Příběh ostatku Božího lidu, který byl vysvobozen ze zajetí v Babyloně a přiveden zpět do Božího města a do Boží země, má hluboký význam. Víra a horlivost tohoto ostatku, jejich selhání a oživení, dílo, které vykonali, nepřátelství, s nímž se setkávali, a těžkosti, které překonávali, činí jejich příběh bohatým na naučení pro všechen Boží lid. Nadto má zvláštní poučení pro ty nemnohé, kteří v těchto posledních dnech byli osvobozeni ze zajetí lidských náboženských systémů, v nichž, žel, velká většina Božího lidu je stále držena v poddanosti.
Tento příběh je nám ukázán v knihách Ezdráše a Nehemiáše a v prorocích Aggeovi, Zachariášovi a Malachiášovi. Kniha Nehemiáše vyznačuje důležitý historický mezník, neboť tam máme poslední zaznamenané oživení, ke kterému došlo mezi navráceným ostatkem. V průběhu jejich historie bylo více oživení a každé mělo na zřeteli nějaký zvláštní předmět, neboť u Boha ne-jsou žádná pouhá opakování.
První oživení bylo pod vůdcovstvím Zorobábele, místodržícího, s nímž byl spojen nejvyšší kněz Jozue. V tomto oživení byl postaven oltář a byly položeny základy domu (Ezdráš 3).
Ke druhému oživení došlo o sedmnáct let později pod službou proroků Aggea a Zachariáše s tím výsledkem, že bylo znovu započato se stavbou domu a byla dokončena (Ezdráš 5).
Třetí oživení, o více let později, za kněze Ezdráše, končilo obnovením zákona Božího domu, či trváním na svatosti, která náleží Božímu domu na věky (Ezdráš 7-10).
Čtvrté a poslední oživení pod vedením Nehemiáše o čtrnáct let později, vyústilo v postavení zdí, vsazení bran a znovu vyhlášení autority Božího slova.
Tak vidíme, že tento slabý ostatek byl bez jakéhokoli zázračného Božího zásahu v jejich prospěch udržován ve svém postavení v Boží zemi a v Božím městě těmito postupnými oživeními, ve kterých Bůh působil v milosti v jejich prospěch. A přece je hluboce vážné si všimnout, že přes každý Boží zásah byla jejich snaha vždy klesající směrem k nižší duchovní úrovni. Různá oživení na nějakou dobu zastavila pohyb dolů, ale když energie, která způsobila oživení, opadla, směřování dolů se opět prosadilo.
Dále je poučné všimnout si různých nástrojů či nádob, které si Bůh ve Své moudrosti užívá, aby uskutečnil tato různá oživení. Prvním mužem, kterého si Bůh užívá, je Zorobábel, vnuk Joachina, krále Izraele, muž královského původu. Potom, aniž by stavěl Zorobábele stranou, si Bůh ve druhém oživení užívá Aggea a Zachariáše, dvou proroků. Když předali svá poselství, uchylují se do pozadí. Třetí oživení je vykonáno prostřednictvím kněze Ezdráše. Nakonec je poslední oživení uvedeno pod vůdcovstvím Nehemiáše, který nebyl ani vznešeného původu, ani prorok ani kněz, ale, jak můžeme říci, člověk z prostého lidu, který vykonával své zemské povolání jako královský číšník.
Tak můžeme sledovat Boží svrchované jednání, když si vybral velmi různé nádoby, aby konaly velmi různé dílo v různých obdobích; každá nádoba se hodila k dílu, a dílo se hodilo k době. Na straně těchto různých Božích mužů vidíme duchovnost, která uznává každého zvláštního služebníka, jehož Bůh vzbuzuje, a tedy také ochotu dát místo druhým a ustoupit ze světla, když jeho zvláštní dílo bylo vykonáno.
Je sotva možné číst historii tohoto navrátivšího se ostatku a nevšimnout si jeho oživení, užitých nástrojů a díla, které vykonali, aniž bychom viděli nápadnou obdobu k těm, kteří v těchto posledních dnech byli osvobozeni z velkých babylonských systémů křesťanstva, v nichž je Církev zajata. Neboť nevidíme snad v těchto osvobozených opět příběh selhání člověka v odpovědnosti, brzděného znovu a znovu Božím zásahem ve svrchovanosti? A nemusíme si se zármutkem a hanbou přiznat, že tendence tohoto ostatku (jestliže jej tak smíme nazvat) byla a je vždy směrem dolů k nižší duchovní úrovni?
Když se celkově podíváme na to zvláštní hnutí Ducha Božího v těchto posledních dnech, nemůžeme vidět oživení, která jsou podobná oněm za dnů Ezdráše a Nehemiáše? Při oživení v první části minulého století1 Bůh užil jako Své nástroje muže velkého duchovního a intelektuálního nadání, lidi velké síly charakteru, kteří by v každé sféře života byli vůdci lidí. Skrze tyto muže byly oživeny velké pravdy týkající se Církve. Později přišli do čela ti, kteří dali velký podnět ke studiu prorocké pravdy, a jejich službou byla pro Církev oživena blahoslavená naděje příchodu Krista a všechny slávy s tím spojené. Ještě později se do popředí dostali ti, jejichž služba měla více kněžský charakter. Představovali svatým jejich nebeské povolání s výsadou přístupu k Bohu pro Jeho radost, a v důsledku toho nutnost svatého oddělení od zkaženosti křesťanstva.
V novější době Bůh užil služebníky, kteří zvláště nevynikali jako vládci nebo proroci či kněží, ale kteří možná mohou být popsáni podobně jako Nehemiáš, jako z obecného lidu. Když sloužili Pánu, měli ve většině případů nějaké pozemské povolání. Jejich zvláštní dílo, podobně jako u Nehemiáše, je budovat zdi, stavět brány a vyhlašovat autoritu Božího slova. Jinými slovy: snažit se udržovat všechno světlo a výsady, které byly dány Božímu lidu skrze vůdce, proroky a kněze, kteří šli před nimi.
Jak příběh pokračuje, ukazuje se stavba a užití zdí a bran jako jasná nutnost. A když to vidíme, bude snadné uchopit symbolický význam, který mají pro nás v našich dnech. Zde je jen nutné poukázat na to, že zdi a brány byly postaveny ve spojení s Božím domem – zdi, aby vylučovaly zlo a zlé osoby z domu; brány, aby umožňovaly volný přístup všemu Božímu lidu, který v upřímnosti přicházel k tomu domu.
Problém mezi těmi, kteří byli vedeni ven ze systému lidí, není dnes tolik ohledně osvětlení pravdy samé, ale týká se spíše užívání zdí a bran, jimiž je pravda udržována. Jestliže není udržováno svaté oddělení, jehož jsou zdi symbolem, a vykonávání zbožné péče ohledně kázně a přístupu k výsadám Božího domu, jak je to vyjádřeno branami, pak se znovunalezená pravda zase brzy ztratí. A tak jako v Nehemiášových dnech, tak i v našich dnech bude mít pokus stavět zdi a stavět brány za následek konflikt. A tak jako tehdy, i dnes se setká s úporným odporem z vnitřku i z vnějšku. A jako tehdy, tak i nyní je naléhavě uplatňována každá námitka proti udržování zdí a bran. Svobodomyslné tělo je vždy připravené uvádět požadavky služby Pánu, svobodu služebníka, pomoc svatým v systémech lidí, kázání evangelia hříšníkům – věci, které samy o sobě jsou správné – jako argumenty proti zdem a branám. A na druhé straně budiž poznamenáno, že zákonické tělo je dobře schopné zneužít zdi a brány pro sektářské účely a stranické cíle.
Odpor, kterému čelíme dnes, zakoušeli již jiní lidé v jiných dnech. A proto příběh jejich zkušeností, protivenství, s kterým se setkali, zkoušky, jimiž prošli, okolnosti slabosti, ve kterých pracovali a bojovali, zásady, které je vedly, jejich vítězství a porážky mají pro nás velmi hluboký význam. Jsou bohaté na naučení, varování a povzbuzení. A když čteme jejich příběh, nezapomeňme, že „kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou, abychom skrze snášelivost a potěšení písem naději měli“ (Římanům 15,4).
Když začínáme studium této části Božího slova, mějme na paměti, že autobiografie Nehemiáše je záznam o posledním oživení ve spojení s ostatkem Božího lidu, který se vrátil ze zajetí a ke kterému došlo nějakých osmdesát let po prvním návratu; a že zvláštním předmětem tohoto posledního oživení bylo znovupostavení zdí, zasazení bran a vyhlášení autority Božího slova.
Celkové rozdělení knihy je jasné:
Nehemiáš 1-3: Dělník a jeho zvláštní dílo.
Nehemiáš 4-7: Protivení se práci a ochrana proti útokům nepřítele.
Nehemiáš 8-11: Znovunastolení autority Božího slova.
Nehemiáš 11-13: Správa města.