Jan 1,17
(Soud. 10,6 ‒ 16)
Stav izraelského lidu vylíčený v prvních kapitolách knihy Soudců je obrazem křesťanstva těchto dnů. Desátá kapitola nám ukazuje zvlášť smutný obraz. Synové izraelští zase jednou činili „to, co jest zlého před očima Hospodinovýma“. Ačkoli tak často zakusili Boží dobrotivost, opět se od Něho odvrátili a sloužili modlám. Nikde nenalézáme takové nahromadění cizích bohů jako zde: „sloužili Bálům a Astarot, to jest (nebo: a) bohům syrským, bohům sidonským a bohům moábským, tolikéž i bohům Ammon, i bohům filistinským“ (6. v.). Proto Bůh musel Svůj nevěrný lid provádět kázní a dát jej sužovat a utlačovat Filistinskými a Amonitskými, takže byli velmi sklíčeni.
Volat k Bohu byla pro izraelský lid jediná možnost, a také pro nás dnes je to jediná cesta, když vidíme, jak Bůh začíná vykonávat soud na Svém domu (srov. 1. Petr. 4,17). Jistěže jsme to už také dělali, avšak zdá se, jako by Bůh neodpovídal. Když izraelští synové ve své úzkosti volali k Hospodinu, připomněl jim mnohé divy, které pro ně učinil, a oni na každý z nich odpověděli jen novou nevěrností, takže Bůh jim nyní musí říci: „Protož nevysvobodím vás více“ (13. v.). Odkazuje je na jejich modly, na všechny jejich lidské zdroje a prostředky pomoci a zavírá před jejich voláním Své ucho. Zdálo se, jako by byl ke všem jejich modlitbám hluchý.
Byl to snad beznadějný případ? Nikoli. Další verše nám ukazují, co se má v takovém případě dělat. Nejdříve ze všeho lid vyznává své hříchy, pokořuje se a otevřeně uznává, že tu kázeň zasluhuje (15. v.). A tím, jak to až příliš dobře víme, se vždy musí začít, ač toto samo nestačí. Musí být též přineseno „ovoce hodné pokání“ (Mat. 3,8), které zde pak vidíme: „Protož vyvrhše bohy cizí z prostředku svého, sloužili Hospodinu“ (16. v.).
Pokoření ‒ ať jednotlivců nebo všech společně ‒ nesmí být pouhým vyznáním rtů. Vzhledem k tomu, v jak nízkém stavu se nalézáme, jsou shromáždění k společnému sklánění a pokořování se naléhavou nutností, a měli bychom jich mít více. Avšak varujme se před čímkoli, co vypadá jen jako zkoušení se ze zvyku, jen jako pouhá formální poslušnost vůči Božímu slovu, aniž ve svém srdci hluboce cítíme nutnost pokořovat se. To by byla pouze poslušnost vůči nějakému dobrému zvyku a hraničila by s pokrytectvím. „Roztrhněte srdce vaše, a ne roucha vaše“ (Joel 2,13) ‒ to je to, co Bůh od nás očekává. Varujme se však také určité pokory, která se skládá ze vše-obecných, neurčitých a k ničemu nezavazujících slov, anebo z navyklých slovních obratů a rčení! My jistě uznáváme, že jsme spoluodpovědní za zlo, které se ukázalo v Církvi, ale býváme tak málo ochotní uznat, že každý z nás osobně má vyznávat přestoupení a hříchy. Býváme zvyklí používat slůvko „my“, které zahrnuje všechny, s určitou blahosklonností, a dokonce jsme na to možná ještě pyšní, srovnávajíce se s takovým Danielem nebo Ezdrášem. Máme ovšem truchlit nad úpadkem v Církvi a naříkat nad zlem, které se tu či jinde ukazuje, ale jakou máme odpověď na vážnou otázku: „Zdali i vy, i vy, jste bez hříchů proti Hospodinu, Bohu vašemu?“ (2. Par. 28,10). Každý z nás je touto otázkou vybídnut k osobnímu, hlubokému sebeodsuzování. Kniha Soudců nás poučuje, že čím větší je úpadek, tím hlubší musí být práce ve svědomí.
Dospějeme-li při takových hlubokých zkoušeních se k určité upřímné pokoře, bude to vyjádřeno činy, neboť jedině pak je pokání pravé. Za vyznáním rtů musí následovat odstranění model. Co je to však vůbec modla? Tak se může zeptat mnohý. U nevěřícího to je všechno, co ho zdržuje, aby přišel ke Kristu, a u věřícího je to všechno, co mu brání, aby byl Pánu věrný. Kéž by se každý z nás, bratře a sestro, zkoušel v Boží přítomnosti, od kterých model se musí oddělit!
To je cesta ukázaná nám Bohem a jenom na jejím konci se Bůh může nechat obměkčit a dát volný průchod Své milosti. „I zželelo se duši Jeho nad trápením Izraele“ (16. v.). Ano Jeho srdce, které to vše spolucítilo, bylo vnitřně pohnuto nad bídou Jeho lidu, třebaže napřed řekl: „Protož nevysvobodím vás více.“ Bůh se odvrátil od rozpálení Svého hněvu, protože lid se skutečnou lítostí vyznával své hříchy a odstranil cizí bohy.
I když je pravda, že Církev jako celek na zemi nikdy nebude napravena, přesto je pravda, že Bůh by zde měl rád věrný ostatek, který je zkroušeného ducha a třese se před Jeho Slovem (Iz. 66,2). Kéž by na nás bylo vidět tyto rysy!
EuE 1985/327‒330
Hamilton SMITH:
Když se Daniel s hlubokou pokorou modlil Bohu a vyznával před Ním hříchy lidu ‒ ale přesto se cele opíral o slitování a odpuštění Páně ‒ slyšíme ho, jak mj. říká: „Jak napsáno jest v zákoně Mojžíšově, všechno to zlé přišlo na nás, avšak jsme se nekořili před tváří Hospodina, Boha našeho, abychom se odvrátili od nepravostí svých, a šetřili rady jeho“ (Dan. 9,13).
Zdalipak tento vážný verš neoslovuje i nás, Boží lid těchto dnů? Věřící, kteří patří k nebeskému Božímu lidu, jsou kvůli svým hříchům rozptýleni a rozštěpeni. A přesto s jakým poklidem, ba až domýšlivostí se většina z nich dívá na tento stav. Navíc je Boží pravda dnes méně chápána a sotva se ještě vyskytuje přání tu pravdu poznat. Kéž bychom se jako Daniel rmoutili nad stavem Božího lidu a nutkalo nás to modlit se s pokornou myslí Bohu, odvracet se od svých nepravostí a zaměřovat svůj zrak k poznání Boží pravdy.
HF 1989/260‒261
D. R. REID:
„Veliké jest milosrdenství Hospodinovo, když jsme dokonce nevyhynuli. Nepřestávají zajisté slitování jeho, ale nová jsou každého jitra; převeliká jest pravda (= věrnost) tvá.“
(Pláč J. 3,22‒23)
Tyto dva verše jsou z nejoblíbenějších v Bibli vůbec. Pravda, která je v nich vyjádřena, může být odpovědí našich srdcí, když zakoušíme ustavičnou Boží ochranu a každodenní péči o naše potřeby. Jsme vděčni za Jeho stále stejnou dobrotivost a laskavost, které nám prokazuje, často i když si je nezasluhujeme. Jistě, můžeme se dostat do těžkostí, ale jakmile jsme z takových nesnází vysvobozeni, můžeme se podívat zpět a uvidíme, jak všechny věci ‒ včetně našich nezdarů a zklamání ‒ napomáhaly k našemu dobrému (Řím. 8,28). Potom býváme schopni chválit a oslavovat Pána a říkat: „Převeliká jest věrnost Tvá.“
Ale jak tomu je, když jsme právě uprostřed nějaké velice zarmucující věci nebo nějaké těžké rány ‒ když právě prožíváme zásah nějaké hluboké zkoušky a naříkáme nad palčivou bolestí, když ještě nevidíme, jak něco spolupůsobí v náš prospěch? Jakou odpověď mají připravena naše nitra v takové chvíli? Můžeme se pak každého jitra radovat z velké věrnosti našeho Pána? Ovšemže! Můžeme doufat i tehdy, když nás taková rána právě zasáhla! Můžeme se přesvědčovat, že Boží slitování jsou zde pro nás „každého jitra“ i Jeho věrnost, a to i tehdy, když nás ona zkouška právě postihla. Věřící mohou doufat i v těžké zkoušce ba i v tragické věci (Pláč J. 3,22.24). A jejich nadějí není tolik toužebně očekávaná změna, jako spíše důvěrné vědomí, že Bůh zná všechno o jejich situaci a že něco udělá, protože se o nás stará a jde mu o naše dobré.
Takže hlavním vyústěním těchto veršů v celé souvislosti je, že můžeme pevně věřit v Boží věrnost a v Jeho nepřestávající lásku i uprostřed soužení a těžkostí, a nejen tehdy, když se nic neděje a všechno jde hladce.
Pláč Jeremiáše uvádí celou řadu takových těžkých zkoušek, k nimž došlo, když Jeruzalém byl obležen a hořel. Byla to zkouška, když:
1) byli považováni za smetí a povrhel,
2) podstupovali fyzická muka,
3) trpěli násilí,
4) ztratili manžela nebo manželku,
5) viděli, jak se přátelé obracejí proti nim,
6) ztratili všechen majetek,
7) se jim posmívali a pohrdali jimi,
8) se jim nedostávalo i základních potřeb,
9) nemohli zabránit smrti svých dětí.
Je důležité, že uvažované verše naděje jsou právě uprostřed seznamu těch hrozných věcí.
Uprostřed všech těch utrpení věrný ostatek z Judy mohl říkat, že byli ušetřeni a zachováni Boží dobrotivostí a že Jeho slitování jsou každého jitra nová! Jak mohli takhle mluvit? Viděli, že Bůh věrně stojí za tím, co řekl. Říkal tolikrát a vždy znovu, že vezme Svůj národ do kázně pro jejich hřích. Věrně plnil, co slíbil. Prohlásil také, že nezahladí Judu úplně. Proto i vycházení slunce každého dne bylo důkazem pokračujících Božích slitování.
Jak nás to vše může povzbudit! Někdy trpíme pro své hříchy a chyby. Jindy upadáme do zkoušky kvůli zlým činům a chybám druhých ‒ svých rodičů nebo dětí, představených nebo podřízených, svých učitelů nebo žáků, atd. Někdy trpíme a zdá se, že nemůžeme nikoho obvinit ‒ prostě „se něco stalo“. V každém takovém případě má pro nás kniha Pláče Jeremiáše povzbuzení, protože jestliže Bůh dal tenkrát v takový hrozný den naději, můžeme být jisti, že i nám dnes dá naději i v našich těžkých zkouškách.
kalendář „Pán blízko“ (The Lord is near, USA) 1993, 18. 3. a 24. 3.
J. G. :
Když má věřící procházet těžkými dobami, které jsou plné utrpení, může se stát, že začne svůj život srovnávat s životem nevěřících. Zdá se mu, jako by se jim na jejich cestě dařilo, jako by neznali žádné těžkosti a bolesti. V jeho srdci mohou začít klíčit zatrpklé myšlenky. Stává se nespokojeným a začíná tiše reptat jako kdysi Azaf: „Jistěže nadarmo v čistotě chovám srdce své, a v nevinnosti ruce své umývám, poněvadž každý den trestán bývám, a kázeň přichází na mne každého jitra“ (Ž. 73,13.14).
Jak se Azaf dostal z těchto ponurých myšlenek? Tím, že vešel do svatyně, tj. do Boží přítomnosti. Tam se mu otevřely oči. Poznal hrozný konec bezbožných. Zde se před Bohem sklání a koří. Je mu líto, že nedůvěřoval Bohu, a tedy Ho nectil. Pak ale znovu plně skládá svou důvěru v Boha.
Avšak v době takové zkoušky nám Pán každého jitra nesesílá jen kázeň. Okoušíme také Jeho slitování. „Nepřestávají zajisté…, ale nová jsou každého jitra“ (Pláč J. 3,22.23). Kázeň je doprovázena Božími slitováními.
Potom je zrak věřícího odveden od vlastních bolestí a upoután na Pána. Proto žalmista Azaf pokračuje: „Ujal jsi mne za mou pravici; povedeš mne radou svou“ (Ž. 73,23.24 ‒ elbf. př.). Jestliže zkouška trvá dál, Pán, který nedopustí, aby překročila meze únosnosti, věřícího posiluje a drží. A v nebi, v cíli jeho cesty, už nebudou ani zkoušky ani bolesti. David popisuje ono slavné jitro jako „ráno bez oblaků“ (2. Sam. 23,4).
HF 1989/251‒252
Hamilton SMITH:
Když se Rut se svou tchyní vrátila z Moábské země do Betléma, zakoušela nejprve požehnání, která jí Bůh dal skrze Bóza. Potom však k dárci Bózovi nabyla důvěry. A jak rostla její náklonnost k Bózovi, ona požehnání jí už nestačila. Chtěla mít pro sebe jejich dárce.
Pán takto jedná i s námi. Chce nás přivést k tomu, abychom viděli, že On je mnohem větší než všechno, co nám dává. Jak jsme šťastní, naučíme-li se, že požehnání sama o sobě nás nemohou uspokojit. Naše srdce může uspokojit jen Kristus.
V Ev. Lukáše 5 čteme o velké lekci, které se Petr naučil. Pán mu udělil velké časné požehnání. Dal mu zažít největší rybolov v jeho životě. Požehnání bylo větší než pevnost sítě a únosnost lodi. A přesto se Pán v tomto divu zjevil Petrovi takovým způsobem, že si Petr vážil více dárce nežli daru, který od Něho obdržel. A tak na konci této události čteme: „A přivezše k břehu, a všechno opustivše, šli za ním“ (Luk. 5,11). Jakže! Petr opustil ryby, které mu Pán daroval? Ano, opustil všechno ‒ sítě, lodě i ryby ‒ a šel za Ním. Jestliže byl vůbec nějaký rybolov, který si Petr směl právem ponechat, pak to byly právě tyto ryby, které mu Pán daroval. Jenže Petr tu onen dar zanechává a jde za dárcem.
Něco podobného se stalo Marii Magdaléně. Kdysi byla úplně pod mocí satana. Ale Pán Ježíš z ní vyvrhl sedm démonů, jimiž byla posedlá. Tím dostala nesmírné požehnání. Ale její srdce bylo naplněné jen jejím dobrodincem. On byl pravým obsahem jejího života. Čteme to ve 20. kapitole Ev. Jana: „I odešli zase ti učedníci tam, kde dříve byli (elbf. př.: domů). Ale Maria stála u hrobu venku, plačíc“ (10‒11. verš). Ta požehnání jí nestačila. Bez Krista byla v tomto světě bez pokoje. S Ním byla šťastná, bez Něho úplně opuštěná.
Podobně jednal Pán s Pavlem, který kdysi byl rouhačem Pána Ježíše a pronásledoval svaté. Obdržel milost a tak velké požehnání, že mu byl Kristus mnohem víc než všechna požehnání, kterými mohl být obdarován. Svou touhu vyjádřil slovy: „abych Krista získal“, „abych poznal jej“ (Fil. 3,8.10). Nebyl spokojen, když poznal všechna požehnání, která mu Kristus dal; chce poznat stůj co stůj dárce těch požehnání. Nestačí mu, že se nakonec dostane do nebe. Musí získat Toho, který mu tam to místo zajistil.
Ach, jak býváme pomalí k pochopení, že je to Kristus, a jedině On, kdo může uspokojit přání a touhy našich srdcí. Někdy hledáme odpočinutí ve svých duchovních požehnáních. Usilujeme uchovat radost ze svého spasení svěží a okoušení oněch požehnání, která jsme obdrželi při obrácení, čerstvé. I když je třeba přát si, abychom se ze spasení radovali, přesto jsou taková úsilí odsouzena k nezdaru, dokud je chceme okoušet bez Toho, který nám je dal. To ani nebylo Božím úmyslem. Každé požehnání, které jsme obdrželi, vychází od Krista a může být okoušeno jenom v obecenství s Ním.
Jiní se snaží najít uspokojení ve službě pro Pána. Ach, kéž bychom všichni s celou oddaností a s plným nasazením sloužili Pánu! Ale sloužíme-li Mu proto, abychom dospěli k odpočinutí, zakusíme totéž, co Marta. Místo nalezení odpočinutí dojdeme jinam a místo odpočinutí najdeme nepokoj. Služba je dobrá věc, ale naše srdce neuspokojí.
Další zase hledají přechodné uspokojení v nicotných věcech tohoto pomíjejícího světa. A s čím se přitom setkáme? Čím víc se obklopujeme pozemskými věcmi, tím větší budou i naše starosti, a výsledkem tedy vůbec nebude odpočinutí pro srdce. Právem prorok říká: „Vstaňte a odejděte, neboť země tato není to odpočinutí, pro znečistění“ (Mich. 2,10 ‒ elbf. př.). A znovu musíme říci: Naše srdce může uspokojit jenom Kristus.
Z toho či onoho důvodu musíme všichni přiznat, že jako křesťané známe opravdu málo pravé uspokojení srdce. Každý pravý křesťan je přirozeně spasen. Ale jednou věcí je být spasen a naprosto jinou věcí dosáhnout též úplného odpočinutí. Jsme-li spaseni skrze dílo Pána Ježíše, můžeme pro sebe najít uspokojení jen v Osobě Krista. Stejnou měrou, jak okoušíme obecenství s Kristem, dospějeme ve svém nitru k odpočinutí a nalezneme pravé uspokojení. Avšak definitivní a dokonalé uspokojení nalezneme teprve tehdy, až nadejde onen den, o němž je řečeno: „Přišla svatba Beránkova, a manželka jeho připravila se“ (Zjev. 19,7). Potom všichni věřící z doby milosti budou navěky spojeni s Pánem Ježíšem. „A tak všichni s Pánem budeme“ (1. Tes. 4,17).
HF 1989/174‒178
Walter GSCHWIND:
(z abecedy křesťanství)
Možná že řekneš: Ještě jsme ale neprobrali všechny druhy shromáždění místní Církve. Jsou to třeba také
evangelizační shromáždění.
Jestliže o nich mluvíme až nakonec, tedy proto, že taková shromáždění jsou jiného rázu než ta, která jsme si zatím objasňovali.
Shromáždění k lámání chleba a k velebení, modlitební shromáždění a shromáždění k zvěstování Božího slova jsou „shromáždění jako Církev“ (tj. kdy věřící jsou shromážděni jako Církev ‒ viz 1. Kor. 11,18 podle elbf. př.: „Když se shromažďujete jako církev“). Jak jsme viděli, člověk tam nemá vedení. Neboť když jsou věřící shromážděni ke jménu Pána Ježíše, je On sám uprostřed nich, aby skrze Ducha Svatého řídil celý průběh shromáždění.
Avšak titíž věřící jsou také povinni uskutečňovat velký misijní příkaz, který Pán Ježíš dal Svým učedníkům: „Jdouce (elbf.: jděte) po všem světě, (a) kažte evangelium všemu stvoření!“ Mají jít jako jednotlivci ‒ nikoli „jako Církev“ ‒ a zvěstovat synům tohoto světa dobrou zvěst o spasení v Kristu. Při konání této služby ti bratři, kterým Pán dal dar evangelisty, sami, nebo spolu s věřícími pomocníky budou konat evangelizační shromáždění. Tito služebníci mohou při takových shromážděních očekávat od Pána všechno: Jeho vedení i požehnání, působení Ducha Svatého při předkládání Slova a při jeho vztahování na srdce a svědomí posluchačů jakož i při přivádění hříšníků ke spasení. Jinak by jistě celá ta služba byla neužitečná. Přesto však evangelizační shromáždění nenese znaky shromáždění „jako Církev“. Předně služebníci při nich jednají v osobní odpovědnosti vůči Pánu. Možná že On jim ukáže už před těmito shromážděními, které úseky Písma nebo jaká témata mají zvolit, zda a které písně mají být zpívány, atd. Dále je možné, že v tom místě, kam je evangelista veden k zvěstování dobré zvěsti, třeba vůbec ještě neexistuje místní Církev tak, jak ji zná Boží slovo, takže i proto tam nemůže být uplatněna zásada z Mat. 18,20.
K lepšímu objasnění těchto tvrzení uveďme příklady ze Skutků apoštol-ských: Petr a Jan šli s uzdraveným (dříve chromým) člověkem do chrámu (Sk. 3‒4,4). Byli naprosto jasně ve všem vedeni Pánem. Do sloupové síně ‒ přilákán zázrakem, se shromáždil zástup žasnoucích lidí. A zde Petr využívá Pánem danou příležitost, aby v moci Ducha Svatého se vším důrazem zvěstoval Židům pokání a odpuštění hříchů skrze Ježíše Krista. Výsledkem bylo, že uvěřilo mnoho set mužů. ‒ Bylo to jedno z prvních „evangelizačních shromáždění“. Nekonalo se v lůně Církve v Jeruzalémě, jejíž shromáždění k lámání chleba a k modlitbě se konala po domech, nýbrž venku v chrámě, tj. tam, kde bylo možné najít lidi. A není řečeno, zda vůbec mezi těmi posluchači nebyli přítomni i jiní věřící (Skut. 2,46; 12,5.12).
Když později Pavel se svými průvodci podnikl různé misijní cesty a navštívil přitom mnoho měst v Malé Asii a v Řecku, je samozřejmé, že nikde nenalezli shromáždění věřících, v jejichž středu by mohli zvěstovat dobrou zvěst o spasení v Kristu. Vždyť evangelium bylo přece ještě mezi národy (v kral. př.: pohany) neznámou věcí. Kázali Slovo v synagogách („školách“), na ulicích a na náměstích, a tato shromaždiště lidí jistě nebyla nějakým veřejným shromážděním „jako Církev“.
Proč je tedy tak důležité zdůrazňovat rozdíl mezi shromážděními jako Církev a evangelizačními shromážděními? Protože věřící by mohli být v pokušení omezovat svobodu, kterou Pán poskytl evangelistům k užívání v jejich práci. Tento sklon může pocházet ze soudobého zvyku, konat evangelizační shromáždění v obvyklých shromažďovacích místnostech. Na druhé straně však je jiné nebezpečí, že ráz evangelizačních shromáždění vedených jedním člověkem by mohl být přenášen na shromáždění věřících. Před oběma nebezpečími se musíme mít na pozoru.
Místní Církve jako evangelizační střediska
Může být ze skutečnosti, že to není Církev jako taková, která má evangelizovat, vyvozován závěr, že tak nesmírně důležité dílo evangelizace musí být přenecháno jen takovým bratrům, kteří jsou k té službě zvláštním způsobem Pánem povoláni? Rozhodně ne! Boží slovo nás krásnými příklady poučuje o tom, že každé místní shromáždění Církve by mělo být jakýmsi evangelizačním střediskem, odkud se má tomuto dílu dostávat všemožné podpory: nesením na modlitbách, hmotnou podporou a praktickou pomocí. Kromě toho se každý jednotlivec naplněný láskou Krista bude snažit přivádět lidi ze svého okolí do styku s evangeliem. Je samozřejmé, že každé místní shromáždění Církve rádo umožní zvěstování dobré zvěsti ve svém sále také těm evangelistům, kteří pevně drží pravdu. Takže každý pak má příležitost a možnost pozvat své přátele a známé, kterým vydává svědectví.
Také při obvyklých zvěstováních Božího slova (tj. přednáškách) by si bratři měli být vědomi, že mezi posluchači mohou být přítomni neobrácení a děti, kterým má být poukázáno na spasení v Kristu.
Která místní shromáždění nám Boží slovo předkládá jako vzácné příklady horlivosti v evangeliu?
1) Antiochie. Z tohoto shromáždění podnikli Barnabáš a Pavel první misijní cestu k národům (pohanům). Začalo to tím, že místní bratři „sloužili a postili se“ (Sk. 13,1‒3, zvl. 2. v. ‒ elbf. př.). Všem jim leželo na srdci být Pánu cele k dispozici, a pokud šlo o jejich službu, čekat na pokyny Pána. A když Duch Svatý řekl: „Oddělte mi již Barnabáše a Saula k dílu, ke kterému jsem jich povolal“ (př. J. Kf.), znovu se postili a modlili. Všichni si byli vědomi obtížností té služby, která měla přinést oběma tak mnoho námahy a nebezpečí, a poručili je pro ono dílo Boží milosti. Potom „na ně vkládali ruce“ a touto symbolickou řečí jaksi vyjádřili: Činíme se s vámi ve vaší službě zajedno a budeme vás během vaší nebezpečné cesty, trvající dlouhé měsíce, doprovázet vroucími a ustavičnými přímluvnými modlitbami, aby vás Pán vedl a chránil, otevíral vám dveře pro Slovo a dal z vaší práce vzejít bohatému ovoci.
Jako kdysi přímluvná modlitba Mojžíše na vrchu hory (2. M. 17,10‒12) rozhodla o výsledku boje Izraele s Amalechem, také vytrvalé přímluvné modlitby Církve byly jistě mohutným činitelem pro úspěšnou službu obou služebníků, kteří pronikali do říše temného pohanství!
A když se pak Pavel s Barnabášem vrátili z díla, které vykonali, shromáždili Církev a vypravovali o všem, co Bůh s nimi činil a že otevřel národům dveře víry (Skut. 14,26‒28; viz též kap. 18,22.23). Jaká účast byla projevována celou Církví evangeliu od počátku až do konce!
2) Filipi. Také svatí ve Filipi měli na srdci věc evangelia. Pavel mohl kvůli „jejich účasti na evangeliu od prvního dne až dosavad“ s radostí za všechny děkovat a prosit (kap. 1,3‒5 elbf. př.). Jak tato účast působila už od prvního dne, vidíme v 16. kapitole Skutků:
Sotvaže Lydia, prodavačka purpurových tkanin, přijala do srdce Slovo mluvené Pavlem a byla spasena, již přijala do svého domu Pavla a ty, kteří ho doprovázeli ‒ posly evangelia.
Služba, kterou na sebe vzala, byla důležitá, ale tenkrát též nebezpečná. Způsobila té sestře námahu, ale ona to vše kvůli Pánu na sebe vzala s radostí. „Přinutila nás.“ (kap. 16,15)
U žalářníka vidíme něco podobného. „V tu hodinu v noci“, kdy Boží milost tohoto hrubého člověka skrze víru naprosto změnila, uvedl Pavla a Sílu do svého domu a umyl jim rány, které utržili při věrné službě v evangeliu. Pak jim prostřel stůl a velice se radoval, že s celým svým domem uvěřil Bohu (kap. 16,34). Také když se Pavel ubíral dál, měli ho „v srdci“. Později, když podstoupil okovy, pokorně mu vyprošovali milost a udělali jeho „obraňování a utvrzování evangelia“ svou záležitostí (Fil. 1,7).
Jejich zájem o evangelium se projevoval také v hmotných obětech, které přinášeli: Když byl Pavel v Tesalonice, poslali mu „jednou i podruhé“, co potřeboval (Fil. 4,16). Patřili k těm Církvím v Makedonii, jejichž převeliká chudoba se rozhojnila v bohatství jejich sdílnosti (2. Kor. 8,1.2).
Lze mít za to, že k Pavlově první návštěvě ve Filipi došlo r. 53 po Kr.. Svůj dopis jim však napsal z prvního věznění, tj. pravděpodobně r. 64 po Kr. Po všechna ta léta, „od prvního dne až posavad“ trval jejich zájem o evangelium a účast na něm přes utrpení, která přitom museli snášet!
3) Tesalonika. Boží slovo vydává krásné svědectví Církvi v Tesalonice: „Od vás rozhlásilo se slovo Páně netoliko v Makedonii a v Achaji, ale i na všelikém místě víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se“ (1.Tes. 1,8).
Toto shromáždění se stalo předmostím světla do rozsáhlé říše tmy. Život tamějších věřících se neodehrával jen uvnitř čtyř stěn shromažďovacího sálu. Skutky tesalonických věřících byly vidět i kolem nich. Úsilí jejich lásky nebyla určena jen věřícím; Kristova láska je ponoukala, aby oznamovali Slovo o Pánu a o Jeho díle vykoupení v celé Makedonii a Achaji. Také všude kolem se hovořilo o tom, jak se obrátili od model, aby sloužili živému a pravému Bohu a očekávali Jeho Syna z nebe.
Jak by měly příklady těchto sborů povzbudit i dnešní věřící na všech místech, aby se vřele podíleli na díle evangelia a činili se zajedno se všemi, kterých Pán používá, aby nesli Jeho Slovo k lidem, kteří ještě „sedí ve tmě… sevřeni bídou“ (Ž. 107,10)!
HF 1959/247‒253
(Žid. 12,5)
Všichni věřící jsou pod kázní Otce, v Boží škole. Právě tato skutečnost je důkazem, že jsou Božími dětmi, protože kdyby byli bez kázně, byli by cizoložňata a nikoli synové (8. v.). „Neboť který jest syn, jehož by netrestal otec?“
A jak je dobré, že jsme pod vychovávající a káznící rukou našeho Boha a Otce! Kam bychom došli, kdyby nás přenechal svévoli našich pošetilých srdcí, kdyby dovolil, abychom bez jakékoli překážky mohli chodit po svých cestách, ‒ kdyby se ve Své moudrosti nepostavil proti naší pošetilosti! On, protože zná konec každé věci už na jejím začátku, zpytuje naše sobecká srdce, ví o našich nebezpečných sklonech, o našem tíhnutí k světu, o naší přirozené lenivosti i pohodlí a také o tisíci dalších věcech, které nás všechny vzdalují z Jeho požehnané přítomnosti a vedly by nás k zlému. A tak nám vychází na pomoc kázní, přičemž nás vede k bdělosti, k poznání naší bezmocnosti a obrací naše zraky vzhůru.
Jak je tedy dobré, že žádný věřící není bez kázně! Kázeň se nám sice napřed nezdá být něčím radostným ‒ nejprve ji musíme pociťovat jako trestající výchovu, jako něco smutného. Co však působí u těch, kteří už jí jsou pocvičeni a kteří se naučili, že Otec je chce pomocí kázně vyučovat? Kázeň působí „pokojné ovoce spravedlnosti“ (11. v.). A to je jistě vzácné ovoce ‒ vzácné pro Pána, ale vzácné i pro věřícího.
Jsou ale dvě nebezpečí, kterým je věřící nalézající se pod otcovskou kázní vždy vystaven. Je-li kázeň lehká, má sklon nevšímat si jí, přehlížet ji, a tím zmařit její výsledek. Je-li těžší anebo trvá-li beze změny už delší dobu, je věřící v nebezpečí, že bude klesat na mysli, že bude tíží kázně zdeptán. Toto se stalo Židům. Dlouhým pronásledováním nepřáteli Krista byla sklíčena jejich mysl, takže byli v nebezpečí zatrpknout a zastavit se ve svém křesťanském běhu. Duch Svatý je povzbuzuje, tím že jim ukazuje, že v oněch časech soužení to není Boží hněv, ale láska Otce, která s nimi jedná jako se syny: „Zapomenuli jste na napomenutí, které vám jako synům mluví: Synu můj, nepohrdej kázní Páně, aniž sobě stýskej (elbf. př.: a neumdlévej), když od něho trestán býváš“ (5. verš). Jak láskyplná a něžná jsou ta slova! Žádný z pozemských otců by tak nemluvil! Ti nás trestali, „jak se jim kdy vidělo“ a jak často pouhé lidské city způsobily, že jednali chybně! S „Otcem duchů“ tomu tak není. Ten nás trestá podle Své božské moudrosti a s dokonalou otcovskou láskou. A pak Svému dítěti, které trpí, říká se zvláštní dobrotivostí, s milosrdenstvím: „Synu můj, nepohrdej kázní Páně a nezemdlévej!“
Není to nesmírná výsada, že se nalézáme pod káznící rukou takového Otce? Otce, který nás miluje nade vše a který působí, že všechny věci napomáhají k našemu dobrému pro současnou dobu i pro věčnost? Nikdy nezapomínejme na otcovské napomenutí, které se na nás obrací také jako na syny. Kdybychom si více všímali věrné ruky našeho Boha a Otce v drobných věcech denního života, možná že bychom se ušetřili těžších druhů kázně. Neboť nebeský Otec nás trestá nikoli proto, že Mu trestání působí radost, ale k našemu užitku, totiž „abychom došli účastnosti (elbf. př.: byli účastni) svatosti jeho“. Ale na druhé straně nemáme důvod být sklíčeni. Neboť i když vždycky nechápeme, proč jsme vedeni Jeho vážnými cestami s námi a nerozumíme jejich účelu, přesto víme, že jsme v rukou Otce, který nás miluje a že Jeho cíle s námi jsou dobré a požehnané.
BHCh 1891/54; ME 1988/48‒49
André GIBERT:
RŮZNÁ SHROMÁŽDĚNÍ
Podobné vzácné napomenutí je nad celým praktickým životem Církve: „Všechny věci vaše ať se dějí v lásce“ (1. Kor. 16,14). Tato láska, která nemůže být oddělena od pravdy (2. Jan. 3), obepíná jako pojící svazek, „svazek dokonalosti“ (Kol. 3,14), všechny věřící, zvláště když se shromáždí jako Církev ke jménu Páně, kdy jen Jemu vyhrazují všechna práva jako Hlavě těla, jak na to právě bylo poukázáno. Jsme také napomínáni: „Všechno budiž ke vzdělání“ (1. Kor. 14,26), a je to opět láska, jež vzdělává (1. Kor. 8,1). „Bůh není (Bůh) nepořádku, ale pokoje“ (1. Kor. 14,33); proto „všechno slušně a podle řádu (= v pořádku) ať se děje“ (40. v.).
Církev se schází ve jménu Pána. On je zdrojem požehnání. Kdyby zde nebyl, jakou cenu by pak mělo shromažďování věřících? Ale kdykoli jsme shromážděni v Jeho jménu, máme jistotu, že Pán, věren Svému příslibu, je v našem středu.
Jsme napomínáni, abychom neopouštěli své shromáždění (Žid. 10,25). Toto nám není řečeno jako nějaký zákon, který by nám byl uložen. Spíše nám to napomenutí připomíná, že shromažďování je nezbytně nutné pro život Kristova těla. Zanedbávat shromáždění, jak se u některých stalo zvykem, by znamenalo okrádat sebe a věřící, za něž jsme odpovědni, o to, co je potřebné k společnému růstu.
Ale dbejme na to, abychom se, když jsme shromážděni, nepřipravovali o požehnání, které nám Pán chce dát, tím že bychom Mu upírali, co Mu patří. Apoštol si stěžoval, že Korintští se shromažďovali nikoli k lepšímu, nýbrž k horšímu (1. Kor. 11,17). Jak je zarmucující, že tato možnost zde skutečně je. Někdo se opravdu může shromažďovat ke škodě, ba dokonce k soudu! (Srov. 1. Kor. 11,34.) Kazatel říká: „Mouchy mrtvé působí, že olej mísiče mastí páchne a kvasí“ (Kaz. 10,1 ‒ elbf. př.) a víme, že „kterékoli věci napsány jsou, k našemu naučení napsány jsou“ (Řím. 15,4).
Jsou to „roztržky“ v Církvi, které působí takovou ztrátu požehnání Páně. Rozdíly v názorech, které jsou trpěné a neodstraněné, žárlivost, zjevná i skrytá rozhořčení a zášť a mnohé jiné věci jsou ve shromáždění překážkou působení Ducha Svatého, ano brání svobodě před Pánem! Rozpomeňme se na stále aktuální napomenutí Pána Ježíše v Mat. 5,23 a 24, a chtějme se smířit se svým bratrem dříve, než půjdeme k Božímu oltáři, abychom se tam s ním setkali!
Jinou příčinou vážné škody bývá, když při našich shromážděních nedbáme na čest Pána. On je přítomen a je tam vždy svatá půda, kde nám náleží zout ze svých nohou obuv. Korintští slavili večeři Páně „nehodně“; a proto byli mezi nimi mnozí slabí a nemocní, a mnozí zesnuli (1. Kor. 11,30).
Svolaná shromáždění a shromáždění jako Církev
„Církev“ (Shromáždění) může být svolána na popud jednoho nebo více bratrů, kterým Pán dává za úkol udílet vyučování, ať už přednáškou nebo společným uvažováním či rozhovorem (Skut. ap. 11,26), anebo aby jí bylo od Pána přineseno nějaké varování, potěšení či něco jiného (Skutky 15,30). Některý bratr má třeba na srdci podat zprávu o díle Páně, jak to čteme ve Skut. ap. 14,26.27, když se Pavel s Barnabášem vrátili do Antiochie, „odkud poručeni byli milosti Boží k dílu, které vykonali. A když tam přišli a shromáždili Církev, vypravovali, co všechno Bůh s nimi učinil, a že otevřel národům dveře víry“ (elbf. př.). Takové sdělení a taková účast na díle Páně je velice vzácná věc, ale koná se takto, žel, jen velice zřídka.
Zdá se mi, že mnohdy se charakter takových svolaných shromáždění nechápe a že věřící váhají označit je za shromáždění „ve jménu Páně“ anebo „shromáždění okolo Něho“. Tím bychom ‒ možná pro navyklý zvyk, anebo z úzkoprsých náhledů ‒ omezovali možnosti, kdy Církev může být shromážděna ve jménu Pána a počítat s Jeho přítomností. Jistěže takový služebník Páně, který svolává nějaké shromáždění, anebo je dá svolat na svou odpovědnost, to bude dělat jen proto, aby vyplnil určitou Pánem uloženou službu; a je třeba přát si, aby svou odpovědnost před Pánem náležitě zvážil a byl si vědom, že takové svolání skutečně vychází od Pána. Právě tak každý bratr, který navštěvuje jednotlivá místní shromáždění, by si měl být vědom vážnosti své služby.
Ve všech těchto případech trvá zásada, že je to Pán, který působí prostřednictvím darů, které používá pod vedením Ducha Svatého.
Při takovém shromáždění Církev vděčně uznává, že Pán ji chce prostřednictvím toho bratra vzdělávat. Její očekávání je zaměřeno na Pána. Každý přítomný by tedy měl mít na srdci tiše prosit Pána ‒ jak před shromážděním, tak i během shromáždění ‒ aby nebylo přinášeno nic, co nepochází od Něho. Mluvící je pouhým spojovacím článkem, potrubím, a proto by měl každý prosit za to, aby zůstával spojen s oním pravým zdrojem a mohla téci čistá voda. Mělo by zde být stálé posuzování skrze „pomazání od Svatého“ (1. Jan. 2,20)5, které každý věřící obdržel, aby všechno, co je řečeno, bylo v souladu s Božím slovem, a aby se Církvi, „sloupu a utvrzení pravdy“ (1. Tim. 3,15), dostávala vhodná potrava a nebylo nebezpečí, že obdrží nějaké falešné učení (srov. Skut. ap. 17,11; 1. Tes. 5,19‒21; 2. Jan. 9 a 10).
Abychom si správně rozuměli, jde zde o službu k vzdělávání Církve. Je jasné, že shromáždění kvůli evangelizaci nemůže být označeno za shromáždění „jako Církev“. Vždyť evangelizace probíhá před světem, kde je přirozené pracovní pole evangelisty. Jinak ale slovo evangelia může mít své místo v každém shromáždění, i když věřící jsou shromážděni „jako Církev“. To platilo jak za času Timotea, tak zvláště i v současné době, kdy dílo evangelisty by mělo být konáno také společně s jinými dary (2. Tim. 4,5). Ale Církev jako taková se neshromažďuje se zvláštním cílem zvěstovat evangelium. Když Kornelius řekl Petrovi: „Nyní tedy my všichni před obličejem Božím přítomni jsme slyšeti všechno, co jest přikázáno tobě od Boha“ (Skutky 10,33), Duch Svatý jistě mocně působil; ale přesto tam nešlo o „Církev“, protože kromě Petra a bratrů, kteří ho doprovázeli, ještě nikdo z přítomných neobdržel Ducha Svatého.
Vedle těchto shromáždění, která bývají svolávána služebníky Slova, Nový zákon výslovně mluví o pravidelném shromažďování „jako Církev“, čímž je normálním způsobem vyjadřován život místní Církve. Taková shromáždění jsou společnou záležitostí Církve od začátku až do konce takového shromáždění. Všichni jsou sem povoláni, ale nemají být jen přítomni, nýbrž mají se také na shromáždění skutečně podílet. „Když se shromáždíte jako Církev“ anebo „Když se sejde všechna Církev spolu na jednom místě“ (1. Kor. 11,18 a 20; 1. Kor. 14,23 a 26 ‒ elbf. př.).
Toto jsou základní shromáždění Církve. Ona vyhledává přítomnost Pána, aby společně vykonávala svěřené úkoly. Hledí vírou jen na Něho, aniž předem ví, koho Duch Svatý použije k službě. Nečeká na nějaké náhlé, vzrušující vnuknutí ‒ neboť to by prozrazovalo jen nepatřičnou činnost těla (1. Kor. 14,23) ‒ protože shromáždění má mít klidný, vyrovnaný a nenucený průběh, což svědčí o tom, že Církev ‒ Kristovo tělo ‒ je v zdravém stavu, jsouc oživována z vnitřku mocí Ducha Svatého.
(pokračování, dá-li Pán, příště)
Kapitola 2,16 ‒ 20
„I přišli, chvátajíce, a nalezli Marii a Josefa, i to nemluvňátko ležící v jeslích“ (16. v.). Všimněme si, jak byli pastýři odměněni, že uposlechli. Nejprve měli velkou radost, že spatřili to děťátko, což byl Syn Nejvyššího. Dále dostali výsadu, že byli prvními učedníky Spasitele, aby mu vzdali poctu, prvními z toho obrovského množství hříšníků, které On přišel spasit. Měli také výsadu přesvědčit se, že všechno bylo přesně tak, jak jim to Bůh sdělil prostřednictvím andělů. A konečně ‒ plni vděčnosti ‒ se také stali prvními kazateli dobré zvěsti o spasení.
Pro tyto pastýře bylo radostí, ale i povinností vypravovat všechno, co věděli o tom děťátku, které přišlo z nebe. Jejich spěch byl ovocem Božího díla v jejich srdcích. O pospíchání slýcháme v tomto Evangeliu častěji. Zacheus sestoupil „spěšně“ s fíku, na který vylezl, aby přijal Ježíše do svého domu (Luk. 19,6). Pastýři neříkají: „Pojďme do Betléma, abychom se přesvědčili, že ta věc se skutečně stala“, nýbrž: „Pojďme již až do Betléma, a vizme tu věc, která se stala, o níž Pán oznámil nám“. Podobně jako Abraham vůbec nepochybují o Božím zaslíbení. Ta věc se skutečně stala. Pojďme toho využít, hned, ještě uprostřed noci. Uvěřili tomu, co jim bylo pověděno a šli tam spěšně. Kdyby mudrovali, našli by jistě řadu důvodů k odkladu cesty. Ale slovo anděla jim tu cestu otevřelo: „Naleznete“ ‒ bylo jim řečeno. Ta zpráva byla od Boha a tak i oprávněním, aby byli svědky úžasného požehnání a měli z toho užitek. Jakmile pohleděli na děťátko, třebaže navenek nevypadalo nijak zvláštní, „rozhlašovali, co jim pověděno bylo o tom děťátku“. V tomto poutavém výjevu je něco neobyčejného, co pojí naše srdce k Tomu, který se snížil až k nám. Toto pouto lásky, které přivedlo Ježíše, že zaujal takové místo na zemi, nás pojí k Jeho osobě. On nejenže přišel na tuto zem, nýbrž zaujal zde nejponíženější postavení, abychom mohli poznat Boha, který se nám zjevil v nesmírné milosti. Toto je skutečně hodné Boha ‒ takové jsou hloubky Jeho lásky. Vždyť jak by k Němu mohli přijít bídní a chudí, kdyby přišel v jasu Své slávy? Betlémské jesle a to malé děťátko, mluví k našim srdcím mocněji než sláva Šalomouna.
„A viděvše (ho), rozhlašovali, co jim pověděno bylo o tom děťátku“ (17. v.). Jejich srdce bylo tak naplněné, že si ty dobré zprávy nemohli ponechat pro sebe. To, co z nás dělá nejen hříšníky spasené milostí, nýbrž i svědky a velebitele na této zemi, je známost osoby Spasitele, který nás přivedl k Bohu. Kdyby to poselství zvěstoval nějaké velké osobnosti tohoto světa, považovala by možná za nedůstojné, jít se podívat na dítě do nějakých jeslí ve chlévě. Mnoho jiných si zase mohlo myslet, že není hodné Boha, aby takto jednal. A proč? Prostě proto, že to není způsob, jak jednají lidé.
Velcí tohoto světa, mocní a moudří jsou pozváni, aby se ponížili, aby přišli spatřit něco, co přesahuje všechno lidské chápání ‒ ukázání Boha v tajemství, onu „moudrost Boží v tajemství skrytou, kterou Bůh předuložil před věky k slávě naší“ (1. Kor. 2,6‒9). Bůh zjevený v těle je velké tajemství zbožnosti, které se začíná rozvíjet u betlémských jeslí, aby bylo ukončeno v slávě, když napřed prošlo křížem. Byl to náš stav, který si vynutil, aby Boží Syn sám sebe zmařil.
„I divili se všichni, kteří to slyšeli, co jim bylo mluveno od pastýřů“ (18. v.). Skrze jejich věrné svědectví dávno předtím, než Ježíš započal Svou službu, už mnoho lidí mohlo slyšet, že toto malé dítě je Kristus, Pán. Bůh vyvoluje to, co je chatrné, aby zahanbil všechno silné. Je třeba, aby vše spočívalo na Boží moci. Kristus byl ukřižován v mdlobě, ale Boží slabost je silnější než lidé, a toto dílo bude stále ještě trvat, až země pomine.
„Ale Maria zachovávala všechny věci (nebo: slova) tyto, skládajíc (elbf. př.: a zvažovala) je v srdci svém“ (19. v.). Na jedné straně vidíme pastýře, jejichž srdce byla tolik naplněná radostí z toho, co viděli, že se cítili nuceni mluvit o tom všem lidem, s nimiž se potkali. Na druhé straně čteme, že Maria zachovávala a zvažovala ty věci ve svém srdci. Slovo „zachovávat“ použité v řeckém originále ukazuje, že je uzavřela a ostříhala, podobně jako když někdo najde nějakou drahou věc a opatruje ji u sebe anebo ji zamkne na bezpečném místě. Potom ty věci zvažovala, tj. přemýšlela o nich ve svém nitru.
Takto máme ostříhat Boží slovo jako drahý poklad, který nám zjevuje lásku našeho Boha. „Za lepší sobě pokládám zákon úst tvých, nežli na tisíce zlata a stříbra“ (Ž. 119,72.92.103). I my máme rozjímat o tomto Slovu ve svých srdcích, uvažovat o něm, a tak jím sytit své duše (Jer. 15,16). Říkejme jako Samuel: „Mluv, (Pane) neboť slyší služebník tvůj“ (1. Sam. 3,10).
„I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, co slyšeli a viděli, (podle toho) jak jim bylo pověděno“ (20. v.). Často slýcháme, jak lidé říkají: Kdybych mohl vidět, pak bych i uvěřil. Nuže naše místo říká, že pastýři oslavovali a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli ‒ za všechno, co jim bylo zvěstováno. Nevěřili proto, že by napřed viděli. Naopak, pro jejich srdce cena toho, co viděli, závisela na tom, co jim řekl anděl. Bylo to Slovo slyšené a přijaté vírou, které způsobilo onu jistotu a přivedlo jejich duše k chválení Boha. O tomto výsledku přijetí Božího slova bývá často zmínka v tomto Evangeliu, které nám stále ukazuje práci Ducha Božího v srdcích (Luk. 5,26; 7,16; 17,15; 18,43).
ME 1944/208‒212 (pokračování, dá-li Bůh, příště)
„Za druhou pak oponou (byl) stánek, který slul svatyně svatých, … maje truhlu smlouvy, kde bylo vědro (= džbán) zlaté, (mající v sobě mannu).“
(Žid. 9,3.4)
Zlatý džbán s mannou, kterou izraelští synové pohrdli, byl Bohu vzácný a měl být před Ním stále uchováván ve svatyni svatých.
Ve Starém zákoně nečteme, že ten džbán byl ze zlata (2. M. 16,33), nýbrž jen to, že obsahoval jeden gomer, tj. jednu denní dávku toho „chleba mocných“ (viz Ž. 78,25), kterým byl Izraelita živen na poušti. Skrze tuto dodatečně sdělenou podrobnost dostáváme další poučení. Kdykoli je v Písmech Nového zákona uvedeno nějaké místo ze Starého zákona, dostáváme tím větší světlo.
Víme, že manna mluví o Tom, který sestoupil ze slávy, aby se stal na této zemi člověkem, který neměl podoby ani krásy, zůstával malý a pohrdaný, ačkoli přece byl VĚČNĚ JSOUCÍ („JSEM, KTERÝ JSEM“). Mluví o tichém a pokorném člověku Ježíši Kristu. Ale Bůh Toho, který byl na této zemi v pohrdání, oceňoval naprosto jinak. On, který byl lidmi zavržený, byl u Boha „vyvolený a drahý“ (1. Petr. 2,6). A Bůh chtěl, aby Ten, který v tak předivné milosti sestoupil, byl k radosti Jeho vlastního srdce vyvýšen do slávy Jeho přítomnosti.
Jako Boží Syn měl ovšem od věčnosti místo „v lůnu Otce“ (Jan 1,18). V Přísl. 8,22‒31, kde je našemu zraku ukázán jako „Moudrost“, čteme: „Hospodin měl mne … před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, dříve než byla země … byla jsem jeho rozkoš na každý den, radujíc se před ním každého času“ (podle elbf. a fr. př. JND). A v Žalmu 40,8.9 je nám sdělena řeč, k níž došlo v uplynulé věčnosti mezi Ním a Otcem: „Aj, jdu; ve svitku knihy psáno jest o mně. Činit tvé zalíbení, Bože můj, rozkoš mám; a zákon tvůj je v nitru srdce mého“ (elbf. př.).
Když pak v plnosti času chodil jako dokonalý člověk po této zemi, stal se hlas z nebe: „Tento jest ten můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení“ (Mat. 3,17 aj. ‒ elbf. př.). Byl tedy v uplynulé věčnosti a i jako člověk na zemi rozkoší Otce. Ale nyní je jako oslavený člověk po Otcově pravici v Boží spravedlnosti. Sestoupil v dokonalé milosti, ale vrátil se jako člověk zpět v dokonalé spravedlnosti. O tom nám mluví zlato toho džbánu.
HF 1959/112‒114 (anglický originál: Bible Monthly)
William KELLY:
Někdy slýcháme, že se o Pánu Ježíši mluví jako o našem králi. Avšak v Písmě nenajdeme takové pojmy jako „Král věřících“ nebo „Král svatých“. Pán Ježíš se ve Svém vztahu k věřícím neukazuje jako král, nýbrž jako Hlava a Pán. Králem je jen v souvislosti s Izraelem a národy (pohany) (Jerem. 10,7; Zjev. 15,3).
Ovšem není tomu tak, že není Pánem nad věřícími. Je Pán věřících. Je zcela jistě jejich Pán, právě tak jako Sára měla plné právo oslovovat svého muže tím jménem. Je jasné, že tak usuzuje Duch Boží a podal nám zprávu o její úctě vůči jejímu muži (1. Petr. 3,6), aby se druzí nad tím mohli zamyslet. Přesto však by to pro Sáru byla ubohá a bídná věc, kdyby Abraham nebyl ničím víc než jen jejím pánem. Abraham byl také jejím manželem a jako takový měl vůči ní jistou odpovědnost, která ho zavazovala, zatímco ovšem i Sára měla vůči němu své povinnosti.
Je velice špatné dívat se na určitý poměr jen z jedné strany, a to z té, která se nám právě hodí. Ke každému poměru patří i mravní povinnosti. Ve spojení Pána Ježíše s věřícími vidíme nejen autoritu, což je přirozeně naprosto pravda, nýbrž i lásku a péči, pečlivé starání se, jaké člověk vynakládá na své tělo (porov. Ef. 5).
Nuže u krále a poddaných tomu tak není. Král není povinen starat se a pečovat o všechny své poddané jako o sebe samého. Král nemusí každému poddanému dát podíl na svém království. Bylo by směšné chtít na něm něco takového. Avšak král dává určitý podíl svým synům a dcerám. Je to správné a spravedlivé, protože mezi nimi je nejužší rodinný svazek. Tak je tomu i mezi Kristem a věřícími. Podle Božích uložených rad je mezi věřícími a Kristem hluboce důvěrný poměr, jaký si vůbec lze představit. Kdybych snížil Církev na pouhý národ, udělal z ní jen určitý lid, vzdálil bych Krista a Jeho lid od sebe, tj. byl by to pak poměr, kde by mezi Ním a námi byl určitý odstup.
HF 1993/215‒216
C. H. MACKINTOSH:
(1. Tim. 4,16)
Tato vážná slova adresovaná Pavlem jeho synu ve víře Timoteovi obsahují vzácné naučení pro každého, kdo je Bohem povolán k vzdělávání Církve anebo ke kázání evangelia.
Toto místo staví před každého bratra, který chce být ve shromáždění užitečný, dva hlavní úkoly. Předně musí dbát na sebe a dále si musí všímat učení, které má hlásat.
„Buď sebe pilen“ je slovo, které má obrovský mravní význam pro každého křesťana a tím více pak pro služebníka Páně. Musí bdít nad stavem svého srdce a svědomí, sám se musí ostříhat v čistotě (1. Tim. 5,22). Jeho myšlenky, záliby a mysl, jeho povaha, jeho řeč ‒ vše musí být přísně pod kontrolou Ducha Svatého a Božího slova. Je třeba, aby byl přepásán pravdou a oděn pancířem spravedlnosti. Jeho mravní postavení a praktický život musí nutně odpovídat pravdě, kterou hlásá, protože v opačném případě by nepřítel měl nad ním převahu.
Kdo vyučuje, měl by být živým ukázáním toho, co předkládá slovy. Je-li jeho srdce opravdové, jeho svědomí citlivé, jestliže v něm Boží bázeň a láska ke Kristu zaujímají to místo, které tam musí mít, bude mít takový Boží služebník na srdci praktický výsledek svého vyučování a bude „příkladem věrných v řeči, v obcování (nebo: v chování), v lásce, v duchu, ve víře, v čistotě“ (1. Tim. 4,12).
Nezapomínejme nikdy na mravní význam toho, že služebník Páně má být příkladem těm, kterým hlásá Boží slovo. Takový apoštol jako byl Pavel, inspirován Bohem mohl říci: „Následovníci moji buďte“; ale který kazatel by se dnes odvážil tak mluvit? A přesto každý by měl jako Pavel říkat: „Ne sami sebe kážeme, ale Krista Ježíše (jako) Pána, sebe pak služebníky vašimi pro Ježíše“ (2. Kor. 4,5).
Kdo vyučuje, má tedy pravdu, kterou káže, sám žít. Pro kteréhokoli křesťana je mravně velice nebezpečné, vyučuje-li veřejně něčemu, co jeho soukromý život popírá ‒ je to nebezpečné pro něho, kazí to svědectví a škodí to těm, kterými se zaměstnává.
Tajemstvím užitečné služby je, že se sami sytíme vzácnou Boží pravdou, že si ji přivlastňujeme a že se pohybujeme v jejím ovzduší, takže ona v nás bohatě přebývá a může se pak šířit k druhým s živou mocí, se zvláštní svěžestí, se svým pomazáním a plností.
Je velice smutné a zároveň velmi nebezpečné, dáme-li se do studia Božího slova jen proto, abychom si připravili nějakou přednášku nebo kázání určené pro druhé. To je pro duši skutečný suchopár! Obírat se Boží pravdou jen pro svůj rozum, hromadit ve své paměti určitá učení, jisté názory a zásady a pak je obratným jazykem opakovat, je podvod a znemravňuje. I kdybychom si činili nároky na to, že čerpáme vodu pro druhé, zda bychom v tom případě nebyli jako potrubí plné rzi? „Žízní-li kdo, pojď ke mně, a napij se“, řekl Pán (Jan 7,37). Působící moc služby, kterou máme konat v Církvi, vždy pramení z toho, že sami se napájíme z oživující vody, nikdy však z toho, že ji čerpáme pro jiné. „Kdo věří ve mne, jak dí Písmo, řeky z života jeho poplynou vody živé“ (Jan 7,38).
„Buď pilen… učení“, říká pak dál uvažované místo. Je to vážné napomenutí těm, kterým Bůh svěřil tuto službu. Jen závislost na Bohu nás zároveň naučí, co máme mluvit a jak to máme říci. Vždyť jenom Bůh zná stav a potřeby duší; my sami nevíme, co potřebují. Bylo by například nebezpečí, že bychom nabízeli „tvrdý pokrm“ těm, kteří nejsou schopni snést něco jiného než „mléko“, takže bychom jim ve skutečnosti způsobili škodu. (Porov. Žid. 5,14.) „Mluví-li kdo, (čiň to) jako řeči Boží“, říká Petr (1. Petr. 4,11). Některý muž může ve shromáždění povstat a mluvit hodinu, přičemž každé slovo naprosto souhlasí s literou Písma, a přesto vůbec nemluvil „jako řeči Boží“ ‒ jako poslán Bohem. Je možné, že předkládal pravdu, ale nebyla to pravda, která byla v té chvíli třeba.
Můžeme zde cítit vážnost apoštolova napomenutí: „Buď pilen… učení.“ Musíme být zbaveni sebe sama, abychom záviseli jen na moci a vedení Ducha Svatého! V tom spočívá tajemství každé účinné služby, ať ústní či písemné. Musíme se více zdržovat u nohou našeho Mistra. Tam se naučíme znát a sdílet lásku, kterou On má k jehňátkům a k ovcím Svého stáda a budeme pak schopni dávat jim potravu v pravý čas.
Jenom Pán přesně ví, co Jeho milovaní v kteroukoli chvíli potřebují. Nás třeba zajímá určitý předmět a můžeme si myslet, že to potřebuje celé shromáždění, a přesto se naprosto mýlíme. Tím, co máme předkládat, není, co zajímá nás, nýbrž co odpovídá potřebám shromáždění, a my, abychom to mohli poznat, se musíme ptát: „Pane, co chceš, abych řekl Tvým milovaným? Dej mi pro ně poselství, které by pro ně bylo vhodné.“ Pak nás Pán použije za Své nástroje; Slovo bude potom proudit, abychom tak řekli, z Jeho srdce do našeho a od nás se bude šířit podle moci Jeho Ducha do srdce Jeho lidu.
Prosme Pána, aby tomu tak bylo se všemi, kteří mluví a píší pro Boží Církev! Jaká moc pak z toho poplyne a jaké pokroky se projeví v životě z Boha. Všechno mluvené a psané bude pak mít na zřeteli skutečné zájmy Kristova stádce. Budou slyšet jen „zdravé řeči“ (1. Tim. 6,3; 2. Tim. 1,13) a bude předkládáno jen to, co je dobré k vzdělání.
Kéž by si každý služebník Páně přivlastnil apoštolovo napomenutí: „Buď sebe pilen, i učení… neboť to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteří tebe poslouchají“.
„Tyto věci připomínej, s osvědčováním před obličejem Páně (fr. př. JND: před Pánem), ať se o slova nevadí, což k ničemu není užitečné, ale ku podvrácení posluchačů. Pilně se snaž vydati sebe Bohu zkušeného, dělníka, za nějž by nebylo proč se styděti, který by správně slovo pravdy rozděloval“ (2. Tim. 2,14.15).
CHM: Miscell. Writings, sv. 5, str. 105‒110; ME 1989/94‒98
Cecil Esme STUART:
(dokončení cyklu ze strany 188 minulého ročníku)
„Není dobré člověku býti samotnému; učiním jemu pomoc, která by mu odpovídala“ (1. M. 2,18 ‒ elbf. př.) To byla slova, jimiž Bůh ohlásil učinění ženy, a jimiž zároveň ukázal místo, které měla zastávat podle Jeho myšlenek. Bůh ji přivedl k Adamovi a ona zaujala místo po jeho boku jako jeho pomocnice, kterou mu vyhlédl Bůh. Potom došlo k pádu. Byla učiněna partnerkou muže, avšak nyní se musela podrobit jeho vládě. Když první lidé opustili zahradu Eden (ráj), nezměnil se onen původní poměr muže a ženy, ale žádost ženy následkem hříchu zůstala pod mocí muže (porov. 1. M. 3,16). Byla a je pomocnicí muže, i když se tolik ztratilo ze zřetele, k čemu byla původně určena, když ji Bůh stvořil.
Od zhřešení prvních lidí až ke kříži neslyšíme nic o pravém a správném místě ženy uvnitř stvoření. V pohanství ji nalézáme poníženou v otrokyni muže. V Izraeli byla chráněna zákonem před tím, aby s ní nebylo za určitých okolností hrubě zacházeno (2. M. 21; 3. M. 18,18), ale vzdor tomu v období zákona nikdy neměla své vlastní místo po boku svého muže. Když však přišel onen druhý Člověk a dokonal Své dílo smíření, vidíme návrat k původnímu pořádku stvoření, a žena znovu dostává své pravé místo po boku muže.
Písmo říká o ženě, že je slávou muže; stojí mu po boku, a o něm se praví, že je „obraz a sláva Boží“ (1. Kor. 11,7). V Kristu Ježíši není více muž a žena (doslova: mužské a ženské /pohlaví/ Gal. 3,28), avšak dokud jsme na zemi, trvá ještě rozlišení na dvě pohlaví a Boží pořádek stvoření. „Neboť není muž ze ženy, ale žena z muže“ (1. Kor. 11,8). To však neznamená, že by žena měla menší cenu než muž, anebo že by byla nevhodná anebo neschopná být jeho společnicí a pomocnicí. „Neboť jako žena z muže, tak i muž skrze ženu“ (12. verš). Jak jednoduše a jasně nás Boží slovo poučuje o pravém postavení muže a ženy v jejich vzájemném poměru. Jestliže je respektováno Boží slovo, je žena oproštěna od převrácených snah o emancipaci (rovnoprávnost), jak je vidíme působit kolem sebe, a vede ji to k tomu, aby zastávala místo, které jí přisoudil Bůh.
Místem jejího působení je její vlastní okruh, zatímco u muže je to spíše služba na veřejnosti. Muž je hlava ženy; proto by žena neměla své „hlavě“ (tj. svému muži) působit nečest tím, že by se pokoušela smazávat rozdíl, který mezi nimi oběma existuje. Dlouhé vlasy jsou jí dány jako určitý závoj (zastření); je to trvající důkaz toho, že ženě náleží, aby byla svému muži poddána; říká nám to Písmo v 11. kapitole Ep. Korintským. Jakých zdánlivě drobných věcí se dotýká Duch Svatý, když mluví o vlasech ženy, poněvadž nebylo dbáno na Boží pořádek; bylo tu v sázce duchovní dobré svatých.
Jak už bylo naznačeno, okruhem ženy je služba v ústraní, služba jednotlivým osobám. Když náš Pán byl na zemi, když vyvolil Své apoštoly a sedmdesát učedníků, když jim dal autoritu, aby vyšli a kázali, dovolil, aby Mu ženy sloužily, ačkoli jim to nepřikázal, ani je o to nežádal. Sloužily Mu svými majetky (Luk. 8,3). Své učedníky povolal k veřejné službě, nechal je rozdávat chléb, který dostávali z Jeho ruky. Avšak pokud jde o ženy ‒ přijímal služby, které Mu nabídly, ano, byl ochoten, třebaže byl Pánem nade vším, stát se jejich dlužníkem, když šlo o Jeho obživu a potřeby Jeho učedníků. Byla to láska, která ty ženy nutkala, aby Mu prokazovaly takovou službu, a On ji vděčně přijímal. Když byl vzat na nebe, nalézáme muže, které vyslal, jak kážou Boží slovo a učí; naproti tomu ženy nalézaly široké pole uplatnění v osobní službě ve své rodině, mezi svatými a zvláště při těch, kteří pracovali v díle Páně.
Chce-li se někdo něco dovědět o povinnostech mladých nebo starých věřících žen, stačí, aby si otevřel Epištolu Timoteovi nebo Titovi (1. Tim. 5,14; Tit. 2,3‒5). V Novém zákoně nalézáme celou řadu příkladů věrných žen a jejich služby Pánu. Vdaná žena měla přirozeně povinnosti vůči svému muži a svým dětem; ale vedle toho vždy také ještě byly příležitosti sloužit věřícím anebo Pánu. Nevdaná měla více času a sil pro Pána a pro Jeho dílo. Oboje pak, vdané i nevdané, cítily mimo svůj rodinný kruh odpovědnost za věc Páně. V Jeruzalémě Maria, matka Jana Marka, dala k dispozici svůj dům, když šlo o společné modlitby. Onoho památného večera byl Petr zázračným způsobem vysvobozen z vězení. Ve Filipi Lydia z Tyatiry prokazovala pohostinství Pavlovi a těm, kteří s ním cestovali. Vyvolená paní, o níž se mluví v 2. Ep. Jana, přijímala do svého domu bratry, kteří cestovali kolem a zvěstovali Boží slovo.
V 16. kapitole Ep. Římanům slyšíme o Marii, která mnoho pracovala pro věřící, v Ep. Filipským o dvou ženách, které bojovaly s apoštolem v evangeliu. Čteme o Tryféně a Tryfóze, které pracovaly v Pánu, a o Persidě milé, která mnoho pracovala v Pánu. Tyto svaté ženy konaly službu částečně přímo před zraky apoštolů. Měly pro svou práci rozsáhlé pole působnosti s rozmanitými možnostmi služby Pánu, aniž přitom zapomínaly na pravý postoj vůči svým mužům. To, čím se vyznačoval jejich život, nebyla lenivost a vnitřní prázdnota (frustrace), nýbrž činnost, plné uplatnění pro Pána. Maria byla horlivá v osobní službě, právě tak jako Maria v Evangeliích. Persida mnoho pracovala a ony ženy ve Filipi byly apoštolu Pavlovi cennou pomocí. Co každá z nich v jednotlivých věcech skutečně dělala, nám není sděleno. Proč asi? Služba lásky může být na různých zeměpisných místech a v různých dobách různá. Co je potřebné v určité době, nemusí být stejně potřebné v jiné době. Jestliže v Orientu někdo měl za sebou dlouhou, únavnou cestu, byl jistě vděčný, když mu byly umyty nohy. V západních zemích taková služba není potřebná. Kdyby byla jmenována každá zvláštní služba oněch žen, tak u jiných druhů služeb, které byly konány s ochotným srdcem a vděčně přijímány, mohl by si někdo myslet, že jsou pro bohabojné ženy nevhodné.
U jedné učednice je nám sděleno, čím sloužila svatým: Tabita šila sukně a šaty, a tato služba je dnes stejně vhodná, jako byla za dnů apoštola Pavla. O jiných máme pouze zprávu, že pracovaly mnoho. Apoštol je chválí, a tak nám byla v inspirovaném Slovu zachována jejich jména. Konaly svou službu pro Pána a On ji přijímal.
U těch, kterých pole působnosti přesahovalo okruh domácnosti, nechyběly příležitosti, jak uplatnit čas, majetek a síly přímo ve prospěch Církve. Tak Pavel píše o Fében, služebnici Církve v Cenchreji, která byla mnohým, ba i jemu samému, pomocí (ochránkyní, pečovatelkou). Ze slov apoštola v 16. kapitole Ep. Římanům vysvítá, že asi byla zámožná a využívala svůj volný čas k službě spoluvěřícím v Cenchreji a těm, kteří ji navštívili. Další zase naprosto jiným způsobem prokazovaly ženskou oddanost a pravou křesťanskou lásku. Jeden příklad máme v 1. Tim. 5,10. Tyto ženy v tom následovaly svého Pána a Mistra. Žádná služba jim nebyla příliš malá, jestliže ji mohly vykonat pro Něho. Jak je osvěžující, když vidíme skutečnou lásku k Pánu pracovat tak rozmanitými způsoby. Láska je vynalézavá a dovede se přizpůsobit rozmanitým potřebám.
A tak věřící ženy všude nalézaly široké pole uplatnění. Zdravá činnost a neúnavná oddanost jim nijak nebránily, aby byly pravým způsobem poddané jejich hlavě a zůstávaly přitom na tom místě, které jim určil Bůh. Ať jako pomocnice muže, ať doma nebo v Církvi ‒ všude se naskýtaly práce, které mohly být nejlépe vykonány ženami, práce, které opravdu nikdo jiný nemohl udělat lépe než věřící žena. Bůh neučinil Evu proto, aby zaujala místo, které patřilo Adamovi; měla mu být pomocnicí. Neměla nahradit Adama, nýbrž měla být jeho společnicí. Tak spolupracovaly tyto ženy s apoštolem Pavlem ve věci evangelia a vůbec je nenapadlo, že by ho mohly nahradit anebo že by mohly zaujmout jeho místo. Avšak toto se dotýká jiné otázky, o níž ještě pojednáme. Zatím jsme krátce ukázali, co tyto ženy dělaly. Co jim bylo zapověděno, bude předmětem naší příští úvahy.
„I stane se potom, že vyleji Ducha svého na všeliké tělo, a budou prorokovati synové vaši i dcery vaše; starci vaši sny mívati budou, mládenci vaši vidění vídati budou. Nýbrž i na služebníky a na služebnice v těch dnech vyleji Ducha svého“ (Joel 2,28‒29). Tato slova proroka Joele citoval Petr v den letnic, aby ukázal, že to, co se stalo, bylo předpověděno. Petr neřekl, že toto proroctví se právě naplnilo. Ve Skutcích 2,16 se praví: „Toto jest, co jest předpověděno skrze proroka Joele.“ O vylití Ducha Svatého na Izrael se vícekrát mluví ve Starém zákoně (Iz. 32,15; 44,3; Ezech. 39,29). Jenom v proroku Joelovi jsou do toho zahrnuty také národy (pohané), a to slovy „všeliké tělo“. Církev (Shromáždění) se měla skládat ze Židů a z národů, kteří se stali společně opravdu jedním novým člověkem v Kristu; proto jenom slova proroka Joele mohla vysvětlit, co bylo onoho jitra slyšet a vidět.
Člověk, žel, vždy znovu dokazuje, že je neschopen užívat správným způsobem dary, které mu Bůh dává ‒ i když je mu velice požehnáno. Sotvaže je obdrží, už je zneužívá. Izrael nám podává příklad takového zneužití časných požehnání. Co jim Bůh dal, oni jako by vysypávali na Bálovy oltáře. Chceme-li nějaký příklad zneužití duchovních požehnání, stačí podívat se na Církev. Jak obdivuhodnou trpělivost a shovívavost nalézáme v Božím jednání s Jeho vykoupeným izraelským národem, ale také ve způsobu, jakým napomíná a poučuje Shromáždění Svých svatých ‒ Církev! Že hříšníci zneužívají Jeho dary, nijak nepřekvapuje; že však svatí natolik znevážili a promarnili Jeho největší požehnání, ukazuje velice jasně, co je skutečně člověk. V Ep. Římanům je nám ukázáno, co je hříšník před Bohem. Epištoly Korintským nám dávají nahlédnout, jak hluboce mohou věřící klesnout. Korintští byli velice omilostněni, nechyběl jim žádný dar, a přesto to, co obdrželi, používali, aby se tím vychloubali a sami se oslavili; a snášeli zarmucující, nepořádné poměry v Boží Církvi a dokonce je podporovali.
Trpěli ve svém středu nepotrestané mravní zlo, snášeli, že bratři mezi sebou vedli soudní spory. Nespoutané sobectví se projevovalo při jedení obětovaného modlám a u stolu Páně. Duchovní dary byly zneužívány a někteří dokonce popírali zmrtvýchvstání. Vedle tohoto smutného nepořádku také ženy zaujímaly v Církvi význačné místo tím, že se během společných shromáždění ujímaly slova a byly v tom některými bratry podporovány. Co je člověk, ať svatý nebo hříšník, když jedná podle vlastní vůle! Otázky, které už byly jednou provždy oprávněně zodpověděny, bývají znovu kladeny a je o nich diskutováno, jako by dosud nebyly vyřízeny. Každý směr nebo denominace je řeší tak, jak se to nejlépe hodí jejich představám. Na Písmo se nedbá; při nejmenším se na Písmo nedbá tam, kde jeho jasné směrnice odporují myšlenkám a přáním účastníků takové diskuse.
Nalézáme to potvrzeno, když jde o veřejnou službu žen. Veřejně evangelizovat, učit nebo modlit se ve shromáždění, anebo zastávat službu staršího bylo v Církvi na počátku výhradní věcí mužů, kteří k tomu byli způsobilí a povolaní. Bylo vůbec někdy uznáno anebo schváleno, jestliže ženy chtěly vykonávat takovou službu? V celých Skutcích apoštolských a v Epištolách nenajdeme ani jedno poukázání na to, že by Bůh některou ženu poslal, aby kázala světu, anebo že by na některou ženu byly vloženy ruce, aby tím bylo vyjádřeno obecenství s takovou prací. Gajus (3. Ep. Jana) prokazoval pohostinství těm, kteří vyšli kázat a sloužit, a kteří nic nevzali od pohanů, ale píše se o nich, že to byli muži. Způsob, jak je oslovena vyvolená paní (2. Ep. Jana), vede k závěru, že i tam mohli být míněni jenom muži. Juda, který píše o odpadnutí, mluví naprosto jasně jen o učitelích ‒ mužích.
Muži i ženy ‒ viděni v Kristu ‒ se podíleli na vylití Ducha Svatého. V Církvi měli být všichni poddáni nebeské Hlavě. Muži i ženy obdrželi ducha proroctví. Agabus a jiní muži na jedné straně, čtyři dcery Filipa na druhé straně jsou příkladem Božího svrchovaného působení milosti. Avšak mít dar milosti a správně ho používat, jsou dvě různé věci. Každému jednotlivému věřícímu bylo dáno zjevení Ducha k užitku; On rozděloval každému obzvláště, jak chtěl. Byla to od počátku neomezená Boží milost, jestliže se někomu dostalo zjevení Ducha. Ten, kdo takové zjevení obdržel v obecenství se zmrtvých-vstalou Hlavou, byl povinen řídit se pokyny a příkazy Pána.
V souvislosti s tím bylo uváděno, že to byly ženy, které jako první zvěstovaly poselství o zmrtvýchvstání Pána, a to je ovšem správné. Ale nikdy nedostaly příkaz, aby o tom kázaly světu. Víme, že Pán poslal Marii, aby učedníkům ohlásila Jeho velice blízké nanebevstoupení. Víme také, že to byly ženy, které byly andělem pověřeny, aby jedenácti učedníkům doručily zprávu o prázdném hrobu. Tento úkol pak ty ženy také věrně splnily (Luk. 24,23). Víme, že Pán se jim zjevil na cestě k městu, a že jim svěřil poselství pro Své bratry (Mat. 28,9.10). A přesto nám není blíže popsána ona vlastní úžasná událost, kterou ty ženy směly ohlásit. Eva byla prvním člověkem, který nastavil sluch hadu; nyní to byla milost, že ženy jako první směly dosvědčovat vítězství Pána nad smrtí. Vzdor tomu je jejich svědectví v 1. Kor. 15 pominuto mlčením a na důkaz zmrtvýchvstání Pána je uvedeno, co viděl Kéfas (Petr), Jakub a jiní, a nakonec Pavel. Zdalipak skutečnost, že o ženách tam vůbec není zmínka, nám nemá mnoho říci? Zapomněl je snad Pavel jmenovat, anebo to tak bylo úmyslem Ducha Svatého?
Bývá také uváděn Žalm 68,12, aby bylo ospravedlněno, že ženy zvěstují evangelium světu. „Pán dává Slovo; zvěstovatelek radostného poselství je zástup veliký“ (‒ elbf. př.). Chci zde jen podotknout, že tento Žalm se vztahuje na budoucí dobu, na jiné období Božích cest s člověkem. Jde tam o zřízení království v moci skrze vítězství, které Pán dosáhl nad Svými nepřáteli. Apoštol asi cituje tento Žalm v Efez. 4,8, ale způsob, jak toto místo používá, ukazuje rozdíl mezi dnešní dobou a budoucností, kterou má žalmista na zřeteli. Ukazuje ovšem také, jak mnoho je toho v každém verši obsaženo.
Jestliže žena nemá na podkladě Písma žádné oprávnění zvěstovat ve světě evangelium, jakým právem by pak měla učit nebo mluvit ve shromáždění svatých? Ženy sice mohly prorokovat, ale ne tam, kde věřící byli shromážděni jako Církev. Jedenáctá kapitola 1. Ep. Korintským nám říká, co v tom případě žena dělala, a že musela nosit na hlavě přikrytí (zastření), když to dělala. Čtrnáctá kapitola 1. Ep. Korintským nám říká, kdy každopádně nesměla prorokovat: „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, neboť nedopouští se jim mluviti, ale aby poddány byly, jak i zákon praví“ (1. Kor. 14,34.35). Předně je zdůrazňováno, že jim není dovoleno mluvit; za druhé pak se praví, že je pro ně hanbou, aby ve shromáždění mluvily. Ach, jak daleko se odchýlili Korintští! To, co zákon zakazoval, u nich bylo dovoleno, a tomu, co bylo hanbou, oni dávali volný průchod. Co se týče zákona, mohlo by se jim to možná prominout, protože zákon dostatečně neznali; ale bylo možné omlouvat je tvrzením, že nevěděli, co je hanebné? Byly činěny pokusy vyhnout se těmto tak jasně srozumitelným učením Písma tvrzením ‒ a jak často jsou takové pokusy podnikány! ‒ že prý slovy „ve shromáždění“ je míněno církevní zasedání (sněmy, koncily). Taková vysvětlování nemají pro toho, kdo se poddává Slovu, žádnou závažnost. Celý obsah té kapitoly, stejně jako používání slova „shromáždění“ vylučuje jakoukoli takovou myšlenku. Je nebezpečné odnímat autoritu výslovnému příkazu apoštola takovými chytrácky vymyšlenými vysvětleními. U některých otázek probíraných v té Epištole apoštol vyjádřil své osobní mínění; zde však zdůrazňuje, že je to příkaz Páně (37. verš).
Je dobré poukázat zde na význam různých zjevení během shromáždění. Taková zjevení měla každopádně přednost. Jestliže některý prorok právě mluvil, a jinému bylo Duchem zjeveno něco jiného, musel ten první umlknout. Bůh zjevoval v pravý čas nějakou novou myšlenku nebo stanovisko; proto musela být vždy dána příležitost, aby taková zjevení byla vyjádřena. Avšak ženy ‒ dokonce i když to byly prorokyně ‒ musely ve shromáždění mlčet. Čtyři dcery Filipa, které prorokovaly na jiných místech než ve shromáždění, by jednaly proti Božímu pořádku, kdyby se pokusily mluvit ve shromáždění. Ani námitka, že šlo o zjevení obdržené od Boha, by je neuchránila před pokáráním Církve nebo apoštola. Boží slovo jasně ukazuje, že Duch Svatý při takových příležitostech používá jenom muže.
Kromě shromáždění k velebení a k vzdělávání se věřící shromažďovali ke společné modlitbě. Jaké místo zaujímaly ženy v modlitebních shromážděních? Že se ženy smí modlit, ukazuje 1. Korint. 11. Že však ženy musí ve všeobecném modlitebním shromáždění mlčet, nám říká 1. Tim. 2. V 1. Ep. Korintským 14 nalézáme shromáždění k vzdělávání, v 1. Tim. 2 shromáždění k modlitbě. Když je nejdříve uvedeno, za koho ‒ mimo vlastní řady ‒ se měli modlit, a že se směli modlit s plnou smělostí, je pak řečeno, kdo (jaksi jako ústa shromáždění) se má modlit a kdo má mlčet. „Protož chtěl bych, aby se modlili muži na všelikém místě“ (8. verš). Také o veřejném poučování skrze muže mluví apoštol naprosto jasně. „Žena ať se učí mlčíc, ve všeliké poddanosti. Neboť ženě nedopouštím (= nedovoluji) učiti, ani vládnouti nad mužem, ale aby byla v mlčení“ (1. Tim. 2,11.12.). Žena měla ve shromáždění mlčet; jinde zase měla mlčet, když byli přítomni muži. Tak mluví apoštol o těchto shromážděních. Z těchto výroků Písma se učíme, že kdyby se některá žena opovážila veřejně (tj. nahlas) se modlit v přítomnosti mužů, on by se na to díval jako na vykonávání autority nad mužem. Co by si asi myslel o tom, co dnes dělají některé ženy! Apoštol pak pokračuje a zdůvodňuje svá slova; vede nás zpět k stvoření a k zhřešení prvních lidí. „Adam zajisté nejprve jest stvořen (= utvořen), potom Eva; a Adam nebyl oklamán, ale žena byla oklamána a upadla v přestoupení“ (13.14. verš ‒ elbf. př.). Pořádek ve stvoření a to, co se stalo při zhřešení, zapovídá takové veřejné jednání ženy. Z upadnutí do hříchu bychom se měli naučit, že ona pro takové místo není způsobilá; z historie stvoření vidíme, že něco takového nikdy nebylo místem pro ni.
Jako je tomu u veřejné služby, je tomu také v řízení místního shromáždění a v otázkách správy; nejsou to záležitosti pro ženu. Co se týče úřadů uvnitř Církve v určitém místě, existoval úřad staršího a úřad služebníka. Oba, jak starší, tak i služebník měli být, v případě, že byli ženatí, „jedné manželky muž“. Vlastnosti staršího jsou popsané v 1. Tim. 3. Popis muže, který přicházel v úvahu pro takový úřad, je popsán v Tit. 1. V 1. Tim. 3, kde je výčet vlastností služebníka, je poukázáno na patřičné chování jeho ženy. Proč tu asi je ten rozdíl, že v jednom případě se o ženě mlčí, zatímco ve druhém je o ní zmínka? Jistě asi proto, že do otázek spravování a řízení místní Církve ženy starších neměly mluvit, zatímco v případě služebníka šlo přece o dobré svatých a o péči o jejich potřeby, kde mu jeho manželka jistě mohla být cennou pomocí.
Mnozí z apoštolů byli ženatí (porov. 1. Kor. 9), avšak ani ve Skutcích apoštolských, ani v Epištolách nemáme nějaké poukázání na to, co jejich manželky dělaly. Jistěže byly svým mužům pomocí a oporou v jejich službě; ale apoštolé a starší měli také plnit povinnosti, na kterých se jejich ženy vůbec nepodílely.
Pavel nedovoloval ženě, aby učila, a u žádného z ostatních apoštolů nenalézáme nějaké poukázání, že by byla trpěna nějaká odchylka od tohoto ustanovení. V Korintu apoštol káral takový zlý stav. O takové ženě, která učí v Církvi, slyšíme pak už jen jednou v dopisu andělu Církve v Tyatiře (Zjev. 2). Jistěže to nikdo nebude považovat za příklad hodný následování. Písmo tento zvyk jak v Korintu tak v Tyatiře stroze odmítá a zakazuje. Měl by být jasný příkaz Hlavy zrušen? Mají jasně srozumitelná ustanovení apoštola, který je napsal pod vedením Ducha Svatého, zůstávat bez povšimnutí? Písmo rozhodně nezapovídá osobní službu ženy v soukromém kruhu. Priscilla byla Apollovi společně se svým mužem velkou pomocí. Také mezi ženami má žena svůj okruh působnosti. Jestliže se však nalézá mezi muži a v Církvi, má zachovávat to místo, které jí Bůh určil.
Závěr.
Na předcházejících stranách jsem se snažil ukazovat na projevy určité přirozenosti, přirozenosti z Boha, která je člověku jakožto potomku Adama cizí, kterou se však nutně vyznačuje každý, kdo je Božím dítětem. Jsou to projevy nové přirozenosti z Boha, která je dokonale vyjádřena v Pánu Ježíši (u Něho však ta přirozenost nebyla nová), když chodil po této zemi. Do určité míry se projevovala u všech, kteří byli od Židů nazýváni nazarejští, od pohanů (národů) pak křesťané, a kteří se mezi sebou nazývali bratři. (Skut. 24,5; 11,26.29)
Zapírat sebe sama, činit dobře nepřátelům, splácet zlé dobrem, ukazovat hříšníkům a svatým, co je skutečně Boží láska ‒ to vše bylo ono nové, co lidé museli dosvědčit. Bylo to nové a možná i divné, avšak přesto potěšující. Odkud však pocházela tato obrovská změna? Jak k ní došlo? Podívejme se krátce na životopis jednoho muže, jehož život ukazuje tuto změnu tak názorně.
Kdysi se domníval, že bude Bohu prokazovat službu „svazuje a dávaje do žaláře i muže i ženy“ (Skut. 22,4). Taková byla „služba“ Saula. Na sklonku svého života byl vězněm pohanů (národů); u některých, pro něž pracoval, se setkával s chladem, lhostejností a opovržením. Těžká práce, starosti a těžkosti všeho druhu, nebezpečí a strádání ‒ se vším tím byl dobře obeznámen. Zažil mrskání metlami, bičování, uvěznění, vydání chátře a kamenování, a přesto živá podstata oné nové přirozenosti ‒ láska ‒ u něho nevyhasla. Ochotně se i pak dával do služby ve prospěch druhých, třebaže čím více je miloval, tím méně byl milován. Nikdo se nepodobal méně tichému a pokornému Synu člověka než Saul na své cestě do Damašku. A nikdo nebyl tomu Mistru podobnější než Pavel na konci své životní dráhy. Začal svou cestu z Jeruzaléma jako potomek Adamův, ale do Damašku přišel jako Boží dítě.
Co u něho způsobilo tento obrovský obrat? Byl nějak okouzlen nezištnou láskou Toho, který zemřel na kříži? Nic z toho, co dosud slýchal o Kristu a co viděl na Jeho následovnících, ho nemohlo ani v nejmenším změnit. Nebyla to ani sympatie, která by ho snad nějak přitahovala a učinila nezištným, jako byl Pán. Rovněž to nebylo nějaké železné rozhodnutí vůle, aby potlačil a vymýtil sklony svého srdce, co by ho pak přivedlo k obrácení. Sám Bůh nám říká, co Saul byl, a také on sám to o sobě vypravuje. Vidíme, k jaké změně u něho došlo, a on nám dokonce sděluje i bližší okolnosti. Tím, co učinilo přítrž jeho zavilému, fanatickému pronásledování svatých, byl hlas samého Pána Ježíše. To byl ten bod obratu v jeho životě, když viděl, že onen Ukřižovaný, Jehož učedníky on tak neúprosně potíral, se nalézá v nejvyšší slávě a ví o něm všechno. Celý jeho dosavadní život byl odhalen onou do hlubin srdce pronikající otázkou: „Proč MNE pronásleduješ?“ Pronásledovat a usmrcovat, to bylo, pro co dosud žil; nyní však hledal duše a vynakládal vše, aby jim byl k požehnání. Nyní byl Bohu „Jeho dílo, jsa stvořen v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým“ (srov. Efez. 2,10). Celý jeho život pak svědčil o tom, že k Božímu dílu u něho skutečně došlo. Byl změněn, obrácen, stal se novým stvořením v Kristu. To, co pak byl, byli i jiní. Když takto o sobě mluví, zahrnuje do toho spolu se sebou i všechny věřící. Tak například ve svém přirozeném stavu před obrácením se staví společně se Židy a s pohany (národy) na stejný stupeň: „byli jsme synové hněvu“ (Efez. 2,3b). Později však je uvedeno: „Jsme zajisté Jeho dílo“ (tj. všichni obrácení, jak ze Židů, tak z pohanů /národů/ ‒ Efez. 2,10), „jsouce stvořeni v Kristu Ježíši ke skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili“.
Podobným zaměřením jeho života bylo: dávat, nikoli přijímat; být jiným k užitku a k požehnání, nikoli mít užitek z druhých. Právě tak jako Syn člověka přišel nikoli, aby Mu bylo slouženo, ale aby sloužil, dávali tito praví učedníci k dispozici sebe, svůj čas, svou sílu a své jmění ve prospěch druhých a k podpoře věci Páně. Podle Jeho jména byli nazýváni a následovali Ho. Věřili v Něho a byli Mu stále podobnější ‒ vždyť byli účastníci přirozenosti z Boha a přebýval v nich Duch Svatý. Kéž by se každý dosud neobrácený čtenář naučil, čeho je třeba pro toto dílo; kéž by každé Boží dítě bylo bdělé, aby činnost přirozenosti z Boha nebyla v něm nějak potlačována nebo omezována.
HuN 1971/26‒30; 146‒157
(konec cyklu přednášek)
Proste dál za tuto práci!
Otázka: Oběti za hřích a oběti za vinu, jak nám říká Boží slovo, nebyly oběti „v rozkošnou vůni“. Proč se tedy praví v 3. M. 4,31 při ustanovení oběti za hřích: „A páliti (elbf. př.: kaditi) jej bude kněz na oltáři ve vůni příjemnou Hospodinu“?
Odpověď: Předně je třeba poznamenat, že oběti za hřích a oběti za vinu, i když nepatřily k obětem rozkošné vůně, přesto byly „svatosvaté“, „velesvaté“. Ano, tato svatost je zcela zvlášť zdůrazněna právě u obou těch druhů obětí (kap. 6,18.20.22; 7,1.6 atd.). Dále také z těchto obětí musel být veškerý tuk spolu s ledvinami a s bránicí na játrech „kaděn“ ‒ tedy ne jednoduše „spálen“ na oltáři ‒ stejně jako zápalná oběť a některé části oběti suché a oběti pokojné. Kadění tuku a dalších věcí předobrazně ukazovalo na dokonalé zasvěcení Krista Bohu, a to i tehdy, když Ho spatřujeme jako učiněného za nás hříchem a obtíženého naší vinou. Příjemnost, ba vzácnost Krista, který ve Své Osobě soustřeďoval cenu všech obětí, nesměla u žádné oběti chybět. Přestože oběť za hřích a oběť za vinu viděné jako celek nemohly být označeny za oběti líbezné vůně, tak u žádné z nich tato líbezná vůně nechyběla. V uvedeném verši se také praví jen o tuku, že ho má kněz kadit u vůni příjemnou. Proč je to řečeno právě zde a jenom zde, bude asi těžké zodpovědět. Není to třeba v souvislosti se skutečností, že obětující byl „člověk z lidu“?
BHCh 1921/308
Autor z tohoto čísla:
(1821 ‒ 1906)
William Kelly (W. K.) se narodil v květnu 1821 v Millisle (hrabství Down, jižně od Belfastu, Sev. Irsko). Školní a univerzitní léta strávil v Downpatricku a na univerzitě v Dublinu. Nabyl tam vynikající znalosti klasických jazyků (latina, řečtina, hebrejština) a stal se protestantským duchovním. Krátce po závěrečné zkoušce přišel k obrácení, ale chybělo mu ještě vědomí pravé křesťanské svobody. Za pobytu na ostrově Sark ho jedna věřící paní upozornila na 9 a 10 verš páté kapitoly 1. Ep. Jana: „Poněvadž svědectví lidské přijímáme, svědectví Boží větší jest. Neboť toto svědectví je Boží, které (on) vysvědčil o Synu svém. Kdo věří v Syna, má svědectví sám v sobě.“ Tím dospěl vírou k pevnému vědomí, že je spasen a že má věčný život. Ještě po mnoha letech se o tom zmiňuje ve své knize: „Výklad Epištol Jana“ (Exposition of the Epistles of John). Od této pravdy se pak po celý život nikdy neuchýlil. ‒ Bydlel 30 let na ostrovech v průlivu La Manche, zvláště na ostrově Guernsey, druhou polovinu své křesťanské dráhy zvláště v Blackheatu.
Když mu bylo 24 let, setkal se poprvé s J. N. Darbym. Jakmile poznal učení o pravé Boží Církvi hlásaná J. N. Darbym a další biblické pravdy, ihned pochopil, že zde mocně působí Duch Svatý. Rozhodující pro něj přitom bylo zjištění, že tvrzení mnohých teologů, jako by „polem“ v podobenství byla Církev (Mat. 13,24.36‒38 a 44), je mylné. Toto se mu stalo klíčem k pravdě o Církvi a on se pak dal do důkladného studia Písma svatého. Poznal vírou, že by měl své mimořádné znalosti a schopnosti oddat věci Pána Ježíše.
V letech 1849‒1850 byl vydavatelem časopisu „Výhled“ („The Prospect“). Uveřejnil tam překlad knihy Zjevení z řečtiny s připomínkami k odlišnému čtení různých rukopisů a s poznámkami pro široký okruh zájemců. V červnu 1856 začal jistý profesor Wallace vydávat časopis „Klenotnice Bible“ („The Bible Treasury“), jehož vydávání W. K. v lednu 1857 převzal a pokračoval v něm až do února 1906. Tento měsíčník je skutečnou klenotnicí výkladů všech knih Bible, odpovědí na biblické otázky, podrobných pojednání o duchovních tématech a povzbuzujících či napomínajících článků. Psali do něj známí bratři jako J. G. Bellett, J. N. Darby, J. G. Deck, W. W. Fereday, F. W. Grant, W. J. Hocking, A. Miller, F. G. Patterson, W. Trotter, G. V. Wigram a mnozí jiní a přispívali tak hodnotami s trvalým požehnáním. Poměrně velká část příspěvků pochází z pera W. K.. Mnohé z jeho knih a menších spisů jsou přetisky článků uveřejněných v časopise „Klenotnice Bible“. Jiné knihy jsou přetiskem rukopisů jeho přednášek. K nim patří např. „Úvodní přednášky“ („Introductory Lectures“) (vždy 3 svazky o Starém a o Novém zákoně), které nevyšly v „Klenotnici Bible“. W. K. byl nadaný řečník, který se dovedl vyjadřovat jadrně a s velkou snadností. Nikdy přitom nedával nějak najevo svou velkou učenost, avšak jeho naučení byla vždy důkladně podložená. Měl určitý podmaňující, laskavý způsob, spojený se zdvořilostí a s jemným, ryzím humorem.
Vedlo by to daleko, kdybychom se chtěli podrobněji dotknout velkého počtu jeho knih, které jsou ostatně téměř všechny ještě k dostání v angličtině. Mají trvalou cenu pro všechny zájemce, kterým jde o hlubší zpytování drahého Božího slova.
Zvláštní pozornost si zaslouží skutečnost, že W. K. shromáždil velice rozšířené i částečně rozptýlené spisy J. N. Darbyho a vydal je v 34 svazcích („Sebrané spisy J. N. Darbyho“ ‒ „The Collected Writings of J. N. Darby“). Tento úkol si vyžádal mnoha let namáhavé práce a hledání. W. K. tím prokázal Církvi důležitou službu, kterou by jistě málokdo byl schopen zvládnout tak jako on. Přeložil také z franštiny do angličtiny 5 svazků „Přehledu knih Bible“ ‒ „Synopsis of the Books of the Bible“) od J. N. Darbyho. Vysoce si vážil prací a služby J. N. Darbyho a snažil se, jak jen mohl, o jejich rozšíření. Jejich autora si vysoce cenil a rád o něm mluvil s úctou a láskou, ačkoli jejich obecenství bylo po 35 letech srdečné a šťastné spolupráce přerušeno nastalými poměry. Až do konce života ale říkával každému, kdo se zajímal o Boží pravdu: „Čti Darbyho!“
Ale W. K. se též horlivě zabýval evangeliem, a to jak ústně, tak i písemně. Mnohé z jeho krátkých evangelizačních pojednání v „Klenotnici Bible“ byly vlastně traktáty pro nevěřící. Jednou z jeho posledních činností byl výběr zvláštní křesťanské literatury pro Čínu a Japonsko.
Když r. 1841 vystoupil ze státní církve a tím se oddělil od „stanů“ (Žid. 13,13), aby nesl pohanění Kristovo, následoval pak na této cestě pevně a věrně svého Pána. Neúnavně se zasazoval o jednotu Kristova těla, o jednotu Ducha a o oddělení ke jménu Pána Ježíše Krista, jakož i o očekávání jeho opětného příchodu. Ve všech těžkostech, které se ukázaly i mezi bratry, zaujal postavení, v němž jasně, logicky a opíraje se o Písmo objasňoval své stanovisko, přičemž se vždy pevně držel Božích zásad. Odsuzoval nebiblické odchylky u bratrů stejně přísně jako u jiných křesťanů. Dovedl varovat i pomáhat, kárat i povzbuzovat. Krátce před svým odchodem napsal jednomu známému: „Jak nepatrná jsou naše soužení ‒ nejen v porovnání s utrpeními Toho, která On trpěl jako nikdo jiný ‒ nýbrž také ve srovnání s utrpeními apoštola Pavla, který byl člověk se stejnými pohnutkami mysli jako my (srov. Jak. 5,17 ‒ elbf. př.)! Co ten musel vytrpět od Židů, národů (pohanů) i od Boží Církve!“
Po smrti své první manželky se oženil se sestrou Gippsovou z Herefordu. Byla to velice duchovní a nadaná žena, která byla svému manželovi velkou pomocí při jeho zvláštních úkolech. Byla také jako on vynikající znalkyní jazyků s obsáhlými vědomostmi. Přeložila do angličtiny téměř polovinu Žalmů, zbytek dokončil W. K..
W. K. měl knihovnu čítající 15.000 svazků. Obsahovala velké kodexové rukopisy Nového zákona (mnohé jako rukopisná vydání), vícejazyčná vydání Bible, tzv. „polyglotty“, díla tzv. církevních otců a velkých teologů, jakož i mnoho knih z oboru vědy, filozofie a z dějin, zejména z církevních dějin. V jeho sbírce bylo i mnoho ojedinělých teologických děl. Protože W. K. chtěl mít záruku, že tato tolik bohatá sbírka literatury bude zachována i jiným zájemcům o Boží slovo, rád ji odkázal dva roky před svým skonem jako anonymní dar městu Middlesbrough v yorkshirském hrabství. Ale londýnské noviny „The Times“ vypátraly jméno dárce a krátce po jeho smrti je zveřejnily.
W. K. věnoval také mnoho času korespondenci s vysoce postavenými i obyčejnými lidmi. Drobným, ale dobře čitelným rukopisem udílel jasná poučení, spolehlivé informace a duchovní rady i potěšení. Také v tomto směru se snažil dávat ve službě Páně to nejlepší. Mnoho vážených mužů jeho doby si ho vážilo a cenilo. Při revizi známého „autorizovaného překladu“ Písma (tzv. „Authorized Version“) anglické Bible konané r. 1870‒81 byly vyvíjeny pokusy přimět k spolupráci jako učeného odborníka i W. K. On však tuto čestnou práci odmítl, protože nesouhlasil se složením pověřeného výboru, v němž byli zastoupeni i liberální teologové. Výsledek revize Nového zákona podroboval od r. 1881 pravidelnému kritickému zkoumání ve svém časopise „Klenotnice Bible“. Po celý svůj život zůstával tento vysoce nadaný muž skromný a prostý. Když mu jeden z jeho profesorů v Dublinu řekl, že kdyby se tam usadil, mohl by jako učenec vydělat velké jmění, odpověděl jen protiotázkou: „Pro který svět?“ A když mu jindy někdo velkoryse nabídl, že pro něj vzhledem k svým velkým známostem něco udělá, odpověděl mu: „Co byste chtěl ještě pro mne udělat, když Pán Ježíš už pro mne udělal všechno?“
A tak léta života W. K. ubíhala v požehnané, stálé a plodné službě, až se počátkem r. 1906 na lékařskou radu odebral do Exeteru k svému příteli dr. Heymanu Wrefordovi. Za několik týdnů odešel odtamtud 27. března 1906 do věčné vlasti. Tak skončil život plný zvláštní služby, jehož výsledky budou trvat ještě dlouhou dobu. Ještě krátce před skonem řekl ze svého lůžka jednomu návštěvníkovi: „Jsou tři skutečnosti: kříž, nepřátelství světa a Boží láska.“
(A. Remmers: „Gedenket eurer Führer“, Schwelm 1983, s. 75‒80;
Hy. Pickering: „Chief Men among the Brethren, 1961, str. 105‒106.)