Jan 1,17
(souhrn společných úvah Božího slova)
V 1. Ep. Jana nalézáme učení o Osobě Krista. Byla napsána vzhledem k bludům, které ‒ jako i dnes ‒ působily již tenkrát. Čelí útokům nepřítele na pravdu, že Ježíš Kristus je Bůh i člověk v jedné osobě. ‒ V 2. Ep. Jana je nám ukázáno, jak se má jednotlivý věřící chovat k nástrojům nepřítele, svůdcům.
Komu je adresován tento druhý Dopis?
„Starší v Kristu vyvolené paní i dítkám jejím, kteréž já miluji v pravdě, a ne sám já, ale i všichni, kteříž poznali pravdu, pro pravdu, kteráž zůstává v nás, a s námi bude na věky.“ (1.‒2. v.)
Tento, ač krátký, přesto však tak důležitý dopis není adresován nějakému shromáždění, ani nějakému Božímu služebníku, který by zastával určité zvlášť odpovědné místo, ale jedné paní a jejím dětem. Duch Boží nám tím zřejmě chtěl ukázat, že doporučené věci a napomenutí obsažené v něm platí pro každého z nás. Nejen každý bratr, ale i každá sestra, jejíž místo je přece spíše doma a v ústraní, jsou povinni držet pravdu v lásce a nenechat se nikým od toho odvést.
Jan, poslední z apoštolů, povolaný bdít nad Církví v době, kdy už se mnozí lidé stali antikristy, se tu nazývá pouze „starší“. Jako první věc připomíná adresátce toho dopisu její vyvolení. Neměla na to zapomínat v oněch dnech, kdy ve vyznavačském křesťanstvu již byli svůdcové. Byla vyvolena v Kristu Bohem a pro Boha; On ji vyňal z jejích přirozených spojení s okolním světem a přesadil do nových vztahů, které jsou podle Jeho myšlenek. Jak dobré, jsme-li si stále vědomi tohoto svrchovaného činu Boží milosti!
Apoštol zahrnuje do svého oslovení také děti té sestry. Také ony přec mají být uvedeny do pravdy a mají v ní zůstávat. Kéž bychom si i my vždy toho byli vědomi, jak naše chování vůči Kristu, vůči křesťanské pravdě a jejím odpůrcům má vliv na všechny, kteří jsou v našem domě!
Pravda, láska a poslušnost
Tyto tři věci: pravda, láska a poslušnost (chodit v přikázáních) se v tomto krátkém Dopisu vyskytují nápadně často. Jsou spolu úzce spjaté a není možné oddělit je od sebe, aby neztratily svůj zvláštní ráz. Jedna vyplývá z druhé a všechny vzájemně závisí na sobě.
Především je ukazováno na pravdu. Ona se stala skrze Ježíše Krista (Jan 1,17) a je základem křesťanství: Bůh zjevený jako Otec ‒ v Synu, skrze Ducha a skrze Slovo. Pravda není jen nějaké učení; jde u ní o něco živého: o Krista; ‒ o Ducha Svatého jako sílu života; ‒ o živé Slovo, dokonalé vyjádření toho, co je Bůh, o vyjádření Jeho myšlenek, Jeho rad (plánů) a Jeho vůle.
Není řečeno, že Bůh je pravda; On nemůže být zástupcem nebo představitelem někoho jiného. Avšak Kristus je ta pravda (Jan 14,6), neboť nám představil Boha takového, jaký On je, ve všech Jeho dokonalostech. Duch Svatý je Duch pravdy (Jan 16,13), protože duši zjevuje Krista, a to skrze Slovo. Také Slovo je pravda (Jan 17,17). Máme tedy to, co věčně zůstává a nemůže pominout: Krista, Ducha Svatého a Slovo, pravdu, „kteráž zůstává v nás, a s námi bude na věky“. Tyto Boží zdroje uprostřed úpadku a zmatku v křesťanstvu jsou tak víře mocným povzbuzením!
Jak vzácné je obecenství Ducha mezi oním „starším“ a touto sestrou a jejími dětmi! Existuje mezi těmi, kteří znají pravdu a chodí v ní. Láska z Boha odpovídá pravdě, neboť „se spolu raduje s pravdou“ (1. Kor. 13,6 ‒ elbf. př.) a ne s učeními, která popírají pravdu.
„Budiž (elbf. př.: bude) s vámi milost, milosrdenství, a pokoj od Boha Otce, i od Pána Ježíše Krista, Syna Otcova, v pravdě a v lásce.“ (3. v.)
Toto není jen nějaké přání, nýbrž skutečné ujištění pro tuto vyvolenou paní a její děti. Boží přízeň doprovází věrného, který chodí po Jeho cestách.
Proč je tu ten neobvyklý výraz: „Syn Otce“? Je to určitá odpověď na popírání Jeho slávy. Duch Boží tu klade před zraky odpůrce jasné prohlášení, aby posilnil tuto křesťanskou rodinu, vybízenou k věrnosti.
„Zradoval jsem se velmi, že jsem nalezl některé z dítek tvých, an chodí (= chodící) v pravdě, jakož jsme přikázání vzali od Otce.“ (4. v.)
Jan tu dělá určité omezení. Jedno nebo více jejích dětí asi ještě nepoznalo Ježíše jako svého Pána a Spasitele, anebo se dostalo pod vliv svůdců. ‒ Nejde jen o to poznat pravdu, nýbrž také „chodit“ v ní, anebo, jak je řečeno v Ev. Jana 3,21 „činit“ pravdu. Musí se na ní podílet srdce a její autorita musí být uznávána ve svědomí. O to tu jde.
Nejde tu o nějaký zákonní příkaz, který by se obracel na přirozeného člověka, nýbrž jde o „přikázání od Otce“, z Něhož jsme narozeni a z Něhož máme život. Chodíme v Duchu, v Je-ho síle a je nám radostí zpytovat Jeho vůli a žít podle Jeho přikázání. Právě v Evangeliu Jana, kde zákon je úplně ponecháván stranou, je tak často řeč o přikázáních. Boží Syn nám nikde tolik nezáří vstříc jako právě tam, a právě On tak rád mluví o přikázáních Otce pro Sebe a pro nás, protože tak plně zaujímal postavení člověka v poslušnosti a závislosti.
„A nyní prosím tebe, paní, ne jako (nějaké) nové přikázání předkládaje tobě, ale to, kteréž jsme měli od počátku, abychom milovali jedni druhé. A totoť jest ta láska, abychom chodili podle přikázání jeho. Přikázání pak toto jest, jakž jste slýchali od počátku, abyste v něm chodili.“ (5.‒6. v.)
Apoštol trvá na tom přikázání, které jsme „měli“ a „slýchali od počátku“. Shrnuje je slovy: „abychom milovali jedni druhé“. Láska z Boha přichází k svému ryzímu vyjádření, jestliže „chodíme podle přikázání jeho“. Pravda a poslušnost jsou kolejemi pravé lásky a zároveň její ochranou. Vidíme to představené tak úžasným způsobem v Kristu. V Něm přišla láska na svět. Ale On byl také pravdou, neboť všechno zjevoval a kladl na správné místo. A k tomu byl také poslušným člověkem, jehož láska k Otci se ve všech věcech projevovala poslušností. Přišel, aby činil vůli Toho, který Ho poslal.
Také křesťan je povolán k takovému praktickému životu. Poslouchat Krista s pravdou v srdci, v okoušení lásky jako zdroje všeho: to je charakter Krista.
Tělo může vyvíjet určité napodobení toho a vystavovat na odiv velkou lásku; není při tom však ani pravda ani poslušnost; tělo není schopné žít (představovat) „Krista“. Držme pevně, co bylo řečeno už v prvním Dopise: „Po tom poznáváme, že milujeme dítky Boží, když Boha milujeme, a přikázání jeho ostříháme.“ (1. Jana 5,2)
Jak se máme chovat k bludařům
„Neboť mnozí bludaři (= svůdci) vyšli na svět, kteříž nevyznávají Ježíše Krista přišlého v těle. Takový každý jest bludař (= svůdce) a antikrist.“ (7. v.)
Jan se vždy znovu vrací k tomu, co „jsme měli od počátku“ (6. v.), protože za jeho dnů již „mnozí svůdci vyšli na svět“. Tito se kdysi počítali k Církvi, ale, jsouce oklamáni satanem, opustili ji, aby popírali pravdu o Osobě Krista. Nyní nesli hrozný charakter svůdců a antikristů. V Dopise Judy je zlo viděno jako pocházející od těch, kteří „podešli“, tj. vloudili se. Dopisy Jana naproti tomu mají na zřeteli určitý pozdější den, „poslední hodinu“, kdy tito muži „vyšli“, aby se jako zjevní odpůrci protivili pravdě. Ten, kdo se ‒ aniž byl vykoupen ‒ připojí k Církvi Boží a určitou dobu v ní zaujímá místo jako křesťan, vychází z ní mnohem horší, než do ní vstoupil. Nenávidí jak pravdu, tak i ty, kdo ji pevně drží. Považuje nyní za svůj úkol svádět věřící, překrucovat pravdu a popírat Krista.
Již v prvním Dopise (kap. 2,18‒27 a 4,2‒6) jsou nám ukázáni takoví svůdci. Nemusejí sice popírat historickou skutečnost Kristova narození, avšak nevyznávají ‒ jako ti, kteří mají život z Boha a pomazání Ducha ‒, že Osoba Krista v těle přišla jako „Bůh zjevený v těle“. Jde o vyznání pravdy, že v Něm je spojeno božství i člověčenství. Tato skutečnost je základem křesťanství, bez něhož není možné vykoupení.
„Hleďtež sebe, abychom neztratili toho, o čem jsme pracovali, ale odplatu plnou abychom vzali.“ (8. v.)
Tato sestra a její děti ‒ jako přirozeně i my všichni (srov. 1. Jan. 2,28) ‒ měli se mít na pozoru, aby jejich mysl (nebo myšlenky) nebyly odvedeny od jednoduchosti vůči Kristu (srov. 2. Kor. 11,3 ‒ elbf. př. a fr. J. N. D.) a nepřišly do styku s těmi, kteří zavrhují učení Krista.
Kdyby tyto duše odešly od pravdy, apoštol by ztratil ovoce své práce. Zřejmě to byl on, jenž jim zvláště sloužil. Ale nyní jim tu přichází na pomoc a dovolává se jejich lásky k němu: Budou-li se pevně držet pravdy, on obdrží v den Kristův plnou odměnu.
„Každý, kdož přestupuje (= jde dále), a nezůstává v uče-ní Kristovu, nemá Boha; kdož zůstává v učení (Kristovu), tenť i Otce i Syna má.“ (9. v.)
Každý, kdo zachází dále, tj. kdo překračuje hranici nám daných zjevení, která nám byla dána „od počátku“, tvrdě, že přináší něco nového, ‒ každý, kdo hlásá nějaké učení, které napadá pravdu o Osobě Krista, nemá Boha. Nějaké další „doplňování“ pravdy o Kristu, zjevené nám v Božím slovu, vede pryč od Boha, ke lži. Kdo však zůstává v učení a odmítá všechno, co od něho odvádí, má jak Otce, tak i Syna. (Srov. též 1. Jan. 2,23.24.)
„Přichází-li kdo k vám, a tohoto učení nepřináší, nepřijímejte ho do domu, aniž ho pozdravujte. Neboť kdož takového pozdravuje, obcuje (= účastní se) skutkům jeho zlým.“ (10.‒11. v.)
Tento jasně srozumitelný pokyn Božího slova, které se tu obrací na jednu sestru a její děti, nepotřebuje další objasnění, nýbrž jen věrné uposlechnutí i v dnešních dnech, kdy tak mnoho svůdců obchází a hledá posluchače. Každý styk s takovými nástroji temnosti, každé projevování lásky nebo přátelství jim, i kdyby to byl třeba jen pozdrav, jímž se vyjadřuje určité obecenství, znamená účastnit se jejich zlých skutků, i když přitom takový věřící tvrdí, že on sám jejich zlé učení zavrhuje. Každému, kdo pěstuje obecenství s takovými bludaři, se musíme vyhýbat, stejně jako jim samým. Jde tu o to, zda jsme věrní vůči samému Pánu; kompromisy jsou zradou na Něm.
„Mnoho vám psáti měv, nechtěl jsem se svěřiti (= to učiniti pomocí) papíru a černidlu (= inkoustu), ale mám naději, že k vám přijdu a ústy k ústům mluviti budu, aby radost naše naplněna byla. Pozdravují tě dítky sestry tvé (v Pánu) vyvolené. (Amen.)“ (12.‒13. v.)
Tento pozdrav svědčí o takové lásce, jaká by měla vládnout mezi věřícími. Apoštol očekával, že tato sestra se svými věřícími dětmi uposlechne pokynů tohoto dopisu. Doufal, že ji bude moci navštívit a předpokládal, že pak budou moci rozmlouvat o pravdě o Osobě Krista a budou společně okoušet „plnou radost“, která z toho plyne.
Poté, co Kristus přišel na tento svět, mohou se nyní věřící shromažďovat k Jeho jménu a pobývat tak v přítomnosti Boha milosti. Podaří-li se nepříteli otřást jimi v pevném držení této pravdy, nemají pak už žádný jiný prostředek pomoci. Satan se snaží dosáhnout svého zlého cíle pronásledováním nebo lstí. Jestliže se však duše osobní vírou a poslušností drží Krista a Jeho pravdy, zůstane pevně stát vůči jeho útokům a bude okoušet pokoj a požehnání.
HF 1964/43‒50 a samostatně vydaná kniha: „Was wahr ist in Ihm und in euch“ („Co jest pravdivé v Něm i ve vás“ /1. Jan. 2,8/), 1964, nakl. Beröa, Curych, str. 99‒107. Viz též v „Křesťanském kalendáři“ listy: 11. února a 30. září.
Tyto úvahy jsou pouze lidským slovem. Jak vždy upozorňujeme, plné požehnání můžeš mít jen tehdy, budeš-li je číst s otevřeným Božím slovem po ruce a s modlitbou.
J. G. Bellett:
Krátká událost v Betanii, jíž končí 10. kapitola Ev. Lukáše, je pro toto Evangelium příznačná. Jako celé Evangelium, i tato událost je nám zaznamenána, aby našim srdcím byly ukázány velké a důležité zásady pravdy. Obě sestry, které nám tu jsou představeny, byly naprosto různého smýšlení. Pán Ježíš je staví na zkoušku, aby se ukázalo, zda v nich působí Kristova mysl, a tak je nám v této věci podán Boží úsudek, pro nás velice cenný.
Dům, kam nyní vstupujeme, patřil Martě. Duch Boží nám to sděluje spolu s něčím, co je typické pro Martu. S velice ochotným srdcem přijala Pána Ježíše do svého domu a připravila pro Něj to nejlepší, co měla. Myslila si, že to bude odpovídat Jeho práci a Jeho únavné službě. Marta až příliš dobře věděla, že Jeho putování od místa k místu byly cesty dobrého Samaritána, který chodil pěšky i tam, kde jiní mohli jezdit. A měla Ho příliš ráda, než aby si nevšimla Jeho únavy a aby neudělala vše, čeho bylo třeba.
Maria však neměla dům, aby ho Pánu mohla dát k dispozici! Cítila se, jako i On sám, ve své mysli jako nějaký cizinec. Ale zato Mu vírou otevřela své srdce a Jemu, svému Pánu, tam dala místo. Zaujala své místo u Jeho nohou a naslouchala Jeho slovům. Věděla právě tak dobře jako její sestra Marta, že je unaven, ale věděla též, že v Něm je taková plnost, která nezná žádnou únavu. A namísto toho, aby její ruka nebo noha sloužila Jemu, raději chce, aby její ucho, její srdce mělo užitek z Něj. Právě v tom je rozdíl mezi oběma sestrami. Martino oko vidělo Jeho únavu a ona Mu chtěla něco dát; víra Marie, vzdor tomu, že byl unaven, chtěla od Něho přijímat.
Toto nám umožňuje proniknout poněkud do myšlenek a smýšlení Syna Božího. Pán přijímá péči Marty, pokud to byla jednoduchá a pilná starost o to, co právě potřeboval. Avšak jakmile se Marta svým smýšlením staví do odporu k postoji své sestry, dostává se jí od Pána pokárání a ona se musí naučit, že Maria Ho svou vírou osvěžila daleko více, než to ona mohla učinit pohodlím a příjemnými věcmi svého domu i veškerou svou námahou. Mariina víra představila jaksi Pánu Ježíši Jeho vlastní božskou slávu. Ne že On by to potřeboval, avšak víra Marie od Něj čekala, že ačkoli je unaven, přesto ji může nasytit a osvěžit. Seděla u Jeho nohou a naslouchala Jeho slovům. Nebyl tu žádný chrám, nebylo tu světlo slunce (Zj. 21,22.23), neboť tu byl přítomen Boží Syn a On byl Marii vším. A ona rozuměla tomuto tajemství a byla v něm šťastná. Jak to bylo požehnané!
Když jindy seděl žíznivý a unaven u studnice Jákobovy, zapomněl na to vše, jakmile mohl rozdávat onu živou vodu, kterou nemohlo vynést žádné vědro z nějaké studny, kterou nemohl dát žádný pramen kromě toho, který byl v Něm. A Maria zde přináší svou duši k témuž pramenu a studnici vody živé a ví, že Ho může plně využít pro sebe jako kdykoli jindy, přestože je převelice unaven.
Milí bratři a sestry, jaké důležité pravdy jsou nám tu odhaleny! Náš Bůh tu pro Sebe uplatňuje místo nejvyšší moci a svrchované dobrotivosti a chce, abychom byli Jeho dlužníky. Jemu je mnohem vzácnější, okoušíme-li a oceňujeme-li Jeho plnost, než všechna naše služba, kterou můžeme pro Něho konat. I když On by mohl mít nárok na něco více, než co je Mu schopné dát celé stvoření, přesto si především přeje, abychom se obraceli na Jeho lásku a čerpali z Jeho neobsáhlých pokladů. Pocta, kterou v sobě chová naše důvěra k Němu, je Mu nejvyšší ctí; neboť určitou součástí Jeho slávy je: dávat vždy znovu, žehnat, otevírat a nechat k nám proudit nevyčerpatelné zdroje dobra. Za doby zákona od člověka něco očekával, ale v období evangelia milosti je to On, jenž dává nám.
Náš Pán řekl: „Blahoslaveněji jest dáti nežli bráti“ (Skut. 20,35). Chce takové místo, místo Dárce, zaujímat po celou věčnost; neboť „beze všeho odporu menší od většího požehnání bere“ (Žid. 7,7). Jistěže bude oslavován ode všeho, co v sobě má dýchání; ale především z Něho samého a z trůnu, sídla Jeho slávy bude vycházet nepřetržitý proud požehnání ‒ světlo k radosti, voda k osvěžení a listy stromu k uzdravení. A náš Bůh bude nalézat Svou vlastní radost a rozvíjet Svou vlastní slávu v tom, že navěky zůstane Dárcem.
ME 1862/259‒260; HF 1964/8‒10; EuE 1988/69‒72
„V utišení se a doufání bude síla vaše.“ (Izaiáš 30,15)
Pod tímto nadpisem napsal bratr J. N. Darby: „Proste mnoho a mluvte málo. Dovolte mi, abych vám obzvláště doporučil tu posvěcenou, pokoje plnou tichost, kterou má tolik rád Bůh a Jeho svatí. Výřečnost a sklon k mluvení jest jedem pro jakýkoli druh společného života svatých. Uhašuje lásku, působí zmatek v myslích, je zneužíváním času a zapíráním Boží přítomnosti. Láska, poslušnost, přívětivost a nutnost by nám měly být jedinou pohnutkou k mluvení; ve všech jiných případech je na místě mlčet.
Buďte si navzájem oporou svatým životem, a ne mnohými slovy. Bůh bydlí jen v tichých duších, a také jazyk musí být zticha. Podívej se jen, jaké ovoce nese posvěcená tichost: je to síla, sebeovládání, a působí modlitbu, svobodu, moudrost, obecenství s Bohem a zbožnost.“
Napadlo tě už někdy při čtení Izaiáše 30,15, že toto místo má co činit s tvým jazykem? Bude to jistě k požehnání pro nás, pro naše rodiny i pro Církev, jestliže tomu správně porozumíme. Tichost a doufanlivost může být mnohými slovy zapuzována. Jakub nazývá jazyk „nezkrotitelné zlé“. Ale co je láska? Ta nemluví, nýbrž miluje! Tichost nemůže být mluvena ‒ tu je třeba uskutečnit.
Být zticha a trpělivě čekat, důvěřovat jen Bohu a mlčky očekávat ‒ něco takového je naší přirozenosti nemožné; to si musíme vyprosit a naučit se tomu, a většinou se tomu učíme v boji a v úzkosti.
kalendář DHN 18.1.1972
„Neboť není bojování naše proti krvi a tělu, ale proti knížectvím, proti mocnostem, proti ovladatelům světa této temnosti, proti duchovní moci zla v nebeských místech.“
(Ef. 6,12 ‒ elbf. př. a fr. př. J. N. D.)
Naše okolí, svět, v němž žijeme, je v duchovních temnotách. Obyvatelé zeměkoule jsou ovládáni všemi druhy mocí, které jsou mimo ně a které satan užívá, aby je držel v podmanění.
Jsou to „knížectva, mocnosti, ovladatelé“ (všimněme si množného čísla), například: móda (oděvy, zábava, rekreace, atd.), filosofie (dávné i moderní), politické ideologie, moc, peníze, různé drogy, sláva, sexuální nevázanost, sekty, horoskopy, okultismus, atd.
„Duchovní moc zla“ (všimněme si jednotného čísla) „v nebeských místech“ organizuje a slaďuje všechny ty věci, vyvíjí jejich počet, přizpůsobuje jejich charakter době a kultuře určité země a také každé osobnosti. Touto mocí je zcela jistě „kníže světa tohoto“ (Jan 12,31), ďábel. Je to velice chytrý stratég. Přišel osobně a snažil se přivést ke klopýtnutí Syna člověka, našeho Pána Ježíše. V tomto případě však Ježíš Svou poslušností se stal vítězem a satan poraženým.
Křesťané, pozor! Máme před sebou stejného nepřítele ve světě, který je pro nás mnohem nebezpečnější, než byl kdykoli jindy. Ďábel se snaží probudit v nás „žádost těla, žádost očí a pýchu života“ (1. Jan. 2,16). Pozor! Jeho zbraně a lákadla jsou vysoce vyvinuté a zdokonalené. Pozor! V boji je vždy jeden vítěz a jeden poražený! Démas například byl sveden, zamilovav tento svět: byl to jeden poražený (2. Tim. 4,10). Pavel zase naopak mohl říci: „Stříbra neb zlata neb roucha nežádal jsem od žádného“ (Skut. 20,33): zde máme jednoho vítěze!
Naštěstí máme k boji k dispozici „celé odění (= výzbroj) Boží“. Máme je mít ustavičně u sebe. Ono však může být používáno jen „v moci síly“ Pána (Ef. 6,10). Boj na této zemi nikdy nekončí, ale vítězům je zaslíbena odměna, a ta bude důstojná Boha.
Pour Lui plaire 27.7.92
„Byl za dnů Herodesa, krále judského kněz nějaký, jménem Zachariáš, z třídy Abiášovy, a manželka jeho ze dcer Aronových, a jméno její Alžběta.“ (5. v.) Vyprávění Lukáše nás přenáší přímo mezi izraelský lid, spořádaně bydlící a těšící se určitému pokoji po všech těžkostech a útlacích, které trpěl v době syrských králů, když se navrátil z babylonského zajetí. Tyto zlé události jsou nám Duchem prorockým vykresleny dávno předtím v knize Daniele proroka (Dan. 11,1‒35). Pomáhají nám udělat si představu o mnohem těžších a hroznějších událostech, jimiž židovský lid bude musit procházet ke konci svých dějin, před zjevením slávy Krále, který byl tak dlouho zavrhován.
Herodes panoval v Judsku; přesto však to nebyl Žid, ale Idumejec, potomek Ezaua, a proto vůbec neměl právo panovat v Izraeli. V dějinách je nazýván Herodes Veliký. Tento krutý a ctižádostivý tyran vyhlazoval všechny, kteří budili jeho nedůvěru, jak mezi Židy, tak i ve vlastní rodině. Jsa plný podezíravosti a nedůvěry, zbavoval se všeho, co mu vadilo. To nám vysvětluje, že si málo dělal ze života malých dítek v Betlémě, domnívaje se, že v jejich velkém počtu zasáhl jednoho budoucího uchazeče o trůn, na němž protiprávně seděl. Aby učinil svou vládu Židům, kteří ho nenáviděli, snesitelnější, dal okázale opravit chrám v Jeruzalémě. Práce na jeho přestavbě trvaly 46 let (Jan 2,20).
Navenek bylo v Jeruzalémě všechno v pořádku. Dům byl vyčištěn od modlářství a ozdoben různými formami uctívání Hospodina. Přesto však srdce Židů a předních z nich byla od Pána daleko vzdálená, jak to říká prorok Izaiáš: „Lid tento… rty mne ctí, ale srdce jejich daleko jest ode mne“ (Mat. 15,8). Kněžství bylo vykonáváno podle řádu, zavedeného Davidem (1. Par. 24), a skládalo se z 24 tříd, podle počtu rodin, potomků Aronových.
Uprostřed tohoto upadajícího stavu věcí si však Bůh přesto uchovával určitý zbožný ostatek, skládající se z několika věrných, kteří truchlili nad zkázou svého národa a podle nepochybného zaslíbení Písem očekávali potěšení Izraele. Mezi těmito dušemi, které byly srdci Pána tolik drahé, byl kněz jménem Zachariáš a jeho manželka Alžběta. Jméno Zachariáš znamená „Bůh se rozpomíná“. Zdá se, že ukazuje na onu skutečnost, která tolik povzbuzuje víru, že totiž Bůh se rozpomenul na „smlouvu svou svatou“, že se rozpomenul na „přísahu, kterouž přisáhl Abrahamovi“ (Luk. 1,72.73). Jméno Alžběta pak znamená „přísaha Boží“. Význam těchto jmen mohl v jejich srdcích budit důvěru v naplnění Božích zaslíbení, a to tím více, že Zachariáš patřil k třídě Abiáše, která byla mezi 24 Aronovými rodinami, jimž bylo svěřeno kněžství, ve svém pořadí osmá. Číslo osm je v Božím slově symbolem vzkříšení, počátkem nového pořádku věcí, založeného na smrti a vzkříšení Krista (Luk. 9,28). Všechny tyto skutečnosti mohly v době celkového úpadku povzbuzovat víru.
„Byli pak oba spravedliví před obličejem Božím, chodíce ve všech přikázáních a spravedlnostech (= ustanoveních) Páně bez úhony.“ (6. v.) Toto inspirované sdělení nás uvádí přímo do židovského prostředí. Ona zbožná dvojice manželů byla hluboce spjatá s přikázáními a ustanoveními, která Bůh dal Svému izraelskému lidu. Všechny myšlenky a naděje, které s tím byly spjaté, tvořily rámec, v němž se měly naplnit velké a slavné události. Alžběta pocházela z Aronových dcer. Oba dva byli spravedliví a bezúhonní před Bohem i před lidmi. Celý jejich život byl před Pánem ‒ Hospodinem v židovském smyslu podle Jeho zákona v pořádku. Ona „ustanovení“ byly požadavky zákona, jimiž se Boží lid měl řídit.
Všimněme si, s jakou jednoduchostí Lukáš přistupuje k velikému a slavnému předmětu, o němž má podat podrobnou zprávu svému příteli Teofilovi. Jde o předmět, který mu Duch Svatý položil na srdce, a pro nějž mu také dá pravá slova, jimiž ho o něm bude musit informovat. Lukáš měl ze všech evangelistů nejdůvěrnější spojení s apoštolem Pavlem, kterému byl do určité míry společníkem, neboť sám apoštol ho řadí do skupiny svých spolupracovníků. Vidíme tedy, že pod vedením Ducha Svatého pojednává o věcech tak, že rozlišuje službu a svědectví apoštola, který se obracel především na Židy a teprve pak na pohany (národy). První dvě kapitoly nám tedy ukazují Pána Ježíše jako Toho, skrze Něhož Bůh byl připraven uskutečnit Své někdejší závazky vůči Izraeli, a vše, co tu vidíme, je v souladu s tímto Božím záměrem vůči Jeho lidu.
„A neměli plodu, protože Alžběta byla neplodná, a oba se byli zestarali ve dnech svých.“ (7. v.) Víra těchto dvou zestárlých lidí byla postavena na velkou zkoušku: neměli děti. To byla pro zbožnou izraelskou ženu příčina velkého zármutku a pokoření, protože přáním každé bylo stát se matkou Mesiáše (Iz. 7,14). Zachariáš se za to stále modlil, jenže oba již zestárli, takže vyslyšení jeho modliteb se zdálo být nemožné. Totéž se přihodilo Sáře, Rebece, Anně a řadě jiných, o nichž nám mluví Písma, když nás učí o Božích cestách.
Zachariáš a jeho manželka nesli znaky zbožného izraelského ostatku, jak nám ho vykreslují proroci, a zvláště Malachiáš. Rozpomínali se na Hospodina a byli poslušni Jeho přikázání. Avšak protože postrádali požehnání, které si pro sebe přál každý upřímný Žid, sami viděli, že musí hledat pomoc u Boha, který skrze Svého proroka Malachiáše ohlásil příchod očekávaného velkého Vysvoboditele. Praktická spravedlnost a věrnost tohoto zbožného ostatku byly určitou přípravou k obdržení zaslíbeného poselství a k jeho přijetí, což by otevřelo cestu do srdcí Tomu, jenž je Pánem chrámu.
„I stalo se, když on úřad kněžský konal v pořádku třídy své před Bohem, že vedlé (= podle) obyčeje úřadu kněžského los naň přišel, aby kadil, vejda do chrámu Páně.“ (8. 9. v. ‒ Karaf. opr.) Světlo, které jim dávala zaslíbení učiněná pod zákonem, bylo prostředkem, jehož Duch Boží použil k utváření víry těchto Božích svědků, jejichž poslušnost se řídila zákonem. A tak působením Boží milosti tu už byli svatí Boží muži, jejichž svědectví napomáhalo jako světlo i těm, kteří jinak byli cizí a vzdálení od smlouvy s Izraelem a umožnilo jim poznat pravého Boha a sloužit Mu.
Pro Boha nadešel čas, aby již více nezadržoval požehnání, které si tolik přáli a o které tak vroucně prosili. Když Bůh vystupuje, řídí všechny věci až do nejmenších podrobností tak, aby požehnání mohlo být uděleno. Los, jímž měl být v početné kněžské rodině zvolen ten, jenž měl na zlatém oltáři obětovat kadidlo, určil k této službě Zachariáše: „Do klínu umítán (= metán) bývá los, ale od Hospodina všechno řízení jeho.“ (Přísl. 16,33) Lidé si myslí, že los je řízen nějakou náhodou, ale vůbec tomu tak není. Ve všech věcech má svrchovanou ruku Bůh, ať jde o požehnání, které chce udělit Svým milovaným, nebo o soud (Joz. 7,18; 1. Sam. 14,41).
Služba kněze, který obětoval na zlatém oltáři kadidlo, obrazně znázorňovala vzácnou pravdu související s požehnáním, kterým Bůh chtěl obdařit Zachariáše. Měl na tom oltáři pálit „kadidlo vonné“ (2. M. 31,11). Jednotlivé složky, z nichž se skládalo, ukazovaly v předobrazu na nezměrné dokonalosti Krista, jak se před zrakem Otce projevovaly v lidské stránce Pána. Kněz pálil to kadidlo na zlatém oltáři. Rozmanité stránky milosti tohoto Božího Člověka byly plně zjeveny působením ohně; byly to řeřavé uhlíky, vzaté z měděného oltáře, jimiž bylo páleno kadidlo na zlatém oltáři. Když byla ona svatá oběť Pána na kříži podrobena ohni Božího soudu, plně se ukázala veškerá výbornost Jeho osoby ‒ Jeho poslušnost, Jeho láska k Otci a k Jeho lidu, který chtěl vykoupit ‒ a vystupovala před Otce jako líbezná vůně. Proto mohl říci: „Protož mne miluje Otec, že já pokládám duši svou, abych ji zase vzal. Nižádnýť ji nebere ode mne, ale já pokládám ji sám od sebe. Mám moc položiti ji, a mám moc zase vzíti ji. To přikázání vzal jsem od Otce svého.“ (Jan 10,17.18)
Když tak kněz pálil na zlatém oltáři kadidlo, byl předobrazem Krista, našeho nejvyššího Kněze, vyvýšeného po Jeho vítězství nad smrtí na pravici Otce a konajícího v Jeho přítomnosti službu Přímluvce ve prospěch vykoupených, procházejících na této zemi utrpeními. Protože kadidlo, které Aron a jeho synové obětovali na zlatém oltáři, bylo obrazem dokonalostí osoby Krista, bylo Bohu příjemné. Orodování a přímluvné prosby našeho velikého nejvyššího Kněze neustále trvají a působí, že na Jeho lid bohatě a vždy znovu sestupují rozmanitá požehnání.
Jaké to je potěšení pro nás, kteří jsme obklopeni nemocemi, těžkostmi a zkouškami, když víme, že skrze službu lásky, kterou On koná, je mocen „dokonale spasit“ ty, kteří skrze Něho přistupují k Bohu (Žid. 7,25). A tak Zachariáš, aniž si toho byl vědom, konal u zlatého oltáře předobrazně službu, skrze niž Bůh již předem mluvil o Tom, jehož výkupné dílo a kněžství byly základem všeho požehnání Jeho lidu i rozvinutí Boží moci v jejich prospěch.
„A všechno množství lidu bylo venku, modlíce se v hodinu kadění.“ (10. v.) Přístup do svatyně byl otevřen jenom rodině kněží, neboť dílo vykoupení ještě nebylo naplněno. Žalmista říká: „Klaněti se budu ke svatému chrámu tvému v bázni tvé.“ (Ž. 5,8b) Ti, kteří se báli Boha a chodili v spravedlnosti, byli Jemu příjemní; přes vzdálenost, která jim bránila vstoupit do svatyně, byli předměty Jeho lásky a Hospodinův obličej se skvěl nad nimi. I když systém zákona, pod nímž se oni nalézali, nemohl nic přivést k dokonalosti a nemohl způsobit dokonalý pokoj v otázce hříchu, přesto se radovali z Božího milosrdenství a z radostné a dobré zvěsti, že přijde Spasitel, který je vysvobodí. Všimněme si, že místo před chrámem, kde se nalézal lid, a které je označeno slovem, „venku“ (10. v.), bylo místem, kde se nalézal měděný oltář, obraz kříže, jímž měla být otevřena cesta k svatyni.
„Hodina kadění“ byla ráno a večer. Dvakrát denně bylo přinášeno na zlatém oltáři „kadění ustavičně“ (2. M. 30,8) před Hospodina. Oheň je obrazem pronikajícího soudu Boží svatosti, jehož působením vznikal líbezně vonící dým, který vystupoval k Němu. Tento byl tedy obrazem výbornosti Osoby Krista, která bez přestání jako nějaká příjemná vůně stoupá k Božímu trůnu. Jeho orodování a přímluvné prosby ve prospěch Jeho lidu, který je tu na zemi v boji a ve zkouškách, jsou Otcem vyslýchány pro úžasné dokonalosti Jeho osoby. Nebeští svatí ve slávě se budou podílet na této službě ve prospěch svědků Páně v den velikého soužení. Jejich modlitby budou v „báních zlatých plných vůně“ (Zj. 5,8); snažné prosby svatých, kteří budou na zemi procházet soužením, tak budou vystupovat k Bohu doprovázené výborností Krista pro Boha a podle požadavků Jeho slávy, jejímž je zlato obrazem.
ME 1943/273‒279; 292/293 (pokračování, dá-li Bůh, příště)
M. Vogelsang:
(Myšlenky k 139. Žalmu)
První verš tohoto Žalmu vyjadřuje daleko sahající skutečnost. „Hospodine, ty jsi mne zkusil a seznal“, tj. Pán mne naprosto zná! Tato myšlenka musí být nesnesitelná nevěřícímu. Kéž by vědomí, že Bůh zná celou vinu každého člověka, přivedlo ještě mnohého k obrácení!
Avšak vědomí: „Pán mne zná“ musí být nepříjemné i věřícímu, jehož život není v pořádku. Jestliže je něco v mém a v tvém životě, co nemůže obstát před zpytujícím Božím okem, tento verš by nás měl vždy znovu vést k tomu, abychom to před Bohem, a je-li třeba, i před lidmi dali do pořádku.
Avšak každému, kdo si přeje jít cestou v souladu s Bohem a s Jeho Slovem, je vzácné vědět, že Bůh zná celý jeho život a zpytuje ho. On zná i naše pohnutky. V obecenství s Pánem můžeme v tichém ústraní a bez zábran vylévat své srdce před Tím, který je zná lépe než my sami. Když se Pán po třetí zeptal Petra: „Šimone, (synu) Jonášův, miluješ-li mne?“, Petr odpověděl: „Pane, ty znáš všechno, ty víš, že tě miluji.“ (Jan 21,17)
A tak i my můžeme Jemu přenechávat posuzování všeho, co děláme, i všech pohnutek k našim činům. To je potěšující stránkou onoho vědění. Avšak celá věc má také stránku odpovědnosti, a o ní pak David mluví ve 2. až 4. verši, kde uvádí sedm věcí nebo okolností, které Jeho Bůh dokonale zná.
1) Ty znáš sedění mé
Kde „sedíme“, kde nalézáme odpočinutí, kde a s kým pěstujeme obecenství? Již první Žalm ukazuje, že sedění na „stolici posměvačů“ je něco, čeho se vystříhá „blahoslavený“, který nám je v tom Žalmu představen. Obecenství s nepřáteli Krista nikdy nemůže být požehnaným „seděním“. Pán ví, zda ty nebo já ještě sedíme na takovém místě. V takovém případě „vstaň“, opusť takové místo a nech si Pánem ukázat to místo, které je spojené s Jeho požehnáním. Myslím na ono místo, které znala již Maria: „kteráž i sedíc u noh Ježíšových, poslouchala slova jeho“ (Luk. 10,39). Takové sedění u Jeho nohou nás vede k obecenství s Ním a Pán, který „zná naše sedění“, nás na takovém místě nenechá bez Svého požehnání. Zda jsme to už častokrát nezakusili?
2) Ty znáš povstání mé
V Božím slově „povstání“ často vyjadřuje pohotovost (připravenost) a službu. K čemu jsme hotovi, k čemu „povstáváme“? O starozákonních Božích mužích často čteme, že k vykonání Božího úkolu vstávali brzy ráno. Pomysleme třeba na Abrahama v nejtěžší hodině jeho života: „Tedy vstav Abraham velmi ráno, osedlal osla svého.“ (1. M. 22, 3) Známe něco z ta-kové pohotovosti oněch dávných věřících, která byla vyjadřována i tím, že na Boží zavolání odpovídali: „Aj, já.“ (např. 1. Sam. 3,4 ‒ v kral.: „Teď jsem.“)?
Avšak nemylme se! Je možné, že navenek děláme totéž, a přesto je to něco jiného. Co čteme ve 2. M. 32,6 o izraelském lidu? „A nazítří vstavše velmi ráno, obětovali zápaly, a přivedli oběti pokojné. I sedl lid, aby jedl a pil, potom vstali, aby hrali (= aby se veselili).“ Oni také vstali brzo ráno, vyvíjeli jistou náboženskou činnost ‒ ale nesloužili Pánu, nýbrž zlatému teleti. Není to sama služba a nějaká činnost, co Pán u nás hledá. Chce, abychom Mu byli k dispozici, abychom činili, co On chce.
Dokonalým vzorem je nám i v tom Pán Ježíš. Celý Jeho život se vyznačoval oddaností, pohotovostí a službou. Když satan podnikl v getsemanské zahradě poslední pokus, aby Pána odradil od Jeho cesty, praví se o Něm: „A vstav od modlitby…“ (Luk. 22,45). Zda nám z této věty nezní plná rozhodnost a svatá síla života, který byl cele zasvěcen Bohu? Kéž by i mé „povstání“ vždy nalézalo Jeho souhlas.
3) Rozumíš myšlení mému zdaleka
Zde se dostáváme k jistému velice choulostivému okruhu. I když Pán zná celý můj život lépe než kdokoli jiný, přesto jsou v něm určité oblasti, jako třeba „sedění“ a „povstávání“, viditelné i druhým lidem. Avšak pokud jde o svět našich myšlenek, tento můžeme před lidmi skrývat, nikoli však před Ním. On je zná zdaleka. Víme až příliš dobře, jak to od přirozenosti vypadá v našich myšlenkách! „Ze srdce… vycházejí zlá myšlení“ (Mat., 15,19). Takto začíná Pán seznam hrozných činností, které vycházejí z našeho srdce.
Jímejme své myšlenky pod poslušnost Krista (2. Kor. 10,5)! S údivem a velebením můžeme i zde opět hledět na našeho Pána, který mohl ústy žalmisty prorocky říci: „Zkusils srdce mého, navštívils je (= prozkoumals mne) v noci; zprubovals (= přetříbil) jsi mne, aniž jsi co shledal; to, což myslím, nepředstihá úst mých.“ (Ž. 17,3)
4) Spatřuješ mé chození
U slova „chození“ můžeme v prvé řadě myslit na náš naprosto osobní praktický život. Nevidí Pán u nás, když si nás „prohlíží“, nějaké chození v radě bezbožných (Ž. 1,1)? Anebo je v našem srdci přání chodit tak, jak nás k tomu vždy znovu vybízí Písmo? „Prosím (nebo: napomínám) tedy vás já, vězeň v Pánu, abyste chodili, jakž hodné jest (= důstojně) na to povolání, kterýmž povoláni jste“ (Ef. 4, 1); „jakž sluší evangeliu Kristovu, obcujte (= choďte)“ (Fil. 1,27); „abyste chodili hodně (= důstojně) Pánu ke vší jeho líbeznosti (= ke všemu zalíbení)“ ‒ Kol. 1,10. K dalšímu studiu tématu „chození“ se zvláště nabízejí Epištoly Petra. Apoštol v nich píše o marném chození (1. P. 1,18), o ctném chození (1. P. 2,12), o cudném chození (1. P. 3,2), o dobrém chození (1. P. 2,12), o výstředním chození (1. P. 4,3; 2. P. 2,12), o svatém obcování (1. P. 1,15; 2. P. 3, 11).
Pro naše chození, ano, pro všechno naše praktické chování platí odkaz na to, že hleděním na osobu našeho Pána se stáváme podobnějšími Jemu. O Janu Křtiteli čteme v Ev. Jana 1,36: „Hledě na Ježíše, který tu chodil“ ( ‒ elbf. př.). ‒ Jak úžasné bylo Jeho chození!
5) Spatřuješ mé ležení
U tohoto slova bychom si znovu chtěli všimnout něčeho praktického a položit si otázku, co je předmětem citů našich srdcí a s čím ona jsou spojena. Porovnejme učedníka Jana se soudcem Samsonem. O Janovi je řečeno, že odpočíval na prsou Ježíšových. Hluboké city jeho srdce patřily Pánu Ježíši. Jan věděl o lásce svého Pána, radoval se z ní a okoušel ji. Takto mohl z úst Pána obdržet důvěrná sdělení (Jan 13,25). On to byl také, který u Tiberiadského jezera poznal Pána první (Jan 21,7). Pravé poznání plyne z osobního obecenství s Pánem.
Jak úplně jinak to vypadalo se Samsonem. City jeho srdce patřily Dalile. Spal na jejích kolenou, a toto obecenství s těmi, kteří byli nepřáteli Božího lidu, ho nakonec přivedlo k ztrátě jeho nazarejství, jeho síly i zraku. Jestliže city našich srdcí patří Tomu, jenž nás vykoupil, budeme vnitřně růst. Jestliže však naše srdce patří světu, dříve či později ztratíme i navenek znaky svého nazarejství, znaky člověka, který je cele oddělen svému Bohu.
6) Dobře jsi povědom všech mých cest
Jestliže u slova „chození“ spíše myslíme na náš osobní praktický život s Pánem, slovo „cesta“ nám více připomíná naši cestu s druhými. Po takové cestě se neubírám sám ‒ jdou se mnou po ní i jiní.
Bible jasně svědčí o tom, že pro každého člověka jsou zásadně možné dvě cesty. Každý se ubírá po jedné z nich. Jedna z těch cest je v 1. Žalmu, který jsme již několikrát připomněli, nazvána „cesta hříšníků“. Na ní se nalézá od přirozenosti každý člověk. Věřící však tuto cestu zásadně opustil a nastoupil jinou cestu, kterou Skutky apoštolské označují jako pravou „cestu“, tj. cestu křesťanů, cestu křesťanského vyznání (Skut. 9,2 ‒ viz pozn. v elbf. překl.). Jestliže toto rozdělení cest trvá i co do zásady, je otázkou, kde je prakticky naše „stanoviště“? Žalmista naprosto jasně popisuje, kde jedině je možné nalézt štěstí a požehnání: „Blahoslavený ten muž, kterýž… na cestě hříšníků nestojí“. Náš Pán velice dobře zná naše cesty. Kéž nám udělí milost, aby naše cesty před Ním obstály.
7) Neboť než mám na jazyku slovo, aj, Hospodine, ty to všechno víš
Mělo by nám snad být divné, že Ten, který zná naše myšlenky zdaleka, zná již předem i naše slova? Jistě všichni z vlastní zkušenosti víme, jakou pravdu má Jakub, když popisuje zhoubné následky našich slov (Jak. 3). Právě tak aktuální jsou i napomenutí týkající se „prázdných (= neužitečných) slov“ nebo dokonce „mrzutých (= špatných, zkažených, neslušných, ošklivých, planých) slov“ (Mat. 12,36; Ef. 4,29).
Písmo také obsahuje mnohé povzbuzující odkazy a příklady k správnému, požehnanému používání našich slov. Poukázání na „slovo v čas příhodný (nebo: v čas svůj) ó jak jest dobré!“ (Přísl. 15,23) je jen jedním příkladem z mnohých v knize Přísloví. Jistě se vyplatí prostudovat někdy tu knihu a všimnout si, co říká o našem mluvení a o našich slovech.
Dvě další místa nám mohou ukázat, jaký požehnaný vliv mohou mít naše slova: „Judas pak a Sílas, byvše i oni proroci, širokou řečí (= mnohými slovy) napomínali bratří a potvrzovali (= posilovali je)“ (Sk. 15,32). „Žádná řeč mrzutá (v elbf. př.: slovo zkažené) nevycházej z úst vašich, ale je-li jaká dobrá k vzdělání potřebnému, aby dala milost posluchačům.“ (Ef. 4, 29)
Závěrem bychom chtěli znovu upoutat naši pozornost na Toho, který byl dokonalý i ve Svých slovech: „Krásnější jsi nad syny lidské, rozlita jest milost ve rtech tvých; protož tobě požehnal Bůh až na věky.“ (Ž. 45,3) Nevěsta o něm v Písni Šalomounově říká: „Rtové jeho (jako) lilie, prýštící myrhu tekutou.“ (kap. 5,13)
Také lidé, kteří poznali Pána Ježíše během Jeho pozemského života, se „divili libým slovům, pocházejícím z úst jeho“, neboť „nikdy tak člověk nemluvil, jako tento člověk“ (Luk. 4,22; Jan 7,46). Pán mohl sám o Sobě říci: „(Jsem naprosto) to, což (vám) i pravím“ (Jan 8,25 ‒ elbf. př.).
HF 1991/207
C. E. Stuart:
Křesťanství je útočné. Vede boj proti mocem, které sice nejsou viditelné, ale přesto tu skutečně jsou. Jeho okruhem působení je svět a jeho cílem je obrácení duší z temnoty k světlu a z moci satana k Bohu. Židovství mělo úzké hranice. Bůh svěřil Izraeli, že je jen jeden pravý Bůh. „Slyš, Izraeli, Hospodin, Bůh náš, Hospodin jeden jest,“ to znamená jen Ten, kterému přísluší jméno Hospodin. (5. M. 6,4)
Modly Egypta byly němými svědky Jeho moci. Izrael vždy znovu zakoušel, kdo je Bůh, a že kromě Něho nikdo jiný není. Jejich úkolem mezi národy na zemi bylo ostříhat toto svědectví. Zvláštní úkol Izraele nebyl v obrácení druhých lidí, nýbrž v ostříhání pravdy, právě se zřetelem k národům (pohanům), kterými Izrael byl obklopen. Jen Izraelští byli Božím lidem; žádný jiný národ se netěšil této výsadě. Když se některý cizinec nechal obřezat, mohl o slavnosti fáze jíst beránka, mohl se s Izraelem radovat před Hospodinem při slavnosti týdnů a při slavnosti stánků, ale přesto zůstával cizincem. Dnem letnic došlo k obrovské změně. Simeon ohlásil, že Pán bude „světlo k zjevení národům“ (Luk. 2,32), a Jakub svědčil o několik let později v Jeruzalémě, že „Bůh… popatřil na pohany, aby přijal (= z nich vzal) lid jménu Svému“ (Skut. 15,14).
Uskutečnění tohoto Božího úmyslu se jistě má vyznačovat určitým vyjitím, které je právě tak skutečné, jako bylo vyjití Izraele z Egypta, i když se přirozeně neděje stejným způsobem. Vnější příznaky Božího hněvu nad tím, co křesťané při svém obrácení nechali za sebou, nemusí být ještě vidět; ale ti, které Bůh vyvedl, by si měli být hluboce vědomi, jak bezcenný je svět a všechny jeho věci; měli by to cítit, jako to cítil Izrael, když Bůh prováděl soudy nad bohy jejich pánů, pro které dělali robotní práce.
Nemělo by být obrácení zřetelným vyjitím ‒ kde duše za sebou zanechává to, co ji dříve drželo v otroctví ‒ stejně výrazným jako tenkrát vyjití Izraele, když 600.000 mužů s ženami a dětmi vyšlo z Ramesses do Fiarot a pak prošlo Rudým mořem? Celý Egypt věděl, že Izrael odešel. A svět by si toho neměl všimnout, když tu či onde se nějaká duše skutečně obrátí?
Je to dnes běžné? Mělo Boží působení za dob apoštolů tento znak? Přenecháváme čtenáři, aby sám dal odpověď na první otázku. K té druhé otázce nám Boží slovo říká:
Bůh tenkrát působil v Římě, v Aténách, v Korintu, v Efezu, jakož i v Jeruzalémě a v Antiochii a duše se obracely. V Tesalonice však začalo dílo, které se rychle šířilo, a pokud šlo o kázání apoštola, bylo v poměrně krátké době dokončeno. Toto dílo se stalo určitým vzorem, jakoby jakýmsi „modelem“ pro to, čeho může být dosaženo evangelizací a co by mělo být vidět u těch, kteří to radostné poselství přijmou. Tento vzorový příklad Církve v Tesalonice je tím cennější, že zcela jistě většina těchto nově obrácených před návštěvou apoštola Pavla žila v pohanství. Změna, která se v nich stala, avšak která se týkala také jejich postavení k jejich okolí, byla nesmírně velká, ano, musila být každému nápadná. Tito obrácení měli jednu víru, jednu pevnou naději a před sebou jeden zřetelný cíl. Žádná mlha nekormoutila jejich ducha; žádná nejistota neovlivňovala pravdu, kterou přijali. Poselství bylo zvěstováno jasně a prostince. Měli život, život plný činnosti, který se vyvíjel zdravě a podle pravdy.
Jak často bývají duchovní projevy života tak slabé, že si musíme klást otázku, zda tu vůbec je nějaký život. Apoštol Pavel takovouto nejistotu neměl a mohl děkovat Bohu za jejich rozhodné obrácení. Byl „ustavičně pamětliv jejich skutku víry, a práce (= úsilí) lásky, a trpělivosti naděje Pána Ježíše Krista“. Boží dílo v nich byla skutečnost, a tak o tom mohl mluvit s Bohem v modlitbě. Děkoval Bohu za ovoce, které se ukazovalo. Viděl na jejich duchovním růstu a na jejich životě, že patří k zástupu vyvolených. Proto je jako bratr uznává, ano, nazývá je „bratři Bohu milí“ (lépe: „Bohem milovaní“), a píše: „vědouce, Bohem milovaní bratři, o vyvolení vašem“. Jejich víra, jejich láska, jejich naděje byly obecně známé. I když tento dopis (1. Ep. Tesalonickým) byl napsán brzy po jejich obrácení, přesto nemohl být napsán dříve, než byla jejich neochvějnost v pravdě byla postavena na zkoušku a než byla veřejně prokázána opravdovost jejich víry. (1. Tes. 3,6)
Byli svými krajany pronásledováni (2,14), avšak jejich víra nepolevovala (1,3; 3,6). Musili toho mnoho vydržet, avšak oni přitom nezatrpkli. Jejich bratrská láska byla veřejně známá; Pavel jim v tomto směru neměl co vytknout; jen mu leželo na srdci, aby láska mezi nimi také dále rostla (3,12). Jejich lásku bylo možné sledovat v díle, které zahrnovalo dokonce všechny bratry, kteří byli v celé Makedonii (4,9‒10). Namísto dřívějšího klidu a pohodlí nyní měli zkoušky všeho druhu a pronásledování. Věděli, že to, co nyní bylo předmětem jejich naděje, se nemůže naplnit zde na zemi, avšak neklesali na mysli. Naděje Pána Ježíše (nejen naděje v Pána Ježíše) zůstávala v jejich srdcích pevná a umožňovala jim stát zpříma. Nový život, který měli, se projevoval ve své činnosti, v nových srdečných citech a v trpělivém snášení všech soužení.
Co však způsobilo tuto změnu? „Evangelium naše k vám nezáleželo (lépe: nepřišlo) toliko v slovu, ale i v moci, i v Duchu Svatém, a v jistotě mnohé (= veliké)“ (1,5). Oni slyšeli Slovo, cítili jeho moc, cítili přítomnost Ducha Svatého, a jejich duše byla plně a hluboce přesvědčena o kázané pravdě. Jak slavné výsledky se mohou ukázat, je-li evangelium přijato, ‒ „naše evangelium“, píše Pavel ‒ když není přijato jako slovo od lidí, nýbrž, jako opravdu je, jako Boží slovo, které ve věřících působí! Slyšeli kázat Pavla a Sílu; ale ta slova, oni to cítili, přinášela do jejich duše Boží pravdu. Bylo to Boží slovo, co tu slyšeli, které oživovalo, a pak dále konalo svou práci na jejich srdcích. Obrácení u nich bylo jenom začátkem. Boží slovo začalo u nich působit při jejich obrácení, avšak tím nepřestalo dále působit v jejich duších. To Slovo byl Boží a účinný nástroj, a život svědků, jichž Bůh použil, svědčil o moci toho Slova na jejich duši. Radost naplňovala srdce těchto obyčejných věřících. Oni přijali Slovo ve mnohém soužení s radostí Ducha Svatého. Když pochopili pravdu, cítili její moc, a také jejich okolí to musilo zpozorovat.
Tesalonika (Soluň) ležela na hlavní spojovací cestě mezi Římem a územím severně od Egejského moře, takže svědectví o jejich obrácení nezůstalo omezené jen na jejich město a nejbližší okolí. „Od vás“, píše apoštol, „rozhlásilo se (= zaznělo) slovo Páně netoliko v Makedonii a v Achaii, ale i na všelikém místě víra vaše, kteráž jest v Boha, roznesla (= rozšířila) se, takže nepotřebí nám o tom nic mluviti. Oniť zajisté sami o nás vypravují, jaký byl příchod náš k vám…“ (1,8.9) Tak naprosto jasná byla ta změna, tak zřejmé bylo to dílo, že všichni o tom mluvili. V Makedonii a Achaii bylo slyšet tu zprávu. Také ti, kteří tomu nerozuměli, o tom mluvili. Pavel a Sílas jistě znali mnohé podrobnosti, které mohli sdělit druhým, avšak oni z toho, co se stalo, nepotřebovali dělat nějakou propagandu. Lidé to slyšeli přímo od oněch obrácených, nikoli od evangelistů.
Právě pro pohany byla ta změna tak velká, že musila být nápadná. Oni se „obrátili k Bohu od model, aby sloužili Bohu živému a pravému“. Vzdali se viditelných věcí kvůli tomu Jednomu, kterého nikdy neviděli. Poznali Ho jako živého Boha, neboť sami na sobě zakusili Jeho moc, že může udělit život. Poznali Ho jako opravdového Boha a vzdali se uctívání svých model. Odvrhli od sebe myšlenky a představy, které po celý život pevně drželi. Namísto viditelných věcí nastoupila víra. Avšak nebylo tomu tak, že by snad byli vyměnili své bohy, nýbrž teprve nyní nalezli skutečného Boha. Jejich nové postavení je nutně přivedlo do rozporu se vším, co bylo kolem nich. Nějaká rozdělená služba Bohu jim byla nemožná: všichni bohové pohanů se jim stali nicotnou věcí. Byl jen jeden živý a pravý Bůh, a Jemu se od té chvíle chtěli klanět. Všimněme si, jak je to vyjádřeno: „Obrátili se od model k Bohu“. Obírali se nejen zápornými věcmi, odmítnutím toho, co bylo převrácené, nešlo jim o pouhý protest proti nějakému bludu; jejich srdce byla naplněna kladnými věcmi ‒ oni se obrátili zády k modlám a tváří k Bohu. Jejich přáním také nebylo, aby byli stůj co stůj vysvobozeni ze všeho, co dosud nad nimi mělo moc; oni se obrátili, ‒ dobře si toho všimněme ‒ aby sloužili Bohu živému a pravému.
Dal jim nyní Bůh všechno, co si přáli? Ano, ale jako něco budoucího, nikoli jako současné vlastnictví. Jejich situace, pokud šlo o tuto zemi, se nijak nezlepšila; spíše se naopak stávala stále horší. Setkávali se s velkým nepřátelstvím od svých krajanů, kterému dříve nebyli vystaveni. Také mezi Židy, kteří se dříve, dokud oni ještě byli pohany, o ně nikdy nestarali, měli nyní velké nepřátele; neboť očekávali z nebe Syna Božího, kterého Bůh vzkřísil z mrtvých, a který je zachránil od budoucího hněvu. Právě jejich postoj mluvil za celé svazky knih! Mluvil o naději, která se ještě nenaplnila, o touze, která ještě nebyla uspokojena, o neviditelném cíli. Na to, na Něho ‒ neboť to byla Osoba ‒ Syn Boží ‒ čekali. Tato země už nebyla více jejich vlastí. Jejich oči se upíraly vzhůru, k nebi.
Lze si představit pohrdavý pohled Řeka, který se skrze filosofii považoval za vysoce povznešeného nad pošetilosti své doby, když se doslechl o těchto věřících, že opustili své modly, aby věřili Bohu, kterého nikdy neviděli, a který Svého Syna nezachránil před smrtí. Nějaký nevěřící Žid mohl při slovech: „kterého vzkřísil z mrtvých“ škodolibě jásat, neboť tento Jeden, kterého nazývali Synem Božím, sám na kříži přiznal, že byl opuštěn Bohem. Jak by mohl On, který byl na kříži Bohem opuštěn, vysvobodit jiné od budoucího Božího hněvu? Na všechen podobný posměch měli Tesaloničtí dobrou odpověď: okoušeli skrze Ducha Svatého radost, kterou předtím nikdy nepoznali, a slova, která slyšeli, měla moc, jakou pouhá lidská slova neměla. Mohli ‒ jako onen ubožák v 9. kap. Ev. Jana ‒ mluvit o něčem, co sami na sobě zakusili, a oni znali Jej, kterého nyní očekávali.
Jak nám to slovíčko „očekávat“ ukazuje jednoduchost jejich víry! Všechny otázky, které se týkaly hřícha, byly pro ně vyřízeny. Jakákoli nejistota vzhledem k budoucnosti zmizela. Oni věděli, že Pán měl přijít soudit bezbožné. Sami pro sebe měli jistotu, že jsou zachráněni před budoucím hněvem, neboť přijali Boží slovo „v moci, i v Duchu Svatém, a v jistotě mnohé“ (1,5). Jejich věcí bylo čekat na spasení, a nikoli konat nějaké skutky, aby byli spaseni. Dílo, skrze něž bylo zajištěno jejich spasení, bylo dokonáno.
Obrátili se od modlářství a pohanství, aby očekávali Syna Božího z nebe, který je odtud vezme, aby s Ním byli ve slávě. První dopis hovoří o „nabytí (= dosažení) spasení skrze Pána našeho Ježíše Krista“ (5,9); druhý dopis o „dojití (= dosažení) slávy Pána našeho Ježíše Krista“ (2,14). Žid mohl říci, že to je domýšlivost, mluvit o tom s jistotou. Domýšlivost! To říkají také dnes mnozí, kteří se nazývají křesťané, a dokonce i tací, kteří jsou skuteční křesťané. Jenomže domýšlivý je ten, kdo namísto aby věřil, pochybuje, ‒ ten, jenž tu, kde Bůh osvědčuje pravdu, namísto aby to Boží svědectví přijal a na něm spočíval, vyvolává sporné otázky. Jakým příkladem, ale také jakou výtkou jsou ti z pohanství obrácení věřící svou jednoduchostí srdce dnešní době!
(další přednáška, dá-li Bůh, příště) HuN 1969/83‒89
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
„Ať se snaží v dobrých skutcích předčiti, kteříž uvěřili Bohu.“ (Tit. 3,8)
Osudný omyl.
V širokých kruzích křesťanstva se učí, že člověk musí svými skutky spolupůsobit, aby od Boha dosáhl ospravedlnění. Skutky křesťana prý jsou nutné, aby ho před Bohem činily stále spravedlivějším (!). Dobré skutky jsou prý prostředek, aby si člověk zasloužil blaženost. Dílo Ježíše na kříži prý k tomu dalo lidem možnost.
Tento osudný omyl se zakořenil v mnohých lidských srdcích. Nalézá tam výbornou živnou půdu v sklonu k samospravedlnosti, který je v každém srdci. „Mám tedy možnost stávat se skrze dobré skutky stále lepším a více svatým.“ Toto je myšlenkou mnoha lidí.
Zůstává jim skryté, že:
‒ nejprve člověk musí být „účasten Boží přirozenosti“, než může konat takové skutky, které obstojí před Bohem;
‒ člověk, který „nečiní“ skutky (Řím. 4,5), avšak věří v Ježíše, se pouze tou věrou dostává z postavení hříšníka do postavení v Kristu, v němž se pak nalézá před Bohem jako dokonale spravedlivý;
‒ pravý růst záleží v tom, že lépe poznáváme úžasné skutečnosti spasení, darované nám v Kristu naším Bohem, a že je skrze milost lépe uskutečňujeme;
‒ člověk, totiž ta jeho hříšná přirozenost, „tělo“, se naprosto nikdy nepolepší a nikdy nemůže být svatější.
Jak veliký je počet těch, kteří skrze skutečné vnitřní zneklidnění ve věci spasení své duše byli vehnáni do takové samospravedlnosti ze skutků, do všelijaké nepřestávající vlastní činnosti. Sami si ukládají nějakou kázeň, cvičí se ve skutcích lásky k bližnímu, obětují se v péči o nemocné a rozdávají svůj majetek chudým. Mnohdy nás takovou svou horlivostí zahanbí.
Na odpočívací lavičce.
Jejich opakem jsou křesťané, kteří jsou lépe poučeni. Znají z Božího slova, že evangelium nejprve nalézá člověka „mrtvého ve vinách a hříších“ (Ef. 2,1.5) a že jako tací jsou neschopni k čemukoli dobrému. Vědí, že nebyli spaseni ze skutků, které by oni sami učinili ve spravedlnosti (Tit. 3,5), nýbrž jedině „milostí… skrze víru“ (Ef. 2, 8). Jsou si vědomi, že mají dokonalé postavení v Kristu a spočívají v úplně platném díle samého Ježíše Krista.
Pro ně tím odpadl silný podnět ke konání dobrých skutků.
Mnozí z nich pak sedí na jakési odpočívací lavičce a jen málo zaměřují svůj zřetel a svou píli na práci, která by přesahovala jejich vlastní, osobní zájmy.
Co to vlastně jsou „dobré skutky“?
Skutek nebo dílo bývají dělány nějakou prací. Písmo hovoří o „mrtvých skutcích“, o „neužitečných skutcích“, o „skutcích temnosti“, o „skutcích těla“, o „zlých skutcích“, a pak také o „dobrých skutcích“, když jde o nějaké ovoce činnosti „v Duchu“ (porov. Gal. 5,16‒26). Dobré skutky jsou především takové, které jsou činěny k Boží cti, k oslavení Pána, pro blaho Božích dětí anebo vůbec ve prospěch lidí. (Porov. 1. Kor. 10,31; Mat. 26,10; Skut. 9, 36.39; Tit. 3,2.9.14.)
A k takovým skutkům by věřící neměli mít žádné pohnutky?
Ale kdepak! Nyní, když se obrátili, už tu takové skutečné pohnutky jsou a podněcují nás.
1) Jsme Boží dílo, jsouce stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům (Ef. 2,10).
2) „Veliký Bůh a Spasitel náš Ježíš Kristus… dal sebe samého za nás, aby nás… očistil sobě samému lid zvláštní (= za svůj vlastní lid), horlivě následovný dobrých skutků.“ (Tit. 2,14 ‒ v této Epištole jako i v Epištolách Timoteovi se obzvláště mnoho mluví o „dobrých skutcích“ v pravém smyslu toho slova.)
3) Podle poučení Ep. Jakuba se musí živá, spasitelná víra projevovat skutky: „Co prospěje, bratři moji, praví-li kdo, že má víru, ale nemá skutků?“ ‒ „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jak. 2,14 ‒ elbf. př. a 26. v.)
4) V 1.Ep.Jana se dále učíme, že onen věčný život, který byl u Otce, k nám přišel v Osobě Jeho Syna. My máme skrze víru tento „život z Boha“. Ten život je pohnutkou, hybnou pákou a musí se projevovat v pohnutkách a skutcích, které odpovídají Božímu charakteru.
5) Bůh nám dal Ducha moci, lásky a mysli způsobné (= střízlivé) ‒ 2. Tim. 1,7.
Může tedy někdo zůstat lenošivě sedět na své odpočívací lavičce? Smí ještě někdo skládat ruce v klín, pokud jde o „dobré skutky“? V takovém srdci rozhodně něco není v pořádku. Nebylo třeba „zatvrzeno oklamáním hříchu“? (Žid. 3,13)
Pro takového věřícího, který žije v obecenství s Bohem, není mocnějšího impulsu k životu než žít ke cti Boha, kterému vděčí za všechno blaho. Skutky v tomto případě nepatří k našemu vlastnímu spasení nebo naší vlastní cti, nýbrž Bohu a Jeho zájmům.
Jeden mladý věřící prožil velké zklamání a zmocnila se ho hluboká sklíčenost. Celý život se mu nyní zdál tolik nesmyslný. Když tak žil několik dnů v tomto stavu, projela mu pojednou hlavou jako blesk myšlenka: „Vždyť přece něco můžeš dělat pro Boha!“ Jak to roznítilo jeho odvahu a horlivost, a jak opravdu si tu uvědomil smysl svého života!
Jaké skutky tedy já mám konat?
Toto je hned další důležitá otázka, otázka, na kterou může dát správnou odpověď jenom Pán. Ptejme se tedy vždy znovu: „Pane, co mám činiti?“ (Skut. 22,10)
Všimneme si přitom následujících věcí:
1) Můj každodenní život. ‒ Jsem vybízen vést celý svůj každodenní život, dělat práci ve svém pozemském povolání, ano, i tak drobné věci jako „jíst a pít“: srdcem, jako Pánu a ne lidem (Kol. 3,23). Pán, který „vidí skrytě“ (porov. Mat. 6,4), si toho dobře všimne a bude tím oslaven.
Jeden čeledín velice dlouho kartáčoval koně. Kolemjdoucí se ho otázal: Cožpak to už nestačí? Vždyť se brzo bude lesknout jako zrcadlo!“ ‒ „Víte, já to dělám pro svého Spasitele!“ zněla odpověď. ‒ Myslíš si, že taková obyčejná, skromná práce nepůsobí radost srdci Pána naproti „neužitečným skutkům“, které tak často budí obdiv lidí?
2) Připravené skutky. ‒ Z výše uvedeného místa (Ef. 2, 10) plyne, že Bůh ty dobré skutky, v nichž máme chodit, předem připravil. Je dobré, dbáme-li toho. Dělat nějaké jiné skutky, by byla nezávislost a svévole, a tudíž dílo zlé.
Bůh takto oddělil některé Své služebníky již „od života matky“ a připravoval je pro nějakou zvláštní službu: Samsona (Soud. 13), Izaiáše (49,1), Jana Křtitele (Luk. 1,15), Pavla (Gal. 1,15). Také Josef, Mojžíš, David a mnozí jiní byli naprosto jasně připravováni a vychováváni již od samého začátku pro nějaký zvláštní úkol. I když nepatříme mezi takové význačné Boží služebníky, přesto i mnozí pracovníci v díle Páně, byť byl jejich úkol jakkoli malý ‒ mohou ve svém životě jasně rozeznat stopy Boží přípravy.
Připravené příležitosti. ‒ Jsou však také jednotlivé příležitosti, které Bůh předem připravil. Vzpomeňme třeba Josefa z Arimatie, toho „bohatého“, kterému patřila hrobka vytesaná ve skále. Když viděl, jak Ježíš zemřel na kříži, sám byv tajný učedník Páně, šel směle k Pilátovi, prosil o tělo Ježíše a položil je do své hrobky ve skále. Láska k Pánu byla mocnou pohnutkou k tomuto činu. Proč však Ho položil do své hrobky? „Pro den připravování židovský, že blízko byl ten hrob (= hrobka)“ (Jan 19,42). Protože chtěli být, jako bohabojní Židé, poslušni přikázání, jednal takto Josef spolu se svým průvodcem. Jak se asi musil divit, když v Písmu našel dávno předtím již vyřčená slova: „Ale ve své smrti byl s bohatým“ (Iz. 53,9 ‒ elbf. př.)!
Kéž bychom tedy byli ustavičně bedliví a měli své oči otevřené k rozeznání takových připravených skutků. Často může taková Pánem daná a námi uchopená příležitost udat směr naší další cestě!
3) Připravování na „dobré skutky“. ‒ Mladí bratři a sestry udělají dobře, když si všimnou, že mládí je přípravnou dobou pro pozdější službu, ať už v skrytosti, anebo na veřejnosti. Nejlepší přípravou k tomu je pečlivé studium Božího slova v uznávání jeho autority a s modlitbou: „Všelikéť Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání (= usvědčování), k napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti (elbf. př.: k vyučování ve spravedlnosti), aby byl dokonalý člověk Boží, ke všelikému skutku dobrému hotový (= plně způsobilý)“ ‒ 2. Tim. 3,16.17.
Jak mnohý později též litoval, že nedostatečné znalosti cizích jazyků mu byly překážkou ve službě. „Kdybych byl dříve lépe využíval svůj čas v tomto směru!“ ‒ povzdechl si už nejeden.
4) Modlitby. ‒ Apoštol píše Timoteovi: „Napomínámť pak, aby především činěny bývaly pokorné modlitby, prosby, žádosti (= přímluvné prosby) a díkůčinění za všechny lidi“ (1. Tim. 2,1). Co je nám důležitější před všemi jinými věcmi? Před jakoukoli jinou činností před jakýmikoli jinými skutky? Jsou tím modlitby?
Ony jsou měřítkem naší závislosti na Bohu. Modlitby jsou nesmírně užitečnými skutky víry a kladou všechny jiné skutky za sebe. Uvádějí náš život do Boží přítomnosti, způsobují, že naň sestupuje Boží požehnání a to se dostane k mnohým lidem. Kéž bychom tedy vyhradili modlitbě mnoho času!
5) Zájem o lidi. ‒ Všichni lidé mají být předmětem našich pokorných proseb, našich přímluvných proseb. „Neboť toť jest dobré a vzácné před naším Bohem‒Spasitelem, kterýž chce, aby všichni lidé spaseni byli, a k známosti (= poznání) pravdy přišli.“ (1. Tim. 2,3.4) Jak široké pole působnosti se tu otevírá našim zrakům: uskutečňujeme-li ve svém životě toto napomenutí, bude se náš zájem o lidi prohlubovat, počínaje našimi nejbližšími a konče lidmi v dalekých zemích, o nichž čteme v misijních zprávách. Zda potom také rádi nevyužijeme možností šíření evangelia a pravdy a nebudeme pomáhat šířit traktáty a dobré spisy?
Ano, kéž bychom se všichni snažili „v dobrých skutcích předčiti, kteříž (jsme) uvěřili Bohu“!
HF 1958/282‒288
C. H. Mackintosh:
III. ‒ Podíváme-li se do Ev. Matouše 21,22, najdeme další podmínku, která je důležitá pro účinnost naší modlitby: „A všechno, za cokoli byste prosili na modlitbě, věříce, vezmete“. Toto tvrzení je skutečně úžasné. Otevírá víře samy poklady nebe. Neklade žádná omezení. Sám náš drahý Pán nás ujišťuje, že obdržíme všechno, zač budeme s jednoduchou vírou prosit.
Apoštol Jakub, inspirován Duchem Svatým nám podává podobné ujištění, pokud jde o prosbu, v níž někdo žádá moudrost: „Jestliže pak komu z vás nedostává se moudrosti, žádejž jí od Boha, kterýž všem dává ochotně a neomlouvá (= a /nic/ nevytýká), i budeť dána jemu. Žádejž pak (= však) ‒ a zde je položena mravní podmínka ‒ u víře (= s vírou), nic nepochybuje. Neboť kdož pochybuje, podoben jest vlnám mořským (elbf. př.: vlně mořské), kteréž vítr žene a jimi zmítá. Nedomnívej se zajisté člověk ten, (že) by co vzíti měl ode Pána“ (Jak. 1,6.7).
Z těchto dvou míst se učíme, že jestliže naše modlitby mají být vyslyšené, musí to být modlitby víry. Něco jiného je odříkávat slova navyklé modlitby, a něco naprosto jiného je modlit se s jednoduchou vírou v plné jistotě, že ty věci, o něž prosíme, obdržíme. Máme skutečnou příčinu bát se, že mnohé z našich domnělých modliteb nikdy nejdou dál než k stropu shromažďovací místnosti. Aby mohly dosáhnout až k trůnu milosti, musí být neseny na křídlech víry; a prosíme-li společně, naše modlitby musí vycházet ze stejně smýšlejících srdcí, se svatým a věřícím očekáváním, že to, zač prosíme, skutečně dostaneme.
Zdalipak se v tomto směru neukazuje u našich modliteb a modlitebních shromáždění žalostný nedostatek? A Bůh nám tento nedostatek zřetelně zjevuje skutečností, že často vídáme tak málo výsledků našich modliteb. Kéž bychom se vážně zkoušeli, jak dalece rozumíme oběma podmínkám modlitby, jimiž jsou: naprostý souhlas a plná důvěra víry. Jestliže je pravdou ‒ a ono to pravdou je, protože Kristus to řekl ‒ že když dva prosí souhlasně a s vírou, obdrží, oč prosili, ptejme se sami sebe, proč vídáme tak málo odpovědí na naše modlitby? Zda není vina v nás samých? Zda není u shromážděných nedostatek souhlasu a důvěry?
V oněch vzácných slovech, která čteme v Mat. 18,19, se Pán sklání až k opravdu nejmenšímu počtu, k nejmenšímu shromáždění ‒ dokonce až k pouhým „dvěma“, třebaže je zřejmé, že to zaslíbení se dá vztáhnout na libovolný počet osob. Důležité je, aby oni shromáždění, ať je jejich počet jakýkoli, byli skutečně jednomyslní a cele přesvědčeni, že obdrží to, zač prosí. Toto by udělilo našim společným modlitbám a našim modlitebním shromážděním naprosto jiný tón a charakter. Způsobilo by to, že by byla mnohem opravdovější a konkrétně zaměřenější, zatímco, žel, tak často bývají chudá, studená, mrtvá, bez opravdového předmětu, těkající sem a tam a jevící vše jiné než upřímný souhlas a pevnou víru!
Jaký výsledek by se ukázal, kdyby naše modlitební shromáždění byla vedena v pravém souhlasu srdce a myšlenek dvou nebo i většího počtu věřících, shromážděných a očekávajících v určité věci na Boha a pak vytrvávajících na modlitbě, dokud by neobdrželi nějakou odpověď! Jak málo z toho vídáme! Zúčastňujeme se týden co týden modlitebních shromáždění ‒ a je jistě velice dobře, že to děláme ‒ ale neměli bychom se před Bohem zkoušet a uvědomovat si, jak dalece jsou naše srdce blízko Něho, abychom byli mezi sebou v naprostém souladu ohledně toho, co má být přinášeno před Jeho trůn? Odpověď na tuto otázku je spojena s další podmínkou modlitby.
Podívejme se do 11. kapitoly Ev. Lukáše. „I řekl jim: Kdo z vás bude míti přítele, a půjde k němu o půlnoci, a dí jemu: Příteli, půjč mi tří chlebů. Neboť přítel můj přišel z cesty ke mně, a nemám, co bych předložil před něj. A on, (u)vnitř jsa, odpověděl by a řekl: Nečiň mi nevole (= neobtěžuj mne); dveře (jsou) již zavřené, a dítky mé se mnou jsou na loži. Nemohu vstáti a dáti tobě. Pravím vám, (že) ač nedá jemu, vstana, protože jest přítel jeho, avšak pro nezbednost (= neodbytnost, dotěrnost) jeho vstana, dá jemu, kolikžkoli potřebuje. I já pravím vám: Proste, a budeť vám dáno; hledejte, a naleznete; tlučte, a budeť vám otevřeno. Neboť každý, kdož prosí, bere (= obdrží); a kdož hledá, nalézá; a tomu, kdož tluče, bude otevřeno“ (5.‒10. v.).
Tato slova jsou nejvýš důležitá, protože obsahují část odpovědi Pána na prosbu učedníků: „Pane, nauč nás modliti se.“ Nechť si ale nikdo ani trochu nemyslí, že bychom měli v úmyslu učit druhé, jak se mají modlit. Chraň nás toho Bůh! Jde nám jen o to, přivést nitro čtenářů do přímého styku s Božím slovem ‒ se skutečnými výroky našeho drahého Pána a Mistra ‒ aby tak, ve světle oněch slov, sami mohli posoudit, jak dalece naše modlitby a naše modlitební shromáždění jsou tím, čím mají být podle Boha.
Čemu se tedy učíme z 11. kapitoly Ev. Lukáše? Jaké to jsou mravní podmínky, které nám odhaluje tento oddílek? Především nás učí, že máme být ve svých modlitbách naprosto konkrétní. „Příteli, půjč mi tři chleby!“ Je tu skutečná potřeba, cítěná i vyjádřená; je tu určitá přesná věc na mysli i na srdci, a ten prosící člověk se omezuje jen na tuto jednu věc. Nevypočítává všechny možné jiné věci roztěkanými myšlenkami a nesouvislými slovy: jeho prosba je vyjádřena zcela jasně, přímo, naprosto konkrétně a přesně. Potřebuji tři chleby; neobejdu se bez nich; potřebuji je nutně; musím je mít; věc je naléhavá; je noc, a proto všechno je tím naléhavější. Jde mu jen o to jedno a říká to jasně: „Příteli, půjč mi tři chleby.“
Není pochyb, že doba, kdy jde se svou žádostí, je jistě krajně nevhodná: přichází o půlnoci! Všechno by ho mělo spíše od toho úmyslu odradit: přítel už ulehl ke spánku, dveře jsou zavřené, děti jsou s ním v posteli a on nemůže vstát. Ale co na tom ‒ je tu skutečná, naléhavá potřeba. On nutně potřebuje od toho druhého tři chleby.
Je v tom pro nás velké praktické, nesmírně užitečné poučení. Naše modlitby a modlitební shromáždění trpí dlouhými modlitbami, nesouvislými a bez jasného konkrétního předmětu! Často používáme mnoho slov pro věci, jejichž skutečnou potřebu ani necítíme a u nichž vůbec nečekáme, že je obdržíme. Zda bychom někdy nebyli na velkých rozpacích, kdyby se Pán na konci modlitebního shromáždění objevil a zeptal se nás: „Co ode mne opravdu chcete, abych vám dal, anebo učinil?“
To vše nás nutí k vážnému zamyšlení. Naše modlitby a modlitební shromáždění by jistě nabyly větší vážnosti, svěží zajímavosti, hloubky, opravdovosti a účinné moci, kdybychom v nich přinášeli konkrétní potřeby, pro něž můžeme požadovat obecenství svých bratří. Vůbec není třeba pronášet nějaké dlouhé modlitby, zaměřené na všechno možné, i kdyby byly upřímné a dobře míněné, protože naše myšlenky se pak velice rychle ztrácejí v rozmanitosti předmětů. Oč lépe je přinášet před trůn milosti jen to, co nám opravdu leží na srdci ‒ a prosit o to vroucně, a pak přestat, aby Duch Svatý mohl stejným způsobem vést i druhé, a i oni mohli prosit za tutéž věc, anebo za něco jiného, skutečně určitého a cítěného stejně naléhavě.
Dlouhé modlitby při našich shromážděních bývají velice únavné a často působí opravdu neblaze. Někdo možná namítne, že nemůžeme klást Duchu Svatému nějaké časové omezení ‒ nuže, jsme velmi vzdáleni takové hrozné myšlenky! Ale jak to, že v Písmě nikdy nenalézáme nějaké dlouhé modlitby? Ta nejúžasnější modlitba, jaká kdy byla na světě vyslovena, může být pomalu, klidně a s důrazem přečtena za méně než pět minut (viz Jan 17). A pokud jde o onu modlitbu, jíž Pán učil Své učedníky, ta je ještě kratší. Všimněte si dále mocné modlitby, kterou nalézáme ve Skutcích apoštolských 4, 24‒30 a obou úžasných modliteb apoštola, které máme v 1. a 3. kapitole Ep. Efezským.
Kdyby snad někoho napadlo a chtěl nám vytýkat, že chceme dělat nějaké předpisy Duchu Svatému, tedy znovu naplno říkáme: „Jsme vzdáleni takové myšlenky!“ Srovnáváme jen, co nalézáme v Písmech, s tím, co shledáváme, žel, příliš často ‒ i když, Bohu díky, ne vždy ‒ v našich shromážděních a co se týká modlitby.
Nezapomínejme tedy, že Pán při našich modlitbách nechce nějaká zbytečná opakování, při nichž se domníváme, že pro svou mnohomluvnost dosáhneme vyslyšení. Mluví o takových modlitbách s naprostým nesouhlasem. Můžeme též dodat, že již po mnoho let jsme vždy bývali svědky, že modlitby velice zbožných, duchovních a zkušených bratří se vyznačovaly krátkostí, jednoduchostí a přesnou určitostí.
Toto je dobré a užitečné a podle Písma, a zároveň to přispívá k vzdělání, potěšení a požehnání. Krátké, vroucí, přesně zaměřené modlitby udělují modlitebním shromážděním svěžest a působí pozornost, zatímco na druhé straně víceméně všeobecně platí, že dlouhé a roztěkané modlitby působí na srdce všech zúčastněných únavně.
Ale poučení Páně v Luk. 11 obsahuje ještě jinou důležitou vlastnost pravé modlitby: a tou je neodbytnost. Pán Ježíš nám říká, že onen člověk, který šel k svému příteli, dobře pořídil a obdržel, co si přál, a to jednoduše pro svou neodbytnou vytrvalost. Potřeboval právě teď tři chleby a nenechal se odbýt a odkázat na nějaký jiný čas. Jeho neodbytnost dosáhla úspěchu tam, kde jeho práva plynoucí z přátelství zůstala bez jakéhokoli vlivu. Vyskytla se naléhavá potřeba a ten člověk nemá nic, aby jí mohl učinit zadost: „Nemám, co bych předložil před (svého přítele).“ Prostě nechce se nechat odmítnout.
Jak dalece rozumíme této velké lekci? To neznamená, Bohu dík, že On by nám někdy chtěl odpovědět z nějakého místa za „zavřenými dveřmi“. Nikdy nám neřekne: „Neobtěžuj mne“; ‒ „nemohu vstáti a dáti tobě“. Je vždy naším věrným a připraveným „Přítelem“ a vždy radostným, ochotným a nic nevytýkajícím Dárcem. Každopádně nás povzbuzuje k vytrvávající neodbytnosti a my si toho máme být pro své modlitby vědomi. Tam, kde jsou skutečně cítěné potřeby ‒ ony chybějící „tři chleby“, bude také zpravidla přítomna vytrvalá neodbytnost a pevný úmysl dosáhnout žádaného předmětu.
Avšak příliš často se v našich modlitbách a modlitebních shromážděních stává, že se tak málo podobáme lidem, kteří prosí za to, co potřebují, a kteří očekávají, že to, zač prosili, dostanou. Býváme totiž bez rozhodnosti, bez cíle a bez moci a namísto abychom Bohu předkládali vroucí modlitebné žádosti, děláme z modlitebních shromáždění, která by měla být hluboká a vážná, něco nerozhodného a mlhavého, jakási bezmocná vyučující shromáždění anebo bratrské rozhovory. Jsme přesvědčeni, že Boží Církev se musí v tomto směru probudit a toto přesvědčení nás vedlo k předložení uvedených myšlenek a návrhů. Ale ještě jsme nevyčerpali celý předmět.
(dokončení, dá-li Bůh, příště)
Otázka: Co mám dělat, pokud jde o stůl Páně, když jsem zhřešil, anebo když nejsem v dobrém duchovním stavu?
Odpověď (William Kelly:) Máme se sami zkoušet a nepolevovat v tom. Boží slovo nám to důrazně připomíná. V 11. kapitole 1. Ep. Korintským jsou věřící v souvislosti s večeří Páně naprosto jasně napomínáni, aby se sami zkoušeli, avšak rozhodně ne tak, aby tím byla vyvolána nějaká pochybnost. Naopak: „Zkusiž tedy sám sebe člověk, a tak chléb ten jez, a z to-ho kalicha pij.“ (28. v.) Kdyby těmito slovy měly být vzbuzeny nějaké rozpaky a pochybnosti, musilo by tam stát: „Tedy nejez“ pro případ, že by se nenalézal v dobrém stavu. A jestliže něco u sebe zjistí, co není v pořádku, tedy nemá jíst? Zcela jistě by měl vzhlížet k svému Vykupiteli a opřít se o milost, která nikdy nepřestává.
Myslit si, že už pak není žádná pomoc, by vskutku znamenalo zneucťovat Krista a popírat Jeho pravdu a lásku. „Dosti máš na mé milosti, neboť moc má v nemoci (= nemohoucnosti, slabosti) dokonává se.“ (2. Kor. 12,9) To říká slovo Páně. Na základě Jeho milosti má se věřící, pokud jde o stůl Páně, sám zkoušet. Nejde o to, zda má jít anebo zdržet se; nic takového v Písmě není. Ovšem na druhé straně též není řečeno, že můj duchovní stav ‒ protože přece jsem křesťan ‒ nemá přitom žádný význam. Avšak jsme vybízeni, abychom se sami zkoušeli, a tak potom jedli. Nejspíš asi najdeme něco, co nás povede k pokoření. Je důležité, abychom šli k Bohu, aby Jeho světlo osvítilo celý náš život. To pak nám bude podnětem, abychom se sami pokořili, ale nikdy nás to nepovede k tomu, abychom se zdrželi od stolu Páně. Je to základní pravidlo, které Duch Boží stanovil pro večeři Páně. Samozřejmě že tu nejde o případy zjevného hříchu, v nichž se jedná o to, že musí být uhájena čest Pána. Tomu by však předcházelo, že někdo zhřešil, ale sám se nezkoušel. Jestliže však jde o každodenní život Božího dítěte, apoštol vštěpuje Korintským, aby se sami pečlivě zkoušeli s výsledným cílem: „tak…jez“.
EuE 1985/283‒284
„Ani sám u sebe králi nezlořeč, ani v skrýších pokoje svého nezlořeč mocnějšímu; neboť pták nebeský donesl by hlas ten, a to což křídla má, vyjevilo by řeč tvou.“ (Kaz. 10,20)
Jistě všichni budeme souhlasit s tím, že nějaká pochybná řeč a daleko více ještě nějaký zlomyslný čin je před Bohem skutečně hříchem. Ale zdalipak nebýváme mnohem shovívavější k špatným myšlenkám, které se v nás rodí, například o jiných lidech? Myslíme si, že stačí, když je nevyjádříme, abychom byli prosti viny. Možná dokonce, že to připisujeme své duchovnosti, že nedopouštíme, aby soud o našem bratru či sestře, který v sobě nosíme, se dostal navenek!
Nuže, uvědomme si, že Bůh dokonale zná takovou skrytou myšlenku, kterou necháváme ve své mysli vzejít a kterou býváme připraveni pěstovat. Duch Svatý nás neopomene v té věci vážně varovat (a i naše svědomí, je-li citlivé), a hřích začíná, jestliže odmítneme nastavit těm hlasům sluch.
Zdalipak nás před tímto nebezpečím obrazně nevystříhá i výše uvedený verš? Nevyslovujte, říká nám, ve svém nitru reptání proti Bohu, ani zlé myšlenky o druhých lidech. Vám se sice může zdát, že vaše srdce se podobá svou intimitou nějakému dobře skrytému pokoji, avšak co se tam odehrává, myšlenky, kterým nebráníte, aby se tam rozvíjely, jsou odtamtud odnášeny jakoby nějakým ptákem, který nezná žádné překážky ani hranice.
Bděme tedy nad našimi zlými myšlenkami, zastavujme je a nedovolujme jim, aby se rozmohly natolik, že bychom se stali vinnými před Bohem. Uvažme také, že jestliže náš duch se takovými myšlenkami zaměstnává, předně ztrácíme styk s Bohem, a pak jsme ve velkém nebezpečí, že je toho či onoho dne proměníme v slova: z hojnosti svého srdce budeme mluvit způsobem, který nebude k Božímu oslavení.
Má moje přirozená povaha sklon utvářet kritické myšlenky o lidech, kteří jsou kolem mne? Pak musím naléhavě prosit Pána, abych byl „proměněn obnovením mysli své“ (Řím. 12,2).
Pour Lui plaire 16.5.1992
William Kelly:
U Pána Ježíše nalézáme v plné míře, že podřizoval a odevzdával každou myšlenku, každý dojem Boží vůli. Byla tu jen jedna zdánlivá výjimka, když se v úporném boji modlil: „Přenes kalich tento ode mne.“ Avšak jak si mohl On, který se vždy těšil ničím nezastřenému slunečnímu jasu Boží lásky, přát, aby byl Bohem opuštěn? Vždyť by to byla lhostejnost a nikoli láska; znamenalo by to, že si neváží požehnaného obecenství mezi Otcem a Jím. Proto to bylo vyjádření dokonalosti Krista, když řekl: „Přenes tento kalich ode mne, avšak ne, což já chci, ale co ty.“ (Mk. 14, 36) Protože byl dokonalý Člověk, nemohl si přát, aby tu už byla ona nevýslovně vážná hodina Božího hněvu; avšak i v tomto případě ‒ stejně jako kdykoli jindy ‒ byl poddán Boží vůli: „Což nemám píti kalicha, kterýž mi dal Otec?“ (Jan 18,11) Jak velebení hodný je náš Pán!
EuE 1984/25‒26
C. H. Mackintosh:
Přeje si tvá duše opravdu růst v milosti a v praktickém posvěcení? Pak dej pozor, aby ses ‒ třeba jen jednu, jedinou hodinu ‒ nedotýkal věcí, které poskvrňují tvé ruce, zatěžují ti svědomí, zarmucují Ducha Svatého a znemožňují ti obecenství s Bohem. Buď k tomu pevně odhodlán, celým srdcem! Dej okamžitě výhost všemu nečistému, ať tě to bude stát cokoli ‒ ať ti to způsobí nevím jakou škodu, opusť to! Žádný světský zisk, žádná pozemská výhoda nemůže vyvážit ztrátu čistého svědomí, hlubokého pokoje v srdci a radost z nerušeného obecenství s Bohem.
HF 1962/128
J. N. Darby:
Těší tě pomyšlení, že Pán může přijít každého dne? Má to na tebe vliv v desetitisících drobných věcí každodenního života? Anebo chodíš tolik ruku v ruce se světem, že již pouhé pomyšlení na Jeho příchod tě naplňuje zahanbením?
Cesta je strmá, má vysoko cíl,
však vede k slávě, k žití.
Tam je můj Pán a můj díl,
kde věčně mám Jeho lásku ctíti!
EuE 1980/94
K dnešnímu autorovi:
(1795 ‒ 1864)
J. G. Bellett se narodil 19. 7. 1795 jako nejstarší syn jedné anglo‒irské rodiny v Dublinu, ale strávil většinu svého mládí v jedné vile na venkově. Se svým bratrem Georgem, kterého měl velice rád, navštěvoval nejprve základní školu v Tauntonu a prázdniny trávil u své bohabojné babičky v Sommersetu. Na vyšší škole v Exeteru a později na vysoké škole Trinity College v Dublinu se vyznačoval velkým nadáním. V této době přišel r. 1817 k obrácení. Studoval pak v Londýně do r. 1821 práva a vrátil se do Dublinu, aby tam nastoupil místo právníka. Avšak brzy se ho vzdal, aby se mohl plně věnovat studiu a zvěstování Božího slova.
V těchto letech se oženil s Mary Druryovou. Čtyři z jejich dětí jim Pán vzal k Sobě, když ještě byly v útlém věku.
R. 1826 nebo 1827 poznal J. G. Bellett, který, jak známo, patřil k prvním bratřím, kteří se v Dublinu shromažďovali podle zásad Božího slova, Anthony Norris Grovesa z Exeteru. Ten pobýval během svých pozdějších návštěv v Dublinu jako host v domě Bellettových. V zimě 1827/28 se setkal s touto skupinou bratří také John Nelson Darby. Počátkem r. 1827 řekl Groves Bellettovi, že by bylo podle Písma, aby každou neděli lámali chléb. Toto bylo zřejmě také uskutečněno. Při své poslední návštěvě na rozloučenou v Dublinu koncem r. 1829 (stal se totiž misionářem v Orientě) pověděl A. N. Groves J. G. Bellettovi, že by bylo podle Božích myšlenek správné, aby se naprosto jednoduše shromažďovali jako bratři a nedívali se po kazatelích, kteří byli ustanoveni lidmi, nýbrž aby důvěřovali Pánu, který má moc použít k vzdělávání bratry z jejich vlastních řad. J. G. Bellett později napsal, že tato slova na něj nesmírně zapůsobila.
V této době se J. G. Bellett zúčastňoval (společně s J. N. Darbym) také tzv. powerscourtských konferencí, které se konaly v zámku jedné věřící dámy.
Až do konce r. 1829 místem, kde se tato malá skupina bratří obvykle shromažďovala, byl byt Francis Hutchinsona v Dublinu na Fitzwilliam Square 9, ale následujícího roku si pronajali veřejnou místnost na Aungier Street. Mezitím se s tímto kruhem bratří, kterému Pán dával stále více poznávat Své myšlenky o Své Církvi (ekklesia), setkal také John V. Parnell (pozdější lord Congleton).
Zatímco jiní muži byli v pozdějších letech povoláni na jiná místa, aby tam zvěstovali Slovo a vyučovali a posilovali věřící, J. G. Bellett zůstal v Irsku. Trávil dny navštěvováním křesťanů s povzbuzováním i radou, navštěvoval shromáždění věřících a konal biblické hodiny v domech svých přátel. Rád vstával brzy ráno. V zimě si přisunul svůj stůl s Biblí a psacími potřebami ke kuchyňskému krbu a určitou dobu tam četl, psal a rozjímal, nežli byla připravena snídaně. V těchto letech vznikly Bellettovy úvahy o Žalmech a o Ev. Lukáše a Jana. Později přibyly úvahy o knize Joba (podnětem k nim bylo úmrtí jeho syna), Patriarchové*, Stručné úvahy o 2. Královské 2‒13 (Elizeus)*, Malí proroci*, čtyři Evangelia, Ep. Efezským a Tesalonickým a řada dalších spisů. (Knihy označené „*“ byly přeloženy do češtiny.) Jeho nejznámějšími a jistě nejkrásnějšími knihami, které mají předmětem našeho Pána Ježíše, jsou: „Syn Boží“ a „Sláva našeho Pána Ježíše Krista v Jeho lidské stránce“*. Uvedená poslední kniha byla též poslední, kterou napsal krátce před svým odejitím domů. Svěřil onen rukopis svému příteli Edwardu Dennymu, který ho později dal vytisknout. Pro svůj zvláštní milý styl vyjadřování byl J. G. Bellett nazýván „slavík mezi bratřími“.
V letech 1846 až 1848 bydlil přechodně v Bathu. Do Dublinu se vrátil teprve r. 1854, aby tam zůstal až do svého odchodu k Pánu. Zesnul 10. října 1864, přibližně za rok po skonu své milované manželky.
Vypravuje se, že v posledních dnech jeho života ho navštívil jeden z jeho přátel, který ho nalezl ve velice chatrném fyzickém stavu. Jeho vyhublé ruce byly sepjaté, slzy mu tekly po tvářích a on říkal: „Drahý Pane Ježíši, Ty víš, jak mohu cele s Pavlem říci: odejít a být s Kristem… je mnohem lepší! Oni přicházejí a mluví mi o koruně slávy, o nebi, ‒ ach, kdyby mlčeli! Já nechci žádnou korunu! Mám JEHO, JEHO samého! Budu přímo s NÍM! Ach, být s tím Mužem od Sichar, s Tím, který se zastavil, aby zavolal Zachea, s tím Mužem z 8. kapitoly Ev. Jana, s Tím, jenž visel na kříži, s tím Mužem, který zemřel! Ach, být s NÍM, než se ukážou slávy, koruny a království! Je to úžasné, úžasné! Být osobně s tím Mužem od Sichar, s Mužem od brány z Naim; a já s NÍM budu stále! Vezměte si toto smutné, smutné dějiště, kde On byl zavržen, a dejte mi Jeho přítomnost! Ach, ten Muž od Sichar!“
Celá služba J. G. Belletta byla zaměřena na to vyhnout se jakémukoli odcizení a uskutečňovat napomenutí: „Mějte se k sobě vespolek pokojně (nebo: buďte mezi sebou v pokoji)“ ‒ 1. Tes. 5,13. Jak oblažující vzpomínka je spojena se jménem tohoto věrného Božího muže, o němž je možné říci, že nic, co řekl anebo co napsal, nevzbudilo nějaké rozdělení, nýbrž že všechno bylo takové, že to odstraňovalo lidské hradby a posilovalo obecenství srdcí v bázni Páně.
(Arend Remmers: Gedenket eurer Führer, str.9‒12)
NORSKO: Bratr Edwin N. Cross z londýnského vydavatelství bratří, „Chapter two“, navštívil loni v září Norsko (v té zemi pracoval již dříve evangelizačně s jinými věřícími také nám známý bratr Klaus Brembt.) V Bergenu se setkal s dvěma bratry, kteří již několik let nakupovali v Londýně literaturu bratří a měli s ním korespondenční styk o různých duchovních tématech. Jeden z nich, Jarle Anderson, se s rodiči oddělil od nezávislé skupiny letničních křesťanů a všichni velice touží po správném poučení o cestě Boží. Jarleho sestra prochází zkouškami ohledně opravdovosti a dostatečnosti své víry a přeje si, aby v Bergenu vzniklo shromáždění podle novozákonních zásad. Tito věřící potřebují mnoho pomoci, povzbuzení a i poučení. Velice mnoho čtou a oceňují knihy J. N. Darbyho a Williama Kellyho.
Bratr dále navštívil na jihu město Mandal, kde žije bratr Kjell Dahlene s manželkou. (Dříve tam bylo svědectví několika věrných bratří, kteří měli vlastní zpěvník ‒ zachoval se výtisk z r. 1941 ‒ s norskými písněmi. Třebaže jich bylo málo, jejich působení a vliv byly veliké. Poslední z nich, Carl Prydz, odešel ku Pánu r. 1980.) Také tento bratr již koupil řadu knih v londýnském knihkupectví bratří. Na večerním shromáždění, kde byli i pozvaní, byla uvažována 10. kapitola Ev. Lukáše (milosrdný Samaritán). Bratr Kjell překládal. Přítomní žádali pro své rodiny a příbuzné o malý traktát v norštině: „Ryzí zlato“.
Bratr Cross navštívil také bratří v Karmoy. Mají přeloženy úvahy o knize Rut od Hamiltona Smitha, od H. L. Heijkoopa: „Ke Kristu“ a také jeho spis o uzdravování modlitbou, mluvení jazyky a o divech. Mají zájem o evangelizační traktáty v norštině (navrženy: „Ryzí zlato“, „Dopis Tobě“ a „Zlatý dům“). Mají menší vlastní vydavatelství a sklad norských křesťanských knih. Vydávali také traktáty a knihy a šířili je s Biblemi v Rusku. Vydávají v nákladu asi 1.500 kusů časopis „Lys pa Vegen“ (Světlo na cestu).
Také zde mohlo být uspořádáno hojně navštívené shromáždění s tématem o službě Církvi. Bratr Cross je přesvědčen, že jak zde, tak i na jiných místech na norském pobřeží řada bratří s Páně pomocí se dá v této věci poučit Jeho slovem a zařídí se podle něho.
Prosme za tyto milé věřící. Před 80 lety norští bratři byli pokutováni nebo uvrženi do vězení, jestliže lámali chléb bez pomoci kněze, který by k tomu byl „ustanoven“. Tenkrát nepřítel pracoval jako řvoucí lev, zatímco nyní působí jako lstivý had nebo přestrojen v anděla světla. Svět působí na Boží děti svým vlivem, avšak v minulých dvou letech pracoval v životě mnohých také Duch Boží, takže jsme povzbuzeni a smíme u nich očekávat Páně požehnání.
Truth and Testimony roč.1 (1992),č.7,178‒80
RUMUNSKO: Traktáty vydané bratřími zneklidnily i nitro 25‒letého mnicha v jednom rumunském klášteře. Napsal do SRN: „Obsah těch traktátů probudil mé nitro. Obsahovaly totiž pro mne překvapující slova, např.: znovuzrození, otázky křtu aj. To vše mne podnítilo, abych začal číst Písmo svaté ‒ předtím, po pravdě řečeno, jsem je bral do rukou jen málokdy, a to proto, že jsem byl vyučován nečíst Bibli. Prý to není možné, číst ji a ještě méně prý je možné rozumět jí.
Ale já jsem na to nedbal a začal jsem Bibli číst, a čím více jsem ji četl, tím více jsem nalézal věcí, nad nimiž jsem musil žasnout. Naše církev nás takovým věcem neučila, třebaže je o nich v Písmu psáno naprosto jasně.
Četl jsem z tzv. „svatých otců“, ale když jsem to srovnal s Biblí, zjistil jsem, jak těžké je jejich učení, které se ztrácí v ja-kési filosofii.
A protože Bible je tak jasná, nabýval jsem stále většího dojmu, že mluví ke mně osobně.
Jenže, ach, já jsem byl v nitru celý rozrušený. Něco se se mnou dělo, neměl jsem už žádný pokoj, měl jsem strach, cítil jsem svou vinu a hřích, třebaže jsem se vždy znovu zpovídal zpovědnímu otci. Žádných velkých hříchů jsem se sice v klášteře nedopustil, a přesto mi bylo jako nejposlednějšímu zločinci, který čeká na svůj trest.
Obrátil jsem se o pomoc k zpovědním farářům, ale ani ti mi mnoho nepomohli. Jedinou odpovědí, kterou jsem dostal, bylo, že prý to jsou pokušení ďábla a že se musím více postit, modlit se a kořit na kolenou. A já jsem to všechno dělal, ale ani to nic nepomohlo, a i když jsem se ještě více modlil podle modlitební knihy, chápal jsem stále více, jak falešná a pokrytecká je taková modlitba podle nějaké knihy, když v ní chybí sebemenší stopa tepla lidské duše.
A tak jsem se modlitební knihy zřekl a teď se modlím tak, jak to mé srdce v té chvíli právě cítí. Kdyby tak farář věděl, co dělám, ten by mi za to udělil pořádně přísný trest!
A pak pokud jde o služby, které tu konáme ‒ jak mnoho je v nich chladu a formálnosti, i když jsou konány s obřadnickým chováním a mnohou nádherou. A přestože tento klášter je jedním z největších, kam přichází mnoho návštěvníků, a který je také velice často navštěvován biskupem, přesto jakou to všechno vůbec má cenu: jsme tu jako nějací herci nejlepší kategorie, ale služba Bohu přece není nějaké umělecké divadlo.
Toto jsou důvody, proč jsem se na vás obrátil a napsal vám. V naději, že mi dáte nějakou směrnici nebo že mi poradíte, zkrátka že mi nějak pomůžete, protože já opravdu nevím, co mám dělat. Doufám, že Pán bude skrze vás pracovat na spasení jedné duše. Prosím vás, modlete se za mne!“
MWHF 271/2‒3
JUGOSLÁVIE: Spousta lidí v krizových oblastech (Sarajevo aj.) přišla o dům i majetek, ženy ztratily ve válce své muže, a rodiny, které se nalézají na válečném území, nevidí jiné východisko než útěk. V červenci bylo na útěku asi milión lidí, hledajících nějaké přístřeší.
Vojáci z Mostaru (Hercegovina), mezi nimi jeden nám známý bratr, musili v noci bez světel opustit město a odjet do Chorvatska. Tam vyhledali naše bratry a sestry a prosili je o možnost přenocovat. Dva z nich nyní bydlí přechodně v místnosti pro shromáždění v Rjece. Když jsme se jich zeptali, jak se jim spalo, náš bratr odpověděl: „Báječně, mohl jsem spát celou noc a neslyšel jsem ani jeden výstřel!“ Chtěl by se ještě tento týden vrátit do Mostaru, ale zda se ještě shledá se svou ženou? Je jejich byt ještě nepoškozen? Dostane se vůbec zpátky?
Vedle hmotné pomoci (hlavně ze zahraničí) bratři a sestry jsou pilní v rozdávání traktátů a v ústním svědectví, které je hmotnou pomocí ještě více posíleno a učiněno věrohodnějším. Shromáždění v Rjece, kde před dvěma lety 12 bratří začalo lámat chléb, se již rozrostlo na dvojnásobek. Většina z těch, kteří přišli, poznala již před delší dobou, že půda otevřených zásad, na níž se kdysi shromažďovali, je nesprávná. Nyní jsou rádi, že mohou být spojeni s těmi, kteří si přejí jít cestou podle Božího slova a odděleni od mnohých pojmenování. Avšak pociťují nedostatek bratří utvrzených v Božím slovu. Kéž by jim pomohly nové vzdělávací spisy a uvádějící do učení Písma.
MWHF 271/3‒5
BHÚTÁN (Asie): Bratr Fernandes napsal koncem května: „Podnikli jsme cestu do Bhútánu a do Manipuru trvající 22 dní a vrátili jsme se do Bombaje úplně vyčerpáni dlouhými jízdami vlaky a autobusy při teplotách 42o C.
Víra a láska těch věrných bratří a sester v Bhutanu nás vždy povzbudí. Vzdor těžké situaci je u nich vidět radostná ochota a láska k Pánu a k Jeho lidu.
Mohli jsme navštívit Puntsholing, Gaylephug a Timpu. Bylo to požehnané, když jsme v prvním a posledním jmenovaném místě mohli s bratřími a sestrami lámat chléb.
Současná situace v zemi je velice smutná: 100.000 Bhútánců nepálského původu bylo z Bhútánu vypovězeno. Ztratili všechno: domy, pozemky, pracovní místa ‒ byli násilím odloučeni od svých milých a nyní žijí v uprchlických táborech poblíž nepálské hranice. V nich se nyní nalézá také více než 50 příbuzných věřících.
Bratři Jeremiáš Dhakal a Soum Bhadur je právě navštívili a vyprávěli, že všichni tam žijí ve velké bídě. Řekli nám, že bychom musili plakat, kdyby nám měli všechno vyprávět.
A skutečně i nám bylo během celého našeho pobytu v Bhú-tánu těžko u srdce, protože jsme věděli, že bratři a sestry musí na své milé v těch táborech stále myslit. Vždy znovu nám říkali, že také jejich vlastní situace v Bhútánu je nejistá a že i oni se každého dne mohou ocitnout v jednom z těch táborů… Mnozí věřící mají sice dobrá místa ve státní službě, ale každého dne se může stát, že budou musit všechno opustit a utéci.
Zvláště však na nás zapůsobilo, že všichni ‒ přes takové chmurné vyhlídky ‒ jsou pevní ve víře, navštěvují všechna shromáždění a vzájemně se povzbuzují k vytrvání na další cestě.
Mohli jsme s těmito milými svatými mít společná shromáždění a zodpovědět mnohé z jejich otázek. Lidé, kteří s nimi před třemi lety byli v obecenství, se nyní pokoušejí zasít mezi tyto upřímné věřící nesvár a způsobit zmatek. Vytrhují přitom ze souvislosti řadu biblických veršů a tím svaté matou. Proto nás bratři prosili, abychom je podle možnosti navštěvovali co nejčastěji… Právě, co toto píši, je bratr Jeremiáš Dhakal s jinými bratry znovu na návštěvě v uprchlických táborech. Mohli jsme pro ně připravit peníze na nákup léků, mléka a potravin.
MWHF 271/9‒10
KOLUMBIE (Již. Amerika): P. a Annemarie Nunnovi psali 1. května z Pereiry: „Pro nízký stav vodních zdrojů jsou omezené dodávky elektřiny a každého dne jsou na 7‒8 hodin přerušeny. Někteří věřící pracují velmi brzy ráno anebo pozdě večer, jiní jsou v nebezpečí, že ztratí zaměstnání. ‒ O velikonocích byla v Cali oblastní konference s uvažováním o cestě Izraelitů z Egypta do Kanánu. Jak velice poznáváme naše vlastní selhání v těch smutných případech na poušti! Bůh má s námi tak mnoho trpělivosti. Každého večera byla v přeplněné místnosti evangelizace a my jsme měli velkou radost, když jsme byli svědky, jak na pozvání přijít k Pánu Ježíši došlo k šesti veřejným rozhodnutím. Jednoho rána se dali pokřtít dva mladí lidé z Cali a jedni manželé ze Zarzalu.
Věřící z Pereiry uspořádali na různých místech čtyři evangelizační večery. Mohlo se rozšířit mnoho traktátů a Pán se k to-mu přiznal požehnáním.
Prosíme o vaše modlitby k chystanému rozšíření práce s knihami. V mnohých krajích Kolumbie jsou totiž dosud Bible a křesťanské knihy nedostupné. Hledáme také naléhavě kvalifikované lidi pro tuto práci. ‒ Některým rodinám pomáháme jako i dříve při stavbě přístřeší. Jejich domky jsou většinou jednoduché stavby z jílu nebo z bambusu, čímž majitelé mohou aspoň obejít nesmírně vysoké nájemné v činžovních domech. ‒ Carlos Marulanda s dalšími věřícími začal práci s výukou v malé škole s dílčím vyučováním. Používají k tomu místnost 3x7m s bambusovými stěnami v Barrio Danubio. Jak povzbuzující je taková iniciativa z řad věřících! Tím má být pomoženo dětem, které už se nedostaly na místní školu a především pak má být dětem a jejich rodičům přinášeno evangelium. Pro bratra Carlose to velká zátěž, protože provozuje truhlářství a sám má tři děti. MWHF 269‒270/43‒45