Neznámý

„Proto, bratři moji milí, stálí (elbf.: pevní) buďte a nepohnutelní, rozhojňujíce se v díle Páně vždycky, vědouce, že práce ( elbf. námaha) vaše není nadarmo v Pánu.“ (1. Kor. 15,58)

Jestliže naše srdce nezůstávají spojená s Kristem, jsme v nebezpečí, že se na cestě unavíme. Vždyť všechno, co je na této zemi kolem nás, je pouhá marnost. „Jako obraz stínu chodí tu člověk“ (Ž. 39,7 elbf. př.), což lze také přeložit: „Člověk chodí mezi věcmi, které mají pouhé zdání“. Ale vše, co je v oblasti víry, je pravé a trvá, protože to je život Krista; všechno jiné pomine.

Jestliže věřící pochopil tyto pravdy o věcech kolem sebe, bude se tu chovat jako řemeslník v cizím domě, kam byl poslán, aby tam několik dní nebo hodin dělal určitou práci. Vyplní tam věrně svůj pracovní úkol a pak odejde, a ani na chvíli ho nenapadne, že by se měl na místě své práce usadit jako doma.

Jakmile se oblak při putování Izraele pouští zastavil, lid se utábořil; jakmile se však zdvihl, lid se znovu vydal na cestu. V prvém i druhém případě měl jen uposlechnout. Proč? Protože by už při sobě neměl Hospodina, kdyby chtěl ještě dále zůstat na svém místě, které oblak již opustil! Křesťan může být povolán strávit třeba plných 50 let ve stále stejné kanceláři. Nalézá-li se tam s Kristem, nebude mu to místo ničím jiným než místem, kde může konat Boží vůli a šířit líbeznou vůni Krista. Ať jsme povoláni být stále na jednom místě, anebo cestovat z místa na místo, pro víru v tom není žádný rozdíl. Kéž by každý z nás uváděl v praxi ono slovo: „stálí buďte a nepohnutelní“, ať už nám Boží prozřetelnost určila jakýkoli okruh činnosti. Takto na nás bude viděn Kristův život. Všechno ostatní pomine, jen ten život zůstane navěky.

Ani jeden čin ve službě Kristu nebude zapomenut. Žel, že všem se nám přitom často nedostává horlivosti. Ale všechno, co je ve svatých pravé, tj. každé zjevování Krista v nich, bude jednou zjeveno. Je možné, že navenek je vidět málo činnosti pro Něho, ale všechno, co pochází z Boha, zůstane. Jsou-li naše srdce úzce spojena s Kristem, budeme se jakožto údy Jeho těla vzájemně povzbuzovat. Je-li nám Jeho osoba vším, bude Jeho láska spojovat srdce nás všech a rádi se pak spokojíme s tím, že nejsme nic. Pomáhejme si a modleme se jedni za druhé! Neprosím za přímluvné prosby svatých, počítám s nimi.

Kéž nás Pán chrání a dá nám milost, abychom jednoduše šli dál svou cestou jako tací, kteří svůj pracovní den věrně vyplňují prací jako dobří dělníci až do příchodu Pána, „a tehdy bude míti chválu každý od Boha“ (1. Kor. 4,5) – ano, chválu od Boha! Kéž je naším cílem obdržet chválu od Něho! A kéž On už nyní a navěky spojuje navzájem srdce nás všech!

Správné chození

Některé hodiny neohlašují čas zvukem. Mohou jít naprosto správně, ale musíme se na ně podívat, abychom znali správný čas. Podobají se jim někteří křesťané. Nemluví mnoho, ale jejich praktický život je správný a jasně ukazuje jejich křesťanství. – Ale křesťan nemůže vždy mlčet. Chodí-li v bázni Páně, která nás vysvobozuje od strachu z lidí, Pán mu v každém jednotlivém případě ukáže, zda má mluvit anebo mlčet. Praktický život křesťana vždy musí být čistý a věrný; činy mají větší váhu než slova.

Abraham v Gerar

Při četbě 20. kapitoly 1. Mojžíšovy knihy, jsme překvapeni, když vidíme, že Abraham se u Abimelecha dopouští stejné chyby, kterou už kdysi udělal na počátku své životní dráhy u faraona v Egyptě. Zdalipak, když vytáhl z Egypta a opět nalezl svůj stan a oltář, neokoušel plné obecenství se svým Bohem a nectil Ho, pokud šlo o Jeho zaslíbení, plnou důvěrou? „Uvěřil (Abraham) Hospodinu a počteno mu to za spravedlnost“ (1. M. 15,6; srov. s Řím. 4,3; Jak. 2,23). To mu získalo titul: „přítel Boží“ (Jak. 2,23) a „otec věřících“ (Řím. 4,11).

Ale jeho víra procházela dalšími zkouškami. Ještě neměl syna, předmět zaslíbení. Ta chvíle se sice blížila, ale Bůh věděl, že v srdci patriarchy se ještě musí něco stát, aby byl schopen dostat syna a mohl dále oslavovat Boha, aniž by jeho svědectví bylo nějak poškozeno.

Abraham dál ve svém srdci přechovával něco neodsouzeného, co se mohlo za určitých okolností znovu veřejně ukázat. Tím by však bylo jeho svědectví poskvrněno a Bohu způsobena neúcta.

Proto Bůh dovolil, aby Abraham sestoupil do Gerar a byl tam stejným způsobem podroben zkoušce, jako před 25 lety v Egyptě.

Abraham znovu před Abimelechem zapřel svazek, který ho pojil se Sárou. A pro nás je zajímavé zjistit, proč to udělal. Proč Bůh někdy dopouští, abychom znovu upadali do určité dřívější chyby? Zda ne proto, aby nás přivedl k tomu, že zlo vyznáme a natrvalo odsoudíme to, co může v našem srdci jen jaksi dřímat, dokud nenastane příznivá situace, která to vyvede na světlo?

K tomu právě došlo. Ve 12.-13. verši uvažované kapitoly patriarcha vyznává, že se na počátku svého putování se svou ženou dohodl, že na každém místě, kam dojdou, ona má říkat, že je jeho sestra. Nevyslovil toto pokořující vyznání, když vytáhl z Egypta. Tím zároveň přiznal i nedostatek víry ve svém životě; neboť Bůh, který ho povolal, aby vyšel ze svého příbuzenstva, měl také moc chránit ho před nebezpečím, kterého se bál. I když správně předpokládal, že ti lidé se nebojí Boha, jeho věcí bylo prosit Boha, aby zasáhl.

Zda to není výstižná ukázka i našeho častého jednání? Počítáme s Bohem ohledně nebeských zaslíbení a víme, že se naplní; ale v jednotlivých věcech denního života rádi používáme lidská východiska, jako by Ho situace našeho života nezajímaly, anebo jako by Mu bylo lhostejné, když vidí, že hledáme pomoc v Egyptě, tj. ve světě. Jenže Bůh je věrný a chce nás vysvobodit od všeho, co by nám mohlo být v té či oné chvíli škodou. Chtěl by nás přivést do stavu, ve kterém bychom stále víc okoušeli Jeho drahá zaslíbení. Jak snadno povolujeme přirozeným sklonům, namísto abychom je jak se patří od základu odsoudili, protože ještě nenastaly „příznivé“ okolnosti, aby se projevily. Jakmile jim však jednou musíme čelit, jako Abraham v Gerar, jsme vydáni napospas dřímajícímu sice ale číhajícímu zlu, které čekalo jen na příležitost, aby se ukázalo v celé své ošklivosti, poškodilo naše svědectví a zneuctilo Pána. Bůh nás chce ve Své milosti takových pádů uchránit a dát nám potřebnou milost, abychom rostli v životě vyznačujícím se svatostí a obecenstvím, kdy nejsou překážky, aby na nás spočívalo Jeho požehnání.

Hned v následující kapitole vidíme, že Bůh uskutečňuje Své zaslíbení dané Abrahamovi a Sáře. Nyní mohou obdržet syna zaslíbení, když byli očištěni od zla, které je kdykoli mohlo vystavit nebezpečí dalšího pádu. V pokoji nyní mohli okoušet radost z tak velkého požehnání. Avšak Bůh chtěl v srdci Abrahama dosáhnout něčeho víc. Dokud jsme na této zemi, On v nás působí, neboť jsme Jeho dílo (srov. Efez. 2,10), a chce s námi dosáhnout Svého slavného cíle.

Abraham musel být po narození Izáka ještě osvobozen od přítomnosti Agar a jejího syna Izmaele, tedy od následků svého nedostatku víry při dvou příležitostech. Manželství s Agar bylo výsledkem Abrahamova pobytu v Egyptě a Izmael byl výsledkem činnosti nevěřícího těla, aby bylo dosaženo toho, co Bůh zaslíbil. Po tomto vnitřním a vnějším očistění mohlo nyní Boží požehnání nerušeně spočinout na šťastných příjemcích Božích zaslíbení.

Mohlo by se nám zdát, že po Izákovi, synu zaslíbení, Bůh už nemohl dát Abrahamovi nic většího. Ale Boží prostředky požehnání jsou nevyčerpatelné.

V 1. Mojž. 22,1 čteme: „Když pak ty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama.“ Když Bůh ukončil výchovu Abrahama a dal mu pak Izáka, musel být podán důkaz, že v drahé podstatě jeho víry nezůstala ani stopa něčeho bezcenného a že mohla být veřejně oznámena krása této víry, aniž zde bylo nebezpečí, že výsledky zkoušky nebudou odpovídat Božím očekáváním. Bylo to osvědčení víry, „mnohem dražší nežli zlato, které hyne“ (srov. 1. Petr. 1,7).

Bůh na Abrahamovi požaduje, aby mu obětoval svého syna. Ale co se pak stane se zaslíbeními, která spočívala na Izákovi? Abraham ví, že především spočívají na slovu Hospodina; může svého syna obětovat, protože ví, že Hospodinovo slovo o něm nemůže být zrušeno, že je nepohnutelné jako sám Bůh. Proto je mu Izák znovu zase darován jakoby zmrtvýchvstalý (srov. Žid. 11,19). Jaké to bylo vítězství víry! Jaké to bylo oslavení Boha v slabém člověku, kterého On připravil, aby v něm byl oslaven a viděl u něho naprostou, bezvýhradnou víru v Jeho Slovo!

Jak je jistě úžasné sledovat Boží cesty s Jeho lidem, plné lásky a moudrosti! Vidíme je v uplynulé minulosti věřících a máme jistotu, že i pro nás budou takové. Dnes jim sice možná ještě nerozumíme, ale můžeme Bohu plně důvěřovat, že jejich výsledek bude k Jeho cti a oslavení. Pro nás věřící jsou současné dny dobou zkoušky. Ale blíží se chvíle, kdy budeme okoušet jejich slavné a věčné výsledky.

Bůh nám ve Svém Slově ukazuje, že chce zkouškou dosáhnout různých cílů.

V 2. Paralipomenon 32,31 Bůh opouští Ezechiáše, „aby ho zkusil, aby známé bylo všecko, co bylo v srdci jeho“. Výsledek byl pokořující; avšak Božím cílem s Ezechiášem (jako i s Jobem) bylo, aby poznal své srdce a aby se také naučil lépe pronikat do Božího srdce.

Ale jsou i takové zkoušky, kterými nás Bůh chce přivést k úplnější závislosti na Něm, k uvědomení si vlastní nicotnosti, jako třeba v případě Pavla ve 2. Kor. 12,9. Bůh chce dosáhnout, abychom se sami posuzovali tak, jak to dělá On, aby nám pak požehnal.

Zkouška víry je ze všech nejslavnější, neboť k ní může dojít jen tehdy, když Bůh vidí, že ji můžeme snést. Často se stává, že trpíme následkem našich chyb; v takovém případě jde vlastně spíše o Boží soud, i když může být také zároveň zkouškou.

Jak povzbuzující je, že při všech Božích cestách s námi můžeme vědět, že za dějištěm věcí vždy pracuje On, který vše řídí ke Své cti a k našemu dobrému. Učme se jen snášet zkoušky trpělivě a s neochabující plnou důvěrou. Brzo budeme ve slávě okoušet výsledky, jichž Bůh pro nás dosáhl, až Ho budeme vidět tváří v tvář a až budeme znát, jak jsme sami byli poznáni (srov. 1. Kor. 13,12).

Učedník v těžkých dobách

První tři kapitoly knihy Daniele poskytují velmi důležitá naučení nám, kteří žijeme v době, kdy Kristův učedník je ve velkém nebezpečí, že bude dělat ústupky vlivům zvenčí a snižovat stanovisko a charakter svého křesťanství a přizpůsobovat se stávajícím poměrům.

Již začátek první kapitoly nám ukazuje velice smutný stav tehdejšího Božího svědectví na zemi: „Léta třetího kralování Joakima, krále judského, přitáhl Nabuchodonozor, král babylonský, k Jeruzalému, a oblehl jej. I vydal Pán v ruku jeho Joakima, krále judského, a něco nádobí (elbf. př.: část zařízení) domu Božího. Který zavezl je do země Sinear, do domu boha svého; a nádobí to dal vnésti do domu pokladu boha svého.“ (Dan. 1,1.2)

Stav věcí, vykreslený v těchto verších, díváme-li se naň z lidského hlediska, byl skutečně skličující, zarmucující a ochromující. Jeruzalém a chrám byly v troskách, Boží nádoby v domě modly a Juda zaveden do zajetí. Při pohledu na to bylo jistě možné říci, že je zbytečné myslet na věrné zachovávání přikázání Páně a chtít dále trvat v oddanosti Jemu. Takový stav Božího lidu musí sklíčit i nejpevnější mysl a zemdlít pracující ruce. Zdálo by se, že to je velká pýcha, kdyby některý z judských synů chtěl v takové době zaujmout postavení oddělení, které dříve bylo náležité.

Tak by asi uvažovala přirozenost, avšak řeč víry zní jinak. Jistě, buď Bohu dík, že věřící, který je Mu věrný, vždy bude moci nějak pracovat, a vždy se najde nějaká cesta, po níž se může věrný služebník ubírat, i když jí mnohdy musí jít sám. Ať vypadá stav věcí jakkoli, vždy je výsadou víry, že co nejvíc lne k Bohu a svou radost a sílu nalézá v Kristu, jako kdyby všechno bylo v naprostém pořádku a souladu.

Jakým je to potěšením pro věrné srdce! Kdo si opravdu přeje chodit poslušně, vždy k tomu najde možnost, zatímco věřící, který omlouvá svůj nedostatek rozhodnosti a síly, se bude vymlouvat na poměry a ani v nejpříznivějších podmínkách nebude nějak zvlášť věrný.

Jestliže někdy byla doba, kdy zaujetí nějakého nižšího stanoviska mohlo být pochopitelné, tedy to byla doba babylonského zajetí. Celý židovský systém byl rozmetán, královská moc přešla z ruky Davidova nástupce do ruky Nabuchodonozora, Boží sláva úplně opustila Izrael a zdálo se, jako by vyhnaným judským synům nezbývalo nic jiného, než zavěsit harfy na vrby a vzhledem k zašlé bývalé velikosti beznadějně plakat.

Ale právě v takových dobách pozvedá víra, která je vždy jediným bezpečným základem praktického života podle myšlenek Páně, ve svatém vítězství svou hlavu. Tato víra nehledá opory v lidech nebo v poměrech – všechny zdroje její síly a pomoci jsou v Bohu, a proto nikdy nezáří tak jasně, jako když je okolo ní všechno skutečně temné. Právě když bývá nebe zatažené nejtemnějšími mraky, se víra pase ve slunečním jasu Boží věrnosti a přízně.

Takto byli Daniel a jeho druzi schopni překonat mimořádné těžkosti tehdejší doby. Usuzovali, že jim nic nesmí zabránit, aby i v Babyloně zaujali pro Boha stejně oddělené postavení jako dříve v Jeruzalémě, a usuzovali správně. Jejich úsudek pramenil z ryzí a pevné víry, podle níž už v dávných dobách jednali hrdinové víry jejich národa (Žid. 11). Stejný úsudek vyjádřil i Jonatan, když řekl: „Není nesnadné Hospodinu zachovati skrze mnohé nebo skrze nepočetné“ (1. Sam. 14,6 elbf. př.), a úsudek Davida, když nazval váhavé vojsko Izraele v údolí terebintů „vojskem (elbf. př.: bitevními šiky) Boha živého“ (1. Sam. 17,26). Stejně tak usuzoval Eliáš na hoře Karmel, když postavil oltář „podle počtu pokolení synů Jákobových“ (1. Král. 18,31), jako i sám Daniel v pozdější době svého života, když se modlil u svého okna, otevřeného směrem k Jeruzalému (Dan. 6,11). A Pavel vzhledem k přívalům pronikajícího úpadku napsal v téže víře Timoteovi: „Měj jistý příklad zdravých řečí (elbf. př.: pevně drž obraz zdravých slov), které jsi slýchal ode mne, u víře a v lásce, která jest (elbf. př.: které jsou) v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 1,13). Ano, dokonce když Petr mluví o roztavení a rozpuštění celého stvoření, může podle takového úsudku napomínat věřící, aby se snažili „bez poskvrny a bez úhony být před ním nalezeni v pokoji“ (2. Petr. 3,14). Podobně píše Jan svému milovanému Gájovi vzhledem k vzepření se Diotrefa: „Nenásleduj zlého, ale dobrého“ (3. Jan. 11). A konečně takový byl i úsudek Judy, když vzhledem k beznadějné zkaženosti napomíná věrný ostatek: „Ale vy, nejmilejší, vzdělávajíce se na té nejsvětější víře své, v Duchu Svatém modlíce se, ostříhejte se (elbf. př.: uchovávejte se) v lásce Boží, očekávajíce milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k věčnému životu“ (Jud. 20.-21.).

To vše, uvážíme-li to jako celek, uděluje rozhodnutí Daniela, o němž nás informuje první kapitola, velký význam: „Ale Daniel uložil (elbf. př.: si předsevzal) v srdci svém, aby se neposkvrňoval pokrmem se stolu královského, a vínem, které král pil. Proto hledal toho u správce nad dvořany (elbf. př.: a vyprosil si nad vrchním nad komorníky), aby se nemusil poskvrňovati“ (8. v.). Mohl si myslet: Má to nějaký význam, když jednotlivec, a k tomu ještě Izraelita, zbavený své svobody, touží po tom, neznečišťovat se? To je přece za nynějších poměrů naprosto nemožné, a já se musím současné situaci, pokud to půjde, přizpůsobit.

Ale ne: Daniel zaujal vyšší stanovisko. Věděl, že v paláci Nabuchodonozora může žít stejně blízko Bohu jako v Jeruzalémě, a že ať je celkový stav lidu jakýkoli, jednotlivec má vždycky otevřenou cestu, po níž může jít věrně a zůstávat poslušný.

Zda to není velice krásné, když se u tohoto zavlečeného mladého muže setkáváme s tak vysokou snahou a když vidíme, jaké se mu podařilo zaujmout postavení víry? Jakým je to ponaučením pro všechny doby, jakým povzbuzujícím, podněcujícím příkladem pro každého mladého věřícího, ať mu bylo dáno žít v jakékoli době! Různá období Božích cest s člověkem (dispenzace) se mohou měnit, všechna církevní ustanovení se mohou napořád hroutit a lidské systémy kolísat a padat, avšak: „Hospodine, jméno tvé navěky, Hospodine, památka tvá od národu až do pronárodu (elbf. př.: od pokolení do pokolení)“ (Ž. 135,13). „Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i navěky“ (Žid. 13,8). Na tuto svatou výši vstupuje víra. Povznáší se nad jakoukoli proměnlivost a změnu a okouší vzácné obecenství s přímým zdrojem všeho, co je skutečně dobré.

Toto bylo důvodem, proč v těžkých dobách soudců byla slavena tak slavná vítězství a proč Eliášův oltář na hoře Karmel nalezl stejné Boží zalíbení jako oltář Šalomouna v jeho nádherném chrámě. Nemělo by nás to povzbudit? Naše ubohá srdce bývají tak snadno skleslá, protože kvůli chybám a nevěrnosti lidí zapomínají na zcela jistou Boží věrnost. „Avšak pevný základ Boží stojí, maje znamení toto: Zná Pán ty, kteří jsou jeho, a: Odstup od nepravosti“ (2. Tim. 2,19). Tato pravda nemůže být ničím dotčena a stejně tak víra, která se jí uchopí, anebo praktická oddanost a zbožnost, které stavějí na takové víře. V prvních třech kapitolách knihy Daniela se setkáváme s třemi různými věcmi jako výsledkem postoje Daniela a jeho druhů k „pokrmu se stolu královského“: Předně jim byl oznámen králův sen; za druhé se vzepřeli pokušení, poklonit se králově soše, a za třetí vyšli ven bez jakékoli škody z královy ohnivé pece.

I. „Tajemství Hospodinovo zjevné jest těm (elbf. př.: je pro ty), kteří se ho bojí“ (Ž. 25,14). Jaké tu máme krásné vyobrazení těchto slov! „Mudrci a hvězdáři (elbf. př.: literáti a zaklínači) i kouzelníci a Kaldejští“ (Dan. 2,2), třebaže patřili k nejvzdělanějším vrstvám tehdejšího světa, byli v naprosté nevědomosti o tom, co se zdálo králi. „Odpověděli Kaldejští králi a řekli: Není člověka na zemi, který by tu věc králi oznámiti mohl.“ (10. v.) To je sice plná pravda, avšak v nebi byl Bůh, který věděl všechno a mohl to oznámit těm, kteří měli dost víry, oddanosti a sebezapření zdržovat se poskvrn Babylona, ačkoli byli v babylonském zajetí. Všechny záhady této doby i budoucí průběh věcí jsou před Bohem rozřešené a jasné, a On je může a chce objasnit těm, kteří s Ním chodí a žijí ve svatosti Jeho přítomnosti, takže jsou rozumnější než ti, kteří jsou nejbohatší světskou moudrostí. „A odšed Daniel do domu svého, oznámil tu věc Chananiášovi, Mizaelovi a Azariášovi, tovaryšům svým, aby se za milosrdenství modlili Bohu nebeskému příčinou té věci tajné“ (kap. 2,17.18). Toto bylo zdrojem jejich síly a moudrosti.

Jak je to krásné a jednoduché! „Bůh jest světlo, a tmy v něm nižádné není“ (1. Jana 1,5). Přejeme-li si světlo, můžeme je nalézt jen v Jeho přítomnosti. Ale moc této přítomnosti můžeme okoušet jen tehdy, jestliže si nic nezačínáme se světem, nýbrž uchováváme se neposkvrněni od něho a od jeho způsobu myšlení a nazírání.

Všimněme si ještě dalšího výsledku Danielovy věrnosti v tomto směru. „Tedy král Nabuchodonozor padl na tvář svou, a poklonil se Danielovi; a rozkázal, aby oběti a vůně libé (= kadidlo) obětovali jemu“ (kap. 2,46). Jaké to ovoce věrnosti Bohu! Nejpyšnější a nejmocnější mocnář světa leží u nohou jednoho ze svých zajatých jako vzácný důkaz pravdy, že Bůh vždy poctí víru, která se do jisté míry pozvedne do výše Jeho myšlenek. Vždy vyplatí směnku, kterou předloží důvěra v nevyčerpatelná Boží bohatství. Chování krále bylo stejně mocným svědectvím o přednosti, která byla zaslíbena semeni Abrahama, jako tenkrát, když vítězní vůdcové Jozuova vojska šlapali na šíje kananejských králů (Joz. 10,24), anebo když „všichni obyvatelé země žádostivi byli viděti (elbf. př.: všechna země hledala) tvář Šalomounovu, aby slyšeli moudrost jeho, kterou složil (= dal) Bůh v srdci jeho“ (1. Král. 10,24). Ano, v jistém smyslu to bylo ještě slavnější svědectví, protože takové svědectví se dalo očekávat v historii Jozueho nebo Šalomouna. Ale vidět pyšného krále Babylona u nohou jednoho z jeho zajatých daleko přesahovalo i nejsmělejší přirozená očekávání.

Ale je to napsáno i pro nás jako pádný a úchvatný důkaz, s jakou mocí může víra vítězit nad všemi druhy těžkostí a jaké může přinášet naprosto nečekané výsledky. Víra je stejně mocným pravidlem, ať působí uvnitř hranic Kanánu, při řekách babylonských anebo uprostřed trosek Boží Církve. Nemohou ji spoutat ani okovy, ani ji nemohou zadržet těžkosti nebo okolnosti. Vždy znovu se pozdvihuje k svému zdroji, a tím je sám Bůh a Jeho věčné Slovo, které pevně stojí dál, i když se vše ostatní mění a rozpadá. Boha je možné nalézt vždy, a víra Ho také zcela jistě vždy najde.

II. Táž víra, která pohnula tyto mladíky, aby odmítli králův pokrm, je také později zmocnila, aby si nevšímali královy sochy. Uchovali se neposkvrnění, aby mohli žít v plnějším obecenství s pravým Bohem, a proto se ani nyní nemohli sklonit před zlatou sochou, i kdyby byla sebevyšší. Klanění mohli vzdávat jen Tomu, kterého znali co pravého a živého Boha, jediný důstojný předmět velebení.

Nedělali si vůbec nic z toho, že celý svět byl proti nim; museli žít a pracovat pro Boha. Opravdu se zdálo, jako by se považovali za moudřejší nad jiné; vypadalo to jako pýcha, když se tak úplně sami chtěli stavět proti veřejnému mínění. Někdo se mohl tázat: Cožpak je pravda jen na jejich straně a cožpak všichni ti tak vysoce postavení, moudří a učení muži, kteří zachovávali králův příkaz, se mýlili a byli ve tmách, a jen několik zajatců z Judy mělo pravdu?

Ale s takovými otázkami se ti Boží muži vůbec nezabývali. Měli před sebou jasnou cestu. Měli se snad sklonit před tou sochou jen proto, aby se vyhnuli zdání, že druhé lidi odsuzují? Ale jak často se stává, že ti, kteří by chtěli ostříhat „svědomí před Bohem bez úrazu“, bývají plísněni, neboť se jim vyčítá, že se považují za lepší, než jsou druzí a že je odsuzují! Jak mnohými byl odsuzován Luther, když se postavil proti teologům své doby, proti papeži a kardinálům! A kdo by se odvážil říci, že aby se tomu vyhnul, měl žít a zemřít v bludu?

„Jenže,“ namítne možná někdo, „Luther měl co činit s očividným bludem.“ Jistě, tak usuzoval i Luther; avšak tisíce učených a vysoce postavených mužů oné doby smýšlelo jinak. Totéž smýšlení měli i Sidrach, Mizach a Abdenágo. Měli vystoupit proti zjevné modloslužbě, ale celý svět stál na opačné straně. Co měli dělat? „Více sluší poslouchati Boha než lidí.“ (Skut. 5,29) Nechť si jiní dělají, co chtějí, „já pak a dům můj sloužiti budeme Hospodinu“ (Joz. 24,15). Kam bychom došli, kdybychom ze strachu, že se bude zdát, že druhé odsuzujeme, se podrobili tomu, co podle našeho poznání je nesprávné?

Ne, milý čtenáři, snažme se jít spravedlivou cestou věrných učedníků! A vůbec se netrapme tím, zda tím jiné odsuzujeme nebo neodsuzujeme. „PŘESTAŇTE ZLE ČINITI“, je první, čeho má věrný učedník následovat. A když uposlechl tohoto příkazu, může se „učit dobře činiti“ (Iz. 1,16.17). „Jestliže by oko tvé prosté bylo, všechno tělo tvé světlé bude“ (Mat. 6,22). Jestliže mluví Bůh, nemám se rozpačitě dívat kolem sebe, abych viděl, jak bude má poslušnost působit na druhé, anebo co si druzí o mně budou myslet. Když v prachu ležící Saul z Tarsu zaslechl hlas vzkříšeného a oslaveného Pána, nezačal si klást otázky, co si asi o něm budou myslet nejvyšší kněží a farizeové, neuposlechne-li. „Hned jsem se neporadil s tělem a krví“, říká (Gal. 1,16). „Proto, ó králi Agrippo, nebyl jsem nevěřící tomu nebeskému vidění“ (Skut. 26,19). Takové je smýšlení a zásada pravého učedníka. „Dejte Hospodinu, Bohu svému, čest, dříve než by tmu uvedl, a dříve než by se zurážely nohy vaše o hory tmavé“ (Jer. 13,16). Nic není nebezpečnější než váhat, když nám Bůh Svým světlem ukazuje cestu, po níž máme jít. Jestliže nejednáme podle světla, které jsme obdrželi, budeme jistě potrestáni velkou temnotou. Vezměme si k srdci výrok, který kdysi řekl jeden věřící: „Nikdy nechoď před svou vírou, ani nezůstávej pozadu za svým svědomím.“

III. Když ti tři muži odmítli požadavek poklonit se před sochou krále, museli se setkat s královým hněvem. Oni však na to byli Boží milostí připraveni: zaujali před Bohem své oddělené postavení; byli připraveni ztratit všechno, třeba i svůj život k obhájení toho, co patřilo jedině izraelskému Bohu. Klaněli se jenom Pánu, svému Bohu, a sloužili Mu, a to nejen pod vinnými kmeny a fíkovníky (smokvoněmi) v Kananejské zemi, nýbrž i tváří v tvář rozpálené ohnivé peci před nepřátelským světem. Ano, osvědčili věrnost i v těžké době. Milovali Pána a kvůli Němu se nebáli ani prchlivosti krále, ani jeho rozpálené ohnivé pece. „My se nestaráme o to, Nabuchodonozore, co bychom měli odpověděti tobě. Buďto že Bůh, jehož my ctíme, (který mocen jest vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi), vytrhne nás, buď že nevytrhne, známo buď tobě, že bohů tvých ctíti a obrazu zlatému, který jsi postavil, klaněti se nebudeme“ (kap. 3,16-18). Tak mluvili ti muži, kteří věděli, komu patří a kde se nalézají, kteří klidně a s rozvahou zvážili náklady, a kterým Pán byl vším a svět ničím. Všechno, co jim svět mohl nabídnout, a i sám jejich život byl nyní v sázce, avšak oni na to nehleděli. Jakoby viděli Neviditelného, tak se utvrdili (srov. Žid. 11,27). Před nimi byla věčná sláva, a tak byli připraveni dosáhnout jí skrze oheň. Ať se tam Boží služebníci dostanou jakýmkoli způsobem, třeba i skrz rozpálenou ohnivou pec – to vše ustupovalo do pozadí před blažeností, že onoho slavného cíle bude dosaženo.

Pánu by ovšem bylo snadné zachránit Své služebníky od ohnivé pece; ale chtěl, aby jejich víra byla zkušena ohněm, aby prošla nejrozpálenějším tavicím kotlíkem a její zkušení bylo nalezeno „k chvále, a ke cti i k slávě“ (srov. 1. Petr. 1,7). Vrhá snad tavič do ohně kus zlata proto, že mu nepřičítá žádnou cenu? Rozhodně ne, avšak jeho cílem je očistit ho od všech strusek a učinit ho ještě skvělejším. Pánu by se jistě dostalo méně cti a Jeho služebníkům méně požehnání, kdyby je byl zachránil před ohnivou pecí nějakým činem Své moci. Mnohem slavnější však bylo okoušet Jeho přítomnost a účast v ohni, než být uchráněn ohně Jeho mocí. Jaké to bylo pro Něho oslavení a pro ně nevýslovná výsada! Chodili v paláci krále s Pánem, a nyní On chodil s nimi tam, kam je přivedl králův hněv. Jistěže to byl nejúžasnější okamžik jejich života. Král neměl ani potuchy, do jak vysokého postavení rázem uvede předměty svého hněvu. Pozornost všech byla na chvíli odvedena od velké zlaté sochy a zaměřena na ony tři vězně. A co viděli? Tři muži uvrženi byli svázaní do ohně a čtyři muži rozvázaní se procházeli uprostřed ohně (kap. 3,24.25). To přece nebylo možné! Byla to skutečná ohnivá pec? Ovšemže a nejsilnější muži z královského vojska se, žel, o tom museli přesvědčit. Takže tu vůbec nebylo pochyb, že to byla skutečná pec. Ale ještě něco jiného bylo právě tak skutečné: Byl tu Bůh. Tím bylo všechno změněno a z ohnivé pece se stalo místo vysokého a svatého obecenství a Nabuchodonozorovi vězni se stali Božími vysvobozenými.

Byl zde Bůh se Svou mocí, aby uvedl v pohrdání odpor člověka, byl tu s hlubokou a milující účastí při Svých zkoušených a věrných služebnících, byl tu se Svou slavnou milostí, aby skrze ni ony vězně vysvobodil a dal jim okoušet Svou vlídnost a lásku.

Milý čtenáři, zda to nestojí za to, projít tím tavicím kotlíkem, jestliže tím můžeme více okoušet přítomnost Krista a prožívat účast Jeho srdce? Zda nejsou pouta s Kristem lepší než klenoty bez Něho? Zda není lépe být s Ním v peci ohnivé než bez Něho v paláci? Přirozenost řekne: Ne – víra říká: Ano.

Nezapomínejme také, že naše doba je více dnem Jeho účasti než dnem Jeho zjevované moci. Procházíme-li hlubokými vodami soužení, může být naše srdce někdy nakloněno ptát se: Proč mne Pán nevysvobodí nějakým zásahem Své moci? Mohl by přece odvrátit tuto nemoc, odstranit s cesty každou těžkost, odejmout tento útlak, zabránit onomu neštěstí, anebo ochránit tuto tak něžně milující osobu před chladnou rukou smrti. Ale namísto aby byly rozvinutím Jeho moci změněny věci, On jim často dovoluje, aby měly volný průběh. Mezitím však dá sklíčenému, rozervanému srdci okoušet Svou účast, a to takovým způsobem, že pro přenesmírné potěšení, které přitom obdržíme, se tomu soužení podvolujeme.

Takový je často způsob jednání našeho Pána s námi. Brzy přijde čas, kdy také rozvine Svou moc. Potom se zjeví na bílém koni a s taseným mečem pomstí Svůj lid a navěky jej bude těšit za to, co strpěl. Nyní však je Jeho meč dosud zasunut v pochvě a On s trpělivostí čeká. Nyní je čas, kdy je ještě zvěstována nevyzpytatelná láska Jeho srdce a k lidem má být mluveno, ne zjevena moc Jeho paže a ostří Jeho meče. Jsi spokojen s Jeho cestami s tebou? Je soucit Pána oporou tvého srdce i v nejhořčím zármutku, v nejtvrdší zkoušce? Naše netrpělivost a naše svévole se vzpěčují zkoušce nebo těžkosti, ale jaká by pro nás byla ztráta, kdybychom jich byli ušetřeni! Musíme procházet (Boží) školou po jednotlivých stupních, ale Pán nás doprovází a světlo Jeho obličeje a něžná láska Jeho srdce nás zachovávají i v nejtěžších zkouškách.

A jakým je pro Pána oslavením, když Jeho lid skrze milost projde zkouškou jako vítěz! Kde bychom mohli nalézt zaznamenáno bohatší a vzácnější ovoce věrného vytrvání než v Danieli 3,26-28? Král a jeho vznešení, krátce předtím ještě zaujati hudbou a modlářstvím, se nyní musejí zabývat úžasnou skutečností, že oheň, který usmrtil nejzdatnější muže z vojska, neměl na velebitele pravého Boha jiný účinek, než že spálil jejich pouta a vysvobodil je, aby chodili s Božím Synem. „Tedy přistoupiv Nabuchodonozor k čelisti peci ohnivé rozpálené, mluvil a řekl: Sidrachu, Mizachu a Abdenágo, služebníci Boha nejvyššího, vyjděte a pojďte sem (elbf. př.: vyjděte z ohně). Shromáždivše se pak knížata, vévodové a vůdcové a hejtmané královští (elbf. př.: satrapové, místodržitelové a zemští správcové i rádcové krále), hleděli na ty muže, že žádné moci neměl oheň při tělech jejich, ani vlas hlavy jejich se nepřipálil, ani pláště jejich se nezměnily, aniž co ohněm páchli.“ (kap. 3,26.27)

Nebylo to působivé svědectví? Svědectví, jaké by nebylo možné, kdyby Pán pouhým zásahem Své moci je uchránil před ohnivou pecí. Nabuchodonozorovi se tím dostalo pádného důkazu, že služebníci živého Boha se právě tak nemuseli bát ohnivé pece, jako se nemuseli klanět jeho obrazu. Slovem: nepřítel byl poražen a Bůh oslaven. Jak vzácné to bylo ovoce věrnosti!

Všimněme si dále, jaké cti se dostalo těmto mužům: „I mluvil Nabuchodonozor, a řekl: Požehnaný Bůh jejich, Sidrachův, Mizachův a Abdenágův“ (28. v.). Jejich jména jsou úzce spojena s izraelským Bohem, a jak vysoká to byla pocta! Oni se otevřeně postavili na Jeho stranu, když šlo o život nebo smrt, a proto On se nyní staví na jejich stranu a vyvádí je z úzkého místa do širokého prostranství. Postavil jejich nohy na skálu a pozvedl jejich hlavy nad jejich nepřátele. Jak pravdivé je jistě: „Těch, kteří mne ctí, poctím, a kteří mnou pohrdají, v pohrdání přijdou“ (1. Sam. 2,30).

Milý čtenáři, nalezlo tvé svědomí pevný, Boží pokoj ve smírčím díle Pána Ježíše Krista? Vzal jsi jednoduše Boha za slovo a uvěřil jsi, že je pravdomluvný? Je-li tomu tak, jsi Božím dítětem. Všechny tvé hříchy jsou odpuštěny a ty jsi nyní v Kristu přijat jako spravedlivý. Před tebou je nebe se všemi svými slávami, a ty tam budeš jednou stejně jistě prodlévat, jako sám Kristus tam dlí, protože jsi spojen s Ním.

Vše je pak pro tebe vyřízeno, jak jen si to může tvé srdce přát, a to jak pro tento čas, tak i pro věčnost. Tvá vina je zahlazena, způsoben ti pokoj, tvůj nárok na blaženost je tak jistý, že v tomto směru už ti nezbývá nic činit; vše je zařízeno podle Božích myšlenek.

A přesto je něco, co máš dělat: ŽIJ PRO KRISTA! Jsi zde ponechán na malou chvíli, abys pro Něho pracoval a očekával Jeho příchod. Snaž se být Pánu věrný! Nedej se sklíčit smutným stavem věcí kolem sebe. Dej se povzbudit zkušenostmi Daniela a jeho Bohem poctěných druhů, aby ses na této zemi ubíral stejně vysokou cestou! Máš výsadu právě tak okoušet přítomnost Pána Ježíše a chodit s Ním, jako kdybys žil v nejkrásnějších dnech apoštolského svědectví. Kéž by Duch Svatý dal jak čtenáři, tak pisateli těchto řádků, abychom si bohatě osvojili smýšlení Ježíše, chodili v Jeho šlépějích a zjevovali Jeho život, očekávajíce na Jeho toužebně vyhlížený příchod!

Zarmucování Ducha Svatého

Duch Boží nikdy neopustí věřícího, jehož tělo pokládal za hodné, aby Mu sloužilo jako chrám. Jestliže však věřící dovolí tělu hříchu (staré přirozenosti), aby byla činná, je Duch Boží zarmoucen. Přebývá ve věřícím jako Osoba, a proto může být zarmoucen. V takovém případě nesvědčí spolu s naším duchem (Řím. 8,15 elbf. př.) a my okoušíme místo poučování, plného tolikeré milosti, Jeho odmítavý postoj.

A toto bývá důvodem, proč Boží děti tak často místo vyučování Duchem Svatým, který v nich přebývá, se stávají předmětem Jeho domlouvání a výtek, protože jsou neposlušné. Proto jsme napomínáni: „Nezarmucujte Ducha Svatého Božího, kterým znamenáni jste ke dni vykoupení“ (Ef. 4,30).

Budoucnost národů

Pohané čili národy nebudou jako celek obráceni skrze mnohá úsilí misionářů nebo evangelistů, kteří k nim jsou vysíláni. Toto také není nynějším úmyslem Pána. Jeho snahou je spíše „přijmout (elbf. př.: vzít z nich určitý) lid jménu svému“ (Skut. 15,14). Až se to stane, „sebere národy“ a „shromáždí království“, aby na ně vylil rozpálení Svého hněvu; neboť ohněm Jeho horlivosti „sehlcena bude všechna tato země“ (Sof. 3,8). Nyní, v době milosti, probíhá shromažďování Církve, shromáždění národů v soudu leží dosud v budoucnosti. Shromáždí se snad mocné křesťanské říše, aby uvítaly „Pána králů země“? Nikoli. Ve Zjev. 19,19 čteme: „I viděl jsem šelmu (tzn. obnovenou římskou říši) a krále země a vojska jejich, kteří se sjeli (elbf. př.: shromážděné), aby bojovali s tím, který seděl na tom koni, a s rytířstvem (= vojskem) jeho.“ Jaký bude výsledek? Anděl stojící v slunci zve nebeské ptactvo k veliké Boží hostině.

Ach, jak je možné, že křesťané mohou s Biblí v ruce otevřenou na 19. kapitole Zjevení snít o nějaké době všeobecného obrácení skrze moc kázání milosti?! Jedno slovo, jediný krátký verš ukazuje, že všechny takové myšlenky jsou mylné. „Když soudy tvoje dějí se na zemi (elbf. př.: postihují zemi), obyvatelé okrsku zemského učí se spravedlnosti“ (Iz. 26,9). Účelem půlnočního volání není způsobení evangelizace světa, nýbrž probuzení církve z jejího spánku (Mat. 25,6.7). Probuzení církve a nikoli obrácení světa je tím velkým dílem, které předchází druhému příchodu Krista. Svět, namísto aby byl obrácen, povstane proti Němu. Cožpak Pán neukazuje naprosto jasně na chybějící víru při svém příchodu, když říká: „Ale když přijde Syn člověka, zdali nalezne víru na zemi?“ (Luk. 18,8) Proto přijdou na národy hrozné soudy, zvláště na ony tak velice obdařené křesťanské národy, protože zneužily milost a výsady, které jim byly propůjčeny. Druhý příchod Pána Ježíše budou doprovázet těžké soudy, až přijde obklopen Svými nebeskými svatými.

Teprve potom nadejde ona požehnaná doba, o níž předem mluvili proroci, apoštolé a také sám Pán. Obrácení národů, které Pán ponechal, i svědectví o slávě mezi daleko bydlícími pohany (Iz. 66,19), jejich požehnané poslání k shromáždění ostatku Izraele rozptýleného mezi všemi národy, který bude přinesen do Izraele jako „(obětní) dar Hospodinu“ (20. v.) – tato a jiná požehnání tisíciletého království na zemi ukazují na požehnanou budoucnost pro národy. Kristus bude panovat jako „král nade vší zemí“ (Zach. 14,9) a požehnání Jeho přeslavné vlády se budou rozestírat až k nejvzdálenějším ostrovům národů (Iz. 51,5) a také až k dosud neobráceným pokolením pouště (Ž. 72,10). V Něho je tedy naděje národů. A opět: „Chvalte Hospodina všichni národové, a velebte ho všichni lidé“ (Řím. 15,11).

Izrael bude v budoucích dnech pozemské slávy zaujímat hlavní místo (5. M. 28,12.13). Národy mu budou poddány (srov. Mat. 12,18; Iz. 60; Ž. 100; Mal. 1,11 aj.). Hospodin vylije Svého Ducha na všeliké tělo (Joel 2,28) a obrovské množství lidí, kteří budou žít v té době – po proběhnutí soudů a potrestání zla země – bude pak Pána znát. Kristus musí nutně nejprve přijít, aby železným prutem roztříštil vůli národů a uvedl pak ty, které budou ponechány a ušetřeny, do plného okoušení Jeho slavné vlády. Toto se nám zdá být jasným a zřetelným smyslem těchto a jiných početných prohlášení Božího slova, která se týkají budoucnosti národů.

Cílem nynějšího kázání evangelia je, aby byly ze světa vyjímány údy Kristovy Církve, Božího Shromáždění; výsledkem toho však rozhodně nebude obrácení světa a zřízení království. Naopak, namísto aby svět, jak se zpravidla očekává, stále více přijímal křesťanský charakter, tento se pod kázáním evangelia zatvrzuje a stále více se projevuje duch antikrista. Avšak jako by bylo převrácené nezvěstovat evangelium, protože se ví, že přece všichni nebudou obráceni, je stejně převrácené toužit, aby bylo zřízeno nějaké království evangelia, které podle výslovného Božího prohlášení přijde teprve tehdy, až bude Kristova nebeská nevěsta vzata z této země a svět očištěn hroznými soudy.

Pánu se líbí, když pro Něho pracujeme a snažíme se získávat Mu duše; ale nemůže se Mu líbit, kdybychom usilovali dosáhnout takových věcí, o nichž On zcela určitě říká, že k nim nedojde. Všechna úsilí o pokřesťanštění světa se jednou ukážou být pošetilá a čas, který tím byl stráven, bude muset být považován za ztracený.

Kéž by tedy snaha nás všech byla zaměřena jedině správným směrem, abychom se ubírali jedinou pravou, Bohem předznačenou cestou a nechovali v srdci nějaká očekávání, která se podle Jeho prohlášení nemohou splnit!

Věci zjevené skrze Ducha

„Co (žádné) oko nevídalo a (žádné) ucho neslýchalo, ani na (žádné) lidské srdce nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří jej milují.“ 1. Kor. 2,9

Mnozí uvádějí toto místo jen proto, aby ukázali, jak veliké jsou tyto věci. Nevstoupily na srdce žádného člověka, ale „nám to Bůh zjevil skrze Ducha svého“ – tak to říká Písmo, což je pravým opakem toho, jak bývá toto místo vykládáno. Vidíme, že Božím úmyslem je, abychom ty věci znali, třebaže jsme možná až dosud byli v této lekci špatnými žáky. Ale On nám dal právo – právo na co? Aby nám byly odpuštěny hříchy? Jistěže, ale je to všechno? Cožpak to nic neznamená, můžeme-li říkat: Přistoupil jsem k Bohu, Soudci všech? Mohu se dívat shůry na věci, které zrají k soudu, smím vědět, že egyptské pohanění je odstraněno, jsem v Kristu a vidím slávu Božího Syna a Syna člověka, Syna, který si získal Boží lásku. Ano – získal! Protože sám říká: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám duši (elbf. př.: život) svou.“ Cožpak to není nic, vidět Beránka jako zabitého? Cožpak nemáme mnohem víc než odpuštění hříchů? A kde bude jednou naše místo? Budeme Mu podobni! Tys o tom ještě nikdy nepřemýšlel? „Jako jsme nesli obraz (po)zemského (elbf. př.: toho z prachu), tak poneseme obraz nebeského“ (1. Kor. 15,49). „My pak nepřijali jsme ducha světa, ale Ducha toho, který jest z Boha, abychom věděli, které věci od Boha darovány jsou nám“ (1. Kor. 2,12). Toto vše není vykoupení, třebaže své vykoupení skutečně známe a musíme mít o něm jasno, ale je to víc.

Znovu se tedy ptám: Tvá duše ještě nikdy neokusila, co je to být tam, kde není nic jiného než svatost, kde není ani jedna jediná věc, která by nebyla v souladu s tím, co je Bůh? A nikde ani jedno místečko, ani jedna věc, která by neodpovídala slávě Boha jako Boha a Boží lásce co lásce! Ne, skutečně nic! Kristus je středem toho, a v jistém smyslu i my, jako jsoucí v Něm. Žijí v tom stále naše duše? Nuže obdržíš bílý kamének; ale ty říkáš: Budu mít na sobě Boží uznání a radost? Ano! A též nové jméno! Toto bude tajemstvím mezi tebou a Kristem! To pro nás nic neznamená? Nám nezáleží na Jeho uznání? Neproudí nám tím naopak do našeho srdce nevýslovná radost? „Sláva Boží je osvěcuje, a svíce (elbf. př.: lampa) jeho jest Beránek“ (Zjev. 21,23). Když vidím Beránka uprostřed trůnu, říkám: Nyní jsem skutečně doma; to je výhled, který zastíní kterýkoli jiný, a tento výhled je určen mně. Pán – Bůh a Beránek je tam chrámem. Budeme sedět s Kristem na Jeho trůně – bude to jistě propůjčená sláva, přesto však skutečnost.

A to vše by nemělo znamenat nic? V srdci Krista nebude ani jedna věc, která by vzhledem k nám nebyla splněna; a to by nemělo pro nás nic znamenat? A nám by vůbec nemělo záležet na tom, že tam uvidíme oslaveného toho Muže, který za nás trpěl? Duch Boží nyní tyto věci vzal a zjevil nám je, abychom v nich mohli žít.

Lekce z pouště – 3: Rafidim

Nyní se podíváme do Rafidim, třetího úseku cesty izraelského lidu. Znovu nenalézají vodu. Tělu je těžké snášet takovou zkoušku, být na každém kroku bez vody. Ale i o tom se přesvědčujeme při putování pouští. Stačí zamyslet se nad cestou našeho drahého Pána a Spasitele. Vzpomeňte také na to, co čekalo Jeho služebníka Pavla na každém novém úseku cesty (Skut. 20). Čeká to i nás, jsme-li Pánu věrní.

Znovu (neboť lid ještě nebyl pod zákonem) Bůh odpovídá na jejich smutné reptání jen naprostou milostí. Z udeřené skály na Orébu vychází voda a každý z lidu se může napít. Mojžíš nazval to místo Massah a Meribah neboli: „Pokušení“ a „Rozepře“. Milý mladý spolupoutníče, je-li tvé srdce nakloněné reptat a satan ti našeptává: Bylo by lépe, kdyby ses vzdal putování a vrátil se do světa – jsou-li všechny studně prázdné – když jsi blízek podlehnout pokušení a reptat – když všechny tvé myšlenky jsou zmatené a zdá se, jako by se satan na tebe rozzuřil – ano, když se zdá, že všechno je proti tobě, připomeň si onu Skálu, která byla udeřena kvůli tobě. Ano, dívej se v takové chvíli na Ježíše. Bylo snad někdy nějaké soužení podobné tomu, kterým procházel On, nějaká láska jako Jeho láska? A pak budeš překvapen nad tím, jak v tvém srdci mohly vyvstat tak zlé myšlenky, plné nevěry.

„Přitáhl pak Amalech, a bojoval s Izraelem v Rafidim.“ Protože to byl první a jediný boj Izraelitů v době, kdy ještě byli pod milostí, dříve než byl dán zákon, je třeba, abychom se nad ním hluboce zamysleli, neboť ani my nejsme pod zákonem, ale pod milostí. Nemyslím, že boj v Rafidim by byl obrazem našeho boje proti duchům zla. S tím se setkáme, až uvidíme Izrael usazený v zemi Kanán. V poušti Rafidim vidím spíše obraz náhlého útoku pokušení skrze žádosti těla. Bylo to právě ve chvíli pochybování, když lid říkal: „Je-li Hospodin uprostřed nás, či není?“ (7. v.), kdy Amalech vytáhl a bojoval s Izraelem. Nic nedává nepříteli více síly než naše pochybování, zda jsme či nejsme Božími dětmi – zda On je či není s námi a na naší straně.

Boj u Rafidim je velice vážná věc. Třebaže máš vykoupení skrze Kristovu krev, třebaže jsi Božím dítětem a sytíš se samým Kristem – nebeskou mannou, s velkým překvapením zjistíš, že žádosti tvé staré přirozenosti jsou stejně zlé jako dříve. To, co se narodilo z Ducha, ani v nejmenším nezměnilo tvou starou přirozenost, tvé tělo. Kdyby Izrael zůstal v Egyptě, nikdy by nemusel bojovat s Amalechem. Kdybys neměl novou přirozenost, nikdy bys nepodstupoval úporný boj se starou přirozeností. „Tělo žádá proti Duchu, a Duch proti tělu; ty pak věci jsou proti sobě, abyste tak ne, co byste chtěli, to činili“ (Gal. 5,17 fr. překl. JND). Tak to jasně říká Boží slovo a každý, kdo je Božím dítětem, to zná z vlastní zkušenosti. Duch Svatý, který v nás přebývá, nám brání uskutečňovat žádosti těla.

Musím tu varovat mladého poutníka před mnohými nebezpečími. Zvláště aby se nedal odvrátit od pravé cesty falešným učením, že na této zemi lze dosáhnout „bezhříšné dokonalosti“. Taková cesta vede k nevěře. Jedni ti budou říkat, že tvá stará přirozenost se změnila a že v tvém těle nebo v tvé mysli už nezůstává žádný hřích. Tento klam je velice svůdný a mohl by tě na jistou dobu ukolébat ve falešné jistotě. Ale když Amalech vytáhne k boji, když satan přichází s nějakým silným, novým pokušením, zjistíš zděšeně, že v tobě je stále ještě zlá přirozenost, která může být snadno a rychle podnícena jeho pokušeními. V takové chvíli se ukáže skličující moc takového nečekaného pokušení. A zvláště došlo-li k nějaké chybě, měj se na pozoru před náporem svého zapřisáhlého nepřítele, který se bude snažit přesvědčit tě, že nejsi Božím dítětem. Dovolíš-li této myšlence nevěry, aby se zmocnila tvé duše, co se stane s tvou silou k boji?

Přečti si pozorně verše, které popisují boj u Rafidim (2. M. 17,8-16): Je to velice cenné poučení pro mladého bojovníka Ježíše Krista. Někteří učitelé by ti chtěli namluvit, že ve chvíli pokušení je tvou jedinou jistotou dělat vše možné a zachovávat zákon. Poznal jsem kdysi jednoho mladého křesťana, který ve chvíli, kdy měl podstoupit boj v Rafidim, sepsal jako poslední pomoc všechna Boží obvinění a přikázání o hříchu, který na něho útočil; ale vůbec mu to nepomohlo. Nic nemůže být protichůdnější než Boží učení a lidská učení o této důležité věci. Člověk říká: I když nejste pod zákonem, tento zůstává pravidlem všeho života a nebudete-li se snažit zachovávat ho, jistě vás ovládne hřích. Ale Bůh říká: Zákon byl přisluhováním smrti, a toto již skončilo (2. Kor. 3,7-14) a: „Hřích nebude panovati nad vámi; nejste zajisté pod zákonem, ale pod milostí“ (Řím. 6,14). Vidíš tedy, milý mladý křesťane, že když se dáš vést člověkem, octneš se pod otrockou službou zákona, zatímco „jestliže Duchem vedeni býváte, nejste pod zákonem“ (Gal. 5,18). Zda to skutečně není obrovský rozdíl mezi tím, co učí Bůh a co učí lidé?

Tu se klade otázka: Jestliže se nalézám v Rafidim, tj. jsem pokoušen dopustit se hrozných hříchů, a zákon mi nepomůže, ale naopak ještě víc rozněcuje mou žádost (viz Řím. 7,7-18), kdo mi bude moci pomoci a na jakém základě mohu zvítězit nad žádostmi těla? Boj u Rafidim je vzácnou odpovědí na tuto skličující otázku. Lidskému rozumu se to možná zdá naprosto nesmyslné. Nebyly tu kopány žádné zákopy, postavena žádná obrana, ani rozvinuta nějaká bitevní taktika, ale Mojžíš říká: Já budu jen stát s Boží holí v ruce na výšině. „A bylo, dokud Mojžíš vzhůru držel ruce své, vítězil Izrael; ale jak spouštěl ruku svou, přemáhal Amalech“ (11. v.). Takto je nám obrazně znázorněno Boží pravidlo vítězící víry. A má tím větší cenu, když, jak jsem dříve uvedl, si připomeneme, že je to jediný boj, který musel Izrael podstoupit, když se ještě nalézal pod milostí, a dosud nebyl pod zákonem.

A nyní se ptám čtenáře, který už prošel kus cesty pouští, aby zalistoval v knize své paměti, a pak mi řekl, zda tento obraz nemluví pravdu ze skutečného života? Právě když tvé ruce byly vztažené k Bohu, když totiž tvá víra Mu důvěřovala, vítězil jsi, ale jakmile tvé ruce začaly klesat, vítězil hřích. A tak to mocné pravidlo víry je před nás postaveno jako jediný prostředek k vítězství v pokušení… Připomeň si, mladý křesťane, když jsi pokoušen, boj u Rafidim. Pozdvihuj své srdce a ať volání tvé víry stoupá vzhůru k Bohu. Možná že řekneš: Mé srdce je tak sklíčené, obtížené. Takové byly i ruce Mojžíše. „Ale že ruce Mojžíšovy byly obtíženy, proto vzavše kámen, podložili pod něho, a on sedl na něm; Aron pak a Hur podpírali ruce jeho, jeden z jedné, druhý z druhé strany. I byly obě ruce jeho vztažené až do západu slunce“ (12. v.).

V tomto verši jsou některé vzácné a důležité věci pro boj věřícího s pokušením. V takové zkoušce je velmi důležité, že tě nese jiný velký kámen – Skála věků. Ať tě napadá celá bouře pokušení, jakou pomocí je pevné vědomí, že tvé nohy stojí na Skále, která se nemůže pohnout! Varuj se písečných přesypů, jimž se podobají myšlenky nevěry, že dnes tě sice ona Skála nese, ale zítra už to nemusí být pravda. Nic nemůže více oslabit Boží dítě v hodině takové těžké zkoušky, než podobná zlá učení. Ne, milý čtenáři, jestliže jsi vykoupen, máš věčné vykoupení – máš-li život, pak je to věčný život – stojíš-li na Skále, navěky tě od ní nikdo neodtrhne. Ovšemže onen kámen nebyl podložen pod Mojžíše proto, aby jeho ruce byly svěšené dolů, nýbrž aby byly stále vztažené vzhůru. Nechtěl jsem ti tu pravdu předložit, ani ukázat na onu Skálu, která tě podpírá a nese, proto, aby ses stal bezstarostným a přestal důvěřovat Bohu vzhledem k vítězství nad žádostí a hříchem. Mým cílem bylo jen povzbudit tvou víru v temné chvíli zkoušky.

Ježíš, jehož smrtí a vzkříšením jsme ospravedlněni, „oroduje za nás“ (Řím. 8,34), a také Duch Svatý „je nápomocen našim mdlobám“ (Řím. 8,26), protože my sami nevíme, zač bychom se modlili, jak by náleželo: On sám však prosí za svaté podle Boží vůle (srov. Řím. 8,26.27). Jakou sílu to dává věřícímu ve chvíli útočícího pokušení.

Je to nesmírně důležitá zásada. Zárukou vítězství věřícího není jeho statečnost nebo rozumnost. Ono závisí jen na Prostředníku, který je vysoko nad námi a pozvedá za nás Své ruce. Mojžíš byl jen předobrazem, takže u něho vidíme nedostatky a slabost. Aron a Hur, každý z jedné strany, podpírali jeho ruce, když klesaly, a takto bylo zaručeno vítězství Božího lidu. Ať už byla síla izraelského lidu jakákoli, nedovolovala mu opustit postavení závislosti. Oni cítili, že jim musí pomáhat Ten, který s nimi nebyl uprostřed boje, ale byl mimo ně a nad nimi. Izraelští museli bojovat, avšak jejich vítězství záviselo na Tom, který za ně bojoval na hoře. Musím snad ještě dodávat, že my máme lepšího Prostředníka, než jakým byl Mojžíš, a který nepotřebuje ani Arona, ani Hura, aby podpírali Jeho paže, když za nás oroduje a prosí? Přesto však je pravdou, že boj musí být veden až do úplného konce.

Mojžíš postavil oltář a nazval jeho jméno „Hospodin korouhev má (= Jehova nissi). Neboť řekl: (Tak má jmenován býti) protože ruka nad trůnem Hospodinovým (osvědčuje) boj Hospodinův proti Amalechovi od národu až do národu“ (15.-16. verš Karaf. oprav. překl.) Je to boj, který musí být veden Jeho lidem nepřetržitě, ale je to boj Boží. Co by nám tedy mohl učiniti člověk? (Srov. Žid. 13,6; Ž. 56,5.12; Ž. 118,6; Řím. 8,31). Boj a přímluvné modlitby jsou dvě různé věci. Kristus je nahoře za nás, zatímco Duch Svatý mocně bojuje v nás. Obě ty věci jsou spolu úzce spjaté: jenom když vírou uskutečňujeme moc přímluvných proseb Krista, vítězíme nad svou starou přirozeností.

Ale čtenář je možná smutný a hluboce sklíčený, protože Amalech ho překvapil, zaskočil. Možná, že ses domníval, že žádost a pokušení už pro tebe skončily. – Myslel sis, že máš před sebou snadnou cestu plnou slunečního jasu, jenže ona je taková jen tehdy, když máš svůj zrak upřený na Ježíše. Je možné, že ses rozhodl chodit s Bohem, a určitou dobu jsi s Ním skutečně šel, avšak nečekaně na tebe zaútočil nepřítel, a Amalech (to znamená tělo) vyhrál. Přemohl tě satan? Došlo k pádu? Slyším tě, jak naříkáš: Málo jsem se měl na pozoru a nepočítal jsem s tím, ale nyní vidím, že jsem i po svém obrácení ještě hřešil a jsem pro to nešťastný. Zdá se mi, že polední jas se mi náhle změnil v půlnoční tmu. Satan ti našeptává: Nyní už nestojíš na Skále; veliký Nejvyšší kněz nahoře v nebi teď už za tebe přestal prosit… Ale já ti říkám: Přestaň, ubohá duše, pochybovat a ztrácet víru; nenastavuj sluch našeptáváním nepřítele. Cožpak se Skála věků (Kristus) změnila? Cožpak Jeho krev nesmyla všechny tvoje hříchy? Cožpak ti Duch Svatý skrze apoštola Jana neříká: „Toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista, Spravedlivého. A on jest (oběť) slitování za hříchy naše“ (1. Jan. 2,1-3)? Zhřešil jsi? Pak mysli na svého Přímluvce, který je stále v Boží přítomnosti. Dívej se na Něj a poslouchej, jak i za tebe prosí: Prosí za celou Boží rodinu. Protože je přece výslovně řečeno: „Pakli by kdo zhřešil.“ Zda se tato slova nevztahují i na tebe a na tvé poklesnutí? Nebyla ovšem napsána proto, abys hřešil, ale proto, abys nemusel a nechtěl hřešit. Ale jestliže se stalo, že jsi zhřešil, máš vědět, že v nebesích máš svého Přímluvce, který za tebe pozdvihuje Své ruce, a i když se Amalechovi na chvíli podařilo pokořujícím způsobem tě zaskočit, budeš moci v budoucnu pod vedením Jozueho vítězit ty.

Možná že řekneš: „Ale když jsem zhřešil, zda jsem tím nezarmoutil Ducha Svatého a zda mne On neopustil?“ Opustit tě? Ne, něco takového je v této chvíli naprosto nemožné. Duch Svatý v tobě přebývá jako stvrzující pečeť o ceně krve Ježíše (Žid. 10; Ef. 1). Ona by musela ztratit svou cenu, kdyby nyní Duch Svatý měl přestat přebývat v Božím dítěti. Je možné (a žel, jak často to děláme!) zarmoutit Ducha Svatého, skrze Něhož jsme znamenáni (zapečetěni) pro den vykoupení. Avšak velkou důležitou skutečností nynější doby milosti je, že Duch Svatý s námi zůstane až do konce. Mám tuto slavnou skutečnost za jednu z nejpovzbudivějších pravd Božího slova. Apoštol ji použil v tomto smyslu, když psal Korintským (1. Kor. 3,16.17). Mysli na to, když na tebe zaútočí pokušení: „Zdali nevíte, že chrám Boží jste, a Duch Boží ve vás přebývá?“ (1. Kor. 3,16) Podívejte se, s jakou vážností to apoštol zdůrazňuje v 1. Kor. 6,15-20. Tělo věřícího je skutečně a natolik chrámem Ducha Svatého, že jestliže věřící setrvává dále v hříchu a pokračuje v znesvěcování tohoto chrámu, Bůh k tomu nebude moci nečinně přihlížet. Bude-li ten věřící odmítat pokořit se, je možné, že Bůh zkazí (zničí) jeho tělo, které je tím chrámem. Proto apoštol říká, že v Církvi jsou mnozí slabí a že velký počet jich zesnul! (1. Kor. 11,30)

Možná, milý čtenáři, že nejsi poučen o všech těchto věcech, ale budeš-li studovat Písma, uvidíš, že je to skutečně tak. Nepřítel má spadeno zvláště na mladého křesťana a je stále připravený škodit mu, je lstivý a mocný a používá celou řadu různých pokušení. A nikdo z nás není uchráněn ani ošklivých žádostí, které máme nenávidět. Kdybychom byli přenecháni sami sobě, neměli bychom vůbec žádnou sílu, a nemohli bychom vzdorovat ani nejmenší z nich. Jak důležité je tedy znát naši Skálu a vědět, že jednak máme v nebesích Pána, který nikdy nepřestává orodovat za nás, jednak zde na zemi Ducha Svatého, který řídí náš boj.

Právě tak jako nemohl být žádný kompromis mezi Izraelem a Amalechem, nemůže být, milý mladý čtenáři, ani mezi tebou a žádostmi těla, které vedou boj proti duši. I kdyby měl nad tebou v budoucnosti Amalech někdy zvítězit, kdybys povolil hříchu a padl, Duch Boží ti ukazuje, že máš Přímluvce u Otce, který tě zastupuje; kéž bys jen více znal a oceňoval Jeho činnost v svůj prospěch. Zjistíš, že On je věrný a spravedlivý, aby ti odpustil tvé hříchy a očistil tě od jakékoli nepravosti. Jestliže tě hřích přemohl, nesmíš zanedbat vyznat to Otci. Kéž by nám On všem dával vítězit vírou! „Všechno zajisté, co se narodilo z Boha, přemáhá svět; a to je to vítězství, které přemohlo svět, víra naše“ (1. Jan. 5,4).

A tak boj v Rafidim nám vzácným způsobem ukazuje, jak můžeme nad hříchem a světem vítězit. Budeš-li bojovat a opírat se o zákon, utrpíš porážku; budeš-li bojovat podle pravidla víry, zvítězíš. A podle toho, zda tvé ruce jsou svěšené a visí dolů, anebo vztažené, budeš klesat nebo vítězit. A vám, kteří už máte za sebou větší kus cesty putování, chci položit na srdce a na svědomí: Zda jsme nevítězili, když jsme vzhlíželi k Bohu, a naopak zase zda jsme nepadli, když jsme se sami rozhodli něco udělat, co se nám zdálo nejlepší? Jak mnohých let starostí a trápení by uchránil Boží dítě život jednoduché, prosté víry! Nechtěl bys tedy, milý mladý křesťane, strávit svůj krátký čas ve svaté, šťastné, oddané službě Bohu? Pak nedůvěřuj tělu; nikdy nevěř sobě a nespoléhej na sebe. Stále se modli – vždy a všude. Připomínej si, že jsi chrám Ducha Svatého; On za tebe prosí. Zmrtvýchvstalý veliký Nejvyšší kněz je tvůj zástupce; Bůh je na tvé straně. A když tě provádí kázní, tedy jen proto, že tě miluje. Nezapomínej, že ani na chvíli nejsi chráněn před pokušením kromě chvil, kdy cele důvěřuješ Pánu. Amalech přitáhl brzo po odpočinutí, po manně a vodě ze skály. I v dobách největších požehnání, když jsme plní Krista – naší nebeské manny a naše srdce odpočívají v Bohu, nám může hrozit nečekané nebezpečí! Bděte, modlete se, plně důvěřujte. „Tomu pak, který mocen jest zachovati vás bez úrazu (fr. př.: ostříhati vás bez klopýtání) a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím, samému moudrému Bohu, Spasiteli našemu, (budiž) sláva a velebnost, síla i moc, i nyní, i po všechny věky! Amen“ (Juda 24.-25. verš). (konec třídílného cyklu)

Vůbec se nebál lidí

John Knox (1505-1572), Kalvínův žák, který přeložil Bibli, a jenž s železnou rozhodností a přemáháním téměř nezdolatelných těžkostí, kladených mu do cesty zvláště vládou, uvedl do Skotska reformaci, se vůbec nebál lidí. Svým životem skutečně dokazoval, co jednou napsal v dopisu: „Nebojíme se žádné moci nepřítele, pohrdáme – důvěřujíce Bohu – všemi, ať mají jméno císařů a králů, andělů či ďáblů.“ Proto hrabě James, Earl of Morton, kterého parlament v Edinburghu pověřil vládou, nemohl u hrobu tohoto reformátora vylíčit jeho charakter lépe než slovy: „Zde leží muž, který se nikdy nebál tváře člověka.“ Ale tajemstvím jeho neohroženosti nebylo spoléhání na vlastní sílu, nýbrž hluboká Boží bázeň. Věřil v pravdu Písma: „Jistěže jsou marnost synové lidští, a synové mocných lživí. Budou-li spolu na váhu vloženi, lehčejší budou nežli marnost (nebo: dech)“, a uskutečňoval i předcházející verš: „Naději v něm (= v Bohu) skládejte všelikého času, ó lidé, vylévejte před obličejem jeho srdce vaše, Bůh útočiště naše“ (Ž. 62,10+9).

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

„Otec pak a matka jeho divili se těm věcem, které praveny byly o něm.“ (33. verš) Nejprve se zdá, jako by po úžasných věcech, které viděli a slyšeli, byli připraveni očekávat stejně velké věci; jenže my pro tvrdost našich srdcí těžko chápeme slavné skutečnosti, které nám Bůh chce sdělit. Copak si Maria nepřipomínala, co jí zjevil anděl, jako i sdělení učiněná Zachariášovi a prorocký chvalozpěv, který tento vyřkl, když mu byla navrácena schopnost mluvit? Ukazuje nám to, jak mnoho lži a nevědomosti je v modlářské úctě, jejímž je ona předmětem v křesťanstvu. Nezávisle na skutečnosti, že Hospodin řekl: „Pánu, Bohu svému, budeš se klaněti, a jemu samému sloužiti“ (Luk. 4,8), v Marii nebylo nic, co by mohlo zavdat příčinu, aby byla uctívána. Byla matkou Spasitele, a není nic, co by mělo být přidáno k této poctě, které se jí dostalo od Boha a co způsobilo, že ve svém chvalozpěvu řekla: „Aj, od této chvíle blahoslaviti mne budou všechna pokolení“ (Luk. 1,48). Maria byla zbožná žena, předmět Božího milosrdenství, avšak byla to žena, která také potřebovala Boží spasení, jak sama říká: „Veselí se duch můj v Bohu, spasiteli svém“ (Luk. 1,47). Navíc projevila při nejedné příležitosti neznalost Božích myšlenek, kterou se vyznačujeme všichni, když jsme bez pomoci Jeho milosti a Jeho Ducha. Proto je naší povinností vždy ukazovat, jak falešná je úcta vzdávaná lidmi Marii a jaká urážka se tím děje Boží slávě.

„I požehnal jim Simeon, a řekl Marii, matce jeho: Aj, položen jest tento ku pádu a ku povstání mnohým v Izraeli, a na znamení, kterému bude odpíráno.“ (34. verš) S jakou moudrostí jedná v té chvíli Simeon! Nežehná tomu nemluvňátku, ale bere je do svých rukou a děkuje Bohu. Skutečnost, že vzdává chválu Bohu, dokazuje, že v tom děťátku vidí Boha zjeveného v těle. Na druhé straně však žehná rodičům, avšak ne Tomu, kterého má ve své náruči, a Jehož slávě rozumí. Větší je ten, kdo žehná, než ten, komu je žehnáno, praví Písmo (srov. Žid. 7,7). Nesmírná vyvýšenost Osoby Božího Syna, který přišel v nejhlubším ponížení, nedovolovala Jeho služebníku, aby se nad Něho vyvýšil, kdyby nad Ním vyslovil Boží požehnání, jak to učinil v případě Josefa a Marie.

Třebaže požehnání způsobené přítomností Krista na této zemi bylo velké, Bůh tím uvedl srdce člověka na zkoušku. Jeho přítomnost odhalovala myšlenky lidí a tím byla příčinou pádu mnohých z nich, zatímco jiné pozdvihla ze stavu nízkosti a mravní sešlosti. Simeon, poučen Bohem, chápe, co způsobí uprostřed lidu pohříženého v hříchu přítomnost nejvyššího dobra. Ježíš se měl stát příčinou pádu těch, kteří Ho zavrhli. Jejich vina byla tím větší, že Bůh mezi ně přišel v Osobě Svého pokorného, dobrotivého Syna a chtěl je spasit.

I dnes je ještě evangelium těm, „kteří hynou,… vůně smrtelná k smrti“ (2. Kor. 2,16). Je-li zvěstováno, tedy ty osoby, které se zdály být milé a tiché, se rázem ukazují být plné nenávisti proti Bohu a proti Jeho dětem. Bylo tomu tak i tenkrát, když Boží Syn přišel na tuto zem. „Svět ho nepoznal. Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho“ (Jan 1,10.11). Přišel k povstání mnohým v Izraeli. Celní (tj. publikáni) a hříšníci, poněvadž často byli hotovější pokořit se, předcházeli samospravedlivé do Božího království (Mat. 21,31.32).

„A na znamení, kterému bude odpíráno.“ Od okamžiku, kdy Spasitel stanul na této zemi, satan rozpoutal veškerou svou moc, aby Ho ze světa zapudil. Nyní, když Pán opustil tento svět a navrátil se do slávy, nepřítel zaměřuje všechna svá zlovolná úsilí proti Jeho učedníkům. Ježíš nebyl z tohoto světa stejně tak jako oni; proto je svět nenávidí, jako nenáviděl i jejich Mistra. Posloucháme-li Jeho Slovo, vzdáváme Mu čest, která Mu patří; naproti tomu jsme-li nevěrní, připojujeme se svým způsobem života k těm, kteří se stavějí proti Němu a odpírají Mu.

„(A tvou vlastní duši pronikne meč), aby zjevena byla z mnohých srdcí myšlení“ (35. verš). Třebaže se nyní Maria ve svém srdci velice radovala, měla nesmírně trpět, když byla svědkem zavržení a smrti Ježíše skrze hrozné odsouzení, které Mu způsobili zlí lidé. Tak byly zjeveny myšlenky jejich srdcí a jejich nenávist vůči Bohu. Také dnes evangelium, jak jsme už poznamenali, zjevuje mravní stav těch, kteří ho slyší. A tak odpor hříšníků proti Pánu odhalil nenávist člověka proti Bohu, tak hluboce zakořeněnou v srdci padlého člověka, třebaže se obléká do různých forem nábožnosti.

Jsi Mu vděčný?

Jedna loď, která uvázla při pobřeží a byla bouří napůl zničena, vysílala zoufalá volání o pomoc. Ale nikdo se neodvážil poslat jí třeba jen záchranný člun – tak velice bylo moře rozbouřené.

Dr. Chalmers však ani na chvíli nezaváhal: Skočil do moře. Jednou, dvakrát, třikrát se mu podařilo zachránit vždy jednoho ubohého trosečníka a dostat ho na pevninu. Avšak třetí záchranná akce se mu téměř stala osudnou. Musel pak strávit jistý čas v nemocnici.

O mnoho let později připomněl známý evangelista D. L. Moody tuto trojí záchranu před větším shromážděním, aby tím přiblížil poselství evangelia. Přitom byl upozorněn, že dr. Chalmers je také právě v sále. Moody požádal toho statečného muže, aby přišel na pódium. Chalmers mu vyhověl. Moody ho velice srdečně pozdravil a zeptal se ho, co na něho v těch nezapomenutelných událostech tenkrát nejvíc zapůsobilo. Chalmers odpověděl: „Inu vlastně jen skutečnost, že žádný z těch zachráněných mužů nikdy nepřišel, aby mi poděkoval.“

Možná že jsme nad takovou nevděčností rozhořčeni. Ale zdalipak se nedopouštíme ještě horší nevděčnosti vůči Bohu? Poděkovali jsme Mu a děkujeme Mu dál za darování Jeho jednorozeného Syna? Poděkovali jsme a jsme dále vděčni Pánu Ježíši, který dal sebe samého jako výkupné za všechny? (1. Tim. 2,6) Za všechny, tedy i za tebe!

Pokoj s Bohem a Boží pokoj

Přirozený člověk nemá ani pokoj s Bohem a jeho srdce neokouší Boží pokoj. Věřícímu je určeno oboje, a oboje to má, spočívá-li vírou tam, kde i Bůh má Své odpočinutí: v Kristu a v Jeho díle. Čím slabší však je toto u křesťana, tím slabší bude také přesvědčení o tom a praktické okoušení obou těch druhů pokoje v jeho srdci.

Nejprve bychom se chtěli pokusit odpovědět na otázku: Na čem je založen pokoj s Bohem? Mnozí věřící odpovídají na otázku, zda mají pokoj s Bohem, neurčitě a vyhýbavě. Sice doufají, že jednou budou spaseni, ale nemají jistotu, že už nyní jsou Bohem přijati. Domnívají se, že pokoj s Bohem závisí na jejich pocitech; takže tento pokoj pak s jejich pocity stojí či padá. A jak proměnlivé a klamající bývají takové pocity! Ale Bohu buď dík, že náš pokoj s Ním má lepší a neklamající základ. Je založen na díle Krista, a to jen na tom díle. Nejde ani o to, co jsem, ani o to, co pociťuji, nýbrž jen o to, co je On (Kristus) a co pro mne učinil, a zda Bůh toto pro mne dokonané dílo v úplnosti přijal. Nic není pošetilejší než dívat se do sebe, jde-li o pokoj s Bohem. V této věci jsem já nic neudělal, ba ani nemohl udělat. Avšak mám plně tento pokoj, protože věřím v Krista, který ten pokoj pro mne učinil a smířil mne jednou provždy s Bohem skrze Svou drahou krev. Navěky na kříži odstranil zeď dělící na různo, která mne oddělovala od Boha; byl namísto mne potrestán před Bohem za všechno, co jsem od přirozenosti, i za to, co jsem dělal, takže všechny mé hříchy jsou navěky zahlazeny a zlo ve mně je navždy odsouzeno. Neboť Bůh „toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli (elbf. př.: se stali) spravedlností Boží v něm“ (2. Kor. 5,21). Tato spravedlnost je v Kristu Ježíši požehnaným podílem věřícího; je rouchem, v němž se vždy nalézá před Bohem. Poněvadž Bůh soudí podle Své spravedlnosti, nemůže soudit věřícího z jednoduchého důvodu, že nemůže soudit sebe sama. A protože Bůh je spravedlivý, nemůže přičíst věřícímu žádný hřích, neboť už je všechny přičetl Svému Ručiteli na kříži. „Blahoslavený muž, kterému Pán nepočítá hříchu.“ (Řím. 4,8) A toto blahoslavenství je slavnou výsadou každého opravdového věřícího.

Bůh ve Své nekonečné lásce v Kristu Ježíši sestoupil nejen do hloubky mé zkaženosti a vypořádal se s veškerou mou bídou a mými potřebami, nýbrž také mne ze všeho toho spasil a mne, oděného Jeho vlastní spravedlností, přesadil v Kristu do Své přítomnosti, takže nyní každý nepřítel, každý žalobce musí navždy mlčet. Tou spravedlností, v níž je věřící před Bohem, je sám Kristus, který se nám stal moudrostí od Boha, i spravedlností, i posvěcením (elbf. př.: svatostí) i vykoupením (1. Kor. 1,30); my jsme se v Něm stali Boží spravedlností.

Jak požehnaná je to pravda! Jak vzácné evangelium! Můj pokoj s Bohem tedy má pevnější základ, než jakým jsou mé pocity. Mám pokoj s Bohem, protože ho učinil Kristus; mám pokoj, protože Kristus vydán jest pro hříchy (mé), a vstal z mrtvých pro ospravedlnění (mé) (srov. s Řím. 4,25). Ano, Bůh skrze vzkříšení Krista sám vydal svědectví, že přijal Jeho oběť, že je tou obětí oslaven a pro mne je vše vyřízeno. „Pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista“ (Řím. 5,1).

Ale co je Boží pokoj? Je to blahý pokoj, který je v samém Bohu. „Převyšuje všeliký rozum“ (Fil. 4,7). Jakou je pro nás milostí a jakou výsadou, že ho můžeme mít a okoušet! Pán Ježíš řekl posledního večera Svým učedníkům: „Pokoj zůstavuji vám, pokoj svůj dávám vám“ (Jan 14,27). Jak málo je však těch, kteří okoušejí tento pokoj! Může být jen tam, kde je praktické obecenství s Bohem, a toto obecenství závisí především na třech věcech:

Nejprve musím vírou pochopit, že v díle Krista byla vyřízena každá otázka ohledně mého hříchu, že v Jeho oběti nejen byly zahlazeny všechny mé hříchy a má přestoupení, nýbrž že také hřích, ono zlo, které přebývá v těle, byl navždy odsouzen, takže mohu s apoštolem vítězně říci: „A proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Řím. 8,1).

Za druhé musím poznat, že už více nejsem před Bohem v těle, ale v Duchu a v Kristu, v tom Zmrtvýchvstalém: „Jaký jest on, takoví i my jsme na tomto světě“ (1. Jan. 4,17); dále že přes své nedostatky a chyby jsem plně milován: „Aby poznal svět, že jsi je miloval, jakožs mne miloval.“ – „Neboť sám Otec miluje vás.“ – „Jako miloval mne Otec, i já miloval jsem vás“ (Jan 17,23; 16,27; 15,9).

A za třetí musím v různých situacích a těžkostech všechny své starosti úplně uvrhnout na Něj. „O nic nebuďte pečliví, ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost (elbf. př.: pokornou prosbu) s díkůčiněním prosby vaše známy (= oznamovány) buďte Bohu. A pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i smyslů vašich (elbf. př.: mysli vaší) v Kristu Ježíši“ (Fil. 4,6.7). Bůh přejímá naše starosti, abychom mohli mít Jeho pokoj.

Okoušení Božího pokoje v našem srdci tedy závisí na našem praktickém obecenství s Bohem. Jsou však dvě věci, které mohou snadno toto požehnané obecenství přerušit anebo oslabit: znečištění myšlenkami, slovem nebo skutkem z nedostatku bdělosti, a nedostatek úplného oddělení od světa a od jeho podstaty. Ve všem tom je pro mnohé věřící zdroj jejich různého nepokoje a nedostávajícího se pokoje. Obecenství s Bohem vyžaduje očištěné a nerozdělené srdce. Jsme-li nedbalí, pokud jde o naše očištění, anebo lhostejní k oddělení od zla, nemůže naše srdce být šťastné v Božím obecenství a nemůže okoušet Jeho pokoj.

Ještě jednou tedy: Pokoj s Bohem není závislý na nás. Byl způsoben krví Krista na kříži (Kol. 1,20) a je podílem všech věřících. Boží pokoj anebo správněji okoušení tohoto pokoje závisí na poznání a uskutečňování toho postavení, do něhož jsme přivedeni v Kristu, a dále na praktickém souladu s Božími myšlenkami a s Boží vůlí.

Myšlenky o 84. Žalmu

„Kteří jdouce přes údolí moruší (elbf. př.: údolí slz), za studnici je sobě pokládají, jež i požehnáním přiodívá raný déšť“ (7. verš Karaf. opr. př.). Taková je Boží cesta: vyvést nás ze světa; proto musí být doprovázena zkouškami pro tělo. Satan je kníže tohoto světa, třebaže je to poražený kníže, a musíme stát proti němu a jeho říši. To nebývá lehké. I nejsilnější svazky, které nás pojí s obyvateli tohoto světa, musí být zpřetínány a často zrušena i nejužší pojítka srdce. Proto označení „údolí slz“ je naprosto oprávněné. Cesta mnohých křesťanů bývá často dlouhou dobu smáčena slzami. Trochu méně věrnosti a rozhodnosti by ji možná učinilo snesitelnější, avšak jakákoli nevěrnost v tomto směru brání dobrému Božímu dílu v duši a kazí její počáteční štěstí. Musí být dán výhost modlám srdce, srdce musí být plně a bezvýhradně vyhrazeno Kristu. Možná že při tom budou téci na každém kroku slzy; ale taková je cesta na Sion. Ani nejduchovnější a nejoddanější křesťan mezi lidem Páně se nemůže vyhnout zkouškám údolí slz.

Mohu zde upozornit na dva případy z Písma: na apoštolův trn v těle a na zármutek v domě sester v Betanii. Trn (osten) v těle byl pro velkého apoštola jistě velice pokořující. Plyne to z jeho vlastních slov Galatským: „A pokušení mé na těle mém nebylo u vás málo váženo, ani opovrženo“ (Gal. 4,14). Musel být postižen určitou slabostí či neduhem, který mu při kázání Božího slova působil pohrdání. Jistě si myslel, že mu to bude při konání služby velkou překážkou; ale musel se naučit, že největší překážkou je tělo, jde-li o to, abychom byli Pánu a Jeho dílu opravdu užiteční. Apoštol třikrát prosil o odstranění toho trnu, jak se o tom dočítáme v 2. Kor. 12: „A abych se vysokostí zjevení nad míru nepozdvihl, dán jest mi osten do těla, anděl satan(ův), aby mne zašijkoval (elbf. př.: aby mne bil pěstmi), abych se nad míru nepovyšoval. Za to třikrát jsem Pána prosil, aby to odstoupilo ode mne“ (7-8. v.).

Jak vážné a důležité poučení je v tom pro všechny služebníky Páně! Tělo je nenapravitelně špatné. Dovede k zlému používat i nejryzejší projevy Boží milosti. Pavel by se mohl chlubit, že byl vtržen do třetího nebe, tam, kde kromě něho ještě nikdy nikdo nebyl, ale Pán ve Své neskonalé milosti předešel tomu nebezpečí, které stále hrozilo Jeho věrnému služebníku, tím, že ho pokořoval. Mohl ovšem čelit tomu nebezpečí i jinak, ale použitý způsob byl cestou Jeho lásky a moudrosti. Pro apoštola to byla bolestná lekce, ale bylo jí třeba. Vidíme z toho, že tělo je i u nejvýznačnějších a nejvěrnějších svědků v jejich službě jenom překážkou. Jak velice je tedy třeba odsuzovat starou přirozenost a každodenně se rozmáhat a růst v milosti tím, že se sytíme z plnosti Krista!

Údolí pokoření a hoře se stalo apoštolovi místem požehnání: „Ale on mi řekl: Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci (= v slabosti) dokonává se“ (9. verš). Jakmile uslyšel tato slova milosti, apoštol už víc neprosil o odstranění toho trnu. Nyní se naopak chlubil tím, co mu bylo tak bolestné a co ho pokořovalo: „Nejraději tedy chlubiti se budu nemocmi svými, aby ve mně přebývala moc Kristova“ (9. verš). Nyní odpočíval v lásce, která pro něho všechno zařídila, a také ve všedostatečnosti Pána, který byl s ním. A tak shledal, že údolí slz se mu stalo pramenem velkého požehnání; časný déšť shůry ho přiodíval požehnáními. Když byl vtržen do třetího nebe, nalezl tam Pána, a když se zase vrátil na zem, nalezl i zde téhož drahého Pána. Jaká to byla blízkost, jaké důvěrné obecenství s Pánem! Znal Ho nyní v nebi i na zemi, na výsosti i v hlubině. A jaká to byla zkušenost: člověk v Kristu je vtržen do třetího nebe, a Kristus je s člověkem na tom místě, kde se ukazuje slabost a bída přirozenosti! Nicméně Pavel se nalézal v údolí slz; ale on si z něj dělal pramen, zatímco byl dále zahrnován (přikrýván) požehnáními z nebe. Tak se i nám dostává převelkého požehnání z událostí a okolností, které nás pokořují, ale také poučují, že pro Pána není nic příliš těžké nebo nemožné.

Také sestry v Betanii trpěly pod tlakem svého soužení. V hluboké zkoušce počítaly s láskou a soucitem Pána. Poslaly k Němu a vzkázaly Mu: „Pane, aj, ten, kterého miluješ, nemocen jest“ (Jan 11,3). Ale namísto aby Pán odpověděl na naléhavé přání jejich srdcí, zdá se spíše, jako by se od nich odvrátil a šel někam jinam. Takové prodlévání bývá často těžkou zkouškou pro víru a trpělivost. Ale On je tím učil, aby vyčkaly na Jeho čas a vytrvale spoléhaly jen na Něho. Nám nenáleží podněcovat Pána k nějakému spěchu. „A jak uslyšel, že nemocen byl, tehdy pozůstal za dva dny na tom místě, kde byl. Potom pak dí učedníkům: Pojďme zase do Judstva.“ (6-7. verš) Tu obklopily obě sestry hluboké vody; procházely skutečně údolím slz.

Jenže Pán se nemůže měnit. Tuto vzácnou pravdu jistě také znaly obě sestry. Ale jejich city byly mocnější než jejich víra; jejich srdce podléhala tlaku okolností. A tak téměř káraly Pána za to, že ihned po jejich prosbě nepospíšil a nepřišel k nim. Obě Mu řekly, když pak konečně přišel: „Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel“ (21. a 32. verš). Ale Jeho mysl nyní plnily větší věci, než jen uzdravení jednoho nemocného. Stačilo, aby řekl jen několik slov, právě tak jako při jiných příležitostech, a Lazar by byl uzdraven; Pán jednal „pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni“ (4. verš). A když přišel pravý čas, zaujal Své místo na dějišti smrti v moci a slávě vzkříšení. Lazar byl mrtev, obě sestry oloupeny a bez potěšení, ale Pán stačí na všechny jejich těžkosti. Celý výjev je naplněn Jeho slávou. Otevřená hrobka, Lazar vycházející z ní – vše zrcadlí Jeho slávu jako Božího Syna. Ono zavolání: „Lazare, pojď ven!“ proniká do hlubin hrobu a spící prach se probouzí. Jaké to bylo svědectví pro nevěřící Židy! Jaké pokárání nevěře Marty a Marie, ano, i veškeré naší nevěře v době utrpení a pláče. On dává život, křísí z mrtvých, oslavuje Boha a mísí Své slzy se slzami truchlících. V tomto úžasném výjevu spatřujeme nejplnější rozvinutí Boží všemohoucnosti, ale také nejněžnější hnutí lidské lásky. Jak je tu odpověděno na všechny potřeby srdce! Jaká plnost požehnání se vylévá shůry na všechny poutníky, ať staré, nebo mladé, na jejich cestě tímto údolím slz!

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Jestliže dítě zemře v útlém věku, bude pak při vzkříšení patřit k Církvi? Až Pán Ježíš přijde, aby k sobě vzal Svůj lid, budou pak vzaty i děti v útlém věku? Jsou nějaká místa Písma, o něž by se opírala myšlenka, že takové dítě zde zůstane a uslyší pak evangelium království?

1) Děti, které zemřou malé, jsou na základě Kristovy smrti spaseny (Mat. 18,10.11). Avšak neznáme žádné místo Písma, které by mluvilo přímo o jejich spojení s Církví.

2) Protože dítě je také dítětem Krista, bude též se všemi těmi, kteří jsou Kristovi, při Jeho příchodu vzato spolu s nimi.

3) Není nám známé žádné místo, které by podpíralo myšlenku, že děti v útlém věku (ve věku neodpovědnosti) budou zanechány zde.

Otázka: První Ep. Tesalonickým 4,17 říká: „A tak vždycky s Pánem budeme.“ Kde skutečně budou Pán a Jeho nebeští svatí během tisíciletého království?

Odpověď (William KELLY): Jistěže v nebeských místech, kde už i nyní je nám požehnáno v Kristu. Ale to nebude překážkou ani všeobecnému vládnutí nad touto zemí, ani pozoruhodné skutečnosti, že Jeho nohy stanou na Olivetské hoře. Ta hora ještě není rozštěpena a tím je výmluvným svědectvím o tom, co se ještě naplní; ale rozštěpení té hory bude součástí Jím způsobeného vysvobození Jeho tvrdě utlačovaného lidu. Ale to, že Jeho nohy znovu stanou na Olivetské hoře, odkud kdysi vstoupil do nebe, bude jasným svědectvím toho, že On skutečně bude v pokoji vlastnit celou zemi, jak nám to říká prorok.

Otázka: Je nějaké místo Písma, které by nám přesně označovalo, kdy a kde bude soudná stolice Kristova?

Odpověď (William KELLY): Velkou důležitostí soudné stolice Krista je, že každý svým časem a na příslušném místě bude zjeven a podá počet z toho, co činil, když byl (na zemi) ve svém těle. Svatí a hříšníci budou zjeveni v různých časových obdobích. Mám za to, že nebeští svatí budou zjeveni v nebi, krátce před svatební hostinou Beránka, tj. po delší době po našem vtržení do nebe, ale krátce předtím, než se s Kristem zjevíme ve slávě. Neboť co jiného by znamenalo, že nevěsta se připravila (srov. Zjev. 19,7.8)? Každému je tedy určeno místo pro zjevení se v Jeho království. Jen na tomto místě je zřejmá souvislost s předmětem otázky a je vzácné a jímající srdce, že budeme zjeveni právě tehdy. Zjevení zlých lidí bude před velkým bílým trůnem ve Zjevení 20. To však pro ně bude znamenat soud.

Otázka: Neučí nás Ev. Matouše 13,5.6, že věřící přesto může ztratit věčný život?

Odpověď (William KELLY): Nebyl by to věčný život, kdyby mohl být ztracen. Zvířecí život může skončit, avšak duše člověka je nesmrtelná, protože ji vdechl Bůh (1. Mojž. 2). Oč méně může být ztracen onen život, který věřící nejen bude mít, ale už ho má v Kristu, Božím Synu!

Co znamená vzejítí a „shoření“ toho, co bylo zaseto na kamenitou půdu, vysvětluje Pán ve 20. a 21. verši. Pouzí vyznavači Jeho jména mají před sebou jen jednu cestu zkázy:

1) Satan dělá překážky, aby Boží slovo neproniklo do srdce (19. verš);

2) tělo přijímá Boží slovo s radostí, tj. bez zkoušení svědomí před Bohem, a proto se ho, když přijdou zkoušky, stejně rychle zase vzdává (20. a 21. verš);

3) Strasti tohoto života a oklamání bohatství udušují Boží slovo. Je to svět (22. verš). Ale ten, kdo slyší s vírou, není už více kořistí satana, nýbrž nese ovoce, třebaže i tehdy mu tělo a svět mohou činit překážky, aby nenesl stonásobné ovoce.

Otázka: Kdo jsou osoby v Ep. Židům 6,4-6 a co znamenají jednotlivé verše?

Odpověď (Emil DÖNGES): U zmíněných osob, jejichž odpadnutí je považované za možné, jde o křesťanské vyznavače z židovstva. Z 9. verše je jasné, že to nebyli příjemci tohoto dopisu (epištoly). Poslyšme, co je o nich řečeno:

1) Byli jednou osvíceni a okusili nebeský dar. – Měli tedy světlo či poznání o tom, že to, co přineslo křesťanství, byl „nebeský dar“ a oni ho okusili. Avšak určitý dar někdo může jako takový poznat a okusit, aniž ho pro sebe učiní trvalým vlastnictvím.

2) Doslovně je řečeno, že „se stali účastnými Ducha Svatého“ (elbf. př.), přičemž u „Ducha Svatého“ chybí člen. Kdyby tam byl, znamenalo by to, že Duch Svatý si v nich osobně učinil příbytek jako pečeť toho, že se stali Božími dětmi (Gal. 4,6; Řím. 8,16) a jako „závdavek dědictví našeho, na vykoupení toho, co jím dobyto jest“ (Ef. 1,13.14). Toto se o pouhých vyznavačích nepraví. „Účastni Ducha Svatého“ znamená pouze, že byli přítomni působení a požehnání Ducha Svatého. Toto místo mluví o Duchu Svatém jako moci, která je přítomna v křesťanství, ale nemluví o Něm jako o „životě“.

3) Oni okusili – a to za působení a pod požehnáním Ducha Svatého – „dobrého Božího slova, a moci (elbf. př.: zázračných skutků) věku budoucího“ (5. verš). Také zde je pro ty lidi znovu příznačné slovo „okusili“. Mnozí ze světa dnes slyší vzácné evangelium, „dobré Boží slovo“, kázané v moci Ducha Svatého. Okoušejí je, abychom tak řekli, a jsou přítomnosti „Ducha Svatého účastni“, ale nejsou spaseni. Někdo může okusit určitý lék, ale nemusí ho spolknout, takže ten pak vůbec nemůže prokázat svou uzdravující sílu. Jak mnohé dítě nechce přijmout lék, ale vyplivne ho. A v tomto nebezpečí byli i oni lidé.

Chystali se vzdát se zase celého křesťanství jako něčeho klamného – opustit to jako něco, co je nepravdivé, a tedy „odpadnout“ a s mnohým očekáváním se vrátit zpět k židovství. Tím veřejně zavrhli jedinou možnost Božího spasení a ukřižovali jaksi „Syna Božího (pro sebe)“ jako falešného Mesiáše, to znamená, že znovu učinili totéž, co před nimi udělali Židé jako národ. Jestliže se tedy vzdali toho „nového“, tedy všechny prostředky, které Bůh použil, nezpůsobily nic. Nuže jestliže někdo udělal něco takového, ukřižoval sám pro sebe podle své vlastní vůle Božího Syna. Dříve patřil k tomu lidu (národu), který se provinil smrtí Božího Syna, avšak tím, že přijal křesťanské učení, uznal hřích, kterého se dopustil jeho národ, a uznal Pána Ježíše jako Mesiáše. Ale tím, že se znovu navrátil k židovství, dopustil se toho zločinu vědomě a s plnou vůlí.

Tak hrozné to bylo proto, že okusili a viděli „moci (= zázračné skutky) věku budoucího“, tj. tisíciletého království! Tyto divy ukazovaly na plné a slavné vysvobození, k němuž dojde v budoucích časech, až triumfující Mesiáš, Boží Syn, úplně zničí všechnu moc nepřítele. Nic z toho, co je řečeno o těchto Židech, neukazuje, že by byli Božími dětmi.

Pokud jde o slovo „obnoviti se“ (6. verš), můžeme mít právem za to, že toto slovo zde může znamenat pouze: „přivést zpět“ resp. „znovu přivést k pokání“. Avšak vůbec nemůže dávat pokání před „jiným“ Mesiášem jako Božím Synem, Pánem Ježíšem. A jestliže oni tedy od Něho odpadli a očekávali jiného Zachránce (Vysvoboditele), bylo nemožné (nemožné pro Boha i pro lidi), obnovit je k pokání, neboť jiný Mesiáš než sám Pán Ježíš nebyl a není.

Ale v 9. verši pisatel tohoto listu mluví o pravých věřících a nazývá je „milovaní“. O nich se nadál (podle elbf. př.: byl přesvědčen o) „lepších věcí a náležejících k spasení“. Oni dokazovali svou lásku k Jeho jménu, a Bůh jistě na jejich práci nezapomněl.

Myšlenky:

Nic se nevyrovná dovednosti ďábla, s níž dovede poskytovat dobré důvody pro zlé činy.

Aby nám Bůh mohl dát nové světlo, je třeba, aby náš praktický život byl na úrovni toho světla, které jsme už dostali předtím.

Když jsme chybili, ihned svou chybu vyznejme. Nevláčejme s sebou nevyřízené věci.

Maria pochopila, že potřebuje Pána více nežli On ji, zatímco Marta si myslela, že Pán ji potřebuje více nežli ona Jej.

Nezapomínejte, milí bratři, že ať jsou roztržky, které nepřítel – k našemu vlastnímu a hlubokému pokoření – rozsel mezi námi, jakékoli, naším svědectvím je jednota Kristova těla a že všechno, co by směřovalo k našemu přizpůsobování různým nezávislým sektám křesťanstva, by bylo naprostým popřením a ztrátou tohoto svědectví.

MILOST A PRAVDA

Ročník: 4 1995 číslo: 9-10

Stálí buďte, nepohnutelní!