Jan 1,17
F. G. Burkitt:
(1. Ep. Jana 2,13‒27)
Spisy apoštola Jana jsou pro nás v dnešní době zvláště důležité. Jan je poslední z inspirovaných pisatelů, a velikou pravdou, kterou předkládá, je Osoba Krista jako základ celého křesťanství. V 1. Epištole Jana je také široce probírán věčný život ve spojení s Osobou Krista.
Tato Epištola začíná pozoruhodným způsobem. Není adresována nějaké zvláštní Církvi, nýbrž hned na začátku přímo představuje Krista zjeveného na zemi a jako Toho, jenž je věčný život, který byl u Otce, v plné vroucnosti a důvěrnosti toho vzácného poměru. Tento předmět vede apoštola k ukázání, čím byl tento život, dokonale zjevený v Kristu, a jenž nám byl udělen.
Jaké hloubky jsou pro nás obsaženy v takových zjeveních! V Kristu nalézáme samu nekonečnost, přizpůsobující se (Slovo tělem učiněné) lidským poměrům. On je schopen mít s námi dokonalou účast v našich zarmouceních, v našich těžkostech, strastech a zkouškách. Ježíš, když putoval po tomto světě, měl k Svému lidu srdce plné něhy a slitování. A my, když na to hledíme, stojíce na březích skutečného moře nekonečné milosti, v něm smíme získávat mnoho vzácných perel; ale nikdy neprozkoumáme celou hloubku tohoto moře, ani nevyčerpáme ony poklady, které jsou v něm obsaženy.
V kapitole, kterou máme před sebou, se apoštol obrací ke třem třídám věřících: k otcům, mládencům a k dítkám.
Otcům je řečeno, že poznali Toho, který je od počátku; a tento výrok je ještě jednou opakován. Tedy to, čím se vyznačoval „otec“, byla známost Krista. Ale v Něm, jak jsme řekli, byla taková hloubka rozmanitých bohatství, že tato nikdy nemůže být úplně prozkoumána.
„Otec“ je někdo, kdo už je určitou dobu na cestě a má velkou křesťanskou zkušenost. Ale vždy znovu se může vracet zpět a spatřovat nevyčerpatelné poklady, které nalézáme v Tom, jenž byl „Bůh zjevený v těle“, „Slovo, které bylo učiněno (= se stalo) tělem“; a přece, abychom tak řekli, je teprve na začátku takového hledění. Jak vzácný je to předmět k rozjímání, klanění a vede vždy k novým chválám!
Mládencům apoštol říká: „Zvítězili jste nad tím zlým“; a také: „Silní jste, a slovo Boží ve vás zůstává.“ „Mládenci“ byli na cestě teprve určitou dobu; nebyli to však nějací nováčkové. Zdrojem jejich síly bylo: Boží slovo zůstávající v nich.
V takovém případě nejde o pouhou lidskou známost, která by nás mohla nadmout pýchou a přivést k pobloudění, nýbrž jde tu o Boží slovo zůstávající ve věřících. Duše nemůže být uchráněna pouhou známostí litery Písem, nýbrž pravdou, jíž vyučuje Duch Svatý, který nás spojuje v obecenství se samým Bohem. Takovýmto způsobem Pán jako poslušný a závislý člověk odpověděl Slovem na každou lest a proradnost satana. Zůstavil nám tím příklad.
„Nemilujtež světa,“ říká apoštol „mládencům“. To je velice případné, protože jestliže se někdo už delší dobu ubírá cestou jako křesťan, svět mu začne nabízet všechna svá lákadla. Takový věřící, který je právě obrácen, se vydává na cestu plný horlivosti a lásky a nemá žádný žádostivý pohled na marnosti světa; ale po určité době musí prožívat zklamání, která s sebou přináší život, a obtíže cesty. A v tomto okamžiku svět začíná uplatňovat své nároky a dovede se tak snadno vloudit do srdce.
Avšak co je svět? Jeho náplní jsou tři věci: žádost těla, která je uvnitř a obrací se na tělesné žádosti člověka; žádost očí, která je venku a působí svou přitažlivostí na smysly; a pýcha života. Tato poslední, jak se zdá, se obrací zvláště na takového člověka, který chce nějak vyniknout ve společnosti, ve světě vědy, v politice, umění a v dalších věcech.
Svět je systém dokonale připravený pro přirozeného člověka. Chudý má svůj svět právě tak, jako ho má bohatý. Svět je něco, co tu je pořád, ‒ je, abychom tak řekli, po našem boku a ponouká nás, abychom se klaněli a sloužili satanu, který je pánem a mistrem světa. Kolik křesťanů musilo vidět své svědectví obráceno v trosky, protože nastavili ucho jeho svodům!
Jenomže „svět hyne i žádost jeho“. Není v něm nic zůstávajícího, žádné trvalé hodnoty; a přesto, dokud existuje, používá ho satan, aby sváděl srdce a odváděl je od Krista.
Po mládencích jsou na řadě „dítky“ („nemluvňátka“). „Píši vám, dítky, že jste poznaly Otce.“ Jak je to vzácné! I nejmenší úd Boží rodiny, někdo, kdo teprve nedávno zakusil Jeho lásku, zná Otce. Může k Němu pozdvihovat zrak a říkat Mu: „Abba, Otče.“ Přesto však apoštol věnuje těmto dítkám plných deset veršů! Říká jim, že je poslední hodina a vystříhá je před antikristy; „Nyní antikristové mnozí povstali,“ říká. Onen antikrist budoucnosti se zjeví, když nadejde jeho čas, až Církev bude vzata do slávy. Bude to vtělení závěrečné a definitivní nevěry. Oni „mnozí antikristové“ jsou jenom jeho předchůdci.
Za dnů Jana se podobali těm, kteří v dnešní době popírají tři Osoby Boží Trojjedinosti, a jistě je třeba počítat mezi ně také všechny vůdce četných falešných náboženství, která popírají božství Krista. Za dnů apoštola Jana byli v křesťanské Církvi, ale vyšli z ní. To znamená, že opustili křesťanství a vrátili se zpátky do světa. Dnes, žel, zůstávají ve vyznávající církvi a učí tam modernismus, tzv. teologickou vyšší kritiku a celou řadu dalších myšlenek namířených proti křesťanství.
Ale „dítky“ mají „pomazání od Svatého, a znají všechno“. Nepotřebovaly, aby je někdo učil. To neznamená, že by měly pohrdat zdravým vyučováním, nýbrž spíše, že nikterak nemají záviset na člověku: mají život z Boha, novou přirozenost a nadto nade vše Ducha Svatého, aby je vyučoval a učil pravdě ‒ samozřejmě skrze psané Slovo.
Hle, co Bůh ve Své milosti vyhradil i pro nejmenší údy mezi křesťany! Nemáme být nijak závislí na lidech nebo na církevních autoritách, abychom jimi byli vedeni a řízeni. Ne, máme Boha, Jeho Slovo a Jeho Ducha, aby nás vyučoval a uváděl ve všelikou pravdu. On už tenkrát na počátku viděl dnešní zlo a dal nám ve Svém Slovu všechna potřebná varování a zdroje rady, pomoci a síly, k nimž se máme utíkat, jak On to od nás očekává.
ME 1932/82‒86
Karel Lopata:
Je to vážná a většině z nás známá pravda, že Božímu domu sluší svatost a že začíná-li Bůh soudit, musí začít „u Svého domu“. Na vykoupených Páně spočívá velice těžká odpovědnost. Cožpak by svatý Bůh mohl nechat u Svých dětí nepotrestanou neposlušnost vůči Jeho přikázáním nebo vůči Jeho jasně vyslovené vůli? A když On trestá, kdo by se nelekal? A přesto velice často bývá v Božích cestách kázně pro nás skryto netušené požehnání. Vždyť přece jejich cílem koneckonců je působit odpoutávajícím a očisťujícím vlivem na náš vnitřní život. Bůh nás chce oprostit od všech věcí, od nichž jsme se nechtěli nechat uvolnit cestou milosti. Milost nás mohla bez soudu osvobodit od všeho, co by se pro nás jednoho dne ukázalo jako zhoubné. Když se však Duchu Božímu nepodaří vést nás tímto způsobem, abychom se dobrovolně vzdali takových věcí, nezbývá Bohu jiné než přinutit nás k to-mu cestou kázně. Ale i když je to vážné, přesto v takovém soudu bývá pro nás určitá milost.
Snad nám v tomto směru poslouží k ponaučení a povzbuzení jeden známý oddíl Písma. V 6. kapitole 2. Samuelovy knihy a ve 13. kapitole 1. knihy Paralipomenon čteme, že David povstal, aby dopravil do Jeruzaléma truhlu smlouvy, která se nevěrností Izraele dostala do rukou Filistinců, a potom do Bála Judova.
Truhla musila být podle Božího ustanovení nošena na ramenou levitů a nikdo, ani sami levité, se jí nesměl dotknout; jestliže by se jí někdo dotkl, musil zemřít. (Porovnej 4. M. 4,15; 5. M. 10,8; 31,9.25.) David toto věděl (viz 1. Paral. 15,2), ale vzdor tomu, podobně jako Filistinští, ji dal vstavit na nový vůz, snad s bláhovou myšlenkou, že jí tím prokáže nějakou poctu. To pak bylo příčinou vážného soudu, který postihl Uzu, syna Abinadabova. Kdyby byl David jednal podle Božího ustanovení, truhla by nikdy nebyla zakolísala. Takto ale Uza s nejlepším úmyslem po ní vztáhl ruku, uchopil ji a byl potrestán okamžitou smrtí. David byl velice zarmoucen a plný bázně říká: „Kterakž mám k sobě přinésti truhlu Boží? Pročež nepřenesl David truhly k sobě do města Davidova, ale obrátil ji do domu Obededoma Gittejského“ (1. Par. 13,12.13). Tam zůstala tři měsíce a Obededomovi i celému jeho domu přinesla požehnání.
Můžeme se z toho naučit dvěma věcem: předně že není možné beztrestně překračovat Boží příkazy, a dále že přítomnost Pána uprostřed Jeho lidu je spjata se svatou vážností, na což my tak lehko zapomínáme. Kolik světla vrhá Davidův zážitek s Uzou i na náš osobní život! Jak často bylo také u nás v činnosti naše vlastní „já“ s jeho „dobrými“ myšlenkami a úmysly, a přestože jsme Boží myšlenky a Boží vůli znali, přivedlo nás na cesty a svedlo k činům, které nám namísto uznání Pána způsobily Jeho vážnou nelibost! A my jsme pak možná nějakým nečekaným zákrokem z Jeho strany zděšeni a stojíme dlouhou dobu skleslí a neschopní chápat to. Až nás nakonec připomenutí vážnosti a svatosti Jeho přítomnosti přivede k tomu, že provedeme soud nad vším, co se přimísilo jako tělo do našich činů.
Uza to myslil dobře, když uchopil truhlu, aby ji zachránil před pádem; ale přesto byl Bohem souzen. Boží přítomnost nemůže trpět nic, co je z těla. Všechno, co je jen z nás, co je z těla, musí před Ním zmizet. Tam, kde působí Bůh, není místa pro myšlenky a činy těla, neboť všechno, co je z těla, je svou podstatou a smýšlením nepřátelství vůči Bohu. Dokud jsme v tomto těle, můžeme okoušet obecenství s Bohem jen tehdy, zůstáváme-li odděleni od každého druhu zla. Je nemožné, abychom měli skutečné, úzké obecenství s Bohem a současně byli spojeni s věcmi anebo ubírali se cestami, které On zavrhuje. A toho, kdo se nenechá odvést od takových cest Božím slovem a Duchem Svatým, jak již bylo řečeno, Pán musí od nich vyprostit cestou soudu. I když Ho to jistě bolí, když nás musí nechat procházet takovým ohněm, On ví, jaké s tím je pro nás spojené požehnání. A zda není mnohem lépe, jsme-li takovýmto způsobem očištěni a oproštěni, než abychom zůstali nečistí a musili snad jednou stát před Bohem bez ovoce a ztratit očekávanou odměnu?
Ale vraťme se k Davidovi. Plné tři měsíce zůstávalo jeho předsevzetí dopravit truhlu do Jeruzaléma neuskutečněné. Podobně tomu dnes bývá s mnohými věřícími. Jakmile poznají, že cesta úplného oddělení je příliš úzká a svatá, ztrácejí smělost nést náklady oddělení, spojené s životem v Boží přítomnosti a na úzké cestě pravdy. Jako David přenechal truhlu smlouvy jiným, přenechávají pak i oni život před zrakem Páně, chození ve světle Jeho přítomnosti jiným a sami zůstávají v nečinnosti.
Ale co dělal Pán během oněch tří měsíců, kdy Boží truhla byla v domě Obededoma? Hospodin požehnal jemu i všemu jeho domu skrze Svou přítomnost. David je zděšen a zmaten, a Obededomovi a jeho domu bylo touž přítomností požehnáno. Tam smrt a zmatek, a zde život a požehnání! Boží přítomnost odsuzuje tělo, ale přináší požehnání pro našeho vnitřního nového člověka. Kéž bychom se tedy nezalekli, mluví-li s námi Bůh nějakým vážným tónem! Oheň Jeho soudů nás očišťuje jen od strusek našeho svévolného života. Bývá nám vzato jen to, co je překážkou v obecenství s Ním, anebo co to obecenství kalí. Ten, kdo si upřímně přeje, aby v jeho životě a svědectví nezůstalo nic, co by nemohlo snést světlo Boží tváře, nejenže se nebude před Jeho svatým okem bát, nýbrž bude si přát, aby ono prohlédalo až do nejhlubších zdrojů a východisek jeho života. Jenom ten, kdo nechce skoncovat s věcmi, které Pán Svým Slovem a skrze Svého Ducha odsuzuje, má důvod bát se života v Boží přítomnosti.
Vždy zůstává pravdou ‒ a my si to musíme říci ‒, že jakékoli spojení s neužitečnými skutky temnosti, ano, se vším, co musí být označeno, že je „z těla“, je neslučitelné s úzkým obecenstvím s Bohem. On nemůže kvůli našemu spasení a pro Své jméno, které spojil s naším jménem, takové spojení trpět. Ta slova: „Svatí buďte, neboť já svatý jsem“, a „Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Pána“ (1. Petr. 1,16; 2. Tim. 2,19.) jsou trvale platnými Božími zásadami pro naše obecenství s Bohem ‒ zásadami, v nichž kromě požadavku vůči nám spočívá požehnání pro nás. Cožpak jsme to už víc než jednou nezažili, že některý věřící se vzdálil, protože náklady na život s Bohem se mu zdály příliš vysoké a hranice vytyčené Božím slovem příliš úzké, a že pak došlo k jeho vnitřnímu zchudnutí a duchovnímu ochabnutí, zatímco jiní, kteří žili v Bo-ží přítomnosti a vytrvali na cestě Jeho přikázání, byli vedeni od poznání k poznání, od vítězství k vítězství?
Možná že něco podobného se přihodilo i čtenáři těchto řádků. V takovém případě jest jenom jeden prostředek, jenom jedna cesta posvěcení. Udělej to jako David! Když ho došla zpráva, že Hospodin kvůli Boží truhle požehnal Obededomovi a všemu jeho domu, plně si uvědomil svou pošetilost a utrpěnou ztrátu a ani chvíli neváhá, nýbrž s radostí přenáší truhlu do svého města. A proč to mohl nyní vykonat s radostí? Protože tentokrát to bylo provedeno s naprostým respektováním Božích ustanovení. „I posvětili se kněží i levitové, aby přenesli truhlu Hospodina, Boha izraelského. A nesli synové levitů truhlu Boží, jakož byl přikázal Mojžíš, podle slova Hospodinova, na ramenou svých, na sochorech.“ (1. Paral. 15,14.15)
Je to jistě ztráta, jestliže na naší cestě věrného následování za Pánem dojde k nějakým přerušením. Ale když už k nim z nějakého důvodu dojde, nemůžeme učinit lépe, než když se sami odsoudíme a co možná nejrychleji znovu vyhledáme onu cestu. Nemůže tomu být jinak, než že v takových případech utrpí přerušení také náš život víry a obecenství s Pánem. Radost v Pánu ‒ naše jediná síla ‒ poklesne, staneme se sklíčenými a zatrpklými a zůstaneme stát, zatímco jiní směle půjdou dál. Jestliže se někdo začne ve svém životě vzdalovat z obecenství s Bohem, musí chřadnout a stávat se nešťastným. Ještě nikdy se nestalo, aby byly šťastné ty Boží děti, které byly vzhledem k obdrženému světlu neposlušné, ve svém životě ledabylé, anebo nechtěly jít úzkou cestou pravdy. Jestliže někdo dýchal čistý vzduch vanoucí z Boží přítomnosti, nemůže se dobře cítit v nečistém ovzduší své vlastní vůle a sobeckého života.
Kéž bychom, jestliže naše cesta utrpí nějaká přerušení, nezůstávali u těch přerušení stát! Jako u Davida po určité době zahanbení a pokoření nadešla hodina, kdy vše přiznal a obrátil se k Bohu, podobně by tomu mělo být také u nás. Bůh by nás tak rád viděl před Sebou úplně šťastné (nejen napůl); ale to je možné jenom tehdy, jsme-li hotovi nést náklady spojené s tím, že jsme Jemu odděleni uvnitř i navenek. Nebude to vždy lehké, ale vyplatí se jít takovou požehnanou cestou. I když soud, který Bůh provádí na našem přirozeném člověku, se nám často třeba zdá být těžký, Jeho přítomnost nahradí vše vynaložené a dá nám nad to ještě mnohem víc. Proto se nebojme uvádět ve smrt všechno, co je z těla. Čím víc to budeme dělat, tím bohatší bude pro nás náhrada. Každé sebeodsouzení, které provedeme při našem tělesném člověku, ať půjde o cokoli, bude pro nás znamenat požehnání. Tím v nás bude způsobeno místo Bohu pro Jeho moc a slávu.
Ale již slyším, jak některý čtenář namítne: budou mne však potom jiní chápat? Budu mít uznání u lidí, jestliže si budu přát jít ve všem cestou obecenství s Bohem a vést život v Jeho světle? Často se říká, že „svaté cesty jsou osamělé cesty“. A vskutku, bývá tomu tak. Čím blíže se někdo dostane k Bohu, tím osamělejší bude jeho cesta. Jak osamělá byla stezka toho jedině dokonalého Božího Služebníka na této zemi! Jak osamělá také byla cesta Jeho věrného svědka Pavla! Všichni se „od něho odvrátili“, v hodině nebezpečí „všichni ho opustili“. (2. Tim. 1,15; 4,16) Ještě nikdy se nestalo, že by Boží děti, které si upřímně přejí jít svědomitě po Božích cestách, nalezly pochopení u těch, kteří s tělesnou myslí milují více svůj vlastní život než obecenství s Bohem. Především nám nebude rozumět ono velké množství křesťanských vyznavačů. Když David poskakoval před truhlou a plesal, aby tím vyjádřil radost svého srdce, „stalo se…, (že) Míkol, dcera Saulova, vyhlédala z okna, a vidouc krále Davida poskakujícího a plesajícího, pohrdla jím v srdci svém“ (1. Par. 15,29). Ačkoli byla Davidovou manželkou, tedy po vnější stránce mu blízká, tak jak jen bylo možné, neměla naprosto nic společného s jeho zbožností. Chyběl jí jakýkoli podklad k chápání radosti srdce, kterou David zakoušel v těch chvílích, kdy „nalezl místo Hospodinu, k příbytkům Nejmocnějšímu Jákobovu“. (Ž. 132,5) Nikdy nepociťovala nepřítomnost truhly jako nějakou ztrátu.
Také v dnešní době jsou duše, které po vnitřní stránce zaujímají podobné stanovisko jako Saulova dcera. Ačkoli jsou o-bráceny ‒ což Míkol nebyla ‒ a navenek spojeny s Božím lidem, jest jejich vnitřní spojení s Pánem nejvýš nedostatečné. Protože málo znají skryté obecenství s Ním, jsou slepí vzhledem k sobě, zato však plni odsudků a dokonce i výtek proti jiným věřícím, kteří se radují a chodí se šťastným srdcem s Bohem. Ale kdo jednou okusil, jaké radosti s sebou nese takový praktický život, také řekne s Davidem: „Před Hospodinem… plesal jsem, a plesati budu před Hospodinem. Nýbrž ještě více se opovrhu než tuto a ponížím se u sebe sám“ (2. Sam. 6,11.22 ‒ elbf. př.). Možná že bude ostře posuzován a někdy dokonce odsuzován, ale on se tím nenechá zmást. Poněvadž bude před Bohem v pokoji, bude mít jenom jednu touhu: mít Boží uznání a stále více pronikat do vzácného okoušení obecenství s Ním. Takový to nejen bude zpívat a vyslovovat: „Blíž Tobě, Bože můj, jen Tobě blíž!“, nýbrž on to skutečně bude žít, a to, co bude zpívat, bude prakticky uskutečňovat, a ‒ jeho přání se naplní.
BHCh 1930/85
Dr. Henri Rossier:
(Žid. 4,12.13)
Rád bych zdůraznil jednu vlastnost Božího slova jako bojovné zbraně: je to meč na obě strany ostrý, dvojsečný, což je jeho vlastnost, kterou bychom ustavičně měli používat. Boží slovo má pro nás ovšem mnoho dalších vlastností, než aby bylo jen mečem: je lampou (svící) a světlem, osvěžující vodou a potravou, je zdrojem spasení, života, radosti, moci a známosti; je zjevováním milosti a slávy, zjevováním Krista našim duším. Ale jsme také vybízeni vládnout tímto Slovem a rozmanitým způsobem ho používat, či spíše bojovat jím rozmanitým způsobem.
Abychom se naučili používat je správně, stačí podívat se, jakým způsobem ho používal Pán Ježíš, jak ho ještě používá a bude používat.
Již při začátku Své služby (Mat. 4,1‒10) Pán Ježíš použil Boží slovo jako meč Ducha v boji proti satanovi. Na poušti, kde byl odkázán cele na Sebe, kde neměl žádného pomocníka ani jinou pomoc kromě této zbraně, Pán umlčuje protivníka právě Božím slovem a donucuje ho, aby odešel. On dává tento meč i nám, abychom jej používali jako On a proti stejnému protivníkovi. Ve Zjev. 2,12‒16 je nám opět představen jako meč „ostrý, dvojsečný“, vycházející z Jeho úst, jímž On bojuje proti zlu v odpovědné Církvi, v jejímž středu se satanu podařilo postavit svůj trůn, tím že tam uvedl převrácená učení, nečistotu a hříšné spojení se světem. Také my máme bojovat týmž prostředkem proti zlu jako Antipas, ten věrný svědek, abychom pak dostali odměnu. Poněvadž jsme obklopeni křesťanstvem, v němž satan má svůj trůn, máme používat „meč Ducha, jenž jest Slovo Boží“ proti „klamům ďábelským“ (Ef. 6,17.11).
Ve Zjev. 19,15 čteme, že Pán týmž ostrým, dvojsečným mečem, vycházejícím z Jeho úst provede soud nad národy a nastolí Svou vládu. Jako On byl na kříži sám, aby uvedl vládu milosti, tak bude také sám, až zřídí vládu spravedlnosti. Ale s radostí smíme v tom místě Písma vidět též, že On spolu se Sebou spojí také všechny Své svaté, aby se s Ním podíleli na rozmanitém ovoci Jeho vítězství, jako On je nyní se Sebou spojuje v radosti z výsledků Svého díla vykoupení.
To mne přivádí k vlastnímu předmětu, ke 4. kapitole Ep. Židům.
V tom oddílku (12.‒16. v.) nalézáme dvě věci, které jsou pro nás nevyhnutelně nutné, abychom dospěli k cíli cesty pouští. Jsou jimi:
Boží slovo a
velekněžská služba Krista.
Slovo, jehož je Pán Ježíš sám nejvyšším vyjádřením, je „živé a působivé a ostřejší nad každý dvojsečný meč“. Tento není namířen proti nepřátelům zvenčí, nýbrž obrací se proti nám samým. A když proniká k nám, pak se to neděje jen nějak chvilkově nebo povrchně; vždyť tento meč pochází z Boží zbrojnice a je tudíž nejvýš dovedný. Nic mu neujde. Dovede u nás věřících pronikat až do nejtajnějších a nejskrytějších zákoutí naší bytosti.‒ Ani naše city (pocházející z duše), i kdyby se oblékly do nevímjak hezkého pláštíku nejpůsobivějších tvarů a barev, nemohou ho ovlivnit a oklamat, neboť Boží slovo je „pronikající až do rozdělení duše i Ducha“. Rozděluje zcela jasně, co pochází z těla, od toho, co pochází z Ducha (čeho my sami nejsme schopni, protože hranice tu často bývají tak špatně rozeznatelné), jako nejsme schopni rozeznat rozdělení „našich kloubů a morku“.
Chceme například udělat něco dobrého, tím že hmotně podpoříme dílo Páně. Ale jakou měrou se přitom snažíme sami zlepšit svou pověst a jakou chceme pomoci nuzným? Jak dalece přitom hledáme své vlastní uspokojení anebo uznání od bratří či od světa? Co nás vede při naší službě pro Pána? Nebývá to zčásti naše vlastní „já“, možná neuvědomovaně, když uplatňujeme svou výřečnost, anebo když se chceme ukázat duchovnější, než jací skutečně jsme? Necháváme Duchu Svatému plně Jeho místo, anebo chceme takové místo pro sebe (zatímco pro sebe bychom žádné místo neměli chtít)? Nejednáme-li podle Boha, pak ten dvojsečný meč, vedený přejistou rukou, pronikne a zjeví všechno. Nechtějme mu uhýbat! Naše pýcha, naše marnivost i naše samolibost a spokojenost se sebou tím ovšem zcela jistě utrpí, a bolest z toho bude možná prudká a palčivá. Možná, že nám bude i zatěžko, odpustit těm nástrojům, kterých Bůh použije k vládnutí tím mečem.
Jediným prostředkem, jak ujít takovým trapným zkouškám, je, abychom sami ten dvojsečný meč, který je v našich rukách, brali a používali jej na své nejhlubší nitro. Dříve než toho meče použijeme u jiných, měli bychom začít u sebe a vztáhnout jej na sebe. Rozeznáváme-li, v čem on nás odsuzuje, budeme též vědět, v čem nás chválí. Střezme se omlouvat svou chladnost, svou lhostejnost, svou domýšlivost o sobě, své světáctví a všelijaká klamná zdání, jimiž se pokrytecky zastíráme, jestliže tomu neodpovídá náš vnitřní život!
Takové tedy je Boží slovo používané Božím dítětem. Jeho působení nás, kteří v sobě ještě nosíme tělo (a budeme ho nosit až do konce našeho putování), staví do přítomnosti Pána, před Nímž je všechno holé a odkryté. Je naší řečí: „Vyzpytuj mne… a poznej srdce mé; zkus mne a poznej myšlení má!“ (Ž. 139,23), anebo se pokoušíme vyhnout se Božímu slovu, které chce při nás odhalit každou pohnutku, která byla jenom z těla a je nám překážkou v našem putování? Kéž bychom nečinili Božímu hlasu žádné překážky, ale nechali je k sobě mluvit!
Příčinou neúspěchu při našem zvěstování Božího slova často bývá, že je chceme dříve používat na druhé osoby, namísto abychom je nejprve nechali působit na sebe, abychom tak byli vyučeni dělat rozdíl mezi duší (tj. pouhými osobními pocity) a Duchem. Buďme upřímní, buďme opravdoví, dbejme také této stránky boje proti sobě samým, abychom konali soud sami nad sebou a nepoužívali Boží slovo jenom k boji proti mocím temnosti mimo nás!
ME 1923/65‒68; EuE 1966/73‒76
„Mlékem jsem vás živil, a ne (hutným) pokrmem, neboť jste ještě nemohli.“ (1. Kor. 3,2)
Tento výrok Písma svatého bývá často používán, a každý jistě uzná, že malé děti anebo mladí věřící mají určitý nárok na starší křesťany, podobně jako děti na své rodiče.
Náš drahý Pán, Kníže pastýřů, je nám také v této péči a starostlivosti dokonalým vzorem. Duch Svatý, když popisuje Jeho dílo, říká: „Jako pastýř stádo své pásti bude, do náručí svého shromáždí (= vezme) jehňátka, a v klíně svém (nebo: na prsou svých) je ponese, březí pak poznenáhlu povede“ (Iz. 40,11). A Jeho první úkol pro Petra jako podřízeného pastýře byl: „Pasiž beránky mé!“
Co však znamenají ta dvě slova „děťátka“ (kral. př. „dítky“) ‒ 1. Jan. 2,14.18 a „mléko“ v Písmě svatém? Na koho se vztahují? Obě jsou v Novém zákoně spojena se životem v Kristu a vztahují se na ty, kdo se narodili z Boha. Nikdy jich není používáno o neznovuzrozených lidech, kteří jsou mrtví ve vinách a hříších, kteří neznají žádnou opravdovou touhu po Božím slovu. Jde tu o obrazné výroky. „Děťátko“ (dítko) označuje nejútlejší stupeň v životě věřícího; a „mléko“, označuje duchovní poučení, které odpovídá takovému stavu a je pro něj vhodné.
Zvláštní výraz „děťátko“ v sobě nezahrnuje nějaký rozdíl, pokud jde o Boží lásku, o věčný život, o poměr k Bohu, o blízkost, do níž jsme k Bohu uvedeni, a o přístup k Bohu, a ani pokud jde o naději slávy; neboť takové děťátko ‒ stejně jako otec ‒ je Bohem milováno, je stejně vykoupeno krví Krista, je účastníkem nového života a dítětem Božím. Je tedy uvedeno do stejné blízkosti k Bohu a má tutéž výsadu přístupu k Němu a tutéž naději slávy jako věřící, který už pokročil nejdále.
Růst dítěte působí srdci rodičů radost; jestliže však dítě neroste, rmoutí je to. Podobně je naším růstem ctěn a oslavován náš Otec, který se přece o to postaral, abychom rostli a prospívali v duchovním vývoji. Avšak Duch Svatý bývá zarmucován věcmi, které brzdí a omezují náš duchovní vývin a růst.
Když jednou Pán Ježíš, vida zavržení od Svého národa, se láskyplně díval na Své učedníky jako na ty, kteří Mu byli dáni Otcem, použil podobného výrazu ‒ „nemluvňátka“. „Chválím tě, Otče, Pane nebe i země, že jsi skryl tyto věci před moudrými a opatrnými, a zjevil jsi je nemluvňátkům.“ (Mat. 11,25) Otec shromáždil kolem Svého Syna několik chudých rybářů. Moudří a velcí tohoto světa jimi pohrdali; a také oni, ačkoli byli v bezprostřední blízkosti kolem Pána, věděli jen málo o Jeho slávě a o Božích věcech. Byli nemluvňátka a Pán Ježíš se z nich radoval.
Další spojení, v němž nalézáme myšlenku nezletilosti, je pokořující a zároveň plné napomenutí. Když Pavel psal věřícím v Korintu, musil říci: „Mlékem jsem vás živil, a ne (pevným /tj.hutným/) pokrmem.“ (1. Kor. 3,2) Jejich stranění různým učitelům uvedlo mezi ně ducha sektářství a učinilo je neschopné přijímat hlubší poučení v Božích věcech. Měli své oblíbené učitele a tím jen ukazovali, jak jsou tělesní; slovem, zůstali malými dětmi.
Milý čtenáři, pouč se z toho; všímej si své mysli a stavu svého srdce, aby v tobě nebylo něco, co by bylo v rozporu s Duchem Krista a co by stálo v cestě hlubšímu pronikání Božího slova do tvé duše a rozmnožení světla a radosti!
Obě ta slova, která máme před sebou, se také nalézají ‒ v podobném spojení ‒ v Žid. 5,11‒14. Jestliže apoštol Petr ve své 1. Epištole (2,2) používá výrazu „nemluvňátka“, tedy nikoli proto, aby tím označil odlišný stupeň růstu, nýbrž aby ukázal, jak náš duch a mysl by měly dychtit a osvojovat si Boží pravdu.
V 1. Ep. Jana 2,14 je toho slova použito k odlišení mladých křesťanů a takových, kteří už pokročili ve známosti dále. O „malých dítkách“ se praví, že poznaly Otce, zatímco „otcové“ poznali Toho, který jest od počátku, tj. Syna; a jako „mládenci“ jsou popisováni ti, kteří přemohli toho zlého. Ti všichni kdysi byli hříšníci, jimž však už byly odpuštěny hříchy ‒ oni nyní jsou Božími dětmi; ve 12. a 28. verši jsou osloveni všichni společně: „děti“ (podle elbf. př.; v kral.: „synáčkové“).
Pro mladé věřící v Kristu není nic důležitější než mít správné myšlenky o Boží lásce. Satan se velice snaží mást jejich myšlenky a především podrývat jejich důvěru v tuto lásku. Jestliže oni vidí Boží lásku a věří jí, je všechno jasné a jednoduché. Nepřítel se bude pokoušet zmenšovat jejich radost tím, že je bude zaměstnávat buď jejich nehodností jako hříšníků, anebo jejich nedokonalostmi jako svatých, aby je tak přivedl k přemýšlení o tom, proč by je Bůh měl milovat. Chce je dovést k tomu, aby měřili Boží lásku svými vlastními pocity, zatímco ona je přece sama v sobě dokonalá a nemůže být ani zvětšena naší poslušností, ani zmenšena našimi chybami. Ano, Boží láska je dokonalá: ani víra, která nás činí způsobilými, že v ní můžeme spočívat, nemůže nic přidat k její plnosti a stálosti. Zdrojem té lásky je Bůh, neboť Bůh je láska. „V tom jest láska, ne že bychom my Boha milovali, ale že On miloval nás, a poslal Syna svého (co) oběť slitování (elbf. př.: co smíření) za hříchy naše.“ (1. Jan. 4,10)
Tedy nezáleží na tom, zda jsme poslušní nebo neposlušní? Rozhodně tomu tak není, neboť naše poslušnost Ho oslavuje a líbí se Mu, zatímco naše neposlušnost Jej zneucťuje a zarmucuje Ho. A mimo to On mění způsob Svého jednání, Své cesty s námi podle toho, jak se chováme. Jsme-li poslušni, zakoušíme od našeho nebeského Otce souhlas; hřešíme-li však, On nás musí pokořovat a kárat či trestat. Avšak Jeho láska se nikdy nemění: On ve Své lásce nás líbá, a ve Své lásce nás švihá metlou kázně.
Ještě jednou tedy: Boží láska nemůže být z naší strany ani zasloužena, ani pro nás koupena ‒ ne, dokonce ani smrtí Jeho Syna. Naopak, On nás tak miloval, že Svého jednorozeného Syna dal, aby nás vykoupil a spasil pro Sebe. „Dokazujeť pak Bůh lásky své k nám; neboť (elbf. př.: k nám v tom, že…) když jsme ještě hříšníci byli, Kristus umřel za nás.“ (Řím. 5,8)
A tak tedy rozuměj, milý mladý příteli, že dání Jeho jednorozeného Syna je nejhlubším důkazem Boží lásky k tobě; že měřítkem této lásky k tobě je láska Boha Otce k Němu, Jeho milovanému Synu, který ‒ pokud jde o tebe ‒ řekl Svému Otci: „a že jsi je miloval, jakožs mne miloval“ (Jan 17,23). Jsi schopen změřit lásku Otce k Jeho Synu? Myslíš si, že Jeho láska k Němu někdy může selhat anebo změnit se? Nikoli. Nuže, pak je ta láska neměřitelná, jistá a neměnící se i vůči tobě. Ona je stejně skutečná, pokud jde o tebe, jako pokud se týče Jeho. Věř tomu, spočívej v tom, děkuj za to a snaž se den co den odpovídat na nároky takové lásky!
EuE 1980/14‒18
E. E. Hadley:
(1. Žalm)
První Žalm má zvláštní živou řeč a ve svém rozčlenění je jednoduchý. Máme tu před sebou něco z podstaty Boha, jenž je Bůh „živý“ a jehož uložení (plány), i když jsou ve svém rozsahu nevyzpytatelné, jsou víře člověka jasné a přímé. Ano, „spravedlivý a přímý jest“ On! (5. M. 32,4)
Onen „muž“, s nímž se tu setkáváme, je jistě v absolutním významu sám Pán Ježíš. Když tu kdysi chodil po této zemi, nalézaly se v Něm plnou měrou všechny ctnosti, které zde vidíme. On je tentýž, s nímž se znovu setkáváme v Jeho královském vyvýšení ve 2. Žalmu. Dokonale se osvědčil jako člověk „za dnů těla svého“; proto také bude na Sionu jako člověk Králem nad Svým národem a Vládcem nad všemi končinami země.
Avšak my bychom nyní chtěli prakticky vztáhnout uvažovaný Žalm na sebe, věrni slovu Pána: „Učte se ode mne“ (Mat. 11,29).
Tento Žalm se skládá ze dvou částí. První polovina mluví o muži, který je chválen jako blahoslavený, a druhá polovina se týká bezbožných lidí. Již v tom je hluboké poučení: Spravedlivý je viděn sám, zatímco bezbožní jsou v množném čísle. Vždy je tomu tak. Zamyslili jsme se už někdy nad tím, jak důležitá je to ctnost moci tu být jen pro Pána a neptat se, co dělají druzí? Pán si jistě přeje, abychom vyhledávali obecenství „s těmi, kteříž vzývají Pána ze srdce čistého“ (2. Tim. 2,22). Každý potřebujeme utvrzení a potěšení „skrze společnou víru“, která je v nás i v jiných věřících (Řím. 1,12). Ale když je toho třeba, musíme též být schopni sami se ubírat po cestě zbožnosti podle Božího napomenutí: „Ale ty…“(1. Tim. 6,11; 2. Tim. 3,14;4,5), které je nám dnes určeno více než kdy jindy.
Ze tří veršů první poloviny 1. verš popisuje, co blahoslavený nedělá, 2. verš nám říká, co namísto toho dělá, a 3. verš nám ukazuje výsledek. Ve druhé polovině Žalmu 4. verš nejprve uvádí vlastnosti bezbožného, 5. verš nám ukazuje následky a 6. verš nám podává závěrečné odůvodnění.
1. verš
Blahoslavenství je praktický stav, v němž by Bůh rád viděl na této zemi Svůj lid. Jako je pravdou, že máme Boha oslavovat a hledat jen Jeho čest, přeje si jistě také, aby na nás připadlo štěstí takového praktického života. Z tohoto hlediska blahoslavenství (blaženost) znamená oblažující vědomí v srdci, že máme Boží souhlas. V tom je zahrnuto každé požehnání.
A nyní následují tři věci, které ten, jenž je chválen jako blahoslavený, nedělá. Východiskem je toto: Musí umět v pravý okamžik říci: „Ne!“ Jsme ve světě a nemůžeme „ze světa vyjíti“ (1. Kor. 5,10); je však na nás, abychom se vystříhali věcí, které nám tu jsou jmenovány. Jsou jimi:
‒ „rada“ bezbožných, to znamená jejich plány a snahy, činěné a zamýšlené bez Boha;
‒ „cesta“ hříšníků, tj. nečestné způsoby, jimiž se snaží dosáhnout svých cílů;
‒ „stolice“ posměvačů, tj. obecenství s takovými lidmi, kteří pohrdají Bohem.
Jak snadno je možné nejprve „chodit“ v těchto věcech, potom v nich „stát“ a nakonec „sedět“. Tyto tři osudné kroky zřetelně vidíme v životě Lota: „Pozdvihl očí svých a viděl“ a „zvolil si…“. Potom se začal zastavovat: „stavěl stany…“ (1. M. 13,10‒13). A nakonec se stalo, že „seděl v bráně sodomské“ (1. M. 19,1). Dělat plány bez Boha, svévolně je uskutečňovat a nakonec zabřednout v obecenství se světem ‒ zda to není tragická cesta mnohých i v dnešní době?
Naprosto jinak tomu bylo s Mojžíšem. „Věrou… byv dorostlý, odepřel slouti synem dcery faraónovy“ (Žid. 11, 24). Jak mnoho našich mladých čtenářů už vyrostlo z dětských střevíců; ale zdalipak také učinili onen rozhodný krok: povědět světu jasné ne? Je s tím spojeno mnoho: blahoslavenství celého života na této zemi!
2. verš
Jako je v 1. verši tolik významné slovo „ne“, tak je ve 2. verši zase důležité slovo „ale“. Říci jednoduše „ne“, ale neznat nic lepšího, to dovede i dnešní svět. S jakými různými formami se setkáváme při takovém jejich odmítání: postavení se proti, protest ‒ lidé se jednoduše stavějí proti všemu. To není podle Boha.
Ne, blahoslavený v našem Žalmu zná určité „ale“, to znamená, že má něco lepšího, co ho činí schopným správně se rozhodnout a zvolit. Bylo tomu tak i u Mojžíše. „Vyvolil sobě raději…, neboť prohlédal k odplatě“ (Žid. 11,25.26). Víra ho uschopnila vidět onu druhou stránku a pak moudře zvolit. Rozum se svou krátkozrakostí by byl zůstal stát jen u toho, co bylo časné.
„… ale v zákoně Hospodinově jest libost (= rozkoš) jeho.“ Necítíme tu něco z blaženosti tohoto muže, když toto čteme? „Libost (nebo rozkoš)“ je slovo, které vyjadřuje nejvyšší blaženost a zalíbení. Jenom ten, kdo se pilně sytí duchovním pokrmem Božího slova, mu přijde na chuť. Nechtěli bychom s tím začít už dnes? Prosme upřímně a s vírou Pána,
‒ aby nám otevřel oči (Ž. 119,18), abychom namísto pouhého vědomí nějaké povinnosti skutečně okoušeli radost;
‒ aby nám při počátečním nechutenství udělil vytrvalost;
‒ aby nám ukázal překážky, které jsme až dosud ve svém životě nechávali působit a které nás, jako kdysi Madianští izraelský lid, olupovaly o „pokrm Kanánu“ (Soud. 6,3‒6).
Pomyslíme-li na svou denní práci a na potřebný noční odpočinek, může nás napadnout otázka, jak je možné přemýšlet o Božím slovu dnem i nocí. Nuže přemýšlet znamená uvažovat o přečteném. K tomu je sice nejprve nutné přijmout do sebe to, čeho je třeba, ale pak se přes den i v noci najde nejedna chvíle pro tuto požehnanou činnost. Přemýšlet se dá i ve tmě a bez Bible! Při takovém, přemýšlení, které je doprovázeno modlitbou, nám Duch Boží otvírá chápavost, naše myšlenky se stávají plodnějšími a my zůstaneme uchráněni před pouhou povrchní známostí.
Jednomu služebníku Páně byla kdysi položena otázka, jak dosáhl hlubokého porozumění Božímu slovu. Odpověděl asi toto (uvádím jen smysl odpovědi): „Uléhal jsem s Božím slovem v srdci, a ještě ráno byla jeho sladkost na mých rtech.“ I dnes můžeme zakoušet totéž, co znal už David (Ž. 139,17. 18). Skladatel 119. Žalmu přemýšlel o Božím slovu „přes celý den“ (97. v. ‒ elbf. př.) a noc ho nemohla překvapit při střídání nočních stráží (148. v.). Jeden bratr ráno na běžnou otázku, zda se dobře vyspal, odpověděl: „Děkuji, nijak zvlášť. My jsme totiž včera večer ještě hovořili o Epištole Efezským…“ Zdalipak naši čtenáři znají takovou „nespavost“? Kéž by to Pán dal! (Ž. 63,5.6)
3. verš
Jaký je tu nádherný výsledek! Ano, kdo takto žije, je „vkořeněný a vzdělaný na Pánu, a utvrzený u víře“ (Kol. 2,7). Má stálý, skrytý přístup k osvěžující vodě z „potoka Božího“ (Ž. 65,10; Jer. 17,8) a je schopen nést ovoce.
To ovoce patří majiteli stromu. Jakou je Bohu radostí, nalézá-li se u tebe a u mě takové ovoce! Kdysi hledal takové ovoce u Izraele, ale Jeho lid selhal. Kolik úsilí vynaloženého z Jeho strany vidíme v Ev. Lukáše 13,6‒9! Zda i s námi nemá tolik práce? Zdalipak třeba nemusí naši rodiče rok co rok za nás prosit: „Pane, ponechejž ho i tohoto léta…“?
Strom v našem Žalmu nese své ovoce „časem svým“. Stejně tak tomu bude u každého věřícího, který v sobě nechá volně a bez překážek působit přirozenost, kterou má z Boha: V pravý čas se dostaví pravé ovoce. Nevznikne tam nic předčasného, působeného vlivem lidského úmyslu a chtění; tam ani pak nebude třeba nějakého „okopání a pohnojení“ (8. v.), nějakého nucení a napomáhání. Duch Svatý, který jedině zná druh a čas správného ovoce, působí všechno sám vyživující mocí Božího slova. Lidskými prostředky toho nelze dosáhnout a rovněž strom sám k tomu nemůže ničím přispět. K tomu je třeba „pouštět kořeny své… při vodách“ (Jer. 17,8).
Zvláště pěkný příklad vidíme u betanské Marie. Přijímala slovo Páně a Duch ji pak mohl vést k tomu, aby v jedině správnou chvíli, kterou druzí promeškali, vylila drahocenný olej pomazání ‒ „ke dni pohřbu Jeho“ (Luk. 10,39; Jan 12,7).
Bohu je takové ovoce rostoucího oceňování Jeho milovaného Syna jistě to nejvzácnější. Jak blahodárně však také působí na všechny, kteří to vidí, dochází-li u některého věřícího k znatelnému růstu nenuceně, jaksi samovolně, takže je jeho „prospěch (= pokroky) zjevný všechněm“ (1. Tim. 4,15)!
Ve Zjevení 22,2 vidíme strom života nesoucí dvanáctero ovoce a vydávající každý měsíc ovoce své. To jde ještě mnohem dále, neboť tento strom má vždy „svůj čas“, po celý rok. Stojí tu před námi v obrazu sám Pán Ježíš v plné míře Svého ovoce, jak bude viděno ve slávě v souvislosti s královstvím. Umíme toto oceňovat a těšíme se na to, že jednou budeme toto ovoce okoušet? Ano, všichni, kteří „perou svůj šat“, mají právo „na strom života“ (Zj. 22,14 ‒ elbf. př.)!
Pán Ježíš dokonale uskutečnil správu, kterou Bůh pověřil člověka. V Něm Bůh opravdu mohl provést, co chtěl způsobit na zemi. Ale i když rozsah všeho u nás zůstává nedokonalý, Bůh chce aspoň Svým způsobem přivádět u nás k rozvíjení Své vlastnosti.
„… jehož list nevadne“. Strom není myslitelný bez listí. Jako něco daleko viditelné znamenají pro nás listy svědectví věřícího navenek. Je-li naše svědectví „zvadlé“, chybí přívod živé vody. Ovoce Bohu neponese nikdo, u něhož není v pořádku také svědectví před lidmi.
Jak krásné je poučení Žalmu 92,14‒16! Je zvláštní výsadou stáří ukazovat mocným svědectvím, že onen „vnitřní člověk obnovuje se den ode dne“ (2. Kor. 4,16).
O blahoslaveném je nám dále ještě řečeno: „… cokoli činiti bude, šťastně mu se povede“. Tento trvající zdar jako znak Božího zalíbení nalézáme i u takových mužů, jako byl Josef (1. M. 39,2.23) a David (1. Sam. 18,15), kteří jsou mimořádným způsobem obrazy Pána Ježíše. Zda pomyšlení na Jeho dokonalé dílo nepůsobí, že naše srdce jsou pohnuta radostí a tlukou Mu vstříc? V tom, co činil na zemi, byl jenom „zdar“, protože „Bůh byl s ním“ (Skut. 10,38), a kdo by byl schopen nalézt slova a popsat „zdar“ díla na Golgatě, což i oslavení svatí s nebeskými zástupy budou nakonec obdivovat tichým velebícím klaněním (Zj. 5,14)?
Pro nás však je tento zdar zaslíbením duchovního rázu. Děláme-li to jako onen blahoslavený muž, Bůh nás „učiní dokonalé ve všelikém skutku dobrém, k činění vůle své, působě v nás (to), což jest dobře libé před obličejem jeho, skrze Ježíše Krista“ (Žid. 13,21). Tak budeme svému okolí požehnáním.
4. verš
Tímto veršem začíná druhá část uvažovaného Žalmu, která se zabývá bezbožnými. Přirovnání k plevám, „kteréž rozmítá vítr“, je pravým opakem obrazu pevně zakořeněného stromu. V dávných dobách byly mlaty s oblibou umísťovány na horských návrších, kde stále vál vítr. Obilí po vymlácení bylo lopatami vyhazováno do vzduchu a vítr odvíval pryč lehké plevy, zatímco mnohem těžší zrna obilí padala zpět na mlat. Sotva nás může napadnout nějaký jiný obraz, který by nám výstižněji ukázal naprostou nepoužitelnost pro Boha než toto srovnání. Pomysleme také na bezbožného krále Balsazara v Babyloně. „Zvážen jsi na váze, a nalezen jsi lehký“ (Dan. 5,27) ‒ těmito slovy mu Bůh dal ohlásit soud.
Je snad mezi našimi čtenáři ještě někdo, koho Bůh musí počítat mezi „plevy“? Brzy bude provedena sklizeň a pak už bude příliš pozdě: pleva zůstane plevou. Nyní se ještě rozsévá símě Božího slova a pracovníci Páně ještě pracují v připravování sklizně. Lidé duchovně mrtví jako pleva stále ještě mohou skrze pokání a víru v Pána Ježíše, který na Golgatě dal Svou smírčí krev, obdržet věčný život. Ale víš snad, jak dlouho ještě potrvá tato možnost? Možná, že tyto řádky tě volají naposled!
5. verš
Zamysleme se ještě jednou nad oním přirovnáním k mlatu. Jako bývají plevy odváty a zůstane jen obilí, budou hříšníci zachváceni soudem a přetrvá jen „shromáždění spravedlivých“. Tato myšlenka si zaslouží, abychom si jí zvlášť povšimli. Je totiž příznačná pro očekávání židovského ostatku, který nalézáme v Žalmech, a vůbec pro království, spojené vždy s touto zemí. „Tak podobně bude v ten den, kdy se Syn člověka zjeví…“ „V tu noc budou dva na loži jednom; jeden bude vzat, a druhý opuštěn (= ponechán). Dvě (ženy) budou spolu mleti; jedna bude vzata, a druhá opuštěna (= ponechána)“ ‒ Luk. 17,30.34.35. „Vzat“ k soudu, „ponechán“ k požehnání: taková je zásada království.
S Církví je tomu právě opačně. Církev, čili sbor všech nebeských svatých, nečeká na nějaká požehnání na této zemi, nýbrž bude „zachvácena (= vtržena) vstříc Pánu“ (1. Tes. 4,17). On ji jako Svou nevěstu odvede domů do otcovského domu, k svatbě Beránka (Zj. 19,7.8). Tam, v nebi jsou její požehnání; ale všichni, kteří „neposlouchají (= nejsou poslušni) evangelium Pána našeho Ježíše Krista“, pozůstanou zpět, aby pak později došli odsouzení.
Tento verš nám tedy ukazuje, jak důležité je nemísit nebeskou naději spravedlivých v současném období s pozemskou nadějí spravedlivých z Izraele, jak ji nalézáme v Žalmech.
To, čemu nás učí Žalmy, jsou vzácné zkušenosti o Boží věrnosti, které mohli činit bohabojní lidé ve všech dobách. Prorocky v nich nalézáme hlas ostatku budoucích dnů a zvláště hlas Pána Ježíše, který jako pravý Izraelita ve Svém putování po této zemi vcházel do utrpení toho ostatku. Zvláště ti věřící, kteří prošli mnohými zkouškami, nalézali v Žalmech nesmírně cenný zdroj potěšení a síly. A dále sotva bychom mohli něčemu rozumět z utrpení Pána Ježíše, kdybychom neměli Žalmy.
Kdybychom však chtěli hledat naše postavení na půdě Žalmů, ztrácela by se nám „ta naděje slávy“ (Kol. 1, 26.27) a rozsáhlý okruh nebeských požehnání, jak nám je představen v Ep. Efezským, by se nám stal cizím.
6. verš
K spravedlivým se smí počítat každý, kdo je „ospravedlněn“ z víry, to znamená, kdo byl Bohem prohlášen za spravedlivého (Řím. 1,16.17; 3,26; 5,1). Jaké je to pomyšlení, že Bůh zná naši cestu! Pro každého, kdo chodí v praktické spravedlnosti, je to velké potěšení. Nalézá v tom ochranu a prosí: „Vyuč mne, Hospodine, cestě své…“ (Ž. 27,11) a „Vyzpytuj mne, Bože silný, a poznej srdce mé…, a veď mne cestou věčnou“ (Ž. 139,23.24).
„… neboť jsem nazýván podle jména tvého, Bože zástupů“, ‒ o to se opírá věrný Jeremiáš, když snědl řeči Boží, k „radosti a potěšení“ svého srdce (Jer. 15,16,17 ‒ elbf. př.). Ne nadarmo Pán Ježíš ve Svém vyprávění v Luk. 16 uvádí jméno onoho chudého, který měl Boží zalíbení: Lazara, zatímco jméno toho bohatého muže zhaslo. Jak vzácná je jistota, že nikdo, jehož jméno bude nalezeno „napsané v knize života v nebesích“, nikdy nemůže upadnout v zapomenutí!
Naposledy se v tomto Žalmu setkáváme s bezbožnými. Tím, že jsou předáni věčnému odsouzení „neuhasitelného ohně“ (Mat. 3,12), ztrácejí se nám v zapomenutí. „Spravedlnosti svatých“, kteří při vší slabosti a nedokonalosti přesto byli ke cti Pána, budou dále žít v svatém rouchu nevěsty (Zj. 19,8), zatímco po bezbožných nezůstane ani stopa. Ve věčném stavu blaženosti (blahoslavenství) nebude ani jedna vzpomínka na Boží nepřátele a na jejich odsouzení kalit radost vykoupených.
Brzo budeme v cíli. Tam se budeme zabývat už jen naším Pánem a Jeho dílem. Před našimi oslavenými zraky se rozvine celý obrovský rozsah díla milosti. „Stalo se“, tak to kdysi Pán řekl vidoucímu Janovi (Zj. 21,6), a naše srdce odpoví: „Ano, Pane Ježíši, všechno, co ty činíš, se zdaří!“
EuE 1987/99
„Bůh je spravedlivý, když nám odpouští ‒ spravedlivý vůči Kristu, který za nás zaplatil.“ J. N. Darby
ME 1926/52
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Raduješ se ze svého postavení v Kristu?
Dosáhnout vrcholu hory lanovkou není žádné umění. Podívej se jen v takové kabině kolem sebe. Často tam sedí a stojí lidé, kteří jsou všechno jiné než způsobilí pro vysokohorské tůry: vyzáblí, bledí měšťáci, malé děti, lidé s vadnou chůzí anebo cestující jinak nezpůsobilí pro turistiku v horách.
Kromě cestovného se na nich nepožaduje nic než dostatek důvěry v technickou konstrukci a funkci dopravního zařízení: v spolehlivost nosníků a jejich kladek, v pevnost silných lan a rovnoměrný chod motorů.
Všichni dosáhnou stejného cíle, jeden s městskými botami, schýlená babička s hošíkem, kterého drží za ruku, a také onen člověk s berlemi. Všichni jsou pak prodchnuti vědomím: Konečně jsme až nahoře! ‒ Jak slavná skutečnost!
„Jste vyčerpáni? Jak jste se jen mohli dostat přes takovou spoustu propastí a zdolat tak srázné skalní stěny?“ ‒ Podívají se na tebe udiveně: „To se ale divně ptáte! My jsme to přece nebyli, to dráha nás vynesla sem nahoru!“
A nyní je slyšet, jak vzrušeně volají: „Jak úžasný je ten svět hor, ta údolí a ten výhled do dálky!“ Nikdo však neříká: „Já jsem to dokázal!“
My křesťané jsme prožili nesrovnatelně vyšší dráhu.
Naše výchozí situace kdysi byla beznadějná. Nebylo rozdílu, všichni jsme zhřešili a nemohli jsme dosáhnout Boží slávy. Měli jsme k očekávání jenom soud, věčné zatracení, druhou smrt. Mluví o tom Řím. 3,9‒18; 22.23; Tit. 3,3; Ef. 2,1.3 a mnoho jiných míst.
Avšak Bůh na nás myslil. Miloval nás, třebaže my jsme to nevěděli; nejen slovy, nýbrž i skutky! Co nevstoupilo na srdce žádného člověka, připravil Bůh: spasení, které začíná u našeho mravního, nenapravitelného nízkého stavu, avšak dosahuje až do nebe, až do svatyně Božího trůnu a až k Jeho srdci!
Bůh pojal plán (radu) k tomuto spasení a Ježíš Kristus, Jeho Syn, jej provedl. Trpěl za nás na kříži. Tam byly na Něho vloženy naše hříchy, tam On byl za nás učiněn hříchem. Šel za nás na soud a za nás strpěl Boží hněv. Položil za nás Svůj život a zemřel za nás. Byl pohřben a potom vzkříšen k našemu ospravedlnění. Jako zmrtvýchvstalý Člověk byl vyvýšen po pravici Boží velebnosti. Je tam navěky živ, aby za nás orodoval.
Nyní je každému hříšníkovi nabízeno toto dokonalé, navěky neochvějně pevné spasení, které připravila Boží milost a které má tak obrovský dosah. Hříšník už k tomu nemůže nic přičinit, „neboť milostí spaseni jste skrze víru, (a to ne sami ze sebe, dar jest to Boží,) ne ze skutků, aby se někdo nechlubil“ (Ef. 2,8.9).
Jestliže tedy hříšník složí svou důvěru ve svědectví Božího slova a „skrze víru“ přijme Boží spasení, připadnou mu ihned všechny výsledky celého Kristova díla. Každý je v Kristu vynesen z nejhlubší nízkosti své bídy vzhůru do vše přesahující „slávy Boží“, jíž bychom nikdy nemohli dosáhnout vlastní silou (Řím. 3,23). Jenom „v Kristu“, „v Něm“ a „skrze Něho“ to bylo možné; s těmito výrazy se tak často setkáváme v Ep. Efezským.
V souvislosti s tím není mezi spasenými v jejich postavení před Bohem žádný rozdíl. Na základě Jeho spasení se nyní všichni nalézají v Kristu Ježíši již „nahoře“. Bůh „nás… spolu (s Ním) vzkřísil, i (spolu) posadil na nebesích v Kristu Ježíši“ (Ef. 2,6).
Jaký výhled se nám křesťanům naskýtá z našeho nového postavení! Není možné několika málo slovy jednotlivě vypovědět všechny ty úžasné výsledky díla našeho Pána, které jsou nyní naším podílem. Můžeme zde krátce poukázat jen na některé pravdy, které se týkají našich nových vztahů k Bohu.
„Skrze poslušenství jednoho“ byli jsme my „mnozí spravedliví učiněni“ (Řím. 5,19). Bůh už nás nevidí „v postavení hříšníků“ a výrok: „My všichni jsme vespolek ubozí hříšníci“, který věřící na sebe vztahují, neodpovídá již skutečnostem. Nejenže máme odpuštění všech svých hříchů, ‒ skrze Boží vůli jsme posvěceni tou jednou provždy učiněnou obětí Ježíše Krista (Žid. 10,10). Jednou obětí jsme navěky učiněni dokonalí (Žid. 10,14). Proto nyní máme „plnou svobodu k vjití do svatyně (Boží) skrze krev Ježíšovu, tou cestou novou a živou…“ (Žid. 10,19.20).
Když ale vstoupíme a blížíme se k Božímu trůnu, jak se On s námi setká? „Pohleďte, jakou lásku dal nám Otec, (totiž) abychom dítky Boží sluli… Nejmilejší, nyní dítky Boží jsme!“ (1. Jan. 3,1.2). Jsme „narozeni z Boha“, máme „život z Boha“ a jsme předměty Jeho ustavičné božské otcovské lásky a péče.
A přesto jsou věřící, kteří se neradují ze svého postavení v Kristu! Proč?
1) Domnívají se, že než má spasení v Kristu svou plnou platnost, oni k němu sami musí vlastním úsilím ještě to či ono přidat. A protože cítí, že všechna jejich úsilí jsou tak nedostatečná, chybí jim jistota a radost ze spasení.
2) Anebo činí své postavení v Kristu závislé na svém praktickém stavu. Podaří-li se jim nějaký „dobrý čin“, mají-li nějaký „dobrý den“, tedy se dovedou z toho, co vědí o spasení, radovat. Jestliže však měli tak zvaný „černý den“, tedy pochybují o tom, že jsou Božími dětmi a i o všem ostatním. Jenže naše postavení závisí jen na dokonalém díle Ježíše Krista; náš stav nemůže na tom nic změnit. Náš stav ovšem má odpovídat našemu vysokému postavení, avšak není tomu naopak. Aby náš stav odpovídal našemu postavení, Bůh nás bere do Své školy (Žid. 12,5‒11). Boží slovo říká: „Jednou obětí dokonalé učinil na vždycky (postavení) ty, kteříž posvěceni (stav) bývají“ (Žid. 10,14).
3) Třetí skupina věřících je příliš lenivá poznat všechna svá bohatství v Kristu a své postavení v Něm. Zaměstnávají se vlastně jenom věcmi této země a tím se sami okrádají o svou pravou radost. Jak velice všichni potřebujeme napomenutí v Kolos. 3,1: „Protož povstali-li jste s Kristem, vrchních věcí hledejte, kdež Kristus na pravici Boží sedí.“
HF 1958/253 (pokračování, dá-li Pán, příště)
Otištěné úvahy jsou jenom pomůckou, která nás uvádí do Božího slova. Abys mohl mít plné požehnání, čti je s otevřeným Písmem po ruce a s modlitbou, a srovnávej čtené s Písmem, „tak-li by ty věci byly“, jak to dělali věřící z Berie (Skut. 17,11). Přečti si z Písma také všechny verše, které jsou třeba jen naznačené v závorkách.
Chceme-li rozštěpit dřevěný špalek, zatlučeme do něj nejprve malé klíny, potom stále větší, až se nakonec roztrhne. Takto se i ďábel snaží postupně pronikat do srdce věřícího. Podaří-li se mu to, bývají následky velmi zlé.
Král David se procházel po střeše svého domu, zatímco jeho místo bylo u vojska, v boji s nepřítelem u Rabba. V onom nestřeženém okamžiku vehnal ďábel do jeho srdce klín žádosti, a ten „muž podle srdce Božího“ tím upadl do hříchu. Stal se z něho cizoložník a vrah. U Petra použil nepřítel klínu sebedůvěry, a než se učedník Páně nadál, byl chycen do satanovy léčky a zapřel Božího Syna.
Můžeme ještě uvést případ Jidáše, který ovšem vůbec nebyl věřící, avšak přesto tři roky chodil s Pánem jako učedník. Tento, jeden ze dvanácti, nejprve ujímal peníze ze společné pokladny a klesal postupně níž a níž. Vstoupil do něho satan a on zradil a vydal Pána. Když pak poznal hrozné následky tohoto hanebného činu, zoufal si a oběsil se. Jak hrozné!
Chceme-li zůstat uchráněni před lstmi ďábla, před jeho zlovolnými klíny, musíme se zdržovat v těsné blízkosti Pána. On nám říká: „Zůstaňtež ve mně!“ (Jan 15,4) Jestliže zanedbáváme obecenství s Ním, bude nepříteli snadné zasadit své klíny do našeho srdce. Pak do nás najde vstup hřích, zneuctíme Pána a sami vezmeme velkou škodu.
Mějme se proto na pozoru již před malými klíny! Jsou ve lstivých rukách! I ocelové skříně byly vylomeny, když malé klíny rozšířily štěrbinu pro nasazenou páku lupiče. Takovým způsobem byli obelstěni věřící, kterých Bůh mohl použít k požehnání pro mnohé lidi. Musili potom být v díle Páně odstaveni jako nepotřební a často po celý život trpěli pod následky svého pádu.
Kéž nás Pán chrání před jakoukoli lehkomyslností, povrchností, vysokomyslností a pýchou, před žádostí očí a žádostí těla. Neboť všech těchto věcí nepřítel používá jako klínů, aby vytrhl duši z okoušeného obecenství s Pánem a zapletl ji do hříchu. Dbejme tedy napomenutí:
„Bdětež a modlete se, abyste nevešli v pokušení. Duch zajisté hotov jest, ale tělo nemocno.“ (Mat. 26,41)
EuE 1980/162‒163
C. H. Mackintosh:
(Mk. 12,41‒44)
„A posadiv se Ježíš proti pokladnici, díval se, kterak zástup metal peníze do pokladnice. A mnozí bohatí metali mnoho. A přišedši jedna chudá vdova, vrhla dva šarty, což jest čtvrtá částka peníze.“
Jak málo věděli tenkrát oni lidé, čí oko je pozoruje, když dávali své oběti! Jak málo tušili, že je zkouší oko Toho, který může pronikat až do nejskrytějších hlubin jejich srdcí a číst pohnutky k jejich daru! Mohlo se stát, že tam byl také nějaký chlubivý farizeus a vystavoval na odiv své bohatství, velkomyslnost a velkou nábožnost, tím že dal velký dar. Možná že tam byl i nějaký chladný chytrák, rutinér, který bez jakékoli účasti srdce vhodil do pokladnice svou obvyklou minci. Pán Ježíš to všechno viděl, všechno zvažoval, vše posuzoval.
Je dobré, myslíme-li na to, když máme něčím přispět na dílo Páně. Je dobré pamatovat, že když kolem obcházející měšec sbírky se dostane do mé ruky, „Ježíš (sedí) proti pokladnici“. Jeho svaté oko se nedívá na mou peněženku, ale na mé srdce. On nezvažuje velikost darované částky, nýbrž to, z jaké pohnutky dávám. Je-li srdce ve správném stavu, bude s Jeho myslí souhlasit také daná částka. Můžeme být jisti, že tam, kde srdce tepe pro Jeho Osobu, bude také ruka otevřená pro Jeho dílo. Každý, kdo opravdu má rád Pána Ježíše, bude se na to dívat jako na svou vysokou a radostnou výsadu, že může kvůli přispění na dílo Páně uložit sobě a svým přáním určité otěže. Není ostatně úžasná Jeho blahosklonnost, když to od nás očekává? A On to přesto dělá, a nám by vždy mělo být hlubokou, nesmírnou radostí odpovídat na tuto Jeho touhu „podle možnosti (nebo: podle toho, jak se mu zdařilo ‒ elbf. př. a fr. JND)“ ‒ 1. Kor. 16,2, a vždy bychom měli mít na zřeteli, že On má rád ochotného, radostného dárce, jako je On sám. Budiž za to sláva Jeho svatému jménu!
Ale my se chceme v té 12. kapitole Marka zastavit zvláště u toho, co udělala ona chudá vdova. Uvnitř zástupu lidí, kteří se tlačili dopředu, aby dali svou oběť do pokladnice, budila její osoba zvláštní pozornost našeho drahého Pána. „A přišedši jedna chudá vdova, vrhla dva šarty, což jest čtvrtá částka peníze.“
Nuže z hlediska pouhé peněžní částky to bylo velice málo. Avšak podívejme se na osobu, která tu oběť přinesla! Byla to „vdova“, a to „chudá vdova“, plné vyjádření toho, co v tomto světě je bez povšimnutí, bezmocné a co je samo. Při pomyšlení na takovou vdovu nám vždy tane na mysli určitá osoba zbavená všech lidských prostředků a přirozených možností, o něž se člověk může opřít. „Kteráž pak pravá vdova jest a osamělá, má naději v Bohu, a trvá na modlitbách a prosbách dnem i nocí“ (1. Tim. 5,5).
Je jistě mnoho tzv. vdov, které se nevyznačují těmito rysy, ano, je jich mnoho, které jsou všechno jiné než osamělé a chudé. Písmo má na zřeteli jiné vdovy. Duch Svatý nám v 1. Tim. 5,11‒13 podává velice přesný popis této skupiny.
Ona chudá vdova u pokladnice patřila ke skupině pravých vdov. „I svolav učedníky své, dí jim: Amen pravím vám, že tato chudá vdova více uvrhla než tito všichni, kteříž metali do pokladnice. Neboť všichni z toho, což jim zbývalo, metali, ale tato ze své chudoby, všechno, což měla, uvrhla, všechnu živnost svou (= všechno živobytí své)“ (Mk. 12,43.44).
Kdyby už tenkrát existoval denní tisk, jistě by skvělé dary boháčů byly uvedeny v novinách na nějakém dobře viditelném místě s lichotícím zdůrazněním, jak obrovské částky darovali, zatímco o té chudé vdově a její oběti by se pohrdavě pomlčelo.
Avšak náš velebeníhodný Pán posuzuje věci jinak. Na Jeho vahách vážily ony dva šarty chudé vdovy více než všechny ostatní oběti dohromady. Je poměrně snadné dát z nahromaděných pokladů sta či tisíce peněz, avšak vůbec není jednoduché zříci se třeba jen jednoho požitku nebo jedné příjemné věci, nemluvě vůbec o nějaké naléhavé potřebě. Ona vdova však darovala celé své živobytí na dům svého Boha. Právě tím se v mravním smyslu tolik podobala samému Pánu Ježíši. On mohl říci: „Horlivost pro dům tvůj snědla mne“ (Jan 2,17). A ona mohla říci: „Má horlivost pro Tvůj dům pohltila všechno mé živobytí.“ Tím Mu tedy byla velice blízko. Jaká to pro ni byla výsada!
Ale povšimli jsme si již vůbec někdy, co ve skutečnosti tvořilo její živobytí? Proč Duch Svatý klade takový důraz na to, že to byly „dva šarty, což jest čtvrtá částka peníze“? Proč mu nestačilo jen konstatovat: „vrhla čtvrt peníze“? Toto by neodpovídalo úmyslu Ducha. Nevyvedlo by to na světlo onu věc mimořádné, zvláštní krásy, neukázalo by to takovým způsobem celou oddanost jejího srdce. Kdyby se byl její „majetek“ skládal jen z jedné mince, byla by musila dát buď všechno, anebo nic. Protože však se skládal ze dvou mincí, měla ta vdova možnost ponechat si polovinu na svou obživu. A jistěže by většina z nás se na to dívala jako na mimořádnou obětavost dát Pánu polovinu všeho, co v tomto světě máme. Jenomže tato chudá vdova měla pro Boha celé srdce. A právě o to zde šlo. Ona si neponechala pro sebe nic. Úplně zapomněla na sebe a na své zájmy a dala celé své živobytí tam, kde pro její srdce bylo konáno dílo jejího Boha. Kéž by také nám Bůh mohl něco dát z takového smýšlení!
C.H.M.: Short Papers II/151; BHCh 1881/188; EuE 1985/323; 1990/188
(Tímto dvojčíslem začínáme uveřejňovat seriál úvah z Lau-sanne (Švýcarsko), v originále doplněný na některých místech výňatky z biblicky správných výkladů různých křesťanských autorů.)
V tomto třetím Evangeliu nám Duch Svatý představuje Ježíše jako Syna člověka, přinášejícího od Boha lidem milost, kterou všichni potřebují. Proto tu nalézáme, pokud jde o lidskou stránku Krista, více podrobností než v jiných Evangeliích. Zároveň nám na každé stránce září Jeho dokonalé božství. V ce-lém tom vdechnutém záznamu vidíme Ježíše jako Člověka, s nímž bychom se byli mohli setkat, kdybychom byli žili v oné době. Avšak víře On je „krásnější nad (všechny) syny lidské, rozlita jest i milost ve rtech jeho“ (Ž. 45,3). Co uděluje zvláštní půvab tomuto Evangeliu, je to, že nám nepředstavuje oficiální (úřední) slávu Mesiáše, jako Matouš, ani Jeho poslání a službu, jako Marek, ani Jeho božskou slávu, jako Jan, nýbrž samého Ježíše jako Člověka, který se ponížil a i jako Člověk zjevoval božské dokonalosti.
„Poněvadž mnozí usilovali sepsati pořádně (= mnozí se pokusili uspořádat) vypravování těch věcí, kteréž u nás jisté jsou (nebo: jimž je mezi námi plně věřeno; které jsou mezi námi přijímány s plnou jistotou; které jsou mezi námi plně prokázané).“ (1. v.) Lukáš, jehož jméno znamená „svítící“, byl společníkem v díle apoštola Pavla, kterého věrně následoval až do konce jeho životní pouti. Pavel, když o něm hovoří, říká: „Pozdravuje vás Lukáš, lékař milý“ (Kol. 4,14), a ještě úplně na konci svého života: „Toliko Lukáš se mnou jest“ (2. Tim. 4,11). Tato místa nám ukazují, jaký mezi nimi byl vzájemný poměr lásky a důvěry.
Lukáš se dotýká různých vypravování o životě Pána Ježíše, popisovaných mezi věřícími. I kdyby byl úmysl jejich autorů sebelepší, jejich dílo bylo pouze lidské. Naproti tomu Lukáš, inspirovaný Duchem Svatým pro práci, kterou podnikl, usuzuje za dobré napsat své Evangelium. Věci, které chce oznamovat, byly mezi svatými přijímány s naprostou jistotou. Dodává: „Jakž nám vydali (= nám je předali) ti, kteří od počátku sami viděli, a služebníci toho Slova byli“ (2. v.).
Poznamenejme, že Lukáš neupoutává nějak zvlášť pozornost na svou inspiraci, třebaže byla naprostá. Tak tomu ostatně je s celým Písmem, které bez nějakého výslovného prohlášení se nám představuje jako Slovo vdechnuté Bohem, které musíme jako takové přijmout, aby naše duše měly požehnání. Ony spisy, o nichž se Lukáš zmiňuje, neměly tuto vlastnost. Byly lidským dílem, třebaže upřímným a opravdovým, a poněvadž by nám nebyly užitečné, ztratily se. Nešlo tu o nějaké kacíře, kteří by převraceli pravdu, nýbrž o osoby, které se pokusily s vlastní moudrostí vykládat, co patří jedině Bohu, aby to činil, jak náleží. Lukáš tu zřejmě nemluví o vyprávění Matouše a Marka, která byla inspirovaná Bohem, nýbrž o těch vyprávěních, která byla mezi křesťany přijímána, třebaže postrádala vdechnutí Bohem.
„Vidělo se i mně, kterýž jsem toho všeho pravé povědomosti od počátku bedlivě došel (= jsem od počátku všechno přesně sledoval), tobě o tom pořádně (= po pořádku) vypsati, výborný (= nejznamenitější) Teofile, abys zvěděl jistotu (nebo: poznal spolehlivost) těch věcí, jimž jsi (byl) vyučován.“ (3. 4. v.) Úmyslem Lukáše tedy je představit jednomu ze spoluučedníků, který také byl jako on Řek, jak o tom svědčí jeho jméno (v překladu značí: „milovaný Bohem“), úplné, přesné a metodické vylíčení života Pána Ježíše, jak to mohl podat někdo, kdo až do nejmenších podrobností znal, o čem začal vyprávět, a který opravdu jako jediný to mohl sdělit, byv k tomu inspirován Bohem. Titul „výborný“ (nejznamenitější) daný Teofilovi naznačuje, že asi zaujímal nějaké význačné místo mezi římskými vládními činiteli; tento titul je totiž dán i Felixovi a Festovi (Skut. 23,26; 24,3; 26,25). Ale skutečnost, že Lukáš, když adresuje Teofilovi vyprávění Skutků apoštolských, mu již tento titul nedává, zdá se nasvědčovat tomu, že Teofil se mezitím svých funkcí vzdal.
Poznamenejme ještě, že toto Evangelium nám předkládá Boží milost určenou všem lidem. Je to jistě pro tento všeobecný charakter milosti, že pisatel byl vybrán z věřících z národů (tj. ne‒Židů), jak tomu nasvědčuje jeho jméno, které bylo řeckého původu. Lukáš si přeje pro svého bratra a přítele Teofila, aby byl utvrzen v známosti Pána a všech úžasných skutečností, týkajících se Jeho osoby a Jeho díla. Pokud jde o vyprávění jiných osob, rozhodně je neoznačuje za nepřesné, ale vůbec jim nepřipisuje charakter Božího původu a říká, že víra a vzdělání křesťanů potřebují spolehlivější základ.
To, co předkládá Bohem inspirované vyprávění, jako třeba Lukášovo, je tedy zjevení pocházející od Boha a obracející se na všechny lidi s Boží milostí a pravdou, zjevenými v osobě a díle Jeho Syna. Lukáš byl způsobilý sdělit nám toto zjevení, protože přesně znal jednotlivé věci, o nichž chce vyprávět, i naučení Pána. Slovy „od počátku“ (3. v.) nám Lukáš ukazuje, že byl způsobilý podrobně vykládat události a psát o okolnostech, které předcházely narození Ježíše, a i o těch, které se staly za Jeho života až do Jeho nanebevstoupení. Nesnaží se přesvědčovat nás o Boží pečeti svého Evangelia, ani vysvětlovat nám jeho božský původ. Nesděluje nám nic o tom, jak dospěl k přesné znalosti věcí, které se chystá popisovat, až na zmínku o očitých svědcích a o služebnících Slova, od nichž obdržel svědectví. Byl to každopádně Duch Svatý, jenž mu diktoval slova, jimiž musil oznámit skutečnosti a učinit jejich výběr, takže v jeho vyprávění všechno je dáno Bohem.
Je všeobecným pravidlem, že inspirace rozhodně není neslučitelná se zvláštní osobností člověka. Zde to platí tím více, poněvadž Lukáš se chystá vypisovat jednomu muži životopis Syna Božího jako Člověka narozeného na této zemi z ženy. A tak nám v úvodě sděluje své myšlenky a osobní dojmy, píše o podkladech, které má k dispozici a o vzácném záměru, který má na mysli. Poněvadž Evangelium Lukáše je adresováno jednomu člověku, již sama tato skutečnost nás na samém začátku připravuje na zvláštní způsob, jímž on předkládá Člověka Krista, protože jeho prostřednictvím poznáváme Pána zvláště v Jeho lidské stránce a jako skutečného Člověka na této zemi. To ovšem nijak nezmenšuje skutečnost, že je Syn Boží, jak to anděl říká Marii (Luk. 1,35). Byl jím po celou věčnost a je poznáván jako Syn Boží přišlý v těle. Takový je Jeho titul jako narozeného z ženy a majícího tělo, které Mu bylo připraveno.
Ježíš v každém ze Svých činů zjevoval Svou božskou slávu; ale zároveň byl člověkem, a z tohoto hlediska je viděn v Evangeliu Lukáše. Jak důležité tedy je a jaký má význam poznat nepochybným způsobem okolnosti, které doprovázely vstup tohoto úžasného Člověka na tento svět, jakož i věci, při nichž se během Jeho života až do Jeho smrti, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení do slávy zjevovaly Jeho nesmírné dokonalosti! Avšak i jiný důvod nám také vysvětluje zvláštní způsob, jímž Lukáš začíná své vyprávění. Poněvadž byl spoluúčastníkem v díle Pavla, Pavel ho počítá mezi své spolupracovníky. A tak ho vidíme, jak pod vedením Ducha Svatého pojednává o svém předmětu způsobem, který je v souladu se službou a svědectvím apoštola, jež jsou určené především Židům, a teprve pak národům.
Také toto Evangelium, i když bylo napsané člověkem, který nebyl Žid, a adresované jinému, který rovněž nebyl Žid, začíná způsobem více přístupným židovskému národu, než jak to činí tři ostatní Evangelia. Pavel se obrací nejprve na Židy. Ti však neváhali zavrhnout Boží slovo a ukázat, že jsou nehodni věčného života; a tak se potom Pavel obrací k národům. Totéž se odehrává před našimi zraky v tomto Evangeliu. Takový byl později velký mravní základ, na němž spočívalo svědectví vydávané apoštolem národů (z židovského hlediska: pohanů).
Teprve když Lukáš představil Krista s nesmírnou milostí zbožnému ostatku mezi Židy, přistupuje k podrobnému vypravování o narození Krista a uvedení Prvorozeného na tento svět. Bůh si předsevzal vejít ve styk se všemi lidmi a připravoval naplnění Svých úžasných záměrů ve prospěch pohanů. Avšak především se Bůh ospravedlňuje ve Svých cestách a ukazuje, že je hotov uskutečnit kterékoli ze Svých zaslíbení, daných izraelskému národu. Adam, ačkoli byl postaven na tento svět jako hlava stvoření, následkem svého hříchu ztratil všechno. Proto měl Bůh upřen Svůj zrak na Svého Syna, toho druhého Člověka, posledního Adama (Přísl. 8,29‒31).
ME 1943/246 (pokračování, jak Bůh dá, příště)
Otázka: Ve 2. kapitole Ep. Efezským v 8. verši je ukázáno, že víra je výhradně Boží dar. Skutky člověka jsou vyloučeny. Je tedy správné říkat, že přirozený člověk sám od sebe nemůže uvěřit? Jenže kdyby tomu bylo takto, mohl by pak Bůh nevěřícího člověka spravedlivě zatratit, když on přece sám vůbec nemůže uvěřit? Často slýcháme, že Bůh uděluje víru při obrácení, když člověk činí pokání. Ale cožpak je možné obrátit se bez víry?
Odpověď (Christian Briem:)
Tvá otázka se týká jednak neomezenosti Boží milosti, jednak odpovědnosti člověka. Oboje je pravda a oboje musíme respektovat. Nuže spasení není dílo člověka, jinak by nebylo „z milosti“ (Ef. 2,8). Všechno, co by mohlo pocházet z člověka, je, jak správně píšeš, vyloučeno: „Milostí spaseni jste, skrze víru, (a to ne sami ze sebe, dar jest to Boží).“ Boží dítě je „znovu“ zrozeno „shůry“ (Jan 3,3.7), a protože to je úplně Jeho dílo, říká se o věřícím též, že se „z Boha“ narodil (Jan 1,13; 1. Jan. 5,1). Vůle těla na tom nemá žádný podíl (Jan 1,13). Také Ep. Jakuba 1,18 jasně říká, že to je naprosto Boží dílo: „On, protože chtěl (= podle své vlastní vůle) zplodil nás slovem pravdy.“ A v Ep. Galatským čteme: „Ale když se zalíbilo Bohu… zjeviti Syna svého ve mně“ (kap. 1,15.16). Je to Bůh, jenž dává věčný život.
Nikdo se nemůže znovuzrodit sám od sebe, nikdo si sám nemůže dát život z Boha, a nikdo nechce ‒ ano, to je na tom to otřesné ‒ nikdo nechce ten život mít (Jan 1,4.5; 3,19), nikdo nechce přijít k Bohu, jenž je světlo a láska. Není vskutku žádného, kdo by hledal Boha, není ani jednoho (Řím. 3,9‒12). A když byl Pán Ježíš na této zemi, musil říci Židům: „Nechcete přijíti ke mně, abyste život měli“ (Jan 5,40). On dokonale ukázal lidem lásku a dobrotivost Boha, Svého Otce. Ale výsledek tohoto ukázání shrnuje v dojemných slovech: „Ale nyní i viděli, i nenáviděli i mne i Otce mého“ (Jan 15,24). Smýšlení těla, člověka v jeho přirozeném stavu, je právě nepřátelství proti Bohu a není poddáno zákonu Božímu, ba ani nemůže být (Řím. 8,7).
„Kdo tedy může být spasen?“ mohli bychom se i my tázat vzhledem k takové beznadějné situaci, kdyby Bůh vzdor tomu všemu ve Své milosti nepůsobil a nepřitahoval hříšného člověka k Svému Synu (Jan 6,44). Dělá to skrze Ducha Svatého, pomocí Božího slova (srovnej s tím: „nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha“ ‒ Jan 3,5). Duch Svatý působí na duši člověka, aby mu dal uvědomit si Boží svatost a lásku, ale také svůj ztracený stav. Chce v něm vzbudit ‒ a toto je jen milost, nezměrná milost ‒ důvěru k Bohu, a také důvěru k Spasiteli hříšníků. Všimněme si přitom, že důvěra není nic jiného než víra. Jestliže se srdce člověka otevře tomuto působení, tomuto úsilí získat ho pro Boží lásku v Jeho Synu, Bůh dává spolu s vírou, kterou vzbudil, nový život, život z Boha ‒ věčný život.
Proto není možné mít život před vírou anebo nezávisle na víře, jako naopak zase není možné uvěřit, a nemít život z Boha. Jedno jde ruku v ruce s druhým a není možné jedno postavit před druhé. Víra je právě tak dar Boží jako věčný život, který je s ní spjat. Každý, kdo uvěří v jednorozeného Syna Božího, má (nepraví se, že „dostane“) věčný život. (Jan 3,16; 1. Jan. 5,13).
Ale tento nový život, který má svůj zdroj v samém Bohu, působí v člověku ovoce, a to první a nejdůležitější je poslušnost vůči Bohu a obrácení se k Němu. Pěkně to vidíme při obrácení Saula z Tarsu ve 22. kap. Skutků apoštolských. Není pochyb o tom, že když tam ještě ležel na zemi v prachu, již věřil v Pána Ježíše, neboť ihned se ukazuje první impuls nového života ‒ poslušnost: „Pane, co mám činiti?“ (10. v.). Proto bych neříkal, že Bůh dává víru, když se člověk obrátí anebo když činí pokání. Obrátit se, činit pokání je možné jen tehdy, je-li tu víra v To-ho, k Němuž se člověk chce obrátit. Obrácení marnotratného (ztraceného) syna se jistě nestalo bez víry, že jeho otec ho tím či oním způsobem přijme.
Zatím jsme mluvili jen o Božím působení v Jeho bezmezné milosti. Avšak Boží milost rozhodně člověka nezbavuje jeho odpovědnosti. Naopak, ona ji ještě zvyšuje. A odpovědnost člověka se nezakládá na jeho schopnosti, učinit jí zadost, nýbrž na poměru, v němž se člověk nalézá k Bohu.
Uveďme dva příklady. Jestliže si vezmu od své banky půjčku 100.000 Kčs, jsem povinen tuto půjčku splatit a tím uhradit své dluhy, ať jsem toho schopen nebo ne. Banka mne nikdy nebude považovat za zproštěného odpovědnosti splatit vypůjčené peníze jen z důvodu mé platební neschopnosti. Má závislost na bance se nemění a tím ani odpovědnost, učinit jí zadost. Jsem dlužníkem toho, jenž mi půjčil peníze. ‒ Malé dítě nemůže otevřít těžké domovní dveře. Jestliže otec řekne: „Pojď, půjdeme ven“, ale dítě nechce uposlechnout, tedy ve skutečnosti nejde o to, zda dítě má či nemá sílu k otevření dveří (otec ji má, a má klíč), nýbrž pouze o to, že ono nechce, že je neposlušné. A protože to dítě se k svému otci nalézá v poměru dítěte, je povinno (má odpovědnost) poslouchat.
Právě tak je člověk povinen poslouchat svého Stvořitele, který mu přikazuje, aby činil pokání a obrátil se od svých zlých cest (Skut. 17,30). Přitom ani zde nejde o to, zda k tomu má sílu nebo ne. Otázkou je jen, zda chce. Bůh má moc, má skutečné chtění, má klíč ke každému požehnání člověka. Ale chce člověk přijít? Nabídka milosti tu stále je: „Kdo chce, naber vody života zdarma“ (Zj. 22, 17). Připomněli jsme si již slova Páně: „Nechcete přijíti ke mně“.
Bůh ve Své milosti působí u každého člověka (srov. Job 33,17.18.29.30); dělá to nejrůznějším způsobem ‒ skrze Své slovo a někdy i skrze mocnou řeč okolností. Avšak člověk se může tomuto působení uzavřít a tím vzhledem k sobě zmaří Boží plán (Luk. 7,30). Nad Jeruzalémem Pán musil kdysi tesklit: „Kolikrát jsem chtěl shromáždit dítky tvé, tak jako slepice shromažďuje kuřátka svá pod křídla, a nechtěli jste!“ (Mat. 23,37). V tom je to: Vy jste nechtěli!
Vzdor všem opačným ujišťováním nevěřícího člověka je jisté toto: Člověk má svědomí, a kromě toho je si instinktivně vědom toho, že má co činit s někým Vyšším. Neboť Bůh mu vložil do srdce věčnost (Kaz. 3,11 ‒ elbf. př.). Proto je odpovědný uposlechnout Božího hlasu. Jestliže to neudělá, věčně zahyne ‒ zahyne však nikoli proto, že neměl žádnou sílu (Bůh ji pro něj měl), nýbrž protože nechtěl. Jak je to vážné!
EuE 1990/241
C. H. Mackintosh:
(Pokračování)
II. ‒ Nyní budeme ve světle Písma svatého uvažovat o mravních podmínkách modlitby čili o charakteristických znacích, kterými se vyznačuje. Nic není vzácnější, než máme-li pro každý čin v našem praktickém křesťanském životě autoritu Božího slova. Nikdy nezapomínejme, že Písmo musí být ve všech našich otázkách a těžkostech naším jediným, velkým a nejvyšším rozhodujícím činitelem.
Nuže, co říká Písmo o nutných mravních (vnitřních) podmínkách společné modlitby, neboť toto je předmět, který nás tu zvláště zajímá? Přečtěte si Ev. Matouše 18,19: „Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by prosili, stane se jim od Otce mého nebeského.“
Učíme se tu, že jednou z nutných podmínek našich modliteb je soulad duší, soulad srdcí, naprostá jednomyslnost. „Jestliže by dva z vás sladili se“ ‒ měli jeden a týž společný tón. Nesmí tam být žádný neladící tón, protože vnáší jen zmatek.
Jsme-li například shromážděni, abychom prosili za působení evangelia, za obrácení duší, musíme být v té věci stejného smýšlení, musíme v ní mít před Bohem tentýž tón, souhlasit s tím. Není na místě, aby každý přinášel nějakou zvláštní (odlišnou) a osobní myšlenku, protože v takovém případě bychom nemohli očekávat vyslyšení na základě slova Páně, které právě bylo uvedeno.
Tato věc má nesmírně důležitý mravní dosah a má velký vliv na stav a charakter našich společných modliteb a našich modlitebních shromáždění. Nemůžeme jí věnovat dosti vážnou pozornost. Zdalipak skutečně často nemusíme naříkat nad rázem našich modlitebních shromáždění, jsou-li bez skutečného zaměření a předmětu, když například bychom měli být zaujati určitou společnou věcí a společně za ni naléhavě prosit Boha? Ve Skut. ap. 1 čteme o prvních učednících: „Ti všichni trvali jednomyslně na modlitbě a pokorné prosbě s ženami a s Marií, matkou Ježíšovou, i s bratřími jeho“. (Je zajímavé, že zde vidíme „Marii, matku Ježíšovu“ přítomnou na modlitebním shromáždění. Co by si asi pomyslila, kdyby jí byl někdo řekl, že později milióny vyznavačských křesťanů se na ni budou obracet ve svých modlitbách?) A také ve 2. kapitole čteme: „A když přišel den padesátý (= den letnic), byli všichni jednomyslně spolu“ (1. v.).
Čekali podle příkazu Páně na Otcovo zaslíbení, na udělení Ducha Svatého. Měli zaručené slovo zaslíbení. Utěšitel měl zcela jistě přijít, ale toto je vůbec nezprošťovalo potřeby modlitby, nýbrž naopak bylo právě jejím požehnaným podkladem. Byli na témž místě, prosili v jednomyslnosti: očekávali seslání zaslíbeného Ducha. Muži i ženy byli ve svých srdcích úplně zaměstnáni jen tím jedním velkým předmětem, vytrvale a ve svatém souladu, vážně a s vroucí touhou den co den čekali, že budou oděni mocí z výsosti (Luk. 24,49). Neměli bychom se shromažďovat k modlitebním shromážděním podobně jako oni, také s takovou jednou myslí?
Ovšemže nemáme prosit o příchod Ducha Svatého, protože již byl vylit, ale měli bychom snažně prosit o rozvíjení Jeho požehnané moci mezi námi. Dejme tomu, že bychom se nalézali na nějakém místě, kde vládnou duchovní smrt a duchovní temnoty, kde by nebylo ani jedno dechnutí života, kde by se ani jeden lístek nepohnul: nebe by se zdálo být z mědi, země ze železa ‒ všude by převládaly pouhé prázdné, otupující formy, bylo by vidět jen navyklou rutinu, vyznavačství bez moci a síly, pyšnou namyšlenost, nevěru a pověru ‒ nikdy by tam nebylo slyšet o něčem takovém, jako je obrácení. Co by se mělo dělat? Nechat se dále ochromovat nebo zotročovat takovým zhoubným a umrtvujícím ovzduším? Jistěže ne!
Co tedy dělat? Shromažďovat se, i kdybychom byli jen dva, kteří skutečně cítí ten neutěšený stav věcí, a jednomyslně vylévat svá srdce před Bohem, a očekávat na Něho, dokud On by na to suchopárné místo neseslal vydatný zúrodňující déšť mnohých požehnání. Neskládejme ruce v klín a neříkejme: „Ještě tu není vhodný čas“; nenechávejme se otupovat pochmurným rozumováním určité jednostranné teologie, která je právem označována za fatalistickou, a která říká: „Nade vším je Bůh a jedná podle Své svrchované vůle. Musíme čekat na okamžik, který On zvolí. Všechna lidská úsilí jsou zbytečná a marná ‒ my žádné probuzení nezpůsobíme. A vůbec musíme si dát pozor, abychom nepřivodili něco, co by bylo pouhým vzrušením citů.“
Taková usuzování jsou tím nebezpečnější, že obsahují něco, co je možné přijmout jaksi jako pravdu. A skutečně, je tu určitá pravda, ovšem, ale není to celá pravda. V tom je ono zlo. Je velice nebezpečné dívat se jen na jednu stránku pravdy, ‒ snáze se vystříháme skutečného, zřejmého bludu. Jak mnoho duší, jinak horlivých, klopýtlo a bylo úplně odvedeno od přímé cesty, protože viděly jen jednu stránku pravdy, anebo protože některou pravdu nesprávně použily. Nejeden užitečný a oddaný služebník ztroskotal u víře a nechal se vytlačit z pracovního pole, které slibovalo bohatou žeň, neuváženým prosazováním určitých předkládaných učení, která byla jen částečně pravdivá, ale neobsahovala úplnou Boží pravdu.
Přesto však nic se nemůže dotknout slov Páně v Mat. 18, 19, ani oslabit jejich moc. Jsou tu dál před očima víry v celé své požehnané plnosti, volně přístupná a zdarma, tak nesmírně vzácná; jsou jasná a není možné rozumět jim nějak jinak: „Jestliže by dva z vás svolili se na zemi o všelikou věc, za kterouž by prosili, stane se jim od Otce mého nebeského“. Toto je naše zásada a naše oprávnění, naše zplnomocnění, abychom se spojili v modlitebním shromáždění ohledně určité věci, která vyvstává před naším srdcem. Co tedy máme dělat, jestliže naříkáme nad chladem, nad strnulostí, nad stavem smrti kolem nás, ‒ jsme-li sklíčeni tím, že při kázání evangelia bývá tak málo viditelného ovoce, anebo i nad nedostatkem moci při zvěstování a kvůli naprostému chybění skutečných výsledků, ‒ jestliže nás skličuje suchopárnost, zemdlenost, těžkopádnost a snížený tón všech našich shromáždění, ať u stolu Páně, nebo před trůnem milosti, anebo kolem osvěžujícího pramene Písma svatého, co máme dělat?
Co tedy dělat? Měli bychom skládat ruce v klín s chladnou, nevěřící lhostejností? Máme klesat na mysli a dávat průchod steskům, nespokojenosti, reptání, podrážděnosti anebo snad i rozhněvání? Odstup to! Naopak shromažďujme se „jednomyslně ‒ na témž místě“, padajíce na svou tvář před Bohem a vylévajíce před Ním svá srdce jako jeden muž a opírajíce se o věrné slovo Pána v Mat. 18,19.
Zde máme ten velký léčebný prostředek, pomoc, která nikdy neselže. Ano, „Bůh je nade vším a jedná podle Své svrchované vůle“, ale to je právě důvod, proč musíme čekat na Něho. Jistěže všechna lidská úsilí jsou marná, a že my nedokážeme způsobit nějaké probuzení. Ale právě proto musíme vyhledávat Boží moc a prosit Boha, aby spasil duše. A jistě se také máme mít na pozoru a vystříhat se, abychom nezpůsobili něco, o čem by se nakonec ukázalo, že to bylo jen vzrušení citů, ‒ ale zda se právě tak nemáme mít na pozoru a bát se před chladností, vlažností, otupělou strnulostí, vlažností a sobeckou lhostejností?
Dokud je Kristus po Boží pravici, a dokud je Duch Svatý uprostřed nás a v našich srdcích ‒ dokud máme Boží slovo ve svých rukách a výrok v Mat. 18,19, je jasné, že nemáme žádnou omluvu pro suchopárnost, mrtvou strnulost neužitečnost, chladnost a lhostejnost, nemůžeme omlouvat unavující a ne-užitečná shromáždění, nedostatek svěžesti v našich shromážděních a malé požehnání v naší službě. Očekávejme ve svatém souladu a jednomyslnosti na Boha a Jeho požehnání jistě přijde.
(pokračování příště, dá-li Pán)
K dnešnímu autorovi:
(1820‒1896)
C. H. Mackintosh, jehož iniciály „C. H. M.“ jsou dobře známé mnoha křesťanům v celém světě, se narodil v říjnu 1820 v Glenmalure Barracks v hrabství Wicklow v Irsku. Jeho otec byl důstojníkem z povolání, matka pocházela ze starousedlé irské rodiny. Ve stáří 18 let prožil duchovní probuzení z podnětu dopisů, které mu psala po svém obrácení jeho sestra. Pokoje dosáhl četbou spisu br. J. N. Darbyho: „Působení Ducha Svatého“. Přitom se mu stala obzvláště důležitou skutečnost, že základem našeho pokoje s Bohem není dílo Krista v nás, nýbrž Jeho dílo pro nás.
Jako mladý křesťan dostal místo v jednom obchodě v irském hrabství Limerick. Mnoho četl Boží slovo a pilně se učil. R. 1844 otevřel soukromou školu ve Westportu a horlivě se věnoval pedagogické práci. Jeho duchovní postoj se vyznačoval přáním vyhradit Kristu ve svém životě ničím jiným nedotčené první místo a považovat Jeho dílo za hlavní věc. Když ale r. 1853 zpozoroval, že práce se školou ho zaměstnává tolik, že se musí bát, aby se nenastala jeho hlavním zájmem, vzdal se této služby. Odebral se pak do Dublinu, kde se setkal s J. G. Bellettem a dalšími bratry. Začal potom veřejně jak věřícím, tak nevěřícím zvěstovat Boží slovo.
V té době už začal spisovat výklady k pěti knihám Mojžíšovým, které pak vyšly tiskem. R. 1858 začal s bratrem Andrewem Millerem vydávat časopis „Things New and Old“ (Věci nové a staré), který řídil až do r. 1880, kdy jeho vydávání předal bratru Ch. Stanleyovi.
C. H. Mackintosh vedle své bohaté literární práce mnoho let zvěstoval a obhajoval evangelium a křesťanskou pravdu, a Bůh se k jeho práci viditelně přiznával. R. 1859‒1860 došlo v Irsku k velkému probuzení, jehož se také prakticky účastnil.
Byl velkým mužem víry, který vždy rád svědčil o tom, že Bůh ho sice často uváděl do zkoušek, avšak nikdy ho nenechal trpět nějaký nedostatek po celou dobu, kdy stál ve službě evangelia a byl bez výdělečné hmotné práce.
Řada jeho spisů vyšla v šesti knihách sebraných spisů (Miscellaneous Writings). Do češtiny byly přeloženy: Život víry (ze života a doby Davida); Eliáš tesbitský; Ty a dům tvůj; Nerovné jho; Blahoslavenství, ‒ vedle řady menších úvah. Je zajímavé, že první spis, který vydal r. 1843, měl název „Pokoj Boží“, a poslední, napsaný několik měsíců před odchodem k Pánu, měl titul: „Bůh pokoje“.
Poslední léta života ztrávil v anglickém Cheltenhamu (sz. od Bristolu), kde pokračoval v písemné službě, když se pro stáří musil vzdát ústní zvěstovatelské práce. Odešel v pokoji k své-mu Pánu 2. listopadu 1896. Na pohřbu, který byl o čtyři dny později a jehož se účastnilo mnoho křesťanů, promluvil dr. Walter P. Wolston na podkladě 1. M. 25,8‒10 a Žid. 8,10 o pohřbu Abrahama. Byl pohřben vedle hrobky své milované manželky. Závěrem zazpívali shromáždění krásnou píseň o křesťanské nebeské naději od J. N. Darbyho.
(Arend Remmers: „Gedenket eurer Führer“, str.95‒98)
Prosíme o další modlitby za tuto práci, aby Pán byl oslaven a všem se dostalo požehnání ‒ (Žid. 13,18).
ALBÁNIE: Z NSR byla 3. dubna 1992 vypravena nákladním autem s přívěsem a mikrobusem 112‒tunová zásilka s 5.300 balíčky pro žáky ve školách, které obsahovaly vydatné jídlo a také literaturu pro děti a jejich rodiče. Při cestě pomáhal bratřím tlumočením jeden mladý albánský bratr, který žije ve Vídni. Po dvoudenním rozdávání ve školách předali bratři italským bratřím, kteří pracují v Albánii na plný úvazek s křesťanskou literaturou (téměř všichni Albánci mluví italsky), 2 tisíce italských kalendářů „Dobré símě“ a mnoho jiné literatury a dětských spisů, určených zvláště pro dětské domovy.
Hospodářská situace v zemi je nadále špatná ‒ pro nedostatek surovin vázne průmysl a je více než 60% nezaměstnaných. Přívod vody a elektrického proudu je denně omezen jen na několik hodin.
Třebaže uvedená praktická pomoc je jen „kapičkou na horký kámen“, můžeme doufat a prosit, aby spisy a zaseté símě přinesly trvalé požehnání a aby z nich vzešlo ovoce pro věčnost.
MWHF 269‒7O/4‒5
CHORVATSKO (Jugoslávie): M. T. ze Záhřebu píše: Dostali jsme od nějakých křesťanů dvě brožurky: „Dokonalost oběti Krista“ a „Bezpečnost, jistota a radost“ od George Cuttinga. Tyto sešitky nám přinesly mnoho požehnání. Zde na zemi potřebujeme ještě více takové křesťanské literatury.
Jsme skupina asi 10 věřících křesťanů bez zvláštního pojmenování. Je to skrovný začátek, ale věříme Pánu a Jeho Slovu, že si nás chce použít a působit skrze nás. Spoléháme na to, že v naší zemi může dojít k probuzení. Mnoho lidí už slyšelo radostnou zvěst evangelia, ale chybí jim další vzdělávací literatura, takže zůstávají jen znovuzrozenými dušemi a nemohou se stát učedníky ve škole Páně, kteří by pak také mohli rozhodně svědčit o Ježíši a pomáhat druhým.
Pro tyto nedávno obrácené máme většinou jen kázání a modlitbu, ale chybí příslušná potřebná literatura, aby mohli být dále vedeni ve víře a aby byl u nich probouzen zájem o Boží slovo. Jsme tak smělí a prosíme vás, pošlete nám několik kusů výše uvedených sešitků, protože nám tolik pomohly…
MWHF 269‒70/2‒3
ŘECKO: Dva bratři z NSR a br. Jean Muller z Paříže se zúčastnili velikonoční konference v Aténách, která měla za téma sedm okružních dopisů z druhé a třetí kapitoly Zjevení. Konference se účastnil také bratr Kariophyllis, který před delší dobou oslepl. (V květnu odešel ku Pánu a vznikla tím velká mezera nejen pro shromáždění v Patrasu, ale i pro celé Řecko.)
Úvahy konference vedly účastníky od Efezu ‒ opuštění první lásky, přes Filadelfii ‒ „Drž pevně, co máš“ až k Laodicii, kde je tomu, kdo zvítězí, také ještě nabízena odměna. Jsme takovými vítězi? Povzbuzením byla práce dvou mladých bratří, kteří konferenci překládali, mj. do angličtiny.
Byla také možnost navštívit věřící v Amaliada (asi 300 km záp. od Atén), kde žijí bratři Chadoulas a Kouroumalas, a v Patrasu.
V Řecku žije už jen málo věřících (většinou osamoceně a ve větších vzdálenostech od sebe) se svými dětmi a příbuznými. Prosme dále Pána, aby i tam bylo zachováno Jeho svědectví.
MWHF 269‒70/6‒7
INDIE: Bratr K. Yohan psal v dubnu z Tenali: Evangelizační skupina 16 bratří navštívila 25 vesnic v okolí Nellore a 25 vesnic v kraji Banaganapalli. Přitom již mohlo být pokřtěno 32 obrácených osob. Povzbuzením pro věřící jsou při oněch cestách uvažování Písma v jednotlivých shromážděních. Tato práce měla pokračovat až do konce července. Je velikou pomocí pro nová svědectví Církve Páně ve vesnicích. Mnoho obrácených přichází přímo z hinduismu. Dříve se klaněli ďáblu, nyní však jsou obráceni k živému Bohu. Pro tuto práci bylo třeba 5 tisíc Biblí, 20 tis. Nových zákonů a 50 tis. traktátů. Pro některé vesnice, kam není možné dostat se autobusem nebo vlakem, se používá vůz tažený koňským spřežením, jinde se chodí pěšky.
Ve dvou dalších vesnicích (Moguluru a Jagarlamudi) žádali věřící o obecenství u stolu Páně. Nově obrácení na různých místech prosí o konání třídenních shromáždění s uvažováním Písma. Jen málo jich už lépe zná Písmo. Ukazuje se velká potřeba mužů, kterých by Pán mohl použít k vyučování.
Bylo vytištěno tisíc kusů knihy R. K. Campbella: „Církev Boha živého“. Nově obrácení z celé rozsáhlé Indie prosí o písemnou službu na téma pravda a pořádek ve shromáždění. Také tato nová publikace může k tomu přispět.
Pro evangelizaci ve vesnicích už bylo vytištěno 300 tis. traktátů. Z různých částí Indie docházejí požadavky křesťanů, kteří spolupracují při šíření evangelia pomocí traktátů.
Do konce dubna bylo vytištěno 3 tis. kusů zpěvníku. Je žádaný i mezi křesťany v řadě jiných křesťanských skupin s mateřským jazykem „telugu“. Bratři mají v úmyslu, a prosí za to, přeložit do toho jazyka také celou Synopsis (přehledné úvahy o všech knihách Písma) od br.J. N. Darbyho, jejíž poslední díl byl nedávno v Indii vydán (asi v hindštině, která je ze 740 jazyků, jimiž se mluví v Indii, nejrozšířenější ‒ mluví jí asi 30% obyvatel).
Počátkem března byla zahájena stavba 14 světnic v sirotčinci a při budově školy. Od srpna 1992 má být otevřena křesťanská prázdninová škola. Prosme Pána o znovuzrozené učitele.
MWHF 269‒70/8‒9