Neznámý

Srdce věřícího se nesmírně raduje, když se dívá na požehnání, která bude mít tento svět pod vládou Krista. Plésá již napřed při pomyšlení na oslavenou Církev, na šťastný svět, na napravené stvoření.

Ale co je nejvyšší, nejvznešenější radostí Církve v naději, v očekávání toho okamžiku, kdy Kristus opět přijde a kdy se uskuteční všechna zaslíbená požehnání? Co působí, že se srdce věřících rozbuší při očekávání toho okamžiku? Je to Osoba samého Pána: Vidět Ho, slyšet Jeho hlas, hledět na Něho a navždy být s Ním. Kéž bychom bděli, aby se nám tato radost při Jeho očekávání neztrácela, ale stále nás naplňovala.

Když se uzavírá předivná historie světa, podaná nám v Božím slově od 1. Mojžíšovy knihy až po knihu Zjevení, ‒ historie odpadnutí člověka, kde Bůh ho postavil v odpovědnost vůči Sobě ‒ historie nesmírné Boží milosti, která tu, kde se rozhojnil hřích člověka, se rozhojnila ještě více ‒ je tu v závěru celé té historie jedno slovo plné neskonalé radosti a potěšení a je adresováno Církvi.

Toto slovo vyslovuje Pán sám a slova, která přitom používá, zanechávají v srdcích nás, kteří Ho čekáme, hluboký, trvalý a nesmazatelný dojem. Znějí takto: „Tak praví ten, kterýž svědectví vydává o těchto věcech (nebo: který osvědčuje tyto věci): Jistě přijdu brzo.“ To jsou Jeho poslední slova. Duch v Církvi se jich ujímá a odpovídá: „Amen. Přijdiž, Pane Ježíši!“

Kdyby toto bylo ustavičnou řečí našich srdcí, když se obracejí na Pána, jak jiné by bylo naše chování vůči tomuto světu! Jaký pokoj by nám to dávalo v souženích, jakou netečnost vůči svodům této země. Toto poslední a drahé poselství našeho Pána by naplňovalo naše srdce a dodávalo jim sílu, jistotu, trpělivou vytrvalost a radost.

Když Pán říká: „Ano“ (v kral. př.: „jistě“), vyjadřuje nám tím přání Svého srdce. Předchází již onen okamžik, kdy se představí Své nevěstě, a v radosti, kterou přitom cítí, jí říká: „Ano, přijdu brzo!“ Kéž by v našich srdcích vždycky nalézal radostnou odpověď: „Amen. Přijdiž, Pane Ježíši!“

Ezau jest Edom (1. M. 36)

Často se stává, že některé kapitoly Božího slova čteme jen málokdy, protože se nám zdají těžké k pochopení, anebo protože si myslíme, že nejsou zajímavé. Přitom zapomínáme na toto: Napsal je Bůh. Proto bychom měli při nejmenším vynaložit aspoň trochu námahy a i je si přečíst. Nezapomínejme, že všeliké Písmo je vdechnuté Bohem a užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k vyučování v spravedlnosti, aby člověk Boží byl dokonalý, plně způsobilý ke každému dobrému skutku (2. Tim. 3,16.17). Jestliže některé kapitole nerozumíme, může to být důvod, abychom ji nečetli? Jestliže však si ji přečteme a přečteme-li si ji ještě jednou a zamyslíme se nad ní, shledáme, že v ní jsou obsažena bohatství a naše oči se otevřou a budou se divit všemu, co je v ní skryto. „Rozuměj, co pravím; a dejž tobě Pán ve všem porozumění“ (2. Tim. 2,7). „Sláva Boží jest skrývati věc, ale sláva králů zpytovati věc“ (Přísl. 25, 2).

Máme-li před sebou 36. kapitolu 1. Mojžíšovy knihy, tedy je to právě jedna z kapitol, které bývá všeobecně věnováno jen málo pozornosti. A přesto je to oddíl Písma, nad nímž by se měly více zamyslit děti věřících rodičů. Zdá se, že je napsán především pro ně.

Nalézáme tu velké zásady, uvedené bez dalšího komentáře, jak tomu bývá většinou v celé 1. Mojžíšově knize. Předcházející kapitola končí zprávou o tom, jak zemřel Izák a jak ho jeho synové Ezau a Jákob pohřbili. Jak si asi budou oba synové dále počínat, když jejich otec zemřel? Až do onoho dne možná měli ohled na svého otce a poslouchali ho. Avšak nyní mají volnost sami si volit další cestu. Jak se nyní zachovají? Brzo se může stát, že půjdou dál podle přání svých vlastních srdcí. Tato kapitola nám ukáže, co dělal Ezau, prvorozený, když tu už jeho otec s ním nebyl. Je to, žel, zároveň historie člověka v těle: Bůh nemá žádné místo v jeho srdci a v jeho myšlenkách. Nejprve je nám řečeno, že Ezau je „Edom“. Jména obou Izákových synů byla změněna. Jákob byl nazván „Izrael“ (Boží bojovník), když prošel místem Fanuel. Bojoval tam s Bohem, plakal a pokorně prosil (1. M. 32,28 a Oz. 12,4.5). Toto jméno připomíná, co z něho učinila Boží milost. Avšak touto věcí se nyní nebudeme zabývat.

Ezau byl nazván „Edom“, což znamená „červený“, protože za jedno jídlo z čočky prodal své prvorozenství a tím pohrdl požehnáním. Byl ohyzdný (přesněji: „nepobožný“ ‒ Žid. 12,16 ‒ elbf. př.), jak nám to ukazuje celá kapitola, kterou máme před sebou. Je v ní vícekrát opakováno, že „Ezau jest Edom“. Co se stalo z ubohého Ezaua! Co máme říci o mnohých dětech věřících rodičů, které od malička slýchaly o Pánu Ježíši, znají rozumem všechna nebeská požehnání a pak je opustí a běží za klamnými marnostmi! Opouštějí milost, která je pro ně připravena.

Potom čteme o Ezauových svatbách: ožení se s dcerami jednoho Hetejského a jednoho Hevejského a spojuje se tak s těmi národy, mezi nimiž jeho otcové Abraham a Izák žili jako cizinci. Boží slovo Abrahamovi ohledně Izáka jako by Ezauovi neříkalo nic: „Nevezmeš manželky synu mému ze dcer kananejských, v jejichž zemi bydlím“ (1. M. 24,37). Cožpak dcery Hetejských nebyly jeho očím žádostivější než dcery z rodiny víry? Je jasné, že Izákovi a Rebece působily hoře. Tato dokonce řekla: „Stýská se mi živu býti (‒ „mrzí mne život“ ‒ překlad Hirsch‒Sicherův) pro dcery Het.“

Milé děti věřících rodičů, zda tato stránka nebyla napsána proto, aby vás varovala? Nenaučily jste se z ní ničemu? Jak velké nebezpečí vám hrozí v navazovaných přátelstvích. Jaké katastrofální následky mohou vzniknout z nerovného sňatku! Skutečný duchovní stav mladého muže se ukáže při jeho svatbě! Dávejte si pozor na svá srdce!

Když Ezau viděl, že dcery Het byly těžkostí v očích jeho otce Izáka, chce se mu zalíbit, a tak odchází a bere si za ženu dceru Izmaele, jehož matka byla Egypťanka. (1. M. 28,8.9) Ezau jistě nerozuměl vůbec ničemu, co patří do okruhu víry.

Po smrti svého otce vzal své ženy, své syny i dcery a všechny duše svého domu i stáda ovcí a všechen svůj dobytek i všechen svůj majetek, kterého nabyl v zemi Kanán, a odešel, aby bydlil v pohoří Seir. Cenil si pohoří Seir více než země zaslíbení ‒ té země, kterou Hospodin dal Abrahamovi a jeho semeni v dědictví navěky. Neviděl v stanu svých otců nic žádostivého. Abrahamův oltář neměl vůbec žádný vliv na jeho srdce. Hrob, který Abraham koupil od synů Het a kde právě uložil tělo svého otce Izáka vedle kostí Abrahama, Sáry a Rebeky, měl pro něho právě tak nízkou cenu jako Boží zaslíbení o vzkříšení. Pro něj měla význam jen přítomnost ‒ o budoucnost se nestaral. Pohrdl všemi těmi věcmi a odešel pryč do daleké země. A co bylo ještě horší: Vzal s sebou i celou svou rodinu. Nyní byli všichni daleko vzdáleni od místa skutečného požehnání. Kdo by mohl změřit věčné následky takového činu!

Chtěl bych se vás, děti věřících rodičů, zeptat: Jakou cenu mají pro vás nesmírně cenná požehnání, která jste od malička přijímaly? Chtěl bych vás varovat a ukázat vám na bláznovství těch, kteří opouštějí nevyzpytatelná bohatství Krista a obracejí se k nicotným věcem. Tyto se mohou zdát skvělé přirozenému oku člověka, ale jejich koncem bývá jen zatrpklost a marnost.

Možná že někdo řekne: Ezau měl pádný důvod, proč opustil izraelskou zemi: jeho stáda se rozrostla natolik, že už tam nemohl zůstat. Nepřítel našich duší má ovšem vždy „dobré“ důvody, aby nás oloupil o Boží požehnání, která jedině činí člověka skutečně bohatým. Již dlouho používá polí, oslů, a někdy také žen, aby lidem zabránil vstoupit do slavnostní síně milosti (srov. Luk. 14,18‒20 ‒elbf. př.). K svedení Ezaua použil pozemských statků, aby mu uloupil věčná bohatství. Jiný zase může říci: Vždyť ale Ezau dosáhl v pohoří Seir velkých úspěchů a rozmohl se tam s celou svou rodinou! Ovšem, jeho synové a vnuci se tam stali velkými lidmi, téměř všichni byli knížaty. Avšak kam se poděla jejich sláva? Co po nich dodnes zůstalo? Kam přivedli své rodiny? Prorok Abdiáš nás v 18. verši poučuje, že z domu Ezau nezůstane ani jeden. Jeho potomci se stali zapřisáhlými nepřáteli Božího lidu. Jak bídně skončil celý ten rod! Hospodin říká skrze posledního proroka na začátku jeho knihy: „Ezaua měl jsem v nenávisti.“ (Mal. 1,3)

Po odchodu do země Seir Elifaz, jeho prvorozený syn, si vzal za ženu Tamnu, sestru Lotana, jednoho z knížat Horejských, kteří bydlili v té zemi. Z tohoto zlého spojení vzešel Amalech, který vystoupil vojensky proti Izraeli, když tento byl na poušti. Amalech byl knížetem národa, proti němuž Hospodin přisáhl boj od pokolení do pokolení, a bylo to zapsáno do knihy pamětné, že Bůh úplně vyhladí pod nebem památku Amalecha (2. M. 17,8‒16; 5. M. 25,19) /Poznámka: Je dobré přečíst si k tomu podrobná sdělení v něm. knize Fr. Kauppa: „Biblické otázky“ na str. 35‒37./

Od 20. verše uvažované kapitoly jsou uvedena jména sedmi synů Seira, Horejského, kteří bydlili v té zemi. Také oni byli knížaty. Jeden z nich byl Lotan, bratr Tamny, o níž už jsme mluvili. Ezauova rodina se tedy spojila s obyvateli té země k zlému. A co máme říci o teplých pramenech (24. v. ‒ v kral. překl.: „mezkové“), které nalezl jeden z nich, když pásl na poušti oslice svého otce? Rozhodně to nebyly osvěžující prameny ve vyprahlé zemi! Podobají se vodám, které vyhledávají lidé, kteří se vzdálili od Boha a pohrdají Jeho zaslíbeními!

Jaký rozdíl naproti jistým vodám „studnice přísahy“ v Bersabé anebo k osvěžujícím vodám „studnice Živého vidoucího mne“ (beer‒lachai‒roi)! Ezau jimi pohrdl, neboť opustil tu zemi. Rozhodně to také nejsou ony tiché vody, k nimž dobrý Pastýř vodí Své milované ovce.

Od 31. verše je ona země, uváděná zatím pod jménem Seir, nazývána „země Edom“ („země Idumejská“). Byla nazvána podle jména Ezaua, který se stal jejím vlastníkem. Byla to země, kde bydlil, kde byl doma. Úplně zapřel izraelskou zemi. V idumejské zemi vládli králové již v době, kdy ještě nebylo krále v Izraeli. Vládli před Kristem. Kde budou, až jednou bude vládnout Kristus? Vládli před Ním a bez Něho.

Všechno, co je pověděno o těchto králích, zdá se být souhrnem dějin každého pozemského krále. Vládli nad určitou zemí. Bydlili v tom či onom městě. Tam se rozmohli násilím a rozvinuli na odiv svou moc, velikost a přepych. Zvítězili nad tím či oním národem. Vzali si možná za ženu nějakou princeznu, dceru některého krále nebo knížete. Král pak zemřel a k moci se dostal někdo jiný. Tomu nás učí dějiny o všech vladařích na tomto světě, kde všechno je pomíjející. Králové i knížata umírají jako kterýkoli člověk z obyčejného lidu. Nic si s sebou nevezmou a jejich sláva zajde.

Synové Ezau bydlili v zemi Edom, která byla jejich vlastnictvím, a to bylo vše. „To jest ten Ezau, otec Idumejských (nebo: otec Edoma)“ je dodáno na konci jejich historie. A taková je historie jednoho nepobožného (ohyzdného).

V opaku k Ezau další kapitola mluví o Jákobovi. Bydlil v zemi, kde se zdržoval jeho otec. Přes všechny chyby a život, který často byl bídný, kde se větším dílem nalézal pod Boží kázní, vážil si Jákob Božích požehnání a tíhnul k Jeho zaslíbením. Země zaslíbení měla cenu pro jeho srdce a on v ní bydlil jako cizinec, podobně jako jeho otcové. Čekal na ten den, který měl jeho víru změnit ve vidění a jeho naději v skutečnost. Jeho víra mu dala možnost přivlastnit si věci, které dosud nebyly vidět, které však jsou věčného trvání. ‒ Protiklad je velký. V jeho historii je v druhém verši zmínka jenom o jednom z jeho synů: je jím Josef, oddělený mezi bratřími. Je krásným obrazem Božího Josefa, toho Požehnaného, v Němž jsou obsažena všechna požehnání. Jenom On přinesl Bohu ovoce.

Na pomoc mladým křesťanům ‒ 8

(Znovu upozorňujeme, že slovem Církev je v tomto spise vždy míněna Boží Církev, tj. Boží Shromáždění všech Božích dětí na zemi, jak tomu rozumí Písmo, nikoli tedy jen nějaké shromáždění určitého počtu věřících na určitém místě a vůbec ne nějaká pojmenovaná křesťanská pozemská církev /denominace/.)

Abychom mohli poznat „Církev (Shromáždění) Boha živého“, tak jak je Bůh vidí, a uvažovat o něm z různých stránek, dal nám Bůh ve Svém Slově různé obrazy. Dnes bychom se chtěli zaměřit na některé, z nichž každý nám vyjadřuje nějakou zvláštní Boží myšlenku. Pro málo místa, které k tomu máme, budou naše vysvětlení neúplná a mezerovitá. Těm čtenářům, kteří budou četbou podníceni, a budou se chtít hlouběji obeznámit s těmito důležitými pravdami, uvedeme v závěru obsáhlejší díla, která by jim k tomu mohla pomoci.

Kde na široširém světě najde člověk „pravdu“ ‒ pravdu o Bohu, o otázce života „odkud?“ a „kam?“, o vztazích lidí k Bohu, o mravním stavu člověka, o spasení, které Bůh mu chce dát, a o budoucnosti, jíž svět spěje vstříc? ‒ Jenom v Boží Církvi. Ona uznává Písmo svaté jako „slovo pravdy“ (Jan 17,17) a zvěstuje je. Je vzdělána na skále Ježíši Kristu, jenž je „ta pravda“ (Jan 14,6). Přebývá v ní „Duch pravdy“ (Jan 14,16‒17), kterého svět nemůže přijmout.

Třebaže se věřící v současných dnech vyznačují slabostí a nevěrností, Boží Církev, která zahrnuje všechny vykoupené, stále ještě zvěstuje v tomto světě pravdu, podobně jako pilíř se základem anebo podstavcem může nést viditelný obraz nějaké sochy.

Pravdu o uvedených věcech nenajdeme tedy u lidí tohoto světa, kteří jsou vzdáleni od Ježíše Krista, nemají Ducha pravdy a Boží slovo odmítají anebo si ho neváží. Mladí lidé, na něž moudrost tohoto světa často působí velkým vlivem, by měli tuto skutečnost dobře zvážit.

V tomto obrazu Boží Církve je v popředí Pán Ježíš jako dobrý Pastýř. On položil Svůj život za ovce. Je dveřmi ovcí. Jestliže někdo vejde skrze Něho, bude spasen. Ten dobrý Pastýř přišel, aby ovce život měly a měly ho v hojnosti.

Mezi tímto „Nejvyšším Pastýřem“ (‒ elbf. př.) ‒ (kral. př.: „Knížetem pastýřů“ ‒ 1. Petr. 5,4) a každou jednotlivou ovcí je pak osobní spojení. Jeho ovce slyší a znají Jeho hlas. On Své ovce volá jménem. Říká: „Znám své, a znajíť mne mé.“ A ještě něco plyne z tohoto obrazu: všichni, kteří dříve byli „jako ovce bloudící“, ale nyní jsou v osobním poměru k „dobrému Pastýři“, nyní tvoří jedno stádo s jedním Pastýřem! Do tohoto stáda patří jak ovce z židovského ovčince, tak i z národů (Jan 10,16 ‒ elbf. př.). Tento Pastýř nechává Své stádo pást na zelených nivách a vodí stádo k tichým vodám. Ovce, která se zdržuje daleko od stáda, těžko najde dobrou pastvu. Dokazuje tím, že neposlouchá hlas toho dobrého Pastýře. Kdo říká: „Mně stačí můj Pastýř, k čemu potřebuji stádo?“, sotva bude okoušet ona zvláštní požehnání popsaná v 23. Žalmu. Dobrý Pastýř je u Svého stáda. Tam lze nalézt potravu i nápoj, ochranu a pastýřskou péči.

Když se nevěsta v Písni písní otázala Ženicha: „Oznam mi Ty, kteréhož miluje duše má, kde (Ty) paseš? Kde (Ty) dáváš odpočinutí o poledni?“, dostává odpověď: „Vyjdi po šlépějích stáda!“ (Pís. 1,7‒8) V řeči Nového zákona by to znělo asi takto: Jdi, vyptej se v Božím slově na Boží myšlenky o Mé Církvi a řiď se jeho pokyny!

V Epištolách se na více místech mluví o Církvi jako o Kristově těle. Přečti si prosím: Řím. 12,5; 1. Kor. 10, 16‒17 a 12. kap.; Ef. 1,22‒23; kap. 4,4.12.15‒16; kap. 5, 23.29‒30; Kol. 1,18.24; kap. 2,19; kap. 3,15.

Co nám chce Bůh tímto obrazem objasnit? Předně toto: Boží Církev není žádná organizace.

Jenom Bůh může stvořit organismy, tj. např. živé rostliny, zvířata anebo lidi. Každý takový organismus se skládá z mnoha živých částí ‒ údů, které společně přispívají k růstu a k prospěchu celku. Lidé nejsou schopni učinit žádné takové organismy. Konstruují sice různé stroje a zařízení, v nichž mnohé předem vyrobené díly mechanicky pracují jako celek. Ale tam můžeme mluvit nanejvýš o jakési organizaci. Stroj není žádný živý tvor. Jeho jednotlivé části se samy navzájem nemohou obnovit.

Jestliže lidé mezi sebou vytvářejí různé spolky anebo společnosti, jsou to také jen organizace. Jejich členové sice mají život a víceméně všichni mají tytéž zájmy. Ale nebyl to Bůh, kdo tyto korporace (útvary) utvořil. Nespojil je v celek Svým dchnutím. Ony tudíž nejsou žádným živým celkem, žádným organismem.

Lidé měli odedávna sklon přenášet svůj organizační talent i do církevní sféry. Během doby byly vždy znovu zakládány nějaké nové církve nebo náboženské obce, a přirozený člověk byl něčím takovým „novým“ nadšen. Začalo to vždy nějakým novým, odlišným vyznáním víry, nějakým novým jménem a církevním řádem nebo stanovami, podle nichž se měl rozvíjet celý život takové církve. Každý, kdo k ní chtěl přináležet, se musil podrobit této organizaci a jejím představeným mužům. Na to, zda je věřící a má život z Boha, zda má vnitřní spojení s Kristem a ostatními „členy“ ‒ se v některých církvích vůbec neptají. „Věřící, kteří stojí mimo“, nesmějí mluvit v takových organizacích do věcí té církve a bez dovolení představených tam nesmějí zastávat žádnou funkci a žádnou službu.

V opaku k „organizaci“ lidí se tedy „organismus“ rodí jako živý celek. O letnicích byli všichni věřící v jednom Duchu pokřtěni v jedno tělo. Od té doby tu Církev existuje jako živé tělo. Od té doby každý člověk, který se narodil „z vody a z Ducha“ (Jan 3,5), a tedy prožil znovuzrození, je ‒ bez svého přičinění ‒ připojen k tělu. Dříve než si uvědomí, co se s ním stalo, je už na základě nového života nerozlučně spojen s tělem Krista, v němž proudí tentýž život. Od toho okamžiku je a zůstává živým údem v tomto (živém) organismu. Zde neexistují nějaká „odhlášení“ nebo „vystoupení“.

Boží slovo používá k objasnění jako příklad lidské tělo (1. Kor. 12). Stvořitel přidělil každému údu lidského těla příslušné zvláštní místo, aby tam zastával určenou práci. Kdyby si některé údy nebo orgány chtěly svá místa mezi sebou vyměnit, došlo by k chaotickému zmatku a tím ke zkáze těla. K tomu ovšem nesmí dojít, a proto každý úd zůstává na svém místě a žije podle myšlenek Stvořitele. Jen tak je možná ideální součinnost všech údů, a to k prospěchu celého těla. A selže-li třeba jen jeden úd, dojde k oslabení, k bolesti a nemoci.

Podobně je tomu s tělem Krista. Bůh staví každý úd na jeho místo (1. Kor. 12,18), aby tam na základě udělené milosti vykonával přisouzenou funkci (činnost), ‒ i když tato je třeba úplně skrytá ‒ a to v součinnosti se všemi ostatními údy. Každý má zůstávat na tom místě, které mu Bůh přidělil, jako živý úd v těle a poslušně má plnit svůj úkol za působení moci lásky (1. Kor. 13). Takto pracuje „všechno tělo dobře navzájem spojené po všech kloubech přisluhování, podle působení vnitřní moci v míru jednoho každého údu,… k vzdělání svému v lásce“ (Ef. 4,16 ‒ elbf. př.). O povaze různých darů a jejich působení pojednáme v jiné souvislosti.

Nyní však následuje druhá skutečnost, nesmírně důležitý hlavní bod v uvažovaném obrazu:

Smrt, vzkříšení a oslavení Krista po Boží pravici jsou důležitými předpoklady utváření Církve (Ef. 1,21‒23). Bez Krista, Hlavy, by údy nebo ‒ jak bychom také mohli říci ‒ trup těla s končetinami, nikdy nebyly utvořeny. Teprve když bylo dokonáno pro hříšného člověka dílo vykoupení a Kristus byl jakožto člověk vysoce vyvýšen „nade všechno knížectvo a každou mocnost, i moc, i vládu i (nad) každé jméno, které je jmenováno“ (‒ elbf. př.), sestoupil Duch Svatý na tuto zem, aby pokřtil věřící v jedno tělo.

Bůh Ho zároveň „dal Hlavu nade všechno církvi, kteráž jest tělo jeho, plnost všechno ve všech (nebo: ve všem) naplňujícího“. Zda se tato myšlenka nedotýká našich srdcí? Kristus potřeboval ‒ budiž to řečeno s úctou ‒ „plnost“ anebo „doplnění“ skrze Církev, aby se mohl ukázat celý „Kristus“, Hlava a tělo. Tak podle Božích myšlenek také Adam, onen první člověk, byl úplný teprve tehdy, když mu byla dána jeho žena Eva.

Člověk pohybuje svými údy povely z hlavy prostřednictvím vodících nervů. Kristus však řídí údy Svého nebeského těla skrze Ducha Svatého, který přebývá v každém z těch, kteří Mu patří. Každý úd podléhá přímo Hlavě a je Pánu odpovědný zastávat v daném čase tu funkci (činnost), k níž On ho chce použít. My lidé nesmíme nějakým „organizováním“ zasahovat do Jeho svrchovaných práv. Nemáme právo sami rozhodovat anebo udávat, kdo má kázat, kdo učit a kdo má být vyslán na určité misijní pole apod.

Jen „se pevně držme Hlavy“ (Kol. 2,19) a bděme, aby něco nevstoupilo mezi Něho a nás a aby Jeho nároky jako Pána na nás nebyly něčím omezovány!

Vážně smýšlející křesťané trpí a naříkají nad roztříštěností křesťanstva. Říkají si: vždyť vlastně všichni… společně patříme k jednomu celku. Z této těžkosti vzniklo alianční a ekumenické hnutí. Obě by ráda vyjadřovala onu sounáležitost v Pánu, a tak se společně shromažďují k určitým „týdnům“ nebo „zasedáním“. Aby se sobě poněkud přiblížili, dělají dočasné ústupky a usnesení, ‒ potom se však každá skupina zase vrací do své ohrady.

Souhlasí Pán s takovými snahami? Je spojování církevních organizací v jednu nadřazenou organizaci Božím léčebným prostředkem v současné době úpadku?

Jak plyne z míst uvedených zpočátku, Boží slovo mluví jenom o jednotě Ducha a o jednom těle Krista (1. Kor. 10,17; Ef. 4,4); neuznává žádný jiný útvar, tedy žádnou korporaci. Jednota tedy už nemusí být dělána. Zato však máme být v tomto světě svědky o jednom těle v Kristu, které před Božím zrakem stále existuje, bez jakéhokoli přerušení. Toto svědectví o tom, co Bůh utvořil, můžeme však udržovat, jen když se pečlivě oddělujeme od všeho, co z toho udělal člověk, ‒ tedy od různých zvláštních vyznání, která jsou popřením toho, co Bůh učinil a co skutečně chtěl a co nás odděluje od jiných věřících.

JEMU stále podobnější

Při četbě evangelií zjišťujeme, jak byla každá hodina Pána Ježíše vyplněna nějakou činností.

Na Jeho cestě tímto světem nevidíme žádnou zahálku, žádné maření času, ani hledání pohodlí nebo zábavy, jak tomu často bývá u nás.

Jeho život byl nepřetržitou, neúnavnou činností lásky. Náš Pán nežil pro sebe. Bůh a lidé zaměstnávali všechny Jeho myšlenky. Jestliže někdy hledal samotu, tedy jen proto, aby byl sám se Svým Otcem. Jestliže vyhledával společnost, tedy jen proto, aby konal, co Mu Otec uložil. Dnem i nocí byl stále stejný ‒ „tentýž“ (srov. Žid. 13,8)

Na Olivetské hoře Ho vidíme na modlitbě; v chrámě ‒ jak vyučuje; mezi zarmoucenými ‒ jak dává potěšení; nalezl-li někde někoho nemocného, jak ho uzdravuje. Každý z Jeho činů nám Ho ukazuje jako Toho, jenž žil jen pro druhé.

Měl v Bohu takovou radost, které člověk nerozumí, měl takovou péči o lidi, jež svědčila o Bohu. Nikdy nepoužil Své moci pro sebe. Když na poušti vyhladověl, neučinil žádný div, aby utišil Svůj hlad. Avšak když kolem Něho někteří hladověli, ukázalo se plně Jeho srdečné slitování, a nasytil jich tisíce. Ach, kéž bychom Mu byli podobnější!

Původní křesťanství ‒ 4. přednáška: Učitel (1. část)

Skutečné křesťanství nezáleží v tom, že převezmeme určité vyznání víry nebo nějaké zvláštní pravdy. Je to nový život, který je člověku udělen a bude trvat navěky. Tento život ve svém charakteru se projevuje činností a svým původem je z Boha. Jeho obsahem a cílem je Boží oslavení a spasení nesmrtelných duší lidí.

Křesťan může mít svůj okruh působení mimo Církev (Shromáždění) jako evangelista, anebo uvnitř jako učitel. Evangelista kázáním radostného poselství přivádí duše ze světa k stádu čili k Církvi; učitel uvádí duše uvnitř stáda hlouběji do pravd Božího slova. Jeho úkolem je učit, co Bůh zjevil, nikoli však zjevovat nějaké nové pravdy. Tam, kde jsou neobrácené duše, je pracovní pole evangelisty, zatímco tam, kde se nalézají Boží děti, je okruh působení učitele. Jak velice se tato pravda působením mnohých denominací ztratila ze zřetele, pokud jde o Kristovo tělo! Křesťané z různých pojmenovaných skupin mohou sice společně uznávat nějakého evangelistu jako dar, který působí ve světě. Jak málo však jich je hotovo uznat, že Bůh v té Své jedné Církvi dal učitele k vyučování a ku pomoci pro všechny, kteří věří v Pána Ježíše Krista. Jak potěšující je, můžeme-li se odvrátit od sektářského smýšlení, s nímž se v současných dnech tak často setkáváme, a podívat se na dar učitele, plného vřelého Ducha, který se obrací ke všem. Jím je prodchnut učitel, jak nám ho popisuje Boží slovo.

Pavel byl evangelista a kázal evangelium, jež mělo být oznamováno všemu stvoření pod nebem. Avšak byl také učitelem, kterému Bůh dal ve Své Církvi určité místo, aby každého člověka napomínal a vyučoval, aby každého člověka postavil dokonalého v Kristu. Pavel osobně nikdy neviděl věřící v Kolosách, ale protože byli věřící, měl je ve svém srdci. Trpěl pro ně už v Římě, ale přitom se radoval, ačkoli ještě nikdy nebyl mezi nimi. Doplňoval na svém těle, co ještě zbývalo ze soužení Kristových pro Jeho tělo, to jest Církev. (Kol. 1,24) „…Utrpení pro vás…,“, píše, protože oni tvořili část Církve.

Pavel obdržel zcela zvláštní službu, totiž dokonat Boží slovo (přivést je k plné míře), to tajemství, které bylo kdysi skryté, nyní je však zjevené Jeho svatým: „Kristus ve vás, ta naděje slávy“. Tato služba mu byla svěřena, takže on nepovažoval svůj úkol za splněný, dokud nedokonal Boží slovo tím, že jako první zvěstoval to tajemství. Bůh chtěl, aby věřící poznali toto tajemství. Skrze Pavla, apoštola, služebníka zvoleného k tomu Bohem, bylo Boží slovo dokonáno. Skrze Pavla, učitele, bylo to tajemství a bohatství Jeho slávy zvěstováno široko daleko. Jak úžasný byl ten předmět: „Kristus ve vás, ta naděje slávy“! To se týkalo všech věřících společně i každého z nich osobně. Brzy „se zjeví sláva Hospodinova, a uzří ji všeliké tělo spolu“ (Iz. 40,5). Avšak Koloští neočekávali jenom, že tu slávu uzří, nýbrž že v té slávě též budou. Až se tato sláva zjeví, pak národy (pohané) budou na zemi zaujímat nižší postavení než Židé. Pro ty, jimž Pavel psal, neměly už takové národnostní rozdíly žádný význam, i když ovšem oni sami, pokud šlo o jejich původ, patřili k národům (tj. k jiným než k Židům) (Kol. 3,11). Jejich místo bylo ve slávě, a Kristus v nich, to bohatství slávy toho tajemství ‒ naděje té slávy.

Jeho on chtěl zvěstovat, napomínaje každého člověka a vyučuje každého člověka, aby každého člověka postavil dokonalého v Kristu.

Pavel těžce pracoval jako apoštol národů a konal daleké cesty; byl dokonce hotov cestovat až do Španělska a tam konat dílo svého Mistra. A přesto přitom nikdy nezapomínal na své krajany. Právě když se dostal do Říma, kázal jim od rána až do večera. Zvláštní pracovní okruh, který mu Pán určil, ho neučinil v jeho zájmech jednostranným anebo sektářským. On mohl napsat: „napomínajíce všelikého člověka, a učíce všelikého člověka ve vší moudrosti“, a to při mnohé práci a námaze i k vlastní obživě (Kol. 1,28).

Ale to nebylo vše. On tuto práci konal celým srdcem, protože první místo v jeho srdci měl Kristus. Měl srdečný zájem o tyto svaté, kteří byli od něho tolik vzdáleni. Měl o ně takový zájem, protože byli údy Kristova těla. Proto je vyučoval, velice za ně bojuje na modlitbách (Kol. 1,29; 2,1‒23). Přijímal všechny, kteří k němu přišli do Říma, káže Boží království a věci, které se týkaly Pána Ježíše. Přednášel tyto svaté v Kolosách, v Laodiceji a všechny další, kteří ho osobně ještě nikdy neviděli, Bohu na modlitbách. Epafras za ně vždycky zápasil na modlitbách (Kol. 4,12) ‒ byl přece jedním z nich, takže každý mohl pochopit, že má o ně hluboký zájem, když jim sděloval Boží pravdu. Pavlovi však leželi tak velice na srdci, že také za ně na modlitbách bojoval. A co bylo jeho přáním? Chtěl snad, aby se postavili na jeho stranu a pomáhali mu v odporu proti učitelům, kteří usilovali o návrat k židovství, kteří chtěli podrývat jeho autoritu v nežidovských církvích? Pavlovi nešlo o vlastní čest a váženost, nýbrž o blaho svatých, „aby potěšena byla srdce jejich spojená v lásce, a to ke všemu bohatství přejistého smyslu (= k bohatství plné jistoty porozumění), k plnému poznání tajemství Boha, v němž jsou skryti všichni pokladové moudrosti a známosti“ (Kol. 2,2.3). Zde máme možnost nahlédnout do srdce pravého učitele. Nebyl spokojen s tím, že byli rámcově seznámeni s pravdou. Přál si, aby jejich srdce byla povzbuzena a všechna aby byla spojena v lásce.

Přál si vidět mezi nimi lásku, výraz Boží přirozenosti, ale také známost: „ke všemu bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání tajemství Boha“. A proč měl takové naléhavé přání pro ty, kteří ho osobně ani neznali? Protože to, co on vyjádřil, bylo jedinou oporou pro jejich duši: „v němž jsou skryti všichni pokladové moudrosti a známosti“. Obával se, aby nebyli svedeni krásně znějícími slovy. Viděl jejich řád a pevnost jejich víry v Krista a radoval se z toho; ale přál si vidět u nich také plné poznání tajemství Boha.

Řím byl velice daleko od Kolos, avšak bystré oko učitele tam zjistilo určité zlo, kterého si oni sami vůbec nebyli vědomi. Měli víru v Pána Ježíše; projevovala se u nich i láska, která zahrnovala všechny svaté. Přišlo k nim slovo pravdy evangelia (Kol. 1,5). Oni je přijali a ono v nich neslo ovoce; to však neplatilo jenom pro minulost: „přišlo na všechen svět, nesoucí ovoce a rostoucí, jako i mezi vámi, od toho dne, v kterémž jste slyšeli, a poznali milost Boží v pravdě“. (Kol. 1,6 ‒ elbf. př.) Epafras ho informoval o jejich lásce v Duchu. Co jim tedy ještě chybělo? Co bylo možné ještě jim přát? Apoštol shrnuje stručně své přání v 1. kapitole v 9. až 12. verši. Chyběl jim jasný pohled na nebezpečí, jimž byli vystaveni (Kol. 2,8‒23) a na způsob, jak mohli těm nebezpečím čelit.

Kdyby byli měli osvícené oči, aby mohli rozeznat nebezpečí, která jim hrozila, nebylo třeba upozorňovat je na ně. Kdyby byli bdělí a dobře obeznámeni s pravým prostředkem proti nim, nemusil by jim ho jmenovat. Ale patří už k charakteru učitele, že dovede rozeznat směr duchovního proudu, a dává pro takový případ nutná poučení. Jako učitel viděl, kam by se Koloští mohli dostat, kdyby nebyli varováni. On sám byl Bohem vyučen a povolán vyučovat druhé, a tak jim ukazuje, co mají dělat: „Protož jakž jste přijali Krista Ježíše, Pána, tak v něm choďte, vkořenění a vzdělaní na Něm, a utvrzení u víře, jakž jste naučeni, rozhojňujíce se v ní s díkůčiněním“ (Kol. 2,6‒7).

Takové jsou jeho pokyny. Uposlechnou-li jich, budou se moci Koloští vypořádat se vším, co je mohlo odvést ze správné cesty. Staví před jejich zrak „Krista Ježíše, Pána,“ a připomíná jim, jak jim byl zjeven, jak Ho přijali. Neměli přijímat nic nového, nýbrž jenom pevně držet a uvádět prakticky do svého života, co jim sdělil Epafras. A toto je velice důležité v dnešní době. Neboť to, čemu je naučil Epafras, jeden Kristův služebník, bylo vše, co potřebovali. Každý z nich se nyní musil sám pro sebe úplně naučit tomu, co jim bylo svěřeno. To, co jim bylo zjeveno, obsahovalo všechnu pravdu: „jakž jste přijali“, mohl jim říci, a „jakž jste se naučili“. Pavel jim připomíná, čemu se naučili. Pravdy, které byly skrze něho i jiné služebníky sděleny Církvi, jim představil Epafras, a Pavel, který Boží slovo dokonal, neměl nic, s čím by je měl ještě obeznámit a co by sahalo ještě dále. Ani slovem se jim nezmiňuje o nějakých nových pravdách, týkajících se Pána Ježíše, které by až dotud nebyly zjeveny; ani slovo jim neříká o vývoji v pozdějších staletích. To, co měli, měli pevně držet, a jak přijali Krista Ježíše, Pána, tak v Něm měli chodit, být vkořeněni a vzděláni v Něm. Apoštol se s naprostou rozhodností staví proti všem věcem, které by oni ještě mohli mít vedle Krista a mimo Krista. Jako učitel rozvíjí před nimi bohatství slávy toho tajemství: Kristus v nich! Ukazoval jim, že pro jejich duše není nic cenného, nic užitečného kromě Krista! Filozofie, prázdný klam, tvrzení, že někdo má zvláštní znalosti, které zůstávají druhým osobám skryté, nátlak, aby zachovávali židovské obyčeje, ano, všechna taková poučení, ať už pocházela od kohokoli, by je jenom odvrátila od Krista, jejich Hlavy, „od níž všechno tělo po kloubech a svazech vzdělané a spojené roste Božím vzrůstem“ (Kol. 2,19).

Jako Pavel píše: „Jakž jste přijali“, tak Jan napomíná malé dítky: „zůstaniž ve vás to, což jste slýchali od počátku“. (1. Jan. 2,24) Ačkoli jeden z nich (Pavel) dokonal Boží slovo, a druhý (Jan) sepsal Zjevení Ježíše Krista, které Mu Bůh dal, aby ukázal služebníkům Svým, co se musí díti brzo, přesto oba tito učitelé a apoštolé zaměřují pozornost věřících na to, co Bůh zjevil o Kristu; to bylo vše, co oni potřebovali, a vše, co Bůh chtěl dát. Také dnes se učitel musí obracet k tomu, co bylo známé ve dnech Epafry, k tomu, co bylo slýcháno od počátku, aby tak byly duše vzdělávány v pravdě.

Původně měl pravý učitel za své pracovní pole Církev (Shromáždění) a Boží slovo za svou pokladnici; přitom se učil správně rozdělovat Slovo pravdy a tak mluvit k duším, jak ony byly schopny slyšet. Pro nutnost oné první z obou schopností svědčí s inspirovanou autoritou 2. Tim. 2,15, onu druhou vlastnost nalézáme ukázánu v příkladu samého Mistra. (Marek 4,33)

Petr o letnicích rozděloval Slovo pravdy správně, když opomenul říci o proroctví Joele: „Dnes naplnil se tento den“, a když se uprostřed posledního verše (Joel 2,32) zastavil. Následoval v tom příklad velikého Učitele, který v synagoze v Nazaretu citoval 61. kapitolu Izaiáše, avšak jen do poloviny druhého verše (Luk. 4,19). Také Pavel dovedl takto učit. Tak např. v Ep. Římanům (7,4) prohlásil: „Protož, bratři moji, i vy umrtveni jste zákonu skrze tělo Kristovo“; avšak Timoteovi píše: „Víme pak, že dobrý jest zákon, když by ho někdo náležitě užíval“ (1.8). Také Jakub je toho příkladem, když hovoří o témž zákonu jako o zákonu svobody, vyjádření Boží vůle pro Jeho stvoření; pro nového člověka znamená tato Boží vůle dokonalou svobodu.

Koření se

Kdysi jsem četl v dopisech J. N. Darbyho o jednom modlitebním shromáždění, kdy podlaha prý byla mokrá od slz bratří. On k tomu napsal: „Rád bych vykonal třeba i dalekou cestu, abych mohl být při tom a učinit se s nimi zajedno.“ Tenkrát jsem si myslil, že to asi musili být nějací přecitlivělí lidé. Ale teď už to neříkám. Zúčastnil jsem se totiž právě takového shromáždění a zažil jsem, že to nejsou jen city, nýbrž dílo Ducha Svatého. Byla to poslední modlitební chvíle během konference v Chicagu (USA) od 30. srpna do 2. září 1963.

Na začátku prvního shromáždění byla na modlitební chvíli čtena 2. Mojž. 32,33 a 34. Boží slovo působilo na srdci a svědomí přítomných tolik, že celá ta modlitební chvíle tím byla poznamenána. Toto bylo zesíleno a umocněno druhým shromážděním, které bylo také modlitební. Bylo v úmyslu pokračovat v uvažování předmětu dřívější konference. Jenže bylo jasně znát, že Duch Svatý vede všechno jinak. A tak byly v těch čtyřech shromážděních uvažovány výše uvedené kapitoly. A v plném souladu s tím byla také večerní shromáždění se zvěstováním Božího slova.

Boží slovo působilo na naše srdce hlubokým dojmem a přivedlo nás ke koření se ohledně našeho stavu: uvědomovali jsme si, jak jsme se vzdálili od Božího slova, také své světské smýšlení, nedostatek oddanosti Pánu, stav v některých shromážděních, atd. Hned prvního rána bylo dohodnuto, že mimo každodenní pravidelnou modlitební chvíli, která trvala jeden a čtvrt hodiny, se ještě každé ráno shromáždíme k modlitbě. A někteří bratři to spojili s postem, takže skutečně nejedli. Při poslední modlitební chvíli byla srdce zlomena. Nemohu si vzpomenout, že by některý z bratří, kteří prosili jako ústa shromáždění, mohl ukončit svou modlitbu normálním způsobem. Pohnutí a sklíčenost byly příliš veliké. A když byla nakonec zpívána vestoje jedna píseň, nemohli jsme mnozí, a mezi nimi i já, pro slzy spolu zpívat poslední sloky.

Kéž Pán dá, aby to koření se působilo dál, při nás, kteří jsme tam byli přítomni, ale i jinde. Jak velice je ho třeba v našem stavu odklánění se, ‒ u nás, kteří jdeme společnou cestou v praktickém obecenství, i při všech Božích dětech v celé vyznávající Boží Církvi.

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

„Tedy povstavši Maria v těch dnech, odešla na hory s chvátáním, do města Judova. I vešla do domu Zachariášova, a pozdravila Alžbětu.“ (39.‒40. v.) Sdělení anděla přináší v srdci Marie ovoce. Ona odchází „s chvátáním“ sdělit své příbuzné vzácné věci, které jí byly zjeveny. Nalézá u Alžběty srdce připravené přijmout to sdělení, protože Bůh se přiblížil i k ní. Takže ji zajímá, jak Bůh zjevil vůči Marii Svou moc a milosrdenství, jako to učinil i při ní. Tato návštěva byla naprosto přirozenou věcí, vždyť se obě staly zřejmým předmětem milosti a zájmu ze strany Nejvyššího.

„I stalo se, jakž uslyšela Alžběta pozdravení Marie, zplésalo nemluvňátko v životě jejím.“ (41. v.) Všechno, co se tu odehrává, je předivné. Boží moc působí a koná divy. První pohnutí toho dítěte, které se má narodit, je zplésání radostí, když jeho matka slyší pozdravení z úst té, která má porodit Spasitele. Gabriel o ní řekl: „Duchem Svatým bude naplněn hned od života matky své“ (Luk. 1,15). Tento úžasný výjev se odehrál v skrovném obydlí Zachariáše mezi dvěma ženami, které Bůh vyvolil k naplnění Svých věčných uložených rad. Jenom nebe bylo jeho svědkem a mohlo jej ocenit; ale tyto zbožné služebnice Páně, vybrané z tohoto světa, nalézající se pod mocí Ducha Božího, pronikají vírou do obdivuhodných věcí, jimiž se zaměstnává Boží srdce, a jejich srdce je naplněné radostí. Nikdy v dějinách lidstva nebylo ani v skrovných ani v bohatých příbytcích očekáváno narození tak slavné osoby: Krále králů a slavnějšího nad proroky. Pravá velikost na této zemi není v tom, co se zdá být veliké podle zdání lidí, nýbrž v tom, co je od Boha. Nyní můžeme vírou nejen obdivovat, co se odehrálo v příbytku Zachariáše, nýbrž můžeme také pronikat do slavných a věčných důsledků příchodu Božího Syna na tuto zem.

„A naplněna jest Duchem Svatým Alžběta. I zvolala hlasem velikým, a řekla: Požehnaná ty mezi ženami, a požehnaný plod života tvého!“ (42. v.) Mnoho křesťanů si představuje, že být naplněn Duchem Svatým je nějaká zvláštní milost, které se mezi Božím lidem může dostat jen nějakým privilegovaným osobám, ale vůbec tomu tak není. Takový stav je vlastně pravým stavem křesťana: má všechny předpoklady být naplněn Duchem Svatým, tj. aby Duch Svatý potlačoval a anuloval jakýkoli projev těla, hříchu v těle, který Boží dítě v sobě ještě má. Každý věřící je chrámem Ducha Svatého, ale ne každý věřící je Jím naplněn. Je snad vinou Ducha Svatého, že se věřícímu nedostává síly k uskutečnění toho? V žádném případě! Čeho se nám k tomu tedy nedostává? Skutečného nazarejství, vyjádřeného těmito slovy: „Neopíjejte se vínem, v němž jest prostopášnost, ale naplněni buďte Duchem“ (Ef. 5,18). Jakou radost, jaké mocné svědectví a jakou podobnost Kristu bychom měli, kdybychom byli ‒ jako skuteční nazareové ‒ naplněni Duchem! Okusili jsme už, třeba jen na chvíli, takové požehnání? Štěpán je okoušel plnou měrou: „Štěpán, muž plný víry a Ducha Svatého“, čteme (Skut. 6,5‒8; 7,55). Čteme také, že „Petr, jsa pln Ducha Svatého“, mluvil (Skut. 4,8). A také „Pavel naplněn byl Duchem Svatým“ (Skut. 13,9). Bděme, abychom Ducha Svatého nezarmucovali působením těla v nás, aby tak On mohl používat celou naši bytost a každého dne v našem životě zjevovat Svou moc.

„A odkud mi to, aby přišla matka Pána mého ke mně?“ (43. v.) Alžběta si byla vědoma vysoké pocty, jíž se dostalo Marii, když se stala Božím vyvoleným nástrojem k naplnění Jeho slavných úmyslů. Vedena a poučena Duchem Svatým, jímž byla naplněna, uvědomuje si nesmírnou velikost Toho, který se má z Marie narodit ‒ jako pokorný člověk, avšak přesto jako Syn věčného Otce. Zaměstnává se touto slavnou Osobou a nikoli synem, kterého Bůh jí chce dát rozvinutím Své moci a podle běžných cest přirozenosti. Zabývá se Tím, jehož Jan bude ohlašovatelem a věrným svědkem a který bude nazván Syn Boží, protože v pokoře Jeho člověčenství se bude skvít božská sláva, jako se skvěla po celou věčnost v nevýslovné radosti v svatých výsostech.

„Neboť, aj, jakž se stal hlas pozdravení tvého v uších mých, zplésalo radostně nemluvňátko v životě mém.“ (44. v.) Dítě darované neplodné ženě bývá v Písmě často obrazem rodiny víry, neboť jeho nečekané, předivné narození mluví jasnou řečí o Boží milosti a Božím daru těm, kteří sami byli bez síly a ve stavu mravní smrti, z nichž je mohl vymanit jen Všemohoucí. „Nejsou to děti těla, jež jsou děti Boží; ale děti zaslíbení jsou počítány za símě.“ (Řím. 9,8 ‒ elbf. př.) Je to milost, která je oživuje a bohatě jim žehná v Kristu, jež je pramenem jejich chvály. Období zákona vyznačující se první smlouvou, která byla založena na odpovědnosti, ukázalo, že zlo v člověku je nenapravitelné a zanechalo ho v temnosti jeho vzdálení od Boha; avšak začínají se ukazovat první paprsky svítání dne požehnání a slávy. Má se ukázat Boží Syn, a víra zbožných duší, které tolik očekávaly Jeho příchod, se s nadšením radovala z naplnění Božích zaslíbení.

„A blahoslavená, kteráž uvěřila, neboť dokonány budou ty věci, kteréž jsou pověděny jí ode Pána.“ (45. v.) Pod vedením Ducha Svatého Alžběta uznává zbožnou víru Marie a ohlašuje jí uskutečnění toho zaslíbení, které jí Bůh dal. Všechno, co se tu odehrává, je skvělým svědectvím vydávaným Tomu, který se má narodit uprostřed Izraele a lidí. Boží požehnání patří tomu, kdo věří Božímu slovu. Jestliže nám Duch Svatý skrze psané Slovo říká: „Odpuštění hříchů vezme skrze jméno jeho všeliký, kdožkoli uvěřil by v něho (tj. v Ježíše, jenž zemřel a vstal z mrtvých)“ (Skut. 10,43), pak ten, kdo přijme toto Boží svědectví, má ujištění, že jeho nepravost byla sňata a že jeho hříchy mu byly odpuštěny na základě výbornosti díla kříže. Právě tak je tomu se všemi prohlášeními, ať se týkají nynějšího nebo budoucího života: „Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (4. M. 23,19) „Blahoslavená, kteráž uvěřila.“ Alžběta prorokuje a s radostnou jistotou ohlašuje naplnění Božích zaslíbení, která byla učiněna víře. Raduje se z předivných Božích cest vůči Marii, jejichž výsledkem budou nesmírná požehnání pro celou rodinu věřících, k níž obě patřily, a která se rozšíří na celé stvoření.

BOŽÍ CÍRKEV ‒ 4

Utváření Boží Církve začalo už v den letnic kdy „byli všichni (věřící) jednomyslně (elbf. př.: na jednom místě) spolu. I stal se rychle zvuk s nebe, jako valícího se větru prudkého, a naplnil všechen dům, kdež seděli. I ukázali se jim rozdělení jazykové jako oheň, kterýž se posadil na jednom každém z nich. I naplněni jsou všichni Duchem Svatým“ (Skut. 2,1‒4). Ony rozdělené jazyky mluví o novém svědectví, složeném z Židů a pohanů. Dosavadní svědectví se skládalo jenom z Židů; toto bylo nyní dáno stranou a byla uvedena Církev. Bůh je nyní v nás, už tedy ne jen s námi (pro nás). V onom ohni rozdělených jazyků můžeme především vidět soud, který byl vykonán na Pánu, jenž jedině byl čistý, bez poskvrny, ‒ soud, na jehož základě nyní může být prokazována Boží milost. Petr jako první obdržel moc kázat evangelium a zvěstoval vzkříšení Ježíše a Jeho slávu. Ale Církev ve svém pravém charakteru se ukázala teprve jako výsledek zjevení, daných apoštolu Pavlovi, která on zvěstoval, a to souběžně s šířením evangelia (tj. „dobré zvěsti“) mezi národy (pohany), když Židé jako celek „učinili neúčinnou radu Boží pro sebe“ (Luk. 7,30 ‒ elbf. př.). Pavel oddělil učedníky od těch, kteří nevěřili (srov. Skut. 19,9). Tajemství jednoho těla, které zahrnovalo všechny, daleké i blízké, jak pohany, tak i Židy, kteří uvěřili srdcem v Ježíše Krista a kteří měli všichni skrze jednoho Ducha přístup k Otci, nebylo ve Starém zákoně zjeveno. Tato pravda kromě určitých náznaků v proroctvích a některých předobrazů nebyla sdělena v Písmech Starého zákona. Bylo vyhrazeno apoštolu Pavlovi, aby ji oznámil (Ef. 3,2‒9).

Nemáme v úmyslu uvádět čtenáři podrobnou historii Církve na zemi. Stačí, co nám o tom sděluje Boží slovo, abychom mohli rozumět začátku této historie a předem vidět její další průběh. Skutky apoštolské a dopisy (epištoly) apoštola Pavla, jako i Petra, Jakuba a Jana mluví již předem o úpadku, ale jasně také ukazují, jak dalece onen úpadek už tenkrát nastal. Každé zlo, které se pak vyvinulo a o němž se přesvědčujeme i dnes, se ukazovalo ve svých podstatných rysech už tenkrát.

Církev v Jeruzalémě zjevovala již v prvních dnech charakterové rysy Krista: na věřících se jevila jednota Ducha, neboť „zůstávali v učení apoštolském, a ve společnosti (= v obecenství), a v lámání chleba, a na modlitbách“ (Skut. 2,42). Láska, ovoce Ducha, působila mezi nimi tak mocně, že „měli všechny věci obecné (= společné)“. Byli jedno srdce a jedna duše. Ale tento krásný začátek byl brzo zkalen. Sobectví a lež, zanedbávání vdov a z toho vzniklé reptání bylo ovšem ještě udrženo na uzdě, protože Duch Boží působil velkou mocí. Ale zůstalo to tak jen na čas, dokonce i v Jeruzalémě (viz Ep. Jakuba). Uvěřivším Židům bylo zatěžko uznat za rovnoprávné věřící z jiných národů a došlo téměř k roztržce. Vloudili se falešní bratři (srov. Ep. Galatským a Epištoly Judy a Jana). Zlí učitelé s židovskými, gnostickými nebo racionalistickými učeními natropili velké zmatky. (Gnostik: náboženský blouznivec; racionalista: člověk, který se řídí jen rozumem.)

Bůh sice postupně budil jednotlivé svědky a často došlo k blahodárnému obratu a všude byla oslavována Jeho milost. On vždy prokázal, že je věrný a prokazuje to podnes. Boží slovo nám zůstalo zachováno nedotčeno a je stále více rozšiřováno. Evangelium je zvěstováno téměř v celém světě a všude přicházejí duše k obrácení.

Ale Boží děti zůstaly rozptýlené, protože „vešli mezi ně vlci hltaví, kteří nelitovali stáda“. To, co apoštol řekl, se stalo, takže „z vás samých“, povstali muži, mluvící „převrácené věci, aby obrátili učedníky za sebou“. Naplnilo se vše, co apoštol Pavel na pobřeží Milétu předpověděl starším z efezské Církve (srov. Skut. 20,17‒35). Autorita Pána byla vesměs pošlapávána, ba dokonce zapírána. Hlas dobrého Pastýře již není uznáván. Dnes to došlo tak daleko, že lidé nechtějí „zdravého učení trpěti, ale majíce svrablavé uši, podle svých vlastních žádostí shromažďovati sami sobě budou učitele“ (srov. 2. Tim. 4,3). Odvrátili uši od pravdy a obrátili se k vymyšleným bajkám (4. v.).

Takový je obraz dnešního všeobecného křesťanstva. „Veliký dům“ (2. Tim. 2,20) otevřel dveře dokořán světu a dovoluje mu, aby v něm vládl. Špatné stavební materiály lidí: dříví, seno, sláma (1. Kor. 3,12) se všude smísily s „živými kameny“ (1. Petr. 2,5) a kazitelů Božího chrámu (1. Kor. 3,17) je bezpočet. Lidé, u nichž se nejeví ani jiskřička života z Boha, jsou nazýváni „křesťané“. Věřící i nevěřící se semkli v jedno podle zásad lidských spolků. Plevel se stále více rozrůstal v pšenici.

Písmo nám to předpovědělo, takže se tomu nemusíme divit. Sedm okružních dopisů ve Zjevení (2. a 3. kapitola) nám podává prorocký obraz o rozvoji stále většího úpadku Církve, která je nakonec přirovnávána k onomu „velikému domu“. Vidíme, jak skutečnost naprosto přesně odpovídá tomu, co bylo předpověděno. Musíme se s tím smířit? Chraň nás toho Bůh! V každém období onoho obrazu Církve, načrtnutého ve Zjevení, byli „vítězové“, takoví, kteří nezapřeli, ale velice věrně hájili víru v Něho, jejich drahého Pána Ježíše. On sám jako velký Vítěz bude přes všechnu satanovu lest a proradnost až do konce budit a zachovávat Své věrné svědky. Lidé by byli Boží dílo již dávno úplně zkazili a přivedli do nenapravitelného stavu, kdyby to nebylo právě Jeho dílo, které nemůže zaniknout. Budiž Mu chvála a dík! On skrze Svého Ducha neochvějně pracuje dál, aby na tom jednom základě, „který položen jest, jenž jest Ježíš Kristus“, dokončil Své dílo. Na tomto základě „všechno stavení příslušně vzdělané (= navzájem dobře spojené) roste v chrám svatý v Pánu“ (Ef. 2,20‒22; 1. Kor. 3,11).

„Vyvoleni v Něm před ustanovením (založením) světa“

4) Co bylo Božím cílem? Tím, že před založením světa Bůh vyvolil ty, které chtěl učinit nádobami milosrdenství (nebo: omilostnění), sledoval dva cíle: jeden se týká Jeho samého, druhý vyvolených.

a) Pokud šlo o Něho, Bůh se chtěl skrze Svou věčnou uloženou radu oslavit. Jednal takto, „aby známé učinil bohatství slávy své při nádobách milosrdenství, kteréž připravil ke slávě“ (Řím. 9,23). Tak je i v Ef. 1,11.12 řečeno, že jsme byli předzřízeni „podle předuložení toho, kterýž všechno působí podle rady vůle své, abychom byli k chvále slávy jeho“. Také naše předzřízení k synovství je k chvále slávy milosti Jeho (5,6 a 7. v). Bůh se chtěl oslavit, tím že „mnohé syny k slávě přivedl“ (Žid. 2,10).

V této uložené radě, jako i ve všech věcech, je Syn s Otcem zajedno. Proto bude, jako i Otec, dokonale oslaven skrze věčné výsledky vyvolení a vykoupení. Naše spojení s Jeho slávou přispěje k ještě většímu zvýšení jejího lesku. On bude „v onen den… oslaven ve svatých svých, a předivný se ukáže (= bude obdivován) ve všech věřících“, protože oni ponesou Jeho obraz (2. Tes. 1,10). Vidět ve slávě takové bytosti, jako jsme my, dokonale připodobněné Kristu, ‒ jaký to bude předmět obdivu pro nebeské bytosti! Jaké to bude oslavení Otce a Syna!

b) Pokud jde o vyvolené. Když Boží slovo zjevuje požehnání, která jsou podílem vykoupených, prohlašuje na více místech, že jsou „předzřízeni“ (nebo: předurčeni). Tento výraz ukazuje, že jsou v Boží uložené radě zcela jistě a určitě zabezpečeni jako vyvolení. Bůh nás předzřídil, tj. předem k tomu vyhlédl, abychom ta požehnání měli a plně se z nich radovali. Tato požehnání jsou následující:

Spasení. Toto je nejvyšší požehnání, protože v něm jsou obsažena všechna ostatní. A vskutku, ve spasení je zahrnuto celé dílo milosti vůči nám: odpuštění hříchů, vysvobození z otroctví satana, ospravedlnění skrze víru, věčný život, uvedení nás do Boží přízně jako Jeho milovaných dětí a konečně věčná sláva. Apoštol děkuje Bohu, že On Tesalonické „vyvolil od počátku k spasení v posvěcení (nebo: v svatosti) Ducha a u víře pravdy, k čemuž“, jak říká, „i povolal vás skrze evangelium naše, k dojití slávy Pána našeho Ježíše Krista“ (2. Tes. 2,13). Pán má dva druhy slávy: Jednu získal jako Syn člověka a tu s Ním budeme sdílet (Jan 17,22); ona druhá patří jen Jemu jako věčnému Božímu Synu, ale my na ni budeme hledět (17,24).

Postavení dokonalosti v nebesích. Bůh nás vidí už nyní ve Své milosti jako svaté, které učinil neposkvrněnými (bezúhonnými) a vzácnými (příjemnými) (Ef. 1,4.6). Nemohl by nás uvést do Své přítomnosti, kdybychom nebyli takoví, v nichž On by mohl nalézat Svou rozkoš, jako ji nalézá v Kristu. Vyvolil nás v Něm, podle Své volby a Své lásky. Proto můžeme zpívat:

Skrze Ducha Svatého, který nám dává vědomí o našem postavení před Bohem, okoušíme Otcovu lásku a přízeň. On nás „učinil vzácné (příjemné) v tom nejmilejším (Milovaném)“ (Ef. 1,6). Toto jméno vyjadřuje nevýslovné zalíbení, které Bůh nalézá v Něm. My jsme tedy skrze milost předměty stejného zalíbení, protože Bůh nás vidí ve Svém Milovaném.

Synovství. Bohu mohlo stačit, postavit nás do Své přítomnosti i bez toho, že by nás učinil Svými dětmi. Avšak právě toto bylo „podle jeho dobře libé vůle skrze Ježíše“, předzřídit nás „k zvolení za syny pro sebe“ (Ef. 1,5). Podle uložené rady Své lásky Bůh si přál mít u Sebe milované děti. „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, totiž abychom dítky Boží sluli“ (1. Jan. 3,1 ‒ elbf. př.). On chtěl mít děti pro radost Svého srdce, a to od věčnosti.

V Kristu máme přístup k tomuto poměru skrze znovuzrození, jímž je nám udělena nová přirozenost a nový život. Tento poměr je stejný jako onen, v němž je Kristus k Svému Otci. „Ale jdiž k bratřím mým“ ‒ řekl Pán Marii v den vzkříšení ‒ „a pověz jim: Vstupuji k Otci svému, a k Otci vašemu, k Bohu svému, a k Bohu vašemu“ (Jan 20,17). Proto nás Otec miluje stejnou láskou, jakou miluje Svého Syna. „Miloval jsi je, jakož jsi mne miloval“ (Jan 17,23). Skrze Ducha synovství, jímž jsme byli na základě díla vykoupení zapečetěni, máme nyní v sobě vnitřní svědectví o tom a radujeme se z tohoto poměru. „A že jste synové, poslal Bůh Ducha Syna svého v srdce vaše, volajícího: Abba, Otče!“ (Gal. 4,6). Bůh nás předzřídil (předurčil) k tomuto nesmírně vzácnému podílu „k chvále slávy milosti své“ (Ef. 1,6). Učinil to „podle dobře libé vůle své“. Jaký je to předmět chvály a děkování pro nás již na této zemi, a což teprve po celou věčnost!

Učiněni zajedno s Kristem ve slávě. Boží láska bude uspokojena teprve tehdy, až On Své vyvolené jednoho dne učiní připodobněnými Kristu. „Kteréž předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratřími“ (Řím. 8,29). Milost, která pojala tuto obdivuhodnou radu, ji dovede až k tomu slavnému výsledku: Bůh neodpočine dříve, dokud před Sebou neuvidí všechny Své vyvolené ‒ oslavené a připodobněné obrazu Pána Ježíše. K takové slávě Bůh určil ty, které Mu dal ze světa. Chce nás mít ve Svém domě, oděné tělem, které bude podobné tělu slávy Jeho milovaného Syna (Fil. 3,21). „Jakož jsme nesli obraz zemského, tak poneseme obraz nebeského“ (1. Kor. 15,49). „Víme, že když se ukáže (tj. když se to zjeví), podobni jemu budeme“ (1. Jan. 3, 2). „Mohli bychom si ‒ vzhledem k svému stavu ‒ pomyslit něco slavnějšího a blaženějšího než to, že budeme připodobněni obrazu Syna Božího, že Ho uvidíme takového, jaký je, a že Mu budeme podobni?“ (J. N. D.)

Avšak podle uložených rad Otce a k radosti Jeho srdce Pán Ježíš bude věčně mít prvořadé postavení. Bude „Prvorozený mezi mnohými bratřími“ a Jeho blažení vykoupení, připodobněni Jeho obrazu, budou hledět na Jeho krásu:

Ale Boží slovo nám zjevuje ještě jednu stránku našeho učinění zajedno s Kristem ve slávě: naše spojení s Ním jako s Hlavou nade vším, co je na nebesích a co je na zemi. V Ef. 1,9‒12 čteme: „Oznámiv nám tajemství vůle své, podle dobré libosti vůle své, kterouž předuložil byl sám v sobě, aby v uložené plnosti časů v jedno shromáždil všechno v Kristu, což na nebesích, i což na zemi; v něm, v kterémž i ku podílu připuštěni jsme, předzřízeni byvše, podle předuložení toho, kterýž všechno působí podle rady vůle své, abychom byli k chvále slávy jeho.“

Podle „tajemství své vůle“ Bůh se rozhodl dát Kristu svrchovanost nade vším (9.‒10. v.). Sám Pán Ježíš zvěstoval toto po Svém vzkříšení jedenácti učedníkům: „Dána jest mi všeliká moc na nebi i na zemi“ (Mat. 28,18). Toto je odměna za Jeho poslušnost až k smrti, kterou On oslavil Boha. A tak rada Boží, „kterýž všechno působí podle rady vůle své“, bude cele dokonána, k slávě Krista a Jeho vykoupených, kteří s Ním budou spojeni v Jeho vyvýšení jako s Hlavou nade všechno.

Sláva a blaženost Otcovského domu. Bůh nás neurčil jen „k dojití slávy Pána našeho Ježíše Krista“ (2. Tes. 2,14), nýbrž také „do království svého a ve (svou) slávu“ (1. Tes. 2,12; 1. Petr. 5,10). Tak je nám také v Řím. 9,23 řečeno, že On nás jako nádoby milosrdenství (omilostnění) „připravil k slávě“. Rovněž místo Žid. 2,10, které již bylo uvedeno, potvrzuje nám Boží úmysl: „přivést mnohé syny k slávě“.

Ostatně Pán Ježíš oznámil Svým učedníkům ve chvíli, když se s nimi loučil, že opět přijde a vezme je k sobě do otcovského domu (Jan 14,1‒3).

Bůh tedy povolává Své vyvolené „do království svého a ve (svou) slávu“. Jak nevyzpytatelná je to milost: Bůh věčnosti, „ten blahoslavený a sám mocný (= jediný Vládce)“ (1. Tim. 6,15), Stvořitel celého vesmíru, nás povolává do Svého království a do Své slávy!

Stojíme tu před velkým tajemstvím, které apoštol označuje takto: „Boží moudrost v tajemství skrytá, kterouž Bůh předuložil před věky ke slávě naší“ (1. Kor. 2,7). Podle této uložené rady Bůh se neomezuje jen na to, že nás uvede do Své slávy, nýbrž chce nás také sám oslavit. „Kteréž ospravedlnil, ty i oslavil“ (Řím. 8,30). Budeme tedy znovu vyzařovat (odrážet) paprsky Boží slávy, které na nás dopadly. On nás „posadí s knížaty, s knížaty lidu svého“ a dědičně nám dá trůn cti (Ž. 113,8; 1. Sam. 2, 8). Toto tajemství ‒ nyní zjevené víře skrze Ducha Svatého ‒ spočívalo právě v té věčné Boží uložené radě, která chtěla člověka uvést do Jeho slávy, ale jako nového člověka, zbaveného staré přirozenosti a obdařeného přirozeností Boží podstaty. Toto dílo bylo provedeno v Kristu. Na základě Jeho smrti a Jeho vzkříšení jsme „dokonalí učiněni na vždycky“ (Žid. 10,14). Bůh v nás vidí jen naprosté dokonalosti, protože to jsou dokonalosti Krista.

To také vede apoštola Petra k výroku, že „Bůh všeliké milosti“ nás „povolal k věčné slávě své v Kristu Ježíši“ (1. Petr. 5,10). Tato Boží sláva je nám udělena v Kristu. V Něm jsme povoláni a v Něm ji máme. Jsme-li dědici Božími, tedy proto, že jsme spoludědici Krista, „v kterémž i ku podílu připuštěni jsme (= v kterémž jsme dosáhli dědictví)“ (Řím. 8,17; Ef. 1,11). Tím je řečeno, že Bůh nás tak úplně spojil se Svým Synem, že spolu zdědíme všechno, co On jako člověk zdědí na základě Svého díla vykoupení.

a) Skrze vykoupení. Abychom před Ním jednoho dne byli svatí a bezúhonní, tj. takoví, jak to vyžaduje Jeho sláva, Bůh ve Své věčné uložené radě milosti se o to postaral jediným možným prostředkem: skrze oběť Svého jednorozeného Syna. Předzvěděl Ho před založením světa jako Beránka bez vady a bez poskvrny, který měl být zjeven na konci časů, aby vykoupil Své vyvolené za cenu Své drahé krve (1. Petr. 1,19‒20). Když bylo ze strany člověka všechno nenapravitelně zkaženo, On se postavil před Boha jako svatá oběť, se slovy: „Aj, jduť, abych činil… vůli tvou“ (Žid. 10,7). Kristus ‒ cele zajedno s Otcem ‒ se dobrovolně obětoval, aby naplnil Boží vůli, jejímž předmětem bylo vyřídit otázku hříchu a naplnit Jeho uloženou radu týkající se hříšníků. Zda On sám před časy věků neohlásil, že Jeho rozkoše jsou se syny lidskými? (Přísl. 8,31)

V Kristu Bůh udělal první krok k ztracenému člověku, aby uskutečnil plány Své milosti s ním, a tento první krok vedl Pána Ježíše na kříž. Tam bylo dokonáno dílo, na jehož základě Bůh může přivést mnohé syny k slávě. „Ale nyní jednou při skonání věků, na shlazení (= k odstranění) hříchu skrze obětování sebe samého, zjeven jest“ (Žid. 9,26). „Víte, že on se ukázal, aby hříchy naše sňal“ (1. Jan. 3,5). „Když přišla plnost času, poslal Bůh Syna svého…, aby ty, kteříž pod zákonem byli, vykoupil, abychom právo synů (= synovství) přijali“ (Gal. 4,4.5). „V němž máme vykoupení skrze krev jeho, totiž odpuštění hříchů, podle bohatství milosti jeho“ (Ef. 1,7). „Bůh, kterýž spasil nás, a povolal povoláním svatým, ne podle skutků našich, ale podle uložení svého a milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věčnými, nyní pak zjevené skrze příští (tj. zjevením se) spasitele našeho Ježíše Krista, kterýž zahladil smrt, život pak (= však) na světlo vyvedl, i neporušitelnost skrze evangelium“ (2. Tim. 1,9.10). „Ale když se zjevila dobrota a láska k lidem našeho spasitele‒Boha, … podle milosrdenství svého spasil nás“ (Tit. 3,4.5).

Když dosáhla doba Boží shovívavosti vůči člověku před dílem kříže svého konce ‒ byl to okamžik, který Boží slovo nazývá „skonání věků“ ‒ Bůh poslal Svého Syna. Ale člověk dovršil svou vzpouru proti Bohu tím, že zavrhl a ukřižoval Pána Ježíše. Tento čin dal Bohu příležitost naplnit rady Jeho milosti: Skrze smrt Krista byl hřích „shlazen“, „odstraněn“. Bůh, který je tímto dílem plně oslaven, může viníkovi, který činí pokání, odpustit a uvést ho, jako milované dítě, svatého a bezúhonného do Své přítomnosti. To všechno se ale děje „podle bohatství milosti jeho“, „ne ze skutků…, ale podle předuložení věčného“ (Ef. 2,9; 3,11).

Tato kdysi skrytá Boží rada byla zjevena příchodem Krista jako člověka na tuto zem; nalezla v Něm dokonalé naplnění. Kristus skrze Svou smrt a zmrtvýchvstání zahladil smrt, ale vyvedl na světlo život a neporušitelnost skrze evangelium, tu moc věčného života, která vytrhuje moci smrti duši, a brzy jí vytrhne i tělo.

b) Povolání Boží obsahuje jak pozvání, které Bůh adresuje hříšníkovi zvěstováním evangelia, tak i požehnání, které toto evangelium přináší těm, kteří je vírou přijmou. V tomto smyslu říká apoštol, který připomíná Tesalonickým jejich vyvolení skrze spasení: „K čemuž povolal vás skrze evangelium naše“ (2. Tes. 2, 14). Tak píše i Galatským, že měl výsadu je „povolat skrze milost Kristovu“ (1,6 ‒ elbf. př.), když i jeho samého „Bůh… povolal skrze milost svou“ (15. v.). V Ep. Římanům 8,28 Pavel označuje věřící za takové, „kteříž podle uložení jeho povoláni jsou“. Boží povolání jako i jeho prvotní příčina ‒ vyvolení ‒ vycházejí z Jeho svrchovanosti. Ve skutečnosti jestliže Bůh povolává evangeliem, obrací se na hluché, v jejichž srdcích musí mocně působit skrze Ducha Svatého. „Žádný nemůže přijíti ke mně“ ‒ říká Pán Ježíš ‒ „leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl (= přitáhl) by jej“ (Jan 6, 44). „Kteréž pak předzřídil (= předurčil), těch i povolal.“ (Řím. 8,30)

Ale viděli jsme, že povolání podle Božího předsevzetí zahrnuje i to, k čemu jsou vyvolení povoláni, totiž jejich připodobnění obrazu Jeho Syna, „aby on byl prvorozený mezi mnohými bratřími“ (Řím. 8,29). Všechny, které Bůh vyvolil, On povolal, ospravedlnil, oslavil, což je vznešeným cílem uložených rad Jeho milosti. „Bůh všeliké milosti, kterýž povolal vás k věčné slávě své v Kristu Ježíši“ (1. Petr. 5,10 ‒ elbf. př.). Pavel snažně běžel k cíli, „k odplatě svrchovaného povolání Božího v Kristu Ježíši“ (Fil. 3,14). V Ep. Efezským 4,4 mluví o „naději povolání vašeho“ a v 1. Tim. 6,12 napomíná Timotea, aby uchopil věčný život, k němuž byl povolán. A konečně v Žid. 9,15 je zmínka, že bylo zaslíbeno věčné dědictví. Tato různá místa z Písma jasně ukazují cíl Božího povolání, totiž naše uvedení do Jeho věčné slávy a naše dokonalé připodobnění Kristu.

Apoštol vyjádřil přání, aby Efezští „věděli, která by byla naděje povolání jeho“ (Ef. 1,18). Jak je tomu s námi? Uskutečňujeme prakticky své nebeské povolání? Žijeme již v očekávání slávy? Kdosi řekl o věřícím tuto krásnou definici: „Je to člověk, který má srdce v nebi a nebe v srdci.“ Může to být řečeno o nás? Oplývají naše srdce radostí při pomyšlení, že brzy dosáhneme úplné podobnosti Kristu? Je-li tomu tak, poneseme už nyní na sobě Jeho obraz, tedy určitý ‒ i když slabý ‒ odlesk dokonalosti, v níž jednou budeme viděni před Ním. Kéž by byly „oči našeho srdce“ osvíceny, abychom poznávali „naději jeho povolání“, které je také „jednou nadějí povolání našeho“ (Ef. 4,4). Všichni putujeme k stejnému cíli, k stejnému odpočinutí a k stejné slávě. Kéž by pomyšlení, že všichni společně budeme brzo uvedeni do přítomnosti Pána slávy, nás povzbudilo, abychom všichni jednomyslně spěli tomu cíli vstříc!

Kéž by také přemýšlení o uložených radách milosti, které Bůh o nás „před časy věků“ pojal a v Kristu je provedl, „upevnilo naše povolání a vyvolení“ (2. Petr. 1,10), totiž to, co tvoří vlastní základ našeho nynějšího i věčného blaha.

„Musíme vynaložit všechnu píli, abychom uchovávali vědomí o svém vyvolení svěží a mocně působící, abychom totiž prakticky žili v svobodě Ducha. Takto budeme uchráněni před klopýtáním… Jestliže naše srdce lne k (Božímu) království a my chodíme po cestách, které tomu království odpovídají, bude naše svědomí v souladu s Jeho slávou. Cesta tam je před námi otevřená: Vidíme daleko a jdeme vpřed bez překážek. Nic nás nezvrátí, protože jdeme po cestě, která vede ke království, a zaměstnáváme se věcmi, které odpovídají Jemu.“ (J. N. D.) Skutečnost, že jsme byli vyvoleni, má být viditelná zrakům všech. Tak to vyjádřil Pavel ve své Epištole Tesalonickým: „Vědouce, bratři od Boha milovaní, o vyvolení vašem“ (1. Tes. 1,4). V životě oněch věřících bylo vidět ovoce toho. Kéž by tomu tak bylo i u nás všech, aby bylo známou věcí, že skutečně patříme k „povolaným, a vyvoleným, a věrným“ (Zjev. 17,14).

„Nad málem byl jsi věrný!“

Všichni máme určitý sklon toužit po velkých věcech a vzhlížíme s úctou k těm služebníkům, kterým bylo mnoho svěřeno.

Jak úplně jinak ale mluví Písmo, a to na různých místech! Pán Ježíš ke konci Svého pozemského života vyprávěl podobenství o člověku, který dal svým služebníkům hřivny, očekávaje, že s nimi budou těžit. V onom podobenství slyšíme dvakrát výrok: „Nad málem byl jsi věrný, nad mnohem tebe ustanovím.“

Je dobré zamyslit se nad skutečností, že v Božím království nejde o „mnohé“ nebo o něco „velikého“, co děláme, nýbrž o věrnost, s níž konáme, co nám Bůh svěřil.

Myslím právě na jednu obyčejnou služebnici Páně, která v těchto dnech zesnula. Jako mladá dívka přijala místo, kde plných padesát let stále stejně věrně sloužila ve stejné rodině. Také ve shromáždění, kde měla své místo, byla vzorem v plnění povinností. Rozhodně nebyla sestrou, která by nějak vystupovala do popředí svou řečí, a také neměla žádný zvláštní majetek, který by jí umožňoval působit větším vlivem. Ale přidáváním jedné skromné služby lásky k jiné, zapomínáním na sebe při odkládání peněz určených pro druhé a pro dílo Páně byla pro mnohé skvělým příkladem. ‒ Nad málem věrná. Toto bývá odměněno již v tomto čase, a zcela jistě bude odměněno jednou v budoucnosti. Kdo je nad málem věrný, bude ustanoven nad mnohem. Tato věrnost se dnes, žel, stala ve světě velmi ojedinělou ctností. Tím více by se jí měly vyznačovat Boží děti. Jaká to bude odměna, až náš velký Pán a Mistr někomu řekne: „To dobře, služebníče dobrý a věrný!“ Této pochvaly se může dostat i nám, i když nás třeba nikdo z lidí nezná nebo nevidí a málo se toho o nás ví. Stačí, budeme-li věrní v nejmenších a nejdrobnějších věcech, k nimž jsme ve službě Páně povoláni ‒ a bude nám otevřeno bohaté vejití do království našeho Spasitele Ježíše Krista. Náš Pán nás vezme do věčných příbytků a budeme moci vejít do Jeho radosti (Mat. 25,14‒30; Luk. 16,9; 2. Petr. 1,11).

Jak poznat Boží vůli?

Jakmile člověk přijde v pokání a s vírou k Pánu Ježíši, jsou mu odpuštěny hříchy a ‒ skrze znovuzrození ‒ obdrží život z Boha, věčný život. Tento život se chce rozvíjet následováním Pána k Jeho cti a radosti. Avšak tato cesta není tak jednoduchá. Věřící se stále dostává do situací, kdy se musí rozhodovat. Je naprosto přirozené, že přitom vyvstávají různé otázky. Jak mohu být jistý, že jsem se rozhodl správně? Jak mohu poznat Boží vůli?

Bůh od nás nejprve čeká, že Jeho vůli známe a činíme: „Protož nebývejte neopatrní (= pošetilí), ale rozumějící, která by byla vůle Páně (Ef. 5,17). Boží vůle může být poznána: „Působí, aby tiší chodili v soudu (nebo: vodí tiché v právu), a vyučuje tiché cestě své“ (Ž. 25,9).

Avšak Bůh zjevuje Svou vůli jenom těm, kteří Ho také chtějí poslouchat, kteří mají opravdovou touhu líbit se Mu. Ep. Římanům mluví o těchto podmínkách naprosto jasně: „Abyste vydávali těla svá v oběť živou, svatou, Bohu dobře libou…, abyste zkusili, jaká by byla vůle Boží dobrá, a libá, a dokonalá.“

Bůh si pro nás přeje jen to nejlepší! Boží vůle se nás ostatně týká velice osobně. Jeho vůle se týká naší dovolené, našich obchodních cest, našeho manželství nebo našeho svobodného stavu, naší minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

Máme-li udělat nějaké rozhodnutí, může nám pomoci, položíme-li si následující otázky:

1) Jsem ochoten Boží vůli učinit? „Bude-li kdo chtíti vůli (Boží) činiti, ten bude uměti rozeznati, je-li to… z Boha…“ (Jan 7,17).

2) Co mi v daném případě říká Boží slovo? Bůh nám ukazuje Svou vůli skrze Své Slovo. Proto v něm musíme mnoho číst. Duch Boží nás nikdy nepovede na cestu, která je v rozporu s Božím slovem.

3) Pros Boha, aby ti zjevil Svou vůli tak, abys ji jasně mohl rozeznat.

4) Jsou má přání a mé pohnutky čisté? Bude to, co chci činit, k oslavení Pána?

5) Jsem ochoten použít svůj Bohem daný zdravý rozum? Přitom je třeba, aby Duch Svatý ten rozum či mysl každého dne proměňoval, tj. odděloval od ducha světa (Řím. 12,2).

6) Okouší mé srdce při tom rozhodnutí hluboký pokoj? „A pokoj Boží vítěziž (nebo: pokoj Kristův vládniž) v srdcích vašich, k němuž i povoláni jste v jedno tělo“ (Kol. 3,15). Bylo by přirozeně nesmyslné říkat, že v určité věci znám Boží vůli, když jsem při učiněném rozhodnutí ve svém nitru znepokojen. Jestliže nám Bůh jasně ukáže Svou vůli, zaplaví naše srdce proud pokoje.

7) Mohl jsem o tom mluvit s jinými, duchovně smýšlejícími věřícími a získat jejich radu? „Kde není rady, upadá lid, ale pomožení (nebo: spasení) jest ve množství rádců“ (Přísl. 11,14).

8) Co nám dávají poznat okolnosti: otevřené dveře, nebo zavřené dveře? Je možné, že klepeme na úplně špatné dveře. Bůh někdy jedny dveře zavírá, aby jiné otevřel. Někdy se ale mohou určité dveře otevřít, a přesto vedou k mnohým těžkostem; to však neznamená, že by to pak kvůli tomu nebyla Boží vůle. „Neboť otevřeny jsou mi veliké a mocné dveře, a protivníků mnoho“ (1. Kor. 16,9).

9) Jsi ochoten přezkoušet ta rozhodnutí, která jsi v minulosti pojal, v souvislosti s hledáním Boží vůle? Příliš mnoho věřících se domnívá, že když jim Bůh jednou dal poznat Svou vůli, že On už pak nikdy na ní nemůže něco změnit. Nezapomínej, že naše poznání je kusé, že poznáváme jen zčásti (1. Kor. 13,9), a že Bůh nám někdy dává poznat Svou vůli v určitých etapách.

Pýcha ‒ pokora

Byl to hřích pýchy, jenž přivedl člověka k pádu. Satan, ten starý had, mu řekl: „Ví Bůh, že v kterýkoli den z něho jísti budete, otevrou se oči vaše, a budete jako Bůh.“ (1. M. 3,5 ‒ elbf. př.) Adam a Eva uposlechli jeho hlasu a člověk musil nést všechny následky své neposlušnosti vůči Bohu. Vůbec se nechce před Bohem pokořit a je plný pýchy. Tato pýcha se ukazovala v celých jeho dějinách, ať už šlo o vztahy mezi jednotlivci nebo mezi celými národy. Avšak Bůh prohlašuje: „Pýchy a vysokomyslnosti… nenávidím“ (Přísl. 8,13). „Ohavností jest Hospodinu každý pyšného srdce.“ (Přísl. 16,5), ale též: „Oči vysoké (= pyšné) člověka sníženy budou, a skloněna bude vysokost (= pýcha) lidská.“ (Iz. 2,11)

Veliká socha, kterou viděl ve snu Nabuchodonozor, je výstižným symbolem pýchy národů, které se ‒ jeden za druhým ‒ v dějinách lidstva pozdvihly, aby ‒ bez Boha ‒ ovládly svět. Avšak nebeský Bůh tuto sochu roztříští a zřídí království, které nikdy nepomine. Bude to království Jeho Syna. Bůh Mu dá národy za dědictví a končiny země za vlastnictví. Avšak člověk se vyznačoval pýchou ve všech dobách proto, že ona je nedílnou součástí jeho přirozenosti, a vyznačuje se jí i tělo v nás.

Boží slovo nás stále varuje před nebezpečím povyšovat se. „Každý, kdož se (sám) povyšuje, bude ponížen.“ (Luk. 14,11) Korintským Pavel musil napsat: „Vy nadutí jste“, „Není dobrá chlouba vaše“ (1. Kor. 5,2.6). Varuje nově obráceného věřícího, pokud jde o spravování Božích věcí, před nebezpečím, že se nadme pýchou a upadne ve způsob přestoupení ďáblova (1. Tim. 3,6). Zda není nápadné, jak často Boží slovo uvádí „nadýmání“ společně s pýchou? Mějme se velice na pozoru! Pýcha je v nitru našeho srdce, i když často skrytá, o níž ani nevíme. Projevuje se nejrůznějším způsobem: v sebedůvěře a v důvěřování ve vlastní úsudek ‒ v touze znamenat něco, být veliký, anebo dokonce vládnout nad druhými ‒ v pýše na své vědomosti a dovednosti, v pýše na svůj majetek, jako bychom si jej získali sami, ačkoli přece všechno dostáváme od Boha. Obzvláště zlá je pýcha takového Diotrefa, který chtěl mít první místo ve shromáždění (3. Jan. 9).

Pýcha dosáhne svého vyvrcholení v antikristu, který si bude počínat, jako by byl Bůh (2. Tes. 2,4). Naproti tomu vrchol pokory se v dokonalé míře nalézal v Kristu.

Může být nějaké krásnější ukázání pokory než v tom, co vidíme v 13. kapitole Ev. Jana? Mistr, Pán, který je nade vším, Bůh požehnaný navěky, se sklání k nohám Svých učedníků, aby jim sloužil jako sluha (doslova: otrok). Ano, On řekl, že Syn člověka nepřišel, aby Mu bylo slouženo, nýbrž aby sloužil. Jakou lekci o pokoře a lásce tu dává Svým učedníkům! Neboť láska se nedává obsluhovat, ale slouží. Můžeme rozumět Petrovi, když se snaží zabránit v tom Pánu ‒ jejž vyznal jako Krista, Syna Boha živého ‒, aby mu umyl nohy. „Pane, ty mi chceš nohy mýti?… Nebudeš ty mýti noh mých na věky.“ (6. a 8. v.) Avšak Pán poučuje Své učedníky a říká jim: „Příklad zajisté dal jsem vám, abyste, jakož jsem já učinil vám, i vy činili.“ „Znáte-li tyto věci, blahoslavení jste, budete-li je činiti.“ „Po tom poznají všichni, že jste moji učedníci, budete-li míti lásku jedni k druhým.“ (15., 17. a 35. v.) Bůh hledá pokorná srdce, taková, která se před Ním ponižují. Vždy s milostí a v lásce odpoví těm, kteří se před Ním koří, i když to budou lidé, kteří se nejvíce provinili. Zjevil Své srdce plné slitování takovému králi Manassesovi, který činil, „což jest zlého před očima Hospodinovýma, vedle (= podle) ohavností těch národů“ (2. Král. 21,2). Když ve své úzkosti úpěnlivě prosil Hospodina a pokořoval se před Ním, Bůh se slitoval a vyslyšel jeho pokornou prosbu (2. Par. 33,12). A jakmile Achab, vrah Nábota, roztrhl své roucho, oblékl se v žíněný šat a postil se, řekl Bůh Eliášovi: „Viděl-lis, že se ponížil Achab před tváří mou? Poněvadž se ponížil před tváří mou, neuvedu toho zlého za dnů jeho.“ (1. Král. 21,29)

Jak mnoho takových příkladů, když šlo o izraelský národ v době soudců a králů, nám také ukazuje, že Bůh odpovídal takovým způsobem. V době proroka Jeremiáše řekl Svému lidu: „Navrať se, vzpurná dcero (= odpadlý Izraeli), dí Hospodin; a neoboří se tvář má na vás; neboť já dobrotivý jsem, dí Hospodin, aniž držím hněvu na věčnost.“ (Jer. 3,12)

V dopisech apoštola Pavla jsou mnohá napomenutí vzhledem k příslušným probíraným částem učení. V té vznešené Epištole Efezským zaujímá přitom pokora, tichost, shovívavost a snášení se v lásce první místo (Ef. 4,2).

– pokorní před Bohem! Pomyslíme-li na Jeho vznešenost a velikost, na Jeho lásku a dobrotivost, na Jeho slitování a milost ‒ co jiného pak můžeme před Ním být, než pokorní? „Co jest člověk, že jsi naň pamětliv?“ řekl žalmista (Ž. 8,5). A jistě, jak hříšní, slabí a nehodní jsme sami v sobě!

– pokorní před našimi bratřími ‒ tím že si jich vážíme více než sami sebe, jak apoštol napomínal Filipské. Ukázal jim také na Krista Ježíše v Jeho poslušnosti, a jak samého sebe zmařil a ponížil se, v opaku k prvnímu člověku, pro něhož to skutečně byla loupež, chtít být rovný Bohu.

– pokorní před lidmi ‒ tím, že nevyhledáváme přízeň z jejich strany ani pozemskou slávu a pocty, nýbrž že si vážíme všech lidí, s protivníky jednáme v tichosti a jsme si vědomi, že i my jsme se stali předměty Boží milosti. V Osobě našeho Pána Ježíše můžeme vidět opravdovou pokoru. Jenom od Něho se jí můžeme učit. On mohl říci: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ (Mat. 11,29)

Písmo nám ukazuje na muže, kteří byli utvářeni v Boží škole a stali se příklady pokory. Jak velice si jich Bůh cenil! Pomysleme na takového Davida, který byl v mnohém směru předobrazem pokory našeho Pána. Bůh ho nazval mužem podle Svého srdce. David se obrátil na Saula se slovy: „Pane můj králi!… Koho to honíš? Psa mrtvého, blechu jednu.“ (1. Sam. 24,9 a 15; viz též kap. 26,20) Řekl to naprosto upřímně a s pokorou, bez pokrytectví. Také když se obrací na Boha, který ho vyzdvihl, aby byl králem, uvádí svou nicotnost: „Neboť kdo jsem já, a co jest lid můj?“ (1. Par. 29,14)

Také nás Bůh vyvýšil do postavení králů a kněží (Zjev. 1,6). Je dobré, jsme-li stále pamětlivi, odkud nás vzal, že jsme se o to opravdu nijak nezasloužili, abychom se dostali do takového vysokého postavení. Byli jsme v „prachu“ a dostalo se nám „dědičně… stolice slávy (= trůnu cti)“ (1. Sam. 2,8). Byli jsme v smrti a On nám dal věčný život. Byli jsme v temnostech a On nás učinil způsobilými k podílu svatých ve světle, přesadil nás do království Syna Své lásky (Kol. 1,12.13). A tak nechlubme se sami sebou, leda svými slabostmi. Nechť se nám nestane, abychom se chlubili něčím jiným, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista (Gal. 6,14). „(Jemu) buď sláva na věky. Amen.“ říká apoštol Pavel. „Nám sluší zahanbení tváři“, řekl prorok Daniel.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Je to podle učení Písma svatého, když se říká, že věřící křesťan má nyní „nové srdce“?

Odpověď (W. J. Hocking): Ta místa Písma, kde nalézáme tato slova (Ez. 18,30.31; 36,25‒27) popisují velkou mravní nebo duchovní změnu, kterou Bůh způsobí jednoho zatím ještě budoucího dne v domě izraelském.

Podobné výrazy jsou v Novém zákoně: „Věrou očistiv srdce jejich“ (Skut. 15,9): „Očištěná majíce srdce od svědomí zlého“ (Žid. 10,22) atd. Ukazují změnu, k níž došlo u těch osob ze Židů nebo pohanů, kteří uvěřili „evangeliu spasení vašeho“ a nalezli v smírčí smrti a zmrtvýchvstání Spasitele svému svědomí pokoj.

Protože jsme narozeni z Boha a stali jsme se účastníky přirozenosti z Boha, mají naše srdce nové záliby, nová přání a máme Ducha Božího přebývajícího v nás. Přesto však v sobě také máme starou hříšnou přirozenost. Ta se nezměnila a nezmění („Co se narodilo z těla, tělo jest“ ‒ Jan 3,6), ale byla „odsouzena“ na Kristově kříži (Řím. 8,3). „Starý člověk náš“ byl ukřižován s Kristem a věřící je nyní vybízen považovat se za mrtvého hříchu, ale „žijícího Bohu v Kristu Ježíši“ (Řím. 6,11). „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“ (1. Jan. 1,8). Ale hřích už více nemá panovat v našem smrtelném těle, abychom byli poslušni jeho žádostí. A jestliže chodíme „Duchem (nebo: v Duchu)“, žádost těla nevykonáme (Gal. 5, 16).

William TROTTER

Patřil k prvním bratřím v anglickém hrabství Yorkshire. Již ve 12 letech nalezl pokoj s Bohem skrze službu jednoho metodistického kazatele. Ve 14 letech začal kázat a v 19 letech byl povolán za kazatele Nové metodistické obce.

Pracoval nejprve v Halifaxu, později v Yorku. Tam byl velkým požehnáním, neboť mnoho lidí uvěřilo. Avšak W. Trotter začal již dříve v metodistickém obecenství narážet na různé nesprávné věci. Byl to třeba rozdíl mezi „duchovními“ a „laiky“, který se stále zvětšoval. Také bylo stále silněji vyžadováno uznávání určitých vyznání víry. Z hlediska praktického života W. Trotter se zvláště stavěl proti bažení po bohatství, ale na druhé straně i proti organizované dobročinnosti a zdůrazňoval, že každý věřící je osobně odpovědný za to, co mu Pán svěřil, aby toho používal pro svou rodinu, pro bratří i všechny potřebné.

Zatímco W. Trotter takto působil s viditelným požehnáním, mj. také při probuzení v Halifaxu, rozhodli se vůdcové této metodistické skupiny přeložit ho do Londýna do jednoho společenství, které bylo duchovně slabé a jehož počet členů se stále zmenšoval. On však toto „přeložení“ nerespektoval, protože mezitím také poznal, jak je hrozné a naprosto proti Písmu, stavějí-li se lidé mezi služebníka a Boha. Proto se raději svého kazatelského úřadu v Bradfordu vzdal.

Počátkem 40. let devatenáctého století se dostal do spojení s bratřími a brzy nato byl již velice činný ve shromáždění v Halifaxu. Poznal tam Johna Nelsona Darbyho (jeho životopis byl v min. čísle) a stal se jedním z jeho nejvěrnějších přátel. V otázce „Bethesdy“ stál pevně na jeho straně; jeho brožura „Celý ten případ Plymouthu a Bethesdy“ (The Whole Case of Plymouth and Bethesda) ‒ později měl název: „Původ tzv. otevřených bratří“ ‒ se stala proslulou. Na W. Trottera hluboce zapůsobilo, když mu jednou J. N. Darby řekl: „Tajemství pokoje v nitru a síly navenek je zaměstnávat se dobrem, ano, stále a jen se zabývat tím, co je dobré“.

W. Trotter byl několik roků vydavatelem malého časopisu „Časopisové rozhledy křesťanských bratří“ (The Christian Brethren´s Journal and Investigator), který asi byl pokračováním časopisu „Křesťanský svědek“ (The Christian Witness ‒ vycházel v Plymouthu 1834‒1841) a předchůdcem časopisu „Dnešní svědectví“ (The Present Testimony), který 1849‒1873 v Londýně vydával G. V. Wigram. Řadou článků přispěl také do známého měsíčníku Williama Kellyho: „Biblický poklad“ (The Bible Treasury). Avšak nejznámějším se stal W. Trotter svými vynikajícími knihami o proroctvích: „Osm přednášek o proroctví“ (Eight Lectures on Prophecy) a „Jednoduché články o prorockých tématech“ (Plain Papers on Prophetic Subjects). Velice pozoruhodný je také jeho spis: „Pět dopisů o bohoslužbě a službě v Duchu“ (Five Letters on Worship and Ministry in the Spirit) ‒ v němčině vyšel mj. v časopise Botschafter des Heils r. 1867. Již výše bylo poukázáno na jeho spis o původu tzv. „otevřených bratří“.

Služba W. Trottera byla všude velice ceněna. Byl to milý, dobrotivý a taktní muž, k němuž se mohl Bůh přiznat. Ve své „Historii bratří“ W. B. Neatby o něm říká, že každý, kdo ho znal, mluvil o něm téměř s větší úctou než o kterémkoli z ostatních „plymouthských bratří“.

W. Trotter odešel do nebeského domova již r. 1865 ve věku 47 let. Jeho úmrtí bylo mnohými považováno za těžkou ztrátu. S dr. Thomasem Neatbym, který rovněž pocházel z yorkshirského hrabství, byl jedním z mála metodistů, kteří měli vedoucí úlohu mezi bratřími.

MILOST A PRAVDA

Ročník: 2 1993 číslo: 3‒4

Radost křesťanské naděje