Jak jsme viděli, lid ukázal v různých okolnostech svůj zájem o Boží slovo a svou úctu k němu. Začátek naší kapitoly nám je ukazuje znovu, jak pozorně naslouchají četbě Mojžíšovy knihy. V ten den si všimli, že zanedbali předpis této knihy, neboť „nalezeno v ní napsáno, že nemá vjíti Ammonitský a Moábský do shromáždění Božího až na věky. Protože nevyšli s chlebem a s vodou, ale najali ze mzdy proti nim Baláma, aby jim zlořečil, ačkoli obrátil Bůh náš to zlořečení v požehnání. Stalo se pak, když slyšeli zákon, že odmísili všecky přimíšené od Izraele.“ (v. 1-3)
Neudivuje, že myšlenka na oddělení od Ammonitských a Moábských nevnikla do ducha lidu na prvním místě. Tyto dva národy byly bratry Izraele podle těla a přes svůj zavrženíhodný původ vyšly ze „spravedlivého Lota“, považovaného za Abrahamova bratra. V určitém smyslu byli příbuznými Izraele tak jako potomstvo bezbožného Ezaua.
Přestěhovaní se už oddělili od cizozemců (v. 9,2) a od národů zemí (v. 10,28), ale až do tohoto dne nevzali na vědomí tento smíšený lid, na jehož přítomnost byli zvyklí. Ale hle, Boží slovo je výslovně jmenovalo a oni si toho nevšimli! Vskutku, 5. Mojžíšova 23,3-6 říkala: „Ammonitský tolikéž ani Moábský nevejde do shromáždění Hospodinova, ani desáté koleno jejich nevejde do shromáždění Hospodinova až na věky. Proto že proti vám nevyšli s chlebem a s vodou na cestě, když jste šli z Egypta, a že ze mzdy najali proti tobě Baláma, syna Beor, z Petor Mezopotamie Syrské, aby zlořečil tobě: (Ačkoli nechtěl Hospodin Bůh tvůj slyšeti Baláma, ale obrátil Hospodin Bůh tvůj tobě zlořečení v požehnání, nebo miloval tebe Hospodin Bůh tvůj.) Nebudeš hledati pokoje jejich ani dobrého jejich po všecky dny své na věky.“
Tyto věci se děly asi tisíc let předtím a je velmi důležité všimnout si, že čas, který od té doby uplynul, absolutně v ničem nezmenšil Ammonovu a Moábovu provinilost. Boží rozsudek proti nim zůstával, protože Bůh se nemění a protože tisíc let je pro Něho jako jeden den. Lidé si často myslí, že tak jako v lidských věcech, existuje promlčení ve věci hříchu spáchaného kdysi proti Kristu a proti Božímu lidu. Proč, říká se, na tyto věci vzpomínat? Už je to tak dlouho, co se staly, že si na ně nikdo nevzpomene. Můžeme se tedy ještě na ně ohlížet? Takové úvahy najdou vždy souhlas pro to, co je naší hříšné přirozenosti milé. Myšlenka smazat zlo se nám zdá být na první pohled velmi doporučeníhodná; ale zapomínáme, že otázka musí být zvažována z Božího hlediska. Co On myslí o urážce, učiněné Jemu samému nebo jeho lidu? Skutečnost je, že od začátku vynesl definitivní rozsudek o „smíšeném lidu“ a že v tomto případě Izrael neměl hledět na to, co se jemu zdálo být přijatelné, ale na to, co Bůh myslel o zneuctění, učiněném jeho Jménu. Čas nic nezměnil na hříchu Moába a Ammona, ani na povinnosti se od nich oddělit. Pokud šlo o cizozemce a o lid země, o všechny ty, kteří bydleli v Kanánu od jeho dobytí, 5. Mojžíšova kniha nařídila nejen je zcela zničit, nevstupovat s nimi v smlouvu, nečinit jim milost, ale také nespojovat se s nimi v manželství, aby nevedli lid k modlářství (5. M. 7,1-4). Ovšem to zde nebyl případ Ammona a Moába, a pokud jde o nesvatá manželství, lid je už odsoudil v Ezdrášovi 10 a očistil se od nich. Mnohem více se zde jednalo o to, nepovažovat tyto dva národy za součást Hospodinova shromáždění.
Jakmile tedy lid uslyšel slova ohledně Ammona a Moába, odloučil z Izraele všechen smíšený lid. Ale předtím Eliasib, nejvyšší kněz, sám dal příklad nevěrnosti a jeho privilegované postavení, stejně jako jeho autorita, činily toto odchýlení se od zákona tím nebezpečnějším. Eliasib byl spojenec Tobiáše Ammonitského. Ten byl ve velké přízni u přednějších z Judy, kteří s ním měli přísahu. Byl, jak jsme to viděli více než jednou, zetěm Sechaniáše, syna Arachova, a Jochanan, jeho syn, sám byl zetěm Mesullama, syna Berechiášova, muže z kněžského rodu (v. 6,18), možná téhož, který se v Ezdrášovi 10,157 stavěl proti zapuzení cizích žen. Kromě toho ve verši 28 vidíme, že Eliasibův vnuk byl zeť Sanballata Choronského, Moábity. Takto duchovní vůdce lidu na dvou stranách porušil Mojžíšovo přikázání, ať skrze politickou smlouvu s Ammonem (neboť nám není řečeno, že by byl spojen s Tobiášem nějakým manželstvím), nebo manželským spojením s Moábem.
Spojení s Tobiášem vedlo Eliasiba k tomu, aby mu nejen dal místo v shromáždění Izraele, ale i příbytek v Božím domě! Připravil mu pokoj desátků, „kdež prvé skládali dary, kadidlo a nádoby, a desátky z obilí, mstu a oleje nového, nařízené Levítům a zpěvákům i vrátným, též i oběť kněžím.“ (v. 5)
I kdyby nejprve jednal z nevědomosti jako lid, což je už pro nejvyššího kněze neomluvitelná věc, Eliasib nenásledoval příkladu shromáždění, které při slyšení zákona ihned odloučilo od Izraele smíšený lid. Jaká hanba pro duchovního vůdce lidu! On sám se postavil nad Boží zákon, nad psané Slovo, a dále dával pohoršující příklad a lid ho to nechával dělat!
Byl nutný Nehemiášův návrat, aby učinil konec tomuto svatokrádežnému zneužívání. Zatím co se děly tyto věci, Nehemiáš byl u krále v Susách, protože jeho dovolená skončila (v. 6; srvn. s kap. 2,6). Ale při jeho návratu mu nemohla taková situace uniknout. Jestliže byl Eliasib tolerován všemi, tu bylo nemožné, aby byl tolerován Nehemiášem. Tento Boží muž nepřipustil žádnou omluvu zla. Nebral ohled na postavení toho, kdo se ho dopustil, a nešetřil ho. Ihned očistil Boží dům, místnosti, poskvrněné přítomností tohoto Ammonitského, a vrátil je jejich prvnímu účelu, když všechny Tobiášovy věci dal vyházet ven.
Ale jaké důsledky přivodil hřích Eliasiba, jednoho význačného člověka, na vše, co se týkalo svatyně! Desátky byly zanedbávány od chvíle, kdy už nebylo místo, kde je uchovávat, a protože Levítům a zpěvákům chyběly věci nezbytné k jejich živobytí, rozutekli se každý na své pole. Protože chyběli Levítové, služba Božího domu trpěla, a tak tento jediný hřích přivodil nevyčíslitelné důsledky pro to, co bylo samým středem náboženského života lidu.
Při spatření tohoto nepořádku nebylo u Nehemiáše stejně tak žádné váhání, jako předtím nebylo ohledně Tobiášova pokoje. Boží dům byl opuštěn; nebylo možné vyčkávat. První jednání energie mělo vyvolat další. Nehemiáš shromažďuje vedoucí a postavuje je „na místo jejich“ (v. 11). Svěřuje rozdělování desátků mužům ze středu kněží znalých Písma a Levítů, to znamená ze středu těch, které jejich funkce uváděla do bezprostředního vztahu k Božímu domu, a vedle nich těm, „kteří za věrné jmíni byli“ (v. 13).
Ještě jiné věci byly důsledkem nevěrnosti učiněné na vysokém místě. Alespoň si můžeme myslet, že skutečnost, vyprávěná od 15. do 18. verše, musela nutně následovat po ochabnutí ve vztahu k bohoslužbě. Už nebyla zachovávána sobota. Jestliže lid se ohledně Levítů velmi rychle vzdal toho, co ve šťastnějších dnech, puzen první láskou, pro ně dělal (kap. 12,47), zapomněl vzhledem k sobotě věc ještě vážnější, k níž se slavnostně zavázal při obnovení smlouvy (kap. 10,31)!
Sobota byla jakoby základním nařízením zákona. Bylo to jediné přikázání z deseti slov, které nebylo založeno na mravní otázce. Byla prostě vyjádřením Boží vůle a jeho Slova, které ustanovily toto přikázání. Sloužila jako „znamení mezi Bohem a syny Izraelskými na věčnost“ (2. M. 31,17). Zachovávat ji byla otázka prosté poslušnosti, aniž by bylo možné dovolávat se důvodů založených na svědomí, a přesně v tom spočívala její zvláštní důležitost.
Nuže, co viděl Nehemiáš? „V těch dnech viděl jsem v Judstvu, ani tlačí presem v sobotu, a přinášejí snopy, které nakládali na osly, též víno, hrozny, fíky i všeliká břemena, a snášejí v den sobotní do Jeruzaléma. I domlouval jsem jim v ten den, když prodávali potravu. Tyrští také, kteří bydlili v něm, nosili ryby i všelijaké koupě, a prodávali v sobotu synům Juda, a to v Jeruzalémě.“ (v. 15 a 16)
Starost o jejich osobní záležitosti a snaha o zisk odvrátily Židy od tohoto velkého přikázání, a v důsledku toho tolerovali, aby cizinci dělali totéž. Jejich blahobyt a příjemnosti života se přizpůsobily těmto přestoupením. Dospěli k tomu, že sami znesvěcovali sobotu a nechávali ji kvůli svému vlastnímu zisku znesvěcovat Tyrskými.
Nehemiáš svaluje vinu na vůdce a jedná vzhledem k nim, jako to udělal předtím vůči vůdcům kněžstva: „Proto jsem domlouval starším Judským,“ praví, „a řekl jsem jim: Jaká jest to nepravost, kterou činíte, poškvrňujíce dne sobotního? Zdali jsou tak nečinili otcové vaši? Pročež Bůh náš přivedl na nás všecko toto zlé, i na toto město, a vy přidáváte hněvivosti na Izraele, poškvrňujíce soboty.“ (v. 17 a 18) Ale neomezuje se na tuto výtku; zavírá před sobotou brány Jeruzaléma (v. 19). K čemu byly tedy brány, na jejichž obnovu vynaložil tolik vytrvalosti, jestliže zůstávaly otevřené zlu a přestoupení? Jedná se zlem bez jakéhokoli šetření, a právě takovým způsobem Boží autorita postupuje, když se jí necháme vést. Nečiní nějaká poloviční opatření, když jde o otázku respektování Slova.
Ve verších 23 až 28 se znovu setkáváme s výsledkem Eliasibovy nevěrnosti. Zatím co se většina lidu už očistila, určitá část z nich zůstala vzpurná. Oči horlivého služebníka, jimž nic neušlo, je brzy objevily. Žádný Ammonitský a žádný Moábský už nebyl trpěn v Božím shromáždění, ale jednotlivci, povzbuzeni tím, co se dělo v Eliasibově rodině (v. 28), nezrušili manželská spojení s Ammonem a Moábem. Měli už velké děti, které neznaly židovskou řeč a mluvily azotsky – neboť k těmto dvěma národům se připojil další, Filistinští, k jejichž území Azot patřil. Takto ti tři ustaviční nepřátelé Božího lidu (a to nemluvíme o Edomovi) byli přijati do rodin a zplodili tam syny ke svému obrazu, neboť spojení se světem nikdy není k prospěchu Božího lidu, a nevidíme zde, že děti Azotských by se naučily mluvit židovsky.
Nehemiáš je nelítostný k těmto lidem, kteří hned po slavnostní smlouvě mohli takto jednat: „Proto domlouval jsem jim, a zlořečil jsem jim, a některé z nich bil jsem a rval, přísahou je zavazuje skrze Boha, řka: Budete-li dávati dcery své synům jejich, aneb bráti dcery jejich synům svým nebo sobě!“ (v. 25) Ukazuje jim, k čemu tato spojení vedla Šalomouna, největšího z izraelských králů. V první řadě to bylo právě u Moábských a Ammonitských, kde hledal ženy a k jejichž bohům se odvrátil (1. Král. 11,1-8).
Co ještě měl udělat? Zahnat od sebe syna Joiady, vnuka Eliasibova! „Budiž pamětliv na to,“ říká Nehemiáš, „ó Bože, proti těm, kteří poškvrňují kněžství a smlouvy kněžské i Levítské.“ (v. 29)
Takto byl v té chvíli lid „vyčištěn od všelikého cizozemce“ (v. 30).
Nehemiáš věděl, že tato věrnost má mít svou odměnu. Nekonal tyto věci proto, aby ji dostal, ale věděl, že Hospodin je věrný a vzpomene si na svého služebníka. Bezpochyby neměl ze strany Hospodina právo na nic, ale věděl, že ten ví o věrnosti těch svých a že jim rád řekne, když přijde chvíle odměny: „To dobře, služebníče dobrý a věrný, nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím.“ (Mat. 25,21) V témže duchu mohl Pavel říci: „Boj výborný bojoval jsem, běh jsem dokonal, víru jsem zachoval. Již za tím odložena jest mi koruna spravedlnosti, kterou dá mi v onen den Pán, ten spravedlivý soudce.“ (2. Tim. 4,7.8)
Kéž bychom také my mohli jako věrný Nehemiáš na konci svého běhu říci: „Budiž pamětliv na mne!“ (v. 14, 22 a 31)
Trval dlouho stav očištění, o němž je nám podána zpráva v této kapitole? Jak pokořující je, když musíme poznat, že měl krátké trvání. Malachiáš, který prorokoval bezpochyby po těchto událostech, o nichž je vyprávěno Nehemiášem (ale ne velmi dlouho potom), nám ukazuje, že k lhostejnosti kněžstva vůči Bohu se připojilo ve velkém měřítku opovrhování manželstvím, které bylo ustanoveno Bohem, opovrhování, které vzbuzovalo už Nehemiášovu spravedlivou nevoli. To vše pro nás obsahuje vážné naučení: Největší nebezpečí, které může hrozit Božímu Shromáždění, je právě snášenlivost vůči „přimíšenému lidu“, a ve skutečnosti je hlavní příčinou zkázy Církve. Je poměrně snadné se oddělit od „synů cizích“, od vlastního světa. A nebezpečí, že je budeme následovat, je menší než nebezpečí, že půjdeme s těmi, kteří mají stejné vyznání a zdánlivě tentýž původ, aniž by měli víru. Ti si nárokují právo spolupracovat na Božím díle a pod pláštíkem křesťanského vyznání svádějí pravé věřící skrze zdánlivě velmi výhodná spojení.
Kéž nás Pán ochrání před tímto duchem a vysvobodí nás od těchto spojení! Mají vždy za následek duchovní oslabení, které daleko přesahuje meze rodiny, kde jsou navázána, a nutně se šíří do života Shromáždění, a tak činí újmu Boží slávě a čistotě jeho domu v tomto světě.
Kniha Nehemiáše nás vyučuje, čím má být věřící v těchto nesnadných dnech, kdy úpadek je nezhojitelný a kdy jde o oslavení Boha v prostředí, které zkáza učinila zcela jiným, než bylo na počátku, ale kde přesto, což je charakteristický znak, je uznávána a vyhlašována autorita Božího slova. Vskutku, od příchodu Ezdráše, učeného v Písmu, do Jeruzaléma vidíme, jak při každé příležitosti Boží slovo hraje velkou roli, je slyšeno a oceňováno.
V knize Nehemiáše se lid k němu utíká a poddává se mu. „Jak psáno jest v zákoně“ hraje v těchto knihách hlavní roli. Touha „vyrozumět slovům zákona“ vede vůdce, aby poslouchali. Lid sám si žádá čtení a propůjčuje mu sluch; Ezdráš a Levítové je čtou přede všemi. Ezdráš, představitel psaného Slova, vede, jak jsme viděli, během zasvěcení zdi první sbor. Konečně v kapitole, o které jsme právě uvažovali, se lid učí své povinnosti skrze knihu zákona.
„Otevřená Písma“ jsou tedy jedním z velkých charakteristických rysů Nehemiášovy knihy a přicházejí na pomoc každé činnosti tohoto Božího muže, ačkoli jeho činnost nespočívá právě v učení; tato oblast patří více k Ezdrášově službě. Ezdráše bychom mohli nazvat mužem pokory, ovšem takové pokory, která nikterak nevylučuje pevný úmysl vést lid k tomu, aby se oddělil od zlého. Ezdráš je kromě toho muž, skrze kterého je Boží slovo opět přivedeno ke cti. A tato role Písem pokračuje v celé Nehemiášově knize, ať jeho zprostředkováním, nebo skrze spontánní přijetí od lidu.
Pokud se týká osoby Nehemiáše, vidíme ho od začátku rozvíjet neustálou činnost k obnovení a obraně tohoto ubohého lidu. Nesmírná práce znovupostavení zdí závisí zcela na jeho iniciativě. Ale jeho horlivost je stejně vroucí proti zlu jako pro dobro. Pře se se vznešenými a vůdci, kteří utlačují své bratry, a dává osobní příklad odřeknutí se, neboť horlivost bez tohoto sebezapření má malou cenu. Je na čele těch, kteří pečetí smlouvu, zaujímá poslední místo, aby první dal Ezdrášovi. Konečně ukazuje energii bez jakéhokoli kompromisu, když vidí, jak se zlo vkrádá do shromáždění pod záštitou samotného nejvyššího kněze. Bez váhání a ohledu k Eliasibovi vyhazuje vše, co patří Tobiášovi. Hádá se s vůdci ve věci jednání s Levíty, jako se kdysi přel ohledně způsobu, jakým jednali se svými bratry. Protestuje ohledně soboty, má spor s předními z Judy. Varuje obchodníky, kteří v ten den přicházeli, aby do Jeruzaléma přinášeli svá zboží. Pře se, zlořečí a dokonce bije ty, kteří přes svou smlouvu nezapuzují své cizí ženy. Můžeme o Nehemiášovi říci, co bylo řečeno o jednom větším než on, jemuž není hoden rozvázat řemínky obuvi: „Horlivost domu tvého snědla mne.“ I on umí, jako božský Učitel, udělat bič z provázků, aby vyhnal z chrámu prodavače a ty, kteří znesvětili kněžství.
Taková horlivost je nutná v časech, ve kterých žijeme. Jak často slyšíme říkat: Snášejme zlo, nesuďme je a čekejme, až je Bůh bude soudit. Slova stejně tak nebezpečná jako pěkně vypadající! Co by se stalo se shromážděním Izraele, kdyby Nehemiáš používal takové zásady? Vezměme si ho za vzor, ale především následujme stopy Krista. Energie Ducha je stejně tak důležitá jako láska a milost. Jedno nemá ustupovat druhému. Obojí jsou stejně užitečné pro blaho Božího lidu. Tyto vlastnosti jsou v knihách Ezdráše a Nehemiáše spíše rozdělené, protože Boží mužové nechávali všeobecně jednu nebo druhou z těchto charakteristik zvláště vystupovat. Viz např. energii takového Petra a tichost Jana, nebo v novější době, jako mnohem menší příklady, odvahu Lutherovu a umírněnost Melanchtonovu.
Jen v Kristu jediném byly všechny vlastnosti Božího služebníka nerozlučně sjednoceny a dokonale v rovnováze. Jeho duše byla jako klávesnice, jejíž každá klávesa zazněla v pravou chvíli takovým způsobem, že vytvořila dokonalou harmonii pod prsty nejvyššího Mistra, který z ní vyluzoval vzácné a božské akordy!
t