Už jsme upozornili na to, že tato kapitola navazuje přímo na 7. kapitolu. Oltář, základy chrámu a zeď byly znovu postaveny, ale „město pak to bylo široké a veliké, ale lidu málo v ohradě jeho a domové nebyli vystaveni“ (Neh. 7,4). Otázka, která nyní vzniká, je tato: Bylo město znovu postaveno, aby zůstávalo pusté a bez obyvatel? K čemu by bylo dobré je bránit, kdyby se tam nikdo neshromažďoval? A přece Bůh připravil svůj lid k tomuto shromažďování nejprve svým Slovem (kap 8), potom když ho oddělil od pohanů (kap. 9). Věrní nyní rozumějí, že je třeba uskutečňovat toto shromažďování a ne je pouze vyhlašovat jako princip. Jeruzalém má být znovu zalidněn, i kdyby to mělo být jedním Židem z deseti (v. 1). Toto shromáždění se ve svatém městě vyžadovalo mnoho zapomínání na sebe a mnoho oddanosti. Dědictví, na kterém zbožný Izraelita lpěl především, musel opustit, opustit své blízké, svou vinici a svůj fík; vzdálit se dobrovolně od těchto věcí, jichž se mohl po pravdě držet, protože mu byly dány Bohem – a to za žádným jiným účelem, než je znovu zalidnění Jeruzaléma. Ale byl povzbuzován velmi vysokým motivem tohoto zřeknutí se. Porozuměl, že Sion bylo „svaté město“ (verše 1 a 18), město volné Boží volby, město, které miloval nejvíce z příbytků Jákobových; a tato pohnutka stačila, aby mu je dala milovat více než jeho vlastní místo přebývání.
Ale Jeruzalém byl zmenšený, pokleslý, bez postavených domů, a jeho vlastní stav svědčil o tom, že není tím, čím Bůh chtěl, aby byl (viz Žalm 48,2; 87,5-7; Iz. 33,20; 60). Ale v tomto čase zkázy, dokonce předtím, než byla znovu postavena zeď, Zachariáš ohledně něho prorokoval: „Jeruzalém bude obýván jako města otevřená, pro množství lidí a dobytka, kteří budou uprostřed něho.“ (Zach. 2,4 – přel.) Jeruzalém uprostřed své současné zkázy nemohl mít pro Boží lid přitažlivost, jedině když na něj bylo pohlíženo očima víry z hlediska jeho budoucí slávy. Bylo potřebí se tam odebrat a vzdát se všeho ostatního, což je rozhodnutí, které může dát jen víra a které může podepřít jen naděje. To nemohlo být jinak, než jen dobrovolným skutkem lásky a oddanosti k městu velkého Krále; odřeknutí se, které nebylo podílem všech a které Bůh od nich nevyžadoval. Nicméně lid byl mravně obnoven, jak jsme to viděli, a byl v plném společenství s těmi, kteří převzali tuto odpovědnost: „Dobrořečil lid všechněm mužům těm, kteří se sami dobrovolně podali k bydlení v Jeruzalémě.“ (v. 2) Takové cítění mělo Boží schválení.
Nemluví nám tyto skutečnosti o úkolu a poslání vykoupených v přítomné době? Jako Jeruzalém za doby Nehemiáše, tak i Církev je dnes v ruinách. Avšak principy, na kterých je zbudována, oltář – kříž Krista; základ – vzkříšený Kristus; chrám – přebývání Krista uprostřed těch Jeho; zeď – svatost, která náleží takovému příbytku; to vše bylo ve světle Slova znovu dáno na své místo. Nyní pro věrné jde o to, aby opustili svá obydlí a přišli obsadit toto zpustošené město se srdcem, které je oddané a sdílí city Božího srdce k němu. Jen víra může způsobit tuto oddanost.
Mohli bychom dnes říci, že lid Boží dobrořečí těm, kteří se dobrovolně nabízejí pro tento úkol? Není spíše pravda, že proti nim bojuje a opovrhuje jimi? Ale musí jim stačit to, že mají schválení od Pána. Jména oněch mužů jsou zapsána tímtéž způsobem jako jména těch, kteří se na začátku vrátili se Zorobábelem (v. 3-19); a my máme důvod domnívat se, že jejich jména byla připojena ke jménům prvotního seznamu. Všimněme si ještě, že přes zpustošení Jeruzaléma každý z těch, kteří přicházejí, aby v něm bydleli, tam nalézá místo, které může zaujmout. Máme zde ty, kteří „přisluhují v tom domě“ (v. 12), ty, kteří jsou „nad dílem při domě Božím vně“ (v. 16), toho, který „začíná chvály a modlitbu“ (v. 17), ty, kteří střeží brány (v. 19), zpěváky (v. 22). Slovem, každý z nich plní své funkce, jako kdyby vše bylo v pořádku, a Bůh ze své strany o tom ví. To vše se bezpochyby koná v době bídy a zkázy, ale je to málo v Božích očích, že uznávají pořádek, který On stanovil a že přes zkázu uskutečňují tento pořádek s pohledem na budoucí dokonalost? Tento ubohý ostatek Jeruzaléma má vznešené a vzácné poslání, aby ve dnech ponížení a pohrdání spojoval dobu minulé slávy za Šalomouna s dobou, která přijde pod Mesiášem!
Verše 25 až 36 vyjmenovávají města z Judy a z Benjamina, obývaná těmi, kteří se vrátili z Babylonu. Tam ještě pořádek není dokonalý. Juda vychází poněkud ze svých hranic v Bersabé. Ale tyto nedostatky jsou doprovázené pravou touhou každého zaujímat to místo, které mu Bůh určil. Tak bydlí také Netinejští v Ofel, části Davidova města, která se nalézá vně nové zdi, ale v dosahu chrámu, do kterého přicházeli vodnou bránou.