Poslední svátek v řadě židovských svátků byl Svátek stánků (3. M. 23). Nuže kapitola, která se před námi otevírá, nemá nic společného s levitskými nařízeními. Byl to jen dvacátý čtvrtý den – to jest po posledním, velkém dnu Svátku stánků, který končil dvacátým třetím dnem – kdy se synové Izraelští shromáždili v zármutku a pokoření se (v. 1). Tento čin také neměl nic společného s velkým dnem smíření, který se měl konat v desátý den měsíce a který Ezdráš i Nehemiáš opomíjejí z důvodů, které jsme viděli.
Tato 9. kapitola je jakýmsi druhem doplňku 10. kapitoly Ezdráše, kde lid se oddělil od spojení, vzniklých manželstvími s národy, spojení, která činila rodinu Izraele zajedno s nepřáteli Hospodina a jeho lidu. Ale očištění, vykonané za Ezdráše, nestačilo. Lid byl veden k tomu, aby soudil jemnější zlo, a kdyby toto zlo nebylo vyznáno, uniknuvší by nutně upadli zpět do světských spojení, která právě opustili. Chceme mluvit o smíšení, které podporovali, když nechali národy mít podíl v životě lidu. Aby byli skutečně osvobozeni od tohoto smíšení se světem, bylo třeba více než se oddělit od toho nebo onoho pohoršlivého hříchu, jako byla nesvatá spojení dřívější doby. Bylo zapotřebí opravdového odsouzení stavu srdce, který k tomu vedl, a toto odsouzení máme nyní v této 9. kapitole.
Tyto skutečnosti jsou pro nás křesťany hluboce poučné. Máme soudit nejen tu a tu spáchanou chybu, ale světskost, jíž jsme dali domovské právo mezi sebou a která je příčinou našich chyb. Je nám zapotřebí opravdového oddělení od světa, neboť jen ono samo nás uchrání od hrubých hříchů, které jsou smutným důsledkem této směsice.
Aby lid mohl uskutečnit toto oddělení, bylo zapotřebí pokoření se a vyznání. Jak je za našich dnů nesnadné setkat se s těmito věcmi u jednotlivců nebo shromáždění, kteří se dopustili chyb! Když jsme povoláni, abychom soudili nějaké zjevné zlo, budeme souhlasit dosti snadno se společným kořením se, protože tento akt nenutí každého jednotlivě, aby vyznával své hříchy a nepravosti. Přijmeme každý kompromis spíše než toto. Ach, jak je pravdivé, že Hospodinův lid je lid tvrdé šíje, který neumí sehnut šíji a pokořit se před Bohem!
V naší kapitole tomu tak není: lid se opravdově koří a všichni se postí, jsouce oblečeni v žíních a majíce zeminu na svých hlavách (v. 1). To je zármutek, bolest, pokání. Ale jejich pokoření se neukazuje jen vnějšími znaky, ono se ukazuje ve skutcích: „Oddělilo se pak bylo símě Izraelské ode všech cizozemců.“ (v. 2)
Kde k tomu našli sílu? U téhož zdroje, u kterého čerpali předtím. Ve Svátku stánků lid právě uskutečnil, že „radost Hospodinova je jejich síla“. S takto získanou sílou se mohli kořit, oddělit se od zla bez jakýchkoli průtahů a vyznat svůj stav. Pravé pokoření, pravé vyznání nestrpí odklad: skutek doprovází slova. „Oddělilo se pak bylo símě Izraelské ode všech cizozemců, a stojíce, vyznávali hříchy své i nepravosti otců svých.“ (v. 2)
Ve 3. verši nacházíme ještě jiného a mocného působce požehnání: „I stáli na místech svých, a četli v knize zákona Hospodina Boha svého po čtvrtinu dne, a po čtvrtinu dne vyznávali a klaněli se Hospodinu Bohu svému.“ (v. 3 – přel.) Bez Slova nemůže být žádné vyznání úplné, neboť jen skrze ně poznáváme, kdo je Bůh, co je neslučitelné s jeho charakterem, a co jsme byli my sami. Nadto vidíme, že vyznání lidu bylo v bezprostředním vztahu k tomu, co jim Slovo zjevovalo: čtvrt dne pro četbu zákona a čtvrt dne pro vyznání. V knize zákona (kap. 8,3.12) poznali zdroj své síly a v téže knize se naučili odsuzovat svůj stav a bez omezení ho vyznávat.
Levítové v tom všem hrají vzácnou roli. Vyučovali lid (kap. 8,8), potom, když věrně vyplnili svou službu, stali se rozumějícími podrobnostem zákona (kap. 8,13), a tak měli přesnější známost o věcech už zjevených. Zde je vidíme, jak povstávají na lešení a „volají hlasem velikým k Hospodinu Bohu svému“ (v. 4). Jejich věrnost a jejich obecenství s Bohem je kvalifikují pro to, aby se veřejně stali ústy shromáždění, když jde o poznání jeho hříchu.
Toto vyznání, které naplňuje 9. kapitolu od verše 5 až do verše 38, je skutečně pozoruhodné. Levítové začínají tím, že dobrořečí. Ve skutečnosti se nemůžeme nalézat před Bohem jako ti, kteří Mu náležejí, aniž bychom uznávali charakter Boha trpělivého a milosrdného, kterého jsme zneuctili. „Ale u tebe jest odpuštění, tak aby uctivost k tobě zachována byla.“ (Žalm 130,4) Takové bylo také cítění Davidovo, když říkal: „Tobě, tobě samému zhřešil jsem.“ (Žalm 51,6)
Dobrořečení, adresovaná Bohu, spočívají v tomto: Ve verších 5-7 lid dobrořečí Bohu Stvořiteli a Udržovateli všech věcí, který je tentýž, Hospodin. Ve verších 7 a 8 Jej uznává jako Boha zaslíbení, který povolal a vyvolil Abrahama. Ve verších 9-11 Jej oslavuje jako Boha Vykupitele a Vítěze nad nepřítelem, Toho, který zachránil svůj lid z Egypta.
Ve verších 12 až 15 se zmiňují o své odpovědnosti. Bůh jim dal zákon, který měli poslouchat poté, co je vedl svou milostí až pod Sinai; ale i po Sinai rozvíjel (v. 15) vůči nim své zdroje pomoci, aby je sytil a svlažoval v poušti, a vyzval je, aby se ujali vlastnictví Kanánu.
Ve verších 16 až 21 uznávají, jakým způsobem oni odpověděli na všechny tyto milosti: „Oni pak a otcové naši pyšně sobě počínali, a zatvrdivše šíji svou, neposlouchali přikázání tvých. Nýbrž hned nechtěli slyšeti, aniž se rozpomenuli na divné činy tvé, které jsi působil při nich.“ Dále ještě opustili Boha, svého Vůdce, aby si ustanovili vůdce, který by je vedl zpět do Egypta. Nakonec své opovrhování Hospodinem korunovali zlatým teletem a vůči Bohu „dopustili se velikého rouhání“. Pak byli odsouzeni k čtyřiceti letům na poušti. A přesto se Bůh vůči nim ukázal jako Bůh dobrotivý v té míře, jak Jeho svatý zákon Mu dovoloval zjevovat tento charakter (v. 17). Jejich vzpoura omezovala všechny cesty Boží milosti vůči nim, avšak nicméně (v. 21) Hospodin nad nimi bděl.
Verše 22-27: – Konečně z čisté milosti se ujali země zaslíbení, jak to vidíme v posledních kapitolách 4. Mojžíšovy knihy, a skrze velkou Boží dobrotivost „rozkoší oplývali“ (v. 25). Ale sotva vstoupili do země, vzpírali se nicméně znovu a přes všechny předcházející soudy se zase „dopouštěli velikého rouhání“ vůči Hospodinu (v. 26). Tehdy je vydal do ruky jejich protivníků, ale přes to všechno je ještě vysvobozoval skrze soudce.
Verše 28-31: – Za království se vzpoury obnovovaly. Proroci je varovali bez výsledku. A přece jim Hospodin „nedal do konce zahynout“ (v. 31).
Nakonec (v. 32-38) uznali dokonalost všech Božích cest s nimi a vůči všemu lidu od velkých až k nejmenším: „Ačkoli ty jsi spravedlivý ve všech těch věcech, které přišly na nás. Nebo jsi spravedlivě /v pravdě/ to učinil, ale my jsme bezbožně /zlovolně/ činili.“ Nesnaží se ani se ospravedlnit, ani se vyhnout následkům svého hříchu: „Aj, my jsme dnes manové, a to v zemi, kterou jsi dal otcům našim, aby jedli ovoce její a dobré věci její, aj, jsme v ní manové. Již i úrody své vydává v hojnosti králům, které jsi postavil nad námi pro hříchy naše, a oni i nad těly našimi se potřásají, i nad zvířaty našimi podle vůle své, tak že jsme u veliké úzkosti.“ (v. 36.37)
Takové je toto vyznání: prosté, úplné, pravdivé, bez omluvy a bez vytáček. Uznává chyby všech od začátku, schvaluje soud, který je jejich důsledkem, ale vyhlašuje také nevyčerpatelnou milost a milosrdenství Boha, který je až do té doby vodil.
Připojme poznámku, důležitou pro Boží lid za všech dob, když zhřešil. Tři věci jsou pro něj nezbytné: pokoření se, oddělení od zla a vyznání, a to v pořadí, které nám je vyznačeno na začátku kapitoly. Pokoření se bez oddělení a bez vyznání je bezcenný akt. Oddělení bez pokoření se a bez vyznání je akt duchovní pýchy a ukazuje jen na sektářského ducha. Veřejné, upřímné vyznání obsahuje nutně ty dvě druhé věci; a proto je často věcí, se kterou naše pyšná a beznadějně špatná srdce mají největší těžkost souhlasit. Jestliže nedojde k vyznání, pak oddělení chybí skutečnost a bude po krátké době následováno opětným pádem, ať se jedná o jednotlivce nebo o shromáždění. Vezměme si tedy příklad z tohoto ubohého, pokořeného lidu, který „volal hlasem velikým“ (v. 4) k Hospodinu, svému Bohu!
Ve verši 38 vidíme lid, který je pod zákonem, jak obnovuje smlouvu: „Se vším však tím činíme smlouvu nepohnutelnou, i zapisujeme, kteréž potvrzují knížata naše, Levítové naši i kněží naši.“ Víme, že jako lidé v těle a pod zákonem ji nemohli dodržet. Ale můžeme se také z tohoto obnovení smlouvy učit pro sebe samé vážné lekci. Po vyznání našeho hříchu, našeho chození, musí dojít k novému začátku na novém základě: k mnohem skutečnějšímu a účinnějšímu oddělení od světa, který nás zavedl do zlého a uprostřed kterého máme nadále chodit jako cizinci, kteří hledají jinou vlast.