Kniha Nehemiáše, syna Chachaliášova, není bezprostředním pokračováním Ezdrášovy knihy. Začíná dvacátého léta Artaxerxa (Longimanus), to jest třináct let po Ezdrášově příchodu do Jeruzaléma (srvn. s Ezdrášem 7,7), příchodu, který měl za následek události vyprávěné v kapitolách 7 až 10 jeho knihy. Během těchto třinácti let „uniknuvší“ upadli do opovržení a do velké bídy. Je pravda, že chrám byl znovu postaven, ale v městě bez obrany byli tito ubozí uniknuvší ustavičně v nebezpečí, že padnou pod útoky svých nepřátel, a že Boží dům, předmět jejich péče, bude znovu vypleněn.
Nehemiášovo vyprávění zahrnuje období kolem dvanácti let. Pojednává o jiném předmětu, a v důsledku toho má jiný dosah než Ezdrášovo1. V tom jsme viděli, jak byl znovu postaven na svém místě oltář, jak byly položeny základy chrámu, dům sám byl stavěn, a celou práci, následovanou očištěním lidu, pokud jde o světská spojení. Předmětem této knihy je tedy bohoslužba lidu a mravní stav, který ji má doprovázet. Nehemiášova kniha nám líčí obnovení zdí, bran a obydlí Jeruzaléma. Jestliže nám Ezdráš předkládá obnovu Judy a Benjamina z náboženského hlediska, Nehemiáš nám o nich mluví z hlediska civilního, a my v průběhu těchto úvah uvidíme dosah této obnovy pro nás samé.
Nevidíme zde, tak jako v Ezdrášově knize, Zorobábele a Jozuu, místodržícího z královského rodu, a nejvyššího kněze, postavené do čela lidu, aby jej vedli, ani proroky, aby jej probouzeli, ba ani písaře z kněžského rodu učené v Písmu, jako byl Ezdráš, poslané, aby lidu připomínali Mojžíšův zákon a očišťovali ho. Bezpochyby má tento písař sám od krále hlavní slovo nad civilní mocí, ale jedině na základě důvěry, kterou jeho mravní charakter probouzí (Ezdráš 7,25); a jestliže má právo vykonávat tuto autoritu, není to ona, co hledá. Všechna jeho pozornost i všechna jeho horlivost se obracejí k duchovnímu stavu lidu, jehož středem se stal Boží dům.
Nehemiáš není muž, mající vznešenost nebo autoritu. Také on, jak jsme to právě řekli o Ezdrášovi, byl pověřen svými funkcemi jen v moci důvěry, kterou budí u krále, jehož je vrchním číšníkem. Na základě této důvěry, ale pod vztaženou Boží rukou, který řídí všechny věci, dokonce i pocity lidí, král dává Nehemiášovi jeho úkol a uděluje mu titul Tirsaty, to jest místodržícího.
Charakter lidu byl, jak jsme to viděli v Ezdrášově knize, charakter ostatku podle Boha. Potom, po období skleslosti, přichází jeho probuzení, a konečně jeho mravní obnovení prostřednictvím Písem. Nehemiáš nám předkládá jiný obraz. V každém případě je stav lidu velmi pokleslý, ať mravně nebo navenek; proto je před touto bídou odpor nepřítele zdánlivě nepřekonatelný, tím spíše, že jeho lsti jsou mnohé. Jedině Boží milost sama mohla uzdravit tyto věci, ale bylo zapotřebí, aby nástroje, které si použije, byly ozbrojeny trpělivostí, vytrvalostí a energií. To jsou přesně charakterové rysy zjevované Nehemiášem.