Neznámý

Kdysi jsem navštívil jednu paní, která byla velice sklíčená vědomím svých hříchů před Bohem.

„Já opravdu věřím všemu, co mi říkáte,“ řekla mi, „věřím každému slovu Bible. Ale necítím, že jsem spasena, a nemohu to tedy tvrdit, dokud si tím nebudu jistá.

„Já také,“ odpověděl jsem. „Necítím, že jsem spasen, třebaže jistotu spasení už dávno mám. A vy, budete-li dále čekat, až budete cítit, že jste spasená, nedočkáte se, protože Boží slovo nikdy nemluví o tom, že máme své spasení cítit.

„Jenže, pane, Písmo říká, že se musíme znovuzrodit a jistěže takovou velkou změnu, která se ve mně stane, musím nějak cítit. Nechcete přece říci, že mohu být spasena a zůstat přitom tak bídná, jako stále jsem, a zděšená při pomyšlení, že bych se měla setkat s Bohem?“

„Nic takového netvrdím, protože od chvíle, kdy člověk je spasen, stane se v něm obrovská změna: namísto aby byl synem hněvu, stane se dítětem Božím, jenže satan vás klame, když se pokouší přesvědčit vás, že musíte čekat, až tu změnu ucítíte. Vy stále zavíráte uši před Božím slovem, které působí tu změnu, protože „jsme spaseni milostí, skrze víru“ (Efez. 2,8). A „víra (je) ze slyšení, slyšení pak skrze slovo Boží“ (Řím. 10,17). Dejme tomu, že některý den byste se cítila šťastná a plná pokoje a z toho byste usuzovala, že jste spasená, protože to cítíte. Ale kdybyste se druhý den už necítila šťastná, musela byste z toho odvodit, že spasena nejste. Byla byste spasena jen jeden den, ale druhý den už ne. Zda není lépe věřit svědectví, že Bůh dal Svého Syna, a tak vědět, že jste přešla ze smrti do života (1. Jan. 5,9‒13), místo čekání na nějakou změnu a zůstávání dál ve své bídě?

Dejme tomu, že váš manžel by odjel na dalekou cestu, a protože byste zůstala doma sama s malými dětmi, došlo by jednoho dne k vydání posledních peněz. Naříkala byste nad svou smutnou situací, ale váš pláč a cítění bídy by nepřineslo žádnou úlevu. Najednou by nečekaně přišel listonoš, doručil vám dopis a v něm peněžní poukázku. Jak to na vás zapůsobí? Budete se dále trápit? Ne, ale plná radosti a s lehkým srdcem budete pospíchat na poštu pro peníze a koupíte si pak všechno, co budete pro sebe a pro děti potřebovat. Bude to obrovská změna! A jak k ní došlo? Právě tím dopisem. Přečetla jste si ho, uvěřila jste mu a došlo k změně. Váš zármutek zmizel dokonce dříve, než jste na poštovní poukázku dostala do ruky peníze.

Nuže, milá paní, vy máte dopis Boží, Jeho slovo. Nechtěla byste ho uposlechnout a být spasena? Vy jste hřešila, ale Bůh říká: „Kristus Ježíš přišel na svět, aby hříšné spasil“ (1. Tim. 1,15). A Ježíš sám říká: „Kdo slovo mé slyší, a věří Tomu, který mne poslal, má život věčný, a na soud nepřijde, ale přešel jest ze smrti do života“ (Jan 5,24). A navíc čteme: „Tyto věci psal jsem vám věřícím ve jméno Syna Božího, abyste věděli, že máte věčný život“ (1. Jan. 5,13). Všimněte si dobře, že je řečeno „abyste věděli“ a nikoli „abyste cítili“.

Ale abych se vrátil k uvedenému přirovnání: Peníze byly na poštovním úřadě, ale vy jste je ještě neměla ve své ruce. Ale jakmile vám ten dopis ohlásil, že tam jsou: vy jste tomu uvěřila, a to vás učinilo šťastnou. Vy jste věděla, že vám ty peníze patří, a to vás zbavilo smutku, ale jistě byste nechtěla tvrdit, že ty peníze vám patří proto, že se cítíte šťastná. Právě tak ani vy ani já jsme necítili, že Kristus zemřel za naše hříchy. Ale já vím, že On za mé hříchy zemřel a totéž Boží slovo, které mi to říká, mne rovněž ujišťuje, že jsem spasen. Věřím požehnanému Božímu slovu a cítím se šťasten, protože vím, ano, vím to skrze Boží slovo, že jsem spasen.“

Milý čtenáři, jsi na tom stejně jako ona osoba, s níž jsem hovořil, a také stavíš své city namísto víry?

Možná že i ty říkáš, že věříš celé Bibli, ale že přesto necítíš, že bys byl spasen. Odlož to všechno a dívej se na Ježíše. Bůh Ho posadil v nebi na Svůj trůn, protože plně schválil Jeho dílo vykoupení. Nuže jestliže Bůh je s dílem Ježíše naprosto spokojen, proč ty bys s ním nemohl být spokojen?

Spasení je určeno tomu, „kdo nečiní skutků, ale věří v Toho, který ospravedlňuje bezbožného“ (Řím. 4,5). „Kdo věří v Syna, má život věčný“ (Jan 3,36). Kéž bys, ještě než dočteš tyto řádky, uvěřil Písmu, které nám Bůh ve Své lásce poslal, aby nám zjevil, co Ježíš Kristus učinil pro hříšníky (podívej se do Epištoly Římanům 5,8). V té chvíli, kdy uvěříš tomu, co říká Bůh, budeš spasen. „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen,“ řekl Pavel žalářníkovi (Skut. 16,31). „Milostí spaseni jste skrze víru“ (Efez. 2,8). To není nějaké cítění, to je víra.

Adam zhřešil a opustil Boha, protože přičítal nabídce satana velkou cenu. Měl za to, že satan mu bude lepším přítelem než Bůh. Potom ale, když viděl, co ho to stálo, poznal, že nepřítel je lhář a že nikdy nedá, co slíbil a že všechny jeho udice s návnadou vedou k smrti toho, kdo se na ně chytí, neboť odplata za hřích je smrt.

OTÁZKA BETESDY

K objasnění zásadních otázek, které nás dělí od tzv. „otevřených bratří“, (známých v ČR jako „Křesťanské sbory“).

(Následující informace byly většinou vyňaty z jiných spisů, které věrně, pravdivě a v Boží bázni pojednávají o stejném předmětu.)

Je to pravda, že shromáždění tzv. „otevřených bratří“ odsoudila a zavrhla nebiblické zásady, které byly svého času přijaty a v praxi uplatňovány shromážděním v „Betesdě“ (v Bristolu, Anglie), a které tenkrát v r. 1848 způsobily nevyhnutelnou nutnost oddělit se od toho shromáždění?

Je to pravda, že bratři, kteří zůstali zachováni na půdě pravdy, se vzdor tomu neospravedlněně zdráhají uznat, že už více neexistuje nějaký důvod podle Boha, aby stále ještě odmítali obecenství s těmi shromážděními?

Ta otázka je vážná a velice závažná; zaslouží, abychom ji pozorně a co nejpřesněji v bázni Páně přezkoumali. Aby naše tvrzení měla jasnější formu, budeme se snažit s Jeho pomocí osvětlit následující tři body, které podle našeho názoru zahrnují celý předmět:

1) Co je podstatou mylných zásad, které byly příčinou, že došlo k oddělení od shromáždění „Betesda“? Zřekli se „otevření bratři“ těchto zásad a odsoudili je?

2) Jestliže máme nezvratné důkazy, že tyto zásady nikdy nebyly odsouzeny a že základ, na němž se shromáždění „Betesda“ a jeho stoupenci nalézají, je stále ještě tentýž jako r. 1848, jaká má být, vzhledem k této skutečnosti, vůči nim správná cesta pro ty, kteří si přejí poslouchat Boží slovo?

3) Jaké mravní důsledky mělo pro shromáždění „otevřených bratří“ přijetí zlých zásad lhostejnosti vůči zlu a církevní nezávislosti, které byly přijaty a hlásány „Betesdou“?

Nejprve krátce prozkoumáme skutečnosti, které r. 1848 způsobily ono bolestné rozdělení. Pokusíme se zvážit je v jejich důsledcích až do současné doby, abychom nalezli odpověď na naši první otázku.

R. 1847 se zjistilo, že pan B. W. Newton v Plymouthu šíří o našem Pánu Ježíši Kristu falešné, rouhavé učení. Tvrdil, že prý Kristus „pro své spojení s Adamem byl vystaven rozsudku smrti, který byl vysloven nad celou lidskou rodinou“, jakož i „zlořečení a zatracení“. K tomu dodával, že „následkem spojení Krista s Adamem byly jeho vlastní vztahy k Bohu takového rázu, že během prvních třiceti let jeho života byla na Něho vztažena Boží ruka, aby Ho v hněvu kárala a v rozhořčení káznila“. (Poznámky a úvahy o 6. Žalmu.) To vše bylo v oněch úvahách pečlivě odlišeno od smírčích utrpení Krista na kříži, tím že autor řekl, že v tom Žalmu, který takto vztáhl na Krista, „vůbec nejde o postavení oběti za hřích“. Potom se v dalších utrhačných a rouhavých výrazech opovážil mluvit o Tom, který ačkoli zde na zemi byl Muž bolestí, přesto byl vždy Syn Nejvyššího, „Bůh zjevený v těle“, takto: „Kristus měl zkušenost neobráceného, avšak vyvoleného člověka. Kristus, jakožto z Adama a narozený co Žid, byl vystaven Božímu hněvu a nelibosti. Byl od Boha více vzdálen než Izrael, když si tento národ udělal zlaté tele. S vážností naslouchal evangeliu zvěstovanému Janem Křtitelem a tak sám přešel od zákona k samému evangeliu. Tím že se jako člověk narodil z Adama, a jako Žid byl vystaven Boží nelibosti, přesto dovedl skrze modlitbu a zbožnost ujít mnohým utrpením, která by jinak musel trpět … Přesto však ve svém životě trpěl tolik, že byl obličejem odporný a že lidé před Ním utíkali!“ ‒ Jeden bratr, který byl od tohoto rouhavého učení osvobozen, napsal, že kdyby to učení bylo pravdivé, „Kristus by byl neschopen stát se naším ručitelem a naším Spasitelem. Co by se pak stalo ze slavného evangelia spasení našeho Boha? Co by se stalo z Církve? Co by se stalo osobně s každým z nás? Ztratili bychom pak Krista.“

Odhalení učení pana Newtona vyvolalo mezi křesťany, kteří s ním chodili, nesmírné zděšení; větší počet jeho stoupenců se zřekl mít s ním jakékoli obecenství a někteří uveřejnili vyvrácení jeho učení. Mezitím došlo k události, která měla velice těžké následky. Větší počet přátel Newtona, kteří s ním v Plymouthu udržovali obecenství u stolu Páně, byl přijat shromážděním „Betesda“ (v Bristolu) ke stolu Páně. Došlo k tomu přes námitky bohabojných bratří z toho shromáždění a dalších takových z jiných míst. Stalo se to s rizikem, že se pak nutně budou muset vzdálit z obecenství ti, kteří se na takovém činu nemohli podílet, a rovněž nad ním nechtěli zavírat oči. Jeden z těchto bratří dal do oběhu otevřený dopis, adresovaný vedoucím bratřím v „Betesdě“, v němž vyložil důvody, proč se musí od nich vzdálit. Nato deset těchto vážených a vedoucích bratří složilo a podepsalo dopis, v němž obhajovali způsob svého jednání. Uvedli v něm devět důvodů, aby zdůvodnili, proč vůbec odmítají prozkoumat ty bludy, které byly vyčítány přátelům Newtona, kteří byli v „Betesdě“ přijati ke stolu Páně. Tento dokument se od té doby stal známý jako „dopis deseti“. Newton učil řadu let učení, o nichž bylo poznáno, že jsou zásadně kacířská. Nuže tento dopis prohlašuje, že jestliže údy jeho shromáždění žádají o obecenství s bratřími, není důvod, proč by se jim toto mělo odepřít, leda že by se prokázalo, že pochopili a přijali to kacířství, jímž se vyznačuje jak onen učitel bludů, tak i shromáždění, k němuž on patří, a s nímž oni nadále chtějí setrvávat v obecenství. Jestliže jsou natolik nevědomí, že se toho muže přidrží a zůstávají s ním a s jeho shromážděním v obecenství, ‒ s mužem, kterého obdivují a za nímž jdou, aniž rozumějí, co on učí, anebo když jsou natolik nečestní, aby zakrývali své city a aby klamali ty, kteří se jich na to dotazují, tedy že mají být přijati ke stolu Páně! Podle tohoto dokumentu jejich neoblomnost být dále ve spojení s tím prokázaným učitelem bludů a zůstávat v obecenství s jeho shromážděním není překážkou, aby byli přijati v „Betesdě“. Taková je zásada zakotvená v „dopisu deseti“, a to tak jasně, jak to jen jazyk může vyjádřit.

Nuže jakou měrou se shromáždění „Betesda“ učinilo odpovědným za tuto zásadu a za dokument, v němž je ona obsažena? Nechť to posoudí sám čtenář, křesťan.

Ve shromáždění, které bylo svoláno na 3. červenec 1848, aby tu věc náležitě prozkoumalo, řekl br. Jiří Müller:

„Nejprve ze všeho musí Církev souhlasit se signatáři toho dopisu. Jestliže se to nestane, nemohli by dále pracovat uprostřed stádce. Čím nebezpečnější byly ty bludy, tím nutnější bylo neobjasňovat je.“ Většina bratří s tímto názorem souhlasila. Dali podnět k hlasování a bylo rozhodnuto schválit „dopis deseti“ povstáním. Tím na sebe vzali velice vážnou odpovědnost za rozhodnutí, které spojovalo jméno Pána Ježíše s učeními, převracejícími víru svatých.

Jedním z důvodů, který uvádí „dopis deseti“ jako příčinu zdráhání, proč odmítli vůbec prozkoumat příslušné bludné učení, je: „Začátek svády jest, jako když kdo protrhuje vodu“ (Přísl. 17,14). Jsou však předměty, které jsou tak božsky drahé, že Písmo nás napomíná, abychom za ně bojovali. „Musil jsem psáti, vás napomínaje, abyste statečně bojovali o víru, kteráž jest jednou dána svatým“ (Juda 3). Proto chceme-li kvůli pokoji stát stranou tohoto svatého a vážného boje o víru, Bůh často seřídí okolnosti tak, že ten pokoj, který jsme si přáli, se nám stane nemožnou věcí, a že střetnutí, jemuž jsme chtěli utéci, nás nečekaně zastihne právě tam, kde jsme se mu snažili uniknout. Od okamžiku, kdy tento „dopis deseti“ byl shromážděním „Betesda“ potvrzen, stal se východištěm sporu (boje) mezi bratřími, kteří až do té chvíle chodili před tváří Páně v pokoji.

Ti, kteří z lásky k Pánu obětovali všechno, aby bojovali proti kacířstvům Newtona, se nemohli učinit za jedno s neutrálním postavením a s povolnými zásadami, které přijala „Betesda“. Výsledek tohoto sporu (boje) je až příliš dobře znám. Bratři, kteří nemohli souhlasit se zásadami nezávislosti a s trestuhodnou ohleduplností ke zlu, prohlášenými v „dopise deseti“ a přijatými shromážděním „Betesda“, se vzdálili z obecenství s tímto shromážděním, jakož i z obecenství se všemi těmi shromážděními, která se postavila na jeho stranu.

V listopadu a v prosinci r. 1848 mělo shromáždění „Betesda“ sedm shromáždění, aby posoudilo spisy B. W. Newtona. Přitom došlo k následujícímu usnesení:

„Ten, kdo zastává, obhajuje anebo drží názory Newtona, nemůže být přijat ke stolu Páně.“

Toto usnesení ponechalo nepříteli široce dokořán otevřené dveře, neboť ačkoli někdo s tím rouhačem lámal chléb, stačilo tomu, jenž se takto proviňoval, aby potvrdil, že sám jeho bludy nedrží, a byl přijat v „Betesdě“ k lámání chleba.

Toto shromáždění se tedy definitivně vzepřelo oddělit se od zla. Toto je půda, na níž nadále stojí, protože toto usnesení dosud nikdy nebylo odsouzeno, ani vzato zpět.

„Zřekly se už sbory „otevřených bratří“ a odsoudily už protibiblické zásady, přijaté r. 1848, zakotvené jak v „dopise deseti“, tak i potvrzené výše zmíněným usnesením z prosince r. 1848?“

Jeden horlivý zastánce „Betesdy“ r. 1857 tvrdil, že v jednom početně zastoupeném shromáždění bratří pan Craik, jeden ze signatářů onoho dopisu, ho veřejně odvolal.

Aby o tom nabyl jistoty, dotázal se jiný bratr písemně pana Craika, zda tomu tak skutečně je. Uvádíme výňatek z jeho odpovědi, datované 5. září 1857:

„Před nějakým časem jsme byli naléhavě žádáni, abychom ten dopis odvolali. Naprosto jsme odmítli udělat to, protože to, co nikdy nebylo nastoleno jako (nějaký) zákon, nemůže ani být odvoláno. Mínění, které je v tom dopise obsaženo, nebylo, pokud vím, nikdy nikým z nás odvoláno, a mám za to, že kdybychom v této chvíli stáli ve stejné situaci jako tenkrát, že by většina z nás došla k témuž úsudku, jako byl onen, vyjádřený ve jmenovaném dokumentu. Říkat, že „dopis deseti“ byl vzat zpět, by bylo nepřesné, co se týká vyjádření, a klamné, co se týká účinků takového tvrzení.“

Skrze jasné svědectví jednoho z vůdců „Betesdy“ se tedy za devět let po rozdělení dovídáme, že povolné a nebiblické zásady, které to shromáždění přijalo, nebyly ani odsouzeny, ani odvolány, a že stále ještě charakterizují půdu, na niž se postavili ti, kdo si stoupli pod jejich korouhev. Byl snad od té doby mezi našimi „otevřenými bratry“ nějaký návrat k poslušnosti Božího slova a k opuštění těch falešných zásad, které nás od nich oddělily?

R. 1872 napsal Jiří Müller, hlavní skladatel „dopisu deseti“ a vůdce „Betesdy“, následující:

„Přijímáme všechny, kteří milují Pána Ježíše a jsou založení ve víře, dokonce i tehdy, jestliže nejsou schopni opustit určité osoby nebo určité názory, jak bychom si přáli… Opakuji, že jsme během těchto patnácti let přijímali duše, které přicházely z obecenství od osob, které učily trestuhodná kacířstva; avšak když jsme je zkoušeli, a podle toho, jak jsme shledali, že jsou založeni v základních pravdách či ne, jsme je přijali nebo odmítli.“

Tím tedy za 24 let po ohlášení falešných zásad „Betesdy“ jejich hlavní původce slavnostně prohlašuje, že nezávislý a povolný způsob jednání, který toto shromáždění přijalo, je stále ještě stejný, a že žádná ze zásad uložených v „dopisu deseti“ nebyla vzata zpět.

R. 1883 napsal pan James Wright, jiný vážený vůdce mezi „otevřenými bratry“, o stejném předmětu následující:

„Odpovědí na Váš dotaz říkám, že základem, podle něhož přijímáme duše ke stolu Páně, je osobní víra křesťana, jakož i věrnost v obcování. Osobu, která je založená ve své víře a podle toho věrně žije, bychom neodmítli jen proto, že je v obecenství se shromážděním křesťanů, kteří trpí učení Newtona.“

Nakonec uvedeme ještě jeden výňatek z knihy, vydané r. 1921 jedním „otevřeným bratrem“, a která má název: „Křesťanské zásady tzv. otevřených bratří“.

Tento spis je opatřen doporučením dvou dobře známých a vážených vůdců „otevřených bratří“, pánů Vinea a Caldwella. Máme tedy důvod považovat tento spis za přesný výklad jejich zásad. O původu „otevřených bratří“ se praví na 93. straně:

„Není úkolem dnešní generace znovu rozněcovat popel toho pustošícího požáru. Stačí nám opakovat, že v určitých spisech pana Newtona byly zjištěny bludy týkající se přirozenosti Pána Ježíše Krista a že byla vyslovena otázka, zda by stačilo vyloučit ty, kdo mají nějaké bludné učení, anebo zda by měli být vyloučeni také ti, kteří patřili k shromáždění, v němž byly tyto bludy trpěny, i kdyby sami tato učení nesdíleli. Jedna strana, vedená panem Darbym, zaujala to poslední stanovisko. Jiní, a to zvláště shromáždění v „Betesdě“, kde učili pánové Müller a Craik, nepřijali ty, kdo byli známí jako učitelé bludů, ale nevyloučili ty osoby, které přišly ze shromáždění pana Newtona. Nato exkluzivní strana odmítla zůstat dále v obecenství s údy shromáždění „Betesda“ a s těmi, kteří jejich názor nesdíleli. Tito pak byli nazváni „otevření bratři“.

Zde máme absolutní důkaz, že povolné a nezávislé zásady, přijaté r. 1848 „Betesdou“, jsou stále tytéž, jimiž se až do současných dnů řídí „otevření bratři“. Oni se jich rozhodně nevzdali, protože je veřejně uvádějí jako charakteristické pro jejich křesťanský církevní život. Jejich „otevřenost“ jsou otevřené dveře k přijímání osob, které mohou být v obecenství se všemi falešnými učeními, která JSOU UČENA v křesťanstvu, jestliže se nedokáže, že tyto osoby se samy na těch bludech podílejí. Uvedené příklady, které jsme přinesli, a k nimž bychom mohli přidat četné další, dostatečně dokazují, že tato zásada, které „otevření bratři“ vděčí za svůj původ, byla během jejich existence stále udržována a je udržována podnes, což také jejich vůdcové bez sebemenší názorové odchylky souhlasně potvrzují.

Když jsme získali skutečnostmi jasně kladnou a nevyvratitelnou odpověď, máme nyní prozkoumat další bod:

Jestliže máme nezvratné důkazy, že tyto zásady nikdy nebyly „Betesdou“ odsouzeny a že základ, na němž se „otevření bratři“ nalézají, je stále ještě naprosto stejný jako r. 1848, jaká má být, vzhledem k této skutečnosti, vůči nim správná cesta těch, kteří si přejí poslouchat Boží slovo?

Ze zmíněné již knihy, která objasňuje učení a směrnice „otevřených bratří“ chceme ponechat stranou některé nejasné detaily. Omezíme se na prozkoumání dvou hlavních zásad, jimiž se vyznačuje systém „otevřených bratří“, jakož i cesty, o níž nás vzhledem k tomu učí Boží slovo:

1) Základním prohlášením, které „Betesda“ r. 1848 přijala a které bylo od té doby potvrzeno všemi pisateli, o nichž jsme se zmínili, je, že obecenství vyjádřené lámáním chleba s těmi, kteří mají nějaké falešné učení, neznečisťuje, za předpokladu, že osoba, která to činí (tj. láme chléb), sama takové učení nesdílí.

Podle toho bratři, kteří trvali na tom zřídit stůl s kacířským učitelem B. W. Newtonem v Plymouthu v duchu vzpoury proti autoritě Pána v Církvi, byli zmocněni učinit to pod podmínkou, že oni sami jeho učení nepřijali.

2) Rozhodnutí shromáždění, učiněné ve jménu Páně, aby bylo odsouzeno zlo, jak ho vyjádřili bratři v Plymouthu, kteří se oddělili od Newtona a jeho stoupenců, je pro jiná shromáždění nezávazné.

Proto shromáždění „Betesda“ požadovalo pro sebe právo přijímat tyto vzpurné bratry u stolu Páně, třebaže věrní bratři se od nich oddělili.

Podle toho ti první bratři se nalézali pod soudem vyloučení, což věrným bratřím bránilo mít s nimi obecenství.

Namísto aby jednotlivá shromáždění byla místním vyjadřováním jednoty těla Kristova, jednají tudíž v naprosté nezávislosti jednoho na druhém. Takové jsou dvě hlavní zásady „dopisu deseti“, přijatého shromážděním „Betesda“, které stále ještě vyjadřují postavení, které ono zaujalo a které od té doby nikdy neopustilo.

K bodu 1) ‒ Omezme se nejprve na prozkoumání prvního bodu, totiž že obecenství s těmi, kteří mají nějaké bludné učení, neznečisťuje, za předpokladu, že jednotlivec takové učení nesdílí. Poznamenejme, že tato zásada vede „otevřené bratry“ k tomu, že připouštějí k lámání chleba osoby, které vědomě mají obecenství s bludy, když jen osobně ta učení nesdílejí. Původ, existence „otevřených bratří“ jako zvláštního, od ostatních křesťanů odděleného společenství, spočívá v nastolení a obhajování této zásady. Autor knihy, o níž jsme se zmínili, chce právě toto správně vysvětlit svým čtenářům.

Je nutné, abychom ohledně této otázky měli pevné, na Božím slovu založené přesvědčení. Podívejme se na ni tedy s vážností v jeho světle.

Obecenství s takovým učitelem, který učí kacířstva, neznečisťuje toho, kdo takové obecenství pěstuje?

„Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte, neboť kdož takového pozdravuje, obcuje (= má podíl na) skutkům jeho zlým“ (2. Jana 10‒11).

Toto místo mluví o dvou osobách: jedna má falešná učení o Osobě Krista, druhá tu první osobu pozdravuje a přijímá ji do domu. To místo vůbec neříká, že by ona druhá osoba sdílela falešná učení té první osoby, nýbrž že činem obecenství se s ní činí za jedno. Bůh prohlašuje, že tímto činem „má podíl na jeho zlých skutcích“. Tím je nečistá, a to ne protože přijala zlá učení, nýbrž protože se vědomě přidružila k bludaři, který ty bludy učí.

Jak vážné je proti tomuto jasnému a hluboce vážnému prohlášení Bohem vdechnutého Božího slova tvrzení pana Jiřího Müllera, který říká, že „otevření bratři“ přijímají ty, kteří přicházejí z kruhu těch, „kdo vyučují trestuhodné bludy“, za předpokladu, že ti první „jsou založeni v hlavních pravdách“. Tato slova znamenají, že ať vědomě či nevědomky „otevření bratři“ přijímají k lámání chleba osoby, o nichž Bůh říká, že mají podíl na zlých skutcích nástrojů, používaných satanem ke kažení Božího chrámu (1. Kor. 3,17).

Tutéž zásadu nalézáme v 1. Kor. 5,6. Církev v Korintu je na tom místě upozorňována, že „maličko kvasu všechno těsto nakvašuje“. Znamená to snad, že Korintští se všichni stali cizoložníky, protože zůstávali v obecenství s mužem, o němž bylo zjištěno, že je takový? Jistěže ne. Avšak svým obecenstvím s ním u stolu Páně se všichni znečistili, právě tak, jak jsme výše viděli, jako obecenství s učitelem bludů uvádí do stejného postavení, jaké před Bohem zaujímá bludař, toho, kdo s ním ono obecenství udržuje. Korintští nemuseli páchat smilstvo, aby byli nečistí, a my rovněž nemusíme přijmout některé falešné učení, abychom za ně před Bohem byli odpovědni; v obou případech je to vědomě udržované obecenství s něčím zlým, co znečisťuje. Když Korintští u toho provinilého vykonali kázeň, apoštol jim mohl říci: „Všelijak prokázali jste, že jste nevinni (elbf. př.: čisti) v té věci“ (2. Kor. 7,11). Oni se museli vyloučením toho smilníka a pokáním Církve před Bohem od zla očistit. Dokud se to nestalo, Církev byla v Božích očích spoluvinná na zlu v jejím středu, které ještě nebylo odsouzeno.

Uvedená místa by mohla stačit k důkazu, že spojení se zlem, ať v učení, anebo v mravní oblasti, znečisťuje, avšak tato zásada je tak důležitá, že ji chceme ještě zdůraznit uvedením jednoho místa z proroka Aggea:

„Takto praví Hospodin zástupů: Zeptej se nyní kněží na zákon, řka: Ej, kdyby někdo nesl maso svaté v křídle sukně (elbf. př.: v cípu oděvu) své, neb oleje, neb jakékoli krmě, zdali bude posvěceno? I odpověděli kněží, a řekli: Nikoli. Tedy řekl Aggeus: Jestliže někdo, jsa nečistý od těla mrtvého, dotkl by se něčeho z těch věcí, bude-li nečisté? I odpověděli kněží, a řekli: Nečisté bude.“ (Agg. 2, 12‒14).

1) Posvětí něco, co je svaté, nečistou věc, s níž to přijde do styku?

2) Znečistí nečistý čistého, jenž s ním přijde do styku?

Tato druhá otázka se nyní týká nás a přímo se vztahuje k našemu předmětu. Kdokoli byl znečistěn kontaktem s mrtvolou, znečistil toho, kdo s ním přišel do styku. Vůbec nebylo třeba, aby ten posledně jmenovaný se sám také dotkl mrtvoly, aby se stal nečistým: stačil k tomu pouhý dotyk nečistého člověka.

Mohl by někdo upřímný vzhledem k tomuto prohlášení Božího slova popírat, že spojení s nějakým vůdcem, který je znám jako učitel bludů, znečistuje každého, kdo s ním zůstává v obecenství, a to i tehdy, když sám osobně s ním nesdílí jeho bludy?

K bodu 2) ‒ Podíváme se nyní na druhou hlavní zásadu, jíž se vyznačuje systém „otevřených bratří“: nezávislost jednotlivých shromáždění (sborů). Tuto zásadu uplatnilo r. 1848 shromáždění „Betesda“, tím že přijalo ke stolu Páně osoby, od nichž se věrní bratři museli oddělit. Tato zásada jimi nebyla nikdy odsouzena ani opuštěna. Plně byla nastolena písemným prohlášením vůdců „Betesdy“, které to shromáždění přijalo. Od té doby byla mnohokrát vždy znovu potvrzena ve spisech „otevřených bratří“, a až do současné doby se prakticky používá v jejich shromážděních. Na této půdě stojí všechna ta nezávislá shromáždění, která ‒ oddělena od ostatních shromáždění ‒ jednají každé samo o sobě. Vůdcové „otevřených bratří“, kteří obhajují tuto nezávislost, ustavičně tvrdí, že jinak by bylo možné už jen jedno odlišné řešení, totiž společenství shromáždění (sborů), které by byly kontrolovány nějakou ústřední mocí. Tento systém byl navržen velkou konferencí „otevřených bratří“ r. 1876. Nevíme, zda a v jakém rozsahu byl přijat a používán. Ve skutečnosti je jiné řešení problému, totiž Boží pravda o Církvi. Tato pravda není založena ani na systému nezávislých sborů (shromáždění), ani na systému nějakého společenství. Zásada společenství skutečně vládne v mnohých velkých náboženských denominacích (pojmenovaných církvích) křesťanstva, avšak je to jen sektářská a světská zásada. Na druhé straně zásada nezávislých sborů (shromáždění) vede k tomu, že tu je smiřování se zlem, tím že svévolnosti člověka se ponechává volná cesta, což vylučuje jakékoli zkoušení svědomí před Bohem.

Co tedy je podle Božího slova pravda o Církvi v jejích důsledcích pro tuto zem? Otevřeme-li si 1. Epištolu Korintským, najdeme tam Boží učení o pořádku v místní církvi (shromáždění, sboru). Tyto směrnice jsou založené na skutečnosti, že na této zemi jest jen jedno tělo Kristovo, jehož místní vyjádření je všude, kde svatí se shromažďují ve jménu Páně. Toto tělo je utvářeno (vzděláváno) jedním Duchem a zahrnuje všechny věřící, jak je psáno:

„Neboť jakož tělo jedno jest, a mnoho má údů, ale všichni ti jednoho těla údové, mnozí jsouce, jedno tělo jsou; tak i Kristus“ (1. Kor. 12,12‒13).

Když apoštol řekl, že tělo zahrnuje všechny svaté, a jaké jsou praktické výsledky této pravdy, mluví potom o místní Církvi (sboru, shromáždění): „Vy pak jste tělo Kristovo, a údy z částky (elbf. př.: každý zvlášť, každý o sobě, každý v sobě)“ (1. Kor. 12,27). To znamená, že Církev v Korintu byla v tom městě vyjádřením toho jednoho těla, které zahrnuje všechny věřící roztroušené po celém světě. Jestliže místní Církev jedná podle světla Božího slova, představuje jednotu těla Kristova. Je naprosto správné, že místní Církev je přímo odpovědná Pánu, Hlavě těla. Ať už přijímá některý úd těla, anebo ať vykonává kázeň ve jménu Páně, (místní) Církev nejedná nezávisle na jiných sborech, nýbrž se zřetelem ke všem a v obecenství se všemi ve jménu Pána shromážděnými svatými. To, co uskuteční jedno shromáždění, má tedy dosah (význam, platnost pro) na všechny a musí být ‒ k vyjádření jednoty ‒ přijato všemi těmi, kteří uznávají autoritu Pána, jsouce shromážděni v Jeho jménu. Jestliže věřící se shromažďují na některém místě, aby podle své výsady lámali chléb, jednají tedy nikoli jako údy nějakého místního společenství, nýbrž jako údy celého těla Kristova (1. Kor. 10,16‒17). V uvažované Epištole byli věřící vybídnuti, aby provedli kázeň vyloučením jednoho zlého, avšak v tomto hluboce vážném činu, jako i v kterémkoli jiném, byli věřící v Korintu spojeni „se všechněmi, kteříž vzývají jméno Pána našeho Ježíše Krista na všelikém místě, i jejich i našem“ (1. Kor. 1,2 ‒ elbf. př. + revid. př. J. Karaf.). Jestliže Pavel v 5. kapitole ve 12. ‒ 13. verši hovoří o těch, kteří jsou „venku“ a kteří jsou „uvnitř“, neznamená to, že by tím mínil jen nějaké „venku“ a „uvnitř“ místní Církve (shromáždění) v Korintu, nýbrž „venku“ a „uvnitř“ všeobecné (tj. celosvětové) Církve. Smilník, který byl vyloučen v Korintu, byl tím (zároveň) vyloučen ze všech sborů (shromáždění) Církve celého světa. Přes roztržky a úpadek Církve Pán vytyčil cestu oddělení od zla těm, kteří si přejí Jemu se líbit, tím, že dal oněm „dvěma či třem“ „shromážděným v Jeho jménu“ plnou moc přijmout anebo vyloučit v okruhu jejich odpovědnosti.

Zvážíme-li ve světle Božího slova tyto body, které jsme právě objasňovali, zjistíme, že obě hlavní zásady, které tvoří základ sdružení „otevřených bratří“, jsou naprosto falešné, a že vedou ke zvrácení jakéhokoli společného svědectví Boží Církve.

1) Spojení se zlem u stolu Páně neznečisťuje, pokud ti, kteří se ho zúčastní, sami toto zlo nevykonávají.

2) Místní sbory (shromáždění) jsou na sobě navzájem úplně nezávislé, a tedy nevyjadřují jednotu těla Kristova.

Při uplatňování těchto zásad mají „otevření bratři“ při nějakém vyloučení na zřeteli jenom místní sbor (shromáždění), a pro přijetí k večeři Páně se omezují na osobní svědectví.

Nuže jak se mají chovat ti, kteří chtějí zůstat Pánu věrni, vzhledem k takovým zlým zásadám, které převracejí svědectví Církve, pokud jde o slávu Krista a pravdu Jeho Slova?

Jak si máme počínat, je jasně vyznačeno výslovnými příkazy apoštola pro dny úpadku:

„V domě pak velikém netoliko jsou nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné i hliněné, a některé zajisté ke cti, některé pak k necti. Protož jestliže by se kdo očistil od těch věcí, bude nádobou ke cti, posvěcenou, a velmi užitečnou Hospodinu (elbf. př.: Pánu domu), ke všelikému skutku dobrému hotovou“ (2. Tim. 2,20‒21; revid. př. J. Karafiáta).

A: „Oddělíš-li věc drahou od ničemné (= bezcenné), jako ústa má budeš. Nechť se oni obrátí k tobě, ty pak neobracej se k nim“ (Jer. 15,19).

Jaké byly smutné následky přijetí těch falešných zásad, o nichž jsme právě uvažovali?

V žádném případě bychom nechtěli neuznávat horlivost a lásku k duším, a i všechno dobré, co se nalézá u našich „otevřených bratří“. Jestliže u nich zdůrazňujeme smutné následky opuštění obou základních pravd o shromažďování a svědectví Boží Církve na zemi, děje se to jenom proto, abychom pomohli upřímným duším, které tato smutná otázka zaměstnává a trápí. Uvedeme tu svědectví jednoho služebníka Páně, který už zesnul, ale dlouhou řadu let pracoval v díle Páně mezi „otevřenými bratry“. Je to H. C. Crawley. Jeho poznámky k předmětu, jímž se zabýváme, se nám zdají být zvláště důležité, protože byl dlouho horlivým stoupencem zásad „Betesdy“. Napsal nejprve traktát s názvem: „Řeč na obhajobu jednoty“, v němž výmluvnou řečí hájí zásadu nezávislosti sborů (shromáždění), o níž říká, že je jediná, kterou lze použít, jestliže jí správně rozumíme. Později pochopil, že tato zásada je špatná a nebiblická, takže ji úplně opustil. Z jeho dopisů, které napsal r. 1915, vyjímáme následující části:

„Dlouhá léta jsem byl s „otevřenými bratry“ a znám způsob jejich práce. Opustil jsem je, neboť kdybych byl mezi nimi zůstal, nemohl bych si uchovat čisté svědomí; Byl bych to udělal už dávno, avšak bál jsem se učinit ten krok ze dvou důvodů: prvním bylo, že jsem nevěděl, kam bych měl jít; druhým důvodem bylo, že jsem věřil v nezávislost sborů. Byl jsem nucen odejít od nich nikoli pro jejich přílišnou povolnost a pro plánovité tíhnutí k určitému duchovenstvu, ale kvůli skutečnosti, že přijímají k lámání chleba osoby, o nichž se ví, že jsou nositeli nebo obhájci bludných učení. Ve sboru, kam jsem dlouho patřil, jsem neústupně bojoval proti jakékoli povolnosti a proti sklonu k vytvoření kléru (= jakési duchovenské kasty). Ta povolnost zacházela až tak daleko, že k lámání chleba a k vyučování byl přijat muž, který už byl řadou jiných shromáždění vyloučen, protože popíral věčné potrestání bezbožných lidí. Vědělo se, že v době přijetí ty názory ještě drží; přesto byl úmyslně přijat, bez ohledu na námitky a výtky některých bratří. Naše námitky byly zesměšňovány, ze vzdáleného sboru pak byli přivoláni dva bratři, kteří měli mezi „otevřenými bratry“ velký vliv. Ti mě požádali, abych opustil to místo, aby se předešlo roztržce. Jiný bratr řekl, že bude nejlépe, co nejméně mluvit o názoru bratří na tuto věc. Oba mne prosili, abych tu věc nešířil. Jeden bratr ze sousedního sboru vznesl o tom na jedné veliké konferenci bratří příslušný dotaz, avšak byl přerušen a bylo možné pozorovat úmyslné mlčení o této záležitosti. Sbor, který přijal toho muže, jenž byl pod kázní, a to bez ohledu na jeho bludy, je stále ještě jako takový uznáván; tomu muži je prokazováno plné bratrské obecenství jako i jiným bratřím, kteří jsou za tento hřích odpovědní, i když už je také určitý počet shromáždění, která nechtějí mít nic co činit s tím shromážděním nebo s jeho údy. Také jiní bratři mi vyprávěli o bojích, které musejí podstupovat, aby se uchovali čistí od bludného učení o všeobecném smíření. Zdá se, jako by tu vládla naprostá nesvědomitost.

Roku 1891 čtrnáct dobře známých a vážených bratří podepsalo a zveřejnilo dokument, v němž mimo jiné konstatují, že není dovoleno mít obecenství se sbory, v nichž je trpěno učení o zničení duší anebo jiné hrubé bludy. Nyní však dva z těchto bratří, kteří ten spis podepsali, patří ke sboru, který přijal k lámání chleba tu osobu, která byla pro bludné učení vyloučena, a byl to právě onen sbor, o němž jsem se zmínil předtím.

Jeden z těch dvou je právě ten, jenž mne prosil, abych opustil to místo, aby se předešlo roztržce. Od té doby, kdy byl tento spis „Betesdou“ zveřejněn, byl podepsán ještě jejich jedenácti staršími bratry. Stále tvrdí, že obecenství s takovým sborem, který trpí nějaké bludné učení, není dovoleno, a přesto jsem se prve zmínil o případu, kdy se nejednalo potají, nýbrž veřejně a způsobem, který byl všemi uznáván. Zdráhají se nejenom dělat něco proti zlu, nýbrž prokazují provinilým sborům a bratřím bratrské obecenství, a prosí mne a ty, kteří se zdráhají učinit se zajedno se zlem, aby (mlčením) byla celá věc ututlána.

O zásadách Boží Církve na zemi neznají tito vůbec nic. Z překladu Nového zákona od Darbyho si vzali slovo „Církev“ („Shromáždění“), avšak vždy mu dávají význam místního sdružení „otevřených bratří“. Nic jiného v tom nevidí a všichni, bez výjimky, odmítají jakoukoli odpovědnost za to, co se děje v jiných sborech (shromážděních), ať v blízku, anebo v dáli. Sice rádi pěstují mezi blízkými sbory bratrskou lásku, ale že všichni společně tvoří jedno tělo, je většině z nich neznámý pojem a cizí řeč. Jsou to vskutku a jednoduše jen nezávislé sbory. Uznávají sice ‒ i když ne bez zdráhání ‒ že jeden sbor se může ujmout věcí jiného sboru, ale kázeň, jak jí rozumí „exkluzivní“ bratři, je jim neznámou věcí. Podle názoru „otevřených bratří“ kázeň, je-li prováděna, je omezena na místní sbor (shromáždění). Zeptáte-li se některého uvážlivého bratra, zda „otevření bratři“ určitého muže, který byl v A. vyloučen, v B. nebo v C. přijmou, jistě by odpověděl: „Ne, rozhodně ne“. Anebo: „Kdyby o tom měly být pochybnosti, dotazovali bychom se, abychom přezvěděli, zda vyloučení bylo oprávněné či nikoli“. Ale ani první, ani druhá odpověď by nevyjadřovala pravdu o tom, co by se v takovém případě skutečně stalo. Ty odpovědi by byly vskutku jen osobním názorem tázaného. Když jsem byl s „otevřenými bratry“ 30 let, vím, že pro takové případy nemají žádný společný postup; každý sbor jedná podle toho, co se mu zdá. Sbory „otevřených bratří“ jsou spolu spojené, pokud mezi sebou pěstují obecenství, za předpokladu, že vládne svoboda služby a totéž učení; jsou ale navzájem oddělené skutečností, že každý z nich si přeje zůstat nezávislý a odmítá zasahování jiného sboru, když jde o provedení kázně v jeho středu anebo o její nevykonání. Vyloučení některé osoby pro bludné učení ostatně není zárukou, že ta osoba nebude přijata jiným sborem.

Sbory „otevřených bratří“ tedy tvoří vzájemně nesouvisející, volné, nezřetelně ohraničené sdružení věřících. Liší se od jiných systémů křesťanstva tím, že všeobecně, ale ne absolutně zastávají svobodu služby každého, pod vedením Ducha, v opaku k službě pouze jednoho člověka. Zkušenost se systémem „otevřených bratří“ mi ukázala, že je špatný a navíc takový, že může přijmout všechna bludná učení křesťanstva. Poznal jsem, že je neschopen očistit se od bludů, které se vynoří v jeho středu, a co je horší, ukázalo se, že to učinit nechce, jestliže svědomití bratři si to přejí. Mezi „otevřenými bratry“ jsou tací, jichž si vážím. Mnozí z nich vyjadřují lítost nad povolností, avšak je to sám systém, jenž není v souladu s Božím slovem. Nedbá na zásadu, že „Božímu domu sluší svatost až navěky“ (Ž. 93,5), jakož i na zásady oddělení, které nám Boží slovo předkládá ve 2. Tim. 2 a v 2. Ep. Jana, a na řadu dalších věcí.“

Uvedené výňatky z dopisů jednoho nestranného a dobře informovaného svědka nám podávají jasný obraz následků, plynoucích z přijetí obou už zmíněných falešných zásad. Tyto činí neúctu Pánu a ruší svědectví Jeho Církve na zemi. Jistěže mezi „otevřenými bratry“ jsou tací, kteří nejsou poučeni o původu tohoto hnutí, jako i o zásadách, jimiž se toto hnutí vyznačuje, a ještě méně o dosahu těch zásad. Nadto přijetí zásady o nezávislosti jednotlivých sborů s sebou přineslo velikou různost názorů. Proto se velice dobře může stát, že některé sbory opustily určité bludy systému, třebaže však s ním zůstávají spojené a tím jsou spoluodpovědné za to, čím se ten systém vyznačuje.

Je to, žel, skutečnost, že přes horlivost o evangelium, kterou „otevření bratři“ vyvíjejí, nepřítel se snaží zastírat mezi nimi zvláštní pravdy o Boží Církvi, které byly znovu vyvedeny na světlo mocným působením Ducha Božího v minulém století. Přijetí obecenství s nimi na základě nezávislosti a povolnosti, který si zvolili, by pro nás znamenalo zapřít a vzdát se pravd, bez nichž sbor křesťanů nemůže mít charakteristické rysy Boží Církve.

Kéž by nás Bůh chránil před takovou nevěrností vůči Kristu, našemu Pánu. Kéž by dal našim bratrům světlo a oni se vyprostili z pout systému, který se dotýká slávy Krista a svědectví Jeho Církve.

Kéž bychom více uskutečňovali naše nynější a nebeské spojení s Ním a s rozhodností se odvraceli od všeho, co směřuje k zatemňování Boží rady ohledně Krista a Jeho Církve a co chce vylučovat práva Pána v praktickém spravování Církve v jejím svědectví na zemi.

Jak by se mohli ti, kdo mají otevřené oči k poznání pravdy, spojit s takovým systémem, jehož zásady jsou popřením poddanosti Kristu a jednoty Jeho těla?

Úsilí nepřítele směřuje k tomu, aby se Boží lid s úzkým srdcem ubíral úzkou cestou, čímž se vyznačuje sektářský duch; anebo by rád, aby Boží lid šel se širokým srdcem po široké cestě, což by odpovídalo povolnému praktickému životu. Nikdy se nikdo na zemi neubíral po tak úzké cestě, jako Pán Ježíš Kristus, a nikdy nikdo přitom neměl tak široké srdce jako On. Kéž by nám dal milost, abychom šli se širokým srdcem po úzké cestě!

S hlubokou lítostí jsme se dověděli o četných námitkách, které vyvolalo předcházející pojednání. Nejprve jsme si mysleli, že o tom pomlčíme. Protože bychom však rádi odstranili jakékoli nepochopení toho, co jsme psali, prozkoumáme tu hlavní vznesené námitky, ať už byly v jednom spise našich „otevřených bratří“, nazvaném „Kázeň v Božím domě“, anebo sdělené ústně.

1) Proč stále obviňujete B. W. Newtona jako bludaře, když on přece svá bludná učení vyznal a vzal je zpět?

Odpověď: B. W. Newton pod nátlakem svých přátel skutečně 25. 11. 1847 uveřejnil, že své bludy bere zpět. Jak veliké však bylo zděšení přátel pravdy, když pak za několik měsíců vydal nový spis, který s vychytralejší, skrytější formou obsahoval většinu z jeho dřívějších bludných tvrzení anebo přinejmenším je ospravedlňoval. Rozsah těchto stran nám nedovoluje uvést podrobné důkazy, které bychom mohli podat. Čtenáře, kterého tato otázka zaměstnává, prosíme, aby si přečetl obšírné prozkoumání, které o tomto vážném předmětu provedl náš bratr J. N. D. Vynaložil na to více než 200 stran. (Viz sebrané spisy J. N. Darbyho: „Collected Writings of J. N. D.“, sv. IV, str. 52‒292 (ve vydání od W. Kellyho z r. 1964, provedeného firmou Stow Hill Bible and Tract Depot, Kingston ‒ on ‒ Thames, je to ve sv. 15 na str. 34‒189). Omezíme se jen na souhrn bludů B. W. N., které podnes nebyly odsouzeny a které jsou zaznamenány na 290. straně (v novém vydání na str. 188‒189) zmíněného svazku:

Kéž by čtenář před tváří Pána, Jehož oči jsou jako plamen ohně, a který je znovu v domě Svých přátel zraňován, zvážil tato nenáviděníhodná rouhání. Kéž by nám potom řekl, co si myslí o výtce, učiněné nám autorem spisu: „Kázeň v Božím domě“, že v nových vydáních uvádíme bludy Newtona, třebaže tento je před 80 lety veřejně vzal zpět.

Pro ty z našich čtenářů, jimž by svědectví J. N. D. nemělo stačit, připojujeme ještě jeden dopis Jiřího Müllera, vedoucího bratra z „Betesdy“, který napsal rok po odvolání bludů B. W. Newtonem:

Zavalen prací nepsal jsem Vám (ještě) nikdy o hrozných bludech pana N. Protože mne o to ve svém dopisu prosíte, chci Vám, milý bratře, jen říci, že nejen mé oči jsou už delší dobu otevřené nad hroznými bludy, které jsou obsažené v obou těch spisech, nýbrž že jsem také dvakrát v měsících červnu a červenci o tom vyjádřil své přesvědčení před shromážděným sborem a před bratry v díle.

Mou nadějí ale bylo, že ten ubohý N. snad unikne léčce satana, když přece vyznal hrozný blud o spojení Krista s Adamem jako hlavou svého pokolení a dva své spisy s hroznými bludy vzal zpět, aby je znovu prozkoumal. Když je ale potom vydal znovu, zjistil jsem, že vzdor všemu pilování a uhlazování obviňovaných (inkriminovaných) míst nový spis je vlastně jen obhajobou dřívějších. Tu jsem pocítil, že jsem povinen změnit svůj způsob jednání a před více týdny jsem plně ukázal ve všech podrobnostech hrozné bludy, dotýkající se až i základů naší svaté víry. Od té doby jsem jistě více než desetkrát před shromážděnou Církví nejpádnějšími výrazy ukázal na tyto hrozné bludy a také před asi osmi nebo deseti vedoucími bratry. Chci jen ještě dodat, že bludy Newtona jistě nemají rozhodnějšího odpůrce, než právě mne, a že přátelé Newtona jsou se mnou nemálo nespokojeni.

Upozorňujeme čtenáře na ta místa tohoto dopisu, která jsme zvýraznili, a zvláště na výrok: „vzdor všemu pilování a uhlazování“ atd. Tento výrok nepopiratelně dokazuje, že v myšlenkách autora dopisu ty hrozné bludy, o nichž se pětkrát zmiňuje svému adresátu, nejsou ony, které B. W. Newton uveřejnil před jejich vzetím zpět, nýbrž ty, které jsou obsažené ve spisu, který napsal potom. Proto tedy jak pro Jiřího Müllera, tak i pro J. N. D. bylo to vzetí zpět naprosto bezcenné.

Nyní se podíváme, co je příčinou naprosto falešného směru, jímž se vydal Jiří Müller, do něhož s sebou strhnul sbor „Betesda“ a všechny, kdo je následovali, na osudnou cestu, kterou od té doby nikdy neopustili. Říkáme to s veškerou úctou, která patří památce velikého křesťanského lidumila, jehož dílo víry a práce lásky dojde v den Pána své odplaty.

2) Proč stále obviňujete „otevřené bratry“ z trestuhodné ohleduplnosti k bludům B. W. Newtona, když přece tito po rozdělení r. 1848 je naprosto odsoudili a zřekli se jich?

Odpověď: ‒ Nestavíme naše „otevřené bratry“ paušálně pod obvinění, že drží nebo obhajují bludy Newtona. Naproti tomu s naprostou vážností tvrdíme, že sbor „Betesda“ nikdy tu chybu, že ke stolu Páně přijal stoupence Newtona, kteří lámáním chleba s ním udržovali obecenství v Plymouthu, kterou již nikdy nelze napravit, během své existence nevyznal a neodsoudil. To se stalo, jak jsme už uvedli, r. 1848. Tento čin nezávislosti vyvolal velké zděšení mezi bratry, kteří „Betesdu“ zapřísahali, aby ho odsoudila a přivedla zpět na cestu poslušnosti k Božímu slovu. Po celých měsících bojů a utrpení ospravedlnil ten sbor výslovně své počínání a podal o tom veřejné vyjádření okružním dopisem. Ten byl podepsán deseti bratry a je od té doby známý jako „dopis deseti“. Toto usnesení bylo učiněno přes odpor mnoha bohabojných bratří, kteří byli přítomni a kteří, aby zůstali věrni Pánu, se museli od „Betesdy“ oddělit, což zároveň udělal velký počet bratří v celém světě. Řekli jsme už, že toto usnesení (rozhodnutí) nebylo „Betesdou“ nikdy odsouzeno ani odvoláno. Tak např. pan Craik, jeden ze signatářů „dopisu deseti“, napsal r. 1857 toto:

„Mínění, které je v tom dopise obsaženo, nebylo nikdy, pokud vím, žádným z nás odvoláno, a mám za to, že kdybychom dnes byli postaveni do stejné situace jako tenkrát, že by většina z nás došla k témuž úsudku, jako byl onen, vyjádřený ve jmenovaném dokumentu.“

Probrali jsme už obě falešné zásady, které jsou v zásadním rozporu s Božím slovem a které jsou obsažené v usnesení sboru „Betesda“ a kterými se stále ještě vyznačuje jeho postavení před Bohem. Dokud tyto falešné zásady nebudou odsouzeny, je všem, kteří chtějí zůstat věrni Pánu a Jeho Slovu, obecenství s tím sborem nemožné.

„Sbor „Betesda“ přijal veřejně určitý základ, zásady, které jasně ukazují, že ačkoli oni vědí o těch rouháních, přesto otevřeně dávají najevo, že vůči těm rouháním chtějí zůstat lhostejní, a že chtějí přijímat ty osoby, které se s těmi rouháními učinily za jedno, a to dokonce aniž se těch osob otážou, zda ta rouhání drží či nikoli. Horliví držitelé těch rouhání skutečně byli v „Be-tesdě“ ve chvíli, kdy bylo učiněno ono usnesení…

Tento sbor dal raději přednost tomu, že bezúhonní bratři odešli, než aby se otázal, zda osoby, s jejichž věcí se učinil zajedno, nejsou rouhači Krista. (Skutečností je, že část jejich falešných učení tam byla protěžována a je ještě hlásána.)

Tento sbor jako takový přijal zásadu lhostejnosti vůči těm rouháním proti Kristu, neboť se o celé řadě z nich zmínil, takže přesně věděl, co dělá. Nuže, osoby, které vědomě chodí do „Betesdy“ anebo do shromáždění, která jsou s ní v obecenství, se s nimi činí zajedno. Ve svém chování možná nepřijímají detaily jeho počínání, zato však zásadu sjednocení s ním … Jestliže se některá osoba co se týče jejího křesťanského obecenství se sdružením, k němuž patří, učiní zajedno s rouháními proti Kristu, a je to jasně rozeznáno, tedy s ní nemám obecenství; ona je postavena nepřátelsky proti Kristu a proti Jeho Církvi. Věřím ve vzájemnost (solidaritu) Církve, avšak nemohu uznat za prvopočátek takové vzájemnosti (solidarity) lhostejnost vůči rouháním proti Pánu. Ať mi taková osoba neříká, že není lhostejná, když způsob, jak se chová, odporuje jejímu vyznání. Ať mi také neříká, abych ji jednoduše přijímal jako křesťana, neboť za takovým způsobem řeči bývá vždy něco skrytého. Bezdůvodně se takhle nemluví. Je to jen úsilí satana, udělat z přijímání všech svatých zásadu, která, pokud se týče Osoby Krista, ponechává velkou volnost.“

Mohli bychom uvést mnoho citací z dopisů J. N. Darbyho o tomto předmětu, ale omezíme se na zaměření našich čtenářů s vážností na důležité zásady Písma, které jsme připomenuli výše uvedenými citacemi. Ten čtenář, který se nad nimi zamyslí před tváří Pána, se bude moci přesvědčit o vážnosti postavení, které zaujala „Betesda“, ‒ postavení, které od té doby nikdy neopustila.

Lhostejnost vůči právům Pána a opuštění poddanosti Jeho Slovu, jak se ukazuje z prohlášení sboru „Betesda“ v „dopisu deseti“, jsou skutečně v stavu uvádět bratry v úžas. Důvod této smutné zaslepenosti se nám však objasní, podíváme-li se na smýšlení některých vůdců toho sboru. Zvláště jeden z nich, pan Craik, podepsaný v „dopisu deseti“, byl daleko, než aby mohl být považován za zdravého co do učení, a jeho učení se kupodivu podobala učením takového B. W. Newtona. J. N. Darby o tom napsal r. 1858 toto:

„Učení pana Craika jsou dána diskusemi a třemi dopisy… On ostatně své mínění netajil, nýbrž veřejně je ospravedlňoval před Církví. Řekl, že kdyby Kristus požil jed anebo kdyby byl upadl do nějaké jámy, byl by zemřel jako jiný člověk, a že kdyby žil déle, stal by se z něho vrásčitý stařec a pak by zemřel.“

Co si máme myslet o mravním stavu takového sboru (shromáždění), který nejen po celý život chová ve svém středu rouhače, který vyslovil ta nenáviděníhodná slova, nýbrž který mu cele důvěřoval a naslouchal jeho učení s úctou a vážností?

3) Proč naléháte na to, aby se sbory „otevřených bratří“ s vámi spojily? Jejich původ se přece od vašeho úplně liší, a oni mají stejně tak málo důvod spojit se s vámi, jako vy s nimi.

Tak alespoň zní tvrzení, které rozvíjí autor zmíněného už traktátu: „Kázeň v Božím domě“.

„Počátek našich sborů v západním Švýcarsku nesouvisí s hnutím tzv. anglických bratří. Vzešly z velkého probuzení, k němuž došlo současně v různých evropských zemích po napoleonských válkách, tedy kolem r. 1820 ‒ 1830.“

Odpověď: ‒ Litujeme, že musíme říci, že na těchto tvrzeních není ani slova pravdy. Mohou snad naši „otevření bratři“ popřít, že o jejich sborech jakožto zvláštním, od jiných křesťanů odděleném sdružení před r. 1848 nelze mluvit? Cožpak před tím rokem s námi nebyli v plném a šťastném obecenství na půdě jednoty těla Kristova?

(Ve skutečnosti sbory ve Švýcarsku zůstaly spojené na půdě pravdy až do r. 1857. Toto bylo to neblahé datum, kdy některé z nich se učinily zajedno s „Betesdou“. Teprve od toho roku existovaly ve francouzském Švýcarsku sbory „otevřených bratří“.)

Ovšemže mezi r. 1820 a 1830 došlo k mohutnému probuzení, které otřáslo ustrnulou církví; bylo to volání o půlnoci, které se rozlehlo všude. Následkem toho požehnaného díla Ducha Božího se všude v naší zemi (tj. ve Švýcarsku) utvořily tzv. „volné (nezávislé) církve“. Věřící, z nichž se skládaly, byli oddáni evangeliu. Avšak neznali pravdy o Církvi, o svém nebeském povolání, o svém spojení s Hlavou ve slávě, o svém vzdělávání jako tělo Kristovo spojené s Hlavou skrze Ducha Svatého, na Němž je tělo, co se týče svého života, závislé, o práci těla za působení Ducha, a o jeho svědectví na zemi. Vzájemná odpovědnost sborů (shromáždění) plynoucí ze skutečnosti, že jsou místním vyjádřením jednoty těla Kristova, závislost jedině na Duchu Svatém při shromažďování vykoupených a při jejich svědectví, ‒ což vylučuje jakýkoli lidský klérus ‒, jako i mnoho dalších pravd bylo rovněž neznámou věcí těmto prvním průkopníkům, jejichž horlivost a láska k Pánu ostatně byla velice pozoruhodná.

R. 1837 přišel do Švýcarska jeden věrný a Pánem úžasně nadaný služebník, J. N. Darby. Pracoval s neobyčejnou horlivostí mezi „volnými církvemi“ a všude, kdekoli mu Pán otevřel dveře. Jeho činnost byla natolik požehnaná, že téměř všichni tito bratři z doby probuzení se během několika málo let vzdali svých lidských náboženských zřízení. Od té doby se shromažďovali v pouhé závislosti na Pánu, pod vedením Ducha Svatého a i v oddělení od všech lidských systémů, odsuzujíce jakýkoli druh zla, ať v učení či v praktickém životě, a očekávajíce příchod Pána. To je podnes základ, na němž se shromažďují bratři, kteří následovali toho prvního svědka Páně.

V následujících letech mělo vzniklé svědectví bohaté požehnání. Pokoj a radost vládly mezi bratry přes zuřivá pronásledování, rozpoutaná proti nim, protože šli cestou oddělení od světa a od zla. Pán stále přidával nové duše k těm, které už kolem Sebe shromáždil, a dílo se rychle šířilo ve více zemích. Na tyto první svědky Pána bylo možné vztáhnout výrok Písma: „Sbory … měly pokoj, vzdělávajíce se, a chodíce v bázni Páně, a rozhojňovaly se potěšením Ducha Svatého.“ (Skut. 9,31)

Avšak nepřítel nezůstal nečinný. Když viděl, že zbraň násilí, kterou použil proti bratřím, neotřásla jejich vírou a jen ještě víc je upevnila v okoušení jejich nebeských požehnání, změnil taktiku. Náhle jako úder hromu vypuklo mezi anglickými bratry hrozné bludné učení B. W. Newtona, jehož původce byl vážný a všemi uznávaný vůdce.

Mnozí bratři pochopili, že jestliže tato bludná učení, která se rovnala bludným učením takového Aria, nebudou rázně zavržena, mohla by být svědectví, svěřenému jim Pánem, zasazena smrtelná rána, neboť tento útok napadal přímo základy svědectví.

Ale žel, mnozí, v čele se sborem „Betesda“, se vzepřeli oddělit se od těch, kteří stále ještě s B. W. Newtonem lámali chléb, ačkoli předstírali, že jeho učení odsuzují. Sbor v „Betesdě“ rozvinul veřejně korouhev vzpoury, tím že stoupence B. W. Newtona veřejně přijímal ke stolu Páně. Po jeho tvrdošíjném odmítání odsoudit ten čin nezávislosti neměli bratři, kteří chtěli zůstat věrni Pánu, jiné východisko než úplně se oddělit od toho sboru a i od všech, kteří ten sbor následovali.

Mnozí bratři přející si zůstat mimo boj, se na toto rozhodnutí dívali jako na zločin proti Pánu a proti Jeho Církvi. Mnozí chovají tento názor ještě dnes. Tito bratři zaměnili ducha sektářství, který je dílem těla (Gal. 5,20), za oddělení od zla, které je nám s naprostou určitostí přikazováno od začátku až do konce Písma svatého.

Ve své poslední řeči k starším z efezského sboru je apoštol varuje před zhoubnými vlky, kteří nebudou šetřit stádo, a říká jim, že nástroje nepřítele budou hlásat zhoubná učení, aby odvedli učedníky za sebou (Skut. 20,29‒30).

Jakou směrnici nám apoštol dává proti takovým lidem, přinášejícím zlo?

Bratři vyšli z toho boje zchudlí a oslabení. Pán však zůstává věrný Svým zaslíbením. Ti, kdo se s velkou slabostí usilují ostříhat Jeho Slovo a nezapírat Jeho jméno, budou až do Jeho příchodu okoušet vzácnost Jeho uznání a požehnání Jeho přítomnosti uprostřed dvou nebo tří, shromážděných v Jeho jménu:

„A pozůstavím uprostřed tebe lid chudý a nuzný, i budou doufati ve jménu Hospodinovu“ (Sofon. 3,12).

„Jestliže oddělíš věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš“ (Jer. 15,19).

4) Cožpak J. N. Darby v rozhovoru s Jiřím Müllerem v červenci 1849 mu neřekl následující: Poněvadž jste odsoudili učení Newtona, není už víc žádný důvod, abychom ještě zůstávali rozděleni?

Odpověď: ‒ Jsme pevně přesvědčeni, že J. N. D. ta slova nikdy nevyslovil, a to na základě těchto důvodů:

Mohli bychom z odpovědi našich „otevřených bratří“ vyzdvihnout ještě jiné hrubé nepřesnosti, avšak máme za to, že jsme svůj úkol skončili.

„Aj, přijduť brzy. Drž (pevně) to, co máš, aby žádný nevzal koruny tvé“ (Zjev. 3,11).

(přeložený spis „Die Bethesdafrage“ byl upřesněn podle „Collected Writings of J. N. D., sv. 15, str. 188‒9; Messager Ev. 1899 str. 290‒291; str. 477)

POSEL POKOJE

A RADOSTI

JE TŘEBA VĚŘIT ‒ NE CÍTIT

OTÁZKA BETESDY