Neznámý

Nejeden poutník se už přesvědčil, že něco, co zdálky považoval za velkou, nepřekonatelnou těžkost, se neukáže ani zpola tak těžké, když tím projde. Strmé skály a vysoké hory, mezi nimiž vede úzká cesta, naplňují zdálky jeho srdce lekáním a rozpaky. Ale čím více se k nim přibližuje, tím více se mu jeví, že jsou méně obtížné, než si myslel. A jak tak jimi krok za krokem prochází, zjišťuje, že očekávaná těžkost se stále více zmenšuje a scvrkává, a když se dostane nahoru na vrcholy, je odměněn vyhlídkou, jakou dosud neznal.

Podobně je tomu se zkušenostmi křesťana na cestě životem. Které Boží dítě už nebylo zneklidněno a zděšeno, když vidělo blížící se těžkosti, které se podobaly nepřekročitelným horám? A kdo také neprožil, jak očekávaná velká těžkost se pak vůbec nepodobala děsícímu přízraku, který zdálky domněle viděl. Často se dokonce stává, že spatřené hory těžkostí, když se k nim dostaneme blíže, se naprosto rozplynou! Zda to není jedna z nejčastějších zkušeností na cestě životem?

Je vůbec nějaký lék na takovou zbytečnou úzkost a ustaranost? Náš Pán předem viděl, že Jeho učedníci by tím mohli být zneklidněni, a proto je napomínal, aby ve svém životě důvěřovali svému nebeskému Otci a Jeho tolik laskavé péči. „Nepečujte o život svůj… Ví zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete“ (Mat. 6,25.32). Tak zní Jeho slova potěšení. A potom, jakoby souhrnem Svého učení, jim opravdově doporučil, aby přijímali a brali den za dnem tak, jak přichází, a nežili v strachu před neznámým sice, ale přesto už živě si představovaným zítřejším dnem. „Nepečujte o zítřejší den, neboť zítřejší den pečovati bude o své věci. Dosti má den na svém trápení“ (34. v.).

Toto, milý bratře, milá sestro, je léčebný postup proti zlému zvyku obávat se budoucích těžkostí. Uč se žít v přítomnosti, v dnešku, chodit nepřetržitě ‒ každý okamžik ‒ s Pánem a ne v těžkostech budoucích dnů či let, z nichž většina se vůbec ani nedostaví. Jak už to někdo řekl: „Až nastane jitro, nepřinese s sebou možná vůbec nic zlého, a přijde-li něco těžkého, tedy v tom bude Bůh.“ A tak chtějme jen více důvěřovat Jeho láskyplné péči, neboť ‒ nezapomínejme ‒ starat se, to není víra.

A kdyby mělo přijít něco nemilého, On přece zaslíbil: „Dosti máš na mé milosti.“ „Mocen jest pak Bůh všelikou milost rozhojniti ve vás, abyste ve všem všudy (= ve všem vždy) všeliký dostatek majíce, hojní byli ke všelikému skutku dobrému“ (2. Kor. 12,9; 9,8). Vždycky a pro všechno tu je milost ‒ na každou těžkost a pro každý skutek. On nám dal zaslíbení: „Jako tvé dny, tak (bude) tvá síla“ (5. Mojž. 33,25.)

Štěpán

Období křesťanství se vyznačuje dvěma velkými skutečnostmi, jimiž se jasně odlišuje od všeho, co bylo předtím. Jsou jimi:

1) jeden oslavený Člověk v nebi, a

2) Duch Svatý přebývající v lidech na zemi.

Jsou to dvě skutečnosti úžasného dosahu. Jestliže jsou správně chápány, mají rozhodující vliv na srdce a život křesťana.

Tyto skutečnosti, jak jsme právě řekli, patří jenom období křesťanství. Nebyly známé, dokud nebylo dokonáno vykoupení a dokud Vykupitel nezaujal Své místo po pravici Velebnosti v nebesích. Tam je poprvé viděn člověk sedící na Božím trůně. Jak úžasný je to pohled! Ano, jak slavný výsledek dokonaného díla vykoupení! Zdálo se, jako by satan slavil vítězství, když první člověk zhřešil a musil být vyhnán z ráje (zahrady) Eden. Cherubové s plamenným mečem byli zábranou v cestě k stromu života. Ale druhý člověk jako Vzkříšený vítězoslavně vstoupil na nebe a posadil se navěky na Božím trůně.

Protějškem této slavné skutečnosti, podobným svou úžasnou velikostí, je toto: Bůh Duch Svatý nyní přebývá s lidmi a v lidech na zemi. Starozákonní svatí neznali žádnou z obou těch věcí. Vždyť co věděl Abraham o nějakém oslaveném Člověku v nebi? Co o tom věděl některý z těch dávných reků víry? Vůbec nic; vždyť to ani nemohli vědět. Žádný člověk nikdy neseděl na Božím trůně, dokud tam nezaujal Své místo Syn člověka; a dokud nebyl oslaven v nebi, nemohl ani Duch Svatý sestoupit a učinit Svůj příbytek v člověku na zemi. V Ev. Jana 7,38‒39 čteme známá slova: „Kdož věří ve mne, jakož dí Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé. (A to řekl o Duchu Svatém, kteréhož měli přijmouti věřící v něho; neboť ještě nebyl dán Duch Svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven.)“ ‒ „Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Neboť neodejdu-li, Utěšitel nepřijde k vám; pakliže odejdu, pošlu ho k vám.“ (Jan 16,7)

Oslavený Kristus nahoře a Duch Svatý přebývající ve věřícím člověku na této zemi ‒ obě tyto skutečnosti jsou spolu nerozlučně spojeny. Jedna s druhou stojí a padá, a obě, jak bylo řečeno, společně tvoří dva velké znaky křesťanství, které věřící čtenář jistě přijal do svého srdce a pevně je drží jako věčné pravdy. Proto už nechceme déle o nich mluvit, ale spíše se zabývat jejich praktickou mocí a přetvářejícím vlivem, jak nám to výstižně ukazuje příběh Štěpána v Skut. 7,55‒60. Těch několik málo veršů nám ho ukazuje jako vzácný příklad pravého křesťana, nebeského člověka.

Hlavní část kapitoly obsahuje Štěpánovo shrnutí dějin izraelského národa. Začíná povoláním Abrahama a končí smrtí Krista. V závěru své řeči se Štěpán obrací ostrými slovy na svědomí židovských vůdců, což však vede jen k propuknutí prudkého nepřátelství a vražedné nenávisti proti tomuto svědku pravdy. „Tedy slyšíce to, rozzlobili se v srdcích svých, a skřípěli zuby na něho.“ (54. v.) Takové jsou projevy náboženství bez Krista. Tito muži byli vyhlášenými strážci židovského náboženství a uznávanými vůdci izraelského lidu; ale jejich domnělá bohoslužba se ukázala být pouze nepřátelstvím proti Kristu. Ukazují hrozným způsobem, co je náboženství bez Boha a bez Krista, zatímco u Štěpána na druhé straně vidíme krásné vyjádření pravého křesťanství. Oni byli plni nepřátelství a nenávisti, zatímco jeho tvář byla podobná tváři anděla.

„Štěpán pak pln jsa Ducha Svatého, hledě do nebe, uzřel slávu Boží, a Ježíše stojícího po pravici Boží. I řekl: Aj, vidím nebesa otevřená, a Syna člověka stojícího po pravici Boží!“ (55. ‒ 56. v.)

Zde tedy vidíme vyjádřeny obě naše velké pravdy u jednoho člověka, který byl utvořen ze stejného materiálu jako my. Štěpán byl jednak plný Ducha Svatého, a na druhé straně viděl oslaveného Syna člověka v nebi. To je křesťanství. Tak má skutečně vypadat opravdový křesťan.

Křesťan je člověk obdařený Duchem Svatým, člověk, jehož oko stále hledí k nebi, kde jeho víra vidí oslaveného Krista. Nemůžeme přijmout nějaké nižší měřítko, i když vždycky nebýváme schopni uskutečnit je ve svém praktickém životě. Je to jistě vysoká a svatá věc a čím více ji známe jako takovou, tím více budeme musit doznat, jak náš skutečný život jí málo odpovídá. Ale to měřítko je a zůstává Božím měřítkem a každé srdce oddané Pánu bude si přát řídit se jím a ničím menším. Je blaženou výsadou každého křesťana být pod působením Ducha Svatého a mít oko víry upřené na oslaveného Člověka v nebi. Nějaký Boží důvod, proč by tomu tak nemělo být, neexistuje. Dílo vykoupení je dokonáno, hřích je odstraněn, Boží milost kraluje skrze spravedlnost k životu věčnému; na Božím trůně sedí Syn člověka, Duch Svatý sestoupil na tuto zem a zaujal příbytek v jednotlivých věřících, jakož i v Církvi vůbec.

Tyto věci nejsou pouhé učení, nějaká teorie bez moci a bez života. Jsou naopak mimořádně praktické a mohou působit obrovským vlivem, jak to vidíme u mučedníka Štěpána. Nemůžeme číst závěrečné verše 7. kapitoly Skutků apoštolských, abychom nebyli dotčeni mohutným účinkem, jakým to vše působilo na Štěpána. Vidíme člověka stojícího tváří v tvář kruté smrti, obklopeného nepřáteli, kteří se na něho obořují plni vražedné nenávisti. Avšak jeho duch, namísto aby byl nějak sklíčen hroznou situací, se zaměstnává jenom tím, co je v nebi. Dívá se upřeně k nebi a jeho oko tam spatřuje Ježíše vyvýšeného po Boží pravici. Země ho zavrhuje, jako už zavrhla jeho Pána, avšak otvírá se mu nebe. A tím že hledí do tohoto otevřeného nebe, zachycuje některé paprsky slávy, které mu odtamtud září vstříc z tváře jeho vzkříšeného Pána. Ale nejenže je zachycuje, nýbrž jeho obličej je odráží na temné a hrozící shromáždění lidí, kteří jsou kolem něho.

Zda to vše není nesmírně praktické? Vidíme tu Štěpána nejen povzneseného nad svou situaci, nýbrž také schopného osvědčovat svým pronásledovatelům Kristovu tichost a mírnost. Spatřujeme v něm velmi výstižné vyjádření 2. Korintským 3,18, onoho známého místa se zvláštní hloubkou a plností: „My pak všichni, odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme od slávy v slávu, jakožto od Ducha Páně (= jako skrze Pána, Ducha).“

Jakým živým způsobem se tu všechno odvíjí před našimi zraky! Temné projevy náboženské nenávisti tu mají jako protějšek nejslavnější vyjádření pravého, nebeského křesťanství. „A oni křičevše hlasem velikým, zacpali uši své a obořili se jednomyslně na něj. A vyvedše jej z města, kamenovali ho. A svědkové složili roucha u noh mládence, kterýž slul Saul. I kamenovali Štěpána, modlícího se a řkoucího: Pane Ježíši, přijmi ducha mého! A pokleknuv na kolena, zvolal hlasem velikým: Pane, nepočítej jim toho hříchu! A to pověděv, zesnul.“ (57. ‒ 60. v.)

Chování Štěpána je skutečně ukázkou pravého, praktického křesťanství, živé podoby s Kristem. Je zde člověk, který stojí tak vysoko nad situací a okolnostmi, tak úplně oproštěn od sebe sama, že je schopen ‒ jako jeho Pán ‒ modlit se za své rozzuřené vrahy. Namísto aby se obíral svým životem a utrpením, myslí na jiné a prosí za ně. Pokud jde o něho, je všechno v pořádku. Jeho oko je upřené na slávu, a to tolik, že může zachycovat její paprsky a vyzařovat je zase zpět na své okolí. Jeho obličej září jasem oné slávy, do níž se právě chystá vstoupit, a skrze moc Ducha Svatého může i v tom následovat svého Pána, takže umíraje, prosí za své vrahy: „Pane, nepočítej jim toho hříchu!“ A potom zesnul. Zavírá své oči zde ‒ na jevišti smrti, aby je znovu otevřel tam nahoře, v místě věčné slávy ‒ anebo, lépe řečeno, opouští tuto zem a vstupuje do okruhu, který už zde naplňuje jeho obzor.

Jak nás zahanbuje věrnost tohoto muže, který v nejvyšším soužení zjevuje rysy pravého křesťanství! Toto je skutečné, pravé křesťanství; a není dosažitelné jen pro takového Štěpána. Ne, vždyť je výsadou každého křesťana, aby byl veden Duchem Svatým, nedíval se na sebe a na své okolí, ale upřeně hleděl k nebi a zaměstnával se oním oslaveným Člověkem tam nahoře. Nezbytným výsledkem takové činnosti je pak praktická podobnost onomu Požehnanému, na něhož se dívá oko víry. Věřící se Mu pak stává podobnějším ve svém duchu a v smýšlení, ve svých slovech i cestách, ano, v celém svém charakteru. „Odkrytou tváří slávu Páně spatřujíce, v týž obraz proměněni býváme.“ Takové je místo a měřítko křesťana, a my bychom nikdy neměli být spokojeni s něčím menším. Štěpán nejen mluvil o slávě, nýbrž odrážel její paprsky na své okolí. My možná často mluvíme krásnými slovy o nebeské slávě a o nebeském smýšlení, zatímco naše cesty na této zemi více prozrazují vše jiné než nebeský charakter. Se Štěpánem tomu tak nebylo. Byl čistým, křišťálově jasným zrcadlem, v němž jeho okolí mohlo spatřovat odraz slávy Krista.

Milý čtenáři, jak je tomu s námi? Jsme tak naplněni naším vzkříšeným Pánem, tak úzce s Ním spjati a v praktickém obecenství, že naši spoluobčané, naši domácí a přátelé mohou na nás rozeznávat jednotlivé rysy Jeho obrazu vtištěné v našich zvycích, v našem smýšlení a v celé naší bytosti? Ano, může každý z nás říci: „Já si opravdu hluboce a srdečně přeji velice se zaměstnávat Kristem, abych Jím byl tolik naplněn, abych pak zase vyzařoval obraz Jeho milosti a mravní slávy ‒ k slávě Jeho jména“? Není‒li tomu tak, čím tedy je naše křesťanství?

Coll. Writ. II/1‒6; BHCh 1873/187‒190 a 1908/12‒19; ME 1986/85‒89; EuE 1975/198‒202.

OTÁZKY A ODPOVĚDI

Otázka: Co je to „hřích k smrti“ (1. Jan. 5,16‒17)? Ananiáš a Zafira musili zemřít, protože zhřešili k smrti. Je to totéž co věčná smrt?

Odpověď (H. L. Heijkoop): Existuje věčné potrestání za hříchy, ale je také dočasné potrestání v rámci Boží vlády na této zemi. Věřící nikdy neobdrží věčné potrestání, protože Pán za ně na kříži nesl konečný trest. Kdyby však zjevně hřešili, budou potrestáni podle spravedlivé Boží vlády na této zemi (srov. 1. Kor. 11,29‒32; 1. Petr. 3, 10‒12; 4,17.18; 5,5.6).

Tak se může stát, že některé Boží dítě uvede takovou nečest na jméno Pána, že On je musí odstranit ze Svého svědectví na této zemi. Toto může být na určitou dobu, ale i definitivně. V tomto posledním případě ho odstraní smrtí. To však nemá nic společného s věčností. Příklady toho máme v Ananiášovi a Zafiře, v 1. Kor. 11,30 a 1. Jan. 5,16.17.

BOŽÍ CÍRKEV ‒ 3

Nyní přicházíme k otázce, proč je Církev zanechána na této zemi a k jaké činnosti je povolána.

Na tuto otázku by se dalo krátce odpovědět, že Církev je proto na zemi, aby oslavovala Boha tím, že oslavuje Krista. Každý jednotlivý křesťan má být chrámem Ducha Svatého; a povoláním Církve je být příbytkem Božím v Duchu. Je ponechána na tomto světě, „aby nyní oznámena byla knížectvu a mocem na nebesích… přerozličná moudrost Boží“ (Ef. 3,10). Církev předchází věčnost. „Tomu pak, kterýž mocen jest nade všechno učiniti mnohem hojněji, než my prosíme aneb rozumíme, podle moci té, která dělá v nás, tomu buď sláva v církvi skrze Krista Ježíše po všechna pokolení, na věky věků! Amen.“ (Ef. 3,20‒21)

Boží moudrost je už dnes oznamována prostřednictvím Církve obyvatelům nebe, mocnostem a knížectvům. V tisíciletém království bude sláva nevěsty zjevena celému stvoření.

Pán Ježíš viděl před sebou svědectví jednoty, když v Ev. Jana 17 prosil: „… aby všichni jedno byli; jako ty, Otče, ve mně, a já v tobě, aby i oni v nás jedno byli, aby uvěřil svět, že jsi ty mne poslal“ (21. v.). V zjevování této jednoty mezi Svým lidem Pán viděl tak velkou sílu, že svět by uvěřil. Až sobě představí Církev oslavenou, svět a dokonce i nepřátelé ze světa ji uvidí a uznají (23. v.).

„Církev Boha živého, sloup a utvrzení pravdy.“ (1. Tim. 3,15) Takové je její určení. Ona sama není zdrojem pravdy; pravda nepochází od Církve. Boží slovo je pravda, Ježíš je pravda, Duch Svatý je pravda, nikoli však Církev. Církev obdržela pravdu; a svou věrností v pevném držení pravdy ji uchovává v tomto světě. Bůh přebývá v Církvi, která je Jeho domem, a pravda v ní má být spatřována jakoby nesena na nějakém sloupu, přičemž Církev nesmí trpět, aby pravda byla oslabována, měněna nebo zapomínána.

Věřící společně jsou svaté kněžstvo a jsou napomínáni: „Protož skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících (vyznávajících) jméno jeho.“ (Žid. 13,15) Klaní se svému Pánu, jak se to sluší na nevěstu „Pána slávy“ (1. Kor. 2,8). On pak sám, Vzkříšený, zpívá uprostřed ní Svému Otci chvalozpěv. A Církev zase skrze Něho zpívá chvalozpěvy Bohu a Otci. Takový je obsah pravé bohoslužby. „Jemu buď sláva v Církvi skrze Krista Ježíše.“ (Ef. 3,21) Osobní vztahy duše k Bohu, třebaže jsou vzácné, ustupují tu do pozadí před takovou neocenitelnou společnou službou chval a díků.

Uprostřed této bohoslužby u stolu Páně je rozpomínání se na smrt Páně. Pánem ustanovená večeře, připomínající Jej, s odznaky Jeho lásky, chlebem a kalichem, je viditelným vyjádřením připomínání toho, že On položil Svůj drahý život. „To čiňte na mou památku.“ (Luk. 22,19‒20; Mat. 26, 26‒28; Mk. 14,22‒24; 1. Kor. 10,16‒17; 11,23‒32) Také toto patří k svědectví: Smrt Pána je zvěstována.

Vzhledem k minulosti si Církev připomíná oběť Páně, která se stala jednou provždy; a s pohledem do budoucnosti očekává příchod Pána. Její výsadou je: volat s vroucí láskou: „Přijdiž, Pane Ježíši!“, a to skrze Ducha Svatého a spolu s Duchem Svatým, který je v jejím středu (Zjev. 22,20).

To je jen několik slavných úkolů Církve na zemi. Jsou jistě i další; ale k tomu by bylo třeba hovořit především o tom, co duše může nalézat k povzbuzení a posilnění v bratrském obecenství, jehož zdroj spočívá v lásce Pána k Jeho lidu. Ona je útočištěm pro každého, kdo ‒ přesycen tímto světem ‒ hledá pokoj v přítomnosti Páně. Ona uznává, potvrzuje a udržuje pracovníky, které Pán vysílá. Všechny dopisy Pavla nám ukazují, jak velice tento tolik pracovitý služebník, i když nebyl na nikom závislý, v každé chvíli počítal s duchovní pomocí Církve, a jak velice s děkováním uznával hmotnou péči, jíž byl zahrnován. Jak velice se radoval z účasti Filipských na evangeliu a jak velice si vážil toho, že praktický život Tessalonických posiloval jeho kázání na všech místech!

Máme-li hovořit o úkolech Církve, které jsou jí dány jejím postavením, musíme vlastně hovořit o jejích výsadách. Starozákonní svatí nic takového neznali; neboť dříve než se otevřela tato pokladnice, Kristus musil být oslaven. Oni neměli podíl ani na onom jednom těle, ani na jedné naději povolání. Nyní však: „Požehnaný (= oslavovaný budiž) Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, kterýž požehnal nám všelikým požehnáním v nebeských věcech (nebo: místech) v Kristu.“ (Ef. 1,3)

Církev je zřízena, aby okoušela nebeská požehnání, byla jejich živým svědectvím a šířila jejich líbeznou vůni. Děje se to skrze společné svědectví, čímž jest její Hlava ctěna. Je to drahý Pán, původce jejího spasení a jediný střed jejího shromažďování. Tím, že Ho takto oznamuje a zvěstuje, koná vlastně nepřetržitou evangelizaci.

Aby mohla okoušet své výsady a účinně podávat svědectví, je Církev skrze Boží milost opatřena všemi prostředky a ani jednotlivý věřící není zůstaven sám sobě.

Tyto prostředky jsou nevyčerpatelné. Vyvěrají z „rozličné milosti Boží“ (1. Petr. 4,10). Opravdu uznávat autoritu Pána, bez překážek nechat působit Ducha Svatého, který byl poslán vyvýšeným Pánem k Jeho oslavení, poslouchat Jeho Slovo: toto musí stačit v každé době a všude.

Oslavený Kristus působí milostivě všechno, čeho je třeba, i každé přispění k službě, aby Církev byla vzdělávána a živena. Podle Ef. 4,8 dary jsou dávány vyvýšeným Pánem a podle 1. Kor. 12 jsou Duchem Svatým rozdělovány. Tak tomu bylo od počátku a bude tomu tak až do konce historie Církve na zemi. Kristus při Svém oslavení ukáže, jak věrně se zabýval Církví, kterou miloval.

Satan a svět vyvíjejí proti této Boží činnosti všemožné útoky, aby ji rozptýlili, ničili a kazili. To vede k tomu, že křesťan je v ustavičném boji. Avšak Církev má pro svou ochranu k dispozici jednu zvláštní zbraň. Jest jí autorita, která jí byla udělena.

Čteme o tom v Mat. 18,17‒20. Duch Boží se postaral o pořádek a pokoj mezi Božími dětmi, bratry. Podle 20. verše je Církvi přislíbena přítomnost Pána v jejím středu, která jí dává moc svazovat nebo rozvazovat.

V 1. Kor. 5 je autorita Církve ukázána obsáhleji a vznešeněji. Jde tam o odstranění (vymetení) starého kvasu hříchu, aby tu bylo nové zadělání. Jinými slovy: Církev je povinna očišťovat se od zla, má vykonávat kázeň, která může sahat až k vyloučení toho, kdo spáchal zlo. Ale, jako v Mat. 18, autorita daná Církvi se zakládá na přítomnosti Pána (1. Kor. 5,4) a na moci Jeho jména. Plná moc apoštola je tam spojena s Církví, která je zase vedena mocí Hlavy těla ‒ Pánem Ježíšem Kristem. Kázeň je prováděna v Jeho jméně, tedy vykonávána ze strany Pána, ne snad na způsob nějakého lidského soudu, nýbrž s cílem: napravit, přičemž stále působí láska.

Tyto vznešené výsady, jakož i mocné prostředky, které přesahují ony prostředky, jež měli k dispozici starozákonní svědci, ukládají Církvi větší odpovědnost.

Všeobecně ale křesťanstvo, v něž se během doby změnila Církev, která vyšla z Boží ruky tak krásná, nečinilo zadost tomu, co se od něho očekávalo; brzy začalo udělené prostředky zanedbávat, nebylo s to používat jich. Tím také dokázalo, že člověk není schopen uchovat nepoškozené to, co mu Bůh svěřil. Poklad, který Církev měla, byl mnohem dražší, než kterýkoli jiný, ale ona dovolila, aby jí vypadl z rukou. Šlo o jméno oslaveného Krista, a beze vší pochyby i dále jde o toto jméno, dokud nakonec nebude navrácena všechna sláva Bohu, který ‒ vzdor naší nevěrnosti ‒ v Kristu naplní Své plány. Jedině v Něm Bůh nalezne všechno Své „zalíbení v lidech“ (Luk. 2,14). A dokud neskončí dějiny Církve na zemi, má každý, komu leží na srdci opravdové zájmy Krista, pro sebe za úkol snažit se upřímně hledat, kde je pro něho cesta věrnosti.

Na pomoc mladým křesťanům ‒ 7

Cožpak už o tom není dosti dobrých knih a úvah? Jistě, zvláště v cizích jazycích. Jenže jsou v knihovně rodičů, anebo pěkně narovnány na sobě v regálech vydavatelů. Dosti jich je i v našich knihovnách, ale jen málo je těch, jimž o to opravdu jde: vzít je do ruky a studovat.

Proto nám leží na srdci, aby i mladí věřící ‒ generace, která nastoupí po nás ‒ se dobře seznámili s těmito tolik důležitými pravdami. A tak jsme se rozhodli postupně přinášet z oněch knih zaneprázdněným čtenářům jakýsi výtah stručných myšlenek, a to proto, abychom u nich vzbudili větší touhu po těchto duchovních věcech.

Kristus miloval Církev a vydal sebe sama za ni (Ef. 5,25). ‒ A my? Měli bychom být tak sobečtí a obírat se ve svých myslích jenom svým spasením? Kéž by se jen i naše srdce rozšířilo a obepínalo všechen Boží lid! Co je drahé našemu Pánu, má být vzácné i nám. A k tomu každý z nás nese svou část odpovědnosti za místní svědectví, jako i za celou Boží Církev na zemi.

Tu a tam bude prospěšné porovnat tyto Boží myšlenky s lidskými názory, které platí v dnešním křesťanstvu.

Toto chceme zdůraznit hned na začátku. Nebudeme zde tedy vypisovat stanovy nějakého křesťanského společenství, které by se pěkným biblickým jménem chtělo stavět vedle vyznání víry jiných křesťanů anebo dokonce povyšovat se nad ně. Proto všude, kde se v našich úvahách vyskytne výraz „Církev“ (Shromáždění), je třeba chápat ho tak, jak se naň dívá Bůh. On má vždy před Svým zrakem všechen Svůj lid.

Řecké slovo „ekklesia“ znamená „shromáždění“ a označuje zejména shromáždění těch, kdo měli v řeckých státech, podobně jako v některých republikách dnešní doby, občanské právo, oproti jiným obyvatelům, kteří toto právo neměli a byli označováni obtížně přeložitelným jménem „paroikos“, které bývá překládáno „cizí“, „cizinci“ anebo „bez občanského práva“. Slovo „Církev“ ani „obec“ nebo „pospolitost“ (v kral. překladu často: „lid“) nevyjadřuje charakter původního slova v řeckém originálu. Věrněji mu odpovídá výraz „shromáždění“. Čtenář najde tento výraz např. v Skut. 19,40: „Městský písař… rozpustil shromáždění“ (v řeckém: „ten ekklesian“). Výraz je používán pro jakýkoli druh shromáždění, např. synů izraelských na poušti (např. Skut. 7,38: „v shromáždění na poušti“ ‒ v kral. př. „mezi lidem na poušti“ ‒ v pův. „te ekklesia“), anebo do divadla v Efezu vtrhnuvších vzbouřenců a horlitelů o zákon (Skut. 19); výrazu je použito jak na všeobecné shromáždění křesťanů v nebi (Žid. 12,23: „k shromáždění prvorozených, kteříž zapsáni jsou v nebesích“ ‒ v řeckém: „ekklesia protokon“), tak na „církev“ na zemi (Mat. 16,18): „vzdělám církev svou“ ‒ v řeckém: „mou ten ekklesian“, shromáždění v určitém městě (1. Kor. 1,2: „církvi Boží, kteráž jest v Korintu“ ‒ v řec.: „te ekklesia tou theou“) anebo i v některém domě (Filem. 2. v.: „církvi, kteráž jest v domě tvém“ ‒ v řec.: „te kat oikon sou ekklesian“). (‒ Z předmluvy elberfeldského překladu Písma k Novému zákonu.)

Bůh ve Své lásce k lidem odedávna toužil bydlit mezi lidmi. Jak ale mohl On, Svatý, uskutečnit tuto touhu mezi hříšníky?

Posvětil si z rozmanitých národů na zemi izraelský národ a řekl: „Vzdělám příbytek svůj uprostřed vás… a vy budete lidem mým“ (3. M. 26,11). To se však stalo za předpokladu, že Izrael bude chodit v Jeho ustanoveních a zachovávat a činit Jeho přikázání (3. M. 26,3). Ale jak to vše dopadlo? Prorok musí naříkat: „Ale nepravosti vaše rozloučily vás s Bohem vaším!“ (Iz. 59,2). Tento národ zašel dokonce tak daleko, že svého Mesiáše ukřižoval. Nakonec zavrhl i svědectví Ducha Svatého o vzkříšeném Pánu a tím i poslední nabídku Boží milosti. Toto mělo za následek přerušení Božích spojení s tímto národem.

Avšak jaký je to div Boží milosti! Právě v době nejhustší mravní tmy světa, která se projevila zavržením Božího Syna, světlo Boží lásky tím více zazářilo nejslavnějšími paprsky! Nyní totiž, když Ježíš Kristus přinesl onu jedinou, dokonalou oběť za hříchy (Žid. 10,10 a 12), Bůh uskutečnil jinou uloženou radu Své vůle:

Začal ze všech národů na zemi pro sebe sbírat lid z lidí, kteří skrze víru v Ježíše Krista měli dojít vykoupení a znovuzrození. Chce je vzít do Své nebeské svatyně a věčně bydlit mezi nimi!

Bylo to „tajemství“, které bylo od věků skryté v Bohu (Ef. 3,9). V celém Starém zákoně Bůh o tom nic nesdělil. Ale ten, kdo zná různá zjevení Nového zákona, může nalézt v starozákonních knihách náznaky a předobrazy tohoto tajemství.

O Církvi je poprvé zmínka v Mat. 16,18. Bylo to již blízko před jejím „vzděláním“ (postavením, zbudováním). Pán řekl Petrovi: „Na téť skále vzdělám církev svou.“

Při této příležitosti poznamenáváme, že Petr (řecky „petros“ = kámen) nikdy nemůže být skalou (skála = řecky „petra“), na níž Pán chtěl postavit (vzdělat) Své Shromáždění neboli Církev. Jenom Kristus je tou skalou, tou „petra“ (Řím. 9,33; 1. Kor. 10,4). On je ten drahý úhelní kámen, o němž píše sám Petr: „Ke kterémuž přistupujíce (jako) ke kameni živému,… i vy jako kamení živé vzděláváni jste v dům duchovní.“ (1. Petr. 2,4‒7 ‒ elbf. př.)

V den letnic (Skut. 2) došlo pak k události, která má tak obrovský význam pro Boží srdce, pro Pána i všechen Jeho lid: začala existovat Církev.

Všichni věřící byli pohromadě na jednom místě a byli „náhle“ (kral.: „rychle“ ‒ Skut. 2,2) pokřtěni Duchem Svatým, který sestoupil z nebe, v jedno tělo. (1. Kor. 12,13) Ti, kteří se dotud jako jednotliví věřící drželi Pána, tvořili nyní společně nedílné tělo Krista!

Řecké slovo „ekklesia“, přeložené výrazem Církev (přesněji: „shromáždění“), znamená vlastně „(lidé) svolaní (vyvolaní ven)“. Je to tedy útvar lidí, které Bůh shromáždil (vyvolal ven ze světa) skrze evangelium Své milosti. Oni byli poslušni oné radostné zvěsti a přijali živou vírou Spasitele a Vykupitele, o němž to poselství mluví. V Kristu Ježíši se stali „posvěcenými“ a „oddělenými“ (1. Kor. 1,2). „Bůh navštívil národy (kral.: „popatřil na pohany“), aby vzal lid jménu svému“ (Skut. 15,14). Církev Boží i každý jednotlivec, který k ní patří, tedy má ve svém praktickém životě uskutečňovat toto oddělení od světa.

V světském spolku to jsou lidé, kteří rozhodují, zda a které členy přijmou. Avšak k Boží Církvi, tomu živému organismu, připojuje jednotlivce výhradně Pán. (Skut. 2,47) Církev sama, jak ještě později uvidíme, je ovšem odpovědná přezkoušet, zda ten, kdo chce mít s Církví praktické obecenství, byl opravdu Pánem připojen, a zda odpovídá takovému ze světa „ven vyvolanému“.

I dnes ještě každý, koho Pán připojí, je „zapečetěn (kral.: „znamenán“) Duchem Svatým“ (Ef. 1,13). Tím má každý takový věřící podíl na „pokřtění Duchem Svatým“, které se stalo v den letnic, a tvoří se všemi věřícími tělo Kristovo na zemi, o němž ještě budeme podrobněji mluvit.

Avšak na druhé straně je též důležité zdůraznit, že vykoupení jsou skrze Ducha Božího připojeni k Pánu a ne k nějaké zvláštní skupině věřících. Skut. 5,14: „Ale tím více věřící byli připojováni Pánu“; Skut. 11,24: „A početný zástup byl připojen Pánu“ (‒ elbf. př.) A rozumí se tím samo sebou, že každý má být na Něm závislý a Jemu poddán.

Boží tajemství o „Církvi“ (Shromáždění), která se prakticky zrodila v den letnic, bylo jakožto učení zjeveno teprve apoštolu Pavlovi. Jeho vrcholným obsahem je, že jsou uvěřivší „pohané spoludědicové a jednotělní, i spoluúčastníci zaslíbení jeho v Kristu (Ježíši) skrze evangelium“ (Ef. 3,1‒12).

Na tuto pravdu jsme si už zvykli. To však nikterak nezmenšuje její význam. Izrael byl po celá staletí jediným lidem ze všech národů na zemi, s nímž Bůh vstoupil v smlouvu, s nímž byl spojen jako Hospodin‒Bůh, a který nazýval „Svým lidem“. Jenom uprostřed těchto „obřezaných“ chtěl zřídit Svůj příbytek. Řeči (doslova: „výroky“, v kral. často: „výmluvnosti“) Boží byly svěřeny Izraeli (Řím. 3,2). Jenom mezi Hospodinem a jím existovaly smlouvy zaslíbení.

Národy (pohané) však byli odcizeni právu Izraele. Vzhledem k smlouvám zaslíbení byli cizinci. Neměli žádnou naději a byli „bez Boha na světě“ (Ef. 2,12).

Nyní byla v Kristu zbořena ona rozdělující zeď, kterou byl Izrael dosud obehnán. Kristus to oboje ‒ Izrael i národy (pohany) ‒ smířil v jednom těle Bohu (Ef. 2,16 ‒fr. př. JND). Věřící z oněch obou skupin nyní mají skrze jednoho Ducha přístup k Otci (Ef. 2,11‒22). Nyní už neplatí: „Řek a Žid, obřízka a neobřízka, cizozemec (v řec. textu: „barbar“) a Skýta, služebník (= otrok) a svobodný, ale všechno a ve všech Kristus“ (Kol. 3,11).

Pán řekl Petrovi: „Tobě dám klíče království nebes(kého). A cožkoli bys svázal na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli bys rozvázal na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.“ (Mat. 16,19)

Kdy Petr použil těchto klíčů? Poprvé o letnicích a ve dnech, které následovaly. Tehdy skrze kázání pokání a evangelia o Kristu Ježíši, Zmrtvýchvstalém, otevřel izraelskému lidu vstup do království nebes (Skut. 2 a násl.). Toto pozemské „království nebes“ se však nemohlo ukázat viditelným způsobem, protože Izrael svého Mesiáše zavrhl, a tito věřící byli připojeni k Boží Církvi, která má nebeské povolání.

Avšak Petr měl těch klíčů použít i pro národy (pohany) (Skut. 10). Nebylo to jen tak beze všeho, protože byl v zajetí židovských předsudků a ještě nechápal velikou změnu v cestách Boží milosti. Pán mu to musil nejprve objasnit skrze vidění. Když potom Petr zvěstoval evangelium Římanovi Korneliovi a všem, kteří s ním byli, připadl Duch Svatý očividným způsobem na všechny, kdo slyšeli Slovo. Tím byli i věřící z pohanů oficiálně připojeni k Boží Církvi.

Sejdou-li se lidé za nějakým účelem někde v sále anebo na určitém místě, tvoří během této krátké doby jisté shromáždění. Jakmile se však rozejdou, ono shromáždění už neexistuje. Avšak s Božím Shromážděním je tomu naprosto jinak. Tento útvar zde trvá nepřetržitě od svého vzniku za dnů apoštolů až do svého vzetí před Boha do nebe. Věřící jsou na této zemi od sebe vzdáleni třeba tisíce kilometrů a vůbec nemají možnost sejít se, ‒ a přesto tvoří „Boží Shromáždění (Církev)“, protože jsou navzájem úzce a nerozlučně spjati.

Tuto otázku zodpovědět není těžké. My říkáme: Ne! Neboť každý z nás ví, že jenom menší část těch, kdo se dnes počítají za křesťany, byla Pánem připojena k „Božímu Shromáždění (Církvi)“. Patří k němu jen v Kristu Ježíši posvěcení (1. Kor. 1,2). Kristus se stal původcem věčného spasení jen těm, kteří Ho uposlechli (Žid. 5,9). Bůh dal Ducha Svatého jenom těm, kdo Ho poslouchají (Skut. 5,32). Jestliže však někdo Ducha Kristova nemá, ten není Jeho (Řím. 8,9).

Spojení „těch, kteří byli vyvoláni ze světa“ s jinými, kteří podle Božího úsudku ještě patří k světu, má za následek, že oni první ztrácejí charakter svého nebeského povolání a přitom zesvětačí. Takovým spojením se v křesťanstvu také dostává do spojení spravedlnost a bezbožnost (bezzákonnost), světlo a tma, čisté a nečisté, pravda a lež, Boží chrám a modly. Jak mnoho zla už z toho povstalo.

Pro všechny, kdo k němu patří, platí vážná výzva: „Vyjdětež z prostředku jejich (tj. ze středu nevěřících a pouhých vyznavačů), a oddělte se, praví Pán, a nečistého se nedotýkejte, a Já přijmu vás, a budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán, Všemohoucí“ (2. Kor. 6,14‒18). Toto je první krok na cestě k praktickému zjevování Boží Církve (Shromáždění). (V souvislosti s tímto předmětem najdeme v Písmě ještě další pokyny.)

Odkud pochází roztříštěnost křesťanstva v tak mnohé církve, společnosti a sekty?

Tyto roztržky se rozmohly zvláště v 19. a 20. století. Stále znovu se plní, co předpověděl apoštol Pavel: „Z vás samých povstanou muži, kteříž budou mluviti převrácené věci, aby obrátili učedníky za sebou“ (Skut. 20,30).

Ale opačně zase v dobách největší duchovní temnoty se vážně smýšlející věřící pod vedením věrných mužů, kterých Bůh použil k jejich požehnání, semkli ve zvláštní církve a společenství. Vzpomeňme jen reformace a rozmanitých probuzení v minulosti. Oni však neměli v úmyslu uskutečňovat jednotlivé Bohem způsobené skutečnosti „Boží Církve“, dnes nám tak jednoduše a jasně předkládané. Vědomí o těchto věcech tenkrát z křesťanstva úplně vymizelo.

Dějiny Církve za uplynulých devatenáct set let je snad možné shrnout do následujících vět:

Věřící opustili svou první lásku k Pánu (Zj. 2,4). Neostříhali Slova Páně, (opakem byla Církev ve Filadelfii (Zj. 3,7‒13). Snášeli zlé lidi a trpěli zlo, namísto aby se od toho očistili, jak se to dělo na počátku (Zj. 2,2; Skut. 5,1‒11). Namísto Božích zásad, které zanedbávali, zavedli bezpočet lidských ustanovení, lidských příkazů a bludných učení.

Boží slovo jako pokrm pro nového člověka je nenahraditelné a žádná úvaha se mu nevyrovná. Nezapomínej tedy číst tyto články s otevřeným Písmem v ruce a s modlitbou. Přečti si i naznačené kapitoly a oddíly Písma. Srovnávej myšlenky úvah s Písmem ‒ tak to dělali křesťané z Berije.

Jitřní hvězda

V této kapitole se nám Kristus představuje jako „jasná hvězda jitřní“, viditelná krátce před rozbřeskem nového dne. Všechna sláva, ať bude její zjevení jakékoli, je spojena s Osobou Pána Ježíše Krista; před Ním „poklekne každé koleno“ (Filip. 2,10) a On znovu přijde, aby se to stalo. Jestliže Ho známe, nemůžeme jinak, než že si v srdci přejeme vidět, aby zlo, které zpustošilo svět, bylo odstraněno a všechno, co bylo zkaženo a oslepeno hříchem a nevěrností člověka, bylo zase uvedeno do pořádku.

Pán říká v 7. verši uvažované kapitoly: „Aj, přijduť rychle (spěšně, nebo: brzy)!“ a dodává k tomuto prorockému zaslíbení Svého příchodu ještě toto: „Blahoslavený, kdož ostříhá slov proroctví knihy této!“, tj. blahoslavený, kdo je slyší a dbá jich. Potom dává stejnému zaslíbení ještě jiný význam: „Aj, přijduť brzo, a odplata má se mnou, abych odplatil (jednomu) každému podle skutků jeho“ (12. v.). Avšak tato slova tu nemají tolik charakter zaslíbení, zato spíše ‒ v souvislosti s dalšími slovy ‒ nám sdělují, jak On bude s námi při Svém příchodu jednat. Tím nás chce varovat před nedbalostí a lhostejností, a ty, kteří dosud byli věrní, chce povzbudit k vytrvalosti a posílit je vzhledem k zlu, jímž jsou obklopeni. „Trpěliví buďte, bratři, až do příchodu Páně. Buďtež i vy trpěliví, utvrzujte srdcí svých; neboť se přibližuje příchod Páně… Aj, soudce již před dveřmi stojí!“ (Jak. 5,7‒9). „Aj, přijduť brzo!“ To, že On bude každého posuzovat podle toho, jaké bylo jeho dílo, je vážné varování, ale spravedlnost zůstává pro všechny stejná. Všichni máme tentýž život a jsme spoluúčastníci stejné slávy. Kristovo slavné dílo vykoupení zahrnuje všechny ty „mnohé bratry“, ale každý z nich bude odměněn podle svých vlastních skutků.

Mluvím tu o tom tak široce proto, abychom všichni mohli rozumět, co je milost Páně. „Já, Ježíš, poslal jsem anděla svého, aby vám svědčil o těchto věcech v církvích. Já jsem kořen a rod Davidův, a hvězda jasná a jitřní.“ (16.v.) Všechno, skrze co Bůh rozvíjí na zemi Svou slávu, z toho plyne. Ježíš je kořen, pramen všech zaslíbení; a je též rod Davidův, tj. Dědic a naplnění všech zaslíbení, jako Ten, který je „ze semene Davidova podle těla“ (srov. Řím. 1,3) a takový je i nyní co zmrtvýchvstalý.

Ale my jakožto spoluvzkříšení s Ním k novému životu máme ještě více, totiž stejný podíl, který má On. On mluví o sobě, když se představuje jako „hvězda jasná jitřní“, a když říká: „JÁ JSEM“, mluví o tom, co On je. Tím, co klade před naše srdce a svědomí, ať patříme k svatým nebo ještě k hříšníkům, je, že On je „tentýž“: „Já jsem hvězda jasná a jitřní“; On přijde, aby uvedl všechno do pořádku. Je ti Kristus vzácný? Jestliže ne, tedy se nenalézáš na Boží straně. Není-li ti Kristus cennější než cokoli jiného, tedy i jako věřící jsi ve špatném stavu. Jestliže tě unavuje poslouchat něco o Něm, tedy se ti znechutilo to, v čem má Bůh Svou nejvyšší rozkoš, a nebe pak nemůže mít pro tebe půvab. Samotné nebe tě nemůže učinit šťastným, není-li Kristus tvou rozkoší, neboť On je tam středem veškeré blaženosti. I pro tebe platí, že na Něm stále nic nenalézáš, čeho bys byl žádostiv? (Srov. Iz. 53,2b.) V Božích očích On je však plný krásy, „všechen je přežádostivý“, a kdekoli je něco v duši člověka způsobeno Bohem, tam je také přání a touha po Něm. A my si přejeme nejen vidět Ho jako nějaký pěkný obraz, abychom se z Něho na chvíli radovali, ale chceme Ho více znát, více milovat. Jemu patří city našeho srdce; a i když ona přání tak dlouho ještě nejsou naplňována, přesto ona touha, ona žízeň po Něm tu je, kterou může utišit jenom On. Není-li tomu tak a ty se můžeš docela dobře bez Krista obejít, pak je tvé srdce ještě velice vzdáleno od Boha, který nalézá všechnu Svou radost jenom v Něm, a mezi tebou a Jím není obecenství a nemáš s Bohem společnou ani jednu myšlenku, neboť zatímco On říká: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo“ (Mat. 3,17; 17,5), ty se z Něho neraduješ, ještě Ho neznáš jako Předmět touhy svého srdce. Nemluvím zde o povinnostech ani o vítězství nad tou či onou věcí. Ptám se jen, zda to je Kristus, kterého si tvé srdce žádá den co den? Ach, jak často neslyšíme žádnou odezvu, přejeme-li si mluvit o Něm, a hovor bývá zaveden od tohoto Předmětu někam jinam, protože svědomí se necítí dobře, ale naopak je si vědomé, že Kristus už není milován.

Tím, že Pán se nazývá „hvězda jasná jitřní“, nás učí ‒ dříve ještě, než se rozední ono jitro, které potom uvede plný den, abychom myslili na onen slavný čas, kdy zlo bude odstraněno. Dosud se to nestalo, ještě je noc; ale naše skutečné postavení v tomto světě je postavením synů dne, tj. takových, kteří nemají se světem nic společného. Vůči světu máme být plní milosti, ale nejsme ze světa, nýbrž jsme synové dne. Všechno, co se nalézá ve světě, se staví proti křesťanovi a proti jeho naději, pokud je věrný. Jestliže tomu je jinak, je příčinou jen naše nedůslednost. Jsme spojeni s Jitřenkou, spojeni s Kristem a s Ním skryti v Bohu; máme svůj podíl s Ním, dříve než nastane onen den, kdy On „vzejde (jako) Slunce spravedlnosti, a zdraví bude na paprscích (nebo: pod křídly) jeho“ (Mal. 4,2). Potom Ho svět uvidí, ale již předtím On sám je naším podílem jako hvězda jitřní.

Bdíme a očekáváme Ho v noci, a budeme Ho vidět a znát takovým způsobem, o němž svět vůbec nic neví. „Dám jemu moc nad pohany (= národy). I budeť je spravovati prutem železným, a jako nádoba hrnčířova ztřískáni budou, jako i já vzal jsem od Otce svého. A dám jemu hvězdu jitřní“ (Zj. 2,26‒28). Máme nejen zaslíbení, že budeme okoušet požehnání toho budoucího dne, nýbrž že budeme s Ním spojeni, až ten den přijde. Nebudu mít jen slávu, nýbrž budu ji mít s Pánem. Ten den nám přinese slávu, ale my ji budeme mít s Kristem, který bude Sluncem toho dne. „A tak vždycky s Pánem budeme“ (1. Tes. 4,17b). Toto bylo dostatečným potěšením Tessalonickým; a jestliže naše srdce toto uchopí, bude to musit i u nás vyvolat přání, aby náš Pán už přišel. Takové přání je znakem každého, kdo patří Kristu. Kristus je zjeven svatým, není zjeven světu. My Ho známe, ale svět Ho nezná, a víme, že s Ním vždycky budeme a že Mu budeme podobni. „Duch i nevěsta řkou: Přijď!“ (17. v.) Bezděčným přáním duše je, aby On už přišel, a je to jejím správným stavem, k němuž může být uzpůsobena Duchem Svatým. Od té doby, co Kristus vstoupil na výsost a Duch Svatý sestoupil na tuto zem, aby nám svědčil o Jeho vyvýšení a slávě, je naše oko obráceno na Něho v Jeho nebeské slávě. Je to důkazem, že v naší duši se stalo skutečné dílo z Boha, jestliže On naplňuje naše srdce a my si přejeme Jeho příchod, abychom s Ním byli a viděli Ho takového, jaký je.

Nedostal se nějak mezi Něj a tebe svět? Můžeš opravdu upřímně říci: Všechno na této zemi je bezcenné ve srovnání s Kristem, mým Pánem? (Filip. 3) Přeješ si především růst a činit pokroky v poznávání Krista? Svět se snaží bránit tomu, a nám je třeba bdít, aby to, čím se naše duše den co den zabývá, nám nebránilo mít na Něm dost a mít s Ním obecenství. „NENÍ TO Z OTCE“ ‒ takové je všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a pýcha života. Jestliže je tedy tvé srdce zaujaté takovými věcmi, nemůže růst v poznávání Krista, a nemůže říkat, že jeho jediným přáním je, aby Pán už přišel. Abychom mohli v plné pravdě říci: „Přijď!“, musíme být úplně cizí světu. Při prvním příchodu Pána milost vyřídila všechno, co se týkalo našich hříchů a tím, že nás uvedla do tak úzkého poměru ke Kristu, vzbudila v nás srdečné city, které odpovídají takovému poměru. Jestliže tedy prakticky nežiji jako svět a ani jinak nezarmucuji Ducha Svatého, vždy ve mně bude živé přání: vidět už Krista a být u Něho.

Církev je nevěsta Krista. Chovejme se tedy podle toho jako údy této nevěsty! Nechť se každá duše, která uslyšela hlas Pastýře a uposlechla ho, s námi spojí ‒ jsouc si vědoma toho vzácného poměru ‒ a nechť řekne: „Přijď!“ A jestliže někdo toto vědomí dosud nemá, nechť ještě bez váhání a otálení Krista přijme, aby spolu s námi mohl sdílet ono místo radostného očekávání Jitřenky. Dokud jsme na světě, nalézáme se na určitém místě, kde Kristus není znám. Ještě nejsem ve svém místě ve slávě, avšak mám v sobě zdroj vody, která pramení k životu věčnému, a s tímto vědomím říkám: „Přijď!“ Je to Duch Svatý, který je ve mně, jenž budí toto přání. Proč toužím vidět Krista? Protože vím, že mne miluje. Proč toužím po domu Otce? Protože vím, že tento podíl a toto místo mi patří jako Božímu dítěti. V tom poměru jsou obsažené všechny zdroje radosti. Proto také mohu říkat: „Kdo žízní, přijdiž!“ Ta radost, kterou sám nalézám v Bohu, se nutně projevuje láskou k druhým lidem a touhou, aby i oni mohli tyto radosti okoušet.

V tomto místě je Kristus zcela zvláštním způsobem Předmětem, na nějž se dívá nevěsta, a jakmile On řekne: „Já jsem… ta hvězda jasná a jitřní“, ona odpoví: „Přijď!“ „A kdož slyší, rciž: Přijď. A kdož žízní, přijdiž; a kdo chce, naber vody života zdarma.“ Nevěsta má vodu života a může ji nabízet, ‒ totiž Krista ‒ i pro nejchudšího hříšníka.

ÚVAHY O EVANGELIU LUKÁŠE

„A dáť jemu Pán Bůh stolici (= trůn) Davida, otce jeho. A kralovati bude nad domem Jákobovým na věky.“ Byl Stvořitelem všech věcí v jejich prvotní kráse. Potom, když došlo k hříchu a zkáze, se stal Napravovatelem a Vykupitelem. A pak, v době „obrození“, až zasedne na Svůj trůn, bude Dědicem všeho. Matouš nám mluví hlavně o Jeho královských slávách: „Vzbudím Davidovi výstřelek spravedlivý, i kralovati bude král, a šťastně se jemu povede; soud zajisté a spravedlnost na zemi konati bude“ (Jer. 23,5). Je „kořen a rod Davidův“ (Zjev. 22,16).

Nyní, když vyznáváme jméno Ježíše jako Pána, jemuž všichni lidé budou musit vydávat počet, si působíme pohanění a protivenství od zlých lidí. Ale v den Jeho slávy On vyzná před Svým Otcem a před svatými anděly jméno toho, který Ho před lidmi oslavoval: „Bude-li mi kdo sloužiti, poctíť ho Otec.“ (Jan 12,26) Jako Pomazaný Boží bude Kristus panovat nad Svým pozemským lidem; na trůně Davida, ztraceném pro nevěrnost jeho potomků, bude sedět Ten, jenž je kořen a rod Davidův, a bude vládnout v spravedlnosti: „Trpíme-liť, budeme také s ním kralovati.“ (2. Tim. 2,12)

Pokud jde o Jeho narození, není tu zdůrazněno jen božství Jeho přirozenosti, nýbrž i pravý a význačný charakter Jeho lidské stránky. Byl „pravý Bůh a pravý Člověk“, Osoba božská i lidská, Bůh zjevený v těle. Víme dobře, že to je tentýž drahý a božský Spasitel, hlásaný jako takový apoštolem Janem, s Nímž se setkáváme zde v Evangeliu Lukáše; ale je zde představen z jiného hlediska, které má pro nás nesmírný význam. Při studiu tohoto Evangelia Ho musíme vidět v tom světle, jak nám Ho tu Duch Svatý vykresluje, jako narozeného z Marie do světa hříchu. Ale Sám je čistý a neposkvrněný.

Ten, kterého anděl ohlašoval, byl dítě počaté skutečně v lůně panny, která Ho přivedla na svět v času, určeném Stvořitelem pro Jeho lidskou přirozenost. Byl opravdu a skutečně člověk, nikoli co do pramene, ani co do svého početí, nýbrž ve skutečnosti Své existence jako Člověk. Jeho jméno bylo nazváno Ježíš, tj. Hospodin Spasitel. Bude zjeven v tomto charakteru a s touto mocí, neboť je skutečně Tím, jehož jméno nese. Lukáš nespojuje jméno Ježíše s pravdou, že „on zajisté vysvobodí lid svůj od hříchů jejich“ (Mat. 1,21), jak to činí Matouš. Matouš zdůrazňuje zjevení moci Hospodina, Boha izraelského, ve prospěch Jeho pozemského lidu, naplněním zaslíbení, která mu dal. Ten, kterého nám uvádí Lukáš, je Syn člověka, jehož božská sláva je obsažena v osobním jméně „Ježíš“. On byl dříve, ještě než existoval svět, Syn Otce; ale když se to dítě narodilo na tento svět, byl nazván, tak jak zde byl, „Syn Nejvyššího“. Prokázal, že má právo nést tento titul Svými činy a zjevováním Své mravní slávy na tomto světě. Jak vzácné je pomyšlení, že toto dítě, narozené z ženy, mělo právem ono nejvýše slavné jméno, dané jemu v postavení člověka, jímž skutečně byl před Bohem.

Bůh dá Ježíšovi „trůn Davida, otce jeho“. Znovu je tu ve slovech anděla viděn jako člověk narozený na tento svět. Patří Mu trůn Davida, Jeho otce: Bůh Mu ho dá. Je dědičným právem Dědicem pozemských zaslíbení, která, pokud se týče království, se soustřeďovala v rodině Davida; ale bude jím podle Božích uložených rad a podle Jeho moci. Bude kralovati „nad domem Jákobovým“, tedy nejen nad pokolením Juda. Navíc Jeho vláda nebude v slabosti nějaké pomíjející moci a pomíjivého života, nýbrž „na věky, a království jeho nebude konce“ (33. v.). Jak to řekl i Daniel: „Království, kteréž na věky nebude zkaženo,… a na lid jiný nepřipadne,… samo pak státi (= trvati) bude na věky“ (Dan. 2,44). Bude nastoleno podle Božích uložených rad, které se nemění, a podle Jeho moci, která nepochybí.

Až do chvíle, kdy předá království Otci, bude Ježíš vykonávat Svou nespornou pravomoc. A až všechno naplní, předá království Otci v plné čistotě a moci, jak je zřídil, když se ho ujal, protože v Jeho rukách nic neselže. Takové mělo být to dítě, které se mělo narodit, dítě skutečně neobyčejně narozené, jako člověk, Hospodin Spasitel, jenž bude Králem nad domem Jákobovým, s mocí, která nikdy neochabne a neselže, dokud nesplyne s věčnou mocí Boha jako takového.

„I řekla Maria andělu: Kterak se to stane, poněvadž já muže nepoznávám?“ Velký předmět zjevení, které anděl učinil Marii, souvisí s božským charakterem Toho, který na sebe vzal podobu člověka a který se z ní měl narodit, a souvisí též se slávami, kterých nabyl Svým dobrovolným ponížením. Maria nechápe, jak může dojít k početí a Bůh dovoluje, aby se na to nebeského posla zeptala. Její otázka byla oprávněná a nebyla zaviněna nějakým nedostatkem víry, jako třeba u Zachariáše. Ten ustavičně prosil o syna, a při uskutečnění jeho přání šlo jen o Boží moc a dobrotivost. Když byl výslovným Božím prohlášením přiveden až k tomu, že stačilo jen věřit Božímu zaslíbení, selhává, třebaže i podle běžného stavu věcí nebylo možné jiné, než čekat na prokázání mimořádné Boží moci. Maria se však táže se svatou důvěrou, protože Bůh jí takto milostivě dal zvláštní výsadu, jak se ta věc, která jí byla zvěstována, uskuteční mimo přirozený způsob. Ona o uskutečnění toho nepochybuje, ale chce jen vědět, jak k tomu dojde.

„A odpověděv anděl, řekl jí: Duch Svatý sestoupí na tě, a moc Nejvyššího zastíní tobě; protož i to, co se z tebe svatého narodí (elbf. př.: „i to Svaté, co se z tebe narodí“), slouti bude Syn Boží.“ (35. v.) Anděl dále koná své poslání, a sděluje Marii na její otázku tuto odpověď. Bůh v té odpovědi milostivě zjevil, jak dojde k nadpřirozenému početí Ježíše. Šlo o Jeho narození z panny Marie. Ten, jenž se z ní narodil, je Bůh zjevený v těle: pravý Bůh a pravý Člověk. Co je nám tu obzvláště zjeveno, je způsob početí toho božského Dítěte. Anděl nemluví o tom, čím On byl předtím, nýbrž o Jeho nadpřirozeném početí skrze moc Ducha Svatého, který přikryl Svým stínem Marii a působil mimo její vůli i vůli jiného člověka vůbec.

Bůh je tedy pramenem života toho dítěte, zaslíbeného Marii. Jako narozený na tento svět a skrze Boží moc vstoupil do člověčenství jako svatá Bytost nazvaná jako člověk Syn Boží. Svatý skrze narození, počatý skrze Boží moc působící na Marii, skrze moc, která byla Božím principem Jeho existence na této zemi, ‒ jako Ten, který měl začít Svůj život člověka na tomto světě, měl mít i jako člověk titul Syna Božího. Zde nemáme pravdu o věčném spojení Syna s Otcem; Evangelium Jana, Epištola Židům a Koloským rozvíjejí tuto vzácnou pravdu a upozorňují na její důležitost. Máme zde nadpřirozené početí Toho, jenž jako Člověk na této zemi je nazván Syn Boží.

Všimněme si, že Lukáš nám podává úplnější zprávu než kterýkoli jiný inspirovaný pisatel o těchto skutečnostech, které nám zjevují tajemství vtělení, jehož význam je nesmírný. Je naprosto nutné držet pravdu o Osobě Syna Božího, který v milosti přišel do světa hříchu a jehož božská sláva se skvěla v Jeho neposkvrněném člověčenství. Ať se na Něho díváme v jesličkách, nebo když přivodí k umlčení vítr a moře, když křísí mrtvé, když je přibit na kříž anebo je viděn ve slávě po pravici Otce, vždy je tentýž ‒ Člověk, jenž jest Bůh zjevený v těle. Jenom způsob, jak je viděn, se mění; Jeho Osoba se nemění. Náš chatrný rozum nemůže prozkoumat toto tajemství; nemůže jít za hranice hmotného stvoření, ba ani jich nemůže dosáhnout. Musíme uvěřit Bohu a takto obdržíme nový život, který skrze Ducha Svatého ‒ moc tohoto života ‒ je uschopněn poznávat Boží věci. Smíme se pokládat za opravdu šťastné, že Syn Boží se chtěl stát Člověkem, aby nás spasil, a nepotřebujeme diskutovat o skutečnosti, že v Něm je spojeno člověčenství a božství; tato pravda zůstává i pro věřícího neproniknutelným tajemstvím, na které hledí s klaněním (Mat. 11,27).

„A aj, Alžběta, příbuzná tvá, i ona počala syna v stáří svém, a tento jest jí šestý měsíc, kteráž slula neplodná. Neboť nebude nemožné u Boha žádné slovo (nebo: „neboť nic nebude nemožného Bohu“ ‒ elbf. př. a fr. př. JND)“ (36. ‒ 37. v.). Dříve než se vzdálí, ohlašuje anděl Marii, že Alžběta, manželka Zachariáše, její příbuzná, také bude mít syna, přestože je stará, neboť, jak říká, „nic nebude nemožného Bohu“. Všechno, co se týká vykoupení, vlády Krista, utvoření nového nebe a nové země, jsou věci pro lidi nemožné; ale veleben budiž Bůh, kterému nic není nemožné a který s takovou mocí působí ve prospěch zahynulých hříšníků, jakými jsme. Protože se první stvoření zkazilo, Bůh naplní Své plány se Svým pozemským lidem, jako i se Svými nebeskými svatými a s celým vesmírem.

„I řekla Maria: Aj, služebnice Páně, staniž mi se podle slova tvého.“ (38. v.) Maria se sklání před vůlí svého Boha, poddávajíc se Jeho úmyslům; jako nádoba jejich naplnění, uznává jejich vyvýšenost, která jí, pouhému nástroji, ponechává jen místo v poddanosti. Nadpřirozená nesmírná Boží moc učinila Marii pokornou, namísto aby se ona sama u sebe vyvýšila; viděla v tom, co se mělo stát, Všemohoucího, a ne samu sebe. Je služebnicí nejvyššího Boha, poddanou Jeho svaté vůli. Její zbožnost se takto projevuje úchvatným způsobem. Velikost těch velkých věcí ji přivádí do takové Boží blízkosti, že už nemyslí na sebe a význam vlastního „já“ se u ní úplně ztrácí. Sláva Toho, jenž se jí zjevil, úplně naplňuje její bytost a je předmětem její chvály. Maria pokorně přijímá Boží vůli, týkající se jí a nezneklidňuje se pohaněním, které by na ni mohlo dopadnout. Je služebnicí Pána ‒ Hospodina (pro francouzského čtenáře originálu je poznamenáno, že ve francouzském Novém zákoně, přeloženém J. N. Darbym, jestliže jméno Pán odpovídá starozákonnímu jménu Hospodin /= Věčný/, je vpředu označeno hvězdičkou. Tím je upozorněno, že řecký originál v tomto případě uvádí jméno Pán bez členu), naprosto Jeho vlastnictvím, jímž On disponuje podle Své vůle, k naplnění Svých úmyslů. Pokud jde o pokoření, které by mohlo postihnout Marii, Bůh se o to stará, když říká Josefovi: „Nebojž se přijmouti (k sobě) Marii, manželku svou; neboť což v ní jest počato, z Ducha Svatého jest.“ (Mat. 1,20)

John Nelson DARBY

JND se narodil jako nejmladší syn v jedné vážené irské aristokratické rodině 18. listopadu 1800 ve Westminsteru (Londýn). Jeho otec, lord John Darby of Leap Castle, pocházel ze staré normanské rodiny. Jeho matka, kterou JND ztratil už v dětství, pocházela ze známé rodiny Vaughanů ve Walesu. Skutečnost, že slavný mořeplavec lord Nelson na prosby rodičů na sebe vzal kmotrovství pro jejich syna Johna, svědčí o tom, v jaké vážnosti byla ta rodina. Na počest lorda dostal druhé jméno Nelson.

Jako chlapec absolvoval westminsterskou školu a studoval pak od r. 1815 na přání otce na Trinity College v Dublinu (Irsko). Tam r. 1819 ukončil první část studia s vysokým vyznamenáním: „klasická zlatá medaile“. Následující pak studia práv ukončil r. 1822. JND se však pro svědomí vzdal skvělých vyhlídek, které se mu nabízely na této dráze, neboť přibližně od r. 1820 se dostal do hluboké vnitřní krize. Vedl asketický život s půsty, cvičeními ve zbožnosti a s pravidelným navštěvováním kostela, avšak jistoty ve víře nedosáhl. V jednom dopise z r. 1817 píše: „Když jsem byl milostí Páně obrácen, strávil jsem ještě šest či sedm let pod káznící metlou zákona. Cítil jsem, že Kristus je jediný zachránce, ale přesto jsem nemohl říci, že Jej mám, anebo že Jím jsem zachráněn. Modlil jsem se, postil, dával jsem almužny ‒ což všechno byly věci, které vždycky bývají dobré, jsou-li činěny duchovním způsobem ‒ ale neměl jsem žádný pokoj. Přesto však jsem cítil, že jestliže Syn Boží se za mne vydal, tedy Mu musím patřit tělem i duší, vším, co mám. Nakonec mi Bůh dal pochopit, že jsem v Kristu, s Ním spojen skrze Ducha Svatého.“

R. 1822 se tedy rozhodl pro studium teologie. Jeho otec tím byl tolik rozhořčen, že svého syna vydědil. Ale jistý strýc mu později odkázal značné jmění, takže JND byl po celý život finančně nezávislý. Po dokončení teologického studia se r. 1825 stal pomocným kazatelem (deacon) a následujícího roku prostřednictvím arcibiskupa Magee z Dublinu knězem anglikánské státní církve. Jeho prvním působištěm bylo Calary v hrabství Wicklow (Irsko). Sloužil tam s velkou námahou a oddaností svým většinou chudým a ve velkých vzdálenostech rozptýleně bydlícím farníkům.

Avšak v té době byl jeho postoj k státní církvi velice otřesen, jak o tom svědčí jeho první spis („Myšlenky určené arcibiskupovi z Dublinu…atd.“). Postavil se v něm proti požadavku dublinského arcibiskupa Magee, aby katolíci, kteří tenkrát hromadně přestupovali k anglikánské církvi, musili složit přísahu věrnosti anglickému králi. Rozhodnost a neohroženost JND v té věci mu způsobila oficiální důtku. Začaly se množit jeho pochybnosti o celém státním církevnictví.

Při jedné jízdě jeho farností utrpěl pádem s koně větší zranění na noze, takže přes zimu 1827/28 musil být ošetřován v Dublinu. Využil té doby k intenzívnímu studiu Bible. Zde též jistě dosáhl pravého pokoje s Bohem, který mu tak mnoho let chyběl, jak to plyne z výše uvedeného dopisu. Za svého pobytu v Dublinu poznal J. G. Belletta (jeho životopis je v loňském ročníku tohoto časopisu), dr. Edwarda Cronina, Francise Hutchinsona a Brookeho. Po návratu do své farnosti se vzdal svého místa kněze, avšak z anglikánské církve nevystoupil. Převzal místo ve vnitřní misii a zvěstoval až do r. 1832 v Irsku požehnaným způsobem katolíkům evangelium. (Viz o tom např. skutečný příběh v třetím díle „Krátkých příběhů“ pro děti: „Jak byla nalezena jedna ztracená ovečka“. Pan John v povídce je John Nelson Darby.)

Z různých pramenů plyne, že od zimy 1827/28 se častěji shromažďoval s devíti přáteli (patřil k nim také Anthony Norris Groves) a lámal s nimi jednoduchým způsobem chléb. Kroužku těchto přátel se stávaly stále jasnějšími Boží myšlenky o Církvi (Shromáždění, řecky: ekklesia) Boha živého, o opětném příchodu Krista, o činnosti Ducha Svatého a také o darech a úřadech v Církvi. V této době, mezi r. 1828 a 1832, došlo k pořádání tzv. powerscourtských konferencí, které přispěly k objasnění biblického stanoviska, takže JND nakonec oficiálně vystoupil ze státní církve.

Nové poznatky, které JND a jeho přátelé získali, byly výsledkem pilného a střízlivého studia Bible a Bůh tomu velice požehnal. Pevně se drželi všech zásad křesťanské víry. Jejich snahou bylo zvěstovat znovu úplnou pravdu evangelia v jeho původní jednoduchosti, čistotě a plnosti. Ale kromě velkých pravd reformace, které v oné době částečně už zase upadaly v zapomnění, zvěstovali JND a jeho přátelé pravdy, které až do té doby byly ode dnů apoštolských zatemnělé anebo upadlé v zapomenutí:

1) Církev (Shromáždění, „ekklesia“) Boží, tělo Kristovo, se skládá ze všech pravých věřících, kteří jsou ode dne letnic skrze Ducha Svatého spojeni s Kristem, svou Hlavou v nebi (Ef. 4,4).

2) Tato jednota je vyjadřována při večeři Páně u Jeho stolu (1. Kor. 10,17).

3) K opětnému příchodu Pána k vtržení věřících dojde před závěrečnými soudy a tento příchod je nejbližší velkou událostí, kterou křesťané očekávají (1. Kor. 15,51‒54; 1. Tes. 4,16‒ 5,2).

4) Všichni věřící jsou kněží a mají volný přístup k Bohu Otci (1. Petr. 2,5). Avšak Pán dal Své Církvi zvláštní dary k jejímu vzdělání (Ef. 4,11‒12), které je třeba rozlišovat od místních úřadů (starších a služebníků, kteří dnes již nemohou být oficiálně jmenováni).

Toto jsou jen některé důležité pravdy Písma svatého, které byly poznány a znovu uskutečňovány. V této věci se J. N. Darbymu po jeho vystoupení ze státní církve naskýtalo veliké pole k práci. Již r. 1830 se Boží dílo rozšířilo z Dublinu do Limericku a do dalších míst Irska. Také v anglických městech Cambridgi, Oxfordu a Plymouthu (toto jméno města bývá částečně podnes uváděno do úzké souvislosti s „bratřími“), jako i v Londýně vznikala větší i menší shromáždění. JND cestoval ve službě Páně celou zemí.

R. 1837 rozšířil svou činnost na Švýcarsko, kde požehnaně pracoval v Ženevě a v Lausanne. V letech 1840‒1845 cestoval znovu po Švýcarsku a po Francii. Také odtud se Boží dílo podobně šířilo dále. V letech 1847‒1853 JND znovu cestoval v těchto zemích, kde sloužil sborům a na konferencích uspořádaných bratřími k studiu Božího slova.

Počátkem r. 1853 se dověděl o jedné skupině věřících v Porýní (Německo). Došlo k navázání korespondence s Karlem (Carl) Brockhausem a pak k první návštěvě JND (r. 1854) v Elberfeldu. Tato návštěva však byla jen velmi krátká. Na cestě tam se JND zdržel také několik dní v Nizozemsku, kde vykonal první delší návštěvu mezi tamějšími bratřími v Haarlemu, Amsterodamu a Winterswijku, kteří se oddělili od pojmenovaných církví (denominací). Ale na jaře 1855 přišel znovu do Elberfeldu, aby začal s překladem Nového zákona do němčiny. Ve spolupráci s C. Brockhausem a Juliem Antonem v. Poseckem byl nejprve přeložen Nový zákon. Potom v letech 1869‒1870 byl do němčiny přeložen též Starý zákon, přičemž místo J. A. v. Posecka zaujal Hermanus Cornelis Voorhoeve.

Léta 1855‒1857 JND strávil téměř výhradně na evropské pevnině, zvláště ve Francii, v Německu, Holandsku a ve Švýcarsku. V dalších letech se zdržoval ponejvíce v Londýně, kde se zabýval francouzským překladem Nového zákona, který byl vytištěn r. 1859 ve Vevey. Celá francouzská Bible byla dokončena r. 1881 za spoluúčasti několika bratří. Mezitím r. 1870 br. JND přeložil Nový zákon do angličtiny (Starý zákon přeložili později podle jeho směrnic jiní bratři).

R. 1861 napsal jednomu příteli: „Vy to víte, že jsem snil o nějakém novém pracovním poli, kde jsem ještě nebyl, kam vůbec ještě nebylo přineseno evangelium tak, jak tomu rozumím. Jít znovu na pole, kde už jsem mnoho pracoval, mi nepůsobí radost. Stalo se mi něčím starým. Rád zvěstuji Pána takovým, kteří Ho neznají.“ Toto přání se splnilo, když v letech 1862/63, 1864/65, 1866‒1868, 1870, 1872 a konečně 1874‒1877 navštívil USA a Kanadu a při poslední cestě se dostal až na Nový Zéland.

Po poslední zámořské plavbě JND navštívil ještě jednou Německo (1878), Švýcarsko, Itálii a Francii. Jako 79letý stařec se pak vrátil do Anglie, kde literárně pracoval až do svého skonu. Jeho sebrané spisy (vydané jeho přítelem Williamem Kellym) tvoří 34 svazků (The Collected Writings of J. N. Darby). K nim ještě patří 7 svazků poznámek a komentářů (Notes and Comments) a tři svazky se smíšeným obsahem, jako i tři svazky dopisů. Jeho nejznámějším a nejcennějším dílem je jistě v anglickém vydání 5 svazků „Úvah o knihách Božího slova“ (Synopsis of the Books of the Bible), kde JND podává přehled celého Písma. Proslul i jako básník písní. Známé jsou jeho „Duchovní zpěvy“ („Spiritual Songs“) a řada písní v anglickém zpěvníku bratří. V německém zpěvníku „Kleine Sammlung geistlicher Lieder“ jsou písně 67 a 98 překladem jeho písní.

V posledních měsících r. 1880 JND velice trpěl dýchacími a srdečními potížemi. V prosinci došlo k určitému zlepšení zdravotního stavu, takže mohl jednomu známému napsat: „Skrze Boží dobrotivost se mi daří mnohem lépe. Skutečně vůbec tomu nerozumím, že jsem mohl být tak blízko smrti. Na svůj životní osmdesátý první rok nezapomenu. Třebaže ne často, přesto chodím do shromáždění; mohu také ještě dělat svou obvyklou práci. Vzhledem k mému odchodu se se mnou cosi změní, avšak nikoli co se týče učení a mých názorů. Tam se nic nezměnilo; nalezl jsem vše potvrzené. Je to milé pomyšlení, že všechno, čemu jsem učil, se dělo v Bohu. Jsem si ve svém nitru vědom, že patřím jinému světu…, jak dlouho ještě pozemské existenci, nevím. Pro odejití je důležité slovo předrahého Pána: „Nejsou ze světa, jako i já nejsem ze světa“ (Jan 17,14b). ‒ V tomto směru bude ta změna pozorovatelná, a já na ni čekám.“

R. 1881 JND ještě pracoval na vydání jednoho francouzského zpěvníku. 15. prosince 1881 napsal předmluvu pro francouzské vydání Bible, která vyšla r. 1882. Koncem ledna mu jeho fyzické síly dovolovaly dělat ještě polovinu obvyklé denní práce. V posledních týdnech ho vzal k sobě bratr Hammond v Bournemouthu. Tam 29. dubna 1882 odešel domů. Na obyčejném bílém kamenném náhrobku na bournemouthském hřbitově jsou slova:

„Vyvoleni v Něm před ustanovením (založením) světa“

Bůh se ve Své milosti sklání, aby nám nadzvedl oponu, která kdysi zastírala Jeho věčné rady o lidech, které On chtěl jednoho dne spojit se Svou slávou a se Svou blažeností. Avšak tajemství vyvolení patří k oněm „hlubokostem Božským“, které může prozkoumávat jenom Duch Svatý. Proto potřebujeme Jeho pomoc, abychom mohli poněkud pronikat do světla těch zjevení, která nám dal Bůh ve Svém Slově o tomto předmětu.

Poznáváme tam, že Bůh nás před založením tohoto světa vyvolil v Kristu, aby nás učinil Svými milovanými dětmi, Svými dědici, spoludědici Krista, a připodobnil nás obrazu Svého Syna. Ale Bůh ve Své dokonalé prozřetelnosti věděl, že člověk se proti Němu vzepře. A tak v Jeho věčných radách bylo zahrnuto, že Kristus měl na kříži vykonat dílo spasení, aby se mohly naplnit Jeho úmysly ohledně vyvolení, a to vzdor neposlušnosti člověka. K uskutečnění Božích rad bylo tedy třeba oboje: vyvolení i vykoupení. Obě ty věci, navzájem nerozlučně spojené, představují dvojí základ toho obdivuhodného Božího předuložení o člověku. Jak první, tak druhé uvádí na světlo Jeho nesmírnou milost. Jistě, jak zvolení vyvoleného, tak jeho spasení jsou (ze strany člověka) nezasloužené věci. Stojíme tu před neprobádatelným tajemstvím Boží lásky, před nímž, aniž mu rozumíme, jen poklekáme a klaníme se! Můžeme jako žalmista říkat: „Učinilť jest s námi veliké věci Hospodin“ (Ž. 126, 3).

Dříve než postoupíme dál v uvažování o tomto tajemství, poznamenáme tři věci:

Předně je třeba poukázat na to, že Syn, jako ve všech věcech, byl zajedno s Otcem v Jeho uložených radách ohledně našeho vyvolení i díla vykoupení. Ať už letopisy věčnosti sahají nevímjak daleko zpět, úmysly Boží milosti byly učiněny v Kristu, jako též ‒ v plnosti času ‒ nalezly naplnění jenom v Něm. My máme všechna svá požehnání jenom v Něm. Mimo Něj nemáme nic. I když tedy naše vyvolení a naše povolání pocházejí od Boha, jsme přesto „v Něm“ (v Kristu) vyvoleni a „v milosti Krista“ povoláni, což z nás činí „povolané Ježíše Krista“ (Ef. 1,4; Gal. 1,6; Řím. 1,6).

Za druhé odkazujeme na to, že věřící současné doby milosti nejsou jedinými uživateli vyvolení, nýbrž jsou jimi věřící ze všech dob Božích cest s člověkem. Volba Boží milosti tedy zahrnuje všechny vyvolené ‒ od Adama až do konce Kristovy říše, ‒ věřící jak z Izraele, tak i z národů (pohanů). Třebaže podíl svatých z různých období bude během věčnosti rozdílný, přesto jsou všichni Boží milovaní vyvolení, kteří budou uvedeni do blaženosti a slávy věčného stavu, kde bude stánek Boží s lidmi (Zj. 21,3‒7).

Za třetí si musíme být dobře vědomi, že vyvolení a vykoupení tvoří jenom určitou část věčné Boží rady. Tato rada zahrnuje všechna Jeho předuložení a Jeho cesty týkající se všech věcí ‒ ať už jde o Krista, Izrael, národy (pohany), stvoření, nekající lidi, satana a jeho anděly. Bůh stanovil od věčnosti všechno sám u sebe, a nic se nemůže vymknout Jeho svrchované vůli. „Což by řekl, zdaliž neučiní? Což by promluvil, zdali neutvrdí toho?“ (4. Mojž. 23,19). „Neboť z něho, a skrze něho a v něm (= pro něho) jsou všechny věci; jemuž (buď) sláva navěky! Amen.“ (Řím. 11,36)

Mezi místy Písma, která pojednávají o uvažovaném předmětu, jsou tři, která jsou jakýmsi souhrnem Boží rady ohledně Jeho cest milosti vůči vyvoleným, totiž:

1. Petr. 1,2: „Vyvolení podle předzvědění Boha Otce, v (nebo: skrze) posvěcení Ducha (fr.př. JND: v svatosti Ducha).“

Řím. 8,29.30: „Neboť kteréž předzvěděl, ty i předzřídil (= předurčil ‒ elbf. př. a fr. JND), aby byli připodobněni obrazu Syna jeho, aby on byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak předzřídil, těch i povolal; a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil; a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil“ (Řím. 8,29.30).

1. Kor. 6,11: „Ale obmyti jste, ale posvěceni jste, ale ospravedlněni jste ve jménu Pána Ježíše Krista a v Duchu Boha našeho.“

– předzvěděl: Bůh znal od věčnosti všechny, kteří se měli stát Jeho vyvolenými. Je to podle „předzvědění Boha Otce“, že jsme vyvoleni v Kristu. V tom předzvědění vidíme skvít se první paprsky otcovské lásky: Je to Bůh Otec, který nás předzvěděl.

– vyvolil: zvolil, totiž zvláštním způsobem označil. Bůh zapsal naše jména před založením světa do knihy života Beránkova (Zj. 21,27).

– předurčil (kral.: předzřídil): předem určil k tomu, aby okoušeli nynější a budoucí požehnání, která pramení z vyvolení a z vykoupení. Jedním z nejslavnějších bude naše dokonalé připodobnění Pánu Ježíši.

– povolal: Bůh nás povolává pomocí evangelia (2. Tes. 2,14). Avšak toto „povolání“ není jenom pozváním, které Bůh adresuje kázáním evangelia hříšníkovi; tento pojem označuje také soubor všech duchovních požehnání, která přináší Boží nebeské povolání těm, kdo Ho uposlechnou.

– posvětil: jsme odděleni Bohu skrze moc Ducha Svatého. „Vyvolení… skrze posvěcení Ducha…“ (1. Petr. 1,2). „Vyvolil… k spasení v posvěcení (fr. př. JND: v svatosti) Ducha“ (2. Tes. 2,13). „Vyvolil …, abychom byli svatí a neposkvrnění (= bezúhonní) před obličejem jeho v lásce“ (Ef. 1,4). „Ale posvěceni jste… v (nebo: skrze) Duchu Boha našeho“ (1. Kor. 6,11), poněvadž jsme byli obmyti krví Krista od našich hříchů a tím učiněni způsobilými pro Boží přítomnost. „Tomu, který nás miluje, a umyl nás od hříchů našich krví svou“ (Zjev. 1,5 ‒ elbf. př.). Za všechny naše hříchy bylo na kříži učiněno smíření; tam bylo všechno vyřízeno mezi Boží spravedlností a onou svatou obětí, takže Bůh může o věřících říci: „Na hříchy jejich, ani na nepravosti jejich nikoli nevzpomenu více“ (Žid. 8,12).

– ospravedlnil: prohlásil za spravedlivé; jsme oděni spravedlností Krista, v Něm jsme se stali „spravedlností Boží“. „Kterýchž povolal, ty i ospravedlnil“ (Řím. 8,30).

– oslavil: povolal, aby měli podíl na Boží slávě v nebi. „Kteréž ospravedlnil, ty i oslavil“ (Řím. 8,30). „Bůh, kterýž povolal vás do království svého a ve (svou) slávu“ (1. Tes. 2,12).

Podívejme se nyní blíže na to, co nám Boží slovo zjevuje o předmětu vyvolení.

Je to svobodná (tj. na ničem nezávislá), Bohem učiněná volba, na jejímž základě On označil lidi, které určil, aby se podíleli na Jeho věčné slávě a blaženosti. Vyvolil nás v Kristu ve Své svrchované radě a v plnosti Své milosti před založením, světa, abychom před Ním byli svatí a bezúhonní v lásce (Ef. 1,4).

Bůh ve Své vševědoucnosti předem viděl ty, kteří měli přijmout spasení. Ty, které předzvěděl, vyvolil a předurčil na základě vykoupení k věčné slávě. Tím On ve Své milosti vykonal bez naší účasti všechno, aby nás učinil dokonale šťastné. Připravil nádoby milosrdenství (nebo: omilostnění) k slávě (Řím. 9,23). Ony byly samy v sobě jen nádobami hněvu jako i ostatní a samy od sebe nikdy nehledaly Boha. „Není (nikoho), kdo by hledal Boha“ (Řím. 3,11). Bez vyvolení by byli všichni lidé následovali satana a sdíleli s ním jeho úděl, protože jsou od přirozenosti „synové (= děti) hněvu“, dobrovolně poddáni „knížeti mocnému v povětří“ a nepřátelé Boží „v mysli, skrze skutky zlé“ (Ef. 2,2.3; Kol. 1,21). Bez vyvolení by nikdo nepřijal evangelium. Jak sám Pán Ježíš řekl, Bůh musí hříšníka k Němu přitáhnout. „Žádný nemůže přijíti ke mně, leč Otec můj, kterýž mne poslal, přitrhl (elbf. př. a fr. JND: „táhl“) by jej“ (Jan 6,44). Ale jakým vzácným ujištěním je pro hříšníka, který přijde, že On také říká: „Všechno, což mi dává Otec, ke mně přijde; a toho, kdož ke mně přijde, nevyvrhu ven“ (37. v.). Spasení všech těch, které Mu Otec dal, je zajištěno. Jaká je to milost, že Otec je vyvolil, aby je dal Synu a uvedl je do Své přítomnosti jako milované děti.

Avšak je důležité připomenout, že odpovědnost člověka plně trvá: Bůh učinil všechno pro jeho spasení, neboť chce, „aby všichni lidé spaseni byli“ (1. Tim. 2,4), nikoho však nenutí. Proto každý hříšník je odpovědný za to, zda nabízenou milost přijme anebo odmítne. Při zvěstování evangelia, toho radostného poselství, je také třeba trvat na právech Pána, neboť On je „Pán všech“ (Skut. 10,36). Ti, kteří Ho zavrhují jako Spasitele, se tedy současně zdráhají uznat Jeho svrchovanou všeobecnou nadvládu. V tomto smyslu člověk nemá „volnost“ či „svobodu“ pohrdnout spasením, které mu Bůh nabízí v Kristu; jestliže jím pohrdne, nezůstane to bez trestu. Vystaví se zaslouženému odsouzení, které postihne všechny, kteří dnes ‒ jako i tenkrát ‒ prohlašují: „Nechcemeť, aby tento kraloval nad námi“ (Luk. 19,14).

Náš duch je ostatně neschopen pochopit tajuplný vztah, existující mezi vyvolením z milosti a odpovědností člověka; avšak vírou a v svaté bázni přijímáme, co nám o tom zjevuje Boží slovo. Na jedné straně Bůh vyvolil ty, které určil pro věčnou slávu, a na druhé straně „Nyní zvěstuje (= přikazuje, poroučí) lidem všechněm všudy aby pokání činili“ (Skut. 17,30). Pán Ježíš od počátku Své služby na této zemi kázal s mocí poselství, které znělo stále stejně: „Čiňte pokání, a věřte evangeliu“ (Mk. 1,15). Člověk je odpovědný za své rozhodnutí vzhledem k tomuto příkazu; může uposlechnout, tj. uvěřit, anebo též neuposlechnout, což ho potom ‒ znovu opakujeme ‒ vystavuje věčnému odsouzení. „Kdo věří v Syna, má život věčný; ale kdož jest nevěřící Synu (tj. neuposlechne Syna), neuzříť života, ale hněv Boží zůstává na něm“ (Jan 3,36). „A totoť jest to přikázání jeho, abychom věřili jménu Syna jeho Ježíše Krista“ (1. Jan. 3,23).

Nemáme v úmyslu probírat tento předmět dopodrobna, a uvedená místa stačí ukázat odpovědnost každého člověka vzhledem k spasení, aniž by tato jeho odpovědnost byla nějak zmírněna Boží radou týkající se vyvolení. Avšak na odpovědnost hříšníka přijmout milost navazuje též vlastní odpovědnost nás věřících, abychom šířili to radostné poselství spasení ve svém okolí a prosili za ty, kteří dosud neznají Pána Ježíše jako svého Spasitele. Máme dokonce, podle napomenutí Páně, lidi „přinutit vjíti“ (Luk. 14,23). ‒ Cožpak On neřekl Svým učedníkům, dříve než od nich odešel: „Jděte do celého světa a kažte evangelium celému stvoření“, a: „Budete mi svědkové… až do posledních končin země“? (Mk. 16,15 ‒ elbf. př.; Skut. 1,8). „Běda by mně bylo, kdybych (evangelium) nekázal“ (1. Kor. 9,16) volá Pavel. Kéž bychom si tedy byli vědomi své odpovědnosti vůči ztraceným duším, a myslili na to, že všichni jsme vyslanci (poslové) pro Krista (2. Kor. 5,20)!

Boží slovo odpovídá na tuto otázku a používá tří podobných výrazů: před založením světa (Ef. 1,4), před časy věčnými (2. Tim. 1,9; Tit. 1,2), od počátku (2. Tes. 2,13). Bůh tedy pojal radu milosti ve věčnosti. Ve Své svrchované moudrosti, dříve ještě než existoval svět, učinil úžasný plán, který se týkal každého vyvoleného, a podle tohoto plánu ho povolal v hodinu, kterou sám stanovil. „To ukazuje, že v Božích radách patříme k určitému systému, který Bůh zřídil v Kristu, dříve ještě než existoval svět, k systému, který není z tohoto světa, dokud tento trvá, a který bude trvat dál, až způsob tohoto světa pomine. Naše místo v Kristu nám bylo dáno dříve, nežli svět existoval“ (JND). Ačkoli toto tajemství v celém svém rozsahu mohlo být zjeveno teprve tehdy, když Pán dokonal dílo na kříži, přesto Písmo už ve Starém zákoně vrhá několik jasných paprsků na Boží radu, aby ji oznámilo. Tak třeba David zvolal: „Blahoslavený, kohož vyvoluješ, a přivodíš, aby obýval v síních tvých! Tuť nasyceni budeme dobrým domu tvého, ve svatyni (nebo: svatým, dobrem) chrámu tvého“ (Ž. 65,5). Toto místo obsahuje jakoby předem dané, i když neúplné, zjevení vyvolení („kohož vyvoluješ“), dále povolání („koho… přivodíš“) a uvedení do slávy („aby obýval v síních tvých“). Ale teprve Nový zákon nám podává úplné odhalení tohoto tajemství.

Vlastní Boží milost nám byla dána v Kristu Ježíši před časy věčnými, píše Pavel Timoteovi (2. Tim. 1,9), a na začátku Ep. Titovi mluví o „naději života věčného, kterýž zaslíbil před časy věčnými ten, kterýž neklamá (elbf. př.: „který nemůže lhát“), Bůh“ (1,2). Spasení, milost, naděje věčného života nám byly dány nebo zaslíbeny před založením světa, protože jsou nerozlučně spojené s naším vyvolením. Jako ono vyvolení tak i ony plynou z rozhodnutí, která Bůh učinil v nevyzpytatelných hlubinách věčnosti.

Toto zjevení přináší naší duši neotřesitelnou jistotu a pokoj. Která moc by mohla zrušit takovou uloženou radu a takové dílo? Boží plán pojatý a stanovený před časy věků v Kristu zůstává naprosto nedotknutelný ze strany vlivů času. Nalézá se mimo tento svět a nad ním a také nad časem, třebaže se částečně naplnil ve světě a v čase, když byl zjeven Kristus. Ve Své dokonalé znalosti minulosti, přítomnosti a budoucnosti Bůh rozhodl o všem, od věčnosti až na věčnost, v souladu se Svým Milovaným, k Své vlastní slávě. Jeho myšlenky se cele naplní, protože pocházejí od Boha, „který nemůže lhát“, a ty jsou všechny založeny na Kristu. „Neboť kolikžkoli jest zaslíbení Božích, v něm (tj. v Kristu) jsou: Jest (nebo: ano), a v něm jest: Amen, k slávě Bohu skrze nás“ (2. Kor. 1,20).

Boží slovo používá v souvislosti s tím tří zvláštních pojmů, ačkoli jsou spolu navzájem úzce spjaté: Boží vůle, rozhodnutí této vůle, Jeho milost. Všechny tři pramení ze svrchovanosti Boha, který jest světlo a láska.

„Boží vůle“ je ‒ mohlo by se říci ‒ skutečným pramenem uložené rady, kterou On pojal sám od sebe ve věčnosti se zřetelem, k věčnosti: Bůh navrhl tento úžasný plán „podle dobře libé (= zalíbení) vůle své…, podle rady vůle své“ (Ef. 1,5.11). „Kdo poznal mysl Páně? Anebo kdo rádcem jeho byl?“ (Řím. 11,34).

Tato Boží vůle byla skutečně vyjádřena rozhodnutím, které odpovídá Jeho úmyslu. Písmo to nazývá „uložení jeho“ (Řím. 8,28), „předuložení toho, kterýž všechno působí podle rady vůle své“ (Ef. 1,11), anebo opět: „uložení jeho“ (2. Tim. 1,9).

Bůh toto předsevzetí ‒ s nímž se ihned budeme blíže zabývat ‒ pojal a provedl ve Své nevýslovné milosti. „Podle… milosti nám dané v Kristu Ježíši před časy věčnými, nyní pak zjevené skrze příští (= zjevení se) spasitele našeho Ježíše Krista“ (2. Tim. 1,9.10).

Boží slovo nám tedy dává poznat dokonalý soulad toho trojího základu: Boží vůle, předsevzetí této vůle a Jeho milosti, ‒ na němž spočívá naše vyvolení.

To že Boží volba se stala před naším narozením, ano, dokonce před založením světů, dodává Jeho milosti zcela zvláštní lesk. Není možné představit si milost, která by byla bezpodmínečnější, více absolutní: Bůh navzdory všemu, čím jsme pak byli a co jsme dělali, učinil ve věčnosti neodvolatelné rozhodnutí: učinit z nás Své vyvolené a udělit nám jednoho dne požehnání, spojená s tím titulem. Vzhledem k tak slavnému Božímu uložení můžeme i na sebe vztáhnout slova Izaiáše: „Hospodine, ty jsi Bůh můj; vyvyšovati tě budu, a oslavovati budu jméno tvé; neboť jsi učinil předivné věci, rady tvé zdávna uložené, (které jsou) věrnost a pravda“ (25,1 ‒ elbf. př. a fr. př. JND), a smíme dokonce jít ještě dále, neboť to je Boží rada (uložení) v celé své plnosti a neskonalé jednotnosti, čím chce Nový zákon zaměstnávat naše duše.

To, o čem jsme právě uvažovali, dává před našimi zraky vystoupit třem vlastnostem Boží milosti: Je svrchovaná, samostatná. Bůh nás vyvolil jen na základě Své uložené rady, v dokonalém souladu se Synem. Radil se jen se sebou. Nikdo si nesmí vzít proti Němu slovo (Řím. 9,20) a říci Mu: „Co činíš?“ Jeho vyvolení je „podle volby (‒ elbf. př., kral.: podle vyvolení) milosti“ (Řím. 11,5).

Tato milost je také bezpodmínečná. Bůh vskutku nepodřídil naše vyvolení žádné podmínce. Kdyby tomu bylo jinak, mohli bychom okoušet jen velice nedostatečný pokoj, a proto i naše spasení by pak záviselo na zachování stanovených podmínek. Ne, Boží uložená rada je navěky pevně založena v Kristu.

A konečně milost je nezasloužená. Tato třetí vlastnost se hluboce dotýká našich srdcí, protože uvádí na světlo skutečnost, že Bůh se ve Své volbě nenechal zadržet úplnou zkažeností a nehodností, jimiž se pak vyznačovali ti, které Jeho milost chtěla učinit velikými, tím že je předurčila k spasení a k Jeho slávě. Ona zkaženost a nehodnost, o nichž Bůh předem věděl, tím více zvyšují milost, na níž je založené naše vyvolení.

Co k těmto předivným věcem řekneme? Bůh zaměřil Svůj zrak na nás jen proto, že sám to tak chtěl. Rozhodl se k tomu podle Svého zalíbení, aniž Ho k tomu něco v nás anebo ve světě nutilo anebo aspoň naklonilo (Řím. 11,34). Vyvolil nás, takové, jací jsme pak byli: jako hříšníky, ba dokonce jako nepřátele, postrádající jakékoli zásluhy. Všechna sláva se navrací zpět k Němu a my můžeme před Jeho nevyzpytatelnou milostí jen padat k zemi a klanět se.

Redakční poznámka: S vděčností vůči Pánu a s modlitbou, s přáním Božího požehnání a milosti posíláme čtenářům první dvojčíslo druhého ročníku „Milosti a pravdy“. Znovu prosíme o jejich modlitby a děkujeme všem, kteří na to nezapomínali, takže Pán dával k této práci milost, radost i potřebnou sílu. S Páně pomocí začínáme připojovat i novou evangelizační přílohu: „POSEL POKOJE A RADOSTI“.

MILOST A PRAVDA

Ročník: 2 1993 Číslo: 1–2

Jako tvé dny, tak tvá síla