Jan 1,17
„V domě Otce mého příbytky mnohé jsou.“ (Jan 14,2)
Jak působivě ukazují tato slova Pána Ježíše na náš skutečný domov! Potěšují Jeho lid, všechny, kteří patří k Jeho Církvi, neboť jim oznamují, že brzy dosáhnou hranice pouště, že časný „stánek“, který je dobrý pro jejich pozemské putování, bude nahrazen trvalým „příbytkem“. Nebude to nějaká „útulna bezdomovců“, nýbrž skutečný otcovský domov, kde nás čeká uvítání nebeským Otcem. Bude tam místo pro všechny vykoupené, kteří žili v době milosti. Tisíce šťastných už prošly zářícími branami do předokoušení slávy. Ti všichni najdou místo v domě Otce. A bude tam místo i pro nás.
Heslem poutníka na této zemi je: „Nemáme zde města zůstávajícího“ (Žid. 13,14). I nejhezčí radosti, nejšťastnější chvíle na této zemi jednou skončí. „Vstaňte a odejděte, neboť země tato není to odpočinutí“ (Mich. 2,10). Tak zní volání, které zde na zemi často přerušuje chvíle odpočinku Církve.
A v nebi se každý věrný stane „sloupem v chrámě Boha svého, a nevyjde již více ven“ (Zjev. 3,12). Tato země je místem, kde cestující stráví jaksi jen jednu noc (srov. Ž. 90,4). I my jsme zde na cestě jen jako cizinci. Nic nám tu nepatří. Co zde máme dnes, může už zítra mít někdo jiný. Avšak ony zaslíbené příbytky budou po celou věčnost naším skutečným domovem. Našeho nebeského podílu se nemůže nic dotknout, nic ho nezmění. Až jednou vejdeme do domu Otce, budeme tam navěky.
Pomysleme přitom také na lásku Pána Ježíše, který tam už vstoupil, aby nám v oněch příbytcích připravil místo! Řekl přece: „Jdu, abych vám připravil místo.“ A dodává: „A když odejdu, a připravím vám místo, zase přijdu, a poberu vás k sobě samému.“ (Jan 14,3). Jak slavné je to pomyšlení! Pán Ježíš se v nebi zabývá blahem Své Církve!
Kéž by nám výhled na to požehnané místo, které má Pán připravené pro Své milované, napomáhal ubírat se dál drsnými cestami a těžkostmi pozemského života. Dejme se vést světlem onoho majáku, jenž mluví našemu srdci o příbytcích, které jsou mnohem krásnější než nejnádhernější pozemská bydliště. Zapomínejme na vlny, které nás ještě od nich dělí, anebo se spíše jimi nechejme více ještě hnát stále blíž k našemu konečnému přístavu! Jeden věrný věřící, který už vešel do svého odpočinutí, řekl: „Byl bych rád, kdybych mohl číst, psát, modlit se, jíst, pít a usínat vždy s pomyšlením: Už brzo budu v nebi, a to na věky věků!“
„Otcovský dům“! Jak mnohým věřícím bylo radostí a potěšením prohlédat v hodině smrti tmou z údolí stínu smrti k těm slavným příbytkům. Jak mnozí věřící, tolik zkoušení bolestmi, přestali plakat, když zaslechli něžné pokárání Pána: „Kdybyste mne milovali, radovali byste se, že jsem řekl: Jdu k Otci“ (Jan 14,28).
Ano, křesťanovi je smrt skutečně jen vstupem do předokoušení slávy, a nakonec vstupem do otcovského domu. Co to bude, až Pán splní Své zaslíbení, až sám přijde, aby vzal Svou Církev k Sobě a uvedl ji na určené místo ‒ k radosti Svého i našeho srdce!
„Neboť sám ten Pán se zvukem velícím (přikazujícím), s hlasem archanděla a s troubou Boží sestoupí s nebe, a mrtví v Kristu vstanou nejprve. Potom my živí pozůstavení spolu s nimi zachváceni budeme do oblaků, vstříc Pánu v povětří, a tak vždycky s Pánem budeme…. Potěšujte jedni druhé těmito slovy.“ (1. Tes. 4,16‒18)
HF 1993/158‒160 (francouzský orig.)
Marcel Graf:
„… který vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku zlého, podle vůle Boha a Otce našeho.“
(Galatským 1,4)
Syn Boží mne miloval a vydal sebe sama za mne. Toto si může přivlastnit každý, kdo uvěřil v Pána Ježíše. Jsme za tuto nezištnou lásku vždy ve svých srdcích vděčni? Srdce Pána Ježíše touží po vděku Jeho vykoupených.
Uvedené místo z Bible uvádí dva důvody, proč Pán sebe sama vydal. Předně kvůli našim hříchům. Ty stály v cestě jakémukoli spojení mezi Bohem a lidmi. Jestliže lidé měli vůbec někdy přijít k vykoupení, musela být vyřízena otázka hříchu. Pán Ježíš způsobil to zahlazení hříchů, tzn. zaplatil plnou cenu za naši vinu. Jsme vykoupeni a zproštěni vin.
Ale může se snadno stát, že přehlédneme, že Pán Ježíš zemřel také za to, aby nás vytrhl z přítomného zlého světa. Vykoupil nás a osvobodil pro Sebe. Chtěl by mít Svůj lid úplně pro Sebe a nechce se o něj dělit se světem, v kterém ještě žijeme. Pochopili jsme to už, anebo si stále ještě myslíme, že máme nějaký úkol tento svět polepšit? U mnohých věřících Pán druhého cíle nedosahuje, protože oni všechnu svou sílu vynakládají pro „dobro“ v tomto světě. Jaká to škoda!
Cílem evangelia není změnit svět nebo ho polepšit, nýbrž skrze působení Slova a Ducha Svatého získávat pro Spasitele jednotlivé duše. Každý takto vykoupený se stane Božím dítětem a patří do nebeské rodiny. Kéž bychom více žili s vědomím, že jsme občané nebe a nikoli zakořenění občané této země!
HF 1993/183‒184
„Připrav venku dílo své, a dej do pořádku své pole, a potom stavěj svůj dům.“ (Přísl. 24,27 ‒ fr. př. JND)
„… v Pánu.“ (1. Kor. 7,39)
Bůh chce pro Své stvořené bytosti jen dobré, a kdybychom tomu opravdu věřili, jak požehnanější by byl náš život! „I vrabec nalezl sobě příbytek a vlaštovka hnízdo, v němž by schránila mladé své …“, říká nám 84. Žalm. Zda to není touhou každého mladého člověka ‒ věřícího muže nebo věřící dívky, touhou, která je podle Boha a kterou On schvaluje, protože je v souladu s Jeho myšlenkami? Proč bychom tedy neměli Jemu tuto věc svěřit k uskutečnění?
„Boží slovo nám předkládá zásady“, říkával rád jeden vážený služebník Páně. Ukazuje nám cestu, po níž máme jít, ale nestaví před křesťana nějaké příkazy a přesné zákony. Každý nový krok věřícího musí být předmětem osobního zkoušení se před Pánem, a jak to jednou řekla prostými slovy jedna velice letitá křesťanka, která mnoho viděla, mnoho prožila a mnoho trpěla: „On má pro každého zvláštní cestu.“ Mravokárce by chtěl všechny životy utvořit podle určité ideální šablony. Avšak Boží slovo je živé a Duch Boží je používá na každý zvláštní případ podle té známosti, kterou má ON. „Milost … vyučuje“ (Tit. 2).
Znamená to tedy, že bychom mohli bez škod a bez pádů nedbat na zásady, které Bůh před nás staví ve Svém Slově, pod záminkou, že nevystihují naši zvláštní osobní situaci? Je pravda, že „každý z nás sám za sebe počet vydávati bude Bohu“ (Řím. 14,12), ale světlo soudné stolice se nebude lišit od toho světla, které Boží slovo vrhá na náš život dnes.
Proč Bůh říká: „Dej do pořádku své pole, a potom stavěj svůj dům“? Každý mladý muž, který chce založit rodinu ‒ vyjma případ, že někdo by byl povolán jako služebník Páně, by měl být schopen postarat se o výživu (i když třeba jen skrovnou) rodiny, kterou chce založit. Je třeba, aby „pole“ mohlo dávat užitek, než pomyslíme na stavění „domu“. Ona příprava „díla venku“ bývá delší či kratší, podle druhu zaměstnání, učňovské doby nebo délky studií mladého muže. V určitých pracovních odvětvích „pole“ již od začátku přináší dostatečný výnos pro obživu rodiny. V jiných případech to bude později. Ale v každém případě Boží slovo klade zásadu: napřed „pole“, a potom „dům“. Je přirozeně třeba, aby „pole“, třeba jen malé, vynášelo, než můžeme pomýšlet na založení rodiny a před Božím zrakem pak uzavřít manželství.
Proč mnoho mladých lidí vstupuje do manželství často o řadu let dříve, před dobou, kdy teprve jsou předpoklady k založení rodiny? Jistěže „cesty muže při panně“ jsou jednou ze „skrytých věcí přede mnou, kterých neznám“ (Přísl. 30,19.18), a každý tu má „svou vlastní cestu“! Ale Boží slovo nám říká: „Ostříhej srdce své více než vše, co se ostříhá…“ a je nesmírně důležité nenechat mluvit své srdce dříve, než nadejde Boží čas. Pán nebude řídit naši volbu, dokud tu nebude Jeho hodina. Ale při očekávání na tu dobu bude vzácné, když budeme jen s Ním rozmlouvat o všem, svěřujíce to Jeho péči až do času, kdy sám nakloní naše srdce k té, kterou On už zná. Proč tedy bývají takové předčasné sňatky? Velice často proto, že se nedostává víry. Muž si chce předem „zajistit“ tu, která se mu zdá být vhodnou budoucí společnicí. Copak Bůh, je-li to opravdu ta, která nám je určena, nemá moc chovat ji pro nás, v skrytu ji utvářet, jako bude utvářet a připravovat i nás, až do chvíle, kdy nadejde den a On nám jasně naznačí: „Nyní stavěj dům“. Je to cesta víry, cesta obtížná, pro přirozeného člověka nemožná, ale zcela určitě cesta požehnaná, protože to je Boží cesta. Ti, kteří jednali jinak, museli často vyplakat mnoho slz, a co je ještě bolestnější, připravili zármutek i jiným.
Je pravda, že život mladého věřícího je plný různých nebezpečí, a že ‒ lidsky řečeno ‒ je zde určité zabezpečení, jsme‒li už vázáni ve svých srdcích. A přesto Boží slovo říká, že jsme „mocí Boží ostříháni skrze víru“ (1. Petr. 1). Hlavní je toto: chceme opravdu jít vírou? Chceme opravdu od Pána přijmout společnici pro svůj život? Bude-li tu víra, Bůh nás bude ostříhat před pády a léčkami; Jeho moc je zde pro nás, rovněž Jeho milost ‒ mnohem vyšší než naše myšlenky.
Ale naše víra se nemá zkoušet jen ohledně tohoto rozhodnutí. Mladý věřící, který nechodí vírou hned od svého vstupu do křesťanského života, se to nenaučí dělat rázem, když už nadejde čas k pomýšlení na manželství. Žáci, studenti například, kteří se učí i v neděli, nemají dostatek víry; dokázali by svou víru, kdyby počítali s tím, že vyhradí-li den Páně Jemu, Bůh se postará, aby tím nijak neutrpěli škodu ve studiu, ani v období zkoušek! Ale nedostává-li se víry v malých věcech, nedostane se jí ani ve velkých.
„Za koho chce“, říká Boží slovo (1. Kor. 7,39), ale „jedině v Pánu“ ‒ zde máme ukázánu nutnost poslušnosti! „V Pánu“, to znamená s takovou osobou, která zná Pána a chodí po Jeho cestě. Ale „v Pánu“ také znamená, že tomu věřícímu leží na srdci poradit se se svými rodiči dříve, než se do věci vloží srdce, zvláště když z Boží milosti máme věřící rodiče; „v Pánu“ ‒ to znamená jít cestou víry, která je osvěcovaná Božím slovem, a od samého začátku se radit s Otcem v nebi o jakémkoli kroku. „V Pánu“ ‒ to je ještě celá řada jiných věcí, kterým On vyučí všechny, kteří Ho chtějí následovat. „Zalíbení má Hospodin v těch, kteří se ho bojí, v těch, kteří očekávají na jeho dobrotivost“ (Ž. 147,11).
A jestliže my starší si uvědomujeme, že jsme vždycky nechodili po Jeho cestě, že se nám často nedostávalo víry, a že pak proto neseme trpké následky, kořme se před Ním a počítejme s Jeho milostí, ano, s Jeho nikdy nekončící milostí, která stačí na všechno, co jsme, i na všechno, co nejsme. Ona bude napravovat naše duše až do chvíle, kdy ji plně pochopíme, až se budeme tam nahoře klanět, majíce za sebou tak rozmanité pozemské cesty.
Aux jeunes (Mladým) č. 47
(Přečti si též krátký článek v min. dvojčísle na str. 178.)
J. BARNES:
„Byla jedna prorokyně Anna…. Ta v touž hodinu přistoupila, chválila Pána, a mluvila o něm všechněm, kteří v Jeruzalémě čekali na vykoupení.“
(Lukáš 2,36‒38 ‒ elbf. př., fr. př. JND)
Když jednoho dne Anna při své tiché službě Bohu vstoupila do chrámu, setkala se se zvláštním výjevem. Maria s Josefem přinesli dítě, Ježíše, do chrámu, aby Ho představili Pánu. Simeon, jeden velmi starý věřící, který skrze Ducha Božího obdržel zaslíbení, že nezemře, dokud neuvidí Krista, Pána, přišel do chrámu v pravou chvíli, aby se setkal s onou malou rodinou. Směl vzít děťátko, Ježíše, do náručí a vyjádřil svou vděčnost těmi významnými slovy, která máme zachována v 2. kapitole Evangelia Lukáše. Ve chvíli tohoto pozoruhodného setkání přistupuje i Anna. Není výslovně řečeno, že k tomu byla vedena Duchem, ale kdo by mohl pochybovat, že tomu tak vskutku bylo? Byla přítomna tomu vzácnému výjevu a slyšela, co řekl onen starý muž. Od této chvíle byl předmětem jejího hovoru Pán Ježíš Kristus.
1) Mluvila o Kristu, ne o svých utrpeních
Anna byla velice stará žena. Ze znění 37. verše není úplně jasné, zda jí bylo 84 let anebo zda byla 84 let vdovou. V druhém případě by byla stará přes sto let. Když lidé stárnou, většinou se u nich množí různé těžkosti a fyzické nedostatky. Jistěže ani Anna nebyla výjimkou. A jak víme, starší lidé mívají sklon mluvit mnoho o svých nemocech a potížích. Takové těžkosti stáří často bývají velice bolestné a tak úporné, že je nesnadné přecházet je mlčením. Možná že i Anna znala mnohé takové věci, o nichž by byla mohla mluvit. Ale ona se nezastavovala u svých utrpení, nýbrž mluvila o Něm.
2) Mluvila o Kristu, ne o svých starostech
Anna byla vdova. Byla jen krátkou dobu vdaná. Už po sedmi letech manželství její muž zemřel a zanechal ji samotnou. V oné době býval úděl vdovy velice těžký, a takový je i dnes ještě v mnohých částech světa. Můžeme si dobře představit, že v oněch dlouhých letech svého vdovství zažila nejeden boj o holou existenci. Možná že mohla vyprávět mnohé o prožitých těžkých dobách, o překonaných těžkostech a vytrpěném zármutku. A jistě též o prožitých vítězstvích, o nové odvaze a o trpělivém vytrvání. Jenže ona o svých útrapách nemluvila. Neupoutávala pozornost na svou odvahu, s níž na své dlouhé, obtížné cestě životem překonala tak mnoho překážek. Mluvila o Něm.
3) Mluvila o Kristu, ne o své službě
Anna byla bohabojná žena, která oddaně sloužila Bohu v Jeho domě. Neměla ve svém životě jiné zájmy kromě služby Bohu. „Nevycházela z chrámu, sloužíc (Bohu) dnem i nocí půsty a pokornými modlitbami.“ (37. v. ‒ elbf. př.) Její služba Bohu jí tedy byla nepřetržitou povinností, od níž Anna neupouštěla ani v noci ani ve dne. Jistěže bylo mnohé, co mohla vyprávět o své práci pro Boha, ale není to ona, kdo upoutává naši pozornost na tuto cennou, nezištnou činnost, nýbrž Duch Svatý, který se postaral o to, aby byl dalším generacím zachován stručný záznam o jejím životě a službě. Avšak Anna sama o své službě nemluvila ‒ mluvila o Něm.
Jaká to byla užitečná a šťastná cesta, kterou vyplňovala poslední léta nebo měsíce svého života! Anna pocházela z pokolení Asser. O něm se v Mojžíšově požehnání izraelským pokolením praví: „Omočí v oleji nohu svou“ (5. M. 33,24). Chození této věrné ženy z pokolení Asser bylo vzácným naplněním toho požehnání. Kdekoli stanula, zanechávala za sebou duchovní otisk své přítomnosti, něco z Krista.
Mnozí, kdo toto čtou, se mohou ‒ jako i sám autor ‒ s přibývajícími lety přesvědčovat, jak v jejich životě nastupuje v mnohém směru určité ochabování. Jestliže začínáme být stále méně schopni dělat, co jsme dříve zvládli bez jakéhokoli problému, ukazuje se nám tu možnost určité služby, kterou se můžeme zabývat i dále. Můžeme mluvit o Něm, o našem Pánu. Můžeme o Něm mluvit Otci, který se nikdy neunaví, slyší-li chválu o Svém Synu. V jedné písni zpíváme:
Co mohou Tobě dát Tvé děti,
co můžeš, Bože, od nás mít?
Dej nám jen o Něm víc Ti pěti,
víc Tebe chválit, velebit!
Můžeme Bohu přinášet poděkování našich srdcí za tak velký dar. První slova Anny, když uzřela to svaté dítě, patřila Pánu, kterého chválila. ‒ Můžeme o Něm mluvit věřícím. Jak rychle se obvykle naše řeč stočí na něco jiného. Anna mluvila o Něm všem, kteří v Jeruzalémě čekali na spasení. Těm, kteří na Něho čekají, bude vždy vítané, budeme-li mluvit o Něm. ‒ Ale můžeme mluvit i k jiným, kteří Ho ještě neznají, a vyprávět jim o tom, co jsme v Něm nalezli, a co On chce být i pro ně, když v Něm složí svou důvěru. Anna nemluvila o svých utrpeních, ani o svých starostech nebo o své službě, nýbrž mluvila o svém Spasiteli, mluvila o Něm.
HF 1993/150‒154
Mým vším, co tu rád mám,
mým vším, co dělám, znám,
buď Ty, Pane můj, sám,
neb v Tobě vše smím míti,
co duši třeba vzíti,
co srdce tolik cítí.
F. v. d. KAMMER:
Nejpůvodnějším a nejvlastnějším určením ženy podle Božího svrchovaně moudrého pořádku ve stvoření je, aby byla pomocnicí svého muže, jsouc s ním zajedno v Pánu, ale zároveň vyvolená, aby dávala život dětem a vychovávala je pak jako věrně pečující matka pro nebe.
V tomto směru se dnes setkáváme na každém kroku s názory, které nás mohou jen mást a odvádět od přímé cesty, která je podle Písma.
Úmyslné zříkání se mateřství anebo svévolné omezování počtu dětí je v naprostém odporu k Písmu svatému a nikdy není podle Božích myšlenek. „Ploďte se a rozmnožujte se!“ ‒ zní první zásada, když Bůh stvořil muže a ženu. Nalézáme ji před pádem prvních lidí, i po něm (1. M. 1,28; 9,1.7), stejně v dávném období Božích cest s lidmi (1. M. 35,11) jako i v domácnosti víry (srov. 1. Tim. 5,9.10.14). Je-li v Novém Zákoně zmínka o muži a ženě, tedy téměř vždy také o dětech (srov. Ef. 5,22 ‒ 6,4; 1. Kor. 7,14; 1. Tim. 3,4.12; Tit. 1,6; 2,4 a mnohá další místa). Pro takové pozemské zřízení jako je manželství, jsou Boží zásady ve stvoření směrodatné pro všechny doby.
Co ale vidíme dnes? Projevuje se snaha, ať už z jakýchkoliv důvodů, nedbat na tyto zásady. Každý dělá, „co se mu za dobré vidí“ (srov. Soud. 21,25). „Že svět takto svémyslně jedná“, praví se v jednom dopisu, který jsem dostal, „nás neudivuje; ale podívejte se na manželství posledních let v našich shromážděních ‒ kdo ještě jde cestou našich rodičů, kteří se dívali na děti jako na Boží dar?“
Ten dopis byl pro mě otřesným svědectvím o způsobu, jak dnes myslí mnohé novomanželské dvojice, zavedené všeobecným špatným příkladem. Je poměrně jen málo těch, kdo stavějí tuto otázku pod jedině rozhodující hledisko: Co tomu říká Bůh?
Není to ostatně pokořující, že dnes je jaksi třeba určité zvláštní vybídnutí, klást tuto pro křesťana tak samozřejmou otázku? Zdali Boží požehnání, na němž ještě stále všechno záleží, není pak vytlačováno z našich manželství, jestliže si tu otázku neklademe? Půjdu ještě o krok dál: Zda to nepůsobí ochromujícím vlivem na celou Boží Církev?
Nebývá to vždy malá víra, která v manželství vede k odchylování od Božích zásad; v takovém případě by přece například v manželstvích lépe situovaných osob takové odchylování vůbec neexistovalo. Ne, na děti je už jen nazíráno jako na přítěž pro manželství. Je tomu tak skutečně? Copak děti nejsou stálým zdrojem radosti a štěstí? Copak děti nejsou pro ženu určitým skutečným naplněním jejího života? Copak děti nejsou požehnáním?
Jak je politováníhodné, jsou-li děti viděny jen jako břemeno, a jestliže někdo se jich nechce úplně zříci, že si jich pak přeje mít jen tolik, aby měl stále dost svobody, aby ‒ inu řekněme to naplno: aby si mohl užívat života. Zde máme hlubší příčinu svévolného omezování počtu dětí, a všichni, kterých se to týká, by se měli zkoušet, zda se tato „hlubší příčina“ nevyskytuje i v jejich přemýšleních.
Můžeme se pak ještě divit, když v mnohých místních shromážděních tolik chybí síla, jestliže svévolnost má tak veliké místo v manželstvích věřících? Odstraňme ze svého středu „terafim“ (= domácí modly)! „Neboť jako hřích věštění je vzpurnost, a svévolnost jako modlářství a modly“ (doslova: … a terafim; 1. Sam. 15,23 ‒ elbf. př.).
Boží slovo mluví, ale člověk se mu vyhýbá, ‒ Duch Svatý působí, ale člověk se chce vymknout Jeho úsilí, ‒ svědomí napomíná, ale člověk je utlumuje a nakonec úplně umlčuje. Svévolnost a sobectví se oblékají do roucha „střízlivě zvážené rozumnosti“: „Každou chvíli můžeme přijít o práci, jak se to stalo už tisícům lidí.“ ‒ „A ostatně našim rodičům se to říká; ale takové počty dětí, jako byly dříve, už dnes nejsou možné; kdopak si může v dnešních poměrech dovolit něco takového?“ …
„My si nemůžeme dovolit mít děti“ ‒ je nestoudná řeč, kterou bychom měli z hloubi duše opravdu nenávidět. Tím člověk nezastřeně říká, že chce do svých rukou vědomě vzít utváření existence lidstva na této zemi. Chce se vyhnout různým zkouškám na cestě, kterou s sebou nese větší počet dětí, ale dostane za to jiné zkoušky, které jsou mnohem těžší. Neboť omezování počtu dětí se neděje bez hříchu a bez soudu ‒ právě tak jako Bůh nemůže lhostejně přihlížet, jestliže někdo jde cestou svévolnosti.
Přátelé, kde je tolik vynášený rozum? Kdo má rozhodovat o naší cestě, o naší budoucnosti? My sami? Dává nám to větší jistotu, než když všechno s plnou důvěrou vložíme do rukou Boha, našeho Otce? Kdo z nás by vůbec mohl živit sebe a svou rodinu třeba jen jeden den, kdyby Bůh nedal, čeho je třeba?
Dnes to pro většinu věřících zcela jistě není lehké, rozhodnout se vstoupit do manželství; byl to vždycky vážný krok. Boží bázeň na jedné a plná důvěra srdce na druhé straně nás uchrání před jakoukoli svévolnou cestou jako i před odchylováním se od Božích zásad. Ale s jedním můžeme s plnou důvěrou počítat: Bůh se přizná ke Svým zásadám! Kdo jde dnes „cestou našich rodičů, kteří se dívali na děti jako na Boží dar“, bude to úžasným způsobem zakoušet ve všem. Potvrdí nám to pohled do domů s větším počtem dětí ‒ Bohu dík, že i dnes jsou ještě i takové!
Jeden křesťan, který žil v dobrých poměrech, přišel kdysi v jednom holandském městě k jinému bratrovi, který, pokud jsem si to správně zapamatoval, měl šestnáct dětí. Chtěl ho podpořit určitým peněžním darem. Ale pochodil nečekaně: „Jdi k tomu a onomu, kteří bydlí o několik domů dále; ti to potřebují více než já, protože nemají žádné děti.“
Jak smýšlel tento muž, měli bychom smýšlet všichni. Zde se setkává přirozené, zdravé myšlení s poučením Písma, protože více dětí bylo vždy považováno za určité Boží požehnání. Projděme jednou řadou mužů víry, od patriarchů až po krále Davida, který zvolal: „Mnoho synů dal mi Hospodin!“ ‒ anebo o několik kapitol dříve, kde je po výčtu synů Obededoma řečeno: „Neboť požehnal mu Bůh“ (1. Par. 28,5; 26,5; ‒ srov. též 1. M. 33,5). „Aj, dědictví od Hospodina jsou dítky, odměnou (je) plod života. Jako střely v ruce udatného, tak jsou synové mládí!“ (Ž. 127,3‒5 ‒ elbf. př.). „Manželka tvá (bude) jako vinný kmen plodný po bocích (v elbf.př.: uvnitř) domu tvého, dítky tvé (nebo: synové tvoji) jako mladistvé olivoví vůkol stolu tvého. Aj, takové bude míti požehnání muž bojící se Hospodina“ (Ž. 128,3.4).
Bezdětnost však byla chápána jako nedostatek a pohana, ba jako Boží soud. Ať pomyslíme na Abrama stojícího pod nebem plným hvězd, když říká Hospodinu: „Co mi dáš, poněvadž já scházím (= skonám) bez dětí…“, anebo na prudké zvolání Ráchel: „Dej mi syny (elbf. př.: děti); pakli nedáš, umřu“ (1. M. 30,1) ‒ vždy se rozechvěje určitá struna v srdci toho, kdo ještě není úplně „bez přirozené lásky“ (Řím. 1,31; 2. Tim. 3,3 ‒ elbf. př.). Jak mnohá bezdětná žena rozumí slzám Anny, jejímu stavu, když byla „v hořkosti ducha“ (1. Sam. 1,10.15) a nemůže pochopit, že se jiné ženy samy lehkomyslně zbavují toho Božího požehnání!
Chceme-li zůstat v nazírání na tyto věci zdraví, musíme být oproštěni od zásad světa a cele se otvírat působení Božího slova. Dáme-li se vést Božím světlem místo své svévole, své malověrnosti a svého rozumu, nebude se nám už „mladistvé olivoví vůkol stolu našeho“ zdát něčím, čemu se všemožně musíme vyhnout, nýbrž budeme v něm vidět Boží dar.
HuN 1984/50‒56
Josef KAŠPAR:
(Ze vzpomínek ‒ 3 /dokončení/)
Věci s časopisem vyžadovaly mnoho práce. Zpočátku jí byla nejvíce zaměstnána manželka; já jsem se tomu mohl věnovat jen po skončení práce v továrně. Ale pak se vše rozrostlo již natolik, že jsme na to nestačili a bylo třeba rozhodnout se, co dál. Buď to musí převzít někdo z bratrů, anebo já musím skončit s prací v továrně a plně se tomu věnovat. Bylo souhlasně usneseno, aby práce zůstala u mne a abych se jí cele věnoval. Bratr Karel Lopata mne připravil na to, že musím počítat s Pánem a jít do Jeho díla s vírou. Nebylo lehké rozhodnout se ‒ měl jsem dobré místo (tehdy byla konjunktura), a opustit je a jít do nejistého? Předcházelo tomu mnoho modliteb, než jsme se nakonec rozhodli vzdát se jistého výdělku a cele se spolehnout na Pána s tím, že se o nás postará, abychom měli dost na životní potřeby. Pán zvítězil a dal nám tuto víru a také nás po celou tu dobu nezklamal. Nikdy jsme neměli hlad nebo nedostatek. Ale On se vždy staral i o to, aby také byly k dispozici prostředky k úhradě nákladů tisku.
Dal jsem tedy v továrně výpověď. Nemohli pochopit, proč chci odejít, když oni mne nepropouštějí. ‒ Byli jsme s manželkou oba chudí. V továrně byla všechna práce úkolová, takže jsem mohl vydělat slušné peníze. ‒ Vydal jsem jim v kanceláři svědectví a řekl, co chci dělat. Vysvětlil jsem jim, že práci, kterou jsem u nich dělal, mohou dělat jiní, ale na tu práci, kterou nyní zamýšlím, je jich málo. Dali mi nejlepší písemný posudek a já šel do práce jako kolportér. (Tehdy mne chtěla zaměstnat jako kolportéra i „Biblická britická společnost a zahraniční“ se sídlem v Praze a nabízela mi pevný plat, ale nemohl jsem souhlasit s jejich podmínkami, totiž dělat všechno jen obchodně a ničím jiným /např. osobním svědectvím/ se nezabývat.)
Jako kolportér
Začal jsem tedy samostatnou kolportážní práci. Tím jsem také získával nové zájemce o odběr časopisu a adres přibývalo. Dávali jsme ho zdarma (byly jen dobrovolné příspěvky) a přílohu za 10,‒ Kč ročně. Šlo mi o to, abych mohl lidem svědčit ‒ nejen prodat, a aby Pán byl oslaven.
Být tenkrát kolportérem nebylo lehké, protože téměř nikde jsem neměl žádné přátele. To nebylo jako dnes, kdy člověk ví: tam a tam budu spát, tam je nějaký bratr… Takže jsem se vydal na cestu na zádech s taškou, kterou jsem si ušil, plnou Biblí a spisů a s dvěma dalšími v rukou. Když jsem někam došel a byl večer, objevila se otázka: Kde budu spát? V létě ‒ třeba u Pardubic ‒ jsem spal v obilném panáku až do třech hodin ráno, a pak jsem musel běhat po silnici, jak jsem byl prochladlý. Jindy se zase stalo, že jsem požádal v hostinci, tak mne nechali na noc spát na tvrdé lavici. Když jsem přišel k věřícím, které jsem poznal, zůstal jsem u nich. Například když jsem přišel do Lišné k jednomu mladému sedlákovi a zeptal jsem se: „Bratře, mohl bych u tebe zůstat na noc?“, odpověděl: „Ale jo!“ Jenže on měl jen jednu malou světnici, sám svou rodinu a u sebe ještě staré rodiče! Když jsem se znovu zeptal: „Ale kde mne necháš?“ ‒ řekl: „O to se nestarej!“ Hlavní bylo, že jsme tam měli shromáždění. (To bylo u jiných, a sešlo se tolik lidí, že velká světnice nestačila. Musely se nechat otevřené dveře, protože přišla téměř celá vesnice. Bylo to kupodivu, co lidí se nechalo pozvat.) A u toho bratra že tedy budu spát. Byl jsem zvědav, kam mne uloží. Pro něj to bylo jednoduché. Šel a přinesl otep slámy, otevřel pojednou jedny dveře, otep rozestřel na zem, a tam že budu spát. Bylo tma, neměli tam zavedenou elektřinu… nevěděl jsem, kde vůbec jsem. Byl to asi nějaký chlév, kde byli králíci, kteří tam v noci stále chroupali. Měl jsem strach, aby to nebyly krysy, aby mi neokousaly uši. Takže jsem toho mnoho nenaspal a teprve ráno jsem věděl, co tam kolem mne bylo. Ale nespal jsem tam dlouho. Když jsem tam přišel po druhé ‒ byl tam zase jiný sedlák stejného jména. Ten když mne slyšel mluvit a dověděl se, kde jsem předtím spal, řekl: „Ne, tam spát nesmíte ‒ musíte ke mně!“ Pak mne vždy tento sedlák zval k sobě, kde už to bylo lepší.
Bylo to na různých místech různé. Když jsem například jel na kole až na Slovensko a nemohl jsem dojet až do cíle (Klenovec), musel jsem cestu rozdělit na menší úseky. Tak třeba když jsem se na cestě dostal až do Vrútek a bylo už tma, našel jsem evangelický kostel. Šel jsem k panu faráři. Nechal mne tam, ale uložil mne také jen na zem.
Začátky práce na Slovensku
Na Slovensko jsme se dostali, pokud pamatuji, následovně. Byl to bratr Rudolf Terem, který také dostal do rukou náš časopis. Ten se totiž dostal na mnoho míst, kde jsme nové zájemce osobně neznali. Sledoval ho se zájmem i přílohu „Ptejte se na Písma“, jako i řada dalších odběratelů, jimž se to líbilo a kteří tam nalézali mnohé pravdy, pro ně dosud neznámé. Ten bratr sice sympatizoval s „o. b.“, ale nadešla chvíle, kdy se s bratrem M. Sadloněm z Banské Bystrice z vážných důvodů rozešel. Bratr Terem už věděl, že v Čechách jsou také věřící, a tak mi napsal, všechno sdělil a chtěl se s námi seznámit. Pak jsem tam dost často jezdil a také jsem v onom kraji kolportoval. To ještě nebylo na Rimavské Píle, ale v Klenovci, kde jsem se často i zdržel. Poznal jsem tam mnohé nové věřící, u br. Terema jsem býval na noc. Měli jsme tam shromáždění a bylo to pěkné. Později, protože br. Terem měl na Rimavské Píle přátele, jsme chodili pěšky přes kopec i na Rim. Pílu.
Přání pro bratry
Počítáme s příchodem Pána, ale kdyby ještě prodlel a byla tu taková léta, jako u mne, musíme počítat s tím, že odejdeme dříve. Chtěl bych bratrům položit na srdce, aby svůj čas více věnovali Jeho dílu a nechtěli všechen mít jen pro sebe, protože jakou cenu pak bude mít vše jiné před Pánem na věčnosti? Rád bych, aby o Jeho dílo více pečovali… Já, když jsem přišel k obrácení, jsem velice miloval Jeho Slovo. Chtěl jsem vědět, co tam všechno je, a seznámit se se všemi pravdami. Miloval jsem knihy, kde ony pravdy byly objasňovány. Četl jsem je a přál si, aby ty pravdy se staly mým vlastnictvím. Dnes ale pozoruji, že sice máme mnohé vzácné pomůcky, ale zvláště mladí bratři si na ně neberou potřebný čas. Je málo času, opravdu. Ale já jsem také v létě třeba vstával ve tři hodiny ráno, šel někde stranou, abych nebyl rušen, a tam jsem si četl. I tehdy se mnoho pracovalo. Kdybych se dnes zeptal, zda ty spisy, co máme, všichni mají přečtené, asi by málokdo mohl říci: „Já jsem to už všechno přečetl.“ My to rozdáváme jiným. Měli bychom tedy sami vědět (protože od nás to vychází!), co rozšiřujeme a co tam je. ‒ Jinak by se mohlo stát, že by svědectví, které v naší zemi vyvstalo, mohlo zaniknout. „Pohnu svícnem tvým z místa jeho“ ‒ tak řekl Pán Efezským (Zjev. 2,5), a to by se mohlo stát.
(Konec „Vzpomínek“ ‒ zkráceno z magnetofon. záznamu
a z autorova rukopisu)
George ANDRÉ:
„Bydleli tam, u krále, kvůli jeho pracem.“
(1. Paralipomenon 4,23 ‒ fr. př. JND)
Volba povolání je důležitou záležitostí v životě věřícího. Úkoly spojené s povoláním budou totiž naplňovat největší část jeho pozemského života. Jeho osobnost bude povoláním stále více ovlivňována, a s jeho zaměstnáním bude spojen i okruh jeho vlivu u těch, s nimiž bude den co den ve styku.
Jenže jde skutečně o „volbu“? Kdosi řekl: „Člověk ze světa si může zvolit nějaké povolání, ale křesťan vezme to, k němuž ho volá Bůh.“ Ostatně jestliže nás Pán po našem obrácení ponechává na této zemi, tedy zda ne proto, „aby ti, kteří živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, který za ně umřel i z mrtvých vstal“? (2. Kor. 5,15) Takže nemáme právo volit sami podle svých zálib a svých myšlenek to, co má zaplnit většinu našeho života. Ba více: protože víme, že máme Otce, který se zajímá o každý detail našeho života, můžeme Mu důvěřovat v tomto tak důležitém rozhodnutí, abychom pak činili Jeho vůli v dobrých skutcích, „které Bůh připravil, abychom v nich chodili“ (Efez. 2,10). Bude to možná nějaké mnohem obyčejnější zaměstnání, než jsme si mysleli, ale o němž Pán ví, že Ho při něm budeme moci více oslavit.
Čím to je, že se mnozí vlastně nikdy příliš touto věcí neobírali, vystavujíce se na pospas nepříznivým či příznivým okolnostem, které je přivedou k jejich zaměstnání? Nepochybujeme o tom, že Bůh ve Své prozřetelnosti Svůj lid neopouští, a že věřící velmi často vede ‒ aniž si to uvědomují. Je to však, jak říká Žalm 32,9, vedení „uzdou a udidly“. Správným prostředkem však má být toto: „Vyučím tě cestě, po níž bys choditi měl; dám radu, oči své na tě obrátě“ (8. v.). Jak je blahé obecenství dítěte s Jeho Otcem, učedníka s Jeho Mistrem, vykoupeného s Jeho Pánem!
Ale k tomu je třeba, aby věřící své srdce zkoušel před Ním, dříve, než bude provedena volba. A právě v tom tak často chybujeme. Zásadně je důležité, abychom byli na modlitbách před Pánem, aby nám dal poznat Svou vůli. Je třeba vzít si na to čas a být u Jeho nohou, s Jeho Slovem v ruce, „přebývat“ v Jeho blízkosti, aby k nám mohl mluvit. A toužíme-li opravdu zvolit si povolání, které On má pro nás vyhlédnuto, můžeme být jisti, že nám je ukáže. „Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života.“ (Jan 8,12) Toto je zcela jisté zaslíbení, ovšem jen tomu, kdo následuje Pána, což je jediná podmínka!
Myslíte si, že vás ohledně budoucnosti osvítí nějaké náhlé zjevení? Ne, Pán takto téměř nikdy nepostupuje: vede Svůj lid krok za krokem. Důležité je, abychom nedělali ani jeden krok bez Něho a naopak nezdráhali se udělat ten krok, o kterém nám říká, že ho máme udělat právě teď. A dále nemysleme si, že nám ukáže, co si myslí, jestliže Ho hledáme jen pro nějaké zvlášť velké rozhodnutí, zatímco v drobnějších věcech života chodíme svou cestou. Určitě ne. Ale jsme‒li zvyklí dělat každý krok s Ním, můžeme být jisti, že na „velkých křižovatkách“ života nám dá milost, abychom Ho poctili skutečnou závislostí na Něm.
Určitou těžkostí, ale i výhodou je, že se ty zkoušky nalézají prakticky na začátku cesty mladého věřícího, kdy se mu většinou ještě nedostává životních zkušeností a známosti sebe sama. Právě zde bývá oceňována pomoc věřících rodičů, s nimiž můžeme o těch věcech bez ostychu hovořit. Také rady moudrých a zkušených přátel z křesťanských kruhů tu mají své oprávnění. Můžeme plným právem říci, aby nikdo nepočítal s požehnáním v povolání (platí to i pro uzavření manželství), jestliže jednal proti svým věřícím rodičům. Naopak ale si můžeme být jisti, že jestliže rodiče i děti jsou na modlitbách před Pánem, On jim neukáže nějaké odlišné cesty. Ovšem plné světlo často nemusí přijít hned, protože vůlí Páně je právě, abychom v té věci byli pocvičeni. Ale jestliže rodiče společně s dětmi, když vzájemně před Pánem vše dobře promysleli, dojdou k závěru, že se na počátku stala nějaká chyba, tedy tato může být v závislosti na Pánu a skrze Jeho milost napravena…. (Toto naopak není už možné v manželství, které bylo jednou uzavřeno. Proto jsou příslušná rozhodnutí před vstupem do manželství tak nesmírně závažná.)
V celém povolání, k němuž nás Pán povede, nebude hlavní věcí tolik to, co budeme dělat, ale spíše jak to budeme dělat. Jsou povolání tzv. „duchovní“, ve službě Páně, ať ve vlastní zemi anebo někde v cizině, kde bývá větší nebezpečí, že budeme hledat sami sebe a činit vlastní vůli, než v nějakém jiném zaměstnání, plném úkolů a odpovědností, které jsou naprosto hmotného rázu. A přesto v oněch i v těchto můžeme všechno dělat s Pánem a pro Něho.
Nikdy přitom nezapomínejme, že na začátku zaměstnání, a i v jeho dalším průběhu, se může Bohu líbit, povolat nás do Své služby. V Evangeliích a v Skutcích apoštolských vidíme, že Pán zpravidla nepovolal za „rybáře lidí“ ty, kteří neměli žádné životní zkušenosti. Vyňal je z jejich každodenní práce ‒ rybáře (apoštolé), lékaře (Lukáš), výběrčího daní (Matouš) atd. Existuje totiž určitá pracovní kázeň, jistá praktická znalost lidí, která téměř vždy bude chybět těm, kteří aspoň několik let nebyli v nějakém zaměstnání; nad tím je třeba se zamyslet.
Využít posledních let svého života pro „dílo Páně“ je velká výsada, ale Písmo nám uvádí nemálo příkladů mužů povolaných k takové službě v plné životní síle anebo už za mlada (tedy ne až v dospělém věku).
„Hledejte nejprve království Božího“ (Mat. 6,33 aj.). Jaké pohnutky budou u nás rozhodující pro naši „volbu“? „A ty bys hledal sobě velikých věcí? Nehledej.“ (Jer. 45,5). „Dopusť (= dovol) mi nejprve…“ (Luk. 9,59) řekl jeden z těch, které Pán volal, aby Ho následovali. Jsou nějaké věci, o něž nám jde především, před Jeho zájmy? Je to zlé, že tak často zapomínáme, že „žádný… nemůže dvěma pánům sloužiti“! To neznamená ‒ znovu to říkáme ‒ že by naše pozemské povolání nemohlo být plné úkolů a odpovědností v naprosto hmotných věcech; ale bude to způsob, jak se těch hmotných úkolů zhostíme, který ukáže skryté pohnutky našeho srdce.
„Bydleli tam, u krále…“ (1. Par. 4,23). Kéž nám to Pán dá, abychom každého dne mohli toto uskutečňovat v našem životě, jak na jeho počátku, tak i v celém jeho průběhu! Pak budeme Pánu k dispozici pro „Jeho práce“ a On nám bude moci v den slávy říci: „Nad málem byl jsi věrný…. Vejdi v radost Pána svého“ (Mat. 25,21.23).
Aux jeunes (Mladým) č. 57 (Přečti si i dříve v tomto časopisu otištěné úvahy o poznávání Boží vůle: 1993/58‒; 1994/61)
Walter GSCHWIND:
místo ženy v Boží Církvi (z abecedy křesťanství)
V Mojžíšově zákoně byli prohlášeni za čisté živočichové žijící v mořích a v řekách, kteří měli „ploutve a šupiny“ (3. M. 11,9). Ryby mohou ve vodě pomocí ploutví zaujmout vhodné postavení a plavat proti proudu. Šupiny jim jsou zase určitou štítovou ochranou proti nebezpečím živlu, který je obklopuje.
Svět se svými myšlenkami, s jeho cíli a radostmi se stal všem, kdo následují Pána Ježíše, takovým cizím a nebezpečným živlem. Sám Pán to potvrzuje: „Ze světa nejsou, jako já nejsem ze světa“ (Jan 17,16). Kdo nenásleduje Pána zavrženého světem s rozhodností víry a nezkouší celým srdcem, „jaká by byla vůle Boží dobrá, a libá, a dokonalá“ (Řím. 12,2), bude silným proudem ve světě strháván stále více pod jeho zhoubný vliv. Svět nesmí v naší obranné ochraně najít žádnou skulinu, žádný otvor, kudy by mohl jako škodlivý živel pronikat.
Mnoho různých napětí mezi dětmi a rodiči, mezi mladými věřícími a staršími bratry pochází odtud, že mladí příliš málo dbají na učení neklamného Božího slova a chtějí se řídit svými vlastními novodobými myšlenkami, které se údajně týkají jen „vedlejších věcí“. Kdyby každý, kdo je „vlastnictvím Pána“, dbal na to, aby „již nebyl více tělesným žádostem, ale vůli Boží v těle živ, po ten čas, co ještě zůstává“ (1. Petr. 4,2), mladí by si se staršími dobře rozuměli. Mnohé názory starších věřících, které se jim zdály úzkoprsé a malicherné, by se jim pak ukázaly jako pokyny Božího slova, vyvěrající ze samého Božího srdce.
Zvlášť jasným příkladem takového proudu je ve světě již desítky let se stále více šířící ženské hnutí, které bojuje o to, aby bylo ženě v lidské společnosti vyhrazeno stejné postavení, které zaujímá muž. Toto hnutí nevyšlo z pohanských národů, kde je žena považována za otrokyni muže, a tak je s ní i jednáno, nýbrž rozšířilo se v našich křesťanských zemích, v nichž křesťanství už dávno vysvobodilo ženu z onoho otroctví. Dnešní volání po rovnoprávnosti však nevychází z Božího slova, jak ihned uvidíme. Vyvěrá z pouhého lidského citu pro spravedlnost. Toto hnutí je světový proud, který je pro nás, Boží děti, tím nebezpečnější, čím ušlechtilejší se nám zdají jeho cíle. Bude tedy jistě užitečné, navodíme-li s naším hlavním tématem otázku:
JAKÉ MÍSTO MÁ ŽENA V BOŽÍ CÍRKVI?
Abychom získali správnou odpověď, musíme si nejprve ujasnit, jaké místo Bůh dal ženě ve stvoření a jaké následky pro ni vyplynuly z pádu do hříchu.
Její místo ve stvoření
Nejprve byl stvořen Adam. Bůh ho utvořil z prachu země a vdechl do jeho chřípí dchnutí života. Postavil ho do zahrady Eden (do ráje) s úkolem: obdělávat ji a ostříhat. Zakázal mu však jíst ze stromu poznání dobrého a zlého.
Když muž určitou dobu plnil svůj úkol, řekl Bůh: „Není dobré, aby člověk byl sám; učiním mu pomoc, která by mu odpovídala“ (1. M. 2,15‒20 ‒ elbf. př.).
„Kvůli muži“ stvořil tedy Bůh bytost, která mu měla být v úkolu daném Bohem „pomocí“, měla mu odpovídat a měla ho doplňovat. Tímto zvláštním charakterem ženy se neměla vyznačovat jen Eva, manželka Adama, nýbrž i všechny příslušnice jejího pokolení, dokud trvá tato země a její přírodní zákony. Proto také apoštol Pavel o 4.000 let později skrze Ducha Svatého potvrdil tuto skutečnost jako zásadní pro postavení ženy vzhledem k muži (1. Kor. 11,9). Žena je též křehčí podstaty a zřetelně se od muže liší i svým způsobem myšlení a cítění. Již toto svědčí o tom, že byla v tomto světě stvořena pro jiné uplatnění než muž.
Eva nebyla stvořena nezávisle na Adamovi z hlíny, nýbrž „Hospodin Bůh… z žebra, které vyňal z Adama, vzdělal ženu … I řekl Adam: Teď tato jest kost z kostí mých a tělo z těla mého; tato slouti bude mužatka, neboť z muže vzata jest“ (1. M. 2,21‒23). Tento způsob stvoření nejen potvrzuje, že postavení ženy je podřízené muži, nýbrž je též obrazem úžasného poměru Krista k Jeho Církvi, vzniklého Jeho smrtí. A tento poměr je zas Bohem daný vzor pro vztahy mezi mužem a ženou v uzavřeném manželství. Respektování Božího pořádku nebrání muži, ale naopak ho spíše ještě podněcuje, aby svou ženu miloval „jako své vlastní tělo“ a aby ji živil a staral se o ni „jako o své vlastní tělo“ (Ef. 5,22‒33).
Pořádek ve stvoření dal ženě možnost plně se rozvíjet podle jejího zvláštního charakteru. Avšak přišlo neštěstí skrze hřích, který nás podněcuje, abychom nedbali na Boží myšlenky.
Následky zhřešení
Satan dobře věděl, že Bůh dal Svůj příkaz týkající se stromu poznání dobrého a zlého, Adamovi. Ale sám jako pokušitel, který se ukázal být po celá tisíciletí tak dobrým znalcem lidských slabostí, přistupuje k Evě, nikoli k Adamovi. Mluví s ní jako s osobou Adamovi rovnoprávnou a Eva rychle opouští své místo závislosti na svém muži. Jedná s úhlavním nepřítelem ve věci, která byla tak osudná, jako by k tomu byla oprávněna. Říká mu: „my“ jíme, atd. (1. M. 3,1‒6). Katastrofa začala tím, že Eva sama na sebe vzala vedení ve věcech, které se týkaly vztahů lidí k Bohu.
Proto žena musí společně nést nejen zlořečení, které Bůh vyřkl nad půdou, nýbrž nadto musí nést i citelné následky, které postihly ženy: „… S bolestí roditi budeš děti, a po muži tvém bude žádost tvá, a on panovati bude nad tebou“ (1. M. 3,16). Je jisté, že Adam zhřešil s otevřenýma očima a jeho vina byla větší než vina jeho ženy. Ale oklamán nebyl on, nýbrž Eva, když jednala nezávisle (1. Tim. 2,11‒14). Proto jí Bůh řekl: Tvůj „(muž) panovati bude nad tebou“. Jinými slovy: Ty své místo podřízenosti už víc neopustíš.
Copak se všechno pro nás věřící nezměnilo?
Mnoho křesťanů je ‒ podobně jako věřící v Korintu ‒ tohoto názoru: Protože všichni věřící jsou před Bohem v Kristu a v tomto postavení si jsou všichni před Bohem rovni, je na této zemi jakýkoli rozdíl mezi námi odstraněn, a tím je i žena plně zrovnoprávněna s mužem. Apoštol Pavel ve svých Bohem inspirovaných Epištolách se jasně staví proti takovému mylnému pojetí (1. Kor. 11,2‒16). Dokud jsme v tomto těle, platí i pro nás Bohem stanovený pořádek ve stvoření. A nemůžeme ujít ani zlořečení, které přišlo na stvoření. Teprve až Církev ‒ nevěsta bude odtud vtržením vzata a bude uvedeno tisícileté království, naplní se pro tuto zemi Písmo: „Ničeho zlořečeného (elbf. př.: žádné zlořečení) více nebude“ (Zjev. 22,3).
Místo, které má žena podle Božích myšlenek na zemi v Církvi, souhlasí s jejím místem ve stvoření a s následky prvotního zhřešení.
Vnější znaky pořadí, jak si je přeje Bůh
Je určité pořadí podle Boha:
1) Hlava ženy je muž.
2) Hlava každého muže je Kristus.
3) Hlava Syna člověka pomazaného za Krista je Bůh. (1. Kor. 11,3)
Lidé by měli toto řazení respektovat. Ale u lidí tohoto světa všechny základy pravdy upadají v kolísání a v pochybnost. Ale od věřících, kteří poslušností pravdy očistili své duše (1. Petr. 1,22) a mají uprostřed tohoto pokřiveného a převráceného pokolení svítit jako světla (Fil. 2,15), Bůh tím více očekává, že budou onen pořádek uznávat nejen ve svých srdcích, nýbrž že ho budou viditelně projevovat i navenek:
„Každý muž, modle se aneb prorokuje s přikrytou hlavou, hyzdí hlavu svou“ (1. Kor. 11,4). Věřící bratr si tedy má být vědom, že před Bohem má být s nepřikrytou hlavou ne kvůli nějakému soudobému nezávaznému zvyku, nýbrž z naprosto jiného důvodu: Připomněli jsme si, že muž a žena ve svém vzájemném poměru jsou obrazem Krista a Církve. Proto muž má mít při modlení nebo prorokování hlavu nepřikrytou, protože přece v onom obrazu představuje Krista, který jako Hlava Církve nestojí pod nějakou mocí, nýbrž má moc. Muž je „obraz Boha a slávy“ (1. Kor. 11,7 ‒ elbf. př.) a působil by neúctu Kristu, své Hlavě, kdyby měl při modlení nebo prorokování něco na hlavě. Kristova sláva má být viděna a ne zakrývána.
„Každá pak žena, modlící se anebo prorokující s nepřikrytou hlavou, hyzdí (elbf. př.: zneucťuje) hlavu svou“ (1. Kor. 11,5). Popírala by tím, že muž je její hlava a ona je mu podřízena. Žena má naopak onen Bohem požadovaný poměr uznávat a respektovat a vnějším znakem ‒ zakrytou hlavou ‒ dávat najevo, že sama ‒ protože představuje Církev ‒ je poddána své hlavě, tj. je pod mocí muže.
Druhý vnější znak navenek
V 1. Epištole Korintským 11 se předpokládá, že žena má dlouhé vlasy (kap. 11,6). Také tento znak je úzce spjat s tím, co vyjadřuje přikrytí hlavy, avšak má zase jiný duchovní význam.
Dlouhé vlasy jsou ženě dány k zastření místo závoje. Za takovým závojem bývá osoba, která ho nosí, skryta. Ten závoj je současně pro osobu, která je za ním skrytá, určitou „ctí“, tedy určitou okrasou, určitou ozdobou. Co je tedy pravou ozdobou ženy? V 1. Tim. 2,9.10 se o tom říká: „Tak i ženy aby se oděvem slušným se studem a střídmostí (elbf. př.: nenápadným zevnějškem, cudně a slušně) ozdobovaly…“ A v 1. Petr. 3,1‒6 stojí: „Podobně (vy) ženy buďte poddané mužům svým, aby … získáni byli, spatřujíce vaše v bázni svaté (elbf. př.: cudné) obcování, jejichž ozdoba budiž ne ta vnější, ale ten skrytý člověk srdce v neporušitelnosti (elbf. př.: v nepomíjející ozdobě) mírného a pokojného ducha … Tak zajisté i ony svaté ženy … se ozdobovaly, poddány byvše mužům svým: jako Sára poslušna byla Abrahama, pánem jej nazývajíc …“
Zde vidíme jednu ozdobu, za níž je skryt vnitřní člověk srdce, jako je za závojem dlouhých vlasů skryt vnější člověk. Tato mravní ozdoba zmíněná ve výše uvedených verších, je působena navenek „skrytým člověkem srdce“ a je tím zároveň důkazem, že zde ten skrytý člověk srdce je a spolu s ním i život v něm. Právě tak je tomu s dlouhými vlasy, pokud jde o člověka skrytého za nimi. Dlouhé vlasy tedy jsou obrazem nepomíjející ozdoby mírného a tichého ducha, jenž se podle výše uvedeného verše takto projevuje. Jestliže tedy některá žena nebo dívka nemá dlouhé vlasy, je to totéž, jako by tím vyznávala: „Chybí mi duchovní ozdoba!“ Proto se praví: „Neboť nezavíjí-li se žena, nechť se také ostříhá“ (elbf. př.: neboť nemá-li žena zakrytí /čili neuznává-li svou podřízenost/, nechť je jí také vlas ostříhán). Jak by mohla věřící sestra, která v ztišení přemýšlí o těchto věcech, netoužit po té duchovní ozdobě a také navenek se k ní nepřiznávat?!
Pro anděly
„Ale proč tedy Bůh trvá na tomto vnějším znaku?“ ‒ tážeme se my, kteří tak snadno dovedeme tyto věci odbýt jako nějaké nedůležité „formálnosti“? „Copak On nevidí do srdce?“ Boží slovo říká: „pro anděly“, tj. kvůli andělům (1. Kor. 11,10). Kromě lidí jsou ve stvoření andělé jediné bytosti, které jsou obdařené soudností a rozumností. Nemohou sice rozumět Boží uložené radě ohledně člověka, totiž úžasnému a slavnému poměru vykoupených k Němu, jak to čteme v 1. Petr. 1,12: „Na které věci žádostivi jsou andělé patřiti“, protože jim to není zjeveno, zato však „jeho svatým“. Ale oni znají Boží pořádek v Jeho stvoření. „Proto má žena míti obestření (tj. znamení mužovy moci) na hlavě pro anděly“ (1. Kor. 11,10).
Toto krátké zdůvodnění Božího slova stačí prosté víře. Je-li však někomu zatěžko podřídit se Božímu příkazu, nechť se zkouší, zda mu snad nechybí příslušné smýšlení srdce, které má být tímto znakem navenek vyjadřováno.
Žena nemá učit
Kdo si pozorně všímal toho, co dosud bylo řečeno, bude chápat, proč apoštol skrze Ducha Svatého dává pokyn: „Žena ať se učí pokojně (= v tichosti) ve všeliké poddanosti. Neboť ženě nedopouštím učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby se měla pokojně“ (1. Tim. 2,11.12). A na jiném místě (1. Kor. 14,34): „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, neboť nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly.“ Ve svém zdůvodnění se znovu vrací k pořádku ve stvoření a k vedoucí úloze Evy při zhřešení (1. Tim. 2,13.14).
Každá sestra, která dbá na tuto směrnici, nebude tedy tam, kde jsou přítomni muži, veřejně učit, protože by tím zřejmě přebírala na sebe vedení. Mohou být okolnosti a situace, kdy to u některé sestry, která se snaží horlivě a oddaně sloužit Pánu, působí zkoušky srdce ‒ zůstávat v hranicích tohoto omezení. Avšak naše služba se líbí Pánu jen potud, pokud se přitom ve všem poddáváme Jeho Slovu a Jeho vůli.
Sestra, která respektuje tento pořádek a chová se podle něj, se též nebude ve shromážděních Církve veřejně (tj. nahlas) modlit, protože tím by se dělala ústy přítomných bratrů a přebírala by v té věci na sebe vedení všech.
Vlastní okruh působnosti věřící ženy
Nechť si nikdo na základě všeho, co bylo řečeno, nemyslí, že by sestra měla pro srdce Pána menší cenu než bratr! „Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara“ (Jan 11, 5). A ať si nikdo nemyslí, že život a služba sestry má pro Pána menší význam, než život bratra, který má větší možnosti sloužit Mu na veřejnosti. Pán neoceňuje naši službu podle dosahu jejího zvuku, ani podle síly ozvěny, kterou nalézá mezi lidmi. Jde tu jen o místo, které má zaujímat věřící žena, patřící k Boží Církvi. Ale popišme ještě zcela krátce vlastní okruh jejího působení, který není tolik na veřejnosti, ale spíše v ústraní, doma. Potvrzuje to také mnoho příkladů z Písma.
V manželství, jako žena a matka. ‒ Většina sester našla ve vlastní rodině pracovní pole, které plně odpovídá jejímu charakteru a její bytosti. Bohabojné ženě se zde nabízejí možnosti k plnému rozvinutí jejích schopností a obdaření, které jsou v mnohém směru jiné než u muže. Jak je dobré, jestliže nezapomíná při množství a rozmanitosti svých domácích povinností na velké cíle svého úkolu, popsaného tak krásnými slovy v 31. kapitole Přísloví a které smíme uplatnit i na křesťanskou rodinu!
Je svému muži velkou pomocí, nejen co se týká vnějších záležitostí, nýbrž také v úkolu, k němuž ji Pán povolal. Jeho srdce „jí důvěřuje, neboť tu kořistí nebude nedostatku. Dobře činí jemu a ne zle, po všechny dny života svého“. Jestliže „patrný (nebo: známý) jest v branách manžel její, když sedá se staršími země“, je i toto třeba připsat jejímu přispění (11. 12. a 23. verš). Bratr ovšem nemá hledat nějaké čestné místo v tomto světě, nýbrž má se snažit sloužit Pánu v Jeho díle. Jakým však je mu povzbuzením, jestliže ho jeho manželka podpírá, doprovází ho modlitbou a je připravena přinášet oběti, aby tu službu mohl konat bez překážek!
Jak důležité je i vychovávání dětí „v kázni a v napomínání Páně“ (Ef. 6,4), což patří větším dílem k úkolu matky! I tu „ústa svá otvírá s moudrostí“, kterou čerpá z Božího slova a v obecenství s Pánem, „a laskavé učení (je) na jazyku jejím“ (Přísl. 31,26). Tak třeba Mojžíš, Samuel, Timoteus a mnozí další, kteří se stali Božímu lidu požehnáním, získávali již v útlém dětství poučováním od svých matek hluboká a trvalá naučení.
„Ruku svou otvírá chudému, a ruce své vztahuje k nuznému“ (Přísl. 31,20), je přívětivá k hostům (Řím. 12,13), a jestliže ‒ ona žena, popisovaná v 31. kap. Přísloví, má služebné ‒ bez zanedbávání těchto nejdůležitějších úkolů si ještě najde čas, tedy „pomýšlí (na) pole, a ujímá je“ (16. v.). Zájmy Pána jsou u ní v popředí a všechno ovoce její práce je pro Něho.
Služba nevdaných sester. ‒ Tím, co mají mít na zřeteli jako nejvyšší cíl ženy a matky, se nevdané mohou vyznačovat bez jakýchkoli překážek: „(Nevdaná) pečuje o to, co jest Páně“ (1. Kor. 7,34). Dívá-li se na svůj život z této stránky, jak bohatě se tento může rozvíjet!
Okruh působení nevdané se v podstatě podobá působení jejích vdaných sester. Bude se možná zabývat nedělní školou nebo dělat nějakou jinou službu při dětech. Bude navštěvovat nemocné a jejich rodiny nebo starat se o ně. Bude mít srdce pro celé dílo Páně a doprovázet Jeho služebníky svými přímluvnými prosbami. Bude-li o tomto velkém poli se zájmem „přemýšlet“, tedy je „získá“ (Přísl. 31,16). Pán jí dá v nejbližším okolí, anebo možná ukáže i někde daleko úkoly odpovídající jejímu místu v Církvi, které jí Bůh přidělil, a které nemůže plnit žádný bratr. Kéž by bylo mnoho takových oddaných a nezištných sester v díle Páně!
HF 1959/277‒288 (pokračování, dá-li Pán)
Kapitola 2,21 ‒ 24
„A když se naplnilo dní osm, aby obřezáno bylo to děťátko, i nazváno jest jméno jeho Ježíš, kterýmž (jménem) bylo nazváno od anděla, dříve než bylo počato v životě“ (21. v.), které znamená „Hospodin Spasitel“. V čas stanovený Bohem Ježíšovi rodiče Ho přinášejí do chrámu, aby při Něm vyplnili všechno, co požadoval zákon. Měl být představen Pánu, protože Hospodin měl zvláštní právo na všechny prvorozené z Izraele, neboť byli v Egyptě při hubení prvorozených ušetřeni (2. M. 13,2). Obřezání provedené osmého dne bylo obrazem smrti Krista, v níž bylo před Bohem odstraněno tělo. Všechno, co je spojené s člověkem v těle, je nečisté, a proto muselo být ve smrti Krista odstraněno.
Pán vstoupil na tento svět pod zákonem: „Když přišla plnost času, poslal Bůh Syna Svého, narozeného z ženy, narozeného pod zákonem“ (Gal. 4,4). Ačkoli On byl bez hříchu, čistý a neposkvrněný, byl podroben nařízením zákona týkajícím se očišťování Jeho matky a obřízky. „Neposkvrněné početí“ je vyvráceno skutečností, že Maria vyplňuje dny svého očištění a přináší oběť stanovenou zákonem. Vzhledem k tomu, že Duch Svatý měl před Sebou svaté člověčenství Pána Ježíše, mluví při tom nařízení o nečistotě matky a nikoli o nečistotě dítěte: „Nečistá bude …“ ‒ porodila Krista, Člověka čistého a neposkvrněného. Maria sama potřebovala oběť, v níž Bůh nalezl uspokojení požadavků Své svatosti. Nemohl být podán větší důkaz o zkaženosti padlého lidstva, než způsob, jakým On byl přijat: Byl na světě, a svět, který On stvořil, Ho nepoznal. A Izrael, který měl světlo v obdržených zaslíbeních, který měl zákon a smlouvy, Ho nepřijal. Dokonalost milosti a pravdy, v níž se Bůh zjevil ve Svém Synu, dala jasně vyniknout nepřátelství, které je tak zakořeněné v srdci člověka.
Osmý den nám připomíná, že Bůh si všímá nečistoty těla a že se postaral o jeho odstranění „skrze obřezání Kristovo“ (Kol. 2,11). Číslo osm symbolicky vyjadřuje myšlenku vzkříšení. Smrt Božího Syna učinila vzkříšení nutností, protože „nebylo možné, aby jí (tj. smrtí) byl držen“ (Skut. 2,24). Věřící je v Kristu osvobozen od svého hříšného stavu a od svých provinění a žije pak v Kristu život vzkříšení ‒ mimo smrt a soud. Osmý den nám mluví o uvedení vykoupeného do nového stvoření. Byl to den očištění uzdraveného malomocného (3. M. 14,10) i toho, kdo znečistil své nazarejství (4. M. 6,10).
Naplnění období očišťování matky kteréhokoli dítěte v Izraeli bylo vyjádřeno přinesením jednoletého beránka v celozápalnou oběť a holoubátka nebo hrdličky v oběť za hřích. Jestliže peněžní prostředky nestačily na opatření „beránka“, mohla přinést „dvě hrdličky nebo dvě holoubátka“ (24. v.). I v té oběti se zračí chudoba poměrů, v nichž stanul na tomto světě Pán slávy. Ukazuje nám to na Jeho dobrovolné ponížení a Jeho lásku k nám.
Všechno v nás, co působilo nutným Boží soud, bylo k Boží slávě odstraněno ve smrti Ježíše, takže hříšníci, kteří v Něho uvěří, mohou dostat požehnání podle ceny Jeho oběti. Věřící je v Něm navždy vysvobozen od hříchu a od smrti a Boží požehnání, jež na něm spočívá, je v souladu s tím, co je Bůh.
Proč musel být ten Svatý a Spravedlivý obřezán jako kterýkoli jiný Izraelita? Proč sám chtěl být později pokřtěn Janem Křtitelem v Jordánu? Vysvětluje nám to Jeho odpověď Janovi: „Nechej nyní; neboť tak sluší na nás, abychom plnili všelikou spravedlnost“ (Mat. 3,15). Vidíme tak Jeho sklánějící se milost, která Mu dala vstoupit dveřmi do ovčince ovcí a přidružit se k hříšníkům a k Janovi co služebníku, když mu řekl: „Sluší na nás“ (tj.: náleží nám). Protože v Izraeli bylo všechno ve špatném stavu, musel ukázat, že od Svého vstupu na tento svět a v celém Svém životě se ve Své neskonalé milosti zajímá o postavení padlého člověka a že se přidružuje k těm v Izraeli, kteří před Bohem uznávali svůj zlý stav. Když sestoupil mezi nás, chtěl nést naše mdloby, jsa nám ve všem podoben ‒ kromě hříchu.
ME 1944/212‒215
Otázka: Je už antikrist přítomen na světě, a pakliže ne, kdy ho máme čekat?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): Děkujte Bohu, že antikrist ještě nepřišel a že Boží děti vůbec nemají tohoto zplozence pekla čekat. Ten, kterého čekáme, je Kristus, který přijde a uvede Svou krví vykoupenou Církev domů do otcovského domu. Máme naprosto určité a jasné zaslíbení, že dokud se toto nestane, antikrist nemůže přijít. Přečtěte si pečlivě 2. Tes. 2,1‒10. Tam zjistíte, že právě Církev (ekklesia) a Duch Svatý, který v ní přebývá, jsou překážkou, která zadržuje příchod antikrista.
A. K. ‒ R. M.‒K.: 700 Fragen biblisch beantwortet, 1951,
Curych, č. 158, str. 86‒87
Otázka: Co znamená „den spasení“, „den Páně“ a „den Boží“?
Odpověď: Dnešní doba je „den spasení“ (2. Kor. 6,2). Je to doba milosti, v níž může být hříšný člověk smířen se spravedlivým a svatým Bohem. Jak se to stane? Člověk vyzná své hříchy před Bohem a uvěří v dokonalou účinnou moc oběti Krista, který za nás zemřel. Tento „den spasení“ rychle spěje ke konci. Potom Pán Ježíš rychle přijde z nebe a vezme k Sobě všechen Svůj lid. V onom okamžiku ti věřící, kteří do té doby zemřeli, budou vzkříšeni v nových oslavených tělech, a těla žijících věřících budou proměněna v oslavená. Všichni pak budou společně vtrženi vstříc Pánu do povětří.
Tím pak začne nový časový úsek ‒ „den Páně“ (1.Tes. 5,2). Bude se na zemi jednak vyznačovat vývinem zla, které bude přesahovat všechno, co zde dosud bylo. Jeho působící mocí bude satan, který pak bude svržen z nebe na zem. Na druhé straně dolehnou na tuto zem hrozné soudy. Ty však nakonec povedou k zřízení tisíciletého království. Země pak bude okoušet plných tisíc let, jako nikdy předtím, pokoj a blaho.
Na konci onoho „dne“ bude satan propuštěn ze svého vězení a pokusí se naposledy popudit lidi proti Bohu a strhnout je na svou stranu. Bůh však zmaří plány satana a potlačí ono poslední povstání. Potom započne „den Boží“ (2. Petr. 3,12), věčný den. Bude postaven velký bílý trůn, před nímž budou muset stanout nevěřící ze všech dob. Z úst Spasitele, o němž ale oni nechtěli nic vědět, budou muset vyslechnout hrozný rozsudek: věčné zahynutí od tváře Boží!
HuN 1986/286‒287
Otázka: Co je však „den Kristův“?
Odpověď (G. C. Willis): Co je ten „den“, o němž apoštol Pavel tak často mluví, ten „den Pána našeho Ježíše Krista“ nebo „den Kristův“ (1. Kor. 1,8 aj.; Fil. 2,16)? Ve 2. Ep. Petra 1,19 je jednoduše nazván: „den“: „až by se den rozednil“. V 1. Kor. 4,3 (jen v německém elberf. př.) čteme o „lidském dnu“. Mluvíme o „dnu Césara“ nebo o „dnu Napoleona“ a myslíme tím pak den, kdy César nebo Napoleon se ujali moci a prosazovali svou vůli. Tak je tomu i nyní: nyní je den člověka, dokud je člověku dovoleno jednat podle své vlastní vůle. Blíží se však doba, kdy Pán Ježíš Kristus bude mít Svůj „den“; totiž tehdy, až opět přijde a pobere k Sobě všechen Svůj lid. Pak jej bude mít navždy u Sebe, jak to čteme v 1. Tes. 4. To je začátek „dne Pána našeho Ježíše Krista“. Ale k tomu dni patří také naše zjevení před soudnou stolicí Krista, o čemž čteme v 2. Kor. 5,10 a na jiných místech.
„Den Páně“ je něco jiného než „den Kristův“. Je to den, kdy Kristus zaujme Své místo jako Soudce a kdy tento ubohý, bezbožný svět Jím bude souzen. Čteme o něm často jak ve Starém, tak v Novém zákoně. Bude to hrozná doba. „Neboť veliký bude den Hospodinův a hrozný náramně, i kdo jej bude moci snésti?“ (Joel 2,11b).
Ve Zjev. 1,10 čteme: „Byl jsem u vytržení ducha v Páně den.“ Toto se vztahuje na první den v týdnu. Použité řecké slovo se tu liší od řeckého výrazu, přeloženého „den Páně“. Znamená doslovně Pánu patřící den. Totéž řecké slovo máme v 1. Kor. 11,20: „večeře Páně“. To jsou jediná místa v Novém zákoně, kde se ono řecké slovo vyskytuje.
HuN 1973/60‒62
Otázka: V Žalmu 34 čteme (elbf. př.) v nadpise, že David proměnil obličej svůj před Abimelechem, zatímco z 1. Sam. 21,11 plyne, že to udělal před Achisem, králem Gát? Jak tomu máme rozumět?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): V Písmu svatém přirozeně neexistují žádné rozpory. „Abimelech“ byl titul neboli „označení hodnosti“ filistinských králů, právě tak jako „car“ byla hodnost ruského císaře, „farao“ hodnost egyptského krále (popřípadě „kandáces“ hodnost etiopské královny ‒ pozn. překladatele). Proto také Achis, filistinský král, byl zároveň (co do hodnosti) „abimelech“. Jak úžasně se Boží slovo doplňuje! ‒ (Gát bylo z pěti filistinských měst asi nejdůležitější. Bylo též domovským městem Goliáše.)
A. K. ‒ R. M.‒K.: 700 Fragen biblisch beantwortet, 1951,
Curych, č. 497, str. 225.
James Butler STONEY:
Kéž by Pán dal, aby každý z nás byl bdělejší a byl si vědom nebezpečí, že přijmeme Boží slovo jen rozumem, a tím je omezíme jen na pouhé schopnosti člověka. Při přijímání Božího slova jde předně o světlo, pak o zkoušky svědomí a za třetí o modlitbu ‒ jsme uvrženi na Boha; za čtvrté je to dílo Ducha Svatého, aby nás sám uváděl do Božího slova. Nikdo z nás nedospěje dále, než jaké je skutečné dílo Ducha Svatého v nás. Mnozí se domnívají, že protože jsou ve světle pravdy, nalézají se v Jeho síle. Nikoli! Můžete znát Bibli, mít mnoho světla ‒ ale nebude tu žádný růst, který by přesahoval dílo Ducha Svatého v nás.
Kéž by Pán dal, abychom nejen s Bohem začínali, nýbrž abychom i s Bohem zůstávali: je třeba s Ním začínat, pokračovat i končit. Je to něco nesmírně velkého, mít stále na mysli, že je to Bůh, s Nímž máme co činit.
HuN 1980/ č. 1, 2. strana obálky
Daniel byl rádcem krále, ale odmítl jíst maso z jeho stolu; Nehemiáš sloužil v paláci, ale netrpěl Moába nebo Amonitu v domě Hospodinově; Mardocheus bděl nad životem krále, ale neskláněl se před Amalechitským; Ezdráš a Zorobábel přijali přízeň perského krále, ale odmítli pomoc Samařských a netrpěli manželství s pohany (národy); zajatí Židé prosili za pokoj Babylona, ale nechtěli v cizí zemi zpívat písně sionské. Dovedeme i my odlišovat od sebe věci, které se skutečně liší?
ME 1992/333
André GIBERT:
Církev od Boha něco dostává
Shromažďuje-li se Církev jako taková k uvažování Božího slova, dostává se jí od Pána požehnání. On používá k jejímu vzdělávání bratry, kterým k tomu dal dary. Tito bratři pak nejsou „ústy Církve“, která by se jako taková obracela na Boha, protože o nich naopak platí: „Mluví-li kdo, mluv jako řeči (elbf. př.: výroky) Boží“ (1. Petr. 4,11). Mluvící závisí i zde na vedení Duchem Svatým. Taková činnost má své místo při shromážděních k zvěstování Slova podobně jako při shromážděních k poctě Bohu. Duch Svatý přitom používá Boží slovo, aby oživoval srdce, tříbil svědomí a uváděl přítomné do takového postavení srdce, v jakém On si přeje, aby byli. Nástrojem k tomu může být nějaký prorok, tj. bratr, který vykonává prorockou službu, nebo i učitel či pastýř, podle toho, čeho je třeba.
Zpravidla bývají tato působení Ducha Svatého dána pro tzv. „shromáždění k vzdělávání“, o němž mluví 14. kapitola 1. Ep. Korintským. Ale bude dobře, poukážeme-li na to, že podle poučení té kapitoly do takových shromáždění mohou být včleněny i prosby, chvalozpěvy a děkování, které spolu přispívají k vzdělávání, jak to bylo výše uvedeno o „darech milosti“ (viz str. 16 tohoto ročníku). Ostatně bylo by tu jistě určité nebezpečí, kdybychom chtěli jednotlivé druhy shromáždění nějak rozčleňovat podle určitého systému anebo je chtěli schematizovat. Mohlo by to vést k tomu, že bychom omezovali činnost Ducha Svatého.
Skutečností, žel, je, že při takových shromážděních místní Církve bývají věřící málo zaměřeni na Pána, aby všechno očekávali a přijímali od Něho. Toto bývá jak příčina, tak i výsledek velké duchovní slabosti.
Může dojít až k tomu, že taková shromáždění, kde se čeká jen na Pána, se vůbec přestanou konat: V některých místech se kromě lámání chleba žádná jiná shromáždění nekonají s výjimkou těch, při nichž mluví jen některý bratr, který se tu zastaví na cestě, anebo nějaký bratr zdaleka. Takoví věřící se sami okrádají o duchovní potravu, až nakonec skomírají na podvýživu. Co si máme myslet o takovém těle, které nepovažuje za nutné přijímat výživu?
Anebo takové shromáždění místní Církve může být nahrazeno něčím naprosto odlišným, totiž takovým shromážděním, v němž ten či onen bratr na sebe přebírá všechnu službu. Všechno se pak tedy očekává od jednoho člověka. Žel že se na mnohých místech konají takováto shromáždění, která původně měla pod vedením shůry sloužit ke skutečnému vzdělávání. Spíše bychom je mohli zařadit mezi shromáždění svolaná k nějakému zvláštnímu účelu, o nichž bylo pojednáno v minulé kapitole; konají se tedy ze zvyku a pravidelně jen takto. I taková sice někdy mohou být velice užitečná, ale místní Církev je zde v nebezpečí, že bude živena příliš jednostranně, i když samo poučení může být cenné. Vedle toho je tu příčina k obavám, že „shromáždění“ bude upadat stále více do nezúčastněnosti, a postupně, aniž si toho všimne, se bude stále více spoléhat na člověka než na Pána. Povede to k tomu, že se bude napomáhat vzniku jakéhosi „duchovenstva“. Církev jako taková nebude už pak životaschopným organismem, nýbrž bude odumírat. Výsledek činnosti způsobilých bratrů a závislých ve všem na vedení shůry by k něčemu takovému nikdy nevedl. Jejich služba naopak, protože by Duchu Svatému byla ponechána plná volnost k působení, by byla jen velice užitečná a nebylo by tu nebezpečí, že budou potlačovány další prostředky k vzdělávání, napomenutí a potěšení.
Ať už tedy jsou přítomny určité dary nebo nejsou, jsme-li shromážděni ve jménu Pána, stačí, když počítáme s Ním. On dává ‒ více, než můžeme prosit anebo rozumět ‒ vše, čeho je třeba k potěšení, k napomenutí a ke vzdělání. Ti bratři, jejichž dary jsou uznávány, je budou používat moudře; avšak to, že jejich dary jsou uznávány, je nezavazuje k povinnosti muset mluvit, nemají-li co dát. V takovém případě, kdyby to bylo třeba, by se projevily jiné dary. Pán podle Své moudrosti může právě v takové situaci vzbudit bratry, kteří budou moci konat službu prorokování (1. Kor. 14,1.3) a sloužit jasným a věcným způsobem Církvi. Dva či tři se budou moci cítit povoláni mluvit v jednom takovém shromáždění. A jakým požehnáním bývá, když více bratrů postupně vykládá různé stránky jednoho předmětu! Pět srozumitelných slov, podobně jako pět ječných chlebů při nasycení zástupů, může mít větší účinek než dlouhé přednášky. Jak mnoho darů zůstává nevyužito jednak kvůli nepatřičné falešné pokoře určitého bratra, jednak kvůli příliš velké činnosti jiných obdařených bratří!
Je určité zřejmé nebezpečí, že „svoboda Ducha Svatého“ je mylně chápána jako určitá příležitost pro tělo, aby se uplatnilo, jestliže si někdo myslí, že má právo mluvit. Někdy se to, žel, stává. (Tato věc už byla probírána dříve ‒ viz oddílek „svoboda a závislost“ na str. 101 tohoto ročníku. Jestliže někdo v tom, co mluví, se chce líbit sám sobě, je to bez jakéhokoli užitku pro posluchače. V takovém případě jeho mluvení ve shromáždění nemá mít místo. Každý se má sám zkoušet, zda to, co chce říci, obdržel skrze Ducha Svatého od Pána, anebo zda chce jen uplatnit své osobní myšlenky. Neboť „duchové proroků prorokům poddáni jsou“ (1. Kor. 14,32). Na druhé straně u Církve stále musí být schopnost duchovního citu a rozeznávání, čili jinak: ona musí být stále v bdělém stavu. Je-li v dobrém stavu, bude na to takový věřící, který nemluví k vzdělání, upozorněn a jestliže neuposlechne, bude mu ‒ k blahu shromážděné Církve ‒ uloženo, aby mlčel. Křesťanská svoboda také nesmí vést k tomu, že někdo si ponechává zdravou, oprávněnou kritiku pro sebe, zatímco by ji měl při vhodné příležitosti vyslovit, totiž jestliže něco neslouží k vzdělávání. Je tu ovšem třeba trpělivosti a je-li něco třeba říci, má to být předneseno s bratrskou láskou a mírností, když jsme již celou tu záležitost, jíž trpí celé stádce, vícekrát sdělili Pánu na modlitbě. On to může sám odstranit, aniž budeme nuceni nějak zakročovat. Všechno se musí dít k blahu celé Církve a k Božímu oslavení. Místo toho však, žel, bývá velice často v rodinách anebo v nevhodné společnosti (např. v přítomnosti dětí ‒ pozn. překlad.) nelaskavě a nemoudře kritizováno. To pak mívá smutné následky.
Dále je třeba zmínit se ještě krátce o tom, že při shromáždění k službě Bohu, jestliže dojde k určité přestávce ticha, si to nikdo nemá vykládat jako nečinnost. Duch Svatý chce působit i během takového ticha. Jestliže se však ono ticho prodlužuje a čas zřejmě zůstává nevyužitý a prázdný, bude přestávka působit na přítomné skličujícím dojmem, naše svědomí by se mělo probudit, a měli bychom volat ve svých nitrech k Pánu, aby nám dal Své Slovo.
Nejdůležitější věcí ze všeho je: cítit svatou přítomnost Pána. On je to, jenž shromažďuje. Na tom, zda se mluví či nemluví, tolik nezáleží, jen když srdce se cítí spojena s Ním. Pak se nebude vyskytovat ani unáhlenost, ani nemístné zdržování se, a jakékoli lidské zasahování, aby například bylo předem něco organizováno anebo aby byl nastolen určitý řád, bude chápáno jako něco zbytečného. Je velice pozoruhodné, že v poučení, které máme ve 14. kapitole 1. Ep. Korintským (protože v Korintu bylo mnoho různého nepořádku kvůli zneužívání darů milosti, neboť často nebyly používány k vzdělávání Církve, nýbrž k zadostučinění svých nositelů), není ani slovem zmínka o nějakém organizování, ani o nutnosti nějakého lidského „předsedy“. Všechno je ponecháno na vůli Duchu Svatému, a všichni musí zůstávat pod Jeho vedením a v závislosti na Něm. Korintští přišli z pohanství, které se v duchovní oblasti vyznačovalo výstřednostmi; kladli velkou váhu na zvlášť působivé dary. Ale Bůh pořádku a pokoje je napomíná těmito slovy: „Všechno slušně a podle řádu (= v pořádku) ať se děje“ (1. Kor. 14,40). Jevili se jako děti, takže Bůh jim i nám sděluje: „Bratři, nebuďte děti smyslem (elbf. př.: rozumem), ale zlostí buďte děti (elbf. př.: nemluvňata), smyslem (= rozumem) pak buďte dospělí“ (1. Kor. 14,20).
Zdalipak i my často nenakládáme se vzácnými prostředky, které jsou darovány Církvi, s „dětskou“ lehkomyslností?
Kéž by Bůh dal, když se shromažďujeme, abychom se s rozhodností víry pevně drželi obou velkých výsad, které tvoří základ shromáždění, jak si je přeje Bůh. Jsou jimi: 1) osobní přítomnost Pána Ježíše a 2) působení Ducha Svatého v Církvi! Všechny ostatní detaily v životě místní Církve, o nichž máme za to, že není třeba zmiňovat se o nich v těchto řádcích, se upraví samy sebou, budeme-li se řídit oběma uvedenými skutečnostmi.8
Wilhelm BUSCH:
Když jsem byl ještě malý chlapec, směl jsem jednou se svou sestrou a s rodiči jít k příbuzným do Š. na svatbu. Byla to první svatba, které jsem se zúčastnil, a všechno bylo tolik zajímavé. Do kostela se jelo kočárem a potom byla v hotelu velká hostina. Na jídelním lístku stálo na konci: „Zmrzlinové překvapení“. Seděli jsme se sestrou u nižšího stolu a měli jsme jen jedno přání: aby to „překvapení“ už přišlo. Ale ono přes nekonečné čekání stále nepřicházelo, protože jeden strýček měl dlouhatánský proslov. Ty dlouhé řeči se mně i sestře zdály strašně nudné. A přesto na jednu z nich nikdy nezapomenu. Povstal jiný strýček, který chtěl být tak trochu vtipný, a řekl: „Milí slavnostní hosté! Vypráví se, že v nebi jsou postaveny dvě židle určené pro ty manžele, kteří toho ani na vteřinu nelitovali, že byli oddáni.“ A pak pokračoval: „Ale ty židle jsou podnes neobsazené!“
V tom byl přerušen. Tatínek zavolal přes spoustu hostů na mou maminku, která seděla na druhém konci dlouhého stolu: „Maminko, ty židle dostaneme my!“ Byl jsem ještě malý a vůbec jsem nerozuměl hlubokému smyslu těch slov. Ale srdce mi zalil zvláštní pocit radosti, protože jsem zakoušel úžasně hřejivé teplo takového rodičovského domu. Je vaše manželství také takové? Bůh si je přece takové přeje!
Když jsem se oženil, měl jsem jednoho staršího přítele, který to v proslovu při svatební hostině na biblický verš: „Učiním jemu pomoc, jemu odpovídající“ (1. M. 2,18 ‒ elbf. př.) řekl naprosto jednoduše: „Ne nějakou panovnici, která by nad ním mávala pantoflem. Ani nějakou otrokyni, ujařmenou pod ním. Také aby nebyla vedle něho jako nějaká vedlejší věc. Ale pomocnici, která by stále byla při něm, s ním.“
Hluboce se mne dotklo, jak se tatínek při stříbrné svatbě zadíval na svou ženu a řekl: „Za těch pětadvacet let jsi mi byla každý den milejší!“ Musel jsem se zamyslet nad všemi manželstvími, kde za 25 let všechno ochladlo. To je hrozné! Ano, je mnoho manželů, kde by jeden druhému měl říci: „Víš, musíme začít znovu, jako to bylo na začátku!“ To je možné! Tuto možnost přece má každý z nich!
HuN 1986/287‒8 (z pův. knihy: „Ježíš ‒ náš osud“)
Autor z tohoto čísla:
(1814 ‒ 1897)
J. B. Stoney (JBS) se narodil 13. 5. 1814 v Portlandu v hrabství Tipperary (jižní Irsko). Jeho otec byl přísný puritán. Rodina žila na venkově a byla zámožná, takže všichni čtyři synové mohli mít soukromé učitele. Inteligentní a nadaný JBS nastoupil jako patnáctiletý studium v známé Trinity College v Dublinu, kde se specializoval na klasické jazyky a práva. Ačkoli byl již v této době upozorněn na Boží milost a nutnost obrácení, neměl sebevědomý a kratochvílemi mládí zaměstnaný mladík čas zabývat se hlouběji touto otázkou. Obíral se ve svých myšlenkách spíše svým budoucím povoláním a úspěšnou kariérou právníka.
R. 1831 vypukla v Dublinu cholera. Také JBS onemocněl. Jeho první myšlenkou nyní bylo: „Jak se mohu setkat se svatým Bohem?“ Jeho duševní muka byla horší než fyzická. Zazvonil na svého služebníka, aby zavolal lékaře a řekl: „Tomáši, bojím se, že musím umřít!“ Když byl zase v místnosti sám, padl na tvář a volal k Bohu, o Němž už jako chlapec slyšel, a který přijal i jednoho z největších hříšníků, protože po Jeho pravici je nyní oslavený Ten, který kdysi byl ukřižován. Když přišel lékař, byl JBS vyčerpán a skutečně se zdál být blízek smrti, ale řekl naprosto klidně: „Ježíš mne přijme. Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Po dlouhém blahodárném spánku se zotavil. Brzy nato mohl zase pokračovat ve studiu. Ale byl znovuzrozen ‒ pro nový svět, pro nové naděje a naprosto nový život. Rozhodl se vzdát se studia práva, aby od té chvíle mohl být svědkem o Boží milosti ztraceným hříšníkům.
Začal pak v Dublinu studovat teologii, kde v té době vyučovali skutečně dobří učitelé. Ve čtyřiadvaceti letech byl ordinován za duchovního. Jeho rodina tím byla velice roztrpčena. Jeden ze strýců už s ním nechtěl mít nic společného, protože, jak se domníval, JBS zahodil své nadání a nadějné vyhlídky za pouhý plat pastora.
V posledních čtyřech letech JBS horlivě studoval Písmo svaté. Poznal, že všechno viditelné pomíjí a že jenom neviditelné věci jsou věčné. Když četl dopisy apoštola Pavla, zjistil, že zmrtvýchvstalý a oslavený Pán sám dává Boží církvi dary k službě, takže věřící na základě Jeho pověření se stává evangelistou, pastýřem nebo učitelem (Efez. 4). Proto JBS už nečekal na přidělení nějaké fary, nýbrž vyšel jako evangelista mezi ohrady a ploty, aby ukazoval hříšníkům na velké spasení.
R. 1833 se JBS dostal do styku s bratry, kteří se v Dublinu už řadu let shromažďovali v jednom soukromém bytě na Fitzgerald Square 9, potom však od r. 1830 v dražebním sále jednoho výrobce nábytku v Aungier Street 11. V jednom zajímavém sdělení z 12. 7. 1871 o té době napsal:
„Poznal jsem bratry r. 1833. Měl jsem vroucí přání sloužit Pánu a myšlenku vzdát se právnické kariéry ve prospěch teologického vzdělání. Měl jsem za to, že toto bude jedině správné. Zpočátku jsem chodil do Aungier Street, kam mne s sebou bral nějaký p. Clarke, kolega ze studií, který tam byl stálým návštěvníkem, se silnou nevolí… Ale nakonec mne tamější učení začala velice zajímat. Vzpomínám si zvláště na výroky p. Darbyho o slovech Písma: „omilostněni v tom Milovaném“, a p. Belletta o 7. kapitole Ev. Marka, ale nepomýšlel jsem ještě připojit se k nim … Vytrvale jsem poslouchal JND, až jednou řekl o 7. kapitole Knihy Jozue: „Proč jsi padl na tvář svou?… Vstaň, posvěť lid…“ Zlo musí být nejdřív odloženo. Bůh s námi nemůže být, jestliže nejsme odděleni od zla. To mne zlomilo. Poprvé se mi ujasnilo, jak obrovský je to krok opustit státní církev ve prospěch maličké skupinky v Aungier Street. Stalo se to v červnu 1834. Poprosil jsem p. Darbyho, abych mohl chodit tak dlouho, dokud nenajdu něco lepšího, neboť jsem si nebyl úplně jistý, zda má pravdu, ale byl jsem už přesvědčen, že anglická státní církev si stojí špatně. V té době p. Stokes každou neděli předčítal pravidelně jistý oddíl z Písma svatého a v Plymouthu, kde jsem byl r. 1838, bývalo napřed stanoveno, kdo bude lámat chléb a provede oficiální úkony. V září jsem se zúčastnil shromáždění u lady Powerscourtové. Předsedal pan John Synge. Pan Synge prosil postupně každého, aby promluvil na určité téma. Pan Darby mluvil jako poslední, často celé hodiny, a dotýkal se všeho, co bylo řečeno předtím. Vedle něho seděl p. Wigram a byl tam kapitán Hall, p. G. Curzon, sir A. Campbell, p. Bellett, p. T. Maunsell, p. Mahon, p. E. Synge. Byli přítomni i církevníci a irvingiáni. Zvláště na mne zapůsobily modlitební hodiny v 7 hodin ráno. Každý se modlil, aby jim Bůh udělil světlo a i milost, aby mohli podle toho prakticky jednat. …“
Když JBS r. 1834 u těchto bratří trvale zakotvil, zůstal po celý život dobrým přítelem J. N. Darbyho, s nímž byl až do jeho smrti r. 1882 úzce spojen. V prvních desetiletích pracoval spíše tiše. Psal články do různých měsíčníků, mimo jiné také do časopisu „The Prospect“ (Výhled), který r. 1849‒1850 vydával William Kelly. Od r. 1867 sám vydával časopis „A Voice to the Faithful“ (Volání věrným).
JBS mnoho cestoval a téměř každého dne mluvil na nějakém jiném místě. Měl živý, působivý způsob řeči, ale pečlivě se vyhýbal i každému náznaku pouhého řečnictví. Byl přesvědčen, že ve svatých věcech je pravou a jedinou mocí Duch Svatý. Mnoho z jeho přednášek a spisů je obsaženo v třináctisvazkovém díle: „Ministry by J. B. Stoney“ (Služba J. B. Stoneye). Nejznámější je asi do němčiny přeložená kniha „Výchova v Boží škole“.
Na rozdíl od ostatních učitelů počáteční doby v minulém století JBS nezdůrazňoval tolik objektivní Boží pravdu, ale spíše osobní stránku pravdy, při níž mají velkou roli osobní zkušenosti a mnohdy dochází k nebezpečí spekulativních myšlenek. V tomto směru byl téměř až mystikem (mystika je zvláštní forma nábožnosti, při níž se člověk snaží oddaností a pohroužením se dosáhnout hlubšího, vroucnějšího obecenství s Bohem). Nevědomky se tím stal připravovatelem cesty k přijetí bludných učení F. E. Ravena, která tento začal hlásat v letech kolem r. 1890. To pak nutně vedlo k roztržce, při níž byla většina shromáždění v Anglii Ravenem stržena a také bratři JBS, C. H. Mackintosh a (na určitou dobu) dr. W. T. P. Wolston.
JBS odešel do věčného domova 1. 5. 1897, krátce před svými 83. narozeninami. Již od října 1895 byl vážnou nemocí poután na svůj byt. Až do konce se radoval v Bohu a zesnul tiše, hovoře o Něm. Rád citoval následující verše písně:
Ten poklad, jejž jsem našel v Jeho lásce,
mne učinil zde dole poutníkem.
(A. Remmers: Gedenket eurer Führer, Schwelm 1983,140‒145.)
Největší stromy na naší zeměkouli jsou asi v americkém Coloradu. Mnohé z nich tam leží vykořeněné. Jeden z nich, exemplář obrovských rozměrů, byl podrobně prozkoumán. Byl velkým stromem už v době mořeplavce Kolumba, čtrnáctkrát zasažen bleskem, celá staletí vzdoroval bouřím a nepohodám a vítězně odolával prudkým větrům v oné oblasti. Nic z toho mu neuškodilo. Proč tedy byl nakonec vyvrácen? Kdo porazil tohoto obra? Drobný hmyz! Nepatrní broučci, kteří rok co rok hlodali v jeho kořenech. A jednoho dne se onen obr skácel ‒ poražen malými, téměř neviditelnými nepřáteli! ‒ Zda se i dnes nestává, že někteří křesťané se naprosto nečekaně mravně a duchovně zhroutí? Vlastními příčinami jejich pádu nebývají velké zkoušky nebo mimořádné těžkosti, ale skrytý a stále trvající vliv zdánlivě bezvýznamných věcí: nepravdivosti, neodsouzená zla, zášť nebo úmysl nechtít odpustit, ctižádost, přizpůsobování se světu, bažení po pozemských věcech… ‒ Život křesťana se převážně skládá z malých věcí, v nichž máme být Pánu věrni ‒ k Jeho radosti a nám k požehnání. Proto: „Zlapejte nám lišky, lišky maličké, které škodu dělají na vinicích!“ (Pís. 2,15). ‒ „Bděte, stůjte (pevně) u víře, zmužile sobě počínejte, buďte silní!“ (1. Kor. 16,13)
HuN 1990/64
Jeden evangelista mluvil večer o Boží milosti a mimo jiné řekl, že ona stačí na všechny naše potřeby. Příští večer se přihlásil jeden z posluchačů a otázal se ho ‒ zřejmě v úmyslu přivést ho do rozpaků: „Máte dost milosti, abyste se mohl dívat do očí mučednické smrti?“ ‒ „Ne“, zněla krátká odpověď. ‒ „Ale neměl byste třeba rád milost, jíž je k tomu třeba?“ ‒ „Ne. Všechno, co právě potřebuji, je milost pro tři ohlášená večerní shromáždění. Ve všem, co je budoucí, důvěřuji Tomu, který řekl: „Dosti máš na mé milosti.“ ‒ To byla správná odpověď. My se často trápíme zbytečnými starostmi. Když čteme vyprávění o mučednících, kteří šli na smrt se zpěvem, klademe si otázku: Měl bych k tomu také odvahu? Setkáme-li se s lidmi, kteří musí těžce trpět a kteří skrze milost Páně trpělivě snášejí bolesti, snadno nás napadne myšlenka, že my bychom asi nikdy nedovedli být tak trpěliví. ‒ Jak zbytečné jsou takové starosti! Nepotřebujeme přece žádnou sílu k práci, kterou na nás nikdo nežádá, ani trpělivost pro zkoušku, která se nás netýká. Smíme se spoléhat na Toho, který nám dá v pravou chvíli sílu, trpělivost a vše potřebné. A jestliže On usoudí za dobré, abychom prošli nějakou zkouškou, opatří nás též vším, čeho nám bude třeba. Zůstávejme jen v Jeho blízkosti a důvěřujme Mu!
HuN 1990/256
Q