Tato kapitola začíná přehledem kněží a Levítů, kteří vystoupili se Zorobábelem. Ve verších 10 a 11 nacházíme výčet nejvyšších kněží, počínaje Jesuou z knihy Ezdráše. Joiakim, jeho syn, ho následoval. Eliasib, Joiakimův syn, který vykonával kněžství v Nehemiášově době, je poslední nejvyšší kněz, kterého nám Starý zákon ukazuje ve vykonávání jeho funkcí. Kapitola 13 nám vykreslí tohoto muže v barvách, které z něho činí předmět výtky. Joiada následoval po Eliasibovi, svém otci, který podle kap. 13,6.7 byl knězem ještě po roce 443 před Kristem; není nám o něm podána žádná podrobnost. Jochanan či Jonatan (v. 11 a 23), syn Joiadův a vnuk Eliasibův, je nazýván ve 23. verši, stejně jako Ezdráši 10,6, synem Eliasibovým podle zvyku, který byl u Židů tak častý. Žil, aniž by vykonával kněžství, když Ezdráš přijel do Jeruzaléma. Jaddua je poslední nejvyšší kněz jmenovaný ve Starém zákoně. Vykonával své funkce za vlády Daria Perského (336-330 př. Kr.) a, máme-li se svěřit dějinám, byl nejvyšším knězem ještě během vpádu Alexandra Velikého do Palestiny. Jako tomu je často v historických a prorockých knihách, tento oddíl, inspirovaný jako všechen zbytek, byl připojen k Nehemiášově knize později, aby doplnil informaci, danou posvěceným pisatelem.
Ve verších 27 až 43 nalézáme zasvěcení zdi. Podobné svátky se v historii Izraele konaly vícekrát: – 1) Když David navrátil truhlu z domu Obededomova (2. Sam. 6,12). – 2) Při zasvěcení Šalomounova chrámu (1. Král. 8,12-66). – 3) Když byly položeny základy chrámu (Ezdráš 3,10-13). – 4) Při zasvěcení domu (Ezdráš 6,16-18). – 5) Konečně v našem oddílu. Tyto svátky, které bez jediné výjimky vyjadřovaly jen radost, byly spontánní a netvořily součást nařízení zákona. Radost, která se v nich zjevovala, byla vždy v souvislosti s Božím domem. Můžeme z toho vyvodit utěšující závěr, že cítění úpadku nemusí žádným způsobem oslabovat naši radost, neboť požehnání, která Pán vylévá na své Shromáždění, mají takovou cenu jako v nejzdárnějších dobách historie Církve. „Radujte se vždycky,“ je nám řečeno, „v Pánu,“ – a to ve dnech, kdy zkáza stále více sílila.
Zdá se, že během zasvěcení zdi Levítové, jejichž charakter v této knize hraničil s lhostejností, se znovu málo snažili přijít: „Ku posvěcování pak zdí Jeruzalémských shledávali Levíty ze všech míst jejich.“ (v. 27) Zpěváci se shromáždili k tomu velkému svátku sami. V očekávání své služby v Božím domě „vsi stavěli sobě okolo Jeruzaléma“ (v. 29).
Před svátkem bylo třeba, aby se kněží a Levítové očistili, což je velmi charakteristický znak režimu zákona v protikladu k vládě milosti (Žid. 7,27); bez toho by nemohli očišťovat lid, brány a zeď. Svátek sám a průvod končily u Božího domu. Posvěcení Jeruzaléma a lidu nemělo jiný cíl, než oslavovat Toho, který tam chtěl zaujmout svůj příbytek.
(V. 31-37) – Nehemiáš umístil oba sbory na zdi u hnojné brány6. Odtud první sbor stoupal po zdi na východě a přišel po „stupních města Davidova“ k vodné bráně, která zavírala ohrazení chrámu na jihu. V této části průvodu, která byla nejdůležitější, dal Nehemiáš první místo „Ezdrášovi, učiteli“ (v. 36). Ten šel v čele. Je velmi dojemné vidět v této knize, jak se Nehemiáš staví do pozadí a ustupuje duchovní autoritě, nadřazené jeho. Když vyznamenává Ezdráše, Nehemiáš dával vlastně všechno místo Božímu slovu, jehož byl Ezdráš představitelem. Pokud se jeho, Tirsaty týkalo, měl jistě právo zaujmout první místo ve druhém sboru, ale zaujímá tam poslední místo: „Houf pak druhý oslavujících bral se naproti oněmno, a já za nimi.“ (v. 38) Tento sbor se zastavil u „brány stráže /vězení/“ na severu chrámu. Oba průvody se konečně spojily v chrámovém prostoru (v. 40), aby obětovali oběti a oslavovali Jeho jméno. „A veselili se, nebo Bůh obveselil je veselím velikým. Ano i ženy a děti veselily se, tak že bylo slyšáno veselí Jeruzaléma opodál.“ (v. 43) To vše bylo bezpochyby daleké toho, aby se vyrovnalo slávě dnů Davida a Šalomouna, ale radost byla přece také veliká, neboť to byla radost svatého lidu, zasvěceného Hospodinu, Jím schváleného a majícího Boží slovo, aby jej vedlo.
Ve verších 44 až 47 vidíme výsledky zasvěcení lidu Bohu i přes ponížení, v němž se nalézal. Mnoho věcí chybělo, „nebo za času Davidova a Azafova od starodávna přední zpěváci k zpívání a chválení a oslavování Boha stáli před ním.“ (v. 46) Přesto pořádek nechyběl, nejprve proto, že lid se vracel k tomu, co bylo ustanoveno na začátku Davidem a Šalomounem (v. 45); potom proto, že horlivost, která vždy doprovází velkou radost, pomáhala vyplnit mezery (v. 44 a 47). Vidíme zde, byť to bylo jen na chvíli, jeden následek společné radosti: praktické uskutečňování první lásky.