Neznámý

„A opět všel do Kafarnaum po několika dnech. I uslyšeno jest, že by doma byl. A hned sešlo se jich množství, takže již nemohli se směstnati ani přede dveřmi. I mluvil jim slovo. Tedy přišli k němu nesouce ochrnutého, který ode čtyř nesen byl… A vida Ježíš víru jejich, dí ochrnutému: Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji… A děsili se všichni a chválili (elbf. př.: oslavovali) Boha.“

Tam, kde bydlí Ježíš, je spasení a požehnání. To zakusili lidé v Kafarnaum, když se Pán zase vrátil do domu, kde asi obvykle bydlel. Ihned se na to místo shromáždilo mnoho lidí, zvláště nemocných, bídných, sklíčených a toužících po spasení.

Blahoslavený je takový dům, který přijme Pána, a blahoslavené každé srdce, které se stane chrámem Jeho Ducha! Kdo srdcem miluje Pána a zachovává Jeho Slovo, má dokonce zaslíbení, že Otec a Syn učiní u něho příbytek (Jan 14,23). Jaký je to podíl, smíme-li v tomto světě plném sobectví, strádání, bídy a těžkostí okoušet lásku Otce a Pána – to je daleko víc, než mít všechnu slávu světa!

Takový dům, kde bydlí Ježíš, bude i dnes místem, kde se budou shromažďovat duše toužící po spasení a svatí. Podobá se hřejícímu krbu, který v zimě přitahuje prochladlé a shromažďuje je kolem sebe. Kéž by domy vykoupených byly takovými místy, kde každý, kdo vchází a vychází, zpozoruje a pociťuje nebeské ovzduší – slyší něco o Ježíši, který každému věřícímu dává spasení, pokoj, útěchu a pomoc; kde unavení a obtížení slyší slova milosti, která je přivádějí k odpočinutí.

Je špatné, mají-li v křesťanském domě první místo noviny nebo rozhlas (nemluvě o novější technice). Jak zarmucující musí být pro Pána, jestliže Jemu, který přece chce být duším vším a oblažovat je Svou přítomností, je upíráno první místo! Věřící v Betanii, Marta, Maria a Lazar, to nedělali. Milovali Pána celým srdcem. Okoušeli pak něco z Jeho milosti a lásky, slyšeli slova života a poznali Ho pak také jako Pána nad životem i smrtí, a tedy i v moci vzkříšení.

Z výše uvedených slov se dovídáme, že k Pánu byl přinesen ochrnutý, kterého nesli čtyři muži. Byl to těžký případ, avšak ne příliš těžký pro Božího Syna. Ten nemocný obdržel uzdravení a především směl z úst Pána uslyšet: „Synu, odpouštějí se tobě hříchové tvoji.“ Tedy i na zoufale těžké případy stačí moc Pána. Jaké je to potěšení pro všechny, kteří mají neobrácené děti a příbuzné, za něž dnem i nocí volají k Pánu o spasení jejich duší. Největší hříšník (Pavel – viz 1. Tim. 1,15) nalezl skrze Krista spasení, takže můžeme být přesvědčeni, že i všichni ostatní hříšníci, i kdyby klesli nevím jak hluboko a byli nepřítelem spoutáni silnými okovy, mohou být spaseni. Dělejme to jen jako ti, kteří přinesli ochrnutého k Ježíši a věřili, že ho může uzdravit. Vytrvejme v přímluvných prosbách za ně! Pán je uslyší a vyslyší!

Ti, kteří přinesli ochrnutého, byli ochotni sloužit. Ukazovala se u nich účast a láska a zároveň touha, aby Pán tomu nemocnému přinesl pomoc. Všichni vykoupení, protože zakusili tak velké spasení, by měli mít smysl a srdce pro zachraňování. Kde je láska k Pánu a k ztraceným, bude také pilnost a horlivá snaha o jejich spasení. Takoví věřící mají hluboký soucit s hříšníky, kteří ve své bídě a pod vládou ďábla tak těžce trpí. A jak se líbí Pánu, když svatí jsou připraveni také vzájemně si sloužit, když mohou těm, kteří procházejí nějakou těžkostí nebo velkým zármutkem, přinášet pomoc a potěšení. Všímáme si jedni druhých k podněcování se k lásce a k dobrým skutkům? (Viz Žid. 10,24.)

Tam, kde bydlí Ježíš, poznává člověk Jeho moc a milost, ale také se učí znát sám sebe. Nic si nepřičítá, nespoléhá na svou vlastní sílu, ale naopak si je vědom své bezmocnosti, a tak klade všechny věci a těžkosti s plnou důvěrou do Jeho rukou, neboť o Něm ví, co zpíváme:

Tam, kde bydlí Ježíš, není místo pro svár a závist, pro roztrpčení a žaloby, ale ani pro žádost světa nebo prázdné kratochvíle. Tam, kde je uskutečňována a okoušena Jeho přítomnost, nabývá život nebeského charakteru – tam se Pánu v srdci věřících hraje a zpívá i děkuje, tam Ho oni slaví a snaží se slovem i skutkem Ho oslavit. V takových svatých má Bůh zalíbení a podá jim o tom Své svědectví. Zda to už není předokoušení oné věčné radosti ve slávě?

Lekce z pouště – 2: Sin

Každý krok při našem putování po této zemi ukazuje naprostou nehodnost člověka a svrchovanou Boží milost. Celé izraelské shromáždění bídně reptá a říká Mojžíšovi: „Ó kdybychom byli zemřeli od ruky Hospodinovy v zemi egyptské, když jsme sedávali nad hrnci masa, když jsme se najídali chleba do sytosti! A teď vyvedli jste nás na poušť, abyste zmořili všechno shromáždění toto hladem.“ (3. v.)

Toto reptání bylo velice smutné, stejně jako hřích, který dnes tak snadno obkličuje věřícího (srov. Žid. 12,1). Člověk by si myslel, že když je před námi tak skvělá budoucnost, že už nebudeme žádostivě pohlížet zpět na svět za námi! Ale je tomu tak skutečně?

Jak Bůh odpověděl na to reptání? Úžasnou milostí! „I řekl Hospodin Mojžíšovi: Aj, já dám vám chleba s nebe jako déšť, a vycházeti bude lid a sbírati, což by postačilo na každý den…“ (4. v.)

A nyní je třeba zvlášť poznamenat, že sobota – Boží odpočinutí – byla dána před zákonem v souvislosti s tímto chlebem z nebe, který byl dán za potravu. Nejprve to bylo dáno Izraeli, ne jako nějaké přikázání, ani na základě zákona. Lid tu sedmého dne odpočívá a neznám ani jeden další příklad, kdy lid v sobotní den odpočíval. Je to skutečně velice zvláštní. Od Adama do Mojžíše, ano až do toho dne, o němž mluví 16. kapitola 2. Mojžíšovy knihy, tedy více než 1.500 let Duch Boží nikdy nepoužívá slovo sobota, ani kořen toho slova, ani jeho různé formy. Avšak zde, na poušti Sin, je sobota v dokonalé milosti Božím darem vykoupenému lidu. Bylo to tedy na základě milosti, dříve než byl dán zákon, že sedmého dne odpočívali. Později, jakmile se octli pod zákonem, Duch Boží již nikdy neopakuje ona slova: „I odpočinul lid v den sedmý“ (30. v.).

Nechtěl bych, abyste zapomněli, že Bůh dal Izraeli sobotu jen na základě toho, že byli vykoupeni, jak to čteme v 5. Mojžíšově knize 5,15: „Pamatuj, že jsi byl služebníkem v zemi egyptské, a vyvedl tě Hospodin, Bůh tvůj, odtud… Proto přikázal tobě Hospodin, Bůh tvůj, abys světil den sobotní.“ Sobota jim tedy byla dána proto, že byli vykoupeni, ale oni mohli odpočinout a okoušeli to odpočinutí teprve po nasbírání nebeské manny, a to na základě pouhé milosti. Byl to chléb z nebe! Kéž by ti, milý čtenáři, Duch Boží otevřel mysl, abys viděl, že v tom všem je obraz Krista – chleba života.

Je důležité, abychom dobře rozuměli tomu, že jediný základ, na němž Bůh dává provinilému hříšníkovi odpočinutí, je smírčí krev Krista, čehož předobrazem je fáze (velikonoční beránek). Ano, Bůh hledí na toho drahého Beránka, „který vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše. Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista“ (Řím. 4,25-5,1). „V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů“ (Ef. 1,7). Toto nám dává pokoj, a tento pokoj je darem pouhé Boží milosti. Jako byla sobota darem Boží milosti každému Izraelitovi, tak je i pokoj, Boží odpočinutí darem téže milosti každému věřícímu, který je vykoupen krví Krista.

Ale možná řekneš: „Je-li tomu tak, proč nevcházím do toho odpočinutí, proč tak málo okouším pokoj s Bohem?“ Uvažovaná lekce z pouště Sin je na to vážnou odpovědí: Manna byla předobrazem Krista jako chleba života. Vykoupení z Egypta se jí živili. Avšak museli jí každý den nasbírat určité množství.

Platí to i o tobě, milý čtenáři? Sbíráš každý den mannu – Krista – v Jeho vzácném Slově? Kdyby sis nenašel čas, abys snědl svůj každodenní hmotný pokrm, divil by ses pak, že bys brzo zeslábl a onemocněl? Jestliže nemáš čas sbírat drobty chleba života v drahém Božím slově, nemůžeš se divit, že tvůj duchovní život chřadne. Přečti si o tom slova Pána Ježíše! On říká: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikoli lačněti, a kdo věří ve mne, nebude žízniti nikdy“ (Jan 6,35). Nalézáš v Něm svou každodenní potravu?

Každý Hebrejský měl nasbírat jeden gomer – asi dva a půl litru manny; každý podle toho, kolik jí mohl sníst. Tomu, kdo měl velkou chuť k jídlu, nic nezbylo, a ten, kdo nasbíral mnoho, neměl nechávat žádný zbytek. S mannou to bylo jako s beránkem: každému se z něho dostalo tolik, kolik mohl sníst. Krev Beránka odpovídala nejhlubším potřebám spasení hříšníka, a tentýž Beránek jako chléb z nebe odpovídá každodenní potřebě naší duše.

Je jistě velice vzácné, můžeme-li se prvního dne v týdnu shromažďovat k rozpomínání na smrt Páně, k lámání chleba – k spatřování Ježíše, jeho obětovaného těla – a k pití kalicha, který představuje Jeho vylitou krev – a navíc oním jedním chlebem vyjadřovat jednotu Kristova těla. Jistěže je dobré setrvávat v tom. Ale vedle toho je také náš každodenní podíl: naše duše se stále potřebuje duchovně sytit Kristem. V tomto krátkém pojednání se nemohu více o tom šířit, a tak si jen, prosím, sami v souvislosti s tímto předmětem přečtěte Ev. Jana 6,30-71.

Jak jednoduchý je tento Bohem ukázaný obraz! Bůh dal chléb z nebe. Vykoupený Izraelita ho sbíral. Ležel tu jako „drobného cosi a okrouhlého, drobného jako jíní na zemi… Tak sbírali každého jitra… byl bílý a chuť jeho jako koláče s medem“ (2. M. 16,14.21.31.). Jak krásný je to obraz Krista, Krista bez poskvrny, tak malého, tak pohrdaného v očích světa! Ale když Boží dítě brzy ráno sbírá mannu, onu duchovní „rosu“, jak osvěžující je, když Duch Boží v požehnaném Božím slově zjevuje takto naší duši Ježíše!

A Bůh jim jí dal dost i na sobotu, takže toho dne mohli odpočívat. Bůh dává takové odpočinutí i tobě, milý věřící čtenáři. Ty ho neokoušíš? Ty neodpočíváš? Pak jen proto, že jsi nenasbíral dost manny – dvojnásobný díl. Čti pilněji Boží slovo! Přemýšlej více o Kristu. Jestliže Izraelita mohl říkat: „Co (hebrejsky: „man“) je toto?“ můžeš i ty říkat: „Co je toto? – Kristus, můj díl!“ Protože Bůh jim dal dvojnásobné množství, které mohli sníst, sedmého dne odpočívali. Podobně když nám Bůh dal Svého milovaného Syna, zahrnuje nás požehnáními a neomezuje se na to, aby nám dával to nejnutnější.

Oni tedy odpočívali skrze danou milost, nikoli skrze přikázání, jako i my odpočíváme v Kristu – skrze milost, nikoli skrze skutky. Někteří však nevěřili a vyšli ven hledat mannu, ale žádnou nenalezli. Tak tomu bývá i s námi, kdykoli se řídíme svými vlastními myšlenkami a zanedbáváme onen věčný Boží dar.

Byl velký rozdíl mezi tím, jestliže někdo sobotu měl anebo jestli odpočíval. Podobný rozdíl je v tom, má-li někdo pokoj s Bohem, anebo se z toho pokoje raduje. Chtěl bys okoušet vzácné odpočívání v Bohu? Nuže sbírej mannu, syť se Kristem. Duch Svatý vezme věci, které jsou Krista, a bude tě jim vyučovat. Chtěl bys odpočívat? Pak nezarmucuj Ducha Svatého, kterým jsi zapečetěn.

Chuť manny byla jako koláče s medem. A co je tak sladké chuti Božího dítěte jako obecenství s Kristem skrze Ducha Svatého? Hledej jen, milý křesťane, toto svaté, vzácné okoušení obecenství se srdcem Krista! Raduje se tvé srdce z vyhlídky, že budeš navěky s Pánem? Pak se už nyní opravdu snaž mít s Ním v duchu mnoho obecenství, pokud jsi ještě na této zemi.

Selected Writings of Charles Stanley, Addison (USA), 1983, sv. 2, str, 100-104; ME 1925/117-121; HF 1970/124-128

Myšlenky o 84. Žalmu

„I ten vrabec nalezl sobě příbytek a vlaštovice hnízdo, v němž by schránila mladé své… oltáře tvé, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj“

V tomto verši je dojemným způsobem ukázáno na něžnou péči, kterou Bůh prokazuje i nejmenším ze Svého stvoření. Žalmista jim závidí tyto výsady, poněvadž se sám nalézá ve vyhnanství. Věřící nalézá svůj domov a dokonalé odpočinutí v Božích oltářích, anebo, přesněji řečeno, ve velkých pravdách, které ony představují. Přesto však jeho důvěra v Boha stoupá a sílí poznáváním Jeho péče, která sahá až do nejmenších podrobností a pamatuje na všechno. Vzbuzuje v něm mimořádný obdiv. „Bůh dává,“ píše krásně jiný pisatel, i tomu, který je ze všeho ptactva nejméně ceněn, nalézt příbytek, a jiné, nejneklidnější, najít hnízdo. Jakou důvěru by nám to mělo vštípit! Jaké odpočinutí by nám to mělo dát! Jistě, jaké blahé odpočinutí zakouší taková duše, která se předává stále bdělé, něžné péči Toho, jenž se tak nesmírně stará o potřeby Svého stvoření! Víme, co vše je obsaženo ve slově „hnízdo“, stejně jako ve slově „příbytek“. Zda to není místo úplného bezpečí, přístřeší před bouří a nepohodou, útočiště před zlými věcmi, ochrana před vším, co by mohlo způsobit nějakou škodu – místo k odpočinutí, kde se můžeme cítit šťastni a naprosto bezpečni?

Ale nezapomínejme, že tito ptáci obdaření takovými přednostmi neznají Toho, od Něhož přichází všechna ta přívětivost, neznají ani Jeho srdce, ani Jeho ruku. Těší se tak mnohým opatřením Jeho něžné péče. On myslí na všechno, co oni potřebují, a přesto mezi nimi a jejich velkým Dárcem není žádné obecenství. Můžeme se z toho něčemu naučit. Nikdy nemáme být spokojeni s pouhým navštěvováním takových míst požehnání a velebení, ani s okoušením určitých výsad, které tam máme. Musíme spět v Duchu výše a skrze Ježíše Krista, našeho Pána, vyhledávat přímé spojení s živým Bohem, toužit po okoušení přímého obecenství s Ním. Srdce Davida se obracelo přímo na Boha (Ž. 63). Také v 84. Žalmu se praví: „Srdce mé i tělo mé pléše k Bohu silnému živému“ (3. v.).

Ale abychom lépe pochopili duchovní význam Božích oltářů, podívejme se do izraelského tábora na poušti.

Na cestě ke svatyni se setkáváme s obětí za hřích. Ta bývala spalována na popel za stany. Hřích, jímž obrazně bylo obtíženo obětní zvíře, byl tam ohněm úplně spálen. Byl to předobraz Krista jako Toho, který hříchu nepoznal, avšak byl za nás učiněn hříchem. Celá otázka hříchu byla vyřízena na kříži. Tam byl souzen a odsouzen hřích v naší přirozenosti spolu s tak mnohými hříchy našeho života – všechna naše vina byla zahlazena. Krev oběti za hřích byla vnesena dovnitř za oponu a tělo spáleno venku za stany. V Ep. Židům (13,11.12) čteme v souvislosti s tou obětí: „Neboť kterých zvířat krev vnášena bývá do svatyně skrze nejvyššího kněze, těch pálena bývají těla venku za stany. Proto i Ježíš, aby posvětil lidu svou vlastní krví, venku za branou trpěl.“

Opusťme nyní oběť za hřích a vstupme na nádvoří (do předsíně) stánku úmluvy. První, co zde upoutá náš zrak, je měděný oltář čili oltář zápalů, nazvaný tak podle toho, že na něm byly Bohu obětovány celozápaly či zápalné oběti. Zápalná oběť byla oproti oběti za hřích „oběť ohnivá, spokojující (elbf. př.: líbezné vůně) Hospodina“ (3. M. 1,9). Tak i Ježíš, neposkvrněný Beránek, byl líbeznou vůní Hospodinu. Jako u oběti za hřích, také zde obětující osoba se vložením rukou učinila s obětí zajedno, avšak ne proto, aby přenesla svůj hřích na oběť, nýbrž aby se stala účastnou příjemnosti té oběti před Bohem. Čteme: „A vloží ruku svou na hlavu oběti zápalné, i bude příjemná jemu k očištění jeho“ (3. M. 1,4). Toto učinění se zajedno obětujícího s obětí nám velice zřetelně ukazuje jednotu věřícího s Kristem v Jeho smrti a v celé příjemnosti Jeho oběti před Bohem. Celá oběť stoupala vzhůru k Hospodinu jako líbezná vůně. Neskonalá Boží svatost, spravedlnost a láska se tu sytily zápalnou obětí: „Proto mne Otec miluje, že já pokládám duši svou (elbf. př.: život svůj), abych ji zase vzal“ (Jan 10,17).

Věřící je zajedno se zemřelým a vzkříšeným Kristem. Byl přijat v tom Milovaném. Jakmile je tato pravda uchopena, duše okouší neochvějný pokoj s Bohem. Odpočívá jakoby v oltáři a s hlubokou, blaženou radostí volá: „Oltáře tvé, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj“! (4. v. elbf. př.). Ne že by Židé někdy měli to, co nazýváme neochvějným pokojem; „neboť nemožné jest, aby krev býků a kozlů shladila hříchy“ (Žid. 10,4). Avšak co nemohly způsobit tyto oběti, to učinil Kristus. „Neboť jednou obětí dokonalé učinil navždycky ty, kteří posvěceni bývají“ (Žid. 10,14). Nám je nyní zjeven duchovní význam předobrazů. „Neboť tma pomíjí, a světlo to pravé již svítí“, píše Jan (1. Jan. 2,8). Výrazy „oltáře“, „svatyně“, „stánek“ mají pro křesťana mnoho poučného a jsou předobrazem toho, co je spojené s naším křesťanským postavením a požehnáním. Vždy ale je lépe prozkoumávat stín z jeho skutečného předmětu, než obráceně předmět pomocí jeho stínu.

Ale zda není mnoho věřících, kteří na obrazné cestě k stánku nedošli dál než k oběti za hřích? Podobni celníkovi (publikánovi) z Evangelia stojí zdaleka a volají: „Bože, buď milostiv mně, hříšnému!“ (Luk. 18,13). V nejlepším případě doufají, že jim byly odpuštěny hříchy, avšak jasno a jistotu nemají. Namísto aby v plné jistotě víry šli blíž, zůstávají stát venku. Nerozumějí vzácnému obrazu zápalné oběti. Nemohou říci s apoštolem: „Který vydán jest pro hříchy naše, a vstal z mrtvých pro ospravedlnění naše“; anebo: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož i přístup měli jsme vírou k milosti této, ve které stojíme. A chlubíme se nadějí (elbf. př.: v naději) slávy Boží“; anebo: „Proto není již žádného odsouzení těm, kteří jsou v Kristu Ježíši“ (Řím. 4,25; 5,1.2; 8,1). Toto je postavením pravého křesťana. Dává srdci dokonalé odpočinutí. Je ospravedlněn, má pokoj s Bohem, stojí pevně v milosti a čeká na slávu. Smrt, hřích, satan, soud, tělo, svět – to vše je za ním a před ním se otevírá blažená budoucnost, zjevení Boží slávy. „Chlubí se v naději“ nejen slávy, nýbrž „slávy Boží“. Vůbec není vyjádřením pokory, jestliže některý věřící, stoje zdaleka, stále volá k Bohu o milost, anebo se zdržuje, podoben malomocnému, venku za stany; je to naopak snižování významu Pána a působení křivdy sobě samému. Pán nám přece dovoluje, ba dokonce si přeje, abychom odpočívali v Jeho dokonaném díle, u měděného oltáře, a abychom se Mu klaněli v líbezné vůni u zlatého oltáře.

Dále přicházíme k měděnému umyvadlu. Stálo mezi měděným oltářem a vchodem do stánku úmluvy. Podstatu či pravou skutečnost tohoto stínu nalézáme v Ev. Jana 13. Při zasvěcování kněze bylo v tom umyvadle umyto celé jeho tělo. Toto umytí se stalo jen jedenkrát, nikdy se pak již neopakovalo. Je obrazem znovuzrození. Jsme spaseni podle Božího milosrdenství „skrze obmytí druhého narození (= znovuzrození), a obnovení Ducha Svatého“ (Tit. 3,5). Je možné, že budeme muset být více než jednou napraveni, ale znovuzrozeni můžeme být jen jedenkrát.

Pro každého, kdo chce přistupovat k Bohu, je první a naprosto nutnou podmínkou znovuzrození. Nejprve musíme být dáni „do pořádku“, co se týče naší přirozenosti; teprve potom může být řeč o našem praktickém chození k Boží cti. „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vjíti do království Božího“ (Jan 3,5). Působení Ducha Svatého v nové přirozenosti nemůžeme sledovat ani vysvětlit, avšak to nás nemusí mást, ani naplňovat pochybami. Boží slovo mluví v té věci naprosto jasně. Člověk, který uvěřil v Krista Ježíše, je umyt, cele vykoupán aneb očištěn ve znovuzrození a schopen sloužit Bohu a blížit se k Němu s klaněním.

Když kněží byli takto patřičným způsobem zasvěceni, umývali si pak v umyvadle už jen ruce a nohy; toto však dělali vždycky, kdykoli měli konat nějakou službu, anebo když měli přistupovat a klanět se. Dobře se nad tím, milý čtenáři, zamysleme! Je to myšlenka velice praktického významu: kdykoli měli kněží konat nějakou službu anebo měli přistupovat a klanět se, museli si umýt ruce a nohy. Být znovuzrozen samo o sobě nestačí ještě k službě Bohu a k velebení, podobně jako k tomu nestačí ani plná jistota odpuštění všech hříchů a přijetí u Boha; musí tu být i osobní čistota a bezúhonnost, srdce musí být zasvěcené Bohu, protože v opačném případě je obecenství s Ním přerušené. Svatost náleží (sluší) Božímu lidu, službě, velebení, Božímu domu navěky. Ani doba, ani okolnosti nemohou nějak změnit tuto zásadu: „Bude jim ustanovení toto věčné“ (srov. Ž. 93,5; 2. M. 30,21).

Pod pohrůžkou trestu smrti si museli kněží podle Božího ustanovení vždy znovu umývat ruce a nohy ve vodě umyvadla. Sami si někdy možná mysleli, že to není třeba, přesto to museli udělat. Nestačila k tomu ani jakákoli voda, nýbrž musela to být voda z měděného umyvadla. Zde se znovu setkáváme s vážným poučením pro nás, jako vůbec sotva je nějaký jiný předobraz, v němž by bylo tak mnoho praktického naučení, jako právě v měděném umyvadle. Učíme se tu, že žádný lidský prostředek, lidské názory či snahy, i kdyby se zdály sebechytřejší a sebekrásnější, nám nemohou dát to, co nás činí způsobilými k Boží službě a ke klanění se Bohu.

Ruce a nohy jsou charakteristické pro naše skutky a cesty, pro naši činnost a pro náš praktický život. Chceme-li jít šťastni s Bohem, musí být oboje zkoušeno Božím slovem. „Jakým způsobem očistí mládenec stezku svou? Takovým, aby se choval podle slova tvého“ (Ž. 119,9). Boží slovo, skrze něž světlo a moc Ducha Svatého působí, odpovídá předobraznému používání měděného umyvadla. Jde tu o „umývání vodou skrze slovo“ (Ef. 5,26 elbf. př.). – Přestože jsme byli jednou úplně umyti, cele obnoveni, jestliže dovolíme, aby se v našich činech a cestách objevily věci, které Boží slovo odsuzuje, mizí svěžest a síla našeho charakteru křesťanů. Je skutečně nutné, abychom se nad tím zamysleli! Jak často se stává, že malými, nepatrnými podněty bývá náš zrak odkloněn od Krista a že zapomínáme na krev smíření a na vodu očištění! Výsledkem pak je přerušení obecenství, duchovní slabost a nakonec dokonce obavy a pochybnosti všeho druhu. Za takových okolností se jen těžko lopotíme s nějakou službou, které se možná vědomě nechceme veřejně vzdát. A jak často může taková ztrnulost velice škodlivě působit i na jiné!

Protože důležitost tohoto předmětu nikdy nemůže být dost ceněna, uveďme zde celé příslušné místo: „Mluvil také Hospodin k Mojžíšovi, řka: Uděláš i umyvadlo měděné k umývání a podstavec jeho měděný, a postavíš je mezi stánkem úmluvy a oltářem, a naleješ do něho vody. A umývati budou z něho Aron i synové jeho ruce své i nohy své. Když vcházeti budou do stánku úmluvy, umývati se budou vodou, aby nezemřeli, aneb když by měli přistupovati k oltáři, aby sloužili, a zapalovali oběť ohnivou Hospodinu. I budou umývati ruce i nohy své, aby nezemřeli. A bude jim ustanovení toto věčné, jemu i semeni jeho po rodech jejich“ (2. M. 30,17-21).

Moc a předobrazný význam těchto vážných varování se zdají být vyjádřeny v oněch málo slovech, která Pán kdysi pověděl Petrovi: „Neumyji-li tebe, nemáš dílu se mnou“ (Jan 13,8). Je pozoruhodné, že Pán neříká: „Nemáš dílu na mně“, nýbrž „nemáš dílu se mnou“. Nejde totiž o život v Kristu, nýbrž o obecenství s Ním. Význam tohoto obrazu je jasný: tím že jako obrácení procházíme tímto světem plným pokušení a hříchu, se poskvrňujeme a jenom Kristus, náš velký Nejvyšší kněz a Zástupce, nás může očistit. My Mu však musíme naše poskvrny otevřeně a bez zatajování vyznat. Musíme své zašpiněné nohy položit do Jeho rukou, aby je mohl umýt a osušit lněnou látkou, kterou je přepásán. Před Ním nemůžeme mít žádná tajemství. Stav našich nohou jasně ukáže, kde jsme byli. Dovolovat si vědomě něco nebo svolit k něčemu, co se příčí Jeho vůli, ať v myšlenkách, slovech nebo v činech, znečišťuje naše svědomí, je překážkou našemu obecenství a oslabuje naši duchovní sílu. Avšak i při vší velké slabosti a častém klopýtání – třebaže se snažíme být bdělí – nezapomínejme na požehnanou, uklidňující pravdu, že Kristus se nám stal svatostí (nebo: posvěcením – 1. Kor. 1,30; elbf. př.).

On ovšem vstoupil na nebe, ale i tam na nás myslí. Sláva té horní svatyně ani neodpoutává Jeho srdce od nás, ani Mu nebrání sloužit nám v našich potřebách. On „miloval církev, a vydal sebe samého za ni, aby ji posvětil, očišťuje ji omýváním vodou skrze slovo“ (Ef. 5,25.26 elbf. př.). Toto při nás koná nyní, třebaže se nalézá ve slávě. Zdrojem veškeré Jeho činnosti je láska. Koná tu službu ochotně a rád, aby dosáhl cíle, který má na zřeteli. Jeho láska se nikdy neunavuje, přes všechnu naši nedbalost nebo dokonce necitlivost. Před Boží tváří jsme očištěni Jeho drahou krví a On se nyní snaží udržovat nás ve Svém obecenství a v službě pomocí vody očištění. Oboje, krev i voda, vytekly, jak víme, z Jeho probodeného boku. Jak požehnané je pro nás toto ovoce Jeho smrti!

Neměly by naše každodenní zkušenosti sloužit k tomu, aby se naše láska k Pánu prohlubovala, aby On se nám stával vždy vzácnějším a dražším? Neměly by nás zároveň podněcovat k větší bdělosti a sebezapření, abychom Mu nedávali žádnou příčinu k zarmoucení? „Kdo praví, že v něm zůstává, má, jak on chodil, tak i sám choditi… A každý, kdo má tuto naději v něm, očišťuje se, jako on čistý jest“ (1. Jan. 2,6; 3,3). Jak bychom mohli jít svou cestou třeba jen jednu hodinu bez Něho? Ale jak často se stává, že se přistihneme při nedůstojných myšlenkách nebo pocitech, vůbec už nemluvě o takových činech! A přesto On se námi neúnavně zabývá, aby nás udržoval čisté, naprosto čisté – tak, jako je čistá Boží přítomnost, a v souladu s těmi vztahy, do nichž jsme byli k Němu uvedeni. Přepásává se k této ponížené službě, třebaže je v nebi; obnovuje obecenství a uděluje novou sílu k sloužení Bohu, a to skrze Slovo použité na nás Duchem Svatým. Jak úžasná, nedostižná to láska, jež nám přes všechnu naši slabost a nehodnost takto může sloužit! „Synáčkové moji, toto vám píši, abyste nehřešili. Pakli by kdo zhřešil, přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista, spravedlivého“ (1. Jan. 2,1).

Když nyní vstoupíme dveřmi stánku úmluvy, přicházíme k zlatému oltáři. Byly dva oltáře: měděný oltář a zlatý oltář. Na to jistě myslí žalmista, když říká: „Oltáře tvé, Hospodine zástupů, králi můj a Bože můj“! (Ž. 84,4). Oba byly zhotoveny z dřeva setim (tj. z akáciového dřeva) – obraz svatého, dokonalého člověčenství Pána Ježíše. Základem všeho Jeho díla pro nás jako i všech našich požehnání je, že Kristus se stal člověkem. Ten první oltář byl potažen mědí, druhý čistým zlatem. Měď (přesněji: mosaz, „slitina“ elbf. př.) je obrazem Boží spravedlnosti v jejím působení proti hříchu; zlato označuje tutéž spravedlnost, ale spíše v absolutním smyslu, než v tom, čím je ona sama v sobě, v Bohu. V obou oltářích spatřujeme Pána Ježíše, ale ze dvou odlišných hledisek.

Měděný oltář ukazuje na pokorného, poníženého Ježíše Nazaretského, jak se podle Své vlastní, svobodné vůle skrze věčného Ducha bez poskvrny obětoval Bohu. Boží svatost a spravedlnost, jak jsme již dříve uvedli, se s dokonalým zalíbením sytila touto obětí, a milost, bezmezná milost, proudí od Boha, který je spravedlivý, k prvnímu z hříšníků. Pro Boha je líbeznou vůní odpočinutí: „Bůh oslaven jest v něm“ (Jan 13,31). Zároveň zde vidíme základ úzkých vztahů věřícího k Bohu Otci, jeho přijetí u Něho a obecenství s Ním.

Ve zlatém oltáři vidíme toho kdysi poníženého Ježíše korunovaného ctí a slávou. Je v plné ceně a vzácnosti Své Osoby a Svého díla nahoře ve svatyni. Vždy je tam živ k orodování za nás (Žid. 7,25). Zlatý oltář je obrazem kněžského velebení. Je tam jako oběť přinášena líbezná vůně všeho, co je Kristus. Nejde tu o otázku odpuštění, osobního přijetí nebo posvěcení. Tyto důležité otázky, jak jsme viděli, jsou zodpovězeny jinde. Chvály, děkování a velebení stoupají k Bohu stále v souvislosti se zlatým oltářem. Naše modlitby a chvalozpěvy přicházejí před Boha v plné líbezné vůni, která vystupuje z páleného kadidla. Když svatý Boží oheň zkusil (zpruboval) jemně roztlučené kadidlo, nalézal jen nesmírnou líbeznou vůni vzácnosti Krista. V člověku Ježíši Kristu se nenalézalo nic jiného než dokonalost. Jeho Osoba, Jeho charakter, Jeho cesty – všechno, všechno je líbeznou vůní pro Boha, a Bohu dík, my jako Boží kněží, očištění velebitelé, smíme přistupovat a v chvalozpěvech a modlitbách můžeme nechávat stoupat vůni toho kadidla, která je tak libá a příjemná Božímu srdci.

Velebení a služba Slova

Všichni věřící, ať Židé nebo Řekové, otroci nebo svobodní, jak píše apoštol Pavel Korintským, byli pokřtěni v jednom Duchu v jedno tělo. Všichni jsou údy jednoho těla, Kristova těla, a každý jednotlivý úd má v onom těle takové místo, jak se to líbilo Bohu. Žádný si to místo nemůže najít sám, ani si nemůže své místo libovolně měnit, a jenom tam, kam ho Bůh postavil, může být užitečný a sloužit k prospěchu celému tělu. Tato pravda je nám známá už mnoho let, právě tak jako jiná, totiž že celé to jedno tělo je prodchnuté jedním Duchem, že všechny údy obepíná jeden svazek a že tuto jednotu Ducha máme ostříhat ve svazku pokoje.

Ale mezi učením a praxí může být velký rozdíl, ba nezřídka se mezi oběma ukazuje nápadný protiklad. Musíme si přiznat, že všichni jsme lidé, kteří chybují a mýlí se, a vždy znovu potřebujeme upozornění a napomenutí, chceme-li být v společném chození šťastní a mít požehnání a přejeme-li si oslavit Toho, k Jehož jménu býváme shromážděni.

Pokud jde o praktické vedení Duchem Svatým, jsou věci, kterým je možné naučit se jen opakovanou praxí. Teprve zkušenost nás upozorní na potřeby, na které může stačit jen přímé poučení Bohem. Pravda o přebývání Ducha Svatého v „těle“, v Církvi (Shromáždění), jako i o Jeho přítomnosti a vedení při shromážděních, je jistě jednou z nejdůležitějších pravd, jimiž se vyznačuje křesťanství. Popírání této pravdy v učení nebo v praxi je tedy bezpečným a vážným znakem úpadku. Jakmile nějaké seskupení křesťanů, i když se skládá jen z pravých věřících, uznává namísto vedení Duchem Svatým nějaké lidské vedení „duchovenstvem“, výborem, synodem, konferencemi anebo něčím podobným, anebo se řídí nějakou ustanovenou církevní šablonou a zřízením, nestojí už na půdě Boží pravdy a znemožňuje všem, kteří chtějí následovat jen Boží slovo a Boží vůli, aby s ním byli v obecenství. Zaujmout postavení oddělené od toho zla může být spojeno s všelijakými těžkostmi, ale každé věrné a pravdě poddané srdce tím nebude otřeseno ve svém přesvědčení, a také nebude v sobě cítit touhu vrátit se k nějaké lidské autoritě, jejímž zřízením křesťanská církev tak vážně chybila a hřešila.

Je ovšem možné, že pravda a důležitost přítomnosti Ducha Svatého je plně uznávána, a přesto se zapomíná, že je to skutečnost. Víra nutná k realizaci této skutečnosti nemůže být dost jednoduchá. Až příliš snadno ji však ztrácíme ze zřetele. Kdybychom vždy byli shromážděni s hlubokým vědomím, že sám Bůh je přítomen v našem středu, a kdyby toto vědomí v nás bylo živé po celou dobu, co jsme shromážděni, jaké požehnané účinky by se ukázaly, jaká svatá vážnost by spočinula na celém shromáždění! Je přece nepopíratelnou skutečností, že jako byl Kristus kdysi skutečně na zemi se Svými učedníky, že Duch Svatý nyní přebývá ve věřících, a tam, kde se věřící jednoduše shromažďují kolem Pána, je přítomen v jejich středu.

Tuto přítomnost ovšem nevnímáme svými vnějšími smysly, naše oko nevidí Ducha Svatého, jako učedníci kdysi viděli Pána Ježíše. Kdyby tomu tak bylo, jaká vážnost by ovládala naše srdce! Jaké svaté ztišení, jaká uctivá pozornost, jaké požehnané čekání na Něj by bylo výsledkem! Jistě, jakýkoli spěch, každý neklid a marnivý sklon chtít nějak vyniknout, dostat se do popředí a něco znamenat, by zmizely. Ale nyní se ptám: Měla by skutečnost, že Duch Svatý je přítomen, mít na nás menší vliv, protože je věcí víry a nikoli vidění? Je On, protože neviditelný, „méně“ skutečně přítomen? Tento ubohý svět Ho nemůže přijmout, „neboť nevidí ho, aniž ho zná“, ale máme snad my zaujmout stanovisko světa a vzdát se své výsady? Pán Ježíš říká: „Já prositi budu Otce, a jiného Utěšitele dá vám, aby s vámi zůstal navěky, toho Ducha pravdy, jejž svět nemůže přijmout. Neboť nevidí ho, aniž ho zná, ale vy znáte jej; neboť u vás přebývá, a ve vás bude“ (Jan 14,16.17).

„Ale vy znáte jej.“ Kéž by to bylo u nás všech víc skutečností! Čeho se nám v dnešní době zvlášť nedostává, je právě víra v Jeho osobní přítomnost. Jistěže jsme všichni zažili chvíle, kdy byla respektována Jeho přítomnost v našem středu. Jak požehnané byly takové hodiny! Jestliže došlo k tichým přestávkám, tedy tyto byly stráveny ve vážném očekávání na Boha – nikoli neklidným přemítáním, který bratr se asi nyní bude modlit anebo bude mluvit, ani listováním v Bibli nebo ve zpěvníku, aby bylo nalezeno něco vhodného k přečtení nebo k zazpívání; tím méně pak úzkostlivými myšlenkami, co si přítomní asi budou myslet o déle trvajícím tichu. Byl tu Bůh, a srdce se zaměstnávala Jím. Kdyby byl někdo v té chvíli otevřel ústa jen proto, aby přerušil mlčení, bylo by to považováno za skutečný rušivý zásah.

Jak naprosto jiný však byl dojem, když ticho bylo přerušeno modlitbou, která vyjadřovala pocity a přání shromážděných, anebo zvolením písně, kterou všichni mohli zpívat s celou duší, anebo Božím slovem, které se s mocí a pomazáním obracelo na jejich svědomí a srdce! Třebaže při volbě písní, při modlení a mluvení byly činné různé osoby, celé shromáždění cítilo, že všechno řídil „jeden a týž Duch“ tak, jako by se ony osoby napřed o tom domluvily a každému jednotlivci určily příslušné místo a službu. Byl to Duch Svatý, který působil skrze různé údy těla, podle jejich místa, které jim přidělil, aby odpověděl na potřeby shromáždění anebo vyjádřil jejich velebení.

Proč by tomu tak nemělo být vždy? Opakuji: Přítomnost Ducha Svatého je hotová skutečnost, ne pouze nějaké učení, a vzhledem k našim shromážděním je sotva nějaká skutečnost, která by měla větší význam, než právě tato. Přítomnost Ducha Svatého neznamená jen, že shromáždění nesmí být řízeno podle nějakého lidského, předem daného uspořádání; jestliže On je přítomen, nemá v něm nikdo zaujmout místo, které On mu nepřidělil a k němuž ho neuzpůsobil. Poněvadž On je přítomen, je to On, jenž také chce shromáždění řídit; a v tom právě záleží tolik diskutovaná svoboda služby, že Duch Svatý může působit, skrze koho chce. Tato svoboda nejenže bývá zničena tím, že jediná osoba řídí všechno, nýbrž i tehdy, jestliže více osob se spojí, aby převzaly vedení shromáždění. V obou případech jednají lidé, možná s nejlepším úmyslem, protože se domnívají, že to mohou dělat; namísto aby ono vedení přenechali Duchu Svatému a podřídili se Jeho vůli, vstupují na Jeho místo a řídí se svými myšlenkami.

Skutečná, jednoduchá víra dává všechny takové věci na správné místo. A jak z mnohé zkušenosti víme, nikdy nebude zahanbena. Nevede nás například k tomu, abychom chtěli mlčet a zdržet se činnosti, protože je přítomen ten či onen bratr. Je pravda, že nikdo nemá hledat jen svých věcí, nýbrž má přihlížet i k těm, které jsou někoho jiného (Fil. 2,4), avšak nesmí to vést k tomu, aby se některé osobě nebo některému daru přičítal příliš velký význam. Kéž bychom tedy vždy respektovali přítomnost Ducha Svatého tak, aby nikdo neotevřel ústa, leč pod Jeho vedením a působením, a aby bylo vzdáleno všechno, co se nehodí k Jeho a k Ježíšovu jménu, které nás shromažďuje!

V souvislosti s uvedenou poslední myšlenkou připomeňme ještě jedno místo ve Starém zákoně. Zní takto: „Ostříhej nohy své, když jdeš do domu Božího, a buď hotovější k slyšení nežli k dávání obětí bláznů; neboť oni neznají toho, že zle činí. Nebývej rychlý k mluvení, ani srdce tvé k vynášení slova před obličejem Božím, poněvadž Bůh jest na nebi a ty na zemi; proto nechť jsou slova tvá nemnohá“ (Kaz. 5,1.2). Milost, v níž stojíme, nám darovala volný přístup k Bohu, avšak přesto nesmíme zapomínat, že Ten, kterého vzýváme jako Otce, je svatý Bůh. Budeme-li na to myslet, ochrání nás to před jakoukoli neuctivostí a unáhleností. Budeme se varovat zneužít svou svobodu, ať už ve styku s Bohem, anebo v Jeho službě vůči druhým. Jistě, jestliže věřící za doby Starého zákona si měl připomínat, že Bůh je v nebi, on však na zemi, tedy pro nás vědomí, že jednak ve svém středu máme Boha Ducha Svatého, a dále že smíme vstupovat do svatyně v nebi, je mnohem důležitějším důvodem k svaté nesmělosti a k zbožné bázni.

Při vší důležitosti učení o přítomnosti a působení Ducha Svatého ve shromáždění nesmíme je zaměňovat s učením o osobní přítomnosti Pána Ježíše ve shromáždění, kde jsou dva nebo tři shromážděni k Jeho jménu.

Mnozí si myslí, že Pán je ve shromáždění přítomen skrze Svého Ducha a nedělají rozdíl mezi osobní přítomností Pána a osobní přítomností Ducha Svatého. Duch Svatý rozdává a řídí.

Pán říká o Utěšiteli, Duchu pravdy: „… nebude mluviti sám od sebe (elbf. př.: sám ze sebe)… On mne oslaví; neboť z mého vezme (elbf.: obdrží), a zvěstovati bude vám“ (Jan 16,13.14). Pán přece také zaslibuje, že sám bude přítomen tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni k Jeho jménu. Je uprostřed těch, za které se vydal. Naproti tomu Duch Svatý byl dán. Sám se nedal ani nevydal.

V Mat. 18,20 Pán Ježíš nepraví: „Kdekoli shromážděni jsou dva neb tři ve jménu mém, tu je Duch Svatý uprostřed nich“ (i když i toto je požehnané), nýbrž: „tu jsem já uprostřed nich“. V 1. Kor. 12,4-6 (jako též v Efez. 4,4-6) nalézáme Ducha, Pána a Boha: „Jsou rozdílnosti darů milosti, ale tentýž Duch; a jsou rozdílnosti služeb, ale tentýž Pán; a jsou rozdílnosti působení, ale tentýž Bůh, který působí všechno ve všech“ (elbf. př.). Služebníci dostali své dary rozdávané Duchem a konají svou službu pod Jeho vedením; ale jako služebníci se nalézají pod autoritou svého Pána, a není Jím Duch, nýbrž Pán Ježíš. Tito služebníci jsou služebníci Pána.

Je pozoruhodné, že Pán Ježíš v Mat. 18,18-20 nemluví o Duchu Svatém. Jde tam o autoritu Pána Ježíše jako Pána, o Jeho jméno, o Jeho osobní přítomnost. Není pochyb, že to vše je uskutečňováno skrze vedení Duchem Svatým, ale nejsme shromážděni ve jménu Ducha Svatého, ani nejsme shromážděni kolem Něho jako středu. Jestliže myslíme jen na přítomnost Ducha Svatého, ztrácíme pravdu o osobní přítomnosti Pána ve shromáždění a cítíme se nuceni dělat pánem Ducha Svatého. Naproti tomu není možné vlastnit pravdu o osobní přítomnosti svrchovaného Pána, abychom zároveň neměli pravdu o přítomnosti a působení Ducha, který rozdává od svrchovaného Pána.

Kéž bychom si více byli vědomi, že Pán je tu jako pán že my jsme zde s Ním! Jakým slavnostně vážným vlivem by to působilo na naše srdce a jaká jistota by pak byla výsledkem i jaký klid! Jakou svobodu a volnost by pak měl Duch Svatý, aby nám rozdílel Kristova požehnání, tím že bere to, co patří Pánu, a zvěstuje nám!

Než povím něco o vzdělávání Církve skrze Bohem udělené dary, chtěl bych uvést výňatek z rozhovoru, který před časem vyšel tiskem a pojednává o tomto tématu:

A.: Slyšel jsem, že tvrdíte, že každý bratr může ve shromáždění věřících učit.

B.: Jste nesprávně informován; takovým tvrzením bych přímo popíral, co se mi jeví tak neobyčejně důležité, totiž přítomnost a vedení Ducha Svatého. Nikdo nemůže učit, leč když mu Pán k tomu udělil dar.

A.: Dobrá, ale přece se domníváte, že každý bratr, má-li k tomu schopnost, má právo mluvit ve shromáždění?

B.: Rozhodně ne! Takové právo nemá žádný člověk. Jenom Duch Svatý má právo působit, a to skrze koho On chce. Člověk, i kdyby měl přirozený řečnický dar, ale nemůže-li „se bližnímu líbit pro vzdělání“ (Řím. 15,2), jestliže neobdržel nějaký dar milosti „ke vzdělávání církve“ (1. Kor. 14 např. 6. verš), není povolán mluvit ve shromáždění. Jestliže to přesto dělá, projevuje tím jenom svoji svévolnost a zarmucuje Ducha Svatého. Služba takového věřícího bude také naprosto prázdná, neplodná.

A.: Byl byste tak laskav a vysvětlil mi trochu blíže vaše názory na tuto věc?

B.: Mé názory? Považujete za můj názor, když věřím, že protože Církev patří Kristu, On jí také dal dary, skrze které ona jedině může být vzdělávána a správně vedena?

A.: Nikoli, připouštím, že je to správné a rád bych, aby se v Kristově Církvi projevovala větší snaha o tyto dary.

B.: Boží slovo nás v 1. Kor. 12,11 poučuje: „To vše působí jeden a týž Duch, (tím že) rozděluje každému obzvlášť, jak ráčí (tj. jak On chce).“ Z toho plyne, že nejmenším darům mají být otevřeny dveře stejně jako největším, a dále že dar některého bratra by rozhodně neměl být překážkou k působení daru jiného bratra.

B.: Říkáte, že je to samozřejmé. Ale cožpak ve velkých státních církvích anebo v některé z menších křesťanských korporací se uskutečňuje, čemu nás učí 1. Kor. 14? Dovolte mi, abych v souvislosti s tím ještě řekl, že žádný dar nepotřebuje čekat na uznání anebo dokonce slavnostní potvrzení Církví, než může prakticky působit. Je-li od Boha, Bůh sám ho také doporučí a potvrdí, a na Církvi je jen, aby ten dar vděčně uznala.

A.: Chcete tím říci, že vůbec neexistuje nějaký zřízený (duchovní) úřad?

B.: Myslíte-li tím, že ti, kteří od Boha obdrželi dary k vzdělávání nebo k vyučování, se vyskytují v každém shromáždění jen v omezeném počtu, a jsou věřícími uznáváni, pak s tím souhlasím. Jestliže tím však rozumíte nějaký výsadní (duchovní) úřad, k jehož vykonávání nebo spravování jsou oprávněné jen jednotlivé osoby, které zaujímají místo učitelů tak výhradně, že praktické uplatnění nějakého jiného daru by se jevilo jako porušení platného pořádku, musím vaši otázku zodpovědět rozhodným „ano“.

B.: Mimo jiné na Skutcích ap. 13,1. Z toho místa vidíme, že v Antiochii bylo jen pět osob, které Duch Svatý uznával za proroky a učitele: Barnabáš, Šimon, Lucius, Manahen a Saul. Bezpochyby těchto pět mužů byli lidé, od nichž se ve shromáždění věřících očekávalo, že budou mluvit a učit. Jejich služba byla jako taková uznávána, avšak nebyla to nějaká výsadní služba, protože když Juda a Sílas přišli do Antiochie, mohli bez jakýchkoli těžkostí zaujmout své místo mezi jinými (kap. 15.32), počet uznávaných učitelů se prostě zvětšil.

A.: Ale co myslíte o zvolení písně, o vyslovení modlitby nebo o přečtení nějakého místa z Písma? Přitom přece nezáleží na nějakém zvláštním daru?

B.: Jistěže ne, ale také tyto věci, jako vše jiné, by se měly dít pod vedením Ducha Svatého. Je hluboce zarmucující a nemůže to zůstat bez škodlivých následků, jestliže někdo jen proto, že ho právě napadla ta či ona píseň, tu píseň navrhne, anebo jestliže přečte určitý oddíl Písma či svévolně pronese nějakou modlitbu. Každý jednotlivý z těchto činů by se vždycky měl uskutečnit s vědomou závislostí na vedení Duchem Svatým. Avšak jestliže někdo ten či onen čin provede a na takové vedení nedbá, jedná troufale. Ten, kdo aspoň trochu rozumí, co je pravé obecenství, také bude vědět, jak vážnou věcí je usměrňovat někam shromáždění volbou písně, modlitbou apod. Obrátit se na Boha jménem shromáždění (Církve), anebo navrhnout (zvolit) nějakou píseň, aby tím byly před Bohem vyjádřeny právě existující pocity a postavení srdce shromáždění, jsou jistě činy, které vyžadují přímé vedení z Boží strany.

Duch Svatý nikdy neopustí toho věřícího, jehož tělo pokládal za hodné, aby Mu sloužilo jako chrám. Jestliže však věřící dovolí tělu hříchu – staré přirozenosti, aby byla činná, je Duch Boží zarmoucen.

Přebývá ve věřícím jako Osoba, a proto může být zarmoucen. V takovém případě nesvědčí spolu s naším duchem (Řím. 8,15 elbf. př.) a my okoušíme místo poučování – plného tolikeré milosti – Jeho odmítavý postoj.

A toto je důvodem, proč Boží děti tak často, namísto aby byly vyučovány Duchem Svatým, který v nich přebývá, se na cestě neposlušnosti stávají předmětem Jeho domlouvání a výtek. Proto jsme napomínáni: „Nezarmucujte Ducha Svatého Božího“ (Efez. 4,30).

Na pomoc mladým křesťanům – 14

jsou řetězem událostí, které měly přímý význam pro Izrael, avšak obsahují také důležitá duchovní ponaučení pro nebeský Boží lid, který Bůh v nynějším období milosti povolal ze všech národů a stále ještě sbírá.

Každý křesťan, který skrze živou víru v Ježíše patří k tomuto nebeskému lidu, by si měl vždycky v paměti vybavovat duchovní význam tohoto řetězu událostí, protože se všemi svými dílčími věcmi představuje souhrn celého předivného a dokonalého spasení, které má věřící v Kristu na základě rozmanitých výsledků Jeho díla na kříži.

S tímto zřetelem bychom se chtěli pokusit načrtnout, pokud možná stručně, duchovní význam jednotlivých obrazů, které byly podrobně popsány jinde, a seřadit je tím v ucelený obraz.

Egypt. – Bůh vyvolil Abrahamovo símě za Svůj pozemský lid. Toto símě přišlo v Jákobovi a jeho potomcích do Egypta jako snadno spočítatelný houfeček 75 duší (Skut. 7,14). Tam se vlastně zrodil celý silný národ čítající 600.000 mužů – ženy s dětmi nebyly započítány (2. M. 12,37). Všichni bez výjimky byli otroky faraona, egyptského krále. Ten nad nimi vládl bezohledně a s krutou tvrdostí je nutil k otrocké službě. Myslel jen na to, jak by je oslabil a udržel v otrockém jařmu (2. M. 1-3). Egypt je obrazem světa v jeho přirozeném stavu, jehož knížetem je satan (Jan 12,31; 14,30; 16,11). Každý člověk se jako „služebník (vlastně otrok) hřícha“ (Jan 8,34) rodí do jeho říše (Luk. 4,5.6) a musí sloužit hříchu, zájmům a plánům satana. Člověk sténá a křičí pod krutým útlakem toho, který si přeje jeho záhubu, ale sám se nemůže vysvobodit.

Fáze (velikonoční beránek). – Ale byl tu Bůh. „Sestoupil“, aby Své vyvolené „vysvobodil z ruky Egyptských“ (2. M. 3,8). V devíti hrozných ranách jim už ukázal Svou moc. Avšak farao zatvrzoval své srdce a nenechal Izrael odejít. Tu však dolehla poslední rána (2. M. 12 a 13). Jisté noci procházel anděl soudu celou zemí a hubil všechno prvorozené Egyptských. K tomuto soudu je přivedl jejich hříšný stav. – Také Izrael by propadl tomu soudu, kdyby neuposlechl a neuvěřil, nezabil velikonočního beránka (fáze) a nenatřel jeho krví veřeje a nadedveří svých domů. – Tím začalo v dějinách Izraele něco nového. Byl to nyní z Božího soudu vykoupený lid a měl na památku toho každého roku slavit slavnost fáze a „slavnost nekvašených chlebů“.

1) Každý člověk je od přirozenosti hříšník. Je mu „uloženo jednou umřít, a potom soud“ (Žid. 9,27). Tím je celý svět propadlý Božímu soudu. Ale Bůh není jen svatý a spravedlivý. Dal nám ve Své velebeníhodné lásce Zástupce, který za nás, místo nás, na kříži nesl soud: Ježíše, Božího Beránka (Jan 1,29). Kdo v Něho věří, „na soud nepřijde, ale přešel jest z smrti do života“ (Jan 5,24). Takový může s Pavlem říci: „Neboť jest Beránek náš velikonoční za nás obětován, Kristus“ (1. Kor. 5,7). Fáze je tedy obrazem našeho vykoupení ze soudu.

2) Ale na slavnost fáze se můžeme dívat i z jiného hlediska: Lid neměl jen natřít krví veřeje dveří. Pro Izrael byl kromě toho zabitý a na ohni pečený beránek, kterého museli oné noci všichni jíst, středem, kolem něhož se v svatém a blaženém obecenství shromáždila skupina lidí. – Tak i dnes pro nás krev Božího Beránka tvoří základ našich vztahů k Bohu a vztahů mezi námi vykoupenými navzájem. Bez smírčí oběti Krista nelze mluvit o obecenství s Bohem, ani o nějakém obecenství s Boží Církví. Ale nesmíme ztrácet ze zřetele, že živý Kristus, živá Hlava, je v nebi a k ní jsou Duchem Svatým shromažďováni věřící.

3) Jako u Izraele na každoroční slavnost fáze navazovala sedmidenní slavnost nekvašených chlebů, má být u nebeského lidu s ustavičně se obnovujícím připomínáním slavných skutečností vykoupení spojen celý život „bez kvasu“, v oddělení od jakéhokoli zla.

Rudé moře. – Ale lid měl být vykoupen nejen od soudu, nýbrž také od Egypta, od moci onoho knížete a otrocké služby, aby mohl na poušti sloužit Bohu. To se stalo v souvislosti s velikou nocí (fáze). Právě té noci, kdy zabili a jedli beránka, vydali se na cestu a táhli k Rudému moři. Zde jim Mojžíš říká: „Stůjte a vizte spasení Hospodinovo… Hospodin bojovati bude za vás, a vy mlčeti budete“ (2. M. 14,13.14). Mojžíš zdvihl svou hůl, moře se rozdělilo a celý Izrael jím prošel po suchu. Když byli v bezpečí na druhém břehu, zavřely se vody a zatopily nepřítele, který je pronásledoval, a synové izraelští pak již nikdy více neviděli ty Egyptské. Byli vytrženi z dosahu moci poraženého nepřítele.

„Rudé moře“ nám zobrazuje jinou část předivného Kristova díla. Vidíme v něm Jeho smrt a Jeho zmrtvýchvstání pro nás, k našemu vysvobození od světa, od moci satana a služby jemu. Mohli jsme jen „stát a vidět“ a „mlčet“. Kristus bojoval za nás. „Skrze smrt zahladil toho, který má moc smrti, to jest ďábla, a vysvobodil všechny, kteří bázní smrti po všechen čas života podrobeni byli v službu“ (elbf. př.: v otroctví – Žid. 2,14.15). Jako jsi skutečně vykoupen od soudu a tvé hříchy jsou odpuštěny, tak je skutečné i tvé vysvobození od toho, co představuje „Egypt“. Neboť to vše je ovocem téhož Kristova díla. Vírou se můžeš postavit na protější břeh Rudého moře a chlubit se s Božím lidem: „ON se mi stal spasením“ (2. M. 15,2 v kral. př.: vysvobodil mne). Namísto hříchu smíš nyní sloužit Bohu.

Bratři moji

„Bratři moji“! Tak nazval Pán Ježíš Kristus ihned po Svém zmrtvýchvstání ty, za něž zemřel, kteří v Něho věřili. Jaká to jsou slova! Nejen učedníci nebo přátelé, ne, bratři, bratři vzkříšeného, člověka ve slávě, bratři Toho, který sedí po Boží pravici – jenž je Stvořitel, Udržovatel a Dědic všech věcí.

Ve 20. kapitole Ev. Jana to není poprvé, co v Bibli nalézáme výrok „bratři moji“. Ve 22. Žalmu je napsáno: „I budu vypravovati bratřím svým o jménu tvém, uprostřed shromáždění chváliti tě budu“ (23. v.).

Tento Žalm začíná vyjádřením nejhlubší bolesti a končí vítězným zvoláním. Ten, jenž byl opuštěn Bohem, byl vyslyšen z místa od „rohů jednorožcových“ (viz 22. v.). Jeho vzkříšení bylo Boží odpovědí na to, že na kříži nesl hříchy a byl tam učiněn hříchem. Boží moc Ho vzkřísila z mrtvých, a nyní Ten, z Jehož úst se předtím vydralo trpké zvolání: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“, započíná chvalozpěv uprostřed Svých bratrů, uprostřed shromáždění, tj. uprostřed věřícího ostatku Svého lidu. (Žalm nepřekračuje požehnání Izraele a země, třebaže dílo Pána tvoří základ všech, i věčných požehnání.) Hrob byl prázdný, Pán se zjevil jako veliký Vítěz.

V Ev. Jana 20,17 nalézáme táž slova, řečená Marii Magdaléně: „Jdi k bratřím mým, a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu.“ Velké dílo na kříži bylo dokonáno. Pán zahladil hřích obětováním sebe samého. Jednorozený od Otce, Boží vlastní Syn se stal člověkem, vstoupil do utrpení smrti a dokonale oslavil Boha. Jsa Bohem vzkříšen z mrtvých, sděluje tu nyní požehnané výsledky Svého díla těm, kteří v Něho uvěřili. Přivedl je do stejných vztahů k Svému Otci a k Svému Bohu, v nichž se nalézal jako člověk Ježíš Kristus, vzkříšený z mrtvých. Jeho Otec – náš Otec, Jeho Bůh – náš Bůh! Proto nás může nazvat Svými bratry.

Když Duch Svatý ono proroctví z Žalmu 22,23 – které, pokud jde o Izrael, ještě čeká na své naplnění – vztáhl v Ep. Židům 2,11.12 na křesťany, znovu staví před naše zraky tuto slavnou skutečnost. „Neboť jako ten, který posvěcuje, tak ti, kteří posvěceni bývají, z jednoho jsou všichni. Pro kteroužto příčinu nestydí se jich nazývati bratřími, řka: Zvěstovati budu jméno tvé bratřím svým, uprostřed shromáždění prozpěvovati budu tobě.“ Pán Ježíš je ten, kdo posvěcuje, a ti, kteří byli navěky posvěceni, jsou skrze Jeho velké dílo zachráněnými hříšníky, jsou smířeni skrze Jeho krev. Proto On se nestydí nazývat je bratry a zjevuje jim jméno Svého Otce.

S tím jsou spojené ještě mnohé jiné pravdy. Jsme narozeni z Boha, máme věčný život, a tím jsme také s Ním zajedno. On přichází jako vzkříšený do středu Církve a zpívá Bohu chvalozpěv. Jsme údy Jeho těla, jehož On je nyní Hlavou. Avšak tím vším a mnohým jiným se nyní nechceme zabývat. Jde nám tu jen o pravdu, že skrze smrt a vzkříšení Pána jsme s Ním byli spojeni v jedno, protože On se s námi staví před Boha jako s patřícími k jedné a téže rodině.

On, vzkříšený, který sedí po Boží pravici, se nestydí nazývat nás Svými bratry! Zná nás, ví, že od přirozenosti jsme byli děti hněvu a podle smýšlení nepřátelé v zlých skutcích. Ale On vzal na sebe všechno, co nás tížilo, odstranil všechno, co nám bránilo přijít k Bohu jako k našemu Otci. „Slušelo zajisté na toho, pro kterého jest všechno, a skrze kterého jest všechno, aby mnohé syny k slávě přiveda, vůdce (elbf. př.: původce) spasení jejich skrze utrpení dokonalého učinil. Neboť jak ten, který posvěcuje, i ti, kteří posvěceni bývají, z jednoho jsou všichni“ (Žid. 2,10.11). Tvoří s Ním jeden celek.

Jak musí tyto verše vždy potěšit naše srdce! O Pánu Ježíši prorocky čteme: „Hospodine, v síle tvé raduje se král, a v spasení tvém veselí se přenáramně. Žádost srdce jeho dal jsi jemu, a prosbě rtů jeho neodepřel jsi“ (Ž. 21,2.3). Je tomu tak i s námi? Bůh chce, abychom se radovali ze spasení, které jsme dostali, abychom ve víře plésali nevýslovnou a oslavenou radostí v Ježíši Kristu.

„Bratři moji“! Jaká milost a jaké potěšení je v těch slovech pro nás! Jeho bratři již nyní a navěky, Jeho dědici a spoluúčastníci Jeho slávy! Kéž by to také byla slova praktického významu pro celý náš život! Potom zmizí všechna bázlivost, i když jsme tak slabí a bloudící. On se nestydí nazývat nás Svými bratry. Snažme se chodit tak, jak náleží na takové povolání! Milujme všechny spoluvěřící, všechny, kteří jsou Jeho vlastnictvím, jako takové, které On nazývá Svými bratry! Kéž bychom se před světem za Něho nestyděli, ale směle vyznávali Jej, který se nestydí nazývat nás Svými bratry!

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

„A aj, byl člověk v Jeruzalémě, jemuž jméno bylo Simeon. A člověk ten byl spravedlivý a zbožný, očekávající potěšení izraelského“ (25. v.). Za útisku od národů (pohanů) a při nepravosti izraelského národa, která zrála k soudu, zde byl, jak jsme již uvedli, jistý zbožný ostatek, který vystupuje zvláště na začátku tohoto Evangelia. Stav těch věrných, vyučovaných Duchem Svatým a vedených Boží milostí, velice kontrastoval se stavem vzpurného národa, prosáklého samospravedlností, jenž měl brzy dovršit svou vinu a vzpouru zavržením a usmrcením svého Mesiáše. Ten ostatek, osvícený Božím světlem, si byl vědom bídy a zkaženosti Izraele, ale čekal na Boha, který dal Svá zaslíbení, a na Jeho věrnost – vždy připravenou potěšit Boží lid. Bůh dal těm, kteří takto počítali s Jeho milosrdenstvím, poznat příchod Vykupitele, kterého ohlašovali proroci, a který měl být naplněním všeho, co Písma ohlašovala.

Simeon byl „spravedlivý a zbožný“. Možná, že byl naprosto neznámý nevědomému zástupu kolem něho, myslícímu jen na uspokojení své pýchy a svých žádostí. Simeon však chodil v Boží bázni. Jsa spravedlivý ve všech vztazích k druhým lidem, žil zbožně, zůstávaje v úzkém obecenství s Bohem. Ač bezvýznamný v očích svého okolí, byl tento věrný stařec vzácný srdci Pána. Jeho praktická spravedlnost a chození s Bohem mu nedovolovaly přizpůsobovat se stavu věcí, jimiž se vyznačoval jeho národ. Očekával „potěšení Izraele“. Znal zaslíbení dané v Písmech Bohem již na počátku o Vysvoboditeli, který měl potřít moc ďábla, neboť Bůh řekl hadu: Símě ženy „potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu“ (1.Mojž. 3,15).

Boží srdce bylo obrácené zvláště k těm, kteří se rmoutili nad hříchy a zkázou svého národa, očekávajíce vysvobození, a kteří volali z hloubi temnot: „Až dokud, Pane?“ Víra je citlivá; rmoutí se, ale důvěřuje Bohu, až přijde Jeho čas. Neboť Ten, který zaslíbil, je věrný a zcela jistě naplní Své plány.

„A Duch Svatý byl na něm“ (fr. překl. JND). „A bylo mu zjeveno od Ducha Svatého, že neuzří smrti, až by prvé uzřel Krista Páně“ (25-26. v.). Bůh si vždy, i v nejtemnějších dobách na této zemi, uchoval svědectví o Své slávě. Blížil se skrze Svého Ducha k duším, u nichž vzbudil potřebu, aby Ho opravdu poznaly. Duchu Svatému bylo radostí mluvit těm, kteří slyšeli Jeho hlas, a zjevovat jim skrze Slovo myšlenky a plány Boha lásky. Tak tomu bylo se Simeonem; Duch Svatý byl na něm. Ještě zde nebyla doba, aby Duch Svatý přebýval v těch, kteří uvěřili Jeho svědectví o dokonalosti díla vykoupení, naplněného na kříži, a o slávě, do níž Bůh postavil Svého Syna. Duch Svatý byl poslán na tuto zem o letnicích, aby rozhlašoval slavné poselství evangelia, oznamuje požehnané výsledky utrpení a vítězství Vykupitele. Takto pak byla utvářena Církev, v níž Duch Boží přebývá a která je skrze Něj spojená se svou Hlavou ve slávě, přičemž každý úd Kristova těla je rovněž Jeho příbytkem. Duch Svatý uvědomil Simeona, že dříve než opustí tento svět, uvidí Krista, poslaného Hospodinem.

Ve dnech, kdy se objevil Ježíš, očekávání zaslíbeného Mesiáše rozechvívalo mnohá srdce. Anna „mluvila o něm všechněm, kteří čekali vykoupení v Jeruzalémě“ (38. v.). Když Jan Křtitel začal svou službu, ptali se ho lidé: „Jsi ten prorok?“ (Jan 1,21). Mojžíš ohlašoval příchod proroka, majícího Boží slova, řka: „Stane se pak, že každá duše, která by neposlouchala toho proroka, vyhlazena bude z lidu“ (Skut. 3,22.23; 5. M. 18,18.19). Později slyšíme, jak samařská žena říká Ježíši: „Vím, že Mesiáš přijde, který slove Kristus“ (Jan 4,25). Mnozí Ho tedy čekali, avšak pro zbožného Simeona byl něčím víc. Ten byl tolik naplněn myšlenkou a nadějí na zaslíbeného Spasitele, že Bůh milostivě odpověděl na jeho modlitby a víru a zjevil mu, že bude tím šťastným a uvidí Ho vlastníma očima, dříve než opustí tento svět.

Takové bylo potěšení tohoto věrného svědka a bylo veliké. Jeho jediným předmětem byla Osoba Ježíše, nejdeme-li dál do podrobností způsobu a doby naplnění vysvobození Izraele. Radost víry má za předmět Pána a Jeho lid, ale vidí – v poměru, který je mezi nimi – celý rozsah požehnání, který mu působí tuto radost. Takto byl Ježíš poznán zbožným ostatkem, jehož byl Simeon představitelem. Duch Svatý v něm působil a dal mu poznat pod skromným a chatrným zevnějškem onoho děťátka Toho, který byl zkušebním kamenem pro každou duši v Izraeli.

„Ten přišel, ponuknut byv od Ducha, do chrámu. A když uvodili rodičové Ježíše děťátko, aby učinili podle obyčeje zákona při něm, tedy on vzal jej na lokty své, i chválil Boha“ (27-28. v.). Všimněme si ještě požehnaného působení Ducha Božího v duši Simeona. Přišel, ponouknut byv Duchem, do chrámu. Třebaže ještě nebyl zapečetěn Duchem (což bylo požehnání, které mohlo být podílem věřících po vítězství Spasitele nad smrtí a po sestoupení Ducha Svatého na tuto zem, když Pán byl vyvýšen do slávy), Simeon žil v takové závislosti na Bohu, že byl uveden Duchem Božím do všech podrobností Jeho činnosti na této zemi. Duchu Svatému bylo radostí přiblížit se k němu a sdělit mu Boží myšlenky. „Tajemství Hospodinovo (zjevné jest) těm, kteří se jeho bojí“ (Ž. 25,14). Jak hlubokou radostí mu bylo vidět Toho, jenž byl předmětem zalíbení jeho srdce a jeho očekávání!

Konečně přišel den, kdy ho Duch Boží vede do chrámu, aby se tam setkal se svým Spasitelem. Také my víme – skrze Boží zjevení – že Pán Ježíš opět přijde v moci a slávě. Mnozí z Jeho vykoupených budou proměněni, aniž budou muset projít smrtí, a spolu s nesčíslným množstvím zesnulých svatých budou vzkříšeni napřed, budou vtrženi k setkání s Ním v povětří, aby pak vždycky byli s Ním. Má tato požehnaná naděje v našich srdcích stejné místo jako ona, která tehdy naplňovala radostí srdce věrných Izraelitů?

Já jsem Jeho (Pís. Šal. 2,16)

Tak mluví nevěsta v Písni Šalomounově, když myslí na Pána. Nemůže to o sobě říkat každý věřící? V Ep. Titovi čteme o Pánu: „Dal sebe samého za nás, aby nás vykoupil od všeliké nepravosti, a očistil sobě samému (co) vlastní lid, horlivý v dobrých skutcích“ (Tit. 2,14 elbf. př.). Byli jsme vykoupeni za vysokou cenu. Můžeme na tom poznávat Kristovu lásku k nám. A tak bychom si vždy znovu měli připomínat: „Já jsem JEHO!“ Také Pán nás nejlaskavějším způsobem ujišťuje, že jsme Mu drazí. Říká o nás, že jsme „svatí“, „vyvolení“ a „milovaní“. Nepatříme nikomu jinému, než Kristu. Jenom Jemu také máme být poddáni. Pavel psal Korintským: „Všechny věci vaše jsou… buď svět, buď život, buď přítomné věci, buďto budoucí, všechno jest vaše, vy pak Kristovi, a Kristus Boží.“ (1. Kor. 3,21-23) I smrt nad námi ztratila svou vládu. Pro věřícího už není pánem, nýbrž poslem pokoje, služebníkem. Protože však patříme Kristu, nejsme už ani sami svoji. Naší touhou by nyní mělo být sloužit celým srdcem Jemu, drahému Pánu. Je tomu tak s námi?

Boží Církev – 10

Církev má určité právo všímat si vztahů mezi jednotlivými věřícími. Podle Evangelia Matouše 18 je Církev nejvyšší instancí, k níž se může utéci bratr, jemuž jiný bratr ukřivdil. Vzájemné vycházení údů těla Kristova nesmí být Církvi lhostejné. Apoštol, když psal Filipským, si přál: „Jak sluší evangeliu Kristovu, obcujte,… abych… slyšel o vás, že stojíte v jednom duchu, jednomyslně spolubojujíce…“ (Fil. 1,27 Karaf. opr. př.). Vybízí je: „Naplňte radost mou, abyste jednostejného smyslu byli, jednostejnou lásku majíce, jednodušní jsouce, jednostejně smýšlejíce“ (kap. 2,2) a používá k tomu dopis adresovaný celé Církvi.

Církev nadto má znát osobní život každého věřícího, který se účastní společného svědectví. Je půdou, na níž údy mají růst, vyvíjet se a nést ovoce – v pokoji a v radostném obecenství. Avšak jak dobře víme, toto obecenství je velice křehké a musíme se snažit udržovat je, anebo – je-li třeba – usilovat o jeho obnovení. Bratrská důvěra a vzájemná péče jedněch o druhé jdou ruku v ruce spolu s respektováním autority Páně v podřizování se Jeho Slovu.

Není pochyb, že Církev není oprávněna připojovat někoho k tělu Krista, třebaže v některých „církvích“ je tento názor zastáván. Údem toho těla je možné stát se jedině znovuzrozením, což je Boží dílo, uskutečněné skrze Ducha Svatého a skrze Boží slovo (srov. Jan 3,7.8).

Církev také ve vlastním smyslu nespolupůsobí při vstupu do křesťanského vyznání, do „domu velikého“ (2. Tim. 2,20). Tento vstup se děje skrze křest. Nikde v Písmě svatém nenalézáme, že křest se koná skrze Církev nebo v jejím jménu. Jsou to služebníci Páně, kteří jsou Jím pověřeni pokřtít každou uvěřivší a znovuzrozenou duši „ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého“ (Mat. 28,19 – srovnej s tím místa: Skut. 8,14-17; 19,1-6).

Ale Církev má výsadu uznávat a přijímat ty, které „i Kristus přijal… v slávu (elbf. př.: k slávě) Boží“ (Řím. 15,7). Raduje se, může-li nově přišlé přijímat u stolu Páně, kde je vyjadřována – což nikdy nemůžeme příliš zdůrazňovat – „jednota těla“.

Jenže – a o tom jsme už mluvili a musíme se k tomu znovu vrátit – Církev je povinna pečlivě chránit svatost toho stolu a čistotu Božího domu – ke cti Pána a k duchovnímu prospěchu Jeho lidu. Platí tedy určitý pořádek a pečování o něj náleží Církvi. Ona má činit rozhodnutí podle zásady, kterou jí sám Pán oznámil slovy: „Amen pravím vám: Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (Mat. 18,18).

Tato duchovní správa patří celé místní Církvi. Za dnešního stavu věcí je záležitostí skupiny těch svědků Páně, kteří odpovídají zásadám Boží Církve. Ti, které Duch Svatý dal jako dohlížející (Skut. 20,28), a v širším smyslu všichni, kteří mají na srdci zájmy Pána v Církvi, se jistě ujmou se zvláštní péčí tohoto úkolu. Podle Bohem daného nezměněného pořádku jsou k této správě povoláni bratři: Avšak rozhodnutí mohou být učiněna jen jménem celé Církve, tj. všech bratrů a sester, když předtím i sestry měly možnost, je-li toho třeba, důvěrným způsobem vyjádřit své myšlenky. Přitom tu nejde o otázku postupu nebo způsobu; hlavní věcí je, aby se svědomí Církve před Pánem dále zkoušelo, aby se tak všechno dělo podle Jeho myšlenek a pro Něho, v plné svobodě Ducha Svatého.

Při přijímání některého věřícího ke stolu Páně musí být v popředí péče o čest (slávu) Páně. Ten věřící je uznáván za Boží dítě. To, že je opravdu vlastnictvím Pána, není vidět jen z jeho slov, když vyznává svými ústy Ježíše jako Pána a ve svém srdci věří, že Jej Bůh vzkřísil z mrtvých (Řím. 10,9 elbf. př.), nýbrž také z jeho praktického života. V žádném případě se od něho nebude čekat nějaká dokonalost, jíž ostatně nikdo z nás nedosahuje, ale musí se od něho čekat, že je oddělen od jakéhokoliv zla, v stálém sebeodsuzování; že žije opravdu ctným životem a je prost jakéhokoli spojení s učeními, která činí újmu Osobě Krista (viz 2. Jan. 9.10). Při přijímání ke stolu Páně u toho, kdo nově přichází, nejde o otázku větší či menší známosti; také nebude podrobován nějaké přísné zkoušce či „výslechu“, ale Církev musí nabýt jistoty, že je zdravý ve víře a že jeho praktický život je s tou vírou v souladu.

Není snad třeba říkat, že pro velké rozšíření falešných učení v křesťanstvu je při přijímání ke stolu Páně nutná bdělost, aby do Církve nebyl zanesen nějaký kvas falešného učení. Kéž by však ti, kteří své bratry s pohrdáním označují za „úzké“ (úzkoprsé, uzavřené, exkluzivní), uvážili, že tito bratři to dělají jen se stísněným srdcem, ale v pevném přesvědčení, že musejí hájit práva svého Pána, že musejí nechat stát „zeď“ a neotvírat „bránu“ šíře. Žel že tu zeď a bránu neostříhali vždy, jak náleží!

„Kázeň“ Církve, která má být vykonávána při těch, kteří jsou „uvnitř“, jak apoštol učí v 1. Kor. 5,12, je rovněž nezbytná. Dříve než Církev při vykonávání kázně přikročí k poslednímu, k smutné nutnosti vyloučení, měla by napřed v lásce využít všech prostředků k napravení dotyčné osoby radou, napomenutím, varováním a káráním.

Jestliže některý věřící se sám neodsuzuje, (což je ale nezbytně nutné), a tím postupně schází z pravé cesty, je v nebezpečí, že se dopustí těžkého pádu, jímž bude poskvrněno nejen jeho vlastní svědectví, nýbrž i svědectví celé Církve. Bratrská láska by měla takové nebezpečí včas rozeznat a usilovat přivést takového zpět „od bludné cesty jeho“, aby tak bylo „přikryto množství hříchů“ (Jak. 5,14.15.20; 1. Petr. 4,8; Gal. 6,1; 2. Tes. 3,14.15 aj. místa). Pokorná mysl, která v zarmoucení nad chybami druhých koná takové umývání nohou, docílí ve většině případů více, než přísná kárání. Kéž by Bůh mezi námi vzbudil více „dohlížejících“ a „pastýřů“, kteří by měli jak moudrost a lásku, tak i potřebnou rozhodnost k vykonávání správné kázně, byli nepovolní ke zlu, ale citliví a milosrdní k bratrovi, který pochybil.

Ale nejen ten či onen bratr, nýbrž celá Církev (shromáždění) je povinna zabývat se tím, kdo „chodí nepořádně“ (2. Tes. 3,6). To se může dít k spasení a požehnaně jen tehdy, jestliže se Církev sama nad tím rmoutí a kvůli tomu se koří (1. Kor. 5,2) a jestliže cítí hřích jednoho ze svých spoluvěřících jako svůj vlastní a nestaví se soudcovsky nad toho spoluvěřícího. Jestliže však snaha o napravení se i tehdy míjí účinkem a zjevuje se naopak charakter „zlého“, protože se nechce nechat přivést zpět, musí Církev přikročit k tomu, že sama jej, „zlého“, vyloučí ze svého středu ven, tam, kde „soudí Bůh“ (1. Kor. 5,13). Tím, že toho zlého sama odstraní ze svého středu, se sama očistí, v pokoření a s bolestí. Vzhledem k tomu, kdo musel být vyloučen, jedná tak proto, aby bylo způsobeno jeho napravení; vzhledem k sobě samé se před Pánem odsuzuje. Mluvme jako Nehemiáš: „I (my)… hřešili jsme. Zpronevěřili jsme se tobě“ (Neh. 1,6.7)!

Rozhodnutí Církve učiněná se zřetelem na přítomného Pána jsou opatřena Boží autoritou, takže co je rozhodnuto v jedné místní Církvi (shromáždění), má platnost pro celou Církev, tj. pro všechny ostatní Církve (shromáždění). Tím je také třeba si vysvětlit obyčej, že jsou vystavovány doporučující listy, jimiž určitá místní Církev (shromáždění) získá jistotu, že vzdálení věřící, kteří přijdou návštěvou z jiné Církve (shromáždění), jsou v obecenství u stolu Páně, neboť jsou svým domácím shromážděním doporučeni. Stejně tak věřící, který je v obecenství u stolu Páně, nabude jistoty, že bude připuštěn k lámání chleba všude, kam byl doporučujícím listem svého domácího shromáždění doporučen (srovnej s tím: Řím. 16,1 a 2. Kor. 3,1).

A. Gibert: „Církev Boha živého“, Hückeswagen, 1981, str. 95-101; franc. originál: A. Gibert: „L´ Assemblée du Dieu vivant“, Valence, 1981, str. 89-94 (dokončení příště)

Dopis o vzájemných vztazích mezi křesťany

ačkoli cítím svou neschopnost odpovědět uspokojivě na vaše otázky, přesto se chci o to s pomocí Páně pokusit. Kvůli jasnějšímu přehledu shrnuji vaše otázky následovně:

1) Mohu jít všude poslechnout si kazatele evangelia, i když jsou spojeni s tím či oním náboženským systémem křesťanstva?

2) Mohu se s nimi spojit v jejich práci?

3) Jaké vztahy mám mít k Božím dětem, které patří k různým pojmenováním (denominacím) v křesťanstvu?

K prvnímu bodu nám Boží slovo nedává žádná pravidla, abychom se jimi řídili, ani výslovné texty pro ten či onen případ. Boží slovo se obrací na naši duchovní rozumnost a osvětluje ji zprávami o skutečnostech a naučeními, která vytyčují zásady, podle nichž má křesťan jednat. Abychom byli schopni vztahovat tyto zásady na náš praktický život, musí srdce naplňovat láska ke Kristu a ta musí být pohnutkou k našim činům. Apoštol Pavel říká Filipským: „A za to se modlím, aby láska vaše ještě více a více se rozhojňovala ve známosti a ve všeliké rozumnosti, abyste zkušením rozeznali, co je výbornější, abyste byli čistí a neklopýtali až ke dni Kristovu, naplněni jsouce ovocem spravedlnosti, které je skrze Ježíše Krista, k slávě a k chvále Boží“ (Fil. 1,9-11 elbf. př.). Láska, kterou máme k někomu, je nejbystřejším vodítkem, aby nás naučila, co je mu nejen milé, nýbrž co se mu nejvíc líbí. Je dobrá věc jít si poslechnout kázání evangelia, ale možná že bude „výbornější“, když tam nepůjdu. Abych porozuměl, co mám v takovém případě dělat, je třeba nehledat, co mně se líbí, nýbrž co se líbí Pánu. Velký počet křesťanů sice bude bez váhání tvrdit, že návštěva nějakého kázání evangelia se přece Pánu líbí, protože oni mají na zřeteli jen sledovaný cíl: spasení hříšníků (což je jistě dobrá věc); avšak jde-li o naše chování jako křesťanů, tedy toto musí být ovládáno především naší věrností vůči Pánu.

Tato věrnost nás vede k oddělování se od toho, co nesouhlasí s naučeními Jeho Slova. Působí to často bolestné zkoušky srdcí a svědomí, když se věrný věřící musí oddělit od cest tak velkého počtu jemu milých Božích dětí. Neudělal by to, kdyby poslouchal jen hlas své bratrské lásky. Avšak věrnost vůči Kristu převyšuje všechny takové otázky a působí, že oddělení je nutné. Toto oddělení pro Krista se ukazuje v prvé řadě v tom, že Boží děti se shromažďují kolem stolu Páně, neboť tam je obecenství vyjadřováno nejvyšším a nejvzácnějším způsobem pro srdce Pána a Jeho vykoupených. Můžete pak uskutečňovat takové obecenství nějakými méně důležitými činy, nějakým spojením s věřícími, jejichž nepoddanost Božímu slovu (nebiblická cesta) znemožňuje obecenství u stolu Páně?

Někdo může namítnout, že takový způsob jednání budí dojem, jako bychom odsuzovali jejich kázání evangelia jako nějakou špatnou věc. Křesťan, který poslouchá Boží slovo, odsuzuje jen jimi zaujaté postavení, v němž setrvávají. Já je mám rád a raduji se, že evangelium je zvěstováno; ale, opakuji, mé chování vůči těm bratrům je ovládáno věrností vůči Kristu a ne bratrskými city anebo jinak jistě dobrým a vzácným přáním, aby Kristus byl zvěstován světu.

Kromě toho si připomeňme, že když nemáme být ovládáni tím, co se líbí nám (a co může být srdci křesťana milejší než slyšet zvěstovat evangelium?), nýbrž co se líbí Pánu, musíme také brát v úvahu skutečné potřeby našich bratrů. Namísto abychom se dívali, co ti bratři dělají a z toho odvozovali právo dělat totéž anebo abychom šli ještě dál, měli bychom myslet na to, že naše chování pozorují jiní a budou se jím třeba řídit. Tomuto nebezpečí jsou vystaveni zvláště ti, kteří jsou vírou mladší, kteří pak nebudou takovým naším počínáním zklamáni. Tesaloničtí se stali příkladem všem věřícím v Achaji (viz též Fil. 3,17 a mnoho jiných míst). Zda nás Boží slovo neučí, že náš praktický život působí na druhé buď dobrým, nebo špatným vlivem? „Přímou cestu učiňte nohám svým, aby chromé se od cesty neodvrátilo, ale spíše bylo uzdraveno“ (Žid. 12,13 elbf. př.). Podobnou zásadu nalézáme v Řím. 14,13-23 a v 1. Kor. 10,23-33. Jsme vybízeni vystříhat se mnohých věcí, které, i kdyby byly dovolené, by se slabým bratrům mohly stát léčkou.

Vztáhneme-li tuto zásadu na předmět, kterým se zabýváme, pochopíme – a učí nás tomu i praktická zkušenost – že takoví věřící, kteří jsou málo pocvičeni v oddělení, jímž se má vyznačovat věrné svědectví, když vidí bratry, kteří mají větší křesťanskou zkušenost, jít na ona kázání, na náboženské konference, atd., si z toho pro sebe odvodí právo na stejnou svobodu anebo na ještě větší svobody, aby tím uspokojili své záliby nebo tělesná přání. Tento sklon je nakonec povede do světa, anebo – což je ještě horší – oni uvedou svět do shromáždění (Církve), jak se to až příliš často stává. Proto je nutné, abychom vždy zvažovali možný dopad našich činů na naše bratry, a to dříve, než ty činy uděláme.

Jsou hranice dané Písmem, s nimiž musíme ve všech věcech počítat, jako byly hranice pro zemi Kanán, k nimž sice bylo možné se dostat, ale které nesměly být překročeny (Joz. 1,4). Pro nás nejsou tyto věci uložené v nějaké „sbírce zákonů“; jsou poznávány duchovně, když srdce lne ke Kristu a sytí se Jeho Slovem, jako svatí ve Filadelfii ve své lásce k Pánu ostříhali Jeho Slovo a nezapírali Jeho jméno. V této lásce k Pánu musíme stále více růst, abychom mohli zkoušením rozeznávat, co je „výbornější“.

Co jsme řekli, stačí snad současně jako odpověď na vaši první a druhou otázku. Pokud jde o otázku: „Mohu se s nimi spojit v jejich práci?“, chtěl bych dodat jednu důležitou myšlenku. Náš zájem o spasení hříšníků nás musí vést k tomu, abychom prosili Pána a On žehnal Svému evangeliu všude, kdekoli a skrze kohokoli je v pravdě zvěstováno. A to požehnání se jistě dostaví. Bohu díky, že přes odpor nepřítele mnoho duší přichází zvěstováním evangelia k spasení. Bůh je svrchovaný a používá každého, koho chce, aby dával hříšníkům slyšet poselství milosti. Působí skrze Své Slovo. Toto Slovo, ať je zvěstuje kdokoli, přináší ovoce. Evangelista je pouhý rozsévač; jestliže rozsévá dobré semeno, nikoli plevel, ukážou se výsledky podle půdy, do které padlo, a kterou Bůh připravil; a Bůh zaznamenává ony výsledky, nikoli kazatel.

Nevěrnost Církve a z ní plynoucí úpadek, který poznamenává i pravé věřící uprostřed křesťanstva, nemohou Bohu zabránit, aby přiváděl k spasení další hříšníky. On Své dílo dokoná, Kristus dokončí budování Své Církve, svatební síň se naplní a Bůh odmění každého ze Svých služebníků za jeho věrnost. Avšak tím, co musí určovat mé chování, je poslušnost vůči Božímu slovu a nikoli to dobré, co Bůh působí v tomto světě skrze Své nástroje, ani požehnání, které spočívá na jejich práci. Já se ovšem z toho mohu radovat jako Pavel, bez ohledu na jejich pohnutky k práci (Fil. 1,18).

Nyní přicházím k vaší třetí otázce: „Jaké vztahy mám mít k Božím dětem, které patří k různým pojmenováním (denominacím) v křesťanstvu?“ Odpovídám: Nikdy nesmím věřícího vidět jinak ani myslet na něj jinak, než jako na úd Krista, úd Jeho těla, který stál Spasitele tutéž oběť a který byl vykoupen za stejnou cenu, jako já. Neboť všichni vykoupení obdrželi tutéž lásku: nejslabší věřící je předmětem stejné lásky jako nejvěrnější věřící. Láska ke všem věřícím – neoddělitelná od lásky ke Kristu, nás musí řídit v našich vztazích k takovým křesťanům, jejichž obecenství u stolu Páně postrádáme.

Když jsme shromážděni kolem toho stolu, tj. na základě jednoty Kristova těla, zahrnuje naše srdce všechny údy toho jednoho těla, představovaného jedním chlebem, který vyjadřuje jedno jediné tělo. Z lásky ke Kristu a k nim nás to bolí, když je u toho stolu nevidíme. Je-li tomu tak, zůstaneme ochráněni před sektářskými myšlenkami, které by mohly směřovat k tomu, že bychom považovali za Boží Církev jenom ty, kteří tam toto místo zaujímají, jako by ji tvořili jen oni. Působící láska, která pod tímto stavem věcí trpí, se bude snažit pohnout naše bratry a sestry, aby šli cestou poslušnosti a využívali vzácných požehnání, která s sebou nese poslušnost Božímu slovu. Nevynecháme žádnou příležitost, abychom jim takto sloužili k dobrému; budeme se snažit podpořit jejich duchovní vývin tím, že jim budeme mluvit o Kristu v duchu milosti, vlídnosti a pravdy, jak se tím vyznačoval jak jejich, tak i náš Spasitel. Ale vyhneme se ve svých stycích s nimi všemu, co by je vedlo k myšlence, že postavení, které zaujali, je nám lhostejné; a nikdy na ně nebudeme zapomínat na svých modlitbách. Půjde-li nám o jejich pravé zájmy, v lásce podle Boha, budeme v každém detailu svých vztahů k nim chráněni a vedeni, aniž se budeme vzdávat svého postavení v oddělení, do něhož nás přivedla poslušnost Božímu slovu.

Ale, milý bratře, vyvstává naprosto jiná důležitá otázka: Jsme opravdu schopni být našim bratrům užiteční tak, jak si to přeje Bůh? Můžeme jim, jak jsme to výše uvedli, předkládat Krista, protože jsme se Jím dost sytili? Je naše praktická zbožnost úměrná naší známosti učení? Nemáme se mnohému učit ze zbožnosti takových milých Božích dětí, které sice můžeme učit pravdám, jež ony ještě neznají, ale které nás předčí v uskutečňování toho, co znají? Rozmáhá se naše láska v poznání a ve všeliké rozumnosti, abychom rozeznávali, co je výbornější?

Všechna tato uvážení a ještě mnohé jiné věci, které se stavějí před naši duši, když se zdržujeme v přítomnosti Pána a před Jeho Slovem, musí nás vést k tomu, abychom to světlo, které máme, používali vůči našim bratrům s mnohou milostí. Nesmíme ty pravdy nosit na odiv se srdcem, které se vyhýbá jejich účinku a často bývá ochablé příčinou věcí tohoto světa. Jestliže náš praktický stav neodpovídá naší známosti, budeme našim bratrům překážkou či pohoršením, namísto abychom jim byli požehnáním.

Kéž by naše srdce byla více živená Kristem! Pak bychom měli více duchovní moudrosti k rozřešení tolika otázek, které mezi námi v těchto dnech slabosti vyvstávají. Možná že by takové otázky vůbec ani nevyvstaly, kdyby náš duchovní stav byl lepší a vyšší.

Kéž nám to Pán dá, abychom se především zkoušeli ohledně našeho osobního praktického života, abychom ho uváděli do souladu s myšlenkami Pána! Ctěme Ho věrným životem, chodíce v oddělení od všeho, čím se vyznačuje jak svět, tak „stany“! Pak budeme moci být opravdu užiteční všem našim bratrům v lásce, která je podle Boha, kterou nelze oddělit od pravdy.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Nenaznačuje Jan 15,6 myšlenku, že Boží dítě přece ještě může zahynout?

Odpověď (Christian BRIEM): K správnému pochopení tohoto oddílu Božího slova je důležité vidět, že Pán tu vůbec neobjasňuje, jak člověk přichází k spasení. Uvedeme-li do tohoto místa Písma myšlenku spasení, nejenže se připravíme o jeho správný význam, nýbrž dostaneme se do zlého bludu. Zde jde naprosto jen o nesení ovoce, nikoli o obdržení nebo zachování věčného života. Ostatně to podobenství ani nemluví o spojení s Kristem, neboť spojení s Ním je uskutečněno skrze Ducha Svatého (1. Kor. 6,17), a v Ev. Jana 7,39 je nám výslovně řečeno, že Duch zde ještě nebyl, protože Ježíš ještě nebyl oslaven. Dokud byl na zemi, nebylo s Ním ještě spojení, neboť „jestliže zrno pšeničné nepadne do země a nezemře, zůstane samo“ (Jan 12,24 elbf. př.). Často byla uváděna myšlenka, že vinný kmen s ratolestmi a hlava s údy představují tytéž pravdy, ale tak tomu není. Ratolest na vinném kmenu může být vyvržena ven, což se však nikdy nemůže stát s údem těla; neboť hlava přece nemůže říci nohám: „nepotřebuji vás“ (1. Kor. 12,21). Vinný kmen s ratolestmi je obrazem vyznavačství, učednictví. Vždy byli a stále ještě jsou praví vyznavači a falešní vyznavači, praví učedníci a falešní učedníci. Praví se poznají podle toho, že nesou ovoce.

Otázka: Čteme, že Pán Ježíš a Jeho učedníci zazpívali chvalozpěv, než vyšli na horu Olivetskou (Mat. 26,30; Mk. 14,26). Je známé, jaká to asi byla píseň?

Odpověď (W. J. HOCKING): Výslovně nám to Písmo neuvádí, ale dějiny nás informují, že při slavnosti jedení velikonočního beránka (fáze) bylo zvykem Židů zpívat určité Žalmy, známé jako „hallel“ské Žalmy. Jde o 113. až 118. Žalm. První část těchto Žalmů (113.-114.) byla zpívána na začátku té slavnosti, druhá část (115.-118.) na jejím konci. Je tedy velice pravděpodobné, že k chvalozpěvu, který Pán zpíval se Svými učedníky, byly použity Žalmy z uvedené druhé skupiny. Je to tklivé, když vidíme, jak ten dokonalý „Služebník Hospodinův“ zpívá takový chvalozpěv, dříve než se ubírá na místo, které bylo svědkem „křiku velikého a slz“ (Žid. 5,7)!

Otázka: Jak máme rozumět místu (2. Kor. 5,19): „Bůh byl v Kristu“?

Odpověď (W. J. LOWE – Élie Périer): „Bůh byl v Kristu“, když Kristus byl na této zemi. Všechna služba apoštola byla založena na této důležité pravdě, což nám dává pochopit, jak se k nám Bůh blíží: „Bůh byl v Kristu“:

1) „v mír (= smíření) uvodě svět se sebou“; 2) „nepočítaje jim hříchů jejich“; 3) „a složil v nás to slovo smíření“. Z toho vidíme, že se apoštol stal vyslancem pro Krista. Účinek jeho svědectví závisel na pevném Božím záměru zjevovaném v celé službě našeho Pána Ježíše Krista v době, kdy byl na tomto světě, a také na díle Krista, který ve Své dokonalé lásce se sám za nás vydal. „Proto na místě Kristově poselství dějíce (fr. př. JND: Jsme tedy vyslanci pro Krista), jako by Bůh skrze nás žádal, prosíme na místě Kristově: Smiřte se s Bohem! Neboť toho, který hříchu nepoznal, za nás učinil hříchem, abychom my učiněni byli (fr. př. JND: my se stali) spravedlností Boží v něm“.

Otázka: Komu Bůh učinil zaslíbení „před časy věků“ (Tit. 1,1.2)?

Odpověď (W. J. LOWE – Élie Périer): Svému Synu. Jen On je mohl obdržet. Přečtěte si to krásné místo v Přísl. 8,22-31 a srovnejte je s Ev. Jana 1,1-5: „Na počátku bylo slovo“. Ostatně 2. Tim. 1,9 je přímou odpovědí na tu otázku: „... podle moci Boží, který spasil nás, a povolal povoláním svatým, ne podle skutků našich, ale podle uložení svého a milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věčnými, nyní pak zjevené skrze příští (= zjevení se) Spasitele našeho Ježíše Krista, který zahladil smrt, život pak na světlo vyvedl i neporušitelnost skrze evangelium“.

Otázka: Co znamenají slova „žít spravedlivě“ v následujícím místě z Ep. Titovi (2,11-13): „Zjevila se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem, vyučující nás, abychom odřeknouce se (fr. př. JND: zapřevše) bezbožnosti, a světských žádostí, střízlivě, a spravedlivě, a zbožně živi byli na tomto světě, očekávajíce té blahoslavené naděje, a příští (= zjevení se) slávy velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista“?

Odpověď (W. J. LOWE – Élie Périer): Život křesťana je tu viděn ze tří hledisek:

1) křesťan má zapírat sebe sama, tím že drží na uzdě své žádosti a svou vůli;

2) má respektovat práva bližního a počínat si tak, aby mu nikdo nemohl nic vytknout;

3) má si být ustavičně vědom, že už nepatří sám sobě, nýbrž Pánu, aby se Mu ve všem líbil, očekávaje Jeho příchod.

Souhrnem: má žít střízlivě vzhledem k sobě, spravedlivě vzhledem k druhým a zbožně vzhledem k Bohu.

Myšlenky:

Máme-li Krista, máme všechno – bez Krista nemáme nic. Můžeš být šťasten bez peněz, bez svobody, bez rodičů a přátel, je-li Kristus tvůj. Nemáš-li Krista, ani peníze, ani rodiče, ani přátelé tě nemohou učinit šťastným. Kristus s řetězy znamená svobodu – svoboda bez Krista jsou řetězy. Kristus bez čehokoli je bohatství – všechny věci bez Krista jsou opravdu chudoba.

Jediný hřích je Bohu hroznější než nám tisíc hříchů, ba hříchy celého světa.

„Pokoj a radost v utrpení“

Pokoj… radost… utrpení… Cožpak je možné, aby tato slova, která mluví o tak protichůdných věcech, mohla být takto spojena? Cožpak utrpení nezahání pokoj a radost? Z lidského pohledu ano, avšak u Boha je tomu naprosto jinak, a Jeho nemocné děti to velice dobře vědí. Vždyť se o tom samy požehnaným způsobem přesvědčily, že radost a pokoj mohou zůstat dál, mohou trvat i přes utrpení a spolu s ním.

Jistěže radost v utrpení není něco hlasitého, okázalého a budícího obdiv lidí. Nepochází ani z náboženské přepjatosti, ani se neztrácí v nějakém pomíjivém nadšení. Vyvěrá z hluboké důvěry v lásku Otce a z poddávání se Jeho vůli. Proto je ta radost čistá a silná, tichá a plná pokoje, hluboká a jasná. Má svůj zdroj v Bohu a je založena na zaslíbeních a jistotách poskytovaných Jeho Slovem; je udržována obecenstvím s Pánem a nadějí, která je předložena našemu zraku víry.

Nemocné Boží dítě si je plně vědomé pravdy Božího slova: „Srdce ví o hořkosti duše své, a k veselí jeho nepřimísí se (nikdo) cizí“ (Přísl. 14,10). A poněvadž jen ono samo může znát hloubku bolesti, jíž prochází, zná také zase jen samo hloubku té radosti, která rozechvívá jeho srdce – radosti, která je nepochopitelná všem, kteří ji nikdy neokusili, avšak která je vidět, protože se projevuje pokojným, šťastným, ba mnohdy zářícím obličejem.

Avšak abychom to uskutečnili, musíme s rozhodností víry odvracet svůj zrak od vln zkoušky, které na nás doléhají, a dívat se s plnou důvěrou vzhůru na moc Toho, který „nad zvuk mnohých vod, nad sílu vln mořských mnohem silnější jest na výsostech Hospodin“ (Ž. 93,4). Pak nebeské jistoty naplní srdce klidnou, pokojnou vírou, protože – opírajíce se o Boží slovo – můžeme říkat: „Víme!“ Když jeden měsíc v nemoci přechází v další měsíc a není vidět východisko, když podle lidského uvážení už není naděje na uzdravení, když jsou v našem životě s nemocí chvíle, kterých se lekáme, nějaké bolestivé procedury, operační zákroky… jak velice se tu naše bázlivá a sklíčená srdce potřebují opřít se o ty jistoty. Jak je blahodárné, můžeme-li pokojně říkat: „VÍME…, že milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému“ (Řím. 8,28). „Vím, komu jsem uvěřil.“ (2. Tim. 1,12) Zde není žádné: „doufám“, ani „možná“, nýbrž skutečné „vím“ naší víry, která si přivlastňuje Boží zaslíbení a raduje se z nich.

A stejnou měrou, jak si tato zaslíbení přivlastňujeme a uskutečňujeme je – protože jsme Boží děti – je „naše obecenství s Otcem i se Synem jeho Ježíšem Kristem“ (1. Jan. 1,3), se prohloubí naše radost. Jak důvěrné a blahodárné jsou ty osobní rozhovory mezi dítětem a Otcem, mezi vykoupeným a Jeho Spasitelem! Jak bývají dlouhé hodiny samoty a nečinnosti prozářeny paprsky Jeho přítomnosti, ano i hodiny těžkých utrpení, pokud jen vírou pevně držíme: „Když půjdeš přes vody, s tebou budu!“ (Iz. 43,2). V plné jistotě, že On stojí mezi námi a naším utrpením, uskutečňujeme slova písně:

Odpočinutí? Štěstí? Dokonalý pokoj uprostřed utrpení? Ano, protože je tu Ježíš, a protože nás miluje.

K hlasu dobrého Pastýře, který říká: „Neboj se, neboť JÁ jsem s tebou“ (Iz. 41,10), může ovečka vpravdě odpovědět: „Byť mi se dostalo jíti přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi“ (Ž. 23,4). To je naprostá jistota! A jak to dělá dobře, víme-li, že jsme skryti a chováni v bezpečí v silné náruči dobrého Pastýře, když můžeme svou unavenou hlavou spočinout v samé blízkosti Jeho srdce, slyšet Jeho laskavá slova, tak úžasná a potěšující a mluvit s Ním!

Copak nás tak něžně nevolá naším vlastním jménem, když trpíme, jako kdysi přímo oslovil tu, která Ho s pláčem hledala u prázdného hrobu? A zda už toto nerozechvívá naše srdce radostí? A jak láskyplným se stává Jeho hlas, když k nám mluví, když nás bere do Své náruče a drží naši ruku ve Své ruce: „Já vím, že trpíš, milá ovečko“ – říká – „znám tvou bolest a trpím s tebou. Jsem tu, docela blízko tebe, a moje láska k tobě nikdy nedopustí, abys měla být zkoušena nad možnost anebo déle, než je nutně třeba. Neboj se, a nechť tvé srdce nezemdlívá. Já vím, jakou teplotu má tavicí žár zkoušky, jíž procházíš, ale Já nad tím bdím. Miluji tě tolik, že tě nemohu ušetřit toho utrpení – vždyť víš, jak drahá jsi Mi – copak jsem za tebe nedal Svůj život? Trpěl jsem, byl jsem na této zemi „Muž bolestí“, proto ti dokonale rozumím. Cítím s tebou, ale neboj se – jsem stále u tebe.“

Tak mluví Ježíš k Své nemocné ovečce a ti, kteří v hodinách osamění a těžkosti, krajní únavy a slabosti slyšeli Jeho tolik laskavý hlas, nikdy na něj nezapomenou. Vědí, jak hlubokou vnitřní radostí je srdce naplněno, že až přetéká. Tu pak bývají v noci zkoušky i „písně radosti“, protože se cítíme být neseni Tím, jehož neobsáhlé srdce nás miluje neskonalou láskou. Taková je radost z Jeho přítomnosti, pravé štěstí v sladkém a hlubokém důvěrném obecenství s Ním – štěstí tak čisté, tak hluboké, tak veliké, že naše srdce jsou příliš malá, než aby je mohla pojmout, a jsou jím přemožena. Je to nebeská radost, pozemská slova ji nemohou vyjádřit, ano je to „radost nevýmluvná a oslavená“ (1. Petr. 1,8), která působí, že můžeme říkat: „Nelituji, že jsem prošel tím utrpením.“

A když tak prožíváme, jakou nesmírnou radost znamená Jeho přítomnost, radost, kterou by naše smrtelná těla v její plnosti ani nemohla snést, jak potom naděje, že Ho brzo uvidíme v oslavených tělech, rozbuší naše srdce, jak se potom tiskne do našich rtů volání: „Přijdiž, Pane Ježíši!“

„Jen tato naděje občerstvuje, odvahu dává, radost nám“, zpíváme tak často. A jak pravdivé je toto o nemocných Božích dětech! Jak rádi myslíme na ono slavné místo plné světla a jasu, kde už nebudou žádná utrpení, žádné nemoci, žádné slzy, kde už žádný z jeho obyvatel nebude říkat: „Nemocen jsem“ (elbf. př.: „Jsem slabý“ Iz. 33,24), kde už smrti nebude, a Bůh setře všelikou slzu s očí jejich (Zjev. 21,4). Pak už nám nebude líto, že jsme trpěli a plakali. Všechno bude sláva a světlo. „Noci tam nebude“ (Zjev. 22,5). Bude to věčná radost. Ale čím by nám bylo nebe, kdyby tam nebyl Ježíš? Jestliže se již nyní radujeme, že brzo už nebudeme muset trpět, oč více se radujeme my, kteří jsme už trochu toho štěstí Jeho přítomnosti zakusili i uprostřed utrpení a nemoci, při pomyšlení, že brzo budeme navždy u Něho! Bude to dokonalé štěstí. Pak budeme úplně rozumět slovům (jimž nám je zatím často těžké rozumět): „Nejsou rovná (elbf. př.: nejsou hodná… aby byla přirovnána) utrpení nynější oné budoucí slávě, která se zjeviti má na nás.“ (Řím. 8,18)

Ano, Ježíš brzo přijde, aby vzal celou Svou Církev k Sobě. Zaslíbil to. Avšak kdyby snad ve Své trpělivosti měl ještě trochu prodlít, aby ještě některé spasil, a kdyby měl dovolit, aby se naše nemoc zhoršila, a my jsme měli projít smrtí – ztemní se pak naše radost? Zda tu pak raději nezanecháme své nemocné tělo, abychom mohli vejít do otcovského domu a okoušet u Ježíše dokonalé odpočinutí? Neznali jste snad jako já některé nemocné, kteří se radovali, protože si mysleli, že jejich pozemský konec je už blízký, a pak byli zklamáni, když poznali, že Pán je tu chce na zemi ještě na maličko ponechat? Oni by byli tak rádi konečně okoušeli plnou radost Jeho přítomnosti, byli by tak rádi opustili domov těla a byli doma u Pána! (Srov. 2. Kor. 5,8.) Ne, pro Boží děti smrt už není „král strachů“ (Job 18,14) – je dveřmi, které vedou k místu blaženosti. Zemřít znamená pro ně: zesnout v Ježíši (1. Tes. 4,14), aby se „probudily“ v domě Otce k věčné radosti, z jejíž neskonalé ceny už něco znají.

Ale musíme, žel, doznávat: Jak daleko býváme za tím, uskutečňovat den co den tento pokoj, tuto radost v utrpení, a jak často z nás nemoc dělá smutné, skleslé křesťany.

Avšak když jsme jednou zároveň s utrpeními strávili v Boží přítomnosti takové nevypravitelné chvíle, v nejužším obecenství s Pánem, když jsme cítili, jak srdce přetéká onou hlubokou radostí, která převyšuje utrpení, protože jsme hovořili s Ním a On s námi, zda si pak co nejvroucněji nepřejeme, aby celý náš život s nemocí byl takto stráven v radosti z Jeho přítomnosti? A zda není Jeho přáním, abychom se vždycky v Něm mohli radovat? On nás chce k tomu zmocnit všelikou mocí podle moci Své slávy, k všeliké trpělivosti a k všeliké stálosti s radostí (srov. Kol. 1,11 - podle fr. překl. JND).

Bývají však chvíle, kdy kvůli trpkým bolestem anebo pro příliš velikou unavenost, ale jistě i vlastní vinou si myslíme, že Pán je od nás daleko, a my bychom si přece tolik přáli, aby nám byl úplně blízko, abychom se v Něm mohli radovat! Co máme dělat? Jen toto: místo abychom se sami trápili, přivlastněme si jednoduše Jeho zaslíbení: „Když půjdeš přes vody, s tebou budu“ (Iz. 43,2). A protože víme, že On stojí za Svým Slovem, zavítá k nám pokoj i radost, neboť budeme mít i jistotu, že On tu je, třebaže my Ho necítíme.

Je naprosto jisté, že náš nebeský Otec rozsévá na celou naši cestu životem mnohou radost, mnohá dobrodiní, za něž Mu naše srdce mají být opravdu vděčná. Je to radost, smíme-li okoušet lásku našich nejbližších i našich přátel; radost, smíme-li Mu sloužit a oslavovat Ho i v utrpení, a tak mnoho malých radostí, které bychom ani nedokázali spočítat a které vnášejí do našeho života hřejivou sluneční zář. Avšak stačí tyto radosti ozářit všechny naše hodiny samoty, všechny naše chvíle utrpení, dny hluboké sklíčenosti a zemdlení, které přicházejí dál a skládají se v měsíce a v roky?

Dobře víme, že k tomu nestačí: naše srdce potřebují něco víc, aby byla i přes utrpení šťastná. Potřebují „radovat se v Pánu“. Pak o nás platí, že procházíme-li údolím slz, pokládáme je sobě za místo pramenů (srov. Ž. 84,7 podle elbf. př.), a můžeme pak v žíznivé a vyprahlé zemi ve stínu Jeho křídel plésat (Ž. 63,2-8).

A je-li tomu tak, pak známe i radost velebení, radost nedělního jitra. Nenapadlo nás již, že nám už navždy zůstane odepřena, protože se nemůžeme více shromažďovat s našimi bratry a sestrami ve víře kolem Pána a klanět se Mu? Zdalipak právě neděle nebývají našimi nejobávanějšími dny, protože se cítíme oloupeni o onu radost ve shromáždění a cítíme se smutnější a osamělejší než kdykoli jindy?

Sice se pokoušíme nechat k Němu vystupovat velebení svých srdcí, ale tíha našeho utrpení, náš zármutek, že nemůžeme být shromážděni s druhými, zadržuje naše chválení a naše písně velebení často končí v slzách. A místo abychom Bohu přinášeli klanění, činíme si nárok na Jeho soucit, že Ho potřebujeme více než kdy jindy.

Ale tak to nemá být. Toho dne vítězství a zmrtvýchvstání, v den Páně mohou být naše srdce naplněna radostí a velebením, i když jsme sami a ležíme nemocní na lůžku. To je, co si Pán pro nás přeje, a když si to přejeme i my, stanou se naše nedělní rána nejvzácnějšími, nejpožehnanějšími a nejšťastnějšími chvílemi. Proč? Jak? Tím, že se necháme vést Duchem Svatým. ON zaměří naše zraky a naše srdce na velebeníhodnou Osobu našeho drahého Spasitele, budeme se zabývat Jím, Jeho ponížením, Jeho utrpeními, Jeho smrtí a Jeho nynější i budoucí slávou. A naše srdce, zaujatá takto a naplněná Jím a jen Jím – naplněná velebením Toho, „jehož jméno (je) mast rozlitá“ (Pís. Š. 1,3), a který je „Předivný“ (Iz. 9,6), naplněná Jeho nepochopitelnou láskou a láskou Jeho Boha, Jeho Otce a našeho Otce, budou úzce spojena se všemi Božími dětmi, které jsou toho dne shromážděné, aby se Mu klaněly; z našich dokonale šťastných srdcí nadšených vděčností a láskou budou k Němu vystupovat chvalozpěvy a velebení, které Mu patří, a my tak budeme uskutečňovat, co je v 5. verši 149. Žalmu: „Plésati budou svatí v Boží slávě, a zpívati (elbf. př.: jásati) v pokojích svých.“

Pokoj a radost v utrpení? Ano, dokud naše oči zůstávají upřené na Něho, dokud naše srdce s plnou upřímností mohou říkat:

L. Juston: Un Chant dans la nuit (Zpěv v noci), 1974, La Bonne Semence, Valence, str. 69-78; EuE 1954/138-144

Přinuceni Pánem

„A ihned přinutil Ježíš učedníky své, aby vstoupili na loď, a předešli jej na druhou stranu, dokud by nepropustil zástupů.“ (Mat. 14,22)

Ačkoli Pán již napřed věděl, že dojde k bouři dříve, než doplují na druhý břeh, a i když znal úzkost a strach, který naplní jejich srdce, přesto je přinutil, aby vypluli. Kdyby učedníci věděli, co všechno je čeká, jak by se asi divili, že je nutí nasednout do lodi!

Právě tak On i dnes ještě někdy nutí Svůj lid vydat se určitou cestou, o níž ví, že je na ní musí zastihnout bouře. Možná že to je Jeho částečnou odpovědí na naše prosby o vedení, když uvádí naše nohy na nějakou cestu, kterou bychom si my sami nezvolili. A když se pak kolem nás setmí a všechno se rozbouří, ptáme se, proč nás přinutil jít tou cestou. Proč? – Protože se nám chce zjevit uprostřed bouře a úzkosti jiným způsobem, plněji, mluvit nám laskavá slova pokoje a utišit náš strach Svou přítomností. Když učedníci přistáli na druhém břehu, byli zcela jistě rádi, že je přinutil plavit se bouří, protože takto se naučili, že i větry a vlny se musí podřídit Jeho vůli. „Byť se mi dostalo jíti i přes údolí stínu smrti, nebudu se báti zlého, neboť ty se mnou jsi“ (Ž. 23,4)

Oceňování

Jakou cenu přičítáme věcem Páně v našem srdci? V Novém zákoně jsme dvakrát vybízeni: „Drž pevně!“ (2. Tim. 1,13; Zjev. 3,11). Je přirozené, že k tomu, abychom něco pevně drželi, vynaložíme sílu jen tehdy, jestliže si té věci také ceníme. Bible nám ukazuje na třech mužích, jak rozličné může být oceňování našich duchovních bohatství v životě víry.

O Jákobovi se praví, že to byl muž, který bydlel ve stanech, zatímco Ezau „byl lovec umělý (= dovedný), chodě po polích“. Zamyslíme-li se nad před-obrazným významem toho, zda se nám pak Jákob nejeví jako muž, který něco poznal o charakteru cizince, zatímco Ezau „chodil na lov po poli tohoto světa“? Přitom utrácí všechnu sílu a vrací se vyčerpán a zřejmě bez úspěchu. Jiný výsledek takové činnosti ani nemohl být! Svět, který se vyznačuje „žádostí těla, a žádostí očí, a pýchou života“ (1. Jan. 2,16), nám nemůže nic nabídnout. Při honění se za statky tohoto světa utrácíme ovšem svou sílu.

Boží Církev – dokončení

Skutečně není nic jednoduššího než zásada služby Církve, založená na jednotě Kristova těla. Její použití je však při dnešním církevním zmatku neobyčejně těžké.

Tím se dostáváme k jedné věci, která musí velice rmoutit každou duši, která miluje Pána. Je tím množství „stolů“, které jsou dokonce mimo organizace křesťanstva. „Nepřítel člověk to učinil“ (Mat. 13,28); zavedl kromě nesčetných náboženských pojmenování, která jsou jasně výtvorem lidí, velice lstivé a klamavé napodobeniny Božího díla. Kde je dnes možné najít stůl Páně? Kde jsme si jisti, jestliže chceme poslouchat Boží slovo, že se můžeme shromažďovat s dobrým svědomím?

Nedivíme se tomu, že nepřítel podniká zavilé útoky proti svědectví, které Bůh vzbudil v době konce, ani tomu, že se mu podařilo rozdvojit ty, kteří vyšli ze „stanů“. Všichni jsou vinni tímto pokořujícím stavem. Měli bychom to v pokoře poznat, namísto abychom se povyšovali anebo malomyslně tesknili s Eliášem: „(Oni) opustili smlouvu tvou,… oltáře tvé zbořili… I zůstal jsem já sám“ (1. Král. 19,10).

Prosme Pána o schopnost rozeznání a o nutnou horlivost nalézt oněch „sedm tisíc“ (porovnej tam 18. v.), které On si zachoval, protože „Pán zná ty, kteří jsou jeho“ (2. Tim. 2,19)! Přitom však musíme, jak už bylo dříve připomenuto, odstoupit od nepravosti; není možné nějaké obecenství mezi světlem a tmou (2. Kor. 6,14). Ale ještě jednou: Držme pevně, že pevný základ Boží stojí a že k našemu ujištění nese nám známou dvojnásobnou pečeť (2. Tim. 2,19).

Duchovní srdce pozná, zda určitý „stůl“ je stolem Páně, nebo ne, tím že přezkouší zásady, které vládnou při onom shromažďování, a že bude zpytovat, na čem ten stůl spočívá. Je povinností každého, aby o tom měl jasno, jako je také povinností celého shromáždění vědět, jak se má chovat vůči tomu, kdo si přeje účast na lámání chleba.

Jsou-li na určitém místě dva na sobě nezávislé „stoly“, nemohou oba mít charakter stolu Páně. Uznávat stejným právem jeden i druhý za stůl Páně, by znamenalo neostříhat „jednotu Ducha“ a bylo by to totéž jako popírat jednotu těla. Proto je nutně třeba získat přesnou informaci. Existence dvou na sobě nezávislých „stolů“ může být výsledkem falešných učení, před nimiž jsou věřící napomínáni, a jichž se mají varovat. Na druhé straně může dojít k rozdělení jen z osobních rozporů, anebo jako důsledek otázky určité kázně. Je nemožné zůstávat ve všech takových případech neutrální nebo lhostejný. Provinili bychom se tím nedostatkem skutečného cítění pro svatost jména Páně a učinili bychom se spoluviníky sektářského jednání.

Na druhé straně však stůl Páně na určitém místě nemůže zůstat nezávislý na jiných místech. Není například možné přijmout k lámání chleba někoho, kdo byl ve shromáždění, kam patří, vyloučen; a naopak zase není možné odmítnout někoho, kdo už byl některým shromážděním přijat. Jinak by byla popřena jednota těla.

Takový stůl, kde jsou světské zásady, lidská autorita anebo lidmi zřízená ustanovení směšována s působením Ducha Svatého, anebo stůl, kde je trpěno dobře známé, ale neodsouzené zlo, nemůže být stolem Páně.

Tím rozhodně nechceme říci, že by pro shromažďování byla nutným předpokladem neomylnost. Bylo by vůbec možné mluvit o nějakém shromáždění podle Božích myšlenek, kdyby byla stanovena taková podmínka?

Vždy se mohou vyskytnout slabosti, nedostatečnosti a pochybení, a někdy k nim skutečně také dochází. Budou však odpuštěny, jestliže je samo shromáždění vyznalo a odsoudilo. Kdybychom se chtěli zdráhat uznat některé shromáždění, protože ve svém počínání chybilo, bylo by to neslučitelné jak s literou, tak i s duchem učení Božího slova. Jestliže však chyby nejsou odsouzeny, může dojít k tomu, že Pán musí zakročit, aby Církev (Shromáždění) tříbil bolestnými zkouškami, anebo dokonce, aby „pohnul svícnem z místa jeho“ (Zjev. 2,5). Ale měli bychom se varovat přisvojovat si Jeho práva a stavět se na Jeho místo; neboť je to On sám, „který se prochází uprostřed těch svícnů zlatých“ (Zjev. 2,1).

Jestliže některé Shromáždění (Církev) učinilo nějaké rozhodnutí, které se druhým nezdá oprávněné – něco takového se může stát – anebo jestliže některé shromáždění v určité věci neudělá žádné rozhodnutí, které druzí považují za nutné, nesmíme zapomínat: „Cokoli svážete (tj. Církev) na zemi, bude svázáno i na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi“ (Mat. 18,18). Proto je bolestné, vidíme-li, jak rozhodnutí určitého shromáždění (Církve) anebo chybění určitého rozhodnutí bývá často lehkomyslně a povýšenecky kritizováno.

Avšak svrchovanost a autorita Páně jsou nedotknutelné a Jeho láska se nemění. K Němu musíme vzhlížet, jestliže se nám zdá, že něco nebylo vyřízeno podle Jeho myšlenek, a čekat na Jeho zákrok. Jemu musíme být poddáni s plnou důvěrou, že On se zasadí o čest Svého jména. On sám dá bratrům z jiných míst nebo i z jiných shromáždění pochopení o tom, že jejich úkolem je vznést výtky, které jsou nutné. Toto se může stát jen v Jeho pověření. Zda se to skutečně děje takto, pozná se na způsobu, jak jsou námitky vyjádřeny, totiž zda se to děje v pravé lásce a s péčí o uchování anebo obnovení obecenství, jehož ztráta je cítěna s velkým zármutkem. Vytrvalost lásky povede k trpělivému čekání, dokud sám Pán nezjeví, co je třeba odsoudit, a dokud On sám shromáždění nepovede k tomu, aby to odsoudilo.

Ale naprosto jinak je tomu, jestliže některé shromáždění trpí zlo v praktickém životě, nebo – což by bylo ještě horší – v učení, a to ne jako důsledek příležitostného nepořádku, nýbrž zásadně tím že každému přenechává jeho vlastní odpovědnost bez uvážení, že ono samo je přece odpovědné, anebo necítí-li se vázáno jednáním jiného shromáždění. V takových případech je dokonce rušena jednota těla a práva Pána jsou v pohrdání. Takové Shromáždění (Církev), jak už bylo dříve zmíněno, nemůže být uznáváno za Boží shromáždění (Církev).

Nebylo to bez zármutku, když jsme museli mluvit o tak mnohém, co nepotěšuje, protože obsahem rozhovorů o Boží Církvi (Shromáždění) by přece měla být jen láska, milé věci a radost. – Vidíme, že jde o boj za drahé věci, za slavné pravdy, které byly darovány Církvi, která má být v tomto horečnatém světě nedotknutelnou tvrzí pokoje. Přesto se však srdce cítí potěšeno a posilněno při pomyšlení, že jako slunce, i když skryté za nejhustší mlhou, je stále ještě na obloze, že Boží uložená rada o Jeho Církvi (Shromáždění) trvá nezměněná a slavně takovou zůstane. Je to láska, která přesahuje všeliký rozum, která předpisuje cesty Krista s Církví. On, Kristus, ji živí a pečuje o ni. Brzy ji vezme k Sobě. Držme pevně tyto oživující skutečnosti: Kristus ve slávě, Duch Svatý zde na zemi, jedna Církev a naděje našeho povolání! Protože se nepohybujeme uprostřed studených pravd nebo nesnášenlivých požadavků, jako třeba něco, co je uváděno do pohybu neživým soukolím mrtvé hmoty, nýbrž jsme postaveni do skutečného života z Boha. Zdrojem tohoto života je Kristus, oslavená Hlava Svého na zemi ještě se nalézajícího těla, které je také určeno pro slávu v nebi. Kdybychom se Jím více zabývali, více si uvědomovali nezměřitelnost duchovních požehnání, jimiž je nám v Kristu požehnáno (Efez. 1,3), nebylo by nám vůbec zatěžko shromažďovat se podle Božích myšlenek, protože jsme s Ním všichni spojeni a Jím přitahováni jako malé železné piliny silou na všechny stejně působícího magnetu. Brzy všichni svatí, ať zesnuvší, anebo ještě žijící na zemi, budou bez výjimky následovat tuto mohutnou přitažlivou moc a Kristus představí Církev sám Sobě oslavenou, „nemající poskvrny, ani vrásky, neb cokoli takového“ (Efez. 5,27), v její kráse a jednotě. Kéž by nás tato naděje učinila vítězi!

„Tomu pak, který mocen jest nade všechno učiniti mnohem hojněji, než my prosíme aneb rozumíme, podle moci té, kterou dělá v nás, tomu buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše po všecky věky věků. Amen.“ (Efez. 3,20.21)

„Církev Boha živého“, Hückeswagen, 1981, str. 101-108; franc. originál: A. Gibert: Ľ Assemblée du Dieu vivant“, Valence, 1981, str. 89-94

MILOST A PRAVDA

Ročník: 4 1995 číslo: 5-6

Dům, kde bydlí Ježíš