Kapitoly 8 až 10 nám ukazují náboženský stav lidu a tvoří jakousi vsuvku, neboť 11. kapitola přímo navazuje na 7. kapitolu.
Byl nastolen jakýsi pořádek, zeď byla dokončena a lidé bydleli každý ve svém městě. A nyní je vidíme, jak se shromažďují „jednomyslně /jako jeden muž/“ (v Ezdrášovi 3 to kdysi udělali během postavení oltáře) na místě před vodnou branou v bezprostředním sousedství chrámu. Neměli přitom jiné přání než slyšet Boží slovo. Tato myšlenka se zrodila v jejich vlastním srdci a nebyla jim vnuknuta jinými: „A řekli Ezdrášovi učiteli, aby přinesl knihu zákona Mojžíšova, který vydal Hospodin lidu Izraelskému.“ (v. 1) Byl sedmý měsíc, první den měsíce, odpovídající svátkům novměsíce /novoluní/ a svátku troubení trubek (3. M. 23,23-25; 4. M. 10,3-10; Žalm 81,4), obrazu obnovení světla Izraele, které na nějakou dobu zmizelo. V Ezdrášovi 3 byl v průběhu téhož svátku znovu postaven oltář (bohoslužba). A nyní při témž datu všechen lid cítí potřebu obdržet naučení Písem. Tyto dvě věci: bohoslužba a zájem o Slovo, charakterizují vždy, jak si jsem jist, trvalé probuzení podle Boha. Potřeba opírat se o Mojžíšovy knihy naplňovala všechny tyto kapitoly Nehemiáše (viz 8,1.14.18; 9,3; 10,34; 13,1). Od chvíle, kdy se jedná o Slovo, se znovu objevuje Ezdráš, neboť jeho dar a jeho poslání byly vyučovat a přispívat takto k náboženskému rozvoji lidu. Nehemiáš, ačkoli byl oděn vysokou hodností Tirsaty, okamžitě postupuje své místo Ezdrášovi. Je krásné vidět, jak se dary vykonávají ve vzájemném společenství bez jakékoli žárlivosti a bez snahy vstupovat do okruhu působení těch druhých! Nehemiáš vykonává z Božího pověření vládu; Ezdráš zase vyučuje a aplikuje Mojžíšův zákon.
Celé shromáždění se schází, aby slyšelo čtení zákona: muži s ženami a i s těmi, kteří mají rozumnost, to jest s dětmi ve věku, kdy mohou rozumět tomu, co se četlo. Bůh se takto dojemným způsobem postaral o to, aby i děti mohly mít užitek z jeho Slova.
Ezdráš, jako kdysi Joziáš (2. Královská 23,3), stál na vyvýšeném lešení, maje starší či přední po své pravici i po své levici. Slavnostním gestem otevírá knihu před očima všeho lidu a nad jejich hlavami, a tak dává zákonu místo autority, která mu náleží. Potom dobrořečí Hospodinu, velkému Bohu. Jistě, v této knize se Bůh zjevil a vyžadoval poslušnost. Všichni připojují své amen k Ezdrášově modlitbě; pozvedají ruce, sklánějí se a činí poklonu.
Levítové, kteří už nemají péči o nošení posvěcených nástrojů (1. Par. 23,26), plní své funkce služebníků Slova, když činí lidu zákon srozumitelným, a vidíme, s jakou starostlivostí to činí (v. 8). Čtou zřetelně; to není bez důležitosti. Kolikrát vidíme dělníky Pána číst Slovo tichým hlasem nebo rychle či nedbale, a potom spěchat, aby mluvili sami, jako kdyby nebylo důležitější slyšet Boží slovo než jejich slova. Zde se naopak jedná v prvé řadě o to, aby lid byl uveden přímo do vztahu k zákonu, potom udat jeho smysl, a nakonec jej všem učinit srozumitelným (v. 8). Levítové zde jakoby hrají roli učitelů ve škole, a to je tím působivější, protože se tohoto vyučování účastnily děti, což je věc, na kterou by se nemělo nikdy zapomínat. Dobrý učitel si nedopřeje odpočinku, dokud všichni jeho žáci neporozuměli tomu, co jim chce vysvětlit.
Den, kdy Ezdráš učinil toto gesto, a vše, co potom následovalo, může být právem nazván, jak to kdosi poznamenal, „dnem otevřené Bible“. Ona se obrací zároveň na svědomí i na srdce lidu a je dojemné vidět výsledek. Všichni jsou zarmouceni a pláčou, když slyší slova zákona, ale Ezdráš jim řekl. „Den tento posvěcený jest Hospodinu Bohu vašemu, nekvělte ani plačte!“ A ještě: „Nýbrž radost Hospodinova budiž /je/ vaše síla.“ (v. 9 a 10)
Nikdy nezapomeňme na to velké slovo! Pokora, jakkoli je vzácná a nutná, nám nedává sílu. Když jde o to, abychom čelili nesnázím, nalézáme tuto sílu, zabýváme-li se Pánem, zjeveným v Božím slovu. Takové hledění na Něho je zdrojem nevýslovné radosti pro naše duše a radost Hospodinova je naše síla. Nebylo to také to, co apoštol, zarmoucený a znepokojovaný bolestmi kolem sebe, z vlastní zkušenosti doporučoval Filipským? „Radujte se v Pánu vždycky!“
V jiném oddílu Písma (Izaiáš 30,15) nalézáme druhou pravdu: „Obrátíte-li se, a spokojíte-li se, zachováni budete. V utišení se a v doufání bude síla vaše.“ Kolikrát jsme se o tom už asi přesvědčili! Když křesťan nechá nepřítele, aby se rozčiloval a zdvojnásoboval své útoky, je sám v pokoji v plném vědomí, že všechna aktivita člověka jen oslabuje Boží dílo, a má plnou jistotu, že Bůh může jednat bez něho.
V Nehemiášovi lid uposlechl Slovo, které mu je adresováno; přestali plakat a mít zármutek a „veselili se velmi, protože srozuměli slovům těm“. Kéž by to byl i náš podíl!
Jako v Ezdrášovi 3 (když jsme studovali tu knihu, ukázali jsme na důvod), i Nehemiáš přechází mlčením velký den smíření, který se konal desátého dne sedmého měsíce. Ale knížata otcovských čeledí ze všeho lidu, kněží i Levítové se druhého dne toho měsíce shromáždili k Ezdrášovi, „aby vyrozuměli slovům zákona“ (v. 13). Ti, kteří právě vyučovali lid, se shromáždili, aby sami byli vyučováni od Boha. Tak by tomu vždy mělo být u dělníků Pána. Nestačí, aby vyučovali druhé. Oni sami jsou slabí a mají jen částečnou známost. Je tedy třeba, aby když je sami chtějí užít, nacházeli v Božím slovu nové světlo, aby „vyrozuměli“. Vidíme, že to je to, k čemu zde dochází: Když hledají naučení Písem, dovídají se věc, kterou neznali: „Našli pak napsáno v zákoně, že přikázal Hospodin skrze Mojžíše, aby bydlili synové Izraelští v stáncích na slavnost měsíce sedmého, a aby dali prohlásiti a provolati po všech městech svých i v Jeruzalémě, řkouce: Vyjděte na hory a přineste ratolestí olivových a ratolestí dříví borového a ratolestí myrtových, i ratolestí palmových a ratolestí dříví hustého, abyste nadělali stánků, tak jak psáno jest.“ (v. 14 a 15; srvn. s 3. M. 23,33-44)
Když se dověděli tyto věci, sdělili je lidu, který si pospíšil je udělat. Všichni nyní věděli, jak má být Svátek stánků slaven. Střechy, dvory domů, nádvoří chrámu, prostranství brány vodné a brány Efraim, které byly vně zdi, se pokryly stánky (v. 16). Tento svátek nebyl tímto způsobem slaven ode dnů Jozue, od vstupu lidu do Kanánu (v. 17). Svátek sám byl slaven v Ezdráši 3, ale ne podle podrobností, jak byl nařízen. Tehdy znamenal pouze, že země byla znovu otevřena lidu poté, co zajetí mu do ní uzavřelo přístup. V knize Nehemiáše je tento svátek slaven podle předpisů zákona a tato skutečnost je šťastným důsledkem horlivé píle všech k přijímání naučení Slova.
Mohlo by se zdát zvláštní, že tak jasný a výslovně uvedený oddíl unikal až dosud kněžím a Levítům, ale je to úkaz, se kterým se setkáváme ve všech dobách historie Božího lidu. Pravdy, které byly mnohem důležitější, jako například příchod Pána, mohly být skryty po osmnáct století, ačkoli Nový zákon jich je plný. Je to proto, že je zapotřebí působení Ducha Božího, aby tyto věci byly objeveny, a že i nejzpůsobilejší lidská rozumnost není schopná je rozeznat.
U Nehemiáše a Ezdráše nalézáme Svátek stánků jako okoušení předem budoucího národního vzkříšení. Tentýž svátek byl také naznačen větvemi a palmovými ratolestmi během vjezdu Pána Ježíše do Jeruzaléma (v Matouši 21,8, Marku 11,8 a Janu 12,12.13), kdy Ho zástupy uznaly za syna Davidova a Krále Izraele. V Lukáši 19 nenalézáme ani palmy, ani větve; učedníci chválí bezpochyby krále, který přichází ve jménu Páně, ale říkají: „Pokoj na nebi,“ a nikoli: „Pokoj na zemi.“ (Srvn. s Luk. 2,14.) A vidíme Ježíše, jak pláče nad Jeruzalémem (v. 41). Pravý Svátek stánků, definitivní svátek, bude slaven teprve v budoucí době podle Zachariáše 14,16, ale tehdy bude předcházen velkým dnem smíření (Zach. 12,10-14), který nenacházíme ani v Ezdrášovi, ani v Nehemiášovi, ani v Evangeliích.
V určitém smyslu můžeme my křesťané slavit Svátek stánků jako předem okoušenou radost ze slávy, „radost velmi velikou“ (v. 17), nebo jak to říká apoštol Petr: „radost nevýmluvnou a oslavenou“ (1. Petra 1,8).
Od prvního až do posledního dne svátku (v. 18) bylo lidu čteno Boží slovo; jen ono bylo schopné udržovat radost v srdcích všech.