Neznámý

Dovolte mi, milí čtenáři, abych vám prvním sešitem tohoto ročníku ukázal na několik myšlenek z 2. Knihy Královské 4,38-41. Tento krátký oddíl mne zajímal vzhledem k nebezpečím současné doby.

Čteme tam, že byl hlad v zemi, a to je hluboce pokořující, protože příčinou musela být nevěrnost Božího lidu. Hospodin přece zaslíbil, že mu bude žehnat v hmotných věcech, bude-li věrný, a naopak že mu sešle hlad, jestliže se od Něho odvrátí (5. M. 11). Zdalipak ve dnech, jimiž procházíme, není také hlad? - neboť hlad a žízeň se netýkají jen chleba a vody. Kde najdeš v současné době nasycenou duši, která se raduje v Pánu a která opravdu může s žalmistou říci: „Duše má nasycena je jako morkem a tukem a ústa má chváliti tě budou se rty radostně prozpěvujícími“? (Ž. 63,6 - fr. př. JND)

Místo, které máme před sebou, nás poučuje o tom, co máme v takovém případě dělat. Předně: Elizeus se navrátil do Galgala. Kdyby se tak celý národ dovedl, jako zde prorok, navracet do Galgala, na místo, které nám připomíná, že smrt přišla na všechno, co bylo z těla! Ještě že aspoň proročtí synové seděli před Elizeem, Hospodinovým prorokem. Takové místo je požehnané! Ale oč šťastnější jsou ti, kteří dnes to místo nalézají u nohou Pána. Tam jsou strádání a hlad věci naprosto neznámé, protože Jeho zdroje jsou nevyčerpatelné!

„Přistav hrnec veliký,“ říká Elizeus svému mládenci, „a navař kaše synům prorockým.“ Ale prosím vás, nač to myslíte? Vždyť je přece doba hladu! Odložte ten velký hrnec někam pro dobu hojnosti a nyní se spokojme s malým hrncem! Nikoli, hlad patří jen těm, kteří se odvracejí od Pána nebo kteří doufají v člověka. V přítomnosti Pána je vždy dostatek všeho, je čím se nasytit. Nikdy na to nezapomínejme!

Ale není to jen nebezpečí hladu; jsou tu také falešná učení, zlá učení, a zda se nestává, že i v takové chvíli a na takovém požehnaném místě se ukazuje pošetilost člověka v jednom z přítomných? Odchází z toho místa pokoje a hojnosti, aby chodil po polích, kde nalézá planou révu. Nestačí mu radost z Boží přítomnosti a hrnec plný kaše. Možná, že si myslel, že zůstat tam a jen tak sedět by byla trestuhodná lenivost. Žel, že dnes je mnoho takových, kteří se mu podobají! A na výsledky jeho pošetilosti a činnosti se nemusí dlouho čekat. Přináší před proroka plnou suknici věcí, které nikdo neznal. Takových věcí je třeba se vyvarovat, i když snad mají pěkný vzhled. Plané révy jsou věci hořké a mohou otrávit ty, kteří se jimi sytí. Onen mládenec to přinesl a všechno dal do hrnce s kaší. Dalo mu to jistě práci, než to všechno nasbíral, a možná že byl s celou svou prací, kterou dělal, spokojen, zatímco ostatní seděli a odpočívali. Ale běda! Přinesl do hrnce smrt! Bylo štěstí, že synové proročtí tu s sebou měli proroka: zlo bylo odhaleno a ihned také nalezen protilék.

„Vezměte mouku,“ říká Elizeus. Ona mouka nám mluví o velebeníhodné Osobě Božího Syna v Jeho dokonalé lidské stránce: Jím se musejí duše zaměstnávat, Jím musejí být syceny. Muselo to být znovu připomenuto všem, kteří seděli kolem toho velkého hrnce; zlo bylo okamžitě odhaleno a zažehnáno. Jestliže Pán ještě trochu prodlévá, nezapomínejme zdržovat se v Jeho přítomnosti, vůbec se neohlížet po lidech, a uděláme vzácnou zkušenost, kdo On je uprostřed shromážděných svatých. On je dobrý Pastýř, vrchní Pastýř našich duší, a my můžeme právem říci: Nebudu míti nedostatku. Platí to pro jednotlivce i pro celá shromáždění. Je dobré často si to připomínat. Ano, Jeho dobrota a milosrdenství nás budou následovat po všechny dny našeho života, budou nás chránit před jakýmkoliv zlem, a brzo budeme v otcovském domě.

Vznik shromáždění ve Filipi

V 16. kapitole Skutků apoštolských vidíme vznik shromáždění ve Filipi. Bylo to první shromáždění v Evropě. Ona kapitola je zvlášť cenná k uvažování pro případ, že dnes někde vznikne nové shromáždění. Ale nalezneme v ní důležité pravdy i pro místní shromáždění, která už existují delší dobu.

Od 6. do 11. verše naprosto jasně vidíme, že celá věc vyšla od Pána. My často říkáme, že se shromažďujeme ke jménu Pána, ale vlastně to není úplně přesné. Bible říká, že jsme shromážděni ve jménu Pána. Sami jsme se totiž neshromáždili, nýbrž je to Pán, který nás shromažďuje. Toto je velmi důležitá zásada. Asi před deseti lety jsem byl při tom, když vzniklo jedno nové shromáždění, a byl jsem tam také návštěvou, než začali lámat chléb. Viděli jsme, že nejdůležitější je, aby věřící nabyli přesvědčení, že celá věc vyšla od Pána.

Bůh musel u Pavla překonat určitý odpor. Čím byl způsoben, pochopíme, přečteme-li si 5. verš. Shromáždění v Malé Asii byla utvrzována ve víře, a co je velice krásné: rozmnožovala se počtem na každý den. Je tedy naprosto pochopitelné, že apoštol by tam rád zůstal a pokračoval v požehnané práci. Ale Bůh s ním měl jiný plán. Chtěl, aby se evangelium dostalo do Evropy. Všichni, kteří žijeme v Evropě, jsme Bohu za tu cestu vděčni. – V 6. verši tedy vidíme, jak Duch Svatý mocně působí, aby Pavlovi zabránil zůstat dále v Asii. Pán musí u Svých učedníků často překonávat určitý odpor, aby ve Svém díle mohl provést větší kroky.

V 7. verši shledáváme, že jim to nedovolil Duch Ježíše (elbf. př.). Také toto přirozeně je Duch Svatý, který je někdy v Bibli označen jiným jménem, a vždy to má určitý zvláštní význam. Tak třeba v Efez. 3,14-16 je nazván „Duch Otce“, aby nám bylo ukázáno, jak vzácný je Syn Otci. A když je v našem verši nazván „Duch Ježíše“, je nám tím ukázáno na Pána Ježíše, chodícího na této zemi v ponížení a v dokonalé poslušnosti a poddanosti Bohu Otci. Jak důležité je, abychom i my byli vedeni Duchem Ježíše, tím že jsme poddáni autoritě Osoby a Slova Páně.

V 9. verši však vidíme něco dalšího. Bylo ještě třeba toto vidění a je zajímavé, že když apoštol Pavel měl nějaké vidění, vždycky Bůh u něho musel přemoci určitý odpor. Apoštol míval zjevení a vidění, v čemž je rozdíl. Ve zjeveních mu Bůh sděloval pravdy, které pak musel předávat dál, zatímco pomocí vidění Bůh u něho přemáhal určitý odpor. Ukázal se mu macedonský muž a říkal: „Přejdi do Macedonie a pomoz nám!“ (elbf. př.). Někdy se mezi bratry diskutuje o určité cestě. Jedni říkají, že se musí čekat na pozvání, jiní zase, že na to místo nás musí přivést sám Pán. Ale zde vidíme oboje, neboť i ono volání tomu jistě napomohlo.

Potom v 10. verši vidíme něco velice krásného, totiž že bratři o té věci společně hovořili. Pavel neřekl: Mně je před Pánem jasné, že tam mám jít – nikoho jiného se to netýká. Půjdu tam a vy musíte jít se mnou. Ne, oni o té věci hovořili mezi sebou. Je velice vzácné, když zde čteme: „ujištěni jsouce, že nás povolal Pán“. Ve všem tu vidíme vedení Pánem. Vše vyšlo od Něho, tj. ti, kteří byli službou pověřeni, ji musejí přijmout, a jak je dobré, když pak o tom spolu bratrsky hovoří, aby společně poznali vůli Páně. Kdyby někdo řekl: Mně je to jedno, co si o tom moji spolubratři myslí, nepůsobil by to Duch Ježíše. My tu však vidíme, že společně dospěli k závěru, že je to Pán, který je tam volá.

Jestliže tedy na některém místě vzniká nové shromáždění, vždycky všechno vychází od Pána. Avšak přirozeně je třeba aspoň dvou nebo tří, kteří se obrátí, kteří uvěří v Pána Ježíše a jsou spaseni. A toto zde vidíme od 13. do 15. verše a od 30. do 34. verše. V prvním oddílku, jak přichází k spasení žena, ve druhém, jak je spasen muž, a to ne sám, nýbrž i celý jeho dům.

Vidíme zde dvě naprosto odlišné situace. V případě Lydie je Pavel činný a jde k řece zvěstovat evangelium, zatímco u žalářníka je to sám Bůh, který navozuje zvláštní situaci. Také toho je třeba všímat si v díle Páně. Evangelium skutečně přináší ovoce a roste, to znamená, že jestliže je někdo pověřen jít s evangeliem, rozezná i vzácné příležitosti. Zde máme právě takové dvě situace.

Lydia byla zámožná paní. Prodávala látky. Pracovala asi, jak dnes říkáme, v oblasti módy a měla svůj dům. To nám ukazuje, že asi nebyla chudá. A jak vzácné jsou ony dvě věci, které tu nyní nalézáme: poslouchala a dávala pozor na to, co Pavel mluvil. Člověk je to povinen. Musí poslouchat, dávat pozor na poselství evangelia a s veškerou ochotou je má přijmout. Ale vidíme tu také Boží stránku. Pán otevřel její srdce. Toto je milost. Všichni, kteří patříme Pánu Ježíši, smíme vědět, že Pán kdysi otevřel i naše srdce. A když jsme uvěřili v Pána Ježíše, řekneme, dívajíce se zpět: Byla to jen milost. Avšak jestliže tu je ještě někdo, kdo není obrácen, takovému říkáme: Máš skutečně velikou odpovědnost uposlechnout evangelium, přemýšlet o něm, protože nepřijmeš-li obsah tohoto evangelia, dostaneš se do věčného zahynutí, což je nesmírně vážné.

A u Lydie hned vidíme krásný projev nového života: chce prokázat pohostinství. To je něco, co působí nový život: miluje bratry. Ale ona zároveň pochopila něco velice důležitého. Jestliže věřící chtějí mít svůj dům otevřený pro druhé, tedy je to k požehnání jen tehdy, jsou-li Pánu věrní. U některých věřících býváme rádi, když k nim na návštěvu nepřijde mnoho hostů, poněvadž jsou Pánu nevěrní a mají světské smýšlení.

Ale nyní se podívejme do našeho textu a čtěme přesně. Lydia neříká: Já jsem Pánu věrná. Toto musejí posoudit jiní. Jsem jist, že věrnost v životě věřícího je pro Pána nesmírně důležitá věc. Ale kéž by nás Bůh chránil, abychom se někdy sami chtěli počítat mezi věrné! Myslím, že jste ten rozdíl pochopili. Přání být Pánu věrný s rozhodností srdce je velice důležitá věc. Avšak posudek o tom přenechejme Jemu a spoluvěřícím. Jaké pokorné smýšlení se ukazuje u té ženy: „Jestliže (vy) soudíte, že jsem věrná Pánu, vejděte do mého domu a zůstávejte tam“ (15. v. elbf. př.).

Otevře-li Pán někde evangeliu dveře, zpravidla povstane nepřítel. Vidíme to zde od 16. do 23. verše. Apoštol Pavel jednou píše – myslím, že to bylo z Efezu: „… otevřeny jsou mi veliké a mocné dveře, a protivníků mnoho“ (1. Kor. 16,9). Možná že je třeba také ještě poznamenat, že Pavel vždy mluví o jedněch otevřených dveřích. Někteří věřící říkají, že mají více otevřených dveří, ale Pavel měl vždy jen jedny. Není přece možné vstupovat zároveň do více dveří. Nepřítel povstává, a to dvojím způsobem: v 16. až 18. verši jako anděl světla. Byla tu jedna služebná, která měla ducha věštění a šla za Pavlem. Možná že by se mohlo říci, že to bylo dobré, že následovala Pavla. Působilo to dobrý dojem. A říkala o Pavlovi něco skutečně kladného: „Tito jsou služebníci Boha, Nejvyššího, kteří vám zvěstují cestu spasení“ (17. v. elbf. př.). Co dělala pro Pavla, vypadalo pěkně. - Toto bývá jedním z největších nebezpečí ve službě Páně a mnozí padli, protože nastavili sluch lichocení. Patří to k zvlášť velkým lstem nepřítele. Ale je pozoruhodné, jak se Pavel k tomu chová. Předně vidíme, že uplynulo mnoho dní, co se to tak dělo. Pavel nejednal ukvapeně. Útočí-li nepřítel, vždy bývá dobré, dovedeme-li trochu čekat, abychom viděli, jak se taková věc vyvine. Ale potom vidíme, jak to Pavla hluboce rmoutí, jak to těžce nese. Následuje v tom věrně svého Pána. O Pánu Ježíši čteme, jak byl často zarmoucen, jak hluboce povzdechl vzhledem k hříchu a k následkům hříchu, a toto vidíme zde i u Pavla. Pavel nebyl nějaký povrchní muž – hluboce prožíval takové věci i útoky nepřítele. Ale pak vidíme, jak zcela rozhodně vystupuje proti onomu duchu, který mluvil skrze tu ženu, a všechno její lichocení odmítá.

Ale nyní jsme svědky, jak nepřítel mění taktiku. V 19-22. verši vystupuje pojednou jako řvoucí lev tím, že ve 20. verši apoštola a jeho spolupracovníky ostouzí a ve 22. verši popouzí lidi a proti apoštolu Pavlovi povstává velký zástup. Nepřítel pracuje takovým způsobem podnes. Nejprve to zkouší jako anděl světla, a jestliže neuspěje, vystoupí pak jako řvoucí lev. – Ale nebudu se o tom příliš šířit. I vy zde máte toho nepřítele (a měli jste s ním své zkušenosti v minulosti), ale on je tu živý i dnes, a to i jako řvoucí lev.

Nepřítel zdánlivě dosahuje svého cíle: uvádí Pavla do vězení. I dnes se mu může podařit, že některé vynikající pracovníky v díle Páně ochromí, buď že je napadne jako anděl světla, anebo jako řvoucí lev. Nyní vidíme, jak na to reaguje apoštol. Mám za to, a dovedu si to představit, že nejprve byl trochu sklíčený. To zde přirozeně není napsáno, ale čteme, že teprve o půlnoci se začal modlit a zpívat. Vzpomeneme-li si na podobné „rány“, které jsme sami někdy utrpěli, budeme také něco vědět o takové skleslosti. Ale jak je krásné, že Bůh toto přechází mlčením. S jakým úžasným Pánem máme co činit: Nikdy Svůj lid nekompromituje. Mlčí o tom a mluví pak až dále o tom, jak se Pavel modlí. Je to něco, čemu nás učí Jakub ve své Epištole: „Snáší kdo z vás protivenství? Modli se!“ (Jak. 5,13a - oprav. překl. J. Karafiáta). Je-li někdo v soužení, nezačíná zpěvem, ale modlitbou. Ale jak je krásné, že potom dochází i k chvalozpěvu.

Zdi žaláře slyšely něco, co nikdy předtím ještě neslyšely. Jistě už slyšely mnoho nadávek a klení, ale nyní slyšely zpěv vězňů. Ale slyšely to nejen zdi, nýbrž i vězňové. A vidíme, jakým obdivuhodným způsobem Pán zasahuje. Ale nejprve musí Pavel projít těžkou zkouškou. Pán vždy stojí za Svými služebníky, ale má k Svému jednání Svůj čas. Vidíme pak, jak ono zemětřesení přivádí k obrácení žalářníka, protože v onom novém shromáždění byli třeba i bratři. Shromáždění se neskládá jen ze sester a také ne jen z bratrů. A je to zvláštní, že v uvažovaném příběhu jsou nejprve uvedeny sestry. Mám za to, že Duch Boží nám tím chce ukázat, jak cenné jsou sestry pro službu v Církvi. Není to sice služba na veřejnosti, ale v ústraní. Avšak před Pánem je velice vzácná. Ale protože bylo třeba i bratrů, vidíme nyní, jak Bůh navozuje situaci, kdy apoštol dostává otázky. A je to pro nás vždy nejlepší a nejjednodušší, jestliže se nás lidé ptají.

Když jsem ještě chodil do školy, měl jsem jednoho kamaráda. Jezdili jsme do školy na kole. Leželo mi tolik na srdci, povědět mu něco z evangelia, jenže já měl nesmělou povahu. Vždy už jsem byl rozhodnutý: dnes mu to řeknu, ale potom jsem zase k tomu ztratil smělost. Nakonec jsem byl sám sebou úplně zklamán a vzdal jsem to. Tu mne však napadlo: začnu se za něho modlit. K tomu není třeba tolik odvahy, a tak jsem to udělal, a netrvalo to dlouho a on mi řekl: „Víš, já bych se tě chtěl na něco zeptat: Copak pořád děláš v neděli?“ A nyní jsem měl příležitost říci mu něco o Pánu Ježíši. Je to vzácné, když nám Pán dá takové příležitosti a chce to u nás všech, i u mladých bratrů a sester, aby nám leželo na srdci nést dále evangelium. Ale na druhé straně, abychom také byli připraveni, přijdou-li nějaké otázky, vydat o našem Pánu svědectví.

V 30. verši vidíme, jak onen muž poznává, že je ztracený, zahynulý hříšník. Jinak by neměl touhu po spasení. „Co mám činiti, abych spasen byl?“ A odpovědí je: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen!“ Aby se člověk obrátil, musí nejprve vidět, že je ztracen, ale u mnohých lidí to nepokročí tak daleko. Myslím, že se s tím setkáváme zvláště v dnešní době, kdy lidé už vůbec nevědí, co je to hřích, a nic nevědí o Boží svatosti. Takže často bývá prvním úkolem naší služby objasnit, že člověk, jak je od přirozenosti, je ztracený, zahynulý. Jestliže pak toto pozná, může přijít k tomu, že uvěří. Potom dochází k víře v Pána Ježíše, která ho spasí. To jsou ony dvě velké pravdy evangelia: Nejprve Slovo pravdy, že Bůh je svatý a člověk je hříšník a že Bůh musí hříšníka potrestat věčným vyvržením od Sebe uvržením do ohnivého jezera. Ale pak je tu i druhá stránka: evangelium spasení. Pro ty, kteří slovo pravdy přijmou, je východisko. Je jím Golgota. „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen!“

A pak v 32. verši vidíme ovoce nového života. Oni mu mluvili Slovo života. Zde to nebyla slova Ježíše, nýbrž „slovo Páně“. Ti, kdo uvěřili, jsou tu nyní vedeni k poslušnosti Božímu slovu. To je další důležitá služba u obrácených, aby jim bylo objasněno, že nový život si přeje být poddán Božímu slovu. A vzácnou věcí, kterou vidíme u žalářníka je, že už chce vést k spasení i jiné lidi, neboť svolal celý dům. Mnozí se domnívají, že šlo jen o jeho děti, ale já mám za to, že přitom byli i služebníci a služebnice. A tu se setkáváme s jednou velmi důležitou zásadou: jeho přání, aby evangelium bylo šířeno, začíná u jeho nejbližších. I dnes je tomu tak. Pán si přeje, abychom byli svědectvím ve svém nejbližším okruhu, kde se zdržujeme: ve škole, na pracovišti.

A ve 33. verši nalézáme další ovoce nového života: žalářník jim umyl rány. To je bratrská láska. A tak zde máme oba důkazy nového života: poslušnost Božího slova a lásku k bratrům. To nám ve svých Epištolách ukazují Jan a Jakub. A potom jsme svědky křtu. Ten muž si přál již nyní na zemi následovat Pána. Neřekl: Nyní jsem obrácen, mám místo v nebi, a tak budu žít jako svět. Ne, žalářník nyní chtěl následovat Pána a byl pokřtěn.

A pak ještě vidíme něco velice krásného: veselil se, plesal radostí. Ve francouzštině to slovo nemají a musejí vše překládat slovem „radovat se“. Jenže „radovat se“ souvisí s naším srdcem, s naším nitrem, zatímco „plesat“ znamená vyjadřovat onu radost navenek. Jednou jsem se zeptal jednoho arabského bratra, zda mají také ve své řeči takový rozdíl. Ukázal jsem mu na příslušné slovo, a on mi řekl, že ono v arabštině doslova znamená: „skákat radostí“.

Milí bratři a sestry, máme plnou příčinu radovat se a plesat. Máme úžasného Spasitele a předivného Pána. Ale nepřítel se vždy pokouší přivést nás k rezignaci, – k tomu, abychom se už neradovali. A právě v díle Páně, v práci pro Něho je radost důležitou věcí. Etiopský komorník jel svou cestou s radostí, ale žalářník ve Filipi radostí plesal!

V posledním oddílku, kde apoštol je propuštěn z vězení, vidíme ve 40. verši ještě tři věci. První věcí apoštola je vidět bratry. Také pro nás je vzácné, můžeme-li vidět bratry. A zde v Pardubicích to nyní můžeme zakoušet po tři dny. Jsme zde shromážděni z mnoha krajů a z více zemí a můžeme se společně vidět. Již to samo je velké požehnání! Ale druhou věcí, kterou vidíme, je, že je napomínali. Jak důležité je i pro nás napomenutí. A myslím, že nyní v těch dnech, kdy budeme uvažovat Boží slovo, se nám dostane i napomenutí. A můžeme si říci slovy Písma (i já se do toho plně zahrnuji): „Bratři, sneste slovo napomenutí.“ (Žid. 13,22) Ale v poznámce pod čarou (tj. v elberf. překladu Písma) čteme též o povzbuzování. Také to potřebujeme. Napomínání potřebuje naše svědomí, zatímco naše srdce potřebuje povzbuzení. Boží slovo musí být vztaženo na svědomí, ale my potřebujeme také něco pro srdce. Kéž nám Pán dá v těchto dnech, kdy jsme tak pospolu, abychom napomenutí přijímali, ale také abychom byli povzbuzováni.

Znamení poslední doby

Těmi slovy popisuje inspirovaný pisatel Skutků apoštolských duchovní stav Atéňanů před více než 1900 lety.

A toto zjištění platí i dnes pro velkou část našeho národa a vždycky bylo znakem úpadku. Bažení po něčem novém, snaha o změnu a rozptýlení jsou věci, kterých jsme svědky všude, ale, žel, zvláště na náboženském poli, a ďábel už se postará o příslušnou „potravu“ k tomu, aby nebyla vyčerpána a lidé si vždy „mohli přijít na své“.

Vyvstává bezpočet bludařů, a kdo z nich dovede nejlépe dělat pomocí peněz a pěkných slov reklamu, má záruku, že se mu další zájemci budou přímo hrnout. Jedni dovedou pomocí Bible předpovídat náboženské a politické události až do nejvzdálenější budoucnosti, a to se všemi podrobnostmi a nejpřesnějšími časovými údaji, ba i věci, o nichž Pán Ježíš říká, že nikdo z lidí je neví. Jiní mají různá zjevení, hlasy a úkazy, které kladou místo Božího slova. Další zase mají setkání s duchy a démony, anebo se dovedou dotazovat duchů, provádět divy. A k nasazení koruny tomu všemu vystupují někdy „učenci“, aby dokázali, že Ježíš vůbec nikdy nežil.

Ale je psáno: „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Boží“ (Jan 3,3). Toto slovo platí pro všechny lidi, i pro nevěřící vědátory.

Že Bible bývá označována úplně nebo částečně za náboženskou legendu, není už dávno nic nového; rovněž se říká na druhé straně, že slouží za důkaz nejnesmyslnějších tvrzení a spekulací v oboru náboženství. Tak už mohl jeden učenec před mnoha lety tvrdit, že Biblí se dá dokázat všechno a také nic.

Nová učení šířená v posledních letech ovšem chutnají lidem víc než pravý domácí chléb. Nemluví už nic o obrácení, zato však prohlašují, že stojí „vědecky výše“. Věčné zatracení je podle nich už jen věcí v hlavách několika staromódních, nevzdělaných křesťanů. Mnozí nás dokonce chtějí poučovat, že učení o věčném zatracení má za podklad chybný překlad. Avšak jestliže slepý povede slepého, upadnou do jámy oba. Vzhledem k tomuto hroznému zmatku bychom mohli říci se známým básníkem:

Ale čtenář jistě ví, že tyto všechny jevy jsou v Božím slově dávno předpověděny. Nebo snad nevíš, že je psáno: „Neboť přijde čas, že zdravého učení nebudou trpěti, ale majíce svrbící uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“ (2. Tim. 4,3)?

Je to duch antikrista, který se šíří stále víc, duch „nadčlověka“, po němž dnes lidé volají a budou volat stále víc, čím víc se bude rozmáhat zmatek a bezradnost národů, – „jehož příchod jest podle mocného díla satanova, se vší mocí a znameními i zázraky lživými, a se všelikým podvodem nepravosti v těch, kteří hynou, protože lásky k pravdě nepřijali“ (2. Tes. 2,9-10). Všichni, kteří zavrhují evangelium, budou potrestáni tím, že padnou za oběť bludům a lžím. Sám Bůh „pošle jim… mocné dílo podvodu, aby věřili lži“ (2. Tes. 2,11.12).

Milý čtenáři, hříchy, které dělí člověka od Boha, nemůže zahladit žádné nové učení, žádné nové zjevení, ani dotazování se duchů nebo nevěrecké popírání, nýbrž jen a jen Ježíš a Jeho dokonané dílo. Vinami obtížené svědomí ani dnes nemůže být osvobozeno něčím jiným, – bolící, rozervané srdce nemůže být uzdraveno ničím jiným, než jen dětsky důvěřující vírou v krev Božího Syna, která tekla na Golgotě. Jenom touto Bohem vyhlédnutou a připravenou cestou mohou hříšní, padlí lidé přijít k Bohu a být s Ním smířeni. Potěšení, odpuštění, pokoj, věčný život – to vše plyne tobě i mně jen z kříže.

Miliony lidí už v uplynulém čase skrze víru zakusily ve svých srdcích a svědomích moc evangelia a byly spaseny. Statisíce jich pro Ježíšovo svědectví šly s radostí na smrt. Miliony jich podnes se šťastným srdcem volají k svým spoluobčanům: „Pojďte k Ježíši! Naleznete v Něm život a uspokojující hojnost všeho pro tento čas i pro věčnost!“

Milost Boží spasitelná

a naše svatost v Jeho přítomnosti

Bohu Duchu Svatému, který je pravým pisatelem a autorem Písma, se zalíbilo představit nám ve třech kapitolách Skutků apoštolských – v osmé, deváté a desáté kapitole – tři různá obrácení: v osmé obrácení komorníka, v deváté obrácení Saula z Tarsu a v desáté, jejíž část jsme přečetli, obrácení římského setníka Kornelia.

Tato tři obrácení jsou velice krásným a milým názorným znázorněním pravdy v Ep. Titovi 2,11, kde Pavel svému mladému spolupracovníku píše: „Zjevila se zajisté ta milost Boží spasitelná všechněm lidem.“ V těch třech kapitolách poznáváme, že ona milost skutečně zahrnuje celý svět. Již toto je něco úžasného. Při pozorném sledování oněch tří obrácení totiž zjistíme, že k nim došlo vlastně v celém potomstvu Noeho. Komorník etiopské královny byl potomek nejmladšího syna Noeho, Chama. Saul z Tarsu potomek Sema a římský setník Kornelius potomek Jáfeta.

Proslulí vykladači Písma v uplynulých dobách se různili v názoru, kdo byl nejstarším synem Noeho. Zmíním se o dvou z nich. Americký Philipp Mauro ve své knize o chronologii Bible dokazuje, že nejstarším synem Noeho byl Jáfet. Naproti tomu osvědčený služebník Páně Fr. Kaupp trvá naprosto rozhodně na tom, že nejstarším synem Noeho byl Sem, protože v jeho rodové linii se vyskytuje Abraham a Pán Ježíš.

Prvorozený syn měl zvláštní výsady. Tak třeba v Izraeli byl pánem svých bratrů, obdržel dvojnásobné dědictví, dvojnásobné požehnání. I dnes nemálo lidí přičítá velký význam rodopisu člověka. Taková myšlenka pak velice často může živit jeho pýchu a vysoké mínění o sobě. Ale veliký Bůh dovede u všech lidí jejich pýchu sklonit a ubírá se přitom Svou cestou.

Jestliže Sem byl prvorozeným synem Noeho, je to něco velkého, pomyslíme-li, že například, jak jsme právě viděli, podle pořadí narození je to nejmladší syn Noeho, který má při oněch třech obráceních první místo. Právě on se zvláště provinil proti svému otci. Bezděky tu musíme myslet na závěr 5. kapitoly Ep. Římanům, kde mj. čteme: „Kde se rozhojnil hřích, tu ještě více rozhojnila se milost“ (20. v.).

Ještě lépe nám to ukáže jiný příklad z Písma. Pomyslíme-li třeba na Timotea, tedy tento pocházel ze smíšeného manželství, (podle Starého zákona) z naprosto nesvatého spojení židovské ženy s pohanským mužem. A Pánu se přesto zalíbilo tam, „kde se rozhojnil hřích“, u Timotea ještě více rozhojnit Svou milost. Je to něco velice vzácného pro naše srdce.

Milost Boží přinášející spasení se tedy zjevila všem lidem. Byla to milost přinášející spasení lidstvu nemocnému hříchem. Často se ptám obrácených: „Jak jste vlastně vůbec přišli k živé víře v Pána Ježíše?“ Většinou odpovědí: „Nás to úplně přemohlo!“

Jednou jsem šel s bratrem, který mne doprovázel, a navštívili jsme čtyřiadvacetiletou nedávno obrácenou dívku. Bydlela sama ve vlastním bytě. Když jsme vstoupili a ona nás pozdravila, řekl jsem jí: „Rád bych od tebe něco slyšel.“ A ona ihned začala vyprávět o svém obrácení. Já jsem se jí na to neptal! Milí bratři a sestry, jak to na mne zapůsobilo! Ta mladá sestra totiž pocházela ze světa závislých na drogách! Drogy jsou hrozná věc. A přesto i odtud ji Boží milost, přinášející spasení, úžasným způsobem vysvobodila!

Uvedu ještě jiný zážitek. Tentokrát šlo o mladého libanonského Palestince, s nímž jsem se setkal a kde mi při rozhovoru pomáhal jeden bratr z Egypta, který dovedl dobře arabsky a německy. Bylo to pro mne téměř nepochopitelné, že ten mladý mohamedán, libanonský Palestinec nalezl pokoj v krvi Beránka. Jak úžasně velká je Boží milost, přinášející spasení! Bůh tu šel Svou cestou, pro mne až neuvěřitelnou. Nenapadlo mne, že i tento bude vyprávět o svém obrácení. Vyprávěl totiž, jak v Bejrútu při jednom masakru byla před jeho očima zastřelena jeho žena a tři jeho děti. Když měli být mrtví z toho masakru nazítří pohřbeni, byl mezi nimi nalezen také jeden, který ještě žil, a to byl právě tento mladý Palestinec. Tři muži ho přinesli do nemocnice, a jak nám řekl, také tyto tři muže pak křesťanská milice zastřelila. A pak řekl tuto tolik dojemnou větu: „Já jsem vlastně nevěřil, že bych se mohl stát křesťanem. Křesťanské milice zavraždily mou manželku a tři mé děti!“ – Vidíme zde jistě, jak převrácené často bývá žité křesťanství. Bývá až pravým opakem toho, co chce Boží milost. Kam až, všeobecně, zašlo křesťanstvo, jehož jsme součástí! Zda i my všichni nejsme v nebezpečí, že nežijeme v skutečně pravém ovzduší milosti? Měli bychom se nad tím zamyslet.

Když říkám, že možná tak málo žijeme v ovzduší milosti, musím například myslet na jednu matku, která mi řekla: „Víš, já jsem své dcery všechny vlastně vyhnala z domu, protože jsem je násilím obrátila. Ale dnes vidím, že jsem jednala špatně.“

Moji rodiče byli také věřící a pro každé dítě je velkou výsadou mít takové rodiče. Já sám jsem tak vděčný, že jsem měl věřící maminku. Je vždy velice krásné pro všechny věřící otce i matky, že mohou své děti vést k Pánu.

Jak krásné, můžeme-li i my být nápomocni lidem, kteří jsou ve svém nitru hluboce sklíčeni vědomím svých hříchů a potřebují spasení. Zda tomu tak nebylo s oním komorníkem z 8. kapitoly Skutků ap., o němž víme, že jel až z Etiopie do Jeruzaléma, aby se tam klaněl? Jenže v témž městě ukřižovali za branou Krista, tam volali: „Nechceme, aby tento kraloval nad námi!“ (Luk. 19,14) V takovém městě nemohla být utišena hluboká touha onoho komorníka. Byl právě na zpáteční cestě, když tu anděl Páně říká evangelistovi Filipovi: Musíš jít na jednu cestu, která je pustá, kde nikdo nechodí ani nejezdí. Filip ale kázal v Samaří a celé zástupy lidí tam přicházely k obrácení – muži, ženy i děti. A Filip ihned šel. Nenamítal: Musím zůstat zde, když se tu obrací tak mnoho lidí! Bůh viděl srdce toho jediného etiopského muže a jeho neutišenou touhu. Hledal pokoj a skutečně ho také nalezl, Pán se o to postaral. Každý, kdo ještě nemá pokoj, může ho získat ještě dnes. Ďábel vždycky říká: Máš na to ještě dost času! Ale Bůh říká: Dnes – ne zítra!

A vzpomeneme-li ještě krátce Saula z Tarsu a zamyslíme-li se nad jeho obrácením, vidíme, že byl vlastně pronásledovatelem Církve. Mladší mezi námi by si s tím mohli dát práci a ověřit si, že ve Skutcích apoštolských v 7., 9. a 13. kapitole je šestkrát o něm řečeno: „Saul však“ (Saul pak). Jeho obrácení je skutečně naprosto výjimečné. Proti němu vyšel sám vyvýšený a oslavený Pán se slovy: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ?“ (Skut. 9,4 elbf. př.). A on padá k zemi přemožen světlem, které ho obklíčilo, a všechno další je v rukách Pána. Zatímco Pán v případě komorníka pověřil anděla, aby řekl Filipovi, kam má jít, a on tam bez odporu hned šel, vidí se Pánu za dobré říci přímo jednomu učedníku v Damašku, Ananiášovi, aby šel do ulice, která se jmenuje přímá. Je tam muž jménem Saul a modlí se. Jenže naproti Filipovi, který ihned vstal a šel, Ananiáš se zdráhá jít. Slyšel o Saulovi, jak mnoho zlého způsobil svatým v Jeruzalémě. Ananiáš tam nechce jít. Ale co mu říká Pán? Naprosto jednoduše: „Jdi.“

Mám malou otázku pro svědomí nás všech. Na této konferenci jsme první večer mnoho slyšeli o evangeliu, jak se dostalo do Filipi a jak vše proběhlo. Táži se: Kdy jsme naposledy – ty i já – plnili poslední úkol, který nám v tomto směru dal náš Pán? Nikdy nezapomenu, jak jednou u nás jeden bratr mluvil o Boží milosti, který mimo jiné řekl: Kdyby každý z nás, kteří v tomto shromáždění patříme Pánu, přivedl ještě jednoho nebo jednu k Pánu, nebylo by už toto shromáždění tak malé – zvětšilo by se. – Jakou práci Pán má s námi, abychom Jeho úkol plnili! Nebo si snad myslíme, že apoštol Petr, služebník Páně, v 10. kapitole, by byl šel ke Korneliovi, kdyby od Něho napřed neobdržel přípravné zjevení? Ten, když byl u Kornelia, hned řekl: „Vy víte, že neslušné jest muži Židu připojiti se aneb přistoupiti k cizozemci.“ Jenže Petrovi se dostalo zjevení z nebe. A pak byl připraven jít ihned a bez odmlouvání. A proč měl jít? Protože tu znovu šlo o Boží milost, která obepíná celý svět.

Když zvěstujeme smrt Páně u Jeho stolu, je to vlastně určitý nedostatek, myslíme-li jen na sebe. Jaký dalekosáhlý význam například má smrt Krista podle Ef. 2, kde třeba čteme – se zřetelem ke kříži našeho Spasitele – že skrze Jeho smrt je nyní zrušena dělící stěna ohrazení, kterou Bůh obehnal Svůj lid skrze zákon různých přikázání a ustanovení. Boží spasení je určené všem lidem a v oné kapitole se dále konstatuje, že Pán Svou smrtí smířil oboje, Židy i pohany, v jednom těle skrze kříž. Jak dalekosáhlý význam má kříž na Golgotě a Kristova smrt.

Pán, skrze něhož se ta Boží spasitelná milost zjevila všem lidem, to říká apoštolu Petrovi při zvláštním zjevení ve vidění prostěradla sestupujícího z nebe, přivázaného na čtyřech cípech: Vstaň, zabíjej a jez! Petr se zdráhá. Proč? Znal mnohem lépe než my 3. Mojžíšovu knihu 11, kde se mluví o čistých a nečistých zvířatech vhodných k jedení. Ale Pán použil to vidění, aby tím Petra vnitřně i navenek připravil jít k římskému setníkovi Korneliovi. Když tam vstoupil, padl mu Kornelius k nohám a klaněl se. Apoštol Petr mu však říká: „Vstaň!“ Vysvětluje mu, že si nepřeje žádné klanění. Jako důvod uvádí jen, že i on je člověk.

Z toho se učíme předně, že všechna čest a všechna sláva patří Pánu a nikoli nějakému člověku, dále že každý apoštol, každý prorok, každý evangelista nebo kterýkoli jiný služebník – všichni jsou jen lidé víceméně obklíčení slabostí. Kdosi správně řekl: Pavel byl Kristu nejpodobnější člověk, který žil na zemi. Nikdo nemohl po něm opakovat, co píše v 11. kapitole 1. Ep. Korintským: „Následovníci moji buďte…!“ Ale bezděky mne napadá onen verš ve 3. kap. Epištoly Jakuba: „Kdo neklesá v slovu, ten jest dokonalý muž“ (2. v.). Apoštol Pavel jednou řekl nejvyššímu knězi: „… stěno zbílená!“ a někdo z přítomných ho musel napomenout. I Pavel byl jen člověk. – „Nevěděl jsem,… že by nejvyšším knězem byl.“

Dostáváme se tu k určitému bodu, k rozdílu mezi Kristem, skutečně dokonalým člověkem, a všemi Jeho služebníky. Když se Ježíše otázali: „Kdo jsi ty?“, dostali odpověď: „Naprosto to, co vám i mluvím“ (Jan 8,25 elbf. př.). A když se navrátili ti, které poslali farizeové (Jan 7.), a oni se poslaných zeptali: „Proč jste ho nepřivedli?“, odpověděli: „Nikdy tak člověk nemluvil, jako tento člověk!“, ten dokonalý, jediný, Kristus. Není to pro nás vzácné? On je naším Vzorem ve všech směrech. I nejvýznačnější ze služebníků Páně je vždy jen člověk. A i nejvyšší rozsah známosti, kterou Pán v dnešní době někomu udělí, veškeré poznání Božích myšlenek je jen částečné, kusé. Změní se to teprve, až přijde Pán a my budeme proměněni. Potom všichni budou úplní, dokonalí a oslavení.

Řekli jsme si něco o oněch třech různých obráceních a o Boží milosti nesoucí spasení. Rád bych řekl ještě něco o 32. verši. Kornelius tam říká Petrovi: „Hned jsem poslal k tobě, a ty jsi dobře učinil, žes přišel. Nyní tedy my všichni před obličejem Božím přítomni jsme slyšeti všechno, co jest přikázáno tobě od Boha“ (oprav. překl. J. Karafiáta). Milí bratři a sestry! Jdeme-li do shromáždění, kde věřící vyznávají, že jsou shromážděni ke jménu Pána Ježíše, tedy je to na tomto světě naprosto mimořádné místo: Shromáždění jako Církev k Jeho jménu není žádné obyčejné místo – je to místo naprosto zvláštní, neobyčejné. Místo, kde je přítomen Bůh, je místo velice požehnané. Velikost požehnání spojeného s Jeho přítomností nelze domyslet.

Když Bůh pověděl Jákobovi: „Vstaň a vstup do Bethel!“ (1. M. 35,1), Jákob pak říká svému domu: Takoví, jací nyní jste, nemůžete jít. Napřed musíte odstranit cizí bohy, očistit se a změnit svá roucha. Jakou představu už měl praotec Jákob o tom místě, kde je přítomen Bůh!

V 2. M. 3 za pouští vidíme hořící trnitý keř, který hořel, avšak neshořel. Mojžíš se na to dívá a říká: „Půjdu nyní, a spatřím vidění toto veliké!“ A když se chystá jít, zaznívá k němu z toho hořícího keře: „Mojžíši, Mojžíši!… země svatá jest.“

A bylo tomu snad jinak v případě Jozue (Joz. 5)? Když byl Jozue na rovinách Jericha, viděl před sebou muže s taseným mečem. Neví, kdo to je, a ptá se ho: „Jsi-li náš, nebo nepřátel našich?“ A onen muž mu odpovídá: „Já jsem kníže vojska Hospodinova…“ I padl Jozue na tvář svou a poklonil se… Tento mu ale řekl: „Zuj obuv svou s noh svých, neboť místo, na němž stojíš, svaté jest!“

Uvedu ještě jiný případ místa Boží přítomnosti. Na začátku 6. kapitoly Izaiáše čteme, že toho roku, když zemřel izraelský král Uziáš, Izaiáš viděl Boží trůn a serafy slávy kolem toho trůnu. Měli každý šest křídel: dvěma zakrývali svou tvář, dvěma přikrývali své nohy a dvěma létali. A bez přestání volali: „Svatý, svatý, svatý Hospodin zástupů, plná je všechna země slávy jeho!“ Ať pomyslíme na 1. Mojžíšovu knihu 35, nebo na 2. Mojžíšovu 3, na 5. kapitolu Knihy Jozue či na 6. kapitolu Izaiáše – v každém z těch míst jako věřící dnešní doby vidíme, jak bylo řečeno, že místo Boží přítomnosti je naprosto mimořádné místo.

Před mnoha lety při konferencích v Hückeswagenu jsem vždy navštívil jednoho starého bratra v blízkém Remscheidu. Bylo mu 90 let. A on mi jednou řekl: „Víš, jak tak člověk stárne a přichází do let, většinou se zabývá minulostí anebo dobou mládí. Rád bych ti řekl toto: Když si vzpomínám na dny svého mládí, když jsem chodil do shromáždění – jaká tam bývala důstojná vážnost! A dnes, když je mi devadesát? Jdu do shromáždění a často si kladu otázku: Kam se poděla ta důstojnost a vážnost, kterou jsem poznal u starých bratrů? – Když jsme se dostali k tomuto bodu, musíme si říci ještě toto: Jestliže v dnešní době snižujeme místo přítomnosti Pána na úroveň myšlenek člověka, všichni na sebe uvalujeme velkou vinu. Ano, musíme si to říci, že Bůh „nikoli neospravedlňuje vinného“ (2. M. 34,7). I při velké lidské činnosti, kterou třeba vyvíjíme, je velké nebezpečí, že přítomnost Pána snižujeme na úroveň lidských myšlenek. Prosme nyní všichni Pána: Dej to do našich srdcí, abychom místo Tvé přítomnosti nezbavovali jeho důstojnosti! Pomoz nám dbát na důstojnost, která je spojená se shromažďováním k Tvému jménu! Jak vděčni jsme, že smíme vědět, že Ty, Pane Ježíši, už brzo přijdeš. A pak budeme shromážděni přímo k Tobě, jak to máme tak zvláštně vyjádřeno ve 2. Tes. 2,1.

Ano, pak budeme věčně v Jeho svaté blízkosti! A jak krásná jsou slova, která Pán adresuje vítězi z Filadelfie: „Kdo vítězí, učiním jej sloupem ve chrámě Boha svého, a nevyjde více ven; a napíši na něm jméno Boha svého, a jméno města Boha svého, nového Jeruzaléma…“ (Zjev. 3,12 oprav. překl. J. Karafiáta). Jaké úžasné vyznamenání je v budoucnosti pro všechny, kteří ve svém srdci mají přání: Ostříhat Jeho Slovo a nezapírat Jeho jméno!

„Přiložte srdce své k cestám svým!“

Žijeme ve velice vážné době. Den Boží trpělivosti a milosti rychle spěje ke konci a den Jeho hněvu je už velice blízko. A zatímco věci ve světě se rychle blíží k hroznému soudu, nesmrtelné duše jsou unášeny proudem času do nekonečného moře věčnosti.

Položme si vzhledem k tomu otázky: Jak se to dotýká našeho srdce? Co děláme v takové vážné době a jak činíme zadost své čtyřnásobné odpovědnosti: vůči Bohu, vůči Jeho dětem, vůči ztraceným hříšníkům, kteří běží do záhuby, a vůči své vlastní duši? Kéž bychom s těmito vážnými otázkami šli do Boží přítomnosti a nechali si tam Bohem ukázat jejich plný význam! Děláme opravdu všechno, co můžeme, pro Boží dílo, k dobrému Jeho Církve a k šíření Jeho evangelia? Velice se obávám, že nevyužíváme správně veškerou milost, světlo a známost, již nám Bůh ve Své dobrotivosti dal. Bojím se, že často dost věrně nepůsobíme hřivnami, které nám byly svěřeny a s nimiž máme pilně šafařit, než se náš Pán vrátí. Jak často býváme svědky, že Bůh může k obrácení drahých duší více použít věřících s mnohem menší známostí, kteří však jsou praktičtější a nesou více ovoce, než nás! Čím je to? Jsme dost oproštěni od vlivu našeho vlastního „já“? Jsme dost střízliví a horliví v modlitbě? Máme skutečně prosté oko? Jinak by nás Pán totiž nemohl ve Své službě použít!

Možná že řekneš: To je ale bídná věc, stále se zabývat sebou a svými skutky. – Jistě, bylo by tomu tak v případě, že by tím mělo být nějak vyzdvihováno naše ubohé „já“. Jestliže však naše cesty a naše skutky, jestliže naše svědectví a naše oddanost jsou problematické a nejsou tím, čím mají před Pánem být, tedy se jimi musíme zabývat a odsoudit je. Pán přece Svůj lid skrze Aggea vybízí: „Přiložte srdce své k cestám svým“, a Pán Ježíš říká každému vítězi ze sedmi Církví ve 2. a 3. kapitole Zjevení: „Znám skutky tvé.“

Je velké nebezpečí, že budeme spokojeni se svou známostí, se svými zásadami a se svým postavením a přitom budeme žít světsky, sobecky a lhostejně. Kéž by Duch Svatý vzhledem k takovým věcem působil v našich duších!

Od Boží bázně k poznání Boha

Věřící, o nichž nás zpravuje Písmo svaté, získávali svou známost budoucích událostí světových dějin většinou bezprostředně z Božích úst. Mnozí ji však získávali – právě tak jako my dnes – jen zprostředkovaně, skrze víru a hledání v Písmu.

Zatímco např. Abraham byl poučen samým Hospodinem o budoucí historii Izraele, jeho pravnuk Josef neobdržel od Pána nějakou osobní návštěvu. Avšak Josef uchopil vírou Boží slovo určené Abrahamovi, plně mu důvěřoval a podle toho se choval.

Hospodin řekl Abrahamovi: „Já jsem Hospodin, který jsem tě vyvedl z Ur Kaldejských, abych tobě dal zemi tuto k dědičnému vladařství (= vlastnictví)… To zajisté věz, že pohostinu bude símě tvé v zemi cizí, a ve službu je podrobí, a trápiti je budou za čtyřista let. Však i národ, jemuž sloužiti budou, já souditi budu; a potom vyjdou s velikým zbožím (= majetkem)“ (1. M. 15,7.13.14).

Tak to řekl Bůh. Josefovi to stačilo. Věřil Božímu slovu a pevně se ho držel, třebaže okolnosti v době, kdy Josef žil, vůbec nepotvrzovaly pravdu toho proroctví. Právě v té době, kdy se Izraelští těšili plné přízni faraona, kdy měli k bydlení úrodnou zemi Gesen a měli jednoho ze svého středu na druhém nejvyšším místě v celé říši, ano, právě v té době, kdy se Josef ještě nalézal v nejutěšenějších poměrech, jaké si lze představit, když „viděl syny Efraimovy až do třetího pokolení; ano, i syny Machira, syna Manassesova, kteří zrodili se na kolena Josefova…“, slyšíme ho, jak říká svým bratřím: „Já… umřu; Bůh pak jistotně navštíví vás a vyvede vás ze země této do země, kterou přisáhl Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi. Proto přísahou zavázal Josef syny Izraelovy, řka: Když navštíví vás Bůh, vyneste kosti mé odsud“ (1. M. 50,23-25 oprav. překl. J. Karafiáta)!

Současná přízeň ze strany Egypta nijak nezmátla Josefa v jeho myšlení. Důvěřování slovu Hospodina naopak zbystřilo jeho zrak směrem ke vzdálené budoucnosti, jak to také vidíme u Noeho, který s naprostou jistotou plných 120 let očekával soud, o němž mu Hospodin pověděl, ačkoli každého roku se vždy znovu bez přerušení střídala léta a zimy, setí i žně, kupování a prodávání, sázení a stavění.

V Josefovi vidíme věřícího, který opravdu věřil Bohu. Z jeho chození s Bohem září mnohé životní i zbožné činy, ale Bůh u něho oceňoval zvláště živou víru. Boží slovo vyzdvihuje právě slova tohoto umírajícího věrného služebníka a označuje je za čin víry. „Věrou Josef, dokonávaje, o vyjití synů izraelských zmínku učinil, a o kostech svých poručil“ (Žid. 11,22).

Josef prorockému slovu věřil a podle toho jednal. Ani v nejmenším nepochyboval o Božím výroku Abrahamovi, nesnažil se dát mu – podle vlastního uvážení – nějaký jiný výklad, podsunout jiný smysl anebo změnit se nějak v respektování současných okolností, nýbrž chápal se těch slov jednoduše vírou tak, jak je Duch Boží stavěl před jeho duši a vyvodil z toho pro sebe nejnutnější důsledky.

Stejně jednoduše by měl věřící i dnes všechno, co je v Božím slově napsáno o budoucnosti tohoto světa a o naší naději, číst a pro sebe přijímat vírou. Pán nám nedává nahlédnout do budoucnosti jen proto, aby nás ve Své blahosklonnosti důvěrně seznámil se Svými plány a uloženými radami, tím méně pak aby uspokojil naši touhu po poznání, nýbrž především tím sleduje, aby světlo určitého dosud nenaplněného proroctví, přijaté vírou, dopadalo na naši cestu a aby toto světlo sloužilo všem, kdo na ně dbají, k vedení a k požehnání. Ve 2. Ep. Petra 1,19 přece čteme: „Máme přepevnou řeč prorockou, které že šetříte (= dbáte) jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil…“. Proto také nestačí, jsme-li s prorockým slovem jen obeznámeni. Naší duši to přinese jen málo užitku stejně tak, jako kdybychom jednotlivá sdělení Bible přijímali jen v jejich dějinném obsahu. V každém tom vyprávění se sice setkáváme s něčím zvláštním a nějak poučným, což je tím významnější, že takový příběh se skutečně přihodil tak, jak je popsán. Ale Bůh dovolil, aby se všechny ony velké i malé události staly, a oznamuje nám je, abychom v nich rozeznávali příklady, na nichž se máme učit tomu, co On chce říci nám. Proto je dobré, jak se jiný pisatel domnívá, abychom ke všem v Božím slově popsaným událostem přistupovali s takovou myslí, s jakou prorok musel jít do hrnčířova domu (Jerem. 18). Jeremiáš tam měl pozorovat skutečnou práci, nádoby vyráběné dovednou rukou hrnčíře. Ale v celé oné práci zároveň bylo určité poučení, určitý obrazný význam, který sahal mnohem dál než ona práce. Tomu se měl prorok snažit porozumět a u hrnčířského kruhu vidět samého Boha, nejen hrnčíře.

Ve stejném duchu se i my máme zabývat proroctvími Bible. Bůh nám chce jimi sdělovat nejen skutečnosti, pravdy, o nichž nám ta inspirovaná kniha zaručuje, že se skutečně staly, nýbrž chce tím každému čtenáři říci něco, co má jeho život ovlivnit, co má posilnit jeho víru a podpořit jeho vnitřní růst. Přemýšlejícímu člověku ostatně není zatěžko udělat si o zjevených prorockých událostech určitý obraz a zařadit si je do určitého pořadí, jenže takové povrchní studium Božího slova přináší duši jen malé požehnání, ba za určitých okolností dokonce škodu. Naprosto jinou věcí je, jsme-li četbou dotčeni ve svých srdcích a svědomích, neboť vlastním účelem každého čtení v Božím slově je: „Porozumět bázni Hospodinově, a nabýt (nebo: nalézt) známosti Boží“ (Přísl. 2,5).

Všimni si, že poznání Boha předchází bázeň Hospodinova, a vezmi si k srdci Boží svědectví, vyslovené skrze Jeho proroka: „Na toho patřím, kdo jest chudý a zkroušeného ducha, a třese se před slovem mým“ (Iz. 66,2). Bude tě chránit nejen před troufalostí přistupovat k Božímu slovu v duchu pyšného kritizování Bible, ale i před zlým sklonem dělat z Božích pravd předmět nenáležitých spekulací lidského ducha. Jestliže ses naučil porozumět bázni Hospodinově, vyvaruješ se vnášet do Božího slova své vlastní myšlenky a budeš se jen snažit porozumět Božím myšlenkám. Mnohé, co odpovídá naší mysli, vůbec nesouhlasí s Božím slovem. Jenom když posuzujeme a opravujeme své myšlenky podle Božího slova, ano, utváříme-li podle něho celý svůj způsob myšlení, zůstaneme uchráněni před bludy a budeme moci dělat další pokroky v „známosti Boží“.

Kéž bychom si jen více vzali k srdci, že Duch Svatý je jediný pravý vykladač Božího slova! Jen čteme-li Písmo v závislosti na Něm, býváme schopni „správně slovo pravdy rozdělovat“ (2. Tim. 2,15). My tak snadno zapomínáme, že Bible není nějaká kniha, na níž můžeme zkoušet síly svého ducha, anebo která podléhá našemu úsudku. Ona chce v první řadě mluvit k našemu srdci a svědomí – nikoli k našemu rozumu. Chybí-li toto její působení a účinek, tedy, i když ji čteme a zpytujeme nevím jak horlivě, ona nepřinese naší duši žádný užitek.

Vždyť co je platné, že se třeba z 11. kapitoly Zjevení dozvíme, že brzy bude řečeno: „Učiněna jsou (elbf. př.: přišlo) království světa Pána našeho a Krista jeho, a kralovati bude na věky věků“ (15. v.) – a my žijeme bezstarostně dál a účastníme se politických hnutí a volebních bojů své pozemské vlasti?

Co je nám platné, čteme-li, že nakonec „země i ty věci, které jsou na ní, vypáleny budou“ (2. Petr. 3,10) a my, jako i předtím, dále myslíme na ty věci, o nichž víme, že propadnou soudu?

K jakému užitku nám může být, že v Božím slově hledáme přesný časový údaj a průvodní jevy spojené s brzkým zjevením našeho Pána, jestliže Jeho zjevení skutečně nemilujeme, jestliže se naše srdce nerozhoří při pomyšlení na Jeho zjevení se a na uznání, jehož se Mu dostane od celého stvoření? Ano, k čemu nám to může být?

Co nám může být platné dokonce čtení a mluvení o blahoslavené naději příchodu našeho Pána, aby si vzal domů Svou nevěstu, jestliže s tím pouze souhlasíme, ale jestliže to nepřijmeme do svého srdce jako Boží pravdu? Neboť jenom takto ona nad námi získá svou moc. Jen tak se nám stane jasně svítící svící, mocí pro naši duši. Nebudeme pak moci jinak, než přezkoušet svůj praktický život, své zvyky a svá spojení, a budeme se snažit vzdát se všeho, kvůli čemu bychom se museli stydět, kdyby Pán přišel ještě dnes.

Každému, kdo pro sebe přijímá prorocká sdělení jen povrchně, však hrozí ještě jiné nebezpečí. Jestliže Duch pravdy neostříhá naše srdce a svědomí, snadno k nám najde přístup duch lži, i když v nějaké skryté podobě. Cožpak jsme už v dnešních dnech častěji nezažili, že se o příchodu Pána mluví a píše způsobem, který svědčí o tom, že je velice vážně nakažen nevěreckým způsobem myšlení naší doby? Jestliže s dostatečnou vážností nedržíme na uzdě svou obrazotvornost, snadno bývá náš zrak odváděn od samého Pána a naše pozornost se zaměří spíše na méně důležité průvodní jevy Jeho opětného příchodu anebo dokonce na přesné určení doby Jeho příchodu. Mnozí také nedovedou odlišovat jednotlivá různá období, v nichž se Bohu líbilo zjevovat se Jeho pozemskému lidu – Židům, anebo Jeho nebeskému lidu – Kristově Církvi, a také nerozeznávají dvojí charakter opětného příchodu našeho Pána, který se týká především Církve, ale má určitý vztah i k Izraeli a k světu. A výsledkem pak znovu bývá, že Slovo pravdy nebývá správně rozdělováno a otevřou se dveře všelijakým převráceným učením. Tak se lsti nepřítele podařilo mimo jiné rozšířit tvrzení, že náš Pán nemůže přijít – jak nás o tom poučuje Bůh – v kterémkoli okamžiku, dnes nebo zítra, nýbrž že prý přijde teprve tehdy, až napřed nastanou určité v Božím slově zjevené události.

Kéž nás Pán chrání před takovými závěry vlastního rozumu! Dbejme na to, co nám „kazatel“ Šalomoun dále říká ve výše uvedeném výroku: „Hospodin dává rozumnost (elbf. př.: moudrost), z úst jeho umění a opatrnost (elbf. př.: poznání a porozumění). Chová upřímným šťastného prospěchu (elbf. př.: moudrou radu), pavézou jest chodícím v sprostnosti (elbf. př.: v dokonalosti), šetře stezek soudu; on cesty svých svatých (elbf. př.: zbožných) ostříhá“ (Přísl. 2,6-8).

Ano, jenom cestou Boží bázně dosáhneme poznání Boha. Proto chtějme také prorocké Slovo uvažovat jen v duchu Jeremiáše, když navštívil dílnu hrnčíře, tím že to, co nám tam Pán zjevuje, přijmeme do svých srdcí a tam je budeme uchovávat, jako to dělal Josef – dokud On nepřijde!

Přístup k Bohu a napravení

Je to požehnaná pravda, že postavení křesťana je stále uvnitř za oponou, kam Ježíš vešel se Svou krví. Je to vzácná výsada, že tam máme volný přístup – s plnou důvěrou a kdykoliv; tam postavila Boží milost věřícího, a jiná místa ukazují, že ta blízkost mu byla získána v Kristu a skrze Jeho krev.

Rovněž je pravdou, a je to skutečnost známá ze zkušenosti, že mnoho duší, které nejsou utvrzené v těchto pravdách, toto nezměněné postavení do takové blízkosti Pána ani nechápou, ani se z něho neradují. Z toho plyne, že jestliže se mezi Boha a takové duše dostane nějaký nepokoj, nějaké selhání, nebo něco zákonického či poskvrňujícího, ony ztrácejí vědomí Jeho přítomnosti. Jsou velice sklíčené, naříkají nebo zápasí, aby znovu nalezly onu blízkost. Takové duše ovšem nejsou vyloučeny z nebeské svatyně svatých, ani neztratily své postavení na tom místě (jak by to také bylo možné? – vždyť jiné místo před Bohem nemají). A přesto pro nevědomost anebo nevěru si toho nejsou vědomy. Jako věřící ze Židů se musejí skrze poučení od Boha naučit, co jim způsobilo „obětování těla Ježíše Krista jednou (provždy)“ (Žid. 10,10) a jaké dostaly místo i trvalé právo tam přebývat, protože Kristus vešel do nebe se Svou vlastní krví, aby nyní „ukazoval se tváři Boží za nás“ (Žid. 9,24 překl. J. Karafiáta). Je dobré, aby pochopily tyto vzácné skutečnosti a byly povzbuzeny slovy: „Přistupme tedy…“ Je to doba úžasného požehnání, když takové duše poznají onu pravou cestu přístupu k Bohu. Jiná cesta přístupu k Němu pro kohokoli z lidu Páně neexistuje.

Přesto však se musíme k svému poučení podívat i na jiná Písma, která nám ukazují prostředky k napravení, jestliže došlo k hříchu. Ten se nedotýká ani naší věčné bezpečnosti, ani naší plné svobody a možnosti být uvnitř za oponou, nýbrž obecenství s Otcem. Je to jiná stránka Boží pravdy, kterou máme v Ep. Židům. V této Epištole nenalézáme, přesně řečeno, něco, co by se týkalo napravení v případě zhřešení, ale spíše nebezpečí obracet se zpět k židovství. Pokud jde o napravení, to nalézáme v 1. Ep. Jana, v níž jsou probírány tak vzácné předměty o našem spojení a našem obecenství s Otcem a s Jeho Synem Ježíšem Kristem. V 1. Ep. Jana je uveden úřad Přímluvce, ale nikoli kněžství. Právě tak tam jde o Otce, neboť je to hřích Jeho dítěte, který přerušil obecenství s Ním: „Pakli by kdo zhřešil, Přímluvce máme u Otce, Ježíše Krista, spravedlivého“ (1. Ep. Jana 2,1). Tento vzácný úřad je založen na smíření, učiněném za naše hříchy. Náš Přímluvce je „spravedlivý“ a je Přímluvcem „u Otce“ a pro Boží „děti“ koná tuto službu. Budiž chvála Jeho jménu: Je naším Přímluvcem, ať to víme nebo nevíme, a věrně plní tu službu milosti podle toho, jak to vyžaduje náš stav. Výsledky té služby se u nás mají projevovat v odsouzení se a ve vyznání.

Při napravení nejde, jak někteří tvrdí, o znovuuplatnění krve k obnovení obecenství, protože Kristova krev už učinila naše svědomí dokonalým a uvedla nás do světla, jako Bůh je ve světle. Jde o omytí vodou skrze Slovo, podobně jako bylo vše uvedeno na světlo, když Kristus umyl nohy Svých učedníků. A je to dále ještě to, co máme v obrazu popela z červené jalovice, smíšeného s vodou a kropeného na toho, kdo byl nečistý. Boží slovo je Duchem Svatým použité na srdce a svědomí, takže si hřích před Bohem uvědomíme, a zajišťuje těm, kteří se pokořili a vyznali své hříchy, že On „je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti“ (1. Jan. 1,9). A tak omytí vodou skrze Slovo odhaluje a odstraňuje nečistotu a představuje naší duši Krista, aby bylo obnoveno obecenství, a může se stát, že naše radost z něho bude ještě hlubší.

V Ep. Židům jde o přístup k Bohu a věřící jsou vybízeni, aby přistupovali; u Jana je ukázána cesta k napravení duše pro ty děti, které zhřešily. Přesto však tu pro naše duše nejde ani o otázku, že jsme před Otcem jako velebitelé, ani o otázku obecenství; obě ty věci jsou založené na smrti na kříži a jsou nám zajištěny Tím, který vešel v samo nebe, na základě Jeho vlastní krve. Krev Ježíše je naším oprávněním k přebývání v Boží přítomnosti. Žádné jiné oprávnění nemáme a žádné jiné také nepotřebujeme. Postavila nás tam Boží spravedlnost. Jemu buď navěky chvála! Amen.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: V souvislosti s tím, že budeme zjeveni před soudnou stolicí Krista, často slýcháme, že celý náš život tam před námi proběhne jako nějaký film. S touto myšlenkou se jaksi nemohu vyrovnat. K „celému našemu životu“ patří přece i naše hříchy před obrácením i po něm, které byly odsouzeny v sebeodsouzení; a Boží slovo nás poučuje, že Pán už nikdy více nevzpomene našich hříchů (Jer. 31,34). – Ty už nikdy víc nevstoupí na Jeho paměť. Proto je mi těžké věřit, že tam budou ještě jednou ukázány před soudnou stolicí, i když jen v souvislosti s velikou milostí, která nás těch hříchů zbavila. Jak je tomu skutečně?

Otázka: V souvislosti s tím ještě další otázka: Budeme si v nebi ještě vzpomínat resp. mít vědomí odpuštění hříchů? Jan, který ještě byl na zemi, říká: „…umyl nás od hříchů našich krví svou.“ Věřící v nebi tuto myšlenku už snad nevyjadřují?

Odpověď (H. L. Heijkoop): Boží slovo jasně říká, že „všichni zajisté ukázati se (elbf. př.: zjeveni býti) musíme před soudnou stolicí Kristovou“ (2. Kor. 5,10) a „zjeven“ může přece znamenat jen to, že všechno bude učiněno viditelné. Nemyslím, že by to bylo v rozporu s Písmem, že Bůh už více nevzpomene naše hříchy. Je to soudná stolice Boží, ale soud bude konat Pán Ježíš, náš Spasitel (Jan 5,22.27). A pro nás věřící neznamená stanutí před soudnou stolicí soud, nýbrž to, že budeme zjeveni.

Za druhé: Pro věřící je Bůh nyní Otcem. V Ep. Židům, kde je viděn poměr mezi lidmi a Bohem, se praví: „Jednou obětí dokonalé učinil na vždycky…“, přičemž řecké slovo pro „na vždycky“ doslova znamená: neustále, nepřetržitě (Žid. 10,14). Jakmile tedy někdo má podíl na díle Pána Ježíše, Bůh už na něm nevidí žádný hřích. Ale my se přece ještě dopouštíme hříchů! Chtěl bych k tomu povědět jeden příběh. Před více lety jsem sloužil v severním Německu, a protože jsem se rychle musel dostat ještě na jiné místo, pospíchal jsem k svému autu. Za mnou utíkala třináctiletá dívka, která o rok předtím nalezla pokoj s Bohem. Slzy jí tekly po tvářích, když mi říkala: „Čím je to, že už nejsem tak šťastná jako vloni?“ Protože mám zkušenosti sám se sebou, mohu rozumět i druhým. Zeptal jsem se jí: „Ty jsi ale zklamaná sama sebou, že?“ – „Ano,“ řekla a plakala ještě víc. Prosil jsem ji: „Přemýšlej trochu. Když jsi vloni přišla k Pánu Ježíši, On přece věděl, jaká budeš letos. Ty jsi ovšem zklamaná sama sebou, ale nikoli Pán Ježíš. On věděl, jaká budeš, a přesto tě přijal“. Její tvář se zase rozjasnila, protože tohle ji ještě nikdy nenapadlo.

Pokud jde o nás, kteří známe Pána: které z našich hříchů nesl Pán na kříži? Byly to ty, které jsem udělal až do svého obrácení? Ano, ovšem, ale byly to jen tyto? Pak bych byl navěky ztracen. Kdy vzal Pán Ježíš na sebe mé hříchy? Dříve, než jsem udělal kterýkoli jediný z nich. Jenže On je Bůh a věděl, které hříchy učiním. Znal jen hříchy před mým obrácením? Nikoli, znal je všechny a všechny je nesl na Svém těle na dřevě kříže. To znamená, že ve chvíli, kdy jsem Ho vírou přijal, a tedy mám podíl na Jeho díle, bylo jisté, že už pro mne více nebude žádný soud. To je, o čem mluví Žid. 10,14, když říká, že On „jednou obětí dokonalé učinil na vždycky“ (a to slovo „dokonalé“ skutečně trvá nepřerušeně stále dál) „ty, kteří posvěceni bývají“.

K tomu přistupuje ještě něco dalšího. Když Pán Ježíš říká Nikodémovi v 3. kap. Ev. Jana, že člověk se musí znovuzrodit, uvádí dva prostředky: vodu a Ducha. Boží slovo výslovně říká, že ona voda je obraz Božího slova v jeho očisťující moci. V Ef. 5,26 čteme: „…očisťuje (ji, tzn. Svou Církev) obmytím vodou skrze slovo“ (elbf. př.). Nemohu sice říkat: „Bible je voda“; ale Slovo v jeho očisťující moci, použité Duchem Svatým na srdce a svědomí, je obrazně představeno vodou. To je jedna stránka Božího slova – že očisťuje. Tou druhou je, že nás vyučuje, a třetí stránkou: že nás posuzuje a soudí.

Proto Pán říká: „Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha“, tj. Duch Svatý působí skrze Boží slovo na srdce a svědomí, takže nabudeme přesvědčení, že jsme ztracení hříšníci a s tímto vyznáním jdeme k Bohu a jaksi říkáme: „Kdybys se mnou jednal podle spravedlnosti, musíš mne odsoudit“. A to je cesta k očistění. Mohli bychom si myslet: Skrze poznání a vyznání toho, co jsme, nedojde přece k očistění! Podle Božích myšlenek však k němu dojde. V 1. Ep. Jana 1,9 stojí: „Jestliže budeme vyznávati hříchy své, věrný jest Bůh a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od všeliké nepravosti.“ Je to tedy sebeodsouzení, co nás očisťuje. To neplatí jen pro onu chvíli našeho obrácení, nýbrž také pro náš život jako věřících. A i ve vzájemném styku s věřícími, ba ve všech spojeních s lidmi tomu není jinak: Jenom skrze vyznání bývá něco, co je nesprávné, odstraněno – nikoli skrze prošení o odpuštění, nýbrž skrze vyznání, a to je mnohem těžší. V okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že je ztracený hříšník, a vyzná to Bohu, je obrácen. Tak tomu bylo se ztraceným (marnotratným) synem, který, když poznal svůj stav, řekl: „Vstana, půjdu k otci svému a dím jemu:… zhřešil jsem proti nebi a před tebou“, a pak skutečně šel. To bylo očistění. Duch Svatý, který použil Slovo na naše svědomí, takže jsme přišli k obrácení, v nás ve stejné chvíli způsobil nový život. U ztraceného syna se to stalo ve chvíli, kdy řekl: „Vstanu“ a pak také skutečně vstal. Pouhá dobrá vůle nestačila; on to také musel udělat.

A tak nestačí, když někdo řekne: „Já jsem hříšný“. Musí také k Bohu jít, a toto před Ním vyznat. A v té chvíli, kdy to udělá, v něm Duch Svatý způsobí nový život. A tento nový život nemůže hřešit. Je to přece život samého Pána Ježíše, věčný život. A protože Pán Ježíš je Boží Syn, jsem nyní jedno z Božích dětí. Jinak to být nemůže. V Ev. Jana 20, když Pán již dokonal dílo, také přece říká: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu“, a ve 14. kapitole Ev. Jana: „Jdu (do domu Otce), abych vám připravil místo“. Proto ve chvíli, kdy se někdo obrátí a – pokud jde o jeho hříchy – má tedy podíl na díle Pána Ježíše, dostává se do naprosto jiného vztahu k Bohu. Dosud byl bytostí stvořenou Bohem; nyní však je dítětem Otce. A jestliže nyní zhřeší, už to není věc mezi ním jako člověkem a Bohem co Stvořitelem, neboť ty hříchy jsou před Bohem odstraněny.

Uveďme příklad: Kdyby Pán ještě nepřišel a já ještě zůstával na zemi, jistě se ještě dopustím mnohých hříchů. Použijeme-li jako měřítko Boží slovo, např. 1. Jan. 3,4.5, tedy každá myšlenka, která nespočívá na poslušnosti vůči Pánu, je hřích. Každé slovo, které vyslovím, a nedbám přitom na to, že Pán je můj Pán, i každý čin, který udělám bez zřetele na to, že on je můj Pán, je hřích. Jak mnohokrát tedy ještě zhřeším! Jak mnoho slov vyslovujeme bezmyšlenkovitě, bez přemýšlení! Ale Bůh žádný z těch hříchů, které ještě udělám, nevidí. Proč? Protože Pán Ježíš za ně nesl soud a Bůh je – pokud jde o ty hříchy – uspokojen.

Ale obrácením jsem se stal Božím dítětem, tj. Bůh se stal mým Otcem a já Jeho dítětem. Proto mé hříchy jako u každého dítěte mají své následky. Jestliže některé dítě se nechová tak, jak má, nemohou to otec s matkou přehlížet, ale zlobí se. Potrestají to dítě, a to je správné. Právě tak jedná Bůh Otec. Musí hřích potrestat; ale my chápeme, že to nikdy nebude nějaký trest k smrti; a nemá to také nic společného s věčným odsouzením. Bůh přece Své vlastní dítě nepřivede do pekla! Dítě, které se narodilo, může zemřít, ale jeho narození už nikdy nemůže být učiněno něčím, co se nestalo. Tak je tomu i se znovuzrozením.

Ale vraťme se ke Kristově soudné stolici. Kdo je Kristus? – Soudce? Je to ten, který sám mé hříchy nesl na Svém těle. Já neznám všechny své hříchy, On však je zná. On je nesl dávno předtím, než jsem žil, tedy dříve než jsem je učinil. A nejen to. Podle 3. M. 16 nejvyšší kněz musel všechny hříchy lidu vyznávat na hlavu druhého kozla. To znamená, že Pán Ježíš, když za mne zemřel, vyznal před Bohem všechny mé hříchy. Jak úžasné je to pomyšlení; neboť přece podle zásady, že bez vyznání není odpuštění, každý hříšník může dosáhnout odpuštění jen tak, že své hříchy před Bohem vyzná, a to všechny hříchy. Ale jak je to možné uskutečnit? Ten, kdo přijde k obrácení, přece už všechny své hříchy nezná. O mnohých ani nevěděl, že to jsou hříchy, a řadu jiných zapomněl. Pak tedy nikdy nemůže dostat odpuštění? Ne, tak tomu není, a zde právě vidíme to úžasné, že Pán nejen všechny naše hříchy nesl a strpěl za ně soud, ale že je také všechny před Bohem vyznal. Jestliže tedy některý člověk přijde k Bohu, a Bůh vidí v jeho svědomí, že je odhodlán všechno vyznat, přijme vyznání Pána Ježíše a hříšníkovi všechny hříchy odpustí.

Kdo je ten, který sedí na oné soudné stolici, před níž budu zjeven? Je to můj Spasitel, Boží Syn, který mne miloval a vydal Sebe samého za mne. Zná všechny mé hříchy. Sám je místo mne vyznal před Bohem a nesl za ně soud. A já jsem – mohu to říci s plnou úctou a bázní – Jeho bratr. V Ep. Římanům 8,29 přece čteme, že bylo uloženou Boží radou připodobnit nás obrazu Jeho Syna, aby On byl Prvorozený mezi mnohými bratřími. Mám tedy příčinu nějak se té soudné stolice bát?

Ale je tu ještě něco jiného. Udělal jsem třeba něco zlého některému svému bratru, což jest hřích. Já jsem to viděl a vyznal. Ale uznal jsem opravdu, jak to bylo zlé, pochopil jsem skutečný kořen té věci, z něhož hřích vzešel? Proč jsem byl tak nelaskavý k tomu bratru? Co bylo skutečnou příčinou toho? Pán to ví. V Žid. 4 přece čteme, že Boží slovo proniká až do rozdělení duše a ducha, že je posuzovatelem myšlenek a přemýšlení srdce. Boží slovo tedy nejen zvažuje mé činy, ale i myšlenky, které jim předcházely, ba ještě více: prameny, z nichž mé myšlenky vzešly. A ty já sám často ani neznám. Žádný z nás neví vždy, co je nejhlubší příčinou toho, co dělá. Já musím čestně říci, že často, když jsem něco dělal, co přece bylo velmi slabé a možná i nesprávné, jsem Pánu řekl: Pane, Ty přece víš, že mým přáním je, sloužit Ti. Ale bylo to skutečně jediné východisko? Kdyby tomu tak bylo skutečně, mohl by pak být takový výsledek? Pán to ví naprosto přesně. Ale já bych to také rád věděl. Neboť dokud v mém životě je něco, o čem usuzuji jinak nežli Pán, nemám s Ním plné, dokonalé obecenství. Pak je něco mezi mnou a Jím. Proto musí dojít k mému zjevení před Ním. Před svatbou Beránka musí být nevěstě všechno objasněno, aby tak její city a její posuzování všech věcí souhlasilo s jejím Mužem, s jejím Ženichem. A toto se stane před Kristovou soudnou stolicí. Tam uvidím celý svůj život, všechny své hříchy i všechno, co nebyl hřích, všechny své činy, všechna svá slova, všechny své myšlenky, celé své chování ve světle slávy Beránka, ano, uvidím to očima Pána Ježíše, poznám celou skutečnost, opravdovost všeho toho. Pán to tak viděl vždycky. Od té chvíle se budu dívat na všechno tak jako On, budu smýšlet přesně tak, jako Pán Ježíš, nebudu už mít vůbec nic, o čem bych usuzoval jinak nežli On. Teprve pak s Ním budu mít dokonalé obecenství, a to je přece přáním každého, kdo zná Pána.

K tomu ještě přistupuje, co čteme v Luk. 7,42-48: Ten, komu bylo mnoho odpuštěno, bude mnoho milovat. My nyní děkujeme Pánu, když vidíme, že nám odpustil tak mnoho hříchů. Ale až poznáme, že jich bylo tisíckrát víc, než jsme si mysleli, zda Ho pak nebudeme víc milovat? Naprosto o tom nepochybuji. A to bude výsledek našeho zjevení před Kristovou soudnou stolicí: abychom Ho ještě mnohem více milovali, protože budeme vědět, že Jeho milost byla nesmírně větší, než jsme kdy tušili.

Až budeme zjeveni před Kristovou soudnou stolicí, poneseme už své koruny (Zjev. 5) a budeme už sedět v dlouhých kněžských rouchách na trůnech. A budeme vidět Jej, sedícího na trůnu, který zjevuje všechno: Božího Syna, jenž mne miloval. Mohla by být třeba jen na okamžik nějaká úzkost v mém srdci, když tam budu zjeven? Anebo může už nyní při pomyšlení na to vyvstávat v mých myšlenkách nějaká úzkost nebo strach? V 1. Epištole Jana 4 přece čteme, že my, věřící, už nyní máme tutéž spravedlnost, kterou On, Pán Ježíš, nyní má v nebi. Jsem tedy před Bohem takový, jako bych se nikdy nedopustil ani jednoho hříchu. Skrze dílo Pána Ježíše jsem před Bohem nepřerušovaně dokonalý. To znamená, že mám tutéž spravedlnost, kterou má Pán Ježíš; a On ve Svém životě nikdy nezhřešil.

„Lidská marnivost lidské bídě“

Tak to stojí zlatými písmeny na štítu jedné velké nemocnice v brazilském Rio de Janeiru. S tím pozoruhodným nápisem to bylo totiž takto: Brazilský císař Don Pedro měl opravdový soucit s chudými a trpícími a chtěl pro množství invalidů v hlavním městě své říše vybudovat útočiště. Vyhlásil pomocnou sbírku na chystanou stavbu, ale jeho výzva zůstala téměř bez povšimnutí. Nato císař slíbil všem, kdo upíšou sto tisíc milreisů, získání titulu barona, a dárcům, kteří upíšou dvěstě padesát tisíc milreisů, udělení titulu hraběte. A hle, peníze se jen hrnuly! Na bídu chudáků nezbývalo nic, ale na osobní marnivost bylo obětováno mnoho a ochotně. Nadešel den slavnostního otevření nové budovy. Shromáždilo se velké množství zvědavých lidí a všichni plni očekávání vzhlíželi k štítu, jediné části krásné budovy, která ještě byla zastřena závěsem. Konečně bylo zastření odstraněno a novým „šlechticům“ se k jejich zahanbení ukázal nápis: „Lidská marnivost postavila tento dům lidské bídě.“

Jak mnoho takových překvapení bude jednou v den Páně, až budou zjeveny rady všech srdcí a odhaleny všechny pohnutky a skutečné příčiny našich činů! Mnohé, co se dnes lidem zdá veliké, se tam zmenší, a jiné, co se zdálo malé, se tam ukáže jako skutečně veliké.

Diotrefes

Byla to úžasná doba v dějinách Církve Ježíše Krista, když Duch Svatý mohl vydat svědectví: „Toho pak množství věřících bylo jedno srdce a jedna duše“, a „měli všechny věci obecné“ (Skut. 4,32). To nebylo dílo způsobené v síle lidské přirozenosti, nýbrž Boží dílo, ovoce působení Ducha Svatého, který, seslán o letnicích, zaujal Svůj příbytek ve věřících a vedl je tu k tomu, aby dělali, co se líbilo Pánu. Dějiny nás informují, že i svět o prvních křesťanech říkal: „Pohleďte, jak se mají rádi!“

Kdekoli mezi věřícími působí láska, tam je pobyt mezi nimi skutečným osvěžením. Tam se naplňuje Písmo: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají!… neboť tu udílí (elbf. př.: přikázal) Hospodin požehnání i života až na věky“ (Ž. 133).

Ale víme, žel, jak brzo se nepříteli podařilo tuto svornost pokazit. Začala působit přirozenost, tělo, a způsobila nezměrnou škodu věřícím i jejich svědectví. Proto Epištoly apoštolů přinášejí tak mnohé poučení o našem vzájemném chování. Pánu budiž dík za ta věrná naučení! Při všem zlém ovoci těla On se sklání a s milostí a trpělivostí se námi zabývá, aby nás činil stále podobnějšími tomu obrazu, který nám je o Něm stavěn před oko a srdce v Jeho Slově. Musíme ovšem se zahanbením přiznat, že Jeho úsilí velice často nebývají korunována žádaným úspěchem. A budeme-li hledat příčinu, najdeme ji zvláště asi v tom, že ubohé, přirozené „já“ se svými přáními a sklony není drženo tam, kam patří: ve smrti.

Jak se může tělo projevovat a působit, chce-li člověk něco být a znamenat, nám tak výstižně ukazuje vyobrazení Diotrefa v 3. Jana 9.10. Sdělení, která nalézáme o tom muži v Dopisu apoštola Jana Gájovi, jsou sice stručná, ale znamenitě vhodná, aby poučujícím, napomínajícím i odrazujícím způsobem působila na každého, kdo chce mezi milovanými Páně vykonávat nějakou službu.

Apoštol napsal onomu shromáždění, kde byli oba muži, Diotrefes a Gájus, nějaký dopis, o jehož obsahu nám není sděleno nic bližšího. Nevíme, zda pojednával o důležitých zásadách „pravdy“, o níž Jan tak mnoho mluví, anebo zda obsahoval rozmanitá poučení a napomenutí věřícím; v každém případě však měl být příjemcům k požehnání. To ale zřejmě nebylo po chuti Diotrefovi. Neboť hned po sdělení: „Psal jsem (něco) sboru (vašemu),“ říká Jan, „ale Diotrefes, který stojí o prvotnost (nebo: prvenství) mezi nimi, nepřijímá nás.“

Jak je smutné, jestliže některý věřící je tolik zaujatý sám sebou, že si myslí, že je nad ostatní povýšen a činí si v jejich středu nárok na první místo a chce nad nimi vládnout! Takové smýšlení ukazuje, kde se nalézá jeho srdce. Chodí-li někdo v Božím světle a pěstuje obecenství s Pánem, který byl tichý a pokorný srdcem, který nepřišel, aby Mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil, – učí se zaujmout nejnižší místo. Slovo, které tento Pán říká Svému lidu ohledně smýšlení, jež vládne v tomto světě: „Ne tak bude mezi vámi. Ale kdokoli chtěl by mezi vámi býti veliký, budiž váš služebník. A kdokoli z vás chtěl by býti přední (elbf.: první), budiž služebník všech“ (srov. Mk. 10,42-45), by jistě bylo Diotrefa ochránilo před pýchou a panovačností. Kristův vzor, napomínání Ducha Svatého a naučení Božího slova by ho bylo podnítilo, aby se více podobal apoštolu Pavlovi, který ačkoli musel od Korintských nechat přes sebe tak mnohé přejít, přesto jim mohl napsat: „Já pak velmi rád náklad učiním (elbf. př.: všechno vynaložím), i sám se vynaložím za duše vaše, ačkoli velmi vás miluje, málo (elbf. př.: čím více…, tím méně) jsem milován“ (2. Kor. 12,15).

Tak mluví pravý služebník Páně. Takový způsob chování prozrazuje, že chodí ve světle a žije v obecenství s Pánem. Ale žel takové chování, podobné drahocenné perle, se tak málo vyskytuje mezi Božím lidem. A přesto zda bychom všichni, kteří vyznáváme, že svého Pána milujeme, neměli nezištně a se sebezapřením jako Jeho služebníci a služebnice, rádi zaujímat to místo, které nám náleží a snažit se mít na své straně Jeho zalíbení?

Chování Diotrefa jasně ukazovalo, že sám sebe neznal. Neboť kdo se skutečně poznal, nikdy nebude chtít být první. Bude naopak mít strach před sebou, znaje, jak odporné je všechno, co se v něm ukazuje ze staré přirozenosti; bude mít druhé věřící ve vyšší vážnosti než sám sebe a rád zaujme poslední místo.

Za třetí, Diotrefes nemyslel na to, čím jsou věřící srdci Pána Ježíše, že i ten nejslabší a nejmenší z nich je Mu nevýslovně drahý a vzácný.

Také v této věci se můžeme učit z příkladu Pavla. Už na cestě do Damašku, kde se s ním Pán setkal a řekl mu: „Saule, Saule, proč mne pronásleduješ“, a na jeho úzkostlivou otázku: „Kdo jsi, Pane?“ dostává odpověď: „Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ“ (Skut. 9,4.5 elbf. př.). Ano, už tam Pavel mohl poznat něco, co jsou věřící podle Božích myšlenek, že jsou jedno s Ježíšem. Později mu bylo zjeveno, že jsou „údy těla jeho, z těla, z masa jeho, a z kostí jeho“ (Efez. 5,29.30). Proto po nich tolik toužil se srdcem Ježíše Krista (Fil. 1,8), a rád chtěl být jako mokrá oběť skropen na oběť a službu jejich víry (Fil. 2,17), aby takto byla jejich oběť učiněna tím příjemnější před Bohem. Proto také strpěl všechno „pro vyvolené, aby i oni spasení (elbf. př.: blaženosti) došli, které jest v Kristu Ježíši, se slávou věčnou“ (2. Tim. 2,10).

Jestliže někdo aspoň trochu poznal myšlenky Pána o Jeho lidu, může považovat jen za určitou výsadu, za určitou přízeň Páně, že smí sloužit Jeho lidu. Namísto aby chtěl být první, jednostranně ovlivňovat věřící, anebo dokonce vládnout nad nimi – a přitom jim vnucovat svoje myšlenky a úsudky, bude jim sloužit s láskou a závislostí na Pánu a Jeho Slovu, ne jako panující nad Božím stádem, nýbrž tak, že mu bude příkladem v pokorném a věrném následování Pána.

Diotrefovi se tedy nedostávaly tři věci: obecenství s tichým a pokorným Pánem, známosti sebe sama a porozumění, jakou cenu mají milovaní Páně. Byl by rád mnohé věděl, chtěl být obratným, výřečným mužem, ale ony zmíněné a vážné věci byly jeho srdci naprosto cizí.

Vzhledem k velké vážnosti celé té věci ještě jednou zdůrazňujeme: Jak je ošklivé, jestliže tam, kde se tak úžasnou mocí projevuje milost, je dovolováno staré přirozenosti, tělu, rozvíjet se! Jak jsi ubohý, Diotrefe! Žádostivý marné cti! Neodpovídáš už vůbec srdci svého Pána, který sám sebe zmařil, přijal způsob služebníka, sám se ponížil, stav se poslušným až do smrti, ano, až do smrti na kříži (Fil. 2,5-8). Proto z tebe věřící ani nemohou mít nějaké požehnání. Nemůžeš se prokázat něčím, co by Pán mohl potvrdit nebo uznat. Neboť s takovým pyšným mužem On jít nemůže. Pýchu a vysokomyslnost nenávidí (Přísl. 8,13). Pyšnému se musí „protivit“ (Jak. 4,6), aby ho zastavil a přivedl k zamyšlení nad sebou. Je přece psáno: „Kdo(koli) by se povyšoval, bude ponížen“. Není to tedy hrozné, jestliže některý věřící hledá svou čest a baží po nějakém význačném místě? Pokorným Bůh dá milost; a dále: „Kdo by se ponížil, bude povýšen“ (Mat. 23,12).

Pyšný muž, i kdyby byl sebevíce nadaný, nemůže věřícím přinášet požehnání. Klamná představa, že něco znamená, ho činí nepřístupným a druhé věřící odpuzuje. Jeho služba není k vzdělávání a k utvrzování, nesměřuje od srdce k srdci, protože není působena Duchem Svatým, nýbrž činností jeho vlastního „já“. K takovému člověku bývá i těžké přiblížit se a sloužit mu. Protože je zaujatý sám sebou a k světlu Božího slova slepý, cítí se povýšen nad jakékoliv poučení a napomenutí.

Diotrefes neuznával dokonce ani službu Pánem povolaného apoštola. Jaká to byla zpupná domýšlivost a slepota! Zatímco jiní byli srdečně vděčni za jakoukoliv službu, která jim byla poskytována a vycházela z lásky k Pánu a k Jeho svatým, tento zaslepený muž Boží služebníky odmítal, ať to byli apoštolé, učitelé nebo evangelisté. Jak hrozný byl jeho stav! A nemaje dosti na tom, snažil se ještě služebníky Páně očerňovat a podrývat k nim u věřících důvěru, aby tím znemožnil jejich službu.

Je přirozené, že toto nezbavovalo apoštola jeho autority a plné moci. Říká, že při své návštěvě bude ohledně Diotrefa jednat s autoritou a že „připomene skutky jeho“.

V oněch dnech byli kromě apoštolů mnozí, kteří byli Pánem žně připraveni pro Jeho dílo, a kteří – puzeni láskou Krista – „pro jeho jméno vyšli“ (7. v.), aby se nechali použít v Jeho službě. Ale ze strany Diotrefa jim nebyla prokazována žádná láska, žádná ochota a pomoc. Diotrefes nemyslí na to, jak vzácná je před Bohem pohostinnost a že někteří, ač o tom nevěděli, měli za hosty anděly (Žid. 13,2). On také službu oněch mužů nepotřebuje. Tam, kde je on, není přece třeba, aby ještě přicházeli nějací jiní! Chce-li někdo něco vědět, může se přece informovat u něho! O jaké požehnání bývá shromáždění okrádáno vystupováním takového muže! Nedostává povzbuzení ani potěšení, které by Pán skrze jiné Své nástroje Svým milovaným tak rád poskytoval. Je tu zabraňováno působení darů, které Pán dal k vzdělávání Svého těla.

V tom shromáždění byli někteří, kteří takové chování neschvalovali, pamatujíce na slova Pána: „Kdo vás slyší, mne slyší; a kdo vámi pohrdá, mnou pohrdá; kdo pak mnou pohrdá, pohrdá tím, který mne poslal“ (Luk. 10,16). Oni si přáli přijímat ony služebníky s láskou a brát je do svých domů na nocleh, ale Diotrefes nedovoloval ani toto. Vykonával tak bezohlednou nadvládu, že vylučoval ze shromáždění každého, kdo se odvážil poskytnout cestujícím bratrům nocleh.

Jaký temný, hluboce zarmucující obraz rozvíjejí před našima očima ty dva verše! Onen pyšný, svémyslný muž udušoval jakékoliv duchovní působení a bezohledně vylučoval věrné, oddané údy Páně z jejich práv. K takovému jednání bylo třeba zaujmout rozhodné stanovisko.

Je přitom zvláštní, že o vlastním sboru se nám nesděluje nic. Byl snad v chatrném, nízkém stavu? Každopádně však v něm byli jednotliví údové, kteří pod zlem sténali a trpěli, ale nebyli dost silní, aby mu mohli správným způsobem čelit. Lze mít za to, že kvůli přítomnosti a činnosti Diotrefa při pravidelných shromážděních nebyl vyjadřován skutečný charakter Církve. Jeho počínání muselo bezpochyby pravý charakter Církve rušit. Myslíme tu především na skutečnost, která by nám nikdy neměla být zastřena, neřkuli úplně ztracena, totiž že je to Osoba našeho drahého Pána, k Níž přicházíme do shromáždění (Mat. 18,20). Neshromažďujeme se kolem nějakého člověka – to místo patří jedině Pánu, a nikdy některému z Jeho služebníků, i kdyby jím byl ten nejlepší a nejvěrnější. Je to také jen Duch Svatý, který nás může vést, aby přitom používal, koho On chce, a působil, jak On chce, podle potřeb a stavu Církve.

Jak mnohé bdělosti a vytříbeného rozeznávacího citu je třeba, chceme-li okoušet přítomnost Pána uprostřed těch, kteří jsou shromážděni kolem Něho; a je třeba pravé závislosti a tichosti srdce, abychom se jako překážka nestavěli do cesty působení Ducha Svatého, anebo dokonce Ho nepředbíhali.

Pán, předvídaje, co přijde, se nám v tom krátkém Dopisu zmínil o Diotrefovi, jednak aby nám ukázal, co to pro Něho je, jestliže někdo žije v takovém smýšlení, jednak aby nám dal varovný příklad, kdyby se v nás nějak chtěly vzmáhat samolibé a pyšné pohnutky. Bojme se jakékoliv povýšenosti a domýšlivosti, a nechť nikdo z nás nesmýšlí výše, než mu náleží! Buďme střízliví, podle toho, jak Bůh každému z nás přidělil míru víry, a nemysleme na vysoké věci, nýbrž naklánějme se k nízkým!

„Nejmilejší, nenásleduj zlého, ale dobrého“, je řečeno Gájovi. Také toto je velice třeba brát si k srdci v těchto posledních dnech. Ale abychom zůstali ochráněni před zlem, musíme „zůstávat v něm“, v našem Pánu (1. Jana 2,28). Budeme-li zůstávat v Pánu, budeme zabezpečeni před lstivými útoky nepřítele a budeme moci se šťastným srdcem, jsouce pro ostatní požehnáním, dále běžet Pánu vstříc.

Něco o veřejném modlení

1) Jestliže se modlíš v modlitebním shromáždění, tedy nenapomínej a nevytýkej chyby druhých, ani nepoučuj, nýbrž modli se! Modlitby jsou vyjadřováním našich proseb Bohu spolu s děkováním.

2) Nevyhledávej krásná slova a vybrané výrazy. Mluv tak jednoduše, aby ti mohlo rozumět i každé dítě. Pouhá slova neznamenají sílu.

3) Mluv k Bohu Otci, nebo k Pánu Ježíši, ne k Církvi! Nechtěj dělat Bohu a lidem nějakou zanícenou přednášku, nýbrž modli se! Nevypočítávej tedy ani řadu různých pravd, nýbrž vyslovuj prosby „skrze modlitbu a poníženou žádost… s díků činěním“ (Fil. 4,6).

4) Neplýtvej časem tím, že vždy znovu říkáš Pánu, jak je veliký a spravedlivý a dobrý. Především se varuj neuctivého a mnoho času zabírajícího opakování proseb, vyjadřovaných stálým opisováním a vyjadřováním stejných věcí jinými slovy. Zarmucuje to Ducha Božího a ostatní, prosící spolu s tebou, to jen unavuje. „Bůh jest na nebi, a ty na zemi; proto nechť jsou slova tvá nemnohá“ (Kaz. 5,2).

5) Modli se za konkrétní, jasný předmět, ale ne za věci, které jsou spíše osobního rázu a týkají se tebe samého – což patří do tvé soukromé modlitební komůrky. Mysli na oslavení Pána a na Jeho věc, na Jeho dílo poblíž i v dalekých místech a na věci existující mezi námi.

6) Neříkej příliš často: „Ó Pane Ježíši!“; „ó Bože Otče!“ atd. Někdy se totiž stává, že toto oslovení musíme vždy znovu slyšet na začátku každé věty. Také toto zarmucuje Ducha Božího a je to nenáležité. Srovnej s tím modlitbu Pána v 17. kapitole Ev. Jana.

7) Vyslovuj přímo, co máš na mysli. Buď jednoduchý, přirozený a vážný, a nikdy se nepokoušej být dobrým řečníkem. Nikdy se nemodli proto, aby ses modlil, tj. aby tím jen byl vyplněn čas, anebo dokonce jen proto, aby bylo zase jednou ve shromáždění slyšet tvůj hlas.

8) Neprodlužuj příliš své modlitby! Máš-li toho na srdci mnoho, modli se raději vícekrát. Ve své modlitební komůrce, kde jsi sám, se jistě můžeš modlit tak dlouho, jak ti to dovoluje čas a síla, – nikoli však veřejně.

9) Mluv tak hlasitě a zřetelně, aby ti všichni přítomní mohli rozumět. Jaký užitek by z toho mělo shromáždění, kdyby ti nerozumělo, a jak by k tvé modlitbě mohlo říci „amen“?

10) Všichni mysleme především na to, že se máme „v Duchu Svatém modlit“ (Juda 20), pozdvihujíce k Bohu „svatých rukou“ a vzývajíce Ho „z čistého srdce“ (1. Tim. 2,8; 2. Tim. 2,22)!

Jen potud pokyny. Ještě bych jen rád dodal toto: Nechť si nikdo nemyslí, že se může veřejně modlit s mocí a pomazáním, jestliže sám nevede modlitební život, jinými slovy: jestliže to není jeho svatou zvyklostí vyhledávat i pro sebe osobně blízkost Pána a přednášet své prosby Bohu s vytrvávající modlitbou. O modlitbě se právem říká, že je „dechem duchovního života“. Jako v lidském těle srdce a plíce zůstávají použitelné jen stále opakovaným cvičením („trénováním“), a pro zvláštní zátěž zesílí jen v dobrém, čistém ovzduší, může také jen ustavičný styk s Bohem, navyklé prodlévání v Jeho očisťující a posvěcující blízkosti udržovat orgány duchovního života zdravé a zesílit je pro zvláštní příležitosti.

Náš Bůh – všemohoucí a plný dobroty

Náš Bůh není jako my – lidé. Jak snadno se stává, když máme příliš mnoho práce, že ji odbýváme, zapomeneme pak něco důležitého anebo – ve chvílích přetížení – už na svůj úkol nestačíme. Možná že si někdy jako Izrael myslíme: „Skryta je cesta má před Hospodinem a pře má (elbf. př.: právo mé) před Boha mého nepřichází.“ Prorok Izaiáš na to odpovídá: „Bůh věčný (je) Hospodin, který stvořil končiny země, neustává ani(ž) zemdlívá, nemůže vystižena býti moudrost jeho“ (Iz. 40,27.28).

Náš Bůh je Stvořitel, který změřil Svou hrstí vodstva země, který váží na váze hory (Iz. 40,12). Národy – i kdyby byly nevím jak velké – jsou před Ním jako krůpěj v okovu (kapka ve vědru – Iz. 40,15). Není nikoho, koho bychom mohli přirovnat k našemu Bohu. Proto Mu také můžeme plně důvěřovat a všechno od Něho očekávat. – On na Svůj lid nikdy nezapomíná. Nikdy se neunaví slyšením našich modliteb, pokorných proseb, našeho volání a lkaní. Ani na okamžik není Svým dětem nedosažitelný. Žádná z našich těžkostí nemůže otřást Jeho úmyslem, Jeho plánem, který má s námi.

A tak si smíme klidně přivlastnit i závěr 40. kapitoly Izaiáše: „On dává ustalému sílu, a tomu, jenž žádné síly nemá, moci hojně udílí…. Ti, kteří očekávají na Hospodina, nabývají nové síly.“ HF 1993/273

Hugh Henry SNELL (1815 – 1891)

se narodil r. 1815. Brzo přišel k obrácení. Byl lékařem v anglickém Liftonu na březích řeky Tamar (v hrabství Devonshire) a později také v cornwallském Launcesteru. V tomto druhém místě často kázal v malém shromáždění „bratří“. Později, když se přestěhoval do Plymouthu, se připojil k J. L. Harrisovi a Henry Bulteelovi (oba byli dříve faráři) a řadu let s nimi spolupracoval kázáním a učením. Vzdal se svého občanského povolání a věnoval pak celý svůj život dílu, o němž věřil, že Bůh ho k němu povolal. V Plymouthu prokazoval pohostinnost řadě bratrů, když tam sloužili (patřil mezi ně i R. C. Chapman a John Hambleton).

Později kázal a učil v celé řadě anglických a irských měst a velkoměst, ale nezapomínal přitom navštěvovat a utvrzovat malá shromáždění v nejrůznějších místech země. Jenom věčnost jednou ukáže cenu této práce. Měl stejné dary i jako spisovatel a psal mnoho o prorockých aj. tématech. Jeho nejznámějšími knihami jsou „Proudy osvěžení“ (Streams of Refreshing), která je jednou z nejlepších evangelijních knih a dočkala se 12 vydání, „Poznámky o knize Zjevení“, „Přednášky o druhém příchodu“, „Inspirace Písem“. Byl velice oceňovaným mluvčím ve shromážděních, která se r. 1864 zabývala proroctvím. Zesnul, velice šťasten, v Pánu v Sheffieldu (v Staffordu?) r. 1891 ve věku 76 let.

Myšlenky:

Čím víc se člověk blíží Bohu, tím méně je ho vidět…. Čím víc se od Něho vzdaluje, tím víc se snaží být viděn.

Opravdovou velikostí křesťana je sloužit, a nebýt povšimnut, pracovat, a nebýt viděn.

MILOST A PRAVDA

Jan 1,17

Ročník: 4 1995 číslo: 1-2

Čtenářům