Jan 1,17
„V srdci svém skládám řeč tvou, abych nehřešil proti tobě.“ (Žalm 119,11) ‒ Jaké požehnání sklidíme, budeme-li to dělat! Přitom musíme dát pozor na tři věci:
CO mám skládat a opatrovat
KDE to mám opatrovat
PROČ to mám opatrovat
1) CO mám skládat a opatrovat? ‒ „Slovo Tvé.“ Nikoli řeči lidí, nýbrž Boží slovo, které nikdy nepomine. Je to poklad, jenž je hoden, aby byl dobře zabezpečen, aby ho nikdo neuloupil a nezkazil. Jeho cena bude jen vzrůstat, bude-li takto chován a opatrován, jak je nám to řečeno v uvažovaném verši Písma. Boží slovo nejsme schopni dostatečně ocenit. Tak usuzoval i žalmista, když je „skládal“ a „opatroval“ čili uzamknul do svého srdce. Jeho výrok ukazuje, jak vysoce si vážil Božího slova. Bral je z dosahu lidí i věcí, které mu je mohly odejmout.
2) KDE je mám opatrovat? ‒ „V srdci svém.“ Ne v hlavě ‒ sídle rozumu, nýbrž v srdci, v sídle citů, náklonnosti (zálib) a lásky, v tom ústředí vnitřní bytosti, v pramenu pohnutek, které ovládají celý život. Tam je ono pravé místo, kde mám opatrovat Boží slovo. Nemá být chováno pod postelí, ani pod kbelcem nebo v zemi. Nemá být skrýváno ze studu, v otrocké bázni před lidmi, aby se nám snad pro Slovo nesmáli. Ne, milý čtenáři. Máme ostříhat Boží slovo tam, kde je opatroval žalmista: v srdci.
3) PROČ je máme opatrovat? ‒ Z vážného a převelmi důležitého důvodu: „Abych nehřešil proti tobě.“ Ne proto, abych měl zásobu dobrých myšlenek a mohl se tím honosit. Ani proto, abych byl schopen umlčet a zahanbit všechny odpůrce pádnými argumenty. Žalmistovi vůbec nešlo o něco takového. Ale měl odpor k hříchu ‒ svatý odpor, a věděl, že Boží slovo je nejúčinnějším ochranným prostředkem proti hříchu. Proto je uchovával ve svém srdci. Kéž bychom toto dobře zvážili a chtěli v tom žalmistu následovat!
Dej, Otče, nám, ať zraky naše vidí
v Tvém Slově skryté bezpočetné divy,
popatřit smí do hlubin moudrosti;
pak utvrzeni budem pravdou Tvojí
bez kolísání chodit v světla zdroji
a obživeni chodit v věrnosti.
(švýcar. zpěvník č.211/1)
ME 1861/437‒8; HF 1962/7‒8
Georg von Viebahn:
Bůh nařídil, aby Amalech byl úplně zničen a dal králi Saulovi úplné vítězství. Avšak Saul ušetřil Agaga a to, co bylo nejlepší z amalechitských stád. Mohlo se to zdát prozíravé a šlechetné ušetřit poraženého krále; lid s tímto počínáním Saula souhlasil ‒ Bůh však ne. Boží rozsudek zněl: „Poněvadž jsi… zavrhl řeč Hospodinovu, on také zavrhl tě, abys nebyl králem!“ (23. v.).
Bylo to bezbožné milosrdenství, když chtělo ukrutnému nepříteli Božího lidu udělit milost. Bůh nad ním nevyslovil milost, nýbrž soud.
Dnes je také mnoho učitelů, kteří s falešnou lidskou změkčilostí zvěstují milost tam, kde Bůh vyslovil soud. Mnozí chtějí z Božího slova vyškrtnout věčné zatracení, ba slýcháme dokonce učení tolik odporující Písmu, že prý nejen všichni nevěřící, nýbrž dokonce i satan a jeho andělé nakonec budou prohlášeni za blahoslavené. Kdo se spolehne na klamná slova takových učitelů, zažije totéž, co prožil Agag: Počítal s milostí, avšak nalezl soud! Saul ho omilostnil; proto šel k Samuelovi vesele a řekl: „Jistěže odešla hořkost smrti!“ (32. v.) Jenže se dal oklamat. Uslyšel pak z úst Samuele rozsudek: „Jakož uvedl sirobu na (= učinil bezdětnými) ženy meč tvůj, tak osiří (= buď učiněna bezdětnou) matka tvá nad jiné ženy! I rozsekal Samuel Agaga na kusy před Hospodinem v Galgal“ (33. v.). Svatý, věčný Bůh není jako nějaký změkčilý člověk, On za Svým slovem stojí a splní je!
HF 1964/177
Tyto úvahy jsou jen lidským slovem. Chceš-li mít plné požehnání, dělej to jako křesťané z Berije, kteří lidská slova srovnávali s Písmem.
M. Gasser:
Výraz „pokušení“ nalézáme v Božím slově často. Přitom nám jsou také představeny různé osoby, které byly pokoušeny. Pro náš praktický život jako věřících je užitečné vědět, že pokušením není vždy míněna stejná věc. Lze totiž rozlišovat dvě hlavní skupiny pokušení:
1) pokušení, jejichž původem je hřích,
2) pokušení (zkoušky), přicházející od Boha.
Pokušení skrze hřích
Zde je třeba mít jasno a pevně držet, že tato pokušení nemají nic co činit s Bohem a že tedy nepocházejí od Něho. Epištola Jakuba 1,13.14 nám říká: „Žádný, když bývá pokoušen, neříkej: Od Boha pokoušen jsem. Neboť Bůh nemůže pokoušen býti ve zlém, aniž také on koho pokouší. Ale každý pokoušen bývá, od svých vlastních žádostí jsa zachvacován a oklamáván (= přitahován a lákán)“ (elbf. př.). Zde se učíme, že tento druh pokušení má svůj původ v hříchu, který v nás přebývá. Toto je nám potvrzeno v Mat. 15,19: „Ze srdce zajisté vycházejí zlá myšlení, vraždy, cizoložstva, smilstva, krádeže, křivá svědectví, rouhání.“ Abychom při takových pokušeních, která zná každý věřící, mohli správně reagovat, je důležité poznat a přijmout, že po celou dobu, kdy žijeme na zemi, v nás ještě přebývá hřích, onen zlý princip. Obrácením nebyl tento v nás přebývající hřích odstraněn a naše tělo se nezlepšilo. Ale Bůh učinil něco nového. Byli jsme učiněni účastni „božské přirozenosti“ (2. Petr. 1,4). A tato přirozenost nemůže být pokoušena od zla, protože je od Boha a tedy dokonalá. Jestliže dobře rozlišujeme tyto skutečnosti, pomůže nám to při pokušeních skrze hřích správně reagovat, totiž: „Za to mějte, že jste mrtvi zajisté hříchu, ale živi Bohu, v Kristu Ježíši.“ (Řím. 6,11 ‒ Karaf. opr. př.)
Nemusíme tedy držet ve smrti hřích anebo tělo, protože toto se nám nikdy nepodaří, nýbrž máme sebe pokládat za mrtvé hříchu. To znamená, že na pokušení nereagujeme, nýbrž stavíme se ke zlu jako mrtví. Na mrtvého můžeme mluvit a lákat ho jak chceme, ‒ on se nepohne. Toto však nedokážeme z vlastní síly. Jenom na základě božské přirozenosti, kterou obdržel každý věřící, je nám možné při pokušeních od zlého nepodlehnout. K tomu je též třeba duchovní rozhodnosti, která ono zlo, jež chce vzklíčit, ihned a v samém zárodku odsoudí, aby nevznikly žádné hříšné činy. Tyto myšlenky nalézáme v Ep. Koloským 3,5: „Protož mrtvěte údy své zemské: smilstvo, nečistotu, vášeň, žádost zlou, i lakomství.“ Nejlepší pomoc, jak to uskutečňovat, jest: osobně zůstávat ve spojení s Pánem Ježíšem, tím že na Něho mnoho myslíme, jsme skutečně stále na modlitbách a usilujeme se chovat tak, jak On zde na zemi žil jako člověk. V Ep. Galatským je to vyjádřeno takto: „Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte.“ (Gal. 5,16) ON nás upozorní i na sebemenší pohnutku těla (Řím. 8,3).
Ale pak jsou také pokušení ze strany hříchu, která na nás doléhají zvenčí. Obracejí se na hřích, který přebývá v nás, tj. v našem těle, a je důležité, abychom se chovali tak, aby tělo nebylo uvedeno v činnost. Připomeňme si přitom Davida v 11. kapitole 2. Samuelovy knihy. Namísto aby táhl se svým vojskem do války, raději zůstal v Jeruzalémě. Tam se oddával zahálce, neboť v 2. verši čteme: „Tedy stalo se v čas večera, když vstal David s ložce svého, procházeje se po střeše domu královského, že uzřel ze střechy ženu, ana se myje.“ Toto byl začátek hlubokého pádu Davida, když dokonce dal zavraždit manžela této ženy. Jak se to mohlo stát? „I stalo se… (v době), když králové vyjíždívají“ (1. v.). David měl táhnout v čele svého vojska do boje, a nezůstávat v Jeruzalémě. Dále měl ihned a v samém jádře soudit a odsoudit myšlenky, které v něm to pokušení vyvolalo, a ne se jimi dále zabývat. Také dnes žijeme v době boje, kdy je třeba duchovní ráznosti, abychom mohli obstát. Jestliže nejsme hotovi vést boj podle 6. kapitoly Ep. Efezským, ale oddáváme se duchovnímu lenošení, býváme velice zasažitelní pokušeními skrze hřích zvenčí.
Josef byl v 39. kapitole 1. Mojžíšovy knihy v určitém pokušení, které se svým způsobem podobalo pokušení Davida. U něho však vidíme, že se zachoval správně. „On pak… utekl a vyšel (= vyběhl) ven“ (12. v.). To je i pro nás jediná možnost, jak obstát v takových pokušeních. Ale musíme nejen „utéci ven“, nýbrž máme utéci k Pánu Ježíši, kde najdeme odpočinutí. „Pojďte ke mně,… a já vám odpočinutí dám.“ Možnost utéci k Pánu Ježíši je nám otevřena při všech pokušeních od zla.
Pokušení (zkoušky) od Boha
Druhá skupina pokušení je naprosto jiného původu a jiného rázu, než první. Je jiného původu: Protože tato pokušení nepocházejí od zla, nemají ani za cíl zlo, nýbrž Boží oslavení. Tato pokušení můžeme nazvat Božími pokušeními nebo zkouškami. Bůh zkouší víru Svého lidu, tím že ho někdy provádí těžkými životními situacemi. Držíme-li se v takových situacích neochvějně Boha a Jeho slova, ukáže se jasně naše víra a tím bude Bůh skrze nás na této zemi oslaven a my sami osvědčeni ve víře. Nyní také můžeme lépe rozumět Ep. Jakuba 1,2.3: „Za největší (= čirou, opravdovou) radost mějte, bratři moji, když v rozličná pokušení upadáte, vědouce, že zkušení (= osvědčení) víry vaší působí trpělivost.“
Výstižný příklad nalézáme u Abrahama ve 22. kapitole 1. Mojžíšovy knihy. „Když pak ty věci pominuly, zkusil Bůh Abrahama.“ (1. v.) Zde jasně vidíme, že tato zkouška přišla od samého Boha. Chování Abrahama může být všem, kteří se nalézají v Božích zkouškách, příkladem a potěšením. „Vezmi nyní syna svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ (2. v.) Jistěže nikdo z nás ještě nemusil vytrpět takovou zkoušku jako Abraham, avšak Bůh podnes zkouší Svůj lid a i dnes některé zkoušky bývají velice těžké.
V takové situaci bývá velkou pomocí vědomí, že zkouška má svůj původ v srdci Boha, našeho Otce. „Sám Otec miluje vás.“ (Jan 16,27) Toto může uklidnit a povzbudit každé zkoušené dítě, aby šlo dále těžkou cestou v plné důvěře v Boha Otce a v Jeho slovo. Tuto důvěru vidíme také u Abrahama: „Tedy vstav Abraham velmi ráno, osedlal osla svého, a vzal dva služebníky své s sebou, a Izáka, syna svého.“ (3. v.) Ihned se chystá na cestu, aby splnil ten těžký úkol. Jeho myšlenky byly nejprve zaměřeny na Boha a teprve pak na průvodní okolnosti: „Bůh opatří sobě zvířátko (= beránka, ovci) k oběti zápalné, synu můj.“ (8. v.)
Jistě, jakou důvěřující víru tu vidíme u tohoto muže! Přijal tu zkoušku z Boží ruky, a nebyl zahanben! Bůh mu dal východisko z této zkoušky. Když byla jeho poslušnost a jeho víra viditelně prokázána (takže podnes ještě se z toho můžeme učit), dal mu Bůh skopce, kterého mohl obětovat namísto svého syna. Bůh se nezměnil ‒ je takový i dnes. Ani dnes nenechá víru a důvěru bez odpovědi: „Věrný jest Bůh, kterýž nedopustí vás pokoušeti nad vaši možnost, ale způsobí s pokušením také vysvobození (= vyjití), abyste mohli snésti.“ (1. Kor. 10,13) Ne každé pokušení bude mít východisko tehdy, kdy my si to myslíme, avšak míra toho pokušení bude Bohem odměřena tak, abychom je mohli snést.
Při pokušeních, která přicházejí od Boha, jde tedy ‒ opačně než u pokušení skrze hřích ‒ o toto: neutíkat, nýbrž trpět je s důvěrou v Něho. „Blahoslavený muž, kterýž snáší pokušení; neboť když bude zkušen (= když se osvědčí), vezme korunu života, kterouž zaslíbil Pán těm, kdož ho milují.“ (Jak. 1,12)
HF 1990/151‒157
Manna byla tak čistá a tak citlivá, že nesnesla žádný dotyk se zemí. Když sestupovala rosa, padala manna na ni (4. M. 11,9 ‒ elbf. př. a fr. JND) a musila být sbírána dříve, než vzešlo slunce. Proto každý Izraelita si musil brzy ráno přivstat a nasbírat si svou každodenní dávku.
Právě tak je tomu s Božím lidem. Nebeská manna musí být nasbírána každého jitra čerstvá. Včerejší manna se nehodí pro dnešek, ani dnešní pro zítřek. My se musíme sytit Kristem den co den, vždy s novou duchovní silou; jinak bychom přestali růst. Nový život ve věřících může být živen a udržován jen Kristem. A chodím-li touto pouští s Bohem, budu úplně spokojen s tou potravou, kterou On mi uděluje; a touto potravou je Kristus.
HF 1961/224
O mnohých lidech se říká, že kdysi vyznávali, že jsou spaseni, avšak později to už nedrželi. Kdysi byli zneklidněni, chodili do evangelizačních shromáždění, poznali, že se musí obrátit, radostně hned jako s žíznivou duší přijali slyšené Slovo, věřili radostnému poselství evangelia, byli uchváceni; avšak protože tu chybělo pokání, vyznání hříchů, bylo to, jak Písmo říká, „časné“ (přechodné, chvilkové) (Mat. 13,21). Došlo jenom k probuzení, za nímž nenásledovalo skutečné obrácení. Pán Ježíš mluví v Mat. 13,18‒22, jistě se zarmouceným srdcem, o takových lidech, které rozděluje do tří skupin, a prohlašuje o nich, že jsou bez ovoce, mrtví.
Jak často bratři, služebníci Páně, kteří konají návštěvy v do-mech věřících, slýchají od rodičů, že ten či onen jejich syn nebo dcera „kdysi vyznávali“, že jsou vlastnictvím toho dobrého Pastýře, ale později že už toto vyznání nedrželi. Zpočátku rádi četli Boží slovo, rádi chodili do nedělní školy a s rodiči do shromáždění, klekali sami nebo společně s rodinou k modlitbě, až se tomu zlému podařilo mnohé jim zase vyrvat, „co bylo zaseto v srdce“ (Mat. 13,19). Podobají se onomu muži v Luk. 10, který šel dolů z Jeruzaléma do Jericha a upadl mezi lotry, kteří „obloupivše jej a zranivše, odešli, napůl živého nechavše (ležet)“ (elbf. př.). Upadli do ruky nepřítele, který jim poznané pravdy uloupil a způsobil, že se dostali do stavu, který se podobal stavu polomrtvého člověka. Konec takové cesty je hrozný, jestliže jim, podoben milosrdnému Samaritánu, nepřijde na pomoc Pán Ježíš.
Co dalo pisateli těchto řádků podnět, aby se pustil do tohoto námětu, je skličující myšlenka, že tak mnoho rodičů se spokojuje s tím, že jejich děti dříve vyznávaly, a že už je vážně neupozorňují, na nebezpečí, v němž se nalézají, jak by bylo na místě. Rodiče mají všechnu příčinu klást si otázky, zda u svých dětí mnohé nezanedbali. V případě Jairovy dcery Pán po vzkříšení toho dítěte říká, aby mu dali najíst. Dávali jsme našemu dítěti duchovní pokrm, který nalézáme v Božím slovu a který ono tolik potřebuje? Anebo jsme to při jeho nějakém nevhodném chování odbyli pouhou poznámkou: „A to chceš tvrdit, že jsi se obrátil?“
Jestliže se děti vracejí k svému dřívějšímu vyznávání a snaží se tím uklidňovat, pisatel tohoto článku jim chce ukázat na určité znaky nového života, které nalézáme popsané v 1. Epištole Jana. Tam čteme v 1. kapitole třikrát: „jestliže říkáme (díme-li)“ ‒ 6.8.10. v. To jasně dokazuje, že říkat, tj. jenom vyznávat, není nic platné. Tisíce křesťanů mají dobré vyznání, avšak přesto vůbec nemají život z Boha. V dopisu Církvi v Sardis čteme drtivý výrok: „Máš jméno, že jsi živ, ale jsi mrtvý.“ (Zjev. 3,1)
Jaké tedy jsou znaky nového života? Nalézáme je více než desetkrát v prvních čtyřech kapitolách 1. Ep. Jana. Zkuste si je, prosím, nalézt. Zde uvedeme některé. Podívejme se na první znak: „Víme, že jsme přešli ze smrti do života, neboť milujeme bratří.“ (3,14) Srovnej svůj život s tímto jasným a jednoduchým výrokem Písma. Jestliže miluješ bratry (tj. věřící), tedy jistě také rád býváš mezi nimi, zvláště když jsou shromážděni ke jménu Ježíše, aby přinášeli Bohu chvály a děkování, anebo aby slyšeli Jeho vzácné Slovo. Jestliže nechodíš do shromáždění Božích dětí, je vzhledem k uvedenému místu Božího slova tvé obrácení asi pochybné.
Druhý znak, který vyjímáme, je v 7.‒8. verši 3. kapitoly: „Synáčkové, nižádný vás nesvoď. Kdož činí spravedlnost, spravedlivý jest, jakož On jest spravedlivý. Kdož činí hřích, z ďábla jest; neboť ďábel od počátku hřeší.“ Zda nejsou tyto znaky zkušebními kameny, které dávají každému poznat, zda je Božím dítětem, anebo není? Kéž by se každý čtenář s po-mocí ostatních znaků podrobil vážnému přezkoušení v Boží přítomnosti! Kdybys namítal: „Já často slýchám Boží slovo“, tedy si přečti, co o tom apoštol říká v Ep. Jakuba 1,22‒27. Jsou to dvě naprosto různé věci, jsem-li posluchač, anebo činitel Božího slova. Jen to druhé má před Bohem cenu a je důkazem nového života.
Že jsi „kdysi vyznal“, ale potom jsi to nedržel, nebyl jsi věrný, nebyl jsi poslušný ‒ co Pán od tebe očekává, co musíš udělat? Také zde nám přichází na pomoc jeden výrok z 1. Ep. Jana: „Jestliže pak budeme vyznávati hříchy své, věrnýť jest (Bůh) a spravedlivý, aby nám odpustil hříchy, a očistil nás od všeliké nepravosti.“ (1,9)! Bůh ví, jak toto Slovo už tak mnohého vysvobodilo z vnitřních bíd a způsobilo, že se opět mohl ve svém srdci radovat. Vezmi Boha za slovo, On tě nikdy nezklame!
Jestliže však poznáš, že jsi dosud měl jen vyznání, avšak žádné znovuzrození, tedy rozvaž, že se nalézáme před branou věčnosti! Boží děti už mohou jasně rozeznávat stíny blížících se Božích soudů. Zatím ještě není příliš pozdě, dokud se „dnes“ jmenuje (Žid. 3,13); Syn Boží ještě klepe na dveře tvého srdce. Ve Zjev. 3,20 Ho slyšíme, jak říká: „Aj, stojímť u dveří a tluku. Jestližeť by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ Skloň se před Ním ještě dnes na kolena a vyznej Mu svou vinu, svou neposlušnost, svou svévolnost, a nalezneš pokoj a budeš navěky zachráněn. Zanedbáš-li to však, dveře budou zavřeny, a to navždy. Pak budeš mít po celou věčnost čas přemýšlet o tom, proč ses nechtěl obrátit, ačkoli jsi cestu k obrácení dobře znal, a dobrý Pastýř tě k Sobě nepřestával zvát voláním: „Pojďtež ke mně všichni, kteříž pracujete a obtíženi jste, a já vám odpočinutí dám.“ (Mat. 11,28)
Závěrem ještě něco rodičům: kdyby o vašich dětech platilo jenom, že „kdysi vyznávaly“, tedy se tím nespokojujte! Volejte k Pánu a pokorně Ho proste, trvejte na modlitbách, dokud vaše děti nebudou opravdu spaseny! Jak hrozné je pomyšlení, že by vaše neobrácené děti při příchodu Pána Ježíše zůstaly na zemi k časnému a věčnému odsouzení!
EuE 1966/55‒59
Všeliká ozdoba, jejímž cílem je krášlit starého člověka, ve skutečnosti zakrývá Krista.
Jestliže mne Bůh používá, je to velká pocta; klade-li mne stranou, protože moje „já“ se nějak nadulo pýchou, je to velké milosrdenství.
(J. N. D.)
André Gibert:
(upraveno)
Úvodem
„Kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje.“
O tom, co je Boží Církev, je dosti dobrých spisů, ale nejsou tak známé, jak by měly být, zvláště mezi mladými křesťany. (Slovem „Církev“ v celém tomto spise označujeme řecké slovo „ekklesia“, jehož přesnějším protějškem v češtině je „Shromáždění“. Toto slovo však v češtině není dosud v tomto významu vžité. ‒ Pozn. překladatele.) Mnozí mají jen zřídka možnost dostat tyto spisy do rukou. Proto byly napsány tyto řádky, aby připomněly učení Božího slova o tomto důležitém předmětu.
Dnešní stav křesťanského světa už není takový, jako za doby, kdy Pán skrze některé věrné služebníky znovu uvedl na světlo mnohou dávno zapomenutou pravdu. Pravdy, které Pán tenkrát znovu oznámil, se rozšířily mnohem více, než oni bratři asi očekávali. Ale nepřítel je lstivě napadl řadou kazících bludů. Přitom často nebývá snadné rozlišit to, co je podle Božího slova, od toho, co nemůže přijmout věřící, který chce být poslušný Boha. Marná bývají často varování před „novotami“, které mnohdy mívají pěkný vzhled, a útočí na nás z různých stran při rozhovorech, skrze spisy nebo přednášky. A je nám třeba vždy znovu se vzájemně napomínat k ostříhání „výborného toho pokladu (elbf. př.: krásného toho svěřeného majetku) skrze Ducha Svatého přebývajícího v nás“ (2. Tim. 1,14).
Tím nutnější se vidí přezkoumat, co Písmo rozumí shromažďováním věřících, protože ti, kteří byli povoláni uskutečňovat pravdy, uvedené znovu na světlo, dovolili nepříteli, aby v jejich středu konal své dílo kažení a rozdvojení. Kéž bychom s upřímnou pokorou uznali a vyznali svou nebdělost a jako její důsledek svůj nedostatek lásky a věrnosti. Pravda trvá dál, ale na nás je snažit se nalézat ji a pevně se jí držet, se srdci upevněnými láskou Krista.
Musíme se až divit, když vidíme, jak velice často bývá přikládána cena jen praktické stránce cesty, bez otázky, které zásadě ona odpovídá. Nebezpečí je tu jistě větší, než si můžeme myslit, že se totiž navracíme k navyklým věcem, které nás jaksi uspokojují, a protože to jsou věci, které patřily i našim předchůdcům, díváme se na ně jako na správné. Často, aniž si to přiznáme, se spokojujeme jen s nějakým „učením“ bratří. Důležité není následovat tyto vůdce, nýbrž navracet se k tomu pramenu, z něhož oni čerpali. Máme následovat jejich víru, „spatřujíce cíl jejich obcování“ (Žid. 13,7). Jejich obcování (praktický život) vyvěralo z jejich víry. Mnohdy slyšíme, jak se říká: „Naši někdejší bratři by jednali tak anebo onak,“ anebo ještě častěji: „Bratři dělali to či ono.“ Ano, ale můžeme říci, proč tak jednali, a můžeme ospravedlnit způsob jejich počínání Božím slovem ‒ v jeho duchu, nejen co do litery? Jinak by totiž jejich příklad, i kdyby byl sebe lepší, měl pro nás jen autoritu určité tradice a vedl by nás jen k nějakému navyklému následování jich.
Kéž nás Boží slovo a sám Duch Svatý vyučuje, když chceme zkoumat Boží myšlenky o shromažďování věřících!
Prvá část
ZÁSADY KŘESŤANSKÉHO SHROMAŽĎOVÁNÍ
Všeobecné poznámky
Poučení a napomenutí Nového zákona zřídka vidí křesťana v nějakém izolovaném postavení. Spíše ho vidí jako úd určitého celku, totiž „svatých“ (Řím. 1,7; 1. Kor. 1,2; 14, 33; 16,1; Juda 3 atd.). Charakter jako „svatých“ ostatně není výsledek nějaké zásluhy v nich samých; oni jsou svatí skrze Boží povolání na základě dokonalého díla Krista. Jsou všichni „bratři svatí, povolání nebeského účastníci“ (Žid. 3,1). Tyto výrazy ukazují na určitý celek, který zahrnuje všechny. Dokonce i tehdy, jestliže Pavel vybízí toho, kdo vyslovuje jméno Pána, aby odstoupil od nepravosti, anebo když napomíná Timotea, říkaje mu opakovaně: „Ale ty…“, zaměřuje myšlenky věrného věřícího na určitý celek, s nímž může a má sloužit Pánu. Přikazující způsoby v 1. Tim. 6,11: „Utíkej… následuj…“ se nalézají i ve 2. Tim. 2,22, kde však ‒ pro silněji se ukazující úpadek ‒ je připojen vzácný dovětek: „…s těmi, kteříž vzývají Pána ze srdce čistého.“
Proto je tak velice důležité vědět proč, kde, jak a s kým se máme podle Božích myšlenek shromažďovat.
Až příliš často se stává, že věřící se v tomto směru řídí zvyklostmi své rodiny, svého okolí anebo své země. Křesťanstvo se skládá z velikého počtu různých skupin, které se všechny nazývají křesťané. Některé z nich se označují úředním jménem jako církve nebo „jednoty“ (společenství) s charakteristickým dodatkem: katolická, anglikánská, reformovaná, evangelická církev, luteráni, presbyteriáni, metodisté, baptisté, svobodná evangelická církev, atd. Vypočítat všechna tato pojmenování by bylo velice obtížné.
Mnoho vážných věřících je při pohledu na takovou roztříštěnost bolestně pohnuto a usiluje nyní různými způsoby zřídit to, co bývá nazýváno „jednota církve“. Děje se to tak, že členové různých „církví“ společně jednají, aby se dohodli na určitém počtu společných bodů. Naneštěstí jsou to často ještě takové body, které nejsou vždy nejdůležitější a netýkají se skutečných otázek učení. Přesvědčení zastánci tohoto ekumenického (universálního, všeobecného) hnutí se nemohou plně dohodnout a sjednotit ani na pojmu „křesťan“; jak by se tedy mohli dorozumět na pojmu „všeobecná (universální) církev“, když se tím označením samy chlubí mnohé církve? A co si máme myslit o jejich různosti názorů na vdechnutí (inspiraci) Písem, na božství Ježíše, na skutečnost zmrtvýchvstání? Mají vůbec nějakou všemi přijímanou představu o Bohu? Co tedy vůbec mohou dělat?
Ovšemže se radujeme nade vším, co má za cíl přivést lidi nějakým pokojným způsobem blíže k sobě. Radujeme se z to-ho, že mnozí z těch, kteří pracují na tomto díle s nesporně dobrou vůlí, jsou skutečné a milé Boží děti. Jenže při takovém předmětu pouhá dobrá vůle nestačí. Ačkoli to sice myslí dobře a snaží se nalézt nějaké narovnání a zřídit jednu církev ‒ ovšem za předpokladu, že budou dále zachovány církve žijící na sobě nezávisle (odděleně) a že jednotlivec může dále zůstávat při svém hlubším přesvědčení ‒ , musíme přinejmenším říci tolik, že se důsledně neopírají o to, čemu nás učí Boží slovo o pravé křesťanské jednotě a o shromažďování podle Boží vůle.
Avšak my se musíme držet právě Božího slova jako jedině spolehlivé směrnice.
Předně musíme zásadně konstatovat, že Boží slovo nikdy nevidí nějaké různé „církve“, v nichž by se měli věřící rozčleněně nalézat a které by bylo třeba spojit v jedno. Mluví naopak o věřících jako příslušejících k jedné a téže Církvi, u níž ovšem může být velký počet místních vyjádření (svědectví), z nichž ale přesto každé je pouze viditelným vyjádřením jediné Církve. Boží slovo nezná žádnou jinou církev než tuto.
K povážlivým zmatkům dochází tím, že bývají vždy znovu zaměňována dvě velice odlišná hlediska: jednak Církev v tom, čím je v Božích očích, jednak forma, kterou jí na této zemi dali lidé. Na jedné straně stojí Boží uložení (rada, plán) a Jeho myšlenky ‒ a na druhé straně odpovědnost člověka a výsledek jeho vlastní činnosti. Abychom věděli, jak se máme chovat uvnitř Boží Církve, která existuje na této zemi, musíme mít nejprve správný pojem o tom, čím je ona v Božích očích.
1. CÍRKEV PODLE BOŽÍCH MYŠLENEK
Její význam a její cena
Především musíme důkladně zaměřit své myšlenky na to, co nám Boží slovo říká o ceně, kterou má Církev pro Krista a pro Boha.
Kristus ji nazývá „svou Církví“ (Mat. 16,18). Z toho jasně plyne, jaká je opovážlivost lidí, jestliže chtějí budovat své církve. Ona je Církví Krista. On ji vzdělává (staví), má na ni práva, ona patří Jemu. Dobře známé místo z Efez. 5,25 odůvodňuje Jeho práva, plynoucí z Jeho lásky. To místo nám říká, za jakou cenu On ji získal: „Jako i Kristus miloval Církev, a vydal sebe samého za ni.“ Kupec v podobenství (Mat. 13,45.46) prodal všechno, co měl, aby získal drahocennou perlu. Kristus zaplatil ještě mnohem více: Položil za Církev Svůj život.
Častěji než „Církev Krista“ bývá v Božím slově uveden název „Církev Boží“. To by ještě více zvýšilo, kdyby to bylo možné, postavení, které jí přisuzují Boží myšlenky a zalíbení Jeho srdce, neboť „hlava Kristova je Bůh“ (1. Kor. 11,3). Pavel napomínal starší z Efezu, „aby pásli (= střežili) církev Boží“, a dodal: „kteréž (On) sobě dobyl svou vlastní krví“ (Skut. 20,28).
Kéž by každý z nás zvážil význam těchto slov! Pojem Církve není přenechán našemu úsudku, jaký si o ní uděláme; není to otázka nějakého podružného významu. Viděli jsme, jak vysoce si Církve cení Kristus, jak vysoce si jí cení Bůh. Neměli bychom se tedy s veškerou pilností nechat poučit o tom, co ona vskutku je; o způsobu, jak se musíme chovat, pokud jde o ni; o místu, které jí na této zemi určuje Boží slovo; o její naději a budoucnosti? Mají lidé vůbec nějaké právo utvářet ji podle svých vlastních myšlenek?
Je to vážná věc „pohrdat (v kral. př.: tupit) církví Boží“ (1. Kor. 11,22 ‒ elbf. př.; srov. Zjev. 3,9). Každá lehkovážnost nebo lhostejnost vůči ní by dokazovala, že to, co Bůh miluje a co Kristus miluje, pro nás není důležité. Cožpak krev Syna Božího, oběť Krista a láska Krista se nás nemá dotýkat v našem nejhlubším nitru? Anebo snad bychom se mohli v určitém sobeckém smyslu spokojovat s jistotou, že jsme spaseni, aniž by pro nás mělo cenu to, co je srdci našeho Spasitele tak drahé?
Boží uložení (rada, plán)
Nesmíme podceňovat důležitost takového předmětu. O významu Církve si nemůžeme udělat správnou představu, nedbáme-li toho, co nám Písmo svaté zjevuje o Božím uložení, týkajícím se Církve, k Jeho oslavení. Od věčnosti je Církev určena k tomu, aby se podílela na slávě Krista jako Syna člověka. On je Boží Syn, který se stal člověkem, aby za nás zemřel, a když vstal z mrtvých, sedí nyní v nebi po Boží pravici. Je dán Církvi, aby jí byl „Hlava nade všechno“, a aby ona s Ním spojená byla „tělo jeho, plnost všechno ve všech (nebo, podle elbf. př.: ve všem) naplňujícího“ (Ef. 1,22.23). Adam bez Evy nebyl úplný, oslavený vzkříšený Kristus nebude úplný bez Církve.
Její zvláštní místo
Církvi je zde na zemi uděleno naprosto zvláštní místo. Věřící není ze světa (Jan 17,14); také Církev není odtud. Toto zvláštní, oddělené postavení je ve Skutcích apoštolských 2,47 a 5,14 jasně vyjádřeno vzhledem k Jeruzalému, potom v kap. 18,7.8 a 19,9 všeobecně vůči Židům; a pokud jde o oddělení od pohanů, je to samozřejmé (Gal. 1,4; 1. Kor. 12,2 atd.). V 1. Kor. 10,32 nalézáme toto oddělení ukázané způsobem neobyčejně jasným: „Bez úrazu (= urážky) buďte i Židům i Řekům i církvi Boží“. Židé byli pozemským Božím lidem a tehdy blízcí zavržení. Řekové představovali ostatní lidstvo; zatímco „Boží Církev“ je tvořena těmi, kteří už nejsou ani Židé, ani Řekové, nýbrž jsou „jedno v Kristu Ježíši“ (Gal. 3, 28).
Z čeho se skládá Církev?
Církev tvoří ti, kteří mají nový život v Kristu, život z Boha, a tvoří ji jenom oni. „Skrze jednoho zajisté Ducha i my všichni v jedno tělo pokřtěni jsme (byli), buď Židé, buď Řekové, buď služebníci, neb svobodní; a všichni v jednoho Ducha zapojeni (elbf. př. a fr. JND: všichni jedním Duchem napojeni) jsme (byli)“ (1. Kor. 12,13). Množným číslem „my“ se zřejmě rozumí, spolu i s apoštolem, ti, jimž je adresován jeho Dopis, totiž: „posvěcení v Kristu Ježíši, povolaní svatí“ (1. Kor. 1,2). Patří Kristu, On je jejich i náš Pán. Získal je Bohu Svou krví a přebývá v nich Jeho Duch. Jsou „Kristovi“ (Gal. 3,29). Všichni jsou přijati Bohem ve stejném charakteru, totiž jako děti. Jejich postavení před Bohem je dokonce totéž jako postavení Krista; jak by také Bůh mohl přijmout někoho kromě Krista?
Všichni věřící od okamžiku seslání Ducha Svatého tvoří navěky Církev; jejich postavení je v tomto směru právě tak jisté jako jejich spasení. Avšak jestliže si na křesťanskou církev činí nároky nevěřící, anebo jestliže nějaká „církev“, která se nazývá křesťanskou, přijímá za členy osoby, které jsou očividně nevěřící, bere na sebe nesmírně velikou odpovědnost. Neboť ne nějaké zvyky ani formální věci, jako např. křest, působí spasení, nýbrž jenom osobní víra v Pána Ježíše Krista. Na tuto víru Duch Svatý vtiskuje Svou pečeť a činí ji zjevnou.
Církev tvoří všichni věřící. Zahrnuje všechny věřící od seslání Ducha Svatého v den letnic až do příchodu Pána. Kristus tento úplný celek představí sobě jako „slavnou církev nemající poskvrny ani vrásky, neb co takového“ (Ef. 5,27). Ale až do toho okamžiku se všechna poučení Božího slova vztahují na Církev na zemi, která se skládá ze všech zde na zemi žijících křesťanů, jimiž se Kristus zabývá (viz 26. v.). Církev takto viděná obsahuje zřejmě všechny věřící, kteří právě žijí na zemi. Oni se všichni navzájem neznají, ale Bůh všechny Své děti zná. Všichni jsou stejným právem údy těla Kristova. Jejich jednota spočívá v tom, že všichni mají tentýž život, život vzkříšeného Krista.
(pokračování, dá-li Pán, příště)
Popudlivost je velké zlo a jsme jím víceméně postiženi všichni. Je příznakem nedostatku lásky a nezištnosti a má svůj kořen v sobectví. Choulostiví lidé vidí všechno v temných barvách, zraňuje je a uráží každá malichernost, všude větří nějaké zlé úklady, neprávem podezřívají druhé ze zlých úmyslů a tím ztrpčují sobě i jiným život. U takových choulostivých lidí se všechno otáčí kolem jejich velkého „JÁ“. Domnívají se, že se jim nedostává dosti chvály, pozornosti a uznání. Jsou to ubozí lidé, kteří svým spoluvěřícím a nezištným, ochotným pracovníkům v Církvi dovedou notně zatížit srdce. Nejsou požehnáním, nýbrž spíše opakem. Co ale říká Boží slovo?: „Láska… nehledá svých věcí, nedá se zdrážditi (= roztrpčiti), neobmýšlí zlého (nebo: nepřičítá zlo),… všechno snáší, všemu věří, všeho trpělivě čeká (nebo: všechno strpí)“ ‒ 1. Kor. 13,5‒7.
GuF 1928/29
C. E. Stuart:
Pán Ježíš vstoupil na výsost, jaté vedl vězně, a dal dary lidem. „A On dal některé (jako) apoštoly, některé pak (jako) proroky, jiné (jako) evangelisty, jiné (jako) pastýře a učitele“ (Ef. 4,8.11). Rozdíl v darech, které vykoupení Páně obdrželi, je vždy nápadně velký. Někteří věřící se dobře hodí za učitele, ale zřejmě nemají dar k evangelizování. Někteří zase jsou skuteční evangelisté, ale sotva by přicházeli v úvahu jako učitelé Boží pravdy. Evangelista pracuje ve světě, učitel mezi svatými. Tak v Ep. Efezským, kde se mluví o darech, které byly dány lidem, je zmínka o evangelistovi a učiteli, zatímco v 1. Kor. 12 nejsou evangelisté jmenováni, protože tam jde o to, co Bůh dal Církvi.
Také pořadí, v němž jsou vypočítávány tyto dary ve 4. kap. Ep. Efezským, je pozoruhodné. Nejprve jsou uvedeni apoštolé, kteří obdrželi zvláštní autoritu od Pána, potom proroci, jimž ‒ jako apoštolům ‒ se dostalo různých zjevení. A když se pak duše obrátí, je třeba práce pastýře, která je spíše osobní, a práce učitele, která zase je spíše všeobecná; neboť učitel může svým zvláštním darem působit jen mezi dušemi, které patří k Církvi. Evangelista se obrací na hříšníky, na takové, kteří ještě nejsou spaseni.
Evangelisté mají krásnou a požehnanou službu. Sám evangelista je dar Pána pro lidi, takže musí být ke své práci uschopněn Duchem Svatým. Je ve světě jako Boží hlasatel a zvěstuje radostné poselství o spasení hříšníků všem, kteří je chtějí přijmout. Bůh ho nepověřil, aby provolával nějaké částečné prominutí trestu nebo i jen pouhé odpuštění jako zvláštní nabídku milosti. Mluví o odpuštění, ale také o ospravedlnění. Mluví o vysvobození od hněvu, ale také o věčných požehnáních. Kdo uvěří srdcem jeho poselství, tomu je zavřeno peklo a otevřeno nebe. Boží hněv je odvrácen, protože ho za hříšníka nesl Boží Syn. Všichni, kteří uvěří srdcem, smějí okoušet Boží přízeň, které se jim tak hojnou měrou dostalo v tom Milovaném. „Jak krásné na horách nohy toho, jenž radostné poselství zvěstuje, jenž ohlašuje pokoj, jenž přináší dobré, zvěstuje spasení, jenž mluví k Sionu: Bůh tvůj panuje jako král!“ (Iz. 52,7 ‒ elbf. př.) Jak vzácné jsou i dnes ‒ nejen na horách (tj. na horách, které obklopují Jeruzalém), nýbrž na zemi vůbec, v údolích, na rovinách, na vrších, v městech, na pobřežích i na moři ti, kteří zvěstují evangelium pokoje, dokud Pán nepřijde. Duch Boží se dívá v proroku Izaiáši dopředu na onu slavnou budoucnost, kterou Bůh vyhlédl pro Sion, a jásá přitom. Z Ep. Římanům (10,15) můžeme poznat, že Duch Boží se raduje, když je dnes zvěstováno evangelium pokoje.
Avšak „kterak kázati budou, jestliže nebudou posláni?“ (Řím. 10,15) Nikdo nemůže tedy konat tuto službu, jestliže jí nebyl osobně pověřen. Slova „jestliže nebudou posláni“ obsahují myšlenku o povolání a předpokládají, že dotyčná osoba má k té službě také uschopnění. Je to Bůh, jenž povolává člověka, nikoli člověk. Lidé mohou uznávat, že některý pracovník Páně je Jím skutečně povolán, a také by to uznávat měli; avšak povolání být evangelistou přichází od Boha (Gal. 1,15.16). Pavel a Barnabáš byli věřícími v Antiochii vybráni k službě, k níž je povolal Duch Svatý (Skut. 13,2). Když na ně proroci a učitelé v Antiochii vložili ruce, započali Barnabáš a Pavel svou zvláštní službu; avšak výslovně je řečeno, že byli „posláni od Ducha Svatého“. Všichni, kteří jsou k této službě povoláni, obdrželi k tomu také od Pána zvláštní uschopnění. Jestliže některé Boží dítě, které neobdrželo dar jako evangelista, se přesto pokouší konat tuto práci, vycítí po určité době, že mu k tomu chybí uschopnění, a přestane s tím.
Pavel byl jak evangelista, tak i apoštol a učitel. U něho vidíme vlastnosti, které by měl až do jistého stupně zcela jistě mít povolaný evangelista. Pavel měl vroucí touhu získávat duše. Zda i dnes nevidíme některé, kteří také mají ‒ žízeň (je snad to slovo příliš silné?) zachraňovat, mít péči o spasení svých bližních? Pavel věděl, že ve své službě jako evangelista je přímo odpovědný Bohu. Píše Korintským: „Jsem to povinen; neboť běda by mně bylo, kdybych (evangelium) nekázal!“ (1. Kor. 9,16) Trpěl snad, aby ho jiní kontrolovali, anebo se snad snažil sám vykonávat nějakou kontrolu nad druhými? Nic takového u něho nenalézáme.
Od těch, kteří byli v Jeruzalémě ve vážnosti, Pavel neobdržel nic více, než že se s ním podáním ruky dohodli o spolupráci. Nebylo jejich věcí přidělovat mu jeho pole působnosti, anebo ukládat mu v tom nějaké meze, a oni to také ani nedělali. Povolal ho Bůh, a On mu také ukázal jeho pracovní pole. A s jakou oddaností a věrností Pavel pracoval! V 15. kapitole Ep. Římanům píše, že od Jeruzaléma a kolem až do Illyrie plně zvěstoval evangelium Krista, než byl v Jeruzalémě jat a cestoval pak jako vězeň do Říma. Skutky apoštolské nám podávají nástin jeho práce; v Epištolách poznáváme pak spíše ducha, jímž byl prodchnut.
Tesaloničanům píše o tom, jak mezi nimi působil jako evangelista (1. Tes. 2). Spolu se Sílasem byl vězněn ve Filipi; jejich nohy byly sevřené v kládě, takže se vůbec nemohli pohybovat; předtím byli na příkaz úřadů dokrvava zbiti. Ochladila snad ta věc jejich horlivost pro Pána? Rozhodně ne! V jejich srdcích dále hořela pravá láska k duším. Apoštol se sice zmiňuje o tom, jak s nimi bylo ve Filipi bídně zacházeno, avšak zdůrazňuje, že měli smělost ve svém Bohu nést také lidem v Tesalonice evangelium, Boží poselství, které je tak nesmírně důležité (2,2). Cožpak mohli mlčet? To přece nebylo možné. S velkým úsilím zvěstovali v Tesalonice Boží slovo. Ani to, co bylo za nimi, ani to, co je dosud čekalo v budoucnu jako následek jejich smělosti, jim nemohlo zavřít ústa. Tam, kde by byla srdnatost a rozhodnost přirozeného člověka již dávno selhala, oni zůstali ve svém Bohu nezlomeni a směle hlásali Jeho evangelium.
V Tesalonice zvěstovali pravdu s velkými těžkostmi. Pavel píše „Napomínání zajisté naše nebylo z podvodu, ani z nečistoty, ani ve lsti“ (1. Tes. 2,3). Nemluvili svými slovy k rozumu nebo k tělu přirozeného člověka. Kdyby to byli udělali, byli by si ušetřili mnohé protivenství. Rovněž se nepokoušeli lstivě zastírat před svými posluchači svůj skutečný cíl. Neměli co zakrývat. Měli nést poselství, a to přinášeli naprosto otevřeně a upřímně. Byli pevně odhodláni zvěstovat stůj co stůj, čím je Bůh pověřil, a nikoli to, co by lidé raději slyšeli; a to oni zvěstovali, i když se to mohlo zdát Židům nebo pohanům (národům) urážlivé. Byli Bohem prokázáni jako osvědčení (byli zkušeni a shledáni způsobilí), aby byli pověřeni evangeliem, a tak mluvili nikoli proto, aby se líbili lidem, nýbrž Bohu, který zpytuje srdce. Nějaká slova, která by se chtěla vlichotit, tu nebyla na místě. Jejich pověření byla vážná věc a oni si cenili pravdy, která jim byla svěřena. A tak jednali, nemyslíce přitom na sebe. Neutíkali se k lichotícím řečem, aby se jimi nějak příznivě uvedli u svých posluchačů, a nehledali pro sebe žádnou výhodu. Byla jim svěřena Boží pravda, a tak všechno jejich vystupování musilo odpovídat této pravdě. Poněvadž byli Božími šafáři (správci, opatrovateli toho, co jim bylo svěřeno), nemohli sledovat své vlastní zájmy. Nechť si jiní myslili, co chtěli ‒ oni mohli vzít Boha za svědka čistoty a prostnosti svých pohnutek. Při zvěstování evangelia nedávali žádné místo svému „já“. A tak ani u Tesaloničanů, ani jinde netrvali na svých apoštolských právech. Jak snadno mohli u těch, kteří se při jejich kázání obrátili, hledat čest a váženost; avšak to pro ně nepřicházelo v úvahu.
Naopak byli mezi nimi „tiší“ (1. Tes. 2,7 ‒ anebo, jak jiní překládají: „něžní“, „laskaví“, „prostí“), jako pěstounka (nebo: kojící matka), pečující o své děti a konejšící je. Trpělivost a něžnost matky, která se stará o své malé děti a konejší je, byla vhodným obrazem chování apoštola a jeho spolupracovníků. Jaká opravdovost a upřímnost se tu projevovala v jejich citech! Byli to muži s takovým srdcem, jehož něžná láska mohla od svých obrácených snést všechny nepříjemnosti a zatěžkávací zkoušky.
Tato láska byla něco naprosto nového, zvláště pro potomky Abrahama vůči těm, kteří podle těla pocházeli z pohanů (národů). Ano, tato láska byla tak nová, že apoštol pro ni používá slovo, které nikde jinde v Novém zákoně nenajdeme. Řídíme-li se způsobem čtení, který někteří z nejlepších kritiků považují za správný, tedy apoštol zde používá slovo, s nímž se v celé klasické řečtině nesetkáme nikde jinde než v překladu Joba v septuagintě (septuaginta je řecký překlad hebrejského Starého zákona do řečtiny, pořízený sedmdesáti učenci, odtud název „septuaginta“ ‒ pozn. překladatele). Tato zvláštní, ojedinělá láska měla být v originálu Písma vyjádřena takovým naprosto neobvyklým slovem.
Jejich obětavost k těmto chudým, z pohanství obráceným lidem, byla veliká. Vroucně toužili přinést jim nejen Boží evangelium, nýbrž sdílet s nimi také vlastní život, protože se jim stali milí (2,8). A tak si vydělávali na svou obživu tím, že pracovali v noci, aby nebyli nikomu z Tesaloničanů na obtíž. Chtěli jim zvěstovat evangelium zdarma, i když jim to působilo nejednu fyzickou námahu a těžkost. V Efezu si Pavel při jiné příležitosti počínal právě tak (Skut. 20,34), tím že vlastníma rukama vydělával živobytí pro sebe a pro své průvodce. Když mu však přátelé z dáli poslali dary, vděčně je přijal (Fil. 4,15.16). Jaká pravá, dobrosrdečná láska se jeví v celém chování apoštola!
Měl o ně péči jako matka, jako otec o své děti, ‒ takto on napomínal každého z nich, osvědčoval jim, aby chodili důstojně Boha, který je povolal do Svého království a do Své slávy. Smíme tu vidět, jak velice mu ležel na srdci jejich praktický život. Matka opatruje malé děti a konejší je, otec se stará o obživu a jejich výchovu (Ef. 6,4). Pavel se na ně díval jako na své děti. Napomínal je s veškerou láskou otce. Nespokojoval se s nějakou povrchní, formální prací. Nestačilo mu, že jen jednoduše souhlasili s pravdami, které jim kázal. To dílo musilo být hluboké; důkladná a jasná také musila být změna v jejich praktickém životě.
Byli povoláni k Božímu království a slávě, a nyní měli chodit, jak náleželo na to povolání, jestliže chtěli působit radost srdci svého duchovního otce. Galatským, kteří byli v nebezpečí, že se uchýlí od pravdy, píše: „Dítky moje, (pro něž mám znovu porodní bolesti, až by Kristus zformován byl ve vás)“ (Gal. 4,19 ‒ elbf. př.). Byla tu jedna Osoba, kterou jim představoval; přál si, aby obdrželi život, nikoli pouhou poučku učení jako nějakou šablonu. Jakmile se ten život u nich začal projevovat, nabyl v nich Kristus Své podoby a jejich praktický život byl pak k Boží cti. Pavel si pro ně nepřál nic menšího, než právě to. Vždyť který evangelista by se také mohl spokojit s něčím menším?
(HuN 1969/120‒125 ‒ další přednáška, dá-li Bůh, příště)
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Setrvávat s rozhodností srdce při Pánu
Proč jen to auto nejede? Vždyť je přec všechno v pořádku! Motor je v bezvadném stavu, i převodovka, nádrž je plná. ‒ Aha, nefunguje zapalování! Svíčka nedává jiskru, která jako tep srdce uvádí motor v stále pokračující činnost a pohyb.
Podobně by si mohl nejeden křesťan položit otázku: Proč u mě došlo k duchovnímu ustrnutí? Proč je má duše tak hubená a vyprahlá? Proč jsem bez radosti a bez síly k službě pro Pána?
Chybí snad nějaké nutné poučení? ‒ Jistě. Nedostatečné poučení o našem dokonalém spasení, o našem postavení a našich požehnáních v Kristu je špatným základem pro odpočinutí svědomí a pokoj srdce. Křesťan musí znát učení o vysvobození od moci satana, od moci hříchu a od vlastního „já“ přirozeného člověka, aby se mohl těšit z blažené svobody Božího dítěte. Dokud nezná „všelikou (= celou) radu Boží“ (Skut. 20,27), a tedy v duchovním smyslu je stále ještě nemluvnětem, velice snadno se může stát hříčkou „zmítající se a točící každým větrem učení“ (Ef. 4,14). Proto je v Božím slově kladen velký důraz na důkladné poučení o celé pravdě. (Porov. Přísl. 3,11‒18; Skut. 20, 26.27; Ef. 4,8‒16; atd.)
Avšak pouhé dobré poučení nestačí. Také u křesťana, který již má učení „za sebou“, může dojít k takovému duchovnímu ustrnutí. „Kdybych měl proroctví, a povědom byl všelikého tajemství i všelikého umění (= známosti)…, lásky pak kdybych neměl, nic nejsem.“ (1. Kor. 13,2)
Co tedy ještě chybí? Znázorníme si to příkladem.
V Antiochii uvěřil větší počet Řeků (Skut. 11,20‒24). Nyní patřili k tamějšímu shromáždění, které se tak živě podílelo na šíření evangelia mezi národy. Jistěže se tito věřící, kteří ‒ co do víry ‒ byli ještě mladí, pilně a s velkým zájmem zúčastňovali shromáždění věřících. Tím mohli stále růst a spět „v jednotu víry a známosti Syna Božího, v muže dokonalého (= dospělého), v míru postavy plného věku Kristova“ (elbf. př.: v míru plného růstu plnosti Krista)“ ‒ Ef. 4,13. Neboť Pán se o to postaral, že v Antiochii byli „proroci a učitelé“, opatření potřebnými dary, aby uváděli věřící ve všelikou pravdu.
Jedním z těchto učitelů byl Barnabáš. Církev v Jeruzalémě ho poslala do Antiochie zvláště proto, aby se obíral těmito Řeky, těmito malými dětmi ve víře. Neboť tenkrát to ještě bylo něco naprosto nového, že lidé z národů (pohanů, tj. ne z Židů) mají mít stejným způsobem podíl na požehnáních křesťanství jako věřící Židé.
Když Barnabáš přišel k těmto Řekům, „uzřev milost Boží, zaradoval se“. A první, co udělal, bylo, že jim všem dal dobrou radu: „aby v úmyslu srdce trvali v Pánu“ (Skut. 11,23).
Vyučení a zkušení automechanici najdou u auta závadu velmi rychle. Vědí, kde ji musí hledat. ‒ Podobně Barnabáš byl bratr s velkou křesťanskou zkušeností a věděl, na čem především záleží v životě věřícího: jde vpřed jen tehdy, jestliže žije a setrvává v blízkosti Pána. Toto je stejně důležité jako růst v známosti.
Některým mezi námi, a možná právě mladým věřícím, se ta Barnabášova rada asi zdá být příliš jednoduchá a příliš samozřejmá. Cožpak ono přání: žít v blízkosti Pána není každého dne vyjadřováno v našich modlitbách? Cožpak nám není vždy znovu a tak často opakováno v různých obměnách ve shromážděních a v biblických hodinách?
Ale ruku na srdce! Jde ti před každým studiem Bible, před každou službou, před všemi skutky o to, uskutečňovat radu Barnabáše? Doprovází tě stále pevné rozhodnutí: setrvávat u Pána každou hodinu přes celý den, ať děláš jakoukoli práci, anebo ať jsi v jakékoli společnosti? ‒ Pak to také bude na tobě vidět. Neboť v blízkosti Pána jsou hluboké city našich srdcí přitahovány k Němu a Jeho blízkost pak řídí naše chování k světu a k jeho pokušením, dává nám sílu vítězit nad nimi, sílu k pokorné, nezištné a oddané službě, sílu k svědectví pro Něho celým naším životem. ‒ Jsou všechny ty věci i u tebe?
Jde o rozhodnost srdce u věřícího, který chce setrvávat, stále zůstávat u Pána, tedy u prapůvodního zdroje lásky, milosti, světla, života a síly samého Boha. Tam se nic nepožaduje, ale je mu tam darem udělováno všechno, co potřebuje k ži-votu v zbožnosti. Nejde tu o nějaká dobrá předsevzetí přirozeného člověka, který by velice brzy musil uznat, že není schopen je uskutečnit.
V knize Přísloví 4,23 jsme napomínáni: „Především, čeho ostříhati sluší, ostříhej srdce svého, neboť z něho jsou východové života“ (elbf. př.). Jestliže tedy srdce v našem životě zaujímá takové ústřední postavení, je důležité, abychom právě srdcem setrvávali při Pánu. Jeho oči „spatřují všechnu zemi, aby dokazoval síly své při těch, kteříž jsou k němu srdce upřímného (elbf. př.: probíhají celou zemi, aby se mocným prokazoval u těch, jejichž srdce je nerozděleně zaměřeno na něho)“ (2. Par. 16, 9). Jen tak může v té skryté komůrce našeho srdce bez přerušení fungovat „zapalování“ shůry. Pak nás může Duch Svatý naplňovat, řídit a oživovat a „východové života“ budou v souladu s „ovocem Ducha“ (Gal. 5,22). Pak se v nás může rozvíjet život z Boha bez překážek.
Ano, měli bychom s rozhodností srdce setrvávat u Pána. Kdo se v tom cvičí, bude zakoušet, jak mnoho věcí ho chce odlákat a vytlačit z tohoto místa, které jedině je důstojné křesťana. Ty věci se ti zdály nevinné, ba možná dokonce užitečné až do chvíle, kdy ses rozhodl setrvávat už jen na tom požehnaném místě. I věřící „dobří“ přátelé ti možná budou říkat: „Nesmíš to tak přehánět; jsme ještě zde na světě a nemůžeme se přece takhle stavět stranou!“ Ale čím věrněji budeš setrvávat na tom pravém místě, tím dříve se naučíš říkat s apoštolem: „Ale to, což mi bylo ziskem, položil jsem sobě pro Krista za škodu. Nýbrž i všechny věci pokládám zajisté škodou býti pro vyvýšenost (= výbornost) známosti Krista Ježíše, Pána svého, pro nějž jsem to všechno ztratil, a pokládám to za smetí, abych Krista získal.“
(Fil. 3,7.8) HF 1958/316‒320
„Tedy ukázal se jemu anděl Páně, stoje na pravé straně oltáře zápalu (= oltáře, na němž se kadilo).“ (11. v.) Bůh mohl vyslyšet Zachariáše a nemusil poslat anděla, aby mu to oznámil, avšak dítě, které se mělo narodit, mělo takový význam, že bylo třeba onoho neobyčejného posla, aby ohlásil jeho příchod. Anděl stál „na pravé straně oltáře“, na straně moci. Ta patří Bohu, aby se naplnilo všechno, co On si předsevzal, což byla pravda, na kterou, jak dále uvidíme, Zachariáš, třebaže byl zbožný, zapomněl.
Andělé jsou služební duchové, posílaní ve prospěch těch, kteří mají dědičně obdržet spasení. Jejich služba je zvláště zdůrazňována v Ev. Lukáše, jehož ustavičným předmětem je Boží milost vůči člověku, zjevená v Osobě Syna člověka (Luk. 1,11.26; 2,9.13.21; 12,9; 15,10; 22,43; 24, 4‒23).
„A uzřev jej Zachariáš, zestrašil se, a bázeň připadla na něj. I řekl jemu anděl: Neboj se, Zachariáši, neboť jest uslyšána modlitba (= je vyslyšena pokorná modlitba) tvá, a Alžběta, manželka tvá, porodí tobě syna, a nazveš jméno jeho Jan“ (12.‒13. v.). /Jméno „Jan“ znamená: „Hospodin je dobrotivý (milostivý)“./ Třebaže Zachariáš nedostával dlouhou dobu odpověď na své modlitby; byly vyslyšeny (viz 1. Jan. 5,14.15). Jestliže prosíme podle Jeho vůle, máme to, zač jsme prosili. Bůh neříká, kdy nám to dá; má pro to Své důvody, když Své svaté nechá čekat, možná dlouho, neboť všechno dělá s moudrostí; zkouší naši víru, abychom Mu plně důvěřovali.
U Zachariáše, jako též u Abrahama při narození Izáka, Bůh ukazuje, že má moc naplnit, co sám chce. K uskutečnění Svých úmyslů používá nástroje, ale je třeba, aby tyto si byly vědomy své nicotnosti, aby tak Bůh byl vším. Víra počítá jenom s Bohem, a to je, co Ho ctí. On je to, jenž „povolává i těch věcí, jichž není, jako by byly“, chce, abychom doufali i ve zdánlivě beznadějných případech, jak to dělal Abraham (Řím. 4,17.18). Narození Jana je názorným obrazem znovuzrození každého věřícího. Ono je vždy ovocem Boží moci, rozvinuté vůči těm, kteří se nalézali v naprosté bezmocnosti (Iz. 54; Jan 1,13; Řím. 9,8), jako tomu bylo i při narození Jana.
Je pravděpodobné, že Zachariáš již delší dobu přestal Boha prosit za onen projev přízně, o němž se mu zdálo, že je neuskutečnitelný, který mu však Bůh přesto chtěl dát. Nikdy neoblevujme pokorně prosit našeho Boha, aby vůči nám rozvinul Svou milost, a my pak abychom v příhodný čas obdrželi svědectví skrze požehnání, která budou k Jeho slávě. Obrácení osob, které nám jsou drahé, je div Boží moci. Bůh jím tak rád odpovídá na naši víru, která s Ním počítá a která je podobná Zachariášově víře. „(On) neodepře ničeho dobrého chodícím v upřímnosti“ (Ž. 84,12b).
„Z čehož budeš míti radost a veselí, a mnozí se z jeho narození budou radovati. Bude zajisté veliký před obličejem Páně.“ (14.‒15. v.) Bůh rád překonává očekávání Svého lidu. Nejenže dává Svému služebníkovi syna, za nějž Ho prosil, nýbrž tento syn mu má být předmětem radosti a veselí. Ježíš o něm řekl: „Většího proroka mezi syny ženskými nad Jana Křtitele není žádného“ (Luk. 7,28). „Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho.“ (Jan 1,7) Jak mravně veliký měl být ten, o němž Duch Svatý musil říci: „Nebyl on to světlo“, aby nebyl zaměňován s Tím, jehož on byl pouze svědkem a předchůdcem!
Anděl řekl o synovi, který se měl narodit: „Bude zajisté veliký před obličejem Páně.“ Naproti tomu když ohlašoval Marii narození Ježíše, říká o Něm: „Ten bude veliký“ (32. v.). Veškerá velikost Jana Křtitele závisela na Osobě, před Níž on měl jako herold předcházet, zatímco Ježíš byl velký v sobě a skrze sebe sama. Janovi se dostalo nesmírné pocty, které se nedostalo žádnému jinému proroku, totiž být předchůdcem Syna Nejvyššího, který bude vládnout navěky. „Vína i nápoje opojného nebude píti, a Duchem Svatým bude naplněn hned od života matky své.“ (15. v.) Jan nemohl být veliký před Pánem jinak než tím, že byl nazarejec. Nazarejství se vyznačovalo třemi charakteristickými znaky:
1. Ten, kdo uskutečnil nazarejství, odděliv se, „aby se oddal Hospodinu“ (4. M. 6, 2), se musil zdržovat vína a silných nápojů; odříkal se mezi svými bližními vína, symbolu radosti pro přirozené srdce.
2. Dále si nechal růst vlasy na hlavě; tím ohlašoval, že takto opustil důstojenství a práva člověka, aby byl poddán Boží vůli, jejíž práva nad sebou uznával.
3. Konečně nedotýkal se žádného mrtvého. Vyhýbal se tedy všemu, co by ho nějak spojovalo s hříchem, za nějž odplatou je smrt.
Takový byl řád a tajemství nazarejství. Oddělení se Bohu nemohlo trvat jinak než na základě oněch tří věcí, uskutečněných v životě Jana. Avšak v našem oddílku je nám zvláště představen jako oddělený od toho, v čem spočívá radost člověka na této zemi. Bylo možné nad ním tesklit a domnívat se, že je velice nešťastný, ale vůbec tomu tak nebylo. Přirozená radost byla v jeho srdci nahrazena jinou radostí, kterou svět nezná, totiž tou, kterou dává obecenství s Pánem. Boží radost byla jedním z význačných rysů tohoto člověka přísných mravů po celou dobu jeho pozemské dráhy, a tato radost byla „naplněna“ (Jan 3,29). Ještě před narozením Jana se děťátko zachvělo radostí, když Alžběta uslyšela pozdravení od matky svého Pána (Luk. 1,44).
„Duchem Svatým bude naplněn hned od života matky své“ (verš 15.b). S nazarejstvím je spojena zvláštní moc Ducha. Tento stav je vskutku normálním stavem křesťana. Každý věřící je chrámem Ducha Svatého, ale všichni Jím nejsme naplněni. Nedostává se nám opravdovosti nazarejství. Štěpán byl plný Ducha Svatého. Skrze Jeho moc, jíž nebyly činěny žádné překážky ze strany těla, se stalo, že jeho oči byly upoutané k nebi. Byl plný nebeského vidění a jeho srdce i zraky ulpěly na jednom Předmětu, který tam byl: na Ježíši ve slávě. Naše neschopnost vidět Ježíše, náš nedostatek známosti Jeho požehnané Osoby pramení z toho, že se sami málo odsuzujeme. Štěpán neměl jen radost z Krista; svědčil o Něm. To, čím byl skrze Ducha naplněn, plynulo v hojnosti z jeho úst (Skut. 7,56).
„A mnohé ze synů izraelských obrátí ku Pánu Bohu jejich.“ (16. v.) Moc Ducha Svatého, kterou byl naplněn, se projevovala v jeho službě mezi lidmi. Skrze jeho kázání Duch Boží působil úžasným způsobem v srdcích a vedl je k pokání. Veliký počet se jich nejen radoval z toho, že Bůh vzbudil tohoto velikého proroka, nýbrž mnozí, když ho slyšeli, byli zachváceni lítostí nad spáchanými hříchy a pokáním byli přivedeni zpět k Bohu.
„Neboť on předejde před obličejem jeho v duchu a (v) moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům, a nevěřící (= neposlušné) k opatrnosti (= rozumnosti) spravedlivých, aby připravil Pánu lid hotový“ (17. v.). Duchem Eliáše byla důsledná a vroucí horlivost o slávu Hospodina, jíž byl tento velký prorok prodchnut a jíž se vyznačoval. Jeho srdce si cenilo tohoto spojení lidu s Bohem a chtělo, aby bylo obnoveno pokáním, k němuž vybízel. Skrze požehnání, jímž Bůh doprovázel jeho vážná kázání, byly duše přiváděny z temností k světlu; byly obraceny k Bohu a učiněny účastnými nového života. Ovoce tohoto života se pak projevovalo obnovením pořádku, který byl podle Boha, v rodinách jeho národa a ve vzájemných vztazích rodin, které byly pokaženy hříchem. Bylo znovu zjednáno obecenství mezi otci a dětmi. Vždy tomu tak bývá. Takové obecenství se rodí z duchovních vztahů, které milost vytváří mezi nimi, ze vztahů důvěrnějších a požehnanějších, než jsou vztahy přirozenosti, zkažené pohrdáním Stvořitelem.
Neposlušní jsou působením téže milosti přivedeni k tomu, že mají myšlení (rozumnost) spravedlivých a poddávají se Boží svrchované autoritě. Takto v budoucím čase budou srdce zbožného ostatku připravena k přijetí Krále slávy, až se zjeví s mocí (Mal. 4,6). Kdyby byla Janova služba přijata, ukázalo by se již takové ovoce. Je jasné, že k tomu, aby se člověk mohl radovat z odpuštění a z nového postavení před Bohem, které On chtěl dát předmětům Své milosti, bylo třeba, aby bylo Jeho Beránkem dokonáno dílo vykoupení. Jan o Něm řekl: „On vás pokřtí Duchem Svatým“ (Mk. 1,8 ‒ elbf. př. a franc. JND). Ovocem Jeho díla na kříži bylo seslání Ducha Svatého v den letnic. Tento Boží svědek oznamoval všem, kde přijali slavné poselství evangelia, že jsou vysvobozeni od soudu a dokonale přijati před Bohem.
„I řekl Zachariáš andělu: Po čemž to poznám? Neboť já starý jsem, a manželka má zestarala se ve dnech svých.“ (18. v.) V Božím slovu, které nám sděluje příběhy Božích mužů, vidíme vždy znovu slabost nástrojů, kterých Bůh používá. Zachariáš, když už tak dlouho pokorně prosil, aby mu Bůh dal syna, těžko věří poselství anděla, které mu přináší, totiž že jeho pokorné prosby byly vyslyšeny. Chce, aby mu bylo oznámeno, jak se to bude moci stát, poněvadž on i jeho manželka jsou pokročilého věku. Zapomínal na to, že Ten, kterého svými modlitbami vzýval, je Bůh, jenž sám může naplnit, cokoli chce, a že na nástrojích, kterých k tomu použije, záleží jen málo. Podle řádu v přírodě se zdálo nemožné, aby tito dva staří lidé měli syna; jenže „u Boha nic nebude nemožné“ (Luk. 1,37 ‒ elbf. př. a fr. př. JND).
Anděl, udiven nad tím, že muž obdařený takovou výsadou, může pochybovat o poselství, které pocházelo od Toho, jenž nikdy neklame, mu řekl: „Já jsem Gabriel, kterýž stojím před obličejem Božím, a poslán jsem, abych mluvil s tebou, a tyto věci veselé (nebo: tyto dobré zprávy, toto dobré poselství) tobě zvěstoval.“ (19. v.) Svatí andělé, protože jsou stále v Boží přítomnosti, jsou „služební duchové, kteříž posíláni bývají k službě pro ty, kteří mají dědičně obdržeti spasení“ (Žid. 1,14). Proniknut Boží velikostí, Gabriel nemůže pochopit takový nedostatek víry a respektu k Božímu slovu u tohoto zbožného kněze. Proto mu říká: „Budeš němý, a nebudeš moci mluviti až do dne, v kterémž se tyto věci stanou, protože jsi neuvěřil řečem (= slovům) mým, kteréž se naplní časem svým“. (20. v.) Boží dobrotivost postihuje nevěru Svého služebníka trestem, který mu měl prospět a který zároveň dokázal lidu, že Zachariáš byl navštíven poslem z výsosti.
Pán často používá nedostatku víry a chyb našich bratří k našemu ponaučení. Zachariáš měl být němý až do toho dne, kdy Bůh chtěl zjevit Svou moc naplněním Svého zaslíbení. Jeho stav je obrazem stavu Izraele až do našich dnů. Protože nepřijali vírou svého Mesiáše, nejsou schopni chválit Boha pro Jeho milosrdenství. „Na tobě přestávati, ó Bože na Sionu, jest tebe chváliti“ (Ž. 65,2). Sion neslyšel hlas svého Vykupitele, který přišel na tuto zem v milosti. Proto už tam není slyšet děkování až do dne, kdy On se zjeví ve Své slávě. Němost a mravní hluchota tohoto národa zmizí a namísto nich pak budou, jako u Zachariáše, radost a chvála.
Jestliže duše vírou nepochopila nesmírnou cenu kříže, nemůže Pána chválit a velebit. Moc Toho, který učinil zaslíbení, se rozvíjí jako odpověď na víru, která s ní počítá; avšak „kdo pochybuje, podoben jest vlnám mořským, kteréž vítr sem i tam žene a jimi zmítá“ (Jak. 1,6). Nevěra se rodí v srdcích od chvíle, kdy ztrácejí důvěru v Boha a naslouchají hlasu satana. Všechna práce Ducha Svatého v nás má za cíl přivádět nás k věření tomu, co Bůh nám říká, ať už jde o Jeho lásku a Jeho svatost, anebo o náš hříšný stav a o neskonalou cenu vykoupení. Máloco zneucťuje Pána více než nevěra Jeho lidu. Držme pevně Jeho zaslíbení a trpělivě čekejme na okamžik jejich naplnění. „V rukou tvých jsou časy naše“ (porov. Ž. 31,16). Co řekla Jeho ústa, Jeho ruka naplní.
„Lid pak očekával Zachariáše, a divili se, že on tak prodléval v chrámě.“ (21. v.) Obětování libovonného kadidla se dělo ve svatyni, kam nesměl vstupovat nikdo, kromě rodiny kněží. Na základě smíření zaujímáme nyní toto místo my a můžeme v Boží přítomnosti konat službu chvalořečení, jejímž předobrazem bylo obětování kadidla kněžími na zlatém oltáři. V tomto úkonu máme také obrazně ukázánu přímluvnou službu našeho velkého nejvyššího Kněze v Boží přítomnosti. Vstoupil do svatyně s plnou cenou Své oběti, jejímž obrazem byla ona, kterou strávil oheň na měděném oltáři. A tak kadidlo pálené na zlatém oltáři pomocí ohně vzatého z měděného oltáře bylo obrazem služby lásky, konané nepřetržitě v Boží svatyni naším velikým Přímluvcem. Levitský kněz obětoval kadidlo ve svatyni, ale nezůstal tam, zatímco náš drahý Zástupce se navěky posadil po pravici Božího trůnu a je tam stále živ k orodování za nás. Lid venku se diví, že Zachariáš je v chrámě tak dlouho, když přece jeho služba zpravidla proběhla rychle. „Vyšed pak, nemohl mluviti k nim. I srozuměli, že vidění viděl v chrámě. Neboť on návěští (= znamení) jim dával, a zůstal němý.“ (22. v.)
Boží slovo dané andělem se naplnilo, jak kázní u Zachariáše, který zůstal němý až do jeho naplnění, tak milostí u Alžběty, aby jí byl dán zaslíbený syn. Ta si byla dobře vědoma své nehodnosti a své nicotnosti před Bohem. A tak nesmírná přízeň, které se jí dostalo, nepůsobí, aby se povyšovala, nýbrž naopak se v Jeho přítomnosti koří. Říká pak, tajíc se pět měsíců před zraky lidí: „Tak mi učinil Pán ve dnech, v nichž vzezřel, aby odňal mé pohanění mezi lidmi.“ (25. v.) Pán, pokořiv ji, odňal pohanění, které v Izraeli bylo průvodním znakem neplodnosti. Milost, která jí přinesla požehnání, ji nezbavila vnímavosti k tomu, co bylo u Božího lidu viděno jako pokořující. Ale přestože byl tento předmět pokoření odstraněn, požehnání, kterého se jí dostalo, doprovázely nadpřirozené okolnosti. U Alžběty to bylo pravé smýšlení, slušící se na svatou ženu. Co bylo skrytého lidem, mělo svou plnou cenu před Bohem.
Láskyplný Boží zrak se sklání ke všem, kteří Ho hledají. Říká: „Zřetelně viděl jsem (podle elbf. př. doslova: Viděl jsem, viděl) trápení lidu mého, kterýž jest v Egyptě“ (2. M. 3,7). Gedeon, chatrný a bez síly, byl také předmětem Boží péče: „Jdi v této síle své (franc. př. JND: s touto silou, kterou máš)“ ‒ Soud. 6,14. Vícekrát vidíme zrak Páně, jak se sklání k těm, jimž chce žehnat. Vidíme to u Zachea (Viz Luk. 19,5); vidíme to u Petra: „I obrátiv se Pán, pohleděl na Petra“ (Luk. 22, 61). Ten lítostivý pohled, s jemnou výtkou a bolestí, pronikl až do Petrova srdce a způsobil, že plakal hořce.
(příště, dá-li Pán, pokračování) ME 1943/304‒308;330‒333
C. H. Mackintosh:
IV ‒ Čím více se zamýšlíme nad uvažovaným předmětem i nad stavem celé Boží Církve, tím více jsme přesvědčeni o tom, jak je skutečně všude třeba, aby se Boží lid, pokud se týče modlitby, opravdu probudil. Proto jsme čtenářům v našich úvahách ukázali na nedostatky v jednomyslnosti, důvěře a trpělivé vytrvalosti v našich modlitbách a modlitebních shromážděních a pokusili jsme se dát v této tak důležité věci určité rady. Mluvili jsme jasnými slovy. Uvažovali jsme o celé řadě věcí, které pociťují všichni, kteří mezi námi jsou opravdu duchovní. Připomněli jsme i dlouhé, prázdné, unavující modlitby, které bývají bez jakékoli spojitosti, podkopávající jakoukoli skutečnou moc a požehnání. V některých případech takové jevy vypudily milé Boží děti z modlitebních shromáždění; namísto, aby tam byly osvěženy, povzbuzeny a posilněny, byly jen unavovány, zarmucovány, skličovány, a usoudily, že pro ně bude lépe odejít, neboť si řekly, že jedna hodina strávená v klidu modlitební komůrky jim bude prospěšnější, protože tam před Bohem mohou vylévat svá srdce ve vroucích modlitbách a pokorných prosbách.
Jsme však plně přesvědčeni, že ti, kdo to takto dělají, se mýlí, a že to vůbec není lék na zlo, nad nímž naříkáme. Jestliže je dobré shromažďovat se k modlitbě a pokorné prosbě ‒ a kdo by o tom pochyboval? ‒ pak to jistě nikomu neprospěje, jestliže z takových shromáždění odejde jen kvůli slabosti a chybám některých věřících, kteří tam působí. Kdyby všechny opravdu duchovní údy z jakéhokoli důvodu odešly, co by se stalo z našich modliteb a z modlitebních shromáždění? Jak málo si uvědomujeme význam všeho, co tvoří shromáždění. I ti, jejichž ústa se sotva kdy otevřou anebo nikdy neotevřou k hlasité modlitbě, jestliže se účastní shromáždění v pravém duchu a skutečně čekají na Boha, mohou úžasným způsobem podpořit jeho správný tón a přispět k požehnání.
Ostatně připomeňme, že zúčastníme-li se nějakého shromáždění, nemáme myslit jen na to, co z něho sami získáme a jak budeme sami povzbuzeni, nýbrž máme myslit na slávu Pána. Musíme se snažit dát se vést Jeho myšlenkami a hledat Jeho svatou vůli, usilovat se nezabývat se jenom sebou, nýbrž také tím, co tvoří požehnání druhých. A jsme přesvědčeni, že naše svévolné vzdalování se z toho místa, „kde je obyčej modliti se“ (Srov. Skut. 16,13), k ničemu takovému nepovede a nikomu neprospěje. Mluvíme tu ‒ a znovu důrazně opakujeme ‒ o našem dobrovolném, úmyslném a svévolném vzdalování, odůvodňovaném tím, že nemáme žádný užitek z toho, co se děje v takovém shromáždění. Je řada věcí, které nás mohou zdržet od účasti na shromáždění: špatné zdraví, rodinné povinnosti, jiné úkoly, pokud jde o službu bližnímu. To vše je třeba brát v úvahu, avšak je všeobecným pravidlem, že kdo se úmyslně neúčastní shromáždění svatých, je ve špatném stavu. Ta duše, která je v dobrém duchovním stavu, duše zbožná, horlivá, šťastná to dělat nebude.
To, co jsme předeslali, nás přirozeně vede k další z podmínek modlitby, jimiž se tu zabýváme. Přečtěme si prvních osm veršů z 18. kapitoly Ev. Lukáše: „Pověděl jim také podobenství, kterak by potřebí bylo vždycky se modliti, a neoblevovati, řka: Byl jeden soudce v městě jednom, kterýž se Boha nebál, a (žádného) člověka nestyděl. Byla pak vdova v témž městě. I přišla k němu, řkouc: Pomsti mne nad protivníkem mým (= zjednej mi právo na mém odpůrci). On pak dlouho nechtěl. Ale potom řekl sám v sobě: Ač se Boha nebojím, ani (žádného) člověka nestydím, však že mi pokoje nedá tato vdova, pomstím jí (= zjednám jí právo), aby naposledy přijdouc, neuhaněla mne (nebo: stále nechodila a netrápila mne). I dí Pán: Slyšte, co praví ten soudce nepravý. Což by pak Bůh nepomstil (= nezjednal právo) vyvolených svých, ačkoli i prodlévá jim? Pravím vám, že jich brzo pomstí.“
Zde je naše pozornost upoutána na důležitou podmínku v modlitbě, a tou je: vytrvalost. Učedníci měli „vždycky se modliti a neoblevovati“. Viděli jsme, že naše prosby by měly být předložené Bohu ve společném souladu, s neodbytností, s ví-rou a vytrváváním, až by Bůh ve Své milosti nám poslal nějakou odpověď. Avšak musíme vytrvávat a neoblevovat. Nesmíme umdlévat ani přestávat prosit, i když odpověď nepřijde tak rychle, jak čekáme. Bůh třeba zkouší naše duše a chce, abychom trpělivě čekali řadu dní, měsíců a možná i let. Taková zkouška je dobrá ‒ patří k Božím cestám a z mravní stránky je blahodárná. Vede nás k opravdovosti a k tomu, abychom šli až na kořen věcí. Všimněme si například proroka Daniele: „(Plné) tři týdny“ byl v zármutku, nejedl, očekávaje v hluboké zkoušce na Boha: „V těch dnech já Daniel kvílil (= truchlil) jsem… plné tři týdny. Pokrmu chutného jsem nejedl, ani maso ani víno nevešlo do úst mých, aniž jsem se mastí mazal, až se vyplnili dnové tří týdnů.“ (Dan. 10,1‒3)
Tato doba oddělení a čekání na Boha byla pro Daniele dobrá. Sklidil bohaté požehnání z těch zkoušek, jimiž musil tři týdny procházet. A čeho je třeba obzvláště si všimnout, je, že odpověď na jeho volání byla poslána z Božího trůnu hned na začátku jeho zkoušky, jak to čteme ve 12. verši: „Pročež řekl mi: Nebojž se, Danieli; neboť od prvního dne, jakž jsi přiložil srdce své, abys rozuměl, a trápil (= kořil) se před Bohem svým, vyslyšena jsou slova tvá, a já přišel jsem příčinou slov tvých (= kvůli slovům tvým). Ale (jak je toto divné a tajuplné!) kníže království perského stavěl se proti mně za jeden a dvaceti dnů, až, aj, Michal, jeden z předních knížat přišel mi na pomoc; protož jsem já zůstával tam při králích perských. Již pak jsem přišel, abych tobě oznámil, co potkati má lid tvůj v potomních dnech (= na konci dnů).“ (12.‒14. v.) Ten milý Boží služebník na této zemi truchlil a trápil se, očekávaje na Boha. Poslaný anděl byl už na cestě, ale nepříteli bylo dovoleno, aby ho zdržoval. Daniel však vytrvale čeká dál. Prosí a neumdlévá a v příhodnou chvíli přichází odpověď. Nemá nám to něco říci? I my můžeme dlouho čekat ‒ s trpělivostí a svatou důvěrou víry; avšak shledáme, že taková doba čekání nesmírně prospívá našim duším. Náš Bůh ve Své moudrosti a věrnosti jedná s námi takto velice často. Uznává za dobré prodlít s odpovědí jen proto, aby zkusil, zda naše modlitby jsou opravdové. Pro nás je nesmírně důležité, aby nám předmět modlitby položil na srdce Duch Svatý, a abychom ho předkládali Bohu, očekávajíce na Něho a na Jeho věrné slovo, vytrvávajíce na modlitbách, dokud neobdržíme, oč prosíme. „Všelikou modlitbou a (pokornou) prosbou modlíce se každého času v Duchu, a v tom bedlivi jsouce se vší ustavičností (= se vší vytrvalostí) a (pokorným) prošením za všechny svaté.“ (Ef. 6,18).
Hluboce vážně bychom si toho měli všimnout. Cítíme žalostný nedostatek vytrvalosti a naříkáme i nad malou konkrétností předmětu našich modliteb.
To vše k nám mluví vážnou řečí. Tak často se nám totiž nedostává vytrvalosti, jakož i přesného zaměření předmětu našich modliteb a také neoblevování v nich. Proto naše modlitby bývají tak málo účinné a při modlitebních shromáždění bývá často chlad v srdcích, protože ona shromáždění už někdy nejsou ničím více, než unavujícím zvykem, postupným odzpíváním několika písní a odříkáním slov, která postrádají moci i pomazání shůry. Mluvíme naprosto otevřeně. Prosíme celou Boží Církev, aby se těmto věcem podívala tváří v tvář, aby vzhlížela k Bohu a odsuzovala se v tom před Ním. Kéž by všichni věřící čtenáři těchto řádků všechno zkusili v Božím světle! Cožpak není v našich shromážděních citelný nedostatek síly? Proč bývá taková prázdnota a zemdlenost u stolu Páně ‒ taková tížící překážka a slabost při slavení té úžasné památky, kterou má být náš vnitřní člověk prodchnut až do nejhlubšího nitra? Odkud ten nedostatek pomazání, moci a vzdělávání při zvěstování Slova? Proč se zbytečně spekuluje a nadnášejí se vždy znovu ‒ někdy celá léta ‒ neužitečné otázky? Proč všechny ty bídy, o nichž jsme mluvili a nad nimiž všude naříkají všichni opravdu duchovní křesťané? Kde leží příčina nedostatečných výsledků v naší službě evangelia a malého účinku Božího slova na naše srdce? Proč bývá tak málo moci ve shromážděních?
Milí bratři! Probuďme se a zvažme tento důležitý předmět opravdu, jak náleží. Nespokojujme se se současným stavem věcí. Naléhavě prosíme všechny, kteří poznali pravdu toho, co jsme ukázali v těchto řádcích o modlitbě a modlitebním shromáždění, aby se s celým srdcem spojili k vroucí modlitbě a pokorné prosbě podle Boha. Přistupujme k Němu jako jeden muž a sklánějme se před trůnem milosrdenství, a vytrvale čekejme na Boha, aby oživil naši horlivost k utvrzení Svého evangelia a k shromažďování a vzdělání Svých svatých; neboť jen tak budou naše shromáždění opravdu modlitebními shromážděními, v nichž budeme klást naše modlitby na srdce našeho Boha a doufat v Jeho dobrotivost. Potom budou naše shromáždění místem požehnání, kde budeme vyznávat svou slabost a očekávat zmocnění ‒ kde Boží děti jednomyslně přistupují k samému Božímu trůnu, a pronikají k pokladům nebe, aby tam mohly obdržet všechno, co potřebují pro sebe, pro své domy, pro celou Boží Církev a Kristovu vinici.
Naše modlitební shromáždění budou takový charakter mít, dáme-li se poučit Božím slovem! Kéž bychom to jen na všech místech více uskutečňovali! Kéž by nás Duch Svatý všechny roznítil a oživil a dal nám mocně pocítit cenu, důležitost a naprosto nutnou potřebu jednomyslnosti jakož i důvěry víry, opravdovosti, neoblomnosti a vytrvávající trpělivosti ve všech našich modlitbách a modlitebních shromážděních! (konec úvah)
BHCh 1875/122‒139; CHM: Sur les réunions de priéres, 6.vyd., Ed.Bibles et Traités chrétiennes, Vevey, 1983, 1‒32
J. N. Darby:
Nikde v Písmě, kde věřící je viděn jako „v Kristu“, není připojeno nějaké „jestliže“. Co se týče jeho postavení, křesťan je už nyní v Něm, v Kristu. Avšak jako poutník tímto světem je na cestě k slávě a má toho cíle dosáhnout. Jenom zde se vyskytuje slůvko „jestliže“, a to se zřetelem k nebezpečím a k nutné ochraně, kterou potřebuje (Kol. 1,23; Žid. 3,6).
Zároveň je nám dáno naprosté ujištění, že budeme ostříháni (1. Petr. 1,5), že nezahyneme (Jan 3,16), že budeme utvrzeni (upevněni) až do konce (1. Kor. 1,8) a že dobré dílo v nás bude dokonáno (Fil. 1,6).
Z Boží strany tedy není žádné „jestliže“. Až do konce putování je vzhledem k onomu „jestliže“ na straně člověka nutná závislost na Bohu a důvěra v Jeho věrnost.
HF 1961/55
Otázka: Může být věčný život ztracen?
Odpověď: „MÁ život věčný“ ‒ jsou vlastní slova Pána Ježíše pro každého věřícího, ať je mladý či starý (Jan 5,24). „Dar Boží milosti je život věčný…“ (Řím. 6,23) My ten život máme. I to nejslabší, nejmenší, nejmladší Boží dítě má život věčný v Kristu Ježíši. Poněvadž byl dán Bohem, nebylo by to z Jeho strany divné, požadovat vrácení tohoto daru? Ale i bez ohledu na to nalézáme v Ep. Římanům 11,29 slova: „Svých darů (milosti) a povolání Bůh zajisté nelituje.“ To znamená, že dar, který byl jednou udělen, nebude nikdy požadován zpět, a Bůh také nikdy nebude litovat, že nás povolal svatým povoláním.
Jak by mohl být věčný život ztracen? Ten život je v každém věřícím; avšak věřící není pramenem tohoto života, nýbrž Kristus. „V něm život byl“ (Jan 1,4). „A totoť jest svědectví to, že život věčný dal nám Bůh.“ My věřící ho máme. Je to Boží svědectví, že ho máme. Víme to na základě Jeho svědectví, avšak je vůbec možné, aby ten život v nás byl někdy oddělen od svého pramene? Nikoli, neboť onen inspirovaný pisatel k tomu dodává: „A ten život v Synu jeho jest.“ (1. Jan. 5,11)
Věčný život tedy nikdy nemůže být ztracen. Je absolutně jistý. Kristus je „pravý Bůh a život věčný“ (1. Jan. 5, 20b), a Kristus a náš život jsou spolu nerozlučně spjaty.
„Znám, že cožkoli činí Bůh, to trvá na věky; nemůže se k tomu nic přidati, ani od toho co odejmouti. A činí to Bůh, aby se báli obličeje jeho.“ (Kaz. 3,14)
Otázka: V Ep. Galatským 6,7‒8 čteme: „Nemylte se, Bůh nebude posmíván! Neboť cožkoli rozséval by člověk, toť bude i žíti (= sklízeti). Neboť kdož rozsévá tělu svému, z těla žíti (= sklízeti) bude porušení; ale kdo rozsévá Duchu, z Ducha žíti (= sklízeti) bude život věčný.“ ‒ Je správné vzhledem k těmto slovům prosit o milosrdenství a zproštění, pokud jde o výsledky (tj. sklizeň), jejichž příčinou je takové „rozsévání“ v minulých letech?
Odpověď (W. J. Hocking): Zdá se, že pro předměty našich modliteb nám nejsou dána žádná omezení s výjimkou případu, kdy jde o hřích k smrti, za který se nemáme modlit (1. Jan. 5,16). Jestliže modlitba není podle Boží vůle, nebude vyslyšena. David pokorně prosil za život svého dítěte, které však na důkaz kázně zemřelo (2. Sam. 12, 14‒19). Abraham prosil za Sodomu (1. M. 18,32.33), Lot prosil, aby směl jít do Ségor (1. M. 19,20‒22). Naše modlitby jsou však jistě jen tehdy proneseny v pravém smýšlení, jestliže k nim srdcem dodáváme: „Avšak ne má vůle, ale tvá staň se!“ (srov. Luk. 22,42)
Výsledek rozsévání tělu se vždycky dostaví; bude-li tu však pokání, připojí Bůh požehnání Své milosti. Tak například rozsudkem nad Levim pro jeho krutost bylo rozptýlení (1. M. 34,25‒31; 49,7), avšak pro věrnost jeho synů bylo toto pokolení vyvoleno, aby sloužilo ve svatyni, ale přesto zůstalo dále rozptýleno (srov. 4. M. 18,1‒32).
HuN 1982/180; 181‒182
J. N. Darby:
(Varování pro dnešní dobu.)
Hlavním cílem satana v dnešní době, o nějž všemožně usiluje, je spojit známost nejvyšší a nejsvětější pravdy se světáctvím.
Jak dalece se mu to podařilo?
Křesťané, kteří žijí kolem nás, právem očekávají ne‒světáctví u těch, kteří se chlubí vysokými pravdami a kteří vyznávají, že srdečně milují Krista. Nalézají u nás takové ne‒světáctví?
Mějte se na pozoru všichni vy, kteří si nějak zavdáváte s tímto světem, který nám „byl ukřižován“ (porov. Gal. 6,14)! Jediným, co může zabránit, aby ty úžasné pravdy, které máme, nebyly pohrdány a pošlapávány, je, že ti, kteří o nich svědčí, budou ve svém praktickém životě dokazovat, že „ne-jsou z tohoto světa“, jako ani Kristus nebyl z tohoto světa.
Avšak obírat se zlem není cestou, jak zlepšit stav věcí. Jenom zaměstnávání se Kristem a oddanost Jemu může vzbudit opravdové ne‒světáctví, protože v opačném případě dojde jen k vystřídání jednoho zla jiným zlem, a nakonec bude pod přísným zevnějškem skryta spokojenost se sebou, která je Duchu Kristovu stejně protimyslná, jako světské smýšlení a světské chování.
Je-li pohnutkou našeho ne‒světáctví Kristus, bude vše správné. Avšak bude-li pohnutkou naše „já“, nebude to k ničemu, protože naše „já“ je právě tak vzdáleno od Krista jako svět. ON nechce ani kláštery, ani poustevny, nýbrž srdce, která se cítí osiřelá a touží po nepřítomném Pánu ‒ srdce, která zůstávají uchráněna před milováním světa a před tím, co je na světě, tím že si stále jsou vědoma: „ON zde není (Kral. př.: neníť ho tuto)“ ‒ Luk. 24,6.
BHCh 1933/138‒139
K autorovi z dnešního čísla:
(1840 ‒ 1915)
Pocházel z rodiny, kterou král Bedřich Vilém I. r. 1728 povýšil do pruského šlechtického stavu a z níž státu vzešlo mnoho důstojníků a úředníků. Narodil se 15. listopadu 1840 ve vestfálském Arnsborgu. V hornoslezském Opolí, kde jeho otec byl nakonec vládním presidentem, složil maturitu a podle rodinné tradice se pak chtěl stát vojákem.
Svými rodiči byl vychováván v zemské církvi, ale již v 15 letech byl skrze působení věřícího kamaráda, s kterým si v mládí hrál, obrácen k živé víře v Pána Ježíše. Když tedy po maturitě r. 1859 začal u jednoho berlínského pluku svou vojenskou dráhu, vážně prosil o to, aby vždy ukazoval, že je věrným učedníkem Pána Ježíše.
R. 1862 se oženil s dcerou bohatého holandského obchodníka, Christinou Ankersmithovou, která již v mládí poznala v Anglii křesťany bez jakéhokoli zvláštního pojmenování, kteří se shromažďovali pouze ve jménu Pána Ježíše. S takovým kruhem bratří se shromažďovali také ve Wiesbadenu, svém prvním společném bydlišti, s pevným přáním, zůstávat „v učení apoštolském, ve společnosti (= v obecenství), v lámání chleba, a na modlitbách“ (Skut. 2,42).
G. v. Viebahn postupoval ve vojenských hodnostech stále výše, až byl koncem r. 1873 jmenován velitelem královské válečné školy v Engersu nad Rýnem. Tam r. 1884 zesnula jeho manželka krátce po narození svého šestého dítěte. O tři roky později se oženil s mladší sestrou své první manželky, Marií. Z tohoto manželství se narodily tři děti. G. v. Viebahn ukončil vojenskou dráhu ve Štětíně jako generálmajor a velitel pěší brigády.
Od mládí bylo přáním tohoto vážného muže sloužit ve svém povolání svému Pánu, kterého miloval, vyznávat Ho před lidmi a nalézat bratry, kteří jako on milovali Pána Ježíše a vyznávali Ho. Těžce přitom nesl zvláště povrchnost, lehkomyslnost a duchovní chudobu v širokých kruzích důstojnictva. Měl sice spojení s několika věřícími důstojníky (např. s podplukovníkem von Knobelsdorffem, který se věnoval péči o alkoholiky), ale jinak sklízel posměch a urážky, když se přiznával k svému Pánu. Přesto se snažil s Boží bázní a vyznavačskou smělostí sloužit a pomáhat svým kolegům i podřízeným. Když byl velitelem válečné školy, dal na stěny učiliště vymalovat řadu biblických veršů, jako: „Kůň strojen bývá ke dni boje, ale vítězství přichází od Hospodina“ (Přísl. 21,31 ‒ elbf. př.).
Jeho prvním větším viditelným dílem byl křesťanský vojenský domov, který zřídil na vlastní náklady, když byl velitelem pluku v Trevíru. Ale zvláště mu leželo na srdci spasení statisíců mladých mužů, kteří byli každého roku povoláváni k výkonu vojenské služby. A tak se v. Viebahn rozhodl vydávat evangelizační časopis, který vycházel každý týden a měl být bezplatně rozdáván v oddílech, které mu byly podřízeny.
1. října 1895 vyšlo první číslo pod titulem „Kázání vojákům“. Časopis byl pak ve 2. ročníku přejmenován na „Svědectví starého vojáka jeho kamarádům“ a dosahoval již nákladu 5.000 kusů. Bůh se k těmto malým, tichým poslům přiznával Svým požehnáním. Náklad tohoto časopisu stoupl za jedenadvacet let na 150.000 až 170.000 kusů. Také mimo armádu byla tato svědectví šířena jako traktáty a dokonce i přeložena do různých jazyků.
Když Pán dal G. v. Viebahnovi takovou rozsáhlou práci (a k tomu ještě mnoho příležitostí k ústní službě evangeliem), vnucovala se mu stále více otázka, zda by neměl vojenské povolání zanechat a věnovat se cele službě pro Pána. Bez ohledu na tuto práci napadlo ho již dříve, zda jako křesťan, který si je vědom svého nebeského postavení, by neudělal lépe, kdyby se vojenského povolání vzdal. Počátkem r. 1896 viděl zcela jasně, že nadešel čas, kdy to má uskutečnit.
Po tomto důležitém kroku začal konat v Berlíně a pak v dalších posádkových městech evangelizační přednášky pro důstojníky a od r. 1899 čvrtletně vydávat časopis „Schwert und Schild“ (Meč a štít), zaměřený nejen evangelizačně, ale i pastýřsky. Náklad časopisu, který pak obsahoval „biblické lístky“ s úvahami Božího slova na každý den, byl zvýšen, protože o něj byl velký zájem i v mnohých měšťanských domech a rodinách. Když byl na cestách, konal ve dne přednášky a v noci ještě celé hodiny psal články pro své časopisy. Kromě toho uveřejnil ještě řadu jednotlivých spisů pro praxi křesťanského života, z nichž jsou asi nejznámější: „Zasnoubení a ženitba věřících ve světle Božího slova“ a „Manželství věřících ve světle Božího slova“. Pozoruhodný je také spis: „Co jsem nalezl u křesťanů, kteří se shromažďují jen ke jménu Ježíše“ (1902), který byl jeho odpovědí na kritické články proti J. N. Darbymu a bratřím v časopisu „Sabbathklänge“. Pravidelně se zúčastňoval konferencí bratří k uvažování Božího slova v Elberfeldu, Dillenburgu a v Berlíně. Někteří věřící ho považovali za příliš „úzkoprsého“ jiní zase za příliš „širokého“. Avšak jeho přáním a úsilím bylo jít po úzké cestě a přitom mít široce otevřené srdce, což se také snažil prakticky uskutečňovat.
R. 1915 byl Pánem odvolán do odpočinutí Jeho lidu a pohřben vedle své manželky v Engersu. Pohřební řeč měl jeho přítel dr. E. Dönges a Rudolf Brockhaus.
G. v. Viebahn si sám složil poselství na rozloučenou, které bylo u jeho rakve přečteno. Stálo v něm toto:
„Až budou čteny tyto řádky, bude se mé oko dívat na Toho, který mne od věčnosti miloval a nesl za mne soud a zlořečení kvůli mému hříchu. Jako Boží dítě a Boží dědic jdu do věčné slávy. Oslavuji milost a lásku svého Spasitele. On vše dobře učinil. Hledal mne, až mne nalezl. Nesl mne po celý dlouhý život. Ve Své lásce ke mně se nikdy nezměnil. Mohu dosvědčit, že mi Pán doslova naplnil všechno, co Písmo zaslibuje Božím dětem. Ježíš, můj Pán, nikdy nebyl netrpělivý nad mou mnohou netrpělivostí. Snášel mne s božskou věrností. Na cestě víry mne ostříhala Jeho moc a milost. Jemu buď chvála i čest nyní i navěky! K těm, kteří Ho ještě neznají jako svého Spasitele, volám: Pojďte k Ježíši! Tam najdete, po čem žízní vaše duše.“
(Arend Remmers: „Gedenket eurer Führer, str. 156‒162 a Neukirchener Kalender 5.5.1969)
Československo: Tři hoši z našich rodin, Milda, Jenda a Tomáš, se účastnili biblického tábora 1992 v německém Neustadtu. Napsali nám o tom: „Bylo to opravdu pěkné a ještě teď na to stále vzpomínáme. Naši milí spoluvěřící Iwigovi, Raamovi a Siegfried J. nám připravili biblické hodiny, kde se probírala stavba jeruzalémské zdi a bran. Pán Ježíš nám také umožnil návštěvu shromáždění v Ilmenau a ve Frankenhainu. Tam jsme viděli věřící, které jsme dosud neznali. Ve volných chvílích jsme sportovali. Cesta domů byla trochu delší se zastávkou v Halle, kde jsme za úmorného vedra přespali a druhý den odjížděli domů.“
NSR: Od norimberského bratra G. Schunka (nedávno byl operován na šedý zákal) a jeho manželky Anneliese jsme dostali dopis, kde děkují všem podepsaným za pozdrav z říjnové konference z Pardubic. Bratr píše:
„To jste nás ale velice mile potěšili milým pozdravem z vašeho (velkého) shromáždění s tak mnohými podpisy, který v nás vyvolal vzpomínky na dřívější chvíle prožité společně s vámi v přítomnosti našeho Pána. Velice srdečně děkujeme za vaši lásku. ‒ Musil jsem tak přitom myslit na knihu Nehemiáše 8,10, kde se praví: „Jděte, jezte tučné, a pijte sladké, a pošlete díly (částky) těm, pro které není nic připraveno…. Radost v Hospodinu budiž síla vaše“ (podle elberf. překl.). Ve vaší láskyplné vzpomínce vidím tyto „díly (částky)“, o nichž hovoří Nehemiáš…“
Bhútán: Bratr Jeremiáš Dhakal psal 1. srpna z Puntsholingu: „… Jako odpověď na vaše vytrvalé modlitby se u nás v Bhútánu stále otevírají nové dveře. Bůh nám dal pět pracovníků, kteří v pěti různých shromážděních pracují na plný úvazek v díle Páně… Prosím o modlitby za ně i za jejich potřeby (tj. podporu).
Těšíme se už na návštěvu bratra Shorta Neila (nám známý Kanaďan, který nyní žije v Německu). Pak totiž zamýšlíme mít nejméně pět dní trvající konferenci. Téměř všichni svatí ze všech místních shromáždění se snaží zúčastnit se těch shromáždění. Čekáme návštěvu asi 200 věřících. To s sebou přinese i starost o jejich stravování a ubytování. Doufám, že Pán nám přitom pomůže a že vše bude podle Jeho vůle.“
MHWF č. 274,1‒2
Indie/Nepál: Br. K. Yohan psal 5. srpna o své cestě do Nepálu, kde navštívil tábory bhútánských uprchlíků. Píše: „Starým autobusem jsme se dostali do vesnice Pathri, kde jsou 4 největší tábory s uprchlíky. Když jsme vyhledali několik křesťanů v jejich přístřešcích, měli jsme uvažování Písma pro věřící. Přitom se sešlo mnoho bratří a sester a zpívali písně chval velice silným hlasem a s radostným srdcem, protože Pán je v té lesnaté krajině, kde žijí, až dosud zvláštním způsobem chránil a zachovává. Předmětem uvažování byl život Josefa. Když Bůh dopouští, že věřící trpí nějaké soužení, děje se to nakonec k jejich požehnání. Tato zásada je jasně ukázána ve slovech: „Ale Bůh to zamýšlel k dobrému,… aby zachoval mnoho lidu při životu“ (1. M. 50,20 ‒ Berkův překl., Kut. Hora 1945) a Řím. 8,18 a 28 (najdi si)… V táboře v Pathri jsme se také znovu setkali s několika mladými věřícími, kteří byli již jednou na konferenci v Tenali (Indie). Bylo tu mnoho slz radosti… Pak jsme jeli do nitra pralesa v okrese Jhapa. V táboře Beldang bydlí více věřících než ve výše uvedeném místě, kteří přes těžkou situaci věrně vytrvávají ve víře. Bydlí ve více než skrovných podmínkách: jejich domy jsou z bambusové pleteně a jako střechu mají tenkou plastovou folii. Stačil by silnější vítr, aby se domy zřítily na zem, ale křesťané, kteří tam bydlí, se cítí bezpečni v náruči svého věčného Spasitele. Všimli jsme si, že jsou postaveny s velkou péčí, ale s vodou a hygienickými zařízeními to vypadá velmi špatně. Sociální výpomocná služba tam sice rozdává rýži, dhal (= loupaná indická luštěnina „pet“), olej atd., ale mléko ani zeleninu tam nedostanou. Soukromníci tam prodávají hovězí maso a sušené ryby, ale za přemrštěně vysoké ceny. Šaty uprchlíků jsou špinavé, protože tam není žádná voda k praní prádla. Mnoho dětí trpí žaludeční nevolností a průjmem. A přesto jsme mohli mít i v tomto táboře velké shromáždění. Když jsme si zazpívali, byli věřící potěšeni uvažováním o životě Davida a našeho Pána Ježíše Krista. Jako musil David mnohé vytrpět, než nastoupil na trůn, také náš Pán snášel mnohá utrpení, než vstoupil vzhůru do slávy k otcovskému trůnu. I my musíme trpět mnohé zkoušky víry, ale zatímco v těchto dnech jsme účastníky Kristových utrpení, budeme s Ním jednou také s přenesmírnou radostí sdílet Jeho slávu (viz. 1. Petr. 4,13). ‒ Bůh veškerého potěšení dává Svým dětem v každé zkoušce dostatek všeho potřebného i mnohou milost. Bratři Daniel Jayraman a Ronny Fernandes podepřeli ta slova potěšení příklady, jichž bylo velice třeba těm tolik sklíčeným uprchlíkům. Po shromáždění bylo návštěvníkům předloženo typické nepálské jídlo. Třebaže silně páchlo, bylo velice hladovějícími snědeno. Ujistili jsme je, že brzký příchod našeho Pána udělá konec všem problémům na této zemi.“ Bratři pak ještě navštívili některá bhútánská shromáždění. V Timphu se shromažďují věřící každou neděli v jiném domě. Zpívat nemohou z obav před špicly. K pohrůžkám od vlády se pojí navíc útoky jedné křesťanské skupiny, kterou oni kvůli biblické pravdě opustili. Věřící tam jsou v stálých obavách, že budou vyhoštěni ze země anebo budou trpět příkoří od tělesně smýšlejích křesťanů uvedené skupiny. Rozšířila tam také vylhané zprávy, že bratři Ronny a Johan jsou pašeráci a že proto tam přišli. MHWF č.274, 2‒4