Jan 1,17
Hamilton SMITH:
Ke konci Knihy Zjevení nám Bůh dopřává vidět něco více než jen soudy, které jsou hlavním obsahem té knihy, a ukazuje nám slávu Krista a požehnání Jeho lidu. Jsme svědky, jak je otevřena cesta k nastolení vlády Krista a jak nadešel velký den Beránkovy svatby. Vzhledem k té důležité události zaznívá z trůnu hlas, který vybízí všechny Boží služebníky, jak malé, tak i velké, k chválení našeho Boha. Celé nebe odpovídá na to zavolání velkou radostí, neboť Jan slyší ono chvalořečení současně „jako hlas zástupu velikého, a jako hlas (= hukot) vod mnohých, a jako zvuk (= burácení) hromů silných, řkoucích: Haleluja!“ Toto čtvrté „haleluja!“ vyjadřuje radost nebe nad tím, že Kristova sláva je nyní vidět veřejně a že se naplňuje touha Jeho srdce. Je úžasnou odpovědí na Jeho utrpení, neboť nyní nadešel čas Jeho panování. A Jeho láska, která Ho vedla k smrti za Církev, bude plně uspokojena, „neboť přišla svatba Beránkova“ (7. v.).
Smíme zde vidět naplnění celé Boží uložené rady o Kristu a Jeho Církvi. Je požehnané, když poznáváme, že Bůh od samého počátku historie člověka a přes všechny věky měl před sebou a chtěl nám ukázat pravdy o Beránkovi a Jeho nevěstě, které jsou Jeho srdci tolik drahé. Historie Beránka začíná (v Písmě) Abelovým obětováním prvotin z bravů jeho stáda. U Abrahama pak vidíme její pokračování, když řekl svému synu: „Bůh opatří sobě ovečku (nebo: beránka) k oběti zápalné“ (1. M. 22,8 ‒ elbf. př.). Mojžíš dovádí tuto historii dále, když v noci fáze (veliká noc) Izraeli přikazuje vzít beránka „bez vady“. Prorok Izaiáš prorokuje, že Kristus bude „veden jako beránek k zabití“ (kap. 53,7). A Jan Křtitel mohl říci, dívaje se na Ježíše chodícího po této zemi: „Aj, Beránek Boží!“ (Jan 3,29.36). Apoštol Petr nám připomíná, že jsme byli vykoupeni „drahou krví jakožto Beránka nevinného a neposkvrněného, Krista“ (1. Petr. 1,19). Apoštol Jan nám ukazuje Beránka nejprve uprostřed trůnu, jako zabitého. Potom nás vede dál k slavné odpovědi na všechna Jeho utrpení, když nadešel velký den Beránkovy svatby.
Bůh měl dále odedávna před sebou Církev jako Beránkovu nevěstu. Ona měla být nakonec dána Pánu Ježíši k radosti a uspokojení Jeho srdce. Před zhřešením vidíme v Evě, která byla darována Adamovi jako „jemu odpovídající“, jako „jeho protějšek“ (1. M. 2,20 ‒ elbf. př. a fr. př. JND), velké tajemství, které je dnes zjeveno: že Kristus má mít veliké množství věřících (z doby milosti), kteří Mu budou připodobněni, jako Svou nevěstu.
V Rebece, v níž Izák nalezl potěšení a lásku, máme další příklad nevěsty. A dále vidíme, že Asenat, Rut, Abigail, a v jistém smyslu i nevěsta v Písni písní, jsou různé obrazy Církve jako nevěsty Beránkovy. Po všechna staletí a proměnlivé věky, při rozmachu i klesání Izraele a i v dnešním období křesťanství, které je tak poznamenané selháváním a úpadkem, Bůh v pozadí za vším provádí Své předsevzetí. Všechno spěje k velkému dni Beránkovy svatby.
(8. v.) To, že se nevěsta „připravila“, jistě ukazuje na skutečnost, že předtím již došlo k jejímu zjevení před Kristovou soudnou stolicí. Všechna selhání, klopýtnutí a chyby, všechno nejasné z doby její cesty po poušti tohoto světa je pak osvětleno a vyřízeno podle Boha a zbývá už jen to, co dojde uznání Kristem.
Nevěsta je ukázána oděná „v kment čistý a skvoucí“. To roucho tvoří „spravedlnosti svatých“ (elbf. př.). Všechno, co věřící dělali během svého pozemského života pro Krista a v Jeho jménu ‒ všechna utrpení, všechno pohanění i každá urážka, kterou strpěli, ‒ každá sklenka studené vody, kterou podali v Jeho jménu ‒ vejde onoho velkého dne v paměť. Bude to „nalezeno … k chvále, a k slávě i ke cti“. Každý sebemenší čin, který měl za pohnutku Krista, bude jedním z vláken toho roucha, které bude krášlit Církev, až bude Kristu představena bez poskvrny nebo vrásky anebo něčeho podobného (Ef. 5,27).
Jak dobré, když pomyslíme, že onoho dne nebude chybět ani jeden úd Kristovy Církve. Budou tam malí i velcí. Bude tam každý jednotlivec z nesčíslných milionů mučedníků, kteří strpěli všechny možné druhy násilí a zlého zacházení za dnů pohanského Říma. Všichni z těch, kteří prodělali ještě větší hrůzy v době papežského Říma, naleznou tam úžasnou odpověď na všechna svá utrpení. Nesčíslný zástup věřících, kteří v uplynulých staletích žili skrytým životem pod Božím zrakem jako „tiší v zemi“ (srov. Ž. 36,20 ‒ elbf. př.), a o nichž nenalézáme žádnou zmínku v dějinách, tam konečně budou zjeveni jako část nevěsty Krista „svatí a bezúhonní“ v slávě.
HF 1991/261‒4 ‒ (upraveno podle knihy stejného autora: „Die Zeit ist nahe“ /Blízko je ten čas/, Beröa‒Vlg., Curych, 1993, s. 147‒150)
Čti tyto úvahy s modlitbou a spolu s Písmem.
E. R. PIGEON (Kanada):
Znáš nějaký dokonale uspokojující „návod“, jak vychovávat děti? Pochybuji, že by existoval. A přesto by nám mohlo trochu pomoci několik rad. Jsem otcem menších dětí a nalézám se tedy ve stejné škole jako ty. Dovol mi tedy upoutat tvou pozornost na některá cenná naučení z 22. kapitoly 1. Mojžíšovy knihy. Vidíme tam, jaký byl poměr mezi Abrahamem a Izákem, jeho synem. Myslím, že následujících pět bodů nám může prospět, abychom svým dětem mohli pomoci stát se skutečnými křesťany, kteří také opravdu odpovídají tomu jménu.
Milovat své děti
Bůh označuje Abrahamova syna jako „toho, kterého miluješ“. Je přirozené, že máme své děti rádi. Ale milujeme je opravdu tak, aby to Bůh takto mohl potvrdit? Anebo řečeno jinou otázkou: Milujeme je opravdovou láskou a nemyslíme přitom příliš na sebe? Taková láska se například vyznačuje tím, že nehledá sebe a nedá se roztrpčit (1. Kor. 13,5). Proto se nejprve musíme učit hledat, co je pro děti ‒ ne pro nás ‒ duševně, duchovně i jinak dobré. Je přirozené, že máme sklon rozzlobit se a ztrácet trpělivost, ale musíme tento sklon přemáhat. Tuto cenu musíme zaplatit, aby naše děti věděly, že jsou milovány a aby mohly zdravě a zdárně růst.
Jít společně s dětmi
Třikrát čteme, že Abraham a Izák šli spolu (6., 8. a 19. v.). Z toho je vidět, že Abraham se naučil nepodceňovat svého syna, ani ho nezanedbávat. Je mnoho možností, kdy naše děti mohou jít s námi. Třeba při každodenních pracích doma nebo kolem domu a také v některých službách, které děláme pro Pána. Dále k nim můžeme vytvářet úzký, důvěrný vztah tím, že o ně máme zájem a pozorně jim nasloucháme, když nám vyprávějí o svých denních zážitcích.
Avšak na druhé straně zase Abraham svého syna nepřeceňoval. Izák byl ještě dítě (5. v.). Zda se někdy nestává, že svým odrůstajícím dětem ukládáme těžká duševní břemena a vystavujeme je příliš velkému tlaku, protože od nich očekáváme velké výsledky v budoucím povolání? Raději je chtějme obejmout a pohladit ‒ doslova i obrazně. Když naše děti budou cítit, že mají pro rodiče cenu, pomůže jim to, aby rostly v psychicky zdravé, samostatné lidi ‒ a bude jim to užitečné pro celý jejich život.
Modlit se se svými dětmi
Abraham svým služebníkům neřekl: „Já pak a dítě půjdeme tamto; (já) pomodlím se…“, nýbrž řekl: „(my) pomodlíme se …“ (1. M. 22,5). Jak vzácné jsou takové chvíle pro nás rodiče, když společně se svými dětmi skláníme kolena, abychom Bohu přinášeli prosby, ale i děkování a klanění. Kéž bychom své děti povzbuzovali, aby četly Boží slovo a modlily se, samy i s celou rodinou. Je to tak důležité. Ale měli bychom se také modlit s každým z našich dětí jednotlivě (např. než jde spát). Potom i ono samo pozná, jak je důležité být společně v Boží přítomnosti.
Být svým dětem k dispozici
Abraham byl připraven odpovědět na Boží zavolání: „Aj, já teď jsem (elbf. př.: zde jsem)“ ‒ 1. v., a stejně tak odpověděl andělu Páně v 11. verši. Všimněme si, že stejnými slovy odpověděl i svému synu Izákovi: „Zde jsem, synu můj“ (elbf. př. ‒ 7. v.). Pro Abrahama Izák znamenal tolik, že mu věnoval svou plnou pozornost. (Zda nejsou synové dar od Pána? ‒ Ž. 127,3 ‒ elbf. př..)
V souvislosti s otázkou, abychom tu byli pro své děti, tvrdil ředitel jednoho střediska pro léčení mladistvých, kteří propadli závislosti na drogách: „Každý krok, jímž se od dětí vzdaluješ při sledování vlastního štěstí nebo své kariéry, zvyšuje nebezpečí, že se dostanou do těžkostí.“ Neměli bychom tedy být na rozpacích, jaké si máme stanovit prvořadé úkoly, když si skutečně přejeme být tu pro své děti. Ani nejdražší dárek nikdy dětem nenahradí takového otce nebo matku, kteří mají na své děti čas.
Důvěřovat Bohu
Tento bod má při výchově našich dětí svrchovaný význam. Abraham obdržel od Boha zaslíbení, že se stane otcem mnohých národů a že Bůh učiní s Izákem smlouvu o jeho potomcích. Nuže jestliže Abraham obětoval svého syna, jak mu to Bůh přikázal, jak bude Bůh moci naplnit to zaslíbení? Abraham důvěřoval Bohu, protože usoudil, že Bůh může Izáka i vzkřísit z mrtvých (Žid. 11,19). Jaká to byla víra! Zda si Bůh nepřeje i od nás, abychom Mu důvěřovali, Jemu, kterému jsme svěřili své děti? Prosme za ně každý den, jak každý osobně, tak oba manželé společně. Důvěřujme Bohu, který je mocen nám pomoci, abychom vůči našim dětem dostáli své odpovědnosti. Důvěřujme Tomu, který může zasáhnout v životě každého z nich, jako to učinil v případě Izáka.
Výsledky
Jistěže ani život Abrahamův, ani Izákův nebyl bez chyb. Ale obraz Izáka jako dospělého nám ukazuje, že vliv jeho rodičů u něho způsobil bohulibé ovoce. Tak třeba vidíme u Izáka rozhodnost, když i přes překážky vykopal mnoho studní. Dále to byla i jeho hluboká láska k jeho manželce ‒ miloval Rebeku. Avšak Izák byl také duchovní člověk, schopný přemýšlet o Bohu. Zdá se, že navečer raději chodil na pole těšit se z obecenství se svým Bohem, než zůstávat v pohodlném prostředí svého stanu.
Nevěřící člověk může své dítě milovat, chodit s ním, být tu pro ně. Také křesťanští rodiče mohou toto všechno dělat, ale mohou ještě mnohem víc: mohou za své děti prosit a důvěřovat Bohu, že jim pomůže a zasáhne v jejich životě. Zda to pro nás nejsou úžasné možnosti a předpoklady? Kéž by nás to povzbudilo v našem rodičovském poslání!
HF 1991/266‒270
André GIBERT:
Úřady
Nový zákon dále (také i jinde) mluví o bratřích, kteří jsou povoláni zabývat se místním Shromážděním (Církví), totiž jako „starší“ (nebo „dohlížející“) a jako „služebníci“ (Skut. 11,30; 14,23; 20,17.28; Fil. 1,1; 1. Tim. 3; Tit. 1; Žid. 13,7.17; 1. Petr. 5,1; Jak. 5,14). Tyto „úřady“, jak bývají také nazývány, nevylučují, že někdo může mít i dar služby Slovem (jak to vidíme u Štěpána a Filipa), ale také s ním nemusí být spojené. Ve Shromáždění (Církvi) musí být udržován pořádek, ti, kteří z něho vybočují, musí být napomínáni, o duše je třeba pečovat a mají být povzbuzovány. Je také třeba, aby věrní muži a ženy (Fébe byla služebnicí Církve v Cenchreji) se oddaně ujímali pozemských potřeb, které jsou všechny ‒ i nejmenší z nich ‒ důležité. Služebníci dosazení podle Skut. 6 se zabývali chudými a rozdělovali pokrmy. Kéž by se našli věřící, kteří by toužili po takovém úřadu! To by znamenalo, že by skutečně „žádali výbornou práci“ (1. Tim. 3,1).
Pavel ve 3. kap. 1. Ep. Timoteovi a v Ep. Titovi 1,7‒9 vypočítává předpoklady nebo vlastnosti nutné pro ten či onen úřad. Vyžadují utvrzené křesťany, zkušené a bohabojné. Je trapné, když jsme dnes v životě místních Církví svědky nedostatku takových vlastností, takže pak chybějí dohlížející a služebníci. Jsou-li však někde, tedy je uznávejme a važme si jich! (1. Tim. 5,17 a Žid. 13,17).
Ještě jednou je třeba zdůraznit, že Boží slovo nedává žádné pokyny k nějakému veřejnému směrodatnému dosazování do takových úřadů. „… v němž vás Duch Svatý ustanovil jako dohlížející (v kral.př.: „biskupy“), abyste pásli Církev Boží“, říká Pavel starším z Efezu (Skut. 20,28). Dějiny Církve ukazují, jak se starší (řec.: presbyteroi, pak kněží) nebo dohlížející (řec.: episkopoi, později pak biskupové) a služebníci (diakonoi, diákoni) postupně oddělovali od ostatních věřících a vytvořili tak klérus ‒ duchovenstvo. V katolické církvi se sami považují za jediné, a také jsou za takové považováni, jimž jsou dány dary a kteří vůbec mohou být pověřeni službou, ať už to je učení nebo bohoslužba anebo nějaká jiná služba. Jako zvláštní oddělený útvar se pokládají za jedině oprávněné ustanovovat nové kněze, a to jen ze svých vlastních řad, předstírajíce, že toto zmocnění obdrželi v nepřerušené posloupnosti od apoštolů. Stačí jen číst Nový zákon, abychom zjistili, že žádné z těchto tvrzení se nezakládá na Písmu a že všechna se stavějí proti svrchovanosti a plné moci Ducha Svatého v Církvi. Na druhé straně ve většině protestantských církví a pojmenovaných společenství (denominací) „starší“ a „dohlížející“, jimiž je třeba rozumět i kazatele a biskupy, sice přesně vzato netvoří nějaké přísně organizované duchovenstvo, avšak přesto jsou veřejnou skupinou, volenou příslušným křesťanským společenstvím. Ani toto není v souladu s Písmem. Neboť když při ustanovení sedmi služebníků (diakonů) v 6. kapitole Skutků ap. se množství učedníků „poohlédlo“ po sedmi mužích a postavilo je pak před apoštoly (3. a 6. v. ‒ elbf. př.), byli to apoštolé, kteří je ustanovili na základě svého nepřenosného apoštolství. Na zemi dnes vskutku není žádná lidská autorita, která by byla oprávněná ustanovovat starší nebo služebníky. Ještě jednou připomínáme, že Pán dává dary a Duch Svatý je rozděluje.
(pokračování příště)
Emil DÖNGES:
Je jen jedna cesta, jen jeden prostředek, milý čtenáři, jak člověk může dosáhnout u Boha milosti, odpuštění a pokoje a získat věčnou slávu. Touto jedinou cestou, tímto jediným prostředkem k spasení pro tebe, pro mne, pro každého člověka je drahá krev Ježíše Krista.
Když první člověk, Adam, padl a zhřešil, stal se hříšníkem a ztratil své místo před Bohem. A ani on, a také nikdo ze všeho jeho potomstva, se sám od sebe nemohl navrátit k Bohu. Bůh říká o lidech: „Všichni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou“ (Řím. 3,12).
Avšak Bůh nalezl cestu, jak člověka zachránit z jeho viny a před trestem a jak ho znovu přivést k Svému srdci. I nejčestnější člověk na zemi musí jít k Bohu touto cestou, nechce-li přijít do věčného zahynutí, a tuto cestu může použít i nejbezbožnější člověk na zemi, ovšem pokud chce. Pro všechny i pro každého jednotlivce je jen jedna cesta k Bohu: drahá krev Ježíše Krista.
Vážným a krásným předobrazem této drahocenné Kristovy krve jako jediného prostředku k spasení byla krev velikonočního beránka (v noci fáze), která kdysi zachránila Židy v Egyptě. Bůh chtěl izraelské syny vysvobodit z faraonova útlaku a přivést je do Kanánu ‒ zaslíbené země. V oné věčně památné noci, kdy Bůh chtěl vyvést Izraele z Egypta, musel uvést Svůj spravedlivý soud na celou tu zem. Z tohoto soudu nemohl být vyňat ani Izrael, protože byl přece právě tak hříšný a obtížený vinami jako Egyptští. Jestliže neměl propadnout soudu, musel být zachráněn, spasen. Proto Bůh nařídil, aby každý izraelský otec večer před vyjitím z Egypta zabil ve svém domě jednoročního beránka, na němž nebyla žádná vada nebo újma, a pokropil (tak podle elbf. př.) krví toho beránka trám nade dveřmi a obě veřeje dveří. Bůh pak ještě řekl: „Z vás žádný nevycházej ze dveří domu svého až do jitra. Neboť Hospodin půjde, aby bil Egyptské, a kde uzří krev nade dveřmi a na obou veřejích, přeskočí Hospodin ty dveře, aniž dopustí zhoubci vjíti do domů vašich k hubení“ (2. M. 12,22.23).
Vidíme, že krev „beránka bez vady“ byla jedinou možností, jediným prostředkem, jak ujít spravedlivému Božímu soudu a dojít záchrany. Bezpečnost a spása byla pro izraelské syny jen za dveřmi, které byly pokropeny krví. Za nimi museli být a zůstat tam. Mimo tyto dveře neuchránila dospělého člověka jeho síla, ani růžolícího chlapce jeho „nevinnost“. Všichni se museli sklonit pod Boží jediný prostředek a spasení všech záviselo jen na krvi beránka.
Jak přesné a jasné bylo slovo velkého a věčného Soudce: „Krev pak ta na domech, kde budete, bude vám na znamení; a když uzřím krev, pominu vás“ (13. v.)! Nebyly to slzy, či modlitby, ani vlastní skutky nebo zásluhy, co mohlo zachránit Izraelské před Božím časným soudem. Podobně i dnes na zemi nikdo nemůže být svou zásluhou nebo svým přičiněním zachráněn před věčným Božím soudem, který právem zasluhuje. Uvádíme ještě jednou slova z Božích úst: „Všichni se uchýlili, spolu neužiteční učiněni jsou“ (Řím. 3,12).
Nuže, jako tenkrát Bůh zachránil izraelský lid z egyptské bídy a z faraonova otroctví, i dnes Bůh chce lidi spasit ze vší bídy a zkaženosti a z moci satana a vést je do Své nebeské slávy. A jako v Egyptě krev beránka bez vady byla dokonalou ochranou a plným zabezpečením pro každého Izraelitu, který pod ní hledal záchranu a spásu, dnes mnohem větší měrou spasí předrahá krev Krista každého hříšníka, který se k ní uteče s pravým pokáním. ‒ Tak to stojí v Božím slově: „Krev Krista Ježíše, Syna jeho, očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. Jan. 1,7). Věřícím je řečeno: „Dokazuje pak Bůh lásky své k nám, neboť když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás. Mnohem tedy více nyní ospravedlněni jsouce krví jeho, spaseni budeme skrze něho od hněvu“ (Řím. 5,8.9). A dále: „Vy, kteří jste byli dalecí, blízcí učiněni jste skrze krev Kristovu“ (Ef. 2,13).
A slyšíme pak i věřící křesťany, jak už na zemi s plnou jistotou spasení oslavují a vyvyšují Pána Ježíše: „Tomu, který nás miluje, a umyl nás od hříchů našich krví svou, a učinil nás královstvím, kněžími Bohu a Otci svému: Jemu buď sláva i moc na věky věků! Amen“ (Zjev. 1,5.6 ‒ elbf. př.).
Nuže, milý čtenáři, slyšel jsi, jakou má ta drahá krev Ježíše Krista nesmírnou, od všech hříchů očišťující moc pro každého, kdo v ni uvěří. Jsi už ‒ skrze víru v Ježíše Krista ‒ pod ochranou Jeho drahé krve? Anebo říkáš: „Jsem pokřtěn a biřmován (nebo konfirmován), zachovávám všechna ustanovení své církve. Co mi tedy ještě chybí, abych se dostal do nebe?“ Věz, milý čtenáři, že v Božích, ve věčných věcech nestačí pouhé formy, ani pouhá příslušnost k nějakému křesťanskému vyznání. U každého člověka jde o věc srdce a svědomí. Jak vážné je slovo, které Pán Ježíš řekl Nikodémovi: „Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže viděti království Boží“ (Jan 3,3). Člověk po zhřešení prvních lidí je už od přirozenosti nečistý, ztracený a zahynulý; a k tomu navíc přistupuje vlastní vina v životě každého. Jasně a jednoznačně to dosvědčují první kapitoly Epištoly Římanům. Jak je tedy důležité, abychom se podřídili Božímu slovu a abychom jednoduše jako děti Božímu slovu uvěřili! Pak tím získáme věčné a také časné požehnání a užitek. Každá duše, jakmile se se srdečnou vírou uteče k Ježíši Kristu, který za hříšníka prolil Svou předrahou krev, obdrží odpuštění a pokoj s Bohem. Jak jasně to říká jeho Slovo: „Kdo věří, nebude souzen“ (Jan 3,18 ‒ elbf. př.)! Ale kdo věří srdcem v Božího Syna, získává něco více než jen jistotu odpuštění a vysvobození od věčného soudu: takový se stal skrze víru v Něho dítětem a dědicem Jeho věčné slávy (přečti si Jan 1,12; Gal. 3,26 a 4,6.7)! Milý čtenáři, jestliže se to s tebou ještě nestalo, tedy ještě dnes pospěš s touhou po spasení a s živou vírou do otevřené náruče Spasitele Ježíše Krista a nalezneš ‒ podle Božího úsudku ‒ opravdovou skrýš a věčné spasení. Pak budeš mít podíl na všem, co Pán Ježíš na kříži dobyl ztraceným hříšníkům Svou obětní smrtí.
Potom se budeš moci den co den ubírat svou cestou ‒ vždyť přece půjdeš ruku v ruce se svým Vykupitelem ‒ vstříc věčné Boží slávě. A i když snad přijdou zkoušky a těžkosti, nebudeš tím sklíčen ‒ můžeš přece všechno klidně a s plnou důvěrou nést před svého Boha a opírat se o Něj a o Jeho milost. Písmo svaté říká Božím dětem: „O nic nebuďte pečliví (= nemějte úzkostlivou starost), ale ve všech věcech skrze modlitbu a poníženou žádost (= pokornou prosbu) s díkůčiněním prosby vaše oznamovány buďte Bohu. A pokoj Boží, který převyšuje všeliký rozum, hájiti bude srdcí vašich i myslí vašich v Kristu Ježíši“ (Fil. 4,6.7 ‒ překlad J. Karafiáta)!
A nyní, milý čtenáři, by tě autor tohoto článku ještě rád upozornil na slavnou naději, kterou mají všichni vykoupení a znovuzrození: Mohou, jako kdysi věřící v Tesalonice, „sloužiti Bohu živému a pravému, a očekávati Syna jeho z nebe, kterého vzkřísil z mrtvých, (totiž) Ježíše, který vysvobozuje nás od hněvu“ (1. Tes. 1,3‒10). Je to nad pomyšlení slavné a převzácné! Věřící nemusí čekat na smrt (třebaže k ní může dojít), nýbrž může se všemi vykoupenými čekat příchod svého drahého Pána a Spasitele (přečti si o tom: Jan 14,1‒3; 1. Kor. 15,51‒52 a 1. Tes. 4,13‒18).
A až si bude i tvé srdce, milý čtenáři, skrze milost Páně nade vše cenit drahého Božího slova a milovat je, budeš se tím více radovat z lásky a milosti Boží i Pána Ježíše Krista a žít zde a chodit až do chvíle, kdy tě tvůj Vykupitel a Pán zavolá, aby tě převedl z víry do blaženého vidění.
HuN 1968/412‒416
Dvě věci, které chci předložit, jsou velice cenné pro život a praktické obecenství Božích dětí. Pomáhají k „zachovávání jednoty Ducha ve svazku pokoje“ (Ef. 4,3) a zabraňují ‒ jestliže je každý zná a prakticky používá ‒ značné části nepokoje, který tak lehko vzniká mezi námi věřícími.
První z těch dvou pravd je tato: Být stejného smýšlení neznamená mít stejnou známost. K (jedno)stejnému smýšlení nás Písmo výslovně napomíná, zvláště v oné vzácné Epištole Filipským. V kap. 2,2 a 20, a 2,5 a dále je nám ukázáno smýšlení Pána Ježíše, které má být naším smýšlením. Je to pokorná mysl, nízké smýšlení o sobě a oddanost. Přitom nezáleží na tom, jak jsme staří ve víře: v tom způsobu můžeme být jednomyslní; neboť v nás přebývá Duch Ježíše Krista, stali jsme se chrámem Ducha Svatého a nejpřednější činností Ducha je oslavit Krista v nás a skrze nás (Jan 16,14). Avšak známost závisí na našem růstu ve víře. Naprosto stejná známost ve všech, ba už i jen v málo bodech pravdy, prostě není dobře možná, protože všichni jsme prodělali různé stupně duchovního vývoje. Prožili jsme v příslušných podrobnostech naprosto různé duchovní narození a vyrůstali jsme duchovně v odlišných duchovních poměrech, ne nějakým přesně stejným vývojem, jako třeba vojáci v kasárnách, nýbrž každý byl a je podle svého zvláštního založení Pánem vychováván zcela zvláštním způsobem. Teprve až budeme u Něho, dospějeme skutečně a plně k jednotnému (stejnému) poznání (Ef. 4,13). Až do té doby však různé moci a dary pracují na naší vnitřní známosti a utvářejí ji a my podle své chápavosti a schopnosti přizpůsobit se, ale také podle poslušnosti a poddávání se rosteme buď rychleji, nebo pomaleji v známosti a v praktickém životě, který se vyvíjí ze zdravé známosti. Známost není totéž co smýšlení. Slabé, duchovně ještě velmi nepoučené Boží dítě může být mnohem hlouběji pokročilé ve vzácnosti smýšlení Páně v pokoře, lásce a oddanosti než jiné, které se možná pro svou vysokou známost nadýmá (1. Kor. 8,1). Nám by nemělo být těžké být stejného smýšlení, i když je nám zatěžko držet vzájemně mezi sebou krok v poznávání. Jestliže se však cvičíme ve stejném smýšlení, ve smýšlení Pána Ježíše, budeme se moci navzájem snášet a napravovat, napomínat se „skrze tichost a dobrotivost (elbf. př.: mírnost) Kristovu“ (2. Kor. 10,1.2), abychom si společně nepůsobili bolest, ani se navzájem „nekousali a nepožírali“ (Gal. 5,15), ale i při různém (stupni) poznání (pokud nejde o falešná učení, která se dotýkají samých základů víry a jež přirozeně musíme odsuzovat) si budeme vzájemně pomáhat anebo aspoň budeme moci pokojně vedle sebe jít, jsouce si vědomi, že jenom „láska vzdělává“ (1. Kor. 8,1.2 a 13. kap.)!
Tedy ještě jednou: nikdy nezaměňujme smýšlení a poznání (známost)! Oboje je pro nás důležité a nezbytné (2. Petr. 3,18), ale zatímco na této zemi můžeme v mnohých věcech mít a užívat stejnou známost jen s velice málo bratry, není pro nás vůbec těžké a obtížně dosažitelné být (jedno)stejného smýšlení s těmi, kteří vzývají Pána z čistého srdce, za předpokladu, že nezarmucujeme Ducha Svatého v nás (Ef. 4,30) a neděláme Mu překážky, aby nás mohl proměňovat v Kristův obraz (2. Kor. 3,18), když hledíme na Jeho slávu, která se na této zemi nejúžasněji projevovala v Jeho pokoře ‒ když se sám činil ničím ‒ a v plné, dobrovolné oddanosti Jeho Bohu a Otci a závislosti na Něm. (Fil. 2,5 a násl.).
Druhou obyčejnou pravdu bych vyjádřil takto: Nikdy nežádej na jiných, aby chodili (prakticky žili) ve světle tvého svědomí! ‒ Jinými slovy: ty máš v určité věci své svědomí, a že je máš takové a ne jiné, je jednak milost, jednak věc tvého slabého, anebo naopak utvrzeného a vyzrálého poznání ‒ a druhý má v tom také své svědomí. Nuže, chtít na něm, aby v oné věci jednal stejně jako ty, by znamenalo znásilňovat jeho svědomí! Jak vážná naučení nám v tom dávají Řím. 14 a 15 a 1. Kor. 8 a 10! Jak se v tomto směru už hřešilo a jak často byla zraňována láska, jak lehko vrhána čest druhého bratra do špíny, namísto aby jeden si vážil druhého více než sama sebe. Je velice vážné, že Písmo neříká u každé věci „toto smíš ‒ toto nesmíš“, nýbrž že v mnohých věcech ‒ ale jistě ne všude ‒ přenechává duchovnímu porozumění věřícího, aby činil to, co je správné, tj. to, co je správné podle jeho vnitřního poznání, co však jiný věřící v určité pochybné věci může vidět úplně jinak, ba dokonce jako něco hříšného. Jestliže někdo dělá to či ono ‒ nechť to dělá podle Řím. 14,6‒8 Pánu, a ti věřící, kteří by v daném bodě smýšleli a jednali jinak, nechť to také činí Pánu. Jak smutné je, jsou-li tu nastolovány lidské zákony a některý bratr je odsuzován v určité věci, která je v Písmě nechávána naprosto otevřená (Řím. 14,12‒18) a usuzuje z toho zpětně na stav jeho srdce, protože onen bratr nejedná tak, jak on sám to považuje za správné. Mohl bych tu uvést praktické příklady, ale bude lépe, když to neudělám, abych nikomu nezpůsobil bolest. Žel, že je k tomu po ruce spousta příkladů. Ach, milí bratři a sestry, chtějme si vážit jeden druhého podle Písma a podle Kristova smýšlení, a nejen to, nýbrž nechtějme též o druhých smýšlet nízce a přezíravě, jestliže každý nejedná přesně tak, jak to jiní pro sebe považují za správné v určitých vedlejších věcech praktického života. (Některé části apoštolského učení a věci jasně označené jako hřích sem přirozeně nepatří!) Chtějme se vzájemně snášet a uznávat a vždy nejprve a tak dlouho, jak jen to je možné, smýšlet o sobě to nejlepší a chválit, cokoli je chvály hodné (Fil. 4,8 a násl.)! Nikdy se nechtějme sami dělat svědomím jiného bratra!
Drazí, kéž by nám Pán dal milost, aby nám obě ty jednoduché pravdy jaksi přešly do těla a do krve. Velice by to přispělo k praktickému pokoji a tím i k oslavení Pána a svět by měl méně oprávněných příčin mluvit o křesťanech nepříznivě. Spíše by byl nucen, jako v dobách prvních křesťanů, udiveně říkat: Jak se mají rádi!
Ano, kéž by byl mezi námi více uskutečňován 133. Žalm! „On (tj. Duch Boží v nás) dává větší milost!“ (Jak. 4,6). Chtějme ji jen také s poslušností víry brát a používat!
HuN 1975/44‒47
William KELLY:
Co znamenají slova Pána: „Za cokoli byste prosili Otce mého ve jménu mém, dá vám. … V ten den ve jménu mém prositi budete; a nepravím vám, že já budu prositi Otce za vás. Neboť sám Otec miluje vás.“ (Jan 16,23.26)? Co je tím míněno: prosit Otce v tom jménu? Znamená to, že na konci modlitby pouze řekneme: „prosíme Tě za to ve jménu Pána“?
Když Kristus zemřel a vstal z mrtvých, daroval věřícímu Své vlastní postavení před Bohem. Jestliže tedy prosím Otce ve jménu Krista, činím to s vědomím, že Otec mne tak miluje, jako miluje Krista. Smím vědět, že Otec mi daroval veškerou příjemnost (vzácnost) samého Krista. Když bylo všechno mé zlo zahlazeno, obdržel jsem v Kristu Boží spravedlnost. Přistupujeme-li k Bohu s vědomím a v plném významu této skutečnosti a prosíme Ho, znamená to, že „prosíme v Jeho jménu“, tj. ve jménu Krista.
HF 1991/185
Cor BRUINS:
Job se táže v 9. kapitole své Knihy: „… jak by mohl člověk spravedliv býti před Bohem?“ (2. v.). Ep. Římanům 1,17 na to odpovídá: „Spravedlivý pak z víry živ bude.“ A toto je ukázáno ve všech 16 kapitolách Ep. Římanům. Je nám ukázáno, jak Bůh ospravedlňuje hříšníka. Nejprve nám ukazuje, že jsme byli beznadějně ztraceni. Potom ve 3. kapitole vidíme, jakou Bůh připravil cestu: Pán Ježíš se sám vydal jako oběť za naše hříchy. Ve 4. kapitole vidíme, jak Bůh skrze víru ospravedlňuje bezbožného. V 9. ‒ 11. kapitole vidíme, že Bůh odmítá ty, kteří se chtějí ospravedlnit vlastními skutky, a ve 12. ‒ 16. kapitole, jak mohou správně žít ti, kteří byli ospravedlněni. Bezbožní bývají ospravedlněni skrze víru, a proto mohou pak vírou žít. Spravedlivý pak z víry živ bude.
Všichni také víme, že Epištola Římanům se dělí na tři velké oddíly. První až osmá kapitola nám ukazují učení, 12. ‒ 16. kapitola praxi, a kapitoly, které leží mezi tím, nám ukazují Boží cesty s Izraelem: V 9. kapitole vyvolení v minulosti, tj. Bůh je nám ukázán ve Své všemohoucnosti. V 10. kapitole vidíme zavržení Izraele v přítomnosti, tj. odpovědnost člověka. V 11. kapitole máme ukázáno napravení Izraele v budoucnosti, a to je Boží milost; vcelku je nám tedy Izrael ukázán v minulosti, v přítomnosti a v budoucnosti. V celé Epištole tedy před sebou vidíme rozvinutou Boží spravedlnost, jak se Bůh vypořádává s hříchem a s hříchy, a také jak je Bůh spravedlivý, když na tak dlouhou dobu zavrhuje Izrael.
Jakmile je některá duše ospravedlněna, Bůh jí také dává sílu, takže ona může chodit po cestách spravedlnosti. Toto nalézáme ve 12. ‒ 16. kapitole, tedy v praktické části Epištoly. A jak je třeba, milí bratři a sestry, abychom si toto připomínali. Je dobré mít známost Písma. Ale v Tit. 1,1 je napsáno: „… podle … známosti pravdy, která je podle zbožnosti.“ My často zůstáváme stát u první poloviny toho verše, tj. u poznání pravdy. Avšak známost se musí zjevovat v našem životě v zbožnosti. A to je to, co by nám Duch Svatý tak rád chtěl říci v této části Epištoly.
12. kapitolu můžeme dále rozčlenit na tři oddíly. První a druhý verš nám ukazují náš poměr k Bohu. Musíme Mu předávat svá těla (1. v.) a také svou vůli a své myšlenky (2. v.). V 3. ‒ 13. verši pak máme druhý oddíl ‒ náš poměr k našim bratrům a sestrám. Třetí verš nám ukazuje, jak máme sami smýšlet o sobě, tj. že máme být pokorní.‒ Čtvrtý až osmý verš nám říkají, že můžeme jít společnou cestou věrně. V 9. ‒ 13. verši vidíme, že naše vzájemné chování má být určováno srdečnými city a láskou. Čtrnáctý až dvacátý první verš tvoří třetí oddíl ‒ náš poměr k druhým lidem. A tam mají patřit i ti, kteří nás pronásledují (14. v.), dále ti, kteří se radují nebo truchlí (15. ‒ 16. v.), a po 17. ‒ 21. verši také ti, kteří jsou našimi nepřáteli. Nejprve tedy přichází na řadu náš poměr k Bohu, tj. něco směřujícího nahoru, za druhé náš poměr k spoluvěřícím, rozprostírající se vodorovným směrem, a pak náš poměr k spoluobčanům. Podívejme se nejprve na náš poměr k Bohu.
Všimněte si prosím, jak apoštol začíná uvažovanou 12. kapitolu: „Proto vás napomínám“ (elbf. př.). ‒ Je to velice silný výrok. Mělo by nás to všechny pohnout, jak Duch Svatý oslovuje naše srdce a co nám chce říci oběma prvními verši. Souvisí s tím, co bylo probíráno v první až osmé kapitole.
Ono malé slovíčko „proto“ (tedy) je v této Epištole pětkrát na začátku kapitoly. V 5. kapitole v 1. verši např. stojí: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry…“ V naší 12. kapitole je nalézáme po páté: „Proto vás napomínám.“ A proč? Protože Bůh udělal všechno. Bůh vydal Svého milovaného Syna za beznadějně ztracené hříšníky, aby mohl ospravedlnit bezbožného, který k Němu přijde s opravdovým pokáním a skládá svou víru a svou důvěru v Pána Ježíše. Proto, že Bůh jednal v Kristu. Proto Bůh očekává od našich srdcí nějakou odpověď. A jistě bychom všichni měli tuto odpověď Pánu dát. Jistě bychom všichni rádi tu odpověď Pánu Ježíši dali. Jistě bychom všichni rádi Pánu Ježíši ukázali, jak Ho milujeme za to, co pro nás udělal. Je to vyjádřeno v slovech: „… skrze milosrdenství (nebo: slitování) Boží“. Zde není představeno, že jsme něco obdrželi, nýbrž že něco můžeme dát. Není to úžasné pomyšlení, že my, kteří jsme byli Boží nepřátelé a ztracení, skutečně smíme Bohu něco dávat, a že Bůh je připraven přijmout to?
Přirozeně je tomu tak, že nejprve je v našich srdcích způsobeno něco, co se Jemu líbí. My Jemu jenom vracíme, co On nám napřed dal. Musíme si ujasnit, že jsme cele Jeho vlastnictvím, že Mu patříme: tělem, duší i duchem. A nyní nám Duch Svatý připomíná naši odpovědnost, abychom Mu skutečně odpověděli tím, že Mu budeme svá těla dávat (použité slovo lze též přeložit: klást, podávat, vydávat, poskytovat, přinášet). Je mnoho věřících, kteří přijímají všechna požehnání, která nám Bůh dává. Přirozeně obdrželi odpuštění hříchů, mají věčný život, a když zemřou, odcházejí domů. Ale to je už také konec jejich zkušeností. Oni si ještě nikdy neuvědomili, že úplně patří Pánu Ježíši, a že Mu mohou všechno dát. Dovolte, abych vám položil jednu osobní otázku: Když jsme přijali Pána Ježíše jako svého Spasitele, předávali jsme Mu pak od té doby všechno? To nám tu totiž chce Duch Svatý představit. Říká, že máme svá těla dávat jako živou oběť. Neříká, že máme dávat svého ducha nebo svou duši, nýbrž naše těla. Dříve jsem si myslel, že tělo, protože přece není duchovní, není důležité, a neměl jsem správné myšlenky o tom, co bych měl dělat s tělem. Myslel jsem si, že tělo je něco zlého a neduchovního. Avšak Písmo nás o tom poučuje jinak. V 1. Kor. 6,13 čteme, že Pán je tělu a tělo Pánu. Přečtěme si tam 12. a 13. verš. Tam se praví, že břicho je pro pokrmy a pokrmy pro břicho. Proto ‒ a tak by asi Korintští dále usuzovali a z toho vyvozovali ‒ tedy smilstvo a nečistota jsou pro tělo, a tělo pro nečistotu. Nikoli! říká apoštol Pavel, tělo je pro Pána a Pán pro tělo ‒ a to ze tří důvodů: 1) protože Pán nás vykoupil, 2) protože Bůh nás vzkřísí, 3) protože tělo je chrám Ducha Svatého. Proto se praví ve 20. verši: „Oslavujte tedy Boha tělem svým (elbf. př.: v těle svém)“. Vidíme, že tělo má jistý účel a že bude, až Pán Ježíš přijde, proměněno. Dovídáme se a chápeme, že Bůh vykoupil tělo, duši i ducha, a když Mu tedy všechno předáváme, je celá naše bytost naplněna hlubokým pokojem a pravým souladem. To platí zvláště pro naše mladé bratry a sestry. Poznáte-li ještě v době svého mládí, že naše tělo patří Pánu, tedy ho jistě nebudete používat pro nečistotu. Žijeme ve velmi, velmi zlých dnech, a pro mladé věřící je zvláště důležité, aby se uchovávali čistí. Uchovávejte své tělo čisté, protože je chrámem Ducha Svatého a nemělo by být svázáno otroctvím nějaké neřesti. Duch Svatý, který v nás přebývá, nás vysvobozuje z každé otrocké závislosti, z každého jařma. Tu jsou mé oči, mé uši, mé nohy, mé ruce, mé tělo, o němž Duch Svatý říká, že ho máme dávat Bohu v živou oběť. To je úžasná věc! Kéž bychom si to vždy znovu uvědomovali každého jitra, když povstáváme z lože, a tak se ráno Bohu předávali duší, duchem i tělem!
Ono slovíčko „předávat“ (vydávat) je klíčovým slovem 6. kapitoly Ep. Římanům a je v něm obsaženo tajemství vítězství nad hříchem. Také slovo „vědět“ je tam použito vícekrát (3., 6., 9. a 16. v.). V 11. verši se praví: „mějte se (považujte se, pokládejte se) za …“ „Vědět“, „považovat se za …“ a „vydávat se“. Budeme-li to denně dělat, jak nám to ukazuje 12. kapitola Římanům, poznáme Boží vůli. To je Božím cílem. Můžeme svá těla dávat jako živou oběť. Ona je svatá. Protože Bůh v nás toto způsobil, může to přijmout, a ona oběť je živá a svatá a libá a v neposlední řadě je to naše rozumná služba. Pro slovo „služba“ je v řeckém originále uvedeno slovo „latreia“ ‒ „bohoslužba“, „velebení“. Žijeme Jemu, tím že Mu předáváme tělo, duši a ducha.
Potom přichází 2. verš, který úzce souvisí s předáváním našeho těla. Nejprve máme něco ukázáno v činném (aktivním) smyslu: „A nepřipodobňujte se (nepřizpůsobujte se) světu tomuto,“ a pak v trpném (pasivním) smyslu: „ale proměňujte se (elbf. př.: buďte proměněni)“. To první jsem povinen: nemám být podobný (přizpůsobený) tomuto světu. To je dnes velice, velice těžké. Zvláště jsme-li mladí, nechceme se přece lišit od světa. Ba ani nemáme rádi, když se na nás ukazuje prstem a říká se: podívejte, ti jsou jiní. Proto se také rádi oblékáme jako druzí lidé, čteme totéž co oni, chodíme tamtéž, kam chodí svět. Každá mrtvá ryba plave s proudem. Jenom živé ryby plavou proti proudu. Bůh nám to dal skrze moc Ducha Svatého, že nemusíme plavat s proudem tohoto světa, nýbrž že jsme proměňováni. To je dílo Ducha Svatého v nás. Předpokládá to ovšem, že jsme se Mu předali, aby On v nás mohl působit. A jak nás proměňuje? Skrze obnovení naší mysli ‒ tj. skrze to, co Boží slovo působí v našich myšlenkách a v naší mysli. Studujeme-li to drahé Slovo a s modlitbou pak o něm přemýšlíme, tedy nám Duch Svatý ukazuje Boží myšlenky. Mnohdy, když čteme Bibli, říkáme, že jsme toho sice přečetli mnoho, ale vůbec nic jsme nezískali. Zamyslete se prosím nad tímto příkladem: Sítem s otvory voda jen proteče, je pryč. Ale vždy tu zůstává čisté síto… Čteme-li Boží slovo s plnou důvěrou, tedy nás ono očišťuje a posvěcuje. Potom můžeme poznávat dobrou a libou a dokonalou Boží vůli. Pro nás je dobré, když Boží vůli známe ‒ je to bohulibé. Bůh by rád, abychom poznávali Jeho vůli, a je nám to také užitečné, abychom byli učiněni dokonalými. Potud tedy náš poměr k Bohu ‒ úplné předání všeho, co máme, do Jeho rukou.
Uvedené dva verše jsou základem toho, co následuje v dalším průběhu uvažované kapitoly. Zbytek té kapitoly nemůžeme prakticky žít, nejsme-li poslušni prvního a druhého verše. Třetí až třináctý verš nám ukazují náš poměr k našim spolubratrům a spolusestrám. Máme tam uvedeny činnosti a dary milosti, které můžeme nechávat působit. Dříve než nám apoštol sděluje, co jsou tyto dary, jimiž si můžeme vzájemně sloužit a vzdělávat se, ukazuje nám ve 3. verši něco nejvýš důležitého ‒ že nemáme o sobě smýšlet více, než náleží smýšlet; jinými slovy: že máme o sobě smýšlet v malých dimenzích (rozměrech). Jestliže to děláme, tedy každopádně stavíme všechny bratry a sestry ve vážnosti nad sebe. Pán Ježíš říká Svým učedníkům: „Kdokoli z vás chtěl by býti přední (= první), buď služebník všech“ (Mk. 10,44). Pravá služba nezáleží v tom, že někdo se povyšuje nad své bratry, nýbrž že umývá nohy svých spolubratrů ‒ s pokorou, láskou a oddaností.
Jestliže jsme pochopili třetí verš, můžeme přejít k 4. a 5. verši. Tam se apoštol Pavel náhle zmiňuje o těle Pána Ježíše Krista. V 1. Ep. Korintským 12,18 a násl. čteme o oku, o ruce a nohách. Apoštol Pavel říká, že tyto všechny údy utvářejí jedno tělo. Není pak možné, aby oko říkalo: „Nepotřebuji tě, noho!“ Všechny údy se vzájemně potřebují. Právě tak je tomu s tělem Pána Ježíše Krista, s Církví. Jestliže jsme pochopili, že se vzájemně potřebujeme, nemůžeme pak už jedni druhé kritizovat, protože tělo by pak nemohlo fungovat. Pak by nastala nemoc. Vzájemná láska a dávání přednějšího místa druhému ‒ to bude vzdělávat tělo. V 5. verši čteme: „… Tak (tedy) mnozí jedno tělo jsme v Kristu, a obzvláště (= jednotlivě) jedni druhých údové.“ Nejprve musíme pevně držet, co je zásadně důležité: že se vzájemně potřebujeme a že jsme řízeni Hlavou, která je v nebesích. Pán nám dal to, čím se můžeme vzájemně vzdělávat. Také v Ef. 4,15‒16 o tom čteme: „Ale pravdu mluvíce (= držíce) v lásce, rosťme v Toho všelijak (= ve všem v Toho), který jest Hlava, Kristus, ze kterého všechno tělo příslušně (= dobře spolu) spojené a svázané po všech kloubech přisluhování, podle vnitřní moci v míru (jednoho) každého údu, vzrůst, jak (přísluší) na tělo, bere k vzdělání svému v lásce.“ Šestý verš začíná tím, že jsou uvedeny dary: „Ale majíce obdarování (= dary milosti) rozdílná, podle milosti, která dána jest nám…“ V řeckém textu je pro slovo „dary milosti“ a „milost“ v kořenu slova totéž slovo („charismata“, „charis“). Obě tyto věci jsou nutné, aby se v Církvi všechno vyvíjelo tak, jak má. Na konci 3. verše jsme viděli, že každému je přidělena určitá míra víry; 6. verš nám říká, že máme různé dary milosti. Ne všichni mají tentýž úkol. Tělo se neskládá jen z oka nebo z nohy, a také pokud jde o duchovní růst, jsme dospěli různě daleko. Mladý bratr, který je teprve dva nebo tři roky vlastnictvím Páně, má jiné duchovní pochopení než jiný bratr, který už chodí s Pánem třicet let a je duchovní. Na druhé straně však je naprosto možné, že někdo, kdo už dlouho zná Pána, není duchovní. A je důležité, abychom tomu rozuměli, že ne všichni žijí na stejné duchovní úrovni. Ti mezi námi, kteří se již stali zralejšími, byli kdysi také mladí a museli se učit mnoha lekcím. Pán byl vůči nim velice dobrotivý a trpělivý. Proto i my bychom měli být mezi sebou dobrotiví a trpěliví.
Jestliže tedy máme nějaký dar, pak ten dar zdaleka není to nejdůležitější; s tím darem musí být něco spojeno. Je to míra osobní víry, aby takový dar byl používán pro Pána. Některý bratr má třeba dar učitele, ale jestliže nechodí v dost úzkém spojení s Pánem, může se stát, že ten dar nebude moci působit k užitku a k vzdělávání Církve. Takový věřící pak nevyučuje v naprosté závislosti na Pánu. A může se stát, že bude spíše ke škodě než k požehnání. Tak tomu ovšem nemá být. Všechno musí přispívat k vzdělávání, neboť dar, který neslouží k vzdělávání těla, zarmucuje Ducha Svatého. Bratr, který takový dar má, ho nepoužívá k účelu, k němuž je určen.
Zde je uvedeno sedm různých darů milosti. Shrneme-li všechny dary milosti uvedené v Novém zákoně, shledáme, že jich je jedenadvacet. V Ep. Efezským 4 máme soupis darů milosti, které dal Své Církvi Pán, v 1. Kor. 12 jsou uvedeny dary Ducha a na konci té 12. kapitoly pak vidíme, co dal Církvi Bůh, totiž apoštoly, učitele, proroky, atd. Zde v Ep. Římanům máme uvedeny ještě jiné dary. Podívejme se teď jen na ty, které nalézáme v Ep. Římanům.
Prvním darem milosti je prorokování. Na počátku dějin Církve to byl dar milosti, který se týkal zjevování. Když Nový zákon ještě nebyl úplně sepsán, Bůh dával skrze prorokování přímé zjevení Své vůle. Dnes již žádná další prorokování nemáme, neboť Bible už je uzavřena (ukončena). Každý, kdo dnes říká, že má dar prorokování v tomto smyslu, nemluví pravdu.3 Učitel se zabývá pravdou, zatímco evangelista má na zřeteli spíše lidi vůbec. Učitel sděluje řeč (slovo) poznání. V 1. Kor. 12,8 nalézáme řeč (slovo) poznání, kterým se vyznačuje učitel, a řeč (slovo) moudrosti, jímž se vyznačuje pastýř. Je rozdíl mezi moudrostí a známostí (poznáním). V hlavě může být nahromaděno množství známosti. Je-li tu vytříbený cit a moudrost k předkládání poznání, ale chybí-li porozumění pro naléhavé potřeby věřících v určitém shromáždění (Církvi), pak poznání nevyřídí to, co mělo způsobit. Poznání nesmíme přeceňovat a stavět výše ‒ nad to, co dosahuje až k srdcím věřících a co je vzdělává. Někdy mluví některý bratr a je možné, že všichni jdou domů a říkají: „Tento bratr má velkou známost.“ Jenže naše srdce zůstala chladná. Mluví-li však někdo jiný, směřují jeho slova přímo k tvému i mému srdci a oba cítíme, že Pán je přítomen. Cítíme, že Pán mluví osobně ke každému z nás a odcházíme ze shromáždění s hlubokým dojmem, že hlas Pána mluvil k našim srdcím. Toto by vždy mělo být výsledkem duchovní služby. Pavel říká: „Snažte se o to, abyste prorokovali“ (1. Kor. 14,39). V prorokování je potěšení.
Nyní přicházíme k druhému daru milosti: k službě (v 7. v.). To dělali diakoni v 7. kap. Skutků ap., totiž přisluhování (služba) stolům.
Pak máme učení, které rozšiřuje naše porozumění, a přirozeně je potřebné. Potřebujeme rozumět Božím myšlenkám.
V 8. verši pak máme dar milosti napomínání, který oslovuje naši vůli. Barnabáš byl věřící, který měl tento dar a napomínal věřící v Antiochii, aby setrvávali při Pánu (Skut. 11,20‒24).
Dále nalézáme v 8. verši ještě jiný dar milosti, který však nikde jinde není uveden: „… kdo rozdává (tj. sdílí se v něčem)“. Dávat je dar milosti. Kolik máme dávat? Někdo se možná ptá: jak mnoho mám vložit do sáčku při sbírce, jak mnoho mám dát Pánu? Taková otázka je však položena špatně. Měli bychom se ptát obráceně: Jak mnoho si mám ponechat pro sebe? K tomu potřebuji milost. Sdílení se (dávání) je dar milosti, a mělo by se uskutečňovat v jednoduchosti. Co to znamená? Dáváme-li něco druhým, nemáme to dělat nápadně, aby to každý viděl. A koluje-li ve shromáždění při sbírce sáček, pak nevyjímejme peněženku z kapsy a nehledejme v ní teprve bankovku, neskládejme ji (obřadně), atd. To by nebylo „dávat s jednoduchostí“. Na to se máme připravit už v sobotu večer v přítomnosti Pána, a to tam, kde to nikdo jiný než On nevidí. A takto máme dávat a sdílet se i mimo shromáždění s těmi, kteří jsou v nějaké tíživé situaci, s bratry a sestrami, kteří velice potřebují pomoc.
Potom čteme: „Kdo předložen jest, v pilnosti.“ Jsou to bratři, kteří mají dar milosti být vůdcem a organizovat. Opravdu bychom je neměli kritizovat, ale pomáhat jim a povzbuzovat je. Jsou někteří, kteří ve svém životě nedovedou rozumně organizovat, a jiní zase, kteří to naopak dovedou znamenitě. V shromáždění si tak můžeme vzájemně pomáhat, jak to třeba ve Starém zákoně dělal i Nehemiáš; ten měl tento dar milosti.
Potom máme sedmý dar milosti, totiž konání milosrdenství. Myslím, že toto se týká zvláště našich sester. Ty mají srdce plné lásky a srdečné náklonnosti. K tomu je třeba srdce matky, zvláště když myslíme na naše milé sestry, které pečují o nemocné. Ale konat milosrdenství a projevovat porozumění není omezeno jen na naše sestry. Jak se to má dít? S laskavou a šťastnou tváří. A kolik nemocných v nemocnicích už to potvrdilo! Pracuje-li tam nějaká věřící sestra, která je šťastná v Pánu, jak to může povzbudit ty, kteří jsou sklíčeného srdce! Konáme-li tuto službu, můžeme ji dělat radostně a s milou tváří. A takto si můžeme vzájemně sloužit.
Nyní přicházíme k 9. ‒ 13. verši. Nalézáme zde dvanáct částí služby lásky. Devátý verš říká: „Milování (láska) buď bez pokrytectví.“ Musíme dovolit lásce, která přebývá v našich srdcích, aby mohla působit, a nesmíme jí klást překážky a zábrany. Musíme to dělat opravdově a nesmíme chovat nějaké předsudky. Je to otázka vůle, zda miluji toho či onoho bratra, tu či onu sestru. Někdy si to dokonce ani nepřejeme, protože některý bratr nám není sympatický; ale takové myšlenky by v srdci věřícího neměly vyvstávat. Něco takového zcela jistě brání projevování Boží lásky. V lásce je něco kladného a něco záporného. V 9. verši totiž dále čteme: „V ošklivosti mějte zlé, připojeni jsouce (elbf. př.: pevně se držte dobrého) k dobrému.“ V 1. Kor. 13,6 také nalézáme obě ty věci uvedeny společně: „(Láska) se neraduje z nepravosti, ale spolu raduje se pravdě (elbf. př.: ale raduje se /spolu/ s pravdou).“ Je tu znovu spojena její kladná i záporná stránka. Můžeme milovat určitého bratra či sestru v Pánu, protože jsme poznali, že Bible nám říká, že to máme dělat. Ale to nestačí. Desátý verš k tomu ještě něco přidává. Neříká jen, že máme mít bratrskou lásku jedni k druhým, nýbrž že v ní máme být „vůči sobě srdeční“ (elbf. př.). To jistě mluví k našim srdcím. To není nějaký chladný druh lásky, nýbrž něco, co hřeje a je srdečné. Láska nám otvírá doširoka srdce pro našeho bratra a naši sestru. V 1. Jana 3,16 čteme, že Pán duši Svou za nás položil; i my tedy máme (tj. jsme povinni) za bratry klást duše. Jak to vůči našim bratrům děláme? Naprosto jednoduše, jak mám za to, tím, že zapíráme samy sebe a že jsme zemřeli svému vlastnímu postavení a svým právům. A tím, že dáváme přednost svému bratru namísto sobě. To je právě, co dále stojí v 10. verši: „… uctivostí se vespolek předcházejte“. Potom nalézáme pátou krásnou stránku této lásky: „… v pracích neleniví (elbf. př.: v pilnosti neliknaví /neváhaví/).“ V prvním významu to znamená nikoli čilost ve věcech tohoto světa, nýbrž ve službě Páně. To samozřejmě neznamená, že bychom se jako věřící neměli snažit být nejlepšími pracovníky v naší každodenní práci. My bychom se jako věřící neměli stále dívat na hodinky a přesně na konci poslední hodiny ((podle rčení „Padla!“)) všechno pustit z rukou, anebo ‒ začíná-li práce v devět hodin (jak je to běžné v Anglii), nepřicházet teprve deset minut po deváté. Toto nemá být způsobem křesťana. Nic nemá být děláno ledabyle, ale máme být „duchem vroucí“. Tím se vyznačoval apoštol Pavel. Ve Skutcích ap. 18 nalézáme, že byl vroucí a horlivě činný pro Pána. Vložil do té práce celé své srdce. Dělat něco pro Pána nebylo u něho jen plněním nějaké povinnosti. Ano ‒ máme to dělat celým srdcem. Když Hospodin zavítal s dvěma anděly k Abrahamovi, co tam čteme o Abrahamovi? „Běžel jim vstříc“ (1. M. 18,2). Potom běžel ke stanu Sáry a dal rychle připravit jídlo ‒ duchem vroucí, slouže Pánu. Budeme-li to dělat také tak, pak se zcela jistě také budeme radovat, jak to stojí v našem 12. verši. Je to radost, která ještě není úplná, dokonalá. Naše radost bude naplněna, teprve až budeme s Pánem v nebi. Proto už nyní máme určité předokoušení radosti, neboť víme, že jednou uvidíme Pána tváří v tvář a že budeme v Jeho přítomnosti šťastni. Proto můžeme být i v soužení trpěliví a okolnosti, do nichž nás Pán postaví, brát z Jeho ruky. Avšak v těch okolnostech (situacích) se můžeme radovat a být v nich spokojeni jen tehdy, jestliže nepřestáváme (vytrváváme) na modlitbách, jak to čteme ve 12. verši. Když si uvědomíme, že patříme Pánu se vším všudy, co v tomto světě vlastníme, můžeme též prakticky uskutečňovat, co nalézáme v 13. verši: „… v potřebách se svatými se sdílejíce“, ‒ ano, pak se sdílíme s našimi spoluvěřícími. Sám Pán Ježíš říká: „Blahoslavenější je dáti nežli bráti“ (Skut. 20,35). Když On nám něco dá, a my si to ponecháme pro sebe, nebudeme z toho mít opravdovou radost. Jestliže se však o to s někým rozdělíme, bude naše srdce naplněno radostí. Toto je poslední z faset onoho drahokamu, jímž je láska.
Ještě několik slov k zbývající části kapitoly. Nalézáme tam, jaký má být náš poměr ke všem lidem. Nejprve k těm, kteří nás pronásledují (14. v.). Když jim odpouštíme, ukazujeme svým chováním opravdovost naší víry. Často slýcháme a čteme o bratrech a sestrách, že žehnají těm, kteří je pronásledují. To musí mluvit k svědomí těch zlých lidí a musí to prolomit i nejzatvrzelejší srdce.
Pláčeme s plačícími (15. v.)? Připomínáme často ve svých modlitbách ty, kteří trpí ve vězeních pro Pána Ježíše? Je zde i možnost, abychom v praktickém styku s lidmi měli otevřené ucho pro ty, kteří k nám přijdou a svěří se nám se svými problémy. Je tak mnoho věřících, kteří vzdychají pod břemenem svých těžkostí. Touží po někom, komu by mohli své srdce vylít, poplakat si v jeho přítomnosti a povědět všechno někomu, u koho najdou srdce plné účasti. Milí bratři a sestry, i toto se má nalézat mezi námi věřícími.
Před několika dny jsem slyšel, že v jednom městě byly duchovní poměry tak zarmucující, že věřící se nakonec setkali na klinice jednoho neurologa. Vzájemně si společný život ztěžovali, a to přece nemá být. „Radujte se s radujícími, a plačte s plačícími“ (15. v.). Jak je možné uskutečnit to? Klíč k tomu je v 16. verši. Jak můžeme být vzájemně jednomyslní? Neboť něco takového nám přece dává radost a požehnání. Začátek 17. verše nám ukazuje, jak je možné toho dosáhnout: „Nebuďte opatrní (= moudří) sami u sebe.“ Jestliže si myslím, že mám pravdu a trvám na tom, aby i druhý přijal mé stanovisko ‒ ano, to přesně zde míní Bible: „Nebuďte moudří sami u sebe,“ nýbrž „buďte vespolek jednomyslní… k nízkým se naklánějíce.“ K tomu musím mít pokorné srdce.
17. verš dále říká, že nesmíme trvat na svém právu. Možná že některý bratr se vůči mně prohřešil, že některá sestra byla ve svém chování vůči mně neduchovní. Mám se k nim tedy chovat stejně jako oni ke mně? Nemáme oplácet zlo zlem, ale máme vůči všem lidem chodit čestně. Osmnáctý verš totiž říká: „Se všemi lidmi pokoj majíce (elbf. př.: Žijte se všemi lidmi v pokoji).“ V 19. verši máme: „Ne sami sebe mstíce“ a ve 20. v.: „Proto lační-li nepřítel tvůj, nakrm jej.“ A 20. verš uzavírá: „Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém (elbf. př.: přemáhej dobrem) zlé.“ Oplácím-li dobro dobrem, chovám se normálně. Ten, kdo činí zle za prokázané dobro, chová se jako satanův anděl (posel). Ale ten, kdo koná dobré za strpěné zlo, se chová jako Bůh. A právě toto nalézáme v této Epištole. Byli jsme Boží nepřátelé, bez Boha, ale Bůh nás hledal. Daroval nám všechno, dal nám Svého jediného, milovaného Syna. Milí bratři a sestry, vzpomeneme-li si na všechnu rozmanitou prokázanou Boží milost, pak i my vydávejme svá těla v živou, svatou, bohulibou oběť!
HuN 1982/84‒91, 110‒116
R. NAEF:
My jako křesťané nestojíme k Bohu v poměru nějaké smlouvy. Doslovně vzato nemáme nic co činit ani se starou, tj. s první, ani s novou, tzn. druhou smlouvou. A přesto už nyní máme požehnání nové smlouvy, kterou Bůh jednou učiní s Judou a s Izraelem. Avšak musíme tato požehnání odlišovat od typicky křesťanských požehnání, jako jsou: být Božím dítětem, být Jeho synem, mít v sobě přebývajícího Ducha Svatého, atd.
Smlouvy ve Starém zákoně před Sinajem
Ve Starém zákoně nalézáme různé smlouvy. V 1. M. 9,8‒17 je zmínka, že po potopě Bůh učinil smlouvu s Noemem. Zaslíbil, že už nevyhladí zemi vodou. Na znamení toho tu bývá duha. V 1. M. 17,2‒11 čteme o další smlouvě, kterou Bůh učinil s Abrahamem a jeho potomstvem o zemi Kanán. Znamením této smlouvy je obřízka. Když Bůh slyšel naříkání Svého lidu v Egyptě, myslel na tuto smlouvu a vysvobodil Svůj národ z toho otroctví (2. M. 2,24; 6,1‒8).
Stará smlouva ‒ smlouva ze Sinaje
Když byl izraelský lid vysvobozen z Egypta, Bůh s ním učinil smlouvu, vázanou podmínkami. Obsahem této staré smlouvy, krátce řečeno, byl zákon, deset přikázání (2. M. 20,1‒17). Zvláštním znamením smlouvy bylo zachovávání soboty (2. M. 31,13.17). Všechen lid tenkrát řekl: „Cokoli mluvil Hospodin, budeme činiti!“
Pod starou smlouvou nejsou žádná trvající požehnání
Kdyby byl Izraelita úplně splnil desatero přikázání, byl by mu dán trvající život na zemi (3. M. 18,5; Řím. 10,5 atd.) Na nějaké místo v nebi nemohl pomýšlet, neboť zaslíbená požehnání se týkala jen země (5. M. 28,1‒14). Avšak protože člověk je od přirozenosti hříšník, je pro něho naprosto nemožné dodržet celý zákon. Hřích naopak se skrze zákon „rozhojnil“ (Řím. 5,20). Neexistuje ospravedlnění pomocí skutků zákona (Řím. 3,20).
Nová smlouva
Tato smlouva je také nazývána lepší smlouva, druhá smlouva a věčná smlouva (Žid. 8,6.7.8.13; 13,20). Je lepší, protože se už neopírá o odpovědnost člověka, nýbrž o Pána Ježíše, který je zárukou (ručitelem) nové smlouvy (Žid. 7,22, elbf. př. ‒ kral.: „prostředník“). Tato smlouva je trvalá a věčná, protože je založena na věčně platné oběti a krvi Pána Ježíše, Božího Syna. Nová smlouva tedy mluví o tom, co Bůh v milosti učinil pro Svůj lid.
Požehnání nové smlouvy
Tato požehnání nejsou výhradně křesťanského rázu. A přesto tu jde o slavné ovoce a výsledky díla Pána Ježíše, a my ‒ jako určité prvotiny Jeho stvoření ‒ ta požehnání máme už nyní. Věřící část celého (tj. z dvanácti pokolení se skládajícího) izraelského lidu bude tyto výsledky okoušet teprve tehdy, až vejdou do budoucího království. Praví věřící za doby staré smlouvy (např. David) se v jistém směru už těšili z těch požehnání, vyhlížejíce k nové smlouvě (Ž. 32,1.2.). Každý, kdo se tenkrát obrátil, či dnes anebo v budoucnosti se obrátí k Pánu, má podíl na výsledcích nové smlouvy.
Uveďme některá z těch požehnání:
a) Židům 8,10: Vložím zákony Své do nitra jejich ‒ poukazuje na nové narození (Ez. 36,26.27); zákon pak už není jhem jako za staré smlouvy (Skut. 15,10).
b) Židům 8,11: Poznání Pána ‒ na srdci už neleží zastření jako za staré smlouvy (2. Kor. 3,14‒18; Joel 2,28).
c) Židům 8,12: Jejich hříchů nebude už nikdy víc vzpomenuto ‒ nebude tu už stálé připomínání hříchu jako za staré smlouvy.
d) Židům 9,15: Věčné dědictví (nebeský Jeruzalém) ‒ žádné pozemské a tudíž časné dědictví jako za staré smlouvy.
Krev nové smlouvy
Pokaždé, když jsme shromážděni prvního dne v týdnu kolem Pána, si při pití kalicha připomínáme drahou krev Pána. Je to krev nové smlouvy, která byla vylita za mnohé na odpuštění hříchů (Mat. 26,28). Náš drahý Spasitel nedal Svou krev jen za Izrael, nýbrž i za nás (1. Kor. 11,25).
Co nedokázaly oběti za doby staré smlouvy, totiž odejmout hříchy, zmohla Jeho krev. Buď za to chvála Jeho jménu! (Žid 10,3.4; Zjev. 1,5.6).
Služebník nové smlouvy
Pavel měl jako apoštol různé služby. V Ep. Koloským 1,23.24 čteme o jeho službě při evangeliu a o jeho službě při Církvi. Ve službě smíření v 2. Kor. 5,18 je kladen důraz na to, že křesťan je nové stvoření s novými vztahy, které jsou důležitější než ony pozemské, příbuzenské.
Podle 2. Kor. 3,6 byli apoštolé duchovně také služebníky nové smlouvy. V této nové smlouvě se zdůrazňuje, že Bůh už nyní nepřistupuje k člověku se Svými svatými požadavky jako ve staré smlouvě, nýbrž s odpouštějící milostí skrze Pána Ježíše Krista. Bůh může takto jednat proto, že všechno požádal od Svého Syna. Kéž by k Němu přišli s pokáním a vírou mnozí a obdrželi věčný život!
Služba spravedlnosti a Ducha
Protože člověk je pro vše, co je dobré, neschopný, mohla stará služba pod zákonem působit jen smrt a odsouzení (2. Kor. 3,7.8).
Služba spravedlnosti dnes nepožaduje, nýbrž zjevuje a dává nám Boží spravedlnost vírou v Ježíše Krista (2. Kor. 3,9; Řím. 3,25; 5,1). Náš Spasitel nesl a odstranil všechny naše hříchy. Bůh nás v Něm vidí svaté a bez úhony.
Vzhledem k lidem kolem nás jsme dopis Kristův. Duch Svatý v nás nyní působí, aby na nás bylo vidět ctnosti Božího Syna. Každé místní svědectví Boží Církve je nyní takovým dopisem Krista, ano, v nejširším smyslu jím jsou všichni skuteční křesťané (2. Kor. 3,3).
Je otázkou, zda lidé, kteří nečtou Bibli, mohou na nás nalézat něco z Krista? Anebo jim je naší sobeckostí (hledáním svých věcí) a přizpůsobováním se světu zastřen? Také při pouhém zachovávání zákona (desatero přikázání) neuvidí z Něho na nás nic. Jestliže se však Duchu Svatému podaří učinit Pána Ježíše našim srdcím velikým, nezůstane to skryté. Hleděním na Jeho slávu budeme proměňováni v Jeho obraz (2. Kor. 3,18). Kéž by to bylo v našem osobním životě i v našem společném životě ‒ jako Církve ‒ víc uskutečňováno ke cti našeho Pána!
HF 1991/129‒134
Walter GSCHWIND:
(z abecedy křesťanství)
V našem tématu „místní shromáždění“, s nímž jsme minule začali, nyní přicházíme k otázce:
„Jaký je účel shromáždění věřících?“
Odpověď nalezneme na začátku Skutků apoštolských, kde je nám popsán společný život prvních křesťanů. Čteme tam o mladém, Duchem Svatým utvořeném Božím Shromáždění (Církvi) v Jeruzalémě: „Zůstávali v učení apoštolském, a ve společnosti (= v obecenství), a v lámání chleba, a na modlitbách“ (Skut. 2,42).
Protože Boží slovo, a zvláště „učení apoštolské“, jak je nalézáme v písmech Nového zákona, je duchovní potravou a základem praktického obecenství věřících, je třeba, aby Slovo bylo stále zvěstováno, vysvětlováno, společně rozjímáno. Přitom se uplatňují duchovní dary, které Pán dal Své Církvi k vzdělávání. Mimořádný význam pak mají shromáždění k lámání chleba a k společným modlitbám, a sám Pán vybízí Svůj lid, aby v nich trval. (Luk. 22,19.20; Mat. 18,19.20)
Až na výjimku v 1. Kor. 14,26‒40 Boží slovo neobsahuje žádné až do podrobností sahající pokyny o tom, jak mají všechna ta shromáždění probíhat. Sám Pán a Duch Svatý mají přece vedení uprostřed těch, kteří jsou shromážděni ke jménu Ježíše. Jakékoli ustrnulé formy ničí duchovní život, který se má mezi nimi rozvíjet.
Když se nyní budeme zabývat jednotlivými shromážděními, budeme pilně hledat zásadní poučení Božího slova, která se jich týkají.
Shromáždění k lámání chleba
1) Účel
Jaký smysl a jaký účel má toto shromáždění, které za doby apoštolů jistě bylo jedním z hlavních shromáždění?
Zvláště 1. Ep. Korintským nás o něm informuje (1. Kor. 11,20‒34). Neboť mnozí z věřících už neměli o významu lámání chleba jasno. Dívali se na ně jako na „společné jídlo“, při kterém však nedbali ani na obyčejné přikázání lásky: Jedni se přepili a druzí přitom zůstali lační (21. v.). Duch Svatý použil tuto okolnost, aby nám skrze apoštola dal různá poučení. Říká jasně, že jestliže si počínají takto, tedy „to není večeři Páně jísti… Cožpak domů nemáte k jídlu a pití?“ (22. v. ‒ Karaf. př.) Potom se odvolává na ustanovení „večeře“ samým Pánem (Luk. 22,19.20). Viděli to apoštolé, a také Pavel byl o tom informován samým Pánem, „že Pán Ježíš v tu noc, v kterou zrazen jest, vzal chléb, a díky (u)činiv, lámal (jej), a řekl: To jest tělo mé, které je za vás. To čiňte na mou památku. Tak i kalich, když povečeřel, řka: Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi. To čiňte, kolikrátkoli píti budete, na mou památku. Neboť kolikrátkoli byste jedli chléb tento, a kalich tento pili, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde“ (1. Kor. 11,23‒26 ‒ elbf. př.).
Z těchto slov plyne, že chléb a kalich s vínem, z nichž se skládá večeře Páně, jsou obrazy nebo symboly těla Páně, které bylo na kříži za nás vydáno, a krve Páně, která tam za nás tekla. Mají nám připomínat Osobu našeho Pána a Jeho dílo, které bylo pro nás dokonáno (Luk. 22,19; 1. Kor. 11,24.25). Čteme přece v souvislosti se slavením večeře Páně třikrát Ježíšova slova: „To čiňte na mou památku.“ Věřící, kteří „jedí chléb ten a pijí ten kalich“, navíc řečí oněch symbolů vždy znovu zvěstují smrt Páně jako jediný základ k spasení hříšníků.
Když Pán říká o chlebu: „To jest tělo mé“ a o kalichu: „Tento kalich jest ta nová smlouva v mé krvi“, nemůžeme přitom myslet na nějakou tajuplnou proměnu tohoto pokrmu, vyrobeného pekařem, a onoho nápoje, pocházejícího z vinné révy, v skutečné tělo a krev Pána. Ve velkých částech křesťanstva se toto učí a tvrdí se přitom, že požíváním těchto věcí se křesťan stává vhodnějším pro nebe, neboť prý se mu tím dostává odpuštění hříchů. ‒ To jsou ale bludy, které nemají žádnou oporu v Písmě svatém.
„To čiňte na mou památku!“ říká Pán Svým učedníkům, všem vykoupeným. Uposlechls Jeho příkazu, věřící příteli?
2) Jak často má být slavena večeře Páně?
V Písmě o tom nenalézáme žádné přímé směrnice. Avšak ze Skut. 2,46 plyne, že věřící v Jeruzalémě lámali chléb nejprve každý den. Ale zdá se, že ve shromážděních, která vznikla později, bylo zvykem shromažďovat se k lámání chleba každého prvního dne v týdnu (Skut. 20,7). Sám Pán očekává, že se to děje často (1. Kor. 11,26), a křesťané v oněch dnech měli ve svěžesti své první lásky trvalý obyčej lámat chléb a s láskou se rozpomínat na svého Pána. Byli naplněni Duchem Svatým, takže měli stále před svým srdcem Krista. Proto je to nutkalo, aby tuto slavnost podle Jeho výslovného přání neslavili jenom několikrát za rok anebo jen jednou za měsíc, nýbrž často. Měli by v tom věřící dnešní doby za nimi zaostávat? Vždyť jsme přece vybízeni zvěstovat smrt Páně, dokud nepřijde!
3) Jak má být slavena večeře Páně?
Skutečnost, že Pán k tomu nemůže mlčet, jestliže se věřící účastní večeře Páně nenáležitě (nehodně), nám jasně ukazuje, jaký význam On sám přičítá lámání chleba (1. Kor. 11,16‒34). Jestliže někdo z Jeho lidu přijímá chléb a kalich bezmyšlenkovitě a lehkovážně, jako kdyby seděl u nějakého obyčejného jídla, anebo jestliže si někdo myslí, že jedením a pitím může spojit s večeří Páně svůj zlý, neodsouzený stav srdce, Pán se na něho dívá jako na někoho, kdo se provinil proti Jeho tělu a krvi.
Tyto myšlenky Pána jsou pro nás rozhodující. Je to večeře Páně (20. v.). Pavel k ní přijal pokyny od Pána (23. v.), a kdo na ně nedbá, má pak co činit se samým Pánem (32. v.).
Do neděle vstupujeme s takovým stavem srdce, jaký byl ve všedních dnech předcházejícího týdne. Jestliže jsme se skrze milost Páně snažili chodit tak, jak náleží na evangelium Kristovo (Fil. 1,27), jak náleží na naše povolání (Ef. 4,1), na Pána (Kol. 1,10) a na Boha, který nás povolal ve Svou slávu (1. Tes. 2,12), pak se také lámání chleba účastníme důstojným způsobem. ‒ Jestliže se však každý den vyznačujeme přizpůsobováním světu, honěním se za žádostmi těla, za žádostí očí a chozením v pýše života, budeme také u stolu Páně přítomni v témž nenáležitém a nedůstojném (nehodném) stavu. Naše myšlenky se budou stále vracet k těm věcem, které po celý týden naplňovaly naše srdce. Je to sám Pán, který nás posuzuje. Zůstáváme-li přes všechna Jeho napomenutí dál v takovém nehodném stavu, On bude možná muset ‒ jako u Korintských ‒ zakročit nějakým soudem. „Neboť kdo jí a pije nehodně, soud sobě jí a pije, (neboť) nerozsuzuje těla Páně. Proto mezi vámi jsou mnozí mdlí a nemocní, a spí (= zesnuli) mnozí.“ (1. Kor. 11,29.30)
„Zkus tedy sám sebe.“ Z výše uvedených slov vidíme, jak je důležité, abychom denně byli bdělí, abychom se sami odsuzovali. Kéž by se nám to stalo životním návykem! Obě ty věci jsou naprosto nutné k šťastnému křesťanskému životu.
„A tak jez.“ Zda v tom není velké povzbuzení? Je-li naše svědomí obtíženo, Pán nechce, abychom se zdrželi lámání chleba, ale abychom své hříchy vyznali Bohu (a je-li třeba, i lidem). Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy a očistil nás od jakékoli nepravosti. Potom můžeme přistoupit a slavit památku našeho Pána upřímně a způsobem Jeho důstojným.
Když ale jsem nehodný! ‒ Vzhledem k svatosti večeře Páně by někdo mohl přijít na nesprávnou myšlenku, že se nikdy nebude cítit hoden účastnit se jí. V 1. Kor. 11 se však nepraví, že mnozí z Korintských se jevili jako osoby nehodní. To je řečeno jen o jejich stavu a o způsobu, jak jedli a pili. Kdo z nás by mohl být sám od sebe hoden účasti na večeři Páně, kdyby se byl Kristus s námi nesetkal v našem ztraceném stavu, neobmyl nás Svou krví a neučinil způsobilé pro Svou přítomnost?
4) Stůl Páně
Zatím jsme se pomocí 11. kapitoly 1. Ep. Korintským zabývali hlavně večeří Páně. Nyní se podíváme do 10. kapitoly, kde je nám představen stůl Páně a pravdy, které s ním souvisí. Jaký je mezi oběma rozdíl? Pokusím se to objasnit pomocí určitého obrazu:
Jeden muž pozval na večeři přátele. Mají před sebou večeři pána toho domu. Každý z pozvaných ji jí a možná přitom přemýšlí o hostiteli, o tom, že je obyčejný nebo bohatý, o jeho zvycích, o pozornosti, kterou jim věnuje, atd. V jeho večeři se to vše jeví. ‒ Ti přátelé však přitom také sedí u stolu pána toho domu. Každý účastník jeho večeře nyní patří k společenství jeho stolu. A je-li onen pán čestný a vážený muž, nepozve k svému stolu lidi s revolucionářskými myšlenkami nebo jejichž život je nemravný, protože v tom případě by se jeho jméno dostalo do spojení s těmi věcmi a tím by bylo pohaněno. ‒ To společenství u stolu vyjadřuje však také sounáležitost pozvaných. Každý má určitý vztah k pánu toho domu a k jeho zájmům a jí pokrmy, které jsou na jeho stole.
Nyní možná chápeme trochu lépe, co nám chce říci 1. Ep. Korintským 10,14‒22, i když význam tohoto místa daleko přesahuje uvedený slabý obraz.
Večeře a stůl Páně, jsou dvě různé stránky jedné a téže věci. Předmětem večeře Páně, jak jsme viděli, je památka a také zvěstování lásky a díla Páně v Jeho smrti. Naproti tomu stůl Páně mluví o obecenství.
Proto jsou symboly na památku v 1. Kor. 11 viděny v 1. Kor. 10 jako symboly obecenství.
Když věřící u stolu Páně žehnají kalich a pijí z něho, vyjadřují tím obecenství s krví Krista (1. Kor. 10,16). Smíření způsobené tou krví tvoří základ jejich obecenství s Bohem a mezi nimi navzájem. ‒ Když u stolu Páně lámou chléb, pak si tím nejen připomínají tělo Pána, které za ně bylo vydáno, ale vyjadřují tím také své obecenství s neviditelným tělem Krista, které tvoří všichni znovuzrození křesťané na zemi a které má za svou Hlavu Krista ve slávě. (Ef. 1,22.23) „Poněvadž jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme.“ (1. Kor. 10,17)
Tím je stůl Páně veřejným vyjádřením jednoty Kristova těla, vyjádřením obecenství, plného spojení s Ním a s Jeho tělem, na němž se podílejí všichni vykoupení ‒ podobně jako údy na lidském těle. U stolu Páně tedy nejde o kus nábytku, na němž jsou postaveny kalich a chléb, nýbrž o Boží zásadu, o biblický základ, na němž má být lámán chléb. Nyní by se u čtenářů mohly vynořit určité otázky, na které se pokusíme krátce a jednoduše odpovědět.
Může některý křesťan slavit večeři Páně „pro sebe“? ‒ Mnoho upřímných věřících v křesťanstvu odpovídá na tuto otázku kladně. „Sami se zkoušejí (posuzují)“ a jdou k večeři Páně, kde s hlubokou úctou a bázní myslí sami pro sebe na lásku Pána, která Ho vedla do utrpení a na smrt, aby bylo způsobeno smíření za hříchy jednotlivce a aby tento byl přiveden k Bohu. Myslí si, že není jejich věcí nabýt jistoty, že na tom místě, kde se účastní večeře Páně, je prováděna kázeň a že k večeři nejsou připuštěni i nevěřící. Ale ať už to vědí nebo ne, večeře, které se účastní, je vždy také spojena se stolem, se zásadou obecenství. A proto jsou před Pánem povinni zkusit, zda stůl, s nímž jsou v obecenství, opravdu má charakter stolu Páně.
Kde je dnes stůl Páně? ‒ Krátká zásadní odpověď, která může být dána na základě Božího slova, zní: Tam, kde Pán Ježíš je jediným středem toho shromáždění. Kde nejsou s Jeho svatým jménem uváděny ve spojení nepravost a jiné věci, které Písmo odsuzuje. Kde je za tím účelem prováděna kázeň. Kde je uznávána autorita Pána a není dávána stranou nějakým na Něm nezávislým jednáním. Kde žádné Boží děti nejsou rozdělujícími zdmi nějaké organizovanosti nebo nějakého zvláštního vyznání vyloučeny z obecenství, nýbrž kde je snaha vyvarovat se všeho, co se staví proti pravdě, že všichni vykoupení na zemi patří k jedinému tělu Krista.
Kdo může mít u stolu Páně účast na lámání chleba? ‒ Každý, kdo souhlasně s 1. Kor. 10,17 může říci: „Jeden chléb, jedno tělo mnozí jsme; všichni zajisté jednoho chleba účastni jsme“, tedy každý z Boha narozený, kdo je v praktickém životě a v učení zdravý a odděluje se od všeho, co není v souladu se zásadou stolu Páně.
Ale protože Pán činí místní Církev odpovědnou za to, aby tu slavnost neslavila „v kvasu zlosti a nešlechetnosti“, ale „v přesnicích (tj. s nekvašeným chlebem) upřímnosti a pravdy“ (1. Kor. 5,8), je nasnadě, že ta osoba, která by ráda vyjádřila své obecenství u stolu Páně, musí být místní Církví (Shromážděním) podrobena zkoušce, zda odpovídá předpokladům, které stanoví Boží slovo.
HF 1959/183‒191 (pokračování příště, dá-li Pán)
Kapitola 2,1‒8
„I stalo se v těch dnech, (že) vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán (= sepsán, sečten) všechen (obydlený) svět.“ (1. v.) Nyní se dějiště mění. Opouštíme klidné ovzduší Božích styků se zbožnými dušemi v Izraeli a máme před sebou vládce světa, hlavu poslední Danielovy světové říše, vykonávající svou moc nad zemí Emanuele, jako by se Bůh už o ni nezajímal. Ale když jde o zájmy a slávu Jeho Syna, všechna ta moc, která vládne bez Boží bázně, všechna sláva člověka, která vládne tam, kde má vládnout Kristus, je jen nástrojem v rukách Všemohoucího k naplnění Jeho úmyslů. Tam, kde měl stát Boží trůn, kdyby hřích lidu neznemožnil jeho zřízení, byla vykonávána samovládná moc římského císaře, která si přála, aby se každý dal zapsat v tom místě, odkud pocházel. Tento čin byl svědectvím, že Boží lid byl v porobě. Pro svou vzpouru upadl pod otroctví pohanů.
Avšak ten čin vedl jen k naplnění obdivuhodných Božích úmyslů a k objevení se Krále‒vysvoboditele v tom městě, kde mělo dojít podle Božího svědectví k Jeho narození. Prorok Micheáš ohlašoval, že tím městem měl být Betlém: „Ale ty Betléme Efrata, ačkoli jsi maličký mezi tisíci judskými, z tebe mi vyjde ten, který má panovati v Izraeli“ (Mich. 5,2 ‒ fr. př. JND). Vidíme, že v pozadí všeho byl Bůh. Římský císař může ve své pýše rozkazovat celé zemi, aby uznávala jeho práva. Ale Ten, kterého onen císař neznal, chce právě použít i tuto lidskou ctižádost k naplnění Svých úmyslů. Podle cest Své prozřetelnosti používá císařský výnos, aby uvedl pokorného Spasitele v tom místě, které sám zvolil.
„To popsání (zapsání, nebo sčítání) nejprve stalo se (přesněji: stalo se teprve tehdy ‒ elbf. př. a fr. př. JND), když vladařem (správcem země) syrským byl Cyrenius.“ (2. v.) Bůh nám tím ukazuje, jak to dělá ustavičně ve Svých cestách s lidmi, že sám je svrchovaný nad všemi, a že i když oni si toho ne-jsou vědomi, On drží vládu nad světem pro Svou slávu. „Hospodin ruší rady národů, v nic obrací přemýšlení lidská“ (Ž. 33,10).
„I šli všichni, aby zapsáni byli, každý do svého města.“ (3. v.) Moc národů byla vykonávána tam, kde měl stát Boží trůn; Nehemiáš říká: „(Králové i) nad těly našimi se potřásají (= vládnou podle své libosti) i nad dobytkem naším“ (Neh. 9,37). Svaté město se stalo městem vzpurným: kdysi „(bylo) věrné, plné soudu (nebo: přímosti); spravedlnost v něm přebývala, nyní pak vražedníci“ (Iz. 1,21). A tak je tu Izrael v cestách Boží vlády podmaněn pod samovládnou moc pohanské hlavy. Ponížení a otrocká služba se staly údělem těch, kteří měli být prosti jakéhokoli jha kromě toho, které jim ukládal jejich Bůh.
Také Josef vstupuje z Nazareta do Betléma, města Davidova, „aby zapsán byl s Marií, zasnoubenou sobě manželkou, jsoucí těhotnou“. Oba byli „z domu a čeledi (= rodu) Davidovy“ (4. v.). Není opomenuto nic, co může posloužit jako důkaz skutečně lidského narození a lidské existence Toho, který se měl ukázat ve Svém ponížení, ačkoli byl Syn Nejvyššího.
„I stalo se, když tam byli, naplnily se dny, aby porodila.“ (6. v.) Ačkoli Betlém byl město Davidovo a Josef s Marií byli potomky Davida, k narození Ježíše, Mesiáše, Krále králů a Pána pánů, nedošlo v nějakém blahobytu. Maria „porodila Syna svého prvorozeného, a plénkami ho obvinula, a položila jej v jeslích, protože neměli místa v noclehárně“ (7. v.).
Bůh, když přišel na tuto zem, aby spasil hříšníky a vysvobodil lidstvo z otroctví zkázy, nemohl vstoupit do světa přepychu, který člověk zavedl ve snaze zapomenout na následky hříchu. Když Spasitel světa stanul na tomto světě, nenašlo se pro Něj místo ani v noclehárně. Pro nějakou velkou osobnost by jistě nějaké bylo, ne však pro Toho, který ‒ „ačkoli byl bohatý, pro vás stal se chudým (elbf. př.; fr. př. JND: žil pro vás v chudobě)“ (2. Kor. 8,9), abychom skrze Jeho chudobu „zbohatli“. Jeho osobní velikost právě tak jako Jeho budoucí slávy byly skryté pod pokorným zevnějškem pokorného Člověka, kterého tu vidíme jako malé děťátko zavinuté v plenkách a položené do jeslí. Cestou chudoby, kterou zvolil, pokračoval pak ve Své službě až do smrti na kříži.
„A pastýři byli v krajině té, (na poli) nocujíce, a stráž noční držíce nad svým stádem.“ (8. v.) Ačkoli pro svět proběhlo narození Ježíše v naprosté neznámosti, nebylo tomu tak pro nebe. Bůh nemohl tu velice významnou událost přejít a neoznámit ji. Ale koho měl zvolit a zjevit mu tu předivnou věc a říci, co o ní soudí nebe? Nebyl tím ani císařský dvůr v Římě, ani Herodův dvůr, ani náboženští vůdcové Izraele. Celý ten úžasný výjev se odehrává ve skromném prostředí, kde se ta srdce, která neměla nic na tomto světě, mohla spojit s nebem, aby vzdala chválu Bohu.
ME 1944/158‒161 (pokračování)
Otázka: Může věřící říci, že s Božím slovem v ruce může v jakékoli životní situaci ihned poznat, co má udělat resp. jak se má zachovat?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller-Kersting): Je-li to míněno tak, že v jakékoli otázce, která na nás dolehne na našem putování, stačí pouze otevřít Bibli a ten verš, který naše oko nejprve uvidí, považovat za Boží odpověď ‒ pak je to nejen špatné, nýbrž dokonce zavrženíhodné, protože v tom případě bychom pokoušeli Boha. Písmo svaté nám žádný takový návod nedává. Jestliže však některá duše v těžké situaci musí udělat rozhodnutí, které možná bude mít vliv na celý její další život, potom ‒ jestliže se bojí Boha ‒ se na Něho obrátí s modlitbou a pokornou prosbou a bude prosit, aby jí dal jasno, vedení a ochranu, aby neudělala žádný unáhlený krok. K tomu je třeba předně úzkého (důvěrného) obecenství s Pánem a hluboké podřízení Jeho slovu, přičemž tomuto podřízení nesmíme rozumět tak, jako by stačilo otevřít Písmo svaté jako nějaký slovník, a tam v určité rubrice najít žádanou odpověď. Pocvičené smysly k rozeznání Boží vůle jistě velice závisí na našem růstu ve víře a na pilném zpytování Božího slova. Pak ale také můžeme s plným spolehnutím Jemu jako děti cele důvěřovat, že On nás povede správně.
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet,
Curych 1951, ot. č. 614
Otázka: Je správné děkovat u stolu Páně za „tělo Páně, které za nás bylo lámáno“? (Pozn. překladatele: též kralický text uvádí 1. Kor. 11,24 takto: „To jest tělo mé, které se za vás láme“; J. Karafiát to neopravil; Škrabal překládá ‒ stejně jako Elberfeldští: „Toto je mé tělo, které je za vás“. Slova: „Vezměte a jezte“ a „se láme“ v starších řeckých rukopisech Nového zákona nejsou; viz poznámka ve fr. př. JND.)
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller-Kersting): Ne. Vůbec to neodpovídá myšlenkám Božího slova. Oddíl v Ev. Jana 19,31‒37 přece výslovně říká, že tělo Pána nebylo lámáno, ba dokonce ani nesmělo být lámáno. Proto také Pán zemřel dříve, nežli přišli vojáci, aby lámali končetiny (kral.: hnátové) ukřižovaných. (Nohy a klouby byly rozbíjeny dřevěnými kyji, což působilo hrozná muka ukřižovaným, kteří ještě žili.) Když žoldnéři viděli, že Pán už zemřel, nerozbíjeli Jeho končetiny. Bylo to ostatně předobrazeno už ve velikonočním beránkovi (slavnosti fáze). „Kostí v něm nezlámete“ (2. M. 12,46). Můžeme tedy jistě správně říci, že tělo Pána bylo za nás vydáno, avšak nikoli, že bylo lámáno. Chléb ovšem mezi sebou lámeme, ale nesmíme z toho odvozovat, že tělo Pána bylo lámáno. Lámání chleba pouze představuje ‒ tím že chléb dělíme mezi sebou ‒ že Pán za nás zemřel a my všichni, kteří se na tom (lámání) podílíme, jsme údy jedni druhých, údy se všemi, kteří jsou Páně, protože Jeho tělo je jedno.
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet,
Curych 1951, ot. č. 541
Autor z dnešního čísla:
(1853 ‒ 1923)
E. Dönges (E. D.) se narodil 2. 9. 1853 v malé vesničce Becheln mezi řekami Rýn a Lahn. Otec byl později učitelem ve Wallau a v jeho bytě se někdy scházeli faráři a učitelé z okolního kraje k tzv. „biblickému kroužku“. Otec cítil zvláštní povinnost vychovávat své děti v přísně křesťanském duchu.
U malého Emila se brzo začala projevovat živá pozorovací schopnost a chápavost. Otec se tedy rozhodl ‒ třebaže počet dětí rostl a jeho příjmy byly skromné ‒ dát svému synovi pokud možná solidní vzdělání. Mladý E. D. navštěvoval více let reálné gymnázium v Elberfeldu. Pán to řídil, že byl přijat do jedné křesťanské rodiny a dostal se do styku s kruhem pravých věřících. Jako primán se seznámil s elberfeldským továrníkem Juliem Löwenem, který s ním častěji hovořil a dal mu ‒ vnitřně už znepokojenému ‒ k přečtení několik spisů z nakladatelství svého švagra Karla Brockhause. Avšak mladý E. D. se dostal k jejich četbě teprve na jednom studijním pobytu v Anglii. Protože se chtěl před vstupem na univerzitu důkladněji naučit angličtinu, strávil jeden a půl roku v méně příznivém prostředí jednoho „výchovného ústavu“. Mladý věřící E. D. tam hledal obecenství s jinými křesťany. Nejprve se tam setkal s kvékry, později s tzv. „otevřenými bratřími“, a nakonec s věřícími, s nimiž zůstal spojen až do konce života a v jejichž středu působil zvlášť požehnanou službou.
Po návratu z Anglie začal studovat na univerzitě v Marburgu nové jazyky (angličtinu a franštinu), aby se mohl připravovat na vyšší učitelský úřad. Již během studia využíval neděle k tomu, že věřícím v okolí sloužil Božím slovem a těm, kteří ještě nebyli spaseni, zvěstoval radostné poselství evangelia. Přitom se u něho projevovalo vysoké nadání pro službu evangelia a Bůh požehnal jeho snahy.
Studium uzavřel promocí na doktora filozofie. Byl proto ještě několik měsíců v Paříži. Potom působil řadu let jako učitel na gymnáziu v Burgsteinfurtu. Tam mu Pán jasně ukázal, že má cele vstoupit do Jeho služby. Třebaže velice lnul k svému zaměstnání a rodina nejprve projevovala málo pochopení pro jeho rozhodnutí, rozhodl se vzdát se dosavadní činnosti a dát se cele k dispozici Pánu.
Tak se E. D. 1884‒1886 znovu dostává do Elberfeldu a je přijat do rodiny Karla Brockhause. Mohl tu, neovlivňován jinými povinnostmi, zvěstovat Boží slovo obráceným i neobráceným a pomáhat písemnou prací v literárních potřebách nakladatelství K. Brockhause. Překládal v té době právě vyšlé „Dějiny Církve“ od Andrewa Millera a částečně přitom přepracoval poslední díl. Toto dílo vyšlo poprvé německy r. 1888. Podílel se též na revizních pracích pro tzv. „Elberfeldskou Bibli“, a to zvláště její novozákonní části, zatím co revizi překladu starozákonních knih prováděl dr. Alfred Rochat.
R. 1886 se přestěhoval do Frankfurtu n./M., kde se oženil s Kateřinou Kirchovou. Pán daroval této rodině 6 synů a 3 dcery. Přestože otec byl zavalen mnoha pracemi, dovedl si vždy najít potřebný čas na svou rodinu a jeho dům byl vždycky otevřen Božím dětem a všem, kteří potřebovali potěšení a pomoc.
R. 1888 začal vydávat evangelizační časopis „Gute Botschaft des Friedens für jedermann“ (Dobré poselství pokoje pro každého). Až do jeho skonu vycházely tyto sešity, považované namnoze za nejlepší německý časopis věnovaný evangeliu, plné neochabující svěžesti a přinášející velké požehnání. R. 1891 se k němu připojil obrázkový nedělní list „Der Freund der Kinder“ (Přítel dětí), který se rovněž rychle rozšířil a byl příznivě přijat. Nakonec se E. D. r. 1910 rozhodl vydávat časopis „Gnade und Friede, eine Monatschrift für Gläubige“ (Milost a pokoj ‒ měsíčník pro věřící). Během let se k tomu přidružily různé evangelizační a vyučující spisy, zvláště úvaha o Zjevení nazvaná „Was bald geschehen muss“ (Co se díti musí brzo ‒ vyšla tiskem i česky). Je třeba také se ještě zmínit o útržkovém kalendáři „Bote des Friedens“ (Posel pokoje) a rodinném kalendáři „Der Botschafter des Friedens“ (Zvěstovatel pokoje). Dvě z jeho písní jsou také v německém zpěvníku (i v našem ‒ je to č. 67 a 64 ‒ u druhé písně složila poslední sloku jeho manželka).
V květnu 1899 se E. D. se svou rodinou odstěhoval do Darmstadtu, zatímco „nakladatelství sourozenců Döngesových“ sídlilo v Dillenburgu. Pokračoval tam svou mnohostrannou činností v díle Páně. Téhož roku převzal ještě vedení křesťanského ústavu pro slabomyslné v Aue u Šmalkald.
Počátkem prosince 1923 se E. D. chtěl ještě jednou zúčastnit shromáždění bratří pracujících v díle Páně, ale Pán rozhodl jinak. Prudký záchvat jeho staré srdeční nemoci ho 3. prosince uvrhl na lůžko. Po určitém zdánlivém zdravotním zlepšení 7. prosince srdce tohoto věrného služebníka dotlouklo. Jeden velice bohatý, požehnaný život skončil. Jeden horlivý evangelista s neobyčejným nadáním a věrný vůdce věřících se srdcem plným lásky byl odvolán domů.
A. Remmers: Gedenket eurer Führer, 1983, Schwelm, str. 58‒62
(Mat. 6,25‒34; Fil. 4,6‒7)
Podle Božích myšlenek by se každá starost, kterou nepřítel nechá vystoupit na obzoru světa našich myšlenek jako nějaký temný mrak, měla proměnit v modlitbu víry. Takové modlitby, jsou-li upřímné, nedovolí mrakům, aby nám zastřely slunce milosti. Když se ale nepříteli podaří odvrátit zrak Božího dítěte od Otcovy lásky a Boží pastýřské péče a otevřít jeho ucho oněm hlasům, které mluví o těžkostech, zkouškách, nebezpečích, nemocech nebo o nepřátelstvích, je takový člověk oloupen o radost. Důvěra v Pána se změní v nedůvěru a strach. Místo hledění na nesčetné důkazy Ježíšovy věrné péče a děkování za ně, místo odpočinku v otcovské lásce všemohoucího Boha, zaměstnává se takové srdce jen oněmi temnými mraky, které nepřítel nechává vždy znovu vystupovat jako kouř z továrního komína. ‒ Sem patří i jakýkoli strach z lidí. Nejenže odporuje víře, ale je i nesmyslný. Vždyť co je člověk, ona tak rychle vadnoucí tráva? ‒ Starosti a strach z lidí jsou hrobem radosti, chválení a děkování. Jsou to lišky, zdánlivě malé, ale okrádají křesťanský dům o radost a působí škodu na kvetoucí vinici.
HF 1961/278