Po vyznání nalézáme, jak jsme to právě viděli, obnovení smlouvy, jako k tomu došlo už předtím za krále Joziáše (2. Královská 23,3). Tato smlouva se zakládala na zákonu. Proto byla tak rychle porušena jako ta z hory Sinai a jako každá jiná v těchto podmínkách. Ale tyto smlouvy jsou pro člověka příležitostí, aby učinil důkladnou zkušenost toho, co je tělo, a pro to je zákon jako závazná povinnost nezbytný.
Přirozeně že nemůžeme na sebe použít tuto kapitolu stejným způsobem, protože naše vztahy s Bohem jsou vztahy milosti. Ale můžeme v ní vidět obnovení vztahů obecenství s Bohem, když naše nevěrnost jim způsobila újmu. Nuže, nacházíme zde jednu velmi důležitou skutečnost, totiž že když vyznání pochybení bylo skutečné a úplné, nalézáme znovu nejen obecenství s Bohem, ale také obecenství jedněch s druhými.
Přední z lidu, místodržící, kněží a Levítové připojují svoji pečeť ke smlouvě, celkem 84 osob, které reprezentují více než 40000 lidí. Ale pak je řečeno. „Tak i jiní z lidu, kněží, Levítů, vrátných, zpěváků, Netinejských, i všichni, kteří se oddělili od národů zemí k zákonu Božímu, ženy jejich, synové jejich i dcery jejich, každý umělý a rozumný, chopivše se téhož s bratřími svými a těmi, kteří byli přednějšími, přistupovali, prokletím a přísahou se zavazujíce: Že budeme choditi v zákoně Božím, který vydán jest skrze Mojžíše, služebníka Božího, a ostříhati i plniti všecka přikázání Hospodina Pána našeho, i soudy jeho i ustanovení jeho.“ (v. 28 a 29) Nalézáme zde tedy důsledek pravého pokoření, pravého oddělení, pravého vyznání. Žádná rozdílnost, tentýž cit, všichni, staří i mladí, synové i dcery, ženy a děti, kněží, zpěváci, Levítové, Netinejští, „chopivše /přidržíce se/ se téhož s bratřími svými“, přijali to, co jejich vůdcové, těchto 84 mužů, udělali: žádný odpor z žádné strany. Mezi těmito četnými lidmi nevidíme jednoho, jak táhne napravo, a druhého, jak táhne nalevo; žádné tvoření zvláštních skupin, které činí nezávislá rozhodnutí s vyloučením druhých. I ženy a dívky mají své místo v tomto všeobecném souhlasu. Není to velmi poučné? Bůh dovoluje různice a nesouhlasy mezi Božími dětmi, když chybí vyznání chyb nebo je nedostatečné, ať u jednotlivců, nebo ve shromážděních. Od chvíle, kdy toto vyznání je skutečné a úplné a nikdo nemá myšlenku na to, aby se ospravedlňoval nebo nepřiznával vinu, je znovu nalezeno vzájemné společenství.
Smlouva zahrnuje tři body: – 1) Odmítnutí nesvatých manželství jako v Ezdráši 10 (Neh. 10,30). – 2) Úplné svěcení soboty, která byla znamením smlouvy a jejíž svěcení mělo charakter absolutního oddělení od národů (Neh. 10,31). – 3) Sobotní léta, která asi od vyhlášení zákona nebyla nikdy přesně dodržovaná. – Z těchto předpisů vidíme, jak se všichni důvěrně seznámili s učením Písma; ale nezůstávají při tom. Ve verších 32 až 34 si sami ukládají přikázání, která dokazují pravé porozumění Božím myšlenkám. Nemají výslovný text Písma pro jednání, ale bylo „psáno v zákoně“, že se mají obětovat oběti; a to stačilo každému, aby si stanovil útratu podle svých prostředků. Rovněž pro přinášení dříví k Božímu domu. Zákon nikde nepřikazoval, že se má opatřovat, ale oni si byli jisti, že odpovídají Božím myšlenkám, když se všichni účastní této námahy, bez které oběti nemohly být obětovány.
Pokud se týkalo prvotin a desátků, měli se jen přizpůsobit tomu, co bylo výslovně „psáno v zákoně“. V tom všem jednali jednomyslně, společně: vše se jeví prosté a jednoduché, když tu je obecenství mezi bratřími, a nadto když jejich jedinou pohnutkou k jednání je služba domu jejich Boha (v. 39).