Neznámý

Bůh často používá nejpevnějších věcí z hmotného světa, aby nám lépe ozřejmil Svou lásku k Své Církvi: „Jeruzalém ‒ hory jsou kolem něho: tak je Hospodin kolem svého lidu.“ (Ž. 125,2 ‒ elbf. př.) Avšak v nadepsaném verši náš Vykupitel uvádí jako důkaz Svou božskou bytost. Spojuje, abychom tak řekli, život Svých vykoupených se Svým životem: „Neboť (elbf. př.: Protože) já živ jsem, i vy živi budete!“

Zda v tomto výroku Pána Ježíše nevidíme spolehlivou záruku naší slávy? Náš Spasitel „žije“ a Jeho život je nepochybnou zárukou našeho života. Jeho život je to, co nám působí spásu od věčné záhuby. Protože tedy máme Krista jako svůj život, je náš život obklopen neochvějnou bezpečností. Satan by napřed musel strhnout korunu s božského čela našeho Pána, než by se mohl dotknout nejmenší ozdoby Božího lidu. Musel by napřed pohnout základy trůnu, než by mohl otřást samým trůnem. Kdosi jednou řekl: „Jestliže zahyneme, tedy Kristus zahyne s námi.“

Milý příteli, je už nyní tvůj život „skryt s Kristem v Bohu“? (Kol. 3,3) Znáš osobně, jaké je to štěstí být živě spojen se Spasitelem, který má život sám v Sobě a uděluje ho, komu chce? Můžeš v jednotlivých úsecích ‒ tak často proměnlivých ‒ svého duchovního života s pokornou a radostnou důvěrou říci: „Živ jsem … již ne já, ale živ jest ve mně Kristus“? (Gal. 2,20)

Ježíš žije! To je nejradostnější zpráva, jakou může slyšet hříšný člověk a ztracený (zahynulý) svět. Job se radoval z této potěšující jistoty už o 1400 let dříve, neboť zvolal „Vím, že Vykupitel můj živ jest!“ (kap. 19,25) Apoštol Jan, vypovězený na ostrově Pathmu, byl potěšen těmito slovy: „Neboj se! Já jsem ten první a poslední, a živý, ježto jsem byl mrtvý, a aj, živý jsem na věky věků“ (Zj. 1,17.18). ‒ Toto vysoce vznešené slovo adresoval Svému služebníku sám Vykupitel, když se mu zjevil v zářícím jasu jako oslavený Člověk. Jan, když jaksi shrnuje celé evangelium do jednoho výroku, říká: „A toto jest svědectví to (tj. které Bůh vysvědčil o svém Synu), že život věčný dal nám Bůh, a ten život v Synu Jeho jest. Kdo má Syna, má život; kdo nemá Syna Božího, života nemá“ (1. Jan. 5,11.12).

Osmá kapitola Ep. Římanům, kde apoštol Pavel vykresluje nejvznešenější obraz znaků a výsad křesťana, začíná slovy: „již žádné odsouzení“ a končí slovy „nic nás nebude moci odloučiti“, tj. již žádné odloučení (1. a 30. verš). Proč neexistuje nic, co by mohlo věřícího oddělit od Boží lásky? Protože jeho život je jaksi vtělen do života jeho velebeníhodného Vůdce a Ručitele. Božské a neskonale milující srdce žijícího Krista působí, že každý jeho tep se zachvívá v každém údu Jeho těla, takže duchovní život věřícího nemůže být zrušen, leč by se všemohoucnost stala slabostí a neproměnnost nestálostí.

Budiž veleben náš Pán Ježíš; neboť „dobře přečištěné jest tvé slovo, a tvůj služebník je miluje“ (Ž. 119,140) ‒ elbf. př.).

„Neboť tak Bůh miloval svět, že Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdo věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

Obecenství a bratrské vztahy

„Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají“ (Ž. 133,1)

„V lásce bratrské buďte k sobě srdeční“ (Řím. 12,10 ‒ elbf. př.)

„Všímejme si jedni druhých k rozněcování se k lásce a k dobrým skutkům, neopouštějíce shromáždění svého, jak je u některých zvykem, ale povzbuzujme se navzájem, a to tím více, čím více vidíte, že se ten den přibližuje“ (Žid. 10,24.25 ‒ elbf. př.)

Pro věřícího je prvořadě důležité obecenství duše s Pánem. Ten, kdo miluje Pána, nemůže nikdy říci, že příliš pěstuje a okouší vnitřní spojení s Ježíšem. Může, jako kdysi Maria, usedat u Jeho nohou a naslouchat Jeho Slovu, anebo může před Ním vylévat svou duši. Jak by bylo dobré, kdybychom více využívali takové okamžiky tichého ústraní. Naše srdce by dostávala plný užitek „cvičení se ve zbožnosti, která je ke všemu užitečná“ (1. Tim. 4,8).

Přílišná činnost a zaneprázdnění prací v životě moderní doby nás snadno může oloupit o takové požehnané chvíle. „Nemám čas!“ bývá tak častou odpovědí, kterou slýcháme vždy znovu k vysvětlení všeho možného. Člověk si ještě vezme čas, aby šel do shromáždění, aspoň v neděli… Udělá si ještě čas jednou denně (možná) ke čtení Božího slova a k modlitbě v rodinném kruhu, ‒ ale vyhradit si nějakou chvíli: abych byl sám s Pánem Ježíšem, abych u Jeho nohou skládal všechno, co tíží mé srdce, abych slyšel jen Jeho hlas ‒ jak to bývá těžké! A tu nám náš Pán často přichází na pomoc a sesílá nějakou zkoušku, položí nás na lůžko, aby se mohl plněji zjevovat našim srdcím. Potom ‒ třeba v osamění na pokoji v nemocnici ‒ máme času dost… a můžeme okoušet radost z obecenství s Pánem. Kéž bychom plně využívali takových požehnaných chvil! Budeme pak moci říci s žalmistou: „K dobrému jest mi to, že jsem pobyl v trápení (= že jsem byl pokořen), abych se naučil ustanovením tvým … Seznávám, Hospodine, že jsi mne hodně potrestal (= mne podle věrnosti pokořil ‒ elbf. př.)“ (Ž. 119,71 a 75).

Třebaže osobní obecenství je nesmírně požehnané, společné obecenství je ještě vzácnější, avšak musí být založeno na osobním obecenství. Věřící nemá žít na zemi v nějaké izolaci, i když, poslušen příkazů Božího slova, žije prakticky oddělen od zla. Druhá kapitola 2. Ep. Timoteovi, která nás poučuje o oddělení, nám také říká: „Usiluj o (kral. př.: následuj) spravedlnost, víru, lásku, pokoj s těmi, kteří vzývají Pána ze srdce čistého“ (22. v. ‒ elbf. př.). I v dobách velkého úpadku rozezná věrný věřící některé z oněch „sedmi tisíců (mužů), jichžto všech kolena neskláněla se Bálovi“ (srov. 1. Král. 19,18) tam, kde si sobecké skleslé srdce myslí, že zůstalo samo.

Abychom mohli svorně bydlet pospolu, jak říká žalmista (Ž. 133,1), musíme mít totéž smýšlení v Pánu (viz Fil. 2,5 ‒ franc. př. JND); je třeba, aby každý s Ním pěstoval úzké obecenství a neponechával ve svém srdci nic, co by mohlo udušovat něžný hlas Ježíše. Jaká mírnost a ohleduplnost, jaká milost by se pak projevovala v našich bratrských vztazích! Jaká důvěrnost a i upřímnost se bude ukazovat, budeme-li uskutečňovat ono Slovo: „Pakli chodíme ve světle, jako On jest ve světle, obecenství máme vespolek“ (1. Jan. 1,7).

Po osobním a společném obecenství s Pánem není nic vzácnějšího než opravdové bratrské obecenství. Je však velice křehké, a proto bděme, aby naše srdce zůstávala v Božím světle a nenechejme v našich bratrských vztazích přetrvávat nějaký stín.

Máme hledat to, co může oživit obecenství mezi věřícími. Kromě našeho shromažďování k Pánu je celá řada příležitostí k posilnění našich bratrských svazků. Jde-li nám o oslavení Pána a o Jeho zájmy, pak každé setkání s bratry a sestrami přispěje k našemu vzájemnému vzdělávání. Moderní život, zvláště ve městě, směřuje k tomu, že lidé se od sebe oddělují. Mentalitou dneška je nezávislost: lidé si udržují určitý odstup od svých sousedů, věřící se vzdalují od svých bratrů a sester. Jak je potom možné být nástrojem Páně a přiblížit Boží slovo sousedovi, kterého neznáme? A zvláště jak budeme moci konat pastýřskou službu při některém bratrovi, neznáme-li jej ani jeho rodinu? Tento nedostatek bratrských vztahů je jistě jedním z důvodů slabosti v místním svědectví. Jestliže se jedni od druhých vzdalujeme, neuskutečňujeme už prakticky jednotu Boží rodiny. Neznáme-li okolnosti, jimiž procházejí naši bratři, nemůžeme za ně ani prosit, ani je navštěvovat v jejich soužení. Bratrská láska se pak stane prázdným slovem ‒ už se nebude projevovat skutky.

„Bydlet svorně spolu“ neznamená jen, že sedíme ve shromáždění na lavici vedle sebe, že jsme shromážděni ke jménu Páně, nýbrž skutečně okoušet praktické obecenství v společném následování Pána, a to ve všech situacích naší cesty. Oboustranný zájem jedněch o druhé nesmí být jen věcí bratrů, kteří „slouží“ ve shromáždění, nýbrž všichni bratři i sestry, kteří pěstují skutečnou bratrskou lásku, se mají vzájemně vzdělávat v nejsvětější víře (Juda 20 a 1. Tes. 5,11). Šťastné je takové shromáždění, kde všechny údy v pravé bratrské lásce, v důvěrném soužití jako Boží rodina projevují o sebe opravdový zájem v Pánu! Je-li každý bohatě naplněn Boží milostí, nepodroste a nevyroste žádný kořen hořkosti a nezkalí bratrské vztahy. Cožpak si nevzpomínáme na požehnání při některých setkáních s bratry a sestrami, kdy jsme se vzájemně potěšovali žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi (Ef. 5,19)? Není to vzácné, sejdeme-li se ‒ bratři a sestry různých generací ‒ u některého osamělého věřícího, třeba i někde na venkově, abychom společně hovořili, spojeni týmž smýšlením, k oslavení našeho Pána a společně Jemu zpívali?

Žel, že setkání s věřícími často má za předmět jen prázdné povídání o všedních věcech života. Dáváme pak přednost setkání s těmi bratry a sestrami, kteří mají stejné názory jako my, bratrskou lásku nahradí kamarádství, tělesné sympatie vyvolají tělesné antipatie, za nimiž pak budou následovat pomluvy. Tím dojde k tomu, že místní svědectví budou roztrhána stranickostí; utvoří se určité skupiny podle souhlasných zájmů a to bude znamenat zkázu společného svědectví. Drazí, toto nebezpečí zde je a mějme se před ním na pozoru! Stále mějme před očima osobu Pána Ježíše! Budou-li naše srdce naplněna Jím, budou naše ústa vedena k tomu, aby mluvila o Něm. Potom budou naše setkání s bratry místem skutečného vzdělávání a mladí mezi námi, ba i děti budou žít v ovzduší, které bude příznivé pro jejich duchovní růst.

Je samozřejmé, že takové bratrské setkání nemůže nahradit shromáždění kolem Pána, avšak pomáhá nám vzájemně se lépe poznávat. A bude-li mezi námi větší důvěra, budeme také mít více smělosti, když budeme ve shromáždění. Posílí to život našich shromáždění, ovšem za předpokladu, že z našich bratrských vztahů bude vyhoštěno, co je tělesné.

Začátek Skutků apoštolských nám podává obraz toho, čím bylo obecenství uskutečňované v oné blahé době první lásky. I když se s těmito věcmi už nesetkáme ve stejné podobě, můžeme se snažit uskutečňovat je v témž duchu. Cožpak láska, kterou máme jedni k druhým, nestačí odejmout z našich srdcí jakýkoli pocit závisti a sobectví? Zda nebudou sváry mezi věřícími udušeny v samém zárodku, budou-li všechny naše bratrské vztahy proniknuty upřímnou láskou? „Poněvadž duše své očistili jste poslušností pravdy k nepokryteckému milování bratrstva, milujte jedni druhé vroucně, z čistého srdce“ (1. Petr. 1,22 ‒ elbf. př.).

Pán jednou od nás požádá zúčtování, jak jsme nakládali se svým volným časem. Provedeme-li bilanci svých dnů, s pokořením zjistíme, jak mnoho hodin jsme použili pro sebe anebo jsme je jednoduše promarnili, zatímco tak málo času jsme věnovali Pánu nebo dobrému našich bratrů a sester. Stálé zkracování pracovní doby přece vede k stále většímu volnému času. Jak nakládá věřící s tím dodatečným volným časem? Namísto, abychom ho využili k neužitečným zájmům, neměli bychom ho raději vyplnit vzájemnými návštěvami anebo něčím ve službě Páně pod Jeho vedením?

V předvečer návratu našeho Pána Ježíše chtějme být pilní v Jeho službě a upevňujme svazky, které nás spojují. Přičiňme se, abychom se více podobali svatým v Tesalonice, o nichž apoštol Pavel napsal: „O lásce pak bratrské není potřebí psáti vám; neboť sami jste vy od Boha naučeni, abyste milovali jedni druhé. Neboť i činíte to všechněm bratřím… Napomínáme pak vás, bratří, abyste se v tom rozhojnili více“ (1. Tes. 4,9.10).

„Buďte dobré mysli“ ‒ „Počal býti dobré mysli“

Boží slovo nám říká, že „v posledních dnech nastanou časy nebezpečné“ (2. Tim. 3,1). Slovo „chalepos“ přeložené v kralickém překladu „nebezpečný“ (v elbf. př. těžký) má podle slovníku tyto významy: „těžký, těžký ke konání nebo k zvládnutí; obtížný; těžký k snášení; bolestný; bolestivý; drsný (nevlídný); zuřivý (rozlícený); divoký (zuřivý, vzteklý).“

Zda to slovo nepopisuje velice přesně stav dnešní doby? Podíváme-li se kolem sebe, mohli bychom skutečně být malomyslní, deprimovaní a plní obav a zlé předtuchy.

Avšak jestliže jedno malé řecké slovo může tak přesně vyjádřit ducha současné doby, je opět jiné řecké slůvko, které dovede uzdravit rány strachu, obav a sklíčenosti z toho, co nás obklopuje. Tím slůvkem je „tharseo“, anebo, jak ho rád používal náš Pán, „tharsei“ (2. osoba jedn. čísla, rozkazovací způsob). Až na jednu výjimku ho v Božím slově používal jen On. Používal ho, když byl na zemi, vždy znovu, hovoře k mužům a ženám, a ještě jednou po Svém návratu k Otci do slávy. (Osmkrát včetně nejistého místa v Luk. 8,48.) Nalézáme je ve všech Evangeliích a ve Skutcích apoštolských; a nemýlím-li se, šeptá ho Pán Svým zkoušeným svatým i dnes. Jsem jist, že oba ‒ ty i já ‒ smíme to slovo vztahovat na sebe.

Můj tatínek musel při své práci často používat pečetidlo a to slovo se mu tolik líbilo, že je dal vyrýt řeckými písmeny do pečetidla, které stále používal, aby mu vždy připomínalo své zvláštní poselství. Jako malý chlapec jsem rád pozoroval horký červený pečetní vosk, když tatínek pečetil důležité dopisy. A když jsem trochu povyrostl, rád jsem si prohlížel ona zvláštní řecká písmena, jejichž významem, jak mi tatínek řekl, bylo:

Tak mne toto slovo vlastně přivedlo k řeckému Novému zákonu. Není tedy div, že jsem si je oblíbil!

To slovo bylo přeloženo „Buď dobré mysli“ anebo „Buď opravdu potěšen“, jak to zpravidla nalézáme v naší Bibli (anglický překlad pořízený na příkaz krále Jakuba ‒ tzv. King James´s Authorized Version). Jiní dávají přednost znění: „Měj opravdovou důvěru“ anebo „Důvěřuj“, nebo: „Dodej si odvahy“ (Vzchop se), anebo ‒ jak to mám nejraději, „Jen odvahu!“ Ale znamená to všechno, co bylo uvedeno.

V Novém zákoně to slovo poprvé nalézáme v Mat. 9,2, kde Pán říká chromému muži: „Doufej (= dobré mysli buď), synu, odpuštěny jsou ti hříchy tvoje.“ Pak se s tím slovem setkáváme ve 22. verši stejné kapitoly. Pán tam říká to slovo jedné ženě, a není to náhodou. On by rád, abychom každý ‒ ať muž nebo žena, dívka nebo chlapec ‒ všichni se tomu slovu osobně opravdu naučili. Zde říká: „Doufej (= dobré mysli buď), dcero, víra tvá tě uzdravila.“

Po třetí to slovo nalézáme v témž Evangeliu (mám za to, že Matouš měl to slovo v oblibě). Viz kap. 14,27. Byla tmavá, bouřlivá noc a učedníci byli daleko na jezeře, vítr vál proti nim a oni mnoho hodin bojovali s větrem a vlnami. Právě v takových chvílích bývá to slovo nejmilejší. Učedníci úporně veslovali. Byli ve své lodi sami, bez Pána. Ale Pán, aniž to oni věděli, je dobře viděl v jejich trápení a strachu. Potom viděli divný zjev: Někdo chodil po vodě a přišel až docela blízko k nim. Byli vyděšeni a vzkřikli hrůzou. My bychom si počínali také tak, kdybychom byli na jejich místě. Ježíš je potom přímo oslovil. A co jim řekl?

„Tharseite!“ (2. osoba množného čísla, rozkaz. způsob od „tharseo“). „Doufejte (= dobré mysli buďte), já (to) jsem, nebojte se!“ Anebo, jak to tak krásně vyjadřuje starý překlad Jana Viklefa: „To jsem já, nelekejte se!“

Po čtvrté to slovo nalézáme v témž příběhu, podávaném Markem (kap. 6,50). ‒ Dále v Mk. 10,49, kde je určeno slepému žebráku Bartimeovi, jenž volal k Pánu o slitování, a Ježíš se zastavil a dal skrze učedníky toho slepce zavolat slovy: „Doufej (= dobré mysli buď), vstaň, volá tě!“ To je jediný případ v Novém zákoně, kdy to slovo není vysloveno samým Pánem; ale je ho použito, aby člověk s naléhavou potřebou byl k Němu přiveden.

Potom to slovo nalézáme v Luk. 8,48, avšak tentokrát je to místo nejisté. Je to tentýž příběh, který jsme viděli v Mat. 9,22.

V Ev. Jana 16,33 máme poslední zprávu, že Pán to slovo použil, když byl na zemi. Zdá se nám podivně vhodné jako pozdrav na rozloučenou nám všem, když se Pán chystal opustit tento svět a navrátit se k Otci. „Na světě soužení míti budete; ale doufejte (= buďte dobré mysli), já jsem přemohl svět.“ Jaký je to výrok pro nás v dnešní době! A tak tedy: „Buď dobré mysli! Vzchop se! Říká ti to Pán!“ On „přemohl svět!“ Takový je Jeho vzkaz pro dnešní dobu ‒ tobě i mně.

Naposledy slyšíme to slovo v Novém zákoně ve Skutcích 23,11. Pavel promluvil velice chytře, aby rozdvojil židovskou radu, a tím postavil farizeje proti saduceům. Zdá se, jako by ve Skut. 24,21 vyznával, že jednal špatně. Máme jistě důvod domnívat se, že Pavel v noci, která následovala, když byl v římském vězení, byl příliš smutný a sklíčený, než aby mohl spát, ‒ že hluboce litoval toho, co ‒ jak cítil ‒ bylo určitým zneuctěním toho důstojného jména, skrze něž byl povolán. Potom přichází sám Pán a stojí při něm. Nevolá na něho z nebe. Nepoužívá nějaké vidění, ani neposílá některého z andělů, aby mu vyřídil poselství. Sám sestupuje do vězení a stojí při Svém služebníku trápeném zármutkem. Nikoli aby ho káral, ale aby mu ještě jednou řekl ono tak dobře známé a velice milé slovo: „Tharsei!“ „Dobré mysli buď, Pavle!“ Myslím, že toto proměnilo žalář v samo nebe.

Je možné, že my oba ‒ ty i já ‒ jsme někdy smutní, sklíčení, deprimovaní, plni strachu a obav; možná, že jsme v něčem selhali a neuctili Toho, o Němž vyznáváme, že Ho milujeme. A je možné, že právě v takové situaci uslyšíme Jeho hlas ‒ ten hlas, který tak dobře znají všechny Jeho ovce ‒ a že uslyšíme, jak nás Pán zavolá s určitým zabarvením lásky, naděje a důvěrnosti naším jménem (On přece volá Své vlastní ovce jejich jménem!), a že uslyšíme, jak říká:

Jednoho jest potřebí

Co má asi Pán na mysli onou „dobrou stránkou“ (elbf. př.: dobrý díl), která neměla být vzata bethanské Marii? Zřejmě tím nemyslí spasení nebo obrácení, protože i Marta patřila Pánu. Mluví o jedné vzácné, nade vše potřebné věci, kterou někteří věřící mají, ale jiní ji nemají. Co je to tedy? Je to tiché, hluboké, osobní živé obecenství s Pánem, okoušení Jeho vzácnosti a lásky.

Obecenství s Pánem, radost z Něho je víc než práce pro Pána. Živé obecenství, okoušení Jeho pociťované blízkosti je něco jiného než modlitba víry a studium Bible, třebaže oba tyto prameny důležité pro duchovní život jsou nepostradatelné. Možná že ono „jednoho jest potřebí“ by se dalo vyjádřit takto: vědět, že Pán je mi blízko ‒ okoušet Jeho něžnou, zvláštní věrnou lásku ‒ radovat se z Jeho moci ‒ nořit se do Jeho srdce, do myšlenek Jeho lásky ‒ všechno uvádět pod Jeho zpytující zalíbení: cokoli zaměstnává srdce, co mluví ústa, co dělá ruka ‒ vyprošovat si Jeho radu pro každou malou i velkou věc, která je před námi.

Křesťan a svět

„Psal jsem vám, mládenci, že silní jste, a slovo Boží ve vás zůstává, a že jste zvítězili nad tím zlým. Nemilujte světa, ani těch věcí, které na světě jsou. Miluje-li kdo svět, není lásky Otcovy v něm; neboť všechno, co jest na světě, žádost těla, a žádost očí, a pýcha života, to není z Otce, ale jest ze světa. Svět pak hyne, i žádost jeho, ale kdo činí vůli Boží, trvá na věky.“ (1. Jan. 2,14b‒17 ‒ Karaf. př.)

První Ep. Jana není adresována hříšníkům, nýbrž Božím dětem, a to proto, aby „jejich radost byla plná (nebo: naplněná)“. Byla napsána, abychom my, kteří věříme ve jméno Božího Syna, věděli, že máme věčný život (kap. 1,4; 5,13). Pán Ježíš nám Svým příchodem zjevil ten věčný život, který byl u Otce, a Svou smrtí a vzkříšením nám ho udělil. „Kdo má Syna, má život“ (kap. 5,12).

V této Epištole nám jsou představeny tři stupně růstu Božích dětí. Co se týče víry, jsme buď malé děti, nebo mladíci (dcery) anebo otcové (matky). Pro všechny platí, že mají jistotu, že jim byly odpuštěny hříchy. Každé Boží dítě si může ze srdce zpívat:

Apoštol Petr prohlašuje: „Odpuštění hříchů vezme skrze jméno Jeho všeliký, kdokoli uvěří v něho.“ A apoštol Pavel nám svědčí, „že skrze toho zvěstuje se vám odpuštění hříchů“ (Skut. 10,43; 13,38).

Náš Spasitel musel nevýslovně těžce trpět, když nesl na Svém těle naše hříchy. Jak velká je Jeho láska k nám! (Zjev. 1,5.6). Celý rozsah odpuštění tak obrovského množství našich hříchů správně poznáme a budeme se z toho plně radovat teprve, až budeme u Něho.

Takové malé děti jsou vírou mladé. Obdržely přirozenost z Boha, věčný život v Synu a Ducha Svatého. Proto znají Boha jako svého Otce (kap. 2,13.20.27). Sám Pán Ježíš to vzkazuje učedníkům po Marii Magdaléně: „Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu.“ Radujeme se z této skutečnosti?

Velkým nebezpečím pro takové malé děti jsou svůdcové v křesťanstvu. Přinášejí třeba 95% pravdy a 5% lži. To je z hlediska svodu velice nebezpečné, zvláště pro takové, kteří ještě dost dobře neznají Bibli a ještě nejsou upevněni v pravdě. Ale už i malé děti u víře musí vědět, že žádná lež není z pravdy.

Je-li úmyslně přinášeno něco nepravdivého, je to z ducha Antikristova. Antikrist sám však jako osoba dosud nevystupuje, dokud Boží rodina je ještě na zemi. Ale duch antikrista se už dnes ukazuje ve svůdcích, kteří vystupují v křesťanstvu. Vždy ale, je-li někde duchovní síla, budou takoví svůdcové odhaleni. Opouštějí pravdu. Tím vzniká pro malé děti velký problém. Dívaly se na ty lidi a byly ovlivněny jejich vystupováním. Ale apoštol Jan počítá s tím, že všichni mladí ve víře, protože mají Ducha Svatého, budou schopni rozeznat pravdu od lži. Malé děti zpravidla nedovedou vysvětlit pravdu, ale instinktivně vycítí, zda něco vysloveného anebo napsaného pochází nebo nepochází od dobrého Pastýře. Znají Jeho hlas a to stačí k jejich ochraně (Jan 10.4.5.27).

Mladíci byli kdysi u víře malými dětmi. Vyrostli v milosti a v poznání Písma a Spasitele Ježíše Krista, ale nestali se ještě otci. Vyznačují se duchovní silou. Tím, že se pevně drží Božího slova, přemohli toho zlého, tj. kníže a boha tohoto světa. Jsou však v nebezpečí, že svět, ovládaný satanem, je zase bude k sobě přitahovat. Žijí jako Boží děti ještě ve světě, ale nepatří už k tomu systému (Jan 17,11.14‒16).

Nemáme milovat tento svět, který je v mnohém směru vybudován tak lákavě. Je pozoruhodné, že toto napomenutí není určeno malým dětem nebo otcům, ale mladíkům. Malé děti ještě nejsou dlouho obrácené. Jejich srdce jsou tolik naplněna Spasitelem, který je vytrhl od věčného odsouzení a smrti, že vůbec netouží po světě. Otcové zase dospěli ve své duchovní zralosti tak daleko, že poznali, že mimo Krista a bez Krista je všechno bezcenné. V největším nebezpečí svodu ze strany světa a pádu tedy jsou pokročilejší věřící. Nepřítel dobře ví, že přivede-li k pádu mladíky, bude škoda největší. Jak útočí?

V tomto případě jde o to, co působí v nás. Ukazuje nám to jasně příběh Samsona v 13‒16. kapitole Soudců. Samson měl bohabojné, věřící rodiče. Podle Božího plánu měl být nazarejem, tj. odděleným k službě Bohu ‒ měl být soudcem, schopným vysvobozovat Izrael z ruky Filistinců.

V 11. kapitole Ep. Židům je uveden v seznamu hrdinů víry. Bůh mu žehnal a naplnil ho Svým Duchem. Žádný soudce nebyl fyzicky tak silný jako on. Miloval Boha a nenáviděl nepřátele Božího lidu. Avšak jeho slabostí byly ženy, tj. Samson zapomínal odsuzovat ve svém srdci a ve svém životě žádost těla. Ta žena, kterou uviděl, byla hned pravá v jeho očích, třebaže byla Filistinská. Bůh ve Své milosti zasáhl a zkouškami a těžkostmi zabránil manželství. Žel že Samson se z toho ničemu nenaučil.

Později povolil své žádosti, když vešel k jedné nevěstce. I ta byla Filistinská. Třetí žena, kterou miloval a s níž měl obecenství, byla Dalila. Když usnul na jejích kolenou, Bůh od něho odstoupil. Filistinští mu vypíchli oči a udělali z něho bídného otroka. Jak smutný je tento příběh! Kéž bychom se dali Pánem varovat!

V tomto případě jde o něco, co upoutává naši pozornost zvenčí. Tento druh pokušení bych chtěl objasnit na případu Achana (Joz.7). Izraelský lid dobyl velkého vítězství víry nad městem Jerichem. Ale Bůh rozkázal, aby si nic nebrali ze zlořečených věcí. Achan nedbal na zákaz plenění a ukořistil něco pro sebe. V důsledku toho došlo k Božímu hněvu na syny izraelské. V nejbližším boji utrpěli bídnou porážku. Proč se Achan nedokázal vzepřít pokušení a vzal si něco pro sebe? Kvůli žádosti svých očí. Ve svém doznání řekl: „Viděl jsem mezi loupeží plášť jeden babylonský pěkný, a dvěstě lotů (= šekelů) stříbra a prut zlatý jeden, padesáte lotů (= šekelů) (byla) váha jeho, čehož požádav, vzal jsem to, a aj, jsou ty věci zakopané v zemi v nitru stanu mého a stříbro pod tím“ (Joz. 7,21 ‒ elbf. př.). Jak rychle ‒ často nevědomky ‒ dovedou naše srdce přilnout k pokladům tohoto světa a naše duchovní síla ochabne!

Toto třetí pokušení nepřítele je snad nejnebezpečnější. Kdo by rád nezaujímal nějaké zvláštní postavení ve světě ‒ na pozemském nebo duchovním poli? Je to pýcha, kterou u sebe nejméně dobře známe.

Příběh Gedeona v 8. kapitole Soudců je příkladem toho, jak pýcha může přivést k pádu i takového muže víry. Gedeon byl vynikající soudce. Jakého vítězství dosáhl s Bohem a 300 muži nad Madianskými! Se správným pokorným a poníženým smýšlením dovedl utišit žárlivé muže z Efraima a získat je na svou stranu. Ani svět (králové Zebah a Salmuna) ho nemohli získat svým lichocením. I když ho izraelští muži chtěli udělat vládcem nad sebou, unikl lichocení a jasně vyznal: „Hospodin panovati bude nad vámi“ (Soud. 8,23). Žel, že chvála těchto mužů vzbudila v jeho srdci přání úcty. Navenek bylo ještě všechno jasné, ale uvnitř bylo už svedené srdce, už ne upřímné před Bohem. Na jeho žádost mu odevzdali zlaté náušnice, z nichž zhotovil nárameník (podle elbf. př.: efod ‒ 24‒27. v.; tj. šat oblékaný přes ramena, jenž byl mj. zhotoven ze zlatých nití, vyrobených z roztepaného zlata ‒ pozn. překl.) a vystavil ho ve svém městě. Toto se stalo Gedeonovi a jeho domu léčkou. Ano, tak oklamávající jsou naše srdce! Kdybychom na to jen tak rychle nezapomínali!

Uvedené příklady ze Starého zákona a mnoho jiných míst v Bibli a stejně tak i praxe jasně ukazují, že přirozený člověk nemůže odolat pokušení světa. Naprosto jasně to vidíme u Adama a Evy. Žili v zahradě Eden v nejlepších podmínkách ‒ neměli ještě hřích v těle jako my, a přesto, vystaveni pokušením nepřítele, padli (1. M. 3,1‒6). Od té doby je člověk padlé stvoření, jehož přirozenost je nejen neschopná vzdorovat pokušením světa, nýbrž je i nepolepšitelná. Jak často jsme se ve svém životě museli přesvědčit o nicotnosti těla! „Tělo nic neprospívá“ (= není k ničemu užitečné, tělo samo není k ničemu) ‒ Jan 6,63.

V Matouši 4,1‒11, Marku 1,12.13 a v Lukáši 4,1‒13 máme zprávu o tom, jak byl Pán Ježíš na poušti ďáblem podroben zkoušce. I když nejdeme do podrobností, jasně vidíme ‒ a toto chtějme pevně držet ‒, že na tomto světě byl jen jeden člověk, Ježíš Kristus, Boží Syn, který i v nejtěžších podmínkách při každém pokušení ďáblem obstál. V moci Ducha odkázal nepřítele na Boží slovo a při každém napadení zdůraznil: „Psáno jest…“ Pán Ježíš je náš Vykupitel a Spasitel, náš život a Vzor. Jenom v Něm můžeme přemáhat svět (1. Jan. 5,4; Jan 16,33). Ba více než to: v Pánu Ježíši můžeme mít obecenství s Otcem. Přitom se můžeme radovat z Jeho lásky k Synu, ale můžeme též okoušet Jeho lásku k nám. Okruh Otcovy lásky je neslučitelný se světem. Jakmile začneme znovu milovat svět, staneme se necitliví pro lásku Otce. Jaká je to ztráta!

Vůle těla je vždycky opakem vůle Ducha Svatého (1. Tes. 4,3; 1. Petr. 4,1‒3. I když tyto žádosti v nás chtějí vždy znovu vyvstávat, mají být drženy na místě smrti (Gal. 5,24). Jako výsledek nového života je v srdci věřícího v zásadě přání: žít podle Boží vůle. Ale protože, žel, nejsme vždy na výši víry, nejednáme vždy podle Boží vůle. Kéž by Pán skrze moc Ducha Svatého při nás větší měrou způsobil, aby v našem životě byla více uskutečňována Boží vůle! ‒ Brzo budeme z milosti vzati z tohoto dějiště hříchu a utrpení, abychom věčně bydleli s Ním v kruhu lásky Boha Otce. Jak slavná je tato vyhlídka!

Na pomoc mladým křesťanům ‒ 14:

Při shromáždění k lámání chleba jsou ‒ jak jsme minule viděli ‒ před shromážděnými věřícími symboly, které jim mocným způsobem připomínají slavné skutečnosti Boží lásky k nám lidem: Boží nevýmluvný dar v Jeho Synu, zástupnou oběť Ježíše Krista, položení Jeho života, Jeho smrt a Jeho vzkříšení. Jak by mohly tyto věci zaměstnávat srdce těch, kteří jsou předměty takové zvláštní lásky, a neproudila z nich jásající chvála, srdečný dík a klanění v úctě a bázni? Proto shromáždění k lámání chleba je zároveň

Když Pán ustanovil památnou „večeři“, „vzav chléb a díky činiv, lámal, a dal jim“ (Luk. 22,19). Také Pavel mluví o „kalichu dobrořečení, kterému dobrořečíme“ (elbf. př.: kalich požehnání, který žehnáme)“ anebo za nějž děkujeme (1. Kor. 10,16). Věřící ovšem jsou vybízeni „obětovat Bohu oběť chvály vždycky“ (Žid. 13,15), ale u stolu Páně se jim naskýtá jedinečná příležitost činit to společně. Jaké je to předokoušení nebe, kdy bude společné velebení blaženou hlavní činností všech vykoupených, jejich věčnou službou Bohu!

Mnozí, když jdou v neděli do kostela, říkají: „Jdu na bohoslužbu“. Myslí tím nedělní kázání zasazené do rámce modliteb a písní. Kazatel (kněz) se sice snaží s vážnou tváří při zvěstování Božího slova věřícím sloužit Bohu co nejlépe, ale jeho služba se obrací k lidem a lidé v lavicích přece přišli, aby něco slyšeli a odnesli si něco domů.

To je na svém místě jistě dobré a také každá služba činěná Jeho lidu a lidem vůbec v závislosti na Pánu se Mu líbí (Jak. 1,27). Vždyť říká: „Amen pravím vám: Jelikož jste to učinili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste (to) učinili“ (Mat. 25,40). Avšak při společném velebení (klanění) můžeme předstupovat před Boha a něco Mu přinášet. Toto je nejpřednější služba Bohu (bohoslužba), kterou On od Svého lidu očekává, a tato služba nemá být nijak omezována. Otec hledá takové, kteří se klanějí Jemu, Jeho Osobě (Jan 4,23.24). Zde nejde o naše potřeby, těžkosti a zkušenosti. Tyto věci se nesmí vmísit do velebení, do písní chval a do našich děkování. Před srdci velebitelů má být jenom Osoba Otce a Syna. U stolu Páně si připomínáme, jak se Bůh tak slavně a předivně zjevil v Osobě Syna a v Jeho díle vykoupení. A pravé velebení je odpovědí Božímu srdci na všechny tyto věci a požehnání.

Ne každý člověk je velebitel. Neobrácený člověk je svým postavením hříšník (Řím. 5,19). Nejprve musí přijít do Božího světla a poznat Boha podle Jeho zjevení v Kristu Ježíši jako Svatého. Teprve když se v tom světle odsoudí a skrze víru v Ježíše byl ospravedlněn (Gal. 2,16), může obdržet dar Ducha Svatého (Skut. 2,38). V tomto Duchu synovství pak volá: Abba, Otče! (Řím. 8,15) a může s těmi, kteří spolu s ním dosáhli stejně drahé víry, svobodně vstupovat do svatyně ‒ onoho vlastního místa klanění (Žid. 10,19‒22). Duch Svatý dává věřícímu jistotu, že je Božím dítětem a uvádí ho do celé pravdy zjevené nám v Písmě svatém. Duch Svatý je původce myšlenek a srdečných citů, pohnutek lásky, chvály a velebení v srdcích věřících. Vždy znovu je zaměřuje na slavné a opravdové skutečnosti lásky Otce a Syna. Takto je tedy Duch Svatý mocí (silou) křesťanského velebení a bez Něho nikdo nemůže přinášet Bohu takové klanění, které by se Jemu líbilo.

Tak to mohli říkat Židé, kteří v opaku k Samařským přinejmenším formálně sloužili pravému Bohu. Oč více to platí pro Boží děti, které nyní stojí na základě Božího spasení, vzešlého „ze Židů“ (Jan 4,22). Pravé křesťanské velebení předpokládá pochopení Božích věcí a Jeho spasení, jak jsou zjevené v Kristu Ježíši.

Ve Staré smlouvě bohoslužba lidu záležela hlavně v řízení se ceremoniálními předpisy zákona. Izraelité mohli jen málo rozumět předobraznému významu věcí, jimž přisluhovali. My však nyní známe Ježíše, Jeho dokonané dílo, Boží rady, které byly skrze to dílo uskutečněny, a naše vztahy k Otci. Pro nás jsou všechny ony věci obrazem hlubokých pravd a bohatým nalezištěm Božího poučení o tom, co má být předmětem našeho velebení.

Pomysleme jen na oběti v prvních kapitolách 3. Mojžíšovy knihy, které nám obrazným způsobem popisují různé stránky oběti Ježíše Krista! Ukazují nám, že velebící křesťan má ve svých písních a děkováních přinášet před Boha především Krista v Jeho osobních výbornostech a v Jeho díle. Toto je pro Boha oběť líbezné vůně. ‒ Jaká je to výsada, že takovýmto způsobem můžeme mít se samým Bohem obecenství o Jeho Synu, jsouce si vědomi hlubokých vztahů k Otci a Synu, v nichž se nalézáme!

Musíme se zmínit ještě o jednom rozdílu mezi židovstvím a křesťanstvím. Zatímco ve Staré smlouvě směli kněžskou službu konat jenom muži z kněžského rodu pokolení Léví, dnes každý, kdo je živým kamenem v Božím domě, patří k „svatému kněžstvu, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista“ (1. Petr. 2,5). Z toho plyne, že věřící mají být shromážděni jsouce si vědomi, že všichni jsou kněží, aby ‒ v závislosti na Duchu Svatém ‒ přinášeli Bohu velebení. ON podle okolností použije tří nebo šesti anebo deseti bratří, aby v té chvíli vyjadřovali Bohu vzácnou chválu shromážděných věřících.

V souvislosti s oběťmi chval je v Žid. 13,15.16 spojována ještě jiná oběť:

„Na účinnost pak a na sdílnost nezapomínejte neboť v takových (tj. v duchovních i hmotných) obětech zvláštní libost má Bůh.“ Tím se shromáždění s velebením (klaněním) stává vhodnou chvílí, kdy věřící, uposlechnuv tohoto napomenutí, se může skrze hmotné dary podílet jak „na potřebách svatých“ (účinnost), tak na potřebách díla Páně a Jeho služebníků (sdílnost). Tato myšlenka je potvrzena v pokynu apoštola Korintským: „V každou neděli každý z vás sám u sebe slož, schovaje podle možnosti“ (1. Kor. 16,2).

A tak se během týdne „radujme ve všech dobrých věcech“, které Bůh rozestřel před našimi srdci (5. M. 26,1‒11), abychom pak v neděli mohli před Něho předstupovat s naplněnými koši a On byl námi zvyšován!

Mé obrácení

Bylo mi 19 let, když jsem se dostal do Německa, do Solingenu. Tam jsem se sešel s Karlem Lopatou a Josefem Müllerem. Znali jsme se již z Čech, protože jsme se učili řemeslu u stejného mistra Malého ‒ výrobce kočárů v Kolíně. A tam v Solingenu jsme se zase sešli. Karel Lopata tam byl už samostatným lakýrnickým mistrem a Josef Müller byl u něho dělníkem.

Když jsem totiž byl rok po vyučení a dověděl jsem se o nich, kde jsou, zatoužil jsem také dostat se do Německa ‒ prý je tam lépe než u nás. Alespoň to tak vyprávěl tovaryš Žanta, který se také v Kolíně učil. Ten se mi tam dotazem postaral o místo.

Bratři mi tam vydávali svědectví a br. Lopata mi hned, jak jsme se poprvé sešli, dal Nový zákon a povzbudil mne, abych si v něm četl, že to je Boží slovo. Já jsem to sice přijal, ale jako katolík jsem se toho bál, že to je asi od nějaké sekty a že není dobře brát to od nich. Tak jsem tu knížku nechal celý rok ležet v kufru. (Nalezl jsem totiž v Německu i jiné krajany ‒ Čechy, kováře, kteří mne tam vodili po tanečních zábavách. Ti mne před K. Lopatou a J. Müllerem varovali, že prý to jsou kacíři.) Bratři se mne chtěli v Německu ujmout, jako mi i sehnali práci. Chtěli mne s sebou brát i do shromáždění, ale tam jsem přišel jen jednou, a když jsem viděl jejich shromažďovací místnost, která sice byla velká, ale bez obrazů a bez soch, pomyslel jsem si: kdepak, my to máme v kostele lepší. Ničemu jsem ještě nerozuměl, vše bylo německy, takže věřící tam na mne neudělali dobrý dojem.

Po roce jsem ale osaměl, protože oni kováři si našli jiné pracovní místo a museli se odstěhovat. Tu pak, z obavy abych se na zábavě nedostal do střetu s jinými tanečníky pro nějaké děvče, jsem raději zůstal v neděli doma a v té samotě jsem odpoledne z dlouhé chvíle hledal ve svém kufru. Tam jsem onen Nový zákon našel uložený až na dně. Teprve nyní se dostavil zájem: Podívej se přece do něj. Vždyť se tam můžeš podívat, co oni mají, jakou to mají víru. A tak jsem začal číst a viděl jsem: To není nic špatného, vždyť je to totéž, co jsme se učili ve škole, když jsem například v Evangeliu Matouše četl o narození Pána Ježíše. Ale tam jsem potom narazil na něco, o čem jsem musel přemýšlet: ve 13. verši 7. kapitoly Ev. Matouše Pán Ježíš mluví o široké a úzké cestě. Že totiž je těsná brána a úzká cesta, která vede k životu, ale i prostranná brána a široká cesta, vedoucí do zahynutí. O tom jsem nyní musel přemýšlet. Kde ale je ono třetí místo? Věřím, že je nebe, věřím, že je peklo, jak mne učila katolická církev, ale věřím také v očistec, neboť i tomu mne ta církev učila. A tu Pán Ježíš říká, že jsou jen dvě místa: co je teď pravda? A to mne přivedlo k tomu, že jsem s vážností začal celý Nový zákon číst, abych onen očistec tam našel.

Namísto toho však Boží slovo ke mně začalo mluvit a já shledával, jaký jsem hříšník! Dostal jsem se až do 6. kapitoly Zjevení, ale očistec jsem nikde nenašel. A tak jsem si musel říci: Je-li tomu tak, pak si to asi ona církev vymyslela ‒ ani apoštolé, ani Pán Ježíš nic takového neučil, a proto jsem na široké cestě a jdu do zahynutí. Nemohu říci, že bych byl na úzké cestě, a kdybych zemřel, že bych přišel do nebe. To mne velmi znepokojilo, poněvadž jsem se Boha bál a bál jsem se také přijít do zahynutí. Očistec byl pro mne dosud takový polštářek: vždyť mne přece církev jednou vymodlí, já si v očistci něco vytrpím, ale potom přece jen přijdu do nebe.

Čtením Nového zákona jsem byl probuzen a začal jsem se upřímně modlit a volat k Bohu. Jenže mé naučené modlitby mi nic nedávaly, žádný pokoj se nedostavil. Dospěl jsem k tomu, že se asi musím modlit jako onen publikán (celník) v chrámě: „Bože, buď milostiv mně hříšnému!“ ‒ bude-li pro mne nějaká milost. Začal jsem se tady takto modlit, ale zase jsem žádný pokoj neobdržel a byl jsem naopak velmi znepokojený. Na konci 6. kapitoly Zjevení jsem se dočetl o lidech, jak se všichni modlí k horám, aby je skryly před hněvem Beránka. Třásl jsem se, jako by již tento Boží hněv a soudy měly nastat a že já budu mezi těmi nešťastnými lidmi. Předtím večer co večer jsem přicházel domů a četl a četl a hledal, co mám činit, abych byl spasen, ale teď jsem už ani nemohl číst.

Byl jsem velice nešťastný. O Lopatovi a Müllerovi jsem věděl, že říkají, že jsou spaseni. Jak jen asi k tomu došli? A tak jsem si řekl: Musíš přece jen jednou k tomu Lopatovi zajít a říci mu, že v tom Novém zákonu čteš, ale že všemu nerozumíš ‒ zda by ti nepomohl, že také chceš být spasen.

A tak jsem to i udělal. Jednoho večera jsem se vzchopil a Karla Lopatu jsem vyhledal. Byl rád. Zeptal se, co mne přivádí. A tak jsem mu řekl, že čtu v Novém zákoně, ale že všemu nerozumím, zda by mi něco nevysvětlil. Byl ochoten a chtěl vědět, co to například je. Ale já mu neřekl, jak mi je a že jsem znepokojen, protože vím ‒ jak jsem se dočetl ‒ že jsem na cestě do zahynutí. Znal jsem tu a tam nějaké místo z Písma, ale on viděl a asi si myslel, že jsem nějaký mudrák, a tak mi sice něco vysvětlil, ale nebylo to, co jsem opravdu potřeboval. Čas minul a tak mi, když už jsem měl jít domů, pověděl: „Ještě se spolu pomodlíme.“ On se pomodlil ‒ já ovšem ne, a propustil mne. A když už jsem byl se schodů dole (Lopatovi bydleli ve třetím poschodí), pojednou se nahoře otevřely dveře a slyšel jsem: „Pepíku, pojď sem ještě, já ti chci ještě něco dát!“ Tak se vracím nahoru a on už držel v ruce českou brožurku přeloženou z němčiny a vydanou v Praze: „POKOJ SKRZE VÍRU“. „Tohle ti dám, vezmi si to s sebou a přečti.“ Bylo to Boží řízení ‒ on nevěděl, jak to se mnou je, zda něco tušil, nevím. Ale věděl to Bůh a bylo to Jeho vedení! Právě toto jsem potřeboval.

Sotvaže jsem znovu sešel se schodů, hned jsem si u pouliční svítilny přečetl nadpis: „Pokoj skrze víru“. Ten pokoj já hledal. Potřeboval jsem pokoj, ale nevěděl, jak k němu dojít. Spěchal jsem domů a hned jsem se pustil do čtení té brožurky. Tam to stálo vždy znovu: „Nepochybovat, nepochybovat a jen věřit a přivlastnit si, co Pán Ježíš na kříži učinil.“ A já jsem to ani ještě všechno nedočetl, a už jsem měl jasno. Takhle to tedy je: Stačí jen vírou to uchopit. Padl jsem na kolena a děkoval Pánu Ježíši, že za mne umřel a že už vím, že jsem také spasen jako oni. Měl jsem ohromnou radost. Ještě jsem si brožurku dočetl a pak jsem šel spát.

A ráno vstávám a stále jsem ještě měl onu radost. Zase jsem si to vše uvědomil: Vždyť ty to už máš ‒ „Kdo věří, má!“ ‒ tam to tak bylo napsáno. Tak jsem znovu na kolenou Pánu děkoval, že jsem takto dosáhl milosti.

Potom jsem šel k snídani a po snídani do práce. Dílna byla ve městě ‒ pan mistr bydlel jinde a já byl na bytě u něho ‒ byl to věřící křesťan. Přišel jsem do dílny, dílna byla otevřená ‒ mistr tam vždy býval brzo, chodil shánět práci do chlévů a přinášel koňské postroje. Tak jsem věděl, kde je a já tam byl sám. Znovu jsem poklekl a děkoval i v té dílně Pánu Ježíši, že za mne umřel. A co tam tak klečím a zase se modlím, slyším kroky mistrových okovaných bot po dlážděném dvoře. Rychle jsem povstal a chápu se práce. Mistr otevřel dveře, já ho pozdravil, on se na mne podíval a říká: „Josef, s vámi se něco stalo!“ Předtím večer jsem si myslel, že jim to neřeknu ‒ oni mi to nebudou věřit ‒ nechám si to pro sebe. A takhle jsem byl hned ráno přistižen. A nemohl jsem jinak než říci: „Ano, pane mistře, stalo se to se mnou ‒ já jsem také uvěřil, že Pán Ježíš za mne umřel.“ A pan mistr ‒ ne jak jsem si to myslel, že mi to nebude věřit ‒ šel ke mně, podává mi ruku a má z toho radost. To mne obzvláště posílilo, že oni mi to věří a budou věřit, a měl jsem z toho novou radost.

A hned jsem kupodivu začal i svědčit. Za chvíli tam přišel jeden kočí, který také přinesl nějakou práci. A v solingenském kraji měli divný zvyk, jaký u nás nikde není. Jako se u nás v hovoru bere nadarmo Boží jméno, tam zase zbytečně stále mezi řečí říkali: „Ať mne Bůh zatratí!“ Co jsem se toho dříve naposlouchal a nikdy mi to nevadilo, ale tentokrát, první den po svém obrácení, jak jsem to od toho kočího uslyšel, to na mne tolik zapůsobilo, že jsem k němu hned musel jít a říci mu: „Člověče, uvědomte si, co si to přejete!“ Svědčil jsem mu, jak jsem rád, že už vím, že nejdu do zahynutí.

Takto jsem přišel k obrácení, bez spolupůsobení někoho jiného. Jen Boží slovo ‒ ten Nový zákon tak ke mně promluvil, že jsem viděl, že jsem zahynulý a že musím mít Spasitele. A onen spisek darovaný bratrem Lopatou mi otevřel oči a dal mi potřebné světlo o tom, jak lze spasení obdržet. Byl jsem obrácen už předtím, protože pokání jsem činil. Věděl jsem už, že jsem zahynulý, prosil jsem všelijakým způsobem, ale pokoj jsem neměl…

Toť se ví, že od té chvíle jsem o těch, jimž jsem se dříve vyhýbal, věděl: To jsou moji bratři a já budu také chodit tam, kam oni chodí; tam patřím. Pak už jsem chodil do toho shromáždění a nevynechal ani jednou. Chodil jsem tam spolu s bratrem J. Müllerem ‒ třikrát týdně: v úterý bylo uvažování Božího slova, ve čtvrtek modlitební hodina, v neděli dopoledne lámání chleba, odpoledne zase shromáždění. Nevynechali jsme a vždy chodili. Tam jsem pak také rostl, i když jsem ještě mnohému nerozuměl. A bratři z toho měli velkou radost. Když jsem žádal o křest ‒ byli jsme celkem čtyři ‒ tak nás bratr Helling pokřtil (i bratr J. Müller ještě nebyl pokřtěn). A když jsem později žádal o možnost lámat chléb, rovněž nebyly žádné námitky, protože bratři viděli můj život, že se se mnou opravdu stala změna. Rádi nás připustili k lámání chleba.

Uprostřed bratří jsem se pak mohl několik let seznamovat s biblickou pravdou. V Solingenu bylo všelijakých náboženských společností a sekt, ale my jsme neměli vůbec touhu chtít poznávat něco mimo shromáždění bratří. Věděli jsme: Tady je to, takhle se scházeli věřící na počátku, a tak se scházejí i tito věřící a vzdělávají se na nejsvětější víře. Byli jsme tam tak šťastni, že jsme se tam cítili jako děti v rodině.

Úvahy o 84. Žalmu (pokračování)

Ale musíme se ještě vrátit k 63. Žalmu. Namísto aby věřící hledal svá požehnání v předsíních Hospodinových (třebaže i to samo o sobě může být správné), slyšíme tam, jak velice touží spatřovat Boží moc a slávu. „Po tobě touží tělo mé,“ říká, „jako jsem tě ve svatyni tvé spatřoval ‒ , abych viděl sílu (nebo: moc) tvou a slávu tvou.“ Jak velice je požehnané, je-li věřící v takovém stavu, zvláště když je ve svatyni anebo když je u stolu Páně. Namísto aby přemýšlel o tom, jak mnoho dobrého se dostane jemu, myslí jen na oslavení jména Pána Ježíše. Kéž Bůh dá, abychom toto všichni více uskutečňovali, zvláště jsme-li shromážděni k zvěstování smrti našeho Pána!

Jakými různými myšlenkami a dojmy mohou být naplněna srdce věřících, když jsou shromážděni kolem téhož stolu, jedí týž chléb a pijí z téhož kalicha! Nemám na mysli lhostejnost a bezstarostnost a také nemluvím o váhavých, pochybujících duších, které ono vzácné místo zaujímají jen se strachem a s obavami, stále v úzkosti, aby sami sobě nejedli a nepili odsouzení. Mluvím o takových, kteří nejenže mají plnou jistotu odpuštění svých hříchů a jsou si plně vědomi svého přijetí u Boha, ale opravdu si také přejí vážně a bohabojně prakticky žít. Zda se nestává, že i takové duše se více zaměstnávají samy sebou, svým osobním požehnáním a posilněním, anebo i myšlenkami na milé přátele, bratry a sestry v Pánu, v jejichž středu se nalézají, nežli tím, že je tam přítomen Pán? Možná že přišli unavení, hladoví a žízniví a jejich myšlenky nesahají dále než k jejich vlastnímu požehnání. Vědí ovšem, že jsou u stolu Páně a že On je přítomen. Ale stav jejich duše je takový, že nejsou schopni zabývat se jenom Jím, anebo dívat se na Jeho moc a slávu, které jsou vidět právě ve svatyni. Kdyby důkladněji skoncovali se svým „já“ a více a důsledněji se zaměstnávali Kristem, bylo by tomu jinak. Potom by On jako jejich jediný Předmět tolik vyplňoval jejich srdce, že by v něm už nezbývalo místo pro něco jiného. Více by si uvědomovali, do jaké blízkosti k Němu jsou uvedeni, ano, že nyní jsou zajedno s Ním, oslaveným Člověkem v nebi.

Jakým požehnaným místem je stůl Páně, známe-li skutečně jeho význam! Rozpomínáme se tam na Ježíše, který kdysi byl kvůli nám na kříži, a zároveň víme, že On nyní sedí po dokonaném díle na Božím trůně v nebesích. Spatřujeme a cítíme zároveň slavné výsledky kříže a Kristova místa ve slávě. Láska se úplně ztrácí ve svém Předmětu, učedník ve svém Pánu. Myslí jen na velebení, má jen slova díků Jemu. Na vše jiné v té chvíli zapomíná.

Milý čtenáři, toto je služba Bohu, pravá, duchovní bohoslužba, jaká má být při všech příležitostech v svatých síních Páně, ba dnes smíme říkat: ve svatyni svatých! V tom případě Kristus má správné místo v srdci a v Církvi (Shromáždění). Duch Svatý pak není zarmucován ani tlumen (uhašován). Ale dovol mi otázku: Znáš toto z vlastní zkušenosti? Jistě, mělo by tomu tak být. Každý křesťan by toto měl také osobně znát. Krví oběti bylo kropeno sedmkrát na víko truhly smlouvy, hřích je odstraněn. Náš Nejvyšší kněz dlí v nebeské svatyni a Duch Svatý v Církvi na zemi. Bohu se v Kristu dostalo plného zadostučinění a oslavení. Pro nás bylo všechno dáno do pořádku a nezbývá nic jiného, než děkovat a klanět se. „Proto, bratři svatí, povolání nebeského účastníci, spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Ježíše.“ (Žid. 3,1 ‒ elbf. př.)

Boží Církev – 11

Avšak musíme bezpodmínečně trvat na tom, že chybění duchovenstva a nějakého veřejně uznávaného úřadu rozhodně neznamená jakousi „náboženskou demokracii“, kde by každý úd měl všechna práva. Nikdo nemá práva nad svými bratry, ale každý má povinnosti, jak mu je ukládá Pán. Jde o to ponechat Duchu Svatému naprostou volnost k působení, aby každá část celého organismu mohla pracovat ve prospěch celku a podle Boží vůle. Náboženské „systémy“ si nedovedou představit, že by nějaké shromáždění mohlo být bez ustanoveného vůdce a bez přesně stanoveného pořádku bohoslužby (liturgie), protože se tam nerozumí skutečné přítomnosti Ducha Svatého v Církvi. Ale cožpak by mohli být lidé, i kdyby to byli nejlépe smýšlející z nich, moudřejší a mocnější než Duch Svatý?

Rozhodně se však varujme ‒ pod záminkou, že jsme oproštěni od jakékoli lidské nadvlády a lidského řízení ‒ jednat v nezávislosti na Duchu Svatém, o Němž Pán říká: „… neboť z mého vezme, a zvěstovati bude vám“ (Jan 16,14; porovnej s tím též Jan 14,26), a který uvádí srdce a svědomí do přítomnosti Krista. Neboť bez Ducha Svatého by Církev nemohla existovat. Jestliže On je v Církvi zarmucován nebo dokonce uhašován (tlumen) (1. Tes. 5,19), pak ona ztrácí svůj charakter.

Určitý „dar milosti“ nepotřebuje čekat na souhlas Církve, aby začal působit. Ona takový dar uznává, poznává-li, jak ten dar slouží k vzdělávání, že je od Boha (srov. 1. Kor. 14,29; 1.Tes. 5,19.21; 1. Jan. 2,20 a 4,1). Bůh udělí schopnosti podle skutečných potřeb, které zná jen On. Takový dar milosti je naprosto nezávislý na lidech. „Evangelista“, „pastýř“ nebo „učitel“ však má souhlas místní Církve a také ostatních bratrů a počítá s jejich přímluvnou prosbou.

Žel, že tělo má sklon chtít se samo uplatnit. Lidé si mohou osobovat určitou službu, třebaže k ní nejsou povoláni. Na druhé straně však je zase možné, že mají nějaký dar, ale buď ho nepoužívají vůbec, nebo v nepravý čas. Anebo překračují míru, která jim byla určena. Jaká škoda je působena Církvi našimi ustavičnými chybami! Zabýváme-li se více sebou než Kristem, býváme pak přijatým darem často druhým na překážku ‒ neboť mnozí bratři, kteří by mohli vzdělávat Církev, pak nikdy neotevřou ústa. Z téhož důvodu se mnohdy stává, když jde o službu zvěstování Slova, že dochází k dlouhým přednáškám, které posluchače unavují, místo mluvení kratším způsobem, avšak tím více k vzdělání. Se zarmoucením musíme říci, že někdy se stává, že místo charakteristického znaku Církve ‒ že je bez lidského předsedajícího ‒ prý každý má právo uplatnit se podle toho, jak si to sám myslí. Ale nic neodporuje Božímu slovu víc než něco takového, a jasně to ukazuje, že vůbec není rozuměno charakteru Boží Církve, právům Pána a místu, které patří Duchu Svatému.

Je nutná přinejmenším známost Písma svatého, schopnost objasňovat je jiným a skromná střízlivost. To jsou, abychom tak řekli, viditelné důkazy „daru“. Ale kdo takový dar má, nebude ho nikdy moci používat nějak bezstarostně, bez lásky ke Kristu a k Jeho lidu, má-li být Církvi užitečný. Neboť ani výřečnost, ani vzdělání, ani lidské vědomosti netvoří dar; a jestliže se někdo dovede jasně vyjadřovat anebo dovede i plynně mluvit, neznamená to, že je povolán ke službě. Ale jestliže některý věřící od Pána obdržel takové schopnosti, měl by se tázat, k čemu je obdržel a zda by neudělal dobře, bude-li je používat pro Něho, místo pro svět. Lidské schopnosti a dovednosti samy o sobě nijak nepřispívají k Boží pravdě, pokud je nemůže používat Duch Svatý u těch, které povolává. Ti, kteří mají sklon tlačit se do popředí, se opravdu musí mít na pozoru, aby „nezbořili plot“ (elbf. př.: nestrhli zeď ‒ Kaz. 10,8), protože Bůh, který odměřuje, přidělil jejich okruhu působení určitou míru. (2. Kor. 10,13). Jestliže však naopak jiní jsou nesmělí, je dobré povzbudit je, aby se nenechávali zdržet, pokud se cítí být Duchem Božím ponoukáni k určité službě, aby se nerozpakovali a snažili se sloužit „s mnohou doufanlivostí (nebo: smělostí) u víře, která jest v Kristu Ježíši“ (1. Tim. 3,13), o čem bývá tak často řeč ve Skutcích apoštolských. Nechť nikdo netouží po uznání a pochvale lidí, nýbrž snaží se líbit se jen Pánu, toužit po obecenství svatých a ochotně přijímat zdravou kritiku, která se dá poznat podle toho, že je působena poslušností k Božímu slovu a láskou.⁴

Služba žen na správném místě je velice cenná, ať už jde o poučování dětí v rodině, anebo při rozhovorech s jednotlivými věřícími ‒ jako třeba Priscilla spolu s Akvilou poučili Apolla, nebo jako čtyři dcery Filipa prorokovaly, či v nejrozmanitějších službách, jak tomu bylo u Fében, „služebnice církve v Cenchreji“ (Řím. 16,1), v nichž je žena nenahraditelná: služba hostům, ošetřování nemocných a mnohé jiné. Ale když jde o zvěstování Božího slova ve shromáždění, je poučení Písma natolik jasné a rozhodující, že stačí jen uvést ho: „Ženy vaše ve shromážděních ať mlčí, neboť nedopouští se jim mluviti … Neboť mrzká věc jest ženám mluviti ve shromáždění“ (1. Kor. 14,34.35). „Neboť ženě nedopouštím učiti…, ale aby se měla pokojně (= aby byla zticha)“ (1. Tim. 2,12). Zde není otázkou schopnost nebo známost či oddanost, ale jednoduše jde o toto: ctít Pána ve shromáždění zachováváním pořádku, jak si ho přeje Bůh.

Stejné postavení, které zaujímají všechny Boží děti jako kněží, tedy neznamená, že jsou si ve všem rovni. „Všeobecné kněžství“ věřících má Bohem daná omezení. Nemůžeme tedy konat službu podle našeho lidského uvážení. „Rozdílní pak darové jsou, ale tentýž Duch“ (1. Kor. 12,4).

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

K chudým pastýřům, které Bůh znal, přichází nebeský posel: „A aj, anděl Páně postavil se podle nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou“ (9. v.). Obklopila je sláva Páně. Sláva, která je zjevením Jeho přítomnosti, je děsí, ale Bůh je uklidňuje. Vidíme zde, s jakým druhem lidí se Boží srdce rádo setkává. Od samého začátku příchodu Pána na tuto zem je prohlašováno, že evangelium je zvěstováno chudým.

„Tedy řekl jim anděl: Nebojte se; neboť aj, zvěstuji vám radost velikou, která bude všemu lidu.“ (10. v.) Příchod Spasitele ztracených hříšníků na tento svět neměl být pro pastýře (jako i pro všechen lid) předmětem strachu, nýbrž potěšení. V této události nebylo nic pro slávu člověka, avšak co je velké a slavné dnes (jako i tenkrát), je božská sláva a dokonalosti v Osobě věčného Božího Syna, který přišel na tento svět jako člověk bez poskvrny a nyní je vyvýšen po Boží pravici.

„Neboť narodil se vám dnes Spasitel, který jest Kristus, Pán, v městě Davidově.“ (11. v.) To děťátko, svým zevnějškem bez čehokoli mimořádného, které sdílelo všechny okolnosti lidského života na této zemi, které mělo za kolébku jesle, bylo předmětem všech Božích rad, Zachovavatelem a Dědicem všeho stvoření, Králem králů a Spasitelem všech, kteří v Něho uvěřili a kteří se budou podílet na Jeho věčné slávě. Chudým lidem, kteří věrně snášeli svůj těžký úděl, vzdáleným od rušné činnosti tohoto světa, se dostalo první poselství o přítomnosti Spasitele na zemi. Izraelský Bůh nevyhledal mezi Svým lidem vysoce postavené, nýbrž popatřil na chudé ze Svého stádce.

Anděl řekl: „Narodil se vám … Spasitel.“ Je určen vám; vy Ho potřebujete, protože jste ztracení hříšníci. Bůh „nepřijal andělů“ (Žid. 2,16); oni nepotřebují Spasitele, protože byli zachováni v poslušnosti Stvořitele. Ale mají hluboký zájem o všechno, co Bůh ve Své neskonalé milosti dělá pro hříšného člověka. Vidíme je při stvoření, „když prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní a plesali všichni synové Boží“ (Job 38,7). Objevují se při všech projevech Boží moci a lásky ‒ při narození Pána, při přiblížení kříže, při vzkříšení i při zjevení budoucí slávy Krále králů ‒ a touží zpytovat velké věci, které Bůh činí pro člověka.

„A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko, plenkami obvinuté, ležící v jeslích.“ (12. v.) Bůh se nezabývá tím, co o tom usuzují a jak si toho váží lidé, protože pokud jde o Boží myšlenky, „není rozumného“ (Řím. 3,11). „Bůh vyvolil to, co je u světa mdlé, aby zahanbil to silné…“ (1. Kor. 1,27). Až bude Pán zjeven ve slávě, bude tomu naprosto jinak: sláva lidí zmizí, aby uvolnila místo Boží slávě, a „země bude naplněna známostí slávy Hospodinovy, jako vody naplňují (dno) moře“ (Abak. 2,14). Co dnes má význam a cenu pro Boha, je zjevení Jeho slávy v dobrovolném ponížení na zemi Toho, který byl věčný Syn Otce, Stvořitel světů: „Očištění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech“ (Žid. 1,3).

Od Svého příchodu na svět a během celého pozemského života v poslušnosti a lásce zůstával Ježíš pokorným a dobrotivým člověkem, v Němž Bůh nalézal zalíbení. Znamením, které dalo pastýřům rozeznat Krista, Pána, bylo Jeho hluboké ponížení jako člověka. Uviděli „nemluvňátko, plenkami obvinuté, ležící v jeslích“. Boží poselství jim zjevovalo Jeho slávu, která byla skrytá pod tak slaboučkým zevnějškem; jejich víra se mohla dívat pod obyčejný povrch, stejně tak jako později víra kajícího lotra viděla tu slávu v muži ukřižovaném po jeho boku. Naproti tomu nevěřící svět v Něm neviděl nic, co by způsobilo, aby po Něm toužili. Pán nemá vůbec žádné místo v srdci člověka, který si uspořádal svět tak, aby mu vyhovoval, jsa daleko vzdálen od Boha. Ten Muž bolestí neměl na této zemi ani místečko, kde by složil k odpočinutí Svou hlavu.

Byl Bohem zjeveným v těle, který v milosti přišel na tento poskvrněný a zahynulý svět, aby naplnil rady Otce. V Jeho osobě se dal Bůh poznat, a to tak, jako nikdy předtím. Výsledky toho, že dobrovolně sám sebe zmařil, jsou věčné: zlo jednou úplně zmizí a vykoupení budou navěky oslavovat Jeho lásku a Jeho vítězství.

„A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva (= vojska) nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, v lidech zalíbení!“ (13‒14. v.). V očekávání, že Bůh bude oslaven v celém vesmíru, byl jím Pán v té chvíli jako předmět sboru oněch nebeských bytostí. Anděl ohlásil Boží poselství pastýřům a nyní obrovské množství andělů rozhlašovalo a oslavovalo slavné výsledky, které dostane Bůh a lidé na tomto světě příchodem děťátka ležícího v jeslích. Jsou tu ohlašovány tři úžasné věci:

1) „Sláva na výsostech Bohu“. Boží láska, Jeho moudrost a Jeho moc ne ve stvoření, nýbrž zjevené v těle věčného Otcova Syna, byly těm nebeským bytostem podnětem k chválám. Příchodem Syna Bůh nyní mohl naplnit Své rady milosti. Ukázal se vysoce vyvýšený nad jakoukoli moc nepřítele a způsobil, že se zaskvěla dokonalost Jeho cest tam, kam už vstoupilo zlo, takže byl plně oslaven před tváří svatých andělů. Bůh se stal Člověkem a ukázal svrchovanost a nadvládu dobra nad zlem v osobě Toho, který se zde přiblížil k Svým zahynulým stvořeným bytostem, stav se účastným jejich potřeb a strastí a dávaje jim poznávat Svou nesmírnou moc. Satan chtěl Bohu uchvátit Jeho slávu; avšak ona zazářila na dějišti hříchu a bídy, kde se ukázal Otcův Syn. Bohu se tak dostalo slávy, kterou by neměl, kdyby na lidech provedl soud, který všichni zasloužili.

2) „Na zemi pokoj“. Příchod Toho, který na zemi zjevil Boha, měl mít za výsledek nastolení nevýslovného pokoje. Zatím ještě nevidíme naplnění toho Slova. Jméno lidmi zavrženého Ježíše se na této zemi stalo podnětem k boji, avšak svatí andělé se zabývají skutečností, že On už zde je a oslavují všechny blahé výsledky, až On všechno naplní. Bude odstraněno zlo. Ježíš, mocný v lásce, bude vládnout a způsobí, že celé prostředí kolem Něho ponese ty vlastnosti, s kterými přišel, aby všechno odpovídalo Jeho srdci. Bude mít v tomto Svém charakteru rozkoš, neboť od věčnosti Jeho „rozkoše (byly) se syny lidskými“ (Přísl. 8,31).

Sbor andělů se nezmiňuje o prostředcích, kterými se ta požehnání naplní, totiž o vykoupení skrze krev kříže, o smíření člověka s Bohem skrze víru a o smíření všech věcí na nebi i na zemi. Vše bylo spojeno s přítomností a osobou Toho, který přišel v těle, a oni ohlašují tuto skutečnost. Požehnaný stav, který oslavují, započal příchodem Božího dítěte na svět. Kdyby byl člověk ponechán své odpovědnosti, byl by naprosto neschopen využít toho a neměl by nic z veškerého požehnání, které Pán přinesl: postavení člověka by se tím stalo jen odpovědnějším. Ale ten, kdo přilnul k Osobě Ježíše, mohl čerpat z požehnání, ze všech blahých důsledků, které plynuly z Jeho přítomnosti na zemi. Vždyť zde Bůh naplňoval uložené rady Své lásky, pevné rozhodnutí Svého dobrého zalíbení. Jakmile Spasitel stanul na zemi, muselo se ukázat i ovoce, že přišel v milosti, i kdyby v jeho uskutečnění došlo k nějakému prodlení. Zárukou toho ovoce byl Ježíš. Řečí Božího Syna na zemi pro každou duchovní mysl bylo: „Pokoj na zemi!“

Tento pokoj se uskuteční v budoucí slávě a vysvobození, které Bůh chová pro toto stvoření trpící již tak dlouhou dobu v bolestech pod následky hříchu (Řím. 8,21). Bez narození zaslíbeného Vysvoboditele a Jeho života v poslušnosti až na smrt by tato země zůstala pod mocí satana, zmítaná a v utrpení až do své záhuby. Syn člověka se brzo zjeví v plné slávě k nastolení Své vlády pokoje na zemi. Toho dne se nikdo nebude moci proti Němu postavit: satan bude spoután a zlí budou jako strniště v žáru ohně (Mal. 4,1.2 ‒ elbf. př. a fr. JND).

3) „V lidech zalíbení“. Poněvadž Pán Ježíš přišel na tuto zem jako člověk, spočívala na Něm Boží přízeň a mohla se šířit na všechny předměty Božího plánu lásky. Použité slovo „zalíbení“ je zde totéž, jako ono, které slyšeli učedníci, kteří byli svědky Jeho proměnění: „Tento jest ten můj milý Syn, v němž se mi (dobře) zalíbilo“ (elbf. př. a fr. př. JND: v němž jsem nalezl /své/ zalíbení) ‒ Mat. 17,5. Jak vzácné, když slyšíme anděly, jak oslavují jinou skupinu bytostí než svou, jíž se dostalo místa nevýslovné přízně, a to na základě toho, že Syn na sebe vzal lidské tělo! Bylo to k slávě Boží, a to jim stačilo. Bůh nepřijal anděly, ale símě Abrahamovo (Žid. 2,16). Lidé byli předměty Jeho neskonalé milosti. Bylo to požehnané svědectví o tom, že Boží náklonnost, Boží zalíbení se soustředilo na ubohé lidské pokolení, v němž ‒ třebaže bylo od Něho tolik vzdáleno ‒ On chtěl naplnit Svá slavná uložení a rady.

„Život byl světlo lidí“ (Jan 1,4). Moc Boží přítomná v milosti v osobě Syna vzala na sebe lidskou podobu a zajímala se o osud člověka, který se od Boha vzdálil, a učinila z něj předmět naplnění Svých uložených rad a prokázání milosti. Celý vesmír se měl dovědět na člověku a v tom, co Bůh je pro člověka: co On je sám v Sobě, co je v lásce a jaké dokonalé odpočinutí z toho plyne.

Ono zalíbení je „v lidech“. Není řečeno přímo: „v člověku“, jako by šlo jen o Člověka Krista, v Němž zcela jistě bylo nejvyšší možné vyjádření toho, poněvadž Boží Syn se nestal andělem, ale člověkem. Zde jde zároveň o Boží zalíbení v člověku od chvíle, kdy Jeho Syn se jím stal, a o Boží zalíbení v lidech, protože příchod Božího Syna v těle byl prvním přímým, osobním krokem v díle, které mělo zjevit Boží spravedlnost ospravedlněním hříšných lidí skrze smrt a vzkříšení Krista. Na základě výbornosti osoby Vykupitele a Jeho smírčího díla Bůh může nalézat totéž zalíbení v těch, kteří kdysi byli provinilými hříšníky, ale pak se skrze víru stali předměty Jeho věčné přízně. Příchod věčného Syna v těle, čímž bylo umožněno všechno to požehnání, byl jasným důkazem a zárukou Božího zalíbení v člověku.

Bohu tedy vzešla sláva, když vyvedl toto stvoření z bídy, do níž je uvrhl hřích, a když postavil do Své přízně lidi, vinné všemi druhy zla. Vidíme, že Bůh chtěl skrze tyto nebeské zástupy oslavit narození Toho, skrze Něhož se měly naplnit všechny divy Jeho milosti. Ale to, co se oné noci odehrávalo v Betlémě, zůstávalo lidem vesměs neznámé. Ale nebe nemohlo mlčet, protože narození Ježíše a Jeho smrt na kříži jsou nejslavnějšími skutečnostmi v dějinách věčnosti.

„I stalo se, jak odešli od nich andělé do nebe, že ti pastýři řekli vespolek: Pojďme již až do Betléma, a vizme tu věc, která se stala, o níž Pán oznámil nám.“ (15. v.) Všimněme si rychlého uposlechnutí pastýřů, když vyslechli ono nebeské poselství, a že se nenechávají zdržet nějakým hloubáním o té věci. Bůh si přál, aby šli do Betléma a uzřeli to děťátko, protože jim ukázal, podle čeho je poznají. Pastýři to pochopili a plni vděčnosti k Bohu a víry i-hned uposlechli. Kéž bychom i my spěchali splnit vůli Páně, kdykoli ji poznáme. On tak rád vidí „svůj lid dobrovolný“ (Ž. 110,3).

Čím více poznáváme, kým je Pán Ježíš pro Boha a pro nás, tím více roste v našich srdcích touha vidět Ho a ponouká nás, abychom se o Něm dověděli více. Brzo spolu s těmi pastýři a všemi vykoupenými budeme spatřovat ‒ ve všech slávách ‒ Toho, který kdysi byl položen do betlémských jeslí. U oněch pokorných svědků vidíme, čím se vyznačuje víra: zabývá se jen tím, co říká Bůh. Nemudruje o Jeho slovech ani o prostředcích, kterými se ona slova naplní.

Co se stane, když vynechám modlitební shromáždění?

Jestliže nejdu do modlitebního shromáždění, pak především zarmoutím svého Spasitele, který mne pozval, abych spolu s bratry a sestrami přišel a abychom společně před Ním s vírou vyjádřili své modlitby. Měl právo čekat v mém srdci odpověď na Svou lásku, kterou ke mně má. Doufal, že potřeby Církve (Shromáždění), kterou On tolik miluje, najdou ozvěnu v mém srdci. Zda není zarmoucen lhostejností a vlažností, kterou projevuje má nepřítomnost?

Moji spoluvěřící pocítili určité oslabení, protože chyběl jeden spolubojovník na kolenou. I jim je to divné a dělá jim to starost, když vycítí lhostejnost mého srdce vzhledem k potřebám Církve. Neslyšeli můj hlas. Nemohli se potěšit ani mou spoluúčastí, ani mým obecenstvím v boji víry, který máme vést.

Má nepřítomnost byla také ztrátou pro všechny, kteří z důvodů, které zná a kterým rozumí jenom Bůh, (nemoc, opatrování dětí, slabost ve stáří atd.), nemohli do shromáždění přijít, a kteří potřebovali přímluvnou prosbu Církve před trůnem milosti (Žid. 4,16).

Můj hlas a mé srdce se nespojily s modlitbami za služebníky Páně, kteří vzdělávají, povzbuzují a napomínají věřící podle úkolu, který jim svěřil Pán. ‒ Potřebovali mou s ostatními spojenou podpírající modlitbu pro svou práci, aby nesla ovoce. Dílo vzdělávání Kristova těla utrpělo mou nepřítomností určitou škodu.

Nebyl jsem tam ve prospěch těch, které Pán žně vyslal do díla evangelizace a kteří počítají s modlitbami Církve, aby byli vysvobozováni od nepřítele, ostříháni a chráněni na nebezpečných cestách, a především aby mohli účinně v moci Ducha Svatého zvěstovat evangelium.

Vynecháním toho shromáždění jsem se sám připravil o požehnání Páně, protože přichází-li někdo do Jeho přítomnosti, vždy získá určité požehnání. Dostal jsem se do nebezpečí ‒ jako kdysi David, který nevytáhl s druhými do boje a upadl do těžkého hříchu (2. Sam. 11). Jednal jsem proti svému svědomí, potlačil jsem jeho napomínání. Neradoval jsem se z bratrské náklonnosti, která je v Církvi tolik vzácná. Neokoušel jsem Boží pokoj, který naplňuje srdce všech, kteří spolu s děkováním oznamují před Bohem své potřeby (Fil. 4,6.7). Jak nenahraditelná je taková ztráta! Je to ztráta pro věčnost.

Bylo to z nedostatku času? Byl jsem příliš zaměstnán pozemskými věcmi, které jsou jen časné? Anebo jsem si myslel, že mé přítomnosti není třeba? Myslel jsem si, že mně osobně to shromáždění nic nedá? ‒ Jsme-li čestní, pak všechny takové omluvy mají tyto důvody: zanedbávání četby Božího slova (Kol. 3,16) a neodsouzené hříchy, které přerušily mé obecenství s Bohem. Z toho pak plyne, že už nemám smělost vyhledávat Boží tvář, abych Mu v modlitbě otevřel své srdce.

Jako odpomoc sice můžeme dělat různá dobrá předsevzetí, která však, jak všichni víme, nepovedou daleko! Vzhledem k takovému stavu vlažnosti v nás nás Pán vybízí, abychom nejdřív ze všeho ty neodsouzené hříchy vyznali a denně se sytili Jeho Slovem.

Praktické křesťanství

„Proto oblecte se jako vyvolení Boží, svatí, a milí v srdečné milosrdenství (nebo: slitování), v dobrotivost, nízké o sobě smýšlení, krotkost (= mírnost), dlouhočekání (= shovívavost), snášejíce jeden druhého, a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu žalobu. Jako i Kristus odpustil vám, tak i vy“ (Kol. 3,12‒13). Každá z těchto vlastností, jimiž se mají vyznačovat křesťané, je vyjadřováním Kristova života. Kdo například prokazoval takové srdečné slitování, takovou dobrotivost jako On? Pozorujme Ho u brány města Naim, když byla vynášena mrtvola mladíka, jediného syna matky‒vdovy. Čteme: „Kterouž uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jest k ní, a řekl jí: Neplač!“ (Luk. 7,13). Také my bychom měli projevovat tytéž srdečné city. Kde nalezneme mírnost, kde nízké smýšlení o sobě ‒ tyto vždy vzájemně spojené vlastnosti, tak jako u Něho? On říká: „Vezměte jho mé na sebe, a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete odpočinutí duším svým“ (Mat. 11,29). „Odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu žalobu.“ Jak snadno se stává, že v takovém případě chodíme a říkáme to druhým, místo toho, abychom si odpustili, jako i Kristus nám odpustil. Ano, všechny ty věci, které nám zde jsou představeny, nalézáme od první až do poslední u našeho drahého Pána, a o ně bychom zvláště měli usilovat v našem denním životě. Nabyli jsme velkou známost pravdy, ale žijeme podle ní? A k čemu nám je, zůstává-li pro nás jen teorií? Pravdu ovšem máme držet horlivěji než kdykoli jindy, ale hlavní věcí je žít podle ní. Apoštol Jakub říká: „Já tobě ukážu víru svou ze skutků svých“ (kap. 2,18b).

Naprostá poslušnost

U pokynů k Božím příkazům o oděvech kněží je sedmkrát zdůrazněno, že byly zhotoveny tak, „jak byl přikázal Hospodin“. Také při postavení (vyzdvižení) příbytku, „stánku úmluvy“ je opět sedmkrát uvedeno, že Mojžíš to udělal „tak, jak mu rozkázal Hospodin“ (porov. 2. M. 39 a 40). Číslo sedm, jak známo, vyjadřuje úplnost. Jenom naprostá poslušnost může dojít Božího uznání.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Čeho se týká napomenutí: „Všeho zkuste, co dobrého jest, toho se držte“ (1. Tes. 5,21)?

Odpověď (W. J. Lowe, Elie Perier): Zdá se, že tento verš je jasně spojen s oběma předcházejícími, totiž: „Ducha neuhašujte, proroctvím (podle elbf. př.: proroctvími) nepohrdejte“. Jde zde o všechno, co si ‒ ať právem či neprávem ‒ činí nárok působit na duši určitou autoritou. Výrok samařské ženy: „Pane, vidím, že jsi ty prorok“ ukazuje, že zjistila u Pána v Jeho slovech určitou autoritu, o níž nemohla pochybovat, totiž Boží autoritu, které se musela podřídit.

V Písmě je nám jasně ukázáno (viz např. 1. Kor. 2,10‒13; 2. Petr. 1,21), že Duch Svatý používá k vykládání Boží pravdy lidi. Bůh takto dal Své Slovo. Připravil Své nástroje a použil je, jak chtěl. I dnes ještě používá lidské nástroje ke kázání a objasňování Svého Slova, i když tací muži si ovšem nemohou činit nárok na inspiraci Bohem (1. Tim. 4,16; 2. Tim. 4,2). Vždy by měli mluvit „jako řeči (elbf. př.: výroky) Boží“ (1. Petr. 4,11) a v závislosti na Duchu Svatém. Ale posluchači jsou povinni vše, co bylo řečeno, posuzovat, a jako prostředek ke kontrole je jim dáno inspirované Slovo. Neboť Duch Svatý si sám nemůže odporovat (1. Kor. 14,29; 2. Tim. 3,16). Věřící z Berije byli chváleni, protože porovnávali slova apoštola Páně s Písmy (Skut. 17,11). Proroctvími nemáme pohrdat, a nemáme jaksi přehlížet ani nejslabší nádobu, kterou Pán může použít. Jsme však povinni zkoušet všechno, co se dostává k našemu sluchu (dokonce i to, co se nám zdá být přijatelné, hodnověrné) a pak máme to, co je dobré, pevně držet. Za dobrou považuji takovou službu, která mne odkazuje na to, co je psáno v Božím slově, aby takovýmto způsobem bylo dosaženo mého srdce a svědomí.

Otázka: Někdy se učí, že Luk. 6,29 a 30 a podobná místa jsou pravdy pro království, a tedy že nejsou určena věřícím dnešní doby. Je to správné?

Odpověď (Christian Briem): Ne, rozhodně ne. „Pravdy království“ platí pro všechny, kteří se narodili z Boha, neboť nikdo nemůže patřit do Božího království, leč je-li znovuzrozen (Jan 3,3.5). Protože království má určitou budoucí stránku, která se naplní teprve tehdy, až se Král vrátí se Svou mocí z nebe, mnozí přehlížejí, že tu je i nynější stránka, která je stejně skutečná jako ona budoucí, a že pravý křesťan je právě tak poddaným toho království, jako je dítětem v Boží rodině nebo údem Kristova těla. Ustanovení či založení Boží Církve rozhodně nedává stranou království v jeho nynější podobě. Jeden z právě uvedených vztahů neruší platnost jiného a nezbavuje příslušné odpovědnosti, která je s ním spojena. Pavel nekázal jen evangelium spasení, nýbrž také království Boží (Skut. 20,25; 28,31)… Jestliže nás Bůh vytrhl z moci temnosti a „přesadil do království Syna Své lásky“ (Kol. 1,13 ‒ elbf. př.), máme se chovat tak, jak to odpovídá charakteru a zásadám toho království.

Otázka: Co jsou přesně „apokryfy“ a proč nejsou v každé Bibli? Když jsem je jednou viděl, zdálo se mi vyloučené, aby patřily do Bible.

Odpověď (Werner Mücher): Slovo „apokryf“ je řeckého původu a znamená „skrytý, tajný“. Jménem „apokryf“ je všeobecně označován určitý počet knih v řeckém jazyce, které však nepatří do Starého zákona. Starý zákon je napsán hebrejsky s výjimkou některých částí knih Ezdráše a Daniele, které jsou v aramejštině.

Židé, jimž bylo „svěřeno slovo Boží“ (Řím. 3,2b), nikdy apokryfy neuznávali za Boží slovo.

Apokryfy Starého zákona se poprvé objevují v řeckém překladu Starého zákona v tzv. „Septuagintě“ (LXX ‒ více o této knize viz: č. 1‒2 tohoto časopisu roč. 1994, str. 26, 2. odstavec). Teprve velice pozdě ‒ r. 1546 ‒ byly prohlášeny katolickou církví, a to na koncilu v Tridentu v Jižním Tyrolsku, za domněle vzniklé Duchem Svatým a které prý patří k Písmům svatým.

Žel, že mezi někdejšími křesťanskými pisateli se někteří domnívali, že ty knihy patří do Bible. Tím převládala jakási nejistota až do výše uvedeného tridentského koncilu. Naštěstí se mnohým křesťanům v době reformace otevřely oči nad celou řadou bludů v církvi. Martin Luther zaujal ohledně pravosti těchto spisů jasné stanovisko, když ve svém překladu Bible napsal: „Toto jsou knihy, které sice nejsou pokládané za rovnocenné Písmu svatému, ale přesto jsou užitečné a dobré ke čtení.“ (Podobné stanovisko zaujali vydavatelé původní kralické Bible ‒ pozn. překl.) Uvedl sice tyto knihy v obsahovém seznamu své Bible, avšak nepočítal je k ní a v tisku je zřetelně odlišil.

Je pozoruhodné, že pisatelé apokryfů si pro své spisy nikdy nečinili nárok, že patří k svatým Písmům. Vedle rozporů, běžných v spisech lidí, je např. apokryfní kniha Judit plná historických chyb. Kromě toho v nich jsou i přímo falešná učení. Jako například Tobiáš 12,9, kde se praví: „Modlení, půsty a dávání almužen je lepší než shromažďovat zlaté poklady, neboť almužny vykoupí od smrti, zahlazují hříchy a vedou k věčnému životu.“

Závěrem ještě jeden důležitý argument proti pravosti těch spisů: Ani Pán Ježíš, ani apoštolé se nikdy neodvolávali na některou část těch spisů.

Josef KAŠPAR

Narodil se v Bečvárech na Kolínsku jako první dítě v rodině. Matka záhy po narození čtvrtého dítěte zemřela, otec se znovu oženil a celá rodina v malém domku čítala nakonec 10 dětí. Starší synové museli hned po dokončení obecné školy do učení. Syn Josef se dostal k výrobci kočárů Malému do Kolína, kde se učil sedlářem (tamtéž se doučoval poslední rok Josef Müller z Předhradí u Kolína ‒ později bydlel v Radimi). U stejné firmy pracoval již dříve jako lakýrnický učeň Karel Lopata, rodák z Kolína, a vyučil se tam i Antonín Kletečka z Třebešic u Čáslavi. Po vyučení se J. Kašpar dostal (se znalostí dvou německých vět, které se naučil zpaměti) sám vlakem jako tovaryš do Německa, kde přišel skrze svědectví bratra K. Lopaty k obrácení a pak v kruhu bratří k poznání biblických pravd. ‒ V Německu též uvěřili J. Müller a A. Kletečka ‒ K. Lopata uvěřil už dříve v Čechách, ale biblické pravdy a obecenství bratří také poznal až v Německu, kde byl lakýrnickým mistrem u firmy Klein nejprve v Eisenachu, později v Solingenu. J. Kašpar dostal v Solingenu zaměstnání u věřícího sedláře Drosse, který ho také trpělivě učil německy.

Po vypuknutí 1. světové války se s bratry A. Kletečkou a J. Müllerem musel vrátit domů do tehdejšího Rakousko‒Uherska. V Německu zůstal jen K. Lopata, který se tam už oženil a získal německé občanství. Válku prodělali všichni uvedení bratři bez zranění. R. 1918 vzniklo samostatné Československo, což zabránilo, aby se bratři vrátili do Německa, kde se jim tolik líbilo. Nalezli si zaměstnání doma, a protože byli mladí a skuteční křesťané, byli každý ve svém okolí svědectvím jak životem, tak i slovy. Skrze jejich svědectví přišli i jiní lidé k obrácení a na různých místech vznikla menší shromáždění.

Na návrh br. K. Lopaty začalo r. 1921 vydávání evangelizačního časopisu „Posel pokoje“, který pak vycházel přes 20 let. Později (r. 1927) k němu přibyla samostatná příloha „Ptejte se na Písma ‒ vzdělávací časopis pro věřící, který vycházel 16 let. Oba časopisy vydával K. Lopata, J. Kašpar byl odpovědným redaktorem a rozesílatelem a A. Kletečka překladatelem článků z němčiny (z časopisů Gnade u. Friede, Botschafter des Heils in Christo, Die letzte Stunde, Gute Botschaft des Friedens). Vedle časopisů vycházely i samostatné brožurky a knížky. Redakční a administrativní práce s časopisy zabíraly mnoho času (br. J. Kašpar se mezitím oženil). Na doporučení bratrů se po mnohých modlitbách s manželkou rozhodl opustit dobře placené místo v továrně na hnací řemeny firmy Polický v Jaroměři a jít cele do díla Páně ‒ vedle redakčních prací i jako kolportér. Kolportáž Písma, traktátů a spisů bratří se týkala především Vysočiny (Hlinsko, Chlumětín, Svratka, Herálec, Křižánky, Sněžné n./M., Daňkovice, Pustá Rybná, Kuklík, Jimramov aj.), Královédvorska, Třebihoště, Lipnice, Hořic …, Moravy, zvláště Ostravska, Slovenska (Vlkanová, Klenovec, Rimavská Píla, Banská Bystrica …), severních Čech (Ohníč, Duchcov, Most, Drahomyšl, Čížkovice, Chomutov, Střekov…) a dalších (Pečky, Bečváry, Č. Hrádek, Kostelec n./Čer. lesy, Turnov, Alšovice, Rybnice …, Náchod, Trutnov, Žacléř …, Plzeňsko aj.). Bůh se k této práci přiznával, vznikala další malá shromáždění a časem místní svědectví. Postupně bylo možné konat na různých místech i konference s uvažováním Božího slova. Velice přitom pomáhal i br. K. Lopata.

Br. J. Kašpar měl dar evangelisty, učitele i pastýře ‒ vše tolik potřebné pro jednotlivce i celá shromáždění. Měl zvláštní, osobní přístup ke každému člověku. Byl vynikající organizátor. Pomocí jednoho věřícího učitele v severních Čechách byla z němčiny přeložena řada písní a vydán první zpěvník bratří „Písně chvály a touhy“.

Vydávání časopisů, zakázaných po heydrichiádě, se po válce nepodařilo obnovit, protože ministerstvo informací v čele s V. Kopeckým zamítlo žádost. Okresními národními výbory bylo povoleno jen několik malých traktátů a formou traktátu Úvahy o 2. Epištole Jana z pera br. K. Lopaty.)

Nástup vlády v únoru r. 1948, která se netajila nepřátelským postojem ke všemu náboženskému životu, znamenal pro bratry počátek zkoušek. Nejprve došlo k zákazu konferencí ‒ poslední vánoční konference ve Dvoře Králové se konala r. 1948 (církevní referent, který ji navštívil, si vyžádal adresy všech účastníků ‒ jistě ne pro sebe). Br. J. Kašpar se však nezalekl osobních varování a pohrůžek státní tajné bezpečnosti, která mu již r. 1949 zabavila korespondenci, psací a rozmnožovací stroj, a pracoval i pak v plném vědomí, že „více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Skut. 5,29 a 4,19) až do svého zatčení počátkem r. 1960, kdy byl pak v březnu odsouzen pro „nedovolené náboženské shromažďování“ a činnost na 4 roky vězení spolu s konfiskací majetku a zákazem bydlení v dosavadním bydlišti. I ve vězení pomáhal radou, povzbuzením, osobním příkladem a přímluvnými modlitbami čtyřem dalším bratrům, zatčeným již o měsíc dříve. Pán vyslyšel mnohé modlitby věřících doma i v cizině a všichni tito bratři byli 10. května r. 1960 při první „politické“ amnestii propuštěni. Vězení opustil s podlomeným zdravím, ale vnitřně nezlomen. Podle soudního výroku se musel s manželkou z Pučer na Kolínsku, kde bydlel, vystěhovat. Pro tehdy sedmdesátiletého muže to nebyla lehká věc, ale i toto vzal jako směrnici od Pána, přijal nabídku rodiny věřících z Čížkovic, nastěhoval se do jejich prázdného výměnkového domu, který mu nabídli a s elánem sobě vlastním ho upravil k lepšímu obývání.

V prvních těžkých měsících po propuštění ho v pastýřské práci (návštěvy rodin a jednotlivců) zastoupil br. Josef Kolouch z Brna, který se na vlastní žádost připojil k bratrům a byl přijat do obecenství na sklonku padesátých let. Později br. J. Kašpar dál pokračoval v této službě sám, nebo i s pomocí bratrů z ciziny, které doprovázel. Ani v posledních letech, když už nemohl cestovat, nechtěl zůstávat nečinný. Korespondencí se staral o vydání vzdělávacích brožur a knih fototiskem, zařídil i vytištění kopie starého zpěvníku Písně chvály a touhy a dodatku dalších přeložených písní, pomáhal jiným přímluvnými modlitbami, radou a dopisy. Jenom Pán jednou spravedlivě ocení a odmění všechnu mnohotvárnou práci tohoto Svého věrného služebníka, jehož památka je podnes vpravdě požehnaná (Přísl. 10,7a). (red.)

Myšlenka:

Když Bůh dokonal nebesa a zemi i všechno jejich vojsko, spatřil všechno Své dílo, a aj, vše bylo velice dobré. Avšak nemluví se tam o radosti. Nyní je však radost v nebi nad jedním hříšníkem, který činí pokání.

Křesťan a televize

Dnes bychom se chtěli zabývat předmětem, který se týká našeho poměru k okolnímu světu: Věřící a televize.

Jsem si dobře vědom, že je to obtížné a problematické téma. Mnozí mluví o „ožehavém problému“ ‒ jímž by však ono téma nemělo být. Neměli bychom klást otázku: Je to téma těžké? ‒ ostatně z hlediska Písma není těžké ‒ nýbrž: Je třeba o tom mluvit? Myslím si, že to nutné je.

Je známé, jaký názor je mezi námi věřícími křesťany o televizi, a je to vidět v našich bytech. Ale zdalipak naši mladí, resp. nedávno obrácení spoluvěřící a i bratři a sestry, kteří na tu věc mají jiný názor než my, nemají právo dovědět se jednou, proč tak smýšlíme? Přece to musí být vysvětlitelné ‒ a my jsme jim to jednoduše povinni! U tohoto předmětu jsou dvě krajnosti, do nichž můžeme upadnout: jednak že nastolíme nějaký zákon ‒ a k tomu nejsme oprávněni ‒ jednak, že nebezpečí spojená s televizí podceníme anebo je ukazujeme v lepším světle. Kéž nás Pán ochrání i před tím.

Nejprve bych chtěl přečíst některá místa Písma, která hovoří jak o slyšení, tak o vidění. Neboť televize, z technického hlediska, je výtvor splynutí rozhlasu s biografem. Mnohdy se přehlíží (protože název mluví o televizi ‒ česky doslova: „dálnovidění“), že se tam také mnoho hovoří; vysílané věci bývají často doprovázené nedobrým komentářem. Oboje společně působí svým vlivem na diváka, i na věřícího diváka.

Izaiáš 33,15‒16: „…kdo zacpává uši své, aby neslyšel o krvavých činech, a zavírá oči své, aby se na zlé nedíval, ten na vysokých místech přebývati bude…“ (elbf. př.)

Lukáš 2,20: „I navrátili se pastýři, velebíce a chválíce Boha ze všeho, co slyšeli a viděli.“

1. Kor. 2,9: „Čeho oko nevídalo, ani ucho neslýchalo, ani na srdce lidské nevstoupilo, co připravil Bůh těm, kteří jej milují.“

2. Petr. 2,7.8: „…a spravedlivého Lota, těch nešlechetníků prostopášným obcováním ztrápeného (nebo: týraného), vytrhl; ten zajisté spravedlivý, bydliv mezi nimi, den ode dne hleděním i slyšením spravedlivou duši nešlechetnými jejich skutky trápil…“

Všichni bychom tedy měli dobře zvážit, co necháváme vstupovat do našeho nitra okem a uchem.

Dříve než blíže přistoupíme k našemu tématu, musíme ještě něco poznamenat o pojmu „televize“ a „svět“, které budeme používat.

Když zde mluvíme o „televizi“, nemáme na mysli vlastní technický princip, který je každopádně obdivuhodná věc, a není již předem nějak zlý. Jako u mnoha jiných vynálezů i zde zlořečení nebo požehnání závisí na tom, jak ho lidé používají. Letadlem se například dají do jiných zemí dopravovat bomby, ale i Bible. Podobně televizní technika je bezpochyby důležitá, když třeba těžce nemocní lidé jsou sledováni z ústředního nemocničního ošetřovatelského dozoru. Budeme-li tedy nyní mluvit o televizi, máme na mysli ‒ podle obecného způsobu vyjadřování ‒ pořady (programy), které televizní vysílač vysílá.

Pojmem „svět“ tu v novozákonním smyslu rozumíme onen systém, který je vzdálený od Boha (Ef. 4,17‒19) a zaměřený nepřátelsky proti Bohu a jehož knížetem je satan. Takový byl svět vlastně už od okamžiku zhřešení prvních lidí. Avšak chyběl poslední důkaz, rozhodující zkouška. K definitivnímu rozhodnutí došlo při příchodu Pána Ježíše, Božího Syna, na tento svět. V Ev. Jana 3,19 čteme: „Toto pak jest ten soud, že světlo přišlo na svět, ale milovali lidé více tmu nežli světlo, neboť skutky jejich byly zlé.“ Svět je tedy skutečně cizí Bohu! Ale je i proti Bohu, Boží nepřítel! Lidé byli tací nejen proto, že neznali Boha. Přečtěme si k tomu z Ev. Jana 15,24: „Kdybych byl skutků nečinil mezi nimi, jichž žádný jiný nečinil, hříchu by neměli; ale nyní i viděli, i nenáviděli i mne i Otce mého.“

Svět je tedy prokazatelně Bohu odcizen a je Božím nepřítelem! Z Písma víme, že svět to brzo znovu potvrdí ochotným přijetím Antikrista. ‒ Světem tedy při uvažování míníme tento systém. Ale nyní k našemu vlastnímu tématu.

V Německu dospělý člověk strávil r. 1987 denně průměrně dvě a půl hodiny před televizní obrazovkou, tj. desetinu svého času. Nechtěl bych příliš zdůrazňovat časové ztráty nebo finanční náklady kvůli televizi, protože celá řada jiných věcí nás okrádá o stejné množství času a peněz. Avšak nikdy nezapomínejme, že jsme Pánu odpovědni i za to, jak využíváme svůj čas. Co třeba denní četba Bible a modlitba ‒ kolik času si na ně vyhrazujeme? Sledování televize má v sobě daleko vážnější nebezpečí a doufám, že je odhalíme. Avšak již nyní si buďme vědomi, že na konci našich přemýšlení nebude stát nějaký zákon, protože v Božím slově není; slovo televize se v Bibli nevyskytuje.

Musíme tedy říci, že nemůžeme vědět, co o tom smýšlí Bůh? Je přece spousta věcí, o kterých nemáme výslovný příkaz, a v takových případech to nikdy nebývá jednoduché. Pokud jde o jedení krve nebo o smilstvo, máme zcela určitý zákon („Vidělo se zajisté Duchu Svatému i nám …“ ‒ Skut. ap. 15,28). Tím je celá věc z Božího hlediska naprosto jasná. Avšak náš Otec v nebi vychází z toho, že máme srdce, která Ho milují. Syn, který je v dobrém poměru k otci, bude také vědět, jak jednat podle jeho myšlenek, aniž bude mít pro určitou věc nějaký výslovný příkaz. A přesto by takový syn nemohl způsob svého jednání před svými bratry zdůvodnit nějakým příkazem otce. S touto problematikou se ostatně nesetkáváme jen při sledování televize, nýbrž ve všech otázkách křesťanské praxe. ‒ Stejně jistě, jako Bůh věděl, že jednou dojde k dívání se na televizi, můžeme od Něho o tom čekat příslušnou informaci v Jeho Slově. Nemůžeme tedy jednoduše říkat: „Protože v biblické konkordanci není obsažen pojem ‚televize‘, neboť Písmo o ní nemluví, mohu v této věci svobodně dělat, co chci.“ Přečtu k tomu jeden všeobecně platný verš Písma pro případ, že by si někdo myslel, že Písmo je neúplné a že nás při moderních problémech nechává na holičkách; tak tomu totiž nikdy není a nemůže být. Čtu z Izaiáše 46,10: „… oznamuji při počátku dokonání a zdaleka (= zdávna) to, co se ještě nestalo; řeknu-li co, rada má se koná (= stane), a vše, co mi se líbí, (u)činím.“ Podle tohoto verše by bylo naprosto nesmyslné domnívat se, že Bůh by mohl být překvapen něčím, co se náhle objeví ve 20. století. V Ep. Židům 4,12 máme výrok, že Boží slovo je živé ‒ dá se vztáhnout na aktuální problémy. Proto máme právo být přesvědčeni, že Boží slovo vrhá světlo také na dnešní téma.

Netroufám si tvrdit, že vám budu moci ukázat všechna důležitá hlediska. Avšak chtěl bych uvést aspoň některá a podnítit vás, abyste sami hledali v Písmě. Nic jiného nám nepomůže, chceme-li se dostat trochu dál.

Když se televize před mnoha lety vynořila, způsobilo „dědičné zatížení“ biografem, že většina věřících ji nejprve jaksi instinktivně odmítala. Ale tak to nezůstalo. Tento hromadný sdělovací prostředek nalezl všeobecný vstup i mezi křesťany, takže dnes ten, kdo ještě nemá televizor, je považován za podivína. Ale je třeba položit si otázku, jak mohlo dojít k takové změně postoje. Je možné dvoje vysvětlení:

A) Počáteční obavy, existující o televizi, byly přehnané a nepodložené. Ukázalo se, že nemá škodlivý vliv na vnitřní život věřícího.

B) Křesťanská měřítka se tolik vzdálila od Božího srovnávacího měřítka, že dnes je televize v širokých kruzích trpěna.

Nechci nyní rozhodnout, které vysvětlení je bližší pravdě, a také nechci nikoho odsuzovat. Ale každého prosím, aby se s touto otázkou sám opravdu vážně vypořádal.

Rozhlédneme-li se mezi křesťany, zjistíme asi tyto skupiny (aniž s tím spojujeme nějaké hodnocení): věřící,

– kteří sledují programy televize s dobrým svědomím,

– kteří sledují programy televize se špatným svědomím,

– kteří by se dívali na televizi rádi, ale kvůli spoluvěřícím se neodvažují dělat to,

– kteří by se dívali na televizi rádi, ale nedělají to z lásky k Pánu,

– kteří se nepotřebují dívat na televizi, a ty,

– kteří se z jednoho z posledních tří uvedených důvodů už na televizi nedívají.

Ale proč se vůbec nad tím zamýšlíme? Jednoduše proto, abychom si ujasnili, že televizor ‒ třebaže je už mnoho let rozšířen ‒ stále ještě není mezi křesťany takovou věcí, o níž by se nemohlo diskutovat, a že nás dále staví před naprosto osobní rozhodnutí. Nesnaž se prosím tomuto rozhodnutí nějak vyhnout! Všichni, každý osobně, musíme mít před Pánem jasno: Co je to za věc a jakou cenu jí musíme jako věřící přičíst? ‒ I svět má své starosti s díváním se na televizi: lékaři, kriminologové, psychologové, sociologové, učitelé, politici ‒ ano, je to mnoho lidí, jimž televizor působí problémy. Jenže my křesťané se především musíme tázat: „Jaký mravní vliv má televize na nás?“ Pokusme se udělat to dnes jednou společně.

Hromadný sdělovací prostředek televize vyhovuje ideálně dvěma různým zájmovým skupinám. ‒ Jednak lidem, kteří ten program vytvářejí a vysílají. Ti pomocí tohoto sdělovacího prostředku dosahují zatím neobvyklé moci nad dušemi diváků. Na druhé straně je to právě skupina „spotřebitelů“ ‒ televizních diváků, jimž je nabízeno množství zábavy s maximálním pohodlím. Oboje společně jasně ukazuje, proč si sledování televize mohlo během jedné generace dobýt tak rozhodující postavení v denním životě lidí.

Podíváme-li se nejprve na vládce a provozovatele tohoto audio optického sdělovacího prostředku, je naprosto jasné, že mají k dispozici nepředstavitelnou moc. Ovládají téměř nepozorovaně, avšak přesto velice cíleně, veřejné mínění; cizím slovem se tomu říká „manipulování“ druhých. Většina diváků by rozhořčeně popřela, že by si s nimi někdo mohl dělat, co chce, anebo že to dokonce dělá. A přesto je faktem, že je to televize, tzn. ti mocní v sdělovacích prostředcích, kteří rozhodují o tom, co je v tomto světě považováno za moderní nebo nemoderní, co je „aktuální“ a co „zastaralé“, „vyšlé z módy“. Může se to týkat módy nebo hudby, anebo čehokoli jiného. ‒ V televizním dění je každý a všechno nějak poznamenáno. Přijdeš v pondělí do práce a hned zjistíš, že spoluzaměstnanci nazírají téměř úplně stejně na určitou věc, na něco, co se stalo, na nějakou osobu anebo skupinu osob. Oni totiž viděli na obrazovce totéž. Není už v tom velké nebezpečí? Myšlení a způsob chování lidí dostává určitou normu, šablonu. I velice inteligentní jedinci tomuto cílenému ovlivňování po určité době podlehnou.

Zamysleme se ještě krátce nad tím, jakými normami se dnes řídí veřejný život, veřejné mínění. Myslím, že žádného věřícího nenapadne, že se to děje podle biblických zásad. Můžeme jít ještě dál a ptát se: Kdo koneckonců stojí za tímto sdělovacím prostředkem? Kdo je tedy skutečným pánem sdělovacích prostředků, tím mocným tvůrcem „všeobecného“ mínění?

Myslím, že dojdeme jen k jednomu úsudku: je to „kníže tohoto světa“, onen duch, „který nyní působí v synech neposlušnosti“ (srov. Ef. 2,2 ‒ elbf. př.).

Možná že někdo namítne: „Ale vždyť jsou i dobrá křesťanská televizní vysílání! Bůh může takové programy požehnat.“ To je možné. Ano, stalo se už, že i hostince byly pronajaty k nějakému evangelizačnímu shromáždění, a přesto žádný věřící se nebude tím cítit podnícen, aby se od toho dne oddával pravidelnému pití piva. Musíme si stále být vědomi, jak jsme zjistili už na začátku, že televize sama o sobě je neutrální technický vynález, kterého se dá využít tak či onak. Ale položme si otázku: Jsou křesťanská vysílání běžná? Rozhodně ne ‒ jsou jen výjimkou. Připadá na ně méně než jedno procento celkové vysílací doby; převážná většina vysílaných pořadů vypadá jinak.

Jaké podněty dostává televizní program od svých spotřebitelů, protože se přece nutně musí zařídit podle jejich potřeb? Co tedy určuje vkus, morálku, obsah televizních pořadů, čemu se musí přizpůsobit? ‒ Je tím stoprocentně „starý člověk z Adama“! Jinak to ani není možné. Aby lidé co nejvíce sledovali televizní pořady, je třeba splnit jejich očekávání. Z jejich hlediska je to naprosto oprávněné. Avšak my věřící jsme naprosto nerealističtí, očekáváme-li, že nový člověk tam najde nějakou potravu. I zde platí zásada: „Co se narodilo z těla, tělo jest!“ (Jan 3,6) ‒ Tolik k duchovnímu charakteru televize.

Při rozhovorech na toto téma slýcháme většinou různá namítající „ale“, a také toho se chceme dotknout. Copak všechno, co nabízí televize, škodí? Jsou tam přece předpovědi počasí, příspěvky o nejnovějších poznatcích vědy, lékařství, techniky, ‒ jsou tam filmy o přírodě ‒ ano, i to tam je! ‒ Jistě, žádná z těch věcí neškodí životu víry. Ale co je to platné? Můžeme si kvůli tomu nevšímat onoho velkého množství pořadů, které skutečně škodí? Můžeme říci: „Co na tom, vždyť je přece na televizoru vypínač!“ Jenže tak dalece to nemůžeme zjednodušovat.

K lepšímu pochopení uvedu určité srovnání: Existuje předpis, že všechny elektrické instalace musí být tam, kde bydlí lidé, dostatečně izolovány. Tu by někdo mohl namítnout: To je ale trochu přehnané. Vedení umístěná podél stropu, snad nemusí být izolována? A v domě nějakého elektrotechnika je zcela jistě možná velkorysost: ten přece ví, oč jde, a nebude se žádného vedení dotýkat! Ostatně ne každá elektrická rána musí poškodit naše zdraví anebo dokonce být smrtelná! Jestliže nás to někdy „uhodí“, nemusí to ještě být tak zlé.

Proti tomu však musíme namítnout: Což když do takového domu přijdou staří nebo slepí lidé, indisponovaní, kteří si neuvědomí, čeho se dotknou? A co kdyby se do toho domu nastěhovaly děti? Dnes tam bydlí specialista v elektrotechnice, ale zítra možná nějaká rodina se spoustou dětí! Z tohoto pohledu se věc jeví úplně jinak. ‒ Nechci to dále rozvádět. Co předepsal zákonodárce, je tedy správné. Aby se vyloučilo jakékoli riziko, je nejlevnějším a nejrozumnějším řešením stoprocentní izolace.

Ne všechno škodí, co televizní pořady uvádějí, alespoň na první pohled ne. Můžeme se však proto smířit se všemi ostatními jejími věcmi? Mohu tak uvažovat jako křesťan, dokonce i kdybych byl přesvědčen, že jsem dost duchovní, že nemám žádné děti, že mám naprostou moc nad ovládáním spínače ‒ že si to tedy vlastně mohu dovolit? Takhle jistě nesmím uvažovat, protože všichni jsme jedna rodina. Mohl bych si to dovolit jen tehdy, kdyby všechny Boží děti mohly následovat mého příkladu a nevzaly tím škodu. Platí to ostatně o všech věcech, a já bych to rozhodně nechtěl omezovat jen na televizi. Jak vidíme v Ep. Římanům (14. a 15. kap.), byl tento postoj apoštola Pavla velice důležitý. Právě od těch, kteří si mysleli, že jsou silní, očekával nejdříve, že budou mít ohled na věřící, kteří byli vírou slabší. Z tohoto pohledu bych tedy neměl jen zvažovat, zda dívání na televizi má nepříznivý vliv na můj život víry. Musím si být stejně jist, že nebude škodit ani mým spoluvěřícím, ani jejich dětem nebo nedávno obráceným lidem. Často právě ti nedávno obrácení zvlášť jasně cítí, jakou překážkou je televizor pro duchovní růst!

Možná že bychom si nyní měli položit otázku, zda mezi světem (jak jsme ho definovali na začátku) a oblastí víry existuje nějaké neutrální pásmo? Je nějaká duchovní šedá zóna ‒ je mezi světlem a tmou nějaká „země, která nepatří nikomu“? Mám za to, že nikoli. Nemyslím, že se můžeme bez skutečně naléhavého důvodu pohybovat ve světě, aby se nepřítel nepokusil působit na nás svým vlivem anebo škodit nám. Tím nepopírám, že by televizní pořady nemohly obsahovat i neutrální témata. Ale jsem nucen velice pochybovat, že by je podávaly neutrálním způsobem. Televizní divák vidí přefiltrovanou a retušovanou reprodukci skutečnosti, vypracovanou podle dobře promyšleného plánu, který ‒ přirozeně ‒ vůbec není křesťanský. Pomocí obrazů a průvodních komentářů má být jeho myšlení a cítění přetvářeno podle zcela určitého modelu, který ‒ přirozeně ‒ vůbec není biblický. Tak třeba zprávy o počasí samy o sobě sice jsou neutrální, ale rozhodně už není neutrální doprovodné mluvení o „nelaskavém bohu počasí“, anebo o „Petrovi“. Také filmy z přírody jsou sice krásné, avšak méně už vývojovou teorií nasměrované průvodní slovo. V bezelstných reklamách se dovídáme, že kladné vlastnosti jsou označovány příslovcem „pekelně“ (krásný) nebo „ďábelsky“ (hezký). Je tu vůbec ještě možné záměrné ovládání spínacího nebo vypínacího tlačítka, i kdyby divák k tomu měl vůli? Milí bratři a sestry, věřme Pánu, který říká, že s trní se nesbírají fíky (Luk. 6,44). Číše jedu se větším dílem skládá z vody; a přesto každý doušek z ní škodí, protože s vodou je dokonale promíchán jed.

Možná že nám něco objasní zákon o nazareovi. Přečtu ze 4. M. 6,2‒4: „Muž neb žena, když se oddělí (nebo: zasvětí), činíce slib nazareův, aby se oddali (nebo: oddělili) Hospodinu, od vína i nápoje opojného (doslova: silného) zdrží se, octa vinného a octa z nápoje opojného nebude píti, aniž co vytlačeného (= vylisovaného) z hroznů píti bude; zelených hroznů ani suchých nebude jísti. Po všechny dny nazarejství (= oddělení) svého nebude jísti žádné věci pocházející z vinného kmene, od zrnka až do šupiny (= slupky).“ ‒ Nazareovi tedy nebylo dovoleno pít víno. Chápeme a uznáváme ještě, že u šťávy z hroznů bylo nebezpečí záměny. Ale copak pojídání hrozinek nebo jader anebo slupek z révových bobulek není něco naprosto jiného? Copak by se v takovém případě mohlo něco stát? ‒ Nuže pro nazarea to přikázání bylo jednoduché a zároveň spolehlivé. U všeho, co pocházelo z vinného kmene, věděl bez jakéhokoli dalšího uvažování: „To není nic pro mne!“ Myslím, že je zde řada paralel k věci, nad níž se společně zamýšlíme.

Jak víme ze zkušenosti, většina těžkostí u Božích dětí, aby prohlédly skutečný duchovní charakter dívání se na televizi, je podložena ještě větší těžkostí, totiž dívat se na systém světa a na náš poměr k němu naprosto reálně ‒ tj. biblicky. Položíme si tedy několik konkrétních otázek a pokusíme se dát na ně odpověď z Písma.

Jan 17,16: „Ze světa nejsou, jako i já nejsem ze světa.“ Kol. 1,13: „Díky činíce Otci,… který vytrhl nás z moci temnosti, a přenesl do království Syna lásky své“ (překl. J. Karafiáta). Gal. 1,4: „Ježíš Kristus, který vydal sebe samého za hříchy naše, aby nás vytrhl z tohoto přítomného věku (nebo: světa) zlého.“

1. Jan. 2,16: „všechno, co je na světě,… není z Otce, ale je ze světa.“ 1. Jan. 5,19: „Víme, že z Boha jsme, ale svět všechen ve zlém leží.“ Gal. 6,14: „Ale ode mne odstup to, abych se chlubil, jediné (= leč) ve kříži Pána našeho Ježíše Krista, skrze Něhož (nebo: skrze nějž, tj. skrze kříž) jest mi svět ukřižován, a já světu.“ Kříž je jako ostří břitvy, ostrou a přesto nepřehlédnutelnou dělící čárou.

Je naše praktické oddělení od světa věcí našeho osobního uvážení anebo příkazem?

2. Kor. 6,14: „Netáhněte (elbf. př.: nebuďte v) nerovného jha s nevěřícími. Neboť jaký jest spolek (= společenství) spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování (= obecenství) světla s temnostmi?“ (Ef. 5,7): „Nebývejte tedy účastníci (= spoluúčastníci, společníci) jejich.“

1. Tes. 5,22: „Od všeliké zlé tvárnosti (doslova: všelikého obrazu zla) se varujte.“ ‒ Že by Bible skutečně nic neříkala o televizi?

Nyní se možná někdo zeptá: K čemu nás tedy ještě Bůh na světě ponechává? ‒ Máme zde dva důležité úkoly. Pokud jde o svět odcizený Bohu, máme zde svítit jako nebeská světla uprostřed zkřiveného a převráceného pokolení (Fil. 2,15 ‒ elbf. př.). A pokud jde o nepřátelství světa proti Bohu, jsme Kristovi poslové a prosíme na Jeho místě: „Smiřte se s Bohem!“ (2. Kor. 5,20). Být jak nebeským světlem, tak poslem, předpokládá naprosté oddělení od světa jako systému (přirozeně nikoli od jednotlivých hříšníků, které Bůh všechny miluje).

Ne každé televizní vysílání, každé video, každý špatný román musí ihned vést k nějakému těžkému přestoupení. Spíše se to podobá technické škodě, způsobené dlouhodobým namáháním: samo o sobě malé zatížení některého konstrukčního prvku vede při častém opakování k zlomení ‒ k zlomu únavou materiálu! My se tak snadno přeceňujeme. Ostatně bylo by bezcitné a i nebezpečné myslet si: Ovšem, musím se vyvarovat toho, co by mne ihned přivedlo k pádu ‒ ale když jednou nějaké televizní vysílání anebo nějaký román přeruší mé obecenství s Pánem „jen“ na tři hodiny, není to koneckonců tak zlé!

Nyní bych chtěl ještě pohovořit o jiné věci, která je úzce spjatá s televizí, avšak nejen s ní, totiž že naše oko se nám může stát pastí. Je to nebezpečí, které velmi podceňujeme, ačkoli nás na ně upozornil sám Pán. Přečtu z tzv. kázání na hoře z Mat. 5,29: „Jestliže pak oko tvé pravé horší tě (= pohoršuje tě, tj. stane se ti léčkou ‒ elbf. př.), vylup je a vrz od sebe.“ ‒ Oko se nám může tedy stát pastí, spouštěcím tlačítkem pro celý řetěz neblahých věcí. Všichni ze zkušenosti víme, jak vše probíhá. Viděním vzniká touha, podporovaná touha nakonec vítězí nad poslušností. Zhřešíme a tím na sebe uvedeme soud. Tento prastarý mechanismus probíhá odedávna podle stejného schématu, a satan s ním vždy znovu dosahuje úspěchů. Nikdy nebylo tolik nutné dávat se Božím slovem varovat před pastí, jíž nám je naše oko, jako v době televize, videa a špatných časopisů.

Již za doby zákona bylo proti tomu preventivní opatření. Všichni jsme jistě slyšeli o střapcích na lemu vrchního šatu Izraelitů ‒ ale známe také jejich význam? Mluví nám o tom Čtvrtá Mojžíšova kniha 15,39, kde se praví: „… a to budete míti za třepení (= střapec), na něž pohledíce, rozpomínati se budete na všechna přikázání Hospodinova, abyste je činili, a nepustíte se po žádosti srdce svého, a po očích svých, jichž následujíce, smilnili byste.“ Izraelita měl tedy mít na svém oděvu čtyři střapce, které mu stále měly připomínat, že jeho srdce a jeho oči by ho mohly zavést na špatnou cestu.

Pochopil to už Job, třebaže tenkrát ještě nebyl dán zákon. Podívejme se tam do kap. 31,1, kde čteme: „Smlouvu jsem učinil s očima svýma (doslova: předepsal jsem svým očím smlouvu), a proč bych hleděl na pannu?“ A v 7. verši může říci: „Uchýlil-li se krok můj s cesty, a za očima mýma odešlo-li srdce mé…“ Job poznal nebezpečí, že jeho srdce by mohlo jít za jeho očima a že by to pro něho mělo zlé následky. A tak udělal se svýma očima smlouvu, ‒ ne, on jim tu smlouvu předepsal; oči mu nebyly rovnoprávnými partnery k vyjednávání. Naše oči přece často chtějí něco jinak nežli my! ‒ Od Joba se můžeme naučit mnohému.

Nyní se podíváme na situaci, kdy se oko poprvé stalo člověku léčkou. Máme to zaznamenané v 1. M. 3,6: „Vidouc tedy žena, že dobrý jest strom k jídlu, i příjemný že jest očím, a k nabytí rozumnosti strom žádostivý, vzala z ovoce jeho a jedla; dala také i muži svému s sebou, a on jedl.“ ‒ Tentokrát to bylo poprvé: vidět, zatoužit, zhřešit. Adamova žena pojednou uviděla mnohé úplně jinak ‒ nově, přetlumočené satanem; satan jí mohl namluvit: Vždyť je to úplně jinak! ‒ Při dívání na televizi je ti satanem tlumočeno mnohé, a jsi-li nepřítomen, jako tenkrát Adam, tedy i tvé ženě a tvým dětem. ‒ K čemu to vedlo tenkrát, poprvé? Celé lidstvo se dostalo pod moc smrti.

O několik listů dále, v 1. M. 6,1.2, zjišťujeme: „Stalo se pak, když se počali množiti lidé na zemi, a dcery se jim zrodily, že vidouce synové Boží dcery lidské, že krásné jsou, brali sobě ženy ze všech, které oblibovali (= si zvolili).“ Tedy ani andělé, kteří na sebe vzali podobu lidí (srov. 2. Petr. 2,4; Juda 6), nebyli imunní k osudnému mechanismu zhřešení. Zda by nás to nemělo každého jitra i každého večera vést k vážně cítěné modlitbě? Také pád těchto andělů měl za následek potopu.

Další, kdo padl za oběť uvedené léčce, byl Lot. Četli jsme o něm už dříve, a ještě se k němu vrátíme. „Pozdvihl tedy Lot očí svých (a) spatřil všechnu rovinu Jordánu, která předtím, než Hospodin zkazil Sodomu a Gomoru, … (celá) svlažována byla jako zahrada Hospodinova, jako země Egyptská…“ (1. M. 13,10). Tím začala katastrofa. Lot se sice oddělil od náboženského světa, vytáhl spolu s Abrahamem z Ur Kaldejských, ale jeho srdce dosud lpělo na hmotném světě. A tak se stalo, že zaměnil zahradu Hospodinovu za zemi Egyptskou. Také nám se to může stát, nebudeme-li bdít. Pak se ta katastrofa rozvíjela dál. Víš, kdo poprvé použil slovo „svět“? Lotovy dcery! V 1. M. 19,31 říkají: „po způsobu všeho světa“ (elbf. př.). Jen se nad tím zamysli! Kde se seznámily se „způsobem všeho světa“? V Sodomě! ‒ Možná, že jste si toho už také museli všimnout: Opatří-li si některý křesťan televizor, vážné následky se často ukážou až ve druhém pokolení. Ten věřící sám je možná ještě natolik duchovní, že u něho škody zůstanou zatím v určitých mezích.

Další smutný příklad pak máme v 1. M. 34: Dínu, Jákobovu dceru. „Vyšla pak Dína, dcera Lie, kterou porodila Jákobovi, aby se (po)dívala na dcery té země“ (1. v.). Zda se často nevyskytuje přání moci se konečně ke všemu vyjádřit, proč vzniká přání opatřit si televizor? Jistěže už to je velká zkouška, jsme-li před světem viděni jako permanentně neinformovaní. Mám za to, že to je část Kristova pohanění, s nímž se tu setkáváme. ‒ Nuže Dína si jen chtěla získat přímou informaci o kananejských dcerách. Proč vůbec? Její pradědeček se o tom jednou vyjádřil naprosto jasně, ‒ jenže kdopak by chtěl nastavit sluch nějakému pradědečkovi? Abraham totiž řekl svému služebníkovi: „Vlož nyní ruku svou pod bedro mé, abych tě zavázal přísahou skrze Hospodina, Boha nebe i země, abys nevzal manželku synu mému ze dcer kananejských, mezi nimiž bydlím“ (1. M. 24,2.3). Když takový muž jako byl Abraham, toto řekl, mohlo to Díně stačit. Ale zdalipak my dbáme na všechny pokyny Božího slova? Zdalipak si vážíme zkušeností starších věřících? ‒ Žel, že Dína se rozhodla sama se trochu porozhlédnout po světě. Dnes už vůbec není třeba jít kvůli tomu do světa. Věřící si může různým způsobem přinést svět až do svého domu, bude-li chtít vědět, co dělají dcery země, v níž bydlí. Nedobrý zájem Díny uvedl na celé město i na ni samu velké utrpení; jen zákrok Boha, který pamatoval na Svá zaslíbení, zabránil, že Jákobova rodina nebyla vyhlazena.

Neméně smutný je pozdější příběh Achana. Přečtu, jak to Duch Boží vyjadřuje v Knize Jozue 7,21: „… toto jsem učinil: Viděl jsem (tak to začíná!) mezi loupeží (= kořistí) plášť jeden babylonsklý (elbf.: ze Sinear) pěkný, a dvěstě lotů (= šekelů) stříbra, a prut zlatý jeden, padesát lotů váhy, čehož požádav (= byv žádostiv ‒ probouzí se žádost!), vzal jsem to (neposlušnost!); a aj, jsou ty věci skryté (= zakopané) v zemi uprostřed stanu mého, a stříbro pod tím.“ ‒ Děti Achana, které se v té věci vůbec neprovinily, zahynuly spolu s ním; zda často nedochází k stejné věci (pokud jde o víru) i tehdy, nakloní-li někdo své srdce televiznímu sdělovacímu prostředku? V Knize Soudců 14,1 vidíme stejný průběh u Samsona: „Šel (= sestoupil) pak Samson do Tamna; a uzřel v Tamna ženu ze dcer Filistinských.“ Ihned ji chtěl mít. Všichni víme, jak skončil osobní příběh Samsona. Mohli bychom říci: Ano, ale když umíral, usmrtil ještě tři tisíce nepřátel. Jistěže, Boží milost je veliká k nepochopení! Ale přesto si musíme položit otázku: Co vše by asi Samson vykonal, kdyby tak často nepadal? Začalo to oním „Uviděl“ a skončilo to úplnou ztrátou zraku.

Možná, že si někdo myslí: „Inu, Samson byl muž, který měl slabou vůli.“ ‒ Avšak ani takový muž, jako byl David, muž podle srdce Božího, si nebyl jistý před pastí svých očí! Neměli bychom se i my uleknout? Přečtu z 2. Sam. 11,2: „Tedy stalo se v čas večera, když vstal David z lože svého,“ ‒ neprospal celý den? ‒ „procházeje se po střeše domu královského, že uzřel se střechy ženu, jak se myje (nebo: koupe).“ Víme, jak celá ta věc skončila. „Uzřít“ bylo i v tomto případě spouštěcím knoflíkem řetězové reakce s těžkými následky. Ani David nebyl před tím nebezpečím obrněn. Možná, že si někdy myslíme: „Myslím si, že dívání na televizi by mi neuškodilo. Zdržuji se blízko Pána a pevně se držím celého Božího slova ‒ mně se sotva něco stane!“ Žalmista mluvil jinak. Modlil se: „Odvrať oči mé, ať nehledí na marnost!“ (Ž. 119,37). David si opravdu předsevzal (Ž. 101,2‒4): „Choditi budu ustavičně v upřímnosti (= v čistotě) srdce svého v domě svém. Nepředstavím sobě před oči věc nešlechetnou (= věc Beliála); skutek uchylujících se (nebo: odpadlých) v nenávisti mám, nepřichytí se mne. Srdce převrácené odstoupí ode mne, zlého (člověka; nebo: zlo) nebudu oblibovati.“ David se předtím zahálčivě díval z ploché střechy po okolí svého domu a pak došlo k jeho pádu. Nyní říká: „Choditi budu ustavičně v čistotě srdce svého v domě svém.“ Tam pak přirozeně nemůže být žádná léčka! „Nepředstavím sobě před oči věc Beliála.“ Nebereme-li zřetel na prorocký význam tohoto verše, David nechtěl mít ve svém domě nic, co by se Bohu nelíbilo a co by jemu samému mohlo být pastí. Taková byla odpověď Davida na to, když jednou následoval svých očí; a stálo ho to tenkrát život čtyř dětí!

Chtěl bych ještě přečíst jedno místo, které se mi zdá být myšlenkovou spojkou k dívání se na televizi ‒ v Knize Ezechiele 23,14‒16. Tam je řečeno o Aholibě (tím jménem je míněn Jeruzalém): „Ale toto ještě přičinila k smilstvím (tj. k odcházení od Boha) svým, že vidouc muže vyryté (vyobrazené) na stěně, obrazy Kaldejských, vymalované rumělkou, přepásané pasem po bedrách jejich, a klobouky barevné (elbf. př.: s převislými čepicemi) na hlavách jejich, a že jsou všichni na pohledění jako hejtmané (= rytíři)…, zahořela k nim z pohledění očima svýma, a vyslala posly k nim do země Kaldejské.“ Zde máme ještě jednou ‒ a mohl bych říci klasickým způsobem ‒ podány jednotlivé stupně toho osudně zlého mechanismu, které mohou uvést do pohybu naše oči. Nechtěli bychom se dát varovat?

Dovolte mi vrátit se ještě krátce k Lotovi. Četli jsme na počátku z 2. Ep. Petra, že Lot hleděním a slyšením trápil svou spravedlivou duši. V Sodomě se vůbec neradoval. Nakonec tam ztratil svou ženu a všechen svůj majetek. Představme si: Lot odchází do Sodomy, Abraham zůstává na své hoře. Abraham měl stan a oltář, tj. žil jako cizinec, a měl místo, kde se mohl klanět, ‒ měl úzké spojení se svým Bohem. Představme si, že Abraham by měl tenkrát přenosný televizor. V tom případě by se nalézal v Sodomě i on! Vlastně nikoli, ‒ byl by ještě na své hoře, ale přesto by byl v Sodomě, protože by také hleděním a slyšením trápil svou spravedlivou duši. Spolu s ním by se díval také Izák, a jistě by pak takto poznal „způsob všeho světa“. A jsem tak nějak přesvědčen, že Bůh by se musel Abrahamovu stanu vyhnout (1. M. 18 a 19); ‒ do Lotova domu nechtěli andělé vejít. Abraham by pak nemohl dosáhnout oné rozumnosti a jistě by neměl smělost k přímluvné modlitbě. Ale Abraham měl o Sodomě tak málo informací, že se domníval, že by tam mohlo bydlet až padesát spravedlivých. Kdyby měl televizor, věděl by, že tomu tak není. Potom ve své přímluvné modlitbě sestupuje až na deset osob, ale ani tolik jich tam nebylo; jenže Abraham to nevěděl. Přesto prosil dál, i když nevěděl, co se v Sodomě dělo. Lot to věděl velice dobře a zatěžoval tím své svědomí. ‒ Jistěže nám tato fiktivní představa jasně ukazuje některé následky, které mohou být pro věřícího spojené s televizí.

Copak musíme vědět, co všechno se děje ve světě? Máme zde jen být nebeskými světly a posly na místě Krista. Pán tu už není. Na nás mají být vidět Jeho rysy a my máme na Jeho místě vybízet lidi k obrácení. Jestliže se budeme každý den intenzívně věnovat světu, budeme se mu, třebaže nechtěně, v myšlenkách i v chování podobat. Naše děti pak budou ve světě rychle doma a Boží lid se jim bude zdát podivný. Tím rozhodně nechci tvrdit ‒ nechť mi nikdo nerozumí špatně ‒ že všichni křesťané, kteří se dívají na televizi, jsou třeba špatní v ústním svědectví evangelia. Tím méně pak říkám, že všichni křesťané, kteří nemají televizor, jsou obzvlášť duchovní. Avšak biblická zásada přesto zůstává: chceme-li být světu požehnáním a svědectvím, musíme být od něj odděleni. Nemohu sám vězet v bahně a přitom chtít jiného vytáhnout. Nejprve sám musím stát na pevném základě. Každá služba, kterou nás zde Pán pověřil, předpokládá, že jsme skutečně odděleni od systému „světa“, a to ve všech směrech. Dívání na televizi rozhodně není jedinou cestou k zesvětačení ‒ i před televizí byly a vedle ní jsou mnohé jiné takové cesty.

Všichni budeme jen tehdy imunní proti různým svodům světa, budeme-li moci zvolat s Azafem: „Koho bych měl na nebi? A mimo tebe v nikom jiném libost (= rozkoš) nemám na zemi“ (Ž. 73,25). Copak vzácnost Pána Ježíše nemůže plně uspokojit naše srdce? On mohl a může vždy znovu dávat Svému Otci podnět k nové a hlubší radosti, k rozkoši. Jestliže tento Pán nemůže vyplnit naše srdce, tedy zcela jistě to není On, jenž je toho příčinou. Jestliže však On cele vyplňuje naše srdce, tedy patříme k lidem, kteří televizi nepotřebují. Chtějme prosit za všechen lid Páně i za nás samé, aby radost v Něm zůstávala anebo znovu byla naší sílou.

MILOST A PRAVDA

Ročník: 3 1994 číslo: 5‒6

Spolehlivá záruka