem a na svých kolenou. Neboť čteme, že Nehemiáš „plakal a kvílil za několik dní a postil se, i modlil před Bohem nebeským“ (v. 4). Jeho slzy byly vnější známkou zlomeného srdce. Jeho zármutek svědčil o tom, jak skutečně se vžil do neštěstí Božího lidu. Jeho půst prokázal, že železo tak vniklo do jeho duše, že útěchy života byly zapomenuty a zřekl se jich. Ale všechno cvičení tohoto muže se zlomeným srdcem našlo své vyjádření v modlitbě. Znal moc slov, která byla později vyslovena Jakubem: „Jest-li kdo z vás zkormoucený, modli se.“ (Jak. 5,13)
Nehemiáš v této modlitbě ospravedlňuje Boha, vyznává hříchy národa a přimlouvá se za lid.
Nehemiáš za prvé ukazuje spravedlivý charakter Božích cest. Hospodin je „Bůh nebeský, silný, veliký a hrozný“ a nadto je věrný Bůh, který „ostříhá smlouvy a milosrdenství těm, kdo ho milují a ostříhají přikázání jeho“ (v. 5).
Za druhé vyznává hříchy dětí Izraele. A když tak činí, ztotožňuje se s nimi: „… zhřešili jsme proti tobě. Já také i dům otce mého hřešili jsme.“ (v. 6) Místo aby milovali Hospodina a zachovávali Jeho přikázání, říká: „Zpronevěřili jsme se tobě, a neostříhali jsme přikázání a ustanovení a soudů, které jsi vydal skrze Mojžíše, služebníka svého.“ (v. 7) Tak ztratili všechen nárok na Boží milosrdenství na základě poslušnosti.
Za třetí: Když uznal, že Bůh je spravedlivý, a vyznal hříchy lidu, přimlouvá se nyní za lid a se smělostí víry užívá ve své přímluvě čtyři různé důvody. Prvním důvodem je Boží věrnost Jeho vlastnímu slovu. Právě učinil doznání, že nedodržovali přikázání, daná Bohem skrze Mojžíše. Ale bylo tu něco dalšího, co Bůh dal skrze Mojžíše. Vedle předpisů zákona tu byla zaslíbení zákona, a Nehemiáš žádá Boha, aby se rozpomněl na tato slova zaslíbení, daná skrze Mojžíše. V nich Bůh řekl, že jestliže lid bude vůči Bohu jednat nevěrně, On je rozptýlí; ale jestliže by činili pokání, Bůh je shromáždí a přivede je na místo, které Hospodin vyvolil, aby tam dal přebývat Svému jménu. Potom Nehemiáš předkládá druhý předmět: lid, za který se přimlouvá, jsou Boží služebníci a Boží lid. Kromě toho třetím předmětem je nejen to, že jsou Boží lid, ale že jsou Božím lidem skrze dílo vykoupení. Nakonec uzavírá svou přímluvu tím, že se ztotožňuje se všemi těmi, kteří se bojí Božího jména, a obrací se k Božímu milosrdenství (v. 8-10).
Když takto oznámil Boží spravedlnost a vyznal hřích lidu, přimlouvá se u Boha, opírá se o Boží slovo, o to, že jsou Boží lid, o Boží dílo vykoupení a o Boží milosrdenství.
Nehemiáš 2
V první kapitole jsme viděli tajemství zkoušek, kterými je nádoba připravována pro to zvláštní dílo. Nyní vidíme Boží dobrou ruku, jak před Svým služebníkem připravuje cestu.
Dříve než Nehemiáš dostane odpověď na svou modlitbu, musí čekat po dobu čtyř měsíců. Boží lid musí nejen prosit, ale musí bdít k modlitbě. Bůh slyší a Bůh odpovídá, ale bude to v Boží vlastní čas a Božím vlastním způsobem. A Boží odpovědi přicházejí často nečekaným způsobem a v nečekanou chvíli.
Nehemiáš vykonává své každodenní povinnosti jako královský číšník, když mu je dána příležitost, aby otevřel své srdce před svým královským pánem. Chápe se příležitosti a vypráví králi, že zármutek jeho tváře odráží zármutek jeho srdce, neboť říká: „Město to, kde jsou hrobové otců mých, zpuštěno jest, a brány jeho ohněm zkaženy.“ (v. 3) Král, jevící zjevný zájem, se ptá: „Čeho žádáš?“
To přivádí do popředí krásný rys v Nehemiášově charakteru – jeho navyklou závislost na Bohu. Po čtyřech měsících cvičení před Bohem Nehemiáš jistě věděl, co si přeje; nicméně dříve, než vyslovuje své přání, říká nám, že „mezi tím modlil jsem se Bohu nebeskému“. Potom odpověděl králi na zemi a prosí, aby byl poslán do Jeruzaléma a postavil zdi. Král v odpověď vyhoví jeho žádosti, stanoví mu čas a dává mu dopisy místodržícím a správci královského lesu, aby napomáhali dílu. Nehemiáš ihned poznává, že králův ochotný souhlas je výsledkem dobré ruky Boží. Předtím, než předložil svou žádost, se Nehemiáš obrátil k Bohu, a nyní, když je jeho žádosti vyhověno, uznává dobrou Boží ruku. My si ve svých těžkostech vzpomeneme na to, že se můžeme obrátit k Bohu, ale zapomínáme s vděčností uznat Boží dobrotivost, když nám je vyhověno. Je dobré vstupovat do nesnáze v duchu modlitby, a vycházet z ní v duchu chvály (v. 1-8).
Následují podrobnosti Nehemiášovy cesty do Jeruzaléma. Je doprovázen hejtmany královského vojska a jezdci. Je nám výslovně řečeno, že král poslal hejtmany a jezdce, nikoli že Nehemiáš o ně žádal. Nehemiáš cestoval jako králův číšník a král pravděpodobně myslel více na svou důstojnost než na Nehemiášovu bezpečnost. Ať tomu je jakkoli, Bůh může užít důstojnosti krále a požadavků královského stavu k tomu, aby se postaral o blaho Svých služebníků. To, že okolnosti vyžadovaly takovou ochranu, je zjevné, neboť je nám ihned mluveno o nepřátelích Božího lidu, které velmi mrzelo, že přišel člověk, aby hledal dobré Božího lidu (v. 9 a 10).
Je pozoruhodné, že jak se časová období (dispenzace, domácnosti) blíží ke svému závěru, dochází stále méně k veřejným zásahům z Boží strany. Izraelových šest set tisíc se dává na cestu z Egypta do Kanánu a je doprovázeno oblakem ve dne a ohnivým sloupem v noci. A každá etapa této obdivuhodné cesty je poznamenána zázračnými zásahy Boha. Zcela jinak tomu je ve dnech Zorobábele, Ezdráše a Nehemiáše. I oni podnikají několik cest pouští ze země zajetí do Hospodinovy země, ale žádný viditelný zastěňující oblak je nechrání ve dne, ani ohnivý sloup neosvětluje jejich cestu v noci. Musejí být spokojeni s užitím obyčejných cestovních prostředků, jak je doba a země poskytují. A nadto jak dny postupují, vnější okolnosti se stávají slabšími. Zorobábel vede zpět zbožný zástup čtyřiceti dvou tisíců. S Ezdrášem jich je jen tisíc osm set, a nyní Nehemiáš musí být spokojen, že může cestovat sám. Když v jeho době někdo unikl ze zajetí, byl to osamělý jednotlivec. A přece, jestliže tu nejsou žádné vnější a přímé Boží zásahy, jestliže okolnosti jsou slabé, stává se to větší příležitostí pro jednání víry. Tak vidíme, jak se víra stává tím jasnější, čím více se den tmí.
Když Nehemiáš přijel do Jeruzaléma, počkal tři dny. Měl před sebou velké a vážné dílo a nechce začít žádnou ukvapenou činnost ani ukázat nenáležitý spěch. Chce svědčit o soužení Božího lidu a zničeném stavu Jeruzaléma. Chce podnítit Boží lid k jednání a vést jej v jeho díle. Ale nejprve se musí sám přesvědčit o zkáze, o které má vydat svědectví, aby to mohl udělat v duchu Služebníka, který v pozdější době mohl říci: „Co víme, mluvíme, a co jsme viděli, svědčíme.“ (Jan 3,11)
Tak se stalo, že Nehemiáš vstal v noci a několik mužů s ním, a aniž by informoval druhé o tom, co Bůh vložil do jeho srdce, aby činil, jede k bráně údolí a z různých míst „ohledoval zdí Jeruzalémských, které byly pobořené“, a brány, které byly spáleny ohněm. Chce se seznámit s rozsahem zkázy. Pokračoval v této půlnoční cestě až tam, kde nebylo místo, aby projel. Při spatření takového zpustošení by přirozené srdce asi usoudilo, že případ je beznadějný, že není v silách člověka to napravit. Pro člověka jako takového to bylo skutečně beznadějné. Ale Bůh dal Nehemiášovi do srdce, aby toto dílo podnikl, a Bůh může uschopnit člověka, aby vykonal to, co mu vloží do srdce. Ujištění, že Bůh mu dal k vykonání toto dílo, bylo tajemstvím Nehemiášovy síly. Nebyla tam žádná potřeba radit se nějakým člověkem o dílu, které mu Bůh dal k činění. Rada od lidí nemohla dát nic Bohu, ale dobře mohla oslabit a zmalomyslnět Nehemiáše. Lidé by mu pravděpodobně řekli, že by bylo moudřejší nechat věc být, že by jen sám sebe vystresoval hleděním na zkázu a vzbudil by těžkosti mezi Božím lidem a nepřátelství proti němu tím, že by se pokoušel znovu postavit zdi. Takto Nehemiáš podniká svou noční cestu tajně, aby se seznámil se zpustošením Jeruzaléma, a ani knížata ani lid nevěděli, kam jede, ani co dělá (v. 11-16).
Když vykonal svou inspekci, přišel čas, aby promluvil před staršími. Vydává jim svědectví o špatné situaci lidu, o zpustošení Jeruzaléma s jeho zbořenými zdmi a spálenými branami a povzbuzuje je, aby vstali a stavěli zdi, aby z Božího lidu bylo sňato pohanění (v. 17).
Kromě toho jim Nehemiáš říká, že nad ním je Boží dobrotivá ruka. Boží ruka ve vládě užila Nabuchodonozora, aby strhl zdi a spálil brány, ale Boží ruka v dobrotivosti byla nad Nehemiášem, aby stavěl zdi a postavil brány. Když knížata a úředníci slyšeli o Boží ruce, řekli: „Přičiňme se a stavějme.“ – „I posilnili rukou svých k dobrému.“ Nic tak neposilní naše ruce pro dobré dílo jako poznání, že práci vede Boží ruka. Bůh vložil do srdce jednoho člověka, aby dělal dílo, a nyní Bůh posilňuje jejich ruce, aby to dílo vykonali (v. 18).
Ale žel, jsou tu jiní, kteří jsou připraveni protivit se stavění zdí, a takoví jednají s Nehemiášem a jeho druhy s posměchem a opovržením. Vůdcem této opozice není pohan, nýbrž Samaritán (Neh. 4,1.2), člověk, jehož náboženství bylo směsicí modlářství a uctívání Hospodina. V očích světa byl bezpochyby viděn podle svého vyznání jako pravý ctitel Hospodina. Avšak Nehemiáš není oklamán, neboť říká: „Vy pak nemáte žádného dílu, ani práva, ani památky v Jeruzalémě.“ (v. 20)
Stejně jako tehdy, přichází největší odpor k udržení oddělení mezi světem a Božím lidem od vyznávajícího křesťana, který je ve spojení s nepřáteli Božího lidu.
Nehemiáš však není od Božího díla zadržen posměchem, ani není zastrašen opovržením od lidí. Nehemiáš si uvědomuje, že když se lidé světa protiví, Bůh nebe dá dílu prospěch (v. 20).
A nemůžeme v naší době také říci, že přes zkázu a zpustošení mezi Božím lidem a přes všechno protivení se budou ti, kteří se snaží stavět zeď a vsazovat brány pro udržení svatosti Božího domu, mít na své straně Boha nebes, aby jim dával prospěch?
Nehemiáš 3
Služebník byl připraven, jeho cesta umožněna, a nyní máme záznam o díle. Tímto zvláštním dílem, jak jsme viděli, je uskutečnit oživení uprostřed tohoto navrátivšího se ostatku tím, že budou znovu postaveny zdi Jeruzaléma a vstaveny brány.
Znovupostavení zdí a vstavení bran mají v našich dnech svou odpověď v udržování svatosti Božího domu oddělením se od nepravosti a od nádob k necti (2. Tim. 2,19-21) a ve zbožné péči, která dává volný přístup k výsadám Božího domu všemu Božímu lidu, jenž přichází v čistotě. Taková zbožná péče může vskutku někdy zahrnovat jednání v kázni, a brána byla ve dnech Starého zákona často jejím symbolem.
Zaznamenané podrobnosti díla v Nehemiášových dnech jsou bohaté na naučení pro ty, kteří v našich dnech touží odpovídat Božím myšlenkám pro Jeho lid ohledně oddělení od zlého a udržování svatosti.
Předně je pozoruhodné, že v tomto zvláštním díle byli spojeni všichni, od největšího až k nejmenšímu. Kněží, knížata i obyčejný lid byli jedné mysli v tom, aby stavěli zdi a vstavili brány. Ti, kteří se účastní toho díla, mohou zaujímat ve společnosti různá postavení, někteří jsou „vznešení (přední)“ a někteří jsou z prostého lidu. Jejich každodenní povolání mohou být velmi rozdílná – někteří jsou zlatníci, někteří lékárníci a jiní obchodníci (v. 8. 31. 32).
Jejich individuální dílo ve službě Pánu může být různé, neboť někteří jsou kněží a jiní Levítové. Ale ať jsou jejich sociální postavení, jejich světská povolání nebo jejich zvláštní služba pro Pána jakékoli, všichni byli jedné mysli a měli jeden cíl v postavení zdí a vstavení bran. Touto jednomyslností, jak kdosi řekl, „vyznávali svou potřebu oddělení od národů okolo sebe a činili opatření, aby toto oddělení zajistili“.
Také dnes pro ty, kteří byli vysvobozeni ze zkažených systémů lidí, aby udržovali pravdu o Božím domu, tu znovu bude požehnání, jestliže, vedeni Duchem Božím a v poslušnosti Božího slova, jsou spojeni ve snaze zachovat oddělení od náboženské zkaženosti křesťanstva a učinit opatření k jeho zajištění pomocí zdí a bran.
Tato jednota mysli a činné síly pro takový cíl jsou jistou známkou díla Ducha Božího. A protože jsou takové, Pán ukazuje Své zvláštní schválení tím, že zaznamenává jména a rodiny, jež se účastnily díla, které se tak velmi týká cti Jeho jména a požehnání Jeho lidu.
Ale i když všichni, kdo se účastnili tohoto díla, mají čestnou zmínku, přece je třeba poznamenat, že jsou někteří, již se v díle vyznamenali nad druhé. O Báruchovi čteme, že nejen opravoval zeď, ale že to činil „horlivě“ (v. 20).
Pak jsou někteří vyznamenáni pro množství své práce. O „Chanunovi s obyvateli Zanoe“ čteme, že nejen „stavěli bránu údolí“, ale také postavili „zdi na tisíc loket“ (v. 13). Tekoitští nejen opravovali kus zdi jako pokračování Sádochova díla, ale později je nám řečeno, že opravovali „díl druhý“ (v. 5 a 27). A o jiných čteme, že „opravovali díl druhý“ (v. 11. 19. 30).
Kromě toho jsou někteří vyznamenáni za kvalitu své práce, neboť Bůh činí rozdíl mezi „kvantitou“ a „kvalitou“. Množství práce, vykonané Eliasibem a jeho bratřími, je větší než u synů Senaa, neboť zatímco kněžská společnost postavila bránu a zřejmě i úctyhodnou část zdi, synové Senaa jen postavili bránu. Nicméně kvalita práce synů Senaa předčí kvalitu práce nejvyššího kněze a jeho bratrů, neboť ti nejen postavili bránu, ale také položili trámy její a vstavili vrata její se zámky i závorami jejími. Takové podrobnosti nejsou zaznamenány u brány nejvyššího kněze.
Opět jiní jsou vyznamenáni pro svou osobní věrnost v práci. Stavěli naproti svým vlastním domům (v. 10. 23. 28. 29). Bůh tak vyznačuje pro zvláštní schválení ty, kteří jsou starostliví o to, aby udržovali oddělení ve sféře své vlastní odpovědnosti.
Dále je jedna rodina vyznamenána zmínkou o dcerách. Sallum, hejtman, opravoval zeď „s dcerami svými“. To tedy byla práce, které se mohly ženy správně účastnit a obdržet čestnou zmínku, když tak učinily (v. 12).
Ale jestliže Pán klade pečeť Svého schválení na dílo těchto různých dělníků, je tu několik věcí, které Pán neschvaluje, a ty jsou zaznamenány pro naše varování. Vznešení z Tekoitských, jak čteme, „nepodklonili šíje své k dílu pána svého“ (v. 6). Tvrdá šíje, která se nechce sklonit, mluví o pýše, ovládající srdce. Vyhýbají se cestě, která člověka a jeho vlastní důležitost činí ničím. Vždy tomu je tak, že ti, kteří si dobře stojí v náboženském světě, nemají péči o to, aby udržovali zdi oddělení.
Potom nám je se starostlivou podrobností řečeno, že jiní stavěli před domem Eliasiba; jeden muž stavěl ke dveřím jeho domu a druhý muž pokračoval v práci od jeho dveří (v. 20 a 21). Nejvyšší kněz byl lhostejný ke svému vlastnímu domu a nedal k bráně, kterou postavil, závory ani zámky. Pokud se jeho týkalo, nechával svůj dům a svou bránu vystaveny nepříteli.
A pro všechna ta rozlišení – pro ta schválení a neschválení – nejsou příčiny a důvody v životech těch schválených a neschválených zjevné v té chvíli, ale budou ukázány v budoucích dnech, buď nyní, nebo potom. Neboť ať je Boží dobrotivost k lidem jakkoli velká, Jeho vláda jde svým jistým a neodvolatelným během. Vždy je nějaký důvod, který leží za lidskými jednáními, ačkoli příčina a účinek mohou být daleko odděleny. V Eliasibově bráně je důvod pro významné opomenutí zámků a závor, a v blízké budoucnosti příběhu je odkryt: pro náš užitek. Dovíme se, že kněz Eliasib je spolčen s Tobiášem Ammonitským a Sanballatem Choronským. Protože jeho vlastní dům nebyl v pořádku, nemůže stavět naproti němu zeď. Kromě toho připravil velký pokoj pro Tobiáše v domě Pána, a tak se pak není co divit, že do své brány nedal zámky a závory. Je zřejmé, že jestliže opatří uvnitř pokoj pro nepřítele z venku, musí také ponechat pro nepřítele volnou cestu, aby měl k pokoji přístup. Tak se stane, že Eliasib, ten, který by měl chodit s Bohem v pokoji a ve spravedlnosti, je příčinou klopýtání a zkázy (Mal. 2,16). Činí vyznání o oddělení tím, že staví bránu a zeď, aby byl v souladu s odděleným lidem, ale má péči o to, aby do své brány nedal zámky a závory, aby byl v souladu s člověkem zkaženého a smíšeného náboženstvím Samaří a aby ponechal prostor pro přístup takového mezi Boží lid.
Žel, že mezi těmi, kteří byli v těchto posledních dnech osvobozeni od lidských systémů, nechybějí vůdcové, kteří vyhlašovali krásné vyznání, že udržují zdi a brány, a přece kvůli svým spojením s náboženským světem byli nuceni ponechat svou bránu nezabezpečenou. Mohou se dovolávat lásky a širokosti srdce a touhy vyvarovat se sektářství, ale jejich chození, pokud je jim dovoleno bez kontroly jít dále, ve výsledku vede k dalšímu oslabení Božího lidu tím, že je postupně spojován s náboženskou zkázou křesťanstva.