Kapitola 3 nám poskytla úplnou a přehlednou zprávu o rekonstrukci zdí Jeruzaléma. Kapitola 4 nám sděluje, co se dělo během trvání tohoto díla. „I stalo se, když uslyšel Sanballat, že stavíme zeď, rozpálil se hněvem, a rozzlobiv se velmi, posmíval se Židům. Nebo mluvil před bratřími svými a před vojskem Samařským, řka: Co ti bídní Židé berou před sebe? Tak-li mají být zanecháni? Což budou obětovati? Za jeden-li den to dodělati mají? Také-li i kamení z hromad rumu křísiti budou, které spáleno jest? Tobiáš pak Ammonitský podle něho řekl: Nechať stavějí, však liška přiběhna, prorazí zeď jejich kamennou.“ (Neh. 4,1-3)
Tito zuřiví nepřátelé Židů je nenáviděli tím více proto, že oni sami měli nějakou známost pravého Boha. Sanballat byl vůdcem samařského vojska, kde modlářský kult nebyl úplně oddělen od Hospodinova kultu. To je to, co najdeme vždy. Směsice pravého s falešným ve věcech náboženství je mnohem nepřátelštější vůči křesťanskému svědectví než prosté pohanství. Svět, který čerpal své náboženství z Bible a z Evangelií a který si vytvořil své krédo z určitých pravd Písma, je často na čele tohoto odporu. Nemůže snést ty, kteří staví zeď a brány Božího města, neboť tato obrana je proti němu. Jeho nepřátelství začíná posměchem, který poleká bázlivé více než nenávist. To byla jedna ze Sanballatových zbraní (2,19; 4,1). Všichni velmi lehce podlehneme jeho vlivu, jestliže naše srdce neskončila s dřívějšími spojeními se světem. V tom případě budeme mít strach z posměchu a z opovržení a couvneme před veřejným společenstvím s tímto poníženým lidem, s „těmito bídnými /slabými/ Židy“, kteří mají tu domýšlivost opravit trhliny a pomáhat svým bratřím zahánět útoky protivníka.
Ve verších 4 a 5 svolává Nehemiáš Boží pomstu na tyto lidi, kteří „jsou tě popouzeli v stavitelích“. My se nemůžeme obracet k Bohu s podobnou žádostí, neboť naše volání k Němu je a může být jen voláním milosti. Ale víme, že Bůh pociťuje nepřátelství světa proti rodině víry jako osobní urážku. „Poněvadž spravedlivé jest u Boha, aby zase odplaceno bylo těm, kteří vás sužují, soužením.“ (2. Tes. 1,6) Na druhé straně si jsme jisti, že protivení se nepřítele nezabrání Božímu dílu, aby bylo dokončeno. Nám je jen potřebí víra, která důvěřuje Bohu, a Duch, který posiluje naše srdce k práci. Nehemiáš dodává: „A tak stavěli jsme tu zeď, a spojili všecku až do poloviny, a měl lid srdce k tomu dílu.“ (v. 6) Ať se jedná o obranu Jeruzaléma nebo o jeho dobytí, tyto principy zůstávají stejné. Tobiáš řekl: „Liška přiběhna, prorazí zeď jejich kamennou.“ Ale Nehemiáš dodává: „A tak stavěli jsme tu zeď.“ Jebuzejští řekli Davidovi: „Nevejdeš sem, slepí a chromí tě odrazí.“ Avšak „vzal David hrad Sion“ (2. Sam. 5,6.7 – část přel.).
Právě jsme viděli odpor, s kterým se setkala stavba první poloviny (v. 6) zdi Jeruzaléma. Ale když se mezery začaly zavírat, hněv nepřátel se zvětšuje. „Protož spuntovali se všichni společně, aby táhli k boji proti Jeruzalému a aby jemu překážku /škodu/ učinili.“ (v. 8) Co bude s tím ubohým lidem, když se proti němu staví ne už izolovaní jednotlivci, ale koalice, vedená týmž vražedným úmyslem? V 9. verši se dovídáme, že v takovém případě jsou nezbytné dvě věci: „My pak modlili jsme se Bohu svému, a postavili jsme stráž proti nim ve dne i v noci.“ První věcí je důvěra v samotného Boha a závislost na Něm, vyjádřená modlitbou. „Modlili jsme se k Bohu svému.“ On je velkým zdrojem pomoci. Toto přesvědčení umožňuje Nehemiášovi o něco později říci: „Nebojte se jich, ale na Pána velikého a hrozného pamatujte.“ (v. 14) A dále v 20. verši: „Bůh náš bude bojovati za nás.“ Tam je naše síla: ona je v Bohu a je nám dána vždy, když před Ním zaujmeme postavení závislosti. – Druhou věcí je bdělost: „Postavili jsme stráž proti nim ve dne i v noci.“ (v. 9) Nuže, tyto dvě věci jsou neoddělitelné: „Buďte střídmí a bedliví k modlitbám.“ (1. Petra 4,7)
Přes tato slova Judu zachvacuje malomyslnost! „Nebo řekli Judští: Zemdlela jest síla nosičů, a rumu ještě mnoho jest, neodolali bychom jim, stavějíce zeď.“ (v. 10) Kolikrát jsme viděli anebo sami zakusili, jak vzniká tato skleslost, když úkol je drtivě těžký a nepřítel mocný! Břemeno je příliš těžké, sutě je příliš mnoho: nemůžeme stavět. Ti, kteří takto uvažují, se jistě nepřipojili k Nehemiášově modlitbě ani k ustanovení stráží. Místo aby hleděli na Boha, dívají se na sebe a na překážky.
Kdyby Nehemiáš poslouchal tyto nářky, co by bylo s Judou? Neboť v tom čase nepřítel využíval vše. „Nezvědí, ani spatří, až vpadneme mezi ně, a pomordujeme je, anebo /a/ zastavíme to dílo.“ (v. 11)
K tomuto zmatku se přidává ještě jeden nepříjemný prvek. Židé, „kteří s nimi bydlili“, přicházejí na desetkrát varovat dělníky v Jeruzalémě. Tito Židé bezpochyby neměli zlé úmysly, ale jejich spojení s protivníky nebyla věc, která byla zapotřebí k posilnění srdce lidu. Kolikrát jsme v těžkých dnech slyšeli hlasy, přicházející z těchto oblastí: Hněvají se na vás; nepřítel je mocný. Dejte si pozor. Když budete pokračovat, vyvoláte generální útok. Všimněte si, že ti, kteří upozorňovali, neměli žádnou pomoc, kterou by nabídli, a tak jen zvětšovali úzkosti slabých. Ale z jejich varování muž Boží, už přesvědčený o cestě, po níž je třeba jít, čerpá novou odvahu a posiluje se. Díky energii, kterou nalézá v obecenství se svým Bohem, se výjev mění a ti z lidu, kteří až dosud byli dělníky, se stávají vojáky, připravenými zahnat nepřítele.
My křesťané musíme také pro účinnou práci na Božím díle v těchto těžkých dnech, jimiž procházíme, obléci oba tyto charaktery: potřebujeme vytrvalost a energii. Nacházíme zde různé kategorie bojovníků. V první chvíli, kdy útok je bezprostřední, berou své zbraně. „Tedy postavil jsem,“ říká Nehemiáš, „na dolních místech za zdí, i na místech příkrých, a osadil jsem lidem po čeledech s meči, s kopími a lučišti jejich.“ (v. 13) A tak tu bylo vše: meč pro boj zblízka, kopí pro držení nepřítele v odstupu, luk pro zasažení zdáli. Pro nás Boží slovo obsahuje všechny tyto zbraně zároveň, jejich účel je „bojovat za bratři své, za syny své a dcery své, za manželky své a domy své“ (v. 14).
Když potom tento rozhodný postoj rozptýlil radu nepřítele, „navrátili jsme se všichni ke zdem, každý k dílu svému“ (v. 15). „Ale však od toho dne polovice služebníků mých dělali, a polovice jich držela kopí, pavézy a lučiště, a pancíře,“ to jest zbraně útočné i obranné. Nosiči břemen a ti, kteří je nakládali, jednou rukou pracovali a v druhé ruce drželi zbraň. Konečně ti, kteří stavěli, měli každý svůj meč připásaný na bedrech svých (v. 17 a 18).
Všechny tyto skutečnosti mají pro nás své naučení. Bránit Boží dílo proti nepříteli je v určitých naléhavých nebezpečích povinností všech. V jiných chvílích by tento výlučný postoj mohl mít za následek zdržení díla. Útočná a obranná zbraň je pak svěřena určitým z našich bratrů. Ale ti, kteří pomáhají při práci, a i ti, kteří v ní jsou cele, nemají nikdy upouštět od své bdělosti. Jestliže nemohou držet jednou rukou zbraň, nechť si připnou meč ke svým bedrům. Žádné Boží dítě nemá ponechávat zcela na druhých péči o používání Slova, tohoto dvojsečného meče. Někteří mohou být více kvalifikovaní než druzí k jeho použití ve všech okolnostech; přesto zůstává pravdou, že ho máme všichni a všude nosit a že každý člen Boží rodiny ho má umět příležitostně použít.
Je zjevné, že takový postoj nemůže nepříteli vyhovovat. Ve chvíli, kdy dělníci opásávali svá bedra meči, by jim mohl říci: „Svěřte své meče druhým, kteří jsou pro boj více kvalifikovaní než vy. Starejte se o svou práci. Nesnažte se dělat dvě věci zároveň. Ostatně se neznepokojujte a vše dobře dopadne.“ – „Nikoli“, odpoví dělník, „když se spolehnu na vaše slova, všechno nedopadne dobře. Nechat Pána jednat je neocenitelná výsada, ale cožpak já nemám pro Něho bojovat? Říci: Pán bude jednat, když opustím meč Ducha, bdělost, modlitbu, vytrvalost, znamená běžet vstříc jisté porážce.“
Ba ani toto nestačí. Nehemiáš řekl přednějším: „Dílo veliké a široké jest, a my porůznu jsme na zdi, podál jeden od druhého. Na kterém byste koli místě uslyšeli hlas trouby, tu se shromažďte k nám. Bůh náš bude bojovati za nás.“ (v. 19 a 20) Abychom působili účinně, musí být práce prací společnou. Když se ukáže nepřítel, věrní nemají být rozptýleni. A není-li tu společný odpor, když dojde k útoku, jistě padnou. Protivník využívá rozptýlení Božích dětí, a co mu je nejvíce proti mysli, je jejich shromažďování, neboť ví, že tím jsou jejich síly rozmnoženy. Proto je jeho první starostí, když na ně útočí, zasít mezi ně nesváry a rozdělení. Proto je tu to Boží volání: „Shromážděte se k nám.“ Tak to zaznívá ještě ze všech stran jako za dnů Nehemiášových. Máme jeden bod shromažďování. Shromážděme se okolo Vůdce. Trubka už zazněla jasným způsobem, abychom ji všichni slyšeli. Pospěšme si, neříkejme: „To, co dělám, mi stačí.“ – „Ne, říká Vůdce, nestačí to, neboť když vás nepřítel najde izolované, zkazí vás i vaše dílo.“ Nebezpečí je hrozivé. Shromážděme se, místo abychom se rozptylovali. Mějme uši ke slyšení toho, co Duch říká shromážděním. Je velmi dobře, když stavíme před svým domem, ale jsou tu všeobecné zájmy Božího lidu, které vyžadují celou naši energii vzhledem k našim bratrům. Kvůli tomu nás trubka shromažďuje. Brzy, když bude boj skončen, nás shromáždí naposledy tam, kde už nebude třeba stavět ani se bránit, ale kde se budeme radovat v pokoji věčného odpočinku!