Jan 1,17
„Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde a nebude meškati.“ (Žid. 10,37).
Když Jákob hledal v Pádan Syrské manželku, láska jeho srdce směřovala k Ráchel, dceři Lábana. Podle obyčeje té země se Jákob, aby ji získal, zavázal, že bude jejímu otci sloužit sedm let. A jak Písmo výslovně říká, „Jákob sloužil za Ráchel sedm let; a bylo před očima jeho jako něco málo dnů, protože laskav byl na ni“ (elbf. př.: „… protože ji miloval“ ‒ 1. M. 29,20).
Sedm let je jistě dlouhá doba a zdála by se nám nekonečná, kdybychom se na ni dívali v pomalu tekoucím písku přesýpacích hodin. Ale síla, vroucnost a stálost hlubokých citů Jákobova srdce k Ráchel byly tak velké, že dlouhá léta tvrdé práce a čekání mu připadala jako pouhé dny. Byla to právě síla jeho lásky, jíž se přenášel přes dlouhou dobu čekání a hluboce se už těšil z radosti, která byla teprve před ním. Tím byl Jákob, tak oddaně milující, chráněn před ochabováním naděje srdce, které jinak mohlo být zraňováno a skličováno zdánlivou délkou každé plynoucí hodiny. Tak budou i dnešní věřící projevovat „trpělivost naděje (v) Pána našeho Ježíše Krista“, budou-li se jejich srdce sytit pohledem na radosti, které je čekají. A trpělivé čekání je tolik potřebné všem, kteří mají takovou naději! Láska dává naději orličí křídla, aby se mohla vznášet k nebi, kde je její Milovaný. Naše srdce pak budou naplněna stálým okoušením Jeho lásky a budou Ho trpělivě čekat.
Pavel spojuje Boží lásku s naším trpělivým očekáváním Krista. Říká věřícím, které podrobně vyučoval příchodu Pána: „Pán pak spravujž srdce vaše k lásce Boží a k trpělivosti Kristově!“ (2. Tes. 3,5) V lásce Boží jsou oživovány naše srdečné city k našemu Pánu Ježíši, Synu Jeho lásky. V hřejivém teple vroucí oddanosti již hluboce předokoušíme a vidíme požehnání onoho okamžiku, kdy staneme v přítomnosti Toho, kterého čekáme. A když tak hledíme vstříc plnému uskutečnění naší naděje, zapomínáme na trní a bodláčí našeho putování a doba našeho čekání na Pána se nám stane něčím, co je „velmi, velmi maličko“.
Ona doba čekání je v plně spolehlivém zaslíbení popsána takto: „Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde, a nebude meškati.“ Duch Svatý se tedy dívá na dobu mezi odchodem Pána a Jeho opětovným příchodem jako na velice krátkou. Protože má takový význam, je toto místo vloženo do Epištoly Židům jako velké povzbuzení pro věřící uprostřed různých proměnlivých věcí v životě víry. Ona Epištola vidí věřícího v nebezpečích a těžkostech cesty pouští. Vzpruhou k věrnému, neúnavnému vytrvání je, že cíle může být dosaženo každým okamžikem. Už možná jen jeden nebo dva kroky ‒ a unavený poutník dosáhne přístavu odpočinutí. Jen maličko ještě, a ten Přicházející přijde, a my „vždycky budeme s Pánem“! (1. Tes. 4,17)
A když pomyslíme na vtržení věřících, k němuž dojde hned, pojednou, v okamžení, jeví se nám doba očekávání Pána jen jako „maličko“, protože naše láska k Němu říká, že On se Svým příchodem nebude meškat. A kdybychom tu snad ještě měli čekat ‒ možná podle pozemských pojmů a měřítek dlouho, tedy nebudou ty chvíle čekání nic znamenat, srovnáme-li je s nekonečnými věky věčnosti, které budeme trávit s Milovaným ‒ Vykupitelem naší duše. Když se potom z požehnaných příbytků v Otcovském domě podíváme na temné hodiny uplynulé před rozbřeskem jitra, jak krátké se nám pak budou jevit!
Proč bychom se tedy už dnes neměli tak dívat? Naplňuje-li naše srdce Kristus a slovo Jeho zaslíbení, budeme lépe rozumět pravému významu ujištění Ducha Svatého: „Ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, který přijíti má, přijde.“ Potom nebudeme, jako kdysi oni učedníci, svým chováním ani slovy vyjadřovat: „Co jest to, co praví nám: Maličko…?“ (Jan 16,17) I když se výrok Pána v oné horní síni mohl zdát velmi těžko pochopitelný těm, kteří očekávali, že Kristus s nimi zůstane, my dnes skrze moc Ducha víme, co to znamená, neboť On učí nevěstu říkat: „Přijď!“ A když náš Pán a Mistr řekl: „maličko“, tedy je to zlý služebník, který říká ve svém srdci: „Prodlévá pán můj přijíti“ (Mat. 24,48).
HF 1981/1‒4 (orig.: Bible Monthly)
C. H. MACKINTOSH:
V Matouši 26, té velice vážné kapitole, jsou nám ukázána různá srdce. Srdce velekněží, srdce starších, srdce zákonníků, srdce Petra, srdce Jidáše. Ale je tam ještě jedno srdce lišící se od všech ostatních: srdce ženy, která přinesla nádobku z alabastru s velice drahou mastí, aby pomazala tělo Ježíše. Její oči byly otevřeny a ona viděla v Pánu Ježíši krásu, která ji přivedla k tomu, že nic nepovažovala za příliš drahé k věnování Jemu.
Pomineme velekněze, starší a zákonníky a podíváme se na chvíli na srdce této ženy v kontrastu se srdcem Jidáše a Petra.
Jidáš
byl lakomý muž. Měl rád peníze. Tato náklonnost byla rozšířená ve všech dobách. Ovšem, kázal evangelium. Doprovázel Pána Ježíše ve dnech Jeho veřejné služby. Slyšel Jeho slova, viděl Jeho cesty, okoušel Jeho dobrotivost. Ale žel, ačkoli byl apoštol, Ježíšův společník, ačkoli byl kazatel evangelia, neměl srdce pro Krista. Měl srdce pro peníze. Jeho srdce bylo pohnuto vždy, když pomyslel na zisk. Jestliže šlo o peníze, byl velice pracovitý. Peníze dokázaly rozbouřit jeho nejhlubší nitro. Měšec s penězi byl jeho nejbližší a nejmilejší předmět. Satan to věděl. Znal tuto zvláštní žádost Jidáše. Dobře znal cenu, za niž mohl toho muže koupit. Věděl, jak ho uvést do pokušení a použít ho. Jak vážné!
Ale všimněme si též, že postavení, které Jidáš zaujímal, z něho činilo zvlášť vhodný nástroj pro satana. Protože byl důvěrně obeznámen s cestami Krista, byl vhodnou osobou, aby Ho zradil do rukou Jeho nepřátel. Znát svaté věci hlavou, aniž by tím bylo dotčeno srdce, dělá člověka hrozně bezcitným, světáckým a zlým. Nejvyšší kněží a zákonníci ve 2. kapitole Matouše dobře znali rozumem literu Písma, ale neměli srdce pro Krista. Ihned mohli rozvinout svitky prorockých knih a nalézt místo, kde bylo napsáno: „A ty, Betléme, země judská, nikoli nejsi nejmenší mezi knížaty judskými; neboť z tebe vyjde vévoda (nebo: vůdce), který pásti bude lid můj izraelský.“ (6. v.) To bylo velice dobré, velice pravdivé a velice krásné. Ale pak: vůbec neměli srdce pro tohoto Vůdce ‒ neměli oči, aby Ho viděli ‒ nechtěli Ho. Znali Písma velice dobře. Bylo by jim jistě velmi trapné, kdyby nemohli zodpovědět Herodovu otázku. Pro muže v jejich postavení by to byla hanba, kdyby museli přiznat, že to nevědí. Ale neměli srdce pro Krista, a tak dali své znalosti Písma k dispozici bezbožnému králi, který se chystal jich využít, kdyby to bylo možné, pro svůj úmysl: zavraždit pravého dědice trůnu. Jen tolik o vědomostech v hlavě bez lásky v srdci.
Ale přesto nemáme v úmyslu snižovat cenu známosti Písma. Pravá známost Písma povede srdce k Ježíši. Jenže existuje také určitá známost litery Písma, kdy můžeme opakovaně číst kapitolu za kapitolou, verš za veršem, ba dokonce být jakousi „chodící konkordancí“, a přesto mít po celou tu dobu chladné a bezcitné srdce ke Kristu. Taková známost vrhá člověka jen ještě víc do rukou satana, jako tomu bylo v případě nejvyšších kněží a zákonníků. Herodes se nemusel obracet o informaci na neznalé lidi. Ďábel nikdy nepoužívá nevědomých nebo hloupých lidí, když pracuje proti Boží pravdě. Najde si pro takovou práci vhodné lidi. Studovaní, intelektuálové, hlubocí myslitelé, za předpokladu, že nemají srdce pro Krista, se mu vždy, ve všech dobách velice dobře hodí. Co ochránilo „mudrce od východu“? Proč je Herodes ani satan nemohli využít pro svou službu? Všimněme si jen, jak se zachovali! Měli srdce pro Krista. Jak požehnaná jim to byla ochrana! Neznali ovšem Písma ‒ asi by se divně tvářili, kdyby měli hledat nějaké místo v prorocích. Ale hledali Ježíše. A hledali Ho vážně, upřímně a horlivě. Proto by je Herodes tak rád použil, kdyby mohl. Avšak jím neměli být použiti. Oni nalezli svou cestu k Ježíši. Nevěděli toho mnoho o tom prorokovi, který mluvil o „Vůdci“, ale našli cestu až k tomu „Vůdci“. Našli Ho v Osobě malého děťátka v Betlémě. A namísto aby byli nástroji v ruce Heroda, klaněli se u nohou Pána Ježíše.
A zase tím vůbec nechceme doporučovat neznalost Písma. Lidé, kteří neznají Boží slovo, budou jistě velice chybovat a bloudit. Bylo k chvále Timotea, že apoštol mu mohl říci: „že od dětství svatá Písma znáš, která tě mohou moudrého učiniti k spasení skrze víru, která jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 3,15). Pravá známost Písma nás vždy povede k nohám Pána Ježíše, ale pouhé vědomosti v hlavě, bez lásky ke Kristu, z nás učiní vlivné pracovníky v ruce satana.
Tak tomu bylo s bezcitným, peníze milujícím Jidášem. Měl známost, ale bez nejmenší jiskřičky náklonnosti ke Kristu. Jeho hluboká, důvěrná známost té požehnané Osoby z něj učinila vhodný nástroj pro satana. Jeho blízkost a přístup k Pánu Ježíši ho kvalifikovaly za vhodného zrádce. Ďábel věděl, že bude stačit třicet stříbrných, aby ho získal do služby pro hroznou práci: pro zradu jeho Mistra.
Zamysleme se nad tím! Byl to apoštol ‒ kazatel evangelia ‒ význačný vyznavač. Ale pod pláštíkem vyznání bylo „srdce vycvičené v lakomství“ (2. Petr. 2,14) ‒ srdce, v němž bylo více místa pro „třicet stříbrných“ než pro Pána Ježíše. Ach, vy všichni vyznavači bez srdce, zamyslete se nad Jidášem! Zamyslete se nad tím, jak skončil! Kázal evangelium, ale sám mu nevěřil. Maloval na plátno sluneční paprsky, ale sám nikdy nepocítil jejich účinek. Měl velké srdce pro peníze, ale žádné pro Krista. Jako „syn zatracení“ (Jan 17,12) se oběsil a „odešel na místo své“ (Skut. 1,25). Křesťanští vyznavači, varujte se vědomostí v hlavě, vyznání rtů, pokud jsou jen projevem formální nábožnosti, odkoukaného náboženství ‒ varujte se všech těch věcí, a snažte se mít srdce pro Krista.
Petr
V Petrovi máme další varování, ale rozhodně ne stejného rázu, jako bylo předešlé. Opravdu miloval Pána Ježíše, ale bál se kříže. Lekal se vyznat Jeho jméno mezi řadami Jeho nepřátel. Chlubil se tím, co by chtěl udělat, ačkoli si neměl o sobě nic myslet. Tvrdě spal, když měl být na kolenou. Namísto aby se modlil, spal. A pak, namísto aby byl tichý, tasil meč. Šel za Ježíšem zdaleka a ohříval se pak u ohně nejvyššího kněze. A nakonec se proklínal a zapřísahal, že svého dobrotivého Mistra nezná. Jak hrozné bylo to vše! Kdo by si dovedl představit, že Petr z Mat. 16,18 je Petr z Mat. 26?! A přesto to byl tentýž muž. Člověk je i ve svém nejlepším stavu jako zvadlý podzimní list. Není v něm vůbec pevnost, stálost. I nejvyšší postavení, nejnáročnější vyznání může končit v následování Ježíše „zdaleka“ a v bídném zapření Jeho jména. Je velmi pravděpodobné, ba téměř jisté, že Petr by s rozhořčením odmítl myšlenku prodat Pána Ježíše za třicet stříbrných. A přesto se bál vyznat Ho před obyčejnou služkou. Nebyl by Ho zradil Jeho nepřátelům, ale zapřel Ho před nimi. Je pravdou, že nemiloval peníze, ale selhal jinak: nezjevil srdce pro Krista.
Milý věřící čtenáři, pamatuj na Petrův pád a vyvaruj se sebedůvěry. Posiluj v sobě modlitebního ducha. Zdržuj se blízko Pána Ježíše. Zdržuj se daleko od vlivu přízně tohoto světa. „Ostříhej se sám v čistotě“ (srov. 1. Jana 5,18). Vyvaruj se upadnutí do ospalého, lenivého stavu duše. Buď vážný a bdělý. Zaměstnávej se Kristem. To je pravá ochrana. Nespokojuj se tím, že se jen vyhneš zjevným hříchům. Neodpočívej jen v bezúhonnosti svého praktického života a svého charakteru. Pěstuj živé, vřelé srdečné city ke Kristu. Ten, kdo „následuje Ježíše zdaleka“, je v nebezpečí, že Ho brzo zapře. Hluboce se nad tím zamysleme. Chtějme si vzít pro sebe z Petrova pádu užitek. On sám nás později napomíná: „Střízliví buďte, bděte; neboť protivník váš, ďábel, jako lev řvoucí obchází, hledaje, koho by sehltil. Jemuž odpírejte silní (nebo: pevní) jsouce u víře.“ (1. Petra 5,8.9) Jsou to závažná slova pocházející od Ducha Svatého, z pera muže, který pro nedostatek bdělosti musel velice pykat.
Jaké štěstí, že Pán s milostí řekl Petrovi před jeho pádem: „Já jsem prosil za tebe, aby nezhynula (tj. nepřestala) víra tvá.“ (Luk. 22,32) Všimni si, že neříká: „Já jsem prosil za tebe, abys nemohl padnout“, nýbrž „aby nepřestala víra tvá“, až padneš. Jak vzácná, zvláštní milost! Takový byl prostředek pomoci pro Petra. Pokud jde o milost, Petr byl dlužníkem od počátku až do konce. Jako ztracený hříšník byl dlužníkem vůči drahé krvi „Krista“. A jako klopýtající svatý byl dlužníkem vůči působící přímluvě Krista. Služba Krista jako Přímluvce byla základem jeho opětného úplného napravení. Jidáš o této přímluvě nevěděl nic. Jen ti, kteří jsou obmyti krví Krista, jsou účastníky té přímluvné služby. Proto Jidáš odešel a oběsil se, zatímco Petr šel dál jako napravená duše, aby „potvrzoval (posiloval) své bratry“. Kdo sám na sobě zakusil napravující milost Krista, je vhodným nástrojem k posilování svých bratří. Petr byl schopen stát před izraelským lidem a říkat: „Vy jste se toho Svatého a Spravedlivého odepřeli“ (Skut. 3,14), což bylo přesně totéž, co učinil on sám. Ukazuje to, jak úplně bylo jeho svědomí dílem Krista očištěno a jeho srdce napraveno tím, že se ho Pán zastal.
Žena s alabastrovou nádobkou
A nyní něco o ženě s alabastrovou nádobkou. Je tu jako zářný protějšek ke všem ostatním. Zatímco nejvyšší kněží, starší a zákonníci se spikli proti Kristu „na síni (elbf. př.: ve dvoře) nejvyššího kněze, který slul Kaifáš“ (Mat. 26,3), ona „v domě Šimona, malomocného“ (6. v.) pomazala tělo Pána. Zatímco Jidáš udělal s nejvyššími kněžími smlouvu a prodal jim Ježíše za třicet stříbrných, ona na Něj vylila drahocenný obsah své alabastrové nádobky. Jaký kontrast! Byla cele upoutána svým předmětem, a tím byl Kristus. Lidé, kteří neznali Jeho cenu a Jeho vzácnost, mohli její oběť označit za promarnění peněz. Ti, kteří Ho mohli prodat za třicet stříbrných, mohli mluvit o tom, že to mohlo „dáno býti chudým“. Avšak ona si svých kritiků nevšímala. Jejich podezření nebo reptání pro ni nic neznamenalo. Nalezla v Kristu všechno. Nechť druzí reptají, ‒ ona může vzdávat úctu a klanět se. Pán Ježíš jí byl víc než všichni chudí na celém světě. Shledala, že není promarněné nic z toho, co je učiněno pro Něho. Pro toho, kdo měl srdce zaměřené na peníze, mohl mít Ježíš cenu třicet stříbrných, ale pro ni měl nesmírně větší cenu, protože měla srdce pro Krista. Jak šťastná to byla žena! Kéž bychom byli jejími následovníky! Kéž bychom vždy nalézali své místo u nohou Pána Ježíše, milujíce Jeho požehnanou Osobu, obdivujíce Ho, ctíce a klanějíce se Mu. Kéž bychom se sami vydávali v službu Jemu, i když ji třeba bezcitní vyznavači budou považovat za maření času nebo peněz. Rychle se blíží čas, kdy nebudeme litovat ničeho, co jsme udělali pro Jeho jméno. Ano, jestliže tam budeme mít čeho litovat, tedy toho, že jsme se věnovali věci našeho Pána na tomto světě tak slabě a byli tak mdlí. Jestliže onoho „rána bez oblaků“ (srov. s 2. Sam. 23,4) zalije naši tvář trochu ruměnce studu, tedy proto, že jsme se službě Páně nevěnovali celým srdcem.
Zamysleme se nad tím vším a kéž by nám Pán dal celé srdce pro Krista!
HF 1980/43‒51
Andrew MILLER:
„Žádostiva jest a velice touží duše má po (před)síních Hospodinových; srdce mé i tělo mé plesá (elbf.př.: hlasitě volá po) k Bohu silnému živému.“ (3. v.) Při čtení tohoto verše se srdci bezděky vnucuje jedna důležitá otázka: Liší se stav věřícího, jehož duše velice touží po předsíních Páně, od stavu věřícího, který velice touží po samém Pánu? Odpověď na tuto otázku musí jistě znít kladně. Oba stavy jsou dobré a mohly by být i úzce spolu spojené, ba mohly by být zkušeností stejného věřícího, ač v různém časovém období. Ale přece jen je mezi nimi jasně viditelný rozdíl. V jednom případě je předmětem touhy duše požehnání, v druhém případě sám Bůh. Jistěže i v druhém případě bude výsledkem požehnání a bude možná ještě větší než v prvním případě, ale není vlastním předmětem touhy. Pohnutky jsou v obou případech různé. V prvním případě je v popředí myšlení na sebe, na svou osobu, zatímco v druhém případě je předmětem věřícího jenom Bůh. Jasněji se nám ten rozdíl ukáže, srovnáme-li počáteční verše 84. Žalmu s počátečními verši 63. Žalmu.
63. Žalm je od samého začátku naladěn výše než osmdesátý čtvrtý. Touha duše se obrací na samého Boha. Žalmista říká s velkou vroucností: „Bože, Bůh silný můj ty jsi!“ Je si plně vědom svého poměru k Bohu a z toho plynoucích požehnání. Mohl by být nějaký požehnanější stav duše? Zaposlouchejme se do hlubokých, vroucích, a přesto tak svatých výlevů srdce, vyjádřených v slovech: „Bože, Bůh silný můj ty jsi! Tebe hned v jitře hledám, po tobě žízní duše má; po tobě touží tělo mé v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody ‒ jako jsem tě ve svatyni spatřoval, ‒ abych viděl sílu tvou a slávu tvou“ (část. podle elbf. př.). Naproti tomu 84. Žalm začíná slovy: „Jak jsou milé příbytky tvé, Hospodine zástupů! Žádostiva jest a velice touží duše má po (před)síních Hospodinových; srdce mé i tělo mé plesá (elbf.: hlasitě volá po) k Bohu silnému živému.“
Zde sice duše Boha zná a i touží po Něm, ale má před svým zrakem více Jeho poměr k Jeho lidu, jak On se zjevuje ve shromáždění Svého lidu. V prvním případě vidíme, jak se nová přirozenost přímo a požehnaně obrací na Boha, kdy jenom On je předmětem touhy duše, třebaže modlitebník se nalézá v krajně nepříznivých poměrech: „v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody“. V druhém případě se setkáváme s touhou, která spíše odpovídá potřebám Izraelity v zajetí, který dříve měl výsadu klanět se v domě Hospodinově, a nyní se s bolestnou touhou dívá zpět na dřívější šťastné chvíle. Ale kdo takto velice touží po předsíních Hospodinových, není cizincem ani vůči oněm předsíním, ani vůči Pánu, kterému je tam přinášeno klanění. Byla to jistě láska k Pánu, jež vedla učedníky na hoře proměnění k návrhu postavit tam tři stánky. Chtěli, aby Pán tam s nimi zůstal a bydlel. V tom případě příbytky Hospodinovy skutečně nabývají pravé ceny, když On v nich přebývá. Když ale vzácné výsady Božích dětí nejsou plně pochopeny, nemohou se ani myšlenky duše povznést k jejímu opravdovému středu.
Jak potěšující musí být pro Boží srdce, když vidí, že Jeho dítě po Něm touží a velice si přeje, aby Jeho jméno bylo velebeno, jak je to jasně vyjádřeno v 63. Žalmu. A nezapomínejme, že v tomto případě se všechno stavělo proti věřícímu. Jestliže je tomu tak s některou duší, je samozřejmé, že vlastní „já“ ustupuje do pozadí a více může vyniknout život z Boha. Jaký to libě vonící květ a jaké vzácné ovoce pro Boží oko v tomto pustém světě, kde pro Něj jinak není žádné ovoce! Ale to, co bylo právě řečeno, platí plně a vždy jen o Jednom: o Kristu. Pro Něj byl nejen tento svět, ale též i Izrael, lid Bohem vyvolený a oddělený, vyprahlou zemí bez vody. A přesto Jeho nejpřednějším přáním vždy bylo oslavení Otce. On je slavným a dokonalým Vzorem všem Božím dětem a je jistě také hoden, abychom se Jím s modlitbou a pokornou prosbou zabývali a následovali Ho. Tento svět Mu neposkytl ani kapku vody k uhašení žízně a ani nejmenší lísteček zeleně k potěšení Jeho očí. A přesto nepřešlo přes Jeho rty ani jedno slovo stesku. Důvěřoval Bohu a čekal na Něho. Všechny Jeho zdroje síly a pomoci byly v nebi. Ustavičně pil z čistého pramene, ale přitom jako Člověk žíznil po Bohu, po Bohu živém, a to jako nikdo jiný. Mohl říci v jistém smyslu, který byl vlastní jen Jemu: „Bože, Bůh silný můj ty jsi! Tebe hned v jitře hledám, po tobě žízní duše má, po tobě touží tělo mé v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody!“
Není však i věřící křesťan dnešní doby právě tak vítaný v nebeských místech jako tento ponižující se a pokorný Ježíš Nazaretský? Ano, skrze nesmírnou Boží milost se věřící podílí na právech a výsadách Krista! Je zajedno s Ním, který je nyní jako člověk vyvýšený po Boží pravici. A je-li tomu tak, neměly by se pak myšlenky každého křesťana, jeho srdečné city a přemýšlení soustřeďovat kolem toho Jednoho, jenž jedině je hoden velebení? ‒ Milý čtenáři, jestliže i ty pociťuješ vyprahlost tohoto světa, nereptej! Zaměř všechno své myšlení vzhůru a napájej se z nikdy nevysychající studnice s vodou, která je vždycky svěží. Přemýšlej o tom, že také všechny tvé prameny pomoci a síly jsou v živém Bohu, v tvém Bohu a Otci! Přemýšlej o všech nesčíslných požehnáních, jichž ses stal podílníkem, přemýšlej o svém úzkém spojení s Bohem a obecenství s Ním! Stal ses dítětem v Boží rodině, údem těla Krista, toho zmrtvýchvstalého a oslaveného Syna člověka, a zároveň i služebníkem v Jeho království. Snaž se tedy chodit tak, jak se sluší na tvé tak vysoké a zvláštní postavení a výsady! Víra se jich chápe již nyní a jsou jí skutečností. A nebude to už dlouho trvat a ony budou plně zjeveny v nebeské slávě. A Bohu buď chvála, že tyto naše vztahy, které učinila milost, nikdy nebudou zrušeny. „Darů (milosti) zajisté svých a povolání Bůh nelituje.“ (Řím. 11,29) Nikdy nebude žádat zpět dary, které rozdal ‒ ani v tomto čase, ani na věčnosti.
BHCh 1903/70‒74 (pokračování, dá-li Pán)
W. T. P. WOLSTON:
V Písmě jsou tři místa, kde se něco dozvídáme o tomto zajímavém muži ‒ Nikodémovi (Jan 3,1‒21; 7,50‒52; 19,39‒42). Mám za to, že v těchto třech událostech máme názorné ukázání tří období, v nichž se po duchovní stránce nalézá každý člověk. Pokud jde o Nikodéma, můžeme 3. kapitolu označit za půlnoc, 7. kapitolu za svítání a 19. kapitolu za plné denní světlo.
O půlnoci většinou bývá hluboká tma. Je to situace, v níž se nalézá každý člověk, který se dosud rozhodným způsobem nesetkal s Pánem Ježíšem. Takový neobrácený zůstává v oné půlnoční tmě tak dlouho, dokud se s Ním nesetká. Potom však, když přijde k Pánu Ježíši, ho obklopí skutečná záplava světla. Světlo přichází vždy od Boha, nikdy od člověka. Bůh je světlo.
Ale co je míněno svítáním, rozedníváním? V 7. kapitole Ev. Jana zjišťujeme, že Nikodém jaksi mimochodem se nesměle několika slovy zastává Pána Ježíše. Znám mnoho lidí, kteří se mu podobají. Řeknou něco málo na omluvu Ježíše, ale nechtějí se k Němu veřejně přiznat. Nikodém řekl: „Neodsuzujte Ho, dokud jste Ho nevyslechli! Nejednejte s Ním příliš přísně!“ A farizeové řekli: „Nepatříš k Jeho stoupencům? Nestojíš na Jeho straně?“ Nuže, toto on ještě nechtěl říci naplno.
Potom však přišla chvíle, kdy viděl na kříži viset Syna člověka, korunovaného korunou z trní a celý svět byl proti Němu. Tu neohroženě vystupuje a vyznává: „Jsem nyní po Jeho boku. Nezáleží mi na tom, co si svět o tom myslí. Patřím k Němu.“ Nyní bylo v jeho duši světlo plného dne.
HF 1989/44‒45
André GIBERT:
Dary milosti
Nebylo by možné, aby zde Církev byla bez služby darů milosti. Takový „dar“ je schopnost daná Bohem určité osobě, aby pomocí něho působila ve prospěch Církve.1 Kristus v tomto směru nenechává Svou Církev v nedostatku. Dal vše, čeho bylo třeba, a dále všechno dává a bude dávat skrze Ducha Svatého, aby Církev živil, spravoval a vzdělával, dokud ona bude na zemi.
Jsou rozmanité dary a jsou uváděny na různých místech Písma, ale ve vzájemně se lišících sestaveních, z nichž každé odpovídá určitému zvláštnímu účelu a zřejmě nebývá úplné.
Dary jsou uděleny celé Boží Církvi „pro spořádání (elbf. př.: k dokonání) svatých, k dílu služby, pro vzdělání těla Kristova“ (Ef. 4,12). Kristus sám co oslavená Hlava toho těla „dal některé (jako) apoštoly, některé pak (jako) proroky, jiné (jako) evangelisty, jiné pak (jako) pastýře a učitele“ (Ef. 4,11). Je vidět, že zde jde zvláště o „službu Slova“, totiž o tu službu, kterou vše-obecně chápeme jako „službu“ v užším smyslu slova.
Služba, kterou konali apoštolé, trvá dál, protože jejich poselství a jejich skutky nalezly místo v inspirovaných Písmech a Boží slovo bylo ukončeno. Ukončené Boží slovo nastoupilo na místo apoštolů a proroků. ‒ Evangelisté mají své pracovní pole ve světě, aby odtud vyjímali ty, které Bůh připojí k Církvi. ‒ Úkolem pastýřů je dávat vhodnou duchovní potravu. Bdí nad stádcem, které je stále ohrožováno světem a satanem. ‒ Učitelé zdravým a jasným způsobem ukazují pravdu.2 Ve 12. kapitole 1. Ep. Korintským, která zvláštním způsobem vyzdvihuje neomezenou autoritu Ducha Svatého při rozdělování darů, je řečeno, že Bůh postavil (dosadil) „některé v církvi: nejprv apoštoly, (za) druhé proroky, (za) třetí učitele, potom moci (divů), potom dary uzdravování, pomocníky (nebo: pomocné služby), správce (nebo: správy, spravování), rozličnost jazyků“ (28. v.). I když dary zázračných mocí, tak vysoce oceňované Korintskými, byly nevěřícím lidem znamením, dnes už mezi námi nejsou. Ale zůstávají ještě mnohé jiné. Co se týče apoštolů a proroků, už jsme řekli, že Boží slovo nastoupilo na jejich místo. O evangelistech se tu nemluví, neboť ta kapitola nám ukazuje „duchovní dary“ (1. v.).
V Ep. Římanům 12 nenalézáme jenom službu Slova, nýbrž souhrn křesťanských „služeb“, které jsou všechny označeny jako dary milosti. Apoštol začíná prorokováním a končí službou milosrdenství, které se jistě nesměl stranit žádný věřící, ať bratr či sestra. Každý něco obdržel a každý je napomínán dávat. Ale zároveň je každému řečeno, aby „smyslil ve střídmosti, jak Bůh komu udělil míru víry“ (3. v.), aby celé tělo žilo v naprostém souladu.
Podle 1. Petra 4,10.11 „rozličná milost“ byla přidělena „každému“, abychom všichni navzájem jí sobě sloužili „jako dobří šafáři (správcové)“. „Mluví-li kdo, mluv jako řeči (= výroky) Boží.“ Zde je zřejmě třeba myslet především na službu Slova podle Ef. 4,12: „ … pro vzdělání těla Kristova“. Avšak zdalipak nás to místo také nenapomíná, abychom ve svých slovech byli střízliví a opatrní a mysleli na to, že je psáno: „Pravím vám, že z každého slova prázdného (nebo: neužitečného), které mluviti budou lidé, vydají počet v den soudný“ (Mat. 12,36)? „Jestliže kdo přisluhuje (nebo slouží), čiň to jako z moci, kterou uděluje Bůh.“ Tu jistě můžeme myslet na služby lásky a milosrdenství, kterými si mají se srdečnou láskou vycházet vstříc a vzájemně sloužit všichni, jak bratři, tak sestry.
Taková poučení Božího slova nám rozhodně nesmí být jen teoretickými myšlenkami. Jejich dosah při praktickém uplatňování sahá mimořádně daleko.
Mezi dary je velká rozmanitost. My máme většinou sklon cenit si těch, které nějak zvlášť vystupují do popředí, především při službě Slovem. Často oceňujeme tuto službu zvláště podle toho, jak upoutává posluchače. Ale pamatujme, že služebník Slova je jen nástrojem, zatímco věřící, který činí milosrdenství, je činitelem působící lásky. Nejskromnější služba v Církvi často mívá větší cenu než některá jiná, která je příliš nápadná.
Tyto rozmanité dary milosti a úkoly pro „dílo služby“ neudělují nějaké veřejné oprávnění nebo nějaký úřad, nýbrž spíše ukládají tomu, kdo je obdržel, velkou odpovědnost. Je služebníkem podle vzoru Krista. A chtěl by snad někdo být víc než jeho Pán a Mistr? „Co máš, co bys nevzal?“! (1. Kor. 4,7). Také „kdo předložen (= představen) jest“, není nějaký vůdce v tom smyslu, jak se tomu obvykle rozumí mezi lidmi, nýbrž je jako jeho bratři, ale dosazen na určité zvlášť odpovědné místo. U každého, kdo obdržel nějaký dar, který ho staví do popředí, zvláště u daru zvěstování Slova, je nebezpečí, že takový věřící se bude povyšovat a bude vědomě či nevědomě upoutávat duše na sebe a tak je odvádět od Pána. Na druhé straně existuje neméně velké nebezpečí pro ostatní, že se budou spoléhat na několik málo skutečně nadaných bratří, a protože jsou zvyklí na jejich službu, sami zůstanou nečinní. To by mohlo být nepozorovaně podnětem k vzniku určitého „duchovenstva“.
Každý, kdo má nějaký dar milosti, by si měl být vědom toho, co obdržel od Pána a poslušně Mu v tom sloužit závisle na Duchu Svatém. Aby celé tělo rostlo a zůstávalo zdravé, musí každý úd přispívat svou částkou, ani příliš mnoho, ani příliš málo, jak je nám to řečeno v 1. Kor. 12. Jsme údy jedni druhých a měli bychom kvůli společnému blahu všech ‒ a tedy nikoli k uspokojení své samolibosti ‒ „horlivě žádat lepších darů (v elbf. př.: větších darů milosti)“ ‒ 31. v. Avšak před námi se otevírá „ještě vyšší (nebo: mnohem výbornější) cesta“, totiž cesta lásky ‒ viz 1. Kor. 13!
S radostí smíme myslet na to, že to je Pán, jenž dává k dispozici všechno pro potřeby Církve, kterou tolik miluje. Nikdy ji nepřestane opatřovat potřebnými dary. Ale jak budou používány a uplatňovány? A jak bude jejich působení uznáváno těmi, kvůli kterým byly dány? V současném stavu věcí přichází mnoho existujících darů nazmar, protože zůstávají nevyužity. Proto ta napomenutí ve 12. kapitole Ep. Římanům! Jednejme tedy podle způsobu daru, který nám byl dán. Jestliže to nebudeme dělat, jaká to bude pro všechny ztráta! Současný stav Církve neukazuje na to, že by dary chyběly, nýbrž že bývají opomíjeny a že jsou špatně používány. Timoteus je napomínán, „aby rozněcoval v sobě dar Boží“, který byl v něm (2. Tim. 1,6), a Archippovi je řečeno: „Viz, abys službu, kterou jsi přijal v Pánu, vyplnil“ (Kol. 44,17). Pán se nás však může otázat: Co jste udělali s tím, co jsem vám dal?
Je nám vzdálena myšlenka, že by v dnešní době všechny od Boha působící dary se nalézaly jen u bratří, s nimiž se shromažďujeme. Ale kéž by mezi námi nebyla konána žádná jiná služba, než působená Duchem Svatým! A kéž by každý sloužící jednal v závislosti na Něm, podle toho, co od Pána obdržel!
(pokračování, dá-li Pán, příště)
„Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil časem svým, všelikou péči svou uvrhouce na Něj. Neboť On má péči o vás.“ (1. Petr. 5,6.7)
Rád bych věděl: Proč to nejjednodušší v křesťanském životě často bývá nejtěžší? Rád bych věděl: Proč pracuji s čadící svíčkou, když mám přece po ruce spínač elektrického světla? Přirozenou odpovědí na to je, abych to tak nedělal. Nejsem přece snad tak naivní, abych si tak počínal ‒ až na praxi v našem duchovním životě. O mnohých z nás se totiž zdá, že v něm jsou spokojeni, mohou-li se prodírat vpřed pomocí ubohých prostředků chatrné lidské přirozenosti, když mají přece k dispozici úžasnou Boží moc.
Není žádný stav lidské povahy, žádná situace v lidském životě, o kterou by se Bůh, náš Otec, ve Své všeobsáhlé lásce nestaral. A přesto se mnohé z Jeho dětí potýkají s drsnostmi cesty života samy, samy se trápí se svými břemeny, která by On z nich tak rád sňal. Slíbil jim přece, že je vezme na Svá ramena a ponese, ale oni si sami stále něco na sebe nakládají. Rád bych věděl, proč.
EuE 1991/74 (orig.: Grace and Truth)
E. C. HADLEY:
Mladí věřící bývají někdy zmateni a znepokojeni svým duchovním stavem. Pochybují o svém spasení, protože v jejich životě bývá tak mnoho pádů. Proto bych chtěl postupně ukázat na čtyři věci, které mohou skutečně pomoci všem znepokojovaným takovými myšlenkami.
1) Když přijdeme k Pánu Ježíši jako zahynulí hříšníci, Bůh nám odpustí a ospravedlní nás na základě prolité krve Ježíše Krista (Řím. 3,23‒26).
Když Pán Ježíš visel na kříži, byly na Něj vloženy všechny naše hříchy a On za ně nesl trest, takže nikomu z těch, kteří Pána přijali za svého Spasitele, už nemůže hrozit kvůli hříchům soud. Každý hřích, který pronikne do našeho života, byl už odsouzen a potrestán. Stalo se to tenkrát, když Kristus za nás zemřel na kříži (Iz. 53,5.6; Žid. 9,28; 10,12‒14).
Možná ale, že někdo řekne: Je-li to pravda, tedy příliš nezáleží na tom, zda potom dále hřeším nebo nehřeším.
Rozhodně ne ‒ záleží na tom velice mnoho, protože jsou ještě tři další věci, kterých je třeba dobře si všimnout a které se týkají spasení.
2) Když přijmeš Krista jako svého Spasitele, Bůh ti udělí nejen odpuštění a ospravedlnění, ale také novou přirozenost. Jsi znovuzrozen a stal ses Božím dítětem (1. Petr. 1,23; Jak. 1,18; 2. Petr. 1,4). Nová přirozenost, kterou jsi obdržel, když ses znovu narodil, miluje Boha a nenávidí hřích. Právě proto se necítíš dobře, pronikne-li do tvého života hřích. Nová přirozenost v tobě budí přání žít bez hřešení, a je to ona, která působí, že se cítíš nešťastný, když zhřešíš. Žádný znovuzrozený křesťan nemůže být šťastný v hříchu.
Někdo by se mohl zeptat: Proč dělám ty hříšné věci, když přece mám novou přirozenost, která si to nepřeje? Já bych opravdu nechtěl hřešit, avšak zjišťuji, že přes všechny své dobré úmysly povoluji těm zlým věcem a znovu je dělám.
Příčinou toho je, že máš nejen novou přirozenost, která nenávidí hřích a která se cítí bídná, ale máš i starou přirozenost, která ty zlé věci má ráda. V tobě se tedy odehrává určitý boj. Stará přirozenost chce hřešit, zatímco nová to nenávidí.
Kromě toho máš i svědomí, které ti říká, že to, co si přeje nová přirozenost, je správné, a že přání staré přirozenosti jsou vždycky špatná. Avšak přesvědčuješ se, že ve chvílích pokušení stará přirozenost se svými přáními a žádostmi hříšných věcí bývá velice často silnější a vede tě do otroctví. Potom děláš věci, které tvá nová přirozenost nenávidí a které tvé svědomí neschvaluje.
Po spáchaném hříchu je ti toho líto a rozhodneš se, že to už nikdy víc neuděláš. Ale zdá se, jako bys neměl žádnou sílu tato dobrá rozhodnutí a předsevzetí také uskutečnit, když pokušení přijde.
Co se dá proti tomu dělat? Je třeba si uvědomit třetí věc spojenou se spasením.
3) Jestliže jsi znovuzrozen a přijals Krista jako svého Spasitele, Bůh ti dá Svého Ducha Svatého, aby bydlel v tvém srdci (Ef. 1,13; Gal. 4,6). Duch Svatý vlévá do našich srdcí Boží lásku a působí, že ve svých duších cítíme Kristův pokoj. Pak jsme šťastni (Řím. 5,1.5). Ale jakmile dáš místo hříchu, ztratíš tuto radost. Tu je Duch Svatý zarmoucen. Nemůže ti udělovat radost, když povolíš hříchu, protože by tě to podporovalo v hříšných věcích, které On nenávidí. On je ve Své nenávisti k hříchu a ve Své lásce k spravedlnosti a svatosti zajedno s Bohem Otcem a s Bohem Synem (Ef. 4,30).
Duch Svatý ti je dán nejen proto, aby do tvého srdce byla vylita Boží láska, ale také proto, aby tě Svou mocí uschopňoval říkat žádostem staré přirozenosti jasné: NE. Působí dále, abys byl schopen žít tak, jak si to přeje Bůh a dělat to, co se Jemu líbí, tj. to, co je také touhou tvé nové přirozenosti. Musíš se úplně opírat o moc Ducha, abys mohl říci hříchu: „NE“, ale Boží vůli: „Ano“. Přesně toto je míněno v Ep. Galatským 5,16, kde čteme: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte.“
Dá se to srovnat s Petrem, když chodil po vodě. Dokud se díval na Pána a počítal s Ním, že ho bude držet, bylo vše dobré. Ale jakmile se začal dívat na vlny a bál se, že by mohly být příliš velké, než aby po nich mohl chodit, tu začal tonout. Proč? Protože se už neopíral o Kristovu moc jako dost silnou, aby ho mohla držet. V našem křesťanském životě se musíme opírat o Pána s důvěrou, že nás bude chránit a držet na každém kroku mocí Svého Ducha, který v nás přebývá (Mat. 14,24‒31; Jan 15,4.5).
4) Spasení nám přináší obecenství s Bohem. Mezi Bohem a tebou, Jeho dítětem, je vzácné spojení. Můžeš s Ním mluvit jako se svým Otcem a můžeš se radovat z toho, co ti chce sdělit pomocí Svého Ducha skrze Své Slovo. Máš plnou možnost přicházet k Němu s každou věcí. Můžeš s Ním mluvit o všech svých těžkostech stejně jako dítě, které ví, že jeho pozemský otec je má rád a ví, že k němu může kdykoli přijít. Máš radost, když vidíš Jeho úsměv.
Když dítě svého otce neposlouchá, necítí se už dobře v jeho přítomnosti. Dobře ví, že otec nesouhlasí s tím, co udělalo. Namísto aby se radovalo z blahého obecenství, vidí, že otec ho musí pokárat anebo dokonce použít metlu.
Podobně je tomu s naším nebeským Otcem. Jestliže zhřešíme, zůstáváme přesto Jeho dětmi, a i pak platí, že Kristus už nesl trest za ten hřích. Bylo za něj učiněno smíření Kristovou obětí na kříži, která byla učiněna jednou provždy. Je však přerušeno naše obecenství s Otcem a s naším Spasitelem, a Duch Svatý, který v nás přebývá, je zarmoucen. Náš nebeský Otec nás musí kvůli naší neposlušnosti kárat a použít možná dokonce kázeň, zvláště tehdy, jestliže jsme se na špatné cestě už dostali daleko.
Jestliže však s pokornou myslí a upřímně zarmouceni nad svým hříchem a nad svou neposlušností k Němu přijdeme a všechno Mu vyznáme, On nám bude moci odpustit a odpustí nám, jako pozemský otec odpouští svému dítěti. Pak se zase budeme moci radovat z obecenství, takže se opět v Jeho přítomnosti budeme cítit volní a šťastní (1. Jan. 1, 9).
Viděli jsme tedy, co se stane, když Boží dítě zhřeší. Není ztraceno a nezahyne, protože Bůh přijal věřícího na základě oběti Ježíše Krista za naše hříchy. Právě tak tím nedojde k přerušení jeho poměru k Bohu. Stále ještě je Božím dítětem a Bůh je stále ještě jeho Otec. Avšak praktické obecenství s Otcem je přerušeno, Duch Svatý je zarmoucen a dítě se dostává pod kázeň Otce. Když se však pro to pokoří a svůj hřích Otci vyzná, bude praktické obecenství zase obnoveno.
Avšak hřešíme-li jako věřící (tj. po obrácení), ztrácíme něco, co už nemůže být napraveno. Pán Ježíš říká, že pohárek vody, podaný v Jeho jménu, nebude zapomenut. Všechno, co jsme dělali, abychom se Mu líbili, On jednou odmění. Kdybychom tedy, namísto, abychom povolili hříchu, zůstali poslušní a dělali to, co se Jemu líbí, měli bychom za to vyhlídku na odměnu v nebi. Jenže my jsme se o tuto odměnu připravili, protože jsme promarnili příležitost obdržet ji. Toto je věčná ztráta, neboť každá odměna, kterou Pán udělí v nebi, je věčná. Mohli jsme ji mít po celou věčnost a mohli jsme se z ní radovat, kdybychom byli poslušní a věrní! Toto pomyšlení by nás mělo učinit bdělejšími, abychom se dnes a v dalším čase, kdy ještě budeme žít na zemi, vyvarovali takových ztrát. Musíme využívat každou příležitost, abychom byli Pánu věrní. Protože necháme-li si ji ujít, ona už se nikdy nevrátí a tím se pak připravíme o příslušnou odměnu za věrnost.
Celou věčnost budeme mít možnost radovat se z odměny, kterou obdrží vítězové, ale na zemi máme jen přítomnou chvíli, abychom té odměny dosáhli. Jestliže nevyužijeme rychle plynoucího času k vítězství nad hříchem, nedostaneme žádnou odměnu a nebudeme se tedy ani moci z ní radovat. V nebi už nebudeme moci vítězit. Vítězství můžeme dosahovat nyní, v životě na zemi. Potom už nikdy ne.
HF 1990/286‒292
Veliký Mistr, který opracovává a utváří lidskou duši, má k tomu mnoho nástrojů. Jen málo z nich je bez ostrého břitu. Avšak úmyslem a cílem, který On u Svého lidu sleduje, je, aby z nich zářila jejich nebeská krása. K tomuto cíli spolupracuje všechno: každý zářez, každý úder pomocí Jeho nástrojů.
Ještě jednou tedy: Konečným cílem všeho Božího jednání s námi je blaho a požehnání naší duše. Budeme-li toto pevně držet ve svém srdci, odejme to hořkost a trpkost všem těžkostem a zkouškám, které přicházejí z Jeho ruky.
Nikdy bychom se neměli dívat na události v našem životě jako na nějaké náhody, ale naopak bychom se v nich spíše měli snažit pochopit určitou lekci, kterou nás Bůh chce naučit. Anebo jinými slovy: Měli bychom v každé věci, i když s sebou nese velkou zkoušku, vidět příležitost, abychom tím povyrostli v milosti. Starosti, zarmoucení, bolesti, změny, ztráty, utrpení ‒ to vše nám působí zkoušku, působí nám bolest, uvrhává nás na Boha. Ale zkoušky, když jimi procházíme s Ním, nás povedou k hlubšímu pochopení Boží milosti a k tomu, abychom se stali vhodnější pro Jeho službu.
EuE 1991/97 (orig.: Grace and Truth)
Čti tyto úvahy s prosbou a srovnávej je s Písmem po ruce. Nezapomínej také prosit za tuto práci
Walter GSCHWIND:
(z abecedy křesťanství)
Dosud jsme se zabývali pravdami, které se týkají celé Boží Církve na zemi. Připomněli jsme si, jak Církev vznikla a kdo k ní patří. Pomocí jejích různých obrazů z Bible jsme uvažovali o jejích rozmanitých stránkách a také jsme viděli, jak Bůh pomocí duchovních darů pečuje o její vzdělávání a růst. ‒ Nyní se dostáváme k další kapitole s mnohými podtituly: Boží Církev v určitém místě, anebo krátce místní shromáždění.
Také zde budeme sledovat jednoduchá naučení Božího slova. Mluví nejen o Církvi všeobecně, nýbrž také třeba o „církvi (shromáždění), která byla v Jeruzalémě“ (Skut. 8,1), o „církvi, kteráž byla v Antiochii“ (Skut. 13,1), o „církvi Boží, kteráž jest v Korintu“ (1. Kor. 1,2), atd.
Jako všichni znovuzrození a ze světa povolaní věřící tvoří společně na zemi „Církev“ (ekklesia), zahrnuje i místní Církev všechny věřící v Kristu Ježíši, všechny povolané svaté, kteří v tom určitém místě bydlí. Tato skutečnost je jasná z 1. Kor. 1,2. Tenkrát se věřící z jedné vesnice nebo z jednoho města jednomyslně shromažďovali na jednom místě, a tak byli před světem zřetelným vyjádřením celého Kristova těla. Tak Pavel psal Církvi z Korintu: „Vy pak jste tělo Kristovo, a údové z částky“ (fr. př. JND: „…, a /jeho/ údy každý jednotlivě“ ‒ 1. Kor. 12,27).
I když ‒ jak ještě později uvidíme ‒ každé místní Shromáždění (Církev) má před Pánem svou příslušnou odpovědnost za svůj duchovní stav, přesto není nějakým samostatným útvarem. Je svazkem Ducha Svatého velice úzce spojeno s ostatními Shromážděními Církve (ekklesia) a ve všem má být jasným vyjádřením celé Boží Církve na zemi.
Biblický základ
Dnes, kdy křesťané z určitého místa tolika různými cestami vyhledávají různé církve a náboženské obce, není už možné vidět spojitost údů v jediném celkovém organismu.
Mnoho Božích dětí se s touto smutnou skutečností smířilo. Ale někteří se vážně ptají: Je možné dnes, kdy většina křesťanů ani trochu nepomýšlí navrátit se k tomu, co bylo na počátku a co můžeme nazvat „biblickým základem“, ano, je dnes vůbec ještě možné shromažďovat se na takovém základě?
Je jisté, že viditelná jednota Božího lidu je skrze naši nevěrnost pro tuto zem již jen v troskách. Avšak Boží skutečnost, že všichni vykoupení jsou Duchem Svatým pokřtěni v jedno tělo (1. Kor. 12,13), trvá podnes a potrvá navěky!
Každý, kdo toto ví a přeje si nejen osobní vírou nýbrž i společně s Božími dětmi jít po cestě podle Božích směrnic, nemusí čekat na své bratry, kteří setrvávají v lidských systémech. Vždyť by svou příslušností k nějakému zvláštnímu vyznání nebo k nějaké sektě (roztržce) vlastně dále prakticky popíral biblickou pravdu, že Církev na této zemi je „jedno tělo“ (1. Kor. 12,12). Smí a má se v poslušnosti víry stavět na základ Bohem způsobené jednoty Ducha. Tuto jednotu tedy nemusí teprve dělat nebo usilovat o ni, nýbrž má ji pouze zachovávat, tím že prakticky žije podle napomenutí: „Usilujíce zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje.“ (Ef. 4,3)
Jestliže tedy v některém místě několik věřících ‒ i kdyby byli jen dva nebo tři ‒ se chce podle biblického vzoru místních Církví (Shromáždění) shromažďovat jen na základě „jednoho těla“, pak oni netvoří žádnou novou „skupinu“. Vždyť neříkají: My jsme Církev. Oni tam naopak vyznávají: Každý věřící v tomto městě (nebo vesnici) je údem Kristova těla a podle Božích myšlenek patří k Boží Církvi v tom místě. Oni dva nebo tři ovšem nemohou svým jednáním obnovit nenavratitelnou viditelnou jednotu, ale jsou svědectvím o tom, že dále trvá Boží pravda o jednotě Ducha ve svazku pokoje, ‒ Ducha Svatého, který nerozlučně spojuje údy navzájem mezi sebou a s jejich Hlavou v nebesích ‒ Kristem.
Boží střed
Bůh posadil Krista na nebeských místech po Své pravici a dal Ho jako Hlavu nade všechno Církvi, která je Jeho tělo, plnost Toho, který všechno ve všem naplňuje (Ef. 1,20‒23). Je tedy nemyslitelné, že by Bůh v různých městech a obcích na této zemi mohl uznávat nějaký jiný střed než Krista! Tak i náš Pán v Mat. 18, když pro Svou Církev předem stanovil velké zásady kázně a shromažďování, řekl: „Neboť kdekoli shromáždí se (podle elbf. př. lépe: shromážděni jsou) dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20) Duch Svatý vede věřící jen k tomuto středu. Jestliže tuto podmínku uskuteční, je Ježíš, náš Pán, podle Svého zaslíbení osobně, třebaže neviditelně, mezi nimi.
Jak úžasná je to pravda! Kéž by Mu jen všechny Boží děti mezi sebou nezkráceně vyhrazovaly takové ústřední místo ve vedení a autoritě! Jak velké požehnání by pak mohlo splývat s Hlavy na všechny Kristovy údy! Jméno Ježíše stačí po všech stránkách na potřeby každého jednotlivého věřícího i pro společné potřeby všech v Jeho Církvi.
Ale když tak procházíme některým městem a pozorujeme náboženský život, poznáme, že v křesťanstvu tvoří takový „střed“ mnoho jiných věcí nebo osob: Věřící se shromažďují k nějaké organizaci, k nějakému jménu, k nějakému kazateli, atd. V následujícím oddíle se pokusíme ukázat, že tím je Kristus z onoho středu vytlačen.
Boží vedení
Je-li v některém místě několik věřících shromážděno ve jménu Pána a jejich shromáždění skutečně vyjadřuje charakter „Církve Boží“, je Pán v jejich středu naprosto zřejmě proto, aby je vedl ve všem. Oči všech se mají dívat na Něj a na Něj mají čekat. Všichni mají setrvávat v poddanosti Jemu jako svému Pánu a Tomu, který všechno řídí. Potom podle Božích myšlenek a Boží vůle bude při praktickém působení duchovních darů, ve službě i v chování všech údů vládnout pořádek.
Ale v jejich středu je také Duch Svatý. On přece od dne letnic přebývá jak v každém jednotlivém věřícím (1. Kor. 6,19), tak i v Boží Církvi (Ef. 2,22). Již Pán Ježíš ukázal Svým učedníkům jako vyhlídku do budoucna, že Otec pošle Ducha Svatého ve jménu Ježíše (Jan 14,26; 16,13). Měl být mezi nimi jako Utěšitel, Přímluvce (též: „obhájce“, „zastánce“, „zástupce“, „správce“ nebo „pomocník“, řecky parakletos ‒ Jan 14,16.26; 15,26; 16,7; 1. Jan. 2,1). Měl být s nimi a „spravovat“ (zastávat) jejich věc. A v 1. Kor. 12 a 14 je nám pak ukázáno, jak plní tento úkol. Rozdává různé dary milosti: „Ale to vše působí jeden a týž Duch, rozděluje každému obzvláště, jak ráčí.“ (1. Kor. 12,11) Je přítomen, aby řídil, vedl a vyučoval. Je oprávněn použít koho chce za Svá ústa k modlitbě, k chválení nebo k službě.
Ale jak může být uskutečňována tato velká zásada, která se týká Božího vedení mezi shromážděnými věřícími, jestliže tam je nějaké lidské „vedení“, které znemožňuje neomezované vedení Duchem Božím?
Co by tomu asi řekl ředitel některé velké firmy, kdyby jednoho dne za jeho ředitelským stolem seděl někdo jiný a řídil štáb svých spolupracovníků? Kdyby byl vzat k odpovědnosti, hájil by se ten cizí možná takto: Vím, že je to vaše věc, ale já jsem vám tím jen chtěl posloužit a budu s vámi zůstávat úzce spojen. Správní rada, kterou dosadím, bude fungovat dobře. ‒ Dovolí představený oné firmy, aby byl ve svém vlastním podniku, který chce sám řídit, převeden do úlohy pouhého poradce?
Oč menší právo má svévolnost člověka zasahovat do práv Pána a Ducha Svatého, jak se to např. dnes děje skrze běžný „systém jednoho muže“! Jenom jeden muž se totiž zpravidla chápe služby a k tomu ji ještě vykonává v souladu se zvláštním učením své církve nebo vyznavačské skupiny! Modlí se, slouží, ujímá se veškeré činnosti, jako by kromě něho nebyl žádný jiný vůdce shromáždění a žádné jiné údy, které by Duch Svatý chtěl a mohl použít. Je zde jako někdo, kdo patří k tzv. „stavu duchovních“, který jediný je oprávněn to dělat, protože získal patřičné vzdělání podle lidských zásad a byl k té službě zřízen lidským ordinováním. Při takovém ustanovení za faráře, pastora, kazatele atd. se lpí na představě posloupnosti v úřadě. Ten mají zastávat osoby, které byly podobným způsobem ustanoveny lidmi. Laikům, tzn. všem, kteří nemají takové vzdělání podle těchto předpisů a kteří nebyli takto ustanoveni, je bráněno v možnosti kázat. Ten, kdo zastává a vykonává takový úřad, může k vlastnímu ospravedlnění uvést, že se ve své službě nechává řídit shůry. To však onen systém, v němž slouží, ani nezlepší, ani před zněním Božího slova neospravedlní.
Neboť ve Skutcích apoštolských a v Epištolách nenalezneme sebemenší náznak, že by někde byl v místních shromážděních jednotlivec ustanoven k vykonávání takového „úřadu“. Pavel ovšem měl apoštolskou autoritu, kterou příležitostně ‒ při zakládání shromáždění ‒ přenášel i na své spolupracovníky Timotea a Tita (Skut. 15,22). Čteme také o „vůdcích“ (Žid. 13,7). Ale také tito muži se ve shromážděních s ostatními bratřími stavěli pod vedení Pánem a Duchem Svatým.
Způsob služby podle Boha
Jsou-li křesťané shromážděni k Pánu jako k svému středu a Tomu, který je vede, a jsou na Něm závislí, udělí jim všechno, co potřebují, aby mohli obstát jako svědectví Jeho jménu. On jako Hlava Své Církve dal lidem k dílu služby dary a bude je rozvíjet a oživovat také v místních shromážděních, ať už to budou dary k vzdělávání věřících nebo k zvěstování evangelia neobráceným. I když se uplatňování darů děje s velkou slabostí, přesto je takováto služba od Pána. Lépe je pět slov „v dokázání Ducha“ a v souladu s naučeními Písma svatého, než nějaká vynikající řeč, spočívající na moudrosti lidské (1. Kor. 2,1‒5).
Každý věřící se jako úd na těle Krista podílí na odpovědnosti za držení svědectví Pánu; a kdo od Pána obdržel některý z rozmanitých darů, má plnit svůj zvláštní úkol podle napomenutí: „Každý, jak vzal dar, tak vespolek tím sobě přisluhujte, jako dobří šafáři rozličné milosti Boží. Mluví-li kdo, mluv jako řeči Boží; jestliže kdo přisluhuje, čiň to jako z moci, kterou jemu uděluje Bůh, aby ve všem slaven byl Bůh skrze Ježíše Krista.“ (1. Petr. 4,10‒11) Takovýmto způsobem budou stávající duchovní dary probouzeny a budou se rozvíjet. Tam však, kde je jednotlivý muž lidmi ustanoven za „služebníka Páně“, nebude místo pro taková vnitřní zkoušení a mnohé dary, které Pán dal Své Církvi, tam budou ležet ladem.
Až bude řeč o jednotlivých druzích shromáždění, pohovoříme ještě podrobněji o dalších věcech týkajících se služby.
Starší a služebníci v místních shromážděních
1. Starší. ‒ Na první misijní cestě Pavla s Barnabášem vznikla v různých městech shromáždění, která pak oni na zpáteční cestě znovu ještě navštívili. „A zvolivše jim (v každém městě) starší po církvích“, brali se dál (Skut. 14,23). Později apoštol také Titovi přikázal, aby na Krétě v každém městě zřídil starší (Tit. 1,5). Jenom muži s vlastnostmi, schopnostmi a předpoklady popsanými v 1. Tim. 3,1‒7 a Tit. 1,6‒9 se hodili pro takový úkol. Dar ke kázání a k veřejnému učení nebyl k tomu nezbytně nutný. Jestliže však u někoho byl, dopomáhal k tomu, že služba dohlížejícího mohla být konána s ještě větším požehnáním (1. Tim. 5,17).
V čem tedy záležela jejich služba? ‒ Starší byl dohlížející (v kral. př. „biskup“; řecky „episkopos“) ‒ (1. Tim. 5.7). Měl „pečovat“ o místní Boží Církev (1. Tim. 3,5) a byl Boží „správce“ (šafář) ‒ (Tit. 1,7). Apoštol napomínal starší z Efezu: „Buďte tedy sebe pilni (= mějte tedy pozor sami na sebe) i všeho stáda, v němž Duch Svatý ustanovil vás biskupy (= dohlížejícími), abyste pásli (nebo: ostříhali) církev Boží… Neboť… z vás samých povstanou muži, kteří budou mluviti převrácené věci… Proto bděte.“ (Skut. 20,28‒35)
Jako ti, kteří „lnuli k spolehlivému slovu podle učení“ (Tit. 1,9 ‒ elbf. př.), starší byli schopni dbát, aby duchovní život jednotlivých věřících i celého shromáždění zůstával zdravý. Bděli proti cizím učením a mohli usvědčovat ty, kteří se svou řečí stavěli na odpor. Znali bídy, těžkosti a pokušení věřících v místě svého působení a snažili se sloužit jim s moudrostí a trpělivostí, s rozhodností i mírností. Byli „příkladem stádu“ (1. Petr. 5,3) a jejich zbožný život dodával jejich radě a jejich jednání váhu.
Jistěže i v dnešních místních shromážděních je třeba bratrů konajících takovou nezištnou a těžkou službu. Ale nejsou tu už apoštolé ani jejich zmocněnci, aby mohli být skrze ně veřejně označeni za starší, a v Božím slově nenalézáme žádný pokyn, že by někdo jiný (a ovšem ani Církev) měl zvolit takové dohlížející. Jestliže však někteří bratři mají takové předpoklady požadované Božím slovem a jsou vedeni „Duchem Svatým“, mají ostatní věřící takovou službu uznávat, i když takového bratra ve skutečnosti nemohou nazývat „starším“.
2. Služebníci. ‒ Zatímco „starší“ měli pečovat o duchovní blaho Církve, „služebníci“ nebo „diakoni“ se zabývali jejími časnými a hmotnými věcmi. Vedle jiných služeb spravovali a rozdělovali hmotné dary ze sbírek (Skut. 6,1‒6). Že i tato služba je důležitá, plyne z toho, že k prvnímu „reptání“ v Církvi v Jeruzalémě došlo v souvislosti s rozdělováním hmotné pomoci. Proto měla být svěřena mužům, „kteří měli dobrou pověst, (byli) plní Ducha Svatého a moudrosti“. Kromě toho měli splňovat předpoklady popsané v 1. Tim. 3,8‒13.
Boží autorita
Zjistili jsme, že Pán a Duch Svatý mají mít vedení a autoritu mezi těmi, kteří jsou shromážděni ke jménu Pána Ježíše. Církev má kromě toho jako závaznou autoritu psané Boží slovo. Ve všech otázkách učení, služby a společného života se smí opírat jen o: „psáno jest“.
Z Mat. 18,17‒20 dále vidíme, že Pán dal Církvi ‒ a nikoli tedy starším nebo jednotlivým bratrům ‒ autoritu k provádění kázně. Co ona na zemi sváže nebo rozváže, je svázáno nebo rozvázáno i na nebi. ‒ Tímto předmětem se budeme podrobněji zabývat v souvislosti s otázkami kázně.
HF 1959/151‒160 (pokračování, dá‒li Pán, příště)
C. H. MACKINTOSH:
(Galatským 6,7)
Jak pravdivé se ukazuje toto slovo Písma v životě každého člověka, a jak očividně se potvrzuje v životě každého Božího dítěte! Co rozséváme, to i sklidíme. Jestliže se v myšlenkách, v slovech a skutcích dáváme špatným směrem, dříve či později nevyhnutelně sklidíme příslušné ovoce.
Nemusím snad říkat, že toto nemá nic co činit s věčným trváním Boží milosti nebo s dokonalým přijetím věřícího v Kristu. Kristus je životem a spravedlností věřícího, a proto základ pokoje nikdy nebude dotčen. Sám Bůh způsobil tento pokoj na neochvějném základě, a dřív než by tímto základem mohlo být pohnuto, muselo by být zpochybněno Kristovo vstání z mrtvých. Neboť je jasné, že Kristus by nemohl být tam, kde je, kdyby mezi Bohem a věřícím nebyl zjednán dokonalý pokoj.
Věřící má dokonalý pokoj. Proč? Protože na základě víry v Boží dílo ví, že pro něho bylo učiněno dokonalé smíření. Takové je Boží pořadí: Dokonalé dílo smíření je základem mého dokonalého ospravedlnění; a mé dokonalé ospravedlnění je základem mého dokonalého pokoje. Bůh ty tři věci spojil v nerozlučný celek. Nevěřící srdce člověka se nadarmo usiluje oddělit je od sebe.
Ale třebaže toto vše je pravda, věřící může velice snadno ztratit radost z těchto vzácných věcí a ztratí ji, jakmile poleví v bdělosti a bude neposlušný. Jestliže mé dítě, ačkoli jsem mu to zakázal, půjde k ohni, spálí se a způsobí si možná prudké bolesti. Ale přesto je dál mým dítětem, i když mne velice rmoutí to, jak se chová.
Slova apoštola mají nesmírný dosah: „Cokoli rozséval by člověk, to bude i sklízeti.“ Nemluví o „obráceném“ nebo „neobráceném“. To místo se vztahuje bez výjimky na všechny lidi.
Kéž by nám zamyšlení nad tím bylo vzpruhou k svatější bdělosti v celém našem životě! Dbejme, abychom „rozsévali Duchu“ a mohli pak „z Ducha sklízet (žnout) život věčný“!
EuE 1991/108‒109
Proslulý architekt a stavitel starověku Sostrates Knidský byl egyptským králem pověřen vybudovat věž k varování lodí před nebezpečnými útesy podél pobřeží. Autor vytesal do jednoho kamene v základech své jméno a nahodil pak kámen tenkou vrstvou malty. Na maltu napsal zlatými písmeny jméno egyptského krále. Věděl, že v poměrně krátké době mořské vlny maltu odplaví, takže budoucím věkům zůstane k jeho slávě zachováno jen vytesané jméno.
U mnohých lidí se zdá, jako by měli na srdci Boží oslavení a Boží zájmy, zatímco se ve skutečnosti snaží oslavit sebe. Kdybychom jejich slova lépe zvážili, ukázalo by se, že jejich nejpřednější touhou není oslavit Boha, ale vyvýšit se.
„Lid tento… rty mne ctí, ale srdce jejich daleko (vzdáleno) jest ode mne.“ (Mat. 15,8) Nezapomínejme na 7. verš v 1. Sam. 16: „Pán … nepatří (na to), nač patří člověk. Člověk zajisté hledí na to, co jest před očima, ale Pán hledí k srdci.“ ‒ „Vyznáš-li ústy svými Ježíše jako Pána, a srdcem uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.“ (Řím. 10,9)
HuN 1980, č. 2, 2. str. ob. (orig.: Grace and Truth 1979, červc.)
Kapitola 1,69 ‒ 80
„A vyzdvihl nám roh spasení v domě Davida, služebníka svého“ (69. v.). Abraham se radoval, když již předem viděl den Krista. Toto vždy působí Duch Svatý, když nám mluví o naplnění zaslíbení způsobeném Boží mocí: ukazuje nám již napřed plný výsledek, který Bůh nakonec způsobí. Ale zde už nešlo o radostné věci ohlašované pro vzdálenou budoucnost, o potěšující věci, spojené s Kristem, který se měl narodit a uvést dny veselí ‒ věci prorokované v dávných dobách, kdy vše bylo ještě zastřené, protože naplnění všeho leželo tak daleko. Zachariáš oslavuje naplnění toho zaslíbení: pro víru Kristus je už zde, je už ve dveřích a je to výsledek Jeho přítomnosti, která dává slova jeho písni. Jeho příchod v milosti způsobí dokonání slavných Božích uložení a rad o Něm.
Ve skutečnosti zde Ježíš ještě nebyl. Zatím šlo jen o narození Jeho předchůdce, a to bylo podnětem k chvalozpěvu, ale přiblížilo se naplnění oněch proroctví. Bůh vzbudil roh vysvobození v domě Davida, Svého služebníka, „jakož mluvil skrze ústa proroků svých svatých, kteří byli od věků“ (70. v.). Roh je zde odznakem Boží moci, skrze niž se naplní vysvobození Božího lidu. Někdy je roh také symbolem moci nepřítele, kterou Bůh používá ke káznění Svého lidu (Dan. 7,7‒11; Zach. 1,19‒21). Protože zaslíbený Mesiáš byl zavržen, sláva království je odložena na den Jeho zjevení se v moci. Daniel vidí Syna člověka přicházejícího „až ke Starému dnů“. Je to Syn člověka, kdysi ponížený a vydaný k usmrcení, který „před něj postaven byl. I dáno jest jemu panství (= panování) a sláva i království; jehož panství jest panství věčné, které nepomíjí“ (Dan. 7,13.14).
„O vysvobození z nepřátel našich, a z ruky všech, kteří nás nenáviděli“ (71. v.). Svatí Boží muži, prodchnutí Duchem Svatým, ohlašovali již od počátku dějin vyvoleného národa, že bude předmětem zlých úmyslů satana a jeho nástrojů. „Velice jsou mne sužovali od mladosti mé ‒ rci to (nyní) Izraeli, velice jsou mne sužovali od mladosti mé, avšak mne nepřemohli“ (Ž. 129,1.2). Ať byla soužení způsobená Božímu lidu během jeho dlouhé historie jakákoli, zlí ho nepřemohli. Až přijde hodina konečného vysvobození, kdy se zjeví sláva zaslíbeného Vysvoboditele, bude ten lid moci říkat: „Hospodin je spravedlivý, zpřetínal prostraňky (nebo: provazy) bezbožných“ (4. v.). Věřící, kteří na Něj ve své úzkosti očekávali, zvolají: „Duše naše jako ptáče uniklo osidlu ptáčníků: osidlo se ztrhalo, a my jsme unikli“ (Ž. 124,7). Ti, kteří usilovali o záhubu Božích milovaných, budou zahanbeni. Zlo, které zamýšleli, padne na jejich vlastní hlavu: „Zahanbeni a zpět obráceni budou všichni, kteří nenávidí Sion“ (Ž. 129,5). Svatí pak budou moci zvolat: „Učinil jest s námi veliké věci Hospodin, proto veselili jsme se“ (Ž. 126,3).
„Aby učinil milosrdenství s otci našimi, a rozpomenul se na smlouvu svou svatou“ (72. v.). Zachariáš uvádí nezměnitelná Boží zaslíbení daná Bohem, totiž že rozvine Své milosrdenství Svému lidu v jeho bídě a provinění, neboť se rozpomene na Svou smlouvu učiněnou s Abrahamem. Ta píseň oslavuje naplnění myšlenek Boha ‒ Spasitele v Osobě Davidova Syna, který měl přijít. Bylo to uskutečnění všech nadějí vzbuzených výroky proroků, které podpíraly víru zbožných duší po celá staletí Boží trpělivosti vzhledem ke zlu. Boží světlo konečně zazářilo v hlubinách tmy dějiště, kde vládne satan a kde je všude zkáza a slzy. Je pravdou, že radost z tohoto navštívení shůry brzy pohasla a že sionská dcera se ukázala neschopnou přijmout svého Mesiáše. Avšak slávy království se brzo uskuteční a radost Božího lidu, napraveného a zahrnutého požehnáními, bude větší, než jaká byla v nejkrásnějších dnech jeho dějin. Obnovené stvoření, vysvobozené od svých utlačovatelů přijme svého Vysvoboditele. Každé koleno se před Ním skloní a každý jazyk bude vyznávat, že Ježíš je Pánem k slávě Boha Otce. Blaženost tohoto výjevu plného světla a svatosti poplyne z přítomnosti Toho, který byl zavržen, když na tuto zem přišel v milosti, ale který skrze Svá smírčí utrpení zahladil hřích a zlomil moc a práva uchvatitele, jehož tyranské moci bylo podrobeno všechno stvoření.
„Na přísahu, kterou přisáhl Abrahamovi, otci našemu, že nám to dá, abychom bez strachu, z ruky nepřátel svých jsouce vysvobozeni, sloužili jemu, ve svatosti a ve spravedlnosti před obličejem jeho po všechny dny života svého“ (73.‒75. v.). Božím cílem je, aby Jeho lid byl posvěcený a poslouchal Ho, jsa oddělen od zla. Chce, aby plnil své poslání, pro něž byl vzbuzen, aby Boží jméno bylo známé a oslavované mezi národy celé země. Blíží se den, kdy tento Boží záměr se uskuteční a kdy „půjdou lidé mnozí, říkajíce: Pojďte, a vstupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova, a bude nás vyučovati cestám svým, i budeme choditi po stezkách jeho“ (Iz. 2,3).
Přísaha, kterou Bůh učinil Abrahamovi, že požehná jeho semeni a že skrze ně a spolu s ním dojdou požehnání všechny národy země, byla Zachariášovi příčinou radosti a velebení. Boží smlouva, protože není vázaná podmínkou, spočívá jen na věrnosti a milosrdenství Toho, který řekl: „Jistě požehnám velmi tobě, a velice rozmnožím tebe“ (Žid. 6,14). Bůh, aby dal srdci Svého lidu plné ujištění, potvrzuje Svá slova přísahou, „abychom skrze ty dvě věci neproměnitelné (nebo: nepohnutelné)… měli přepevné potěšení my“ (Žid. 6,18).
Jméno Alžběta znamená „Boží přísaha“. Tato myšlenka zaměstnává srdce zbožného kněze a naplňuje ho radostí a jistotou. Stejně tak tomu má být s námi, a to tím více, protože Božímu slovu se dostalo ještě dalšího potvrzení. Vstupujeme vírou do svatyně a nalézáme tam našeho Předchůdce, osobního ručitele, že zaslíbení nám daná se naplní. Boží svatyně se tím stává útočištěm srdcí věřících a naděje, kterou obdrželi, se stává nebeskou. Náš Prostředník Svým postavením, které zaujímá ve slávě, tedy uděluje víře jistotu, že všechna Boží prohlášení se naplní. Pozemská zaslíbení jsou nyní spojena se samým nebem, a proto jsou vyšší a výbornější. Jsou dva druhy požehnání zjevených víře: ta, která se týkají království Mesiáše, a jiná, která nyní vyplývají z Jeho vítězství nad smrtí a z našeho spojení s Ním ve slávě. Proroctví Zachariáše se plně uskuteční v předpověděném Kristově kralování. Potom Jeho pozemský lid, vykoupený a vysvobozený od všech svých nepřátel, bude moci beze strachu sloužit v svatosti a spravedlnosti; neboť skrze mocné působení Božího Ducha pak bude mít nové srdce. Všichni budou znát Pána (Žid. 8,11).
„Ty pak, dítě, prorokem Nejvyššího budeš, neboť předejdeš před tváří Páně připravovati cesty jeho“ (76. v.). Jan měl jít před Tím, který měl naplnit slavná předsevzetí Boha lásky vůči Jeho lidu i vůči celému stvoření. Svou prorockou službou, která měla lidu ukázat jeho hříšnost, připravoval srdce, aby skrze pokání přijali zaslíbeného Mesiáše. Jan byl prorok, ba „více nežli prorok“ (Mat. 11,9). Všichni proroci ohlašovali slavnou budoucnost, kterou měl Bůh připravenu pro Svůj lid i pro stávající stvoření, jakož i soudy, jimiž vyčistí dějiště tohoto světa, a kdy hříšníci budou zváni k pokání, aby unikli budoucímu hněvu a dosáhli podílu na budoucím požehnání. Služba Jana, i když podržela všechny tyto znaky, ohlašovala přítomnost Toho, před nímž on šel jako Jeho ohlašovatel, a vyzývala Izrael k pokání. Bylo třeba, aby mravní stav Izraele byl v souladu se slávou, která se měla zjevit.
„Nejvyšší“ je titul patřící k tisíciletému království, kdy dojde k jeho plnému uskutečnění. Melchisedech byl „kněz Boha (silného) Nejvyššího,… který vládne nebem a zemí“ (1. M. 14,18.19). Svědčil o slávě a právech Toho, jemuž patří všechno a který se brzo bude dožadovat práva na celé stvoření, které vyšlo z Jeho všemohoucích rukou. Ten, jenž trpěl, přemohl nepřítele, který se lstí zmocnil dědictví, a brzo se ujme vlastnictví všeho, co získal Bohu Svou smírčí smrtí a slavným vítězstvím nad nepřítelem.
„Aby dána byla známost spasení lidu jeho v odpuštění hříchů jejich“ (77. v.). Všimněme si, s jakou horlící péčí Duch Svatý obhajuje a provolává božskou slávu Toho, který se měl narodit v převelké chudobě, ač byl Stvořitel vesmíru a Spasitel ztracených hříšníků, „který je nade všechny, Bůh požehnaný navěky. Amen!“ (Řím. 9,5). Jan měl ohlašovat Jeho lidu spasení. V čem spočívá to spasení? „V odpuštění hříchů.“ Chce-li Bůh zachránit hříšníka, dává hlásat radostnou zvěst o odpuštění každému, kdo uvěří, a otevře mu srdce, aby ji přijal. Toto slavné poselství je „moc Boží k spasení každému věřícímu“ (Řím. 1,16). Skrze ně se Bůh zjevuje našim duším a dává nám věčný život.
„Skrze lítostivost a milosrdenství Boha našeho, v němž navštívil nás, vyšed z výsosti“ (78. v.). Odkud pochází tato přehojná milost Božích pokladů? Vyzařuje z hlubokých citů milosrdenství našeho Boha, tj. z Jeho hlubokých slitování. Viděl bídný stav, v němž vězel Jeho lid i všichni lidé vůbec. Tolik miloval svět, že dal Svého jednorozeného Syna, aby nás spasil. Dal vzejít z výsosti východu (tak 78. v. v doslovném znění) nad námi, „aby se ukázal (nebo: zasvítil) sedícím v temnostech a ve stínu smrti, k spravení (= uvedení) noh našich na cestu pokoje“ (79. v.).
My jsme seděli v temnotách a ta noc pro nás byla stínem smrti. Než poznáme Ježíše a staneme se Jeho vlastnictvím, jdeme vstříc smrti a ona na nás vrhá svůj stín. Lhostejnost a nevěra, kterými se vyznačujeme, jsou ony hluboké temnoty, v nichž jsme vězeli. Jsou stínem věčné smrti, kam ústí široká cesta, po níž lidé jdou: „Neznámost, která je v nich“, je výsledek „zatvrzení srdce jejich“ (Ef. 4,18).
I když Duch Boží zjevuje, že požehnání spasení, které plyne z díla na kříži, je rozšířeno na všechny národy, zdůrazňuje v tomto proroctví, jako i v tolika jiných místech Písma, že zaslíbení byla učiněna především Izraeli a že se zcela jistě naplní: „Spasení z Židů jest“ (Jan 4,22). „Vám mělo nejprv mluveno býti slovo Boží“, říká Pavel Židům z Antiochie, „ale poněvadž je zamítáte, a za nehodné sebe soudíte věčného života, aj, obracíme se k pohanům“ (Skut. 13,46).
„Navštívilo nás vyjití (východ) z výsosti“ (v. 78b). Slovo „východ“ v řeckém znění septuaginty (jde o nejstarší překlad Starého zákona z hebrejštiny do řečtiny, který byl proveden mezi r. 250 až 130 př. Kr.; vznikl v Alexandrii a provedla ho skupina 70 /odtud jméno „septuaginta“, nebo zkratka „LXX“/, přesněji 72 učenců pro potřeby pořečtěných Židů ‒ pozn. překladatele), která bývá tak často citována v Novém zákoně, je překladem výrazu „Výstřelek“ (lépe: „Výhonek“), používaného k označení Pána Ježíše v různých charakterech Jeho Osoby, jak nám Ho představují Evangelia. Tak třeba „Výstřelek spravedlivý“ (Jer. 23,5) nám mluví o Králi, který bude vládnout v spravedlnosti, což je předmět Ev. Matouše. „Služebník můj, Výstřelek“ (Zach. 3,8) je zase pod Božím vdechnutím tématem Marka. „Muž, jehož jméno jest Výstřelek“ (Zach. 6,12), je význačným rysem Ev. Lukáše. A konečně „Výstřelek Hospodinův ušlechtilý a slavný (fr. překl. JND: Výstřelek pro nádheru a slávu)“ ‒ Iz. 4,2 odpovídá Ev. Jana, které nám zjevuje božskou slávu Slova, které bylo učiněno tělem.
Východ je stranou vycházejícího slunce. Bůh, když vyhnal člověka po jeho pádu směrem na východ, ukázal, že s ním má myšlenky o milosti a že je chce naplnit skrze Toho, který přišel proto, aby ho spasil. Boží Syn je „světlo, které, když přišlo na svět, osvěcuje každého člověka“ (Jan 1,9 ‒ elbf. př. a fr. př. JND). „Kdo mne následuje, nebude choditi v temnostech, ale bude míti světlo života“, řekl On sám (Jan 8,12). Je to vážná skutečnost, že obrovské množství těch, kteří zůstávají necitelní k Jeho lásce, nebylo dotčeno vyvstáním východu z výsosti, ani tím, když přišel na tuto zem jako obyčejný syn tesaře z Nazareta: „Bůh světa tohoto oslepil mysli nevěrných, aby se jim nezasvítilo světlo evangelia slávy Kristovy“ (2. Kor. 4,4). Když jsme vysvobozeni z této hrozné bídy, jsou naše kroky dobrým Pastýřem vedeny po „cestě pokoje“, která končí v slávě otcovského domu. Ovocem obrácení je, že naše duše jsou uvedeny do odpočinutí, které pro nás plyne z jistoty spasení a z pokoje s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista. Jdouce za Ním okoušíme pokoj Boží, pokoj, v němž On sám přebývá, protože je Bůh pokoje, blahoslavený Bůh.
„Dítě pak rostlo, a posilovalo se v duchu, a bylo na poušti až do dne zjevení svého lidu izraelskému.“ (80. v.) Vyrůstalo stranou světa, ostříháno a vedeno Bohem. Jeho růst se týkal nejen těla, ale byl působen i Duchem Svatým v jeho duši. Jedním z význačných rysů jeho života byla božská radost, a to po celou dobu jeho životní dráhy. Bylo to neobyčejné dítě už v životě své matky: jeho prvním pohybem bylo zplésání radostí, když uši Alžběty uslyšely pozdravení z úst matky jeho Pána (Luk. 1,44). A když dokončuje svůj běh, znovu ještě říká: „Tato má radost naplněna jest“ (Jan 3,29 ‒ fr. př. JND).
Jan rostl a „posiloval se v duchu“. Duch Boží pracoval v jeho duši, aby byl ochraňován od zla, aby nic nemohlo poškodit svědectví a službu, které mu Pán chtěl svěřit. Pavel řekl Timoteovi: „Pán Ježíš Kristus (buď) s duchem tvým“ (2. Tim. 4,22). Náš vnitřní člověk, v němž Bůh působí skrze Svého Ducha, potřebuje přítomnost Pána, aby byl ochráněn před jakýmkoli vnitřním působením těla, kterým by bylo přerušeno obecenství našich duší s Ním.
„A bylo na poušti až do dne zjevení svého lidu izraelskému.“ Jan žil daleko od měst, na místech, kde Bůh se mohl nerušeně zjevovat jeho duši, a tak, oddělen od jakéhokoli zla, jako pravý nazarej zasvěcený Boží službě, se Jan náhle objevuje, aby naplnil službu, kterou mu Jeho Mistr vyhradil pro „den jeho zjevení lidu izraelskému“. V příběhu tohoto velkého proroka, kterého Bůh vzbudil, aby připravil Pánu cestu, je jedno důležité naučení. Ačkoli ne-jsme vybízeni, abychom se uchýlili doslova na nějakou poušť, přesto i my potřebujeme ‒ jako i Jan ‒ oddělit se od žádostí tohoto zlého světa, abychom mohli být nádoby posvěcené, užitečné Pánu, připravené ke každému dobrému skutku.
Janův hlas bylo slyšet na poušti. Jak se lišil od světa, který byl kolem něho! Svět pod vládou římské „šelmy“ byl v plném rozmachu. Takový Lot by při volbě mezi pouští a Herodovým Judskem neváhal. Naproti tomu tam Jan nenalézal nic, co by ho přitahovalo. Na poušti byl od světa úplně oddělen. A tak když ho Bůh vysílá a on opouští poušť, aby prorokoval uprostřed světa a jeho hlučného dění, jeho srdce tam nalézá jen prázdnotu a mrtvou ztrnulost: „Hlas volajícího na poušti“ (Jan 1,23), říká, protože svět je pro něj poušť. Všechno, co tam je, žádost těla, žádost očí a pýcha života, nás může odvádět od Pána, protože se to obrací na naše zlá srdce a my to máme stále odsuzovat.
ME 1944/130‒139 (pokračování, dá-li Pán)
William KELLY:
(přečti si: Řím. 12,3)
Vždy je opravdu velké, pokud jde o Písmo, když nikdy nepřekračujeme to, co skutečně známe. To dává jistotu. Předstírá-li někdo, že toho ví více, než skutečně zná, bude to muset, je-li čestný ‒ dříve či později přiznat. Zatají-li to, sotva si bude moci dělat nárok na to, že je upřímný. Ale je to něco skutečně velkého nepřekračovat svou míru; protože v tom případě můžeme mluvit s plnou jistotou. Jinak by o nás byly pochyby, anebo bychom se zdáli být nerozvážní nebo ukvapení, což je při obírání se Božím slovem skutečně velká chyba! Je velmi vážné, když Bohu připisujeme něco, co On neřekl, a tím riskujeme, že (svou řečí) ukazujeme Boha pravdy jako lháře. A k tomu právě dojde, budeme-li se snažit něco „vyspekulovat“ nebo vymýšlet „chytré“ domněnky (možná pod pláštíkem „praktického použití“), místo čekání a učení se. Musíme čekat, abychom se to mohli naučit. Jsem přesvědčen, že Bůh nás tomu vyučí, budeme-li jen mít víru čekat na Něho.
HuN 1977 č. 1, 2. str. ob. a 1978, s. 200
Otázka: Těžko mohu pochopit, že Mojžíš na poušti povýšil hada a ne beránka, když přece tento je jistě symbolem díla vykoupení naším Pánem a Spasitelem Ježíšem Kristem na Golgotě. Můžete mi to vysvětlit?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): I nám se to kdysi zdálo stejně tak, ba měli jsme to dokonce za urážku, že Pán byl přirovnáván k hadu. Ach, jak pošetilé bývají naše myšlenky! Jak nedostatečné naše chápání! Vždyť Kristus byl pro nás učiněn „hříchem“ a had je symbolem zlořečení (1. M. 3,14). Pavel pak píše Galatským, že Kristus se pro nás stal zlořečením (kap. 3,13). Není to jistě také náhodou, že ten had byl z mědi, protože i oltář zápalných obětí ve stánku úmluvy byl potažen mědí. Měď je obrazem Boží spravedlnosti oproti hříchu. Jak úžasný je Bůh, když nám na těchto obrazech před náš zrak staví ošklivost hříchu, ale také nutnost smíření!
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet
(700 otázek zodpovězených Biblí), Zürich 1951, s.37‒38
Otázka: Je podle Písma svatého dovoleno přísahat? Mám totiž na mysli verše v Mat. 5,37 a v Jak. 5,12.
Odpověď (A.Küpfer ‒ R.Müller‒Kersting): Kristus nevaroval před přísahou, kterou na nás požaduje vrchnost (nadřízený pozemský úřad ap.). Uvedené verše mluví o zbytečném přísahání, potvrzování přísahou, zesilování tvrzení přísahou. Bylo už v povaze Židů, že všechno, co říkali, zesilovali ještě přísahou. Přísahali při nebi, při zemi, při Jeruzalému, při své hlavě atd. Byl to velice ošklivý návyk. Jakub před ním varuje: „Přede všemi pak věcmi (= především), bratři moji, nepřísahejte.“ (Jak. 5,12) Něco naprosto jiného je skládání přísahy před vrchností (úřadem). Rozumný, nezaujatý čtenář na to přijde sám. Například nejvyšší kněz říká Pánu: „Zaklínám tě (= zapřísahám tě) skrze Boha živého, abys nám pověděl, jsi-li ty Kristus, Syn Boží?“ (Mat. 26,63) a Pán Ježíš odpovídá obvyklou formou přísahy: „Ty jsi (to) řekl.“ A když se má Pavel hájit proti svým žalobcům, stvrzuje přísahou: „Bůh je mi svědek, že nelžu.“ Uvádíme-li nějaká místa Písma, vždy uděláme dobře, podíváme-li se na okolní souvislost (rámec, v němž se vyskytují).
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet
(700 otázek zodpovězených Biblí), Zürich 1951, str. 142
Otázka: Jak se máme dívat na kremaci? Je podle Božích myšlenek správná nebo ne? Bible o tom asi nic neříká.
Odpověď (A.Küpfer ‒ R.Müller‒Kersting):
1) Kremace (spalování mrtvol, zpopelňování, „pohřeb“ žehem) je pohanský zvyk. Proto Bible zná jen pohřeb do země. Jak můžeme poznat už z života starozákonních praotců, Abrahama a dalších, je takový pohřeb spojen s myšlenkou naděje na vzkříšení těla. (Srov. k tomu Žid. 11,8‒16 a 1. Kor. 15.) Proto my lidé nemáme právo ničit tělo stvořené Bohem, i když ono podle 1. Kor. 15 se také musí rozpadnout na základě Božího rozsudku v 1. M. 3,19, aby později, až přijde hodina Páně, uvolnilo místo novému, věčnému tělu. Ostatně hlavní myšlenkou kremace je úplné odstranění. Otázka, zda takové pohřbívání je hygieničtější, dnes neobstojí (z hlediska ochrany životního prostředí ‒ pozn. překl.). Bývají to většinou nevěřící, kteří se dávají spalovat, často proto, že si myslí, že tím znemožní vzkříšení, což je ovšem bláhové. Je třeba zmínit se ještě o tom, že Bůh káral Moába, že spálil kosti edomského krále na vápno. Označil to za zločin (elbf. př., kral.: nešlechetnost ‒ Amos 2,1).
2) Spalování mrtvol vůbec není normálním způsobem pohřbívání mrtvol, protože i ve starověku bylo používáno jen u pohanských národů, ale ani tam ne u všech. Je např. známé, že staří Egypťané své mrtvé balzamovali, aby tak těla zůstala zachována. Normálním způsobem pohřbení je položení do hrobu, odevzdání lidského těla, které přece kvůli hříchu se musí rozpadnout v prach, zemi, odkud původně bylo vzato (1. M. 3,19). Toto byl u Židů běžný způsob a u věřících mužů a žen v Božím slově, kteří dosáhli větší známosti Božích myšlenek, přitom jistě také spolurozhodovala víra v budoucnost po smrti; i když k tomu neměli žádná výslovně daná zaslíbení. (Srov. Žid. 11,10.16.) Významná je též péče, s níž např. starozákonní praotcové dělali pořízení o místě svého pohřbení. Z malého počtu míst Písma, která mluví o spálení mrtvol, je jasně vidět, že u Božího lidu a také u Boha samého to bylo považováno za něco potupného, neboť podle 3. M. 20,14; 21,9; Joz. 7,25 se toto dělo jen v případech zvláštní hanby jako zpřísnění trestu a v proroctví Amose 2,1 a 6,10 je spalování viděno jako ohavnost před Bohem.
Jestliže tedy „moderní“ kremace je zdůvodňována jako hygieničtější, pak to není vlastní jádro myšlenky, protože ta se zrodila z odporu nevěry proti možnosti vzkříšení. Avšak nevěra nesouhlasí s myšlenkou, že bude vzkříšení, proto, že potom bude následovat soud před Božím trůnem. Myslí si, že spálením mrtvoly může zmařit zmrtvýchvstání, neboť nemá ani tušení o moci Božího slova, které jednou způsobí ožití. Pro nás věřící křesťany je pohřbení do země jedině logické, protože s tím je spojeno čekání na zcela určitě nám zaslíbené vzkříšení při zaznění hlasu našeho drahého Pána. A jistě je to pro Pána zvláště ohavnost, jestliže Jeho lid se nechává „zpopelnit“ v krematoriu. Spalování se může někomu zdát ‒ podle pouhých lidských dojmů ‒ hygieničtější, ba slavnější. Ale věčnost tím nebude ovlivněna, protože i osoby se zpopelněným tělem se budou muset postavit před Boží soudní trůn.
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet
(700 otázek zodpovězených Biblí), Zürich 1951, str. 42
Otázka: Smíme se modlit za mrtvé?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): O tom není třeba mnoha slov. Modlitby za mrtvé jsou naprosto modlářský zvyk. Neboť Boží slovo říká dostatečně jasně, že k rozhodnutí pro věčný život musí dojít v době pozemského života a že fyzickou (tělesnou) smrtí už je z hlediska dnešních možností člověka vlastně rozhodnuto. Sám Pán to přece tak jasně říká v Ev. Jana 5,25‒29, a také pro časově od sebe oddělená vzkříšení k věčnému životu anebo naopak k soudu je rozhodující, zda zemřelý uslyší nebo neuslyší Boží hlas k vyjití z hrobu. S jakým důrazem říká přece evangelium, že nyní, dnes je den spasení! (2. Kor. 6,2; Žid. 3,8.15; 4,7) Učení o všeobecném smíření, které tvrdí že bude ještě jiná, další možnost rozhodnout se ‒ po uplynutí dlouhých věků ‒ je tedy podvod a naprosté popření toho, co učí Bible. Modlitby za mrtvé se konají tam, kde žije představa, že duchové mrtvých sice žijí dál, ale že prý nemohou nalézt odpočinutí, a proto prý zneklidňují žijící lidi. Katolické učení o očistci, které požaduje mše za mrtvé (tzv. zádušní mše), obsahuje také něco z toho, ale každopádně nemá sebemenší podklad v Božím slově, ba je dokonce v naprostém rozporu s učením evangelia a bylo zavedeno teprve kolem r. 590 papežem Řehořem I.
A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet
(700 otázek zodpovězených Biblí), Zürich 1951, str. 41
Autor z dnešního čísla:
(WTPW) se narodil 6. 9. 1840 v Brixhamu v anglickém hrabství Devonshire. Sám řekl, že se prvních dvacet let svého života zajímal jen o věci světa, třebaže si jeho matka vážně přála, aby přijal Pána Ježíše za svého Pána a Spasitele. Po skončení studií začal pracovat ve svém rodišti u jednoho právního zástupce. Byl si vědom, že je hříšník, ale přestože Bůh mu to víckrát jasně ukázal, nechtěl se obrátit k Bohu. V prosinci 1860 odcestoval ze svého venkovského rodiště, aby pokračoval ve studiu na právnické fakultě. Měl v plánu podívat se na Vánoce domů a spoluúčinkovat na jednom zábavním a koncertním večeru. Ale mělo to dopadnout naprosto jinak. Na písemné naléhání matky a na návrh spolubydlícího navštívil první neděli v Londýně evangelizační přednášku horníka a evangelisty Richarda Weavera, který onoho večera zvěstoval před třemi tisíci posluchačů poselství o Boží milosti. WTPW byl sice toho večera znovu usvědčen ze svých hříchů, ale myslel si, že jako vzdělaný člověk nemůže být obrácen skrze svědectví nějakého obyčejného člověka, který měl jen základní vzdělání. Následující týden četl Boží slovo a mnoho se modlil. Příští neděli navštívil jinou evangelizaci, při níž mluvil známý evangelista Charles Stanley, kterého znal už od dětství z návštěvy u svých rodičů. Nyní si hluboce uvědomil svůj hříšný stav. Po skončení shromáždění hovořil s Ch. Stanleyem a s jedním mladým křesťanem a došlo u něho k naprostému zlomu veršem z Jak. 2,19: „Ty věříš, že jest jeden Bůh. Dobře činíš. I ďáblové (démoni) tomu věří, avšak třesou se.“ Skrze verš: „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti“ (Mat. 6,24) nalezl pak jasno a jistotu víry. Napsal pak pořadateli a dirigentu chystaného zábavního večera, že uvěřil v Pána Ježíše a že Pán nyní vložil do jeho úst novou píseň a že by sice chtěl dostát svému závazku, že bude zpívat, ale už jen o svém Vykupiteli, který toho pro něho udělal tak mnoho. Není snad nutné podotknout, že jeho závazek byl bez okolků zrušen. Miloval nyní celým srdcem evangelium. Bez ohledu na to, o čem mluvil křesťanům, nikdy nekončil, aby nezvěstoval veliké Boží spasení.
Po jisté době studia lékařství nabyl mladý lékař WTPW r. 1864 jasného přesvědčení, že ho Pán volá do služby ve Skotsku. Třebaže měl právě v rukách velice slibnou pracovní nabídku, opustil Londýn a odebral se do Edinburghu, kde získal v jedné nemocnici místo chirurga. Později se usadil v hlavním městě Skotska jako praktický lékař. Tam měl brzo mnoho návštěvníků. Jeho osobnost se vyznačovala neobyčejným nadáním a velkou milostí, takže byl všeobecně uznáván jako schopný a milý křesťanský lékař. I při svém zaměstnání si vždy našel čas a příležitost šířit dál dobrou zvěst o spasení v Kristu. Ve volném čase hlásal evangelium v sálech, které k tomu účelu sám najal. Měl zvláštní podmaňující vliv na mladé lidi, a tak měl často přednášky pro studenty v Edinburghu na duchovní témata.
Více než 45 let WTPW vydával evangelizační časopis „God´s Glad Tidings“ (Boží radostné poselství) ‒ později pod názvem „The Gospel Messenger“ (Posel evangelia). Vedle toho napsal mnoho menších evangelizačních brožur. Mnohé z jeho četných přednášek byly později vydány ve formě knih, v nichž zůstal zachován nejen jeho zvláštní poutavý řečnický styl, ale i jeho obsáhlá známost Písma a láska k pravdě. Asi tucet různých svazků vychází stále v nových vydáních. K nejznámějším titulům patří: Šimon Petr, Z Egypta do Kanánu, Noční výjevy z Písma svatého, Mladí muži v Písmech svatých, aj. Také touto písemnou službou byl WTPW požehnáním tisícům věřících.
Na pohřbu J. N. Darbyho byl jedním z řečníků vedle C. E. Stuarta a Charlese Stanleye. Při roztržce způsobené F. E. Ravenem byl na rozdíl od svého bratra C. Wolstona nejprve s Ravenem, ale r. 1908 se stal vedoucím zvláštní skupiny tzv. „glantonských bratří“, kteří se od Ravenova bludu oddělili. Jeho spis „Hear the Right“ (Slyšte to pravé) svědčí o tom, že jasně poznal převrácenost cesty, kterou se vydal Raven a v níž ho pak po něm následoval J. Taylor.
R. 1909 se vzdal lékařské praxe a na delší dobu navštívil Austrálii a Nový Zéland. Potom dvakrát navštívil Norsko. Při druhé návštěvě se v únoru 1915 úplně zhroutil a musel být převezen do Anglie do Weston‒Super‒Mare, kde byl dva roky v bezmocném stavu upoután na lůžko. Ale i potom po celou tu dobu fyzické bezmocnosti, byl šťasten a radoval se z lásky svého Spasitele a nikdy z jeho úst nevyšel nějaký stesk nebo dokonce reptání. Několik týdnů před skonem byl postižen další mrtvicí, po níž ztratil kontakt se svým okolím. Jeho manželce, která se o něj láskyplně starala, však bylo naprosto jasné, že dále zůstává v nepřerušeném obecenství se svým Pánem, kterého miloval a kterému tak dlouho věrně sloužil. 11. března 1917 odešel tento oddaný služebník domů k svému Pánu.
(A. Remmers: „Gedenket eurer Führer“, Schwelm, 1983, s. 174‒178.)