(Ef. 1,17)
„Kdo skutky činí, tomu odplata nebývá počtena podle milosti, ale podle dluhu. Tomu však, kdo nečiní skutků, ale věří v Toho, který spravedlivým činí bezbožníka, bývá počtena víra jeho za spravedlnost.“ (Řím. 4,4.5)
Jakmile člověk začne být znepokojen o své spasení, chce zpravidla něco „dělat“, „dělat nějaké skutky“. Boží světlo, které zasvítilo do jeho duše, mu dává poznat jeho nečistý, hříšný stav a ukazuje mu, že potřebuje milost. Ale namísto, aby ji jednoduše a tak, jak je mu zdarma nabízena, přijal, chce si ji nejdříve nějak zasloužit. Snaží se začít nový život, chce se nějak „polepšit“, žít životem, který by se líbil Bohu, a teprve pak by chtěl mít milost. Toto se mu zdá být správná cesta do nebe. Ale naprosto zapomíná, že milost by pak už nebyla milostí, kdyby hříšník mohl něčím přispět k svému spasení a že v díle spasení jenom Bůh chce a musí mít Svou čest.
Takový člověk, který poslouchá své vlastní myšlenky, tápe ve tmě. Musí se přesvědčovat, že Bůh vždy zahlazuje moudrost člověka. Namísto aby nalezl pokoj ve svých skutcích, ve svých modlitbách a bojích, je ve svém nitru stále nešťastnější. Čím víc se snaží, čím víc bojuje, tím víc vidí, že je chycen v sítích hříchu, v řetězech satana, knížete temnosti. Duch Svatý ho usvědčuje z naprosté beznadějnosti jeho stavu před Bohem. Člověk pak musí se zděšením zjistit, že jeho „polepšování“ není k ničemu, že všechno, co se snaží dělat, aby Boha uspokojil a sebe učinil takovým, jenž by si zasloužil obdržet milost, je naprosto marné. Věci, o něž se chtěl opírat, se jedna za druhou hroutí, a nakonec tu stojí jako někdo, kdo je po všech stránkách beznadějně ztracen… Nadarmo se dívá kolem sebe, hledaje nějakou cestu, jak uniknout, neboť ani v něm, ani kolem něj žádná taková cesta není. Hledá stále znovu, ale každá cesta je zavřená, jakákoli pomoc odříznutá. Je zoufalý, když poznává svou bezmocnost, svou naprostou neschopnost, protože nemůže ani prstem pohnout, aby se nějak zajistil před hněvem svatého Boha.
Je to jistě vážné, zdrcující zjištění, ale jaké štěstí, dojde-li až k tomu a on už nehledá své spasení v sobě a ve svých činech, ani v ničem na této zemi, nýbrž obrátí-li své zření vzhůru! Zaujme tu totiž místo, kde mu může být pomoženo. S pokornými modlitbami se obrací na Boha a touží po naprosté a nijak nezasloužené milosti ‒ bez zásluh a bez skutků. A pak proniká do jeho srdce radostná zpráva, že Ježíš Kristus přišel spasit hříšníky a zahynulé, že On ‒ Spravedlivý ‒ trpěl za nespravedlivé, aby je přivedl k Bohu, že Bůh ospravedlňuje bezbožného a že chce hříšníka, jenž je Jeho nepřítelem a hoden zatracení, učinit Svým dítětem a nikdy už nevzpomínat na jeho hříchy a přestoupení.
Na toto kázání nepomyslel farizeus Šimon, když v jeho domě Ježíš ospravedlnil jednu velkou, v celém městě známou hříšnici a chválil její lásku, zatímco Šimona neospravedlnil, ačkoli tento byl jistě v celém svém okolí považován za počestného, spravedlivého muže, a i sám se jistě za takového považoval. (Luk. 7,36‒50) V žádném lidském srdci nikdy nemohla vyvstat myšlenka, že by svatý Bůh mohl nalézt radost v tom, že ospravedlní bezbožného a že již nikdy nebude vzpomínat jeho hříchů. Avšak právě tato myšlenka byla a je v Božím srdci. V srdci lidí nebylo místo pro Boha a pro Jeho drahého Syna, ale v Božím srdci bylo místo pro ubohého, zahynulého hříšníka. Jak velebení hodná je to milost!
Hříšníka odsuzuje všechno ‒ jeho myšlenky, slova i skutky. Sám musí nad sebou vyslovit rozsudek. Ale Ten, od Něhož by především musel očekávat neúprosný soud, je připraven ospravedlnit ho. Ačkoli se hříšník stále prohřešoval proti Bohu a ustavičně před Ním žil jako bezbožný a Jeho nepřítel, Bůh je přesto hotov odpustit mu všechna jeho přestoupení a darovat mu pro Kristovy zásluhy věčný život a věčné spasení. Onen marnotratný (zahynulý) syn promarnil všechno a vrátil se k svému otci v roztrhaných hadrech. Ale ještě nepřekročil práh otcova domu, když už mu otec padá kolem krku a vroucně ho líbá. Ano, ten otec přikazuje obléci syna do skvostných šatů, uvádí ho do svého domu a volá na své služebníky: „Hodujme a buďme veselí!“ (Luk. 15,23)
Takové je Boží srdce. Hříšník obtížený velkou vinou se třese a jen s váháním vzhlíží vzhůru… a hle! Tam je pro něj otevřena milující otcovská náruč. Je tam pro něj připraven nejvznešenější šat a do jeho srdce proniká to nejslavnější poselství: „Buď dobré mysli, synu, dcero, neboj se! Tvá vina je smazána. Krev Ježíše Krista, Mého Syna, očišťuje od všelikého hříchu. Na tvá přestoupení již nikdy víc nevzpomenu. Jako Mé milované dítě, jako Boží dědic a spoludědic Ježíše Krista budeš mít místo v Mém domě a na Mém srdci. Miloval jsem tě ještě dříve, než jsi Mne poznal, ano, než ses po Mně ptal, měl jsem tě rád jako Svého Milovaného. Sláva, kterou jsem dal Jemu, má být navěky tvá!“
Takové přijetí hříšník nečeká, jako s ním nemohl počítat ani onen marnotratný syn. Hříšník se blíží a myslí jen na své mnohé hříchy, na svou velkou vinu. Bůh myslí jen na Golgotu ‒ na kříž Svého milovaného Syna. Ale co kdyby se třeba jen nějakou tichou výtkou rozpomenul na spáchané hříchy?! Bůh však nic takového nedělá. Ani slovem se o tom nezmiňuje. Nic nevyčítá. Všechna vina hříšníka je smazána. Všechny jeho hříchy byly Ježíšem neseny na zlořečeném dřevě kříže a tam na Jeho těle souzeny. Boží Syn byl „vydán pro hříchy naše“. (Řím. 4,25) Pokud jde o nás, Boží spravedlnost byla v oběti Krista na Golgotě plně uspokojena, takže Bůh vůči nám nyní může dát plný průchod Své dokonalé milosti a lásce. Toto je jediný, ale také pevný základ, na němž se bezbožný může blížit k Bohu a vyznávaje svou vinu, nalezne milost a odpuštění.
Není divu, že hříšník není hned schopen pochopit Boží myšlenky, že tíže tak velké milosti a lásky ho tlačí k zemi. Ano, jak slavné a drahé jsou Boží myšlenky o bezbožném! Bůh si nepřeje jeho smrt, nýbrž chce, aby se obrátil a byl živ! Nechce, aby se ubíral svou zlou cestou dál a hnal se do záhuby, ale aby se k němu obrátil a došel slitování. „Opusť bezbožný cestu svou, a člověk nepravý myšlení svá, a nechť se navrátí k Hospodinu, i slituje se nad ním, a k Bohu našemu, neboť jest hojný k odpuštění. Nejsou zajisté myšlení Má jako myšlení vaše, ani cesty vaše jako cesty Mé, praví Hospodin.“ (Iz. 55,7.8) Jestliže tedy bezbožný uposlechne vážného Božího varování a obrátí se k Hospodinu, uslyší ony úžasné Boží myšlenky o spasení, uvěří v Ježíše a je zachráněn. Ne jeho skutky, nýbrž jeho víra je mu pak počtena za spravedlnost. Ano, sama Boží spravedlnost je pak šatem, jímž oděn onen věřící stojí před Bohem. A jeho srdce naplňuje pokoj a radost. Duch Svatý ho přesvědčuje o tom, že je Božím dítětem a zapečeťuje ho a zaručuje mu všechna práva a nové vztahy plynoucí z tohoto vzácného poměru.
Bohu buď chvála, že pokud jde o otázku našeho ospravedlnění, máme se obírat jen Božími myšlenkami a dílem Ježíše Krista! Naše srdce si vždy myslí o Božím srdci příliš málo. Jako je nebe vyšší, tak jsou vyšší Boží cesty než naše cesty a Jeho myšlenky než naše myšlenky. Vždy shledáváme, že všichni lidé, kteří bez pochybování přijali vírou Boží myšlenky, okoušejí pokoj a radost a jsou schopni oslavovat Boha důstojným životem, zatímco všichni, kteří se obírají svými myšlenkami a svým srdcem, chodí skleslí a mají málo za co děkovat. Stojí pořád zdaleka jako hříšníci a nechtějí přistoupit blíž jako milované děti, které si jsou vědomy lásky svého Otce. Náš pokoj není založen na nás, ani na něčem, co my jsme udělali ‒ Bohu dík ‒ nýbrž je založen na Bohu a na Jeho díle vykoupení dokonaném Kristem Ježíšem. Věříme v Boha, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých a dal Mu slávu. Naše víra a naše naděje je v samém Bohu. (1. Petr. 1,21)
Abraham složil svou naději v Bohu, který oživuje mrtvé a povolává těch věcí, které nejsou, jako jsoucích. Uvěřil proti naději a v naději; „a nezemdlev ve víře, nehleděl na své tělo již umrtvené, ježto téměř ve stu letech byl, ani na život Sáry umrtvený. O zaslíbení tedy Božím nepochyboval z nevěry, nýbrž posilnil se vírou, vzdav chválu Bohu, jsa tím plně jist, že cokoli (Bůh) zaslíbil, mocen jest i učiniti. A proto počteno jemu to za spravedlnost.“ (Řím. 4,18‒22) Chtějme být, milý čtenáři, jako on a radostně s apoštolem volat: „Ospravedlněni tedy jsouce z víry, pokoj máme s Bohem skrze Pána našeho Ježíše Krista!“ (Řím. 5,1)
BHCh 1897/23‒28
Ano, i takoví jsou lidé. Nosí jméno křesťana, ale nemají na ně právo. Mají sice pěkný náboženský „kabát“, o němž se domnívají, že jim dodává větší vážnosti, ale nemají osobní víru v Ježíše Krista. Mají jen určité názory. Pro ně Bůh a Jeho Slovo, Kristus a Jeho kříž, čas a věčnost, nebe a peklo ‒ jsou věci, o nichž prý se dá diskutovat. Ano, nestavějí se výslovně proti Bohu, ale chtějí využívat všeho, co jim svět nabídne, chtějí si vše dovolit a nemyslí na následky, které to s sebou nese. Rádi by zemřeli jako svatí, když předtím žili jako hříšníci.
Rádi mluví o mravnosti, vyjadřují svůj názor v společenských a náboženských otázkách, ale jde jim jen o záležitost rozumu. Nikdy se osobně nesetkali s Bohem, dávají si dobře pozor, aby se nepostavili na stranu Krista. Váhají, vymlouvají se, odkládají rozhodnutí ze dne na den, říkajíce: „My se opravdu chceme rozhodnout, ale až později. Víte, život je tak krátký a my bychom si ho chtěli ještě co nejvíc užít.“
Je-li tomu tak, milý čtenáři, s tebou, je nejvyšší čas, aby sis ‒ naopak ‒ zvolil Krista. Je to rozhodnutí, kterého nikdo nikdy nebude litovat.
Boží slovo varuje: „Nejsi ani studený, ani horký. Ó kéž bys byl studený nebo horký. A tak že jsi vlažný, a ani studený, ani horký, vyvrhu tě z úst Svých.“ (Zj. 3,15.16)
La bonne semence 1990, 25.5.
S tímto symbolem bývá obvykle zosobňována „paní Spravedlnost“. A spousta lidí, povzbuzena tím, si s takovým nástrojem představuje i Boží spravedlnost. V den Božího soudu prý rozhodne váha dobrých nebo zlých skutků na miskách. Podle toho, co převáží, bude rozhodnut věčný osud posuzované osoby.
Je to naivní, klamná a osudně zlá představa. Pokud jde o spasení duše, lidské skutky nemají větší váhu než kouř nebo vítr. Bůh uznává jen dílo Ježíše Krista. To má podle Jeho ocenění takovou důležitost a váhu, že všichni lidé by jím mohli být zachráněni, spaseni, kdyby všichni chtěli.
Ano, naše spasení pochází od Boha a jen od Něho. Ale naše „dobré“ skutky nám k spasení nedopomohou. Ty mají své oprávněné místo teprve u těch, kteří již vědí, že jsou spaseni. A o svém spasení musíme vědět už nyní ‒ na zemi. (1. ep. Jana 5,13)
La bonne semence 1990, 25.5.
„VÍME, že jsme přešli ze smrti do života.“ (1. ep. J. 3,14)