Jan 1,17
John Nelson DARBY:
(úryvek)
Každou službu by vždy měla doprovázet hluboká, osobní touha po větším a trvalejším obecenství (působeném mocí Ducha Svatého) s OSOBOU KRISTA. Co není výsledkem osobní lásky ke Kristu a obecenství s Ním, nemůže mít cenu. Můžeme znát Písmo, být schopni kázat s pozoruhodnou výřečností, s výmluvností, která je možná osobami, které to nepodrobí zkoušce, považovaná za určitou moc, avšak jestliže se naše srdce nenapájejí z vod, které plynou z Krista – nejsou-li prodchnuta a posilována zakoušením Kristovy lásky, všechno rychle pomine jako nějaký záblesk, anebo se rozptýlí jako dým. Poznal jsem, a stále více poznávám, že nemohu nalézt uspokojení ani v sobě, ani v druhých. Jedinou touhou mého srdce je podobnost Kristu, hluboké, trvalé, skutečné a Bohem působené obecenství s Pánem a Mistrem. Pohrdám nestálostí a rozmarností lidí; bojím se jejich názorů; odvracím se od jejich sporů; pokládám všechny jejich „-ismy“ za věci nehodné; ale toužím poznávat stále víc vzácnou Osobu Krista, Jeho dílo a Jeho slávu. A pak, jistě, žít pro Něj: pracovat, vydávat svědectví, kázat, modlit se, a vůbec – všechno dělat pro Krista, a dělat to skrze dílo milosti ve vlastním srdci.
ME 1991/56
(Nehemiáš 3,5)
Mnozí lidé jsou příliš leniví a tvrdošíjní, než aby sloužili druhým. Při stavbě zdi v Jeruzalémě (Neh. 3) byli takoví i mezi navrátivšími se Židy; byli to urození z Tekoe. O nich je řečeno, že „nepodklonili šíje své k dílu pána svého“. Tento výraz je pozoruhodný. Abychom obdrželi jho k službě, musíme sehnout šíji. Skloněná šíje je opakem tuhé šíje a tvrdého srdce, které jsou obrazem pýchy a nezávislé mysli. Takoví se vzpírají a nechtějí být vedeni někým jiným, nelibě nesou všechno, co nepochází z nich samých. Vidíme to v dějinách Izraele. Ale i v našich srdcích se až příliš často ukazují takové pocity.
Tato pyšná mysl se ukazovala v srdcích oněch urozených z Tekoe, když bylo třeba jejich pomoci. Jejich „povýšená vznešenost“ se dívala s nemalým pohrdáním na skupiny kameníků a dělníků, které s opravdovým zájmem pracovaly mezi troskami svého milovaného Siona. Pyšně stáli stranou. – Kdyby je někdo vybídl, aby dělali něco velkého, nedrželi by se stranou. – Jistě by se cítili zahanbeni před svými pyšnými sousedy, Sanballatem Choronským, Tobiášem, služebníkem amonitským a Gesemem Arabským, kdyby je tito viděli nosit koše plné malty anebo přitesávat kameny k opravování pobořených zdí Jeruzaléma. Ne, toto v jejich očích vůbec nebyla práce pro ně.
Ale můžeme být ujištěni, že Hospodin, který měl Své oči upřené na pilnost synů mísičů mastí a dcer Sallumových (viz Neh. 3,8 a 12), nepřehlédl ani pýchu a ješitnost těchto výše postavených. Ale musíme ty vzdorovité lenochy přenechat jejich odplatě.
Nyní se však, milí bratři, podívejme sami na sebe! Nikdy bychom se neměli stydět, kdyby nás někdo viděl při vyspravování staré zdi, kterou nepřítel pobořil. A jaké trhliny se mu podařilo udělat v Božím domě! Jako byl Jeruzalém, ačkoli zničen a zpustošen, stále ještě Božím městem, městem velikého Krále, tak je i Boží Církev, třebaže zpustlá, Božím domem. Přilož ruku, ať jsi bratr nebo sestra, k opravování zdi, zpevňuj trvanlivé věci!
Je velice poučné, když vidíme, jak celá řada pomocníků Nehemiáše opravovala právě tu část zdi, která se nalézala proti jejich domu. Naše první služba by měla patřit věřícím, mezi nimiž žijeme. V 1. Ep. Petra 5,2 čteme: „Paste stádo Boží, které při vás jest.“ Bděme, aby chodilo po „starých stezkách“, dbajíce na 20. verš z Ep. Judy: „sami se vzdělávajíce na té nejsvětější víře své“.
Nyní je „čas stavění“, „čas shromažďování kamení“, „čas hojení“ (Kaz. 3). Když toto děláme, musíme se „ostříhat v lásce Boží“ (Juda 21), protože je to láska, která vzdělává (1. Kor. 8,1).
Nezapomínejme tedy na naučení, že k službě máme používat nejen ruce, ale že také máme k dílu sklonit šíji: „Vezměte jho mé na sebe, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem“ (Mat. 11,29 viz též 2. Tim. 2,24. 25).
Často se stydíme za práci, kterou nám Bůh ukládá dělat. Máme obavy, aby nás nějaký „Tobiáš“ neuviděl se zednickou lžící a s maltou, jak stavíme pobořené zdi. Ale když nám takový úkol dává Pán, co potom? Chceme se více líbit Pánu nebo lidem?
GuF 1935/138-140
Láska tvoří podstatu, vlastní život křesťanství, a tam, kde chybí, nemůže se tento rozvíjet. Význačný dar má v sobě něco velmi přitažlivého, hluboké poznání různých tajemství Písma svatého má vysokou cenu a obětavá povaha působí spontánní obdiv.
A přesto jsou všechny ty tři věci – bez lásky – jako oblaky bez deště, studna bez vody. Andělský jazyk uchvacující výřečnosti může velice nadchnout lidi a tisíce posluchačů možná lpí na rtech toho, kdo ho má, a oslavují moc jeho slov. Naproti tomu přecházejí bez povšimnutí tichého, skromného křesťana, který se den co den pilně snaží s láskou sloužit Pánu při těch, kteří po stránce těla nebo duše potřebují jeho službu. Takové věci se zdají lidem sotva hodné povšimnutí, ale jak odlišně je posuzuje Bůh! Všechno, co tolik okouzluje člověka, je před Ním možná jen prázdný zvuk stejně pomíjející, jako vznikl. Naproti tomu vše, co nese Boží pečeť ovoce Ducha, bude před Ním trvat navěky. Ano, „Bych jazyky lidskými mluvil i andělskými, a lásky kdybych neměl, učiněn jsem měď zvučící aneb zvonec znějící“ (1. Kor. 13,1).
HF 1972/197-8
Bázeň a oddělení
Ve 2. Mojžíšově knize nalézáme něco velice důležitého, co si zaslouží dobrého povšimnutí. Bůh tam řekl Mojžíšovi u hory Orébu: „Nepřistupuj sem. Szuj obuv svou s noh svých; neboť místo, na kterém stojíš, země svatá jest.“
Do Páně přítomnosti nesmíme vstupovat s botami, na nichž ulpěl prach pouště. Místo, kde On je přítomen, je svatá země. Proto tam musíme přicházet s velkou bázní a ve stavu svatého oddělení.
Zvláště bychom na to měli myslet, jsme-li shromážděni ke jménu Pána Ježíše. Čím je to, že tón v našich shromážděních bývá tak nízký? Co je příčinou, že se vyskytuje určitá otupělost a duchovní suchopárnost, když jsme shromážděni k velebení? Proč bývají modlitby a děkování často tak daleké toho, čím mají být? Proč se tak často nedostává pravého charakteru velebení?
Nehodně
Mnohý přichází se srdcem, které je ještě plné všelijakých světských a pozemských myšlenek. Tato sestra přemýšlí o své domácnosti anebo myslí na své děti; onen bratr se nemůže ve svém nitru odpoutat od své práce. Někteří dokonce přijdou se znečistěným svědomím, které se neodsuzovalo v Božím světle. A je-li tomu tak, tedy tito všichni se nepřipravili na vstoupení do místa Boží přítomnosti. Jdou do shromáždění Páně jako na nějaké obyčejné setkání. Jak by pak na něm mohlo spočinout Boží požehnání? Přicházíme-li takto do shromáždění k velebení, není možné, aby se srdce povzneslo na vysokou úroveň svatyně, kam máme z milosti přístup. V takovém případě je srdce odváděno k obyčejným, všedním věcem, anebo k věcem tohoto světa. Každý z nás by se nad tím měl zamyslet a říci si, zda to není i jeho případ. A pokud ano, je třeba, abychom se proto před Pánem kořili a odsuzovali se, že jsme tak často prodlévali v Jeho přítomnosti nehodně (nedůstojně)!
Především u stolu Páně je to zarmucující! Tam se přece shromažďujeme proto, abychom zvěstovali smrt Pána Ježíše, abychom lámali chléb a pili z kalicha víno na Jeho památku. Tam se smíme radovat z Jeho velké lásky, kterou ukázal ve Svém hlubokém ponížení, ve Svém utrpení a smrti za naše hříchy. Jak je zde nezbytně nutná důstojná vážnost a svatost! Jakékoli přemýšlení o sobě anebo o pozemských věcech je tam naprosto nemístné.
Jakou radostí nás naplní, oddělíme-li se cele a ve všem od toho, co je na této zemi, abychom se výhradně a nepřerušeně obírali láskou a slávou Krista. Bude-li při nás takovéto smýšlení, budeme ve výsledku Jej a Otce srdcem chválit, oslavovat a velebit. Kéž Bůh dá, aby tomu tak bylo víc mezi námi. Kéž bychom všichni prodlévali v Jeho přítomnosti s opravdovou důstojnou vážností a s náležitou radostí. Pak budeme lépe schopni odesílat vzhůru oběti chval a díků.
HF 1973/262 (viz též Milost a pravda 1995, str. 9-14!)
A. MILLER:
(pokračování)
„Berou se ze síly v sílu (elbf. př.: jdou od síly k síle); ukazují se před Bohem na Sionu“ (8. v. oprav. překl. J. Karaf.). Skutečně požehnaná je taková cesta, ať drsná nebo snadná, která vede k takovému slavnému cíli a postaví poutníky „před Bohem na Sionu“, v středisku milosti a slávy. Ale není to divné, že poutník má k takové cestě nalézat sílu v údolí slz, v místě sebezapírání? Tak se to aspoň zdá na první pohled; ale přihlédneme-li blíže, poznáme, že tuto sílu by nikde jinde nemohl najít. Síly se nám dostává skrze víru ve vzkříšeného Krista a tím, že svou starou přirozenost považujeme skrze Jeho smrt na kříži za ukřižovanou. Boží síla v nás nebude způsobena dříve, dokud nepronikneme do velké pravdy o kříži a o vzkříšení Krista. A toto požehnané poučení, i když úplně drtí naše vlastní „já“, nalézáme v údolí slz. „Když mdlím,“ říká apoštol, „tehdy silen jsem“ (2. Kor. 12,10). Jdeme sice od slabosti k slabosti, a přesto od síly k síle; neboť právě v pociťované, vědomé slabosti spočívá síla.
Toto je třeba dobře uvážit. Není snad pravda, která by měla pro běh křesťana větší praktický význam, a bojíme se též, že žádná jiná není méně chápána. „Moc má,“ praví Pán, „v nemoci (elbf. př.: v slabosti) dokonává se“ (2. Kor. 12,9), neříká: „v mém apoštolu“ nebo „v mém služebníku“ či „učedníku“, nýbrž: „ve slabosti“. Musíme si být vědomi své slabosti a musíme ji uznávat, než můžeme zakusit, co je ona síla. Ach, ale jak dlouhý čas potřebujeme, než si aspoň trochu tu pravdu osvojíme, třebaže máme tak milostivého, Božského Učitele a Mistra!
Všimněme si dobře velké překážky, která vzniká při postupu z nejnižší třídy Kristovy školy do vyšší třídy. Proč se duše, sotvaže probuzená ze svého spánku hříchu, zdráhá věřit Božímu slovu, když si třeba i s mnohými slzami tolik přeje rozumět Jeho myšlenkám? Právě proto, že se jí staví do cesty její vlastní „já“ a že ona ještě úplně nechápe dílo, které pro ni bylo dokonáno na kříži. Přikládá větší vážnost a důvěryhodnost vlastnímu „já“ a svým pocitům než samotnému Božímu slovu. Jaké místo tím bývá vyhrazováno pouhým lidským pocitům! Jak často jsme od takových lidí slyšeli slova: „Kdybych aspoň mohl cítit, že se mi dostalo odpuštění, pak bych rád věřil.“ Ale to není nic jiného než řeč domýšlivého, neodsouzeného „já“. Ono sedí – třebaže si to neuvědomuje – na vysokém trůně a dívá se na všechno jako nalézající se pod sebou. Ještě nebyl odhalen jeho nevěrecký charakter a jeho vzpírání se proti Bohu. A dokud tomu tak není, je samozřejmé, že nemůže být řeč o pokoji, odpočinutí a radostné jistotě spasení. Naopak často hrozí, že duši zachvátí temnost a zoufalství,2 což bývá úzce spjato s hloubkou a důkladností Božího díla v ní. Čím hlubší a důkladnější je to dílo, tím větší bývá sklíčení a sevřenost, a tento stav musí trvat dotud, dokud je nastavován sluch hlasu vlastního „já“. Ani sdělení nejslavnějších, nejpožehnanějších věcí, nejvzácnějších pravd z pokladu Božího slova nic neprospěje, dokud nepoznáme staré „já“ jako křížem úplně odsouzené a odstavené. Ale jak dlouho trvá, než se podvolíme! Naše „já“ sice chce uznávat Boží slovo jako pravdivé, ale namítá: „O mně toto ještě neplatí, protože jsem v sobě nezakusil určitou změnu, která by mne oprávnila věřit, že je to o mně pravda.“ Taková řeč zní pokorně, ale ve skutečnosti spočívá na pýše; nezlomené „já“ se staví proti Bohu a Jeho Slovu. Ale Pánu dík, že On nenechá takovou duši na holičkách! Boj pokračuje, až ona se nakonec zhroutí. Bůh v této věci nemůže povolit – to musí udělat duše. Je možné, že se to stane teprve po mnohých slzách, vzdychání a bezesných nocích; ale Bůh věrně a trpělivě čeká, dokud není uvěřeno Jeho Slovu, třebaže dosud nedošlo k změně vnitřních pocitů. A k tomu musí dříve či později dojít. Někdy je takový boj krátký, ale v mnohých případech trvá celý život. Záleží to jen na jednoduchosti víry, protože ony tak horečně očekávané pocity mohou být vzbuzeny jenom přijetím psaného Božího slova do srdce. Kéž by se nám podařilo přemluvit každého takového unaveného věřícího, aby se vzdal svého „já“, přestal se dívat na své pocity a spočíval jen na spolehlivém Božím slovu! Toto je cesta k nalezení pokoje, odpočinutí a radosti a k obdržení síly pro službu Pánu!
Praktický význam této věci nemůže být dost ceněn. Tisíce pravých věřících vězí v stálé nejistotě, protože se stále dívají na sebe místo na Krista, anebo protože se zaměstnávají svými pocity místo jednoduchého naslouchání Jeho Slovu. Z toho pak nutně plyne, že jejich svědectví pro Krista je jen slabé a že Mu mohou jen málo sloužit. Jsou tolik zaměstnáni svým ubohým, neužitečným „já“, že ztrácejí ze zřetele to, co je skutečně dobré a prospěšné. Nepřítel tak nad nimi získává převahu. Kéž bychom vždy pamatovali, že všechno požehnání nám plyne jen z Boží milosti a že může spočívat jen na Jeho Slovu! Toto Slovo však nikdy nemůže být opravdovější a jasnější, než je dnes. Sice se učíme postupně je lépe znát a rozumět mu, ale naše chápání slova je ovoce a nikoli základ víry. Víra se před Božím slovem sklání a zpečeťuje, že Bůh je pravdomluvný. Pronikání do hloubek Božího slova, nalézání a vyzvedávání jeho pokladů přichází teprve později.
„Víra tvá tě uzdravila“ (doslova a elbf. př.: tě spasila – Luk. 17,19), tak zní jednoduché Boží slovo všem, kteří přijdou ke Kristu. Jestliže jsme dosáhli poznání, co potřebujeme jako hříšníci, a nyní věříme v Ježíše, je naším podílem plné Boží požehnání. „Blahoslavení jsou všichni, kteří doufají v něho“ (Ž. 2,12). Víra přijímá Boží slovo s důvěrou, protože je říká Bůh, a pocity pak přijdou samy sebou. Dobré poselství přijaté vírou naplňuje duši nevýslovnou radostí. Jakmile je naše „já“ přivedeno k mlčení a Bůh v srdci dostal pravé místo, okouší věřící do určité míry radosti samého nebe. Vzácné Boží slovo nebude v nebi pravdivější, než je zde na zemi. Proto bychom už nyní měli znát svá požehnání tak úplně – (třebaže ne v celé plnosti) – jak je budeme znát tehdy, až budeme korunováni ve slávě. Avšak abychom mohli okoušet takový blažený stav duše, musí být nad naším „já“ čili tělem nadepsán rozsudek smrti a ono musí být ustavičně drženo ve smrti. Toto nutné dílo začíná obrácením a nepřestává, dokud jsme na zemi. Je založeno na díle na kříži, kde Bůh nejen vložil na Ježíše takové množství našich hříchů, nýbrž kde také „odsoudil hřích v těle“ (Řím. 8,3 oprav. překl. J. Karaf.).
Jakmile je naše „já“ zlomeno, ubíráme se od síly k síle, až staneme na Sionu před Bohem. Jsme pak naprosto osvobozeni od mučivého otroctví zaměstnávání se sebou. Srdce je šťastné ve svobodě Krista a my putujeme – i když pod tlakem zvenčí – radostně domů a naším každodenním podílem jsou nebeská požehnání. „Blahoslavený člověk, jehož síla je v tobě, v jejichž srdci jsou proražené cesty“ (elb. př.)! Takto je nám v 6. verši představen charakter cesty domů: údolí slz, ale učiněné pramenem, ano, pokryté požehnáními shůry. Ale 8. verš nám ukazuje vzácné ovoce a bohaté zkušenosti cesty pouští: věřící jde od síly k síle a stane před Bohem na Sionu. Všichni mužského pohlaví z izraelských pokolení museli se třikrát ročně objevit před Bohem v Jeruzalémě. Bohabojné ženy, jako Anna a Maria, tam také, jak se zdá, chodily pravidelně, třebaže zákon je k tomu nezavazoval. „Třikrát v roce postaví se každý pohlaví mužského před Hospodinem, Bohem tvým na místě, které by vyvolil: na slavnost přesnic, na slavnost týdnů a na slavnost stanů“ (5. M. 16,16).
Žalmista, veden Duchem Svatým, přemýšlí ve svém osamění o těchto cestách. V duchu vidí, jak různá pokolení stoupají vzhůru, aby se klaněla před Hospodinem. Jeho srdce, podobně jako srdce každého věrného Izraelity, touží připojit se k nim. Jsou na cestě požehnání. V tomto směru se duchovní poučení Žalmu vztahuje jak na křesťany, tak na Židy. Boží cesty jsou pro duši vždy cestami požehnání. Ty každoroční slavnosti byly Izraeli chvílemi nejhlubšího zájmu. „Veselím se z toho, že mi říkáno bývá: Pojďme do domu Hospodinova, a že se postavují nohy naše v branách tvých, ó Jeruzaléme.… Do něhož vstupují pokolení, pokolení Hospodinova, aby oslavovali jméno Hospodinovo“ (Ž. 122)! Zástupy, které vystupovaly do Jeruzaléma, aby se tam klaněly, musely být onoho času opravdu veliké. Plyne to např. z Luk. 2,44: „Domnívajíce se pak o něm, že by byl v zástupu, ušli den cesty. I hledali ho mezi příbuznými a mezi známými.“ Různé malé skupinky se spojovaly ve větší houfy, které se co do počtu stále rozrůstaly, čím více se blížili k slavnému cíli cesty.
K jak mnohému srdečnému (ale i vážnému) shledání, tam docházelo! Nyní byli daleko od svého domova; ale všichni měli společné cítění, společnou radost a společnou naději. Všichni byli na cestě k slavnému městu, k témuž chrámu a k témuž Bohu. A jak velká musela být radost, nadšení, když poutníci, unaveni a zemdleni dlouhou cestou, mohli poprvé pohledět na věže a paláce milovaného Siona! „Ozdoba krajiny (elbf. př.: krásně vyniká) útěcha vší země, hora Sion, k straně severní, město krále velikého“ (Ž. 48,3). Podobného rázu, ale ještě vyšší a čistší jsou pocity křesťana působené jasnými paprsky jeho požehnané naděje. Jen nesmíme zapomínat, že křesťan chodí vírou, nikoli viděním, třebaže v mnohých křesťanech zůstává vedle křesťanského velký podíl něčeho, co pochází z židovství; tím se také stává, že tak mnoho věřících vyhrazuje tak velké místo citům a vlastnímu konání spolu se sklonem k formálním náboženským ustanovením a obřadům.
Jenom skrze víru víme, že máme odpuštění hříchů, že Bůh nás přijal a plně se sebou smířil. A bez známosti těchto tří skutečností nemůžeme mít sílu k putování, ani se nemůžeme radovat z Boha podle bohatství Jeho milosti – na Sionu. Spolu s vírou je nám také dán Duch Svatý, který nás o všem vyučuje. „Toto bych jen chtěl zvěděti od vás: Zda jste přijali Ducha ze skutků zákona, nebo ze slyšení víry“ (Gal. 3,2)? Velké učení o životě v Kristu, které apoštol rozvíjí ve 2. kapitole Ep. Galatským, také může být přijato a okoušeno jen vírou. „Že (elbf. př.: co) pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, který zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne“ (Gal. 2,20). Toto vše nám zjevuje Boží slovo, a ne pouze pocity duše. Jistěže za vírou budou následovat i pocity a budou odpovídat uvěřené pravdě; víra a pocity jdou spolu, ale víra vždy musí mít přednost. Víra, zkušenost a uskutečňování v praktickém životě tvoří jaksi trojnásobný provázek pravého křesťanství.
Kéž Bůh dá, abychom více chápali a mezi sebou uskutečňovali i hluboce ve svých srdcích ostříhali ona vzácná slova: „Všechno mohu v Kristu, který mne posiluje“ (Fil. 4,13)! Ale mohu ještě zdůraznit, že od síly k síle můžeme jít jen skrze víru ve vzkříšeného Krista. Vzkříšený a oslavený Kristus, Vítěz nad každým nepřítelem, je silou křesťana pro jeho cestu tímto světem. Jeho pohnutkou, aby sloužil Bohu oddaně a věrně, je kdysi tak hluboce se poníživší, pokorný Ježíš (Fil. 2), a jeho silou pro praktický život je nyní po Boží pravici vyvýšený Kristus (Fil. 3). Výrok Písma: „Miloval mne, a vydal sebe samého za mne“ by měl každého věřícího vést k tomu, aby Mu cele zasvětil své srdce a svůj život. A skutečně není těžké, abychom Pánu předali svá srdce, jakmile jsme jednou poznali, že On se za nás vydal. Avšak naše síla k putování od jednoho stupně cesty k jinému spočívá ve vzkříšeném, vítězícím, oslaveném Kristu.
(pokračování, dá-li Bůh) BHCh 1903/124-132; HuN 1970/211-216
„Svíce těla jest oko. Když by tedy oko tvé prosté bylo, i tělo tvé všechno bude světlé; a pakli bude nešlechetné, i tělo tvé tmavé bude“ (Luk. 11,34).
Pán staví prosté oko proti zlému oku s tímto závěrem: tělo je světlé; tělo je tmavé.
V obraze prostého (jednoduchého) oka vidíme: Gesen se světlem v příbytcích; u zlého oka: Egypt s temnotou v zemi. (2. Mojž. 10,21-23)
Prosté oko je postaveno proti zlému oku, ale ne proti nějakému dvojoku. Nikdy nečteme o dvojokých osobách3, zato však o lidech dvojího jazyka (1. Tim. 3,8) a dvojího srdce (elbf. př., v kral.: „dvojí mysli“ Jak. 1,8).
Prosté oko tedy neznamená jeden zrakový orgán, nýbrž dvě oči, které obě spočívají na jednom předmětu. Prostota (jednoduchost) záleží v tom, co je viděno, ne ve schopnosti vidět to. Oko je prosté, když se dívá na Krista, nikoli když se dívá na rozmanité, proměnlivé, neklidné věci světa.
Takové oko, které není zaměřené na Krista, je zlé – a proto pak celé tělo je tmou. Je-li oko odvráceno od světla, zanedbává svou povinnost a tím je příčinou klopýtání; toto není dobré, nýbrž škodí, ba je to zlé.
Kristus je jediný předmět pro oko duše věřícího. „To jedno činím“, říká Pavel, jeden příkladný Boží svatý. „Světlo těla jest oko“; a je-li Kristus jediným cílem našeho hledění, tedy On nám svítí, a „všechno tělo bude světlé“ a žádné místo v něm nebude temné.
Tato pravda je vysoce potřebná a důležitá v praktickém životě křesťana, a přesto je tak jednoduchá, že se hodí jak pro malé dítě v Kristu, tak pro otce v Kristu, kteří už „poznali toho, který je od počátku“ (1. Jana 2,13). Je-li mé oko prosté (jednoduché) a mám-li zvolit jednu ze dvou nebo více cest, nebudu zkoumat, zda to či ono je zlé nebo nezávadné, nýbrž budu se ptát: Co je k oslavení jména Krista, a co je v souladu s Boží vůlí?
I když jsem neznámý a nepatrný a má každodenní práce je nevýznamná, přesto musím být ve všem podroben Pánu a hledat Jeho čest. On musí být předmětem touhy mého srdce. Proto jsem povinen nikoli zpytovat, co je zlé, nýbrž přijímat do sebe, co je dobré, tím že se zabývám Kristem.
Ať je Kristus jediný, komu se chceš líbit; potom bude Boží vůle prostému oku jasná, všechna tma pomine, jakákoli pochybnost a jakákoli nejistota zmizí.
Jestliže však tvé oko je od Něho odvrácené, je „zlé“ a „tělo plné temnosti“.
Proto tu není žádný soumrak. Buď je polední jasno – anebo půlnoční tma, „všechno světlé“ anebo „tmavé“. Pán říká: „Bděte a modlete se!“, neříká: „Modlete se a bděte!“
A tak bděme, majíce tvář obrácenou na našeho drahého Pána. „Oči tvé ať k dobrým věcem (elbf. př.: přímo) patří a víčka tvá ať přímě hledí před tebou“ (Přísl. 4,25).
GuF 1935/128-130
(Ezech. 47,1-12)
Jako byl Ezechiel veden a vyučován „mužem s rozměřovacím provazem v ruce“ (Ezech. 47,1-12 elbf. př.), i my, Boží děti, nabýváme hlubšího poznání Boha a velkého požehnání, dáváme-li se vést Duchem Svatým, kterého Pán Ježíš poslal, aby nás uváděl ve všelikou pravdu (Jan 16,13). Nepochybuji, že onen muž s rozměřovacím provazem je obrazem Ducha Svatého, který chce krok za krokem vést i nás, jako se to dělo s Ezechielem.
Ezechiel je nejprve veden ke dveřím domu, pod jehož prahem vycházela proudem voda života, voda k ozdravění (9. v.), podobně jako potok (proud, řeka) života ve Zjev. 22,1. Zde proudí voda od trůnu Božího a Beránkova, sídla Boží vlády. Chceme-li poznat, jak může takový proud života vycházet z Božího trůnu, musíme se, podobně jako Ezechiel, nechat vést k jižní straně oltáře.
Jižní strana vede naše myšlenky k milosti a lásce, ale ty mohou být hříšníkovi, obtíženému vinami, zjeveny spravedlivým Bohem jen na základě toho, co se stalo na severní straně oltáře mluvící o tíži Jeho spravedlivého soudu.
Podle 3. Mojžíšovy knihy 1,11 musel kněz na straně k severu zabít oběť bez poskvrny a potom kropit krví obětního zvířete na oltář vůkol. Beránek bez vady a bez poskvrny (1. Petr. 1,19) musel zemřít pod soudem spravedlivého Boha k dokázání Jeho spravedlnosti, aby Bůh „ospravedlnil toho, který jest z víry v Ježíše“ (Řím. 3,26 elbf. př.).
Voda života tekla „od spodku prahu domu na východ“. Kdo chce uposlechnout poslední láskyplné vybídnutí Pána ve Zjev. 22,17, musí se sklonit, padnout a pít, aby byl živ. Pýcha přirozeného člověka musí být v skutečné lítosti zlomena. A co by mohlo více pomoci k pokoření ztraceného hříšníka než poznání, že svatý Bůh, aby ho zachránil, ho tak miloval, že dal Svého jednorozeného Syna? (Jan 3,16)
Milý čtenáři, všimni si toho: vody tekly k východu slunce, k zdroji světla a tepla. A onen muž s rozměřovacím provazem vedl proroka podél řeky stále směrem „k východu“. Podobně vede Duch Svatý duše těch, kteří se napili z vody života, k stále hlubšímu poznávání Boha, jenž je „světlo“ a „láska“. Východisko proroka bylo od severní strany (2. v.). Duch Svatý nám chce vždy připomínat, že světlo a láska jsou poznávány a okoušeny jen na základě soudu, který byl vykonán na našem Zástupci.
V 3. verši naměřil onen muž tisíc loket k východu a provedl Ezechiele vodami, které dosahovaly až ke kotníkům. Jak brzo zjišťuje taková duše, která skrze vodu života, tj. skrze Boží slovo, obdržela život, že si při putování cestou zašpiní nohy. Táž voda, která jí dala život, slouží k tomu, aby si na cestě očišťovala nohy, aby byl obnovován její díl s Kristem, tj. obecenství s Ním. Jak krásně to máme vyjádřeno v Ev. Jana 13! Náš podíl v Kristu je věčně zajištěn na základě Jeho díla. Jestliže tedy – a to s velkou bolestí – zjistíme, že jsme si zašpinili nohy, jak potěšující je, když víme, že ta poskvrna nás nezbavuje hluboké lásky srdce našeho Pána! Jemu to dává příležitost, aby se k nám naklonil Svými slitováními. Pán ve Své nevyzpytatelné lásce bere do Svých svatých rukou naše pošpiněné nohy, aby je očistil, protože Svůj lid „miluje až do konce“, tedy ve všech situacích jejich života. Ale jak hluboce nás musí kořit práce Jeho lásky takového druhu, když uvážíme, že to jsou naše provinění a hříchy, které nutí Pána konat tuto službu, sklánět se a umývat naše nohy. Jak je „pokorný srdcem“!
Ezechiel je pak veden dalších tisíc loket podél řeky až tam, kde vody dosahují po kolena. Čím jsme Duchem Svatým přiváděni blíže k Bohu, tím více cítíme nutnost své závislosti na Něm a obecenství s Ním a učíme se tak mít v Něm úplný dostatek. Ale jak často zanedbáváme sklánět před Ním svá kolena a vyznávat před Ním své hříchy a svou svévolnost, ačkoli jsme v Ep. Židům 4,16 napomínáni a zároveň povzbuzováni, abychom „přistupovali směle k trůnu milosti“. Jestliže to opomíjíme, opouštíme „první lásku“, onu svěžest lásky, která je našemu Pánu tak nesmírně vzácná jako zralé prvotiny. Jak leniví býváme jako jednotlivci i jako Církev zaujmout toto nízké, ale tolik požehnané místo závislosti na Bohu!
A po dalším tisíci loket sahají vody prorokovi po pás. Věřící povstává z kolenou, aby stál před Bohem a před světem, nepřítelem Jeho lidu. K tomu potřebuje mít „bedra přepásaná pravdou“, tj. to, o čem čteme v 2. Tim. 3, 16.17. Jak bychom měli dbát, aby naše bedra byla takto přepásaná, abychom byli schopni každý jednotlivý den neochvějně čelit otevřeným útokům satana.
A Ezechiel je veden podél řeky k východu dalších tisíc loket: vody jsou už vysoko vzduté, vhodné k plavání, je to řeka, která se už nedá přebrodit. Bůh chce takto vést duši, která se bezpodmínečně svěřuje Jeho vedení, do stále hlubšího poznávání Boha, aby mohla chápat, „jaká by byla širokost, a dlouhost, a hlubokost, a vysokost, a poznati přenesmírnou lásku Kristovu“. (Ef. 3,18.19) Jako nyní Ezechiel nemohl probádat onu řeku, ani my nejsme schopni vyzpytovat lásku Krista, která přesahuje všechno poznání. Její délka sahá od věčnosti k věčnosti, její šířka od východu k západu a obepínajíc všechno, volá: „Kdo žízní, přijdiž, a kdo chce, naber vody života zdarma.“ (Zjev. 22,17) Její hloubka může být změřena jen na neprobádatelné propasti, do níž On kvůli nám sestoupil, když se na kříži všechny vlny a vlnobití soudu svatého Boha srazily nad Jeho schýlenou, lidmi potupenou hlavou. A o výši té lásky čteme v 1. kapitole Ep. Efezským, kam nás přesadila, neboť jsme „příjemnými učiněni v tom milovaném“ (6. v. elbf. př.). A to, co jednou svět pozná, totiž že Bůh nás tak miloval, jako miluje Svého Syna (Jan 17,23), je naším požehnaným poznáním již nyní.
„Ó hlubokosti bohatství!“ (Řím. 11,33) Jak úžasná je „všeliká plnost Boží“, jíž mohou být naplněna naše srdce. (Efez. 3,19) Naše malé nádoby by ji nemohly snést, kdybychom nebyli jako koš v oceánu, naplněný a obklopený mohutnými vodami.
Ve 12. v. čteme: „Při potoku pak poroste na břehu jeho po obou stranách všeliké stromoví ovoce nesoucí, jehož list neprší, aniž ovoce jeho přestává.“ Zde máme podíl svatého, který se předává vedení Duchem Svatým: „Bude jako strom štípený při potůčcích vod“ (Ž. 1,3 opr. př. J. Kar.). Ponese hojné ovoce k radosti Pána, k zachovávání a občerstvování lidí, ovoce pro časnost i pro věčnost. Jeho svěžest nevadne („listí neprší“). Z takového svatého vychází na cestě pouští požehnání a vliv působící ozdravění. (Srov. Jan 15,8 s Janem 7,38.)
Žel, že při nás je z toho tak málo vidět! Jistě proto, že se tolik zabýváme pomíjejícími věcmi tohoto běhu věku, anebo protože jsme zarmoutili Ducha Svatého a On se musí námi nejprve zabývat proto, abychom své hříchy vyznali Otci, než nás může vést k hlubšímu poznávání Otce a Syna.
Jedenáctý verš uvažované kapitoly: „Bahna pak jeho a louže jeho se neopraví (= neozdravějí), soli oddány budou“ obsahuje vážné varování těm, kteří, ačkoli tu je plnost čisté, životodárné vody, natolik naplnili svá srdce bahnivými vodami světa, že vůbec netouží po Bohu a po Jeho milosti a lásce, zjevených v Kristu Ježíši. Byli účastni přítomnosti Ducha Svatého, okusili dobré Boží slovo, ale nikdy se v pravé lítosti nesklonili, aby se napili z vody života, která vyvěrá na jižní straně oltáře. Takoví se podobají Lotově ženě, která se stala solným sloupem, tj. stihl ji Boží soud, anebo, jak říká pisatel Ep. Židům v kap. 6,8, jejichž „konec je spálení“.
Jak je tomu s tebou, milý čtenáři? Jak jsi odpověděl na láskyplné pozvání Pána: „Pojďte, vezměte zdarma!“? Ale nechtějme ani zůstávat stát na prahu, nýbrž pokračujme stále dál a dál v poznávání vzácné plnosti až k oné vodě, kde je už třeba plavat, aby náš život byl k chvále Jeho jména!
GuF 1935/133-138
Michael VOGELSANG:
Nejprve si položíme otázku: Je naše „duchovní cesta“ dost hluboká? Není příčinou našich těžkostí, že býváme v Božích věcech často tak povrchní?
Podobenství o rozsévači a čtveré půdě jasně ukazuje, že jedním důvodem, proč neseme málo duchovního ovoce, bývá, že símě Božího slova nepadlo do dosti „hluboké půdy“. Lidské myšlení se obvykle pohybuje ve třech rozměrech: v „délce, šířce a výšce“, ale v duchovních věcech k tomu ještě přistupuje rozměr „hloubky“. Tak třeba v Ef. 3,16-18 čteme: „Aby vám dal, podle bohatství slávy své, mocí posilněnu býti skrze Ducha svého na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli stihnouti se všechněmi svatými, kteraká by byla širokost a dlouhost, a hlubokost, a vysokost.“ (Ef. 3,16-18)
Zkusme duchovně na sebe vztáhnout Boží otázku Jobovi: „Prošel jsi dnem hlubiny?“ (Job 38,16 elbf. př.) Jsme spokojeni s tím, že v osobním životě a v životě spolu s věřícími formálně vyhovujeme Božím požadavkům, anebo naše srdce uchvátila hloubka Božích myšlenek?
Tyto „hlubokosti“ Boží jsou spojené s oslaveným Kristem. Bůh má ve Svém srdci myšlenky, které byly v jiných dobách Božích cest s člověkem skryté, myšlenky, které souvisejí se zjevením Jeho Syna a s výsledky Jeho díla. Jak velice si přeje, abychom toužili pronikat do těch uložených rad! Jejich základem jsou kříž a smrt Pána Ježíše. Když apoštol rozjímá o těchto „darech milosti a povoláních Božích“, může jen provolávat chválu: „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění (=poznání) Božího! Jak jsou nezpytatelné soudy jeho a nevystižitelné cesty jeho“ (Řím. 11,33).
Pán Ježíš v Ev. Lukáše 5 skončil vyučování zástupu a vybídl Petra: „Vyjeď na hlubinu, a rozestřete (= spusťte) sítě své k lovení“ (4. v. elbf. př.). Výsledkem bylo velké požehnání. Pán sice řekl „sítě své“ tj. více sítí. Ale Šimon odpověděl: „K slovu tvému rozestřu síť“ (tj. jen jednu!). Bohatství Pána je neomezené. Omezení bývá vždy jen na naší straně.
Nemělo by nás to znovu povzbudit „vyjet na hlubinu“, „projít dnem hlubiny“? Stříbro nebývá na povrchu. Je připravené pro toho, kdo je připraven „kopat“. „Budeš-li jí (tj. rozumnosti) hledati jako stříbra, a jako (skrytých) pokladů pilně vyhledávati jí: tehdy porozumíš bázni Hospodina, a známosti Boží nabudeš“ (Přísl. 2,4.5).
HF 1992/124-126
William TROTTER:
(pokračování)
4. Jak je možné poznat vedení Duchem Svatým?
Jsou různé znaky – záporné a kladné – podle nichž je možné poznat, zda nás vede či nevede Duch Boží. Zabývejme se nejprve zápornými. Ale napřed bych chtěl upozornit na dvě věci, na rozdíl mezi službou a službou Bohu.
Služba Bohu (tj. pocta Bohu, bohoslužba) ve vlastním smyslu je velebení, děkování a chvála. Podstatný rozdíl mezi službou Bohu a službou je v tom, že v prvním případě člověk mluví k Bohu, zatímco v druhém případě Bůh mluví skrze Své služebníky k lidem. Naším jediným a ovšem i plně postačujícím nárokem na službu Bohu je přenesmírná milost, která nás přivedla k Bohu skrze krev Ježíše – a to tak blízko, že Ho známe a smíme se Mu klanět jako našemu Otci a že jsme se stali králi a kněžími. V tom jsou si všichni svatí rovni, nejslabší i nejsilnější, nejzkušenější křesťan jako i maličké dítě v Kristu. Nejobdařenější služebník Páně nemá o nic větší nárok přistupovat k Bohu než nejslabší věřící z řad těch, kterým on slouží. Kdybychom se této skutečnosti vzdali, vedlo by to k tomu, k čemu došlo tak rozsáhle v křesťanstvu: k zřízení kněžského stavu mezi církví a Bohem. Máme velkého Nejvyššího kněze, a jediné kněžství, které nyní existuje vedle Jeho kněžství, je to, na němž mají podíl všichni věřící, a to všichni stejným způsobem. Proto nemůžeme souhlasit s názorem, že ve shromáždění křesťanů jsou oprávněni navrhovat písně, modlit se, děkovat a chválit jenom ti, které Bůh uschopnil k učení, napomínání nebo k zvěstování evangelia. Bůh Duch Svatý může použít i jiné bratry, aby např. volbou písně bylo příslušně zaměřeno velebení shromážděných, anebo aby modlitbou bylo vyjádřeno to, co shromáždění cítí a jeho potřeby. Jestliže se Bohu líbí takto jednat, pak kdo nebo co jsme my, abychom k tomu směli říci „ne“? Jako ony k službě Bohu náležející činy ne-jsou výsadou pouze těch, kteří mají nějaké dary, tak zcela jistě by vždycky měly být podřízeny vedení Ducha Svatého a spravovány podle zásad položených v 1. Ep. Korintským 14 a platných pro všechny doby, aby „se všechno dělo slušně a podle řádu“ (1. Kor. 14,40).
Služba, tj. služba Slova, v níž Bůh mluví skrze Své služebníky k lidem, je výsledkem propůjčení jednoho nebo více darů jednotlivým věřícím, za jejichž používání jsou oni věřící přímo odpovědni Kristu. Opakuji tedy: pokud jde o výsadu konat službu Bohu, jsme si všichni rovni; naproti tomu odpovědnost k službě věřícím plyne právě z toho, v čem se navzájem lišíme. Obdrželi jsme „rozdílná obdarování milosti… podle milosti, která dána jest nám“ (Řím. 12,6). Již toto místo jasně ukazuje rozdíl mezi službou věřícím a službou Bohu, rozdíl, který, žel, často bývá tak málo respektován.
Druhou věcí, na niž bych chtěl poukázat, je svoboda služby. Pravá taková svoboda podle myšlenek Písma zahrnuje nejen svobodu k veřejnému působení těch darů, nýbrž i k jejich rozvíjení. Podle této myšlenky bychom se vždycky měli snažit shromažďovat s uznáváním vedení a svrchované autority Božího Ducha, abychom nekladli do cesty žádnou překážku Jeho působení „skrze toho, skrze koho On chce“; a je naprosto jasné, že první rozvíjení určitého daru musí být dílem Ducha Svatého, kdy On začíná působit skrze takové nástroje milosti, které předtím dosud nepoužil.
Jakákoli jiná zásada se naprosto příčí výsadám shromáždění a právům Ducha Svatého.
Na druhé straně však hrozí věřícím, kteří se shromažďují na takovém základě, veliké nebezpečí. Jejich snaha dát Duchu Svatému volnou působnost, aby použil jednoho bratra k zvolení určité písně, jiného k modlitbě a třetího k mluvení Slova pro vzdělání nebo napomenutí, a dále tím, že chtějí počítat s Duchem Svatým při uplatňování a používání darů k vzdělávání Církve, může být považována za vhodnou příležitost k ukvapenému, domýšlivému jednání některého jednotlivce, a jestliže někde, tedy právě zde je důležité rozeznat, co je z těla a co z Ducha. V každém věřícím jsou dva zdroje myšlenek, pocitů, pohnutek, slov a činů: Písmo je označuje: „tělo“ a „Duch“. Naše aktivní účast na shromáždění svatých může vycházet jen z jednoho nebo z druhého z těchto pramenů a je velice důležité, abychom dovedli oba správně rozeznat. Ať se zúčastňujeme veřejné služby pravidelně nebo jen příležitostně, měli bychom se v této věci vždy vážně zkoušet. Nikdo z nás se ostatně nemůže plně vymknout této odpovědnosti, protože všichni máme „zkušovat duchů, jsou-li z Boha“ (1. Jana 4,1), tj. máme spolu nést veškerou odpovědnost – uznávat, co je z Boha, anebo zase odmítat, co pochází z nějakého jiného zdroje.
Obraťme se nyní k hlavním, základním znakům, pomocí nichž můžeme rozeznat vedení Duchem od troufalosti a napodobeniny, působené tělem. Nejprve něco o tom, co nás nezmocňuje účastnit se vedení nebo vzdělávání určitého shromáždění.
Je samozřejmé, že nejsme oprávněni jednat z pouhého důvodu, že tu je svoboda. Vlastně bychom to ani nemuseli říkat, ale přesto je třeba připomenout to. Schopnost číst a možná i dobře a pěkně nahlas, nedává ještě nikomu právo předčítat kapitolu za kapitolou. Přečíst nějakou kapitolu není nic těžkého – to by dokázalo i dítě; avšak vybrat správnou kapitolu a přečíst ji v pravý čas, je něco naprosto jiného. Právě tak je snadné navrhnout nějakou píseň; ale zvolit takovou píseň, která v dané chvíli vyjadřuje anebo správně vede city shromážděných, je bez vedení Duchem Svatým nemožná věc. Říkám tedy znovu: svoboda (a možnost) účastnit se služby ve shromáždění ještě nikoho neopravňuje využít k tomu naskytnuvší se příležitost.
Také skutečnost, že někdy dojde k tiché přestávce, protože žádný bratr „nic nedělá“, rozhodně není postačujícím ukazatelem, že teď musíme „zasáhnout“. Chvíle mlčení se sice mohou stát – právě tak jako cokoli jiného – pouhou formou, ale mlčení je všeobecně lepší věc než říkat nebo dělat něco jen proto, aby ono ticho bylo přerušeno. Vím dobře, co to je, je-li přítomno mnoho osob, které se obvykle s námi neshromažďují anebo vůbec ani ne-jsou obrácené; znám divný pocit nevolnosti, který se nás pak zmocňuje při nastalém dlouhém tichu. Tam, kde takový případ bývá často nebo dokonce obvykle, měla by snad být zavedena zvláštní shromáždění, aby neobráceným mohlo být slouženo; avšak přítomnost cizích nás nikdy nemůže zmocnit, abychom mluvili, modlili se anebo zvolili píseň jen proto, aby se „něco udělalo“.
Dále ani naše zkušenosti, ani náš osobní stav nemůže být v tomto směru bezpečným vůdcem. Možná že se mi osobně některá píseň při určité příležitosti stala velice vzácnou, anebo jsem ji někdy ve shromáždění slyšel zpívat vroucně a s velkou radostí; avšak z toho nesmím odvozovat, že bych ji měl při dalším shromáždění, kterého se účastním, navrhnout. Neboť ta píseň se možná vůbec nehodí k okamžitému stavu shromážděných, anebo úmyslem Ducha Svatého vůbec není, aby nyní byla zpívána nějaká píseň.
Přesně tak je tomu s modlitbou. Ten, kdo se ve shromáždění modlí, je jaksi ústy všech, aby vyjádřil společné city, ať už modlitbou nebo pokornou prosbou, či děkováním nebo velebením. Je ale možné, že mám osobní (soukromé) záležitosti, starosti a věci, které mne tíží, které – když jsem doma – právem přináším před Pána, ale jejichž zmínění ve shromáždění by bylo naprosto nevhodné a pravděpodobně by mé spoluvěřící jen snížilo na úroveň, na níž sám stojím. Na druhé straně však má duše může být velice šťastná v Pánu; ale jestliže všeobecný stav shromážděných je jiný, mohu jejich potřeby nést před Boha jen tehdy, jestliže se s ním činím zajedno. To znamená: Jsem-li veden Duchem Svatým, abych se ve shromáždění modlil, je to něco naprosto jiného než když se modlím doma v modlitebním pokojíku, kde není přítomen nikdo jiný než Pán a já a kde předmětem mého modlení nebo děkování jsou jen mé vlastní potřeby anebo má vlastní duchovní radost. Proto ve shromáždění budu veden jen k tomu modlit se tak, vyznávat jen to a přinášet jen taková děkování, jak to odpovídá skutečnému stavu věřících, když mluvím jako jejich ústy k Bohu. Nic tedy nemůže být mylnější než domnění, že má osoba a mé okolnosti by mne mohly ve shromáždění řídit.
Je například možné, že čtení určitého oddílku Písma mne zvlášť zajímalo a osvěžilo; ale z toho ještě vůbec neplyne, že bych příštího dne Páně anebo při nějakém jiném shromáždění věřících měl ten oddíl Písma předčíst. Může se také stát, že ve shromáždění anebo před ním upoutal mou pozornost určitý předmět a přinesl mé duši užitek, a přesto to možná vůbec není ten předmět, na nějž by Bůh rád upoutal všeobecnou pozornost věřících. Tím samozřejmě nechci bránit, abychom se zabývali určitými předměty a byli jimi pocvičeni – předměty, u nichž Bůh chce, aby byly předneseny i před shromáždění. Chtěl bych dokonce tvrdit, že u Božích služebníků bude tomu tak často; ale samo o sobě to není dostatečné vedení. Často nás osobně tíží něco, co se nehodí pro všechny, a naopak.
Dovolte mi, abych ještě dodal, že Duch Boží mne také nikdy nepovede k volbě určitých písní, protože tyto vyjadřují mé zvláštní názory, ani k tomu, abych v modlitbě tyto své názory zdůrazňoval, i když vím, že všichni shromáždění je se mnou nesdílejí. Vedlo by to k tomu, že nikoli soulad, ale určitý pocit nejednotnosti by ovlivňoval takový zpěv nebo takovou modlitbu, a výsledkem by nebylo požehnání. Co bylo řečeno, platí obzvláště pro velebení nebo službu Bohu ve vlastním smyslu.
Vždycky tedy, ale zvláště ve shromáždění, „usilujme zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje“! A nikdy také nezapomínejme, že cestou k tomu je „chodit se vší pokorou, tichostí, i s dlouhočekáním (= shovívavostí), snášejíce se vespolek v lásce“ (Efez. 4,1-3).
Nikdy také nesmíme zapomínat, že při zpěvu, modlitbě nebo při velebení je to vždy shromáždění, které mluví k Bohu, ať je orgánem nebo ústy shromáždění kdokoli. Proto služba Bohu může být jen tehdy pravá a upřímná, nepřekračuje-li skutečný stav shromáždění – a Bohu díky, že se to neděje jen výjimečně – že sám Bůh skrze Svého Ducha jaksi udává vyšší tón, do nějž se pak srdce zapojují, a že se tím tón všeobecného velebení zvýší. Ale jestliže některé shromáždění není v takovém stavu, aby se k onomu vyššímu tónu připojilo, pak sotva může být něco bolestnějšího, než když některý jednotlivý bratr dále vznešenými slovy vyjadřuje děkování a velebení, zatímco srdce ostatních zůstávají chladná, prázdná a nezúčastněná. Ten, kdo vyslovuje velebení shromáždění (Církve), by měl mít srdce přítomných spjatá se sebou, protože v opačném případě v tom, co se děje, nebude žádná opravdovost.
(dokončení 3. kapitoly příště, dá-li Pán)
Je-li toho třeba (1. Petr. 1,6), Pán nechává Své vykoupené procházet různými zkouškami, aby se prokázala a osvědčila jejich víra. Chce je v jejich víře skrze zkušující zátěže upevnit a byl by rád, kdyby Ho v tom oslavili.
Jenže často bývají takové zkoušky pro tělo bolestné, a to tolik, že jim mnohdy jen těžko rozumíme, anebo je vůbec nechápeme. V takovém případě musí stačit naše důvěra k Pánu. On nás zkouší jen tehdy, je-li to třeba. Ale právě uznat, že ta či ona zkouška je nutná, je pro nás těžké, protože sami se ještě příliš málo známe. Jestliže se tedy právě nalézáš v nějaké zkušující těžkosti, drž pevně vírou, že tu těžkost potřebuješ, neboť v opačném případě by ji Pán nedopustil. Nedovol, aby ti nepřítel zasel do srdce nějaké pochybování, ale ochotně se podřiď vedení Pánem! Vždyť, navíc, je to jen na malý čas. Jakmile bude dosažen cíl, Pán zase soužení odejme.
HF 1968/288
Otto KUNZE:
Když večer uléhám s myšlenkou, že Pán možná přijde dříve, než se rozední; když ráno vstávám a říkám si: „Možná, že Ho uvidím, než bude večer“ – jaký vliv má takové očekávání na mé myšlenky, na má přání a na mé chování? Zda nebudu pilný ve všem, co se Jemu líbí, a poslouchat napomenutí apoštola: abychom „bez poskvrny a bez úhony před ním nalezeni byli v pokoji“? (2. Petr. 3,14) Jak mnoho věcí dnes křesťané považují za nevinné a dovolené, které však vypadají zcela jinak ve světle slávy Toho, který brzo přijde!
Očekávání Pána mne s Ním uvádí do úzkého spojení a dává mi pronikat do Jeho myšlenek, pracovat s plnou odvahou a být takový, abych nebyl zahanben při Jeho příchodu. – Takto je nám opakovaně představován příchod Pána: nejen jako nějaké učení, které mluví o něčem budoucím, nýbrž jako živá naděje, očišťující, oddělující nás od zla kolem nás a chránící nás před přizpůsobováním světu. Kromě toho je naší duši oporou, která nás drží a v každém okamžiku našeho života posiluje, která nás činí stálými a nepohnutelnými a podněcuje nás, abychom se stále víc rozhojňovali v díle Páně (1. Kor. 15,58).
Ale takové očekávání Krista je také balzámem na každou ránu a bolest. Není ani jedna těžkost duše, kterou by ta požehnaná naděje neulehčila, ani jedna rána, kterou by očekávání Pána nezmírnilo. Kdybychom prozkoumali ona místa, která mluví o slavném příchodu Pána, vždy znovu bychom se přesvědčili, jak odpovídají na potřeby věřících, kteří procházejí bolestnými okolnostmi a zkouškami. Tak třeba ve 14. kapitole Evangelia Jana vidíme učedníky sklíčené zármutkem, protože se Pán Ježíš chystal opustit je a navrátit se k Otci. Dívali se na Něho jako na izraelského krále, který podle Božího zaslíbení (Luk. 1,32 a 33) má zaujmout trůn Davida, Svého otce, a nepochopili dosud, že napřed musí být zavržen a ukřižován.
Nyní však byly jejich oči poněkud otevřeny a jejich srdce naplněna bolestí. Proto jim Pán řekl: „Nermutiž se srdce vaše… V domě Otce mého příbytky mnohé jsou… Jdu, abych vám připravil místo. A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému, abyste, kde jsem já, i vy byli“ (Jan 14,1-4).
A tak očekávání Pána je hybnou pákou křesťana a potěšením pro jeho srdce.
EuE 1959/191-192
Walter GSCHWIND:
(z abecedy křesťanství)
Stánek úmluvy. – Boží ustanovení ohledně stavby stánku úmluvy, ve kterém On chtěl bydlet pod oblakem, jako i Jeho směrnice o kněžství, službě levitů, o obětech a všechna opatření Boží milosti, aby lid i jednotlivci byli na poušti ostříháni ve spojení s Ním, zabírají velkou část 2. a 3. Mojžíšovy knihy. Když byl Boží příbytek dokončen a zasvěcen, byla s ním spojena všechna služba Bohu a celý život lidu. Podobně i dům, v němž Bůh dnes přebývá, tvořený z „živých kamenů“, (z věřících, kteří mají život z Boha – 1. Petr. 2,5), jako i pořádek, který v něm má vládnout, zaujímá význačné místo v Písmech Nového zákona. Osobní vztahy jednotlivce k Bohu a ke Kristu jsou jistě velice důležité, ale celý život Božího lidu nynější doby má být spjat s nynějším Božím příbytkem na zemi. Jinak by naše služba Bohu neodpovídala Božím myšlenkám a připravili bychom se také o mnohá požehnání, podávaná Boží milostí.
Oblak. – Ode dne, kdy byl přesně podle Božích směrnic postaven Boží příbytek, přikryl oblak Boží přítomnosti příbytek stánku svědectví. Byl lidu ochranou, světlem a spolehlivým vůdcem (4. Mojž. 9,15-23). Náš Pán řekl: „Neboť kdekoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich“ (Mat. 18,20). Jinými slovy: Kdekoli na některém místě dva nebo tři věřící přesně dbají ustanovení Páně o Jeho domu a o pořádku v něm a také svůj praktický život udržují v souladu se jménem Páně, tam On je v jejich středu. Dbejme na tuto jednoduchou skutečnost v závislosti na Něm. Potom se Pán bude moci mezi námi projevovat Svou mocí: bude nám světlem, silou, ochranou před nepřítelem, vedením i požehnáním.
Jordán. – Tato řeka byla Izraeli závorou k vstupu do zaslíbené země. Ústí do Mrtvého moře, které nemá žádný viditelný odtok. Když lid stál u této řeky, neměl za sebou faraona s jeho vojskem, ale smutné zkušenosti s tělem na poušti. – Jakmile kněží, kteří nesli před lidem truhlu smlouvy, smočili své nohy na okraji vody, zastavily se přitékající vody, takže lid mohl přejít (Joz. 3).
Jako „fáze“ (velká noc v Egyptě) a Rudé moře, tak i Jordán představuje Kristův kříž, jenže viděný z jiného hlediska. Jordán je zvláště obrazem smrti pro to, co jsme ve svém starém stavu, a pro začátek nového stavu v moci života v Kristu, s nímž jsme vzkříšeni. Skrze smrt a vzkříšení jsme, co do postavení, skutečně již přesazeni na nebeská místa (Ef. 2,1-10).
12 kamenů v zemi na druhé straně – 12 kamenů v Jordánu. – Dvanáct mužů z lidu muselo z toho místa v Jordánu, kde stály nohy kněží, vyzvednout na ramena dvanáct kamenů, „podle počtu pokolení synů izraelských“, a položit je v zemi na prvním stanovišti, kde tábořili. – Jiných dvanáct kamenů vztyčil Jozue uprostřed Jordánu (Joz. 4,1-9).
Jako těchto dvanáct kamenů bylo postaveno na pamětné znamení, Bůh si přeje, abychom i my v praktickém životě pamatovali na vítězství, které je předobrazeno v přechodu Jordánem. Věřící smí vírou uskutečňovat: Protože jsem v Kristu, jsem mrtev – zemřelý hříchu, zákonu a světu. Nejsem již více živ já, nýbrž Kristus žije ve mně (Gal. 2,19.20; Řím. 6,10.11; Kol. 2,20; Gal. 6,14). Tyto kameny jsou stálou připomínkou: Zemřeli jste s Kristem. Mějte se za mrtvé hříchu, avšak za živé Bohu v Kristu Ježíši!
Kameny v Jordánu mluví k srdci. Myslím-li na ně, je mi, jako bych usedl na břehu Jordánu a říkal: Hle, tam jsem byl a na toto místo On za mne sestoupil. Vysvobodil mne od mého starého člověka a zanechal ho s jeho životem v hloubce Jordánu. Kříž je toho věčným svědectvím.
Kameny v Galgala však mluví k svědomí. Připomínají Kristem způsobené uvedení do nebeských míst. Vybízejí mne, abych také prakticky odpovídal novému postavení.
HF 1960/220-222 (pokračování, dá-li Pán)
M. ALLOVON:
„Ale s pomocí Boží ještě až do dnešního dne stojím, vydávaje svědectví i malému i velikému“ (Skut. ap. 26,22).
Uplynula dvě léta Pavlova vězení, nejprve v Jeruzalémě a pak v Cesareji. Nyní došlo po jeho zatčení k čtvrtému výslechu. Proti němu se spolčili Židé, kteří se zapřisáhli, že ho zabijí. Kvůli proradnosti svých žalobců a lhostejnosti vladaře, který se snažil zalíbit Židům, je Pavel nucen odvolat se k římskému císaři, jímž byl Nero. Ze všech stran vystupovaly kupící se hrozivé mraky. Ať byl volný nebo spoután, hrozila mu smrt.
Viděl, že jeho činnost jako apoštola byla přerušena, a s palčivou bolestí cítil nebezpečí, jimž byli vystaveni věřící, kterým dříve zvěstoval Slovo. Cožpak nemusel starším z Efezu říci: „Já to vím, že po mém odjití vejdou mezi vás vlci hltaví, kteří nebudou litovati stáda“ (Skut. 20,29)?
Jakou vhodnou příležitost mohli vidět v jeho nepřítomnosti ti, kteří se snažili zdiskreditovat jeho službu (2. Kor. 10,10.11)! Zda neměl příčinu, jako kdysi Jákob, říci: „Všechny tyto věci jsou proti mně.“? (1. M. 42,36 fr. př. JND) Anebo jako David v 62. Žalmu: „Až dokud zlé obmýšleti budete proti člověku jako zeď nakloněná a stěna nachýlená?“ (4. v. fr. př. JND)
Podívejme se blíže na obyčejná slova nadepsaného verše:
„Ale s pomocí Boží“: nezabývá se dlouho nepříznivými okolnostmi. Je si vědom, že sám v sobě nemá sílu, ale může říkat spolu s žalmistou: „Pomoc má jest od Hospodina“ (Ž. 121,2) a „Vždy přece k Bohu má se mlčelivě duše má“ (fr. př. JND: jen na Boha pokojně spoléhá duše má) (Žalm 62,2). Nemá nic, co by uplatnil, ale vyjadřuje naprostou jistotu, že od Boha obdržel, co právě potřeboval, „pomoc v čas příhodný“ (Žid. 4,16). V jeho vyjádření vděčnosti a naprosté důvěry není ani stopa nějakého neklidu.
„Stojím“: Co na tom, že měl řetězy a že byl jako obžalovaný? Není poražen protivníky, ale stojí svému Pánu. Nechce dělat nějaké velké věci, třebaže připomněl cestu a práce, k nimž byl veden, ale skromně a bez bázně zůstává na tom místě, které je mu nyní určeno. Tajemstvím jeho síly je poslušnost. „Pán pomocník můj… Co by mi učiniti mohl člověk?“ (Žid. 13,6)
„Až do dnešního dne“: Z Boží strany mu nechybělo nic, ani včera, ani dnes, a on ví, že Bůh s ním bude i zítra. Ale Pavel se nechlubí zítřejším dnem. Cožpak sám nenapsal Korintským: „Kdo se domnívá, že stojí, hlediž, aby nepadl“ (1. Kor. 10,12)? Neprojevuje nějakou nejistotu, jako by se bál, že padne. Pevně věřil, že bude stát dál, jak také řekl: „abychom nedoufali sami v sobě, ale v Bohu i mrtvé křísícím, který od takové smrti vytrhl nás, a vytrhuje, v něhož doufáme, že i ještě vytrhne“ (2. Kor. 1,9.10).
Bylo to v den vysvobození, kdy Samuel vztyčil kámen Eben-Ezer, řka: „Až potud pomáhal nám Hospodin“ (1. Sam. 7,12). Zde je obzor temný, ale v pokoře a důvěře tu září víra.
„vydávaje svědectví i malému i velikému“: Srdce obracelo jeho pozornost ke všem lidem bez rozdílu, počínaje nejprostšími, ale protože vůle Páně ho vedla i před veliké, aniž komu lichotil nebo aniž zakolísal, vydával svědectví o zemřelém a vzkříšeném Kristu.
Pokorná a tichá byla jistota srdce, které znalo Toho, jenž ho povolal, a které mohlo říci: „Nestydím se, neboť vím, komu jsem uvěřil“ (2. Tim. 1,12). Vybízí nás, abychom trpělivě byli jeho následovníky. Můžeme-li každého dne říci: „až do dnešního dne“, tedy je to pro určitý čas, který jednou skončí: „až do příchodu Páně“ (Jak. 5,7; 1. Kor. 4,5; 11,26; Zjev. 2,25).
ME 1991/57-59
Otázka: Jakým způsobem je nejlépe možné sloužit v místních shromážděních mladým bratrům a sestrám?
Odpověď Franz KAUPP: A existuje vůbec nějaká zvláštní služba pro bratry a sestry v Kristu, kteří jsou věkem trochu mladší? Co kdybychom tu otázku trochu pozměnili a formulovali ji třeba takto: Jak má vypadat služba v místních shromážděních, aby mladší bratři a sestry z ní měli co největší užitek?
Nezdá se nám, že v tomto případě jde o podnícení opravdového zájmu? První tvar otázky by mohl vzbudit dojem určité chladnosti, protože dává tušit, že je zamýšlena nějaká dvojí služba a tedy rozdělení na dvě skupiny – jednu službu pro starší věřící a jinou pro mladší, zatímco přece nejkrásnější věcí v rodině – a také v Boží rodině – je harmonická jednota: starší věřící pronikají do způsobu myšlení mladších a jsou s nimi pospolu, a mladší zase mohou růst, učíce se vážnosti starších věřících. Cožpak se musíme nechat ovlivnit novinkami a hesly moderní doby? Právě protože duchovní ovzduší, v kterém jsme všichni nuceni žít, je tak zkažené, by styky mezi staršími a mladšími neměly být omezovány, ale naopak upevňovány, a starší věřící by, pokud jde o mladší věřící, neměli přihlížet jen k svým potřebám, tj. jak připravit pro sebe vhodnou duchovní potravu, nýbrž také srdečně, laskavě a věrně by se měli snažit podat ji odrůstajícím mladým věřícím tak, aby i pro ně byla zajímavá a stravitelná. Tím je vlastně otázka zodpovězena. Neboť vzhledem k duchovnímu růstu a k duchovnímu zdokonalování něco jiného nemůže být bráno jako služba v úvahu. Bylo by chybné – a kde se to už stalo, ukáže se to být chybné – zahrnovat do služby věci, které slouží přirozenému člověku: zábavu, atd. Aniž ty věci kritizujeme, říkáme jen, že do vlastní služby nepatří. V životě mladých věřících má příslušnou cenu a patřičné místo, jestliže to, co je skutečná služba, se bude snažit stavět velký předmět služby – Pána Ježíše – do nejlepšího možného světla. Takto by měli starší bratři (nebo i mladší, jsou-li toho schopni) se snažit přiblížit mladým bratrům a sestrám KRISTA Písem Starého i Nového zákona, aby se jejich srdce rozhořela a byla stále udržována hořící. Sám Pán dal k tomu následováníhodný příklad: Evangelium Lukáše 24,27.32. Potřebujeme snad ještě něco jiného? Jestliže toto nestačí, klidně si ušetřeme jinou námahu – byla by i tak zbytečná. Pisatel těchto řádků také byl kdysi mladým bratrem a ještě pamatuje a dobře ví, že toto hledal a očekával a jak ho to uspokojilo a potěšilo, kdykoli něco takového nalezl. Historické a jiné znalosti mohou být při výkladu do určité míry použity a mladí, kteří se chtějí učit, si je sami osvojí. Zpívat a hrát Pánu mohou mladí věřící mezi sebou, ale přesto by se z toho neměla vyvinout nějaká zvláštnost, jak tomu bývá v mnohých kruzích věřících. Varujeme vás, milí mladí bratři a sestry, abyste se v těchto věcech nedali strhnout převládajícím proudem; jak snadno se může stát, že by byla překročena rozumná míra a Pán byl o něco připraven. Ono přísloví je správné: „Raději lépe než dobře!“ Tím lepším je: věnovat více času obecenství s Pánem a studiu Božího slova než jiným věcem.
„Mně zajisté živu býti (elbf.: žíti) jest Kristus“, říká apoštol (Fil. 1,21). Co to znamená? To, že jeho osobní život, život ve službě, život jako kazatele se rozvíjel jen jako pod korouhví toho úžasného jména: Kristus! Tím se má vyznačovat služba, tímto jménem má být prodchnutá a v tomto jméně pak dále působit! Může tu být ještě místo pro něco jiného? A takový, u koho to ani pak ještě „nehoří“, buď poručen Božímu slitování; avšak skutečné službě to stačí.
HuN 1995/210-212; Franz Kaupp: „Biblische Fragen“, 1968,
Neustadt/W.: Ernst-Paulus-Verlag, str. 343-344
„Šetřme (= všímejme si) jedni druhých, k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích.“ (Žid. 10,24)
Je dobré, známe-li, čím máme být jako křesťané, ale ještě lepší je, jestliže podle toho jednáme; je dobré, víme-li, co je naší vzájemnou povinností jako údů, ale mnohem lepší je, jestliže podle zásady vzájemného spojení „údů jednoho těla“ také jednáme, jak to, jako příklad pro nás, uskutečňoval apoštol Pavel. Duchovní křesťan musí uznat, že Pavel tuto pravdu přijal od Boha a že byl při jejím uskutečňování veden Bohem.
Saul, zavilý nepřítel Ježíšových učedníků, dostal na cestě do Damašku přesvědčivé zjevení této pravdy. Nikomu jinému než jemu nebylo svěřeno ono slavné „tajemství Krista“, a to nikoli skrze nějakého anděla, nýbrž skrze samého Pána Ježíše Krista, Hlavu Jeho těla, když se mu zjevil v zářícím světle, které převyšovalo jas slunce (Skut. 26,13). Řekl mu: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ (kap. 26,14 elbf. př.) „Mne!“ řekl Pán. Saul měl u sebe dopisy, které ho zmocňovaly přivést učedníky Ježíše Nazaretského, kdekoli je najde, spoutané do Jeruzaléma. A tak, opatřen plnou autoritou nejvyššího kněze, zastávajícího tehdy úřad, vyšel konat své zlé dílo. A právě jemu pak bylo svěřeno učení o jednom těle a o jednotě Ducha. Tím, že nám tato událost byla sdělena, můžeme proniknout k pramenu této pravdy – pramenila z „nebeského, oslaveného Krista“. Sestoupila z nebe k tomu, který ještě dychtil po pohrůžkách a vraždě (Skut. 9,1), který pronásledoval učedníky Ježíše – právě k tomu, skrze kterého Pán později s takovou vážností a důrazem trval na učení o jednotě těla a Ducha.
Proto jsou všichni věřící navzájem spojeni jako údy. Od Hlavy se jim dostává skrze klouby a spojení (tj. skrze jednotlivé dary dané k vzdělání těla) toho, co potřebují, a všechny společně rostou Božím růstem. (Kol. 1,19; srov. Efez. 4,16)
Uplatňujeme tuto pravdu také v každodenním životě? Cvičíme se pomocí ní k zbožnosti, která má tak veliké zaslíbení? (1. Tim. 4,7.8) Činnost jednotlivých údů se sice od sebe značně liší, ale protože to jsou údy jednoho těla, budou vedeny jednou Hlavou a podle 1. Korintským 12 všechny údy se vzájemně potřebují. Každý úd je spoluodpovědný za dobrý stav celého těla na této zemi a údy mají na zemi svorně dělat ty skutky, které Bůh pro každého jednotlivce předem připravil (Ef. 2,10).
Tam, kde chybí takováto jednotná, působící činnost, musí nastoupit slabost, nevěrnost, zemdlenost (ospalost), atd. Je jasné, že takový stav těla neslouží ke cti a k oslavení Pána, a přesto se to tak v dnešní době jeví, kdy se tolik nedostává známosti o jednotě těla a tato je tak málo prakticky uskutečňována.
Je na nás, abychom se nad tím hluboce rmoutili, kořili se před Bohem – „nám přísluší zahanbení tváře“ (Dan. 9,7). Tím, že jsme všichni nečinili zadost své odpovědnosti, nejenže mezi námi chybí náležitá činnost, jak si ji přeje Bůh, ale chybí i poddanost duše Jemu, který všechno řídí a spravuje. Tento stav pramení ze snahy po uznání a z přání prosadit svůj názor, souhlas či nesouhlas.
Tělo Krista je vzděláváno podle dokonalé zásady, jako je dokonalé všechno, co dělá Bůh. On není Bůh „nepořádku“ (1. Kor. 14,33), nýbrž „Bůh míry pravidla“ (2. Kor. 10,13); ale také „Bůh všeliké milosti“ (1. Petr. 5,10). Předivné, moudré a dobré je všechno, co On učinil, ano, všechno je dokonalé jako On sám. – „I viděl Bůh vše, co učinil, a aj, bylo to velmi dobré“ (1. Mojž. 1,31).
Je tedy možné, aby někdo měl jako úd své určité místo v těle, ale přesto se v něm nenalézal? Můžeme tedy jednat nezávisle na Hlavě, dělat něco bez zřetele na druhé údy?
Verš z 10. kapitoly Ep. Židům nás podněcuje k činnosti, k činnosti pro Pána. Hodnotí všechno, co bylo učiněno pro něho, měřítkem lásky k Němu, i když býváme při uskutečňování Jeho Slova a Jeho vůle tak chatrní. Pán má největší a nejhlubší zájem na všem, co bylo učiněno a co je činěno pro Něj. Všímá si sklenky studené vody, penízku vdovy, jako i mučednické smrti pro Jeho jméno. Maličkost jednoho a velikost druhého zůstává bez povšimnutí před Tím, který povolal v existenci celé stvoření. Vždyť přece Jeho oko spočívá s věčnou láskou na těch, kteří jsou údy Jeho těla, kost z Jeho kostí (Ef. 5,30).
Přitom je třeba všimnout si dvou výroků: „všímat si jedni druhých“ a oním: „rozněcovat se k lásce a dobrým skutkům“. Vyhýbáme-li se prvnímu, nemůžeme spoluvěřícím sloužit v lásce dobrými skutky. Toto vzájemné „všímání si“ jedněch druhými se přirozeně musí dít před Pánem v duchu lásky, tj. ne z lásky k tomu či onomu, (k tomuto případu přirozeně také někdy dojde), nýbrž z lásky k Němu, jenž je Hlava. Pohnutkou ke každé službě by měla být láska k Pánu a Jeho oslavení. Je-li něco konáno pro Pána, kvůli Němu, kvůli Jeho jménu, nelze tomu upřít Jeho vlastní charakter, neboť je to dobré; je to „učiněno v Bohu“. (Jan 3,21)
Musíme tu poznamenat, že vzájemné spojení údů je tak skutečné a úzké, že „jestliže trpí jeden úd, spolu s ním trpí (není řečeno: mají trpět – pozn. překlad.) všechny údy“ (1. Kor. 12,26). A jak velice musíme trpět, je-li některým údem zneucťována Hlava. Obzvláště v tomto směru musí být činné „všímání si“ jedněch druhými. Máme možnost takové slabé, vlažné, nebo ty, kteří se nějak provinili, navštívit, nikoli jako soudci, nýbrž sloužit jim v duchu milosti, v duchu tichosti napravovat takového, kdo by byl zaskočen nějakým chybným krokem (Gal. 6,1).
Anebo víme o někom, že je nemocen. Jak blahodárně a jakým povzbuzením tu působí návštěva vedená láskou, ukázání na Toho, který ve všelikém soužení je soužen s námi (Iz. 63,9).
Není pochyb, že ten či onen věřící má milejší dar k hovorům se zarmoucenými. Ale nikdo by se neměl dát odradit myšlenkou: já to nedovedu. Sami od sebe ovšem jsme k tomu neschopní, ale Pán ve Své milosti může použít nádobu, která je ze všech nejchatrnější, aby povzbudil některého ze Svých milovaných.
Budeš-li si všímat spoluvěřících, drahých údů Kristova těla, puzených Duchem Svatým, budeš i ty podnícen k lásce a k dobrým skutkům, a takové vzájemné všímání je možné jen tak, že „neopouštíme společného shromáždění svého“.
Kéž Pán dá, abychom ostříhali Jeho Slovo, přemýšleli o něm, a to tím více, když vidíme, jak daleko už „noc pominula (= pokročila), a den se přiblížil.“ (Řím. 13,12)
EuE 1951/19-22
Kapitola 2,36-38
„Byla také Anna, prorokyně, dcera Fanuelova, z pokolení Aser. Ta se byla zestarala ve dnech mnohých, a živa byla s mužem sedm let od panenství svého. A ta vdova byla, v letech okolo osmdesáti a čtyřech“ (36. v.). Nalézáme ještě jedno svědectví vydávané Kristu v Izraeli – svědectví Anny, prorokyně, která dostala zjevení Božích myšlenek, aby je sdělovala druhým. Duch Boží dával takto lidu uprostřed bídy a otroctví poznávat Osobu toho, v němž bylo veškeré naplnění Božích uložených rad týkajících se Izraele a národů. Toto zjevení bylo radostí srdci věrných, kteří skládali naději v proroctvích, ale bylo také zkouškou všem – skrze Mesiáše, jemuž bylo odpíráno.
Jméno „Anna“ (tak zní v řecké podobě, hebrejsky „Hanna“) znamená „milost“ a ona ji směla v celém životě zakoušet. Žila se svým mužem 7 let – to je obraz doby, během níž Izrael uskutečňoval své spojení s Hospodinem, a také smlouvy, kterou On učinil s Izraelem a která bývá v Písmu často přirovnávána k manželství: „Neboť manželem tvým jest učinitel tvůj“ (Iz. 54,5). Pro nevěrnost lidu Bůh musel zrušit Svou smlouvu s odpovědným Izraelem, který je od té doby přirovnáván k vdově, jež ztratila svého manžela. Čas vdovství Anny trval 7 x 12 let. Tato symbolická čísla, která nám mluví o Boží vládě vykonávané trestáním Jeho lidu, mohou být obrazem dlouhého období, během něhož je ten lid nazván: „Loammi, ne lid můj“ (Oz. 1,9). Avšak to období kázně a soudu skončí, jakmile Izrael – podobně jako Anna – bude předmětem milosrdenství a Bůh s ním na základě díla vykoupení obnoví Svá spojení: „I stane se v ten den, dí Hospodin, že volati budeš: „Muži můj, a nebudeš mne volati více: Báli můj“ (Oz. 2,16.19.20).
Anna pocházela z pokolení Aser (toto jméno znamená: „šťastný“). Jméno Anna a Aser nám mluví o Božím milosrdenství; Bůh působením Své milosti v srdcích Svého lidu ho činí šťastným. Podobně je tomu dnes s námi, jimž se dostává Boží slovo, a stejně tak tomu bude v závěrečné době s Izraelem. Anna nevycházela z chrámu; hledala v Božím domě Boží přítomnost a byla dnem i nocí v půstech a na modlitbách. Půst vyjadřuje zříkání se toho, co slouží k uspokojení potřeb těla. Podle Božích myšlenek má vést k sebeodsuzování a k stálému uplatňování smrti na tělo, odsouzené na kříži. Je praktickým uskutečňováním té pravdy, která nás činí schopnými chodit s Bohem v radostném okoušení obecenství s Ním a v nabývání Jeho myšlenek.
„A ta v touž hodinu přišedši, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteří čekali vykoupení v Jeruzalémě“ (38. v.). Trvala na modlitbách, sloužila takto Bohu a radovala se z Jeho přítomnosti. Věnovala tomu ve dne v noci celý svůj čas, když bděla. Mohla říci: „Rozpomínám se i v noci na jméno tvé, Hospodine“ (Ž. 119,55). A jsouc tak stále závislá na Bohu, byla Duchem Svatým vedena – podobně jako Simeon – do chrámu ve chvíli, kdy tam bylo uvedeno ono malé děťátko. A tak jistě mohla sdílet nadšení Simeona, když hleděl na Osobu toho, jehož příchod očekával. Byla si vědoma bídy, v níž se nalézal Izrael, a se srdcem vdovy trvala na modlitbách za národ, jehož manželem už nebyl Bůh, a který byl skutečně vdovou, stejně jako ona. A tak mohla chválit Pána se srdcem plným radosti, když před sebou viděla Toho, který přišel, hluboce se poníživ, jako člověk, a přesto byl Bůh zjevený v těle.
A pak mluvila o něm všechněm, kteří čekali vykoupení (nebo: vysvobození fr. př. JND) v Jeruzalémě. Malachiáš mluví o těch, kteří ve zlé době „mluvili jeden k druhému“ a vzájemně se povzbuzovali k bázni Hospodina a k čekání na naplnění Jeho zaslíbení (Mal. 3,16). Zaslepený lid, který – podobně jako dnešní křesťanstvo – měl jen způsob (formu) pobožnosti, byl spokojen se svým mravním stavem, jenž se navenek zdál být v pořádku, ale nemohl dát odpočinutí věrným duším. V takovém prostředí byla věcí Anny modlitba a půst. Také nám, jako jí, v podobných dnech náleží být v půstu, tj. nemít účast na tělesných radostech lidí kolem nás. Svou vytrvalou modlitbou víry rovněž osvědčovala, že čeká na Boha zaslíbení; jenom On mohl způsobit nutnou změnu, aby byla uvedena požehnání, která měl přinést příchod Mesiáše.
Služba Anny, která očekávala narození Krista, se podobala službě, která připadá dnešním vykoupeným v předvečer Jeho slavného návratu. Anna neopouštěla chrám – pro zbožného Izraelitu místo blaha a pokoje (Ž. 84,11). Jako ona máme i my výsadu žít v oddělení od světa a od zla, v Boží přítomnosti, v půstech a na modlitbách a také v hovorech o naší společné naději s těmi, kteří rovněž čekají na její naplnění. Budeme tak způsobilí napomínat ty, kteří neznají Pána a opájejí se různými vidinami ve světě, který už je zralý k soudu. Jako onen ostatek tehdejší doby budeme i my Jeho „zvláštním pokladem“ (Mal. 3,17 fr. překl. JND).
Anna o Něm mluvila všem, kteří očekávali vysvobození čili vykoupení, Maria oslavuje spasení, řkouc: „Veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli svém“ (Luk. 1,47). Zachariáš se ve své písni raduje z milosrdenství přineseného Mesiášem (kap. 9,9). Zpěv Marie mluví o osobních požehnáních, která nalézá víra ve Spasiteli; Zachariáš hovoří o společných požehnáních Izraele, která budou plynout z Jeho díla; Simeon hovoří o požehnáních, která budou podílem národů (Luk. 2,32).
ME 1944/246-249 (pokračování, dá-li Pán)
Satan nemůže nic proti nebeskému křesťanu. Proto se snaží udělat ho pozemským.
ME 1991/111
„Nalezl jsem v Božím slově těžká místa; nepřekvapilo mne to, protože vím, jak mnoho toho neznám. Ale nalézal jsem ty těžké věci jednu za druhou a poznal jsem, že jsou prostředkem k plnějšímu uvedení do moudrosti a do božské krásy toho, jak se mi Bůh zjevuje. Najdu-li nějaké další obtíže – a to se mi stává – čekám na Něj, aby mi je objasnil… a Bůh to Svým časem činí.“
J. N. Darby: „Inspirace Písem svatých“; ME 1990/112
Písmo je ve svém vyjadřování mnohem přesnější, než si myslíme. Nikdy se v něm nepraví, že Bůh miloval Církev, ani že Kristus miloval svět. Kristova láska k Církvi je spjatá s obecenstvím, Boží láska k světu s Jeho charakterem.
BT 1865/360
(Výběr myšlenek)
Dojde-li k přerušení obecenství, protože jsme zhřešili, Kristus už za nás prosí – tedy ne teprve tehdy, když činíme pokání; vždyť je to Jeho přímluvná prosba, která nás vede k pokání. Naše spravedlnost se vždy nalézá nahoře, v nebi: naše spravedlnost – „Ježíš Kristus, Spravedlivý“. Milost bude jednat na základě této spravedlnosti a té krve, která je před Bohem; působí jako odpověď na přímluvnou prosbu Krista, který na nás nikdy nezapomíná, aby nás skrze pokání znovu přivedl k obecenství.
Jestliže jsme ztratili obecenství s Bohem, říká nám naše přirozené srdce: „Musím to napřed dát do pořádku, než budu moci jít ke Kristu.“ Ale On je plný milosti, a když toto víme, jsme povinni ihned, bez odkládání se vrátit k Němu a před Ním se pak hluboce sklonit. Jenom v Něm a skrze Něj nalezneme, co napravuje naše duše.
Je-li to Bůh, jenž rozhoduje o naší situaci a určuje ji, můžeme být jisti, že ji volí moudře a pro nás prospěšně; a i když jsme si ji ve své pošetilosti vědomě zvolili, Bůh ve Svém milosrdenství stojí nad naší pošetilostí a působí, že moc okolností, v nichž se nalézáme, slouží k našemu duchovnímu dobrému.
Vyznáváme-li své hříchy, je Bůh věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy. Je to tedy vyznání, které On od nás žádá. Křesťan, který zhřešil myšlenkami, slovy nebo svým jednáním, by mohl mnoho dní nebo dokonce mnoho měsíců prosit o odpuštění, a přesto nedosáhnout jistoty, založené na 1. Epištole Jana 1,9, že je mu odpuštěno. Jakmile však před Bohem svůj hřích upřímně vyzná, je to pak již jen věcí víry, aby věděl, že je mu dokonale odpuštěno a že je cele očištěn.
Je nejvýš důležité, aby náš vnitřní život zůstával na úrovni naší činnosti navenek, protože v opačném případě jsme blízko duchovního pádu.
Falešná pokora, ovoce nevěry, může podněcovat toho, kdo pobloudil anebo zůstal zpět, aby zaujal nějaké nižší postavení než ono, které mu dal Bůh, protože nezná zásadu, na jejímž základě Bůh napravuje ty, kteří upadli do hříchu, a neví, jakou měrou On je napravuje. Ztracený (marnotratný) syn prosí, aby byl učiněn nádeníkem (Luk. 15,19b); neví, že nyní právě tak nemá nárok na místo služebníka, jako nemá nárok na místo syna a že by bylo naprosto nedůstojné charakteru Otce, aby ho přesadil do postavení služebníka. Nezbývá mu jiné, než přijmout, co mu Otec chce dát, totiž nejvyšší postavení: obecenství s Ním.
Je třeba větší námahy, abychom se vrátili na cestu požehnání, než abychom se zdržovali odděleni od zla.
Není snad nic, co tolik zatvrzuje srdce, jako vyznávat hřích, avšak necítit ho.
Při odpuštění nejsou z Boží strany žádné hranice, protože také nejsou meze pro rozsah zahlazení hříchů, způsobený na kříži, pro moc a účinnost krve Krista, Božího Syna, která očišťuje od všelikého hříchu, a nejsou meze pro cenu přímluvné prosby našeho velikého Nejvyššího kněze, který je mocen dokonale spasit všechny, kteří skrze Něj přistupují k Bohu.
HF 1968/270-272
Je to zajímavé zjištění, že apoštol Pavel končí všechny své dopisy tímto srdečným přáním. A jistě, co může být víc v souladu s „milostí a pravdou“, které se staly skrze Ježíše Krista, jehož jsme následovníky, než jsme-li v takovém světě, jako je tento, a uprostřed zmatku křesťanstva obklopeni milostí?
Netrváme na svém právu, neboť na co máme nárok? Kdyby nám mělo být odplaceno za všechna přestoupení, byl by náš konec jinde než v „jezeře ohnivém“? Ale zjevila se svrchovaná, nezasloužená milost a od samého počátku až do konce jsme dlužníky milosrdenství. Proniklo-li toto vědomí hluboko do naší duše, nebudeme lidmi, kteří stále jen něco požadují, nýbrž budeme se považovat za šťastné, že můžeme sloužit, „jako i Syn člověka nepřišel, aby jemu slouženo bylo, ale aby sloužil, a aby dal život svůj (jako) mzdu na vykoupení za mnohé“ (Mat. 20,28).
Jak je požehnané sloužit ve vší pokoře, neboť sloužíme Pánu Kristu a předmětům Jeho lásky a milosti na této zemi. Apoštol mohl říci: „Proto všechno snáším pro vyvolené, aby i oni spasení (elbf. př.: blaženosti) došli, které jest v Kristu Ježíši, se slávou věčnou“ (2. Tim. 2,10).
Čekáme, že všechno půjde hladce? Máme se vzájemně „snášet v lásce“ (Ef. 4,2) a hledět, abychom sami „netrpěli nedostatkem milosti“ (elbf. př.; kral.: „aby někdo neodpadl od milosti“ Žid. 12,15). Všímejme si jedni druhých k podněcování se k lásce a k dobrým skutkům, k čemuž jsme povoláni skrze „tichost a dobrotivost (elbf.: mírnost) Kristovu“ (2. Kor. 10,1). Naše řeč buď „vždy v milosti“ (toto má být hlavním obsahem), „okořeněná solí“ (Kol. 4,6). Není dobré, aby měla mnoho koření; ale láska nepochybí, bude-li to „láska v pravdě“.
HF 1974/256-257
(1. Sam. 7,12)
Slovo „až potud“ je jako ruka ukazující na to, co je minulé. Je ti třicet nebo osmdesát let? Procházeli jsme těžkostmi, blahobytem, nemocemi, zdravím, doma, na cestách; byli jsme ve cti, v necti, na rozpacích, v radosti, v soužení, v těžkostech, v pokušeních, na modlitbě – a „až potud pomáhal nám Pán“.
Jenže to slovo ukazuje také vpřed. Neboť jestliže někdo zasadí nějaký mezník a napíše na něm: „až potud“, není ještě na konci – cesta pokračuje dál: nové zkoušky, další radosti, pokušení a vítězství, vždy nové modlitby a odpovědi na ně, námahy a síla shůry, boje a dobytá vítězství. Neboť Pán dále pomáhá, a pojednou – tu bude! „Maličko, a uzříte mne“ (Jan 16,16).
HF 1974/283
Autor z tohoto čísla
(FK) se narodil ve Freudenstadtu (mezi Stuttgartem a Štrasburkem) v rodině věřících protestantů. Když mu byly tři měsíce, zemřel mu otec. Proto se jeho matka vrátila domů k rodičům a živila se nádenickou prací v lese. Chlapec tedy vyrůstal ve velmi nuzných poměrech. Již v pěti letech chodil do školy, a protože vždy byl nejlepším žákem a velice vědychtivý, mohl navštěvovat „střední školu“. Ve 14 letech se dostal do učení k jednomu pekařskému mistrovi, který však po jednom roce zemřel. A tak se FK, sotva patnáctiletý, vydal na cestu do ciziny a nalezl práci nejprve ve Štrasburku a pak v Mülhausenu. Tam pracoval jeden starší vzdálený příbuzný, který navštěvoval jisté křesťanské společenství a často s sebou bral mladého FK do shromáždění. Setkal se tam s Charlesem Vodozem (1836-1906), který mu ukázal na srdce a řekl mu: „Františku, ty jsi ztracený hříšník!“ Tato přímá a jasná slova se neminula účinkem. FK uznal Boží úsudek o sobě a brzo našel v krvi zabitého Beránka odpuštění hříchů a pokoj s Bohem. Od té chvíle neznal nic lepšího, než chválit Ježíše a vyznávat Jeho jméno.
Velice pilně navštěvoval shromáždění věřících. Přestože jako pekař pracoval celé noci, nedal se ničím zdržet od toho, aby slyšel více o Bohu a o Jeho Slovu.
Ve dvaceti letech se znovu vrátil do Freudenstadtu. Nalezl věrného přítele v Gottlobu Stufftovi, který byl obrácen skrze jeho svědectví, a ten byl zase nástrojem k uvěření dalších. Tak vzniklo ve Freudenstadtu malé shromáždění. Matka FK, která potají četla spisy a traktáty svého syna, také uvěřila a byla přijata do obecenství s bratry.
V té době se FK začal učit francouzsky a vydal se pak na vandr do francouzského Švýcarska. Soukromým studiem se jako pekařský tovaryš učil kromě řečtiny latinsky a anglicky a později ještě hebrejsky, protože při četbě výkladů Písma stále četl odvolávky na řecký nebo hebrejský text Písma a sám si chtěl ověřit správnost všeho.
Po 12 letech vandrovního života ve Švýcarsku a v Alsasku se v Gebweileru osamostatnil. V září 1893 se oženil s Žofií Schweizerovou. Každou volnou chvíli se dále věnoval svému studiu. Jeho knihy často zůstaly ležet na pracovním stole otevřené a nikdo se jich nesměl dotknout. Z lásky k studiu Božího slova r. 1906 pekařství pronajal a stal se zaměstnancem v kanceláři jednoho obchodu moukou. Měl na starosti jen stav skladu, a proto dost času k osobní četbě. V dubnu 1911 ztratil svou manželku, takže svou jedinou dceru musel dát s těžkým srdcem na dva roky do penzionu. V této době nalézal velké potěšení v Božím slově, kterému se věnoval ještě více než předtím. Dlouho do noci psal pro svou vlastní potřebu úvahy a studie.
Po první světové válce (1914-1918) byl FK jako Němec 1. 4. 1919 z Alsaska vykázán, třebaže, věren Božímu slovu, se vůbec nezabýval politikou. Mohl si s sebou vzít jen to, co unesl v obou rukách – celý dům a všechen majetek tam musel zanechat. Ale přijal i vše toto těžké z Boží ruky, a ačkoli mu nezůstalo téměř nic, byl s ním Pán. Vrátil se znovu do Švarcvaldu a byl tam až do r. 1944 zaměstnán v dopravní kanceláři správy lázní. V dubnu 1925 se po druhé oženil s učitelkou ručních prací Fanny Wirthovou. Tak mu byl znovu darován přívětivý domov.
Každou volnou chvíli věnoval písemné práci. Mnoho odpovědí na biblické otázky (r. 1968 vyšly částečně knižně v nakladatelství E. Pauluse pod názvem „Biblické otázky“ („Biblische Fragen“) a mnoho kalendářních lístků pochází z jeho pera. Přeložil „Potravu pro poutníka“ („Wegzehrung für den Pilger“) od J. N. Darbyho a Úvahy o Ep. Koloským od Williama Kellyho. Když se ve dvacátých letech pod vedením dr. Hanse Beckera v Německu rozmáhalo nové náboženské hnutí s částečně naprosto nebiblickým učením, obracelo se na FK s dotazy stále více zneklidněných věřících. Mnoha podrobnými a zásadními dopisy se zasazoval o pravdu a také vůdce nového hnutí vždy znovu odkazoval na „staré stezky“. Zvláště je přitom třeba vyzdvihnout jeho spis „Boží Církev“ („Ekklesia Gottes“) z listopadu 1937 (tedy již po zákazu shromáždění bratří), v němž jsou pomocí Božího slova prozkoumány a odmítnuty zásady Svazu volnocírkevních křesťanů (Bund freikirchlicher Christen – BfC).
Zákaz tzv. „Křesťanského shromáždění“ v Německu byl vynesen 28. 4. 1937 a zapůsobil nečekaně jako blesk z blankytného nebe. Shromažďovací místnosti byly zavřeny, zabaveny Bible a zpěvníky. Ale FK se shromažďoval s věřícími jako i předtím podle Božího slova, takže byl státní tajnou policií („gestapo“) zatčen a 8. 2. 1938 postaven před soud. Předseda obávaného mimořádného soudu („Sondergericht“) se pokoušel zastrašit FK prudkými útoky, mimo jiné i tvrzením, že podobně jako křesťané svými názory kdysi podkopávali římskou říši, rovněž prý on německou. Avšak FK jednoduchými slovy pevně trval na skutečnosti, že při shromážděních šlo o jasné přiznávání se k Božímu Synu, Ježíši Kristu a že shromáždění nikdy neměla nějaký jiný cíl. Politické věci nebyly nikdy mezi věřícími probírány, takže obžaloba vznesená proti němu přišla na nesprávnou adresu. Nato mu byla zakázána jakákoli náboženská činnost – jak ústní, tak písemná. V rozsudku byla znovu zase zakázána veřejná shromáždění bratrů, která od té doby přestala. FK pak dále navštěvoval v bytech přátele a známé, aby je potěšil a povzbudil k vytrvání v Kristu.
R. 1942 se gestapo (něm. tajná policie) znovu ozvalo, když se předtím delší dobu chovalo pasívně. Na mnoha místech znovu došlo k domovním prohlídkám a k zatýkání. Také FK byl v listopadu 1942 znovu zatčen. Dostal se do vězení ve Freudenstadtu, ale byl obvodním soudcem po pěti dnech propuštěn. Když se to gestapo dovědělo, byl znovu zatčen a byla u něho provedena domovní prohlídka. Přitom mu bylo zabaveno 181 knih a brožur a především i cenné rukopisy – ovoce jeho více než třicetileté práce. Po druhé mu byl uloupen psací stroj. Při soudním přelíčení mu bylo dáváno k tíži, že dále písemně vedl zakázaná Křesťanská shromáždění. Bylo mu pohrozeno, že příště vůbec nebude brán ohled na jeho pokročilý věk, bude-li dále zodpovídat biblické otázky a konat návštěvy s Biblí v kapse. V tom případě že se však už nedostane do vězení, nýbrž do koncentračního tábora. Byl odsouzen k peněžní pokutě 1.000 něm. marek a 31. prosince propuštěn z vazby. Na písemný dotaz adresovaný gestapu s prosbou, aby mu byly vráceny jeho rukopisy, mu bylo sděleno, že jde o „nežádoucí písemný materiál“, který zůstane zabaven.
V letech 1943/44 jezdil každý měsíc na dva až tři dny k dceři do Alsaska, která tam byla provdaná v Séléstatu (Schlettstadt). Přestože cestování bylo obtížné, vždy rád prodléval mezi svými dětmi a vnuky a vždy je nabádal, aby se nespokojovali s tím, že už jsou vlastnictvím Pána Ježíše, ale že mají být také svědectvím Pánu a zastávat pravdu. Zvláště důležité mu bylo, aby neopouštěli cestu, po níž před nimi šli vírou jejich otcové.
FK byl jedním ze svědků Páně, kteří v době zákazu shromáždění byli zmužilí, věrní a nebojácní a jednali podle zásady: „Více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Skut. 5,29). V listopadu 1944 se zúčastnil jednoho pohřbu v Pforzheimu (mezi Stuttgartem a Karlsruhe). Bylo ku podivu, že úřady nezakázaly bratrům zvěstovat na pohřbech Boží slovo. Na zpáteční cestě napadly jeho vlak bojové letouny a všichni cestující prchali panicky z vagonů. FK se dostal do Freudenstadtu teprve v noci, promoklý a prochladlý. Onemocněl těžkou chřipkou, z níž se už neuzdravil. Jedna sestra, která ho navštívila, se ho zeptala: „Cožpak to není hezké, bratře Kauppe, když je člověk připraven, kdyby nás Pán odvolal?“ – „Připraven? Cože, jen připraven? Ne, já jsem napjat, jaké to bude, až uvidím Pána!“ odpověděl FK. Dne 8. února 1945 tiše zesnul v Pánu. Ačkoli v těch týdnech byla bombardování na denním pořádku, v den jeho pohřbu se neukázalo ani jedno letadlo. Avšak po třech dnech jedna bomba úplně zničila freudenstadtský léčebný dům. Jeho kolegové z práce řekli jeho manželce: „Kdyby pan Kaupp byl ještě s námi v práci, nedopadla by na léčebný dům ani jedna bomba.“ Takovou důvěru měli k němu!
FK byl skutečně všude a po celý život svědectvím pro Ježíše, svého Spasitele a Pána.
Arend REMMERS: „Gedenket eurer Führer“ („Vzpomínejte na vůdce své“), 1983, Schwelm: Heijkoop-Verlag, str. 68-73; Fr.KAUPP: „Biblische Fragen“, 1968, Neustadt/W, Ernst-Paulus-Verlag, str. 6-10.
Redakční. Děkujeme všem, kteří nezapomínali za nás prosit, věrni vybídnutí Božího slova (Gal. 6,2): „Jedni druhých břemena neste a tak plňte zákon Kristův.“ K tomu, aby časopis byl lepší, můžete stále přispívat i vy, „když i vy nám pomáhati budete modlitbami za nás“ (2. Kor. 1,11).
x