Nehemiáš byl v Susách, na dvoře téhož Artaxerxa, krále Persie, který chránil Ezdráše, když vystupoval zpět z Babylonu do Jeruzaléma. V Susách obdržel od jednoho ze svých bratrů a od některých mužů, kteří přišli s ním z Judy, zprávy, týkající se „uniknuvších“, přebývajících v „krajině“ za řekou (to jest v Izraelské zemi), s podrobnostmi o ubohém stavu svatého města. To, co se dovídá o bídě a pohaně lidu, o zbořeninách města a o zničených zdech, jej naplňuje hlubokým zármutkem. Když tento slabý ostatek tam byl znovu uveden, byl ustavičně ohrožován, že se stane kořistí zapřisáhlých nepřátel a bude zničen. Dosud nic trvalého nepostavil, a to byla jeho vlastní chyba. Co dělali tedy muži z Judy po dobu tolika roků, které uplynuly? Jejich energie byla na chvíli probuzena, aby se očistili od zla, ale nyní chyběla k tomu, aby se před ním chránili. A co by se stalo potom? Ezdráš cítil, že má-li lid jít dále v duchu probuzení (Ezdráš 9,9), pak po postavení chrámu by mělo být nutným pokračováním obnovení hradeb Jeruzaléma. Ale k tomu nedošlo. Dlouhá léta uplynula, aniž by došlo k nějaké události, která by ukazovala na aktivitu nebo energii; nic, jen rostoucí bída a pohanění.
Když Nehemiáš slyší tyto věci, tu se stejně jako Ezdráš a jako všichni Boží mužové ve dnech zkázy, hluboce koří: „Sedna, plakal jsem a kvílil za několik dní, a postil jsem se, i modlil před Bohem nebeským.“ (Neh. 1,4) Avšak ne jako Ezdráš kvůli pozitivnímu hříchu (Ez. 9), ale kvůli bídě, kterou si lid zavinil svým nedostatkem vytrvalosti a důvěry v Boha. Nehemiáš začíná tím, že uznává Boží věrnost vůči těm, kteří Ho poslouchají, potom vyznává hříchy Izraele proti Bohu, aniž by v něčem vyloučil své vlastní hříchy a hříchy příslušníků domu svého otce a jejich společnou neposlušnost Jeho Slova (v. 5-7). Ale jestliže Bůh vyslovil hrozby a splnil je podle toho, co řekl Mojžíšovi (5. M. 28,64), vyslovil také zaslíbení pro případ, že se Jeho lid navrátí k poslušnosti, a řekl, že je znovu shromáždí a přivede zpět (5. M. 30,1-6).
K tomu došlo, a Nehemiáš nyní zastává věc obnoveného lidu: oni byli nyní Hospodinovi služebníci. Bůh je snad neuzná? To je nemožné. Také on, Nehemiáš, byl Hospodinův služebník. Cožpak Bůh snad nebude slyšet? Nehemiáš ztotožňuje lid se sebou ve službě, když má vědomí o tom, že se má pokračovat v díle; velmi po tom touží a ví, že je v obecenství s Boží vůlí od chvíle, kdy On obnovil tyto uniknuvší Svého lidu. Ale současně, a to nalézáme uprostřed zkázy lidu u všech mužů víry, Zorobábele, Ezdráše, Daniele a druhých, se Nehemiáš nesnaží setřást jho národů, neboť to by znamenalo nedbat před Bohem na nevěrnost lidu. Prosí Hospodina pouze, aby „naklonil k němu lítostí člověka toho“ (v. 11). Takto nazývá krále, když mluví k Bohu, neboť čím jiným je ve skutečnosti pro toho Svrchovaného, který utváří srdce těch nejvznešenějších a nejmocnějších takovým způsobem, aby je vedl k naplnění svých úmyslů? Když se nalézá před králem, Nehemiáš mění svou řeč a ctí ho tak, jak se náleží (kap. 2,3). Ale když je před Bohem, dává čest a moc jen Jemu samému.