Jan 1,17
Jak krásný důvod Abram uvádí pro pokojné soužití s Lotem! Říká mu: „Nechť není nesnáze (elbf. př.: hádka; Hirsch‒Si-cher: spor) mezi mnou a tebou, a mezi pastýři mými a pastýři tvými, poněvadž muži bratří jsme!“ (1. M. 13,8)
My jsme, milí spolukřesťané, také bratři, a to navíc v mnohem hlubším smyslu než byl Abram a Lot. Jsme vykoupeni drahou krví Ježíše. A skrze víru v Něho a v Jeho dílo jsme obdrželi Ducha Svatého, Ducha lásky, který nás úzce a věčně spojuje navzájem. Neměla by tato úžasná skutečnost působit, abychom byli mezi sebou v pokoji? Již pomyšlení na tuto pravdu by nám jistě mělo zabránit, aby v nás vyvstávaly nelaskavé pocity jednoho proti druhému.
Bude to pro nás snadné, budeme-li mít pokornou mysl Krista, „který, jsa způsobem Bůh,… sebe sama zmařil, způsob služebníka přijal“ (Fil. 2,5.6 ‒ elbf. př.). Jestliže každý bratr a každá sestra nebude chtít být ničím víc a skutečně zaujme nejnižší místo, ‒ jestliže každý nebude hledět jen ke svým věcem, nýbrž půjde mu také o blaho a vzdělávání druhého, přestane jakýkoli svár.
Avšak vzorem k tomu je nám jen Jeden: náš drahý Pán. Kdykoli se na Něho díváme, je naše srdce naplňováno obdivem a velebením! Všechno je na Něm líbezné! A On nám říká: „Vezměte jho mé na se(be), a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým“ (Mat. 11,29).
HF 1959/181
Epištola apoštola Pavla Filipským nám ukazuje praktický život nebeského člověka procházejícího tímto světem. Učí nás, jaké má být smýšlení a chování toho, který, třebaže co se týče těla, je ještě na zemi, duchem však je v nebi.
Epištola vidí křesťana jako poutníka na poušti a jeho spasení či blaženost jako něco, čeho bude dosaženo na konci cesty. O „hříchu“ není v této Epištole vůbec zmínka. Je nám tím naznačeno, že věřící, kterého Bůh zachránil od hříchu a jeho následků, by už s hříchem neměl mít co činit. Není tam ani zmínka o „těle“, až na varování, abychom mu nevěřili.
A tak věřící je zde před námi svým praktickým životem a charakterem jako nebeský člověk, který ví, že je spojen s Kristem ve slávě a má tuto slávu před očima jako jasný a naprosto jistý cíl. Proto se odděluje nejen od všeho, co by mu tento svět, který zavrhl Pána, mohl nabídnout, nýbrž běží také nezadržitelně vpřed, nikdy neztráceje ze zřetele odměnu svého povolání. Světlo, které svítí dolů ze slávy, osvětluje jeho cestu, která je sice plná sebezapření, avšak zpříjemňovaná spoluúčastí a pomocí Pána. Je to cesta lidí, kteří mohou vpravdě říci: „My jsme obřízka, kteří duchem sloužíme Bohu, a chlubíme se Kristem Ježíšem, a nespoléháme na tělo“ (kap. 3,3 ‒ elbf. př.). Je to cesta těch, o nichž může být řečeno: „Naše občanství je v nebesích, odkud i Pána Ježíše Krista očekáváme jako Spasitele“ (kap. 3,20 ‒ elbf. př.). Slovem je to cesta všech, kteří v praktickém životě na zemi vírou uskutečňují, že jsou spojeni s oslaveným Kristem, který sedí po Boží pravici.
Takovým věřícím je Kristus v této Epištole představen čtverým způsobem:
Tímto rozdělením jsme upozorněni na čtyři důležité znaky věrného Kristova následovníka na jeho cestě na zemi.
Především se dovídáme, že věrný věřící si opravdu, ba s rozhodností srdce přeje, aby „Kristus byl vyvýšen na těle mém, buď skrze život, buď skrze smrt“ (kap. 1,20 ‒ elbf. př.).
Co by také mohlo být krásnější, než aby člověk ‒ tentýž nástroj, skrze který satan uvedl pohanu na Boží jméno, a na stvoření hoře a bídu ‒ se nyní stal nástrojem pro Krista! Je-li tedy přání, aby „Kristus byl vyvýšen na těle mém“, ve mně živé, vládne v mém životě zásada: „Mně zajisté živu býti je Kristus, a umříti zisk“ (kap. 1,21), a mé chození v evangeliu je pak hodné Toho (kap. 1,27), k němuž vzhlížím a který zde na zemi je ve mně. Je-li Kristus skrze nás zjevován ve Své slávě a kráse, bude naše procházení těžkostmi svědčit o našem spojení s nebeským Kristem.
Jako druhý světlý bod na cestě věrného věřícího září smýšlení, které také bylo v Kristu Ježíši: pokora, milost a obětavost (2. kap.). Ostatně v té Epištole se toto nalézá také u Pavla, Timotea a Epafrodita.
Takové smýšlení se může projevovat jen tehdy, považujeme-li se skutečně za zemřelé hříchu a tělu, a učíme-li se od Krista. Kristus a Duch Svatý musí nastoupit na místo vlastního já a těla, chceme-li skutečně odpovídat vzoru, který nám je představen v Kristu, který sebe samého ponížil a byl poslušný až do smrti na kříži. Teprve když sami v sobě nejsme nic, může se nám Kristus stát vším.
Třetím důležitým znakem na cestě věřících je jejich zřetelné oddělení od věcí tohoto i náboženského světa a spění „k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“. Jejich „měšťanství je v nebesích, odkud i Pána Ježíše Krista očekáváme jako Spasitele“ (kap. 3,20 ‒ elbf. př.). Všechno, co apoštolovi bylo na zemi cenné, on kvůli Kristu a Jeho poznání považoval za ztrátu a smetí. Měl už jen jedno: získat Krista a být nalezen v Něm.
Také my máme vysokou výsadu vydávat svědectví o tom, že jsme v nejvyšším smyslu slova občany toho města, „jež má základy, jehož stavitel a tvůrce je Bůh“ (Žid. 11,10). Ale jenom podle toho, jak jsme si vědomi toho měšťanství, budeme se chovat na zemi jako cizinci a poutníci. Nikdo se sám od sebe nemůže udělat cizincem na této zemi. Tento charakter se na nás zračí jen tehdy, působí-li v nás Kristův duch a Kristova mysl a my považujeme za svůj pravý domov to místo, kde on je. Vyvýšení Krista ve slávě vtiskuje nám, kteří jsme Jeho lidem a chceme Ho následovat, nebeský charakter a Jeho zavržení ze strany světa nám vykazuje místo oddělené od světa.
Také čtvrtý znak pravého věřícího zaslouží zvláštní povšimnutí. Spočívá v tom, že má v Kristu sílu, která ho činí nezávislým na něčem jiném a dává mu odpočívat v samém Bohu (4. kap.).
Je-li Kristus předmětem našeho srdce a ovládá-li vše, jestliže se v Něm stále radujeme, může Duch Svatý, skrze Nějž jsme s Ním spojeni, sytit Jím naši duši. Účinek toho se bude ukazovat v odpočinutí a v síle, s níž se věřící může povznášet nade vše, co mu působí jeho cestu obtížnou a bolestnou. Krásný příklad máme v samém Pavlovi. Kristus se mu stal vším. Být Mu připodobněn v životě i v smrti, být nalézán v Něm, oslaveném, ano, vidět Ho ve slávě, bylo nadějí a cílem tohoto věrného učedníka. On přirozeně ještě nedosáhl cíle; sám o sobě se nepovažoval za člověka, který by ho už dosáhl. Ale hledě na vytčený cíl, běžel vpřed, k Pánu. A v Pánu, který ho posiloval, mohl všechno (kap. 4,13). Naučil se být sytý i hladovět, mít hojnost i trpět nedostatek, a mohl se přitom šťasten ubírat dál svou cestou, i když s ním nešel nikdo. Jsa ze všech stran obklíčen slabostí a úpadkem, neměl o nic starost, nýbrž ve všem skrze modlitbu a pokornou prosbu s děkováním oznamoval své záležitosti Bohu. V souženích se dovedl radovat v Pánu, v těžkých situacích Mu důvěřoval. Mohl také bezstarostně pomíjet věci na tomto světě, protože měl věčný podíl v Kristu. Dovedl být snížen, avšak nebyl sklíčený, dovedl mít hojnost, a přitom se nepovyšovat. Nic ho nemohlo zdeptat, nic ho nemohlo v jeho běhu zadržet. Kristus mu byl radostí a sílou. Naučil se být spokojen se vším.
Jeho srdce odpočívalo v Bohu a pokoj Boží, který přesahuje všeliký rozum, ostříhal jeho srdce a jeho mysl v Kristu Ježíši. Na obtížné cestě tímto světem zakoušel na sobě Boží sílu a jí působenou blaženost v takové plnosti, že péče o Filipské se tolik dotýkala jeho srdce, že mohl ke konci dopisu říci: „Bůh můj naplní všelikou potřebu vaši podle bohatství svého slavného (elbf. př.: svého v slávě) v Kristu Ježíši“ (kap. 4,19).
Tak mohl mluvit Pavel, věrný apoštol, a potom ‒ všimněme si toho! ‒ věřícím ve Filipi říci: „Spolunásledovníci moji buďte, (milovaní) bratři, a šetřte těch, kteří tak chodí, jak máte příklad na nás“ (kap. 3,17).
BHCh 1916/234‒239; HuN 1970/262‒265
Apoštol Pavel se v této Epištole obrací na Filipské jako obyčejný služebník, jako milující bratr, jako jsoucí s nimi zajedno a jako spoluúčastník jejich radosti. Neslyšíme zde hlas přikazujícího a napomínajícího apoštola. Pavel tu spíše dává volný průchod své lásce k těmto svatým, protože s ním měli plné obecenství v evangeliu.
Apoštol už byl dlouhé dva roky ve vězení v Římě. Bůh ho povolal, aby ostříhal pravdu. Všechno, lidsky řečeno, spočívalo na jeho ramenou. Možná že si mnozí mysleli: „Je to smutné, když takový člověk, jako Pavel, má překážky ve své činnosti a je ve vězení!“ Možná že zpočátku vyvstávaly podobné myšlenky i v srdci apoštola. Pavel se však za dva roky naučil něčemu mnohem většímu, než čemu by se asi naučil v jiných situacích. Okoušel, jaké prostředky pomoci jsou v Bohu ‒ pro něho osobně, i pro Církev. Sám nalézal v Bohu pro sebe zdroj radosti, který ho povznášel nad všechny okolnosti a způsobil, že milovaným Filipským, a tím i nám, mohl vyjádřit všechnu lásku, která naplňovala jeho srdce, a to přesto že byl od věřících odloučen a přes obtíže a jednotvárnost svého vězeňského života. Apoštol se mohl při tom všem radovat. Kdykoli se rozpomínal na svaté a modlil se za ně, vždy to bylo s radostí, protože spoléhal na to, co Bůh mohl a chtěl pro ně učinit, třebaže on ještě musel dále být ve vězení. Když se dověděl, že někteří ze závisti a navzdory kážou evangelium, aby mu k jeho poutům přidali další soužení, tak se stejně radoval, protože přesto vše byl „zvěstován Kristus“ (kap. 1,13‒18). Jestliže mu mělo být dopřáno shledat se ještě jednou s tolik milovanými Filipskými, věděl, že to bude k utvrzení a k radosti ve víře. Pokud by však Pán usoudil jinak, takže Pavel by byl „jako mokrá oběť kropen na oběť a službu jejich víry“, říká: „raduji se, a spolu raduji se se všechněmi vámi“ (kap. 2,17 ‒ elbf. př.). Zdroj radosti apoštola byl v poznání výbornosti Krista Ježíše, jeho Pána. Poznal Boží spravedlnost a jeho víra si tuto dokonalou spravedlnost přivlastnila. Proto se rozloučil se vším, čím se mohl chlubit podle těla, a považoval všechny ty věci za škodu a smetí. Nyní mu byl vším Kristus. Bůh mu představil Krista jako předmět lásky, přání a všeho úsilí. Následovat Ho bylo apoštolovou nejvřelejší touhou. Bůh pro něj udělal všechno a Pavel se mohl ve všem o Něho opřít. To ho zbavovalo jakéhokoli naříkání nad sebou a nad Církví. Stál pevně v Pánu a mohl věřícím napsat: „Spolunásledovníci moji buďte!“ (kap. 3,17). Kdo z nás by se odvážil tak mluvit? Kdo by se opovážil ukazovat na sebe jako příklad? My ztrácíme často ze zřetele Krista, který jediný má být před našimi zraky a má naplňovat naše srdce, a oddáváme se myšlenkám a dojmům, které na nás mají škodlivý vliv. Patří-li city tvého srdce světu, tedy jsi ze světa. Přitahuje-li tě tvé srdce ke Kristu, patříš Kristu. Proto Pavel může říci: „Stůjte (pevně) v Pánu, milí!“ (kap. 4,1) A zatímco radost z postavení, do nějž ho povolal Bůh, přemáhá jeho srdce, volá: „Radujte se v Pánu vždycky! Opět pravím: Radujte se! Mírnost vaše známa buď všechněm lidem; Pán (je) blízko“ (kap. 4,4.5). A toto spojuje s mocí života v Kristu. Zatímco očekával příchod Pána, mohl být všem vším. V témž smýšlení jako Ježíš, který „věda“, chystal se umýt nohy učedníků, mohl se Pavel přenášet nad všechny okolnosti (ať tím bylo strádání nebo hojnost); všechno mohl skrze Krista, který mu dával sílu.
Proto také napomíná milované Filipské, aby se nestarali, nýbrž aby plně a ve všem důvěřovali Bohu; neboť jen to bude chránit pokoj v jejich srdcích. Měli okoušet nejen pokoj duše s Bohem, nýbrž více ještě ten pokoj, který věčně přebývá v samém Bohu, aby tak jejich srdce, oproštěná od jakékoli starosti a od jakéhokoli zármutku, které by přispívaly jen k neklidu a zmatku, mohla nerušeně přemýšlet o všem, co je „pravé, co je důstojné, co je spravedlivé, co je čisté, co je milé, co je libě znějící, je-li jaká ctnost, a je-li která chvála“ (kap. 4,8 ‒ elbf. př.). A tak „Bůh pokoje“ chtěl být s nimi.
Zde se nehovoří o tom, že budou okoušet pokoj od trápení, působených zneklidněným svědomím. Apoštol jde dokonce dál, než k pokoji, který je v Bohu, neboť říká: „Bůh pokoje bude s vámi“ (kap. 4,9). Jaká to nevýslovná výsada! Kéž bychom to všichni bohatě okoušeli! Bůh pokoje chce být s námi i na všech našich cestách.
BHCh 1876/106‒108
„Prvního pak dne po sobotě (elbf.: prvního dne v týdnu) Maria Magdalena šla ráno k hrobu, když ještě tma bylo.“ (Jan 20,1)
„Když pak byl večer onoho dne, který jest první po sobotě (elbf.: který jest první v týdnu), … přišel Ježíš, a stál uprostřed (shromážděných učedníků).“ (Jan 20,19)
„Proto je-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všechno učiněno jest.“ (2. Kor. 5,17)
Neděle je v Božím pořádku prvním dnem v týdnu. Již tento výraz stačí k zdůraznění rozdílu mezi starým a novým stvořením, mezi starou smlouvou a domácností milosti, mezi viditelným světem a věčnou sférou, mezi pozemským a pro věčnost získaným lidem; staví proti sobě Starý a Nový zákon.
Tento den je naší jedinou slavností (viz Kol. 2,16.17), a jeho zachovávání má stále pokračovat ode dne, kdy Pán Ježíš vstal z hrobu. Je to slavný den, který se vyznačuje mocí vzkříšení.
„Pán byl skutečně vzkříšen!“ (Luk. 24,34 ‒ elbf. př.) Padla poslední bašta smrti; satan je poražen; byl poražen svými vlastními zbraněmi. Pán Ježíš, prvotina zesnulých, zahajuje řadu těch, kteří ‒ každý ve svém pořadí ‒ budou oživeni (1. Kor. 15,20‒23). Hřích už nemá žádnou moc a smrt ‒ jeho hrozná odplata, ztratila svůj osten. Provinilý člověk nalézá od té doby dokonané smíření, zajištěné odpuštění a otevřený přístup k Bohu na základě ceny Kristovy krve.
A Bůh, který byl dokonale uspokojen ve všem, co požadovala Jeho láska, Bůh, před Nímž dokonalá zápalná oběť stoupala jako jedinečná líbezná vůně, vtiskuje Svou pečeť na dokonané dílo, oslavuje Toho, který Jej oslavil, a osvědčuje ‒ tím, že Ho ukazuje vzkříšeného ‒ že svět má Vykupitele.
Staré pominulo; zkažené, poskvrněné a odsouzené stvoření uvolňuje místo naprosto novému stavu věcí. Přichází milost a dává to, čeho člověk nemohl dosáhnout skrze zákon.
Proto se jeví 20. kapitola Evangelia Jana, plná toho prvního dne v týdnu, svěží a čistá jako „ráno bez oblaků“ (srov. 2. Sam. 23,4).
Svět se dívá na neděli jen jako na určitý den, kdy může odpočívat od práce; ale jak daleko je vzdálen charakter neděle od charakteru soboty! Sobota (židovský sabbath) přicházela po práci a označovala její skončení. Naznačuje, že Bůh nalezl ve stvoření Své plné uspokojení a že po dokonaném díle odpočinul.
Právě tak měla odpočívat každého sedmého roku země, a dokonce i zvířata měla mít podíl na odpočinutí svého Pána. Takový byl pořádek věcí, jak si ho Bůh od počátku přál (viz 2. M. 20,8‒11; 3. M. 25,2‒7).
První den v týdnu všechno obrací. Pán ležel celou sobotu v hrobě a vítězně ho opouští v neděli ‒ podle staré smlouvy v první pracovní den (Luk. 23,55 ‒ 24,6); staví se tak do protikladu jak k zákonu, tak i k pořádku přírody. Od té doby Jeho lid zachovává památku tohoto dne a nikoli už dne odpočinutí.
Tato změna staré situace nás nemusí udivovat, protože smrti a vzkříšení bylo kvůli zchátralosti člověka nutně třeba. Boží dílo bylo znečištěné hříchem, muselo být dokonáno nové dílo, dílo vykoupení. Den Páně je pro nás prvním dnem působení, je to den, kdy přicházíme, abychom čerpali sílu ze samého zdroje, z rozpomínání se na dokonalé dílo, které Kristus dokonal.
Jistěže máme přinášet své ovoce ve shromáždění důstojném Pána, vždy ale v duchu pokory. Jestliže naše neděle nejsou radostnější a bohatší na ovoce, tedy proto, že ‒ aniž si to přejeme ‒ z nich děláme konce týdnů, namísto abychom v nich viděli první dny, a protože se více zaměstnáváme tou částí křesťanského života, která uplynula, než tou, která leží před námi.
HuN 1984/43‒46 (orig.: franc.)
Bruno VOGEL:
(2. M. 4,24‒26)
To, jak Bůh jednal s Mojžíšem, se může na první pohled zdát skutečně nepochopitelné, a to tím více, že Mojžíš se chystá vysvobodit na Boží příkaz izraelský národ z faraonova otroctví.
Písmo nám podrobně sděluje, jak bylo Mojžíšovi zatěžko poddat se Boží vůli. Víckrát se vzepřel jít k faraonovi a říct mu ve jménu Hospodina: „Propusť lid můj!“ Vždy znovu se pokoušel Bohu dokazovat, že není tím mužem, který přichází v úvahu jako zachránce Izraele. „Kdo jsem já,“ zněla jeho první námitka, „abych šel k faraonovi, a abych vyvedl syny izraelské z Egypta?“ (kap. 3,11). „Aj, neuvěří mi, aniž uposlechnou hlasu mého“, namítal po druhé (kap. 4,1). Slova, jimiž ho tenkrát ‒ od té doby zatím uplynulo 40 let ‒ odmítli (přečti si kap. 2,14), stále ještě Mojžíšovi zněla v uších, takže neměl odvahu představit se podruhé lidu jako zachránce. A když mu pak Bůh dal do ruky znamení na důkaz, že On ho posílá, odvolává se na svou nedostatečnou výřečnost: „Ach, Pane, nejsem muž výřečný, ani od včerejška, ani od předvčerejška, ani od chvíle, co mluvíš k služebníku svému; jsem těžkopádných úst a těžkopádného jazyka“ (kap. 4,10 ‒ elbf. př.). Když se Bůh nakonec vypořádává i s touto námitkou, odvažuje se Mojžíš dokonce celkově úplně odřeknout: „Ach, Pane, pošli přece (někoho), koho chceš poslat!“ (13. v. ‒ elbf. př.). Teprve když proti němu vzplanul Hospodinův hněv, prohlašuje, že je připraven vyplnit Hospodinův příkaz.
Konečně se Mojžíš poddává jasnému Božímu příkazu a vydává se na cestu do Egypta. A hle, „stalo se, když byl Mojžíš na cestě v hospodě, že se obořil na něj Hospodin a hledal ho usmrtiti“ (24. verš)! Jak si to máme vysvětlit?
Nuže další verše dokazují, že Mojžíš zanedbal ve svém domě něco vážného. Chtěl ‒ možná ze slabosti kvůli Zefoře ‒ ušetřit svého syna, a tak ho neobřezal. Ale než mohl Bůh soudit Egyptské pro jejich hříchy, musel nejprve odstranit hřích z rodiny zachránce. Bůh má „příliš čisté oči, než aby hleděl na zlé věci“! (Abak. 1,13 ‒ elbf. př.) Soudí hřích, kdekoli ho najde, a nejprve u těch, kteří Mu jsou nejbližší. Později, po soudu provedeném na obou synech Arona, musí sám Mojžíš říci svému bratru: „V těch, kteří přistupují ke mně, posvěcen budu“ (3. M. 10,3). A že se tato vážná zásada vine celým Písmem Starého i Nového zákona, jasně dokazují slova apoštola Petra v jeho 1. Epištole: „Jest (elbf. př.: přišel) čas, aby se začal soud od domu Božího“ (kap. 4,17). Z tohoto všeobecně platného pravidla nečiní výjimku ani Mojžíš, protože Bůh nepřihlíží k osobě. „Obořil se na něj Hospodin a hledal ho usmrtiti.“ Co teď? Bude ještě možná záchrana?
Smrt se všemi svými hrůzami zřejmě dolehla na Mojžíše takovým způsobem, že sám v té chvíli nebyl schopen napravit, co zanedbal. Nyní však vystupuje Zefora, která, jak už bylo výše řečeno, mu zatím v jeho domě asi byla v duchovních věcech spíše překážkou než pomocí. Bůh ji postavil před vážnou volbu. V její ruce bylo, zda soud, který už hrozil její rodině, bude odvrácen, když napraví, co bylo zanedbáno, anebo nechá dál bez povšimnutí Boží příkaz daný Abrahamovi a jeho semeni (1. M. 17,10). Zefora zvolila první možnost. Byla to bolestná cesta jak pro ni, tak pro jejího syna. Ale ona uposlechla (25. v.) Bůh pak vzdálil z jejího domu meč soudu. „I nechal ho“ (26. v.).
V obřízce byl vysloven rozsudek smrti nad tělem.
Ve službách Bohu není žádná možnost uplatnění pro tělo. Bůh v boji se satanem, tím velkým protivníkem, a s jeho mocnými šiky nikdy nepoužívá ani neuznává tělo. Co je nám v obřízce ukázáno obrazně, věřící dnes skutečně má v Kristu. Tak apoštol píše Koloským: „V němž (= v Kristu) i obřezáni jste obřezáním ne rukou učiněným, svléknuvše tělo hříchů skrze (elbf. př.: tělo těla v) obřezání Kristovo“ (kap. 2,11). Na tomto obřezání se podílejí všichni, kteří opravdu uvěřili v Krista. Blíží se chvíle, kdy Bůh uvede soud na všeliké tělo. Ale na věřícím už soud provedl, a to na kříži, na zástupci věřícího, Ježíši Kristu. Na základě této velké skutečnosti apoštol může napsat: „A tak my od toho času žádného neznáme podle těla … Proto je-li kdo v Kristu, nové stvoření jest. Staré věci pominuly, aj, nové všechno učiněno jest“ (2. Kor. 5,16.17).
Má-li být služba některého věřícího požehnaná, má-li bližním na místě Božím mluvit o smrti a soudu, o životě a spasení, tedy musel něco z těch věcí sám napřed poznat; a v jeho životě také musí být vidět jejich uskutečňování. Totéž platí o každém věřícím, ať je to muž či žena, mladík nebo dívka. Pro všechny platí slova: „Tak i vy za to mějte, že jste mrtvi zajisté hříchu, ale živi Bohu, v Kristu Ježíši“ (Řím. 6,11).
A jestliže Bůh dnes, jako kdysi Mojžíšovi v noclehárně, tomu či onomu ze Svého lidu přikáže zastavit se, aby ho upozornil na něco, co je u něho osobně anebo v jeho domě a musí to být odsouzeno a odstraněno, chtějme pak i v tom rozeznávat úmysly Jeho lásky! Má na mysli jen náš užitek, chce, „abychom došli účasti svatosti jeho“ (Žid. 12,10).
Ještě krátce něco k závěru události, o níž uvažujeme. Když Zefora obřezala svého syna, říká svému muži: „Zajisté ženich krve jsi mi“! (25. v. ‒ elbf. př.). Je to důležité zvolání. Zda nám neukazuje na to, že tento čin jaksi znamená nový začátek ve spojení Mojžíše se Zeforou? Když předtím Hospodin vztáhl Svou ruku na Mojžíše, aby ho soudem odstranil, Zefora ho nyní opět dostává od Boha zpět, ale na základě naprosto nových vztahů, na základě smrti a krve. „Ona pak nazvala ho tehdy ženichem krve pro (= kvůli) obřezání“ (26. v.).
Máme zde před sebou zvláštní tajemství: nové spojení mezi Zeforou a Mojžíšem, smíme-li to tak nazvat, které bylo založeno na smrti a krvi, nám ukazuje vážným ale i vzácným způsobem na naše spojení s naším nebeským Ženichem, které existuje již dnes, a bude věčně trvat s Kristem, oslavenou Hlavou Jeho těla. Základem tohoto drahého a věčného spojení není (a nemůže být) nic jiného, než smrt a krev samého Božího Syna. Stoje na tomto základě, Petr mohl napsat ubohým pronásledovaným věřícím v oněch dnech: Víte, „že ne porušitelnými věcmi, stříbrem neb zlatem, vykoupeni jste z marného svého obcování toho, od otců vydaného, ale drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista“ (1. Petr. 1,18.19). A stojíce na stejném základě, plesají dnes vykoupení: „Tomu, který miluje nás a umyl nás od hříchů našich krví svou, a učinil nás královstvím, kněžími Bohu a Otci svému: jemu buď sláva a moc na věky věků! Amen“ (Zjev. 1,5.6).
(z bratrovy pozůstalosti)
HuN 1984/74‒78
Josef KAŠPAR:
(Ze vzpomínek: 2)
První světová válka (1914‒18) napomohla k tomu, že jsme se museli z Německa, kde nám bylo tak dobře, vrátit domů a hledat si zaměstnání. Po skončení války jsem se vrátil ještě jako voják, ale protože vojenský život nebyl můj živel, našel jsem si místo v továrně na hnací řemeny v Jaroměři. Ale dlouho jsem nepracoval a musel jsem znovu nastoupit k svému vojenskému útvaru do Trutnova, potom do Prahy a nakonec do vojenských dílen do Josefova, kde již započala moje práce pro Pána.
Zvláštním Božím řízením se nás tam sešlo osm věřících vojáků (krátce tam byl i br. Josef Müller ‒ mimo nás dvou pak to byl br. Josef Dytrt od „o. b.“, br. Zelinka ze Svobodné církve reformované (dnes Církev bratrská), br. Ostrica ze Slovenska, ještě jiní Slováci a jeden zedník od Jičína, který mezi námi uvěřil. V našich srdcích byla rozlita láska a Duch Svatý nás pojil, takže jsme toužili po obecenství. V létě jsme se scházeli na promenádě pod stromy a četli si z Bible a modlili se. To bylo naše první shromažďování.
Brzo jsme se dověděli o rodině Hyskově, a to od br. Zelinky, který byl s Josefem Hyskem na frontě. Poznal v něm zvláštního člověka, ale nikdy mu nevydal svědectví. Byl jsem ostatními vybídnut, abych ho navštívil a vydal mu svědectví. (Byl tehdy pekařem s najatou pekárnou.) Rád jsem uposlechl. Byl jsem vlídně přijat a skutečně jsem v něm poznal člověka, který má nejen touhu dovědět se víc, ale i zájem o Boží věci. Jako křesťan byl jen katolík. Když jsem mu pověděl, že je nás více, chtěl nás všechny poznat a pozval nás, abychom své pobožnosti začali konat v jeho bytě. Duch Svatý o něm začal pracovat a on, ačkoli ještě nebyl věřící, zval i své mnohé známé, aby si přišli poslechnout. Později uvěřila i jeho manželka, která zprvu nebyla našimi návštěvami nadšena. Brzo se připojovali ještě jiní, takže započala radostná a nadějná práce.
Po propuštění z vojenské služby jsem se vrátil ke své práci v továrně v Jaroměři a našel jsem si byt v Josefově, kde v domě bydlil i br. J. Hysek, takže jsme mohli být stále spolu a shromáždění jsme měli dále. Tato práce a probuzení v Josefově však nezůstaly utajeny. Informace o tom se šířila daleko, především prostřednictvím těch, kteří toho byli svědky.
Dověděl se o nás nejen br. Karel Lopata a br. Antonín Kletečka, s nimiž jsem byl v písemném styku, ale i br. Fr. Jan Křesina (od „o. b.“) a i kazatelé od Svobodné církve reformované, jako Alois Adlof z Prahy a Hruda z České Skalice. Ti všichni měli o nás pojednou velký zájem a chtěli nám ‒ resp. mně ‒ být nápomocni. Pokud jen přicházeli a zvěstovali čisté evangelium a nic jiného, tak jako i já, rozuměli jsme si. Jenže oni měli jiné, skryté úmysly, které později vyšly najevo. Br. Křesina chtěl svým vlivem všechny strhnout na svou stranu a Hruda si z nás zase chtěl udělat svou kazatelskou stanici. Tu pak muselo dojít k boji za biblickou pravdu.
Br. Křesina k nám poslal br. J. Kováře z Dubí (později bydlel v Plzni), aby předešel bratra Lopatu a začal s námi jako první lámat chléb. K večeři Páně si s sebou hned přinesl láhev vína. Vůbec se nepřesvědčil, jak si kdo stojí a je-li vše v pořádku a zralé, aby se lámání chleba mohlo konat. Jenom mne se zeptal, budu-li s nimi lámat chléb, že oni všichni nazítří ráno začnou. Pro mne to byla hrozná rána ‒ prohlédl jsem celý úskok a věděl jsem předem, že Pán se k tomu nemůže přiznat. Chléb lámali jen probuzení, neutvrzení a neosvědčení věřící a dále členové evangelické církve, kteří se k nám všichni připojili, ačkoli vůbec neznali, co znamená oddělení se od lidského církevního zřízení. Největší boj nastal o získání mne na jednu nebo na druhou stranu, ale nepodařilo se to ani A. Adlofovi, ani br. Křesinovi. Podrobnosti nechci uvádět, ale co potom nastalo, nebylo pěkné a já prožíval mnohé úzkosti a boje. Nejhorší bylo, že tak mladí spoluvěřící mi nemohli rozumět a já musel nakonec prohlásit, že za takových okolností se od nich musím oddělit a raději zůstanu sám s Pánem a s bratry, které znám: s A. Kletečkou, J. Müllerem, K. Lopatou a se všemi dalšími bratry v Německu.
Po tomto rozhodném kroku se ke mně nejprve připojila moje manželka a brzo pak i br. J. Hysek a museli jsme začínat znovu, a to sami. Spolupráci jiných jsme si již nepřáli. Škoda že bratr K. Lopata byl od nás tak daleko ‒ tehdy už bydlel v Norimberku, takže jsme ho v Čechách vídali asi dvakrát či třikrát do roka. Měl vždy srdce pro Čechy a vždy myslel na to, aby také v jeho národě (nikdy se nepřestal cítit být Čechem) něco vzniklo. Vydával sice již za Rakousko‒Uherska české traktáty, ale mnoho z toho asi nepovstalo.
Byl to on, kdo přišel na myšlenku, abychom pracovali i pomocí tisku a vydávali svůj časopis. Domluvil se s br. A. Kletečkou, který byl ochoten překládat pro časopis články z němčiny, sám že bude vydavatelem a mne získal pro ostatní práci: redakční, korespondenční (včetně zodpovídání dotazů) a rozesílání časopisu na udané adresy.
Začalo to v malém ‒ nejprve jako čtyřstránkový evangelizační časopis „Posel pokoje“, který měl sloužit jako traktát. Dali jsme nejprve tisknout 1.000 kusů. Tehdy to byla v prvé republice zvláštní doba, kdy lidé chtěli slyšet. Byl tu bouřlivý vývoj a i heslo „Pryč od Říma!“ (rozuměj: katolického). Pro náboženství bylo ještě pochopení ‒ nebylo rozšířeno: „Není Boha“ a dalo se pracovat. „Posel pokoje“ vycházel pět let osmkrát do roka. Potom byl náklad zvýšen na 3.000 výtisků a byl to již měsíčník. Nakonec jsme došli až k nákladu 5.000 kusů. Vycházel dvacet let.
Brzy k němu přibyla příloha pro věřící „Ptejte se na Písma“, jejímž cílem bylo vést čtenáře k biblické pravdě a pomáhat jim při vzdělávání ve víře. Příloha vycházela 16 let až do tzv. „protektorátu“, kdy nám byla tato činnost zastavena. V té době vyšly samostatně i různé brožury, jako: Bible v temné besídce, Dva Josefové, Jeho bohatství, Mlynář hudebník a kolportér pěvec, Ole, Rajská ulice č. 1, Starožitnost, Tilda ‒ dále: Bezpečnost, jistota a radost vykoupení, Co na vás čeká, Co učí Písmo svaté o shromažďování se věřících, Křesťan a zákon, Křesťanství nebo náboženství?, Myšlenky o večeři Páně, Nehemiáš aneb stavění zdi, Pokoj skrze víru, Rut aneb požehnání a odpočinutí, Sobota a den Páně, Svět andělů, To čiňte na Mou památku, Úplná platnost oběti Kristovy, Všechno v Kristu, Zachvácení Ženichem a příchod s Králem, Zůstává věřící nadále hříšníkem?, a knižně: Co se díti musí brzo a Slavnosti Hospodinovy ‒ obě od E. Döngesa, Úvahy o 1. knize Mojžíšově od C. H. M., zpěvník Písně chvály a touhy aj.
(zkráceno z magnetofon. záznamu a autorova rukopisu)
Redakční sdělení: Znovu prosíme čtenáře, aby četli tyto úvahy s modlitbou a souběžně si četli i z Božího slova všechna uvedená místa. Úvahy jsou pouhé lidské dílo, zatímco Písmem, které je živé, k nám mluví Bůh. ‒ Možná že se někomu zdá, že úvahy obsahují častá napomenutí. Těm odpovídáme slovy Písma: „Napomínejte se vespolek, a vzdělávejte jeden druhého, jak i činíte.“ (1. Tes. 5,11‒13) ‒ „Prosím pak vás, bratří, sneste slovo napomenutí tohoto.“ (Žid. 13,22) ‒ „Je (= přišel) čas, aby se začal soud od domu Božího.“ (1. Petr. 3,17) ‒ „Zdali lidem se líbiti hledám? Kdybych se zajisté ještě lidem zaliboval, služebník Kristův bych nebyl.“ (Gal. 1,10)
W. Th.:
Mladí lidé musí vědět ‒ pokud jim Bůh vůbec určil nějakého společníka pro další život (tj. že se mají oženit či vdát ‒ pozn. překladatele) ‒ že z Boží strany vždy může být jen jeden. Je opovážlivé domnívat se, že člověk si ho může najít sám. Ve všem, ale především v této věci jsme odkázáni na Boží vedení.
Kdo si chce nechat Bohem darovat společníka pro život, získal už půl života. Ale ten, kdo v té věci udělá chybné své rozhodnutí, ukládá si sám břemeno, které ve svém životě ponese často až do posledního kroku.
Kdo své srdce a svůj život předá Bohu, může podniknout s Bohem takové kroky, jako jsou volba povolání a volba partnera pro manželství, které by jinak mohly mít pro další život velice těžké následky. Vyplatí se, když svůj život záhy vložíme do Božích dokonalých rukou.
HuN 1983/64
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Moderní způsoby zvěstování evangelia
Naproti velké lhostejnosti k starému, avšak slavnému poselství spasení v Kristu, které je v křesťanských zemích stále více šířeno, vydali se mnozí novými způsoby šíření, aby „pomohli“ evangeliu prosadit se. Pokoušejí se udělat poselství „stravitelným“ tím, že posluchačům zamlčují (anebo se aspoň o tom zmiňují jen okrajově) některé nepříjemné složky evangelia: úplnou zkaženost hříšníka, nemožnost samospasení, nutnost hluboce sahajícího pokání a změny smýšlení, ukazování na budoucí soud, krev Ježíše Krista jako jediný základ spasení, atd. Nemusíme snad říkat, že takové „změlčování“ evangelia znamená zbavovat je jeho vlastní síly, ba dokonce měnit jeho božské poselství, které pak v nové podobě ztrácí svůj vlastní účinek a vede nutně na bludné cesty.
Anebo se ukazuje snaha přidávat k biblickému zvěstování věci, které se líbí přirozenému člověku, aby tak bylo přilákáno co nejvíc lhostejných lidí a aby byli učiněni přístupnějšími pro „nepříjemné“ evangelium. Nechceme zacházet do dalších podrobností a připomínáme přitom jen Boží zásadu, že „duchovní věci“ mají být sdělovány „duchovními prostředky“. „Přirozený člověk nechápe těch věcí, které jsou Ducha Božího, neboť jsou jemu bláznovstvím, aniž jich může poznati, protože ony duchovně mají (po)souzeny býti“ (1. Kor. 2,13.14 ‒ elbf. př.). Přirozené prostředky sice mohou člověka „naladit“ a dokonce učinit ho „nábožným“, spasení a znovuzrození člověka jsou však výsledkem působení Ducha Svatého skrze Boží slovo na základě Kristova díla.
Nedejme se takovými metodami ovlivnit ani nadchnout vysokými čísly jejich zdánlivě úspěšných výsledků, ale mějme na paměti, co podle Božích myšlenek uděluje zvěstování evangelia sílu: Neoslabená moc Božího slova pravdy, moc Ducha Svatého, který uděluje dary ke službě Slova, a moc osobní a společné přímluvné modlitby. „Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“ (Zach. 4,6)
Svobodní evangelisté
Dalším zjevem našich dnů jsou tzv. „svobodní“ evangelisté. Tvrdí že ne-jsou „s nikým“ ve spojení, a cítí se tím ohledně své služby naprosto nezávislí. Vidí v tom větší svobodu a pružnost pro svou evangelijní práci a vybudovali ji v určité evangelizační dílo, v němž sami mají vedení. K tomuto dílu se připojují nejen nově obrácení, ale i jiní věřící se domnívají, že tam mají větší svobodu než v neprávem „úzce“ pociťovaném pořádku Božího domu, k němuž nás vede Boží slovo (1. Tim. 3,15).
Ale přesto si musíme klást otázku: Může se Bohu líbit, jestliže údy Kristova těla, které byly připojeny jako živé kameny k Božímu domu, se zbavují pořádku toho domu jako nějaké „svěrací kazajky“, aby tak mohli domněle lépe sloužit věci evangelia? Lidský rozum může odpovědět slovem „ano“, avšak víra říká, že rozhodně ne! Dobře ví, že i při zvěstování evangelia se Boží požehnání nalézá především na cestě poslušnosti a závislosti na Bohu, třebaže práce, která je možná konána takovou cestou, se může zdát navenek velice malá a nevýznamná.
Zvěstovat celou Boží radu
Apoštol Pavel, velký evangelista, skrze jehož službu přišlo k obrácení velké množství lidí v městech tehdejšího světa, jim zvěstoval nejen několik málo pravd, které se týkaly počátku cesty spasení. Cítil se navíc velice odpovědný učit je všemu, „co by užitečné bylo“. Nic nezadržel, ale zvěstoval jim všelikou (tj. celou) Boží radu (Skut. 20,20.27). Dalším svědectvím jsou jeho dopisy různým shromážděním. ‒ Přestože dnešní evangelisté nemají učitelský dar takového Pavla, měli by mít na zřeteli Boží vůli a nabídnout pomocnou ruku nově obráceným, aby byli uváděni do celé pravdy. K ní nepatří jen jistota spasení, učení o vysvobození od hříchu v těle (Řím. 7), o příchodu Pána, atd., ale také velké pravdy Boží Církve, k níž nyní patří. Každý musí vědět, jak se má chovat v Božím domě.
HF 1959/253‒256
Émil Longe:
Pokud jde o praktické provádění kázně, je mezi křesťany mnoho zmatenosti. Nemálo věřících se domnívá, že jediným opatřením proti některému údu Církve, který „by byl zachvácen (elbf. př.: nečekaně zastižen nějakým) pádem“, jednoduše je, aby byli svoláni bratři a pak vysloven rozsudek. Kázeň, kterou vykonává Církev, bývá všeobecně považována za jedinou kázeň, což je ale velký omyl. V Božím slově nalézáme tři druhy kázně:
1) Ev. Matouše 18,15‒17 nás učí, jak máme jednat mezi bratry, zhřeší-li jeden proti druhému. Jde přitom o osobní hřích, a Pán ukazuje Svým učedníkům, co se má v takovém případě dělat. Toto je bratrská kázeň.
2) Dále je tzv. otcovská kázeň. Při ní by se mělo jednat s vytříbeným citem a s milosrdenstvím, jako jedná dobrotivý otec vůči dítěti, které chybilo a které on by rád viděl napravené. V naší úvaze se budeme zabývat zvláště tímto předmětem.
3) A konečně je to kázeň Církve, která je povinna jednat tak, aby v domě byla uhájena čistota a vykonávána autorita Toho, který je ne jako Mojžíš ‒ služebník, ale „jako Syn nad domem Svým“ (Žid. 3,6). Jestliže došlo k velice závažným věcem, je nutné provést kázeň. Má-li být opravdová kázeň uskutečněna, je naprosto nutné aby se jevila svědomí všech věřících oprávněná.
Je-li taková kázeň Církví vykonávána v závislosti na Pánu a „s mocí Pána našeho Ježíše Krista“ (1. Kor. 5,4), může vést k napravení příslušné osoby. Hlavním cílem této kázně však je udržovat dům čistý od jakékoli poskvrny. Je-li spáchané zlo takového druhu, že je nutné vyloučení příslušné osoby, která se ho dopustila, mají se všichni ve svém svědomí zkoušet a Církev se musí očistit. Svatí mají ukázat, že jsou „čisti v té věci“ (2. Kor. 7,11 ‒ elbf. př.).
Vždycky je zarmucující, dojde-li taková věc až do takového krajního stavu, avšak je nutné, aby Církev, která přece představuje „jedno tělo“, se učinila zajedno s hříchem toho jednotlivce, vyznala ho a kořila se nad jeho zarmucujícím stavem, který vyšel na světlo spáchaným hříchem. Bez tohoto pokoření by Církev nemohla být skutečně napravena, ani kdyby došlo k provedení kázně. (Přečti si znovu o pokořování články z minulého dvojčísla na str. 130 a 132.)
Stojíme-li před takovým hříchem, kterého se dopustil některý bratr nebo sestra ze shromáždění, a přemýšlíme-li pak o tom, co jsme sami v sobě ‒ totiž bídní a nehodní hříšníci ‒ , budou naše srdce vzhledem k vážné nutnosti, že musela být provedena kázeň, vždy naplněna bolestí. Jediná věc, která nám v takových situacích může dát určité ulehčení, je vědomí, že jednáme vůči provinilé osobě z lásky. Neboť jestliže láska není východiskem vykonané kázně, jsme v nebezpečí, že budeme nemilosrdní. V tom případě myslíme více na nečest, která zasahuje shromáždění, než na čest Pána ‒ jsme popuzeni proti provinilé osobě a vyžadujeme ráznost proti zlu a věrnost, což ale ve skutečnosti není nic jiného než tvrdost a neúprosnost. Jeden vzácný bratr k tomu napsal: „Jakmile už někdo nejedná veden láskou, zdá se mi kázeň něčím zrůdným; a chtít provádět kázeň z nějakého jiného důvodu než z lásky, je věc, která svědčí o naprosto špatném duchovním stavu“.
Ale ve většině případů by mělo docházet jen k osobní kázni, protože jejím cílem právě je zabránit vyloučení. Podívejme se tedy blíže na výše uvedený druhý druh kázně: na otcovskou kázeň.
V čem spočívá? Při ní se „v duchu tichosti“ zabýváme nějakým bratrem nebo sestrou, kteří byli „zaskočeni nějakým pádem“, a to se zřetelem, aby taková duše zase byla napravena (Gal. 6,1). Je to služba lásky, konaná některým věrným věřícím, který v tom vidí výsadu, že může sloužit jiným. Cítí se nucen zabývat se určitou osobou, která je v nebezpečí, že se dostane na scestí a pokouší se pomoci jí včas. Tato služba vyžaduje mnoho závislosti na Pánu, moudrosti a trpělivosti, protože je možné ‒ podle duchovního stavu osoby, o niž jde ‒ , že ta služba víceméně nebude přijata. Ale věrný služebník se tím nedá odradit, ani kdyby musel s apoštolem říci: „Já pak … i sám se vynaložím za duše vaše, třebaže čím více vás miluji, tím méně jsem milován“ (2. Kor. 12,15 ‒ elbf. př.).
Kdyby bylo ve shromážděních více bratrů, kteří by byli schopni konat takové pastýřské služby, zda by pak nebylo méně zarmucujících případů? A také méně vyloučení? Zda to není výtka, kterou Bůh kdysi musel učinit pastýřům Izraele? „Neduživých neposilujete, a nemocné nehojíte, a zlámané neobvazujete, a zaplašené zase nepřivádíte a ztracené nehledáte, ale přísně a tvrdě panujete nad nimi, takže (ovce) rozptýleny jsou, nemajíce pastýře, a rozptýleny jsouce, jsou za pokrm všelijaké zvěři polní. Bloudí stádo mé po všech horách … a není, kdo by se po nich ptal, ani kdo by jich hledal“ (Ezech. 34,4‒6).
Apoštol Pavel psal Tesalonickým: „Napomínáme pak vás, bratři: Přísně kárejte vybočující z pořádku (nebo: neukázněné), potěšujte malomyslné, ujímejte se slabých, trpělivě se mějte ke všem“ (1. Tes. 5,14 ‒ elbf. př.). Později řekl při svém loučení starším z Efezu: „Dávejte tedy pozor sami na sebe i na celé stádce, v němž Duch Svatý ustanovil vás za dohlížející …“ (Skut. 20,28‒30 ‒ elbf. př.).
Podle našich zkušeností 90% všech případů se hodí k pouhé osobní kázni, a je omyl vidět v kázni Církve jedinou možnou kázeň. Je-li vidět, že některý bratr hřeší, a není to nějaký hřích k smrti (1. Jan. 5), anebo je-li duchovní stav některého věřícího hluboce nízký, je třeba za ním jít, promluvit s ním, umývat mu nohy, modlit se s ním. Dá-li Pán milost, takový hřích se nikdy nedostane na světlo před zraky všech, nikdy se nestane záležitostí, s níž se pak musí zabývat Církev. Neboť láska, která přikrývá „množství hříchů“ (1. Petr. 4,8), to bude cítit jako něco hrozného, oznamovat každý druh zla všem věřícím.
Jenže co se mnohdy stává namísto takových úsilí lásky? Zjistíme u někoho jiného něco zlého, ale neskloníme se, abychom mu umyli nohy a on byl od zla očištěn, nýbrž začneme tu věc šířit, dokonce většinou aniž tomu věřícímu napřed něco řekneme. Tím se ono zlo šíří, je zveličováno a my se ubíráme po cestě pomluv.
Mějme se, milí bratři, na pozoru před tímto sklonem našich přirozených srdcí. Buďme přísní a tvrdí ke zlu, jde-li o naši vlastní osobu, ale když jde o chyby druhých, buďme ohleduplní. „Milosrdenství chlubí se proti soudu“ (Jak. 2,13). Ale zda tomu nebývá opačně, totiž že býváme ohleduplní, jde-li o nás samé, že míváme nejpřesvědčivější omluvy a zmenšujeme své vlastní chyby až do malicherných rozměrů, zatímco býváme popuzeni, jde-li o chyby druhých? Cožpak nevidíme, jak hněv krále Davida se velice rozpálil proti onomu boháči, který odňal jednomu chudákovi jeho ovečku: „Živ je Hospodin, že hoden je smrti muž, který to učinil…“? Jak je to smutné! David nepochopil, že tím mužem je on sám (2. Sam. 12,5‒7). Kéž bychom více mysleli na slitování, která má Pán s námi! On nám odpustil obrovský dluh našich hříchů, takový dluh, který je možné přirovnat k deseti tisícům hřiven (Mat. 18,27).
Jestliže však tuto milost, jejímiž jsme se stali předměty, ztrácíme ze zřetele, jestliže zapomínáme, že tu milost potřebujeme každý den, v každém okamžiku, staneme se tvrdí a zákoničtí tam, kde bychom vůči druhým měli být prodchnuti duchem milosti. Co si máme myslet o některých věřících, kteří zacházejí tak daleko, že se sami zbavují obecenství, proto že je přítomen ten či onen, o němž se oni domnívají, že žije ve zlých věcech? Uvedu slova jiného autora:
„Je to skutečně mimořádná věc, jestliže některý bratr se sám zbavuje obecenství, protože tu je ten či onen, o němž nemá dobré mínění anebo s nímž ‒ jak se říká ‒ nevychází dobře. To znamená, že se sám kvůli druhému věřícímu vylučuje! „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme, všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme“ (1. Kor. 10,17). Jestliže se zdržím stolu Páně, je to jaksi totéž, jako kdybych řekl, že vůbec nejsem křesťan, protože někdo jiný vede špatný praktický život. Možná, že mám příležitost podniknout v té věci určité kroky, ale rozhodně nesmím být tak pošetilý a sám se vylučovat jen proto, že se bojím, aby se nějaký hříšník nevloudil do Boží Církve. Kdo to vidí jinak, osobuje si kázeň nad celým domem, a neodsuzuje jednotlivého věřícího, nýbrž celou Církev (Shromáždění).“ (JND, „Kázeň“)
Citujme ještě závěrem několik míst z Písma, která se vztahují na cesty Boží vlády s Jeho lidem:
„S milosrdným milosrdně nakládáš, k člověku upřímnému upřímně se máš. K čistému čistě se ukazuješ, a s převráceným převráceně zacházíš“ (Ž. 18,26.27).
„Blahoslavení milosrdní, neboť oni milosrdenství dojdou“ (Mat. 5,7).
„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť kterým soudem soudíte, (týmž) budete souzeni, a kterou měrou měříte, bude vám zase odměřeno“ (Mat. 7,1.2).
ME 1933/240‒245; ME 1986 207‒212/ ; HuN 1986/376‒383
„Svaté“ ženy za doby staré smlouvy se ozdobovaly, jak sděluje apoštol Petr, „neporušitelnou ozdobou mírného a tichého ducha, který před Bohem velmi drahý jest“. Byly poddané svým mužům, skládaly svou naději v Bohu a chodily v Boží bázni, zdržujíce se v tichém ústraní. Sára je uvedena svým jménem jako žena, která zaujímala pravé místo. Dnešní věřící ženy by měly toužit stát se jejími „dcerami“ (1. Petr. 3,1‒6 ‒ elbf. překlad).
Je už v přirozenosti ženy, že se ráda zdobí. „Zdali se zapomíná panna na ozdoby své, a nevěsta na tkanice (fr. př. JND: šperky) své?“ (Jer. 2,32). Důležitou otázkou však je, jak se zdobí a především jak se zdobí jako křesťanka, která se chce líbit svému Pánu a Spasiteli. Jestliže to dělá z marnivosti, aby na sebe upoutávala pozornost, tedy zcela jistě nejedná podle Božích myšlenek. Apoštolové Petr a Pavel, první ženatý, druhý neženatý, vedeni Duchem Svatým, varují téměř stejnými slovy před nebezpečím marnivosti a přílišné snahy „chtít se líbit“. Petr napomíná ženy k (v bázni) cudnému chození, „kterýchž ozdoba budiž ne ta vnější ve proplétání vlasů (angl. př. JND: svazování vlasů do vrkočů; The New Open Bible: proplétání vlasů stužkami), a províjení (elbf.: ověšování se) zlatem, aneb v odívání plášťů (elbf. př.: a oblékání šatů) ‒ 1. Petr. 3,3, a Pavel píše Timoteovi: „Proto chci, aby… ženy se nenápadným zevnějškem, se studem a slušností (nebo: mravností) ozdobovaly, ne proplétáním sobě vlasů, neb zlatem, aneb perlami, aneb drahým šatem“ (1. Tim. 2,8.9). Oba vybízejí věřící ženy, aby se v naprosté nenápadnosti vyznačovaly „dobrými skutky“ nebo „činěním dobrého“ a v tom hledaly svou ozdobu před Bohem a lidmi.
Všechna duchovní probuzení a znovuožití se odedávna vyznačovala svatou horlivostí odložit ve svém vnějším zjevu všechno nápadné nebo dokonce provokující a urážející. Zmizelo zlato a perly, samet a hedvábí (tj. přepychové oblečení) a namísto dřívější parádivosti nastoupila jednoduchost v odívání a v mravech ‒ jistě ne na újmu žen a dívek, a také ne ke škodě svědectví vůči světu. Naopak byly rozmnoženy pokoj a štěstí srdcí a mnohá marnivá dcera tohoto světa byla takovým svědectvím zahanbena.
Bylo tomu tak i v minulém století, kdy se mocným působením Boží milosti mnoho věřících probudilo a poznalo hlouběji své postavení a povolání v Kristu, když pojednou na celém světě sta ba tisíce lidí bylo uchváceno evangeliem a přivedeno k Pánu Ježíši. Byla odkládána veškerá zbytečná ozdoba a projevovala se snaha oblékat se jednoduše. Tato snaha se ukazovala také v jednoduchosti v bydlení a ve vybavení bytů, v důstojné vážnosti v řeči a ve všem vystupování.
Zdalipak je ještě i dnes už v pouhém vnějším zjevu vidět rozdíl mezi Božími dětmi a dětmi tohoto světa? Kdo má otevřené oči, je v tomto směru už dávno svědkem polevování a povolnosti, ochabování duchovní síly a rozhodnosti. Namísto aby stále hrozivěji sílícímu sklonu k marnivosti dnešní doby a snaze „líbit se“ byla stavěna jistá hráz, byly znovu vyňaty kdysi odložené drahé prsteny, řetízky na krk, náramky a podobné věci, anebo byly znovu pořízeny, a věřící se jimi zdobí jako svět a kvůli světu ‒ k vlastní škodě i k špatnému svědectví nevěřícímu okolí.
Milé sestry! Obracím se nyní zvláště na mladší mezi vámi: snad vám mohu adresovat několik slov srdečné lásky a bratrské péče? Podívejte se jednou ‒ ne do vašeho nástěnného nebo příručního zrcadla, nýbrž do neklamného zrcadla Božího slova, ve svaté přítomnosti Pána Ježíše! Podívejte se na sebe přímo a důkladně, ano: na sebe, nikoli na spoluvěřící sestry! A pak si položte otázku: Je v mém odívání, v celém mém zevnějšku všechno tak, jak si to přeje vidět Pán, ano, jak i já bych to ráda viděla, kdyby pro nás přišel třeba dnes? Zdalipak by zase nezmizelo mnohé, co jste si oblékly možná z pouhé touhy napodobovat druhé, bez jakéhokoli přemýšlení, ale možná také z marnivosti? Zdalipak tyto šaty, onen klobouk nebo kabát by nemohly vypadat jinak, jednodušeji, obyčejněji? Zamyslete se nad tím, že Pán je už tak blízko! „Aj mzda jeho s ním a dílo (elbf. př.: odplata, odveta) jeho před ním.“ (Iz. 61,11c) Nebude to už dlouho trvat, kdy Mu ještě můžete dokazovat, že Ho milujete a že si vážíte Jeho uznání.
„Ale,“ řekne možná některá z vás, „tuto ozdobnou brož mi darovala jedna milá přítelkyně. Co by tomu řekla, kdybych ji přestala nosit?“ Anebo: „Ten prstýnek, tento řetízek nosím na památku své milé zesnulé… Vůbec mi nejde o to, že bych se tím nějak chtěla zdobit.“ Anebo: „Nesmíme se přece chovat tak přepjatě. I dříve si věřící dovolovali trochu více.“ Jestliže si chce člověk něco takového uchovat, nebývá většinou na rozpacích s výmluvami. Milé sestry, nemáte co činit se mnou, nebo s nějakým jiným člověkem, nýbrž s Pánem. „Cokoli by vám řekl, učiňte!“ (porov. Jan 2,5).
Závěrem krátce ještě něco otcům a matkám. Máte velkou odpovědnost, protože máte bdít nad svými domy a rodinami. Jak důležitá je tu otcovská pečlivost, ale především vzor matky, o níž se praví: „Bdí nad věcmi, které se dějí v jejím domě“! (Přísl. 31,27a ‒ elbf. př.). Dcery se bezděčně řídí podle své matky, vždy ovšem jsou ochotné, jestliže i matka se kloní k marnivosti, jít ještě o značný krok dál, než šla ona. Jak mnoho utrpení už přišlo na nejeden dům, protože rodiče nerozeznali začátky zla a v pravý čas se proti nim nepostavili! Proto, milí rodiče, mějte oči otevřené a bděte s trvající modlitbou nad sebou a nad svými domy! Upozorňujte své děti na zlé sklony přirozeného srdce, stavějte se se svatou rozhodností proti jakékoli pýše, proti jakýmkoli výhonkům marnivosti a žádosti očí a opatrujte svěřené stádečko pečlivě a věrně před zrakem Pána! Dávejte pozor na „lišky maličké, které škodu dělají na vinicích“! (Pís. Šal. 2,15) A chcete-li vědět, co si Pán myslí o pýše člověka a jak usuzuje o všech marnivých výtvorech módy, přečtěte si Izaiáše 3,16‒26.
BHCh 1918/139‒143; HuN 1984/39‒43
A. Gibert:
Církev se obrací na Boha
Kromě výsad Boží Církve, o nichž jsme zatím uvažovali, patří k jejím společně vykonávaným činnostem společná modlitba a společné velebení Boha Otce a Pána Ježíše Krista. V těchto shromážděních se Církev obrací na Boha.
Když Církev mluví k Bohu, aby Ho prosila, anebo aby Mu přinášela oběti chvály, mají všichni bratři jako kněží stejné postavení a stejná práva. Jejich kněžství se opírá jak při přímluvné prosbě, tak i při velebení o kněžství oslaveného Krista. Každý se může modlit, navrhnout nějakou píseň, kterou pak zpívají všichni, anebo pronášet děkování ve jménu všech, ‒ ale to vše za předpokladu, že se to děje v závislosti na Duchu Svatém, který v Církvi působí. Tedy ten, kdo mluví, je „ústy shromážděné Církve“.
Prosby a děkování Církve mají přirozeně místo při všech jejích shromážděních. Avšak pořádek, který patří Božímu domu, vyžaduje, aby určitá shromáždění byla věnována modlitbě a jiná velebení.
a) Modlitební shromáždění
Společné modlitbě, jako i každému jinému shromáždění ve jménu Páně, je ‒ jak to vidíme v 18. kapitole Ev. Matouše ‒ dáno zaslíbení přítomnosti Pána Ježíše. Je to právě Jeho přítomnost, která uděluje takovému shromáždění cenu. Není možné představit si, že by určité místní shromáždění bylo bez společného modlitebního shromáždění, jako si nelze představit věřícího, který by se nemodlil. Nemodlit se by znamenalo odmítat jít k samému zdroji. Proto nemůžeme dost zdůrazňovat, jakou je škodou, jsou-li na mnohých místech modlitební shromáždění tak málo navštěvována. Někde se zdá, jako by se většina bratří a sester o společnou modlitbu vůbec nezajímala, a tak k své vlastní ztrátě a ke škodě celé Církve přenechávají svá místa oněm nepočetným ostatním.
Žel, že musí být také řečeno, že vlastní charakter modlitebního shromáždění nebývá vždy udržen, takže namísto aby věřící byli přitahováni, bývají spíše odpuzováni. Víc než si můžeme myslet, ten či onen bratr z těch, kteří mají být ústy shromážděné Církve, zabředne do nic neříkajících opakování, přičemž se často vracejí navyklé omšelé slovní obraty (spíše fráze), anebo jsou do modlitby vsunuty delší výklady z učení Písma, jako bychom museli Bohu připomínat pravdu Jeho Slova, anebo jako bychom Ho dokonce chtěli poučovat. Takové dlouhé a unavující modlitební přednášky, i když jsou míněny opravdově, brání dalším bratrům (např. mladším nebo nesmělým), aby se také účastnili modlitbou, jednak proto, že nezbývá dost času, jednak proto, že přílišné množství slov, která oni nedovedou tak plynně používat, jim berou odvahu promluvit. Neměli bychom zapomínat, že dlouhé modlitby patří za zavřené dveře naší modlitební světničky doma (Mat. 6,6) a že při shromážděních k společným modlitbám mají být krátce a srdečně před Pána a našeho Boha Otce přinášeny společné potřeby, jakož i přímluvné prosby a děkování. Bylo na to už častokrát poukázáno (také v našem časopise v seriálu o modlitbě od C. H. M. ‒ viz roč. 1992 str. 90, 139, 180, 229 ‒ pozn. překladatele), ale zdá se, jako by se na to vždy znovu zapomínalo, takže věřící se zase vracejí do starých navyklých kolejí. Jak oživujícím způsobem naproti tomu působí jasná, stručná, avšak vroucí a ze srdce vycházející modlitba, v níž jsou opravdu vysloveny skutečné potřeby, které leží na srdci všech!
Modlitební shromáždění by nemělo být bez předcházející přípravy. Srdce účastníků se musí těšit na to, že mohou být v přítomnosti Pána a Jemu mohou oznamovat společné potřeby a přání spolu s děkováním. O předmětech modliteb by se mělo přemýšlet předem a je-li to možné, měli bychom si o nich společně pohovořit. Ano, je třeba říci ještě něco víc: také modlitební shromáždění jako každá jiná požehnaná služba v Církvi předpokládá, že žijeme v stálém obecenství s Pánem, v lásce k Němu a k Jeho lidu, a že také dovedeme rozeznat, čeho je opravdu třeba (v tom se musíme vytrvale cvičit ‒ srov. např. Žid. 5,14). K tomu je též třeba plného souladu mezi bratry (Mat. 18,19). A nemělo by právě modlitební shromáždění jako i vytrvalé soukromé modlitby doma sloužit k tomu, aby všechno, čeho se v tomto směru ještě nedostává, bylo dáno do pořádku?
Především zde musí mít volné místo k působení Duch Svatý. V Ep. Judy se praví ve 20. verši: „V Duchu Svatém modlíce se.“ Srovnej si s tím též Ep. Efezským 6,16‒18! Duch Svatý nám přichází na pomoc v naší mdlobě, ale vyučuje nás i prosit tak, jak náleží. Povzbuzuje nás k osmělení, k modlitbám ve jménu Pána Ježíše.
Na liknavosti, pokud jde o modlitební shromáždění, a na mnohém odchylování od jeho vlastního charakteru můžeme jasně vidět určitý úpadek. Mnoho prázdných židlí a časté dlouhé modlitby, sice bohaté na slova, ale ne už obsahem, svědčí o nedostatečném duchovním životě. Ale co to pomůže, když nad tím jen naříkáme? Chtějme se spíše vždy znovu dát povzbudit dobrým příkladem a přátelsky míněnými pokyny, abychom neopouštěli své shromáždění a i modlitební shromáždění, pamatujíce, že tam je přítomen Pán, dívajíce se na ně jako na vzácnou příležitost, kde můžeme před Ním vyjadřovat všechny potřeby Boží církve a vše, co je s ní spojené k oslavení jména Páně, a s děkováním si od Něho vyprošovat všechnu potřebnou pomoc. On nás k tomu povzbuzuje slovy: „Přistupme tedy směle s doufáním k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství, a milost nalezli ku pomoci v čas příhodný“ (Žid. 4,16). Zda jsme už všichni nezakusili (a přesvědčujeme se o tom vždy znovu), že obdržíme zvláštní požehnání, když se vzdor nepříznivým okolnostem vzchopíme a modlitební shromáždění navštívíme? On nám tak rád pomáhá a nikdy nezapomene odměnit nás, Své chatrné děti, i za drobnou obětavou věrnost ‒ k našemu povzbuzení. Jak dobrý je náš Pán!
b) Velebení
Boží dům je jednak „dům modlitby“, ale i dům, v němž jsou přinášeny „duchovní oběti“. Velebení je nejvyšší výsada a nejkrásnější úkol Boží Církve. Je to služba Bohu („bohoslužba“) v pravém smyslu slova. Právě tak jako jsou všechny Boží děti kněžími, aby konaly přímluvné prosby, jsou jimi též k obětování obětí líbezné vůně jako velebitelé v Duchu a v pravdě, které pro sebe hledá Otec (Jan 4,23.24). Chvály a díky jsou pak Bohu neseny Ježíšem Kristem, který posvěcuje to, co je v našich modlitbách slabé (2. M. 28,38). Obsahem velebení jsou slavné předměty, které Duch Svatý staví před zraky věřících: Boží láska, osoba Krista v Jeho božství a člověčenství, Jeho utrpení, Jeho věčná sláva. Předmětem takové bohoslužby je Bůh, jejím obsahem Ježíš Kristus a její mocí Duch Svatý.
Každý věřící má sice oslavovat Boha vždycky (Ž. 34,2), ale naší nejvyšší výsadou a naším nejvyšším a nejkrásnějším úkolem, jak už bylo řečeno, je naše společné chválení, jehož původcem a středem je vzkříšený Kristus. On sám zaujímá místo „uprostřed shromáždění, (tj. Církve)“, aby zpíval chvály Svému Bohu, jehož jméno oznamuje Svým bratrům (Ž. 22,23; Žid. 2,12). Církev je „duchovní dům“, a jako je vzácná vznešenost těch „obětí chval“ (Žid. 13,15), je vzácná i pokojná blaženost velebitelů, vycházejí-li oběti z očištěných, díkem naplněných srdcí.
Pokud jde o čas a hodinu, kdy se má Církev shromažďovat k bohoslužbě, nemáme k tomu žádný výslovný pokyn, stejně jako ke kterémukoli jinému shromáždění. Avšak podle toho, co nám sděluje Nový zákon, je jasné každému, jehož mysl je obnovená (srov. 2. Petra 3,1; Tit. 3,5) a jehož svědomí opravdu vycítí, co Pán očekává, že pravým časem k tomu je den Páně. Tento první den týdne je dnem, kdy náš Pán vstal z mrtvých. Večer toho dne přišel a stanul uprostřed shromážděných učedníků (Jan 20,19). Taková místa jako Skut. 20,7 a 1. Kor. 16,2 ukazují, že křesťané za doby apoštola Pavla poznali, že tento den je určen k tomu, aby se shromažďovali zvláště k lámání chleba. Ale z oněch míst můžeme také vyrozumět, že neděle má význam a smysl nemající nic společného s židovskou sobotou.
Správně konaná „ bohoslužba“ je jedině možná a rozvíjí se v svobodě Ducha Svatého. Jakákoli činnost těla působí falešným tónem, a to daleko víc ve shromáždění k velebení, než v kterémkoli jiném shromáždění, ať už třeba předem připraveným obsahem bohoslužby, vedením člověkem anebo vynucovanou osobní snahou, která není držena na otěžích. Duch Svatý působí neviditelným vanutím, které každý věrný věřící vnímá a které se projevuje v chvalozpěvech, v děkováních a v předčítání určitých oddílů Písma. To vše On spojuje v živý soulad a na určité výši, která odpovídá duchovnímu stavu všech. Je to souzvuk mnoha zvláštních tónů, které všechny působí k vyjádření jednoty s neviditelnou, ale vždy přítomnou Hlavou.
Při takovém shromáždění nikdo nemá zůstat nečinný a může Pánu něco přinášet. Jestliže se však naše srdce i v předcházejícím týdnu neobíralo Jím a Jeho láskou, ale spíše bylo naplněno pozemskými věcmi, starostí a neklidem, anebo dokonce věcmi tohoto světa, nemůže pak v neděli předstupovat před Pána s naplněným „košem … prvotin všeho ovoce“ (2. M. 29,3; 5. M. 26,1‒11). Při pravé bohoslužbě jednotlivá odmlčení rozhodně nejsou prázdnými přestávkami, které by měly někoho zneklidňovat (např. aby hned volil nějakou píseň, anebo přečetl něco z Písma ‒ pozn. překlad.), nýbrž jako byl celý dům naplněn vůní masti, kterou betanská Maria vylila na nohy Páně, aniž k tomu něco řekla (Jan 12,3). Podobně může v takových chvílích ticha naplňovat ovzduší tiché velebení. Ony přestávky také nejsou určené k oddechu mezi hlasitými projevy věřících. Pronášená slova (písně, předčítání z Písma apod.) spíše ruší takové tiché velebení, kdy bývá vyjadřováno, co Duch Svatý právě vzbudil v srdcích věřících k poctě Boha Otce a Syna. Jinak ale čtení oddílků Božího slova rozněcuje nové předměty k chválám a Duchu Božímu dává příležitost, aby sám tyto chvály řídil. Je to jen prospěšné, vyvarujeme-li se jakéhokoli navyklého pravidla a vzdáme-li se jakékoli důvěry v člověka a spoléhání na něj. „My … Duchem sloužíme Bohu a nespoléháme na tělo“ (Fil. 3,3 ‒ elbf. př.)
Stůl Páně není místem, kde by měly ve službě Slova působit dary, leda ‒ podobně jako u „levitů“6 ‒ k „sloužení“ a k pomáhání Církvi v jejím velebení. Vždy je to „Církev“, která promlouvá skrze toho či onoho bratra. Avšak jestliže by takový bratr pronášel něco jiného, než co cítí Církev, bylo by přerušeno vedení Duchem Svatým, a to i tehdy, kdyby vyslovoval vznešené pravdy. Kdyby se ve shromáždění ukázala nebezpečná snaha dát několika bratrům anebo dokonce jen jednomu úkol „vedení“ bohoslužby, anebo kdyby si někdo takové vedení sám osoboval, byla by shromážděná církev zcela jistě oloupena o požehnání, které jí chtěl Bůh dát. Žádný věřící také neobdržel nějaké „duchovní posvěcení“, aby při dělení večeře Páně děkoval. I když je víceméně přirozené, že taková služba náleží především nějakému staršímu bratru, nesmíme z toho dělat nějaký zvyk nebo předpis.
K velebící poctě Bohu může dojít i mimo večeři Páně. Ale večeře Páně tvoří vrchol bohoslužby. Při ní se rozpomínáme na všechny výsledky smrti Krista. Večeře Páně mluví o smrti Pána. Jejím předobrazem je ve Staré smlouvě fáze (tj. velká noc v Egyptě ‒ jití Hospodinovo). Není nic vznešenějšího. Prvního dne v týdnu jsme shromážděni, abychom lámali chléb ‒ jako kdysi svatí v Troadě (Skut. 20,7) ‒ a u stolu Páně se rozpomínáme na vůbec nejvyšší zjevení Boží lásky. Kdybychom to více cítili, báli bychom se mnohomluvnosti a naše děkování by byla kratší; vždyť večeře Páně mluví sama za sebe!
Toto je vskutku jedení na památku smrti Krista, kdy k sobě necháváme mluvit jedinečnou a ničím jiným nenahraditelnou řeč symbolů chleba a kalicha, které On ustanovil. On nám skrze ně připomíná Svou smrt. Jíme pak z chleba a pijeme z kalicha na Jeho památku (Luk. 22,19 a 1. Kor. 11,24.25).
Je to nejmocnější svědectví pro Krista od těch, kteří už nepatří světu, nýbrž očekávají svého Pána. Písmo říká: „Smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde“ (1. Kor. 11,26). Proto nikdy nemůžeme dost dbát na důstojné slavení té památné večeře a jsme napomínáni: „Zkus tedy sám sebe člověk“ ‒ nejen ohledně toho, co dělal, ale i ohledně celého stavu svého srdce. Takto bude Církvi zajištěna plná svoboda působení Ducha Svatého, když je shromážděna kolem Pána a Jeho stolu.
Je to stůl Páně, nikoli náš. Je velmi zarmucující, že ne všichni, „kdo jsou Jeho“, jsou tu pospolu a ochotni přijmout Jeho pozvání ke stolu. Nikdo ze všech, kdo jsou vlastnictvím Pána, nemá platný důvod, aby se stolu Páně zdržel. Jestliže v životě některého věřícího je něco, co ho zdržuje od účasti na stolu Páně, jak může snést, aby toto „něco“ mu bylo důležitější než ona nejvyšší ze všech radostí?! Ještě jednou tedy: „Zkus sám sebe člověk, a tak z chleba toho jez, a z toho kalicha pij“ (1. Kor. 11,28). Neříká se tam: „A tak se zdrž“!
Při stolu Páně zároveň zakoušíme obecenství ve vyjadřování „jednoho těla“ u stolu Páně podle 1. Kor. 10,15‒17. Majíce před svým zrakem ono obecenství, zahrnujeme do něj všechny Boží děti, neboť všechny jsou obmyté Jeho krví a jsou tudíž údy toho těla. Ať jsou přítomné nebo nepřítomné, ať známé nebo neznámé, my je v něm vidíme všechny společně. Skutečnost, že u stolu Páně můžeme být shromážděni jen jako jedno tělo, tj. v jeho jednotě, nás zavazuje zachovávat „jednotu Ducha skrze svazek pokoje“ (Efez. 4,3 ‒ elbf. př., poznámka). Jak ubohé se nám v tomto světle jeví mnohé sváry, které zůstaly ‒ často z lhostejnosti ‒ neodsouzené, i nejednotnosti, rušící obecenství! Jak velice by mělo vědomí svaté přítomnosti Pána podnítit Církev, aby se očisťovala od všelikého „starého kvasu“ (1. Kor. 5,7.8), což je výslovný příkaz Páně. Tento příkaz sahá až k povinnosti, abychom „vyvrhli… zlého sami ze sebe“ (1. Kor. 5,13), když byly vyčerpány všechny jiné možnosti a prostředky, aby byl přiveden zpět. Toto praktické očistění ‒ v němž má každý jednotlivec dále pokračovat sebeodsuzováním a Církev pak dále vše pečlivě sledovat ‒ je nezbytně nutné, jestliže Páně lid má jako „kněžstvo svaté (obětovat) duchovní oběti, vzácné Bohu skrze Ježíše Krista“ (1. Petr. 2,5; srov. též 9. verš). Ve Staré smlouvě bylo mezi stánkem úmluvy a oltářem měděné umyvadlo (v kral. př. též: „moře slité“ ‒ 1. Král. 7,23; 2. Par. 4,2). Aron a jeho synové, kněží, si tam umývali ruce a nohy, když měli vcházet do stánku úmluvy a když měli přistupovat k oltáři, aby nezemřeli (2. M. 30,17‒21; srov. též 2. M. 40,30‒32). Jak je to vážné!
(A. Gibert: „Církev Boha živého“, Hückeswagen 1981, str. 76‒86;
orig.: L´Assemblée du Dieu vivant, Valence 1981, str. 72‒80)
(pokračování, dá-li Pán)
Ian Taylor:7
Izák musel znovu vykopat studně, které vyhloubil Abraham, ale které Filistinští zasypali (1. M. 26,18). Naučení, které z toho můžeme odvodit, je nasnadě. Každý člověk v kterékoli generaci musí „kopat“ pro sebe, aby mohl osobně ze svěžesti Božího slova čerpat užitek. Jestliže to neděláme, upadáme do formalismu a snadno se stane, že budeme užívat slova a věty, které pro nás samé mají jen malý skutečný význam. Stanou se z nás křesťané, kteří sice používají samá správná slova, ale v jejichž životě chybí skutečná duchovní síla a nesené ovoce. Čím to je, že tak mnohá shromáždění slábnou a uvadají ‒ odumírají, ačkoli všechno, co se tam děje a mluví, je správné?
Každý věřící může okoušet duchovní život opravdu v hojnosti, tj. může duchovně růst a mít požehnání nejen pro sebe, nýbrž přispívat tím i k růstu a požehnání celého místního shromáždění. Avšak já znám jedno shromáždění, kde jeden bratr dělá všechno správně. Také v učení a ve volbě slov není možné dokázat mu nějakou chybu, jenže zapudil celou mladší generaci i každého, kdo chtěl jen nějakou drobnou věc udělat trochu jinak, ačkoli v tom nebylo nic špatného ani zlého. Ten bratr se stal tradicionalistou, který nemůže přijmout nic, co leží mimo jeho omezený obzor. Osobně nepochybuji, že jeho pohnutky jsou čisté a že si přeje dělat to, o čem myslí, že to je vůle Páně. Jistě chce dělat to, co je správné, ale nenalézá se pod vedením živého Pána, nýbrž orientuje se podle tradic. „Bázeň lidská (= strach z lidí) klade osidlo, ale kdo doufá v Hospodina, bude povýšen (elbf. př.: bude v bezpečí)“ (Přísl. 29,25). Zcela jistě jsou mnozí, kteří na začátku své cesty chtěli sloužit Pánu, ale skončili „matem“, protože chtěli něco dělat trochu jinak, ale pak to neudělali, poněvadž se obávali, že by to bylo proti tradici, anebo protože je zarazili jiní, jimž chyběl jasnější zrak a kteří se zdráhali přihlédnout k jiným možnostem, než na které byli zvyklí. Přirozeně nemluvím o případech, kdy by někdo chtěl dělat něco špatného, anebo mluvil by něco, co by bylo z hlediska učení Bible falešné. Mám na mysli oprávněnou, nezávadnou činnost, která byla utlumena kvůli pouhé tradici.
Nechť si prosím nikdo nemyslí, že jsem proti tradicím; mnohé jsou dobré a i nutné, ale každá tradice, ať je jakkoli dobrá, může mít jakýsi umrtvující účinek, který vede k formalismu a ritualismu, když tradici nepoužíváme na základě osobního zkoušení vlastního srdce a z duchovního přesvědčení.
HuN 1984/333‒5 (orig.: G and T)
Otázka: Nemohu pochopit, jak může být nějaký časový rozdíl mezi znovuzrozením a zapečetěním Duchem Svatým?
Odpověď (H. L. Heijkoop): Odpověď na takto položenou otázku je velice jednoduchá. Učedníci obdrželi Ducha Svatého v den letnic, ale cožpak už nebyli znovuzrozeni dříve? A stejnou otázku mohu položit ohledně Kornelia a dvanácti učedníků v 19. kapitole Skutků apoštolských.
Devátá kapitola Skutků ap. dokazuje, že tomu může být také u osob, které přijdou k obrácení v době, kdy Duch Svatý přebývá na zemi. Pavel přece byl podle 3. až 7. verše obrácen a znovuzrozen. Podle kap. 22,10 se táže Pána, co má dělat, a to dělá jen někdo, kdo je znovuzrozen.
Je třeba všimnout si, že znovuzrození je něco naprosto jiného než zapečetění a pomazání a přebývání Ducha Svatého v nitru člověka. (Tyto tři věci jsou různé stránky stejné skutečnosti.)
Pořadí, jak se hříšník stane křesťanem, je podle Božího slova toto: Duch Svatý působí Božím slovem na jeho svědomí a srdce. Ten člověk vidí, že je ztracený hříšník a vyzná před Bohem své hříchy ‒ a v témž okamžiku v něm Duch Svatý způsobí nový život ‒ znovuzrození. Pak mu Bůh jaksi řekne: Ty vyznáváš, že jsi ztracený hříšník? Nuže pro takové lidi jsem dal Svého Syna. Věř v Něho a v Jeho dílo na kříži. Teprve pak může hříšník věřit evangeliu. A když se ho uchopí v jeho plném významu ohledně svých hříchů a své zlé přirozenosti a věří Božímu slovu, že Bůh tím (tj. Kristovým dílem) je dokonale uspokojen, má pokoj s Bohem a Duch Svatý přijde, aby v něm přebýval, a tím je zapečetěn a pomazán.
Nemůže přijmout evangelium dříve, dokud není obrácen a znovuzrozen. A zapečetěn je teprve tehdy, když uvěřil evangeliu svého spasení (Efez. 1,13). A evangelium našeho spasení nalézáme v 1. Kor. 15,3‒4 ‒ totiž že 1) Kristus zemřel za naše hříchy, že 2) byl pohřben, a že 3) byl vzkříšen. Ono první má co činit s našimi hříchy (zlými skutky). To druhé s naší zlou (zkaženou) přirozeností (jsme s Kristem pohřbeni ‒ Řím. 4,23‒25). A když tomu věří, má člověk jako třetí skutečnost pokoj s Bohem a je zapečetěn.
HuN 1970/33
Arend Remmers:
(Matouš 5,27‒30)
(jedna kapitola z cyklu článků)
V pořadí Svých příkladů ze zákona uvádí Pán Ježíš jako další sedmé (podle Lutera šesté) přikázání „Nezcizoložíš“ (2. M. 20,14 ‒ elbf. př; 5. M. 5,18). Od doby stvoření je manželství dvou lidí uzavřené pro celý život pod zvláštní Boží ochranou. Podle Nového zákona je obrazem poměru mezi Kristem a Jeho Církví, který se vyznačuje Boží láskou a lidskou oddaností.
Ale co udělal z manželství hřích! Už skutečnost, že Lámech, Abraham, Jákob, Šalomoun a jiní muži Starého zákona měli současně více žen, neodpovídala Boží vůli a uvedla do jejich rodin trápení. Jak závažnou věcí bylo cizoložství krále Davida s Betsabé! A jak je tomu dnes s manželskou mravností ‒ nejen ve světě, ale i mezi křesťany! V tomto okruhu byla v posledních desetiletích biblická měřítka systematicky odstraňována.
Bůh si tolik oškliví nemravné chování, že Pavel musí psát Efezským: „Smilstvo pak a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď mezi vámi, jak (to) sluší na svaté“ (Ef. 5,3). To přece znamená, že tyto hříchy nemáme lehkovážně ani brát do úst a tím je dělat méně zlými. Když jde o to, co Bůh soudí o těchto hříších, Bible mluví naprosto jasnou řečí. Písmo svaté nenazývá jen prostituci, nýbrž i každý mimomanželský styk smilstvem, i v případě, že takové osoby mají úmysl (později) uzavřít manželství, a to i tehdy, kdyby se to stalo jen jednou (srov. 1. M. 34 a 38). Dnes se slovo smilství ve světě používá jen v prvním zmíněném smyslu. Také v Novém zákoně je mimomanželský styk všeobecně nazýván smilstvem, u ženatých anebo vdaných osob cizoložstvím a oboje jsou odsuzovány jako odporné hříchy, které si máme ošklivit (Mat. 15,19; 1. Kor. 6,9; Žid. 13,4).
Cizoložství, manželská nevěra (nevěrnost vůči vlastnímu manželovi nebo manželce) kvůli uspokojení vášně, byly už ve Starém zákoně trestány nejtěžším trestem. Tento hřích musel být podle zákona ze Sinaje potrestán smrtí (3. M. 20,10; 5. M. 22,22‒24). Protože zákon obsahoval v první řadě Boží pravidla pro život navenek a pro soužití Jeho pozemského lidu, byl potrestán jen dokonaný čin, třebaže v desátém přikázání bylo zakázáno již požádání ženy (stejně jako i všeho majetku) bližního (2. M. 20,17). Jestliže některý Žid se naprosto přesně držel zákazu cizoložství, jednal tím podle Boží vůle a přispíval k tomu, aby obecenství lidu bylo uchováváno podle Božího pořádku. Jistě přitom také spolupůsobil strach z hrozícího trestu. Ale pouhé formální zachovávání tohoto a všech dalších přikázání ho nemohlo ospravedlnit před Bohem.
Ale já pravím vám
Pán Ježíš s vlastní autoritou staví proti přikázání: „Nezcizoložíš“ Svá slova „Ale já pravím vám“. Nestaví se tím jako ve 22. verši proti výkladu (který by vyhovoval přání člověka) a proti oslabování Božího přikázání, tím méně pak proti samému přikázání. Nepřišel přece zrušit, nýbrž naplnit /zákon anebo proroky/ (srov. Mat. 5,17).
Proto Pán nyní říká: „Ale já pravím vám, že každý, kdo by pohleděl na ženu ku požádání jí, již zcizoložil s ní v srdci svém“ (28. v.). Židé se na základě učení zákoníků a farizeů domnívali, že pouhé formální (vnější) zachovávání zákona je cestou k spravedlnosti před Bohem. Ale Pán zde nyní zaměřuje zřetel na lidské srdce a ukazuje, že tam je začátek cizoložství. Toto není žádné „zduchovňování zákona“, jak se někdy říká. Pán zde poprvé zjevuje něco, co muselo být každému upřímnému Izraelitovi ze zkušenosti jasné: totiž skutečnost, že každý, kdo usiloval zachovávat přikázání „Nezcizoložíš“, musel zjistit, že v jeho nitru existují právě zlé žádosti, které vedou k činům, které Bůh zakázal, a že sám nemá sílu přemoci je. Ano, žádosti byly tím přikázáním spíše ještě vzbuzovány, jak říká Pavel v Ep. Římanům: „Neboť i o žádosti byl bych nevěděl, kdyby byl zákon neřekl: ‚Nepožádáš‘.“
Zákon ze Sinaje sice také obsahoval některá přikázání určená smýšlení a srdci člověka, jako třeba desáté přikázání: „Nepožádáš domu bližního svého“ atd. (2. M. 20,17), nebo: „Nebudeš nenáviděti bratra svého v srdci svém… a milovati budeš bližního svého jako sebe samého“ (3. M. 19,17.18), anebo: „Milovati budeš Hospodina, Boha svého, z celého srdce svého…“ (5. M. 6,5). Ale převážná většina přikázání se týkala jen chování Izraelitů navenek.
Tento hřích v srdci
Pán Ježíš nyní prohlašuje, že ne teprve dokonaný čin, nýbrž už žádostí naplněný pohled na některou ženu Bůh považuje za cizoložství v srdci a tedy za hřích. Slovo „cizoložství“ ukazuje, že buď muž, nebo žena anebo oba mají doma své manželské lože. Ale žádného neženatého věřícího nebo nevdanou věřící jistě nenapadne myšlenka, že uvedená slova Pána mu nemají co říci!
Nemluví se tu o nahodilých, nechtěných pohledech, jimž se sotva můžeme vyhnout, nýbrž o vědomém, žádostí doprovázeném pohledění: „Kdo by pohleděl na ženu ku požádání jí.“ Zamýšlenému pohledu tedy předchází hříšná myšlenka v srdci.
Toto rozlišování je velmi důležité. Sotva je možné pohybovat se dnes v tomto světě, abychom opakovaně nebyli svědky mravní zkaženosti naší doby. Snadno tím přicházíme k znečištění. Avšak chtěné, žádostivé a hříšné pohledění je přece něco naprosto jiného. Právě tak se žádný křesťan nemůže vyhnout tomu, aby ho nenapadly nečisté myšlenky. Ale proviněním se mu stávají teprve tehdy, když se od nich neodvrátí, nýbrž vědomě se jim oddává a zabývá se jimi. Jestliže však žádostivá pohledění a nečisté proudy myšlenek jsou hřích, tedy na druhé straně je rovněž hřích, jestliže věřící ženy a dívky oděvem a chováním jsou k němu příčinou a podnětem.
Nenucený, volnější a povolnější styk obou pohlaví, zvláště u mladších generací, a negativní příklad většiny vrstevníků ze světa může vést k lehkomyslnosti a k velkým nebezpečím. Bohabojný Job řekl: „Smlouvu jsem učinil s očima svýma, a proč bych hleděl na pannu!“ (Job 31,1). Ale jsou také přecitlivělí a příliš úzkostliví křesťané, jejichž svědomí je těžce obtíženo i bezděčnými (a tedy nechtěnými) pohleděními a myšlenkami. Jim bych chtěl připomenout známá slova, která k tomu verši napsal Martin Luther: „Nemohu zabránit, aby mi nějaký pták létal nad hlavou; ale zcela jistě mu mohu zabránit, aby si v mých vlasech neudělal hnízdo, anebo aby mi neokusoval nos.“
Jestliže pak oko tvé pravé pohoršuje tě…
Jak vážně Pán Ježíš posuzoval taková smyslná pohledění a myšlenky, je jasně vidět z následujících slov: „Jestliže pak oko tvé pravé pohoršuje tě, vylup je a vrz od sebe; neboť je ti užitečné, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla“ (kap. 5,29 ‒ elbf. př.). V následujícím verši pak říká téměř totéž ještě jednou o pravé ruce (srov. též kap. 18,8).
Pán Ježíš nevybízí těmi slovy ani k sebemrzačení, ani k askezi. Stvořitel nikdy nebude na Svém stvoření požadovat, aby to tělo, které mu sám dal, člověk mrzačil. I kdyby se někdo zbavil obou očí, zůstala by v jeho srdci žádost. Ostatně Pán zde ono naučení celé rozšiřuje na otázku sebeodsuzování. Na to ukazuje i zmínka o pravé ruce, která není v žádném přímém spojení s hříchem cizoložství.
Sebeodsuzování
Oko, svíci těla, je právem možné označit za „zrcadlo duše“ (srov. Mat. 6,22.23; Přísl. 21,4; Kaz. 11,9; Ezech. 6,9; 18,12; 20,8; 2. Petr. 2,14). Pravé oko bývá kromě toho v Bibli vícekrát ukazováno jako něco vzácného (1. Sam. 11,2; Zach. 11,17). O pravé ruce, „nástroji činu“, je v Písmě zmínka ještě častěji (např.: 1. M. 48,17; 2. M. 29,20; Ž. 73,23; 121,5; Zj. 1,16; 10,5; 13,16). Pravé oko a pravá ruka tedy jsou jistě symboly smýšlení a činů, avšak zároveň i toho, co je v lidském životě vzácné a důležité. Jestliže nás tyto pohoršují anebo podněcují, tj. jsou podnětem k hříchu a stanou se léčkou (více o tom viz v čísle 5/6 tohoto ročníku v příloze), tedy nemáme ani to, co je nám v životě nejcennější a nejdůležitější, ušetřit, nýbrž máme to upřímným a přísným sebeodsouzením odsoudit, a ‒ je-li třeba ‒ od těch věcí se oddělit. I když samy o sobě nemusí být zlé, není tím ještě řečeno, že také nejsou nebezpečné!
Boží slovo předkládá lidem vždy znovu, že jsou jen dvě cesty a dva cíle života: buď následování Pána Ježíše se slávou jako cílem, anebo život v hříchu, který vede do pekla. Tak je tomu i zde v kázání na hoře. Apoštol Pavel byl takovým učedníkem Páně, který poznal a uskutečňoval důsledky úplné oddanosti a následování: „Podmaňuji tělo své, a v službu podrobuji, abych snad, jiným káže, sám nebyl nešlechetný“ (elbf. př.: sám se nestal zavržitelným ‒ 1. Kor. 9,27). Shromáždění v Korintu píše: „Nemylte se; ani smilníci, ani modláři, ani cizoložníci… dědictví království Božího nedosáhnou“ (1. Kor. 6,9.10).
EuE 1992/109‒115
Autor z tohoto čísla:
(5. 9. 1897 ‒ 10. 9. 1963)
(BV) se narodil v Korbusen v okrese Gera. Ve 14 letech uvěřil a sloužil pak Pánu se zvláštní věrností a oddaností až do konce svého života. Prvního poučení v Písmě se mu dostalo v biblických hodinách státní církve, ale k jeho duchovnímu růstu přispěl v době učení zvláště jeho krejčovský mistr Bruno Köhler v Grossensteinu, kterého BV považoval za svého duchovního otce v Kristu.
O jeho zájmu o Boží slovo a lásce k Písmu svědčí jeho dopisy z 1. světové války, kdy už ho Pán připravoval pro pozdější službu.
V domě svého mistra se také seznámil s bratry a s cestou pravdy, poznal Boží myšlenky o Církvi, o shromažďování ke jménu Páně, myšlenky o velebení u Jeho stolu a o jednotě Kristova těla a jejím vyjadřování. Věřící v nejbližším okolí se shromažďovali zprvu jen k modlitbě a k zvěstování Božího slova (v podobě přednášek). Řadu let jezdili do Oberhohndorfu u Zwickau, kde také poprvé lámali chléb. Bylo to v době, kdy působil zdravý duchovní život, a vznikala nová shromáždění.
BV byl skromný a raději se držel v pozadí, ale vždy byl připraven vyplnit mezeru, která někde vznikla v malých kroužcích věřících, kteří se shromažďovali zvláště po domech. Když byl jednou poprvé ve větším shromáždění, kde ‒ povzbuzen bratry ‒ s obavami a váháním zvěstoval Boží slovo, položil mu po shromáždění jeden starý, osvědčený bratr ruku na rameno a řekl: „Bruno, můžeš přijet zase!“ To ho povzbudilo pro další cestu, na níž pak mohl působit k dalšímu požehnání věřících.
R. 1922 se oženil. V manželství se narodilo 6 dětí, z nichž dvě zemřely v útlém dětství, a jeden syn pak zemřel v 31 letech na následky úrazu. Zanechal po sobě manželku s třemi dětmi. Všechny tyto prožité věci se odrazily i u BV a prohloubily v něm schopnost umět se vcítit do situace druhých, kteří museli procházet nějakým utrpením a bolestí. Proto také jako málokdo jiný dovedl potěšovat zarmoucené a sklíčené.
R. 1932 převzal v Ronneburgu krejčovský závod a vedl ho až do chvíle, kdy vstoupil plně do díla Páně.
Nacistický zákaz shromažďování r. 1937 se ho hluboce dotkl. Spolu s dalšími věřícími se rozhodl jít cestou, o níž všichni poznali, že je správná, protože je podložená Božím slovem, než dělat něco, co neodpovídá Písmu. Povzbuzen věřícími ze Švýcarska, kteří tenkrát napsali: „Do Božích věcí nemá césar (tj. římský císař) co mluvit“, shromažďoval se BV s jinými věřícími po domech, ačkoli i toto bylo zakázáno. V září r. 1938 byl s několika dalšími bratry zatčen a uvězněn nejprve nedaleko svého domu na zámku v Ronneburgu, potom ve věznici v Altenburgu. Pro jednačtyřicetiletého bratra to byly těžké měsíce plné zkoušek, když musel myslet na pětičlennou rodinu, která tím byla zbavena svého živitele. Avšak měsíce strávené ve vězení přinesly i vzácné zkušenosti. Ačkoli bratři byli uvězněni každý v jiné cele, mohli se vzájemně potěšovat a povzbuzovat. Pán vyslyšel mnohé modlitby, které za ně věřící doma vysílali, takže BV byl na vánoce 1938 propuštěn domů a v přelíčení, které se potom konalo, byl zproštěn žaloby. Tak se Pán přiznal k těm, kdo se rozhodli být Mu věrní.
Když viděl, že shromažďování je úplně znemožněné, leželo mu na srdci zvláště spasení jeho dětí. Pán mu odpověděl závěrem 25. verše 49. kapitoly Izaiáše: „Děti tvé spasím“ (‒ elbf. př.). BV o tom napsal: „My jsme Mu důvěřovali a On je spasil, budiž Mu dík za Jeho věrnost.“
Od r. 1939 do r. 1945 byl povolán do vojenské služby. I tam vyhledával spojení s jinými věřícími vojáky, a protože pracoval jako ošetřovatel, měl jako křesťan možnost širokého uplatnění mezi všemi, kteří potřebovali tuto pomoc.
Po propuštění z válečného zajetí se znovu ujal práce ve své krejčovské dílně. Přitom v celém kraji pilně navštěvoval malá shromáždění, která znovu vznikala. Uplatnil se zvláště jako pastýř a učitel a upevňoval svaté v poznané pravdě. Tuto činnost dělal jen na naléhání bratrů a v plném souladu s nimi. Říkal: „Bojím se těch, kteří vycházejí (do práce), ale nebyli posláni.“ Jindy napsal: „Zdrženlivost je téměř vždycky dobrá, ale být připraven Pánu k službě, také. Pravá míra se zjistí v obecenství s Ním.“
R. 1951 se vzdal své živnosti, když se mu plně ujasnilo, že Pán, kterého následoval, ho volá do Své práce. Byl vždy připraven pomáhat každému, ale zvláště mladým věřícím. Byl také velice mnoho na modlitbách nejen ve věci jednotlivců, ale i celých shromáždění.
Ačkoli se ubíral úzkou cestou, vždy měl srdce plné lásky ke všem svatým. Napsal jednou: „Kéž bychom po sobě zanechali u věřících takový dojem, že je milujeme, protože jsou údy v těle Krista, ale kéž by oni také z naší strany zakoušeli, že musíme odmítat všechno, co neodpovídá Jeho Slovu. Vždy se ale máme rmoutit nad roztříštěným stavem Božího lidu.“
V posledních letech Pán položil práci, kterou BV pro Něho vykonával tak nezištně a oddaně, mez zákeřnou nemocí. Byl víckrát v různých nemocnicích, kde bylo podniknuto vše, co bylo v lidských silách, k zdolání nemoci. Také věřící v obojím tehdejším Německu, v Holandsku a ve Švýcarsku se v té věci spojili na modlitbách za bratra, avšak Pán s ním měl jiné úmysly.
Po měsíci těžkého bolestného utrpení, které snášel velice trpělivě, ho Pán odvolal ve stáří 66 let k Sobě. Pohřbu se účastnilo několik set věřících. S použitím Ž. 77,12 a 20 a 2. Kor. 5,17‒21 bratři vzpomněli na jeho život, zvěstovali evangelium a ukázali na požehnanou naději všech Božích dětí. (podle něm. nekrologu)
Křesťanovi by mělo dodávat klid a důvěru vědomí, že cokoli vstupuje do jeho života, je Boží dobrotivost. Toto vědomí oslazuje utrpení, mírní radost a udržuje naději. Ano, všechno napomáhá k našemu nejlepšímu, protože všechno přichází od Něho, jenž je sama dobrota a láska.
To, co našeho vnějšího člověka skličuje, má onoho vnitřního povznášet, a co nás olupuje o viditelný majetek, má zaměřovat náš zrak na onen neviditelný. Co máme nést, má cvičit naši sílu.
EuE 1952/114; 84b