Kapitola 4 nám ukázala nutnost být ozbrojení, abychom mohli dokončit dílo Páně, neboť v každé chvíli můžeme být povoláni, abychom bojovali proti nepříteli.
Kapitola 5 nás činí svědky velmi pokořujícího výjevu. Jestliže svědectví lidu navenek bylo doprovázeno aktivitou hodnou chvály, jeho svědectví u-vnitř mnoho chybělo a bylo zatíženo pohoršujícími skutečnostmi. Kde byly bratrské vztahy mezi členy Božího lidu? Bylo možné tam nalézt oddanost, milosrdenství a soucit s chudými, a projevovala se láska, jak by měla? Nikoli. „Byl pak pokřik veliký lidu i žen jejich na bratří jejich Židy.“ (v. 1) Velký křik! Nářky, obviňování, ostatně zcela spravedlivé!
Chudí žádali obilí, aby mohli žít (v. 2). Kde byla láska? Když by měli bohatí podle Kristova příkladu pokládat své životy za své bratry, proč jim nepomohli v obyčejných věcech života? „Kdo by pak měl statek tohoto světa, a viděl by bratra svého, an nouzi trpí, a zavřel by nitro své před ním, kterak láska Boží zůstává v něm?“ (1. J. 3,17) Anebo je ještě jinde řečeno: „A kdyby bratr nebo sestra neoděni byli a opuštěni ze strany živnosti vezdejší, řekl by pak jim někdo z vás: Jděte v pokoji, zhřejte se a najezte se, avšak nedali byste jim potřeby tělesné, což to platí? Tak i víra, nemá-li skutků, mrtvá jest sama v sobě.“ (Jak. 2,15-17)
Jiní říkali: „Pole svá i vinice své, a domy své zastavovati musíme, abychom obilí jednati mohli v hladu tomto.“ (v. 3) Kdo tedy z nich měl prospěch, když trpěli hlady a bylo jim třeba chleba? Byli to jejich bratři! A přece jim to Mojžíšův zákon zakazoval. Izraelita mohl půjčovat národům, ale neměl brát úroky od svého bratra (5. M. 23,19.20; 2. M. 22,25). Takto láska k zisku je vedla ke spáchání velkého hříchu.
Jiní říkali: „Musíme vypůjčiti peněz, abychom dali plat králi, na svá pole i vinice své, ježto aj, jako tělo bratří našich, tak těla naše, jako synové jejich, tak i synové naši. Avšak my musíme podrobovati syny své a dcery své v službu, a některé již ze dcer našich podrobeny jsou, a nemůžeme s nic býti, poněvadž pole naše i vinice naše drží jiní.“ (v. 4 a 5) Tento poplatek králi (Ezdráš 6,8; 4,20) byl od nich vyžadován. Bylo nutné, aby si každý od svého bratra vypůjčil na svá pole a své vinice – a tak nemohli splácet svůj dluh. A nejenže jim už nepatřila zem, ale museli dávat své děti za otroky, aniž měli moc je vykoupit, protože jejich pole byla v rukou jejich bratrů. Jaká bída! A jak nám toto dokazuje, že správné svědectví navenek není pro nás zárukou, že si i v ostatních vztazích stojíme dobře! Naopak se může dokonce stát obrovskou léčkou ve vztahu k našemu praktickému životu. Neboť uspokojení z toho, že zaujímáme postavení oddělení od světa, může sytit naši duchovní pýchu a dávat nám lehce se přenášet přes své mravní uvolnění ve vztazích s našimi bratry. I Jeremiáš varoval lid před tímto nebezpečím: „Neskládejte naděje své v slovech lživých, říkajíce: Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův jest. Ale jestliže všelijak polepšíte cest svých, a předsevzetí svých, jestliže spravedlivě soud konati budete mezi mužem a mezi bližním jeho; příchozího, sirotka a vdovy neutisknete…, tedy způsobím, abyste bydlili na místě tomto, v zemi, kterou jsem dal otcům vašim, od věků až na věky.“ (Jer. 7,4-6)
Tváří v tvář takovému nepořádku byl Nehemiáš velmi popuzen. Nešel se radit s nikým ohledně toho, co má dělat, stejně jako v noci, kdy se vydal na obhlídku zdí Jeruzaléma. „I uložil jsem v srdci svém (doslova: poradilo se o tom mé srdce).“ Věděl sám v sobě, jaká je jeho povinnost, ať se jedná o veřejné svědectví, tak i pokud jde o mravní život shromáždění. Nebál se demaskovat přednější a knížata před velkým shromážděním. Respekt před člověkem jej nezarazil, když se jednalo o pravdu. Tak také Pavel káral Petra v Antiochii přede všemi a odporoval mu do tváře, protože byl hoden odsouzení (Gal. 2,11.14). Zde Nehemiáš ukazuje vznešeným a knížatům, že jejich bratři, kteří zůstávali mezi národy, jednají zcela jinak a mnohem lépe než oni. Ti vykupovali své bratry, prodané za otroky pohanům, a oni je chtěli prodávat! A prodávali by se nám! Jaká hanba!4
Nemůžeme z těchto věcí vytěžit naučení pro sebe samé? Bratři, kteří jsou ještě vázáni na svět mnoha způsoby, vydávají často svou oddaností ke svým bratrům mnohem lepší svědectví než druzí, kteří silou trvají na vnějším oddělení. Jestliže tyto dvě věci nejsou v souladu, nemá křesťanské svědectví skutečnou hodnotu. Ale nezapomínejme, že svět bude více dotčen svědectvím vydávaným formou bratrské lásky než svědectvím vydávaným formou vnějšího oddělení. Proto Nehemiáš řekl těm přednějším: „Zdali v bázni Boha našeho nemáte choditi raději než v pohanění pohanů, nepřátel našich?“ (v. 9)
Nehemiášovo postavení, bezmezná oddanost jeho lidu a absolutní vzdání se svých vlastních zájmů dovolovaly Nehemiášovi takto mluvit. Sjednotil své osobní jednání s veřejným jednáním. Mohl říci: „Čehož jsem já nečinil, boje se Boha. Anobrž také i při opravování zdi pracoval jsem, aniž jsme skupovali rolí, ano i všichni služebníci moji byli tu shromážděni k dílu.“ (v. 15 a 16) On měl právo místodržícího, totiž být živen na útraty lidu, ale úplně se toho zřekl. Tak jednal apoštol Pavel v Korintu. Ten, kdo slouží oltáři, má právo žít z oltáře, a tak tomu je se všemi služebníky. Ale Pavel od Korintských nic nepřijal, aby byl příkladem tomuto drahému shromáždění, které bylo v nebezpečí ze strany těch, kteří je olupovali. Nehemiáš sám utrácel své vlastní jmění, aby každý den živil 150 Židů a knížat, a přitom nepočítal hosty, kteří přicházeli. Byl tedy oprávněn k napomínání, ba více, k vyžadování, aby tento stav věcí přestal.
Díky Bohu, dostalo se mu radosti, že obdržel odpověď. Zasáhla ta napomenutí hluboce svědomí těch, kteří zhřešili? Nevíme to. V každém případě se jejich slova jeví trochu nejasná, mají-li svědčit o lidech, kteří jsou pokořeni a zarmouceni: „Navrátíme, aniž čeho od nich vyhledávati budeme; tak učiníme, jak ty pravíš.“ (v. 12) Ale ať tomu je jakkoli, poslechli, a tento prostý čin poslušnosti způsobil v Izraeli radost. „I řeklo všecko shromáždění: Amen, a chválili Hospodina.“ (v. 13)
Nehemiáš se potom obrací k Bohu, jako to udělá v dalším ještě často: „Budiž pamětliv na mne, Bože můj, k dobrému, což jsem pak koli činil při lidu tomto.“ (v. 19) Jeho prosté srdce má jistotu, že Bůh to schvaluje. Může stát před Bohem a před lidmi s dobrým svědomím. Vzdal se všech svých práv co Tirsaty, aby sloužil Hospodinu a svému lidu, a nepochybuje, že je to Bohu příjemné. Ale co dává takovou autoritu jeho napomenutím, je to, že ve vší pravdě může říci: „Choďte podle příkladu, který máte ve mně.“