Jan 1,17
G. V. Wigram:
Je velice požehnané, když vidíme v Epištolách různé myšlenky Ducha Svatého o příchodu Pána. V Ep. Efezským je nám ukázáno, jak si postaví slavnou Církev jako Svou nevěstu, nemající poskvrny ani vrásky. V Epištole Filipským vidíme ubohé bytosti, které vzdychají ve svém poníženém těle; mocným působením Krista bude toto jejich tělo proměněno v slavné tělo. V Ep. Koloským pak nalézáme život skrytý s Kristem v Bohu, který s Ním má být zjeven ve slávě. Brzy se On, který je náš život, vrátí a my s Ním. Ve 3. kapitole 1. Ep. Jana je ukázán Kristem způsobený poměr jako dětí k Otci; On s nimi jedná jako se Svými dětmi, ony Ho budou vidět a budou Mu podobné a On bude jimi viděn takový, jaký je.
Svatí, kteří již odešli domů, ještě neokoušejí plné požehnání, ale udělali už velký krok vpřed. Postavení věřících se smrtí nemění. Oni čekali, dokud byli na této zemi, a i nyní ještě čekají v přítomnosti Pána v určitém zvláštním, slavném stavu. Nikdy nebyla možná taková myšlenka v souvislosti s prvním Adamem, že by duše a tělo se mohly nalézat na různých místech. Při kamenování Štěpána vidíme, jak Pán bere jeho duši přímo k sobě. A tak je tomu i se všemi milovanými, kteří v Něm zesnuli. Toto vědomí potěšuje srdce, když se rmoutí nad nějakou nově vzniklou mezerou a cítí hořkost, způsobenou odnětím někoho z milovaných z této země. Smrt je hořká a pokořující věc, protože je koncem všech plánů a rozvazuje všechny přirozené svazky. A přesto je v ní ještě něco, co svatí nezakusí dříve, dokud z této země nevejdou do přítomnosti Páně… Sám Pán přijde, aby vzal Svůj lid k sobě. Je nevýslovně vzácné, když Ho vidíme při tomto činu, když vidíme, jak On, Syn člověka, povstane s trůnu Otce a jako Vítěz nad smrtí vytrhne těla těch, kteří zesnuli v Něm, z prachu smrti. Všechna sláva je nyní skryta v Něm, ale brzo bude zjevena. Sám Pán sestoupí s přikazujícím zavoláním a požehnaný zvuk Jeho hlasu uslyší všichni, kdo jsou Jeho, ať už se jejich těla rozpadla v prach, anebo ještě chodí po této zemi.
Zemřelí v Kristu budou vzkříšeni „nejprve“. Za nic na světě bych nechtěl nechat bez povšimnutí toto slůvko „nejprve“, protože v sobě obsahuje právě to, co vždycky zjišťuji u Pána, totiž že Jeho láska se nejprve a obzvláště zjevuje tam, kde se ukazuje slabost. Takovou zvláštní lásku potřebuji, potřebuje ji mé srdce, protože jsem slabý.
Jaké pomyšlení, že Pán Ježíš bude umět nalézt každého ze Svého lidu, aby ho probudil z prachu smrti! Donutí zemi, aby zase vydala, co do ní bylo položeno. Dá každému ze Svého lidu tělo slávy a přenese ho do Své přítomnosti a slávy. Syn člověka má ve slávě Otce nejvyšší postavení, jaké si můžeme pomyslet, a brzy povstane a sestoupí dolů nám vstříc do povětří, aby s velícím hlasem probudil ty, kteří zesnuli v Něm, a proměnil ostatní, kteří ještě budou žít. Každý z nich bude pak svým vzkříšením svědčit o tom, že On je Pán, vzkříšení a život. Každý jednotlivý věřící bude již zavoláním prvního slova toho Prvorozeného z mrtvých vyvolán z prachu smrti, aby pak byl věčně s Pánem.
To je mé duši nesmírně milé, tak božsky veliké a dokonale odpovídající milosti. Co by to bylo, kdyby Bůh dosadil Svého Syna jako Hlavu nade všechno, ale nepřipravil srdce Jeho lidu pro samého Pána? Kdyby pak náhle otevřel brány nebe, tu bych přesto ve všem, co bych tam spatřil, nenalezl to, co nalézám v Slovu: „A tak vždycky s Pánem budeme“ (1. Tes. 4,17). Pomyšlení, že budu vidět Pána a že s Ním budu navždy, proniká celou mou duší. Je to možné, že Pán, který mne od té doby, co mi dal život z Boha, s takovou trpělivostí a láskou snášel a s takovou svatou péčí nade mnou bděl, mi může říci: „Půjdeš Mi vstříc“? A víc než to, On sám sestoupí, aby se se mnou setkal v povětří! Ano, tyto mé oči Ho uvidí, tyto mé uši Ho uslyší, Jej, který mne miluje a vydal se sám za mne.
Co věděl umírající lotr o ráji? Nic, ale věděl, že bude s Ním, kterému navěky svěřil svou duši. Vůbec mi nezáleží na tom, kde jsem, jen když budu S NÍM. V tom „s Ním“ je obsaženo vše ostatní. A to už budeme mít v onom přechodném stavu ‒ mimo dům těla a doma u Pána (2. Kor. 5,9 ‒ elbf. př.). Až opustím své tělo, pak to bude jen proto, abych byl s Ním, ‒ s Ním, který je stále tryskajícím zdrojem všech požehnání, která se nyní vylévají na mou duši. I Nový Jeruzalém by byl bez Něho ubohé místo. Čím by byl bez Něho všechen lesk nebeské slávy? Pro mě je jen jedna věc ‒ budu navždy s Ním.
EuE 1986/40‒43; 1960/170‒172
Boží slovo používá ve 133. Žalmu dvou milých obrazů, aby nám ukázalo krásu svorného bratrského soužití. Srovnává je s „mastí výbornou na hlavě Arona, tekoucí až i na okraj roucha jeho“ a s „rosou Hermon, kteráž sestupuje na hory sionské“.
Naše přirozené vlastnosti a schopnosti nemohou k takovému krásnému soužití ničím přispět. Jistě, takové spolužití je působeno jen pomazáním od Hlavy našeho Nejvyššího kněze a stékáním osvěžujících kapek rosy s nebeského Hermonu. Jinými slovy: je to obecenství s Pánem, ten olej od Něho stékající na nás, co uděluje vzájemnému obecenství věřících takovou Bohu i lidem příjemnou vůni. Naše duše jsou naplňovány osvěžující rosou Jeho milosti a mezi námi to působí novou svěžest a vzácné ovoce.
Dvě vlastnosti, které jsou mimo okruh naší přirozenosti ‒ vřelá láska, která nikdy nemyslí na sebe, a pokora, která si zase druhých cení více než sama sebe ‒ musí vládnout tam, kde bratři chtějí spolu žít svorně, v jednomyslnosti. Prakticky žít v lásce k druhým, zapomínat na sebe a stavět svou důstojnost pod druhé, jsou věci, které se příčí celé naší bytosti ‒ a přesto je toho obojího nezbytně třeba. Jistě, kdybychom byli jednotlivé, o samotě stojící bytosti, z nichž každá by mohla jít vlastní cestou, konat vlastní vůli, pak by naše milé „já“ nemusilo tak úplně jít na smrt. Ale my tu nejsme postaveni každý sám pro sebe, ani nejsme jen nějakým společenstvím, které by bylo vzájemně spojené určitými společnými zájmy, nýbrž jsme spojeni jako údy jednoho těla skrze jednoho Ducha, který v nás přebývá, navzájem a i s naší oslavenou Hlavou v nebesích. Kdyby měly ony dvě sestry ve Filipi, Evoda a Syntycha, žít každá sama pro sebe, nedošlo by mezi nimi k rozepři a nejednomyslnosti. Avšak ony měly jít cestou v obecenství, společně, a tu bylo třeba lásky a sebezapření. Tak je tomu i s námi. Musíme být vkořeněni a založeni v lásce, abychom mohli spolu se všemi svatými poznat lásku Krista, která přesahuje jakýkoli pojem (Ef. 3,17‒19).
My míváme podle své přirozenosti rádi jen to, co nám se zdá milé, a nějaké nízké smýšlení o sobě od přirozenosti vůbec neznáme. Proto jsme tak důrazně napomínáni, abychom si počínali jako Ten, který projevoval Svou lásku vůči naprosto nehodným a který sám sebe zmařil. Vždy znovu slyšíme z Písma: Patřte na Ježíše! Jestliže to děláme, učíme se skrze milost rozumět, že „být (chodit) v lásce“ znamená: cítit s druhými, sdílet s nimi radost i strast, učinit z jejich bolesti a zármutku svou bolest a zármutek. Takto se učíme nést jedni druhých břemena, a tak plnit zákon Kristův. Vidíme pak také, co je nízké smýšlení o sobě, jak můžeme na sebe zapomínat a sloužit všem a všelijak.
A proto: Hleďme na Ježíše! Uvidíme pak, čím se máme vyznačovat v takovém pokojném soužití s bratřími a sestrami: „srdečné milosrdenství, dobrotivost, nízké o sobě smýšlení, krotkost (= mírnost), dlouhočekání (= trpělivost, shovívavost), snášejíce jeden druhého, a odpouštějíce sobě vespolek, měl-li by kdo proti komu žalobu“ (Kol. 3,12‒13). Každá uvedená jednotlivá vlastnost je vyjadřováním života Krista. Opakem toho, ano, úhlavními nepřáteli svorného a jednomyslného soužití jsou: sobectví, pýcha, nedůvěra a vznětlivost. Když tedy budeme hledět na Ježíše a prodlévat v Jeho přítomnosti, budou v nás Duchem Svatým působeny ony dříve jmenované ctnosti, zatímco ovoce těla, naší staré přirozenosti, bude odsuzováno a potlačováno. Namísto něho nastoupí upřímná láska, pokora, soucit a šlechetnost. Budeme se vzájemně snášet a cítit se úzce spjati „se všechněmi milujícími Pána našeho Ježíše Krista k (elbf. př.: v) neporušitelnosti“ (Ef. 6,24). Proto ještě jednou: Nezapomínejme pilně se dívat na Ježíše!
Tentýž inspirovaný pisatel, který nám říká: „Spatřujte apoštola a nejvyššího kněze vyznání našeho, Ježíše“ (Žid. 3,1 ‒ elbf. př.), nás také napomíná: „Šetřme jedni druhých (elbf. př.: „všímejme si jedni druhých“) k rozněcování se v lásce a dobrých skutcích“ (Žid. 10,24).
Obě místa můžeme uvést do určitého spojení, protože původní řecký text používá pro sloveso „patřit“ a „šetřit“ (hledět, všímat si) stejné slovo, a to takové, které se jinak v Ep. Židům již více nevyskytuje. (Slovo v Žid. 12,3 přeložené „považte“ /v elbf. př.: „pohleďte“/ je v řeckém originálu jiné slovo, obsahující myšlenku určitého porovnávání, a vyskytuje se jen na tomto místě.) Ono „patření“ anebo „šetření (hledění, všímání si)“ má význam „zahloubat se“, „s vážností na něco zaměřit své myšlenky“. Ono „šetření jedněch druhými“ (hledění, všímání si) tedy nemá význam nějakého hlídání, dozírání a kontrolování, sledování chyb a slabostí našich spoluvěřících, konaného možná s dobrým úmyslem, nýbrž ukazuje víc na milující, něžnou péči, projevovanou rozmanitými druhy moudré a taktní služby jako vzácné ovoce našeho hledění na Osobu Krista a našeho obecenství s Ním. Takové Bohu se líbící všímání si druhých se ovšem nebude projevovat nějakou netaktní zvědavostí, neoprávněným vměšováním do věcí druhých věřících, a jistě ani nějakým odsuzujícím zákonickým smýšlením.
Zákonická mysl, která se drží věřícího často až do konce jeho života a okrádá ho o svobody, které patří všem Božím dětem, je velkou překážkou ve vzájemném styku křesťanů. Hatí v duši okoušení bezmezné milosti a dává jí zkreslenou představu o Boží povaze. Tím, že si Boha představuje jako přísného a neúprosného pána, který požaduje splnění určitého počtu povinností, naprosto přehlíží, že On je milosrdný Dárce, který nalézá Svou radost ve vděčném velebení a v blahu Svých dětí. Dívá se na službu pro Pána spíše jako na nějakou trapnou povinnost a ne jako na zdroj osobních zážitků a radosti, a uráží se třeba na nevinném jednání, které některý bratr dělá s dobrým svědomím. Takový zákonicky smýšlející křesťan dělá z křesťanství něco chladného a formálního a odnímá mu jeho líbeznou vůni.
Jediným prostředkem na toto zlo je milost. Otevřme tedy své srdce bezmezné Boží milosti s její tak vzácnou podstatou, zároveň však s obrovskou nebeskou mocí! Usilujme znát Boha a radovat se z Něho jako z milostivého Dárce, který přebývá uprostřed chvalozpěvů Svého vykoupeného lidu!
Jen tehdy, jestliže vírou uskutečníme, že jsme pod milostí a nikoli pod zákonem, že každé zákonní jho je zrušeno, že jsme krví Krista obmyti a uvedeni do Boží blízkosti, že jsme milováni jako On, ‒ ano, jen tehdy, uchopíme-li tyto drahé skutečnosti mocí prosté dětinné víry, zmizí stíny zákonického ducha. Srdce, které odpočívá v milosti, nejenže je vždy šťastné, nýbrž je také horlivé ve službě Páně. A čím více se zaměstnáváme touto milostí, tím budeme schopnější a ochotnější všímat si správným způsobem všech, kteří jsou této milosti účastni.
Walter GSCHWIND:
(z abecedy křesťanství)
Růst těla (Ef. 4,11‒16)
Nepatrná rostlinka s dvěma lístky vyrostlá ze seménka se rozvíjí ve velikou rostlinu s květem a plodem. Kojenec, který vypadá tak bezmocně, se po letech stane mužem. Také Církev, tělo Kristovo, je živý organismus a má podle myšlenek Pána „růst“.
ON k němu stále připojuje další vykoupené jako údy. Avšak tělo má také růst vnitřně. Má „dosáhnout“, „dospět“ (Ef. 4,13 ‒ elbf. př., „růst vzhůru“ (Ef. 4,15), má být „vzděláváno“ (Ef. 4,16).
Srovnáme-li dítě s mužem, snadno zjistíme, že růst těla je možný jen tehdy, jestliže se na něm podílejí všechny jednotlivé části těla: drobné ruce se stávají většími, končetiny se prodlužují, hruď a ramena se rozšiřují ‒ každý jednotlivý orgán pak odpovídá postavě dospělého. Kdyby se jen jeden opozdil ve vývoji, bylo by to vážnou překážkou v růstu a v životě celého ostatního těla.
Podobně je tomu i v těle Krista. Jeho růst se děje tím, že všechny jednotlivé údy, „(my) všichni“ (13. v.), se podílíme na vývinu od malého dítěte k dospělému muži.
Míra plného růstu (Ef. 4,11‒16)
Kdy je tedy ukončen růst Kristova těla? Tehdy, až dospějeme „v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého, v míru postavy plného věku Kristova“. Jestliže ve všem porosteme „v toho, kterýž jest Hlava, v Krista“.
V prvních kapitolách Ep. Efezským je nám jasně řečeno, že každý, kdo byl Boží milostí spasen, byl s Kristem oživen a vzkříšen a nyní spolu s Ním smí sedět na nebeských místech ‒ obdarován všelikým duchovním požehnáním. Takové je úžasné postavení a slavný podíl každého vykoupeného. V tomto směru nelze mluvit o nějakém růstu.
Ale 4. kapitola se dívá na tato požehnání z praktické stránky. Čím lépe zná věřící věci, které mu jsou darovány v Kristu, čím více se vírou chápe plnosti Krista a prakticky ji uskutečňuje, tím více také ve všem poroste v Něj. To se ovšem děje jen za předpokladu, že pokud jde o dřívější život, odložil starého člověka (Ef. 4,22).
Tělo Krista jako celek nikdy na této zemi nedosáhne cíle vytčeného Hlavou: míry plného růstu plnosti Krista. Ale snažme se se všemi, kteří patří k Jeho tělu, usilovat se a spět k tomu vysokému, požehnanému cíli! Vždyť přece normální růst předpokládá, že věřící porostou z „malých dětí“ a uzrají v „otce“ (1. Jana 2,12‒17).
Jak dochází k vzdělávání těla?
Aby lidské tělo mohlo růst, musí dostávat pokrm a nápoj. Určité orgány hned začnou pracovat: rozmělňují obdrženou potravu, rozkládají ji na jednotlivé složky a roznášejí pak vhodné látky k obnovování a budování buněk těla. Budování a růst lidského těla tedy spočívá podle obdivuhodných myšlenek našeho velikého Stvořitele‒Boha na každodenní potravě a na souhře všech orgánů.
Vzdělávání Kristova těla se děje podobným způsobem. Avšak potřebnou potravou tu není nějaký výtvor z kuchyně lidské moudrosti, ani nějaká směs pravdy s filozofií. Taková „potrava“ by vedla pryč od Krista k hladu a rozkladu, jak nám to výmluvně dokládají církevní dějiny. Jenom Boží slovo je vhodné k vzdělávání Kristova těla a podstatou každé účinné služby je předkládání toho Slova.
Tato potrava daná Bohem má být spoluprací různých částí těla přiváděna jednotlivým údům a působit růst. „Rosťme v toho všelijak (= ve všem), kterýž jest hlava těla, v Krista, ze kteréhož všechno tělo, příslušně (nebo: dobře) spojené a svázané po všech kloubech přisluhování, podle vnitřní moci v míru (jednoho) každého údu, vzrůst, jakž na tělo přísluší, bere, ke vzdělání svému v lásce.“
Tu by si každý z nás měl položit otázku: Konám svou funkci jako kloub přisluhování uvnitř Kristova těla? V rodině? Mezi přáteli? Kdekoli se naskytne nějaká příležitost? Kéž by skrze nás všechny byla i mezi věřícími zjevována vůně známosti Krista! (2. Kor. 2,14)
Dary Pána pro Jeho tělo
Ale všeobecná služba jednotlivých údů, jak jsme o ní mluvili, by nestačila. „Pro spořádání svatých k dílu služebnosti (elbf. př.: k zdokonalení svatých, pro dílo služby a), pro vzdělání těla Kristova“ (Ef. 4,12) oslavený Pán kromě toho dává zvláštní dary celé Své Církvi ‒ tedy nejen nějaké určité církvi anebo skupině věřících. Jenom ony umožňují vlastní službu Slova. Kdo obdržel od Pána a Hlavy těla takový dar, je zmocněn a zároveň odpovědný věrně jím před Ním sloužit.
Tyto dary nesmíme zaměňovat s přirozenými schopnostmi, které může mít člověk už před svým obrácením. V podobenství z Mat. 25,14‒30 služebník obdržel hřivny „každý podle možnosti jeho“. Z toho můžeme uzavírat, že Pán při udělování duchovních darů bere zřetel na existující přirozené schopnosti. Ale pouhé přirozené nadání ještě neudělá z člověka služebníka Slova, uznávaného „Hlavou těla“.
Vlastním Dárcem duchovních darů je Pán, ale ony jsou rozdělovány Duchem Svatým a mohou užitečně působit jen pod vedením tohoto Ducha pravdy a lásky. Takový dar je duchovní moc, síla projevující se v předkládání Božího slova, takže toto může působit v duších požehnání.
Podívejme se v krátkém přehledu na tyto dary, které slouží skrze službu Slova k vzdělávání těla. Jejich seznam je nám v příslušném pořadí dán v Ep. Efezským 4,11: „A on dal některé (jako) apoštoly, některé pak (jako) proroky, jiné (jako) evangelisty, jiné (jako) pastýře a učitele.“
HF 1959/88‒92
Být daleko od Boha je nejhorší věc, která může člověka potkat. Bůh je láska ‒ je pramenem všeho dobrého. A od tohoto pramene je ubohý člověk oddělen, je ho zbaven. Čím? Hříchem. Bůh totiž je nejen láska, ale je i světlo. Dnem i nocí volají nebeské bytosti: „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh, Všemohoucí, kterýž byl, a kterýž jest, a kterýž přijíti má!“ (Zjev. 4,8; srov. Iz. 6,3 a Zjev. 1,4+8) Jeho oči jsou příliš čisté, než aby se dívaly na zlo (Abak. 1,13). Jak by takový Bůh mohl mít obecenství s hříšníkem?!
Ubohý člověče, ty ses sám svou neposlušností a svévolností oddělil od Boha. Chtěl jsi být svobodný, volný a dostal ses do neštěstí, do nevýslovného neštěstí a zkázy. Na každém kroku tě doprovází bída, slzy a žal. Ze všeho máš jen těžkosti, úzkosti a soužení. Pokoj je pryč, pravou radost neznáš, a tak bez naděje bloudíš světem. Nemáš žádný pravý domov, nemáš odpočinutí, stal ses neklidný a utíkáš ‒ myslíš si, že jsi pronásledován, ačkoli tě nikdo nehoní (Přísl. 28,1); sténáš pod hříchem a svědomí tě obviňuje z viny. Co je ti platné, že na to chceš zapomenout, že se chceš rozptýlit, že se vrháš do práce nebo do zábavy, že jdeš za hříšnou rozkoší, domnívaje se, že tím zapomeneš na Boha, na Jeho soud a na věčnost? Myslíš si, že jsi naprosto svobodný, že si můžeš dělat, co sám chceš ‒ a nevíš, že jsi ubohým služebníkem, ba otrokem satana, protože žiješ bez Boha!
Tato bída je údělem každého neznovuzrozeného člověka již od Adamova pádu. Tisíce let se s tím člověk vleče, trápen svým úhlavním nepřítelem a hříchem, hledaje odpočinutí ve světě, ale nenalézaje. Kultura mu nepřinesla žádnou svobodu, ale jen více ještě rozmnožila jeho bídu. Ani věda mu nemůže pomoci, ani technika, ani státní zákony. Lidé už vystřídali všechny druhy vlád, ale žádná je nevyprostila z jejich bídy. Všelijak se zabývali i mravoukou. Tisíce mužů povstalo a přineslo moudrá životní pravidla, jimiž se měl bezmocný člověk řídit. Ale tato mu byla jen tlačícím jhem, tížícím břemenem a ulehčení mu nezjednala. A i když si stokrát předsevzal, že zanechá hříchu, že se bude vyhýbat sváru, hněvu a nesvornosti, že se bude vystříhat vášní, že se zbaví sobectví, lakomství nebo nestřídmosti a nemravnosti, závisti a všeho zla, musel, žel, vždy znovu zase dělat ty věci. Zná dobře následky všech těch hříchů a ví, že mu působí jen bolest, utrpení a bídu, chudobu, trápení a nepokoj v srdci i ve vlastním domě, a k tomu velice obtížené svědomí, které se bojí, že jednou bude muset stanout před Bohem, ‒ před Bohem, který o veškerém tom zlu ví a vyvede na světlo i všechny skryté věci a pachatele zla potrestá. Ubohý člověče: kdo si myslíš, že tě může vytrhnout z tvého zoufale zlého stavu, z takové hrozné situace? Kdybys byl odkázán na sebe, šel bys beznadějně dál vstříc smrti a soudu. Bůh by tě musel odsoudit, zatratit. Měl bys svůj podíl „v jezeře, které hoří ohněm a sirou; což jest smrt druhá.“ (Zjev. 21,8)
Ale mohl by ses zeptat: „Cožpak není nějaká možnost dostat se z toho hrozného stavu?“ Bohu budiž dík, že na základě Jeho Slova i ty můžeš mít naději. I pro tebe je možné spasení. Postarala se o to Boží láska. Ona sama je nevyzpytatelná, neprobádatelná. Nikdo nemá větší bolest nad bídou hříšníka než sám Bůh. Z Jeho Slova se dovídáme, že je „bohatý v milosrdenství“ a „hojný (nebo: veliký) v dobrotivosti“ (Ef. 2,4; 2. M. 34,6). Hříšník by nikdy nemohl přijít k Bohu, nikdy by Ho nemohl poznat, Jej milovat, Jemu sloužit, ‒ nikdy by nemohl vstoupit do Jeho svaté přítomnosti a vejít do Jeho slávy, kdyby Bůh v Kristu nebyl přišel k nám. Jaká je to milost! Ale jaké to bylo ponížení pro Božího Syna, když stanul na tomto světě jako člověk a vzal na sebe způsob služebníka! Udělal to dobrovolně, z lásky k Otci a k nám, ztraceným a zahynulým. V oddanosti do vůle Otce podstoupil všechna utrpení spojená s cestou tímto světem, kde se na každém kroku setkával s nenávistí a nepřátelstvím lidí. Ano, šel na kříž, aby se tam mohl za hříšníka stát zástupcem a ručitelem a učinit smíření za hřích, který dělil ztraceného člověka od Boha. Byl to hrozný soud, který tam strpěla svatá duše Božího Syna: Byl tam učiněn hříchem, a proto Ho tam Bůh opustil. Věčně Mu patří díky za Jeho nevýslovnou lásku a milost! Dílo vykoupení je už dokonáno: za hřích je způsobeno smíření, smrt byla zahlazena a moc satana zničena. Všechno, co dělilo člověka od Boha a drželo ho jako vězně ve zlu, bylo soudním způsobem odstraněno. Roztržená opona v jeruzalémském chrámě ohlašuje všem hříšníkům, že cesta k Bohu je otevřena, je volná.
Každý, kdo k Němu přijde v pokání a s vírou v obětní smrt Krista, nalezne odpuštění, spasení a pokoj. Jsa očištěn krví Krista má každý vykoupený své místo ve svaté Boží přítomnosti, kde už nyní může svobodně a s velkou radostí v Duchu prodlévat jako milované dítě a okoušet lásku svého Boha a Otce. A až Pán přijde z nebe a vezme Svůj lid domů, budou věřící uvedeni do otcovského domu, do nebeské slávy, kde je „sytost hojného veselí (nebo: plnost radostí) před obličejem Jeho, a dokonalé utěšení po pravici Jeho až na věky“ (Žalm 16,11).
Nechť si nikdo nemyslí, že Bůh ho nepřijme. Každý hříšník je Mu vítaný. I kdyby jeho vina byla nesmírně velká, Bůh mu ji odpustí, přijde-li k Němu s pokáním a vírou. Jak srdečně Bůh přijímá kajícího hříšníka, ukazuje Pán v známém podobenství v 15. kapitole Ev. Lukáše. Třebaže marnotratný (ztracený) syn svého otce velice zarmoutil, svévolně opustil otcovský dům a promarnil své dědictví ve službě hříchu, tento ho neodmítl, když se k němu vrátil plný lítosti a bolesti nad hříchem. O otci tam čteme: „milosrdenstvím byv hnut, přiběhl, padl na šíji jeho, a políbil ho (podle elbf. překladu: byl pohnut v nitru a přiběhl a padl mu kolem krku a velice ho líbal).“ ‒ 20. v. Syn pak nalezl po svém kajícím vyznání odpuštění a mohl, oblečen do nových a slavných šatů, usednout k slavnostní hostině, kterou otec připravil. Kdysi byl daleko od otce, ale nyní byl znovu v jeho přítomnosti, kdysi byl ztracený, nyní však znovu nalezený.
Je to něco slavného, je-li někdo z takového vzdálení od Boha znovu přiveden do Boží blízkosti. Milý čtenáři, ty bys nechtěl využít takovou Boží milost? Neutěšuj se myšlenkou: „Já přece vůbec nejsem bezbožný; vždycky jsem věřil v Boha a vedl před Ním počestný život. Jsem nábožensky založený a nikdy jsem nezapomínal modlit se.“ ‒ To všechno je možné, ale zamysli se nad tím, že podle Božího slova už každý projev svévole je „jako modlářství a modly“ (1. Sam. 15,23). Mezi bezbožné patří nejen velicí zločinci, nýbrž všichni neznovuzrození lidé. Blaze každému, kdo se neklame o svém životě a o svém ztraceném stavu, ale uznává Boží slovo, které mu svědčí o tom, že je od přirozenosti bezbožný. Když člověk tento Boží úsudek o sobě přijme a pokoří se, může mu být pomoženo pro tento čas i pro celou věčnost. Všichni, kteří se vírou uchopili Krista, jsou šťastni, a mohou oslavovat Boží milost, která je vyvedla a zachránila z jejich tak zoufale hrozného stavu.
Nechtěl bys to, milý čtenáři, také udělat?
Duše, toužíš po pokoji?
Nehledej ho ve světě!
Co svět dává, neostojí,
všechno, všechno zklame tě!
Jenom Ježíš dá ti klid,
který nic ti nemůž´ vzít.
Vlastní skutky duši znaví,
svědomí hlas neztiší,
Ježíš dobyl pokoj pravý.
Jdi si pro něj k Ježíši!…
GBF 1932, č. 9, s.33‒34
Kdyby všechny hříchy světa byly soustředěny ve tvé osobě, a ty jsi je učinil, přesto by ti to nemělo bránit, abys uvěřil v Krista a přišel skrze Něho k Bohu.
EuE 1951/24
Ježíš Kristus řekl: „Kdo Slovo Mé slyší, a věří Tomu, který mne poslal, MÁ ŽIVOT VĚČNÝ, A NA SOUD NEPŘIJDE.“
(Jan 5,24)
Spoléháš se na to, co jsi ‒ jak se domníváš ‒ udělal pro Boha a pro Krista? ‒ Anebo se spoléháš na to, co Kristus udělal pro tebe?
V prvním případě jsi ve velkém nebezpečí, ano, v osudném omylu, zatímco v druhém případě v naprosté jistotě. Neboť nic není pro věčnost osudnější než spoléhat se na vlastní činy a úsilí, když jde o spasení duše. A nic není spolehlivější a jistější, než že máš věčný život, jestliže s opravdovou touhou po spasení a s celým srdcem složíš svou důvěru v Pána Ježíše a v Jeho dokonané dílo vykoupení. On sám ti slavnostně prohlašuje: „Amen, amen pravím vám: Kdo věří ve Mne, má život věčný.“ (Jan 6,47)
Milý čtenáři, nechtěj se déle klamat. Podívej se dobře, na jakém základě stojíš před Bohem: na základě vlastních skutků a domnělé samospravedlnosti, anebo na základě Boží milosti a díla dokonaného Ježíšem Kristem? „Neboť kteříkoli ze skutků zákona jsou, pod zlořečenstvím jsou. Neboť psáno jest: Zlořečený každý, kdo nezůstává ve všem, co jest psáno v knize zákona, aby to plnil. A že ze zákona nebývá žádný ospravedlněn před Bohem, zjevné jest, neboť spravedlivý z víry živ bude.“ (Gal. 3,10.11) A těm, kteří se stali Božími dětmi, Písmo dále říká: „Neboť milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami ze sebe; dar jest to Boží. Ne ze skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým, které Bůh připravil, abychom v nich chodili.“
(Ef. 2,8‒10)
Pochybovat o Boží lásce a věrnosti, nepovažují mnozí za vážný hřích; ba dokonce někteří označují pochybnosti a obavy Božích dětí za ovoce stavu milosti a schvalují je jako důkazy jejich růstu a zkušenosti jejich nitra. Avšak ve skutečnosti pochybovat o Boží dobrotivosti, věrnosti a lásce je urážka, kterou bychom si měli ošklivit. Hřích, který z Boha dělá lháře, přece nemůže být malý! A přesto se ho nevěra skutečně dopouští, protože na pravdomluvnost věčného Boha vrhá falešná a utrhající podezření. To přece není malá věc, jestliže Stvořitele nebe a země obviňuji z křivé přísahy. A jestliže nevěřím Jeho přísaze a pochybuji o Jeho zaslíbeních, která byla zpečetěna krví Jeho jednorozeného Syna, považuji Boží příslib za nehodný své důvěry. A tak vlastně obviňuji Pána nebe a země, že není věrný Svému Slovu a Své přísaze. Chceš tedy, milý čtenáři, zůstávat dál v nevěře?
GBF 1932/28; 1933/32