Neznámý

Zamysleme se každý nad tím, že to, co jsem zde na zemi, rozhoduje o stupních slávy, které se mi dostane tam nahoře. Bůh odmění ty, kteří Ho hledají (Žid. 11,6)! Kéž bychom vykupovali své pozemské dny, byli věrní ve všem, věřili, trpěli, správně bojovali, zápolili, modlili se, sloužili, milovali, vytrvávali, odříkali se, atd., slovem:

a to jak na cestě životem víry doma, v rodině, v zaměstnání a v obchodní činnosti, tak i na společné cestě ve svazku pokoje s milovanými Páně, které On spojil Svým Duchem ve Svou Církev (Shromáždění) ‒ dokud „nepřijde a odplata jeho s ním, aby odplatil každému podle skutků jeho“ (Zj. 22,12)! Potom vejdeme v radost našeho Pána a budeme vidět to, čemu jsme věřili. A čím věrnější jsme byli zde na zemi, tím „hojnější“ nám bude způsobeno „vjití“ (2. Petr. 1,11) k Jeho oslavení a chvále. Budiž Jeho jméno navěky požehnáno!

Útěcha ve stáří

Mnozí lidé by se rádi dožili vysokého věku, ale málo myslí na to, že stáří s sebou přináší i nejednu těžkost. Stárnoucí člověk se stává stále osamělejším, protože někteří, které měl rád, už byli odvoláni na věčnost. V srdci to pak zanechává lítost, bolest a zármutek. Stárnoucí navíc pociťuje, jak mu ubývá sil, zhoršuje se mu sluch i zrak, chůze se stává obtížnější a i paměť chátrá. Je pochopitelné, že lidé bez Pána Ježíše často bývají mrzutí a nevlídní a jejich život je neutěšený. Nemají naději v blaženou budoucnost v Otcovském domě.

Avšak u Božích dětí, u vykoupených, by tomu mělo být jinak. Nemusí být sklíčení a zatrpklí, ale vždy se mohou povzbudit tím, co je v 2. Kor. 4,16: „proto neumdléváme“. Cožpak jim sám Pán neslíbil, že je vezme a bude nést až do stáří? (Iz. 46,4) On řekl: „Nikoli nenechám tebe, aniž tě opustím!“ (Žid. 13,5b) Jak nás to potěšuje, když se setkáváme s našimi staršími spoluvěřícími a vidíme na jejich moudré, usměvavé tváři Boží pokoj. Když je vidíme jako takové, kteří jsou blízcí nebi, kteří odpočívají na srdci Páně a procházejí posledním úsekem své cesty v úzkém obecenství se svým Spasitelem. Zračí se na nich hluboká, vnitřní radost, radost z opětného shledání tam nahoře. U takových věřících bývá v čas večera světlo (Zach. 14,7). Je přirozené, že jejich tělo chátrá, ale vnitřní člověk u nich se obnovuje den co den (2. Kor. 4,16). Stále ještě rostou v obecenství s Bohem. Nečekají na smrt, nýbrž očekávají Pána Ježíše, aby byli uvedeni do věčné radosti svého Pána.

Myšlenky o 84. Žalmu

„Jak jsou milé příbytky tvé, Hospodine zástupů!“ (2. v.) Blaze duši, která ‒ podobně jako žalmista ‒ touží po Božím příbytku a miluje shromáždění Jeho svatých, protože On je tam přítomen. Nová přirozenost touží po živém Bohu a jejím přáním je dostat od Něho požehnání.

I ten, kdo nemá život z Boha, by nechtěl být bez určitého požitku, který má při tzv. bohoslužbách, kam pravidelně chodí, ačkoli s Bohem se nechce setkat. Určitými prostředky, například zpěvem nějaké vybrané písně, tam bývají vyvolány živé náboženské city a posvátné nálady. Ale myšlenka, že by se tam měli setkat s Bohem, by asi mnohé přiměla vzdát se návštěvy shromáždění. Neboť jenom nová přirozenost může říci: „Srdce mé i tělo mé pléše (= hlasitě volá) po Bohu živém“ (3. v.). Jenom máme-li přirozenost z Boha, jsme schopni opravdu se radovat v Bohu. Pravá, osobní zbožnost nalézá zvláštní uspokojení srdce a nejhlubší radost tam, kde Pán je přítomen.

K pravé, Bohu se líbící bohoslužbě patří tři věci: přirozenost z Boha, Duch Svatý a Boží slovo (srov. Jan 4,23.24). Ale cožpak se z těchto věcí nemohou radovat i „malé dítky v Kristu“ (1. Jan. 2,14)? Jistěže, protože je psáno: „Všichni zajisté synové Boží jste v Kristu Ježíši skrze víru“ (Gal. 3,26) a každé dítě určitě má tutéž přirozenost jako jeho Otec a tím je schopné mít s Ním obecenství. Kromě toho máme všichni Jeho Slovo a Jeho Ducha. Jak vzácná to je skutečnost! Kéž bychom jen dostatečně jako děti měli Boží slovo za svou směrnici a Jeho Ducha za svého jediného vůdce, za svou jedinou sílu! Při nás by se nemělo nalézat vůbec nic, co je jen ovocem lidské tradice nebo výchovy.

Co je tvou pohnutkou, co je tvým předmětem a co je touhou tvého srdce, jde-li o návštěvu shromáždění Božích dětí? Jde ti o ty zmíněné tři body? Nevede časté navštěvování, pravidelnost a zpravidla stejnost služby k tomu, že její účinek na tvou duši je oslabován a že zapomínáš na její pravý význam a cenu? Pomyšlení, že se blížíme do Boží bezprostřední blízkosti, by v nás muselo pokaždé způsobit nesmírný dojem. Kdybychom si tu myšlenku plně přivlastnili, museli bychom se s plnou vážností soudit ve svém nitru podobně jako starozákonní kněží, když vstupovali do svatyně. S horlivostí bychom bděli nad každou myšlenkou, každým slovem a činem, dokud se tam nalézáme. A proč? Snad proto, že máme vzhledem k Bohu mít určitý pocit otrocké bázně? Rozhodně ne, neboť přítomnost Otce je domovem dětí, místem šťastné, blažené svobody ‒ „i Otec takových hledá, aby se klaněli jemu“ (Jan 4,23 ‒ elbf. př.). On nejenže naše velebení přijímá, nýbrž hledá je. Jemu je vzácné. Rád slyší chvalozpěvy Svých dětí, jejich děkování a chvály. Ale právě proto si také přeje, aby Mu srdcem přinášely velebení, s plným pochopením toho, jak je důležité a jaký má význam.

Bůh s námi přebývá, a to ne jako nějaký návštěvník, jak tomu bylo kdysi u prvních lidí v zahradě (ráji) Eden. Jak úžasná to je milost! Stojí to jistě za zamyšlení. Měli bychom bdít, aby u nás tato slavná skutečnost neztrácela na svém významu tím, že jsme si na ni zvykli! Jak je smutné, jestliže právě z tohoto důvodu mizí její původní mocný vliv na naše duše! Měli bychom mít vždy na paměti, že to jsou „příbytky Hospodina zástupů“, k nimž máme přístup!

Slovo „příbytky“ ukazuje, že Božím úmyslem je bydlet s lidmi. Tato myšlenka byla v Božích úmyslech odedávna. Již Mojžíš směl vidět na oné hoře „vzor (v elbf. př.; v kral. př.: podobenství) příbytku“ (2. M. 25,9). Sám Bůh pro něj navrhl plán, a jaké to bude, až bude jednou plně proveden! Ovšemže toto se stane teprve tehdy, až bude stvořeno nové nebe a nová země. Je to popsané v 21. kap. Zjevení: „I slyšel jsem hlas veliký s nebe, řkoucí: Aj, stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi; a oni budou lid jeho, a on Bůh s nimi bude, jsa Bůh jejich. A setře Bůh všelikou slzu s očí jejich, a smrti více nebude, ani kvílení, ani křiku, ani bolesti nebude více; neboť první věci pominuly“ (3.‒4. v.).

Jak slavné bydliště máme k očekávání! Nikdo na této zemi nemůže plně chápat, jakého blaha, jakého požehnání se nám tam dostane. Je to domov, otcovský dům, jemuž spějeme vstříc. Jakou plnost hlubokých citů, ryzího štěstí a blažené radosti probouzí v našich srdcích výraz „dům otcovský“! A jak úžasné pomyšlení, že tento stav bude trvat věčně, že je nám připraven věčný domov. Budeme navždy s Pánem. Tisícileté království už bude za námi a začne věčnost se svou zvláštní, ryzí radostí. A co je symbolem dokonalých požehnání věčnosti? Přesně totéž, co bylo vždy symbolem Boží milosti a předností všech vykoupených lidí skrze Ježíše, totiž: „Stánek Boží s lidmi, a bydliti bude s nimi“.

Je také velmi důležité, že ve výše uvedeném slavném popisu našeho budoucího bydliště nenalézáme nic o různých třídách lidí, o králích, národech apod. Je tam jednoduše řečeno jen: „stánek Boží s lidmi“. „První věci pominuly.“ Rozdíly, které až do té doby trvaly, naprosto zmizí. Pak už nebudou Židé a Řekové, národnosti a národy, pokolení, řeči a jazyky, nýbrž jednoduše „lidé“.

Není pochyb o tom, že osobní a duchovní rozdíly budou dále trvat, neboť nikdy nepřestaneme být jednotlivými bytostmi, a také nikdy nepomine to, co v nás je z Ducha Božího. Avšak všichni budou mít totéž tělo vzkříšení, všichni ponesou tentýž obraz Nebeského. Na Boží nové zemi nebudou ani Židé, ani Řekové, nýbrž jenom noví „lidé“ v Kristu Ježíši, jeden rozsáhlý Boží lid. Bude způsoben Boží nový pořádek věcí a v jejich středu On zřídí Svůj příbytek. Svaté město, nebeský Jeruzalém sestoupí od Boha jako nevěsta ozdobená muži svému, ‒ bude tvořit vrchol a střed celku: stánek Boží s lidmi. Není to slavné, že to už smíme vědět? Jaké štěstí tam bude vládnout! Ano, tam jsou otevřeny zdroje nikdy nekončících požehnání. A naše srdce bezděky touží: Kéž by tam byli všichni z těch, které máme rádi! Kéž by tam nikdo nechyběl, kdo nám byl na této zemi drahý!

Avšak vůdčí myšlenkou v našem krásném Žalmu není tolik naše bydlení s Bohem, jako spíše Boží bydlení s námi. „Jak jsou milé příbytky tvé, Hospodine zástupů!“ Nyní je Církev (Shromáždění) onou stavbou, stavením, v němž On přebývá: „na kterém i vy spolu vzděláváte se (elbf. př.: i vy spolu vzděláváni jste) v příbytek Boží v Duchu“ (srov. Ef. 2,16‒22). Už to nebude dlouho trvat a Boží děti dosáhnou otcovského domu na výsostech, o němž jsme právě mluvili. Dokud ještě „jdou údolím slz (v kral. př.: údolím moruší)“, jsou v tomto smyslu ještě daleko od Božího příbytku. Ještě nedosáhly toho domu s mnohými příbytky, předmětu své touhy. Avšak v jiném smyslu jsou již nyní uvedeny do Božího domu, v němž On sám přebývá skrze Ducha Svatého.

Je velmi důležité, abychom tomu rozuměli. Pavel píše svému (duchovnímu) dítěti Timoteovi: „Toto píši tobě…, abys věděl kterak se má v domě Božím obcovati, kterýž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (1. Tim. 3,14.15 ‒ elbf. př.). Jistěže by vědomí, že On je přítomen v Církvi (ve shromáždění), mělo vést k duchu velebení a k svaté, náležité bdělosti nad veškerým naším chováním. Třebaže ten dům se vinou člověka stal „domem velikým“ (2. Tim. 2,20.21), v němž jsou vedle sebe nádoby „ke cti“ a nádoby „k necti“, zásady Božího příbytku a toho, co se sluší na Jeho svatou přítomnost, se nemění. A nejsme-li přesvědčeni, že Pán je přítomen, co je pak platné, že vůbec jdeme do shromáždění? Shromáždění by pak kleslo na pouhé lidské sdružování, které může být navenek v dobře zřízených poměrech, ale nikdy by nemohlo být nazváno „příbytek Boží v Duchu“.

Pán kdysi řekl Svým učedníkům: „Kdekoli shromáždí se (elbf. př.: shromážděni jsou) dva neb tři ve jménu mém, tu jsem já uprostřed nich“ (Mat. 18,20). Toto je svaté, nezvratné zaslíbení, které On určitě a zcela jistě dodrží, jestliže učiníme zadost podmínce, kterou On stanovil a která zní: jestliže jste „shromážděni ve jménu mém (přesněji: ke jménu mému)“. Jistěže Pán je vysoce vyvýšen nad všechnu naši nevědomost a naše pošetilosti a může působit a žehnat i v takových shromážděních, o nichž by víra nemohla naprosto určitě říci, že Pán je v jejich středu. Avšak víra je vedena jen Božím slovem, ne zkušenostmi, ani okoušením rozmanitých požehnání Páně. Víra v Jeho přítomnost působí divy v každé jednotlivé duši i v celém shromáždění. Drží přirozenost s jejími city v pevných mezích, odmítá všechny lidské vymyšlené věci, zapuzuje všechnu bázeň a dává srdci dokonalé odpočinutí ve vědomí, že Kristus stačí na vše.

Ale jaký základ musí být zjednán, na němž může svatý Bůh, který se nemůže dívat na hřích, bydlet s hříšným člověkem? Tomu, že lidé s oslaveným tělem mohou bydlet s Bohem, lze už spíše rozumět. ‒ Nuže obě skutečnosti ‒ tolik předivné ‒ jsou založené na velkém výkupném díle Ježíše Krista; za obě vděčíme krvi Božího Beránka. Dílo vykoupení je základem našeho nynějšího vroucího poměru k Bohu. Nikde nečteme, že by byl Bůh přebýval s Adamem v zahradě (ráji) Eden, ačkoli Adam byl ještě ve stavu nevinnosti. Bůh jistě připravil člověku určité slavné bydliště, postavil ho tam, a jak se zdá, navštěvoval ho tam. Stvoření nemohlo poskytnout přiměřené podmínky pro Boží přebývání na zemi.

Chvalozpěv Mojžíše (2. M. 15) obsahuje první náznak o určitém Božím bydlení na zemi. Ale dobře si všimněme, že v onom čase tu již bylo předobrazně dokonáno vykoupení a provedeno velké dílo vysvobození. Bůh čekal se zjevením Svých úmyslů, dokud Jeho lid nebyl proveden mořem a nebyl pak v úplném bezpečí. „Síla má a píseň jest Hospodin (v hebr. orig.: Jah)“, zpívá Mojžíš, „neboť vysvobodil mne. On jest Bůh můj silný, proto stánek vzdělám jemu; on jest Bůh otce mého, proto vyvyšovati ho budu (elbf. př.: … neboť se mi stal vysvobozením. Tento jest můj Bůh, a já ho chci oslavovat, Boha otce mého, a chci ho vyvyšovat)“ (2. M. 15,2). Nato se mu dostává výsady, že dokonce může vyslovit Boží odpověď na tuto svou touhu, neboť pokračuje: „Zprovodíš v milosrdenství svém lid tento, který jsi vykoupil; povedeš jej v síle své ku příbytku svatosti své (elbf. př.: Vedl jsi dobrotivostí svou lid svůj,… přivedl jsi ho svou silou k svatému příbytku svému)… Uvedeš je, a vštípíš je na hoře dědictví svého, na místě, které jsi ku příbytku svému připravil, Hospodine, ve svatyni, kterou utvrdí ruce tvé, Pane“ (17. v.). Je velice pozoruhodné, že je připojeno slovo „svatý“, když Bůh mluví ústy Svého služebníka o Svém příbytku a že ho potom nazývá svatyní. Těmito výrazy je označen charakter Božího příbytku tak, jak ten příbytek odpovídá Jeho myšlenkám.

Dílo vykoupení tedy bylo dokonáno a lid vysvobozen z otroctví Egypta; ani kopyto nesmělo zůstat v Egyptě! A když se nyní ‒ s vítěznou písní na rtech ‒ obracejí tváří k Sionu, vstupuje Bůh jako veliký „JSEM“ do oblakového sloupu, aby je vedl pouští a byl jim pomocí v každé těžkosti a v nebezpečí.

Jak nedocenitelně velká je cena krve Beránka! anebo lépe: jak vysoko Bůh hodnotí tu cenu! Kdo by mohl na zemi popsat očišťující moc a vykupující moc krve Ježíše? Vykupuje hříšníka z otroctví světa a hříchu a ospravedlňuje Boha, když prokazuje hříšníku milosrdenství. Je základem všech pozemských požehnání a dává nám nárok na přenesmírná požehnání nebe. Otevřela cestu k trůnu Otce a děti učinila způsobilými, aby tam mohly přicházet. Roztrhla oponu a otevřela velebiteli vnitřní svatyni. Uspokojuje nejvyšší Boží požadavky a nejhlubší potřeby člověka.

Na otázku, jak Bůh může přebývat na zemi s hříšným člověkem, je jen jedna odpověď: skrze krev Ježíše. A na další otázku, jak je možné, aby hříšný člověk vůbec někdy mohl přebývat s Bohem v nebi, je opět jen jedna odpověď: skrze krev Ježíše. Na základě této drahé krve věřící může říci, že nyní je bezprostřední Boží přítomnost v Kristu Ježíši jeho blahým domovem, ano, že jím zůstane po celou věčnost.

V souvislosti s tím ještě krátce něco pro ty, kteří dosud nikdy nepocítili potřebu Ježíšovy krve anebo aspoň ještě nikdy nepoznali její cenu. Možná že pravidelně navštěvují bohoslužby, jak je nazývají, ale to, co je pro věřící místem skutečné, pravé služby Bohu, pro ně takovým místem nemůže být. Bohoslužba, smím-li to tak vyjádřit, je opětovné vyzdvihování oné milosti, která nás navštívila shůry, v podobě chvály a velebení, přinášených Bohu. Ale jak by se mohl nesmířený, nespasený člověk odvážit vstoupit do svaté Boží přítomnosti? Je naprosto neschopen snést tu přítomnost; a Bůh nemůže trpět ve Své přítomnosti hřích. Je naprosto nemožné přistupovat k Bohu, není-li to na základě smíření působící, očišťující moci krve Ježíše Krista. Dovol mi proto, milý neobrácený čtenáři, otázku: „Proč se spokojuješ s pouhou formou nábožnosti?“ Na takovém samozvoleném základě se s Bohem nemůžeš setkat; v takovém případě by ti nezbývalo jiné než „hrozné nějaké očekávání soudu, a ohně prudká pálivost, který žráti má (nebo: sehltí) protivníky“ (Žid. 10,27). Neklidně hořící, zhasínající světlo pouhého vyznání zhasne, až přijde Ženich. Tma, věčná tma obestře pošetilé panny, které zanedbaly koupit si olej, dokud ještě k tomu byl čas. A tak vyslyš naši prosbu, dej si říci a nechtěj už déle chodit s otevřenýma očima po široké cestě, která vede do zahynutí! Tvá troška náboženství ti nebude nic platná. Přikrytí je příliš krátké, než aby ses jím mohl zastřít. Svědčí jen o tvé vině, podobně jako Adamova sukně z fíkových listů. Ano, ono jen ještě zvětší hrůzu tvé situace na věčnosti. Jaké pomyšlení, že budeš muset odejít z kostela či kaple, kam jsi často chodil, od večeře Páně pryč do hlubin nevýslovných běd!

Kéž by Bůh ve Své milosti ochránil každého, kdo čte tyto řádky, od takového hrozného údělu! „Toho, kdo ke mně přijde, NEvyvrhnu ven,“ řekl kdysi náš drahý Pán, a na toto slovo se jistě může plně spolehnout každý, kdo má touhu přijít k Němu. „Krev Krista Ježíše, Syna (Božího) očišťuje nás od všelikého hříchu.“ (1. Jan. 1,7b)

Cesta lásky

Karabáč a důtky mohou být spravedlivé, ale srdce člověka si jimi nezískáme. A také to není spravedlnost, která panuje mezi svatými, nýbrž Boží milost panuje skrze spravedlnost k životu věčnému. Jak mnoho hříchů mohlo být odpuštěno, kdyby nebyly zadrženy (Jan 13)! Jak mnoho bratří, kteří mohli být znovu zase získáni pro Boha i pro nás, se navždy odcizilo, protože jsme jen bušili na jejich svědomí ‒ ale mělo nám jít o to, získat jejich srdce. Nedokázali jsme přemoci zlo, protože jsme ho nepřemáhali dobrem, (Řím. 12,21 ‒ elbf. př.). Pohotově jsme zasedli na soudcovskou stolici, ale málo jsme dělali pokorné dílo po vzoru našeho Pána a Mistra (Jan 13,1‒17).

Růst

Příčinou tak malého růstu v posvěcení a v „nebeském“ životě je, že naše srdce se nezdržuje ve světle Kristova oka, které proniká vším. Není žádné síly kromě té, která vychází z Krista a která nás přivádí zpět do světla k Jeho srdci a k Boží lásce v Kristu. Zde na nás září dolů všechna Boží sláva ve tváři Ježíše Krista. Nalézáme se v Něm a radujeme se z takového obecenství s Ním, že jako On je Hlava, tak i my, údy, jsme předměty Božího zalíbení. To jediné, co dává našim srdcím smělost předstupovat před Boha, je známost našeho spojení se zmrtvýchvstalým a oslaveným Kristem, neboť počítáme s Boží láskou v Něm. Neboť v srdci Ježíše tato láska plně pulsuje. Když On se na nás dívá ‒ na ty, které Mu dal Otec ‒ dívá se na nás s láskou, která se nikdy nemění a od níž nás ani v nebi ani na zemi nic nemůže odloučit.

Na pomoc mladým křesťanům ‒ 11

Otázku, jaké dary Pán dává Církvi k jejímu vzdělávání, jsme probírali minule. Nyní bychom se chtěli podrobněji dotknout dalších otázek, které souvisejí s praktickým uplatňováním obdrženého daru. K jejich zodpovězení nám bude za podklad sloužit jen Boží slovo. Je to Pán, jenž rozděluje dary, a příslušná služba se má dít podle Jeho pokynů.

Je to Bůh, jenž připravuje Své služebníky k přijetí i k praktickému uplatňování daru. Tato skutečnost je nám v Písmě jasně ukázána na některých příkladech. Bůh takového Saula z Tarsu „oddělil z života matky jeho a povolal skrze milost svou“ za apoštola národů (pohanů) (Gal. 1,15). Avšak Saul o tom mnoho let nic nevěděl. Žil v naprosto odlišném prostředí. Byv vychován v Jeruzalémě u nohou Gamalielových a vyučen podle přísnosti zákona otců, stal se horlivým zastáncem zákona a pronásledovatelem Církve. Myslel si, že slouží Bohu, když „svazoval a dával do žaláře muže i ženy“ (Skut. 22,3‒5; Fil. 3,5.6).

Měl už v té době od Pána dar apoštola anebo nějaký jiný dar pro Jeho Církev? Rozhodně ne! Ty dary jsou přece dány k vzdělávání Kristova těla; avšak Saul Boží Církev pronásledoval a hubil. K tomu, aby mohl mít onen dar, mu chybělo jako

Jenom pokáním a obrácením vírou v Ježíše Krista se člověk dostává do Církve (Shromáždění) těch, kteří byli „vyvoláni“ ze světa. Takový pak patří k tělu Krista a může v něm být dosazen na místo nějaké zvláštní služby (1. Kor. 12,18‒24). Jestliže někdo není znovuzrozen a není vlastnictvím Pána Ježíše, nemá ani Jeho Ducha, ani žádný z darů téhož Ducha (Řím. 8,9).

A přesto jsou v křesťanstvu uznáváni za pastýře duší, za Boží služebníky a učitele mnozí, kteří nesplňují ten první předpoklad, aby mohli mít nějaký duchovní dar. Nejsou to právě tito, tážeme se, kteří ničí „víru“ křesťanů a podrývají autoritu Božího slova? Kristus je za Své služebníky nepovolal. I kdyby měli mimořádně skvělý přirozený dar chápavosti a řečnického umění a zdánlivě sloužili dobré věci, jsou to především oni, kteří svou činností přispívají k rozkladu křesťanství.

Avšak Saul se musel dostat na cestu do Damašku. Tam se setkal se vzkříšeným Pánem, před Nímž padl do prachu a odsoudil celý svůj dosavadní život. Nyní se Bohu zalíbilo zjevit mu Svého Syna (srov. s Gal. 1,16) a ukázat mu předivné spojení Pána s Jeho Církví. Jak obrovská to byla změna! Pán o něm nyní říká, že je pro Něho nádoba vyvolená, aby nesl „jeho jméno před pohany (národy) i krále, i před syny izraelské“ (Skut. 9,15).

Když chtěl Ježíš povolat dvanáct učedníků za Své služebníky, aby Mu sloužili v Jeho velkém díle, sestoupil z Galileje k moři (tj. k jezeru Genezaretskému). Tam k sobě zavolal Šimona, Ondřeje, Jakuba a Jana a řekl jim: „Pojďte za mnou a učiním vás rybáře lidí“ (Mk. 1,17). Tito obyčejní a nevzdělaní rybáři Ho měli následovat takoví, jací právě byli. Sám Pán z nich měl udělat nástroje, které bude moci použít ve Svém úžasném díle záchrany lidí. Jejich přípravou a vzděláním k té práci mělo být to, že Ho budou každý den následovat a učit se od Něho. On sám je chtěl vyučit všemu, čeho bylo třeba.

V Ev. Marka 3,14 je to řečeno trochu jinak: „I ustanovil (nebo: zjednal) jich dvanácte, aby s ním byli, a aby je poslal kázati.“ Jenom skrytý styk s Pánem Ježíšem může učinit Kristova služebníka, obdařeného dary a povolaného, způsobilým pro službu Páně. A odtud pak může vycházet v moci Ducha Božího, který v něm přebývá, aby byl mezi lidmi Kristovým svědkem.

Mladí křesťané se často podobají bujným koním, kteří nesnesou, musí-li ve stáji stát příliš dlouho a nic nedělat. Chtěli by něco dělat, a to hned něco „velkého“.

Jenže s čím chcete sloužit? ‒ V Božím domě je ovšem třeba celé řady pomocných služeb, vyžadujících především srdce plné lásky a pilnou ruku. Stačí, když se ohlédnete po takových úkolech; jistě na ně přijdete. Avšak pokud jde o služby, jejichž cílem je vzdělávání Kristova těla ‒ tu pro ně může být použit jen ten, kdo zná Slovo pravdy a dovede je vysvětlovat a používat. Služebník Páně se nejprve sám musí sytit Božím slovem, „v tom trvat“, „prospívat“ a být „moudrým k spasení“. Stejnou měrou, jak jemu Písmo posloužilo, může je pak zase on předávat druhým.

Zkušený apoštol, veden Duchem Svatým, dal svému mladému spolupracovníkovi moudrou radu: „Buď pilen čítání… O tom přemýšlej (nebo: pečlivě toto rozvaž), v tom buď, aby prospěch tvůj zjevný byl všechněm. Budiž sebe pilen i učení, v tom trvej; neboť to čině, i samého sebe spasíš, i ty, kteří tebe poslouchají“ (1. Tim. 4,13‒16). „Rozuměj, co pravím; a dejž tobě Pán ve všem rozum (= porozumění)… Pilně se snaž vydati sebe Bohu zkušeného dělníka, za nějž by se nebylo proč styděti, který by správně slovo pravdy rozděloval… Ale ty zůstávej v tom, čemu ses naučil, a co jest tobě svěřeno (nebo: a o čem jsi plně přesvědčen)… Od dětství svatá písma znáš, která tě mohou moudrého učiniti k spasení… Všeliké písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení…, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Tim. 2,7.15; 3,14‒17).

Stiskneme-li spínač, ihned se rozsvítí zářící světlo. Avšak mezi obdržením daru od Ducha Svatého a jeho plným rozvinutím často uplyne dlouhá doba různých cvičení a úkolů ve škole Mistra, který vede žáka k cíli, pro něj ještě naprosto neznámému. Pán sám pro něj volí zvláštní učební obory. Je tu celá řada nepříjemných lekcí: Musí být zlomena vlastní vůle, rozbito vysoké mínění o své vlastní síle, moudrosti a dovednosti. Žák má být v hloubi svého nitra přesvědčen, že v něm, tj. v jeho těle „nepřebývá nic dobrého“ (Řím. 7,18 ‒ elbf. př.). Musí se naučit být bdělý vůči svému tělu a zvykat si na praktický život v Duchu. To jsou ovšem lekce obecné (základní) třídy, kterou musejí absolvovat všechny Boží děti; jestliže se však někdo těmto věcem neučil, jak by z něho Pán mohl udělat nějaký zvláštní nástroj?

Věřící v Tesalonice se všichni obrátili, aby sloužili Bohu živému (1. Tes. 1,9). Ačkoli ještě nebyli dlouho na té nové cestě, přesto již všichni nějakým skrovným způsobem pracovali „v díle Páně“. Měli toto dílo na srdci a jejich činností bylo asi nejprve modlit se za lidi z jejich pohanského okolí, modlit se za službu apoštola a jeho spolupracovníků a být věrným svědectvím svým sousedům.

Jestliže se někomu nedostává takových důkazů oddanosti Bohu a zájmu o celé dílo Páně, jak by mohl být povolán k větším úkolům? Kdo se doma málo stará o spasení ztracených, nebude se moci stát misionářem, ani kdyby měl hlavu plnou vědomostí anebo se vydal s kufříkem plným lékařských nástrojů na cestu k protinožcům.

Také duchovní dary se nevyvinou rázem. Ale toho, kdo se osvědčí v malých věcech, Pán může povolat k jiným úkolům, bude-li to chtít. Štěpán a Filip patřili nejprve mezi muže, kteří ‒ plni Ducha Svatého a moudrosti ‒ zastávali „službu“ přisluhování stolům (Skut. 6). Avšak brzy bylo dáno Štěpánovi dělat mezi lidem divy a velká znamení. Filip se zase vyvíjel v „evangelistu“ (Skut. 21,8).

Když Pavlovi začala cesta následování Ježíše, tázal se: „Pane, co chceš, abych činil?“ ‒ A Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do města (tj. do Damašku), a bude tobě pověděno, co bys měl činiti“ (Skut. 9,6; 22,10). Nyní měl od Pána první osobní směrnici. Ale v Damašku obdržel, podle první řeči svého Mistra, další světlo o službě, která mu byla určena. Později byl spolu s Barnabášem v Antiochii „Duchem Svatým“ vyslán na první evangelizační cestu (Skut. 13,2.4). A Pán ho na jeho cestách nikdy nenechal bez pomoci a vedení (Skut. 16,6‒12).

I dnes Pán podobně dává Svým služebníkům skrze Ducha Svatého vždy znovu jasné ukázání cesty. Jednoho vede na cestu skryté služby. Jiný se zase dostane k nějakému Damašku, kde mu Pán ukáže nějakou zvláštní službu v Boží Církvi. Je možné, že bude moci souběžně s touto službou dlouhou řadu let vykonávat výdělečné zaměstnání, jako to tak dlouho dělal i apoštol Pavel, a to s velkou obětavostí (Skut. 18,3; 20,34.35; 1. Kor. 9,12.15.18; 1. Tes. 2,9). Jakmile mu však Pán přidělí tak mnoho práce, že je nucen vzdát se své výdělečné činnosti, tedy to má v poslušnosti a v důvěře Pánu udělat. On ho nezanechá ani neopustí (srov. Žid. 13,5). Právě v 1. Kor. 9 máme poučení, jakým způsobem se Pán chce starat o životní potřeby těch, kteří „zvěstují evangelium“ a „rozsévají duchovní věci“.

Každý věřící je „služebník Ježíše Krista“. V celé své službě, ať jde o větší nebo menší rozhodnutí, která má udělat, by měl jednat jenom tehdy, je-li hluboce přesvědčen: Pán mi to přikázal.

Přesto je dobré, když při konání služby dbáme na připomínky a námitky zkušenějších a duchovně zralejších bratří a zvažujeme před Pánem jejich radu. ‒ Jde-li některému služebníku skutečně o čest Páně a o blaho Jeho Církve, jak by mohl nechat bez povšimnutí určité připomínky nebo námitky svých bratří, domnívaje se, že mu do toho nemají co mluvit?

Sklony lidského srdce, které během staletí vedly od stavu Církve, jenž se Bohu líbil, k dnešním zlým věcem v křesťanstvu, existují i v našich srdcích. To nás nutí k bdělosti, nechceme-li se odchýlit od pořádku v Božím domě, popsaném nám v Jeho Slovu.

Tak se v křesťanstvu došlo k tomu, že se dělá rozdíl mezi „světským“ a „duchovním“ stavem, mezi „laiky“ a „klérem (tj. kněžstvem)“, když přece všichni, kteří jsou znovuzrozeni a mají Ducha Svatého, by měli být „duchovní“ (srov. Gal. 6,1) a patří dokonce k „svatým“ jako i ke „královskému kněžstvu“ (1. Petr. 2,5.9).

Toto dvoje nebezpečí hrozí i nám. Jedni mají sklon přenechávat všechnu práci jednotlivým bratřím, kteří se snaží oddaně sloužit Pánu. Zdá se jim, jako by patřili k jiné třídě, totiž právě k „laikům“, kteří si mohou dovolit být v duchovních věcech nečinní, zato však o to více činní v pozemských a světských věcech. ‒ Avšak výrok v Řím. 12,1: „Prosím (= napomínám) vás, bratří, skrze milosrdenství Boží, abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu libou, rozumnou službu svou,“ platí všem.

Jiní zase, které Pán pověřil veřejnou službou Slova, se musí mít na pozoru před sklonem svého přirozeného srdce, sami chtít něco znamenat a přičítat si oproti druhým bratřím určité postavení, které jim rozhodně nepatří. Petr napsal starším: „Paste stádo Boží, které při vás jest, opatrujíce je, ne bezděky, ale dobrovolně, ne pro mrzký zisk, ale ochotně, ani jako panujíce nad dědictvím Páně, ale příkladem jsouce stádu…“ (1. Petr. 5,2‒4). Pochopil naučení, kterého se mu dostalo od Pána: „ale vy nebývejte nazýváni mistři (doslova: rabbi); neboť jeden jest Mistr (= učitel) váš, vy pak všichni bratři jste… Ani se nenazývejte vůdcové; neboť jeden jest vůdce váš, Kristus. Ale kdo z vás největší jest, buď služebníkem všech“ (Mat. 23,8‒12).

Uskutečňujeme to postavení?

Bůh si přeje, abychom tu chodili jako nebeský lid. Neboť i když jsme ještě na zemi, On nás vidí vzkříšené s Kristem a nerozlučně s Ním spojené: v Něm, po Své pravici. Uskutečňujeme v praxi toto postavení? Pohybujeme se nad věcmi této země? Nesmíme oslabovat moc Božích činů. Naopak zda nemáme ‒ při všem naříkání na své nedostatky a chatrnosti ‒ vždy prosit o milost a sílu, abychom tu chodili jako Jeho svědkové, jako nebeský lid? Je možné, že musíme ještě udělat nějaké smutné zkušenosti. Ale i těch Bůh používá, aby Své děti napravoval a vždy znovu je přiváděl k počátečnímu východisku: že „zemřely, byly pohřbeny a vzkříšeny s Kristem“. Chce nás učinit schopnými, abychom byli na této zemi věrnými svědky. Jistě, čím větší bude obecenství našich duší s Kristem, tím víc se budeme před Bohem kořit s vědomím, co jsme zde v těle, a co jsme jako údy Kristova těla. Nemluvím tu o našem přijetí, neboť v tomto směru není pro nás nic jiného než radost a jistota. Mám na mysli naše svědectví, které tu máme vydávat jako děti Boží, jako údy Kristova těla.

Epafras ‒ aneb služba modlitbou

Mezi inspirovanými zprávami Božího slova o mužích víry a všemi životopisy, které napsali lidé, je velice nápadný rozdíl. O těch prvních lze říci, že obsahují mnoho v málo slovech, zatímco o oněch druhých platí, že mají mnoho slov o málu.

Životopis jednoho ze starozákonních svatých, který přesto zahrnuje rozsáhlé období 365 let, se skládá jen ze dvou krátkých vět, které znějí takto: „A chodil Enoch (stále) s Bohem, a nebyl (více viděn); neboť vzal ho Bůh.“ (1. M. 5,24) Jak krátké je to sdělení, a přesto jak obsažné a rozsáhlé! Jak mnoho stran papíru by asi člověk popsal, kdyby nám chtěl podat popis takového života! A přesto, co by mohlo být řečeno víc kromě toho, co je o Enochovi napsáno? „Chodit s Bohem“ zahrnuje v sobě všechno, co může být řečeno dobrého o člověku. Někdo by mohl procestovat celou zeměkouli, zvěstovat evangelium ve všech podnebních pásmech světadílů, mohl by bojovat a trpět za Boží věc, mohl by sytit hladovějící, oblékat nahé, navštěvovat nemocné, mohl by neúnavně číst, psát a šířit vzdělávací knihy ‒ slovem: mohl by dělat vše, co může být konáno pro Pána, a přesto by se to všechno dalo shrnout do jedné krátké věty: „Chodil s Bohem“. A jak velké štěstí pro něj, kdyby to tak opravdu o něm mohlo být stručně uvedeno! Neboť to vše, co bylo právě vypočítáváno, někdo může dělat, ačkoli třeba ještě nikdy ani hodinu nechodil s Bohem, ba ani skutečně neví, co znamená chodit s Bohem. Tato myšlenka je vážná a má velice praktický význam. Měla by nás podnítit, aby nám šlo o to, pěstovat takový skrytý život s Bohem, bez něhož i nejhorlivější a nejskvělejší služba se musí ukázat bezcennou a podobnou spálené slámě a dýmu.

Poučný je už způsob, jak je jméno Epafry poprvé uvedeno v Novém zákoně, a mluví to k našemu srdci. O tom bratrovi toho není řečeno mnoho, ale to málo je velice krásné. Jeho různé práce, aspoň pokud nám je inspirovaný pisatel zaznamenal, se nezdají být ani vynikající, ani nějak nápadné. Byly to práce v komůrce, za zavřenými dveřmi. Duch Boží ho popisuje jako muže modlitby, a to vážného, vytrvalého, opravdově bojujícího modlitebníka, který nemá tolik na zřeteli sebe, ale spíše druhé. Podívejme se pozorně na svědectví, které je mu vystaveno slovy:

„Pozdravuje vás Epafras, který od vás (jest), služebník Kristův, který vždycky úsilovně pracuje (elbf. př.: bojuje) na modlitbách za vás, abyste stáli dokonalí a naplnění ve vší vůli Boží. Neboť svědectví jemu vydávám, že vás velmi miluje, i ty, kteří (jsou) v Hierapoli.“ (Kol. 4,12.13)

Takový byl Epafras! Kéž by měl v dnešní době mnoho následovníků! Jsme vděčni za evangelisty a učitele, za zbožné pisatele i za bratry cestující pro věc Krista, ale čeho je nám naléhavě třeba a čeho se nedostává, jsou muži modlitby, muži skrytého styku s Bohem, muži jako byl Epafras. Radujeme se z toho, že hlásají evangelium ve vzdálených krajinách, anebo se smýšlením věrného pastýře jdou na různá místa, aby tam navštívili spoluvěřící. Kéž Bůh uchová a rozmnoží jejich počet! Ceníme si jejich služby víc, než to mohou vyjádřit slova. Ale přesto zůstaňme u tohoto: čeho je nám především třeba, je modlitební duch, pravá, vytrvávající, ano, bojující modlitba. Bez modlitby se nic nemůže dařit. Křesťan bez modliteb je bezmocný křesťan, křesťan bez síly. Evangelisté, kazatelé a bratři, píšící bez modliteb, nepořídí mnoho dobrého; pastýři bez modliteb budou mít málo potravy pro stádo. Muži modlitby, muži jako Epafras, jejichž komůrka by mohla vydat svědectví o jejich bojující vytrvalé práci, byli vždy požehnaní muži a jsou to především praví muži pro dnešní dobu.

Takové práce v modlitební komůrce bývají také doprovázeny zvláštními výhodami, a to jak pro ty, kteří je konají, tak i pro ty, v jejichž prospěch se dějí. Předně jsou to práce tiché a skromné, které nikoho neobtěžují. Jsou konány v ústraní, ve svaté, všechno si podmaňující a posvěcující Boží přítomnosti, kam nepronikne žádné lidské oko. Kolosští by toho věděli málo o horlivé práci lásky takového Epafry, kdyby se o ní Duch Svatý nezmínil. Možná že někteří z nich si o něm mysleli, že se o ně dosti nestará a nepomáhá jim. Neboť jistě i tenkrát už byly osoby, které ‒ jako i dnes ‒ hodnotily milující péči a cítící spoluúčast některého muže podle počtu jeho návštěv nebo dopisů. Toto však rozhodně nebývá neomylný znak. Museli bychom někoho vidět na kolenou, abychom měli správné měřítko pro jeho péči a účast na jejich věcech. Pouhá chuť cestovat mne může vést do Ameriky nebo do Austrálie, abych tam navštívil věřící, anebo pouhá záliba psát dopisy mne může podnítit, že posílám dopisy do nejrůznějších míst světa. Ale je to jen pravá láska k duším, láska ke Kristu, která mne povede, abych na kolenou bojoval vytrvávající modlitbou za Boží lid, jako to dělal Epafras, „aby stáli dokonalí a naplnění ve vší vůli Boží“.

Ty cenné práce v komůrce dále nevyžadují ani nějaký zvláštní dar, ani vynikající vlohy nebo schopnosti. Každý křesťan se jimi může zabývat. Je možné, že není schopen učit, psát nebo cestovat; ale může se modlit. Často slýcháme mluvit o určitém modlitebním daru a rozumí se tím i schopnost vypočítávat celou řadu známých pravd uchovaných v paměti, jako by Bohu musela být konána nějaká přednáška. Takové mluvení před Bohem je ale všechno jiné než modlitba! Epafras se takto nemodlil. A není to také, co tolik potřebujeme a po čem právě dnes toužíme. Čeho je nám třeba, je opravdový modlitební duch, který se v moci Ducha Svatého zabývá všemi dnešními potřebami Boží Církve, činí se s nimi zajedno a nese je s vírou a s opravdovou, vytrvávající přímluvnou prosbou před trůn milosti. Taková modlitební práce se dá dělat v kteroukoli dobu a v jakékoli situaci. Dá se dělat ráno i v poledne, večer i o půlnoci. Každého času může srdce spěchat s modlitbou a pokornou prosbou k trůnu milosti. Přítomnost našeho Otce je nám vždy přístupná a Jeho ucho vždy otevřené. Ať přicházíme kdykoli a s čímkoli, On je vždy hotov slyšet nás a vždy připraven odpovědět nám. A má rád naléhající modlitbu. Není slov, která by měl raději, než jsou třeba tato: „Nepustím tě, leč mi požehnáš!“ (srov. 1. M. 32,26). Sám Pán přece řekl: „Proste ‒ hledejte ‒ tlucte (klepejte)!“ Povzbuzoval Své učedníky, aby se „vždycky modlili a neoblevovali“ (Luk. 18,1), a často mohli slyšet: „Všechno, za cokoli byste prosili na modlitbě, věříce, vezmete“ (Mat. 21,22), nebo: „Za cokoli byste prosili Otce ve jménu mém, dá vám“, anebo: „Proste, a vezmete, aby radost vaše naplněna byla“ (Jan 16,23.24). A Jakub píše: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, který všechněm dává ochotně a neomlouvá (elbf. př.: a nic nevytýká), i bude dána jemu“ (1,5). Tato slova mají obecné použití. Dají se vztáhnout na všechny Boží děti. I nejslabší z nich může bdít, může se modlit, může obdržet odpověď a poděkovat za ni.

Dále nic není tak znamenitě vhodné k prohloubení našeho zájmu o Boží lid jako navyklá ustavičná modlitba za jeho blaho. Epafras měl velký zájem o potřeby křesťanů v Kolosách, v Laodiceji a v Hierapoli. Tato účast ho nutkala k modlitbám a jeho modlitby znovu zase probouzely a rozhojňovaly jeho účast a zájem o ně. Čím více se zajímáme o blaho i těžkosti někoho, tím víc za něho budeme prosit; a čím víc za něho budeme prosit, tím víc poroste náš zájem o něho a účast na jeho věcech. Budeme-li horlivě a vytrvale zůstávat na modlitbách za Boží lid, budeme se moci již napřed nejen radovat z jeho růstu ve víře a z jeho duchovního blaha, ale budeme také pro něj pokornou modlitbou vyprošovat vždy více milosti. Stejně tak tomu bude, pokud jde o neobrácené lidi kolem nás. Myslíme-li na ně opravdu s láskou, budeme Boha prosit za jejich spasení a pilně se snažit, aby přišli k obrácení, a když dojde k vyslyšení, s hlubokou vděčností je budeme vítat a ujímat se jich. Jak by nás to vše mělo podnítit, abychom byli jako Epafras, kterému Duch Svatý v souvislosti s jeho modlitbami za Boží lid mohl dát takový čestný titul: „věrný k vám služebník Kristův“ (Kol. 1,7).

A konečně nejvyšším důvodem k tomu, aby v nás byl vzbuzen duch opravdové modlitby, je skutečnost, že toto je v souladu s myslí samého Krista. Tato pohnutka je skutečně nejvznešenější. Kristus je v ustavičné činnosti pro Své vykoupené, aby, jak říká apoštol, „stáli dokonalí a naplnění (nebo: plně přesvědčení) ve vší vůli Boží“; a kdo tedy v tomto směru trvá na modlitbě, má velikou výsadu že v tom může mít obecenství s naším velikým Prostředníkem, Zástupcem (Přímluvcem) a nejvyšším Knězem. Jak je to úžasné, že chatrným, slabým lidským bytostem na zemi je dovoleno prosit Boha za stejnou věc, která tolik zaměstnává myšlenky a zájmy Pána slávy! Jak silné a zároveň vřelé bylo spojení mezi srdcem Krista a srdcem Epafry, když tento na modlitbě bojoval za své bratry v Kolosách!

Milí bratři, přemýšlejme o Epafrovi a následujme jeho příkladu tím, že se také budeme na modlitbách zabývat našimi spoluvěřícími. Žijeme ve vážné době, kdy, jak už bylo řečeno, potřebujeme muže, kteří jsou ochotni v ústraní pracovat na kolenou pro Boží dílo. Bude-li tomu tak, budou s radostí mít i vzácné spojení s evangeliem. Ano, i takový muž byl Epafras. V Epištolách Pavla je o něm zmínka třikrát. První sdělení (Kol. 1,7), které o něm nalézáme, nám ho ukazuje jako milého spoluslužebníka apoštola, jako „věrného k vám služebníka Kristova“, který přišel do Říma oznámit vězni Pavlovi „lásku, kterou Kolosští měli k němu v Duchu“. Po druhé (Kol. 4,12) ho vidíme zvláště jako muže modlitby, a v posledním sdělení (Fil. 23. v.) jako spoluvězně velkého apoštola národů.

Můžeme si být jisti, že Pán skutečně chce mezi námi vzbudit ducha opravdových modliteb a vytrvalých přímluvných proseb. Kéž bychom se Mu jen dávali k dispozici jako nástroje, které by On mohl ve Své službě použít po způsobu Epafry!

C. H. M.: Miscellaneous Writings, sv. 5, s.45‒51; ME 1861/467‒474; BHCh 1927/157‒166; EuE 1955/1‒5; HuN 1868/297‒299; HF 1986/211‒216

Formalita nebo přesvědčení?

Formalismus je určité lpění na zvycích, držení se jich, tj. lpí se na něčem povrchním, formálním. Uveďme příklad: Dítě vyrůstá v křesťanské rodině. Chodí do nedělní školy a účastní se shromáždění. Při modlitbě stojí a má sepjaté ruce, otvírá si svůj zpěvník a zpívá společně s druhými. Otevře si svou Bibli a očima sleduje text, který právě předčítá jeden z dospělých. Nuže protože to dítě dělá vždy znovu stále stejné úkony, osvojuje si určité návyky, jejichž význam ‒ zvláště zpočátku ‒ většinou nechápe. Jestliže si to dítě později tyto činnosti neosvojí vírou, to, co dělá, bude jen napodobování, pouhá formálnost. Podívejme se třeba na takového šestnácti ‒ nebo sedmnáctiletého mladíka, tedy ve věku, kdy si člověk klade mnoho otázek: Pro jaké povolání se rozhodnu? S jakými kamarády a jak budu trávit svůj volný čas? Jakou četbu si vyberu? A podívejme se na něj trochu později, ve věku, kdy mnozí mají sklon kritizovat předcházející generaci, kdy bývají návyky z mládí pomalu postupně odkládány anebo kdy člověk upadne do pochybování o skutečném smyslu věcí. Otevírají se před námi nové obzory, upoutávají nás nové, dosud neznámé problémy. Jak se postavíme k tomu, co jsme si dříve osvojili? Jsou možné tři cesty:

1) Dítě půjde cestou, kterou mu předznačili jeho rodiče. Jeho osobní víra se mu čím déle tím více stává vnitřním přesvědčením a sílou pro tuto cestu.

2) Navenek (formálně) setrvává u návyků z mládí, ať už z obav před nějakým střetem s rodiči a sourozenci, anebo ze strachu, aby si někdo „o něm něco nemyslel“, anebo z pouhé uspávající lenivosti, ale jeho srdci a jeho mysli zůstanou ty návyky něčím cizím.

3) Postupně se bude svého dosavadního chování vzdávat. Aby se mladý člověk mohl vyhnout shromážděním, začne uvádět všelijaké vytáčky, stále víc bude zanedbávat osobní modlitbu a brzo pak si přestane číst ve své Bibli. Získá si nové přátele z jiného okruhu. Osvojí si nové návyky, které se mu budou zdát mnohem rozumnější a milejší.

Avšak u těch, kteří se vydali první cestou, žel, na druhé straně vídáme, že se u nich jeví ‒ ačkoli mají život z Boha ‒ určitý křesťanský formalismus. Osobní zbožnost musí nést určité viditelné ovoce. „Aby prospěch tvůj zjevný byl všechněm“ ‒ čteme v 1. Tim. 4,15. Tyto viditelné projevy Ducha Svatého se mají jasně ukazovat navenek doma u rodičů, na pracovišti, ale i ve shromáždění. Pravidelná přítomnost ve shromáždění, třebaže je tolik potěšující, se může časem stát pouhým zvykem, a tím ztratí svůj pravý smysl.

V takovém shromáždění je slyšet při sejití k velebení jen některé hlasy. Kde jsou velebitelé, kteří mají „zvěstovati ctnosti toho, který nás povolal ze tmy v předivné světlo své“ (1. Petr. 2,9b)? Není pochyb o tom, že velebit je možné i potichu. Ale zda se, žel, často nestává, že takové mlčení je ovocem rozptýlenosti, nebo kritiky, anebo duchovní lenivosti?

V modlitební hodině bývá vysloveno jen málo proseb, třebaže je nesmírně mnoho tak důležitých potřeb. Cožpak všichni ti přítomní mladí muži nemají vůbec žádnou věc, kterou by měli přednést modlitbou? Cožpak jsou opravdu tolik spokojeni se vším, co se týká jich a jejich vrstevníků, že v tom směru vůbec není třeba nějaké přímluvné modlitby?

Cožpak tito mladí bratři nemají při uvažování Božího slova žádnou otázku, a když se společně sklánějí k studiu Písma, jsou jim všechna místa tak jasná, že nepotřebují žádné vysvětlení nebo objasnění?

Je ovšem důležité připomenout, že každé účasti na veřejnosti musí předcházet vnitřní příprava v tichém ústraní. Do srdce se nesmí vkrást žádná snaha chtít něco znamenat, žádné přání chtít se nějak prosadit a dostat do popředí. Jediným společným cílem by mělo být přijímat od druhých i nej-ostřejší a nejtrpčí kritiku a dokonce z ní načerpat zisk.

Mlčení některého bratra nám nesmí být podnětem k pochybování o jeho víře. Určité zvláštní důvody, možná známé jiným bratřím, ukážou třeba za určitých okolností takový zdrženlivý postoj jako žádoucí nebo na místě.

Ale někdo se možná zeptá, proč klademe takový důraz na tuto stránku křesťanského svědectví? Odpovídáme, že takový způsob chování při shromáždění někdy bývá znepokojujícím příznakem našeho duchovního spánku.

Pokud jde o mladé sestry, je celá řada míst Písma, která nám sdělují, jak ony mají osvědčovat svou víru (Jak. 2,18). I když se tu nechceme podrobně zabývat způsobem jejich křesťanské činnosti, víme, že jim rozhodně nechybí příležitosti k službě pro Pána. Připomeňme jen Fébu, služebnici shromáždění v Cenchrei, která byla mnohým věřícím pomocí, ba i apoštolu Pavlovi, ‒ anebo Marii, která velice pracovala pro křesťany v Římě (Řím. 16,1.2.6), a konečně i Dorku, která byla plná dobrých skutků a almužen (Skut. 9,36‒42).

Pokud jde o mladé lidi, kteří se vydali onou druhou cestou, lze říci, že jaksi oblékli slavnostní šat křesťanství. Kdyby v nich Duch Boží jednoho dne mocně nepůsobil, jsou na místě obavy, že dřív či později ten šat, který se jim stal příliš obřadným a těsným, odloží. Je nesmírně vážné, připomeneme-li si následující verš: „Kéž bys byl studený nebo horký! A tak že jsi vlažný a ani studený, ani horký, vyvrhnu tě z úst svých“ (Zj. 3,15.16).

Nakonec bychom ještě chtěli adresovat naléhavou výzvu mladým lidem, kteří se upřímně odvážili jít třetí cestou. Jestliže se domnívají, že jinde naleznou hojnější pokrm, než v Božím slovu, tedy nechť si vzpomenou na Iz. 29,8, kde se praví: „I bude, jako když se lačnému ve snách zdá, že jí, ale když procítí (= se probudí), prázdný jest život (nebo: duše) jeho; a jako když se žíznivému ve snách zdá, že pije, a když procítí, aj žíznivým zůstává, a duše jeho žádá… (elbf. př.: duše jeho je mdlá a duše jeho prahne)“.

Možná že na ně přijde prospěšná bázeň, přečtou-li si Žid. 10,29: „Čím přísnějšího trestání hoden bude, kdo by Syna Božího pošlapával, a krev smlouvy, kterou byl posvěcen, za nehodnou drahého vážení by měl, a Duchu milosti potupu učinil?“

Boží Církev ‒ 8

Shromažďovat se nějakým jiným způsobem, než jak to odpovídá Písmu svatému, je možné jen v nějaké podobě pouhé náboženské formy. Tím nechceme říci, že by upřímná duše, i když špatně poučená, tam nenalézala nic k svému vzdělání (srov. Skut. 10,35). Avšak pravda o jednotě Kristova těla zůstává takové duši něčím cizím a ona tam (u stolu Páně) neokouší zaslíbené požehnání (srov. Ž. 133,3), jako je okoušel pozemský Boží lid na Sionu: rosu sestupující z Hermonu a vzácný olej sestupující s hlavy pravého Arona. Nepozná volné působení Ducha Svatého, který se spojuje s bratry, kteří spolu žijí svorně, se vzkříšeným Kristem.

Bývá kladena otázka, zda shromažďování mimo početné lidské křesťanské organizace k nim vlastně nepřidává další rozštěpení? Tato námitka asi bude vždy znovu činěna těm, kteří poslouchají příkazy Pána a „vyjdou k Němu ven ze stanů“ (Žid. 13,13), aby se sdružovali jenom kolem Něho.

Nemůžeme tomu zabránit, aby nám, kteří chceme dělat to druhé, nebyla činěna ona výtka, avšak máme se mít na pozoru, abychom si jí nezasloužili. Proto se ve svých srdcích musíme bránit jakémukoli sektářství. Pán nás nepovolal jako část Církve, která by si mohla myslet, že to dělá lépe než ostatní, nýbrž abychom šli tou cestou, kterou by měla jít celá Boží Církev, a měli bychom jít touto cestou tak, jako by se kolem Pána družila celá Církev.

S touto otázkou se, žel, až příliš často zachází lehkomyslně. Musíme odmítat jakékoli pojmenování, které by mohlo vyjadřovat další rozštěpení Církve. Jestliže se jiní křesťané nazývají katolíci, evangelíci (protestanté), kalvínští, luteráni, metodisté, baptisté, atd., je to přirozené v tom směru, že nesou jméno své církve. Avšak my, kteří se shromažďujeme „jenom ke jménu Pána Ježíše“, neznáme žádnou jinou církev než „Boží Církev“. Nemůžeme si přisvojit nějaké jméno, které by nemohly mít všechny Boží děti. Jestliže svět, ať náboženský nebo ostatní, nás ‒ protože nic jiného neumí ‒ označuje nějakou přezdívkou nebo vůbec nějak, je to jeho věc. Avšak uznávat nějaké zvláštní pojmenování by znamenalo, že popíráme zásadu jednoty, na jejímž základě se v poslušnosti vůči Božímu slovu shromažďujeme. Když Pavel káral Korintské, protože říkali: „Já jsem Pavlův, já Apollův, já Petrův, já pak Kristův,“ namítl jim: „Rozdělen-li je Kristus?“ (1. Kor. 1,12.13)

Nový zákon mluví o „křesťanech“, což bylo jméno, které jim na počátku ‒ asi s posměchem ‒ dal svět (Skut. 11,26). Kéž by naše svědectví ve světě a před všemi křesťany bylo takové, aby nás tím jménem prostě označovali za takové, kteří následují Krista! Ve Skutcích ap. se často mluví o „učednících“. Kéž bychom byli věrnými učedníky našeho Pána, Jeho upřímnými následovníky, kteří „uposlechli… ze srdce způsobu učení, v kteréž uvedeni jste“ (Řím. 6,17), totiž „v učení Kristovo“! (2. Jan. 9)

Epištoly mluví o „svatých“. My bychom se sotva odvážili používat toho jména, kterého však inspirovaný apoštol používá pro křesťany v Korintu a v jiných místních Církvích, jako třeba v 1. Kor. 14,33, kde mluví o „všech shromážděních (nebo: církvích) svatých“; dále v Ep. Římanům 1,7; 1. Kor. 1,2; 2. Kor. 1,1; Ef. 1,1; Fil. 1,1 a na jiných místech. Je možné, že někdo ten výraz zneužívá, protože mu správně nerozumí. Zvláště jestliže je ho používáno před světem, může to způsobit zmatení, nebo dokonce být záminkou k pohoršení. Vždy mějme na mysli, jak jednal náš Pán v Mat. 17,27. Skrze milost Páně, podle Božího povolání jsou všichni Kristovi vykoupení svatí a jsou napomínáni, aby žili, „jak sluší na svaté“ (Ef. 5,3).

Ale především je to jistě jméno „bratři“, používané ve Skutcích ap. a nepřetržitě v Epištolách; Kristus se nestydí označovat za bratry ty, které sám posvětil. Jsou „bratří svatí, povolání nebeského účastníci“ (srov. Žid. 2,11 a 3,1). Jméno „bratří“ náleží celé Boží rodině. Mezi Božími dětmi by mělo být běžné. Nepotřebujeme hledat nějaké jiné; tím méně pak si smíme na ně činit výhradní nárok. Používáme-li to jméno, nesmíme přehlížet velký počet Božích dětí, ‒ všech, kteří jsou stejným právem svatí jako my, i když je neznáme, protože jsou rozptýleni v křesťanstvu. Spíše to ve svých srdcích pociťujme jako bolest, že při našich shromážděních není zastoupena celá Boží rodina. My nejsme „jediní“ bratři, nýbrž jednoduše a pouze „bratři“, které Boží milost shromažďuje v takové době, kdy Boží děti jsou tak velice rozptýlené.

Je jistě nejvíc nápadné, že ve shromážděních, konaných mimo různé církevní organizace, chybí jakýkoli duchovenský stav. Toto často udivuje, ba, až mate upřímné duše, které jsou zvyklé na náboženské formy a způsoby. Cožpak i v Novém zákoně není řeč o dohlížejících (v kral. př.: biskupech), starších a služebnících, o pastýřích, evangelistech, učitelích, jako i o apoštolech a prorocích?

Ovšemže! Ale předně si všimněme, že tito muži v Novém zákoně nikde netvoří nějakou zvláštní skupinu, (kterou by bylo třeba odlišovat od ostatních věřících), která jedině měla za úkol vykonávat službu kněží, vykonávat bohoslužby (sloužit mše), a konat určité obřady. Naopak, Nový zákon vidí všechny skutečné křesťany bez rozdílu jako kněží. Apoštol Petr nedělá mezi nimi rozdíl, když píše: „I vy, jako kamení živé, vzdělávejte se (elbf. př.: vzděláváni buďte) /v/ dům duchovní, kněžstvo svaté, k obětování duchovních obětí, vzácných Bohu skrze Ježíše Krista“ (1. Petr. 2,5). Nějaké „duchovenstvo“ (klérus) je pojem cizí křesťanskému učení Nového zákona.

Písmo svaté také nikde nepředvídá nějaké nástupnictví (následnictví) kněží nebo služebníků, opírající se o vysvěcování nebo ustanovování (ordinování), jak je to běžné v různých církvích. Ostatně nějaké duchovenstvo na způsob katolického je zavrhováno i mnohými, zvláště pak „svobodnými církvemi“. Pokud jde o dvanáct apoštolů, je jasné, že ty vyvolil sám Pán; ale právě tak je jasné, že oni neměli ze své strany v apoštolství žádné nástupce. Jestliže někdo jiný obdržel úřad dohlížejícího namísto Jidáše, pak to nebyli apoštolé, kdo ho k tomu zvolil. Rozhodl o tom s modlitbou před Pánem příslušný los (Skut. 1,24‒26). Také Pavel výslovně zdůrazňuje skutečnost, že nepřijal svůj apoštolský úřad od lidí, nýbrž od Boha (Gal. 1,1; Skut. 26,16‒18), a nejmenoval po sobě žádného nástupce. Tato zásada je tedy směrodatná pro všechny duchovní služby. V Novém zákoně nic jiného nenalezneme.

Shledáme sice, že apoštolé, dokud Boží slovo nebylo úplné a uzavřené a dokud se Církev ještě nalézala ve vývoji, považovali za dobré sami ustanovovat skrze Církev služebníky (Skut. 6,1‒3) a ve shromážděních z pohanů starší (Skut. 14,23) podle vzoru, který odedávna existoval v Izraeli (srov. Skut. 11,30 a Jak. 5,14). Také apoštol Pavel dal na základě své apoštolské autority Titovi pokyn, aby na Krétě zřídil starší (Tit. 1,5) a možná i Timoteovi v Efezu, ačkoli výslovně to není řečeno (1. Tim. 3). Ve Skutcích ap. 13,1‒4 sice čteme, že proroci a učitelé Církve v Antiochii vložili ruce na Pavla a Barnabáše, ale rozhodně ne proto, aby je sami zřídili k nějaké službě ‒ protože oni byli povoláni, vybráni a odděleni Duchem Svatým, ale spíše aby jim osvědčili své obecenství s nimi a své plné schválení. Ovšemže Timoteus „podle předešlých (o něm) proroctví“ (1. Tim. 1,18) obdržel dar milosti s „vkládáním rukou starších“ (1. Tim. 4,14) a „skrze vkládání rukou mých“, jak říká Pavel (2. Tim. 1,6), avšak oni starší uznali a jen potvrdili to, co byl oprávněn udělovat jedině apoštol Pavel. A on to také uděloval jen na výslovný příkaz Ducha Svatého, vyjádřený skrze proroctví. To jsou nepopiratelné skutečnosti. Marně se někteří snaží odvodit z toho pravidlo nebo trvale platné ustanovení ve prospěch „vysvěcení“ nebo „ordinování“. Apoštolé nejenže neměli žádné nástupce ‒ a Písmo nikde nemluví o nějaké možnosti přenesení aspoštolské autority ‒ nýbrž stejně tak naprosto mlčí o nějakém jmenování lidí k veřejnému úřadu služby. Dnes se nikdo nemůže odvolávat na nějaké Bohem dané ustanovení takového druhu.

Písmo svaté důrazně trvá na tom, že to je Duch Svatý, který rozděluje duchovní dary a služby, resp. povolává k nim (Skut. 13,2 a 1. Kor. 12). Právě tato činnost Ducha Svatého je v celém křesťanském světě neznámá. Jak by také mohl být dáván volný průběh Jeho vládě, když ve většině případů ani není uznávána Jeho přítomnost na zemi jako skutečné Osoby? Potom jsou nutně namísto Ducha Svatého činěna ustanovení nějaké lidské organizace a k vykonávání určité služby v církvi je požadováno veřejné ustanovení (ordinování). I když se tvrdí, že k příslušným úřadům jsou ustanovováni jen muži, kteří jsou povoláni Bohem, přesto vlastním důvodem ustanovování (vysvěcování, zasvěcování) je, že jako úřední a jedině směrodatná bývá uváděna nějaká lidská autorita, o čem ale v Božím slově nenajdeme ani zmínku. V Písmě však rozhodně nechybí přesné pokyny o pořádku v Církvi a o jejím vzdělávání. Boží slovo říká: „To všechno působí jeden a tentýž Duch, rozděluje každému obzvláště, jak ráčí“ (1. Kor. 12,11). Rozdělovat dary není ani věcí Církve, ani nějakého z ní vzešlého „duchovenstva“.

Je nám velice třeba, abychom zůstali uchráněni různých forem, ale zvláště pak před onou myšlenkou o nějakém „duchovenstvu“, což znemožňuje společné zkoušení svědomí a přenáší péči o Církev jen na několik málo osob. Těch chyb zůstaneme uchráněni, budeme‒li jednoduše věřit v přítomnost Ducha Svatého v Církvi. On v ní působí skrze „dary milosti“.

Berme na sebe svou odpovědnost

„A vida Pilát, že nic neprospěje (= nezískává), ale že by větší rozbroj byl, vzav vodu, umyl ruce před lidem, řka: Čist (=nevinen) jsem od krve spravedlivého tohoto. Vy vizte.“

Zástup ovládaný svými vůdci křičel, aby Ježíš byl ukřižován. Pilát velice dobře ví, že židovští náboženští představitelé vydali Ježíše ze závisti a žárlivosti, ví, že Ježíš se neprovinil těmi zločiny, z nichž Ho obviňují a že každopádně nezasluhuje smrt, ani trest ukřižování.

Protože měl v ruce vládu ‒ a Ježíš mu řekl, že ji obdržel od Boha (Jan 19,11) ‒ měl by na sebe vzít svou odpovědnost a zjednat platnost spravedlnosti. Měl by tedy prostě a jednoduše Ježíše osvobodit, ba dokonce zaručit Jeho bezpečnost. Ale zároveň měl také bdít nad pořádkem v městě, které by mohlo rychle povstat proti římským okupantům. Měl takto právo přenášet svou odpovědnost na Židy tím, že si před nimi umyl ruce? Rozhodně ne!

Také každý z nás musí ‒ s Boží pomocí ‒ na sebe brát celou řadu odpovědností. Často je k tomu třeba odvaha a opravdová vůle, a také jasné uvědomění.

Otec, hlava rodiny, je odpovědný za to, aby se pod jeho střechou nedělo všechno možné. Zaměstnanec je povinen věnovat svému představenému, jak náleží, celý pracovní čas. Zaměstnavatel se zase musí čestně zhostit své povinnosti a spravedlivě odměňovat své zaměstnance. V místním shromáždění každý bratr a každá sestra jsou odpovědni za to, co tam přinášejí: buď dobré nebo zlé myšlenky, buď slova povzbuzení nebo pomluv. Zvláštní odpovědnost mají starší věřící:

– jejich příklad může dobrým nebo zlým způsobem ovlivňovat jiné bratry a sestry,

– musí se zdržovat blízko Pána, aby nepovolovali možnosti chtít se líbit všem, buď bratřím a sestrám ve vyšším společenském postavení, anebo těm, které se bojí ‒ pro jejich povahu ‒ rozhněvat.

Způsob, jak činíme zadost svým odpovědnostem, má pro Boha velký význam: je to praktická spravedlnost. Je to také zdroj opravdovosti a věrohodnosti vůči těm, kteří jsou kolem nás.

Myšlenka

Nic nemůže věřícího oddělit od Krista. Avšak pouhá jedna hříšná myšlenka přerušuje jeho obecenství s Otcem a se Synem.

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

„Ale odpověděvši matka jeho, řekla: Nikoli, ale slouti bude Jan“ (60. v.). Přátelé a známí Zachariáše se domnívali, že narozený syn dostane jméno po svém otci, jak bylo v Izraeli zvykem. Protože Zachariáš byl němý, řekla Alžběta: „Nikoli, ale slouti bude Jan“. Jak jsme se již zmínili, němota Zachariáše ‒ následek toho, že nevěřil poselství, které mu přinesl anděl, je obrazem němoty, kterou se dnes mravně vyznačuje židovský národ. Protože ten národ zavrhl svědectví Boží lásky, kterou Bůh zjevil, když dal Svého Syna, seslal na něj Bůh ve Svém hněvu cestou Své vlády slepotu, která mu brání uvěřit evangeliu, takže tento nešťastný národ nemůže chválit Pána: „Oslepil oči jejich, a zatvrdil srdce jejich, aby očima neviděli, a srdcem nesrozuměli, a neobrátili se, abych jich neuzdravil“ (Jan 12,40).

Avšak blíží se den, kdy Bůh bude vzhledem k tomuto vzpurnému národu dělat divy: „Jak se obrátí k Pánu, odňato bude to zastření“ (2. Kor. 3,16). Potom naplní jejich srdce radost ze spasení a jejich ústa se otevřou a budou chválit Pána. Ve výjevu, který máme před sebou, máme obraz tohoto požehnaného díla. Syn je nazván Jan ‒ tedy jménem, které dal zaslíbenému synovi anděl. To jméno znamená „přízeň od Hospodina“ (nebo: „Hospodin je milostivý /Pán je dobrý, plný milosti, dobrotivý, nakloněný přízní“/). Bůh chtěl takto sdělit Své myšlenky o milosti nejen vůči samotnému Janovi, nýbrž i vůči všemu Svému lidu, jemuž chtěl dát poznat bohatství Své lásky v osobě Toho, před nímž Jan šel jako Jeho ohlašovatel.

Zachariáš, když se ho otázali, potvrdil, co řekla jeho žena, neboť prohlásil: „Jan jest jméno jeho. A hned otevřela se ústa jeho i jazyk jeho, i mluvil, velebě Boha“ (63. a 64. v.). Je jistě třeba poznamenat, že k zproštění od němoty došlo u něho v okamžiku, kdy se projevila jeho víra a poslušnost vůči Božímu slovu. Předtím pochyboval, že je možné, aby se Boží zaslíbení naplnilo. Avšak nyní tento zbožný kněz jedná v souladu s tím, co Bůh řekl a co mu zjevil, neboť dává svému synovi jméno, které vyjadřuje Boží milost prokazovanou Jeho lidu a jejímž vyjádřením bylo i narození tohoto syna. To jméno mělo oznamovat Boží úmysl s ním a označovalo ‒ neboť Jan byl zvláštním předmětem Božího povolání ‒ také poselství, které mělo být později vyjádřeno. Chvála z úst Zachariáše veřejně prohlašuje to, co až dosud patřilo jen víře.

„Tedy přišla bázeň na všechny sousedy jejich, a po všech horách judských rozhlásána jsou všechna ta slova“ (65. v.). Okruh požehnání se zvětšuje. Předtím byl uzavřen do úzkých hranic, mimo něž o něm nikdo nevěděl. Nyní se však rozšiřuje na „hory judské“. Později se skrze Janovu službu rozšíří na celou zemi. A měl přijít den, kdy jméno a sláva Toho, kterého Jan ohlašoval, měly přinést spasení a měly být příčinou věčné chvály. Po smrti a vzkříšení Pána nejprve někteří se mohli radovat a zpívat s Ním v Církvi Otci chvalozpěvy (Žid. 2,12). Později to bude v Izraeli velký zástup zpívající píseň o vysvobození. A nakonec „rozpomenou a obrátí se k Hospodinu všechny končiny země; a skláněti se budou před (ním) všechny končiny země“ (Ž. 22,28).

Zatím však ta chvála na Sionu mlčí. Nevěřící lid mlčí. Nepřijal svého Mesiáše a je v temnu. Na jeho srdci ještě je zastření. Avšak slib, který Izrael učinil, že bude Božím lidem a že bude Bohu sloužit, se uskuteční. Tento lid se pokoří a v důvěře v dílo vykoupení, které se naplnilo skrze utrpení jejich Mesiáše, tak dlouho odmítaného, nakonec řekne: „Nepravosti, kteréž se zmocnily mne, a přestoupení naše ty očistíš“ (Ž. 65,4). Potom poznají, že On trpěl kvůli jejich spasení, kteří byli předměty Jeho lásky, a řeknou: „On pak raněn jest pro přestoupení naše, potřen pro nepravosti naše; kázeň pokoje našeho (elbf. př.: trest k našemu pokoji) na něj vložena, a zsinalostí jeho lékařství nám způsobeno (nebo: jsme uzdraveni)“ (Iz. 53,5).

Bázeň naplnila srdce těch, kteří slyšeli ty věci, již při pouhém zjevení se Boží přítomnosti a moci. Milost způsobuje bázeň v srdci toho, komu se jí dostane. Duši takového člověka naplňuje vědomí vlastní nicotnosti a Boží velikosti, ale radost z Jeho lásky zapuzuje jakoukoli poníženou, otrockou bázeň: „Bázně není v lásce, ale láska dokonalá ven vyhání bázeň“ (1. Jan. 4,18). Bázeň je prvním ovocem působení Ducha Božího v duši. Když se Šimon Petr ocitl v přítomnosti Stvořitele, jehož moc přivedla za plného dne ryby do jeho sítě, zachvacuje ho hrůza a on volá: „Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný“ (Luk. 5,8). Ale Ježíš ho uklidňuje, řka: „Neboj se. Od tohoto času lidi budeš loviti“ (10. v.). Zvláštní viditelné zásahy Boží moci děsí každého člověka, dokud není přiveden k pokoji poznáním láskyplných Božích uložených rad. Jenom když víme, že Bůh je naším Přítelem a naším útočištěm v soužení, mizí z našich srdcí jakýkoli strach. Avšak stále nás má naplňovat vědomí Jeho velikosti, Jeho svatosti, abychom odsuzovali vše, co není slučitelné s Jeho slávou.

„A všichni, kteříž o tom slyšeli, skládali to v srdci svém, řkouce: I jaké dítě toto bude? A ruka Páně byla s ním“ (66. v.). Na zemi nastávalo svítání nového dne. Po temné noci, během níž se na celá staletí odmlčel hlas proroků, kdy Bůh mlčel, začínaly ozařovat obzor paprsky nového jitra světlem a radostí. Vždy je tomu tak, když Bůh viditelně vystoupí: „(On) zná to, což jest v temnostech, a světlo s ním přebývá“ (Dan. 2,22). Když zakládal zemi, „prozpěvovaly spolu hvězdy jitřní, a plésali všichni synové Boží“ (Job 38,7). Jeho cílem je naplnit dějiště Jeho působení ‒ ve stvoření a vykoupení ‒ blažeností. Hřích zkazil stvoření, ne však vykoupení, protože toto je ovocem díla Jeho milosti a nepřítel ho zkazit nemůže.

Ruka Páně byla se Zachariášovým dítětem a zahrnovala ho zvláštní péčí a ostříhala ho od jakéhokoli zla. Projevy Jeho moci ve všech okolnostech jeho příchodu na svět působily u všech, kteří se o tom doslechli, vědomí, že Bůh naplní skrze něj dílo hodné Své slávy. Pustá místa Siona navštívilo Boží milosrdenství a v jejich srdcích byla radost. Je ovšem pravdou, že onu radost měl v tomto světě nepravosti brzo vystřídat smutek. Vzpurný lid se chystal zavrhnout Toho, který poslal před Svou tváří ohlašovatele. Avšak Boží základ stojí a Jeho uložené rady se měly naplnit skrze Vykupitelovo dílo smíření a skrze Jeho utrpení.

Zachariáš byl cele poddán Boží vůli. Práva otce podle těla byla dána stranou, když šlo o pojmenování syna, kterému Bůh sám dal jméno vyjadřující Jeho zvláštní přízeň. A tak nic nebrání, aby Duch Boží u Zachariáše mocně působil. Protože tato nádoba byla očištěna od jakékoli činnosti těla, byl naplněn Duchem Svatým a prorokoval, neboť s radostí ohlašoval divy, které se Bůh chystal naplnit.

„Požehnaný Pán, Bůh izraelský, že navštívil a učinil vykoupení lidu svému“ (68. v.). Toto je pozoruhodné a ukazuje, jak byl Zachariáš v těchto slovech veden Duchem. Jejich prvořadým předmětem není narození jeho syna, nýbrž naplnění Božích záměrů v příchodu zaslíbeného Vysvoboditele. Vidí okem víry plný výsledek toho navštívení milostí skrze slavného Spasitele, třebaže samo vysvobození, nad nímž prorocky jásá, se vzhledem k Abrahamovu semeni ještě neuskutečnilo. Toto navštívení Hospodinem zahrnuje všechna budoucí požehnání v království spojená s přítomností Ježíše na zemi. V Něm jsou všechna zaslíbení „ano i amen“ (2. Kor. 1,20). Všichni proroci vytvářejí kolem Něho kruh slávy, která se pak uskuteční. Víme, že odmítnutí Mesiáše a Jeho nepřítomnost na zemi odsunuly naplnění této uložené Boží rady, týkající se zřízení království ve slávě, na pozdější dobu.

Původní křesťanství ‒ 6. přednáška:

„… na chudé pamatovali“

Devatenáct staletí již uplynulo od chvíle, kdy bylo evangelium Boží milosti poprvé zvěstováno mezi národy (pohany). Nuže, co je výsledkem toho v našem dvacátém století, kdy světlo Boží pravdy přece svítí jasněji než kdykoli jindy od času apoštolů? Zdalipak většina křesťanů ‒ stejnou měrou, jak pravda byla znovu objevena ‒ dosáhla úrovně prvních křesťanů v životě a praxi? Anebo není tomu naopak tak, že příliš často zaostáváme za prvním stoletím? Učení, která byla tenkrát poprvé hlásána, Boží myšlenky, které byly tenkrát poprvé plně rozvinuty, zůstaly dnešní době zachovány, ano, byly jí vlastně znovu darovány. Boží Učitel, ten „jiný Utěšitel“ je s námi právě tak, jako byl s nimi. Divy, které byly tenkrát, se už dnes neukazují, není už slyšet mluvení jazyky; avšak proroctví zůstala a také kázání Božího slova. Z inspirovaných zpráv Písma můžeme zjistit, co tak mocně působilo na srdce oněch prvních obrácených, že Židé i národy (pohané) byli spojeni poutem bratrství, a tím od té chvíle nejen podle jména, nýbrž skutečně tvořili na této zemi jedno tělo v Kristu. Nebyli to oni, kdo způsobil to spojení, a také neorganizovali nějaké bratrstvo. Jen to pojítko uznávali a ve svém chování dokazovali, že nyní jsou bratři.

A jak dokonale to bylo vyjadřováno! Vzájemně se za sebe modlili, toužili znovu vidět své bratry a sestry v Pánu, které znali, dávali své domy k dispozici Církvi a ve všech těch jejich vzájemných službách bylo vyjadřováno, jak velice dobře chápali, že jsou v Kristu jedno. Krásný příklad toho nalézáme v 8. a 9. kapitole 2. Ep. Korintským. V Judsku byla bída a ta posloužila k tomu, že se veřejně jasně ukázala vzájemná spojitost a jednota věřících. Příčiny tehdejší těžké zkoušky, sociální poměry a jména těch, kteří potřebovali podporu, nám nebyly zachovány. Je pravděpodobné, že věřící, kteří se účastnili pomoci, věděli jen velmi málo o osobních věcech oněch trpících spoluvěřících. Také jména těch, kteří přispěli k daru svatým v Jeruzalémě, nám nejsou sdělena, a přesto toho o nich víme dost. Doslechli se, že někteří Boží svatí, kteří uvěřili v Pána Ježíše, jsou ve finančních těžkostech, a to jim stačilo. Věřili v téhož Pána, a tak cítili, že jsou spolu navzájem spojeni. Považovali to za výsadu, že mohou pomoci svým spoluvěřícím v jejich nouzi.

Strádající věřící byli židovského původu, a ti věřící, kteří jim pomáhali, jistě většinou patřili k národům (pohanům, tj. nebyli Židé). Jak úplně tu zmizelo dávné nepřátelství mezi Židy a národy! Kdyby byl apoštol požádal o almužny Řeky, s nimiž bylo často možné setkat se v areopágu, jak velký asi obnos by byl získán? Byli by vůbec oni epikurejci a stoikové (stoupenci různých řeckých filozofických směrů) pohnuti k dobročinnosti ve prospěch strádajících Židů v Jeruzalémě? Vybídnutí k pomoci „barbarům“ (ne‒Řekům), které oni nikdy neviděli, by u těchto Řeků, kteří se chlubili božským původem, zcela jistě narazilo na chladné odmítnutí. A pravděpodobnost, že v Makedonii dojde ke kladnému ohlasu, byla vlastně ještě menší. A přesto oni nově obrácení z Makedonie s radostným srdcem přispěli k tomu, že mohla být zmírněna nouze judských svatých.

Ačkoli sami byli chudí, dali „podle možnosti, ba nad možnost“. Neboť „rozhojněná radost jejich a převeliká chudoba jejich rozhojněna jest v bohatství prostnosti (elbf. př.: štědrosti) jejich“ (2. Kor. 8,3+2). Dávají-li něco bohatí, nepřekvapuje to. Avšak že chudí mohli ze své chudoby prokázat takovou obětavost, bylo něco naprosto nového u takových, kteří před nedávnem ještě byli pohané. Pavel je k tomu nijak nenutil, ani jim to nepřikazoval jako nějakou povinnost. Z Boží strany nevyšlo žádné zvláštní prorocké sdělení, které by je k tomu podnítilo. Ale v jejich srdcích působila Boží láska. Oni byli nyní nové stvoření v Kristu, a to je tolik ponoukalo, že dali „nad možnost“. Ba více: celá ta věc jim tolik ležela na srdci, že se obrátili na apoštola s prosbou o milost a obecenství v této službě pro svaté. „Z vlastního podnětu (tj. sami od sebe), s mnohým přimlouváním prosíce nás o milost a obecenství služby pro svaté“, praví se v 2. Kor. 8,4 (elbf. př.). Považovali to za zvláštní přízeň, moci se účastnit takové služby. Dobrý příklad oněch shromáždění v Acháji je v jejich horlivosti asi ještě posílil, avšak celková výše daru překonala i nejsmělejší očekávání apoštola. Výsadou, o niž jim tu šlo, nebylo dát něco, když o to byli prošeni, nýbrž že jim vůbec bylo dovoleno pomoci. Apoštol rád jejich obnos přijal. Píše: „A ne, jak jsme se nadáli, ale sami sebe nejprve dali Pánu, i nám z vůle Boží“ (5. v.). V tom je tajemství pravé ochotné připravenosti k službě. Jejich srdce patřila Pánu, a proto Mu patřilo také všechno, co měli.

Co by se tedy mohlo říci o Církvi v Acháji? Věřící v Makedonii prokázali při té příležitosti svou ochotu pomoci. Pomohou také věřící z Acháje? Tato otázka už byla zodpovězena, neboť „Achája byla hotova od předešlého léta. A ta vaše horlivost mnohými pohnula (nebo: mnohé podnítila)“ (9,2). Oni již předem ohlásili svůj příspěvek k tomu „daru“ (doslova: požehnání; porov. 9,5 ‒ elbf. př.). Pavel byl dalek toho dát v tomto směru nějaký příkaz. Jenom jim dal radu, aby měli ten obnos připraven pro ten den, kdy k nim přijde s bratřími z Makedonie. Jeho přáním pro ně bylo, aby nebyli zahanbeni horlivostí jiných a mohli dokázat upřímnost své lásky. Byli připraveni již minulého roku dát svůj příspěvek, ano, byli k tomu skutečně svolní. Dávat nebylo u těch věřících nějakou vynucenou věcí. Apoštolovi záleželo na tom, aby každý dal, „jak uložil v srdci, ne s neochotnou myslí aneb z mušení (elbf. př.: ne s trpkostí anebo z donucení). Neboť ochotného (elbf. př.: radostného) dárce miluje Bůh“ (2. Kor. 9,7). Nikomu to nemělo být nějakým břemenem nebo dokonce nějakou stálou, pravidelnou daní. Svatí pomáhali svatým podle stávajících potřeb. Jejich právě existující nadbytek měl prospět chudým v Judsku, právě tak jako nadbytek u věřících v Judsku měl později odpomoci nedostatku věřících z národů (pohanů). Proud nadbytku měl být veden tam, kde bylo pomoci nejvíce třeba, „aby byla rovnost; jak psáno jest: Kdo mnoho (nasbíral), nic mu nezbývalo (elbf. př: neměl nadbytek), a kdo málo (nasbíral), neměl nedostatku“ (2. Kor. 8,14.15). Těmto věřícím bylo opravdovou skutečností jedno tělo (tj. Kristovo tělo ‒ Církev), takže to, co platilo o Izraeli na poušti, mohlo být nyní řečeno o těch, kteří byli naprosto různé národnosti a zcela odlišného původu! Izrael byl na poušti jako jedna velká rodina, a manna byla pro všechny. Takto tvoří dnes věřící ve světě jedno bratrstvo. Podle toho, jak Bůh dal věřícím zdar v hmotných věcech, mělo se tím sloužit jiným bratřím, i velice vzdáleným. Ale dobře si všimněme, že zde není předpisováno nějaké majetkové společenství. Nejde tu o vychvalování nějakých socialistických výsad. Apoštol nazývá ten příspěvek „požehnání“ (v kral. př.: sbírka). Makedonští považovali dovolení, aby se také mohli účastnit pomoci, za zvláštní přízeň. A tak každý byl vybídnut pomoci podle toho, jak si sám předsevzal. Jako Boží děti měli jednat tak, jak jedná Bůh. Bylo jim umožněno zprostředkovat požehnání potřebným.

Sbírka se konala na chudé Židy, ale Pavel poslal jednoho Řeka, aby se postaral o to, aby vše bylo připraveno. Ve Skutcích ap. shledáváme, že většina těch, kteří ho při této příležitosti doprovázeli do Jeruzaléma, pocházela z národů (pohanů). To bylo pro takovou věc zvláště příhodné a Titus, kterého apoštol prosil, aby do Acháje odcestoval napřed, nemusel být k tomu nějak nucen. Achajští byli připraveni dodržet svůj slib a Titus byl připraven jít. Měl jen dokončit, co při nich započal už dříve. Ve 2. Kor. 8,6 se praví: „…aby jako byl prve (= dříve) započal, tak také dokonal při vás milost tuto“. Když ho apoštol prosil, on už byl sám od sebe připraven: „Takže to napomenutí přijal, avšak protože byl velice horlivý, sám z vlastního popudu šel k vám“ (8,17 ‒ elbf. př.). Jak se musel apoštol radovat, když viděl horlivost těchto mladých věřících!

Odkud se vzala ona dobrovolná ochota pomáhat? Bylo to jen nějaké vzplanutí pouhé lidské dobročinnosti? Apoštol vidí a uvádí skutečný pramen: byl jím Bůh. Byla to Boží milost daná makedonským shromážděním (8,1), a byl to Bůh, který způsobil v srdci Tita stejně upřímnou péči o Achajské. Jak vděčni byli asi svatí v Jeruzalémě za takové smýšlení, které bylo z Boží milosti u jejich spolubratří v Řecku! Když byli tedy všichni kolem Pavla ochotni k tomu dobrému skutku, byl i on připraven doručit jejich dar. Šlo přitom o oslavení Pána. Pohnutkou, která v Řecku působila jednomyslnost a onu krásnou ochotu pomáhat, byla jednoduše skutečnost, že sám Pán se kvůli nim stal chudým: „Neboť znáte milost Pána našeho Ježíše Krista, že pro vás učiněn jest chudý, jsa bohatý, abyste vy jeho chudobou zbohatli“ (8,9). To jim stačilo. A jak je tomu s námi? Co je pro nás dostatečně silnou pohnutkou?

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): Člověk je třísložkový jedinec: skládá se z těla, duše a ducha. Tyto tři složky jsou spolu úzce spojené a ve všem, co děláme, působí společně. Dá se říci, že tělo je nositel hmotného života, nástroj duše. Duše je cítící složkou; duch je však složka poznávající, rozvažující a myslící. Všechny ty tři složky ‒ tělo, duše a duch ‒ společně tvoří naši „osobnost“, a to tak, že je není možné vzájemně vůči sobě přesně vymezit. Při každém činu, i při zhřešení, se vždy účastní všechny tři. Přesné vymezení, co je duše a duch, není proto dobře možné. Důležitá je však odlišnost mezi duší člověka a duší zvířete. Také zvíře je v Písmu nazýváno „duše živá“. Stvoření zvířete se stalo jen na příkaz Pána. Proto u zvířete je pouze dvojice složek: tělo a duše, ale není tu duch. O člověku však čteme, že ho stvořila Boží Trojjedinost: „k obrazu Našemu a podle podobenství Našeho“; a bylo mu též vdechnuto „dechnutí života“. Tím se člověk stal mnohem dokonalejším stvořením, než je zvíře; stal se obrazem svého Stvořitele. Avšak skrze Boží dechnutí člověk obdržel možnost stýkat se s Bohem a mít s Ním obecenství; zároveň tím jaksi dostal určitou částku z Boha samého, stal se tím nesmrtelný, určený pro věčnost. Nedotýkáme se tu skutečnosti, že skrze hřích bylo všechno zkaženo, ani že Bůh utvořil v Kristu Ježíši něco úplně nového. Není snad třeba poznamenat ještě, že vzkříšením budou tělo, duše a duch opět spojeny, když předtím byly u některých lidí smrtí ‒ smrt je odplatou (mzdou) za hřích ‒ odděleny.

A. Küpfer; R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet, 1951, Zürich, ot.č.107, str.59

Otázka: Může mít nerovné jho (2. Kor. 6,14‒18), např. sňatek věřícího s nevěřícím, nějaký vliv na účast toho věřícího u stolu Páně?

Odpověď (H. L. Heijkoop): V mém domovském shromáždění jsme měli případ, kdy jedna sestra, vdova, se vdala za nevěřícího muže. Ještě předtím jsme ji varovali a poukazovali na to, že chce udělat něco, co je v Božím slově výslovně zakázáno. Avšak ona to přesto udělala a my jsme ji museli vyloučit. „Vyvrztež tedy toho zlého sami ze sebe“ (1. Kor. 5,13). Ona to už předem věděla. Když jsme s ní napřed, než se to stalo, víckrát mluvili, šli k ní ještě dva bratři a řekli: „Vydáš-li se tou cestou, budeme tě pravděpodobně muset vyloučit“. Nato ona řekla: „To je mi jasné“. Jestliže někdo jedná v takové vážné věci proti Božímu slovu, myslím, že nemůžeme říci, že jeho praktický život je dobrý. Spíše je u něho zlé smýšlení, očividné vzepření se, neposlušnost vůči Pánu. Naprosto jinak je tomu ovšem v tom případě, jestliže jeden z manželů, kteří oba vstoupili do manželství jako nevěřící, přijde k obrácení. Ale v každém jednotlivém případě musíme ovšem znát bližší okolnosti, zvážit je a přihlédnout k nim. Mohou být případy, kde bych neřekl: Musíme provést vyloučení. I tu se vždy musíme tázat Pána: Jaká je Tvá vůle? A máme udělat vždy jen to, co On nám řekne. On zná situaci a v každém jednotlivém případě se Ho máme tázat na Jeho vůli a máme vyloučit své vlastní city, působené třeba přátelstvím nebo antipatií. Důležité je jen: Co říká Pán.

Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting): Nejprve jsem si myslel: To je ale divná otázka! Mám vůbec na ni odpovídat? Ale pak mne napadlo, že ji mám zodpovědět, ale ne ve smyslu, jak byla položena: Kdo převezme majetek zanechaný na této zemi?, nýbrž v tomto smyslu: Nebude majetek, který tu po tobě zůstane, na tebe žalovat? Spravoval jsi ho tak, jak si to Bůh přeje? Nebude nahromaděný majetek proti tobě svědčit před soudnou stolicí Krista a nezavdá příčinu k otázce: Proč jsi z toho nepoužil více na dílo Páně a na to, co s tím souvisí? Můžeš hledět vstříc Božímu rozsudku nad svou správou jmění, aniž by tě něco obžalovávalo, anebo aniž bys měl výčitky svědomí? Vážnou otázkou tu totiž není: Co jsem obětoval pro Pána, nýbrž: Kolik jsem si z toho nechal pro sebe, odňal to Pánu? Položme tedy správně otázku takto: Nebude majetek, který tu zůstane po tobě, až Pán přijde pro Svou Církev, na tebe žalovat? Neměli bychom se nad tím vážně a s modlitbou před Pánem zamyslet?

A. Küpfer; R. Müller‒Kersting: 700 Fragen biblisch beantwortet, 1951, Zürich, ot.č.107, str.59

Andrew MILLER

se narodil 27. 1. 1810 ve skotském hrabství Ayrshire ve vesnici Kilmaurs. Jako mladý muž vstoupil do jedné firmy v Glasgově, jejíž londýnskou pobočku pak převzal. Jeho syn, Thomas B. Miller, který se také stal služebníkem Páně, pak převzal řízení této firmy, jejíž se jeho otec stal majitelem.

Andrew Miller (A. M.) ještě v době, kdy byl představeným své velké firmy, byl delší dobu laickým kazatelem jedné skotské baptistické církve v Londýně, pro niž dal na své náklady postavit kapli. Když býval v Londýně, kázal v této kapli, ale téměř polovinu svého času pomáhal evangelizační prací v různých částech země.

Podle vlastního sdělení A. M. byl v této době pozván jedním křesťanem na biblickou hodinu, která se každý týden konala v jeho domě. Přijal pozvání, ale protože mu byl tento druh shromáždění naprosto neznámý, šel tam ve večerním společenském obleku a s hrůzou zjistil, že je jediným takto oblečeným hostem! Nejprve v jídelně něco málo pojedli a pak bylo v obývacím pokoji uvažování Božího slova. Po modlitbě byl s vážností přečten oddíl z Písma svatého a následoval nesmírně poutavý rozhovor, v němž byly objasňovány pravdy Bible. A. M. zjistil, že žádnou z těch pravd vůbec nezná. Zapomněl na své nápadné oblečení a rozhodl se, že navštíví i příští biblickou hodinu, jestliže ho hostitel znovu pozve. A tak týden co týden navštěvoval tato vzdělávací shromáždění, poznával stále víc předivnou Boží pravdu, velké Boží uložené rady a Boží lásku a milost ve vykoupení.

Tak se stalo, že jednou v neděli r. 1852 nebo 1853 sdělil své církevní obci, že už nemůže být jejím kazatelem a že se od příštího týdne chce shromažďovat již jen s těmi, kteří ‒ jako on ‒ uznávají biblické zásady shromažďování ve jménu Pána Ježíše a snaží se uskutečňovat je. Většina jeho církevní obce přišla příští neděli znovu, aby se ‒ v oddělení od zla ‒ shromažďovala na základě jednoty Kristova těla.

A. M. také sám vyprávěl, jak byl přiveden ke kázání a mluvení na veřejnosti. Během velkého probuzení r. 1859‒60 byl právě v Severním Irsku, kam musel odjet na obchodní cestu. Byl tam svědkem zvláštních projevů duchovního požehnání, kdy mnoho mužů a žen, usvědčených mocí Božího slova (podobně jako Saul) skutečně padalo na zem a veřejně volalo k Bohu o milost. Mnoho duší bylo v té době spaseno, odpadlí byli napraveni a věřící znovu oživeni a získávali velká požehnání. Když se vrátil do Londýna, A. M. nemohl jinak, než vyprávět svým přátelům o tom, co sám osobně viděl a slyšel. Tito ihned řekli: „Tyto dobré věci si nesmíme ponechat pro sebe, ale musíme pozvat své přátele a sousedy, aby i oni mohli slyšet o tomto úžasném díle milosti.“ A tak byla svolána shromáždění v bytech a A. M. byl požádán, aby podal zprávu o díle probuzení v Severním Irsku. Takovýmto způsobem byl uveden do veřejné služby Páně. Od té doby začal zaujímat významné a stále více oceňované místo mezi bratřími, s nimiž byl spojen.

Jeho nejlepší stránky se u něho projevovaly v oddané službě evangeliu. Měl srdce plné lásky k ztraceným hříšníkům. Mnohým starým i mladým duším se stal nástrojem a velkou pomocí k jejich obrácení. Kdykoli měl před sebou zástup posluchačů, byla jeho duše pohnuta. Zřídkakdy zvěstoval evangelium, aby mu po tvářích netekly slzy, když mluvil o lásce Pána Ježíše a snažil se probudit svědomí svých posluchačů. Velice ho bolelo, když viděl, jak malý zájem je o evangelium v mnohých shromážděních, která navštívil.

Avšak A. M. měl lásku k duším nejen jako evangelista, nýbrž i jako duchovně nadaný učitel. Dovedl upoutat posluchače tak, že při jeho přednáškách dokázali i dlouho naslouchat a neunavili se. Mnozí ho proto označovali za nejnadanějšího řečníka mezi bratry.

Byl úzce spřátelen s C. H. Mackintoshem, s nímž od r. 1858 mnoho let vydával měsíčník „Things New and Old“ (Věci nové i staré). V drobných sešitech, které mnoha duším přinášely požehnání, byla věřícím jednoduše a jasně, ale i důkladně a láskyplně podávána pravda. Byl to také A. M., který povzbudil C. H. Mackintoshe k napsání úvah o 5 Mojžíšových knihách. Sám k nim napsal předmluvy a z větší části financoval jejich tisk. (První tři díly vyšly v českém překladu, první dokonce dvakrát.)

Nejznámější je jistě třísvazkové dílo A. M. o dějinách Církve (vyšlo už r. 1888 v němčině). Napsal také krátký přehled o původu, rozvoji a svědectví všeobecně tzv. „bratří“. Známé jsou i jeho úvahy o Písni písní (vyšla česky) a o 23. Žalmu a 84. Žalmu (také tato úvaha, jejíž nový překlad začínáme tímto číslem uveřejňovat, vyšla již česky před řadou let).

A. M. byl také úzce spřátelen s J. N. Darbym. Když tento ležel na smrtelné posteli, A. M. byl právě těžce nemocen v Bournemouthu. J. N. D. se denně dotazoval na jeho zdravotní stav. Přibližně o rok později, 8. května 1883, odešel k svému Pánu i A. M. Mnoho pro Něj pracoval a musel před svým skonem ještě těžce trpět. Když se ke konci svého života jednou večer ve svém tichém ústraní díval zpět do minulosti, zamýšlel se nad přítomností a hleděl vpřed do budoucnosti, zvolal pojednou z hloubi duše s velkým důrazem: „Nic jiného nemá význam, než jen KRISTUS!“

MILOST A PRAVDA

Ročník: 2 1993 číslo: 11‒12

Vykupujíce čas…