Jan 1,17
„Neboj se, ó maličké stádce, neboť se zalíbilo Otci vašemu dáti vám království.“ (Lukáš 12,32)
Toto je hlas dobrého Pastýře! Je to vzácné, potěšující slovo! Jeho stádce je maličké, slabé, bázlivé; ale miluje je Otec, a ono okouší „Jeho zalíbení“, a brzy bude „oslaveným“ stádcem skrytým v nebeské vlasti a ve věčném a dokonalém bezpečí. A jak uklidňuje Pastýř Své ovce sužované obavami? Když vidí unavené, utrmácené a těžce oddychující ovce u nějakého strmého horského svahu, ukazuje jim pastýřskou holí na zářící brány království slávy a říká: „Zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království.“ Jak povzbuzující jsou ta slova! Jak blažená je to vyhlídka! Ano, je to náš milosrdný Spasitel, je to Jeho láska, která nás činí šťastnými!
Království patří věřícím na základě jednoho písemného výnosu, který nemůže být ani zcizen, ani odvolán. „A já vám odkazuji (nebo: ustanovuji), jakož mi odkázal (ustanovil) Otec můj, království.“ (Luk. 22,29 ‒ elbf. př.)
Toto království je tak jisté, jako je věčná Boží láska a všemohoucnost. Satan, velký nepřítel toho království, může zasévat do srdcí učedníků pochybnost, nedůvěru a obavy, aby rušil jejich pokoj; ale nemůže jim uloupit, co jim patří jako vlastnictví. Aby mohlo být nějak oslabeno nebo změněno to naprosto jisté zaslíbení, musil by strhnout korunu s hlavy Toho, jenž sedí na trůnu.
Věřící křesťané, přemýšlejte o tom slovu: „Zalíbilo se Otci vašemu.“ Zatímco nás dobrý Pastýř vede přes hory, které nás ještě dělí od naší blažené vlasti, ukazuje nám na cestě všestranné důkazy lásky Svého Otce. Ovšemže nás ještě může vést na zemi nějakou neznámou cestou. Jak nechal Svůj izraelský lid, když ho vysvobodil z Egypta, vejít do zaslíbené země? Tím že mu přikázal chodit čtyřicet let zkouškami a strádáním na poušti. Často tak ještě jedná; ale důvěřujte Mu; nečiňte Mu neúctu hříšným pochybováním a obavami. Nedívejte se na své ztemnělé cesty ani na své klamné a kolísající srdce, ale raději obracejte svůj zrak k cíli, který je před vámi. Bůh si celým srdcem přeje vaše dobré! Jak je mnoho jiných míst Písma, stejně vzácných jako toto, která vás ujišťují o témž!
Kéž by vám to něžný hlas dobrého Pastýře vždy znovu opakoval: „Zalíbilo se Otci vašemu dáti vám království.“ Zdá se, jako by nám říkal: Podal jsem vám nejlepší důkaz, že to je Má vůle, neboť jsem za vás položil Svůj život, abych vám otevřel brány tohoto království; je to však také vůle Mého Otce. „Jakož shledává pastýř stádo své tehdáž, když bývá uprostřed ovcí svých,“ praví Pán, Hospodin, „tak shledávati budu stádo své, a vytrhnu je ze všech míst, kamž v den oblaku a mrákoty rozptýleny byly.“ (Ezech. 34,12)
„Tatoť jest pak vůle toho, kterýž mne poslal, Otcova, abych ničeho toho, což mi dal, neztratil, ale vzkřísil to v nejposlednější den.“ (Jan 6,39)
„Ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A já život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé. Otec můj, kterýž mi je dal, větší jest nade všechny, a žádnýť jich nemůže vytrhnouti z ruky Otce mého. Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 10,27‒30)
A tak se ničeho neboj, malé stádečko! Ani když máš ještě jít nějakou dobu pustou a vyprahlou zemí, kde se možná tvé nohy do krvava zraní a tvá pokožka bude rozdrásána trním. „Neboj se,“ říkám ti, neboť:
„Není vůle Otce vašeho, kterýž jest v nebesích, aby zhynul jeden z maličkých těchto.“ (Mat. 18,14)
HF 1989/316‒319
C. H. Mackintosh:
Tento nadpis někdo může považovat za pouhou zeměpisnou záhadu, ale tomu čtenáři, který má mysl Kristovu, to není žádná záhada, nýbrž úžasně krásný symbol. Hermon je nejvyšší hora v celé Palestině, a když je země ležící kolem něho vyprahlá, sestupuje z jeho zasněženého vrcholu na sionské hory osvěžující rosa. Je to jeden z obrazů používaných Duchem Svatým k znázornění, jak je dobré a milé, žijí-li bratři ve vzájemné svornosti. Ale uveďme celý Žalm:
Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratři v jednomyslnosti přebývají!
Jako mast výborná na hlavě, sestupující na bradu, bradu Aronovu, kteráž sestupuje na okraj roucha jeho.
A jako rosa Hermon, kteráž sestupuje na hory sionské. Neboť tu udílí Hospodin požehnání i života až na věky.
Máme zde dvojí milé znázornění svornosti mezi bratřími. Ona je jako olej, který sestupuje s hlavy nejvyššího kněze na okraj jeho roucha. A je jako rosa padající s osvěžující mocí z vrcholu Hermonu, pokrytého sněhem.
Jak je to krásné! A přesto jsou to jen obrazy použité k znázornění, jak se Bůh dívá na svornost mezi bratřími a co o ní soudí. Nuže co přispívá k takové svornosti? To, že přebýváme v dostatečné blízkosti u naší velekněžské Hlavy, abychom zachycovali libovonný olej, který z Ní stéká ‒ a že přebýváme v takové blízkosti u toho Člověka ve slávě, že naše duše jsou svlažovány osvěžující rosou Jeho milosti a stávají se takto líbezně vonícími a nesoucími ovoce k Jeho slávě.
To je způsob, jak můžeme bydlit se svými bratry v svornosti. Mluvit o svornosti je jedno, ale přebývat v ní je něco naprosto jiného. Můžeme předstírat, že pevně držíme „jednotu těla“ a „jednotu Ducha“ ‒ což jsou nejvýš vzácné a slavné pravdy ‒ zatímco jsme třeba v celku plní sobecké svárlivosti, stranickosti a sektářských citů. Všechny tyto věci působí ničivě na praktickou jednotu. Jestliže bratři chtějí spolu bydlit v svornosti, musejí přijímat pomazání od Hlavy, osvěžující závlahu od pravého Hermonu.
Podívej se na obraz ukázaný ve 2. kapitole Ep. Filipským. Vidíme tam nejprve samu božskou Hlavu a pak olej, který s ní stéká na okraj Jeho roucha. Odkud Pavel obdržel milost, aby byl hotov skropit jako mokrá oběť oběť svých bratří? Co to bylo, co přimělo Timotea, aby měl péči o druhé? Co vedlo Epafrodita k tomu, že se opovážil života a doplnil nedostatek ve službě svých bratří? Co je velkou odpovědí na tyto otázky? Jednoduše toto: Tito milí služebníci Krista bydlili natolik v přítomnosti svého Mistra a byli tak vydatně napájeni Jeho Duchem ‒ přebývali v takové blízkosti toho oslaveného Člověka, že líbezně vonící olej a osvěžující rosa bohatě stékaly na jejich duše a činily z nich prostředníky požehnání pro druhé.
Můžeš být jist, že toto je oním úžasným tajemstvím, jak je možné dobře vycházet s bratřími. Jestliže bratři mají spolu bydlit svorně, musí na ně stále přitékat shůry „pomazání“ a „rosa“. Musí se zdržovat v blízkosti Krista a zabývat se Jím, aby mohli vyjadřovat Jeho ctnosti a zjevovat Jeho požehnaný obraz.
A jaká to pak bude radost, když budou schopni, i když jen malou měrou, osvěžit Boží srdce! Jemu je rozkoší, vidí-li Své děti chodit v lásce. On je to, jenž říká: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když bratří v jednomyslnosti přebývají!“ Jistě by to mělo přimět naše srdce k tomu, aby všemožně podporovala takovou vzácnou svornost. Mělo by nás to vést k tomu, abychom dávali výhost našemu „já“ a všemu, co k tomu patří, a abychom se vzdávali všeho, co by odcizovalo našim srdcím Krista a Jeho lid. Duch Svatý nás napomíná, abychom „usilovali zachovávati jednotu Ducha ve svazku pokoje.“ (Ef. 4,3) Mějme to stále na mysli. Je to jednota Ducha (v tomto případě tedy nikoli jednota těla), kterou máme zachovávat v svazku pokoje. Bude nás to něco stát. Slovo „usilovat“ (přičiňovat se, snažit se) ukazuje, že bez určité oběti se to nedá uskutečnit. Ale Ten, jenž nás tak laskavě nabádá k této službě, nám k tomu také vždy udělí potřebnou milost. Pomazání a rosa budou od Něho na nás sestupovat s osvěžující mocí, budou spojovat naše srdce navzájem v svaté lásce a uschopní nás k sebezapírání a vzdávání se všeho, co by mohlo přispět k porušování nebo znemožňování pravé jednoty, k jejímuž ostříhání jsme tak důtklivě napomínáni.
HuN 1991/296‒299
Znovu bychom chtěli čtenářům doporučit, aby si vždy otevřeli svou Bibli v kapitolách, probíraných v našem časopise a pečlivě si vyhledali i místa Písma, která jsou jen naznačena. Je to prostředek, jak jim bude četba opravdu k duchovnímu prospěchu. ‒ Zda se na to často nezapomíná? Zda někdy nehledáme v četbě především myšlenky autora namísto myšlenek Božích?
Často se mezi námi mluví o vedení Duchem Svatým a je to jistě velice důležité, aby Mu ve shromážděních věřících byla dána volnost k vedení. Toto je ovšem jen jedna stránka Jeho činnosti. On chce věřícího také naplňovat veškerou moudrostí a známostí Boží a dávat mu okoušet ty věci, které mu jsou Bohem darovány. Služebníkovi pak chce Duch Boží především udělovat potřebnou moudrost a sílu k službě. Pracovníka vede k jeho práci, avšak nikoli aby ho tam pak přenechal jemu samému nebo jeho rozpakům a neschopnosti, nýbrž dává mu také vše potřebné, aby mohl uložený úkol splnit. Duch Pána je neomezený a vede nás a vše nám uděluje tak, jak sám chce. Toto musíme vždy mít na zřeteli při našich shromážděních, kdy jsme shromážděni jako Církev. Tam, kde je Duchu Božímu dávána volnost k působení, nebude se vyskytovat nějaká šablonovitost, prázdná forma nebo jednotvárnost.
Každé shromáždění věřících má určitý přesný účel a Duch Boží chce podle toho věřící vést. Při velebení není účelem zaměstnávat se našimi požehnáními a děkovat za ně, nýbrž spíše hledět na lásku a oddanost Pána Ježíše v Jeho oběti a přinášet za to Jemu a Otci velebení. Shromáždění věřící se obírají tím, co Pán Ježíš je a co učinil. Jsou-li naším předmětem naše požehnání, jsme předmětem našeho rozjímání my sami, což ale není pravý předmět pro večeři Páně, která má být k JEHO památce. Nemůžeme se ovšem vyhnout ani myšlenkám, že jsme byli vykoupeni, protože jinak bychom nemohli přicházet do svatyně jako velebitelé. Tato shromáždění zaujímají mezi ostatními shromážděními nejvyšší místo, protože smíme Bohu něco přinášet, totiž duchovní oběti, které jsou Mu vzácné skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Otec hledá velebitele, kteří by se Mu klaněli v Duchu a v pravdě (Jan 4). Je nasnadě, že Duch Svatý povede ty bratry, které chce nějak použít k službě, tak, aby oběti chval byly přinášeny v souvislosti s tím, co Pán je sám v sobě a co učinil na Golgatě k Božímu oslavení a našemu spasení. Duch Boží se nebude zabývat požehnáními a tím méně pak povede k modlitbám a přímluvným prosbám, které, jak víme, patří do modlitebního shromáždění, neboť nemůže být v rozporu sám se sebou. Ale všichni mají dbát toho, kterou stránku z rozmanitých sláv Pána Duch Boží chce v takovém shromáždění představit k velebení. Každý bratr, který se nějak účastní služby, se má ochotně podřizovat vedení Ducha. K tomu je třeba být pozorný a držet na uzdě své tělo.
Nemůže být vůlí Ducha Svatého vracet se zpátky k vznešeným plánům a radám Božím, které byly učiněny před ustanovením (založením) světa, jestliže shromáždění věřící se již předtím zabývali obětí Pána Ježíše, Jeho dokonalou poslušností a Jeho láskou a Jeho nevyzpytatelnými utrpeními. Myslím, že neučiním chybu myšlenkou, že Duch Boží ukáže ty předměty v příslušném pořadí a v pravý čas, neboť Bůh není Bůh nepořádku, ale pokoje. I když tam, kde je Duch Páně, je svoboda, přesto bude všechno působit náležitým způsobem, a nějaké „poskakování sem a tam“ při rozjímání Božích cest může pocházet jen z těla. Proto každý bratr, který se účastní služby volbou písně, čtením některého oddílu Písma nebo vyslovením děkování, a tím vlastně má vliv na průběh celého shromáždění, by toto měl vždy mít na zřeteli!
Bůh chce, aby Ho Jeho lid oslavoval a vyvyšoval. Toto se však nemůže uskutečnit, jestliže Mu v modlitbě děláme nějaké přednášky anebo vypočítáváme celou řadu pravd, které On ostatně zná lépe nežli my, anebo tím, že Mu široce založenými výklady popisujeme Jeho cesty. V tom případě zapomínáme, s Kým mluvíme. Proto je dobré, když děkování ‒ i za chléb a kalich ‒ jsou kratší a ne příliš dlouhá, jak se to, žel, často děje.
Může-li Duch Boží v jednotlivcích volně působit, bude vystupovat vzhůru skutečné velebení, které je podle Boha, a mnohému bratru se dostane smělosti, aby se také stal ústy shromážděné Církve. Je třeba zdůraznit, že neexistuje nějaký dar k modlení, ani dar k velebení, nýbrž že každý duchovní bratr, který chodí před Pánem v upřímnosti, může být v danou chvíli povolán vyslovit děkování nebo modlitbu. Je zahanbující, jestliže při lámání chleba a v modlitebních shromážděních z mnoha bratří jich koná službu vždy jen několik a vždy stejní. Ukazuje to na chatrný duchovní stav. Kéž by bylo přáním všech bratří dávat se Pánem použít, ale jen v závislosti na Něm! Jestliže podnětem k službě nebudou nějaké nesprávné pohnutky, zakusí pak pomoc a posilnění od Ducha Božího.
V modlitebním shromáždění bývají přinášeny před Boha záležitosti Církve; osobní věci nepatří do takového shromáždění, nýbrž do soukromé modlitební komůrky. První křesťané trvali na modlitbách (Skut. 2,42), pravidelně se shromažďovali k modlitbám. Že křesťané toto mohou činit ve všech dobách, je velká výsada, které si, žel, málo ceníme. Na některých místech o tom svědčí malý počet účastníků modlitebních shromáždění a bylo už řečeno, že návštěvnost těchto shromáždění je jakýmsi měřítkem stupně duchovního stavu místního shromáždění.
Jestliže některý bratr, možná z určité samolibosti, vypočítává v modlitebním shromáždění spoustu různých pravd, není možné, aby to bylo působeno Duchem Božím, nýbrž pochází to z těla. Bůh si přeje, aby naše modlitby vyjadřovaly naši závislost a důvěru. Být v modlitebním shromáždění ústy shromážděných je o to snazší než nějaká jiná služba, že ten bratr, který se modlí, nemusí navazovat na předcházejícího, a proto bychom chtěli povzbudit ony bratry, kteří už „od nepaměti“ ve shromáždění mlčí, aby právě zde začali se službou.
Mnozí si myslí, že není správné znovu přinášet před Pána takový předmět, za který už jiný prosil; ale tato myšlenka jistě není správná. Naopak byli jsme svědky, že modlitební shromáždění, kdy určitý předmět byl stále a často v popředí modliteb, například nějaké chystané zvěstování evangelia na určitém místě, působilo zvlášť svěžím dojmem a bylo k velkému povzbuzení všech přítomných. Jestliže Bůh říká Svému lidu: „(Vy), kteříž připomínáte Hospodina, nemlčtež, a nedávejte jemu pokoje“ (Iz. 62,6‒7), bude se Mu jistě také líbit, jestliže v témž modlitebním shromáždění uvedeme prosbu za stejný předmět víckrát.
Jistě není podle úmyslu Ducha Božího ponechávat jednomu bratru většinu anebo téměř všechny záležitosti, je-li přítomno více bratří. Bude projevem působení Ducha Svatého, jestliže modlící se bratr se ve své modlitbě omezí na málo předmětů a vůbec jestliže modlitby nebudou příliš dlouhé. Pro ty bratry, kteří se často zúčastňují služby ve shromáždění, je důležité, aby si uchovali vytříbený cit k rozeznání tichého působení Ducha Božího.
Zvěstování Božího slova (tj. formou „přednášky“) nebude na prospěch, budou-li v závěrečné modlitbě znovu vypočítávány slyšené pravdy a vykládané části učení, nýbrž spíše budou-li Bohu přinášeny skutečné potřeby způsobené tím, co bylo slyšeno, jak to ostatně vždy můžeme a máme dělat.
EuE 1970/158‒162
Boží dítě má dobrou příčinu být šťastné i ve stáří, protože skládá svou důvěru v Toho, který řekl: „Až i do stáří já jsem tentýž, nýbrž až do šedin já vás ponesu; já jsem to činil, já, já ponesu, a já vezmu na sebe a vysvobodím.“ (Iz. 46,4 ‒ elbf. př. a fr. JND)
„Pršíme jako list my všichni“ (Iz. 64,6), ale listy nikdy nebývají tak krásné jako v době, kdy opadávají. Žádný umělec nikdy nenamaloval obraz, který by byl tak krásný, jako pohled na listnatý les, působící nepopsatelnou směsí žluté, karmínově červené a šafránové barvy dojmem, jako by se přes něj přelila záplava Boží slávy.
Proč by nemohl být životní podvečer věřícího krásný? Vnějšího světla možná ubývá a stíny se prodlužují, avšak večer s sebou přináší stále větší zralost, mírnost a spokojenost ducha.
V opadávajícím listí máme závdavek a zaslíbení budoucího jara a v podzimu a stárnutí spolu s chátráním lidského života také tkví zaslíbení nesmrtelnosti, kde už není známa ani bolest, ani chátrání a rozpad. Nade vším se pak klene budoucí sláva. Její světlo a její pokoj už nyní naplňují neklidného ducha jako nějaká předehra a předokoušení onoho zářícího dne, kdy slunce už nezapadne.
Ale neodvratné stáří není jen krásné, je také požehnané. Lepší než všechno, co bych o tom chtěl říci, je svědectví jednoho letitého věřícího, který toto požehnání sám okoušel. Poslechni si jeho slova:
„Na mé tváři je vždy úsměv a mé srdce je plné radosti. Často mám co dělat s lidmi, kteří mají ze stáří úzkost a stále se pokoušejí zakrývat skutečnost, že opravdu stárnou. Kdyby mi Bůh řekl: „Dám ti možnost začít znovu a vrátím ti mládí,“ musil bych říci: „Ach, Pane, jestliže Tě smím prosit, nech mne raději stárnout.“
Nechtěl bych být připraven ani o tichého ducha, stálý pokoj duše, určitou míru moudrosti, kterou jsem směl nabýt příjemnými i těžkými životními zkušenostmi, ani o pevnou důvěru v nikdy neselhávající Boží milosrdenství a lásku výměnou za všechna ta zářivá, ale nejistá očekávání a nespoutanou radost mládí. Opravdu, nechtěl bych to.
Jsou to přece nejlepší a nejkrásnější léta mého života, v nichž jsem mnohem více oproštěn od úzkosti a starosti. Cesta se stává světlejší, ptáci zpívají krásněji, vítr vane jemněji a slunce svítí zářivěji než kdykoli předtím. Můj „vnější člověk“ ovšem chátrá, ale můj „vnitřní člověk“ se obnovuje den co den.
Chci tu předat čtenářům několik lekcí, jimž jsem se naučil anebo aspoň částečně naučil:
Věř Bohu, důvěřuj Jeho prozíravosti, Jeho péči, která si všímá všeho, Jeho lásce, která nikdy neselhává. Vypořádávej se s tím, co je hořké, s tím, co je příjemné, a raduj se v obojím. Hořká věc nám často bývá prospěšnější než příjemná věc. Nebuď nervózní ani netrpělivý. Považuj za pouhou radost, upadáš-li v rozličné zkoušky, protože víš, že osvědčení tvé víry působí vytrvalost. Avšak vytrvání ať má dokonalý skutek, abychom tak byli dokonalí a celí a v ničem neměli nedostatek (Jak. 1,3‒4).
Budeme vítězit tím, že nemilé zkoušky a malé trampoty budeme přijímat s radostí jako prostředek Boží výchovy a kázně (Jak. 1,2‒7). Měj pro každého člověka připravené srdce plné lásky. Uč se mít trpělivost s těmi, kteří zkouší tvou trpělivost. Nemůžeš-li je mít opravdu rád, měj je rád aspoň ze slitování a soucitu; ale měj je rád, pros za ně a neživ ve svém srdci kvůli nim nějaké hořké myšlenky a pocity!
Nemař zbytečně svůj čas a netlum svou víru tím, že budeš stále žít s vědomím křivdy, která ti byla způsobena, anebo že si budeš stýskat na to, v čem ses včera zklamal. Předej to všechno Bohu a dívej se vzhůru a vpřed. „Na ty věci, kteréž jsou za mnou, zapomínaje, k těm pak, kteréž jsou přede mnou, úsilně chvátaje, k cíli snažně běžím, k odplatě svrchovaného povolání Božího (nebo: k odplatě Božího povolání vzhůru) v Kristu Ježíši.“ (Filip. 3,14)
HF 1970/135‒137 (originál: Grace and Truth)
„Pokojně pracujíce…“ (2. Tesal. 3,12)
Předmět, o němž chci pojednat, je jistě velice důležitý pro každé Boží dítě, poněvadž pracovat je údělem všech lidí. Ale protože si jedni dělají z práce něco, co ovládá celý jejich život, a věnují tomu všechny své schopnosti i čas, jako by život neměl jiný účel a cíl, ‒ a jiným naopak zase se práce zdá být lopotivým úkolem a tížícím břemenem, kterého by se rádi zbavili, aby se mohli oddávat zahálce ‒ je třeba podívat se na práci z hlediska Božího slova.
Člověk nebyl stvořen proto, aby zahálel. Je obdařen schopnostmi, ať duševními nebo fyzickými, které chtějí být rozvíjeny činností v tom či onom oboru ‒ a to je práce. Vidíme tedy, že člověk se měl i před svým pádem něčím obírat. Protože byl postaven jako správce stvoření, měl se nejen množit na zemi a naplnit ji, nýbrž měl si ji též podmanit a vládnout nad veškerým živým stvořením, které se tam nalézalo (1. M. 1,28). Nuže, k tomu bylo nutně třeba práce, praktického uplatnění jeho schopností a sil. O něco dále (kap. 2,5) čteme: „Aniž byl člo-věk, jenž by dělal (= vzdělával) zemi“, a hned pak následuje stvoření člověka, který měl obdělávat půdu; a k potvrzení této skutečnosti je pak řečeno: „Pojav tedy Hospodin Bůh člověka, postavil jej v ráji v zemi Eden, aby jej dělal (= vzdělával) a ostříhal ho.“
Člověk tedy, takový, jak ho Bůh stvořil, měl pracovat, avšak ona práce nebyla doprovázena námahou. Jinak tomu bylo, když pro neposlušnost člověka vstoupil na svět hřích. Boží soudní výrok nad viníkem obsahoval dvě věci: utrpení, a pak smrt. Pokud šlo o Evu, její podíl měl být v bolestech při rození dětí. Adamovým údělem bylo s námahou obdělávat půdu, která kvůli němu byla zlořečená, a jíst svůj chléb v potu své tváře, dokud by se zase nenavrátil do půdy, odkud byl (pokud jde o jeho tělo) vzat. Takový je Boží zákon, kterému se nikdo nemůže vyhnout a který člověku připomíná, že je hříšník. Z jiné strany zase můžeme v práci, která byla uložena člověku, vidět důkaz Boží dobrotivosti a moudrosti, protože tím byla položena překážka rozvoji zlých sklonů člověka a ochrana před množstvím léček a nebezpečí, číhajících na něho.
Milost, která se stala skrze Ježíše Krista, nevysvobozuje věřícího z vnějších následků hříchu. Je tedy ve svém smrtelném těle vystaven utrpení a porušenosti. Proto také musí pracovat a setkávat se v práci s námahou, která bývá často vyčerpávající a vždy s sebou nese únavu, a tím i utrpení. Ale věřící má Krista jako život a jako vzor pro tento život, takže i to, co je částečně následek neposlušnosti našich prvních rodičů, se stává příležitostí, aby ona milost v nás nesla rozmanité vzácné ovoce k slávě a zadostiučinění Toho, který nás koupil za vysokou cenu. Uvažujme o práci z tohoto hlediska.
1.
Otevřme si 1. Epištolu Tesalonickým. V době, kdy jim ji apoštol napsal, byli věřící v Tesalonice ještě vírou mladí, ale stav jejich srdce byl dobrý. Jejich křesťanství bylo pravé, živé a plné svěžesti a přinášelo tedy nádherné ovoce. Vidíme to jasně v mnohých místech Epištoly. „Bez přestání pamatujíce na skutek víry vaší a na práci lásky,“ praví tam apoštol, „a na trpělivost naděje Pána našeho Ježíše Krista, před Bohem a Otcem naším, vědouce, bratři od Boha milovaní, o vyvolení vašem.“ (1. kap. 3‒4) Byly u nich: víra, láska a naděje ‒ tři hlavní zdroje pravého křesťanství ‒ a tryskaly s takovou plností a svěžestí, že apoštol ani trochu nepochyboval o jejich vyvolení. Ano, Tesaloničtí se tím stali vzorem všem věřícím v Makedonii a v Achaji, „neboť,“ praví apoštol, „od vás rozhlásilo se slovo Páně netoliko v Makedonii a v Achaji, ale i na všelikém místě víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla se, takže nepotřebí nám o tom nic mluviti.“ (7.‒8. v.) V druhé kapitole nalézáme toto krásné svědectví: „Neboť která jest naše naděje neb radost a koruna chlouby? Zdali ne i vy před Pánem naším Ježíšem Kristem v příchodu jeho? Vy zajisté jste sláva naše i radost.“ (19.‒20. v.) A ve 4. kapitole čteme: „O lásce pak bratrské není potřebí psáti vám; neboť sami jste vy od Boha naučeni, abyste milovali jedni druhé. Neboť i činíte to všechněm bratřím ve vší Makedonii.“ (9.‒10. v.)
Čtenáři nebude zatěžko najít si ještě další místa, která dávají vyniknout živému křesťanství toho mladého sboru, které se tam projevovalo rozmanitými způsoby. Ale vzdor tomu je apoštol napomíná, když jim říká, aby se ještě „více rozhojnili“ v bratrské lásce, kterou v nich mohl poznat (kap. 4,10). V křesťanském životě nikdy nemá dojít k zastavení a ustrnutí v růstu. Zastavit se a nejít vpřed znamená: ustupovat, jít zpátky. I takový křesťan, který již dosáhl vysokého stupně v rozvoji duchovního života, potřebuje „se v tom rozhojniti (ještě) více“, protože v opačném případě by kráčel zpět a úroveň jeho vnitřního života by klesala.
Možná že však někoho překvapí, že apoštol spojuje s napomenutím k rozhojňování se vybídnutí: „abyste… snažili se pokojni býti (= pokojně žíti), a hleděti toho, což komu náleží, a pracovati rukama svýma vlastníma, jakož jsme přikázali vám, abyste poctivě chodili před těmi, kteříž jsou vně, a v ničemž abyste neměli nedostatku.“ (11.‒12. v.) Toto napomenutí nám ukazuje, jak je třeba i duchovnímu křesťanu připomínat to nejjednodušší, co se na něm požaduje z mravního hlediska. Naše srdce je převrácené a pošetilé, vždy hotové klamat jiné a i samo se nechat klamat. Zda se již nejednou nestalo, že některý křesťan, který projevoval mnoho horlivosti ve službě Páně, např. zvěstováním Božího slova, konáním návštěv atd., přitom třeba zanedbával spravedlivé povinnosti ve své rodině nebo něco jiného, co mu náleželo? To není dobré a neoslavuje to Pána, nýbrž vrhá to stín na Jeho svaté jméno vzhledem k těm, kteří jsou „venku“. ‒ Bylo něco takového u Tesaloničanů? Možná že ano. (Porovnej 2. Tes. 3,11‒12.) Ale ať tomu bylo jakkoli, i jim bylo třeba připomenout, že křesťan se má „snažit žít pokojně, hledět toho, co mu náleží, a pracovati rukama vlastníma“.
Avšak na druhé straně nám toto místo ukazuje, jak vysokou cenu Bůh přičítá pokojnému a věrnému výkonu pozemského povolání, ano, na jak vysoký stupeň je podle Božího pořadí a hodnocení postavena i ruční práce. Svět ovšem o tom usuzuje jinak. Práce rukou si zpravidla málo cení. Být kovářem nebo tesařem, ševcem nebo krejčím, rolníkem nebo vinařem, uklízečkou nebo pradlenou ‒ není v očích světa nic vysokého. Většinou bývá těmto obyčejným povoláním, vykonávaným v obyčejném, někdy i zašpiněném oděvu, přikládáno i určité pohrdání. A přesto bohaté Boží požehnání bývá na straně těchto „obyčejných“ prací. Cožpak Boží milovaný Syn, stav se na této zemi člověkem, nebyl vychováván péčí chudého tesaře Josefa? Před Bohem není důležitou otázkou, co kdo dělá (ovšem za předpokladu, že to je dobrá věc ‒ Ef. 4,1), nýbrž jak to dělá. Není důležité, zda je křesťan továrním dělníkem, řemeslníkem, služebníkem anebo továrníkem, obchodníkem apod., nýbrž to, zda každý tam, kam ho Bůh postavil, si věrně a svědomitě hledí „toho, co mu náleží“. V takovém případě nebude bez Božího požehnání, i když třeba bude dělat tu nejnižší a nejšpinavější práci. (Viz též Řím. 12,16.)
Často se říká, že tělesná práce otupuje a ubíjí ducha. Pokud jde o syny tohoto světa, váhám vyslovit úsudek, zda tomu tak je, avšak u křesťanů tomu tak rozhodně není. Spíše bych řekl, že je tomu naopak. Neboť taková jednoduchá a obyčejná zaměstnání nezatěžují ducha, ale ponechávají mu úplnou volnost, takže věřící se i při takové práci může často zabývat jinými, vyššími věcmi; a prosté Boží dítě, jehož srdce je naplněné Kristem, bude vědět, jak takových chvil využít k obecenství s Pánem. A mohlo by něco více oživit ducha než takové obecenství?
A ještě něco. Apoštol nám ukazuje jeden zvláštní účel věrně a svědomitě vykonávaného pozemského povolání. „Abyste,“ praví, „poctivě chodili před těmi, kteříž jsou vně, a v ničemž abyste neměli nedostatku.“ Vidíme-li dnes, jak mnoho lidí uhlazeným nebo hrubým způsobem bezstoudně využívá své bližní anebo jim je břemenem, jak je dobré pro srdce a povzbuzením duši, nalezneme-li nějakého věrného, pilného dělníka, který jí svůj chléb, živí svou ženu a děti prací svých rukou a který se bez žádosti a závisti může dívat na jiného člověka, jemuž se dobře daří. Takové smýšlení a chování je třeba oceňovat a velice si ho vážit (a bude jistě i odměněno) zvláště dnes, kdy démon závisti a nespokojenosti působí stále hrozivěji.
V ještě krásnějším světle se ukazuje taková na práci vlastních rukou založená nezávislost, vidíme-li ji u některého služebníka Páně. Apoštol Pavel dal sám zářný příklad. Ačkoli si nedal zmenšit své „právo při evangeliu“ (viz 1. Kor. 9,18) a směle ho také užíval, přesto mohl starším z Efezu říci: „Stříbra neb zlata neb roucha nežádal jsem od žádného, nýbrž sami víte, že toho, čehož mi potřebí bylo, i těm, kteříž jsou se mnou, dobývaly ruce tyto. Vše ukázal jsem vám, že tak pracujíce, musíme snášeti mdlé, a pamatovati na slova Pána Ježíše; nebť on (sám) řekl: Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti.“ (Skut. 20,33‒35; porovnej 1. Tes. 2,9)
Avšak z toho, co jsme výše pověděli, netřeba uzavírat, že některý bratr, který ode Pána obdržel určitou službu ve sborech, která je uznávána, by neměl mít výsadu, kterou mu uděluje slovo Páně: „Tak i Pán nařídil těm, kteříž evangelium zvěstují, aby z evangelia živi byli.“ (1. Kor. 9,14) Toto je věc víry a poslušnosti mezi Pánem a tím, koho On povolává.
Příklad Pavla nás též učí, že cílem naší práce nemá být jen vlastní potřeba a potřeby těch, o které se musíme starat, nýbrž že máme myslit i na sociálně slabé a potřebné. Pán řekl: „Chudé vždycky máte s sebou.“ (Mat. 26,11; Jan 12,8) Překvapuje nás, vidíme-li v Ep. Efezským, v níž se předkládá nebeské postavení věřících v Kristu v souvislosti s předuloženími rady Boží, jak je křesťan napomínán k práci: „Kdo kradl,“ praví se tam, „již více nekraď, ale raději pracuj, dělaje rukama, což dobrého jest, aby měl z čeho uděliti nuznému.“ Velikost a vysokost výsad nevylučuje pokornou, avšak svatou potřebu práce se zřetelem k lásce. Jak požehnanou věcí je tedy pro křesťana práce!
2.
Avšak práce musí mít svou míru a své meze. Již na počátku stvoření Bůh vytýčil takovou hranici ustanovením soboty. A i když my co křesťané nejsme pod zákonem a není nám tedy uloženo zachovávat sobotu, přesto můžeme Boží lásku k lidem spatřovat i v tom, že ustanovením toho dne byly práci položeny meze a bylo zabráněno, aby netrvala bez přerušení, neboť byla přerušována v pravidelně stanovených intervalech, vyměřených Jeho moudrostí. Nemluvím zde přirozeně o vyšším významu neděle čili „dne Páně“ pro věřící, nýbrž upozorňuji jen na Boží milost, která nám v každých sedmi dnech dala jeden den, v němž můžeme odpočinout od neklidu, únavy a shonu, způsobených našimi pracemi během týdne. A jistě smíme považovat za určitou milost, že lidské lakotnosti byla vymezením doby trvání práce zákonně položena mez, která nesmí být beztrestně překročena.
Ale vzdor všem těmto slitovávajícím se opatřením Boží milosti je tu nebezpečí, že někdo by se mohl tolik věnovat práci, že jeho tělo i duše by tím trpěly škodu. Mnoho lidí, ba i křesťanů, je pro přemíru práce v popudlivé náladě, takže ve všem se u nich projevuje trapná netrpělivost. Jsou rodiny, kde práce se stala natolik vládnoucí věcí (vlastně modlou), že tam již není možné mluvit o nějakých vřelých vztazích mezi jednotlivými údy rodiny neřku-li o nějakém rodinném životě v pravém smyslu Božího slova nebo o pravidelné skutečné výchově dětí. Nemusím snad říkat, že každá nedbalost v tomto směru vede k ztrátě, když ne všeho, tedy jistě velké části dobrého, které taková práce přináší. A navíc: bývá tu nenapravitelná ztráta pro rodiče i děti. Kéž by tyto řádky pomohly čtenářům rozeznat pravou míru a správné meze práce, aby jim zbyl čas i na jiné, stejně důležité věci, a zvláště na ty nejdůležitější. Aby práce nebyla oloupena o požehnání, které je s ní spojeno.
Když jsem byl ještě mladý, říkali mi: „Člověk byl stvořen pro práci.“ Přijímal jsem to bez přemýšlení jako slova nějaké pravdy; ale později jsem musil poznat, že ta slova, kdyby byla přijata jako nějaké pravidlo života, by z nás spíše udělala tažná zvířata než šťastné lidi. Ještě později jsem pak skrze Boží milost poznal, že člověk byl stvořen pro Krista. A vskutku, jestliže některý křesťan uchopí toto: „poněvadž jeden (= Kristus) za všechny umřel, tedy všichni zemřeli, a že za všechny umřel, aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i z mrtvých vstal“ (2. Kor. 5,15), pak se celý jeho život změní nejen po vnější stránce, nýbrž i uvnitř. Má pak nové a jiné pohnutky, záliby a cíl. Od té chvíle je vše zaměřeno ke Kristu a k Jeho slávě. Být stvořen pro Krista je zlatá základní pravda, která, je-li uchopena srdcem, úplně přeměňuje život věřícího. Jistě ho též vyučí, pokud jde o práci, jak se jí má věnovat, aby ji konal věrně, a vyučí ho také správné míře času, v němž se má věnovat práci.
V Ep. Koloským čteme tato slova: „A všechno, cožkoli byste činili, z té duše (nebo: ze srdce) čiňte, jako Pánu, a ne lidem, vědouce, že ode Pána vzíti máte odplatu dědictví; neboť Pánu Kristu sloužíte.“ Ten, kdo miluje Pána Ježíše a koná svou práci Jemu, nebude „v pracech lenivý“, jak čteme v Řím. 12,11. Jeho hlavním přáním při práci bude konat ji tak, jak to má Pán Ježíš rád. Bude se varovat jakékoli nedbalosti a odbývání, protože jeho Pán to nerad vidí; všechno bude dělat přesně a svědomitě, ať už ví, že ho někdo z lidí pozoruje či nikoli ‒ pouze z lásky k svému nebeskému Pánu, o Němž ví, že Jeho oko na něm spočívá. Horlivě a pozorně se také bude snažit dělat všechno, jak jen může nejlépe, aby to bylo ke cti a slávě jeho Pána.
Vědomí, že se nalézáme v těchto svatých spojeních s Kristem, nás zároveň bude chránit před přílišnou uspěchaností i neklidem mysli při konání naší práce, neboť kdykoli dochází k takovým věcem, naše srdce přestává bít pro Krista. Místo pokojného odpočívání v Bohu a svěžesti duchovního života, který spočívá ve spojení se svým zdrojem, nastoupí nepokoj a zemdlenost. Těžkosti a nepříjemné věci, s nimiž se setkáváme v každé práci, působí namísto modlitby a vzhlížení k Ježíši rozmrzelost a zatrpklost. Jestliže jsme dospěli až k takovému stavu, je opravdu na čase, abychom se v práci zastavili, vyhledali svou modlitební komůrku a nalezli tam opět ztracené spojení s Ježíšem. (Je zřejmé, že naše zaměstnání často nezávisejí jen na nás; tak například dělník je povinen dávat všechen sjednaný čas svému zaměstnavateli; ale i uprostřed práce může jeho srdce nalézat vždy novou potřebnou vzpruhu v blízkosti Ježíše. K tomu není třeba opouštět svou práci, aby se duše mohla povznášet k Němu a u Něho nalézat pomoc a odpočinutí.)
Příběh Marty a Marie, který bývá tak často uváděn a jenž vždy mluví tak vážně k našim srdcím, nám podává vzácná naučení i k našemu předmětu. V 10. kapitole Lukáše vidíme v Martě osobu, která žije jen pro svou práci. Měla Pána opravdu upřímně ráda, ale zde se nám ukazuje způsobem, který budí přímo pohoršení. Jak ošklivá je její žaloba, kterou vznáší proti své sestře a i proti samému Pánu Ježíši: „Pane, nemáš-li o to péče (= tobě na tom nezáleží), že sestra má nechala mne samé (= úplně samotnou) sloužiti?“ A stejně ošklivé je, když vybízí Pána, který přec byl jejím hostem: „Protož rci jí, ať mi pomůže!“ (40. v.)
Pán Ježíš se tím nenechal roztrpčit, naopak jí láskyplně domlouvá a uděluje jí hluboké a vzácné poučení. „Marto, Marto!,“ říká jí, „pečlivá jsi a rmoutíš se při mnohých věcech. Ale jednohoť jest potřebí. Maria dobrou stránku vyvolila, kteráž nebude odjata od ní.“ Ježíš tak pomohl ubohé Martě vyjít z těch mnohých a rozmanitých věcí, které ji naplňovaly starostmi a trápením a učí ji zaměřovat všechny její myšlenky na to jedno potřebné, na onu „dobrou stránku“, kterou vyvolila Maria. A co bylo jejím podílem? „Maria… sedíc u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho.“ Jejím podílem byl Pán. Toto naučení Pána Martě se neminulo cílem. To, co je nám o ní sděleno v 11. kapitole Ev. Jana, jistě bylo ovocem oné lekce, oné blahé chvíle, kde Maria nebyla jen učící se žákyní, nýbrž působila i jako příklad. A tak i ona směla mít určitý podíl na ovoci, které bylo způsobeno u Marty: svým svatým odpočíváním vykonala toho více než Marta veškerou svou službou.
Nuže chvíle takového zastavení a tichého rozjímání, jak tomu bylo u Marie, mohou i nám položit v naší pracovní činnosti správné meze. Nebudou se vyznačovat jen odpočíváním těla, nýbrž zvláště skutečností, že naše srdce se bude moci zaměstnávat Pánem, takže kvůli Němu rádi odložíme práci na její místo. Naše tiché rozjímání nebude jen nějakou formalitou, nýbrž skutečnou záležitostí srdce, jak to také zpíváme v jedné písni:
„S Marií když tiše smím u Tvých nohou usednout,
tu jen Tebe, Jezu, zřím, naslouchaje slovům Tvým,
smím u Tebe spočinout.“
nebo v jiné:
„Vždy občerstvím, když Tebe, Jezu zřím,
Tě velebím…“
Jistěže zvláště neděle je dnem vyhrazeným k takovému tichému rozjímání podle příkladu Marie; avšak ten, kdo opravdu poznal jejich cenu a nesmírná požehnání, která s sebou přinášejí takové okamžiky, se bude snažit, aby si také během týdne zařídil takové chvíle a mohl je pak sám trávit se svým Pánem. Ale naopak zase, jak bude moci ten, kdo byl po celý týden tak zaujat svou prací, že neměl ani chvilku k ztišení, upokojení se a rozjímání v obecenství s Ježíšem a k okoušení vzácnosti takového odpočinutí ‒ ano, jak to bude moci takový uskutečnit v neděli? Jak velice dobré by bylo pro naše duše a jak bychom si to měli přát, aby naše každodenní ranní čtení i večerní pobožnosti měly charakter takového tichého přebývání s Pánem!
Možná, že nejeden milý bratr nebo sestra, kteří čtou tyto řádky, si z hloubi srdce povzdechne, protože poměry, v nichž se nalézá, mu dávají tak málo času k takovým chvilkám ztišení. Všem, kdo jsou v takové situaci, bych chtěl velice naléhavě radit, aby jen ty krátké volné chvíle času vykupovali vroucím obecenstvím se svým Pánem. Zdalipak třeba takové tiché noční chvíle, kdy člověk nemůže spát, chvíle, které jsou tak dobře známé všechněm, kteří jsou přes den velice zaměstnáni pracemi nebo trápeni různými starostmi, ano, zda takové noční chvíle nejsou velice vhodné, abychom své duše pozvedali k Tomu, u Něhož je odpočinutí? Zdá se, že žalmista to měl zkušené, když praví: „Jistěžeť na tě pamětliv jsem na ložci svém, každého bdění nočního přemýšlím o tobě.“ (Ž. 63,7), nebo jinde: „V noci píseň jeho se mnou.“ (Ž. 42,9)
K prospěchu duše se k tomu dají využít i chvíle, kdy býváme uprostřed každodenních záležitostí nuceni z té či oné příčiny se zastavit a musíme čekat. Lidé tohoto světa nebo povrchní křesťané se na takové přestávky dívají jako na zbytečnou ztrátu; jestliže však dovedeme takových chvil využívat k přečtení několika míst z té svaté Knihy, kterou bychom vždy měli mít při sobě, anebo k pozvednutí srdce vzhůru modlitbou a díkůčiněním a k myšlení na Pána, pak takové okamžiky rozhodně nebudou ztracené, nýbrž budou naopak ziskem, dražším a vzácnějším nad zlato.
V životě křesťana nemá být nic promarněno a ztraceno. Tak budeme zároveň ostříháni před rozmrzelostí a nudou, před netrpělivostí a mnoha pokušeními, která, když se ničím neobíráme, tak snadno vstupují na naše srdce! A myslím, že mohu říci, že jestliže některý křesťan jednou začal správně využívat toho mála času, který právě má, že Pán mu ho udělí více a že takový věřící brzy bude umět nalézt ve svém životě správnou rovnováhu mezi prací a odpočinkem. Bude se moci radovat ze ztišení ducha, které je tak vzácné v rozmanitých situacích našeho putování po této zemi, z ticha, jímž je okoušení Boží přítomnosti a obecenství, a bude se divit a i hanbit, že kdysi nechal tolik chvil nevyužitých a nenačerpal v nich ani nejmenší užitek pro svou duši.
Kéž nám ale Pán všem dá, aby náš poměr k práci, která je údělem každého z nás, měl svůj pravý základ v modlitebním životě, který je důležitější nad onen, a aby modlitební život řídil náš vztah k práci, „abychom učení Spasitele našeho Boha ve všem ozdobovali.“ (Tit. 2,10) „A všechno, cožkoli činíte v slovu neb v skutku, všechno čiňte ve jménu Pána Ježíše, díky činíce Bohu a Otci skrze Něho.“ (Kol. 3,17)
ME 1897/405‒417, 421‒425; BHCh 1896/72‒81; Hütet die Herde Gottes str.168‒174.
Marcel Graf:
V obrazné řeči Božího slova se mluví o lilii především v Písni písní. Duch Boží přitom v první řadě myslí na věřící Židy z budoucího ostatku. V tomto smyslu je též třeba rozumět Ozeáši 14,5: „Budu jako rosa Izraeli, vzkvetne jako lilie, a vpustí kořeny své jako Libanon.“ Avšak jednotlivá místa chovají také pro nás, věřící z doby milosti, poučné a povzbuzující myšlenky.
„Já jsem… lilie při dolinách. ‒ Jako lilie mezi trním, tak přítelkyně má mezi pannami.“ (Pís. 2,1‒2)
Rozhodně to není domýšlivost, přirovnává-li se věřící k lilii. Neboť Pán jako by říkal: Ano, takový jsi pro Mne. A přesto to není naše krása, naše přednosti, které nás činí Pánu takovou lilií. Ne, jen na základě toho, co Bůh z nás udělal, jsme Mu něčím jako lilie. V 1. kap. Efezským čteme, že Bůh nás v Pánu Ježíši vyvolil a že nás omilostnil nebo příjemnými učinil v tom Milovaném (4. a 6. v.). V tomto smyslu můžeme též rozumět Žalmu 16,3: „Ty jsi řekl svatým, kteříž jsou na zemi: V nich jest všechna libost má“ (‒ elbf. př.).
Kde se nalézá tato květina, v níž Ženich v Písni písní nachází zalíbení? Kde se nalézají věřící, z nichž se Pán raduje? V údolí, tj. ve světě. Pán, který zná povahu tohoto světa lépe než my, popisuje okolí lilie ještě výrazněji. Trny připomínají zlořečení, které Bůh vyřkl nad zemí pro hřích člověka (1. M. 3,18). Ano, naším okolím je svět, který všude nese znaky následků hříchu. A jako trny nás mohou poranit, je svět pro nás věřící plný různých nebezpečí. Jak snadno se můžeme zranit, nejsme-li jasně odděleni ode všech zřízení světa a neudržujeme-li také náležitý odstup od jeho myšlenek. A jak snadno mohou trny, tj. starosti života, oklamání bohatství a žádost jiných věcí působit překážky našemu duchovnímu životu (Mk. 4,18‒19).
Pozorujeme-li ty rostliny, poznáváme, jak velký je rozdíl mezi trním a lilií i když rostou ve stejných podmínkách! Také věřící žijí s nevěřícími ‒ z vnějšího hlediska ‒ v málo rozdílných podmínkách. Obě skupiny pociťují hospodářské a rodinné starosti, navštěvují je nemoci i smrt. Velký rozdíl je však v budoucnosti těch skupin. Nevěřící jdou vstříc soudu, podobně jako je trní určeno pro oheň. Naproti tomu věřící jsou na cestě k slávě u Pána Ježíše, který dnes doprovází láskyplnou péčí každého, kdo Mu patří, a má na něho zvláštní zřetel.
Pro tuto dobu, v níž se jako věřící nalézáme na tomto světě, nám Pán Ježíš říká k povzbuzení: „Nepečujte o život svůj!“ A mezi jiným obrací naše zraky na lilie:
„A o oděv proč se staráte? Považte kvítí polního (= pozorujte lilie polní), kterak roste; nepracuje, ani přede. Pravímť pak vám, že ani Šalomoun ve vší slávě své tak odín nebyl, jako jedno z nich. Poněvadž tedy trávu polní, ježto dnes jest, a zítra do peci vložena bývá, Bůh tak odívá, zdaliž mnohem více vás neodívá, ó malé víry?“ (Mat. 6,28‒30)
Lilie, třebaže o tom samy nepracují, mají svou krásu, která je slavnější než krása roucha takového Šalomouna. Bůh, Stvořitel jim ji daroval. Právě tak je tomu s naším postavením, které zaujímáme před Bohem. Všechno nám bylo darováno z milosti. Proč bychom se měli trápit starostmi o pozemské potřeby? To by nebylo správné. Raději se s plnou důvěrou opírejme o našeho Boha a přitom ve svém praktickém životě dávejme první místo věcem Jeho království. V tom případě nám zaslibuje: „A toto vše (tj. všechno, co potřebujeme na této zemi) bude vám přidáno.“ (33. v.)
„Milý můj jest můj, a já jeho, jenž pase mezi liliemi. ‒ Já jsem milého mého, a milý můj jest můj, kterýž pase mezi liliemi.“ (Pís. 2,16; 6,2)
Pán Ježíš mezi liliemi ‒ to mluví o obecenství s Jeho lidem. On chce prodlévat všude tam, kde Mu srdce s láskou bijí vstříc, jako kdysi v Bethanii (Jan 12,1‒3). Pomyšlení na obecenství nám dále připomíná Jeho zaslíbení: „Neboť kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tuť jsem já uprostřed nich.“ (Mat. 18,20)
Jak ale máme rozumět onomu „pasení“? V tomto světě kromě Jeho vykoupených není nic, z čeho by se mohlo srdce Pána radovat. Pást mezi liliemi tedy znamená, že On u těch, kteří okoušejí Jeho stálou a neměnící se lásku, hledá něco, co Jeho srdce potřebuje, co je uspokojuje a osvěžuje. K té radosti pro Jeho srdce patří každá věrnost, každá oddanost Jemu, každá rozhodnost ve svědectví pro Něho i každá důvěra Jemu. Jsme Mu takto v praktickém životě trochu k radosti?
„Milý můj sestoupil do zahrady své, k záhonkům věcí vonných, aby pásl v zahradách, a aby sbíral lilie.“ (Pís. 6,1)
Přijde den, a je už velice blízko, kdy Pán Ježíš „sebere lilie“, tj. vezme všechen Svůj lid z tohoto světa (z prostřed trní), aby jej měl úplně a navěky pro sebe. ‒ Ve smyslu tohoto „sebrání lilií“ říká Pán v Ev. Jana 17 Svému Otci: „Ze světať nejsou, jako i já nejsem ze světa. ‒ Otče, kteréž jsi mi dal, chciť, kdež jsem já, aby i oni byli se mnou.“ (16. a 24. v.)! Jaká oblažující vyhlídka to je pro všechny, kteří vědí: „Já jsem lilie při dolinách.“
HF 1989/147‒151
C. E. Stuart:
„A mám i jiné ovce, kteréž nejsou z tohoto ovčince. I tyť musím přivésti; neboť hlas můj slyšeti budou. A budeť jedno stádo a jeden pastýř.“ (Jan 10,16) Těmito slovy Pán Ježíš oznamuje velkou změnu, k níž mělo dojít skrze Jeho smrt a vzkříšení. On měl ovce, které nepatřily do Jeho ovčince ‒ k Izraeli. Sám byl a je ve zvláštním smyslu Pastýř Izraele (viz Ezech. 34,23; Zach. 13,7). Avšak měl ještě jiné ovce, které měly být přivedeny a uslyšet Jeho hlas; jako věřící ostatek z Izraele, tak i ony Ho následují a tvoří dohromady jedno stádo, které má jednoho Pastýře, jenž se o ně stará. Tím pak rozumíme i místu v 1. Kor. 10, kde jsou všichni na zemi žijící lidé rozděleni do tří tříd: na Židy, pohany (národy) a Boží Církev.
Před smrtí Pána Ježíše byly z nich na zemi jenom dvě skupiny ‒ Židé a pohané (národy). Když Pán Ježíš řekl Židům v 7. kap. Jana, že by Ho nemohli následovat tam, kam On brzy půjde, rozvažovali o tom mezi sebou a řekli: „Zdali v rozptýlení pohanů půjde, a bude učiti pohany?“ (35. v.) Také místa jako Řím. 1,16; 2,9; 3,9 aj. ukazují, že Boží slovo tenkrát dělalo rozdíl jen mezi Židy a pohany. Po vtržení Církve budou znovu na zemi jen ony dvě třídy ‒ Židé a pohané.
Dnes je na zemi ještě třetí skupina lidí ‒ Boží Církev. Tuto skupinu, kterou na počátku tvořili tehdejší Židé, pronásledoval Pavel, jak sám doznává: „Pronásledoval jsem církev (kral.: protivil jsem se církvi) Boží.“ (1. Kor. 15,9) Židé se snažili tuto skupinu, která se skládala na počátku ze Židů a pohanů, vyhladit (1. Tes. 2,14). A o Pánu Ježíši se praví, že On jako Syn člověka se prochází uprostřed Církví a ví naprosto o všem, co se v nich děje (Zjev. 2). Ano, Bůh (v Osobě Ducha Svatého) nyní přebývá v Církvi (Ef. 2,22). Ona je dům Boží (1. Tim. 3,15), chrám Boží (1. Kor. 3,16; 2. Kor. 6,16).
„Uvnitř“ a „venku“ (1. Kor. 5,12‒13; Kol. 4,5) byly výrazy, kterým v první době rozuměli všichni, kteří věřili v Pána Ježíše; hranice byly jasně vytyčené. „Uvnitř“ byli všichni, kteří vyznávali, že věří v Pána Ježíše, a u nichž to také bylo, pokud to lidé mohli posoudit, opravdové. „Venku“ pak byli všichni, kdo na půdu křesťanství nevstoupili. „Uvnitř“ byl okruh, kde přebýval a vládl Duch Boží; „venku“ byl okruh moci satana.
Skrze kázání evangelia ti, kteří měli být spaseni z Izraele, vyšli z židovství, a byli pak údy Boží Církve na zemi. To pro ně bylo naprosto odlišné postavení, než jaké dříve zaujímali uvnitř židovského národa. Jako Církev se nalézali stranou svých krajanů, Židů v Jeruzalémě (Sk. 5,11). Věřící z národů, kteří skrze kázání téhož evangelia vyšli z pohanství, byli pak údy téhož Shromáždění ‒ Církve. Spojovalo je společné pouto a společné zájmy. Stali se účastníky stejného nového života, patřili témuž Pánu a Hlavě v nebesích. Byli dětmi téhož Otce, přebýval v nich tentýž Duch, byli zajedno s Kristem, tvořili dům Boží, příbytek Ducha Svatého, a kdekoli bylo zvěstováno evangelium ‒ v Judsku, Samaří, Galilei, Syrii, v Malé Asii, v Řecku, Itálii ‒ patřili ti, kdo uvěřili, k Církvi. Filip kázal v Samaří a apoštolé Petr a Jan evangelizovali v mnohých vesnicích v Samařsku (Sk. 8), a brzy na to čteme o Církvi v Samaří (Sk. 9, 31). Lidé v syrské Antiochii slyšeli evangelium od těch, kteří byli rozptýleni při pronásledování, které začalo ukamenováním Štěpána, a brzy na to čteme o Církvi v Antiochii (Sk. 11,19‒26). Pavel a jeho spolupracovníci navštívili Tesaloniku; byli prvními evangelisty v onom kraji. O něco později dostali už ti, kteří se tam obrátili, dopis, adresovaný „Církvi Tesalonických v Bohu Otci a Pánu Ježíši Kristu“.
Tam, kde duše přijaly radostnou zvěst, kterou hlásal Pavel, vznikla shromáždění. Když se Pavel a Barnabáš vrátili z Derbe do Antiochie Syrské, ustanovili v Církvích, které vznikly skrze jejich službu, starší. Zatímco tedy apoštolská autorita byla nutná k dosazení starších a v počáteční době Církve nikdo nebyl k tomuto úřadu určen, kromě skrze samé apoštoly anebo skrze muže, kteří k tomu výslovně byli od apoštolů pověřeni, nebylo k vzniku Církve na různých místech třeba ani apoštola, ani autority apoštola. V domě Akvily a Priscily v Římě byla Církev již dříve, než vůbec Pavel anebo některý jiný apoštol přišel do Říma (Řím. 16,5). V Kolosách, v Laodiceji nebo v Hierapoli byly Církve ‒ duše, které byly získány Epafrou, a které Pavel nikdy neviděl (Kol. 2,1; 4,13; Fil. 2). Takový byl úkol a dílo pro evangelistu: vyvolávat duše ze světa, aby byly připojeny k Církvi. Výsledek jejich práce byl tedy jednak, aby duše byly skrze víru v Pána Ježíše vyvedeny ze světa, vysvobozeny z moci temnosti, zachráněny před soudem spravedlivého Božího hněvu, přivedeny z temna noci do světla; a dále aby věřící, kteří přišli z židovství anebo z pohanství, se zcela samozřejmě stali údy Boží Církve.
Jiné místo pro ně nemohlo být, protože Bůh nezná žádné jiné rozdělení lidí než na Židy, pohany a Církev Boží. Jestliže se některý Žid anebo některý pohan stal křesťanem, patřil k Církvi. Možná že se toho o Církvi od evangelisty mnoho nedověděl, ani o jejím vzdělávání, o pořádku v ní, o jejím postavení vůči knížectvům a mocnostem na nebeských místech. K tomu všemu mohlo dojít později, protože toto patří spíše k úkolu, který Bůh určil v Církvi učiteli. Jestliže někdo uvěří kázání evangelisty, dostává se (i zde na zemi) do úplně nového postavení, ‒ patří nyní zcela zřejmě k Boží Církvi. Slyšel hlas Krista, a tím se stal ovcí toho jediného stáda.
Úmyslem těchto evangelistů nebylo utvářet „nějakou církev“. Bůh skrze křest Duchem Svatým povolal v existenci Svou Církev. Když působili na nějakém místě, kde předtím nikdo nepracoval, tedy všichni, kteří tam uvěřili, tvořili na tom místě Církev Boží. V některém kraji mohlo být více Církví (podle původ. textu přesněji: Shromáždění) jako např. v Galacii (Gal. 1.2). Na určitém místě však byla jen jedna Boží Církev, jako např. v Korintu (1. Kor. 1,1–2).
Jak úplně jinak jednají často v dnešní době evangelisté! Slýcháme o duších, které přijdou k Pánu, že se jim ponechává svoboda zvolit si, k jaké denominaci (tj. pojmenované „církvi“) se chtějí pro další cestu připojit. Domnívají se, že dílo „evangelisty“ musí být konáno na takové zásadě „svobody“ nebo „volnosti sám se rozhodnout“. Tací evangelisté říkají zcela otevřeně, že cílem jejich práce je jenom zachraňovat duše a přivádět je k Ježíši. My smíme Bohu děkovat, že On Svůj lid nikdy neponechá sobě samým, i když Jeho myšlenkám jen velice málo rozumíme. Jsme spaseni z Boží milosti skrze víru, jsme ‒ ať už jsme si toho vědomi, anebo ne ‒ s Kristem oživeni, s Ním vzkříšeni, s Ním přesazeni na nebeská místa; jsme údy Jeho těla, patříme k Jeho Církvi. Výše uvedené stanovisko, které můžeme často slyšet, úplně přehlíží Církev Boží, a ponechává bez povšimnutí odlišné, zvláštní rysy nynějšího období mezi letnicemi a opětným příchodem Pána k vtržení Jeho Církve.
Jestliže se skrze víru v Krista staneme údy toho jednoho stáda, oné jedné Boží Církve, má být jednota a soulad také v jejich jednání. Všichni Izraelité měli být poslušni stejných ustanovení, byli povinni klanět se Bohu stejným způsobem. Podobně by měl každý úd v těle Krista znát pokyny a ustanovení, které Bůh dal Své Církvi, a měl by jich být poslušen. Vážní, bohabojní lidé, kteří cítili nutnost jednoty, avšak byli v nevědomosti o povaze Boží Církve, nastolili směrnice pro všechny, kteří jsou s nimi stejného smýšlení v některých učeních a „církevních otázkách“. Takto vznikly tzv. „církve“, v nichž se pak na určitém místě nalézají někteří, avšak nikoli všichni údové Boží Církve. Odtud také pocházejí různé formy spravování církve a bohoslužby.
Pavel nechtěl mít nic společného s roztržkami v Korintu; naopak vystoupil proti těmto nesprávnostem. On přece neutvořil „nějakou církev“ pro všechny, kdo jeho následovali, s vyloučením těch, kteří se více přidrželi Apolla anebo Petra (Kéfase), či některého jiného učitele. Všichni v Korintu, kteří uvěřili, byli údy tamější Boží Církve, byli Božím polem, Boží stavbou, Božím chrámem. Byl snad Pavel lhostejný, když šlo v Církvi o jednotu v pořádku a klanění? Nikoli, ale přikládal tomu mimořádně velkou důležitost. Poslal k nim Timotea, aby jim připom-něl jeho „cesty, které jsou v Kristu“, podle učení, které učil ve všech Církvích“ (1. Kor. 4,17). Také pokud šlo o manželství, dal Církvi směrodatná ustanovení (1. Kor. 7, 17). Ať šlo o přikrytí hlavy žen anebo o pořádek při velebení ‒ Boží pokyny byly pro všechna shromáždění svatých stejné (1. Kor. 11,16; 14,33).
Ponechat duše v nevědomosti o postavení, do něhož se dostaly skrze usilovnou práci evangelisty, znamená nechat Bohem svěřenou práci nedokončenu. Jak mnohému nepořádku, jak mnohým sporným věcem by se zabránilo, kdybychom měli více před očima to jedno tělo, jednotu těla Kristova. Jak často se stává i dnes, že ovce jsou opouštěny a bloudí! Evangelisté, kteří vedou duše ke Kristu, by jim měli ukazovat, že ony, když jsou skrze víru spaseny, jsou také údy Boží Církve, údy v těle Krista.
(dá-li Pán, příště další přednáška)
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Kdyby někdo zhřešil…
(1. Ep. Jana 1,6‒2,2)
Jistěže každý z nás už někdy měl v ruce kompas. Hrot jeho jehly ukazuje vlivem neviditelné síly stále k severu. Můžeš tím přístrojkem otáčet, jak chceš, jehla si stále uchovává svůj směr, dokud do její blízkosti nepřineseš nějaký jiný magnet. Tu se náhle odkloní. Ukazuje pak směrem k jinému magnetu. Odkloní se od svého severo-jižního směru o několik nebo o mnoho stupňů a nakonec ukazuje úplně na západ nebo na východ, podle toho, jak si to přeje onen další magnet.
Jsou-li srdce Božích dětí v tomto světě v normálním stavu, jsou všechna zaměřena k jednomu cíli: na Pána Ježíše ve slávě. ON je tím úžasným Předmětem, který nás zaměstnává. Působením skryté moci Ducha Božího jsou naše zraky a hluboké city našich srdcí přitahovány k Němu. (Porov. Oz. 11,4; Jan 6,44; Jan 12,32; Pís. 1,4.) Ať máme procházet radostí nebo utrpením, klidem nebo nějakou bouří, chudobou či bohatstvím, ctí anebo pohaněním ‒ vždy nás Pán přitahuje k sobě, abychom se od Něho neodchylovali.
Magnety
Avšak je někdo, komu se to nelíbí. A ten se k nám přibližuje s malými i s velkými magnety, s „nevinnými“ odklony nebo s nebezpečnými pokušeními, a ‒ tu se někdo pootočí, odkloní směrem k hříchu. Kdyby bděl a modlil se, nestalo by se mu to. Jenže on zapomněl, že se nalézá v zemi mocného, lstivého a zlého nepřítele, který na nás číhá, aby nás v okamžiku, kdy nebdíme, nachytal a přivedl k pádu.
Kdyby někdo zhřešil…
Tento výrok ‒ dobře si toho všimni ‒ je vzat z 1. Epištoly Jana (kap. 2,1), která je adresována Božím dětem.
Satan překrucuje Boží slovo a našeptá ti: Jestliže někdo zhřeší, není to vůbec Boží dítě. Tady máš důkaz ‒ říká ti ‒ že sis to všechno jen namýšlel. Jako Boží dítě bys přece byl bez hříchu! Všechno tvé úsilí je zbytečné; vždyť jsi právě takový jako jiní lidé!
Jenže Boží slovo mluví jinak: „Pakliť díme, že hříchu nemáme, sami se svodíme, a pravdy v nás není“ (1. Jan. 1,8). A protože je tomu tak, a my se často necháme odvést od našeho Předmětu a přiklonit jinam, musíme s pohledem na náš uplynulý život vyznat: „V mnohém zajisté (často) klesáme (= klopýtáme) všichni“ (Jak. 3,2). Je to jedno zjištění skutečností, které nás varují a které nás rozhodně nemají učinit lhostejnými k hříchu. Pro věřícího je hřích tím více ještě hroznou a abnormální věcí, kterou není povinen udělat. Neboť Bůh „je mocen zachovati nás bez úrazu (= bez klopýtání)“ (Juda 24. v.). A uskutečňujeme-li věci popsané v 2. Petr. 1, „nepadneme (= neklopýtneme) nikdy“ (10. v.).
… Přímluvce máme u Otce.
Takovýmto způsobem Bůh ukončuje verš, jehož začátek je uveden výše. Postaral se o to, aby každý, kdo zhřešil, mohl být úplně napraven. Náš Přímluvce u Otce k tomu dokonce podniká první kroky. „Ale já jsem prosil za tebe, aby nezhynula (= nepřestala) víra tvá,“ řekl Pán Petrovi ještě dříve, nežli tento zhřešil.
Jestliže někdo, kdo vpravdě může Boha nazývat svým Otcem, zhřeší, nemusí se skrývat jako Adam, ani nemusí utíkat od tváři Hospodinovy jako Kain. Čím rychleji se zase k Němu vrátí, tím lépe! Vzniklá škoda totiž nikde jinde nemůže být odstraněna.
Pán Ježíš byl už v nebi kvůli tobě činný dříve ještě, nežli sis svůj hřích uvědomil. A v Písmě není řečeno: Jestliže bude litovat, bude mít Přímluvce, nýbrž: „Pakliť by kdo zhřešil, Přímluvce má u Otce“ (porov. 1. Jan. 2,1). Přímluva Krista předchází návratu věřícího k Bohu. On mu vychází na pomoc. Naší nepravostí se nezmenší spravedlnost Krista před Bohem, ani cena Jeho smírčího díla, pokud jde o naše hříchy. A na základě obou těchto věcí může jednat milost.
Neboť nyní se také musí uskutečnit určité dílo v srdci a svědomí toho, kdo chybil, což ‒ podle okolností ‒ může trvat kratší neb delší dobu. Pán u něho musí vykonat ponižující službu, předobrazenou v umývání nohou (Jan 13).
Znečištěním, k němuž došlo, není přerušen poměr dítěte k Otci, nýbrž obecenství s Ním. Taková duše se v tom případě nemůže radovat ze svého blaženého podílu s Pánem v slávě, ze svého úžasného postavení v Kristu. Možná, že se v duši takového věřícího tolik setmělo, že už ani opravdu neví, co všechno se stalo. Proto Pán Ježíš musí na jeho srdce a svědomí použít vodu, tj. Boží slovo skrze moc Ducha Svatého. Pod Jeho působením začne do duše proudit světlo a dopadat na cesty, po nichž ten věřící chodil. Teprve nyní si začíná uvědomovat a vidět svůj hřích, cítit svou nepravost a vydává se na cestu zpět.
Vyznání a pokání
Nyní dospěje zabloudilý až k tomu, že před Bohem všechno vyzná a upřímně toho lituje. Vyznání hříchu je nezbytným požadavkem napravení věřícího. Ten, kdo zhřešil, nemůže říkat: „Ach, všechny mé hříchy mi přece byly odpuštěny a já už se tím nemusím zneklidňovat.“
Kdo takto mluví, zaměňuje dvě věci: smíření a obecenství. Bůh poslal Svého Syna jako smíření za všechny naše hříchy. To je hotová, věčně platná skutečnost, která nezávisí na našem praktickém životě. Na základě tohoto smíření jsme obdrželi život a jsme nyní v poměru k Bohu jako Jeho děti, v poměru, který nemůže být zrušen. Nic z toho všeho nám nemůže být uloupeno a naše bezpečnost a jistota v Kristu je neotřesitelná.
Avšak s obecenstvím je tomu jinak. Použijme k názornější představě příkladu z našich rodin. Některé z dětí bylo neposlušné a udělalo něco zlého. Zda tím přestalo být dítětem otce? Jistěže ne, ten poměr se přece nemůže změnit! Ale přestalo s ním mít obecenství. Už si spolu nic neříkají, nevyměňují si myšlenky o společných zájmech. Styk mezi srdci je přerušen. ‒ Otci není takový stav lhostejný. Možná, že musí sáhnout po metle. Ale dojde tím k obnovení dřívějšího stavu? Zatím ještě ne. Kázeň však způsobí, že srdce a svědomí změkne, ‒ stane se přístupnějším. Dítě přijde k otci a řekne mu: „Je mi líto, že jsem to a to udělal. Odpusť mi to!“ Toto odpuštění se nevztahuje na smíření ohledně hříchů, učiněné před Bohem ‒ toto učinil pro věřící Ježíš ‒ nýbrž na přerušení obecenství, k němuž došlo zásahem zla. Vyznání a prosba dítěte: „Odpusť mi!“ ušetří také otce nutnosti pokračovat v dalších cestách kázně. ‒ Obecenství je znovu navázáno a proud hlubokých citů může znovu plynout od srdce k srdci.
Není možné, aby věřící byl s Bohem v obecenství, dokud jeho svědomí je obtíženo třeba jen nějakým nepatrným, ale neodsouzeným hříchem. Měl by své srdce a své rty otevřít k vyznání, a tak se zbavit onoho břemene. Dostane se mu pak plného, naprostého odpuštění a očištění podle Boží věrnosti a spravedlnosti. Pokud jde o nade vše vzácné praktické obecenství s Bohem, je nezbytným požadavkem, abychom se zkoušeli a měli „svědomí bez úrazu (= bez urážky)“ před Bohem i před lidmi (Skut. 24,16).
Navrátí se radost z obecenství ihned?
U elektrického spínače je to jednoduché: vypnout ‒ zapnout; vypnout ‒ zapnout. Ale přerušení v obecenství je vážná věc; zde není možné jen tak beze všeho vypnout a pak zase zapnout. Jde-li o nějaké větší pochybení a větší vzdálení, předcházely možná dny povrchnosti a vlažnosti. Nepřítel dovede takové území, které chce obsadit, učinit zralým k zaútočení. U Démasa, který kdysi byl věrným spolupracovníkem horlivého a tolik oddaného apoštola, dosáhl toho, že si zamiloval svět. Jak k tomu došlo, nevíme. Srdce Démasa se nějak začalo postupně stále více rozehřívat pro „svět a věci, kteréž jsou na světě“ (1. Jan. 2,15‒17). Láska k „nynějšímu běhu světa“ (2. Tim. 4,10 ‒ elbf. př.) se nejprve skrytě vyvíjela pod povrchem. Navenek se Démas stále ještě shromažďoval s ostatními věřícími, zúčastňoval se shromáždění, spolupracoval ve službě evangelia. Ale uvnitř se jeho mysl stále více odpoutávala od osoby Pána a od věcí, které nám jsou v Něm darovány. Nakonec apoštol musil s bolestí napsat: „Démas mne opustil, zamilovav tento svět“.
Jestliže je takový bratr ‒ možná za velkých zkoušek pro srdce ‒ opět napraven, musí, když se napřed pokořil před Bohem, nejprve zase získávat zpět půdu, kterou ztratil. Nikdy sice neztratil duchovní požehnání v Kristu, ale jeho srdce musí nejprve znovu ‒ podobně jako nějaká houba ‒ jimi úplně nasáknout a musí být znovu proniknuto vědomím Boží lásky. ‒ Abraham musil onou dlouhou cestou z Bethel do Egypta, kterou sestoupil podle vlastní vůle a která způsobila, že zapřel svou manželku, vykonat znovu, ale opačným směrem „až k místu tomu, kdež prvé (= z počátku) byl stánek jeho.“ (1. M. 13,3) Teprve tam znovu nalezl svůj oltář, před nímž jeho srdce, které nyní bylo zase naplněno Boží chválou a velebením, mohlo přetékat.
„Naše obecenství je s Otcem i se Synem jeho Ježíšem Kristem. A totoť píšeme vám, aby radost vaše byla naplněna (nebo: byla plná)“ (1. Jan. 1,3‒4).
HF 1959/347‒352
André Gibert:
(upraveno)
Jednota z různých hledisek
Nový zákon nám podává k představě o Církvi různé obrazy. Všechny ukazují jednotu „znovuzrozených“, avšak z různých hledisek.
a) Nevěsta
Nevěsta, jsouc jedno s Ženichem, stvořená z Něho, podobně jako Eva z Adama, kost z kostí Jeho a tělo z těla Jeho (1. M. 2,23), je předmětem jeho něžné srdečné příchylnosti. Ne-existuje žádná vroucnější, něžnější náklonnost. Avšak pozemská dvojice manželů je jen slabým obrazem, protože muž a jeho manželka k sobě patří jen na této zemi. Církev je pro Krista nebeská nevěsta a bude manželkou Beránka navěky, jak to tak názorně popisují poslední kapitoly Zjevení. Nynější péče Krista o Církev je péčí Ženicha, který čeká na okamžik, kdy Svou nevěstu odvede domů. Se svatou láskou, kterou k ní má, čeká na její odpověď: „Přijď!“ a „Amen. Přijdiž, Pane Ježíši!“ (Zj. 22,17 a 20)
b) Tělo Kristovo
Muži jsou napomínáni, aby milovali své ženy, protože ony jsou „jejich vlastní těla“ (Ef. 5,28‒29), jako Církev je tělo Kristovo. Tento výraz, používaný tak úchvatným způsobem v Ef. 1,23 a 4,12, a pak ve 25.‒32. verši 5. kapitoly, se také nalézá v 1. Ep. Korintským 12,12 a 27, a ‒ i když v poněkud jiném smyslu ‒ v Ep. Římanům 12,5. Výraz „tělo Kristovo“ je určitou zvláštností v učení apoštola Pavla, který byl povolán uvést na světlo tuto tolik důležitou pravdu. Slova tělo Kristovo jsou něco víc než určitý vztah (spojení), třebaže tolik úzký a vřelý, neboť to je živá jednota působená Duchem Svatým, který spojuje Hlavu s tělem v jedno. „Jedno jest tělo, a jeden Duch, jakož i povoláni jste v jedné naději.“ (Ef. 4,4) Předpokladem toho je život: ti, kteří mají podíl na tom těle, mají život Boží, život Ježíšův, a mají naději, že „pohlcena bude smrtelnost (= to smrtelné) od života“ (2. Kor. 5,4). Už ve chvíli, kdy oslavený Kristus zastavil Saula, zjevil mu tuto jednotu slovy: „Já jsem Ježíš, jemuž ty se protivíš (= kterého ty pronásleduješ)“ (Skut. 9,5).
„Vy pak jste tělo Kristovo, a údové z částky (= každý jednotlivě údem).“ (1. Kor. 12,27) Zde se nemluví o údech Církve, tím méně pak o Církvi, nýbrž o těle Krista. „Tajemství toto veliké jest…“ (Ef. 5,32).
c) Dům Boží
Tentýž Duch, který působí spojení oslaveného Krista s Jeho tělem na zemi, udržuje toto spojení jak v každém z Jeho údů, tak i v celé Církvi jako takové. Přebývá v nich. Každý věřící je „chrám Ducha Svatého“, který v něm přebývá a kterého obdržel od Boha (1. Kor. 6,19). Podobně také celá Církev je „chrám Boží“ (1. Kor. 3,16); je „příbytek Boží v Duchu“ (Ef. 2,22). Je dům Boží (1. Tim. 3,15), budovaný na pevném základě, na skále, na slavné Osobě, kterou Petr vyznal jako Krista, Syna Boha živého ‒ dům, který buduje On sám. Ten dům je stavěn z živých kamenů, ze všech věřících (porov. 1. Petr. 2,5). Ani když jde o dům Boží, ani jde-li o tělo Kristovo, nemůže být pochybnosti o skutečné přítomnosti života z Boha v těch, kteří patří k Boží Církvi, a tato skutečnost také nemůže být opomíjena.
Mluví-li se o budově, myslí se obvykle na něco trvalého, stálého. Trvání Boží Církve je takové, že „brány pekelné (= hadesu, místa duchů zemřelých lidí) ji nepřemohou“ (Mat. 16,18). Protože stavějícím je Pán, není se čeho obávat.
Jde o Boží dům, „chrám svatý v Pánu“ (Ef. 2,21). V tomto domě tedy všechno musí odpovídat Božímu charakteru. Boží jméno je tam známo, ctěno, oslavováno. Bůh nad tím bdí, aby život všech, kteří tvoří Jeho „příbytek v Duchu“, byl v souladu se svatostí Jeho jména. Je to místo Boží služby, svatého kněžství (porov. 1. Petr. 2,5).
d) Město svaté ‒ manželka Beránkova
Nevěsta, tělo, dům: to vše je Církev od okamžiku, kdy byla utvořena. Ale jako jednotlivý křesťan už zde na zemi je „doplněn (nebo: dokonán, naplněn) v Něm“ (Kol. 2,10), tedy uzpůsoben pro slávu, jako je také během svého života postupně dále utvářen, tak i Církev jednou bude viděna ve svém dokonání (úplnosti) v Kristu, ale na druhé straně je také působením Ducha Svatého během doby milosti postupně stále víc připravována pro své dokonání v nebi. Kristus očišťuje Církev „obmytím (a dalším „obmýváním“) vodou skrze slovo“ (Ef. 5,26 ‒ elbf. př.). Tělo Kristovo roste duchovními milostmi, které vycházejí z Hlavy, a „příslušně (= dobře) spojené a svázané po všech kloubech přisluhování, podle vnitřní moci v míru jednoho každého údu, vzrůst, jakž na tělo přísluší, bere, k vzdělání svému v lásce“ (Ef. 4,16), takže „všechno stavení příslušně vzdělané (= dobře spojené) roste v chrám svatý v Pánu“ (Ef. 2,21). Úplnost bude viděna teprve v nebi, ale určitou měrou je dosahována a platí už nyní. Jako pozemský mistr už předem vidí v myšlenkách své tvořené dílo, jak nakonec má vypadat, vidí zároveň, čeho ještě je třeba k jeho dokončení a úplnosti.
Až se ukáže, „co budeme“ (1. Jan. 3,2), až bude každý jednotlivý úd toho jednoho těla v Kristu oděn „Jeho tělem slávy“, podobným Jemu (Fil. 3,21), bude Církev viděna jako Jeho s Ním spojená nevěsta, jako „tělo Jeho, plnost všechno ve všech (nebo: ve všem) naplňujícího“ (Ef. 1,23). Potom bude duchovní dům neboli „příbytek Boží v Duchu“ (Ef. 2,22) „městem svatým, novým Jeruzalémem“, nazývaným také „nevěsta, manželka Beránkova“. Takto bude viděna její věčná úplnost, dokonalost. Ovoce těžké práce a lásky Krista bude ukázáno před očima lidí tisíciletého království, jako i pak před obyvateli nového nebe a nové země (porov. Zj. 21 až 22,5).
Uprostřed současného světa, který Krista zavrhl a podnes ještě zavrhuje, Boží Církev může být jen cizinkou. Nové stvoření, k němuž ona náleží, je celou svou povahou postaveno proti starému. Církev není ‒ jak se, žel, mnozí snad domnívají ‒ částí tohoto světa, ani kdyby byla jeho nejlepší částí, jak si oni myslí. Byla vyňata z tohoto světa a pro svůj nebeský charakter je jeho opakem, jako byl takovým i Pán, když chodil po této zemi.
Ona není, znovu pravíme, Církví lidí, nýbrž je to „Církev Boha živého“ (porov. 1. Tim. 3,15).
(dá-li Bůh, příště pokračování)
„Blud obsahuje částečku pravdy ‒ proto je tak nebezpečný.“
E. Dennett G&T 1992 č.10,s.17
„V měsíci pak šestém poslán jest anděl Gabriel od Boha do města galilejského, kterémuž jméno Nazaret, ku panně zasnoubené muži, kterémuž jméno bylo Josef, z domu Davidova, a jméno panny Maria.“ (26.‒27. v.) V tomto Evangeliu čteme o velkých událostech, které se naplňují skrze slabé a pokorné nástroje. Připomíná nám to, že „to, což jest u světa mdlé, vyvolil Bůh, aby zahanbil to silné“ (1. Kor. 1,27). Darování syna Jana Zachariášovi bylo vyslyšením jeho modliteb, neboť Bůh je věrný a rozvíjí Svou dobrotivost a moc vůči těm, kteří na Něho očekávají. Nyní však vidíme navštívení svrchované milosti: Maria, vyvolená nádoba, jejíž jméno znamená „vyvýšená“, nalezla v Božích očích milost. Je k ní poslán anděl Gabriel, aby jí ohlásil, že se má stát požehnanou mezi ženami a porodit Toho, který se měl narodit z ženy a naplnit dílo spasení.
Více než 500 let předtím byl tentýž anděl poslán Bohem k proroku Danielovi, aby mu zjevil dvě velké události, z nichž první se týkala mocného nepřítele izraelského lidu, krále severu, který vyvstane v době konce (Dan. 8, 16), a druhou, která se týkala doby příchodu zaslíbeného Mesiáše (9,21‒27). Anděl Gabriel má nyní ohlásit věci ještě větší a slavnější. Šlo o uskutečnění ‒ skrze Boží moc ‒ „zaslíbení života, kterýž jest v Kristu Ježíši“ (2. Tim. 1,1). Bůh po pádu Adama vyslovil nad hadem soud, což byl zároveň výrok vysvobození pro provinilého a ztraceného člověka: „Símě ženy… potře tobě hlavu, a ty potřeš jemu patu.“ (1. M. 3,15)
Bylo to v Nazaretu, v městě, které bylo v Izraeli nad jiné pohrdané. Zde bydlil pokorný nástroj, který Bůh chtěl použít k na-plnění plánu Své lásky skrze příchod zaslíbeného Vykupitele na tento svět. Bylo to uskutečnění všech zaslíbení, která byla učiněna otcům, i všech proroctví, ohlašujících utrpení Krista i slávy, které pak měly následovat. K tomu bylo třeba, aby se nadpřirozeným způsobem narodil Ten, který je současně Syn člověka i Syn Nejvyššího.
„I všed k ní anděl, dí: Zdráva (pozdravena) buď, milostí obdařená, Pán s tebou, požehnaná (jsi) ty mezi ženami.“ (28. v.) Boží milost vůči Marii byla vyjádřena dvojím způsobem:
1) V Božím svrchovaném vyvolení, protože jí byla dána nesmírná milost, aby byla matkou Toho, který Svou smírčí smrtí měl rozdrtit moc satana, pod niž se člověk dostal svou neposlušností.
2) Anděl ji utišuje a rozptyluje její obavy, když jí říká: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha“ (30. v.). Vzhledem k té nebeské bytosti, která patří mezi stvořené bytosti vyšší v důstojnosti než je člověk, se ona mohla zhrozit při pomyšlení, že se k ní přiblížil svatý Bůh; avšak anděl jí prohlašuje, že je to Bůh Spasitel, který se jí takto zjevil a že se nemusí obávat Jeho soudu. Může se radovat v slavném spasení, které měl přinést Ten, jenž se měl narodit, a může vírou předem vidět požehnané výsledky Jeho díla. A tak z její duše mizí všechna hrůza a ona může zvolat: „Velebí duše má Pána, a veselí se duch můj v Bohu, Spasiteli svém.“ (46. a 47. v.)
Jak tato slova anděla a Mariina odpověď přivádějí vniveč modlářský kult, vzdávaný jí padlým křesťanstvem, kult, skrze nějž se satan usiluje oloupit Syna Božího o slávu, která Mu patří. Všimněme si tu, jak Bůh skrze působení Svého Ducha v srdcích připravuje nástroje, které zvolil k naplnění Svých uložení. Činí to ve Své moudrosti vzhledem k dílu, k němuž je určuje. A tak, pokud jde o Marii, bylo třeba, aby pocházela z královské rodiny Davida, stejně jako Josef, aby práva na trůn Davidův, tak dlouhou dobu uprázdněný, patřila Tomu, který se měl narodit skrze moc Ducha Svatého. Na druhé straně nádoba, která měla v sobě chovat Syna Nejvyššího, musila být Božím působením očištěna, aby ani stopa poskvrny neulpěla na „tom SVATÉM“ (35. v.), co se z této Bohem vyvolené ženy mělo narodit.
Boží myšlenky jsou ve všech směrech opakem myšlenek lidí. Když tito zamýšlejí provést něco, co je v jejich očích důležité, vybírají si k tomu vynikající osobnosti, patřící k vysoce postaveným třídám lidské společnosti, čímž jejich záměry nabývají lesku. Avšak v tom, co činí Bůh, tomu tak není. On zahanbuje pýchu lidí, když Své úžasné záměry naplňuje pomocí nástrojů, které samy o sobě jsou neznámé i bezvýznamné a za nic položené, aby všechna sláva patřila Jemu. „Neurozené u světa a za nic položené vyvolil Bůh, aby ty věci, kteréž jsou, zahladil, aby se nechlubilo před obličejem jeho žádné tělo.“ (1. Kor. 1,28‒29)
Sdělení anděla zjevuje Marii dva předměty:
1) Slávy, které patří Tomu, jenž se má z ní narodit.
2) Způsob Jeho početí, a v čem záleží Jeho právo k naplnění Boží vůle, kvůli níž přišel na tuto zem. Pokud jde o Jeho slávy, prohlášení nebeského posla shrnuje celý obraz, který nám podávají všechna čtyři Evangelia: „Porodíš syna“. (31. v.) „Aj, muž, jehož jméno jest Výstřelek.“ (Zach. 6,12) Lukáš nám ukazuje Člověka, jenž jest Bůh zjevený v těle, Syna člověka, který v nejhlubším ponížení v milosti sestoupil na tuto zem, aby naplnil Boží uložené rady. Spatřujeme Ho pod různými jmény, které Mu dává Boží slovo, v Jeho podstatné slávě, v člověčenství, které na sebe vzal, v Jeho cestě utrpení, která Ho vedla na kříž; potom Ho vidíme, jak sestupuje do hlubin smrti, odkud Ho vyjímá sláva Otce, a nakonec po pravici velebnosti v nebesích, kde očekává Své nastolení jako Dědic a Pán všech věcí.
Anděl dodává: „Nazveš jméno jeho Ježíš.“ „Aj, služebník můj, kteréhož zpodepru, vyvolený můj, jehož libuje (= v němž nalézá zalíbení) duše má.“ (Iz. 42,1). Marek nám popisuje Jeho službu lásky a moci i radost, kterou Otec nalézal v Jeho dokonalé poslušnosti. Jeho oči shlížely s nevýslovným zalíbením na osamělou stezku, kterou procházel Ježíš, dokonalý služebník, uprostřed nečistého světa. Kdyby naše víra byla více proniknuta myšlenkou, že Pán Ježíš, ať se na Něho díváme z kteréhokoli hlediska, je Ten, který byl po celou věčnost v lůně Otce, umlčela by jakékoli rozumování, které může znepokojovat naši mysl. Jednorozený Otcův Syn, stav se Člověkem, zmařil sebe sama, aby naplnil Boží vůli v náš prospěch. Avšak mohl by Otec trpět, aby hříšníci, kvůli nimž On podstoupil to ponížení, toho využívali k snižování slávy Syna?
Potom čteme: „Tenť bude veliký, a Syn Nejvyššího slouti bude.“ (32. v.) „Aj, Bůh váš!“ (Iz. 40,9) Svědectví, které máme vydávat osobní slávě Syna Božího, tvoří důležitou část naší služby. Naprosto zvláštním způsobem je to Jan, který nám ji ukazuje ve svém Evangeliu. Jméno Syna Božího je svaté útočiště a pomoc, které může chránit naše kroky temným světem. Pán je z více důvodů nazván Syn Boží. Jan jde zpět až k nezměřitelné věčnosti, kde vidí Syna v lůně Otce. Je jím také, protože se narodil z panny, na základě Božího prohlášení, je uznáván co takový i jako Člověk, který se narodil na tento svět: „Syn můj ty jsi, já dnes zplodil jsem tebe.“ (Ž. 2,7) Matouš a Marek nám poprvé mluví o Jeho postavení jako Syna Božího, když se ponížil až ke křtu od Jana. Tehdy zazněl hlas Otce, dožadujícího se neskonalé slávy tohoto dobrovolně se poníživšího Člověka: „Tentoť jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo.“ (Mat. 3,17; Mk. 1,11)
(dá-li Pán, příště pokračování)
Otázka: Patří klanění (velebení) Otci, Synu, anebo oběma?
Odpověď (H. L. Heijkoop): 4. kapitola Ev. Jana to přece jasně říká: Otec hledá takové, kteří by se Jemu klaněli v Duchu a v pravdě. Zde tedy máme napsáno, že klanění patří především Otci. Avšak v 1. kap. Ep. Židům Bůh říká andělům, že se mají klanět Synu, a to budeme činit i my. Klaníme se Otci, a klaníme se Synu. Syn je také Bůh, a On je můj Spasitel: Syn Boží, který miloval mne, kterého miluji a obdivuji. A když se Jím zabývám, tu se Mu klaním. Jestliže se klaníme Otci, přinášíme Mu, co jsme viděli ze slávy Otce, když jsme se Jím zaměstnávali jako Otcem. Ale podle obrazů 3. knihy Mojžíšovy uvádíme Otci také to, co jsme viděli z Pána Ježíše a říkáme Mu: „Otče, jak úžasný je Pán Ježíš, Tvůj Syn! Jak předivné je Jeho dílo! Jak slavná je Jeho Osoba, jak velká byla Jeho láska, Jeho milost!“ Všechny slávy, které nalézáme na Pánu Ježíši a na Jeho díle, přinášíme Otci. A to je, co Boží srdce má rádo. Myslím si, že pro všechny rodiče to je snadné k pochopení. Cožpak se srdce rodičů neraduje, když se něco dobrého vypráví o jejich dětech? A i kdyby tomu tak nebylo ‒ Otec se raduje, když vidí, že se z Jeho Syna, o Němž říká: „V něm jsem nalezl zalíbení,“ radují také srdce lidí, a když něco z toho před Ním vyjadřují. To jsou oběti, které jsou Bohu příjemné.
To je také všeobecný charakter velebení (klanění), jak je nalézáme ve 4. kapitole Jana. Klaníme se Otci. To však neznamená, že Mu přinášíme jenom to, co jsme viděli na Otci, nýbrž také to, co jsme viděli ze slávy Pána Ježíše a Jeho díla. A rozhodně to není nic špatného, když se klaníme i Pánu. Je samozřejmé, že Pánu děkujeme a že Ho chválíme. Ale protože to říká 1. kap. Epištoly Židům a všichni andělé Boží se klaní Pánu Ježíši, měli bychom to činit i my. Všeobecně ale klanění znamená, že přinášíme Otci, co jsme viděli na Pánu Ježíši, a také, co jsme viděli na Něm samém.
HuN 1970/98‒99
K autorovi z dnešního čísla:
(1828 ‒ 1903)
Byl nejmladším synem z velice vážené rodiny Williama Stuarta. Jeho dědeček (jmenoval se stejně jako otec) byl arcibiskupem v Armaghu a těšil se zvláštní důvěře anglického krále Jiřího III. Rodina pocházela z jedné větve starého skotského královského rodu Stuartů.
Narodil se r. 1828 v Sandy. Podle rodinné tradice studoval v Etonu. Potom studoval na vysokoškolském učilišti St. John´s College v Cambridgi, kde ukončil studia s titulem M. A. (mistr svobodných umění).
Jeho matka mu stále láskyplně poukazovala na nutnost obrátit se. A tak už v mládí udělal duchovní krok ze smrti do života. Od té doby měl stále zvláštní zájem o duchovní věci a jistě také úmysl zastávat nějaký úřad v anglikánské církvi, s níž byla jeho rodina spjata. Ale zdá se, že mu v tom zabránila vážná porucha v řeči, když se modlil. Po sňatku s dcerou plukovníka Cunninghama z hrabství Ayrshire se usadil v Readingu. Tam se nejprve zabýval evangelizační prací v rámci anglikánské církve. Mimo jiné podporoval v té době činnost „Britické a zahraniční biblické společnosti“.
Asi r. 1860 byl upozorněn na zvláštní postavení křesťanů, kterým se všeobecně říkalo „Plymouthští bratři“, ačkoli oni sami vždy toto označení odmítali. V městě Readingu měli velké shromáždění, v jehož středu byl také bývalý kazatel William Dorman, který se k oněm bratřím připojil již r. 1840. Pod jeho vlivem C. E. Stuart brzy nabyl přesvědčení, že jeho členství v anglikánské církvi je neudržitelné. Brzy bez zvláštního rozruchu zaujal své místo ve shromáždění bratří v Readingu.
Ale již r. 1864‒1866 bylo osobní přátelství mezi Williamem Dormanem a C. E. Stuartem postaveno na tvrdou zkoušku. J. N. Darby v té době písemně vyjádřil určité myšlenky o utrpeních Krista, které W. H. Dorman ostře kritizoval a stavěl na stejnou úroveň s učením Benjamina Willse Newtona. To bylo nakonec důvodem, proč se C. E. Stuart od bratří v Readingu oddělil. Avšak s rozhodností se postavil (mj. pro svou vynikající znalost starých řečí, která mohla být při řešení tak těžké otázky velice důležitá) na stranu J. N. Darbyho a až do jeho skonu s ním zůstal úzce spojen. Byl jedním z bratří, kteří pronesli smuteční projev na jeho pohřbu.
C. E. Stuart patřil právem k velkým učitelům mezi bratřími. Uveřejnil různá pojednání a knihy k textově kritickým otázkám Starého a Nového zákona.
Byl také stálým spolupracovníkem časopisu „Words of Season“ (Slova v pravý čas).
Napsal řadu úvah o Evangeliích podle Marka, Lukáše a Jana, o Skutcích apoštolských, o Ep. Římanům a Židům a o Knize Žalmů. Mimo to je třeba zmínit se zvláště o jeho úvahách o obětech, o Církvi Boží a o vztazích věřících k Bohu. Jedno z jeho posledních pojednání mělo titul: „Máme následovat kritiky?“ C. E. Stuart se v něm postavil na obranu proti novým učením tzv. „vyšší kritiky“ Starého zákona. Tím ukázal, že se nemusí příliš obávat klamající učenosti své doby. Jeho knihovna obsahovala všechna důležitá základní díla moderní biblické vědy, a i některé velice cenné starší knihy. Patřilo mezi ně i vzácné vydání vícejazyčné Bible „Polyglotta Complutensis“, vytištěné r. 1514 ve Španělsku, obsahující latinský, řecký a hebrejský text, kterou v pokročilém stáří odkázal knihovně vysoké školy, na které studoval.
Při výkladech se C. E. Stuart vždy přesně držel znění Písma svatého, protože byl plně přesvědčen o jeho doslovné inspiraci. Vzdálených pramenů, jako třeba výkladů od církevních otců nebo dokonce z moderní teologie, si všímal jen málo. Svým jasným a neutrálním úsudkem s velkou horlivostí zastával a hájil znovuobjevené pravdy o Boží Církvi a o prorockých věcech. Některé jeho nadsazené výroky o postavení a stavu křesťana způsobily, že r. 1885 došlo k roztržce mezi bratřími, která však mohla být po desetiletích zacelena. V pozdějších letech se C. E. Stuart dostal svými výroky o smírčím díle Krista na nejistou půdu, protože se snažil rozebírat dílo Pána rozumově, zvláště při objasňování pomocí starozákonních předobrazů.
C. E. Stuart byl v celém svém vystupování velice jednoduchý. Svým laskavým způsobem si získával srdce „chudých stáda“ (porov. Zach. 11,7 a 11), k nimž byl plný dobroty. Bylo mu radostí podělovat se s nimi o světlo, které okoušel. Patřil k těm, kteří, ačkoli zemřeli, ještě mluví. Zesnul r. 1903 ve věku 80 let.
Arend Remmers: Gedenket eurer Führer, 1983, str.147‒150.
Bible vypravuje o tom, jak se člověk úplně zkazil a o Božím dokonalém lékařství v Kristu.
C. H. Mackintosh G&T 1992,č.10, s.31
Poušť nepatří do Božích uložených rad, zato však do Jeho cest. Bůh nás vede pouští k slávě, abychom se učili znát sebe, ale zároveň protkává všechny naše zkoušky a těžkosti zlatými nitěmi Své milosti.
BHCh 1911/38
Když Eliáš obdržel příkaz, aby se ukryl, šel a učinil podle slova Hospodinova: „odešel a zůstal u potoka Karit“ (1. Král. 17,5 ‒elbf. př.). Učinit něco podle Slova Páně a zůstat při tom, jsou dvě věci. Znáš to už z vlastní zkušenosti?
BHCh 1911/153
Sedm chlebů a několik rybiček (Mk. 8,1‒9) bylo zřejmě velmi málo pro 4.000 lidí a jistě by to bylo nestačilo, kdyby Ježíš nebyl přítomen. Ale Jeho přítomnost byla víc než sedm vozů či lodí plných chleba nebo ryb. Čím jsme menší a slabší, tím slavněji se může rozvíjet Jeho plnost a všedostatečnost.
BHCh 1911/118
Egypt: Sestra Heleen Voorhoeveová (učitelka školy bratří ve vesnici Tema) psala: „Den 15. října byl pro nás všechny velmi zlý, ale Pán nás chránil. Již koncem srpna, když jsem se vrátila do Egypta, tu byly těžkosti a žili jsme tu jako na nějaké bombě. Vláda dělala, co jen mohla, a zvláště do naší ulice rozmístila silně vyzbrojené vojenské jednotky. Dvě egyptské rodiny se totiž znesvářily, mnoho osob bylo raněno a jeden muž zemřel. Jeho pohřeb se mohl konat jen pod silnou vojenskou ochranou. (Nejhorší je na tom, že spor začal jeden křesťan z církve se jménem. Jsou obavy, aby se krevní msta mezi rodinami nerozrostla.) Odpoledne ve 2 hodiny musily být všechny obchody zavřeny. K vzniklým nepokojům se přidalo mnoho zlodějů a vrahů, čímž se všechno ještě více zhoršuje, protože bylo vyloupeno 7 lékáren a 80 obchodů, všechno zařízení bylo pak rozbito a zapáleno. Lékárna bratra dr. Fayese (je to ředitel školy bratří v Tema) však nebyla poškozena. Bratr totiž těsně před vypuknutím nepokojů přišel a dal nám příkaz dobře zajistit dveře a nikomu neotvírat. Ze střechy jsme všude viděli požáry a dým, ale v naší ulici se nic nestalo. Všichni bratři a sestry zůstali na živu. Všechny zničené domy patřily křesťanům. V neděli odpoledne jsme mohli mít shromáždění, ale večer to nebylo možné. Všechny ulice jsou nyní pod vojenským dozorem a po 18. hodině platí zákaz vycházení z domu. Prosím, modlete se za nás.“ MWHF č.276/15‒16
Kanada: Bratr A.Bouter napsal ve zprávě pro biblickou společnost „Holy Scriptures and Israel“ (Písma svatá a Izrael) v srpnu t. r.:
„Zachariáš 4,6: „Tedy odpovídaje, mluvil ke mně, řka: Toto jest slovo Hospodinovo k Zorobábelovi, řkoucí: Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů.“
Od začátku této služby jsme mohli rozeslat židovským osobám více než 8.000 Biblí a kromě toho 7.000 Nových zákonů (prorocké vydání), 20.000 traktátů, 2.500 brožur jako „Pokoj a Izrael“, „Mesiáš“, „Beránek velikonoční“, dále 1.700 dvojjazyčných Nových zákonů, 800 Tenachů (Starý zákon) a 200 úplných hebrejských Biblí.
Až dosud jsme rozeslali židovským obcím více než 25.000 dopisů a připravujeme odeslání dalších 5.000 dopisů… Další tisíce Biblí, kalendářů „Dobrá setba“, knih a traktátů byly rozeslány do částí Kanady, kde se hovoří francouzsky a do různých zemí v cizině. Prosíme o modlitby, abychom dále mohli využívat pro Bible a literaturu lodní dopravu za výhodné přepravní tarify, ‒ abychom měli dobrovolné pracovníky při práci v kanceláři, pro překládání a opravování biblických dálkových kursů. Prosíme též o pomoc pro zřízení magnetofonové zásilkové služby a pro nákup počítačového skeneru k ukládání písemností do paměti počítače… Možná že i každý z vás by se mohl zamyslit nad tím, jak přivést některého židovského přítele k Pánu Ježíši.“ (Tomuto bratrovi jsme už loni poslali pro evangelizaci mezi Židy kopii důležitého anglického traktátu a připravujeme další zásilku.)
Zaire: Po vojenském převratu zůstává celková situace dále vážná. Bratr P. E. Pfister navštívil tuto zemi v červenci a napsal v srpnu t. r.: „Přes nebezpečí nočních sabotáží nás před půlnocí na letišti očekávalo devět bratří, kteří nás mikrobusem dopravili až do domu, kde jsme bydlili. Vícekrát a důrazně nám pak doporučovali nevycházet z domu od setmění do svítání. (V zemi se dále zhoršuje hospodářská situace.) Inflace měřená snižováním hodnoty peněz činila v červnu a v červenci 25‒30 procent týdně! Za této situace je naprosto nemožné jakékoli plánování výdajů v domácnosti. A několik bratří nám vícekrát potvrdilo, že žijí jen a jen z Boží milosti. A přesto na začátku nového měsíce vždy znovu zjišťují, že každý den mají něco k jídlu. Je to tím nepochopitelnější, že v hustě obydlených městech mnoho lidí mívá něco k jídlu jen obden. V souvislosti s tím nás překvapovala důvěra a věrnost Božích dětí. V jednom malém shromáždění více (domorodých) bratří na sebe vzalo všechnu odpovědnost za shromáždění a my jen můžeme prosit, aby to tak dobře pokračovalo i dále. ‒ V Salongo, kde se staví nový dům pro shromáždění, je každou neděli vidět nové obličeje. Prosme, aby tito noví návštěvníci tam byli dobře přijímáni a podle možností s pomocí Páně vedeni dál. ‒ V biblickém ústředí nás překvapila horlivost skupiny pracovníků i stále rostoucí počet zájemců o dálkové biblické kursy.“
Domorodý bratr Katoto ze Zaire psal v červenci t.r. mimo jiné: „Ve všech vesnicích je věrně a pečlivě dále konáno dílo Boží. Tak mne třeba překvapilo, když jsem na naší každoroční konferenci viděl ženy ze všech shromáždění (šlo asi o 300 osob). Minulého roku to bylo v Lusumba a v tomto roce v Okola Alanga. Uvažovaly knihu Rut. ‒ 2. března jsme pohřbili naši dceru, která v T. onemocněla malárií. Velice zde trpíme touto nemocí. Než zemřela, měla prudké bolesti hlavy. Ale povzbuzovala nás, abychom jen dále pevně šli po cestě Páně a nepoddávali se příliš zármutku nad její smrtí. Byla s námi v obecenství u stolu Páně. Mnozí z Božího lidu přišli vyjádřit nám soustrast, takže účast na pohřbu byla skutečně velká. Byla pohřbena v Ipale. ‒ Ale jistě, „jednou všechen bol tu skončí…“
Také já jsem asi před 4 měsíci onemocněl horečkami malárie, ale dr. Nanninga mi vypomohl léky. Ale i jinak trpím břemenem práce. Život v Zaire je stále těžší a lidé trpí všelijak… Kdyby nám Pán nepomáhal, lidé by v těchto těžkostech musili hynout… Jsme tu ve velikých zkouškách. Myslete na nás, prosím, ve vašich modlitbách. MWHF 1992, č.275,s.18‒21