V měsíci Nisanu (který byl první měsíc, tentýž měsíc jako měsíc Abib, kdy byl slaven Fáze a který, spolu s devátým měsícem Kislev, byl součástí dvacátého roku Artaxerxa), podával Nehemiáš ve funkci číšníka králi víno. Jeho modlitba (kap. 1,11) byla vyslyšena poté, co „plakal a kvílil za více dní“, to jest asi čtyři měsíce. Půst a zármutek zanechaly na jeho tváři své stopy. Nuže, nebylo dovoleno objevovat se před králem se smutnou tváří (Dan. 1,10), ale Bůh si této skutečnosti použil, aby vložil do úst krále slova, která měla Nehemiášovi poskytnout příležitost k prosbě. Takové zázraky v odpověď na naše modlitby tvoří součást denních okolností našeho křesťanského života, i když si toho sotva všímáme. Když se na věci díváme zblízka, pak v Božích cestách s námi je vše zázrak. Odvrací určitá nebezpečí, obstarává nám určitá setkání, zabraňuje druhým, dává nám příležitosti, zahrazuje určité cesty. Slovem, Jeho ruka je všude u díla, aby dokonal Své cesty milosti vůči věřícímu nebo skrze něho. Tak tomu bylo s Nehemiášem: „Jiného není, než sevření srdce,“ řekl mu král. Nehemiáš se celý třásl a možná neviděl ještě žádané vyslyšení, ale přednesl svou žádost. Nikoli však bez toho, že by se znovu v mysli pomodlil k Bohu nebes2, aby odpovídala Jeho myšlenkám. Pak hned mluví o troskách města a jeho bran: „Kterak nemá býti smutný obličej můj, když město to, kde jsou hrobové otců mých, zpuštěno jest, a brány jeho ohněm zkaženy?“ (v. 3) Potom si žádá, aby byl poslán do Judska a stavěl Jeruzalém. „Kdy se zas vrátíš?“ Nehemiáš „oznámil jistý čas“, pravděpodobně dvanáct let (viz kap. 2,1 a 13,6).
Všimněme si důležitého rozdílu mezi Ezdrášem a Nehemiášem, který však nevrhá žádnou hanu na toho druhého z těchto Božích mužů. U prvního je v činnosti jen víra: „Styděl jsem se žádati od krále vojska a jízdných, aby nás bránili před nepřáteli na cestě.“ (Ezdráš 8,22) Nehemiáš se naopak dává doporučit ochraně místodržících za řekou a vůbec se nebrání tomu, aby ho král dal doprovodit hejtmany vojska a jezdci (kap. 2.7.9). Uznává podporu ochranné moci, jejímž je služebníkem, nikoli proto, že by mu chyběla víra, ale že v těchto časech bídy se tato neukazuje se stejnou prostotou. Jakmile byl chrám dokončen, u Ezdráše se jednalo jen o přinesení darů Hospodinovu domu. Čím důležitější byl poklad, který mu byl svěřen, tím více bylo třeba ukázat světu, že se víra spoléhá na Boha, aby ochránil, co Mu patří. Nic podobného se nedělo u Nehemiáše. Nejednalo se zde ani o dary, ani o poklady, ba ani o ochranu některých věrných, svěřených jeho odpovědnosti. Nehemiáš byl sám; jeho poslání mělo začít až po jeho příjezdu do Jeruzaléma. Než se tam dostal, měl uznávat a přijímat svou závislost na pohanské moci. Teprve tam měl ukázat svou lásku k Božímu dílu a svou vytrvalost při jeho provádění přes všechny těžkosti, které vyplývaly z krajní slabosti lidu a síly jeho nepřátel. Od té chvíle v průběhu vyprávění uvidíme, jak se u něho tyto vlastnosti zjevují.
Když přišel do provincie Judea, Nehemiáš se nalézá v kontaktu s vůdci, nepřátelskými Božímu lidu: Sanballatem a Tobiášem. Jména nepřátel se změnila (srvn. s Ezdrášem 5,6), nepřátelství zůstalo. Stejně i dnes zůstává svět pod jinými jmény tímtéž světem, který ukřižoval Krista před dvaceti stoletími. Tyto nepřátele „velmi mrzelo, že přišel člověk, který by obmýšlel dobré synů Izraelských“ (v. 10).
V Jeruzalémě, cíli své cesty, se Nehemiáš nejprve snaží sám pro sebe poznat rozsah škody. Přijel do Judeje s hejtmany a jezdci krále Persie, ale když se jedná o dílo, podržuje jen „hovádko, na němž jel“, to znamená své vlastní zdroje pomoci, a nezávisí v ničem na těch zdrojích, které by mu mohl nabídnout svět. Tam se zjevuje jeho víra. Jeruzalém byl bez obrany proti nepříteli a jeho zkáza byla taková, že nedovolovala ani cestu, kde by mohlo Nehemiášovo zvíře projít (v. 13 a 14). Skutečně to bylo místo, kde bylo nutné, aby se ukázala víra. Když nám Bůh svěřil nějaké dílo, máme se radit jen s Ním a nejsme závislí, tak jako Nehemiáš, ani na světu, ani na „knížatech, kněžích, ani přednějších“ (v. 16). To je velmi důležitá zásada pro všechny, které Pán posílá. Teprve když Nehemiáš sám pod Božím pohledem poznal dopodrobna škodu, může, přesvědčen o svém poslání, napomenout lid k činnosti pro nápravu zkázy.
Ve verších 17 a 18 jim předkládá tři pohnutky, když říká: „Pojďte a stavějme zeď Jeruzalémskou.“ První je zkáza a krajní bída, ve které se oni sami i město nacházejí. Druhou je milost Boha, který jej povzbudil: „Pomoc /ruka/ Boha mého jest se mnou.“ Třetí jsou králova slova a jeho pomoc, nařízené od Boha, jak to řekl v 8. verši: „Podle štědré ruky Boha mého ke mně.“ Podle těchto slov vidíme, že Nehemiáš byl z duchovního rodu Ezdrášova. Spolehl se na Boha, který odpověděl plně v milosti na jeho důvěru (viz Ezdráš 7,6.9.28; 8,22.31). Nehemiáš mohl, tak jako později Pán, vydat svědectví o tom, „co viděl“ (Jan 3,11). Ale místo aby se setkal, jako Spasitel, s lidmi, kteří nepřijali Jeho svědectví, nalézá pro své povzbuzení srdce vedená jejich potřebou a pocitem o svém ponížení a má radost z toho, že slyší z jejich úst tato slova: „Přičiňme se a stavějme.“ A nám je řečeno: „I posilnili rukou svých k dobrému.“ Tak bylo vše připraveno od Boha: Na jedné straně nástroj a na druhé straně srdce pro přijetí jeho povzbuzení a jeho napomenutí.
Nepřátelé, Sanballat, Tobiáš a Gesem, se posmívají tomuto nevýznamnému ostatku a opovrhují jím. Jak by mohli předpokládat, když neznají Boha, že ty bázlivé bytosti bez síly by mohly vykonat dílo, považované lidským duchem za nemožné? Ale neomezují se na to a snaží se zastrašit ty, kteří jsou nyní odhodláni dát se rozhodně do práce: „Co se králi protivíte?“ volají. Ale Nehemiášem nic nepohne. Odpovídá: „Bůh nebeský, ten nám dá prospěch, a my, služebníci jeho, přičiníce se, stavěti budeme, vy pak nemáte žádného dílu, ani práva, ani památky v Jeruzalémě.“ (v. 20) Je to tentýž princip, který charakterizuje lid v Ezdráši 4,3. Vskutku, ať se jedná o stavbu domu, nebo o vzdělání hradeb města, tento princip se nemění. Boží lid se nemůže v žádné věci spojovat se světem, aby dělal Boží dílo, ať už se ono představuje v kterékoli formě.
A převládající zásadou Nehemiášovy knihy je, že oddělení od toho, co nebylo židovské, je pečlivě potvrzováno a udržováno, nehledě na uvolněné principy u některých. „Nemáte žádného dílu, ani práva, ani památky v Jeruzalémě,“ je potvrzeno následujícím chováním lidu. A jestliže vůdcům v tomto ohledu chybí svědomí, jsou káráni a zahanbováni přede všemi (viz. kap. 9,2; 10,30; 13,1.3.28.30).
Dříve než budeme uvažovat o kapitole do podrobností, povězme několik slov o tom, co pro nás znamená stavba zdi, tak jako jsme v Ezdrášově knize hledali, jaký je předobrazný význam znovupostavení chrámu.
Pro křesťana je to vysoké povolání, aby pracoval na vzdělání Shromáždění, aby přinášel k Božímu domu materiály a aby stavěl na základu, kterým je Kristus (1. Kor. 3,10-16). Ale má také jiný úkol, totiž pozvednutí zdí svatého města.
Zdi jsou zároveň oddělením od lidí venku a obranou proti útokům nepřítele. Obklopují a uzavírají město a slouží k ustavení celku. To tvoří takto správní jednotku. Když má své zákony, své zvyky, svou vlastní vládu, stačí si samo a je odděleno od cizích prvků i chráněno od každého smíšení. V Jeruzalémě zdi současně obklopovaly Boží lid a chránily svatyni.
Hradby jsou, jak jsme to právě řekli, prostředkem obrany. Odrážejí útoky nepřítele a slouží bezpečí obyvatel města a jeho občanů. Jestliže použijeme tento popis na přítomné okolnosti, snadno uvidíme jejich důležitost. Boží město, Jeho místo přebývání, Shromáždění (Církev), je naší vinou pobořeno a stalo se očím lidí neviditelným. Máme je v tomto stavu zkázy opustit? Rozhodně ne. – Jestliže máme porozumění takového Nehemiáše, pochopíme, že je nutné shromáždit občany nebeského města, pracovat na jejich viditelné jednotě, i když velmi dobře víme, že tato jednota existuje už jen v Božích radách. Kdyby Nehemiáš chtěl čekat, až všichni obyvatelé Jeruzaléma, rozptýlení v Persii, Médii a provincii Babylon, se vrátí do svého bydliště, aby se dali do stavby zdi, jeho poslání by bylo marné a jeho aktivita zbytečná. Když bylo město uzavřeno zdí, pak Bůh, jak to uvidíme, je nenechal pusté a Jeho Duch uměl probudit horlivost, která nějakou slabou mírou zaplnila prázdnotu, vyvolanou těmi nepřítomnými. – Porozumíme ještě, že když tu je útok, prováděný světem pod vedením Satana, aby zabránil zmateným věrným pevně stát na straně Krista, máme znovu postavit zeď, která je ochrání. Touto zdí je Kristus, je jí Bůh, je jí Jeho Slovo, Slovo spasení a chvály (Zach. 2.5 Jer. 15,20; Izaiáš 60,18; 26,1). To jsou jediné jistoty, které můžeme nabídnout Božím dětem. – Konečně rozumíme, že úkolem každého Božího služebníka je oddělit rodinu víry, spoluobčany svatých, od každého zla, ať se představí v jakékoli formě: individuální nebo kolektivní, mravní či v učení, náboženské nebo světské, tělesné a zemské, aby tato rodina byla viditelná v očích světa a mohla jím být poznána.
„Přičiňme se a stavějme,“ řekl lid. Nemluvme o nemožnosti úkolu. Nemožnost je na straně člověka, nikdy u Boha. A i kdybychom byli jen dva nebo tři věrní, zaměstnávající se stavěním „proti domům svým“, Bůh to schválí a Jeho dobrá ruka bude nad námi!
Ale naše práce nespočívá jen ve znovupostavení zdi. Je třeba, abychom se také zabývali branami. Nepřítel dobře věděl, co dělá, když „brány Jeruzaléma ohněm zkazil“ (2,3.13.17). Tak jako zeď, ba ještě více než ona, mají brány města velkou důležitost. Mohou být otevřeny, aby nechaly volně vycházet obyvatele města, ale také aby vylučovaly každý cizí prvek, provinilý, nakažlivý nebo zločinný, který by si chtěl zvolit bydliště. Brány jsou zavřeny v noci, aby obyvatelé neopouštěli město v hodině nebezpečí, ale také aby nedovolily vpustit cokoli, co by bylo proti zákonům města, a zvláště aby zabránily uvedení zrádců, kteří, využívajíce polevení bdělosti, by je mohli otevřít nepříteli.
Rovněž město podle Boha má brány, kterými může vstoupit nebo být odmítnut svět a jeho žádosti, učení lží a kacířstva, falešní bratři. Naopak jsou brány široce otevřeny všemu, co je od Boha, od Krista a Jeho Slova.
Žel, že když podobně jako Nehemiáš uděláme obhlídku sutin, nenajdeme už stopy po tom všem v tom velkém domě, který nese jméno Krista. Ale neztrácejme odvahu. Jestliže máme na srdci znovupostavení zdí, zabývejme se také obnovením bran a dobrotivá ruka našeho Boha bude nad námi. Nedopřávejme si odpočinku; povzbuzujme se navzájem k práci. Naše dílo bude jen slabé a neúplné, ale nezapomínejme, že Bůh je uznává a nahradí je jednou Svým vlastním dílem v novém Jeruzalémě, jehož „brány nebudou zavírány ve dne; noci zajisté tam nebude… A nevejde do něho nic poskvrňujícího, aneb působícího ohyzdnost a lež, než toliko ti, kteří napsáni jsou v knize života Beránkova“ (Zjevení 21,25-27). „Blahoslavení, kteří si perou roucha, … aby branami vešli do města. Vně pak budou psi a čarodějníci, smilníci a vrahové a modláři i každý, kdo miluje a činí lež.“ (Zjevení 22,14.15 – část přel.)
Tato úvodní slova nám pomohou při podrobném zkoumání a použití kapitoly, kterou máme před sebou. Kapitola sama se dělí na dvě části. První pojednává o rekonstrukci zdi, která obklopovala Jeruzalém (v. 1-15); druhá o této rekonstrukci ve vztahu k „městu Davidovu“ a chrámu.
Pod impulzem muže víry, nebo spíše pod energickou činností Ducha Svatého, který mluvil skrze tohoto muže, se velcí i malí zvedli a ukázali mnoho náklonnosti srdce k započetí díla. Jak se sluší a patří, na prvním místě se setkáváme s duchovním vůdcem lidu, nejvyšším knězem Eliasibem a s jeho bratřími kněžími. Ti povstali „a stavěli bránu ovčí. Posvětili ji a vsadili její vrata; až k věži Chananeel“ (v. 1 – přel.). Jejich dílo, jeho rozsah a provedení na první pohled působí dojmem, že mu nic nechybí. Ovčí brána byla nejblíže chrámu, k severu. Část znovu postavené zdi obsahovala dvě věže, byla to práce zvlášť důležitá a nesnadná. Ovčí brána sama byla opatřena vraty, ale chyběly tam závory a zámky. Takto od začátku nebyl tento vchod do Jeruzaléma dobře chráněn proti těm, kteří by chtěli vniknout do města. Eliasib na tom mohl mít zvláštní zájem. Byl spřízněn s Tobiášem Ammonitským, jedním ze tří velkých odpůrců Božího lidu, a udělal mu dokonce pokoj v nádvoří chrámu (Neh. 13,5.7)! Vnuk téhož Eliasiba byl zetěm druhého velkého protivníka Židů, Sanballata Choronského. Neukázal zde Eliasib neupřímnost? Nikdo to nemůže říci, ale skutečnost je, že spojení se světem tím, že s ním zacházíme ohleduplně, vtiskává našemu dílu charakter nedokonalosti (neúplnosti) a nepřítel toho dokáže příležitostně využít. Tato nedbalost má tím větší závažnost, když dělník, jako zde, je více v popředí. Nicméně to byla práce, práce dokonce velké důležitosti, protože se dotýkala Božího domu, práce, které si Bůh všímal, ale která, nebýt Nehemiášovy bdělosti, by ponechala bránu otevřenou pro náhlou a nezhojitelnou zkázu.
Vedle kněží stavěli muži Jericha (v. 2). Přišli ze svého města (srvn. s Ezdrášem 2,34.70; Nehemiášem 7,36) s cílem pomoci svým bratrům v Jeruzalémě. Jejich práce nemá navenek tvářnost, nestavěli ani bránu ani věž, ale přispěli k obraně města proti zlu zvenčí. Část tohoto úkolu je také svěřena jednomu samotnému muži, Zakurovi, synu Imriho. Nástroje, které Bůh používá, jsou velmi rozdílné, ale každý je užitečný a žádný se nemůže nechat nahradit nebo sám si vybírat své dílo. Ať jich je více spojeno, nebo je jeden sám, nemají dělat nic jiného, než pracovat na místě, které Bůh každému přiděluje.
Synové Senaa (v. 3), (možná město, možná okres v oblasti Jericha) se vyznamenávají po nich. „Bránu rybnou stavěli synové Senaa. Ti položili trámy její, a vstavili vrata její se zámky i závorami jejími.“ Tato brána, umístěná na severu Jeruzaléma, byla vystavena útokům nepřítele. Z této strany přicházely k městu asyrské armády, aby je obklíčily a obléhaly. Synové Senaa cítili tuto důležitost; nepřestali se svou prací, dokud nebyly na místě zámky a závory brány.
Ve verších 4 a 5 vidíme nejprve Meremota, syna kněze Uriáše, muže věrného a váženého, do jehož rukou Ezdrášovi druzi předali všechny dobrovolné dary poslané z Babylona do Jeruzaléma (Ezdráš 8,33.34). Jeho horlivost jde dále než k obnovení jednoho prostého oddílu zdi. Je první, neboť druzí ho potom budou následovat, kdo opravuje „druhý díl“ (v. 21 – díl, který má vztah k městu Davidovu a k chrámu) před domem Eliasiba, nejvyššího kněze. Jeho horlivost ho vede k tomu, aby chránil toho, jenž představoval lid před Bohem. Tak tomu bylo i za dob apoštolů; tak tomu je také pro nás dnes. Věrnost, použitá ve službě, která má malou vnější tvářnost, kvalifikuje potom dělníka k aktivitě, která se vztahuje přímo ke Kristu, našemu nejvyššímu Knězi.
Mesullam, o kterém se naše kapitola zmiňuje po Meremotovi, byl muž pochybného charakteru, neboť byl příbuzný Tobiáše, jehož synu, jménem Jochanan, dal svou dceru. Podle všeho zdání byl z kněžského rodu a je možné, že Eliasib na něho měl vliv svým příkladem. Přese všechno nesprávné příbuzenství prokázal horlivost k Božímu domu, ale ne tutéž horlivost jako Meremot. Jestliže potom pracuje na „městě Davidově“, je to především proto, aby chránil svůj vlastní příbytek (v. 30). Po něm je Sádoch z těch, kteří se nebáli podniknout práci odděleně, na vlastní riziko a nebezpečí. Vedle těchto tří mužů opravovali Tekoitští. Patřili k judskému městu, málo vzdálenému od Betléma (Amos 1,1; 2. Sam. 14,2). „Ale kteří byli znamenitější z nich, nepodklonili šíje své k dílu Pána svého.“ Tento nedostatek horlivosti, tato lhostejnost předních nemá pro celek – a kéž by tomu bylo tak vždy – důsledky, které jsou v podobných případech tak časté. Naopak, Tekoitští zdvojnásobují svou horlivost právě proto, že nejsou podporováni svými vůdci. Ve verši 27 je vidíme opravovat u města Davidova „díl druhý naproti věži velké a vysoké /vyčnívající/, až ke zdi při Ofel“. Ofel, kde se nalézaly příbytky Netinejských, bylo ve vztahu k jedné z bran chrámu. Zmínku o tomto místě nalézáme v Izaiáši 32,14: „hrad vysoký /nebo: Ofel/ a věže“.
Joiada, syn Paseachův, a Mesullam syn Besodiášův (v. 6), dva muži bez další zmínky v Písmu, opravují „bránu staré zdi“, bránu situovanou na severozápadě obvodu a dle svého jména bezpochyby jednu z nejstarších bran města. Ti dva muži se spojují pro tuto důležitou práci, zatím co pro podobnou práci bylo zapotřebí přispění všech synů Senaa. Srozumění těchto dvou neznámých má pozoruhodný výsledek, což je pro nás velmi poučná lekce. Když jde o jejich dílo, slova „podle nich“, užívaná v této kapitole, zde chybějí. Zaujímají místo stranou, nejsouce nikterak závislí na svých bratrech, ačkoli přispívají ke společnému dílu. Takoví lidé si dobudou dobrého stupně (1. Tim. 3,13). Jejich práci vyznačuje velká svědomitost; bráně, kterou stavějí, nechybí nic, ani vrata, ani zámky ani závory. Proto slouží druhým za vzor.
Melatiáš Gabaonitský a Jadon Meronotský, Galilejský, (v. 7) opravují „podle nich“. Temný nebo opovržený původ těchto dvou osobností není takový v Božích očích, i když snad v očích lidí ano.
Uziel, syn Charhaiášův ze zlatníků a Chananiáš, syn apatekářův (mastičkářův – v. 8) nejsou spojeni jako jejich předchůdci, i když pracují spolu. Jejich povolání, která sloužila luxusu světa, nebyla neslučitelná s rekonstrukcí Božího města, neboť Pán vyvolil své dělníky ze všech tříd a všech postavení, a nikoli tam, kde lidé by byli pokoušeni je výlučně hledat3.
Táž poznámka se vztahuje na Refaiáše, syna Churova, „hejtmana nad polovicí kraje Jeruzalémského“ (v. 9). Stejně tomu je se Sallumem, mužem váženým, který vykonával tytéž funkce jako Refaiáš; avšak ohledně něho Slovo dodává: „s dcerami svými“. Práce je zde v rukou žen, ale protože se jedná o veřejnou práci, jsou pod odpovědností a v závislosti na svém otci. Ale jak je velmi dojemné vidět je, jak z lásky k Božímu městu a k obnovení svého lidu se chápou práce, ke které jejich pohlaví nebylo povoláno a pro kterou se jejich síly mohly zdát nedostatečné.
Jedaiáš (v. 10) opravuje „proti domu svému“. Jeho první starostí je ochránit svou vlastní rodinu před vniknutím nepřítele. Tak tomu je také u Benjamina, Chasuba a Azariáše (v. 23), u kněží a Sádocha (v. 28.29). Těm všem leží za srdci to, aby uchránili své rodiny; a jak je toto žádoucí a užitečné mezi svatými za všech dob. Jak mohu vystupovat jako obránce Božího lidu, jestliže neumím ochránit od zlého svůj vlastní dům? Stejná horlivost byla ke cti Gedeonovi, když byl povolán, aby soudil Izrael (Soudců 6,25-35).
V 11. verši příklad Joiady a Mesullama dále přináší ovoce. Dva muži, Malkiáš a Chasub opravují věž pecí, která ovládala celou zeď na východě, což byla také důležitá práce jak pro signalizování nebezpečí, tak i pro obranu. Ale ti dva se dali ještě do „druhého dílu“, což je důkaz jejich neúnavné horlivosti.
Chanun a obyvatelé Zanoe (v. 13) opravují bránu údolí na jihozápadě města s toutéž pečlivostí jako synové Senaa; ale udělali nadto tisíc loket zdi až k bráně hnojné na jihovýchodě, to znamená celou část zdi, která hledí přímo na jih. Jaká horlivost! A zdá se, že Chanun (pokud jde o téhož) se u toho nezastavil, neboť v 30. verši je řečeno, že opravoval druhý díl.
Malkiáš, syn Rechabův (v. 14), známý vůdce, opravuje bránu hnojnou na jihovýchodě. Je první, kdo vystavěl jednu bránu zcela sám. Připomeňme si jeho vlastnost Rechabity, která se vyznačuje vytrvalostí víry.
Sallun (v. 15), jiný vážený představený, jde dokonce ještě dále. Sám opravuje bránu studnice k východu, uvádí ji do úplného stavu obrany, ale dělá také „zeď rybníka Selach“ u královské zahrady až ke stupňům, které sestupují z města Davidova. Šťastný Sallun! A jak je hoden úcty a uznání od lidu! Brána, která chrání vody, které osvěžují a které uzdravují, stíny stromů, které dávají odpočinek, to vše vchází do okruhu jeho aktivity. Jeruzalém mu vděčí za požitek těchto neocenitelných požehnání, výsledků jeho energie k zajištění dobrého pro své bratry!
Veršem 16 se dostáváme k vlastnímu městu Davidovu. Když jsme vyšli ze severu tohoto města, postaveného s chrámem na hoře Sionu, obešli jsme město, abychom navázali na jihu města Davidova na stupně, které z něho sestupují. Zbývá tedy už jen opravit poslední a nejdůležitější část svatého města, ale chráněnou svou polohou a svým vyvýšením nad údolím Cedronu, před každým přímým útokem nepřítele. Nejistý polohopis tohoto území činí některé podrobnosti nesnadnými k pochopení, ale protože mají pro účel těchto stránek jen druhotný význam, mohou být snadno pominuty. Všimneme si kromě toho, že od 16. verše jsou slova „podle nich“ všeobecně nahrazena slovy „po něm“, což se zdá ukazovat, že práce mohla být konána z více stran najednou.
Nehemiáš, syn Azbukův (v. 16) nám je neznámý jako mnozí jiní, ačkoli zde zaujímá vynikající postavení. Svou činností otevírá cestu pro důležitější práce.
Verše 17 až 21 nám dávají poznat práci Levítů. Rechum se navrátil se Zorobábelem (12,3). Později je jedním ze signatářů smlouvy (10,25). Rovněž Chasabiáš (10,11), který opravuje za „svůj okrsek“ a který je také předním z Levítů zvláště ustanovených pro chválení (12,24). Tito dva muži jsou vším způsobem kvalifikováni, aby pracovali „jeden vedle druhého“. Bavai (v. 18) má tutéž hodnost a tentýž okrsek jako Chasabiáš, ale není už dále zmiňován. Ezer se opět nachází na dobrém místě při setkání chórů při zasvěcení zdi (12,42). Báruch (v. 20) se zdá být syn toho Zabbaie, který si v Ezdráši 10,28 vzal cizí ženu. Takový skutek, který se stal v jeho rodině, musel u tohoto zbožného muže vyvolat zdvojnásobení bdělosti, aby ochránil kněžstvo od světských styků. Opravuje „rozhorliv se“ od rohu až ke vchodu do domu Eliasiba, nejvyššího kněze, který, jak jsme viděli, měl naléhavou potřebu této péče. Meremot (v. 21), už zmíněný ve 4. verši, byl věrný od začátku. Cítí, stejně jako Báruch, a dokonce ještě lépe než ten, nebezpečí, které hrozí nejvyššímu knězi. „Díl druhý“ jeho práce je jeden z nejvzácnějších: opravuje v plném souhlasu s Báruchem „ode dveří domu Eliasibova až do konce domu jeho“.
Od 22. verše se setkáváme s kněžími. Zdá se, že ti z roviny Jordánu nemají před sebou zvláštní cíl. Beniamin (v. 23) se potom účastnil zasvěcení zdi (kap. 12,34). Chasub podepsal smlouvu (kap. 10,23). Azariáš, který se stejně jako Beniamin a Chasub snaží ochránit svůj dům, je zvlášť vyznamenán později: vysvětluje lidu zákon (kap. 8,7), podepisuje smlouvu (kap. 10,2), účastní se zasvěcení zdi (kap. 12,33).
Ve spojení s Binnui, synu Chenadadovu, se mluví jen o „dílu druhém“ (v. 24), což se zdá naznačovat, že pomáhal Azariášovi v ochraně jeho domu. Tento Binnui pečetí smlouvu v kap. 10,9. Pálal opravuje a má před očima svědky královské autority a soudu nad provinilými (v. 25). V témže verši nacházíme Pedaiáše, syna Farosova. Někteří z jeho bratrů si vzali cizí ženy (Ezdráš 10,25). Později je přítomen při čtení smlouvy (8,4) a provádí rozdělování zásob mezi Levíty (13,13). Zdá se, že se zde zaměstnává úsekem Netinejských v Ofel (v. 26). Kněží (v. 28) mají na srdci, tak jako mnozí jiní, svůj vlastní dům, ale nevypadá to, že by se zaměstnávali „bránou koňskou“. Sádoch, syn Immerův (v. 29), je jiný Sádoch, než ten ze 4. verše. Jeden nebo druhý pečetí později smlouvu (10,22) a je ustanoven nad sklady (13,13).
Semaiáš, syn Sechaniášův, je „strážný brány východní“, hlavní brány obvodu chrámu. Jeho jméno se později vyskytuje při všech velkých událostech. Kdyby Sechaniáš, jeho otec, byl býval strážným brány, Jeruzalém by byl ve velkém nebezpečí ze strany Tobiáše (6,18.19). Chananiáš a Chanun opravují druhý díl (v. 30; srvn. s v. 8 a 13). Malkiáš (v. 31) si vzal cizí ženu (Ezdráš 10,25 nebo 31) a očistil se. Ve verši 32 přiložil ruku k dílu velký počet zlatníků a kupců a spojují hradby města Davidova s bránou ovcí, kde práce začala.
Většina těchto mužů získala svou horlivostí při vzdělávání zdi města Davidova, jak jsme to právě viděli, „dobrý stupeň“. Neměli bychom si z toho vzít pro sebe ponaučení? Nepochází mlčení a neschopnost tolika Božích dětí ve službě z velké části z toho, že na začátku, když před ně Bůh postavil nějakou práci, kterou měli vykonat pro Něho, práci, vyžadující úsilí, vytrvalost a obětování jejich času, dali, tak jako vznešení Tekoitští, přednost tomu, aby nesklonili svou šíji ve službě svému Pánu?