(Ef. 2,17)
„Jestliže nebudete věřiti, že Já jsem, zemřete v hříších svých.“ (Jan 8,24)
„Zemřete v hříších svých.“ Jaká to jsou vážná slova, která Boží Syn kdysi řekl Židům, kteří v Něho nechtěli uvěřit. Třikrát je slyšíme v té kapitole. I dnes ještě platí všem lidem, kteří jdou vstříc věčnosti bez Spasitele. Nemůže být nic hroznější, než zemřít v hříších a s hříchy a musit pak jít před Boha, jehož oči jsou jako plamen ohně a který všechno zlo přivede na soud! Je psáno: „Hrozné jest upadnouti v ruce Boha živého!“ (Žid. 10,31)
Většina lidí si jde bezstarostně světem vstříc smrti, jako by smrtí měl být všemu konec, jako by Bůh neexistoval, ani soud a věčné zatracení. Proto „pijí hříchy jako vodu“. ‒ Ano, většina lidí touží jen po prchavé rozkoši a pozemském majetku. Velká většina si žije úplně bezstarostně jako kdysi lidé za dnů Noe, až přišla potopa a všechny pohltila a skosila k věčnému soudu.
Jak je tomu s tebou, milý čtenáři? Uchopil ses už vírou Ježíše, Spasitele, a obdržel jsi v Něm odpuštění hříchů? Nikdo je neobdrží, jestliže nad svými hříchy necítil lítost a bolest a jestliže s touhou po spasení nepřišel k Ježíši. Avšak tam, kde tyto věci v srdci člověka jsou, Pán dá odpuštění, spasení a pokoj. V Písmě je totiž psáno: „Jemu (Kristu) všichni proroci svědectví vydávají, že odpuštění hříchů vezme skrze jméno Jeho všeliký, kdokoli uvěřil by v Něho.“ (Skut. 10,43) Ona známá velká hříšnice zakusila tuto milost, když s lítostí a bolestí nad svými hříchy padla k nohám Ježíše. Její slzy jasně svědčily o tom, jakou lítost měla nad svými hříchy. Činila takové pokání, jaké si přeje Bůh. Ale zároveň uvěřila v odpuštění, že Pán jí to dá, jak se i stalo. Poslyšme, jaká potěšující slova jí Pán řekl: „Odpuštěny jsou tobě hříchy… Víra tvá tebe k spasení přivedla. Jdi v pokoji!“ (Luk. 7,48.50)
Jak je to vzácné a pravdivé, že Pán odpouští hříchy! Kdokoli z lidí ‒ i kdyby jeho provinění a hříchy byly nesmírně veliké ‒ k Němu přijde s pokáním a vírou, přesvědčí se, že to je pravda, a Pán podnes říká všem věřícím ve Svém Slově: „Píši vám, dítky, že jsou vám odpuštěny hříchy“ (1. Jan. 2,12), a na jiném místě znovu potvrzuje: „Na hříchy jejich, i na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více.“ (Žid. 10,17)
A tak všichni vykoupení Ježíše Krista mohou s plesáním oslavovat svého Pána a Spasitele: „Tomu, který miluje nás, a umyl nás od hříchů našich krví Svou,… Jemu buď sláva a moc na věky věků.“ (Zj. 1,5.6 ‒ elbf. př.)
Jaká je to láska, že On, Boží Syn, k nám přišel, tak hluboko se ponížil a stal se člověkem, a i dále ještě se ponížil, „poslušný byv až do smrti, a to smrti na kříži“ (Fil. 2,8). Tam sestoupil do největších hlubin utrpení, nesl hněv Boží nad hříchem, ano, „byl učiněn hříchem“, aby věřící „učiněni byli spravedlností Boží v Něm“ (2. Kor. 5,21). Učinil smíření za naše hříchy v oněch třech hodinách, kdy byl Bohem opuštěn. Jak vděčný by měl být nyní každý hříšník za tak velikou milost! Jenže vidíme, žel, jak většina lidí nechce nic vědět o Jeho milosti a lásce. Běda všem, kteří zemřou v nevěře a ve svých hříších! Soud, který stihl Syna Božího na kříži, se vrátí na ně. Dostanou se do věčného zahynutí a na ono místo, „kde červ jejich neumírá a oheň nehasne“ (Mk. 9,44.46.48).
Jak by měl výrok Pána, který i dnes ještě adresuje všem nevěřícím: „Jestliže nebudete věřiti, zemřete v hříších svých“, naplnit je úzkostí a hrůzou, ale zároveň je povzbudit, aby teď ještě, v den spasení, se Ho uchopili jako svého Spasitele.
Milý neobrácený čtenáři, nepromeškej milost, ale vrhni se s plnou důvěrou do náruče Pána! On tě má rád a chce tě spasit. Jak dlouho už asi jde za tebou, volá tě a zve!? Jak často už asi věřící rodiče, učitelé nebo známí tě napomínali: „Jdi k Ježíši!“ A On sám vztahuje k tobě Své ruce a volá tebe i všechny hříšníky: „Pojďte ke Mně všichni, kteří pracujete a obtíženi jste, a Já vám odpočinutí dám!“ (Mat. 11,28) Skutečný pošetilec je každý, kdo Jeho milostivého volání neuposlechne; slepě se řítí do záhuby. Výrok Epištoly Židům platí i dnes ještě všem, kteří jdou dál v nevěře: „Kterak my utečeme, tak velikého zanedbávajíce spasení?“!
Bohu nikdo neuteče, ale oné záhubě je možné utéci a skrýt se v Kristu. Tisíce ba tisíce tisíců lidí to udělalo během staletí. Odešli domů věříce ve svého Vykupitele a čeká je sláva, kde pak budou věčně okoušet lásku Otce i Syna. Všichni budou se šťastným srdcem oslavovat milost, která je v jejich bídě a hříších navštívila a zachránila, zatímco oni nešťastníci budou musit s bolestí a litováním naříkat nad svým žalostným údělem, který už nikdy nebude moci být změněn.
Rozvaž tedy, milý čtenáři, že pak si budeš připomínat slova Pána, ale budeš si musit vyčítat: „Kdybych byl tenkrát uposlechl volání milosti a uchopil se Ježíše! Teď už ale je navěky pozdě!“ Ještě jednou tedy, s upřímným varováním, tě upozorňujeme na ono tolik vážné slovo Pána Ježíše: „Jestliže nebudete věřiti, že Já jsem, ZEMŘETE V HŘÍŠÍCH SVÝCH!“
GBdFr 1934, č. 10, s. 37‒38