Neznámý

Pokud jde o četbu Božího slova, závisí náš požitek z ní na dvou věcech: předně na našem všeobecném duchovním stavu, a dále na působení Ducha Božího v nás. Velikost našeho užitku z četby souvisí zcela přirozeně s naším duchovním stavem, ale bude se též lišit podle působení Ducha Svatého. Jestliže nejsme duchovní, bude náš užitek z četby slabý, povrchní. Jestliže jsme v té či oné věci Ducha Svatého zarmucovali, tedy On sice může dát slovům Písma sílu, aby naše svědomí byla probouzena a my byli napravováni, ale nebudeme mít z Božího slova požitek. Naše nedbalost takový požitek znemožňuje, protože jsme závislí na Duchu Svatém a také na světle, kterému On dává dopadat do našich srdcí. Toto světlo máme jen ve stavu závislosti. Jestliže tuto závislost necítíme, Duch Svatý nám to dá pocítit: zakusíme, že naše nitro zůstává při čtení Božího slova vyprahlé a prázdné. Sám jsem to víckrát zakusil. Snažil jsem se v takových případech sám sebe odsuzovat a přijít na to, proč nemám požitek z četby. Na druhé straně jsem nikdy nečetl Boží slovo bez modlitby, s pokornou prosbou, aby mi Bůh ve Své dobrotivosti něco dal, i když jsem třeba nic neobdržel.

Mám za to, že hlavním prostředkem pro užitek z Božího slova je, abychom bděli před Bohem nad svou duší. A pak vždycky, když čteme, prosit, aby nám dal pokrm a skláněl se k nám a vedl naše duše do obecenství s Ním, a to právě pomocí Slova, které čteme. Neboť obecenství s Ním je zároveň pramenem, oblažujícím účinek našeho čtení. Ono ostatně rozmnožuje naše porozumění samému Bohu a Jeho cestám v Kristu, a to má pro nás nezměrnou cenu.

Zjistíš-li, že máš ze čtení Písma jen malý užitek, anebo dokonce žádný, a že Bůh se ti, přesto že Ho prosíš, nezjevuje, nebuď s takovou situací spokojen; neboť Bůh k tobě mluví právě Svým mlčením. Něco musí být mezi tvou duší a Bohem, třeba nějaká zlá, neodsouzená myšlenka, nebo zanedbání něčeho, tvrdost apod. Hledej Jeho tvář a dávej pozor, v čem jsi nebyl na úrovni apoštola v Ep. Filipským. Milost stačí pro každou službu, ať je malá nebo velká. Uděláme-li tedy takovou zarmucující zkušenost, nezbývá nám než usoudit z toho, že jsme v praktickém smyslu nezemřeli jako Pavel (srov. Fil. 3,10). I když jsme od počátku nebyli mrtví tak jako on, a potřebujeme ještě nejednu zkoušku, abychom se takovými stali, – náš Pán zůstává věrný, a Jeho ucho je pro nás vždy otevřené.

Věřící jako kněz, levita a milosrdný

Ve 2. Mojžíšově knize nalézáme původ kněžské služby a služby levitů, protože to bylo pokolení Léví, které se postavilo na stranu Pána. V Malachiáši je nám představeno, co se očekává od kněží. A v 10. kapitole Lukáše nalézáme kněze a levitu, kteří nečiní zadost své povinnosti. Chtěl bych s pomocí Páně osvětlit některé souvislosti mezi těmi třemi přečtenými místy.

Izraelský lid se odvrátil od Boha, tím že udělal zlaté tele. „To je ten Bůh, Izraeli, který tě vyvedl ze země egyptské.“ (2. M. 32,4 elbf. př.) Jak hrozné! Mojžíš sestupuje s hory a je zdrcen tím, co tu vidí a slyší. Proto jeho zvolání: „Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně!“ (26. verš). V takové době, kdy se Boží lid značnou měrou obrací k modlám, je pro nás tím důležitější slyšet výzvu: „Kdo jest Hospodinův, přistup ke mně!“ Chceme-li být skutečnými levity a jako levité také kněžími, musíme stát na straně Pána, a to i když nám to působí bolest. Oni zde dokonce museli pobíjet své bratry. Jak to bolí, musíme-li některému svému bratru říci pravdu. Ale nesmí přitom chybět láska, která předchází, protože čteme, že láska se raduje spolu s pravdou (1. Kor. 13,6). Tak tomu bylo i zde. Levité se postavili důsledně na stranu Hospodina, třebaže to znamenalo soud na jejich bratrech. Proč? Protože muselo být jasně ukázáno, kdo je Bůh. Muselo být ukázáno, že Bůh nemůže trpět něco takového, jako bylo zlaté tele.

Může vyvstat otázka, zda i my nemáme nějaká taková „zlatá telata“. Nemáme nějaké věci, které jsou pro nás důležitější než Pán nebo které stavíme vedle Pána Ježíše? Co je nám důležitější: Pán – anebo pozemské věci? Jak často se dnes stává, že věřící se sklánějí – a já se z toho nechci vylučovat – před takovými „zlatými telaty“. Tu je třeba, abychom byli upřímní, abychom to Pánu vyznali – abychom s takovým selháním, s takovou bídou šli k Němu.

Nepřítel se snaží stavět nám před oči všechno možné, takže potom nemáme vůbec čas nebo jen málo času pro Pána. Třeba nám už zbývá jen čas jít do shromáždění. Možná, že ráno a večer máme pouze dvě minuty času na modlitbu… A tu je na místě otázka: Pane Ježíši, není v mém životě něco podobného jako „zlaté tele“? Taková „zlatá telata“ musejí být odstraněna.

Co z toho pak následovalo pro pokolení Léví? Bůh je vyvolil z ostatního lidu. Četli jsme to v Malachiáši 2,4: „Neboť víte, že jsem poslal k vám přikázání to, aby byla stálá smlouva má s Lévím, praví Hospodin zástupů.“ A 5. verš pak pokračuje: „Smlouva má byla s ním života a pokoje, a dal jsem jemu to pro bázeň; neboť se bál mne, a pro jméno mé potřen byl“ (elbf. př.: „před jménem mým třásl se“). Ve 2. kapitole jde o kněží. A Bůh jim, kněžím, znovu ukazuje jejich původ. Léví se bál Mého jména. V 6. verši čteme: „Zákon pravdy byl v ústech jeho, a nepravost nebyla nalezena ve rtech jeho; v pokoji a upřímnosti chodil se mnou, a mnohé odvrátil od (jejich) nepravosti.“

Léví byl důsledný a poslušný, bál se Boha. Vyznačujeme se tím i my? Jestliže ano, můžeme vykonávat levitskou službu. V čem záležela? Levité museli dopravovat všechna zařízení stánku při cestě pouští. Později, když byl postaven Šalomounův chrám v Jeruzalémě, museli zajišťovat plynulost veškeré chrámové služby. Jejich služba jak v stánku úmluvy, tak v chrámě byla tedy základem prováděné kněžské služby.

Čím je dnes levitská služba jako základ k vykonávání kněžské služby? Je jí jakákoli služba zaměřená k vedení srdcí věřících k Pánu Ježíši. Může to být třeba podané jídlo – ano, i taková služba sester je levitskou službou. Může to být výklad určitého místa Písma. Je tím všechno, co je zaměřené k oslavení Krista, co pomáhá obecenství Božího lidu a příslušnému požehnání. To vše je levitská služba. Ale k tomu je třeba Boží bázeň. A je to úžasné, je-li to vše konáno s nízkým smýšlením o sobě. Pak na tomto základě může být vykonávána kněžská služba.

Co je ale kněžská služba? Úkolem kněží bylo obětování všech obětí. Oni byli spojovacím článkem mezi lidem a Bohem. Dnes je kněžskou službou všechno, co je lidmi přinášeno Bohu: děkování, klanění (velebení). To vše můžeme Bohu přinášet, ale jen na základě toho, že jsme důslednými levity, že naše srdce skutečně patří Pánu. Není-li tomu tak, je i naše kněžská služba neužitečná, je pouze dílem člověka a nestoupá vzhůru.

Tak tomu bylo v 1. kapitole proroka Malachiáše. Tam kněží obětovali slepá, chromá a nemocná zvířata. Uvádí to 8. verš: „Neboť když přivodíte slepé k obětování, což to není nic zlého? A když přivodíte chromé aneb nemocné, což to není nic zlého? Daruj je jen knížeti svému, zalíbíš-li se mu tím, aneb přijme-li tvář tvou, praví Hospodin zástupů.“ Jestliže si myslíme, že můžeme Bohu něco předstírat, tedy se klameme. Desátý verš první kapitoly pokračuje: „Kdyby byl aspoň jeden mezi vámi, který by zavřel dveře, abyste na mém oltáři nezapalovali nadarmo. Nemám rozkoš ve vás, praví Hospodin zástupů, a daru oběti nepřijmu se zalíbením z ruky vaší“ (elbf. př.). Bůh vlastně říká: Takové věci já nechci. Je-li vaše srdce polovičaté, nejste-li skutečnými levity, kteří celým srdcem patří Pánu, kteří by úplně stáli na Mé straně, kteří by Mi zasvěcovali celý svůj život, pak je Mi i kněžská služba opovrženíhodná. Najděte nějakého muže, který by otočil klíčem a zavřel vstupní dveře, aby se kněžská služba – služba velebení a služba obětování obětí dál nekonala. – Takové jsou základy kněžské služby.

A v 10. kapitole Ev. Lukáše nalézáme ještě jeden bod, který také patří ke kněžské službě. Nemůžeme Bohu přinášet jen děkování a velebení. Bůh od nás také čeká, že Mu přineseme jiné duše. A toto zde nenalézáme ani u kněze, ani u levity. Stojí-li si někdo správně k svému Pánu, je také v správném poměru k svému bližnímu. To bylo vlastně otázkou, kterou zákoník položil Pánu Ježíši: „A kdo jest můj bližní?“ A Pán Ježíš onomu tazateli objasňuje, že kněží a levité tomu tenkrát nerozuměli. Onen zákoník se ptal: „Kdo je můj bližní?“ A tu musí slyšet, že jím je milosrdný samaritán. Nejprve musí být pomoženo mně. Toto mělo onoho zákoníka učinit naprosto pokorným. A jak víme, je milosrdný samaritán v tomto oddílku krásným obrazem Pána Ježíše.

To je také vyjádřeno ve 27. verši: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, a ze vší duše své, a ze vší síly své, i ze vší mysli své, a bližního svého jako sebe samého.“ Jestliže celá naše láska je soustředěna na našeho bližního, je to možné jen tehdy, je-li napřed soustředěna na našeho Boha, na Pána Ježíše – patří-li celé naše srdce, celá naše duše, všechna naše mysl Jemu. Toto musíme poznat. Jen On nám může pomoci. My jsme těmi, kteří upadli mezi lotry. Chtějme si nechat pomoci Jím. A pak bude také celé naše srdce, celá naše duše a všechna naše mysl skutečně patřit Jemu a my budeme schopni pomoci svému bližnímu.

Všechno tu spolu úzce souvisí: kněžská služba s životem zasvěceným Bohu – levitská služba, kde život a já sám jsem zasvěcen službě bližnímu – a pak zachraňující služba. Neboť pak říká Pán na konci 37. verše: „Jdi, i ty učiň podobně!“ Zde vlastně vrcholí celý ten oddílek. Pán nejprve říká: Ty jsi ten, který upadl mezi lotry a potom: Když jsi toto poznal, můžeš také pomáhat druhým, být milosrdným samaritánem.

A z hlediska lepšího objasnění je zajímavé pozorovat Samaritány, kteří se setkali s Pánem Ježíšem. V Luk. 17, kde je popsán případ uzdravení deseti malomocných, nalézáme rovněž jednoho Samaritána a v 15. verši tam dále čteme: „Jeden pak z nich uzřev, že jest uzdraven, navrátil se s velikým hlasem velebě Boha. A padl na tvář k nohám jeho díky čině jemu. A ten byl Samaritán.“ A v Ev. Jana máme ve 4. kapitole známé místo, kde ona žena u Jákobovy studně, s níž Pán Ježíš mluvil, nechává stát svůj džbán na vodu, běží do města, vypráví tam, koho nalezla a přivádí lidi k Pánu. Samaritán z Luk. 17,15 jako velebitel, který se klaněl Bohu, a jako kněz – ona žena jako levitka. Pán Ježíš s ní mluví o velebení a ona pak přivádí lidi k Pánu. Jak krásné!

Zde vidíme, co je skutečná služba pravého milosrdného samaritána. Začíná opravdovou pomocí bližnímu (Luk. 10). On pak dává stranou všechno pozemské, aby mohl přivést člověka k Pánu (Jan 4), a nakonec sám stojí před Bohem jako velebitel. Takoví jsou Samařští, takoví jsou ti opovrhovaní, neboť tenkrát tomu skutečně bylo tak. Jsme připraveni být takovými pohrdanými? Oni však byli před Pánem vzácní.

Ale ještě k cestě onoho Samaritána. Kněz i levita šli kolem, ale vyhnuli se. Nepoznali, že služba Bohu (bohoslužba) a služba bližnímu tvoří společně jednu a tutéž věc a musí být v rovnováze. Jestliže nemohu sloužit svému bližnímu, nemohu sloužit ani Bohu. Nemohu-li sloužit Bohu, tedy proto, že nejsem skutečným levitou, a pak ovšem nemohu ani sloužit bližnímu. Vždyť jak bych někomu mohl pomoci, aby se stal velebitelem, když ve skutečnosti sám jím nejsem. – Znovu vidíme, jak tu vše úzce spolu souvisí. Milosrdný samaritán je nám tu vzorem.

Ale nyní pokud jde o službu bližnímu. Jaký je náš postoj k lidem kolem nás? V uvažovaném oddílu čteme: „Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha.“ Byla to cesta dolů – cesta skutečně nebezpečná, a onen člověk byl za to sám plně odpovědný. Proč nezůstal v Jeruzalémě, kde přebýval Bůh? Ale kdyby tomu takto bylo s námi, nemohli bychom konat žádnou zachraňující službu. Samaritán se neptá, ale jedná. Vidí bídu toho člověka a podle toho jedná, neboť v 33. a 34. v. čteme: „Samaritán pak jeden, cestou se ubíraje, přišel k němu, a uzřev jej, milosrdenstvím hnut jest. A přistoupiv, uvázal rány jeho, naliv oleje a vína, a vloživ na hovado své, vedl do hospody, a péči o něj měl.“

Byl ve svém nitru pohnut – to bylo druhou věcí, protože nejprve ho uviděl. Vidíme ještě lidi kolem sebe? Přirozeným zrakem jistě, ale vidíme je tak, jak je vidí Pán? Jak často se stávalo, že Pán byl pohnut ve Svém nitru, když viděl lidi. Třeba proto, že byli jako ovce nemající pastýře. Jak my se díváme na lidi? Vidíme všechnu jejich prázdnotu a beznaděj? Jedním z rysů moderní doby je tvrdost a nevšímavost – lidé na sobě nedají nic znát, chovají se jako starořečtí stoikové. Zvláště mladí lidé u nás v Německu. Ale pozoroval jsem něco podobného i ve vaší zemi. Mladí si myslí: jsme se vším vypořádáni a nedáme se ničím ovlivňovat. Stavějí se, jako by stáli nade vším. Ale kdybychom mohli nahlédnout za jejich čelo a vidět, co se tam všechno odehrává – i v jejich srdci, kdybychom mohli vidět všechnu prázdnotu, beznaděj, zoufalství! Jednou z vážných příčin úmrtí mladistvých u nás v Německu je sebevražda. Jistěže si neberou život proto, že by se jim život líbil.

Jsou nespokojení – hledají něco, ale nenalézají. Ale takový milosrdný samaritán jim může něco ukázat, může jim, vlastně už polomrtvým, pomoci. Tu je zvlášť důležité, aby naši spoluobčané viděli, že s nimi máme soucit, pochopení pro jejich beznadějný, ztracený stav. Lidé nepotřebují výtky – těch mají dost, ale musí vidět, že jsme nad nimi ve svých srdcích pohnuti – že umíme obvazovat. Co je to obvazování? Láska například přikrývá pře-stoupení. Láska je vede do blízkosti Pána Ježíše, takže oni pak i při nás vidí tuto lásku Pána Ježíše. Vidí ji při nás? Vidí, že jim chceme pomoci? Že jim nechceme vnucovat nějaký svůj názor a že je nechceme násilím dostat do nějakého úzkého okruhu věřících? Musí vidět, že jim chceme pomoci, že pohnutkou k tomu je láska, ano, že za vším stojí naše srdce. Uvidí-li lidé při nás toto, otevřou nám své uši a své srdce.

A pak ten Samaritán nalévá na rány olej a víno. Musíme ty rány u svých bližních vidět, rozeznat. Lidé nejsou všichni stejní, a tak musíme v každém případě postupovat zvláštním způsobem. Ne šťárat se v takové ráně (což my tak rádi a tak často děláme). Je třeba nechat si ukázat od Pána takový pravý prostředek na rány: olej a víno, tj. posilnění a potěšení, zmírnění bolesti.

Ale musí to jít ještě dál. Co by to vše tomu polomrtvému bylo platné, kdyby ho ten Samaritán neposadil na svého osla a nedopravil dále. Taková je pravá ochota pomoci. Jsme připraveni tomu, kdo potřebuje naši pomoc, otevřít své srdce, pomoci mu a případně vynaložit i nějaké hmotné prostředky? Také toto je spojeno s nesením evangelia. Jsme připraveni otevřít takovým duším své domy? Není-li tomu tak, pak všechen olej a víno či ostatní podobné práce nebudou k užitku. Samaritán ho dopravil až do ubytovny a postaral se o něj. To, co čteme nakonec, je vlastně první: Postaral se o něj.

Přineseme-li někomu evangelium, neznamená to, že mu to jen povíme a tím je věc vyřízena. O ty lidi se musíme starat dál, mít o ně péči, a k tomu patří i vytrvalost: být vždy znovu připraven a ochoten. Chceme-li zvěstovat evangelium, musí nám i toto být jasné, musíme pro takové lidi někdy udělat něco navíc.

Ale péči o ty lidi ještě něco předchází: Samaritán dopravuje toho zraněného do ubytovny. Jedním z témat, které jsem měl na mysli pro přednášky, byla péče o takové lidi ve shromáždění jako v jakési „ubytovně“. Slovo použité v původním textu pro „noclehárnu“ (ubytovnu) znamená „místo, kde jsou všichni přijímáni“. Je to něco úžasného. A do takového místa ho přivádí Samaritán. Protože jde-li o pečování, nemůže všechnu práci dělat sám, potřebuje k tomu více lidí. Dnes má být takovou „ubytovnou“ Boží Církev. Člověk, který upadl mezi lotry, se nejprve musel posilnit, ozdravět. Od něho se toho zatím nedalo mnoho čekat – třeba že se hned chopí nějaké práce a bude pomáhat. Sám potřeboval od druhých péči a obsluhu, a to je vlastně myšlenka takové ubytovny. Má-li někdo zraněnou nohu, musí být věnována péče tomu zranění. Podobně nemá-li někdo v pořádku žaludek, musí o něho být pečováno s tímto zaměřením. Je třeba rozeznat, jak takovým lidem pomoci. Někdy to může trvat dlouho, než se ukáže nějaký úspěšný výsledek. Samaritán říká: Pečuj o něj, a co vynaložíš nad to, já ti zaplatím, až se vrátím. Cokoli vynakládáme na pomoc takovým lidem, Pán sám odmění. On zaplatí – tak to přece slíbil Samaritán. Totéž i nám přislibuje Pán Ježíš, když se zasadíme o takové, kteří potřebují naši pomoc.

Taková „ubytovna“, je místo, kde jsou všichni přijímáni, jako i On každého přijme. Sám říká: „Pojďte ke mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ (Mat. 11,28). Pán Ježíš nedělá mezi lidmi rozdíl: Každý může přijít. Jak? „Unavený a obtížený“. Tak se i v Ep. Římanům 15,7 praví: „Proto přijímejte se vespolek, jako i Kristus přijal nás k slávě Boží.“ Kristus nás přijal. Byli jsme tenkrát dokonalí? Rozhodně ne. Co čekáme od lidí, kteří přijdou do „ubytovny“, aby nalezli klid a odpočinutí? Co Pán Ježíš očekával od nás, když jsme k Němu přišli? Čekal jen, že si od Něho dáme pomoci. Jinak nic. Když člověk pozná, že je bezmocný a potřebuje pomoc, uznává tím, že sám v sobě není nic, že je jen hříšník a ztracený. To je vlastně první, co musí uznat. Musí také poznat své hříchy; pak mu Pán může pomoci. Jak? Jedině tak, že je mu před oči představován Pán Ježíš.

Jak dlouho trvalo Pánu Ježíši, než nám objasnil pravdu Svého Slova? Máme také tolik trpělivosti s mladými věřícími, které k nám Pán Ježíš přivedl? V našem případě bylo možná třeba pěti, šesti, sedmi, osmi, devíti a možná i dvaceti let, než jsme pochopili některé pravdy Písma. A mnohým ani dnes ještě úplně nerozumíme. Tím méně můžeme očekávat mnoho od těch, kteří mezi nás přicházejí poprvé. Takto se máme vzájemně „přijímat – k slávě Boží“. Pak také budeme mít jedni s druhými trpělivost.

Ještě jeden příklad: kolikrát jsme třeba znovu zase udělali stejný hřích! A Pán Ježíš nás přijal. A my jsme k Němu mohli znovu přijít a můžeme vždy dále k Němu přicházet. Ano, a On má s námi stále ještě trpělivost. „Toho, kdo ke mně přijde, nevyvrhu ven“ (Jan 6,37) – tak On přijímá, a tak bychom i my měli přijímat Své bližní. Tak tomu bylo i s marnotratným synem, když ho otec čekal s otevřenou náručí. Nevyčítá mu: proč nemáš pěkné šaty, proč nejsi obutý, proč nemáš prsten…? Objímá ho a přijímá a říká: takový, jaký jsi, jsi přesto můj syn! A pak mu všechno dává. Tak musíme jednat. Přijímat, a pak mu stavět před jeho zrak Pána. Jednotlivé věci: jak má věřící chodit, jak má vypadat, jaké jsou o tom Boží myšlenky, mu pak ukáže Pán sám.

V Ep. Římanům čteme ve 14. kapitole v 1. verši: „Mdlého (= slabého) ve víře přijímejte, ne k hádkám o otázkách.“ Nemá cenu mluvit takovému slabému ve víře o těžkých pravdách nebo o takových pravdách, o nichž jsou i mezi věřícími různé názory. Tito mladí věřící musí sami přicházet k poznávání těchto věcí z Božího slova. Bude to možná trvat déle, než se nám líbí. Ale když někdo pozná něco z Božího slova sám, a dělá to pak proto, že mu to říká Bůh, tedy je to tisíckrát lepší než kdyby dělal něco jen proto, že mu to řekli lidé. S takovými slabými ve víře máme číst Bibli a ne říkat jim: Je to tak a tak. Máme je mít k tomu, aby si v Písmě přečetli to či ono místo a udělali si o tom úsudek. Ne můj úsudek je tu důležitý – oni sami musí poznávat Boží myšlenky. A pak s nimi musíme mít trpělivost, jako ji s námi má Pán Ježíš. Takto můžeme přijímat slabé ve víře k Boží slávě. A to je znovu kněžská služba. Protože v takovém případě tu je srdce, které žije k Boží slávě. Tak jsme to četli v Ep. Římanům 15,7: „Proto přijímejte se vespolek, jako i Kristus přijal nás k slávě Boží.“ Takový by měl být můj život: jako kněze, jako levity, jako onoho milosrdného samaritána. Vše k Boží slávě! Přejeme si to?

Boží církev – 9

Život Církve není omezen jen na shromáždění, i když tam, především u stolu Páně, se projevuje nejsilněji. Sahá naopak do všech oborů křesťanského života všech věřících. Ať jsme si toho vědomi či ne, všechny (i drobné) věci duchovního života každého jednotlivého Božího dítěte mají vliv na celé tělo – dobrý nebo zlý. Proto velká roztříštěnost Božích dětí v dnešní době a všeobecné smíšení světa s křesťanstvem se jeví tím vážnější a pokořuje nás. Už delší dobu je téměř nemožné uskutečňovat živé spojení se všemi věřícími jinak než v myšlenkách a modlitbou, anebo když při večeři Páně zvěstujeme smrt Pána. Jistěže se radujeme, že můžeme křesťanskou lásku okoušet se všemi, s nimiž se setkáme a o nichž víme, že jsou skuteční křesťané. Přesto však uskutečňování bratrských vztahů, třebaže je tolik požehnané a potěšující, bývá žel omezeno tím, že nemůžeme jít společně s těmi, jejichž cesta se odchyluje od pravdy.

Kdybychom měli více na srdci věc Krista a kdybychom více znali, co je to „péče o všechny sbory“, která denně doléhala na Pavla (2. Kor. 11,28), prodlévali bychom častěji a vroucněji u trůnu milosti a častěji bychom se zarmoucením říkali s Jeremiášem: „Jak zašlo zlato, změnilo se ryzí zlato nejvýbornější, rozmetáno jest kamení svaté (= svatyně) sem i tam po všech ulicích!“ (Pláč J. 4,1). Pak bychom zároveň cítili vroucnější vděčnost vůči Bohu, protože je to „milosrdenství Hospodinovo, když jsme do konce nevyhynuli“ (Pláč J. 3,22), a vůči Pánu, který opatřil slabé svědectví Filadelfie nejjistějšími zaslíbeními. Nepřestávejme Ho prosit o milost, abychom i my mohli vstupovat do řad těchto svědků a setrvávat tam!

Ti, které Boží milost chtěla vzájemně spojit jako svědectví o trvalé ceně jména Ježíše tím, že měli být „shromážděni v jedno“ (Jan 11,52), mají bdít, aby v jejich okruhu bylo dbáno práv Páně, jak by se to vlastně mělo dít všude v Boží Církvi. Lze říci, že ti, kteří chtějí s vděčnou láskou dbát zájmů Pána, by měli jednat tak, jako by oni byli celou Boží Církví.

Aby to však mohlo být uskutečněno, je třeba, aby láska stále působila v pravdě. Jakým by to bylo svědectvím a jak by upřímné duše byly upevněny, kdyby se všechny vztahy mezi námi nalézaly pod tímto dvojím vlivem! „Usilujte o pokoj se všemi a o svatost… dbajíce, aby někdo netrpěl nedostatek Boží milosti…“ (Žid. 12,14.15 elbf. př.). Jak často nás Boží slovo vybízí, abychom se vespolek napomínali a také vzájemně se snášeli, navzájem se podpírali a jedni druhé potěšovali! Je to obsahem všech poučení Nového zákona, která nám jsou dána pro náš praktický život, abychom „všichni dospěli k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dospělému muži, k míře plného růstu plnosti Krista“ (Ef. 4,13 elbf. př.). Právě na Církev se vztahují praktická napomenutí v Epištolách Efezským a Koloským, tedy v dopisech, které se více než ostatní zabývají celým životem věřících na této zemi, neboť tento život není nikdy viděn z hlediska jednotlivého věřícího. V tom spočívá mimořádná důležitost všeho, co Pán dal do „těla“ ke vzdělání. Proto „pravdu (pevně) držíce v lásce, rosťme ve všem v toho, který jest hlava, Kristus, z něhož všechno tělo, dobře sloučené a spojené každým kloubem přisluhování, podle působení v míře každého jednotlivého údu, pro sebe růst působí k svému sebevzdělání v lásce“ (Ef. 4,15.16 elbf. př.). Můžeme říci, že každý úd těla – tedy každý z nás – působí tak, jak by měl působit? A necháváme každý „kloub“ podle jeho míry volně působit, aby Pán mohl v každý čas dávat potřebnou potravu k vzdělávání těla?

Myšlenky o 84. Žalmu

Jak velice je skutečný křesťan svým postavením vzdálen od přirozeného člověka! Jak hluboce se oba před Božím zrakem od sebe liší! Na jedné straně je pravost a upřímnost – na druhé straně pouhá forma. Skuteční křesťané mohou být vedeni při vstupování do svatyně různými pohnutkami, ale všichni mají stejný věčný život, a tento život se přirozeně pozvedá vzhůru k svému prameni, tj. k Bohu v Kristu. Odtud také pochází žízeň po živém Bohu (srov. Ž. 42,2.3). Nemůžete žít bez vody. Musíte ji čerpat z nebeských zdrojů, abyste tak mohli na této zemi uspokojit své potřeby. „Kdo by se napil vody té, kterou já dám jemu, nežíznil by navěky, ale voda ta, kterou já dám jemu, bude v něm studnicí vody prýštící se k životu věčnému (elbf. př.: pramenem prýštícím se do života věčného)“ (Jan 4,14). Tam, kde není život z Boha, nemůže být ani nějaká pohnutka, přání nebo předmět podle Boha. Přirozený člověk se nikdy nedostane dál, než kam sahá jeho vlastní osoba; jeho středem, pohnutkou, účelem a cílem je vlastní „já“, nikoli Bůh.

Ale proč se přirozený člověk vůbec snaží navštěvovat bohoslužby? Může k tomu být celá řada různých důvodů, ale v žádném případě mu nejde o to „blížit se, přistupovat k Bohu“. Jeho úmyslem je spíše udobřit si Boha návštěvou kostela a – smím-li to tak říci – držet Boha v určité bezpečné vzdálenosti od sebe.

V každém přirozeném člověku je totiž určitý strach před Bohem. Je tomu tak stále už od chvíle, kdy „skryl se Adam (nebo: muž) a žena jeho před tváří Hospodina Boha uprostřed stromoví rajského“ (1. M. 3,8). Tenkrát se ten strach projevil poprvé. Adam řekl: „Hlas tvůj slyšel jsem v ráji, a bál jsem se, že jsem nahý; proto skryl jsem se“ (1. M. 3,10). A právě proto, že přirozený člověk se před Bohem bojí, rád a ochotně se podrobí zachovávání více či méně obsáhlých náboženských obyčejů, aby si tak Boha udobřil anebo Ho uspokojil a držel Ho od sebe v určité vzdálenosti. Je možné říci to jinými slovy, anebo úplně to popírat, ale nijak to nezmění skutečnost, která je zarmucující. Zdalipak například v neděli odpoledne se lidé s tím větším uspokojením nezúčastní všelijakých zábav a obveselení, protože v neděli dopoledne „učinili zadost“ svým náboženským povinnostem? Proč to? Protože zanedbání oněch náboženských povinností by zneklidnilo jejich svědomí a pokazilo jejich potěšení ze světských radostí.

Tento zarmucující stav ukazuje dost jasně, kde se nalézá člověk, který dosud není smířen s Bohem. Je bez Boha, dokud Boha nepozná v Osobě a díle Ježíše Krista, i kdyby jeho vyznání navenek bylo sebe krásnější – je „bez Boha“ vzhledem k vnějším okolnostem tohoto života, „bez Boha“, pokud jde o jakoukoli myšlenku nebo cit v jeho nitru. Mohlo by pro něj být něco vážnějšího? Nesmrtelná duše se všemi šlechetnými schopnostmi nemá svůj vlastní předmět. Dokud je v tomto těle, bude možná udržovaná nějakou klamnou nadějí a nepřítel ji nebude chtít dohnat k zoufalství; spánek smrti v hříchu se mu lépe hodí k dosažení jeho cílů. Ale jak hrozná musí být úzkost duše, zoufalství, až se oči otevřou na onom místě, kde už není víc milosrdenství, kde hrozný osud duše je navěky zpečetěn!

Již na této zemi je stav duše, která je na světě „bez Boha“, skutečně žalostný. Je bez Spasitele, a tedy bez odpuštění, bez pokoje, bez odpočinutí. Může mít nadbytek statků tohoto života, přátelské svazky a společenská spojení odpovídající všem jejím přáním – může mít šlechetné srdce, urostlé tělo a nadáním velice obdařeného ducha, a přesto se takový člověk „bez Boha“ nalézá v okruhu, který pro jeho duši nemá žádné uspokojení, ale jen zklamání a bídnou prázdnotu. I kdyby si některý člověk mohl přivlastnit všechny poklady této země, byl by to všechno prach a jen prach!

Potřeby duše mohou být uspokojeny jen tehdy, je-li přivedena k Bohu. Pán kdysi řekl Nikodémovi: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Božího… Nediv se, že jsem řekl tobě: Musíte se znovuzroditi“ (Jan 3,3.7). Jenom Bůh může vyplnit hroznou prázdnotu duše. Jenom v Jeho přízni je skutečný život, jen v Jeho lásce je odpočinutí, jen v Jeho přítomnosti je radost. „Sytost hojného veselí (elbf. př.: plnost radostí) jest před obličejem tvým, a dokonalé utěšení po pravici tvé navěky“ (Ž. 16,11). Kdybys byl „mistr (tj. učitel) v Izraeli“, ale nebyl bys znovuzrozen, nebylo by ti to nic platné. Nikomu není v Písmě ohlášen těžší soud než „hříšníkům na Sionu“: „Zděsili se na Sionu hříšníci, podjala hrůza pokrytce: Kdo by z nás mohl obstáti před ohněm zžírajícím? Kdo by z nás mohl obstáti před plamenem (elbf. př.: žárem) věčným?“ (Iz. 33,14). Takový je hrozný konec, strašná věčnost těch, kteří nejsou „synové Boží skrze víru v Ježíše Krista“. Budou navždy vzdáleni z Jeho přítomnosti, – tam, kde budou ti, které Bůh opustil. Jak hrozné! Tisíc obrazů by mohlo být použito k vykreslení beznaděje onoho stavu, který pero Božího pisatele shrnuje pod jedno slovo: „opuštěn“. A co to slovo znamená, vidíme na kříži, v nepopsatelných utrpeních Toho, který z lásky k nám vstoupil do takového stavu opuštění Bohem.

„Bez Boha“ v tomto světě, „bez Boha“ v onom budoucím, ano, Bohem pak opuštěn! Milý čtenáři! Jestliže ještě nejsi obrácený, žiješ snad ještě myšlenkou, že ta doba je ještě příliš daleko? Miliony lidí si to také myslí. Drží je klamná naděje, a tak užívají života, pokud to jde, a zdají se být šťastní a spokojení. Ale jak to vypadá v jejich nitru! A mezitím je každý den vede blíž k cíli. „Uloženo (je) lidem jednou umříti, a potom (bude) soud“ (Žid. 9,27). Blíží se věčnost, na niž se nechtějí připravit, hněv, jemuž nechtějí uniknout. Na soudcovském trůnu už nebude sedět Spasitel ani Prostředník. Pak už zazní jen hrozný rozsudek: „Jděte ode mne, zlořečení, do ohně věčného, který jest připraven ďáblu i andělům jeho“ (Mat. 25,41)! Dnes ještě zaznívá laskavé pozvání: „Pojďte ke mně!“ Jenže lidé si toho nevšímají. A potom? Sebe pokornější prosba, sebe trpčí úzkostlivé naříkání už nebude moci změnit neúprosný rozsudek. Doba milosti pak už bude nenávratně pryč. Hříšník půjde na své místo. Opuštěn Bohem, bez Krista, bez vlasti a bez přátel bude vyvržen ven, do temností. Jeho věčný osud bude zpečetěn. Takový bude hrozný konec „hříšníků na Sionu“ – mrtvých vyznavačů! Kéž by se ještě mnozí probrali ze spánku hříchu, než bude navěky příliš pozdě!

Lekce z pouště – 1: Sur

Podíváme se teď, milí mladí křesťané, vyučováni Duchem Svatým, na lekce ze Sur, Sin a Rafidim (2. M. 15 až 17). Zjistíme, že každé z těch míst podává zvláštní, vážná, ale i vzácná poučení.

„Hnul pak Mojžíš lidem izraelským od moře Rudého (Rákosového), a táhli na poušť Sur. I šli tři dny cesty po poušti, a nenalezli vod“ (2. M. 15,22).

Toto místo je nám popsáno jen málo slovy, ale jak hluboký je jejich smysl! Byla to tak krátká doba po vítězném zpěvu, pouhé tři dny cesty od Rudého (Rákosového) moře, od místa smrti a vysvobození. A nenašli žádnou vodu!

Pocítil jsi už, že Kristův kříž, který nás dělí od světa, je opravdu vážná věc? „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, leč ve kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze něhož jest mi svět ukřižován, a já světu“ (Gal. 6,14). Co bylo tak nízké a opovržené v očích světa, jako ukřižovaný člověk? A tím byl nyní svět apoštolovi, a apoštol tím byl světu.

Ty tři dny cesty velice vhodně ukazují přesné místo, kam je přiveden věřící. Zemřel s Kristem a je s Ním vzkříšen. Ano, ty tři dny, od smrti ke vzkříšení, tě, milý spolupoutníče, navždy oddělily od Egypta, čili od světa.

Ale, řekneš možná, to se mi zdá divné, že vykoupený, který před velice krátkou dobou ještě zpíval píseň o vítězství, je tak rychle v těžkosti a nenalézá vodu. – Zda to nebyla i cesta, po níž byli k Bohu přivedeni mladí křesťané z Tesaloniky: „Přijali jste slovo ve mnohém soužení s radostí Ducha Svatého“? (1.Tes. 1,6)

Nuže všimni si, že toto je první lekce po vykoupení; a jestliže máš, čtenáři, vykoupení skrze Kristovu krev, odpuštění hříchů, nemusíš se divit, když na poušti nemůžeš nalézt vodu – nic, co by uhasilo tvou žízeň. Mám za to, že to je bezpečným znamením, že jsi spasen. Nezdá se ti to? Anebo se snad ještě můžeš napájet radostmi světa a být uspokojen? Kdyby tomu tak bylo, tedy se neklamej. V tom případě jsi ještě v Egyptě, pak jsi ještě v železném sevření satana, který tě vodí jatého pod svou vůli. Neurážej se, když ti říkám pravdu. Jak mnozí se ubírají do zahynutí držíce ve své pravé ruce lež!

Ale s tebou, milý mladý křesťane, doufám, tomu tak není. Věci, které se ti dříve tolik líbily, tě už neuspokojují. Mohu to nejlépe vyjádřit slovy Písma: „Nenalézáš vodu.“ Taková je vážná lekce Sur. Nový zákon je v tomto směru velice přesný: „Nemilujte světa, ani těch věcí, které na světě jsou. Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm“ (1. Jan. 2,15). A jinde: „Což nevíte, že přízeň světa je nepřítelkyně Boží? Proto kdokoli by chtěl býti přítelem světa, nepřítelem Božím učiněn bývá.“ (Jak. 4,4)

A pomyslíme-li na nesmírnou cenu našeho vykoupení, můžeme se ještě divit, že naše oddělení od světa, který leží ve zlém, musí být tak úplné? Avšak v takovém období, kdy nenalézáš vodu, nic, co by tě na poušti uspokojilo, varuj se reptat!

„A přišedše do Mara, nemohli píti vod z Mara, neboť byly hořké.“ To byla nyní velká zkouška, těžší, než když nenašli vodu.

Jak často to prožívá mladý věřící a jistě i my všichni starší. Uchopíme se něčeho, o čem si myslíme, že nás to uspokojí, ale nalezneme jen trpké zklamání. Tobě se to ještě nikdy nestalo, když jsi chtěl trochu ochutnat bohatství, radosti či pocty světa, a byl jsi jen hořce zklamán?

Jsi třeba pozván na nějaké veselé, družné světské setkání. Dříve by se ti to líbilo, avšak nyní to má pro tvou novou přirozenost jen hořkou pachuť. Jaké zklamání si odtamtud přineseš domů! Anebo když jsi city svého srdce zaměřil na nějaký pozemský předmět? Bůh může dovolit, abys ho dostal. Avšak nyní se ti ten předmět zdá být tak prázdný! To, od čeho sis sliboval tolik uspokojení, ti přináší jen trpkost a prázdnotu. Nereptej! Nepotkalo tě nic jiného, než co zažily všechny Boží děti.

Tento svět je rozsáhlá poušť, kde není strom, který by dával uspokojující ovoce. Ale co to říkám? Jeden strom zde přece je: „ukázal mu Hospodin dřevo, které, jakž uvrhl do vod, učiněny jsou sladké ty vody.“ (25. v.) Anebo jak čteme v Písni písní 2,3: „Jako jabloň mezi stromy lesními, tak milý můj mezi mládenci (elbf. př.: mezi syny). Ve stínu jeho žádostiva jsem byla seděti a sedím; neboť ovoce jeho sladké jest ústům mým.“

Tento strom je Kristus. Nic nemůže osladit hořký kalich tohoto života, než sedět v Jeho stínu. Jaká je to rozkoš, jaká sladkost pro chuť znovuzrozeného člověka! Jak jednoduché je toto druhé poučení pouště Sur! Začnou ti vody tohoto života chutnat hořce? Milý mladý křesťane, pojď blíž k Ježíši a usedni k Jeho nohám: Jeho ovoce bude tvému patru sladké a Jeho slova vzácnější než med – a než mnoho medu. Je pro tebe Kristus skutečně jediným vzácným stromem plným sladkého ovoce, když kolem tebe je všechno bez ovoce a pusté? Pak si jen všímej toho, co Bůh dal Svému izraelskému lidu, když ještě nebyl pod zákonem! A toto ustanovení jistě nemělo nic společného s jejich vykoupením, neboť to už přece bylo hotové.

Tak je to i pro tebe, čtenáři; jsi-li věřící, pak je tvé vykoupení hotová skutečnost, jako tomu bylo i u nich. Tvé skutky nemají s tvým vykoupením nic společného. Ani ty nejsi pod zákonem, ale jak velice závisí tvé nynější požehnání na pilném naslouchání hlasu Pána! On je neochvějná, přepevná skála a Jeho stín je místem dokonalé bezpečnosti. Usedni jen k Jeho nohám, pilně naslouchej Jeho slovům! Jestliže Ho miluješ, ostříhej Jeho přikázání, jak On to řekl (Jan 14,15), ne jako nějaký otrok pod zákonem, nýbrž jako syn naplněný Duchem a vedený Jeho božskou láskou. Ano, jak vzácná a jak nutná je taková poslušnost víry!

Elim s dvanácti prameny vod a se sedmdesáti palmami bylo na poušti svěžím a zeleným místem. „I rozbili tu stany při vodách.“ (27. v.) To nám připomíná Pána Ježíše s Jeho dvanácti apoštoly a sedmdesáti učedníky. Kdekoli je přítomen On, může každý žíznící k Němu přijít a napít se. Kéž bychom vždy tábořili blízko pramenů živé vody.

Na pomoc mladým křesťanům – 13

V souvislosti s naším hlavním tématem „Boží církve“ musíme nyní pojednat o jednom vážném předmětu, který bychom raději přešli mlčením:

Žádný věřící se vážné otázce kázně nevyhne, mnohdy s ní přijde do styku i brzy po svém obrácení. Následující stručné informace mu přitom mohou pomoci.

S udržováním nebo zanedbáváním kázně stojí či padá každé viditelné svědectví Boží Církve na zemi. Bez kázně by shromažďování ve jménu Páně bylo nemožné. Bez kázně v Církvi by jednotlivý věřící byl přenechán sobě. Kdyby upadl do hříchu, mohl by jeho hřích dál ovlivňovat i jeho bratry a sestry a jeho porušené obecenství s Pánem a Jeho lidem by nemohlo být obnoveno způsobem, jakým si to přeje Bůh.

Jak úžasná je to milost, že lidé s hříšnou minulostí mohou skrze živou víru v Ježíše, na základě Jeho smrti a vzkříšení vstoupit do úzkého a nerozlučného poměru k Bohu! Můžeme pak jako posvěcení a milovaní mít obecenství s Otcem a se Synem Jeho Ježíšem Kristem! (1. Jan. 1,3)

Ale právě proto, že tento poměr k Němu je živou pravdou, musejí vykoupení jako jednotlivci i jako celek odpovídat ve svém praktickém životě Božímu charakteru. „Jak ten, který vás povolal, svatý jest, i vy svatí ve všem obcování buďte; neboť napsáno jest: Svatí buďte, neboť já svatý jsem.“ (1. Petr. 1,15.16 Karaf. oprav. př.).

Odedávna bylo Božím přáním bydlet mezi lidmi. V izraelském lidu byl Božím příbytkem stánek úmluvy a později chrám. Již tenkrát žalmista zvolal: „Domu tvému ušlechtilá (= náleží) svatost, Hospodine, až navěky“ (Ž. 93,5b). Bůh s horlivostí bděl nad tím, aby svatost Jeho pozemského domu zůstala uchována. Když tedy lid upadl do modlářství a vnesl do Božího domu ohavné obrazy (Ezech. 8), nemohl tam Bůh už přebývat. Ezechiel musel vidět, jak se Hospodinova sláva vznesla od chrámu a opustila město (Ez. 11,23).

V dnešní době je Božím příbytkem na zemi Církev (Shromáždění). Všichni vykoupení jsou jako živé kameny vzděláváni (budováni) v duchovní dům, v němž On sám přebývá (1. Petr. 2,5). Je to potvrzeno i na jiném místě: „Vy jste chrám Boha živého, jak pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se budu, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem.“ Jak požehnaná, ale také nesmírně vážná je to skutečnost! „Proto“, pokračuje apoštol, „vyjděte z prostředku jejich (tj. nevěřících), a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán, Všemohoucí.“ (2. Kor. 6,16-18)

1) Podaří-li se nepříteli vnést zlo do místního shromáždění Církve, je s ním uvedeno do spojení Boží jméno a jméno našeho Pána Ježíše a je jím zneuctěno. (Věřící se rmoutí předně nad tímto následkem zla. Toto má být jejich hlavní starostí, dokud zlo není odsouzeno a odstraněno.)

2) Duch Svatý, jímž byli věřící zapečetěni, je zarmoucen. Je brzděn ve Svém působení (Ef. 4,30). Chybí síla a duchovní život. Ve shromáždění se projevuje vyprahlost.

3) Zlo se šíří a zatemňuje světlo svědectví před světem.

Může jít o mravní zlo, jako je smilství, lakomství, modlářství, hanění, opilství, loupež atd. (1. Kor. 5,11), o hřích proti některému bratru anebo o zlá učení. Jestliže křesťan nechodí v Duchu, působí v něm tělo (tj. stará přirozenost z Adama – pozn. překl.), které je schopné všech zlých skutků. Jak bychom měli bdít, abychom i my nebyli pokoušeni! (Gal. 5,19-21)

Vedoucí bratři určitého místa nemohou jednat za celé shromáždění. Tak Pán v souvislosti s prohřešením jednoho bratra proti jinému odkazuje na Církev a říká: „Cokoli svážete na zemi, bude svázáno i na nebi; a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno i na nebi… Neboť kdekoli shromáždí se (= shromážděni jsou) dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,15-20) Co rozhodne takové shromáždění místní Církve, je uznáno v nebi.

Také pokyny apoštola ohledně „toho zlého“ v Církvi v Korintu (1. Kor. 5) potvrzují tuto zásadu. Celý tamější sbor byl v této otázce kázně kompetentní a měl jednat „ve jménu Pána našeho Ježíše Krista“.

Zkušení bratři jsou jistě oprávněni přesně prozkoumat každý jednotlivý případ, který by mohl vést k nějakému prostředku kázně. Ale podají o tom zprávu v bratrském shromáždění a toto se o tom poradí. Jestliže se pak podle přesvědčení přítomných na základě Písma svatého ukáže, že je nevyhnutelně nutné nějaké opatření kázně, sdělí to celému shromáždění – všem bratrům a sestrám, kteří se účastní lámání chleba. Takto má každý příležitost zaujmout k tomu stanovisko mlčením anebo příslušným sdělením některému z bratrů.

Je jasné, že také v otázkách kázně musí být respektována zásada, že všichni věřící na celé zemi tvoří jedno tělo. Každý věřící i každé shromáždění místní Církve v kterékoliv vesnici nebo v kterémkoliv městě na celém světě jsou povinni uznat rozhodnutí Církve, které ona učinila před Pánem a ztotožnit se s příslušnými následky. Rozhodnutí má pro všechny závaznou platnost, ať je-li někdo ke stolu Páně přijímán, či naopak musí být dán do kázně.

Táž skutečnost, že všichni skuteční věřící patří společně k jednomu tělu, může vést místní shromáždění, které se musí zabývat nějakým případem kázně, k tomu, že si vyžádá nebo přijme pomoc či radu rozumných (uvážlivých) a věrných bratrů, zvláště ze sousedních shromáždění. Z téhož důvodu ale také aspoň vyslechne případné pochybnosti těchto bratrů, které mu byly předloženy, a možná i na ně vezme zřetel. Tím není nijak změněna skutečnost, že Pán dal oprávnění k provedení kázně místnímu shromáždění.

Všichni se nalézáme pod kázní Ducha, který skrze Boží slovo stále působí na naše srdce a svědomí: „Živá je zajisté řeč Boží a mocná, a ostřejší nad všeliký meč na obě strany ostrý, a proniká až do rozdělení duše i ducha i kloubů i mozku (elbf. př.: morku) v kostech a rozeznává (elbf. př.: je posuzovatelem) myšlení a mínění srdce“ (Žid. 4,12 Karaf. oprav. př.).

Také obecenství s věřícími podporuje takovou kázeň. Jak často mne už podnítilo anebo usměrnilo jejich slovo a jejich příklad. Jestliže smýšlím duchovně, může zase opačným směrem můj vliv na ně mít takový účinek. „Šetřme (= všímejme si) jedni druhých“, jsme napomínáni (Žid. 10,24). Ne proto, abychom vystupovali jako nějací slídilové a potom jako „žalobníci bratří“, nýbrž „k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích“. Písmo vždy předpokládá, že věřící se vzájemně mají rádi a že k sobě nestojí lhostejně nebo nezúčastněně. „Toto jest přikázání mé, abyste se milovali vespolek, jako já miloval jsem vás“ (Jan 15,12), říká Pán Svým učedníkům. Taková láska je mezi věřícími podněcující, pomáhající, nesoucí (snášející) a uzdravující mocí. Ale musí to být pravá láska: „Potom poznáváme, že milujeme dítky Boží, když Boha milujeme, a přikázání jeho ostříháme.“ (1. Jan. 5,2) Kdybychom to uskutečňovali věrněji, nemuselo by v mnoha případech k vlastní církevní kázni vůbec dojít.

Jestliže se u některého bratra ukazuje, že je v nebezpečí nějak sejít z přímé cesty, musí nás to hluboce rmoutit. Musíme se pak sami sebe dotázat: Nechyběla mi snad laskavá pozornost, která mu mohla posloužit, aby již při prvních myšlenkách poznal, že jsou zlé a odsoudil je?

Nyní potřebuje tím více naši pomocnou bratrskou ruku. Nyní musíme jít přímo k němu a nešířit, co jsme zpozorovali, někde jinde. Mohou to být první příznaky; ale jestliže to zlo zůstane bez povšimnutí a není odsouzeno, dostává se takový bratr stále více pod jeho moc a bude působit zhoubným vlivem i na jiné věřící ve shromáždění.

Jde nyní o to, jak s tím bratrem jednáme. Přistoupíme-li k němu samospravedlivě a samolibě, zapudíme ho jen ještě víc na cestu zlým směrem. Máme-li však na zřeteli svou vlastní slabost a přijdeme-li k němu jako prosící, v duchu tichosti a milosti, je možné, že zažijeme, že Pán odpoví na naše pokorné prosby a přivede ho k uznání svého špatného stavu a k radikální změně. Bude napraven.

V takovém případě máme za to, že tu šlo o určité pochybení, jež nemusí mít za následek provedení určité kázně Církví. Byl zastižen nějakým pokleskem (Gal. 6,1 elbf. př.). Ale je dobré, když nečiní pokání jen z toho, nýbrž také z nedostatku bdělosti a závislosti na Bohu, aby se onen poklesek ne-opakoval.

Může se stát, že některý bratr proti tobě zhřeší z tělesného rozrušení, z žárlivosti či závisti, nebo ze svárlivosti, popřípadě kvůli nějaké hmotné výhodě. Co máme dělat v takovém případě?

Přirozenou odpovědí srdce by bylo: Oplatit stejné stejným, anebo chladnokrevně se od něho odvrátit a všude, dokonce možná i mezi lidmi ze světa si ulevovat šířením všech podrobností o utrpěné křivdě. Jiný, duchovně smýšlející bratr by možná přišel na jinou myšlenku: Přinesu tu věc před Pána a nechám jednat Jej.

Ale Pán ti ukáže další cestu (Mat. 18,15-17). Máš jednat ty, který jsi utrpěl křivdu, kterému bylo utrháno anebo který jsi byl poškozen:

1) „Jdi a potrestej (elbf. př.: usvědči) ho mezi sebou a jím samým“, a to ve snaze získat ho láskou a nikoli požadovat na něm nějaké zadostiučinění! (15. v.) Kdo přijde k bratrovi v takovém duchu Krista – který čelil Svým protivníkům s tolikerou tichostí a láskou – může dosáhnout toho, že ten bratr svůj hřích uzná, že se pro to před ním a před Pánem pokoří, a bude-li třeba, bude se snažit následky takové křivdy opět napravit. V tom případě takový hřích, který se z malých začátků mohl rozšířit a vyvinout ve svár mezi bratry anebo dokonce mohl vést k rozdělením, bude odstraněn způsobem podle Písma.

2) „Jestliže by pak neuposlechl, přijmi (= vezmi)…“ a to znovu s cílem, získat toho bratra) „k sobě ještě jednoho anebo dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo (elbf. př.: byla potvrzena každá věc).“ (16. v.)

3) „Jestliže by (ani) jich neuposlechl, pověz (to) církvi“, která nyní na základě oněch svědectví se také ze své strany má usilovat přivést toho bratra k nápravě. Jestliže však on ani tu neuposlechne, musí shromáždění místní Církve jednat.

Mnozí mají sklon považovat ta učení, která se odchylují od Písma, i když se dotýkají Osoby Pána anebo převracejí skutečnost spasení, za méně zlá než různé formy mravního zla, uvedené v 1. Kor. 5,11: smilství, sobectví, modlářství, hanění, opilství, loupež atd. Avšak zlá učení jsou svým účinkem nebezpečnější, protože se kolem sebe šíří rozkladně jako rakovina (2. Tim. 2,17). Boží slovo říká, že proti takovým, kteří vnášejí zlá učení, musíme jednat s rozhodností (srov. Gal. 1,8.9; 1. Tim. 1,20).

Jak mravní zlo, tak i zlo v učení jsou v Božím slově označena slovem „kvas“, tj. podobně jako kvas prokvasí celé „těsto“, všechny věřící (1. Kor. 5,6; Gal. 5,9). Bděme tedy a mějme se na pozoru na obě strany!

Lidi, kteří venku ve světě šíří bludná náboženská učení, nemáme ani přijímat do domu, ani pozdravovat. Neboť ten, kdo je pozdravuje, má účast na jejich zlých skutcích (2. Jan. 10.11). Takoví, kteří nezůstávají „v učení Krista“, „nemají Boha“ (2. Jan. 9).

Ale také bratři, kteří šli mnoho let cestou pravdy a vyznačovali se dobrou známostí Písma, mohou podlehnout bludům. Stane se to tím, že nebděli a odvrhli od sebe dobré svědomí. Jejich obecenství s Pánem je takovými neodsouzenými věcmi přerušeno. Pouhá rozumová známost před tím nechrání; naše srdce musí být naplněno známostí Pána a Jeho Slovem. (Srov. 1. Tim. 1,5.6.19; 3,9; 4.1.2.)

Žel, že slovo k napravení zde většinou bývá málo platné. Mladší věřící, kteří jsou ještě málo upevněni a tak snadno podléhají něčemu novému, by měli takové záležitosti přenechat starším, osvědčeným bratrům a důvěřovat jim.

Jak mnoho důvodů k hlubokému pokořování před Pánem a k hořké bolesti je ve shromáždění, jestliže některý z údů Církve přes mnohá modlitbami nesená úsilí bratrů setrvává ve zlu! Jaká urážka se tím děje jménu Pána!

V takovém případě se Církev musí uchopit takového prostředku, který považuje za vhodný, aby

1) byla obnovena čest Pána,

2) bylo dokázáno, že místní Církev je v té věci čistá, a

3) aby ten, který chybil, byl veden k napravení podle Boha.

Apoštol napsal Církvi (Shromáždění) v Tessalonice: „Kárejte (nebo varujte) vybočující z pořádku“ (1. Tes. 5,14 elbf. př.). Jestliže se věřící nepodřizují pořádku, který má vládnout v Božím domě, a přes různá napomenutí jdou svévolně svou cestou dál, je podle výše uvedených slov úkolem bratrů, kteří v tom místě mají službu dohlížejících, takové varovat. Mají je upozornit na prostředky kázně, které budou nutné, jestliže se nebudou chtít pořádku podřídit. U těch v Tessalonice, které apoštol měl na mysli, zůstalo ono varovné napomenutí, jak se zdá, bez výsledku. Apoštol proto přikazuje: „Přikazujeme pak vám, bratři, ve jménu Pána našeho Ježíše Krista, abyste se oddělovali od (elbf. př.: stranili) každého bratra, který by chodil nezpůsobně, a ne podle ustanovení, které přijal od nás“ (2. Tes. 3,6). Tam to byli takoví, kteří nepracovali a vměšovali se do cizích věcí (tj. které se jich netýkaly – 2. Tes. 3,11). Museli být jako takoví označeni, a ostatní věřící s nimi nesměli pěstovat žádný styk. Apoštol to odůvodňuje takto: „Jestliže někdo neuposlechne našeho slova skrze dopis, toho označte a nemějte s ním žádný styk, aby se zastyděl. Avšak nemějte ho za nepřítele, ale napomínejte jako bratra.“ (2. Tes. 3,14.15 elbf. př.) Takový se tedy dále může účastnit lámání chleba. V tomto případě nejde o vyloučení.

Pavel dal Timoteovi pokyn: „Ty pak, kteří hřeší, přede všemi trestej (elbf. př.: usvědčuj), aby i jiní bázeň měli“ (1. Tim. 5,20). Přitom mohlo jít o takové, kteří hřešili veřejně, a proto také museli být veřejně pokáráni. Jejich počínání ohrožovalo ostatní, takže mohli být strženi. Proto je měl Timoteus přísně pokárat před celým sborem, aby ostatní se báli následovat jejich zlého příkladu.

Dnes nemáme žádného apoštola, ani někoho, koho apoštol zplnomocnil. Avšak ono Slovo bylo napsáno k našemu naučení, abychom je i my použili v podobných případech. Jde jen o to, zda zde je nějaký bratr, mající všeobecnou důvěru a tím i nutnou moc (autoritu), aby toho chybujícího moudrým poukázáním na Slovo jménem Církve před všemi usvědčil.

Nyní přicházíme k poslední a nejpřísnější formě kázně, která má být použita teprve tehdy, jestliže všechna úsilí lásky, všechna napomenutí jakož i případně použité preventivní (ochranné) a napomínající úkony kázně zůstaly bez výsledku: vyloučení z účasti na stolu Páně a z jakéhokoli bratrského obecenství. Směrodatné jsou tu pokyny apoštola v 1. Kor. 5 a v 2. Kor. 7. Jestliže ona osoba, o niž jde, se zdráhá odsoudit hřích, který u ní vyšel najevo, nechce ho zanechat a s opravdovou lítostí činit z něj pokání, ukážou se na ní jasně znaky takového „zlého“. Žije v jednom z různých druhů hříchu, které jsme výše uvedli. Tato ošklivá rostlina se v ní hluboce zakořenila a rozvíjí se.

Jestliže taková bolestná věc byla důkladně a nestranně ověřena a existují-li nesporně výše uvedené skutečnosti, je na čase jednat. Celé shromáždění (Církev) – ne tedy jen několik bratrů – provede nyní vyloučení. (U „zlého“ v Korintě už nebyl třeba žádný dlouhý průzkum; jeho stav vzbudil rozruch i u světa. I kdyby se u něj už nyní vyskytly určité náznaky lítosti, musel být vyloučen, aby bylo očištěno svědectví Církve poskvrněné před světem.)

Kvas, který by byl prokvasil všechno těsto (kral. „zadělání“), je nyní odstraněn, vymeten (1. Kor. 5,7). Také svět, který nás obklopuje, a asi o té věci věděl, se to dozví. Ale zbývá velký zármutek: Pán byl tím hříchem v našem středu zneuctěn. A jeden z nás musel být „vyvržen“.

Je tento člověk nyní ztracen, protože jeho spojení k vykoupeným byla ve smyslu Písma náhle zrušena? Bůh ví, zda to je bratr, který má věčný život a nemůže zahynout. Pro nás však je důležité, aby ho kázeň přivedla k pokání a k napravení.

Co to znamená, učíme se nejlépe na příkladu z 1. Kor. 5. Onen muž nyní byl předán „satanu k zahubení těla, aby duch spasen byl v den Pána Ježíše“. Nalézal se nyní venku, ve světě, kde vládne satan, a neměl žádnou možnost pěstovat s věřícími obecenství. Oni s ním vůbec neměli styk. Ani neměl možnost obejít tuto těžkou kázeň tím, že by se třeba připojil k nějaké skupině křesťanů v Korintě, u nichž se žádná kázeň neprováděla. Věřící nebyli ještě tenkrát rozděleni v různá pojmenování a jednali v té věci jednomyslně. Dnešní poměry v křesťanstvu jsou velkou překážkou k napravení těch, kteří musí být vyloučeni. Přesto však jsme povinni podřizovat se jasným pokynům Božího slova.

Zdánlivě velice přísný postoj Korintských vůči tomu, který dříve „měl jméno bratr“ (1. Kor. 5,11), nejenže odpovídalo spravedlivým požadavkům Boží svatosti, nýbrž bylo též nejlepším způsobem, jak mu pomoci: On začal uznávat ošklivost svého hříchu a byl nad ním tolik zarmoucen, že apoštol musel Korintským napsat, aby mu tedy odpustili a povzbudili ho, aby nebyl sehlcen přílišným zármutkem. Způsobená v něm lítost a pokání byly pravé a hluboké. Neobviňoval druhé, nýbrž sebe.

Došlo-li u některého člověka, který musel být „vyvržen“, k takové důkladné změně smýšlení, tedy může uvědomit bratry o hlubokém odsouzení své dřívější cesty. Ti se pak mohou znovu jím zabývat a prozkoumat otázku jeho opětného připuštění ke stolu Páně a k obecenství s věřícími.

Tyto stručné, jednoduché informace si v žádném případě nečiní nárok na úplnost. Mnoho věcí jsme nemohli probrat. Ale jestliže tím budeme podníceni k větší bdělosti vůči zlu v našem vlastním životě, jakož i k uchovávání svatosti Božího domu, tedy účel byl přesto splněn.

Den Páně

Den Páně! Víš skutečně, čím je, milý čtenáři? Je to jen jeden den, který je takto nazýván, první den v týdnu, den vzkříšení našeho drahého Pána a Spasitele – den, který zvláštním způsobem patří Jemu, kdy se Jeho lid shromažďuje, aby zvěstoval Jeho smrt, aby slavil slavnost na Jeho památku, den odpočinutí od pozemské práce, avšak den činnosti pro Něho, který tu není, ale brzo se vrátí.

Čím je tento den tobě? Díváš se na něj a nakládáš s ním skutečně jako s takovým, který nepatří tobě (ani na několik hodin) nebo tvé práci, tvému výdělku, tvému zotavení nebo dokonce tvé zábavě? (Je samozřejmé, že tu nemyslím takové práce, které toho dne musejí být vykonány.) Víme, jak ten den slaví křesťanský svět; ale jak ho slavíš ty? Víme dostatečně, jak málo s ním křesťanstvo zachází jako se dnem Páně; ale jak s ním zacházíš ty? Jde ti o využití vzácných hodin toho dne v Jeho službě, v zaměstnávání se Jeho Slovem, v úsilí lásky pro Jeho lid, pro chudé, slabé, osamělé atd., kteří jsou zvláštními předměty Jeho lásky a péče? Myslíš na ty, kteří Ho ještě neznají, jimž by se tak rád dal poznat ve Své slitovávající se lásce a pro jejichž spásu by tě chtěl použít? Snažíš se opravdu těm, kteří jsou ti svěřeni a spasení jejich duše by ti mělo ležet na srdci (údům vlastní rodiny, podřízeným, zaměstnancům, služebníkům atd.), dát možnost, ba mít je k tomu, aby ten den prožili tak, jak se to líbí Pánu?

Chtěl bych vám, milí čtenáři a čtenářky, naléhavě položit tyto otázky na srdce. Bojím se totiž, že v souvislosti s tím je při nás mnohé, co by tu být nemělo a co nám a našemu okolí není k požehnání, co škodí našim duším, světu je urážkou a jiným křesťanům k pohoršení. Vím dobře o těžkostech, které v tomto směru mají mnozí věřící, a znám i námitky, které vznáší ubohé, malověrné srdce, i nároky, které klade lidská přirozenost. Ale jsou ony těžkosti skutečně nepřekonatelné? Mohou ony námitky a nároky obstát před Pánem, který ví o všem a zná všechno, kterému patříme se vším, co jsme a co máme, Jemuž máme být věrnými správci?

Jsme na cestě k Němu a Jeho příchod pro nás se již velice přiblížil. Chtěli bychom ve světle Jeho soudné stolice, před níž brzo budeme zjeveni, stát jako takoví, kteří si Jeho dne málo vážili?

Možná, že někdo namítne: Ale vždyť nejsme pod zákonem, nýbrž pod milostí. Ovšemže, a Bohu díky, že tomu tak je! Ale nezapomínejme, že milost na nás klade mnohem vyšší požadavky než zákon. Zákon říká: „Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého“ (3. M. 19,18; Mat. 5,43), zatímco pod milostí platí: „Milujte nepřátele své“ (Mat. 5,44). Varujme se zneužívat milost a užívat ji „za svobodu pro tělo“.

Několik myšlenek k Boží péči o Jeho lid

V tomto světě, kde je přítomen nepřítel, kde věřící je obklopen pokušeními všeho druhu a i sám cítí svou slabost, uklidní srdce Božího dítěte vědomí, že Bůh se o Svůj lid ustavičně stará. Nikdy nás nezanedbává, ani nás nemůže opustit, a pohnutkou jeho starostlivosti o nás nejsou jen naše potřeby, nýbrž dokonalá láska a velký soucit Jeho srdce. Jemu působí péče o nás radost a uspokojuje Jeho lásku. I když tu jsou různé zkoušky v tomto životě, aby ověřovaly naši víru a upevňovaly naše vytrvání, jsou pro našeho Boha a Otce právě příležitostí ukazovat, jak velká je Jeho láska k nám a soucit s námi.

Kéž bychom si to hluboce vštípili do srdce a kéž by toto vědomí v nás nikdy neosláblo, aby naše srdce ve všech zkouškách a situacích zůstávala klidná a naplněná chválou a děkováním! Potom bychom tak lehce nepřicházeli na myšlenku chtít si sami pomoci, nýbrž čekali bychom na Jeho dobrotivost. Všechna vlastní snaha, která je vlastně důkazem, že Mu dost nevěříme, brání Bohu, aby se při nás oslavil, a brání nám, abychom Ho za Jeho pomoc oslavovali. Když uvažujeme v Písmě svatém o cestách jednotlivých svatých anebo o cestách Božího lidu vůbec, často nalézáme svévolné jednání a nedostatek důvěry v Boha, ale nikdy se nesetkáme s tím, že by polevila Boží věrnost a láska k nim. Všude se setkáváme s projevy Jeho lásky. Jeho oko bdí, Jeho ucho je otevřené, Jeho rámě vztažené a Jeho ústa připravena potěšit. Tak Ho můžeme poznat i v Jeho vztahu k nám – On se nemění. Ale Jeho péče se netýká jen naší ochrany a zachovávání i pomoci v různých situacích, nýbrž má také na zřeteli naši duchovní výchovu, naše proměňování v Kristův obraz, naše připodobňování Jemu jak ve smýšlení, tak v našem praktickém životě. Naše myšlenky bývají často zaměřené spíše na to první, ale každý věrný otec se většinou nejvíce stará o výchovu svých dětí a „Otec duchů“ o ni dbá jistě daleko více než „otcové podle těla“ (Žid. 12). Písmo svaté Starého i Nového zákona nám v tomto směru podává jasné důkazy Boží péče o ty, kdo jsou Jeho.

Bůh v tom zůstal stejný, jaký byl odedávna, a vždy zůstane takový, dokud je Jeho lid na tomto světě. Podívej se, milý čtenáři, do svého života – jsi-li ovšem Božím dítětem – a budeš muset spolu se mnou vyznat, že náš věrný Bůh a Otec nikdy neopomenul využívat jak času a příležitostí, tak prostředků a darů, aby nás vyučoval, upevňoval a vedl k důstojnému praktickému životu. Ale dovol mi, abych v přítomnosti a pod zrakem tohoto pečujícího a věrného Boha položil tvému svědomí vážnou a nutnou otázku, která je stejně důležitá pro tebe i pro mne: „Jak sis až dosud vážil a cenil této ustavičné Boží péče? Máš ve svém domě Jeho Slovo, zjevení Jeho uložených rad a Jeho vůle; jak ho používáš? Zpytuješ v něm horlivě, abys stále hlouběji pronikal do jeho slavných tajemství? Odsuzuješ se ve světle Jeho vše zpytující pravdy a necháváš je v sobě bohatě přebývat? Nenecháváš je snad mluvit jen ke své rodině, které je předčítáš, a ne také k svému srdci a svědomí? Zamysli se nad tím, co děláš a jak Písma používáš; to první musíme dělat, avšak to druhé neopomíjet. Cítíš přitom pronikající ostří toho dvojsečného meče, anebo se mu chceš pro svou osobu vyhnout? (Žid. 4,12-13) Kéž tě před tím Bůh chrání a ať bohatou měrou dopřává toho prvního i tobě. Boží věrná péče nám uchovala Písmo po všechna staletí a vzdor moci a lsti nepřítele nám je stále podává; jak by nás to mělo povzbuzovat, abychom ho pilně a se stále vděčnějším srdcem využívali!

Ale ještě něco. Předpokládám – protože u většiny čtenářů těchto řádků to smím předpokládat – že využíváš vzácnou výsadu a shromažďuješ se se spoluvykoupenými k „lámání chleba“, k modlitbě, k vzájemnému vzdělání, povzbuzování, napomínání i poučování. Díváš se na to opravdu jako na požehnanou výsadu? Vidíš v tom věrnou Boží péči a starostlivost o blaho tvé duše?

Anebo se ti účast na tom všem stala spíše už jen zvyklostí a ty jdeš touto cestou, protože kdysi poznals, že to je správná cesta pro tebe, anebo proto, že už prostě po ní jdeš a někam jinam jít nemůžeš? V tomto případě jsou ti určena slova Písma: „Probuď se, ty kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zasvítí se tobě Kristus!“ (Ef. 5,14) Odnášíš si vždy z těch chvil, kdy jsi shromážděn se svými vykoupenými, něco domů, do své rodiny, do svého zaměstnání, do své podnikatelské dílny, do svého každodenního života? Slouží ti ony příležitosti opravdu k tomu, abys byl stále více uváděn do poznávání Boží vůle a veden k stále věrnějšímu praktickému životu? Je-li tomu tak, tedy Boží péče o tebe takovým způsobem skutečně není zbytečná a Jeho srdce se raduje z tvé radosti a z tvého pokoje.

Ale ještě něco. Bůh se postaral, aby to, co slouží k tvému vzdělávání a poučení, k tobě přicházelo nejen skrze tebou čtené Boží slovo a nejen skrze Boží slovo mluvené ve shromážděních, nýbrž také skrze různé dobré spisy. Jak využíváš tuto literaturu, která může skutečně požehnaně působit k tvému vzdělávání a poučení? Přijímáš s děkováním také tento dar z ruky věrného Boha, který se o tebe tak stará? Poznáváš i v tom Jeho milující péči? Čteš a uvažuješ tyto spisy horlivě a s užitkem pro svou duši, anebo je brzo odkládáš stranou jako nějaké přečtené noviny, jimž se pak už nevěnuje žádná další pozornost?

Bůh ti dále prokazuje Svou něžnou péči i zvláštními bratrskými napomenutími. Ale jakou má toto požehnání pro tebe skutečnou cenu? Jsou ti taková napomenutí nepříjemná nebo vítaná? Díváš se na ně jako na nějakou nežádanou dotěrnost, které by ses raději vyhnul? Posuzuješ napomínajícího a jeho způsob, jak s tebou jedná: zda „v rukavičkách“ anebo nějak drsněji, než jsi zvyklý? Anebo v tom spatřuješ Pána a Jeho pečlivou lásku k Tobě? Jak často se právě v této věci, která je tak důležitá pro náš požehnaný rozvoj, pro náš duchovní růst, na tuto Boží péči nedbá, anebo se jí pohrdá!

Nakonec bych ti ještě chtěl připomenout různá vedení a řízení Páně, různé okolnosti, do nichž přicházíme, rozmanitá káznění a pokoření, která zde na zemi dostáváme a jejichž jediným cílem je vychovávat nás a činit nás stále víc účastné Boží svatosti. Jistěže nejsi, milý čtenáři, ani ty v této věci opomíjen. Ale ptám se tě: Přijímáš to vše jako dar z ruky svého Otce, který tě tak nevýslovně miluje? Říkáš na všech cestách, jimiž tě vede, se skloněným srdcem: „Je tu Bůh, aby mi žehnal; můj Otec mi tím chce něco říci“? Jak vzácné je to v takovém případě a jak potěšující pro tvé srdce, jestliže tvé oči opravdu všude spatřují pečlivou lásku Boha a Otce, jakož i tvého věrného a dobrého Pastýře, a když na to vše můžeš odpovědět vděčným srdcem! Kéž by to věrný Bůh v nás a mezi všemi Svými milovanými ještě bohatě působil a rozhojnil to pro naše kroky, které máme ještě udělat v této nám cizí zemi.

Jak by se mohlo srdce, které je pod vlivem takových úžasných pravd, účastnit lehkomyslných nebo prázdných rozhovorů, anebo v nich mít nějaké potěšení? Jak by se mohlo pouštět do povídání o lidech a věcech, které se ho vůbec netýkají, o kdejaké bezvýznamné malichernosti anebo novince toho dne? Mohou ústa oplývat takovými věcmi, je-li srdce naplněné Kristem? A přesto při setkáních věřících slýcháme takové řeči až příliš často, když se navštíví, potkají, anebo jsou pozváni ke stolu.

Ale nejen v našem styku s věřícími se zapomínáme, nebo spíše zapomínáme na Pána, nýbrž i ve styku se světem. Jak často se stává, že při setkání s nevěřícími souhlasíme s jejich způsobem myšlení a nalézáme takové předměty hovoru, o nichž s nimi můžeme zúčastněně hovořit. Někdy se nad tím sice naříká a přichází to líto, ale jindy se to dokonce obhajuje, a to na základě nesprávně chápaného Pavlova slova: „Všechněm všechno jsem učiněn.“ Tento výrok přece neznamená, že věřící má svůj čas utrácet v zbytečných, světských hovorech. Znamená naopak, že apoštol, sám se zapíraje, se zabýval všemi vrstvami lidí, aby aspoň některé lidi všemožným způsobem přivedl k spasení (1. Kor. 9,22). Jeho cílem bylo vést hříšníky ke Kristu a nikoli pouštět se s nimi do jejich světských hovorů a sám se tím bavit.

A pozorujme samého našeho Pána, náš veliký Vzor! Jak On se choval ve styku s lidmi tohoto světa? Měl někdy obecenství s jejich způsobem myšlení, s jejich touhami a snahami? V žádném případě! Vždy byl naplněn jen jedním předmětem a jím byla Jeho ústa plná. Vždycky se snažil zaměřovat myšlenky lidí k Bohu. A toto by, milý čtenáři, mělo být také naší snahou. Kdekoli a kdykoli se setkáme s nějakými lidmi, měli bychom se snažit vést jejich myšlenky ke Kristu. A jestliže jsou pro toto nepřístupní, rozhodně bychom měli dát pozor, abychom se sami nedostali do jejich kolejí, po nichž se pohybují jejich myšlenky, a nespočinuli v „jejich věcech“. Jestliže máme se světem obchodovat, tedy to musíme dělat; ale měli bychom se snažit zůstávat neposkvrnění od světa, od jeho způsobů nazírání a mluvení, jako i náš Pán nikdy neměl se světem obecenství. Jestliže se v tom vzdalujeme od úzké cesty, kterou nám ukázal, jsme v nebezpečí, že brzo poklesneme do nízkého, nesvatého stavu. Budeme pak solí, která ztratila svou sílu a „k ničemu více se nehodí“ (Mat. 5,13).

Tajemství, jak vítězit nad hříchem

Všichni jsme se narodili s hříšnou přirozeností. Drží se nás i po našem obrácení, a to až do dne našeho skonu anebo vtržení k Pánu. Bible ji označuje jménem „tělo“. Apoštol Pavel mluví v Ep. Římanům 7,17 o „hříchu, který ve mně přebývá“.

Jde tedy o to, jak vítězit na ním. Každý, kdo zná Pána Ježíše jako svého osobního Spasitele, je schopen vítězit. Je důležité, abychom si vzali k srdci, co nám o tom říká Boží slovo a v praxi to také uskutečňovali.

Nejprve u nás musí být touha: zvítězit. Jestliže ji nemáme, nikdy nebudeme mít sílu vzdorovat pokušení nebo jít Boží cestou k vítězství. Za druhé musíme, jestliže jsme zhřešili, otevřeně tu věc vyznat před Bohem. Nesmíme nic přikrášlovat. Musíme považovat hřích opravdu za to, čím je. Při posuzování hříchu se musíme postavit na Boží stranu. Pro Boha je každý hřích odporný, ošklivý. Bolí Ho to v srdci, hřeší-li Jeho děti – vykoupené za cenu života Jeho Syna. A tak bychom to měli cítit i my. „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý (protože Kristus už za naše hříchy trpěl na kříži), aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti“ (1. Jan. 1,9). Za třetí musíme být přesvědčeni, že v nás není žádná síla ani k vzdorování hříchu, ani k nesení ovoce Bohu. Toto přijmout je asi pro nás nejtěžší. Ale dokud se domníváme, že je v nás ještě něco dobrého, budeme se o to snažit vlastní silou a zcela jistě to povede k pádu. Považujme v této věci vlastní slova Pána Ježíše za absolutní a definitivně platná: „Beze mne nic nemůžete učiniti“ a „Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, tak ani vy, leč zůstanete ve mně“ (Jan 15, 5.4). Pokořuje nás to, ale jenom když otevřeně před Pánem vyznáme, že sami v sobě nemáme žádnou sílu, dostaneme se na bezpečnou cestu k vítězství. Když Kristus zaujal mé místo, byl ukřižován. Proč? Protože Bůh viděl, že ve mně nebylo nic dobrého, nic, co by bylo schopné k životu. Souhlasme srdečným „Amen!“ s tímto Božím rozsudkem, který Bůh vyřkl nad námi, který však postihl Krista, našeho Zástupce. Když dospějeme k tomuto bodu, nalézáme se na prahu vítězství, protože se budeme ve své bezmocnosti obracet na Pána, od Něho budeme čekat pomoc a k Němu budeme stále vzhlížet. Za čtvrté: síla k vítězství přichází od Pána, a to jen od Něho. „Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nésti ovoce sama od sebe, nezůstala-li by při kmenu, tak ani vy, leč zůstanete ve mně. Já jsem vinný kmen, vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; neboť beze mne nic nemůžete učiniti“ (Jan 15,4.5). Vyjdi ven na nějakou vinici a podívej se na vinný keř. Jak jsou ratolesti plné ovoce! Jak si to vysvětlit? Větvičky jsou přímo spojené s kmenem, takže životní míza do nich může z kmenu proudit. Nesou ovoce v moci té šťávy. V tom je tajemství, že nesou ovoce, praví Pán. „Já jsem vinný kmen, vy (jste) ratolesti“, zůstávejte těsně při Mně a nechávejte Mou moc působit ve vás ovoce.

Život apoštola Pavla byl jistě život vítězství. On však neznal jiné tajemství než toto. V Ep. Galatským 2,20 nám prohlašuje: „S Kristem ukřižován jsem. (Nic dobrého už tedy od sebe nečekal, protože ukřižovaný člověk již v sobě nemá žádnou sílu.) Živ jsem pak již (více) ne já, ale živ jest ve mně KRISTUS. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře (v) Syna Božího živ jsem (tj. stále se díval pryč od sebe a ve všem hleděl na Božího Syna), který zamiloval mne, a vydal sebe samého za mne.“

Jaká je to láska! Syn Boží, skrze Nějž Bůh učinil světy a skrze Nějž všechny věci trvají a drží pospolu, zemřel za mne, ubohého červa v prachu, provinilého hříšníka. Kéž by tato láska obměkčila naše srdce! Mnoho o tom přemýšlejme, abychom poznali, jak hrozné jsou naše hříchy ve světle Jeho lásky. Naše hříchy – když už jsme věřící – jsou namířeny proti této lásce. Zda nejsou velmi bídnou odpovědí na tu tak úžasnou lásku? A přesto se nás Pán Ježíš nechce vzdát. Buďme s Ním spjati, stůjme u Něho co nejblíže! Je toho jistě hoden, a my zakusíme, jak Jeho láska uchvátí naše srdce a Jeho síla nás ponese vpřed. „Bohu (pak) dík, který dává nám vítězství skrze Pána našeho Ježíše Krista!“ – „Ve všem udatně vítězíme skrze toho, který nás (za)miloval“ (1. Kor. 15,57; Řím. 8,37). Vítězství dosahujeme nikoli bojováním nebo zápolením, nýbrž tím, že se úplně předáváme Pánu, aby On sám náš život převzal a mohl v něm působit v síle Ducha Svatého.

„Zbožný a bohabojný se vším domem svým.“

„Muž pak nějaký byl v Cesareji, jménem Kornelius, setník z houfu, který slul Vlašský, zbožný a bohabojný se vším domem svým, čině almužny mnohé lidu a modlívaje se vždycky Bohu.“ (Skut. 10,1-2 Karaf. oprav. př.)

Volně a neomezeně působící milost pronikla jasným paprskem světla do temnoty duše tohoto pohana a vzbudila v jeho srdci potřeby, které mohly být plně uspokojeny jen ve slově kříže. Tohoto vojáka nalézáme v takovém stavu, který by mohl zahanbit i nejednoho křesťana. Proto nebude bez požehnání, podíváme-li se na to trochu blíže a budeme-li v Božím světle uvažovat o zaměření srdce tohoto setníka.

Byl, jak Boží slovo říká, „zbožný a bohabojný se vším domem svým“. Jak slavné je to svědectví z úst Ducha Svatého! Nemluví se tu o nějaké farizejské nábožnosti, jaká se tehdy vyskytovala různým způsobem v izraelském národě, a jak ji můžeme i dnes nalézt v nejrůznější podobě ve vyznávající církvi. Ne, Boží oko, které dovede proniknout až do nejhlubších zákoutí srdce, spočinulo na této upřímné zbožnosti se zalíbením. Sám Bůh říká: Byl zbožný a bohabojný. I mezi věřícími Starého zákona včetně proroků bylo jen málo takových, kteří se mohli těšit z Boží strany takovému svědectví. A jak mizivě nepatrný by asi byl dnes počet křesťanů, jejichž život by podle Božího svědectví zdobila zbožnost a pravá Boží bázeň? Co by asi Pán řekl o nás? Kéž bychom si svůj úsudek v této věci vždy tvořili podle neklamného Slova pravdy.

Byl „zbožný a bohabojný“. Zbožnost a Boží bázeň jsou spolu nerozlučně spjaté: jedna pramení z druhé a obě jsou ovocem víry. Ten, kdo opravdu věří ve všemohoucího, vševědoucího a spravedlivého Boha, ten se také Boha bojí, a bohabojný člověk se leká zla a snaží se mu vyhnout. Tento svatý odpor v něm budí otázku: Co musím dělat dobrého? – a touhou jeho srdce je, aby pravou poslušností vůči Bohu, konáním toho, co se Bohu líbí, dosáhl Boží přízně. Tak tomu bylo s Korneliem. Věřil ve Všemohoucího a jeho zbožnost a bohabojnost byly ovocem této víry.

A co bylo hned dalším požehnaným projevem takového chování? Zbožnost a bohabojnost ovládaly celý jeho dům. Byl „zbožný a bohabojný se vším domem svým“. Jaké to bylo požehnání pro celou rodinu! Nebeský tón, který tak jasně, naprosto určitě a ryze zněl ze srdce tohoto zbožného a bohabojného vojáka, nalezl ozvěnu v srdcích členů jeho rodiny. Kornelius skrze upřímnost a opravdovost své zbožnosti a bohabojnosti působil takovým požehnaným vlivem, že nejen jeho služebnictvo, nýbrž i žoldnéři (7. v.) byli touto mocí dotčeni a ve svém srdci vyhrazovali zbožnosti a bohabojnosti určité místo. Byl jako pramen na poušti, který stálým vydáváním osvěžující vody mění vyprahlou, neúrodnou písečnatou půdu, kamkoli se dostane jako zavlažující potůček, v úrodnou oázu. Jeho slova a jeho skutky se staly jasně zářícím světlem, které ve svém okolí rozptylovalo temné stíny, odhalovalo zlo, trestalo je a zapuzovalo, rozehřívalo srdce k dobrému a oživovalo je. Jakou požehnanou mocí je pravá zbožnost a bohabojnost hlavy rodiny! Ale jak vážná a velká je i její odpovědnost v tomto jejím postavení! Vliv takového muže se šíří na celý dům – na manželku a děti i na služebnictvo, ať je to vliv dobrý nebo zlý. Kéž bychom všichni, kteří zaujímáme takové místo, vždy cítili plnou hloubku takové odpovědnosti! Jak velký je asi v současných dnech počet otců křesťanských rodin, kteří by, zahanbeni svým nedbalým chováním ve svých domech, měli usednout u nohou tohoto zbožného pohana a nechat se od něho učit, jak svůj dům vést a spravovat! Jak malý a nevýrazný bývá často vliv otců na děti! Možná že mnoho napomínají a trestají a nechybějí přitom ani mnohá nařizování a pohrůžky. Ale nikde se neukazuje nějaký příznivý výsledek, nikde požehnané ovoce. V mladých srdcích stále více klíčí a bují zlo, a satan a svět zde stále směleji přikládají své provazy, až je vliv rodičovského domu úplně ochromen a zkáza se rozroste do hrozných rozměrů. A proč? Protože hlava rodiny vůbec není vzorem, k jehož následování by se někdo cítil být zavázán. Chybí čistý, věrný, rozhodný praktický život, který je ozdobou křesťana. Není pak divu, že takový dům není přiveden k Bohu a zlo bují dál až k soudu! Kéž by si všichni povšimli Písma: „Kdo rozsévá tělu svému, z těla žíti bude porušení (elbf. př.: sklízeti bude zkázu)“ (Gal. 6,8).

Ale Bohu dík, i v našich dnech jsou ještě – třebaže je jich málo – otcové, kteří poznávají nutnost takového věrného praktického života, jestliže vůbec chtějí u členů svých rodin dosáhnout požehnaných výsledků kázní a napomínáním, kteří tedy jdou svou cestou věrně a s rozhodností, ale také v poddanosti Bohu a v závislosti na Něm, s ustavičnou pokornou prosbou, takže Pán může celý jejich dům zahrnovat Svým požehnáním. Jak je tomu, milý čtenáři, v tomto ohledu s tebou? Jsi otcem rodiny, anebo aspoň v nějakém postavení, kde můžeš působit určitým vlivem? Jaké svědectví by vyslovil Duch Svatý o tobě? Jakým vlivem působíš na svou rodinu anebo na své nejbližší okolí? Raduješ se s děkováním Pánu z takových výsledků, z nichž se mohl radovat, dívaje se na celý svůj dům, Kornelius? Jsi „zbožný a bohabojný se vším domem svým“? Anebo jsou tvé děti neposlušné, odmlouvají a jsou vzpurné, světácké, milují nádheru a k pravdě se stavějí nepřátelsky? Podívej se na Kornelia – podívej se na Eliho! Ten první chodil věrně, zbožně a bohabojně, a celý jeho dům následoval jeho příkladu; onen druhý věděl o zlých činech svých synů, ale nikdy jim to přísně nevytkl (1. Sam. 3,13) a pak společně s nimi tak smutně skončil. Jak vážné!

Boží zásady o našich rodinách se nemění, ať jde o Starý nebo o Nový zákon. Bůh kdysi řekl Abrahamovi: „Neboť znám (elbf. př.: poznal) jsem jej; protož přikáže synům (elbf. př.: dětem) svým po sobě, aby ostříhali cestu Hospodinovu, a činili spravedlnost a soud, aby naplnil Hospodin Abrahamovi, co mu zaslíbil“ (1. M. 18,19). EuE 1957/104-107

Charles STANLEY (1821 – 1888)

(CS) se narodil r. 1821 v jedné vesnici v anglickém hrabství Yorkshire. Když mu byly čtyři roky, osiřel. Proto ho vychovával dědeček, který to s ním myslel opravdu dobře. Chlapec, který toužil vědět stále víc, si mohl už brzo sám číst v Bibli, ačkoli mu bylo teprve 7 let a v létě musel pomáhat při práci na poli, aby si na sebe trochu přivydělal, takže vesnickou školu mohl navštěvovat jen v zimě.

Když mu bylo jedenáct let, vzal ho do svého domu jeden zámožný pán, kde se mu po dva roky dostalo důležité výchovy, která byla méně zaměřena na rozšiřování všeobecného vzdělání, ale spíše na získávání praktické životní moudrosti. Když se s ním loučil, dal mu onen muž na cestu tato slova: „Karle, buď budeš lidem zlořečením, anebo požehnáním.“ Sám CS později prohlásil, že to byla jen Boží milost, která uskutečnila to druhé.

Když mu bylo 12 let, byl už dobře obeznámen s Božím slovem, ale ještě nebyl obrácen. Pokoušel se sám nějak změnit k lepšímu svůj život, ale nedařilo se mu to, až jednou na mokré silnici padl na zem a zvolal: „Ach, Pane, já už víc dělat nemohu!“ Věděl, že je bloudící, ztracený. A tu Duch Boží ukázal jeho duši dokonané dílo Krista a on přijal Pána jako svého Spasitele. Po svém obrácení si ihned přál poznat jiné křesťany. Dlouho však nenalézal to pravé: obecenství svatých, oddělených od světa. V té době se poblíž v Laughtonu začala shromažďovat malá skupina křesťanů a služba Slova tak trochu odpovídala stavu duše mladého Karla. Roku 1835 tam už ve věku 14 let poprvé kázal, když se včas nedostavil očekávaný kazatel. Hovořil na text z Jana 3,16, a když po více než 40 letech mluvil s jedním mužem, tento si ještě velice dobře pamatoval ono místo z Písma a celé kázání.

Za nějaký čas po svém obrácení CS nastoupil do učení v železářství v Sheffieldu. Zde se tento mladík sice naučil mnohému, ale nedělal vůbec pokroky v poznávání Božích věcí. Velmi se snažil dovedně kázat, ale – jak sám později řekl – nenaučil se nic.

Když mu bylo 23 let a měl už vlastní malý obchod, zjistil při vyslechnutí jedné přednášky, jak málo toho z Božího slova skutečně zná a začal Písmo svaté horlivě studovat. Osmnáct měsíců se věnoval jen Epištole Římanům! Přitom ve svém volném čase zvěstoval evangelium. Skrze evangelistu, kapitána W. (šlo asi o kapitána Williama Henry George Wellesley-e), se dostal do styku s „bratry“, kteří se podobně jako učedníci ve Skutcích apoštolských 20 shromažďovali prvního dne v týdnu k lámání chleba. Šel tam jednou v neděli ráno a nalezl je shromážděné v jedné místnosti ve Wellingtonově ulici v Sheffieldu. Avšak neviděl tam žádnou kazatelnu, jen bíle prostřený stůl a na něm chléb a víno – na památku smrti Pána Ježíše. Rovněž tam neviděl žádného předsedajícího anebo kazatele; všichni jednoduše seděli kolem toho stolu. Vycítil, že tito lidé sem přišli proto, aby se setkali se samým Pánem. Toto obyčejné shromáždění na něj tolik zapůsobilo, že došel k závěru: „Tady je mé místo, i kdybych tu měl být jen rohožkou těchto křesťanů.“ Za několik týdnů mohl i on zaujmout své místo u stolu Páně. Krátce poté, jednou v neděli zakusil, co předtím ještě nikdy neprožil: vedení Duchem Svatým. Bylo to jako tiché zašeptání od Pána: Přečti 2. Epištolu Korintským – první kapitolu, a v srdci ho napadly zvláštní myšlenky o třetím až pátém verši. Byl tak pohnut, že mu až vyvstal pot v obličeji a na těle. Jenže seděl dál a mlčel, třebaže cítil naléhavé ponoukání, avšak vůbec neměl odvahu. Nakonec povstal kapitán W., který seděl na opačném konci místnosti. Přečetl 1. kapitolu z 2. Ep. Korintským a vyjádřil právě ty myšlenky, které Duch Svatý položil na srdce Ch. Stanleyovi. Později se mu takové vedení Pánem stalo velice důležitou věcí, jak o tom sám vypráví ve své životopisné knize: „Jak mne Pán vedl.“

Ačkoli stále ještě cítil, jak málo zná Boží slovo, přesto se dal do jeho zvěstování. Když hlásal evangelium, stalo se jen málokdy, aby aspoň jedna duše nepřišla k obrácení. Často se to však dověděl až po deseti nebo dvaceti letech. Mnoho let cestoval po celé Anglii jako obchodní zástupce a přitom zároveň konal službu evangelisty. Není možné ani jen přibližně říci, kolik duší nalezlo skrze jeho službu pokoj. Na ulicích, na lodích, v železničních vozech, při slavnostech, v kostelích, v obývacích pokojích, v kuchyních, v továrnách, v divadlech i modlitebnách – všude svědčil o Pánu Ježíši a všude přicházely duše k spasení. Z obrovského množství příkladů z jeho knihy „Jak mne Pán vedl“ uvádíme jen následující řádky: „Krátce nato jsem znovu byl v Hullu a zvěstoval jsem v neděli radostné poselství evangelia. Po obědě jsem seděl s bratrem A. J., když jsem dostal naprosto jasné vybídnutí, abych kázal na jednom parníku. Sdělil jsem to bratru J. „Ve dvě hodiny tu odjíždí jedna loď, která obvykle bývá plná lidí, odjíždějících z trhu“, odpověděl. Nabyl jsem ujištění, že musím kázat na palubě této lodi. Vzal jsem svou kabelu, a bratr J. mi ukázal cestu. Tenkrát ještě nebyly přistávací můstky, a když jsem zkoušel přejít po nastupovacím prkně, toto se sešinulo a spadlo do vody. Dokázal jsem se v poslední chvíli ještě pevně zachytit lodi a byl jsem vytažen na palubu. Bylo z toho ovšem mnoho povyku a rozruchu a byl jsem notně přetřásán v ústech lidí. Za takovéto situace jsem vzhlížel k Pánu, aby mne posilnil a postavil mi po boku někoho, kdo by smýšlel stejně jako já.

Jak jsem se tak modlil, šel jsem po přeplněné palubě. Pán mi ukázal jednoho muže, který si právě sedal. Usedl jsem vedle něho a zeptal jsem se ho, zda je křesťan. „Ano, z Boží milosti,“ odpověděl. Potom jsem se ho tázal: „Máte víru?“, a vypravoval jsem mu, jak mne Pán poslal, abych kázal na palubě, avšak že se cítím tak slabý, a proto Ho prosím o nějakého pomocníka. Vyskočil a se slovy: „Víru a skutky!“ rychle odešel. Nyní jsem byl ještě více skutečně sklíčený. Jakým podivným způsobem Pán připravuje Své posly pro Svou službu! Nyní jsem byl dost malý, takže Pán mne mohl použít, když tu přicházel onen muž a obličej mu zářil radostí. „Může to začít“, řekl. „Co může začít?“ zeptal jsem se. A on vysvětloval: „Mám dovolení od kapitána lodi, a je tu několik lidí, kteří chtějí zazpívat píseň.“ Dal se do zpěvu té písně, k níž se přidali ostatní a zpívali ji silným hlasem. Potom mi dal Pán sílu, takže jsem po celou plavbu lodi mohl hovořit. V jednotlivých přístavištích lidé stále vystupovali. Kázal jsem celé odpoledne až do večera.

Tenkrát jsem nevěděl, zda některá duše nalezla Pána. Teprve o mnoho let později, když už jsem tuto událost téměř zapomněl, přišel ke mně po shromáždění v Birminghamu jeden pán a řekl: „Mám za to, že mne už asi nepoznáte.“ A měl pravdu. Potom se zeptal: „Vzpomínáte si ještě na kázání, které bylo dlouhé 36 kilometrů?“ „Ne“, odpověděl jsem. „Jistě si však vzpomenete na kázání mezi Hullem a Thornem, které jsou od sebe vzdálené asi 36 kilometrů?“ Tu se mi vybavily podrobnosti z tehdejší cesty lodí. On, jakýsi kazatel od metodistů, to byl, jenž mi tenkrát tak laskavě pomohl. Vyprávěl mi, že později, když byl kazatelem v Selby, navštívil odtud různá města a vesnice podél řeky, kde onen parník tenkrát zastavoval. Přitom prý nalézal podél celé té řeky osoby, které byly tenkrát spaseny. Tak Pán často teprve po mnohých dnech podává důkaz, že Jeho Slovo se k Němu nenavrátí prázdné. Jistě, jaká je to radost, když smíme kázat s naprostou jistotou, že duše přijdou k spasení.“ (vyňato z 3. kapitoly)

Ačkoli CS měl zpočátku jen málo peněz a na starosti velkou rodinu, dokázal věnovat větší část svého času evangeliu. Pán mu přitom předivně pomáhal. Velké požehnání, jímž zahrnoval jeho práci, jistě bylo výsledkem závislosti na Něm a silné víry v Jeho vedení. Pán mu vždy znovu ukazoval, že má jít na určité místo, kde předtím ještě nikdy nebyl. CS tam šel a Pán mu přitom odstraňoval z cesty všechny překážky.

CS bydlel většinu svého života v Rotherhamu. Napsal tam stovky traktátů, z nichž jsou nejznámější takzvané „železniční“ (Railway Tracts). Jeden bratr ho přivedl na myšlenku, aby sepsal své mnohé příběhy z cest železnicí, aby je Pán mohl použít k požehnání dalších. CS v té chvíli netušil, že budou jednou tištěny a šířeny v mnoha jazycích. Během let vydal také jiné řady traktátů. Nejznámější z nich asi je traktát o Mifibozetovi (2. Sam. 9). Napsal také mnohé povzbuzující a vyučující články pro věřící, které později vyšly ve dvou svazcích jako „Vybrané spisy“ (Selected Writings of Charles Stanley). Kromě toho napsal také úvahy o počátcích a zásadách Církve (The First Years of Christianity) a o Ep. Římanům. R. 1880 až 1888 byl vydavatelem měsíčníku „Věci nové a staré“ (Things New and Old). Zesnul 30. března 1888 ve věku 67 let.

A. Remmers: „Gedenket eurer Führer“, 1983, Schwelm, Heijkoop-Verlag, str. 132-138; Napoleon Noel: The History of the Brethren, Londýn 1993, str. 103-104; A. D. Ehlert: Brethren Writers, Londýn 1994, str. 50.

MILOST A PRAVDA

Ročník: 4 1995 číslo: 3-4

Čtení Božího slova