Již dříve jsme poznamenali, že 3. kapitola obsahuje popis celku, zahrnující celé období, kdy byla zeď znovu stavěna. Kapitoly 4 až 6 nám vyprávějí o těžkostech, s nimiž se lid setkal během této práce. Kapitola 4 nám mluvila o úsilí nepřátel přinutit dělníky, aby nechali své práce. Toto úsilí bylo překaženo energií Nehemiáše, který způsobil, aby muži z Judy vzali zbraně, aniž by opustili svůj charakter dělníků. V 5. kapitole jsme viděli působení Satana, aby způsobil nespokojenost a spory mezi bratřími, povolanými ke společnému dílu. Příklad Nehemiáše, obětujícího svá práva a své zájmy dobru svých bratří, mocně posloužil k utišení jejich ducha a k znovunastolení uspokojení a míru. Kapitola 6, jíž se nyní budeme zabývat, nám představuje útok nepřátel novou formou. Nehemiáš byl nástroj, který Bůh užil v těchto nesnadných okolnostech: protivníci se snaží ho odstranit. Jestliže se jejich plán zdaří, celé dílo padne se služebníkem, kterému je Bůh svěřil. Tato snaha, nejnebezpečnější ze všeho, byla zmařena, jak to uvidíme v průběhu této kapitoly. Nehemiáš tam ukazuje vzácné vlastnosti k odražení útoku nepřítele, ale to, co u něho předčí vše, je jeho naprostá důvěra v Hospodina a nedůvěra k sobě samému. Jeho důvěra se ukazuje v 9. verši v těchto slovech: „Ale však ty, ó Bože, posilň rukou mých!“ Neboť ví, že nemá žádnou sílu a hledá tu sílu, která je v Bohu.
Útok, směřující proti osobě Nehemiáše, ukazuje dva postupné charaktery, na které je dobré dát si pozor. Nejnebezpečnější přichází jako vždy poslední. Nepřítel užívá v tomto podnikání obratné stupňování, a teprve nakonec posílá své nejlepší vojsko ze zálohy proti tomu, koho chce zničit. Ve verších 1 až 9 přichází útok zvenku; útok ve verších 10 až 14 je nekonečně nebezpečnější, neboť se rodí v samém okruhu Jeruzaléma.
(v. 1-9) – Zeď byla znovu postavena, ale vrata bran ještě nebyla vstavena. Za několik málo dní mělo být město chráněno před jakýmkoli překvapením. Nepřítel pospíchá, aby tuto nedokonalost využil, dříve než bude příliš pozdě. V prvé řadě se jedná o potlačení vůdce lidu. Sanballat a jeho přívrženci ho zvou k poradě do „vsi na rovinách Ono“. Nehemiáš jim odpovídá s pravou moudrostí: „Dílo veliké dělám, proto nemohu odejít. Což se má meškati dílo, když bych je opustě, k vám sjíti měl?“ (v. 3) Proti jednání, kterým se ho snaží překvapit, staví důležitost díla. Je to jako: „V tom buď /cele/.“ (1. Tim. 4,15)
Toto odmítnutí nepřítele neodvrací. Často se skutečně stává, že se poprvé stavíme na odpor, a že potom, unaveni bojem, nakonec ustoupíme. Po čtyřech neplodných pokusech útočí po páté znovu s nejnebezpečnějším úskokem. Posílá svého služebníka, který má v ruce otevřený dopis. Každý se mohl dovědět jeho obsah a nepřítel si jistě neodepřel, aby ho oznámil, neboť bylo třeba, aby obžaloby a hrozby, které v něm byly obsaženy, pronikly ke sluchu lidu a získaly Sanballatovi pomocníky.
Tyto žaloby a tyto hrozby se vztahovaly na pět hlavních bodů: – 1. „Slyší se mezi národy, jak Gasmu praví, že ty a Židé myslíte se zprotiviti.“ – 2. Stavba zdi nemá jiný účel. – 3. „Slyší se,…“ („Slyší se,“ – „Říká se,“ – jak často jsou duše strašeny těmito slovy: „Říká se!“) „že ty proto stavíš zeď, abys králem jejich byl.“ Budeš obžalován, že se chceš postavit na místo panovníka. – 4. Tento úmysl, stále podle toho, co se povídá, se snažíš uskutečnit skrze proroky, které jsi postavil, „aby hlásali o tobě v Jeruzalémě, řkouce: Král je v Judstvu.“ – 5. Teď oznámíme ty věci králi.
To byly věci, které mohly sehnout a nahlodat i tu největší odvahu. Podezření, vržené na charakter a cíl Hospodinova služebníka; obavy, že jeho chování bude pomluveno u krále, který měl v něho důvěru! Závěr dopisu bylo po páté opakované pozvání: „Proto přijď, a poradíme se spolu.“
Nehemiáš neignoruje úmysly nepřítele; ví, že aby se dal na útěk, je třeba mu vzdorovat. Staví pravdu proti lžím, které mají za cíl ho vystrašit. „Tedy poslal jsem k němu, řka: Není toho nic, co ty pravíš, ale sám sobě ty vymýšlíš.“ (v. 8) Nadto podle svého zvyku doprovází své činy modlitbou k Bohu: „Ale však ty, ó Bože, posilň rukou mých.“ (v. 9) Jak je dobré svěřit se Bohu! Jestliže k nám přijde nepřítel, nebojme se. Jestliže vytrváme v modlitbě, ve vhodný čas najdeme vysvobození.
Druhé úsilí Satana, ještě nebezpečnější než to, o kterém jsme se právě zmínili, se zrodí v Jeruzalémě samém (v. 10-14). Semaiáš, asi kněžského původu, zde na sebe bere úlohu proroka, když se jako takový obrací na Nehemiáše: „Proroctví to mluvil proti mně.“ (v. 12) „Zavřel se“, když Nehemiáš přišel k jeho domu, a předstíral strach, zatímco se nebylo čeho bát. Tohoto člověka „Tobiáš a Sanballat byli ze mzdy najali“. Láska k penězům z něho udělala zrádce. Řekl: „Sejděme se do domu Božího, do vnitřku chrámu, a zavřeme dveře chrámové; nebo přijdou, chtíc tě zamordovati. A v noci přijdou, aby tě zamordovali.“ (v. 10) Tlačí Nehemiáše k jedné či k druhé možnosti: Utéci, hnán strachem, anebo se utéci do chrámu, kam měli přístup jen kněží, aby unikl vrahovi. Nuže, kdyby utekl, byl by obžalován, že má špatné svědomí; kdyby se schoval do chrámu – znesvětil by ho, jsa neposlušný výslovných Božích příkazů. V každém případě by se Nehemiáš dal cestou hříchu, který by mu způsobil zlou pověst a pokryl by ho opovržením (v. 13).
Odpověď tohoto Božího muže je zároveň příklad důstojnosti i pokory. Obhajuje svou důstojnost před lidmi, svými nepřáteli: „Takový-li by muž, jako jsem já, utíkati měl?“ Cožpak nevedl lid v práci? Neozbrojil ho statečně? Nezasáhl s autoritou, když došlo k různicím mezi jeho bratry? Myslel si snad někdo, že zapře svůj charakter před těmito lživými obviněními? Ale Nehemiáš promluvil také slova pokory, ještě důležitější než ta první: „Aneb kdo jest tak, jako jsem já, ježto by vejda do chrámu, živ byl?“ (v. 11) Muž jako jsem já! Používá tentýž výraz jako poprvé, ale proto, aby se v pokoře postavil do Boží přítomnosti. V prvním případě by bylo možné ho obvinit z pýchy; ve druhém případě ukazuje, že pýcha je od jeho srdce daleko. Jak vstupovat do chrámu, kam Bůh dovolil přístup jen kněžím? Král Judy se odvážil to udělat, postavit se jako král nad kněžství: byl za to potrestán malomocenstvím (2. Par. 26,16-21). Myslel Nehemiáš snad na obnovení tohoto hanebného činu? Měl snad člověk jako on nějakou cenu před Bohem nebo nějaké právo porušit jeho příkazy? Chtěli ho strachem vyprovokovat, aby to udělal. Tento návrh přicházel od toho starého Hada. Takto Satan jednal od počátku, když sváděl Adama k neposlušnosti.
Když odmítl dát se touto zlou cestou, Nehemiáš nejde dále a ponechává věc v Božích rukou. Je důležité si toho všimnout. Tento Boží muž by snad mohl svolat proti Semaiášovi lid, obvinit ho, že je falešný prorok, veřejně ukázat, že je zrádce, odhalit Sanballatovu a Tobiášovu podlost. Nic takového! Předává soud Bohu: „Budiž pamětliv, můj Bože, na Tobiáše a Sanballata, podle těch skutků jejich, i na Noadii prorokyni, a na jiné proroky, kteří strašili mne.“ (v. 14). Jména protivníků, nepřátel lidu, přicházejí první, jméno Semaiášovo se neobjevuje vůbec. Krásný příklad srdce, které se nenechá unést k osobnímu rozhořčení proti tomu, který mu tak vážně ublížil! Také krásný příklad jemného jednání vůči bratrovi, o kterém ví, že je zkažený a podplacený, a kterému by býval mohl říci: „Jdi za mnou, Satane!“ Noadia se objevuje jen zde, je to pravá prorokyně, která se propůjčila k této intrice spolu se zbytkem proroků. Tato žena byla bez omluvy, stejně jako její druhové, neboť nepravost, která se ukrývá pod plášť proroků, musí být oznámena!
Takto tedy Nehemiáš čelil útokům a léčkám protivníka. Měl před očima jeden neproměnný cíl, a aby ho dosáhl, připojil k víře ctnost, mravní odvahu, která překonává všechny nesnáze, když zavrhuje hřích, který nás tak snadno obklopuje.
Přes všechen odpor byla zeď dokončena dvacátého pátého dne měsíce Elul, šestého měsíce tohoto židovského roku, který začínal v měsíci Abib, kdy zrály klasy, měsíci Fáze a vyjití z Egypta. Díky zásahu božské moci bylo k dokončení této obrovské práce zapotřebí jen 52 dnů. Byl to v očích všech okolních národů důkaz, že „od Boha našeho působeno bylo dílo to“. Proto se netřeba divit, že „když uslyšeli všichni nepřátelé naši, a viděli všickni národové, kteří byli vůkol nás, ulekli se velmi“ (v. 16).
Ale tehdy vyvstalo poslední nebezpečí, působené váženými a urozenými mezi lidem. „Také v těch dnech i listy často posílali přednější Judští k Tobiášovi, tolikéž od Tobiáše docházely k nám, nebo mnozí v Judstvu měli s ním přísahu.“ (v. 17-18) Proč se mu poddali a uznávali jeho autoritu? Věc smutná a žel, tak rozšířená a obvyklá! Nalézali v tom svou výhodu. Tobiáš, jak jsme výše řekli, byl zetěm Sechaniáše, syna Arachova, jednoho z nejváženějších mezi lidem; a Jochanan, syn Tobiášův, byl sám zetěm Mesullama, syna Berechiášova z kněžského rodu. Tito přednější z Judy byli dvojího srdce. Snažili se získat Nehemiáše, když před ním mluvili o „dobrých činech“ Tobiášových. Je to milý člověk, říkali bezpochyby, který hledal spojení s Božím lidem. Kolikrát jsme už slyšeli vychvalovat osobní vlastnosti nějakého protivníka, aby bylo zmírněno vědomí o jeho nepřátelství a duše byly vedeny k tomu, aby jej přijaly jako spojence! Nuže, ti samí intrikáři donášeli Tobiášovi slova Nehemiášova. Tato písemná korespondence jistě neměla za účel získat nepřítele, nýbrž zastrašit vůdce lidu (v. 16-19).
Takto nepřítel vrhal všechny zálohy do útoku proti jednomu jedinému muži. Ale byl tu Bůh a posilnil ruce svého služebníka. Jako kdysi řekl Jeremiášovi, mohl říci tomuto novému svědkovi: „Nebo jsem tě postavil proti lidu tomuto jako zeď měděnou pevnou. Kteří bojovati budou proti tobě, ale neodolají tobě; nebo já jsem s tebou, abych tě vysvobozoval a vytrhoval, dí Hospodin. Vytrhnu tě zajisté z rukou nešlechetníků, a vykoupím tě z ruky násilníků.“ (Jer. 15,20.21)
Zeď byla postavena; brány a jejich závory byly vstaveny; nepřítel, zklamán ve všech svých pokusech, konečně opouští svá podnikání. Nyní se první Nehemiášova starost obrací k organizování služby Hospodinovy. Vrátní, strážní domu, zpěváci, kteří vedou chvály, Levítové, kterým je svěřena služba slova (srvn. s kap. 8,7) – neboť Levítové už neměli úkol nosit svaté předměty stánku, tak jako na poušti – všichni tito muži jsou ustanoveni ve svých funkcích.
Ale ještě je potřebný dohled, který musí být svěřen vůdcům, kteří by měli právo nechat se slyšet. Nehemiáš, na základě autority, kterou mu Bůh svěřil, za tím účelem vybral dva muže. Tak později vidíme Pavla, jak na základě své apoštolské autority vybírá Timotea a Tita. Tuto delegovanou autoritu Církev už nevlastní, a byla by to skutečná domýšlivost si ji osobovat. Ale i přes zkázu Bůh nenechává svou Církev bez zdrojů pomoci a jeho Duch jí dává potřebnou pomoc. Působení Ducha jí nikdy nebude chybět.
Nehemiáš přistupuje k tomuto výběru s moudrostí, která mu je dána shůry. Jeho bratr Chanani byl první, kdo mu přinesl zprávu o bídě Jeruzaléma (kap. 1,2). Bylo tedy správné, aby ten, který na svém srdci nesl opovržení svatého města a který, aby je pozvedl z jeho ruin, podnikl dlouhou cestu z Babylonu, zaujímal mezi lidem místo cti a autority.
Druhým z těchto mužů byl Chananiáš, hejtman hradu. Ten se vyučil v omezeném pověření, které vykonával ve vlastním „městě Davidově“. Ale měl i jiné nároky než jen tento: „On byl muž věrný a bohabojný nad mnohé“ (v. 2). Služba Bohu může být svěřena jen lidem věrným. Jestliže nejsou takovými, jak by mohli být schopni jako vůdcové? Takto se Nehemiáš, stejně jako Pavel, obklopoval služebníky Krista, kteří byli postaveni na zkoušku a byli shledáni věrnými (1. Kor. 4,17; Ef. 6,21; Kol. 4,7.9; 1. Tim. 1,12; viz též 1. Petra 5,12; Zj. 2,13). I dnes, bez apoštolské instituce, je třeba, aby vůdcové měli tento charakter. Církve ve svém celku jsou velmi zřídka nazývány věrnými, a to i ve dnech apoštolů. Ve skutečnosti je na ně tento výraz použit jen dvakrát: v Ef. 1,1 a Kol. 1,2. Kéž by se Bohu líbilo, aby tomu bylo jinak tam, kde jednota Kristova těla je uskutečňována shromažďováním Božích dětí. Ale jak je ta věc vzácná za všech dob! Je přirozeně nemožná tam, kde si člověk dovoluje vytvářet „církve“ spojenectvím křesťanů se světem. V každém případě v Písmu nalézáme věrnost celku jen tehdy, když je známo a uskutečňováno nebeské postavení v Kristu, tak jako ve shromáždění v Efezu; anebo když, jako v Kolosách, je cena Osoby Krista, Hlavy těla, oceňována přes snahy nepřítele, aby z ní věřící ztratili požitek.
O Chananiášovi je ještě řečeno, že „byl muž věrný a bohabojný nad mnohé“. Boží bázeň je vždy doprovázena pokorou; nelze si dávat důležitost, když se zdržujeme před Ním, a je to jeden z pravých zdrojů autority vůdců. Ten, kdo se domnívá, že něco je, nežije v Boží bázni a jeho služba nebude svatým užitečná. Jestliže jej Bůh chce užít, dříve nebo později bude třeba, aby ho pokořil a tím učinil užitečným.
Všimněme si ještě, v čem spočívaly funkce těchto dvou mužů. Měli svědomitě bdít nad branami (v. 3). Nic nemělo vstupovat do svatého města, aniž by bylo zkontrolováno. Nehemiáš měl takový strach z možnosti, že pod pláštěm noci, nebo dokonce i v šeru, budou do města uvedeny cizí prvky, že nařizuje, aby se brány otevíraly, když slunce bude už vysoko ve svém běhu. A tak nikdo nemohl nepozorovaně vklouznout do Jeruzaléma. I dnes, s tím rozdílem, že máme co činit s duchovními nepřáteli, máme bdít nad tím, aby se do Božího města neuváděla učení, podvracející křesťanství. Nejde nutně o kacířstva. Často máme co činit s učeními, která jsou určitou mírou pravdivá, ale když jsou vzata ze svého místa a ze svých vztahů k jiným pravdám, jsou tímto přenesením zfalšována a tak jsou jen ještě nebezpečnější. Za všech dob vůdcové, kteří jsou hodni toho jména, museli bdít nad tím, aby tyto prvky pod pláštěm noci nebo za šera nevcházely a nezůstávaly mezi Božími dětmi.
Oba vůdcové, pověření správou Jeruzaléma, měli osobně bdít nad zavíráním bran. Neměli svěřovat tuto péči druhým, neboť každá nedbalost ve službě by byla osudná a branám bylo třeba ustavičného dohledu.
Ale obyvatelé Jeruzaléma měli také své povinnosti: „A tak postavil jsem stráž z obyvatelů Jeruzalémských, každého v stráži jeho, a každého naproti domu jeho.“ (v. 3) Když vpustíme nepřítele do svých domů, zničí Boží lid stejně, jako kdyby vešel branami. Musíme být bdělí vzhledem ke všemu zlu, ať jsou to zlá učení nebo světáctví. Toto poslední je ještě nakažlivější než to první a tak dobře odpovídá všem tendencím našich přirozených srdcí, že nemůžeme být dosti bdělými k tomu, abychom je odmítli.
Ukazuje se jiná těžkost. Město, obklopené zdmi, bylo prostorné a velké, ale lidu bylo uprostřed něho málo, a „domové nebyli vystaveni“. Ne že by tam vůbec nebyly domy, neboť všechny nebyly zbořeny a během návratu lidu pod vedením Zorobábele mohlo mnoho rodin znovu nalézt svá dřívější obydlí a dokonce se zaměstnávali tím, aby je zdobili a obkládali (Aggeus 1,4), když bylo dílo na Božím domu přerušeno. Takto jsme viděli velký počet těch, jak staví zeď před svým domem. Náš oddíl znamená pouze, že nebyly znovu postaveny domy, které byly rozbořené. V Jeruzalémě byly bezpochyby velké prostory úplně prázdné. Daniel se zmiňuje o této práci, která začala v době Nehemiášově. Rozlišuje prvních sedm týdnů (let) od šedesáti devíti týdnů, které proběhly až k příchodu Mesiáše, a připojuje, že v těchto čtyřiceti devíti letech „zase vzdělána bude ulice a příkopa, a ti časové budou přenesnadní“ (Dan. 9,25). Ulice je místo, kde se soustředí aktivita města, místo shromažďování, které jako první se opatřilo domy. Příkop je dodatečná obrana, určená k ochraně města. V Danielovi se mi „ulice“ zdá být ulice, která byla před vodnou branou (Neh. 8,1) v městě Davidově v Ofel, která nebyla zahrnuta do obvodu během rekonstrukce zdi5. Boží slovo nás historicky nevede až do času soužení /časech přenesnadných/, o kterém mluví Danielovo proroctví, do času, o kterém i svědectví dějin toho říká málo.
Od 5. do 73. verše nalézáme opakování rodokmenů, obsažených ve 2. kapitole Ezdráše. Racionalisté ve svých útocích tento oddíl nevynechali. Osmnáct číselných údajů zapsaných v Ezdrášovi zde nabízí varianty někdy s nižšími, někdy s vyššími údaji, obvykle vyššími. Lid, kněží, služebníci svatyně atd. dávají v Ezdrášovi údaj 29818 k celkovému počtu 42360 i nezapsaných osob. K témuž celkovému počtu 42360 Nehemiáš zaznamenává 31089 zapsaných osob. Když ponecháme stranou odvolávku na stejně tak snadné jako nepravděpodobné chyby opisovačů, zjišťujeme: – 1) Že výčet vůdců lidu obsahuje v Nehemiášovi 7 jedno jméno, Nachaman (v. 7), které není uvedeno v Ezdrášovi 2. – 2) Že rodopisné seznamy, vyhotovené Zorobábelem, byly udržovány po dobu více či méně dlouhou (viz Nehemiáš 12,23). – 3) Dosti pozoruhodná skutečnost je, že přidáme-li k Ezdrášově genealogii 1396 osob, které přišly v Nehemiášovi 11 bydlet v Jeruzalémě, dojdeme u lidu k číslici 25540, číslu, které téměř přesně souhlasí s číslem 25406 v Nehemiášovi 7.
Mohli bychom připojit jiné podrobnosti, ale ať je tomu s našimi předpoklady jakkoli, učíme se zde, jako vždy, nedůvěřovat svému rozumu i tehdy, když se jedná o materiální podrobnosti Božího slova, a s vysvětlením vyčkávat na Něho, jestliže usoudí za dobré nám ve správný čas dát nezbytná vysvětlení. Každý čtenář, poddaný Slovu, jistě vícekrát učinil tuto šťastnou zkušenost.