Jan 1,17
H. C. Voorhoeve:
(Pís. 1,4)
Tak mluví nevěsta v Písni písní. Jaká to jsou slova! Jaká je v nich vyjádřena touha po Kristu! Jak vzácný musí být Pán srdci, které může takto mluvit! Je tu vyjádřena pravda, že naše touha poznávat Krista roste tím víc, čím víc se Jím zabýváme. Čím jsme Mu blíž, tím víc si budeme přát být Mu ještě blíž. Nikdo na zemi Ho neznal tak dobře jako apoštol Pavel, a přesto na sklonku svých let toužil: „abych poznal jej“ (Fil. 3,10). Nikdo ze všech svatých si nebyl tolik vědom, že je uchvácen Kristem, a přesto jeho přáním bylo: „abych Krista získal“ (8. v.). Ano, on mohl opravdu říci, ačkoli byl vězněm v Římě: „Mně zajisté živu býti jest Kristus, a umříti zisk!“ (Fil. 1,21)
V Osobě Krista můžeme nalézat nevyčerpatelné bohatství slávy. Čím více se díváme na Jeho slávu, tím se nám jeví nevyzpytatelnější. Čím více okoušíme plnost Jeho lásky, tím více cítíme nutkání volat z hloubi svých srdcí: Ona přesahuje všechno poznání! Jsou tu výšky a hlubiny, šířky i dálky, které nikdy neobsáhneme. V Jeho přítomnosti okoušíme radost, ale i při jejím prožívání cítíme v sobě touhu mít s Ním ještě užší obecenství. „Táhni mne: poběhnem za tebou!“ Podobně i David volá v 63. Žalmu: „Bože, Bůh silný můj ty jsi, tebe v jitře hledám, tebe žízní duše má; po tobě touží tělo mé, v zemi žíznivé a vyprahlé, v níž není vody… Přilnula duše má k tobě, pravice tvá udržuje mne“ (2. a 9. v.). Jak veliká jsou ta slova! Dovedeš, milá duše, také si je vztáhnout na svou osobu? Znáš též z vlastní zkušenosti takovou touhu?
Je překrásná souvislost mezi „táhnutím“ naším Pánem a naším „běžením za Ním“. „Poběhnem za tebou!“ Ježíš, ano, jenom Ježíš je to, na Nějž se věřící dívá, kterého následuje, za Nímž běží. Nejsou to naše ctnosti, naše láska, naše víra a rovněž ne nějaký nejlepší a nejšlechetnější člověk na zemi, po čem touží naše duše. Tím předmětem je jen On! Podobným způsobem David vyjadřuje touhu svého srdce také v 16. Žalmu: „Představuji (= kladu) Hospodina před obličej svůj vždycky.“ Nejen tu a tam, nýbrž vždycky, stále, nepřetržitě. Nikdo jiný není toho hoden než On, který nás vykoupil Svou krví. Jenom Jemu patří celé naše srdce, celý náš život, všechna naše síla. Jak šťastnou cestou se budeme ubírat, bude-li tomu tak s námi opravdu vždycky! Jak odděleni se pak budeme držet daleko ode všeho, co není z Něho!
Ale je tu ještě jiný, velice důležitý bod. On, který nás vede za sebou, jde před námi. Pán jde touto pouští před Svým lidem. Vidí každé nebezpečí a dělá pro to opatření dříve ještě, než my takové nebezpečí poznáme. Ano, chrání nás před tisícerými nebezpečími, o nichž vůbec ani nevíme, na něž ani nedbáme. „A jakž ovce své vlastní vypustí, před nimi jde a ovce jdou za ním; neboť znají hlas jeho“ (Jan 10,4). Když nám nepřítel klade do cesty léčky a překážky, takže bychom snadno mohli upadnout nebo klopýtnout, je tu náš božský Vůdce, který vidí ona nebezpečí a odvede nás na jinou cestu, takže můžeme lstivým útokům nepřítele ujít. Jaká je to výsada, že Ho máme za Vůdce a Pastýře! Oko víry Ho vidí, jak jde před námi, a srdce Ho miluje a tepe pro Něho. Jen u Něho můžeme nalézat radost a sílu; jenom On nás činí schopné chodit úzkou cestou, která vede k nebi. Drahý Pane, dej to, ať běžíme vždycky, a jen za Tebou!
EuE 1960,203‒204
Wolfgang KLEINE:
Nemálo věřících bývá zneklidněno tím, co Pán říká v Ev. Matouše 12,31. 32:
„Protož pravím vám: Všeliký hřích i rouhání bude lidem odpuštěno, ale rouhání proti Duchu nebude odpuštěno lidem. A kdyby kdo řekl slovo proti Synu člověka, bude jemu odpuštěno, ale kdož by mluvil proti Duchu svatému, nebude jemu odpuštěno, ani v tomto věku, ani v budoucím.“
Přitom tyto verše působí většinou těžkosti právě těm křesťanům, kteří se nestavějí k hříchu lehkomyslně, nýbrž vědí, že každý hřích nás odděluje od Boha. I když své hříchy upřímně před Bohem vyznali a věří, že Pán Ježíš nesl na kříži trest za jejich hříchy, přesto ještě často mají pochybnosti o tom, zda Bůh je přijal. Obviňují se a domnívají se, že je možné, že se tohoto hříchu ‒ i když jen nevědomě ‒ dopustili a že tedy tento nemůže být odpuštěn. Cožpak to sám Pán v uvedených verších neřekl? ‒ Výsledkem pak bývá, že takoví věřící (a zpravidla to bývají znovuzrození křesťané) nikdy nemají v srdci úplné odpočinutí a pokoj.
Pomocí tohoto spisu bychom rádi pomohli všem věřícím, kteří jsou takovým způsobem zneklidněni.
Každý hřích nebo rouhání bude lidem odpuštěno
Především pevně držme toto mocné a dalekosáhlé ujištění Pána Ježíše. Ukazuje nám něco ze slávy Jeho Osoby a z naprosté postačitelnosti Jeho obětní smrti na kříži. Jenom On, který se stal člověkem, mohl se svrchovanou autoritou a pro všechny doby lidi ujistit: Pro vaše hříchy je odpuštění. Proto přece přišel z nebe na tuto zem. Chtěl sám položit základ odpuštění hříchů. Na golgotském kříži se sám obětoval za hřích a prolil tam Svou krev. Nyní může každý vědět: „Krev Krista Ježíše, Syna (Božího), očišťuje nás od všelikého hříchu“ (1. Jan. 1,7). Na základě této krve Bůh skutečně může odpustit všechny hříchy každého člověka, jakkoli těžké a početné. Jestliže tedy někdo své hříchy před Bohem upřímně vyzná a pevně věří, že Ježíš byl za ně Bohem souzen jako zástupce hříšníka (tj. namísto něho), může být úplně jistý, že všechny hříchy mu byly odpuštěny, i ty nejošklivější, kterých je člověk schopen. Jeho jistota spočívá jen a jen na nekonečně veliké ceně Ježíšovy prolité krve. Každý znovuzrozený křesťan, který si toto přivlastní, získá plné odpočinutí svědomí a pro srdce hluboký pokoj.
„Ale je zde přece jedna výjimka!“
Tak to říká mnoho křesťanů s odvoláním na druhé poloviny veršů uvedených v úvodě. A Pán Ježíš to také farizeům skutečně řekl. Avšak abychom mohli správně porozumět Jeho slovům, musíme spolu s tím vzít na zřetel události, které předcházely tomuto výroku Pána. Toto je vůbec důležitá zásada pro správné chápání a vykládání textu Bible. Nikdy nesmíme vytrhnout nějaký verš ze souvislosti, protože to už často vedlo k chybným výkladům, ba dokonce k bludným učením.
Nejde o hřích, nýbrž o rouhání proti Duchu Svatému
Nejprve je nápadné, že Pán v citovaných verších nemluví o hříchu proti Duchu Svatému, nýbrž o rouhání proti Duchu Svatému. Tím je jasné, že tu není míněno hřešení v běžném smyslu, nýbrž zcela konkrétní hřích, rouhání proti Duchu Svatému.
Co do zásady je totiž každý hřích věřícího vlastně zároveň hříchem proti Duchu Svatému, který v něm přebývá. Proto mohl Petr říci Ananiášovi, který obelhal apoštoly: „Ananiáši, proč naplnil satan srdce tvé, abys lhal Duchu Svatému, a lstivě ujal těch peněz za to pole?“. (Skut. 5,3) Ale hřích věřícího, třebaže ho musíme pokládat za vážný, není rouháním Duchu Svatému. Také hřích Ananiáše, i když na sebe přivodil okamžitý Boží soud, nebyl rouháním proti Duchu Svatému. Proto Ananiáš neskončil ve věčném zahynutí. Jeho věčné spasení, jeho přijetí u Boha nebylo jeho násilnou smrtí nijak zpochybněno. (Srovnej s tím 1. Kor. 11,29‒32 a 1. Jan. 5,16.17, kde je jasné, že věřící může hřešit takovým způsobem, že Bůh v cestách Své vlády na to musí odpovědět fyzickou smrtí. Avšak také je jasné, že se to děje právě proto, aby nemusil být odsouzen se světem k věčnému zahynutí.)
Co je tedy vlastně podstatou rouhání proti Duchu Svatému? Odpověď na tuto otázku, jak už bylo řečeno, nalezneme jen tehdy, jestliže to místo textu uvážíme v souvislosti s událostmi, které jsou popsány předtím.
Matouš 12,22.23: Uzdravení posedlého ďábelstvím
Přímou událostí, k níž došlo před slovy Pána Ježíše farizeům (židovské sektě), bylo uzdravení člověka, který byl posedlý zlým duchem, démonem. Pán Ježíš vysvobodil Svou božskou mocí nemocného od toho zlého ducha, a onen, až do té doby slepý a němý, mohl zase vidět a mluvit. Kolem stojící lidé reagovali na tento zázrak divením se a velkým úžasem. Jak jen mohl tento Ježíš Nazaretský udělat něco takového? Tento člověk projevoval v Izraeli až dotud nikdy nevídanou Boží moc a všemohoucnost. „Mocně (= s autoritou) i těm duchům nečistým rozkazuje a poslouchají ho“ (Marek 1,27). Proto si mnozí kladli otázku, zda tento není zaslíbený Mesiáš. Neboť z Písem Starého zákona bylo známé, že Mesiáš se bude prokazovat velkými divy a zázraky.
Pán Ježíš činil zázraky v moci Ducha Svatého
Nuže tento Ježíš Nazaretský byl skutečně Ten, o němž opětovaně prorokovali proroci Starého zákona. Ačkoli žil uprostřed Svého izraelského lidu jako skutečný člověk, Jeho slova a Jeho činy nepochybně dokazovaly, kdo On je: Kristus, Boží Syn. Tak i Petr mohl v den letnic Židům v Jeruzalémě se vším důrazem připomenout, koho vlastně „skrze ruce nešlechetných (= bezbožných) ukřižovavše, zabili“ (Skut. 2,22.23). A Korneliovi, římskému setníkovi, později řekl: „Ježíše z Nazaretu pomazal Bůh Duchem Svatým a mocí, kterýž chodil, dobře čině, a uzdravuje všechny utištěné (= přemožené) od ďábla; neboť Bůh byl s ním“ (Skut. 10,38).
Bylo tedy zcela zřejmé ‒ a Židé to věděli ‒, že Pán Ježíš činil Své zázračné skutky v moci Ducha Svatého. Když se dal na počátku Svého veřejného vystoupení pokřtít Janem v Jordánu, sestoupil „Duch Svatý v tělesné způsobě (= podobě) jako holubice na něj“, a Bůh veřejně osvědčil, že „tento je ten Syn jeho milý“ (Luk. 3,21‒22; viz též Mk. 1,9‒11; Mat. 3, 13‒17 a Jan 1, 32.33). To se stalo před velkým zástupem lidí, a mnozí o tom mohli vydat svědectví. Bible potom na mnoha místech osvědčuje, že Pán Ježíš činil všechno v moci Ducha Svatého. Také uzdravení toho posedlého.
Hřích farizeů
Ale právě toto farizeové popírali. Nemohli popřít, že se stal zázrak. Všichni to viděli na vlastní oči. Popírali tedy, že tento zázrak se stal skrze moc Ducha Svatého. Tvrdili: „Tento nevymítá ďáblů než skrze Belzebuba, knížete ďábelského“ (Mat. 12,24). Jaké to bylo hrozné tvrzení a zároveň jaká lež! Ve své slepé nenávisti proti Pánu Ježíši se nezalekli (ačkoli znali skutečnou pravdu) označit moc Ducha, která působila v Něm a skrze Něho, za pocházející od pekelného knížete Belzebuba. To nebyla žádná unáhlená nebo neuvážená řeč, nýbrž rouhání vycházející z jejich srdcí naplněných nenávistí. Oni připisovali dílo Ducha Svatého prokázané skrze Pána Ježíše ďáblu. A toto bylo rouhání proti Duchu Svatému.
Znovu tedy zdůrazňujeme: Toto rouhání proti Duchu se stalo s plným vědomím skutečnosti, že v Pánu Ježíši byl a skrze Něho působil Duch Svatý. Jejich nenávist proti Němu způsobila, že se neprávem rouhali s úmyslem podvést druhé lidi a oklamat je. To bylo dovršení jejich ustavičného popírání očividné pravdy, že poselství Ježíše bylo ověřeno z nebe a osvědčeno jako pravé. Ba více ještě: bylo to úplné zavržení Jeho Osoby jako Mesiáše a Božího Syna. Proto Pán Ježíš říká, že tento hřích jim nebude odpuštěn. To je vskutku otřesné! Vždyť to přece pro ty lidi znamenalo, že věčně zahynou. Neboť kde potom ještě mohla být záchrana pro lidi, kteří vědomě, přes svou známost, připisovali svědectví Ducha Svatého ďáblu a odmítli a zavrhli jedinou Osobu, která jim mohla dát odpuštění a život? Podívej se k tomu do Ev. Jana 5,39.40. To platí též pro „budoucí věk“ (tisícileté království), až Pán Ježíš bude na této zemi vládnout v moci a slávě. Ani pak tu nebude nějaká jiná zásada. Kdo připisuje znamení a divy Pána Ježíše ďáblu a tím zavrhuje Toho, „v němž přebývá všechna plnost božství tělesně“ (Kol. 2,9), nemůže dosáhnout odpuštění hříchů.
Jenom víra v Syna Božího působí spasení
Ale abychom předešli možnému nedorozumění: Ne skrze znamení (divy) a zázraky nebo skrze víru v ně je člověk spasen. Žel, že je dnes v křesťanstvu zesílený tlak v tomto směru. Obdržení Ducha Svatého při obrácení nebo po něm se prý musí stát ‒ tak tomu věří mnozí z nich ‒ za nadpřirozených, viditelných průvodních jevů. Znovu jsou očekávány divy, aby lidé přijímali křesťanskou víru.
Ale znamení (divy) a zázraky, jak je Pán Ježíš konal během Svého života na zemi, nejsou vůbec nutné k spasení člověka. Tenkrát byly důkazem Jeho božské slávy a na počátku křesťanství potvrzovaly poselství evangelia (Žid. 2, 3.4). Přitom byly v první řadě znamením soudu pro nevěřící národ Židů.
Přesto to nejsou ‒ jak tenkrát, tak ani dnes ‒ znamení (divy), skrze něž je člověk znovuzrozen, nýbrž víra v Slovo a v Osobu Pána Ježíše. „Pokání k Bohu“ a „víra v Pána Ježíše“ jsou cestou k spasení, kterou určil Bůh. Pokání znamená změnu smýšlení, obrat ve vlastním nitru. Víra je pak bezpodmínečná důvěra v Osobu a v Slovo Pána Ježíše. V Ep. Římanům 10,8.9 čteme: „… slovo víry, kteréž kážeme: Vyznáš-li ústy svými Ježíše jako Pána, a srdcem svým uvěříš-li, že jej Bůh vzkřísil z mrtvých, spasen budeš.“
Takoví lidé jsou podle Ef. 1,13 „znamenáni zaslíbeným Duchem svatým (= zapečetěni Duchem Svatým zaslíbení).“ Pro každého věřícího tedy platí, že jeho tělo je chrám Ducha Svatého (1. Kor. 6,19). Ale přesto musíme vyznat, že nám chybí nejen moc Pána Ježíše k činění znamení (divů) a zázraků, nýbrž že rozvíjení se a působení Ducha Svatého v našem praktickém životě bývá často velice slabé a pro naše okolí sotva pozorovatelné.
Naprosto jinak tomu bylo u Pána Ježíše, který všechno činil v moci Ducha Svatého. Jak velice se v tom od nás lišil! Skutky a také řeči Pána Ježíše byly ‒ všem viditelně ‒ působeny Duchem Svatým. O kterém věřícím by dnes bylo možné něco takového tvrdit?
To je také důvod, proč pak už nikdy v Božím slově, ani ve Skutcích apoštolských nebo v Epištolách není zmínky o hříchu rouhání proti Duchu Svatému. Že hřích Ananiáše a Zafiry nebyl rouháním proti Duchu Svatému, řekli jsme již na počátku úvahy.
S přesně opačnými znaky vidíme ve spiritismu a u okultních praktik jistě mnohé, co se může velice blížit tomu hříchu: to, co tam působí satan, lidé částečně připisují Bohu. Je jich velice mnoho, kteří to dělají z nevědomosti. Hřích označený Pánem Ježíšem za rouhání proti Duchu Svatému, je ale vždy vědomé a také úmyslné odmítání svědectví Ducha Božího, přičemž Jeho působení je připisováno ďáblu. Prostě k němu nemůže dojít třeba nerozvážným mluvením. Proto úzkost v srdcích mnohých věřících, že se toho hříchu dopustili, je bezdůvodná. Je to jistě lest ďábla, že takovými myšlenkami skličuje lidská srdce a zadržuje je, aby nešli k Tomu, který řekl: „Pojďtež ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám“ (Mat. 11,28).
Kéž by Pán ve Své milosti provázel tyto řádky Svým požehnáním a ony mohly posloužit, aby úzkostmi sklíčená srdce nalezla cestu k pravému pokoji.
(originál: „Die Lästerung wider den Heiligen Geist“, 1993, Christliche Schriftenverbreitung, Hückeswagen.)
aneb výsady a odpovědnost
Na každého znovuzrozeného křesťana se můžeme dívat z dvojího hlediska. Jednak je předmětem milosti a nádobou milosrdenství, ‒ ale zároveň je také odpovědný svatý a služebník. Jednak něco obdržel, pro sebe, ale také mu něco bylo svěřeno.
„Milostí Boží spaseni jste, skrze víru, a to ne sami ze sebe; dar jest to Boží.“ (Ef. 2,8) ‒ „Bůh, bohatý jsa v milosrdenství, pro velikou lásku svou, kterouž zamiloval nás, i nás, když jsme mrtví byli ve hříších (nebo: v přestoupeních), oživil spolu s Kristem, (milostí spaseni jste).“ (Ef. 2,4‒5) ‒ „Mámeť pak tento poklad v nádobách hliněných, aby vyvýšenost (nebo: nesmírnost) té moci byla Boží, a ne z nás.“ (2. Kor. 4,7) ‒ Toto vše je, Bohu dík, pro věřícího vzácná pravda a každá unavená a pracující, ale plně věřící duše nalézá v těch slovech odpočinutí.
Ale jak už bylo řečeno, je tu ještě jiná stránka. Jestliže tyto Boží poklady, které v sobě chová evangelium slávy Kristovy, byly vloženy do „hliněných nádob“, tedy mají v nich být uchovávány. Hliněná nádoba nemá, jak by se to třeba stalo u prasklého džbánu, zmařit poklad, ale má ho v sobě podržet a přechovávat. Avšak nádoba také nemá onen poklad ukrývat, ale má ho ukazovat. Na rozdílu, který je mezi nádobou a jejím obsahem, bude pak jasně patrné, že jenom poklad je výborný.
Poklad, anebo výsady, které nám udělila milost, jsou naším požehnáním. Avšak zároveň také tvoří „hřivnu“, která nám byla svěřena a za niž jsme odpovědni. „Poklad“ i „hřivna“ pocházejí ze stejného zdroje, neboť milost, která „působí spasení“, nás také „vyučuje“ (Tit. 2,11‒12). Jenže všichni míváme sklon sice přijímat požehnání, ale už ne tak brát na sebe odpovědnost, která s tím je spojena. Naše lenivé a klamající srdce se rádo dovolává milosti na újmu odpovědnosti. Ale na druhé straně zase chodíme-li s Kristem a ještě Ho dosti neznáme, snadno se můžeme stát zákonickými a zdůrazňujeme pak odpovědnost na úkor milosti. Kde v srdci skrze víru přebývá Kristus, je uchovávána správná rovnováha.
Tam, kde láska Krista uspokojuje srdce, ponouká je také a nedává místo nějaké lenivosti ani zákonictví. Dává nám uvědomovat si naši odpovědnost, kterou pak uskutečňujeme jako přirozené a samovolné působení milosti. Potom hřivnou „těžíme“, protože jsme si hluboce vědomi vysoké ceny obdrženého pokladu. Skutečnost, že to je Bůh, který nám ho svěřil, zvyšuje cenu toho, co nám darovala milost.
Nalézá-li se duše v dobrém stavu a opravdu se raduje z milosti, žije-li v obecenství s Bohem, který jí tak bohatě žehná a zahrnuje ji každým dobrým a dokonalým darem, jde jí o to chránit svěřené jmění. Nedělá to v nějakém zákonickém duchu, ale jako dobrovolnou službu lásky. „Láska Kristova víže (= nutká) nás.“ (2. Kor. 5,14) ‒ „Běda by mně bylo, kdybych (evangelium) nekázal!“ (1. Kor. 9,16) ‒ „My nemůžeme nemluviti toho, co jsme viděli a slyšeli.“ (Skut. 4,20)
Jak je to slavné, že Bůh nám, ubohým lidem v tomto tak zkaženém světě, svěřil věci, které se týkají Jeho slávy! Ale nedal nám jen určitý poklad pro nás, nýbrž také hřivnu, abychom ten poklad mohli uvádět na světlo a využívat pro Něho. „Děkuji tomu, kterýž mne zmocnil, Kristu Ježíši, Pánu našemu, že mne za věrného soudil, aby mne ve službě té postavil.“ (1. Tim. 1,12)
Tak volá apoštol, když jde o slavné evangelium, které mu bylo svěřeno. Do určité míry to platí i pro každého pravého křesťana, neboť není možné být nádobou milosti bez odpovědnosti ‒ mít poklad a nemít hřivnu. Přitom velikost odpovědnosti odpovídá tomu, do jaké míry naše duše opravdu poznala milost. Jsme-li v obecenství s milostí a okoušíme ji, budeme se snažit přivádět též jiné lidi k poznání těch věcí, k nimž jsme sami přišli.
Tam, kde srdce je volné a šťastné, bude se to dít přirozeným způsobem a nenuceně. Ta duše, jíž Bůh žehná, si nemůže ponechat požehnání pro sebe. Duch Svatý bude působit takovou plnost, že se požehnání bude šířit dál.
První věcí člověka, který uvěří, může být totéž, co u malomocných mužů ve 2. Král. 7,8‒9, kteří mezi sebou rozdělovali velkou kořist. Ale zda si pak nemusili říci: „Nedobře děláme. Den tento je den dobrých novin, a my mlčíme. Budeme-li čekati až do jitra, postihne nás nepravost.“
Ano, pak přichází: „Uvěřil jsem, protož i mluvil jsem.“ (Ž. 116,10) Slovo apoštola: „Bohu pak dík, kterýž vždycky dává nám vítězství v Kristu, a vůni známosti své zjevuje skrze nás na každém místě.“ Neboť vědomí, že „jsme Kristova vůně“ (2. Kor. 2,14‒15), vždy bude nejvznešenější a nejdokonalejší pohnutkou věřícího, který je v záležitostech Boží služby veden Jeho Duchem. Ale bude to také zkušenost každého věřícího, který se ve všech věcech dává vést Duchem Svatým.
Požehnání našich bližních je dobrá pohnutka pro naši službu, i když ne tak vznešená, jako Boží sláva, a většinou nám bývá prvním podnětem. Avšak chodíme-li vírou, nezůstaneme jen u ní. Nalezneme pak větší radost ve skutečnosti, že jsme spojeni s Boží ctí a slávou a se zájmy Krista na této zemi. Neboť takové je vskutku správné místo a způsob života opravdového Božího služebníka. Jeho srdce se zabývá více zájmy a uznáním svého Pána a Mistra, kterému slouží, než zájmy a uznáním těch, jimž slouží z lásky k svému Mistru. On však ví, že Jeho Pán se raduje, jestliže Jeho lidu je dobře slouženo.
Naším pokladem je tedy Kristus, který kdysi byl na této zemi v ponížení, ukřižován za naše hříchy, ale nyní je vzkříšený a oslavený po pravici Boží. Nyní Ho poznáváme skrze víru, a jakým už je nám drahým pokladem! „Poklad v nebi, kdež mol ani rez nekazí, a kdež zloději nevykopávají ani nekradou.“ (Mat. 6,20) Zaměstnáváme-li se v srdci a v mysli naším Pánem v nebesích, jistě se naše hřivna bude na zemi viditelně uplatňovat. Nezůstane složená v šátku (Luk. 19,20) nebo v jiné podobné věci, ani nebude spojená s nějakým trvajícím břemenem, které by nám znemožňovalo, abychom odpověděli na nečekané zavolání našeho Pána a Mistra. Naopak, ten poklad, ta hřivna bude okamžitě „dána do peněžního ústavu“, kde den co den ponese úroky a bude okamžitě po ruce, jakmile Pán opět přijde a provede zúčtování se Svými služebníky.
To, co nám milost svěřila pro tuto zem, nepatří nám, nýbrž našemu Mistru. „Všechny věci vaše jsou,“ je vzácná pravda, „my pak Kristovi, a Kristus Boží.“ (1. Kor. 3,21‒23) Pán řekl: „Kupčetež (s tím), dokud nepřijdu.“ (Luk. 19,13) Zanechal Svůj lid na tomto světě obestřeném nocí, aby se učil znát Ho a sloužit Mu. Přitom nám svěřil všechno, co je Mu na zemi drahé: Své jméno a jméno Svého Otce, Svou pravdu, Své Slovo, Svou Církev, jakož i duše a těla ubohých hříšníků.
Kéž by Pán v každém věřícím prohloubil vědomí toho, co nám tak štědře darovala milost a také co nám svěřila: náš poklad a naši hřivnu, naše bohaté a slavné výsady i naši odpovědnost.
ME 1874/415‒420; HF 1982/95‒100; Fr‒T 1957/č.7,25‒26
G. H. Bennett:
Dnes byl den, který včera byl ještě budoucností. Obohatil náš život? Využili jsme ho, abychom „vykupovali (uložený) čas“ (Ef. 5,16; Kol. 4,5)? Možná že nejsme bohatí a ani zvlášť nadaní. Ale jedno určitě máme, a to je náš čas! A čas ‒ podobně jako nadání a bohatství ‒ je něco, co jsme obdrželi od Boha, abychom to spravovali pro Něj.
Jak využíváme svůj čas? Dostává se Pánu trochu našeho volného času? Anebo celý náš volný čas? Anebo Mu dáváme celý náš čas? Všechno, co děláme, nás stojí určitý čas. Ti z nás, kteří navštěvují nějakou školu nebo universitu, se musejí učit a studovat, aby rozmnožili své vědomosti. Jiní už mají své povolání, musí dělat svou práci a tím se starat o své živobytí. A všichni musíme jíst a spát. Všechna zaměstnání vyžadují čas. Jak je tomu ale s časem, který nám zbývá?
Zkušenost ukazuje, že křesťané, kteří si nejsou vědomi nutnosti „vykupovat čas“, promarní každého dne zbytečně dvě až tři hodiny! To je za týden 14 až 21 promarněných hodin a 30 až 40 ztracených dní za rok!
Někteří z nás mají smysl pro metodiku. Ale většinou potřebujeme nějaký plán, abychom mohli svůj čas dobře využít. Jenže jak takový plán sestavit?
Proč bychom si jednoduše neměli udělat nějaký časový rozvrh? Ve škole přece mají rozvrh hodin a na konferencích a v táborech mladých bývá denní program. Napiš si na kus papíru plán na každý den týdne ‒ od vstávání až do ukládání se k spánku. Pak ale bude třeba dodržovat časy k čtení Bible a k jejímu uvažování, k ranní a večerní modlitbě, pro školu, vysokou školu, učení v řemeslu, pro práci v zaměstnání, pro dobu strávenou jízdou, pro časy k jídlu, pro práci doma, pro studium, pro modlitební a jiná shromáždění, pro evangelizační práci atd.
Každý týden se s modlitbou zamýšlej, jak jsi čas využil. Jestliže tvůj plán byl nepraktický, tedy ho podle potřeby uprav a snaž se omezit ztracený čas na minimum.
Budeš-li se řídit těmito radami několik týdnů, stane se ti správné využívání času snazší věcí, budeš lépe umět „vykupovat čas“. Tento způsob, jak se dávat do práce, nás pak povede dál. Co se musí udělat, se pak skutečně také udělá. Život bude živější, pružnější a to, na co jsme dříve těžko stačili, bude moci být zvládnuto.
Zamysli se nad tím, že Bůh nám vždy dává dosti času, abychom činili Jeho vůli. Nervózní, unavený a upachtěný křesťan, který na svou práci nestačí, většinou nebývá na cestě, na níž Bůh ho chce mít. A také toto je důležité: Činíme-li Boží vůli, nezbývá nám už čas pro naše staré „já“. Co potřebujeme, je víra. Buď budeme mít víru, anebo budeme zoufale lomit rukama. Víra nás povznáší ze stavu, kde jsme závislí na sobě, do stavu, kde závisíme jen a jen na Pánu.
Když budeme takto „vykupovat čas“, udělali jsme první krok k požehnané duchovní práci. Kéž Bůh dá, abychom to uznali, protože „čas je ukrácený“ (1. Kor. 7,29). Rychle ubíhá.
HuN 1969/414‒416
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Dům Boží
V tomto obraze je nám Církev ukázána jako příbytek Boží na zemi. Naproti stánku úmluvy a chrámu Hospodina, které byly postaveny z mrtvého materiálu, zde jde o duchovní dům (1. Petr. 2,5; Ef. 2,22). Dnes sice (opíráním se o ona starozákonní místa Božího přebývání) bývají mnohé domy k shromažďování označovány za „Boží domy“, avšak neprávem.
Jak staví Kristus
Pán Ježíš řekl Petrovi: „Na téť skále (Já) vzdělám církev svou“ (Mat. 16,18). Kristus je tedy ode dne letnic podnes Tím, jenž staví. Staví dům jen na jednom základě, uvedeném v Efez. 2,19.20: „Vy jste… spoluměšťané svatých a domácí Boží, vzdělaní na základě apoštolů a proroků, kdež jest (gruntovní) úhelný kámen sám Ježíš Kristus.“ Všichni lidé, kteří byli vykoupeni a znovuzrozeni, přišli k Němu jako „ke kamenu živému“ a jsou „jako kameny živé“ stavěni na Něm jako „dům duchovní“ (1. Petr. 2,5). V tomto smyslu Boží dům bude dokončen teprve tehdy, až bude připojen poslední živý kámen. Tuto stavbu nepřemohou „brány pekelné (tj. brány hádu, podsvětí)“.
Domu Tvému sluší svatost
Jak je vážné pomyšlení, že Boží děti tvoří na této zemi společně „chrám Boha živého“ (2. Kor. 6,16)! On v něm chce přebývat a chodit! Když už žalmista zvolal o jeruzalémském chrámu: „Domu tvému ušlechtilá (= sluší) svatost!“ (Ž. 93,5), oč více vykoupení věřící, kteří patří k nynějšímu duchovnímu domu, mají příčinu myslet na tuto skutečnost! Jistě, mělo by nám být svatým přáním poznávat, jak se máme v tomto domě chovat (1. Tim. 3,15)! Musí v něm být udržován pořádek, svatost a kázeň.
Bohoslužba v Jeho domě
Ten, kdo je jako živý kámen součástí Božího domu, patří také ke „kněžstvu svatému k obětování duchovních obětí, vzácných (= příjemných) Bohu skrze Ježíše Krista“ (1. Petr. 2,5). Je to nejvyšší výsada: moci stát s velebením a chválením před Bohem, který se zjevil jako Bůh lásky, když vydal Svého Syna! Činíme-li to v Duchu Svatém, provívá naše srdce zvláštní, s ničím jiným nesrovnatelný hluboký proud blaženosti.
Jak stavějí lidé
V Ef. 2 a v 1. Petr. 2 je Boží dům viděn z Boží strany. Kristus staví jen s živými kameny.
V 1. Kor. 3 je však stavěním pověřen člověk a je odpovědný za každé své selhání. „Boží jsme spolupracovníci,“ říká Pavel (9. v.), „jako moudrý stavitel základ jsem založil…, ale každý viz, jak na něm staví.“ Během staletí člověk na tom základě stavěl s „dřevem, senem, slámou“. Uvedl lidské zásady, ba dokonce bludy a zlá učení a připojil k té stavbě vyznavače, kteří byli bez života z Boha. Boží dům se tím dostal do nepořádku a stal se domem velikým, v němž jsou nejen věřící, nýbrž také „nádoby k necti“, tj. nevykoupení lidé (2. Tim. 2,20.21 ‒ Karaf. př.).
Boží dům, tak jak ho staví Pán, zahrnuje ‒ jakožto tělo Kristovo ‒ jenom pravé věřící. K „velikému domu“ však patří celé křesťanstvo se všemi, kteří se počítají mezi ně.
Jakou radu dává Pán Svému lidu ohledně toho „velikého domu“? ‒ „Protož jestliže by se kdo očistil (aneb: oddělil) od těchto (totiž od nádob k necti), bude nádobou ke cti, posvěcenou, a velmi užitečnou Hospodinu (Pánu), ke všelikému skutku dobrému hotovou.“
Ženich a nevěsta
Jak působivě vyjadřuje tento nám všem tak dobře známý obraz z lidského života vřelý a věčný vztah Pána k Jeho Církvi! Tento vztah začal v minulosti (na kříži), je úžasnou skutečností v přítomnosti a bude viditelně a plně vyjádřen v budoucnosti.
Kristus miloval Církev a vydal sebe sama za ni (Ef. 5,25)
„Cesta muže při panně“ (Přísl. 30,19 ‒ elbf. př.) je něco zvláštního, především ale poměr toho nebeského Ženicha k Jeho nebeské nevěstě. Co On viděl na těch, které si vyvolil? Vždyť byli „mrtví ve vinách a hříších“! Ať už tomu rozumíme nebo ne: aby získal nevěstu s takovou minulostí, sám za ni podstoupil smrt na kříži! Jako byla Eva vzdělána z žebra spícího Adama (1. M. 2,21‒24), podobně ta nebeská nevěsta vděčí za svůj původ smrti a zmrtvýchvstání Krista, svého Ženicha. On dal vykoupeným život (Jan 10,10), půvab (jsou příjemnými učiněni v tom Milovaném, ‒ Ef. 1,6), bohatství (2. Kor. 8,9). Stal se jim „moudrost od Boha, i spravedlnost, i svatost i vykoupení“ (1. Kor. 1,30.31). Ve všem, čím nevěsta je a co má, se chlubí Pánem. Kříž a hrob stojí na počátku vztahů Ženicha k Jeho nevěstě jako pomníky Jeho neproměnné a věčné lásky, která přesahuje všechno myšlení.
„Aby ji posvětil“ (Ef. 5,26)
Jak by mohl tento Ženich zapomenout na Svou nevěstu, která až do onoho blahoslaveného dne Jeho příchodu pro ni ještě putuje v tomto nebezpečném světě? Ne, On na ni ustavičně myslí s láskou, která se nedá s ničím srovnat. Uděluje jí ze svatyně všechnu pomoc, aby zůstala uprostřed mnohých pokušení a zkoušek ve svatém a čistém stavu. On by rád, aby ona s Ním byla i na zemi v praktickém souladu a odpovídala Mu. Aby toho dosáhl, provádí při ní vždy znovu umývání vodou skrze Slovo (26. v.). Sytí ji a pečuje o ni (29. v.).
Co očekává Ženich od Své nevěsty? ‒ Aby Ho milovala a žila pro Něho. „Kdož má přikázání Má, a ostříhá jich, onť jest ten, kterýž mne miluje“ (Jan 14,21). Nevěsta má být ve všem podřízena Jemu a Jeho Slovu (Ef. 5,24).
Kéž by všichni, kteří patří k Jeho nevěstě, odpovídali tomuto Jeho očekávání a naslouchali naučením Ducha Svatého, který nám chce na cestě touto pouští pomocí Božího slova ukazovat stále jasněji Osobu Ženicha! ‒ Jak potom poroste naše touha po Něm!
„Aby ji sobě postavil oslavenou církev“ (Ef. 5,27)
Pozemští snoubenci se těší na svatbu, na svůj manželský svazek a na svůj domov. Podobně také naděje, že bude spojena s nebeským Ženichem, jakož i vyhlídka, že bude navždy po Jeho boku a sdílet Jeho slávu, posiluje kroky nevěsty. ‒ A co Ženich? Říká jí: „Přijdu brzo!“ Tímto příslibem nejen oživuje naši naději, nýbrž vyjadřuje tím Svou vlastní touhu. Neboť čekání na nevěstu Ho stojí „trpělivost“ (Zjev. 3,10). Až přijde Jeho hodina, přijde On osobně s radostným pohnutím, které nám je popsáno v Písni 2,8‒12 (v obraze vztaženém na Izrael).
Potom sobě představí Církev oslavenou. Nebude mít ani poskvrny, ani vrásky, ale bude svatá a bezúhonná v dokonalé kráse. Ona Ho bude vidět a bude Mu podobná (1. Jan. 3,2‒3).
Zatímco doba soužení na zemi se bude chýlit ke konci, bude se konat v nebi svatba Beránka. Potom On sestoupí se Svou nevěstou k soudu živých (Zjev. 19,11‒20,15; 21,9‒27) a bude s ní vládnout na zemi. Ona bude nebeskou metropolí tisíciletého království. Potom bude následovat věčný stav, nové nebe a nová země (Zjev. 21,1‒8). A opět sestoupí jako svaté město, jako nevěsta ozdobená svému muži, jako stánek Boží s lidmi. A On bude s nimi…
Jak slavné to nebeské povolání! Ona zde vskutku není ponechána proto, aby polepšovala svět.
(pokračování, dá-li Bůh, příště)
(souhrn myšlenek z úvah o 1. Ep. Timoteovi v Paříži 1946‒47)
2. kapitola, 1.‒3. v.
Bůh ve Své milosti dává každému věřícímu pokyny, které odpovídají jeho postavení a zkouškám, jež jsou s oním postavením spojené. Každému jako by říkal: „Takto Mne můžeš ve svém místě oslavit“. Všichni tedy jsme v Boží škole.
Druhou kapitolou začínají napomenutí. Napomenutí 1. verše mají všeobecný význam a týkají se spojení duše s Bohem, jejích osobních a důvěrných vztahů k Němu. Může k Němu přistupovat s modlitbami, pokornými prosbami, přímluvnými prosbami a díkůčiněním.
V 2. verši jsou uvedeny zvláštní modlitby za krále a za všechny lidi, kteří jsou v postavení určité autority (vrchnosti, úřadu atd.). Tito obdrželi autoritu od Boha, aby udržovali pořádek, a svatí mohli žít klidný a tichý život, ve vší zbožnosti a důstojné vážnosti. Tato zvláštní modlitba navazuje na vše-obecnou modlitbu z 1. verše, která je úzce spojená se spasením všech lidí, a má být i za ty, kteří o nás smýšlejí zle anebo nám škodí. Právě tak máme přímluvně prosit za vrchnosti, i když zneužívají svou moc proti křesťanům. Jak aktuální je jistě toto napomenutí (srov. Luk. 23,34)! Nemáme se zúčastňovat dosazování vrchností, ale máme za ně prosit, protože jsou ustanovené a dovolené Bohem, i když nás třeba neprávem dávají do vězení. Abychom se za ně opravdu mohli modlit tak, jak to Bůh chce, je zřejmé, že se nesmíme podílet na jejich činnosti, ani v nitru svého srdce (Řím. 13,1). Mezi řádky těchto veršů můžeme číst další důležité naučení, totiž že věřící není povolán vykonávat moc vládnutí. Pán nám pro tuto zem nezaslíbil ani trůn ani korunu, nýbrž kříž, neboť naše měšťanství je v nebesích.
Mohl by křesťan vyučovaný Božím slovem skládat svou důvěru v nějakého člověka? (viz např. Jer. 17,5) Hlasovat (odevzdat svůj hlas, volit) znamená dávat někomu svou důvěru. Bůh se nespoléhá na žádného člověka a nemáme to dělat ani my. My se spoléháme na Boha. Uznáváme, co uznává Bůh (tj. i vrchnost), aniž se s tím (tj. s vrchností) ve svém srdci činíme zajedno. Naší jedinou povinností je modlit se za vrchnost a poslouchat ji, pokud nám nenařizuje, abychom neposlouchali Boha. Možná, že jdeme vstříc dobám, kdy to v tomto směru nebude lehké. Proto je dobře bdít a uchovávat své srdce svobodné, oproštěné od takových věcí.
Bůh neztrácí ze zřetele svůj nebeský lid. V modlitbě za vrchnosti máme zároveň prosit, aby Boží lid měl požehnání. Je zřejmé, že jestliže věřící dělají politiku, jejich ústa se nebudou moci otevírat, aby si od Boha vyprošovali, aby On jim umožnil vést klidný život. Dělat politiku není ani zbožnost, ani důstojná vážnost, nýbrž nejlepší cesta, jak se o klidný život připravit. Jakmile opustíme cestu oddělení od světa, začnou těžkosti a stanou se nepřekonatelnými. Tělo nás nebude moci vyvést z takových cest a problémů, do nichž nás přivedlo. Boží cesta je pro křesťana od počátku až do konce cesta stranou ruchu tohoto světa. Opustit Boží cestu znamená zbytečně mařit čas. Ostatně svět ví velice dobře, že křesťané nestojí na jeho straně, i když si s ním zavdávají a míchají se do jeho věcí. Velice dobře ví, že věřící nejsou z nich, tj. z tohoto světa. Když se s ním směšují, ztrácejí svou mravní autoritu i v očích světa. Lot neměl v Sodomě žádnou mravní sílu a váhu. (1. M. 19,9) Tyto charakteristické rysy života víry jsou pevné a nemění se, a jestliže se snažíme oslabit je, jistě to nebude ve jménu Pána ani Jeho Slova (Přísl. 24,21). Jakmile někdo podá ruku časné moci, zmizí pohanění. Ale pak už nemá Boha na své straně, ano, pak Pána zapírá.
Bohu budiž dík, že pro křesťana nejsou dvě cesty, nýbrž jen jedna: Kristova cesta. Čím jsme menší, tím snáze unikneme zmíněnému nebezpečí. Musíme bdít, abychom ve svém životě nenavazovali nějaká spojení, která Bůh sice nepřetne hned, ale až nakonec. Je možné, že jsou anebo byli křesťané, kteří zaujímali nějaká místa autority ve veřejných úřadech. Nemáme je ani soudit, ale rovněž je nemůžeme následovat. Jediný, koho máme následovat, je náš Pán. Zvažme toto skutečně vážně před Bohem. Pokojný život je život bez bojů a půtek: „Jestliže jest možné, pokudž na vás jest, se všemi lidmi pokoj majíce.“ (Řím. 12,18) Klidný a tichý život, život prostý jakéhokoli nepokoje světa, je podmínkou a půdou, na níž může růst a rozvíjet se zbožnost. A zda by zbožnost a důstojná vážnost právě dnes neměly zářit v takovém světě, kde obě tyto ctnosti stále více mizí?
ME 1966/45‒49; HF 1968/173‒177
Paul FUZIER:
„Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k napravování, ke kázni, kteráž náleží k spravedlnosti, aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“ (2. Tim. 3,16.17). Tedy v kterékoli části Písem vždy najdeme nějakou potravu pro svou duši, nějaké naučení, které můžeme využít. Neméně je také pravdou, že to či ono místo Písma může být obzvlášť vhodné pro stav a potřeby toho, kdo otvírá tu svatou Knihu, jak jsme se již všichni tolikrát s radostí přesvědčili. Ve dnech, k nimž jsme došli, je kniha Soudců ‒ často nazývaná „starozákonní 2. Epištola Timoteovi“ ‒ bezpochyby jednou z částí Božího slova, jejíž naučení se obzvláště dotýkají našeho mravního a duchovního stavu.
Nuže čím se vyznačovala doba Soudců? Duchem nezávislosti. Tentýž duch se projevuje i dnes, a to víc než kdy jindy. Není třeba dlouho zkoumat a uvidíme, jak ve světě kolem nás působí nepoddanost, která někdy přerůstá i v zjevnou vzpouru. Jak je zarmucující, že naše přizpůsobování světu je tak velké, že duch nezávislosti proniká až do rodin věřících a někdy i do shromáždění. Řídíme-li se svým zdáním, vlastní vůlí, namísto abychom hledali v Božím slově potřebné směrnice a podřizovali se autoritě, na níž závisíme, počínáme si jako izraelský lid za dnů Soudců: „Každý, což se mu za dobré vidělo, činil“ (Soud. 17,6; 21, 25). Proč to každý tak dělal? Ze dvou důvodů: předně protože takový duch nezávislosti je spojen s přirozeným srdcem, které si nepřeje poslouchat Boha a záviset na Něm. „Mysl těla je nepřítelkyně Bohu, neboť zákonu Božímu není poddána, aniž hned může (elbf. př.: …, neboť ani nemůže) býti“ (Řím. 8,7). A dále protože „v těch dnech nebylo krále v Izraeli“ (Soud. 17,6; 18,1; 19,1; 21,25), jinými slovy: nebyla tam působící autorita.
Z toho můžeme odvodit naučení pro věci, které se týkají nás. Dnes to není nějaký „král v Izraeli“, nýbrž určitá autorita, daná Bohem v různých prostředích, kde má působit. V každé domácnosti se dostalo rodičům ‒ zvláště otci, hlavě rodiny ‒ určité autority, kterou mají vůči svým dětem uplatňovat. Podobně ve shromáždění někteří bratři mají od Boha určitou autoritu, kterou mají držet k respektování stanoveného pořádku, aby každý předně věděl, „kterak má v domě Božím obcovati (= chovat se), kterýž jest církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy“ (1. Tim. 3,15), a aby poznané pravdy byly uplatňovány v praxi. Zda se nám nestává, že zapomínáme, že Bůh „postavil v církvi… moci (= autority)“ jako i „pomocníky“, že dal „vůdce“, jichž máme být poslušni a jimž máme být poddáni (srov. 1. Kor. 12,28; Žid. 13,17; 1. Tes. 5,12.13)? Jestliže takové autority nefungují, sklony naší přirozenosti se ihned začnou projevovat a my pak uvidíme, jak ‒ podobně jako za doby Soudců ‒ každý bude dělat, „co se mu za dobré vidí“. Proto jestliže se v některé rodině nebo v některém shromáždění ukáže takový duch nepoddanosti, není to jen věc odpovědnosti těch, kteří jsou přímo zúčastněni, nýbrž i odpovědnosti držitelů autority: jsou to koneckonců jejich selhání ‒ která si má každý sám před sebou přiznat ‒ která otevřela cestu nepoddanosti. V Církvi již nejsou starší, kteří byli ustanovováni apoštolskou autoritou, ale jsou v ní ti, kteří jsou uznáváni jako takoví, protože zjevují charakterové rysy starších (1. Tim. 3,1‒7; Tit. 1,6‒9) a jde jim o dobré Církve Páně. Způsob jejich chování a dlouholetá křesťanská zkušenost jim dodávají mravní autoritu, která jim umožňuje plnit jejich úkol v bázni Páně, s tichostí, ale též důsledně. Zopakujme si to ještě jednou, trvajíce na té věci: Jestliže se určité věci v Církvi ukazují být nedostatečné, jde tu především o odpovědnost těch bratří, jimž se od Pána dostalo zvláštního úkolu a služby. Andělu Církve je řečeno: „Mám proti tobě…“ (Zjev. 2 a 3).
Ale musíme udělat jednu všeobecnou poznámku. Všechna různá sdělení, která nám jsou v té knize uvedena, koneckonců vždy vykreslují v hrubých rysech tutéž věc: lid činil „což jest zlého před očima Hospodina“ (Soud. 2,11; 3,7.12; 4,1; 6,1; 10,6; 13,1) a dostal se pak pod jho nepřítele ‒ ať už to byli Moábští, Kananejští, Madiánští, Filistinští nebo Ammonitští ‒ pod jho nepřítele, kterého Bůh poslal, aby je trestal. Izrael se nejprve pokouší sám se vymanit z následků svých chyb, potom však je nucen „volat k Hospodinu“, a Hospodin, připraven zasáhnout, vzbudí určitý nástroj k vysvobození (Otoniel, Ahod, Barák a Debora, Gedeon, Jefte, Samson). Stejná historie se opakovala vždy znovu a zdá se, jako by lid nevzal žádný užitek ze zkušeností, které předtím učinil, neboť znovu začíná dělat, „co bylo zlé před očima Hospodinovýma“. Bůh jednal s Izraelem vzhledem ke všem jeho opakovaným zpronevěřením nesmírně trpělivě, až byl nakonec jednoho dne nucen říci: „Nevysvobodím vás více“ (10. a 13. v.). Teprve tu se u Izraelitů ukazuje skutečné pokoření doprovázené zavržením model ‒ a vskutku pravé bývá jen takové pokoření, které se projeví činy: „Vyvrhše bohy cizí z prostředku svého, sloužili Hospodinu“ (10,16). Takže ačkoli Hospodin napřed prohlásil: „Nevysvobodím vás více“, vzhledem k pokoření, k němuž pak došlo, „zželelo se duši jeho nad trápením Izraele“. ‒ Zda tento případ není také naším případem a zda i my si nemáme vzít z této věci naučení, když uvažujeme o těchto sděleních Písma? Kéž bychom se hluboce zkoušeli ohledně svých chyb a kéž by naše pokoření bylo upřímné a projevilo se skutečnými činy s vědomím, že je psáno: „Kdo přikrývá přestoupení svá, nepovede se jemu šťastně; ale kdož je vyznává a opouští, milosrdenství dojde“ (Přísl. 28,13). Kéž bychom si také vzali užitečná a prospěšná naučení z různých případů kázně, kterou nám Bůh už dříve musil uložit!
V 6. kapitole knihy Soudců vidíme, jak se nevěrný Izrael dostává pod jho Madiánských. Je ještě příliš vzdálen, než aby pochopil, proč mu Bůh seslal takovou kázeň, a tak se pokouší vymanit se z ní. Jak často to tak děláme i my, když se snažíme najít nějaký úkryt „v jamách, kteréž jsou na horách, a (v) jeskyních a v pevnostech“ (Soud. 6,2)! Ale zatímco Izrael se takto snaží vyhnout sevření nepřítelem, Madiánští loupí jeho sklizeň a pokořují lid v bídu (6,4.5.). V dřívějších dnech se nepříteli podařilo odejmout Izraeli jeho zbraně: „Pavézy a kopí (ve fr. př. JND: „píky“) nebylo vidět mezi čtyřiceti tisíci v Izraeli“ (Soud. 5,8). Naší zbraní, obrannou i útočnou, je Boží slovo. Náš nepřítel je velice silný, ‒ je lstivý a obratný. Co můžeme proti němu podnikat, nemáme-li tu mocnou zbraň, pomocí níž a díky níž kdysi ten jediný dokonalý Člověk zvítězil při třech pokušeních na poušti? Potřebujeme tuto zbraň a potřebujeme být oděni v celé odění (= výzbroj) Boží (srov. Ef. 6,10‒18), ve výzbroji, jíž se nerozumí teoretická známost některých křesťanských pravd, nýbrž, jak kdosi řekl, praktický stav duše. Nuže nepřítel dobře ví, že může být poražen jen touto zbraní, a proto se snaží především tuto nám vzít. My neznáme Boží slovo, jak by náleželo, protože náš nepřítel se snaží zaměstnat nás tisícem jiných věcí, takže pak vůbec nemáme čas studovat Boží slovo s modlitbou. Potom, když přijde se svými pokušeními a léčkami, nedovedeme jednoduše odpovědět: „Psáno jest“, a to vhodným Božím slovem, které by nepřítele porazilo na hlavu. Pán dopouští zkušenosti, které pak musíme učinit, aby se zjevil stav našeho srdce a naše velká slabost. Kéž bychom v takových situacích chápali, proč nás Pán provádí zkouškou a proč jsme byli při střetu s nepřítelem poraženi!
Ale to nepříteli nestačí. Nejenže před nás staví různé jiné zájmy, práce a překážky, aby nám zabránil zabývat se Božím slovem, nýbrž často přichází také proto, aby nám zabránil sytit se jím. Studovat Boží slovo a sytit se jím jsou dvě různé věci: je možné sytit se jím, ale nestudovat je ‒ ale také je možné (studujeme-li je pouze naším rozumem) studovat je, ale nesytit se jím. Ano, obou těch věcí je třeba, ale kéž bychom aspoň načerpali potravu nutnou pro život naší duše! „Ne samým chlebem živ bude člověk, ale vším tím, což vychází z úst Hospodinových“ (5. M. 8,3).
Jakmile se nepříteli podaří zbavit nás duchovní potravy, jsme mu vydáni na pospas. Vždyť skutečně co může dělat proti tomu hroznému nepříteli věřící, který je málo nebo špatně živený a který nedovede Boží slovo používat ani jako obrannou zbraň (štít), ani jako útočnou zbraň (píku)? Jak mnoho životů jednotlivých věřících nebo celých shromáždění, kdyby nám je Bůh vykreslil, jako kdysi život Izraele, by asi vydalo svědectví o tom, že nějaký „Madiánský“ přišel ukrást naši sklizeň! A vážné je, že takoví věřící nebo taková shromáždění jdou zpravidla svou cestou dál, jako by byli dobře živeni. V hmotném světě se již určitý nedostatek potravy brzy projeví. V našem duchovním životě by tomu mělo být také tak, ale nebývá to vždy: často se stává, že někdo si své slabosti ani není vědom, ba myslí si, že je v naprosto normálním stavu, ačkoli to vůbec není pravda, anebo přinejmenším trpí duchovní podvýživou! Jak mnoho potíží se pak vyskytne a důkazem, který lze rychle provést, je náš nedostatek síly! Bůh dopouští ve Své lásce takové situace, které zjevují náš skutečný stav, protože nás chce přivést k tomu, abychom si uvědomili svou bídu a volali k Němu. Chápeme už otazníky tak mnohých zkoušek, k nimž dochází v životě jednotlivých věřících nebo v životě celých shromáždění, které Bůh na nás sesílá, aby se dotkl prstem našeho skutečného stavu? Neměli bychom se začít ptát sami sebe, zda skutečnost, že těžkosti se nám nezdají tak vážné, nebývá z velké části výsledkem naší převelké slabosti? A její příčinou zase bývá naše tak malá chuť k duchovní potravě, o kterou se tak lehko dáváme nepřítelem oloupit. Mnoho skličujících zkoušek Bůh na nás dopouští nebo sesílá proto, abychom si uvědomili svůj špatný stav a volali k Němu o pomoc. Je-li tomu tak, varujme se naříkat nad tím, co se nám přihodilo, a nezastavujme se u vedlejších příčin, jak to tak často děláme. Jděme zpět až k první příčině. Jen tak budeme moci vzít skutečný prospěch ze zkoušky, která nám byla poslána.
Když synové izraelští konečně volali k Hospodinu (Soud. 6,6), zda Ten, na něhož se obrátili, nyní rozdrtil moc Madiánských? Oni s tím asi počítali a i my snad čekáme okamžité vysvobození, když uprostřed soužení vyhlížíme vzhůru. Ale je třeba, aby napřed bylo vyřízeno tak mnoho věcí, než dojde k porážce Madiána, než Bůh zasáhne, aby nás vyvedl z úzkostí, v nichž se nalézáme pro svou mnohou nevěrnost. Naše těžko snesitelné okolnosti skutečně bývají velice často výsledkem našich selhání. My bychom si přáli, aby Bůh odpovědí na naše modlitby ihned uvedl věci do původního (lepšího) stavu, ale protože vnější situace bývá většinou ovocem určitého vnitřního stavu („východové“ ‒ nebo: výsledky ‒ „života“ pocházejí ze „srdce“ ‒ Přísl. 4,23 ‒ překl. JND), Bůh musí nejprve pracovat v našem nitru. Tato zásada platí vždy, ať jde o náš osobní život nebo o společný život shromáždění. ‒ A tak Hospodin nezačíná tím, že pošle Svému lidu obilí, nýbrž posílá mu proroka, který má za úkol připomenout jim, co je Bůh a co pro ně učinil. Ten prorok se neobrací jen na srdce Izraelitů, nýbrž má také šíp pro jejich svědomí: „Ale neposlechli jste hlasu mého“ (Soud. 6,7‒10). Stejným způsobem mluví Bůh i k nám, zvláště skrze Své Slovo, které je naším „prorokem“: Chce se dotknout našeho srdce a zároveň proniknout naše svědomí. Příliš nás miluje, než aby nás jen vymanil z vnějších sužujících okolností a neprovedl napřed nutnou vnitřní práci, aby nás přivedl k odsouzení toho, co bylo prvopočátkem našich těžkostí, jimiž procházíme. Příčina bývá ve skutečnosti vždy stejná: „Neposlechli jste hlasu mého“!
Uprostřed toho stavu věcí ‒ jakým je to povzbuzením pro věrné srdce ‒ jeden ze synů izraelských, Gedeon, jistě ještě mladý, nebyl smířen (až na určitou rezignaci) s tou těžkou situací. Neřekl: Madián loupí úrody, je doba hladu, ale co se dá dělat? Jenom Hospodin nám může pomoci! ‒ S prostředky, které měl k dispozici, třebaže byly tak omezené a nevyhovující, pracoval, aby vyrval Madiánským nějaké klasy a navíc ještě, jako Rut Moábská, vymlátil zrno (srov. Rut. 2,17) k potravě pro sebe, jistě i pro své příbuzné a nejspíše i pro mnohé Izraelské. Jakým to je povzbuzením pro každého, kdo miluje Pána a Jeho lid a nedá se zastavit ani všeobecným úpadkem a mocí nepřítele, ani svou nepatrností a obavami, že nemůže udělat nic velkého vzhledem k tak nesmírně velkým nedostatkům a potřebám! Kéž by Bůh vzbudil i dnes mnoho bratří, toužících následovat takový příklad! ‒ Zatímco Hospodin zvažuje stav Svého nevěrného lidu, vyznamenává Gedeona, jemuž může říci: „Hospodin s tebou, muži udatný“ (Soud. 6,12). Pán bude vždy s tím, kdo, jako kdysi Gedeon, má na srdci nasbírat pro sebe v Božím slově trochu potravy, kterou pak bude moci dát k dispozici svému okolí ‒ použít jí ve své rodině nebo ve shromáždění. Ale nadto Gedeon je nazván „muž udatný“ (ve fr. př. JND: „muž silný a udatný“ ‒ Soud. 6,12). Jak ho musila ta slova překvapit, jeho, který si přece byl vědom, že je „nejmenší v domě otce svého“, a přitom že je „rod jeho chatrný (= nejchatrnější) v pokolení Manasses“ (6,15)! Je skutečně pravda, že sílu čerpáme z Božího slova, jediné potravy pro naši duši. Je to Boží slovo, které každého z nás může učinit „mužem silným a udatným“, podle toho, jak je uplatňujeme v praktickém životě.
Ale je tu něco víc: vlastnosti, které Hospodin rozeznal v Gedeonovi, jsou takové, že se stane vybraným nástrojem k vysvobození svého lidu. Ve všech dobách platí, že „kteří by dobře přisluhovali, dobrého stupně sobě dobudou“ (1. Tim. 3,13). Pán ve Své milosti chce použít ve Své službě ‒ pro dobré a vysvobození Svého lidu ‒ ty, u nichž přes jejich slabost jsou vidět znaky, které byly tenkrát vidět na Gedeonovi. To je další povzbuzení, které je skutečně třeba zdůraznit! Gedeon je ovšem plný obav při pomyšlení na službu, která mu připadla za úkol ‒ a taková bázeň má být v srdci každého ze služebníků Páně ‒ ale Boží moc se dokonává v naší slabosti, a čím víc si svou chatrnost uvědomujeme a vyznáváme ji, tím víc se bude ukazovat, že „vyvýšenost té moci“ je „Boží, a ne z nás“ (2. Kor. 12,9; 4,7). Gedeon se může vydat na cestu, která se před ním otevírá, s tímto zaslíbením: „Zbiješ Madiánské jako muže jednoho“, a kdyby snad přesto ještě pochyboval, může si vzpomenout na ona slova: „Zdaliž jsem tě neposlal? ‒ Já budu s tebou“ (Soud. 6,14.16). Ten, koho Pán posílá, může jít s plnou důvěrou: On s ním bude a dá mu sílu i potřebné prostředky, aby mohl vykonat svěřenou službu.
Přesto však ještě nepřišla chvíle, kdy má na Madiána udeřit a porazit ho. Dříve než půjde splnit svůj úkol, musí tento služebník být postaven na zkoušku. Síla není jen ve všem tom, co může duši dát duchovní potravu obdrženou z Božího slova. Boží slovo, které čteme a o němž uvažujeme, nestačí ‒ musíme ho také být poslušni. Sytit se Slovem, a pak ho uposlechnout ‒ takové je pravé tajemství síly, síly, která je jedině v Bohu, ale kterou On nám chce udělovat, avšak kterou nám nějakým jiným způsobem udělit nemůže. Jak důležité je toto naučení, které nám odhaluje ona „proč?“ našich různých slabostí! ‒ V domě Joasa, Gedeonova otce, byla modla (6,25). Pán nemůže použít nějakého služebníka, aby byl užitečný k prospěchu Jeho lidu, jestliže stav jeho domu má závady. Tato důležitá zásada bývá velice často přehlížena, což bezpochyby vysvětluje jalovost a prázdnost tak mnohé služby! Nebylo možné, aby Gedeon způsobil vysvobození lidu, dokud v domě jeho otce byla modla. Zda by dobyté vítězství nemohlo být v očích některých Izraelitů přičítáno Bálovi? A tak Hospodin dává Gedeonovi velice přesné příkazy (25.‒26. v.). Jednak musí být ona modla odstraněna, a na druhé straně Gedeon musí být postaven na zkoušku: Uposlechne bez reptání a rozumování slova Hospodinova, i když se mu může zdát tvrdé?
V našich domech sice nejsou oltáře Bále, ale nejsou tam třeba nějaké modly? Kolik to může být věcí, které v rukách nepřítele, přinesené tam jím, mohou být prostředkem, že se víceméně vzdalujeme od Toho, jehož máme následovat a sloužit Mu! To vše je třeba rázně odstranit, skoncovat s tím, jako musil Gedeon zničit Bálův oltář v domě svého otce. ‒ Kolik námitek mohl uvést Joasův syn: tento dům přece nepatří jemu, ale jeho otci, a otec za něj odpovídá ‒ Gedeon je jen jeho syn a přece musí otce poslouchat. Tenkrát sice ještě nebyly napsány verše Ep. Efezským 6,1‒3, ale Gedeon určitě znal přikázání zákona (srov. 2. M. 20,12) a autorita rodičů byla již tenkrát věcí, o níž se nediskutovalo. Gedeon mohl na svou omluvu také uvést pravděpodobné následky svého úkolu, který mu byl uložen: v sázce byl jeho život (srov. Soud. 6,30). Jak by ale potom mohlo dojít k vysvobození lidu, když přece on měl být nástrojem k jeho provedení? ‒ Jak často se stává, že rozumujeme, diskutujeme, pokoušíme se dát tomu, co nám Boží slovo říká, nějaký jiný význam, zatímco máme jednoduše uposlechnout! Abychom omluvili nedostatek poslušnosti, uvádíme velice často na svou omluvu rodinné vztahy nebo vztahy k bratřím, o nichž si myslíme, že jsou takové, že se můžeme vyhnout výslovnému příkazu Písma. Anebo zase tvrdíme, že naprostá poslušnost Božího slova je přehnané držení se zásad, a budeme se možná chlubit, že nejsme nějací „neoblomní“ křesťané! Kolik je to věcí, které nám nepřítel vnukne, jen aby nám zabránil uposlechnout. A když jsme pak pod jeho vlivem, jím oslepeni, býváme bez jakékoli síly. Je třeba trpělivé práce Boží milosti v nás, abychom byli vysvobozeni z takového stavu! ‒ U Gedeona šlo o to uposlechnout více Boha než svého otce, ctitele model, protože „více sluší poslouchati Boha než lidí“ (Skut. 5,29). A Gedeon uposlechl, jistě asi s velkými obavami, neboť to provedl v noci, ale přesto uposlechl, bez rozumování a bez ohledu na to, co ho to bude stát.
A co bylo výsledkem jeho poslušnosti, nejprve pro jeho dům, a pak pro lid? Jeho poslušnost ho mohla stát život, ale nakonec se stala prostředkem, že jeho otec se „obrátil od model k Bohu“ (srov. Soud. 6,31.32 s 1. Tes. 1,9). A nemohli bychom slovy Nového zákona říci, že se stala prostředkem k obrácení jeho otce? Jak se Gedeon musil radovat po všech těch prožitých obavách a možná i úzkostech, když slyšel slova, vyslovená jeho otcem! Bylo by ho napadlo, že jeho poslušnost povede k takovému výsledku? Jistěže okusil, že Bůh „je mocen nade všechno učiniti mnohem hojněji, než prosíme aneb rozumíme“ (Ef. 3,20). Kéž by nás to povzbudilo k úplné poslušnosti Božího slova! ‒ Co to znamenalo pro lid? Když Gedeon projevil takovou věrnost v podstoupené zkoušce, může se stát hlavou tří set mužů, kteří měli porazit Madiána a vysvobodit Izrael ‒ obraz věrného ostatku v době úpadku. Takové jsou dva pozoruhodné výsledky poslušnosti Joasova syna!
A kdyby byl neuposlechl? Bůh by jistě provedl pomocí jiných nástrojů, co si předsevzal ‒ tj. „obrácení“ Joasa a vysvobození Izraele ‒ ale Gedeon by byl navždy přišel o výsadu, že ho Bůh použil pro obě ty služby. Jaké ztráty často utrpíme, nejsme-li poslušni, mnohdy aniž si to vůbec uvědomíme! Přicházíme mj. o požehnání, které je vždy spojené s poslušností a které Gedeon okoušel ve svém domě a mezi Božím lidem. A to nemluvíme o skutečnosti, že budeme musit vydat počet Bohu z každé z našich neposlušností, ať už nyní, anebo před soudnou stolicí Krista (srov. 2. Kor. 5,10).
Kéž v nás Bůh vykoná dílo Své milosti a položí nám na srdce následovat příklad toho muže, který je uveden v pozoruhodné řadě mužů víry, o nichž nám mluví 11. kapitola Ep. Židům (32. v.), který, na svém místě a svou měrou, byl následovníkem Toho, jenž zůstává „vůdce a dokonavatel víry“, Člověka Krista Ježíše, „který byl poslušný, poslušný až do smrti, a to smrti kříže“ (srov. Ž. 40,9; Jan 4,34; Fil. 2,8). Je-li pro nás Gedeon příkladem, pak Kristus je naším dokonalým Vzorem. Je to Ten, jenž na cestě poslušnosti před ničím necouvl, který, „ačkoli byl Syn Boží, z toho, což strpěl, naučil se poslušenství“ a „který nám zůstavil příklad, abychom následovali šlépějí jeho“ (Žid. 5,8; 1. Petr. 2,21).
Mějme v paměti naučení 6. kapitoly knihy Soudců a kéž nám je dána milost, abychom byli „činitelé skutků“ a ne „posluchači zapomínající“ (Jak. 1,25)!
ME 1969/117‒129
André GIBERT:
Ježíš Kristus sám je v tom chrámě úhelným kamenem.
(Ef. 2,20‒22; 1. Kor. 3,11)
Křesťanstvo a Církev
Přes všechen zmatek v dnešním křesťanstvu nás povzbuzuje jedna jistota: Bůh má na této zemi ‒ dnes jako i v minulosti ‒ velký zástup Svých dětí, Kristovy vykoupené, kteří, dnes jako i dříve, všichni společně tvoří Boží Církev, a ta je tu stále. Na zemi je stále ještě tělo Kristovo, všichni, kteří jako znovuzrození jsou s Ním živě spojeni Duchem Svatým.
V této skutečnosti nedošlo k žádné změně, ani ve způsobu, jak se člověk stane Božím dítětem ‒ Boží děti jsou ti, kteří věří ve jméno Pána Ježíše (Jan 1,12) ‒ ani ve způsobu, jak Kristus živí Své tělo a pečuje o ně, jež jest Církev (Ef. 5,29.30). Držme pevně myšlenku, že přesně tak jako za dnů apoštolů Boží Církev se stále ještě skládá ze všech pravých věřících, ať se už nazývají katoličtí, evangeličtí anebo nějak jinak. Tito praví věřící jsou početnější, než bychom si myslili. Před Kristem a před Bohem je jejich jednota skutečná jako kdykoli jindy. Střezme se rozdělovat tyto věřící ve svých srdcích a nikdy nepoužívejme označení „Boží Církev“, aniž bychom přitom nemysleli na všechny vykoupené Páně.
Avšak kde je možné prakticky vidět a nalézt Boží Církev? Po tom, co bylo dříve řečeno, je jasné, že dnes bychom marně hledali její celkový obraz. Již dávno se ztratil. Už v prvních desetiletích existence Boží Církve, tedy ještě za života apoštolů, nebylo možné podat přesný výčet všech, kteří ji skutečně tvořili. Proto říká Pavel ve 2. Tim. 2,19: „Zná Pán ty, kteří jsou jeho.“ Na jedné straně milióny lidí, u nichž se nikdy neprojevoval život z Boha, byly pokřtěny „jako křesťané“, ale byl to jen „způsob (forma, napodobenina) pobožnosti“ (2. Tim. 3,5), a na druhé straně mnoho pravých věřících se rozptýlilo do obrovského počtu různých křesťanských skupin a pojmenování (denominací), a tak jsou spojeni s nevěřícími.
Lidé si činí nárok na jméno „křesťan“ a na to, že jsou skutečně Církví anebo nějakou křesťanskou církví, třebaže se v nich i s neobrácenými jedná jako se skutečnými křesťany. To je nejhorší znesvěcení Božího jména. Bůh je svatý a nenechá beztrestně zneužívat Své jméno (ani vyslovovat je bezúčelně, naprázdno ‒ srov. 2. M. 20,7). Těm lidem, kteří vyznávají, že tvoří Církev Krista, nebo že k ní patří, přičítá Bůh neúprosně plnou odpovědnost, která je s tím spojena. Velikým křesťanským organizacím v dnešním světě, který se nazývá „křesťanský“, Pán, jehož oči jsou jako plamen ohně (Zjev. 1,14), jako by říkal: „Budu vás tedy považovat za Svou Církev, ale její činnost musím uvést na soud (viz Zjev. 2 a 3). Říká: „Znám skutky tvé“, a táže se: Co bylo jejich podnětem? A dále: Kde je víra, láska, naděje? Co jsi udělal z Mého Slova? Jak jsi zacházel s Mým svatým jménem, jímž se chlubíš a na něž se odvoláváš? Co jsi udělal z Mé milosti, co z večeře (jedení) na Mou památku? Oč ses snažil na této zemi?
Jeho trpělivost ještě čeká. Nepůsobí na nás, když vidíme, s jakou trpělivostí napomíná Sardské a Laodicejské: „Pomni tedy…“, „Radím (tobě)…“, „Já, kterékoli miluji, kárám a trestám“ (Zjev. 3,3.18.19)? Dívá se dále na toto křesťanstvo jako na takové, čím ono chce být, totiž jako na nositele křesťanského vyznání. Ono si neuvědomuje, jak je toto vážné. Avšak On je „Svědek věrný a pravý“ (Zjev. 3,14) a zůstává věrný, jestliže my jsme nevěrní, neboť „zapříti sám sebe nemůže“ (2. Tim. 2,13). Ostatně zaměstnával se Církví po celou dobu její existence, jak to čteme v okružních dopisech (Zjev. 2 a 3), o nichž jsme se již zmínili, tím že chválí, co je dobré, a přitom povzbuzuje věrné, ale také kárá a trestá to, co nemůže uznat, ano, co se zkazilo. Naplnilo se, co čteme v 1. Ep. Petra 4,17: Soud se začíná od domu Božího a podnes je prováděn. Pán se ještě snaží usvědčit a znovu získat poslední osoby z velkého domu současného všeobecného křesťanstva, které je od Něho vzdáleno. Až budou k Jeho zástupu připojeni, vezme Svůj lid k sobě do nebe. Až Ženich k sobě vezme v okamžení do nebe Svou nevěstu, potom nevěrné, „kteří nejsou povolni (= poslušni) evangeliu Božímu,“ (1. Petr. 4,17), ty, kteří „lásky ku pravdě nepřijali, aby spaseni byli“ (2. Tes. 2,10), stihne soud, který jim byl častokrát ohlášen. Potom Pán onu nevěrnou církev, „velikou nevěstku“ vyvrhne ze Svých úst. Ona si dlouhou dobu protiprávně přisvojovala jméno Kristovy nevěsty, až se stala prázdnou slupkou bez obsahu, která Mu působí odpornou chuť. Až do té doby Pán snáší ve Svém trpělivém shovívání i tak odporné věci. Protože však i tato milost je v nevážnosti a v pohrdání, bude to mít za následek tím přísnější soud. V podobenství o hřivnách (Mat. 25,14‒30) Pán neupírá zlému služebníku charakter služebníka, ale trestá ho s plnou přísností jako „neužitečného služebníka“.
A tak dnes na jedné straně již nelze navenek rozlišit jako celek pravou Boží Církev, dílo Jeho rukou, ‒ a na druhé straně vyznávající církev, dílo člověka, ještě není zbavena svého jména.
Nesmíme se nechat mást tímto zdánlivým rozporem. O těch obou stránkách nás stále ještě ujišťují a vyučují dvě strany pečeti z 2. kapitoly 2. Ep. Timoteovi. „Pevný základ Boží stojí, maje pečeť tuto: ‚Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho‘, a: ‚Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo‘ (elbf. př.: ‚kdo vyslovuje jméno Páně‘).“ ‒ 2. Tim. 2,19 Věřící si tím nemusí lámat hlavu. Pokud jde o to první: Pán zná všechen Svůj lid a nezapomíná na žádného z nich, ani ho nezanedbává. Víra přenechává Bohu péči o Jeho dílo. Na druhé straně však ‒ a zde jde o odpovědnost věřícího ‒ se požaduje od křesťana poslušnost Písmu a je vybízen, aby odstupoval od nepravosti, aby se odvracel od zlého.
Měli bychom tedy odejít stranou a zůstat sami? Rozhodně ne! Věřící se má připojit k těm, kteří vzývají Pána ze srdce čistého, to znamená: kteří jsou bez spojení s tím, co zneucťuje Jeho jméno. Kdokoli miluje Pána, nalezne cestu, kterou On připravil, a nalezne jiné věřící, prodchnuté stejnou touhou. Pán oznamuje Své cesty těm, kteří Ho milují a chtějí Ho být poslušni (Ž. 103,7) a vodí je „po stezkách spravedlnosti pro jméno své“ (Ž. 23,3). Proto jim káže, aby „odstoupili“, neměli žádné obecenství s tím, co zneucťuje Jeho jméno ‒ a tím jsou všechna lidská náboženská zřízení, ustanovení a zvyky (tradice). Vybízí Svůj lid, aby usiloval o „spravedlnost, víru, lásku, pokoj s těmi, kteří Jej, Pána, vzývají ze srdce čistého“ (2. Tim. 2,22). Bůh si dovede v každé době uchovat věřící ostatek, jemuž se chce zjevovat Svou předivnou láskou a sklánějící se milostí. I když je počet takových věřících malý, Jeho velké zaslíbení přes nevěrnost lidí zůstává nezměněné: „Kdežkoli shromáždí se (elbf. př.: „shromážděni jsou“) dva neb tři ve jménu mém (anebo: „ke jménu mému“), tuť jsem já uprostřed nich“ (Mat. 18,20). I kdyby se počet věřících shromážděných na jednom místě v Jeho jménu ztenčil doslova na onen nejmenší počet, třebaže ‒ přirozeně ‒ oni se vůbec nepovažují za celou Kristovu Církev, Pán dbá Svého zaslíbení, že Sám bude mezi nimi se Svým Duchem a se Svými dary. On se k nim přiznává jako Ten, jenž, jak čteme v proroctví Sofoniáše 3,12, je „s lidem chudým a nuzným, který doufá ve jménu Hospodinovu“, jak tenkrát v Izraeli, tak i dnes mezi těmi, kteří Ho vzývají ze srdce čistého.
Považovali jsme za nutné předeslat tato všeobecná hlediska, než se budeme blíže zabývat dnešním stavem věcí.
(pokračování, dá-li Pán, příště)
C. E. Stuart:
Jiným znakem těchto prvních novozákonních učitelů bylo, že mluvili tak, jak to posluchači byli schopni slyšet. Učedníci toto dosvědčují o Pánu vzhledem k zástupům a k sobě samým (Jan 16,12). Pavel jednal takto s Korintskými a se Židy (1. Kor. 3,2; Žid. 5,11‒12). Přesto tu však vidíme jeden rozdíl: Pán nekáral zástupy, ani učedníky, když nemohli slyšet a rozumět tomu, co jim říkal. Naproti tomu Pavel kárá Korintské a Židy, a to plným právem. Neboť v jeho době Duch Svatý přece už byl na zemi, přebýval v Církvi a uváděl věřící do celé pravdy. Všechno, co jim Pavel jako učitel mohl sdělit, by pro ně bylo v pravý čas pravdou, avšak pro jejich duchovní stav to pro ně nebylo vhodné. U Korinťanů to bylo tělesné smýšlení, u Židů jejich dětský stav, co apoštolovi bránilo, aby se blíže zabýval pravdami, jimiž se vlastně vyznačuje křesťanství. V duchovním růstu jsou určité stupně: otcové, mládenci a dítky v Kristu. Věřící i celá shromáždění se mohou nalézat v určitých poměrech, které vyžadují na straně učitele duchovní schopnost rozeznání a Boží vedení, aby poznal, jak se musí chovat, aby byli nejlepším možným způsobem vzděláváni a bylo jim pomoženo.
Tychikus byl doručitel dvou dopisů apoštola z římského vězení. Jeden, známý jako dopis Efezským, byl okružní dopis, smíme-li se řídit způsobem čtení obou nejstarších rukopisů, kde se v 1. verši 1. kapitoly praví: „Pavel, apoštol Ježíše Krista skrze vůli Boží, svatým, kteří jsou v Kristu Ježíši: Milost vám…“ Tento dopis tedy měl být čten v různých shromážděních. Onen druhý dopis byl adresován zvláště Koloským a obsahoval pravdy, které právě oni potřebovali; avšak měl také být přečten v Laodiceji.
Ale i když se vůbec nedíváme na stupeň duchovní chápavosti posluchačů, mohou být určité okolnosti, které si vynucují naprosto zvláštní způsob vyučování. Příklad toho máme v Epištole Judy. Juda chtěl psát o společném spasení věřících. Ale protože byl Bohem poučen, a tím schopen posuzovat věci tak, jaké byly ve skutečnosti, a nikoli, jak by se mohly jevit nějakému běžnému pozorovateli, viděl, že bylo nutné psát jim a napomínat je, aby se vší vážností bojovali o víru, která byla jednou předána svatým. Viděl, jak zlo, které nakonec vyvrcholí ve veřejném odpadnutí křesťanstva, pronikalo už tenkrát mezi věřící, a to tak, že se nepozorovaně vloudili určití lidé a zúčastňovali se s Božím lidem slavnostních hodů. O těchto lidech píše, aby před nimi svaté varoval. K tomu, co se stalo, nedošlo, aniž Bůh na to předem neupozornil. O těchto lidech vyslovil svá proroctví už před potopou Enoch a apoštolé našeho Pána Ježíše Krista mluvili o posměvačích, kteří měli přijít v posledních dnech. Proto tedy Juda nepsal o něčem, co bylo neznámé, nýbrž psal jim, aby jim připomněl, co Bůh řekl už předem, a aby jim ukázal, že tyto Boží výroky se již začaly naplňovat. Pokud šlo o jeho touhu, on by jim byl raději psal o společném spasení, avšak těmto věřícím bylo nutné připomenout, že mají bojovat o víru, která byla jednou dána svatým.
A zde vidíme jiný rys tehdejších učitelů. Byli neúnavní ve vyučování a neostýchali se, když toho bylo třeba, vždy znovu zdůrazňovat tytéž pravdy. Tak Pavel píše Filipským (Fil. 3,1): „Vám totéž psáti není mi nemilé (nebo: není mi na obtíž), pro vás pak to je jistota“ (elbf. př.). Bludy, které vedly zpět k židovství, se šířily téměř všude. Apoštol proti nim často vystoupil, a kdykoli toho bylo třeba, chtěl to i dále tak činit. „Pro vás pak to je jistota.“ On přitom nemyslil na sebe, nýbrž jenom na blaho druhých.
V podobném duchu jedná Petr. „Protož nezanedbám vždycky vám připomínati těch věcí, ačkoli umělí i utvrzení jste v přítomné pravdě. Neboť to mám za spravedlivé, dokudž jsem v tomto stánku, abych vás probouzel napomínáním (lépe: připomínáním)“ (2. Petr. 1,12‒13). Duchovní blaho svatých vyžadovalo takovou neúnavnou bdělost, a tak apoštol dělal vše, co bylo možné. Znal lenivost lidského srdce a rád vynaložil čas i sílu, aby vždy znovu, kdykoli toho bylo třeba, tyto věci připomínal. „Dokudž jsem v tomto stánku“, píše. Nebylo mu líto ani námahy, ani času připomínat jim „slova předpověděná od svatých proroků“ a „přikázání Pána a Spasitele skrze vaše apoštoly“ (2. Petr. 3,2 ‒ elbf. př.).
Chtěl je vždy znovu uvádět do styku s psaným Slovem, s proroky Starého zákona. Ale vždy jim také chtěl klást před oči přikázání apoštolů našeho Pána a Spasitele. Zda to není pravé smýšlení učitele, který se vžívá do myšlenek svého žáka, vidí, kde jeho žák je, a stále se snaží přivést ho dále ‒ který zapomíná na sebe, a i stejné věci (což by přirozenému člověku bylo mrzuté) opakuje tak dlouho, až je lekce osvojena, anebo až jeho práce skončí smrtí? Zda se v tom u apoštolů neukazovalo něco ze smýšlení Pána? Myslím na Ev. Jana 14,8‒11. Filip řekl: „Pane, ukaž nám Otce, a dostiť jest nám.“ Pán jim v Ev. Jana 10,38 poukázal na to, jak mohou poznat, že Otec je v Něm a On v Otci. „Skutkům věřte…, abyste poznali a věřili, že Otec ve mně jest, a já v něm.“ Na Filipovu otázku Pán milostivě odpovídá, tím že opakuje: „Nevěříš, že já v Otci, a Otec ve mně jest? Slova, kteráž já mluvím vám, sám od sebe nemluvím, ale Otec, ve mně přebývaje, onť činí skutky. Věřtež mi, že jsem já v Otci a Otec ve mně; aneb aspoň pro ty samy skutky věřte mi.“
Avšak apoštolé nezůstávali jen u věcí okamžité potřeby; jejich péče o svaté je vedla také k myšlenkám do budoucna. Také v tom následovali příkladu svého Pána. Petr píše: „Přičiním se, abyste i po odchodu mém vždycky na ty věci rozpomínati se mohli“ (2. Petr. 1,15). Pavel varoval starší z Efezu před hubícími vlky, kteří měli vyvstat, a před zlými věcmi, které měly nastat po jeho odejití z jejich středu. Tesaloničanům píše o antikristovi, který povstane. Timoteovi popisuje odpadnutí v posledních časech a charakter zla v posledních dnech (1. Tim. 4; 2. Tim. 3). Tito učitelé nekonali svou službu s nevolí. Vkládali do ní celé své srdce. Milost je učinila ochotnými Božími služebníky; láska z nich udělala dělníky cele oddané službě svatým. A i když přijímali peníze a jinou podporu od věřících, přesto jejich odplata nebyla na této zemi. Jejich naděje, jejich radost, jejich koruna slávy byli ti, kteří skrze ně přišli k obrácení. Při příchodu Ježíše se to ukáže.
Pavel nemyslil jen na budoucnost, nýbrž napomínal také Timotea, aby to, co slyšel v přítomnosti mnoha svědků, svěřoval mužům věrným, kteří by byli schopni učit i jiné (2. Tim. 2,2). V dopisech oběma svým synům u víře ukazuje, jaké vlastnosti mají mít učitelé. Oni nejsou ani apoštoly, ani proroky (jimžto obojím se dostalo zjevení). A znalost těchto vlastností učitelů je pro nás i dnes ještě cenná.
Ještě krátce něco k našemu tématu. Už tenkrát byli muži, kteří se dívali na zbožnost jako na prostředek k nějakému zisku, ‒ kteří pro mrzký zisk učili tomu, co nesluší (1. Tim. 6; Tit. 1). Boží člověk musí takovým věcem utíkat. Má být věřícím příkladem; a vůči nevěřícím a odpůrcům se má chovat tak, aby o něm nemohli mluvit nic špatného (1. Tim. 4,12; 2. Tim. 2,24; Tit. 2,7‒8). Pokud jde o učení, učitel se má v každém směru podřizovat Božímu slovu. Neexistuje ani nejmenší náznak, že by v budoucnosti mělo dojít k nějakým dalším (novým) zjevením, která by mohla změnit naučení apoštola. Není ani jedno slovo, které by snad nějak ukazovalo, že Písmo úplně nestačí, anebo že není naprosto věrohodné. „Všeliké Písmo od Boha jest vdechnuté“, čteme (2. Tim. 3,16‒17), „aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový“. Toto je pečeť, nezměnitelné potvrzení Boží autority, které je vtištěno Slovu. Tu je vyloučena jakákoli nutnost, aby se věřící pro věci, které potřebuje, musil obracet někam jinam. Timoteus měl příklad (obraz, vzor) zdravých slov, který slyšel od Pavla. To, co Duch výslovně řekl, měl předkládat bratřím (1. Tim. 4,6). A pokud šlo o nebezpečné časy, které měly nastat, Timoteus měl zůstávat v tom, čemu se naučil; měl kázat Slovo (nikoli své myšlenky nebo své představy), využívaje k tomu všech příležitostí, které se mu naskytly.
Jaké výsadní, přednostní místo je dáváno psanému Slovu a jaká cena je mu přičítána! Ať byly nástroje, kterých Bůh použil, jakkoli různé, slova, do nichž Bůh oděl Své myšlenky, nejsou slova vyučovaná lidskou moudrostí, nýbrž slova vyučovaná Duchem Svatým (1. Kor. 2,13). To byl meč, používaný v počáteční době křesťanství. Je to jediná zbraň, s níž dnes máme bojovat.
HuN 1970, s. (22‒32)
Otázka: Jak máme rozumět 10. verši 12. kapitoly Ev. Lukáše? Zdá se, že tento verš protiřečí 7. verši 1. kapitoly 1. Ep. Jana, kde je řečeno, že krev Ježíše Krista nás očišťuje od všelikého hříchu.
Odpověď (W. J. Lowe): Mnozí si kladli otázky ohledně slov Páně vyjádřených v Ev. Lukáše, kde vysvětlení není tak jasné jako v Ev. Marka 3,28‒30. U Lukáše jde o smělé vyznávání Pána před lidmi, kteří Jím pohrdali a později, podobně jako Saul z Tarsu, byli hotovi dávat do vězení a vydávat na smrt ty, kteří následovali Krista. K tomu, aby Ho mohli vyznávat, museli Ho znát a aby Ho mohli znát, museli mít Jeho slova a Jeho skutky.
Jestliže někdo jednoduše uvěřil Jeho slovům, mohl odpovědět jako Šimon Petr v 6. kap. Ev. Jana: „Pane, ke komu půjdeme? Slova věčného života máš.“ (68. v.) Takovým věřícím Duch Svatý dával sílu směle vyznávat Krista před vůdci izraelského lidu, kteří se jich chtěli zbavit. Zároveň je vyučil tomu, co v té chvíli měli říci. Mnoho příkladů nám o tom podává kniha Skutků apoštolských. Pán jim k tomu dal příslušné zaslíbení (Luk. 12,11.12). Apoštolé, kteří se osobně přesvědčovali o takové pomoci Ducha Svatého, tedy nebyli v nebezpečí, že pronesou taková rouhavá slova proti Němu.
Jiní, kteří naučení Pána neslyšeli anebo jim nerozuměli, mohli souhlasit s farizeji, kteří byli horlivými zastánci svého náboženství a říkali: „Ten člověk není z Boha, neboť neostříhá soboty.“ (Jan 9,16) Zde máme jeden takový rouhavý výrok proti Synu člověka, který uváděl v pochybnost Jeho božství. Jednoduchou odpovědí bylo svědectví skutků Ježíše (Jan 5,36). Tato odpověď byla jasným svědectvím každému, kdo byl ve svém srdci čestný, bez předsudků. Kdo uznával tato fakta, vyznával Jeho jméno, jako třeba onen slepý od svého narození, který Ho předtím nikdy neviděl a neslyšel od Něho než jedno slovo, ale byl poslušen. Jestliže někdo ono svědectví odmítal, byl nucen přičítat těm zázračným skutkům jinou moc, než Boží. To dělali zákoníci, když „pravili, že Belzebuba má, a že ve knížeti ďábelském vymítá ďábly.“ (Marek 3,22). Tito odmítli poslední svědectví, které mohlo působit na jejich svědomí, takže pro ně nebylo odpuštění. Bylo to rouhání proti Duchu Božímu, skrze Něhož Ježíš působil. (Viz. Mat. 12,28+32; Marek 3,29.30). Při jiné příležitosti jim Pán řekl: „Jestliže nebudete věřiti, že já jsem, zemřete ve hříších svých.“ (Jan 8,24)
V podstatě je vždy důležité vědět, jak zní spontánní odpověď srdce, když uslyší otázku: „Co se vám zdá (= co si myslíte) o Kristu? Čí je syn?“ (Mat. 22,42) Ten, kdo vyzná, jako Petr, že Ježíš je Kristus, Syn Boha živého, „narodil se z Boha“, ba víc ještě: „přemáhá svět“ (1. Jan. 5,1+5). Takový se nemusí bát těch, kteří zabíjejí tělo, ale více nemohou učinit. Není též v nebezpečí, že by mluvil rouhavá slova proti Duchu Svatému, neboť skrze Ducha Svatého nazýváme Ježíše svým Pánem (1. Kor. 12,3b). Jestliže však někdo přičítá Ježíšovu moc a skutky nějaké síle satana, zavrhuje Spasitele a mluví proti Duchu Svatému. Pro takový hřích není odpuštění.
(Orig: „Que dit l´Écriture?“ str. 89‒91)
Otázka: Co je to za hřích, který člověku nebude odpuštěn ani v tomto věku, ani v budoucím? (Mat. 12,32)
Odpověď (W. J. Lowe): Paralelní místo v Ev. Marka je jasné (Mk. 3,30) a nezanechává v té věci žádnou pochybnost. Tam totiž nalézáme vysvětlení, co je to „rouhání proti Duchu Svatému“, o kterém Pán mluví. Neboť je tam dodáno: „Neboť pravili: Ducha nečistého má.“
Přičítat veřejně satanovi zázračné skutky, skrze které Pán dokazoval Svou božskou moc, znamenalo uzavírat si poslední dveře, které Boží milost otevřela svému nevěřícímu a vzpurnému národu. Ano, pak to znamenalo jít vstříc nevyhnutelnému soudu a dovršit nenávist svého přirozeného srdce proti Bohu a Jeho milovanému Synu. Nikdo nemohl popírat divy, které činil Ježíš. Uznávat je jako jsoucí od Boha znamenalo uznat Ježíše jako Mesiáše. Toto však jeruzalémští zákoníci nechtěli. Aby uhájili svou autoritu, neviděli jiné, než prohlásit, že Ježíš vymítá démony skrze Belzebuba, knížete ďábelského. Pán jasně odhalil jejich bláznovství a zároveň oznámil i soud nad ním.
(Orig.: „Que dit l'Écriture?“, 1982, str. 63)
Otázka: Co je hřích proti Duchu Svatému? Týká se ateistů, Božích nepřátel nebo těch, kteří nenávidí Boha?
Odpověď (A. Küpfer: ‒ R. Müller ‒ Kersting): Písmo svaté nemluví v Mat. 12,31 o hříchu proti Duchu Svatému, nýbrž o rouhání. Jak je jasné z 22.‒37. verše, Pán adresuje ta vážná slova předním ze Židů, kteří ‒ přes dobrou známost ‒ označovali divy Pána Ježíše za službu Belzebuba. Toto naprosté převracení dobra a zla kvůli úplnému zatvrzení jejich srdce a svědomí je víc než hřích. Je to rouhání proti Duchu, které samo sebou znemožňuje i jakékoliv odpuštění, protože takový člověk se zbavuje i jakéhokoliv působení Ducha Božího. Jinak ale skrze působení Ducha Božího může, dokud ještě trvá doba milosti, přijít k obrácení i ateista a nejhrubší otrok hříchu.
(originál: A. Küpfer ‒ R. Müller‒Kersting: „700 Fragen biblisch beantwortet“, 1951, str. 21)
Otázka: V Mat. 12,32 čteme, že rouhání proti Duchu Svatému nebude odpuštěno ani v tomto věku, ani v budoucím. Nedá se snad z toho usuzovat, že i po smrti je ještě možné odpuštění hříchů?
Odpověď (A. Küpfer ‒ R. Müller ‒ Kersting): Zaměňujete „budoucí věk“ za „věčnost“. To však jsou naprosto různé pojmy, které spolu nesouvisí. „Budoucí věk“ je „tisícileté království“, v němž Kristus bude vládnout na zemi jako Král a Pán. „Nynější věk“, tj. ten, kdy Pán žil na této zemi, byl věk milosti, onen budoucí však bude věk Jeho moci a slávy. Úděl každého člověka je definitivní v okamžiku jeho smrti. Spravedliví (ospravedlnění) vejdou do věčného života, bezbožní do věčného trápení. Lazar byl anděly nesen do lůna Abrahamova, zatímco onen bohatý muž otevřel své oči v mukách; a mezi oběma byla nepřeklenutelná propast. Kdo by se odvážil pochybovat o těchto slovech, která vyřkl sám Pán, jenž je plný lásky, dobroty, tichosti a přívětivosti, anebo kdo by chtěl podkládat těm slovům nějaký jiný význam, než jaký zamýšlel On, Svatý?
(stejný originál, str. 21)
Blahoslavení všichni, kteří jsou příliš bohatí, než aby toužili po zlatu tohoto světa, ‒ kteří jsou příliš šťastní, než aby se honili za „radostmi“ tohoto světa, ‒ kteří jsou příliš vysoko postavení, než aby toužili po poctách tohoto světa!
Když se dívám na Boží lid „s vrchu skal… a s pahrbků“, vidím ho tak, jak ho vidí Bůh, totiž oděný veškerou příjemností Krista, dokonaný v Něm, přijatý v tom Milovaném. A to mne uschopní jít s nimi, pěstovat s nimi obecenství a povznášet se nad jejich nedostatky a chatrnosti, nad jejich slabosti a chyby.
EuE 1957/35
Autor z dnešního čísla:
(1837‒1901)
H. C. Voorhoeve (čti: fórhúfe) se narodil 9. 2. 1837 v Rotterdamu. Pocházel ze vznešené patricijské rodiny a byl nejstarší ze sedmi dětí. Jeho otec byl spolumajitelem finanční a bankovní firmy.
Rodina Voorhoevových žila v době nizozemského probuzeneckého hnutí, takže děti byly vychovávány v kázni a napomínání Páně. H. C. Voorhoeve již v mládí často hovořil se svým otcem o Božím slově a Božích věcech. Proto v otci zrálo přání dát svého syna studovat teologii. Avšak po skončení studia na gymnáziu se ukázalo, že H. C. Voorhoeva, přestože byl nadaný, to povolání vůbec netěší, neboť cítil, že mu pro kazatelskou službu chybí nejdůležitější předpoklad: nový život v Kristu. A tak začal pracovat v bankovnictví jako jeho otec.
Avšak o něco později, když mu bylo devatenáct let, uvěřil a přijal Ježíše za svého Spasitele a Pána. Co měl nyní dělat? Tu se mu dostaly do rukou různé spisy od J. N. Darbyho přeložené z angličtiny a francouzštiny, které velice pilně četl a srovnával s Písmem svatým. Dospěl k přesvědčení, že věřící se musejí oddělit od současných církví a náboženských společenství, aby mohli na základě učení Bible o jednotě Kristova těla (1. Kor. 12,13; Ef. 4,4) slavit večeři Páně jenom s těmi, kteří jsou znovuzrození křesťané. Pochopil též, že k službě slovem úplně stačí Písmo svaté a dary udělené oslaveným Pánem Jeho Církvi (ekklesia) a že k tomu není třeba církevních úřadů ani oficiálního ustanovení (ordinování) za kněze nebo kazatele. H. C. Voorhoeve se rozhodl jediným možným způsobem: připojil se ke skupině bratří, kteří se právě začali v Rotterdamu shromažďovat podle pokynů Božího slova. Společně nyní studovali Písmo svaté a spisy bratří z ciziny, především z Anglie. Poznávali stále víc, co pro věřícího znamená dílo Krista, jaký je rozdíl mezi požehnáními a nadějí Izraele a Boží Církve, že věřící mají k očekávání příchod Pána před velkým soužením, atd. Kromě toho se v těchto bratřích probudilo přání přinášet ztraceným lidem ve svém okolí evangelium. H. C. Voorhoevovi bylo právě dvacet let, a tak začal na ulicích a na dvorech domů města Rotterdamu zvěstovat radostné poselství evangelia. Jeho otce, který by si byl přál pro svého nejstaršího syna jinou kariéru, to velmi rmoutilo a zármutek byl o to větší, že také jeho manželka se připojila k malému rotterdamskému shromáždění a byla svému nadanému synovi velkou oporou na jeho cestě a při jeho službě.
H. C. Voorhoeve začal již r. 1858 jako dvacetiletý vydávat měsíčník „Posel spasení v Kristu“ („Bode des Heils in Christus“), který vychází podnes. První ročníky obsahovaly zvláště články přeložené z angličtiny, francouzštiny a němčiny, avšak vycházely v něm i články z pera H. C. Voorheoveho.
Téhož roku odcestoval poprvé do Elberfeldu poznat bratra Carl Brockhause a ostatní bratry. Tam ho povzbudili, aby cestoval dále až do Slezka, kde nalezl dveře otevřené pro evangelium. Mnoho lidí uvěřilo a vznikla řada shromáždění. V dalších letech pak navštívil stovky různých míst v Nizozemí, ve Švýcarsku, Německu, Belgii, Francii a Anglii. Všude přišlo mnoho lidí k víře a k pokoji s Bohem.
Mezitím se H. C. Voorhoeve r. 1863 oženil s věřící dívkou S. K. H. Lindeovou, která se stala věřící křesťankou po jeho zvěstování evangelia. Byla to žena, která se se svým mužem věnovala službě Pánu a byla mu velkou pomocí svým povzbuzením i radou, a i návštěvami nemocných a jinými činnostmi lásky. V jejich manželství se narodilo dvanáct dětí. Nejstarší syn, dr. Jacob Voorhoeve (1865‒1937), se stal homeopatickým lékařem v Dillenburgu, čtvrtý, Johannes Nicolaas Voorhoeve (1873‒1948), vstoupil v Nizozemsku do otcových šlépějí a stal se jeho duchovním následovníkem. Pro velice slabé zdraví manželky a matky a kvůli častému hmotnému nedostatku rodina často procházela zkouškami.
H. C. Voorhoeve již svým vydáváním měsíčníku v Rotterdamu položil základ ke své nakladatelské činnosti. Brzy vyšlo několik samostatných spisů, mj. z němčiny přeložená kniha: „Příchod našeho Pána Ježíše Krista a s tím spojené události“ (1869). R. 1871 vydal zpěvník „Bundel Geestelijke Liederen“ (Sbírka duchovních písní, dnes zvaný jen „Duchovní písně“), který se v rozšířené a opravené verzi používá podnes. Některé písně složil H. C. Voorhoeve sám, řadu jiných přeložil, mj. písně od C. Brockhause a Julia von Posecka. R. 1876 přesídlil do Den Haagu, kde pokračoval ve své překladatelské a vydavatelské činnosti. Mezi jeho nejznámější knihy patří asi úvahy o Epištolách apoštola Pavla. R. 1869‒70 bydlil se svou rodinou několik měsíců v Kolíně nad Rýnem, kde pracoval spolu s J. N. Darbym a C. Brockhausem při překladu Starého zákona do němčiny, který vyšel r. 1871 spolu s Novým zákonem jako tzv. „Elberfeldská Bible“. V prosinci 1877 H. C. Voorhoeve vydal po dvouleté práci vlastní holandský překlad Nového zákona, při němž se opíral o řecký text zpracovaný a opravený J. N. Darbym.
H. C. Voorhoeve pracoval i evangelizačně. Vydával dětský časopis a knížky pro děti a kromě toho každých 14 dní evangelizační časopis „De blijde Boodschap“ (Radostné poselství), který vychází podnes. Vedle toho napsal velký počet evangelizačních traktátů. Jeho ilustrovaný týdeník „Timotheus“ byl určen především rodinám a mladším věřícím. Proslavil se daleko mimo okruh bratří. Kromě toho se tento neúnavně činný pracovník Páně zasazoval o početné křesťanské školství, typické pro Nizozemsko.
V létě 1901 odešla ku Pánu jeho manželka, která již delší dobu churavěla. Za několik dní po jejím pohřbu se H. C. Voorhoeve rozhodl odjet k svému nejstaršímu synovi, lékaři, do Dillenburgu, aby si tam odpočinul a zotavil své velice zesláblé tělo. Avšak po počátečním zlepšení se tam jeho zdravotní stav nápadně zhoršil, takže jeho příbuzní byli zavoláni k lůžku nemocného. Zesnul 21. 8. 1901, za tři týdny po své manželce. Ke konci života opakoval víckrát slova jedné holandské písně: „Ach, býti tam… a tam jsi Ty!“ Jeho poslední slova byla: „Blažené! Jak blažené!“
přeloženo z knihy: Arend Remmers: „Gedenket eurer Führer“, 1983, str. 165‒169.
„Neboť milostí spaseni jste skrze víru, a to ne sami ze sebe; dar je to Boží; ne ze skutků, aby se někdo nechlubil. Jsme zajisté Jeho dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k skutkům dobrým.“
(Ep. Efezským 2,8‒10)
Člověk, který se zabývá otázkou, jak dojít spasení, se všelijak snaží konat dobro, polepšit se ‒ zkrátka mít něco, čím by se mohl vykázat, ‒ mít něco, co by ho před Bohem postavilo do příznivého světla. Třebaže Bůh říká v tolikerých místech Svého Slova, že neuznává skutky hříšníka, že ho chce spasit bez skutků skrze milost, je člověku mimořádně těžké přijmout tuto myšlenku do svého srdce. Je mu téměř nepochopitelné, že nemůže k svému spasení ničím přispět, že jeho činnost je naprosto vyloučena. Stále se pokouší vlastním úsilím a dobrými skutky si Boha naklonit, aby mu dal spasení. Jednoduše si ho chce nějak zasloužit. Ale před Bohem takové věci nemají cenu, nepřijme je. Stále prohlašuje: „Člověk je spravedliv učiněn vírou, bez skutků zákona.“ „Tomu pak, kdo nečiní skutků, ale věří v Toho, který spravedlivého činí bezbožníka, bývá počtena víra za spravedlnost.“ (Ep. Římanům 3,28; 4,5)
Bůh prohlašuje, že člověk je naprosto „mrtvý ve vinách a hříších“. (Ep. Efezským 2,1) Co by mohl udělat duchovně mrtvý člověk pro Boha? Zhola nic. Vícekrát čteme v Božím slově, že neznovuzrozený člověk je „bezmocný“, neschopen čehokoli dobrého. „Všichni… neužiteční učiněni jsou; není, kdo by činil dobré, není ani jednoho.“ (Ep. Římanům 3,12) A kdyby někdo měl tvrdit, že tím, že podporoval chudé, zastával se utištěných, ošetřoval nemocné, sytil hladové a potěšoval zarmoucené, konal dobro, ‒ Bůh by mu odpověděl: „Jako roucho ohyzdné (jsou) všechny spravedlnosti tvé“. (Iz. 64,6) Bůh nazývá domněle „dobré“ skutky hříšníka „mrtvé skutky“. Proč? Protože pocházejí z jeho přirozenosti, která je naprosto „zkažená“ a jejíž „smýšlení je v nepřátelství k Bohu“ (Ep. Římanům 8,7). „Myšlení srdce lidského zlé jest od jeho mládí.“ (1. Mojžíšova kniha 8,21) Cožpak je možné, aby ze slaného pramene vyvěrala sladká voda, anebo z trní bývaly sbírány fíky? (Srov. Ep. Jakuba 3,12; Ev. Lukáše 6,44.) To přece nejde. Právě tak člověk, který není znovuzrozený, nemůže ze své zlé přirozenosti nést dobré skutky. A přesto nevědomost, slepota a domýšlivost ubohých, padlých lidí je tak velká, že vždy znovu chtějí, a dokonce se o to i pokoušejí, vlastní silou se sami stát spravedlivými před Bohem. Neuznávají anebo nechtějí uznat, že pro svou hříšnou přirozenost toho nejsou schopní.
A proto, milý čtenáři, vzdej se takových snah chtít se učinit před Bohem příjemným nebo hodným daru spasení! Takovým způsobem se do cíle nedostaneš. A jestliže se tážeš: „Co mám tedy dělat, abych byl spasen?“, Boží slovo ti odpovídá: „ČIŇ POKÁNÍ“ a „VĚŘ V PÁNA JEŽÍŠE KRISTA!“ Pojď k Ježíši takový, jaký jsi. Pojď k Němu jako naprosto ztracený, bezmocný, nehodný hříšník, který chce být spasen z milosti, a poznáš, jak tě Bůh okamžitě ospravedlní. Neboť k přijetí daru milosti není třeba dlouhého času, ani nějakého úsilí nebo zásluhy, protože v tom případě by to nebylo spasení skrze milost.
Možná, že se zeptáš: „Jak je to ale možné, že Bůh může spasit ztraceného hříšníka tak rychle a bez jeho přičinění?“ Nuže Boží slovo tě odkazuje na kříž na Golgotě. Bůh tam ve Své úžasné milosti skrze Svého jednorozeného Syna vykonal takové dílo, že může dokonale spasit každého hříšníka, i toho nejbezbožnějšího, přijde-li k Bohu s pokáním a vírou. Tuto pravdu ti objasňuje lotr na kříži.
Ten člověk měl za sebou nadmíru hříšný život; ale na kříži se odsoudil a ospravedlnil Pána, neboť vyznal: „Nám se dostává, co na naše skutky náleželo, ale Tento nic zlého neučinil.“ S plnou vírou se obrátil na Pána s prosbou: „Pane, rozpomeň se na mne, když přijdeš do království Svého!“ A co mu odpovídá milostivý Pán?: „Amen, pravím tobě, dnes budeš se Mnou v ráji.“ (Ev. Lukáše 23,41‒43)
Dovol mi, abych se tě zeptal: „Čím přispěl ten lotr k svému spasení?“ Nebude ti jistě těžké odpovědět: Ničím, naprosto ničím! S probitýma rukama a nohama přece nemohl nic udělat! Ale činit pokání a uvěřit v Krista mohl a to také udělal, a proto nalezl spasení a pokoj. Ještě téhož dne šel do ráje.
Ani dnes nemůže hříšník přijít k spasení nějak jinak než skrze milost ‒ a jen skrze milost: „Spravedlivi učiněni jsme zdarma, milostí Jeho, skrze vykoupení, které se stalo v Kristu Ježíši.“ (Ep. Římanům 3,24) Jak krásně to říká básník:
„Ta milost všechna poskvrnění
pro Kristovu krev shlazuje,
a pokoj všem a odpuštění
na všech stranách se zvěstuje.
Spasení vzácné z milosti
je stále ještě v platnosti.“
Jak vděčný tedy má být každý hříšník, že Bůh sám připravil tuto cestu k dosažení spasení! Jistě, jak velká je Jeho láska, že „Syna Svého neušetřil, ale za nás všechny vydal Jej“ na smrt a soud. (Ep. Římanům 8,32) A pomyslíme-li na soud, který na kříži stihl Syna Božího, kde musel zvolat: „Bože Můj, Bože Můj, proč jsi Mne opustil?“ (Žalm 22,2; Ev. Matouše 27,46), zda nemusíme v údivu žasnout nad láskou Ježíše?
GBF 1934, č. 20, s.77‒78