Jan 1,17
anonymní:
Boží děti mají v tomto světě požehnaný úkol a vzácnou výsadu: „zvěstovati ctnosti (nebo: výbornosti) toho, kterýž (nás) povolal ze tmy v předivné světlo své“ (1. Petr. 2,9). Mají „svítit jako světla na světě… uprostřed národu zlého (= pokolení zkřiveného) a převráceného“ (Fil. 2,15). To se může dít slovy a jednáním.
V každodenním životě je tisíce drobností, o nichž se má za to, že pro svědectví nemohou být příliš důležité. To je ale velký omyl! Je naopak důležité, jak se jako Boží dítě díváš na člověka, jak ho pozdravíš (i listonoše, když ti nese dopis, anebo při návštěvě dítě, které ti přišlo otevřít). Důležitá je účast, s níž vyslechneš bolest nebo radost spoluobčana, ‒ jak se zajímáš o jeho věc, ‒ přívětivost, s níž mu pomáháš snímat něco nepříjemného, ‒ drobné laskavosti, které mu ochotně a s radostí prokážeš, i když tě ta oběť stojí trochu peněz, času nebo pohodlí, ‒ způsob, jak všude mluvíš k pokoji a smiřuješ znepřátelené.
Tedy i tím, co přece můžeš dělat všude a denně, se můžeš prokazovat jako syn a dcera světla. Budeš-li v tomto věrný, budeš svítit jako křesťan i tehdy, když půjde o těžké boje, práce nebo o velké oběti. ‒ „Kterékoli věci jsou pravé, kterékoli poctivé (= čestné, důstojné), kterékoli spravedlivé, kterékoli čisté, kterékoli milé, kterékoli dobropověstné, je-li která ctnost, a je-li která chvála, o těch věcech přemýšlejte“ (Fil. 4,8).
GuF 1925/29
Edward Dennett:
1) Choďte v lásce
Nikdo z nás se asi nedostane do situace, aby musil zemřít mučednickou smrtí pro Ježíše. O něčem takovém si jistě právem myslíme: To musí být velice těžká věc a vyžaduje to mnoho. Avšak z dějin víme, že Pán k tomu dal v těžkých dobách potřebnou sílu tisícům ze Svého lidu. Ale i v případě mučednické smrti se Bůh dívá do srdce, na pohnutky. Neboť tam se mohou vyskytnout pohnutky, které On nemůže uznat.
A jak mnohem více milosti bývá například třeba k tomu, abychom stále chodili v lásce, jsme-li v nějakých těžkých životních poměrech anebo je-li s námi v každodenním životě tvrdě zacházeno.
Při práci mezi bezbožnými spoluzaměstnanci se dnes věrnému křesťanu často stává, že je stálým mučedníkem. To vyžaduje ustavičné sebezapření a milost, stálou pomoc shůry!
Jak mnohou, tolikrát opakovanou a vždy znovu se vracející zkoušku trpělivosti nebo roztrpčení musí přestát také upracovaná žena v domácnosti s početnou rodinou, anebo obchodník, představení i podřízení, jestliže se vždy chtějí věrně chovat jako věřící křesťané. A jistě, mít vždy lásku v takových případech, chodit v lásce ‒ to oslavuje Pána, to je opravdový život pro Něho.
2) „Láska trpělivá (= shovívavá) jest, dobrotivá jest“ (1. Kor. 13,4)
Láska je Boží podstatou, obsahem Božího srdce, a také v nás věřících má být tato láska v souladu s Bohem. Ale jenom skrze pravé obecenství srdce s Ním zůstává v nás tato láska živá, přes všechny těžkosti, které musíme na své cestě překonávat.
Shovívavost a dobrotivost jsou první dvě vlastnosti lásky. Vidíme je tak úžasným způsobem vyjádřeny v Božích činech a cestách s námi. S jakou trpělivostí a shovívavostí On nás nesl od té doby, co jsme se stali Jeho dětmi! S jakou dobrotivostí šel za námi, aby nás získal; s jakou dobrotivostí se nás ujal, když jsme konečně, obtíženi hříchem a vinou, přišli k Němu a hledali u Něho odpuštění! Jakou dobrotivostí nás obklopuje každého dne, každou hodinu! A co my máme dělat? „Buďtež tedy následovníci Boží jakožto synové milí!“, říká nám Jeho slovo. Také my máme být shovívaví, dobrotiví k druhým lidem, ano, ke všem lidem.
3) „Láska nezávidí“ (1. Kor. 13,4)
Závist a nepřejícnost jsou zlé vlastnosti, jimiž se stále více vyznačuje smýšlení světa. Láska je toho pravým opakem. Vždyť závist není nic jiného než sobectví: takový člověk nepřeje nic jiným, všechno chce mít jen pro sebe.
Co však říci, jestliže věřící mají závistivé pocity a myšlenky, anebo jestliže je dokonce vyjádří?
Takové věci by se vůbec neměly dostat do Boží rodiny! Jestliže se tvému bratru v zaměstnání nebo v podnikání daří více než tobě, nezávidíš mu, ale raduješ se? Jestliže tvá sestra to má ve své rodině anebo ve své domácnosti lehčí než ty, nezávidíš jí? Jestliže někdo jiný ve své práci pro Pána sklízí více úspěchu než ty, nezávidíš mu, ale raduješ se z toho? Není-li tomu tak, tedy to s tebou není v pořádku; tvé srdce se vzdálilo z kruhu Boží lásky, nejsi podoben Tomu, jenž je láska. Prosme více o rozmnožení lásky!
4) „Láska není všetečná (= se nevychloubá)“ (1. Kor. 13,4)
Vychloubavost je něco lživého; někdo chce, aby se lidé na něj dívali jako na NĚKOHO, ač jím není. Věřící by měl již z hle-diska pravdy jakoukoli vychloubavost a velikášství nenávidět a vystříhat se toho. Ale je jeden ještě vyšší postoj: láska se nenadýmá. Ona se nechce vyvyšovat nad svého bližního, nýbrž naopak chce mu sloužit. Jestliže tedy máme „chodit v lásce“, měli bychom s mnohými jinými věcmi zavrhnout i vychloubačnost.
A přesto jak se tato odporná, nepravá, pošetilá a zlá vlastnost často ukazuje tak smutným způsobem i mezi námi! Někdo ve všem svém vystupování a charakteru chce budit zdání, že je něčím víc, než je ve skutečnosti. Jak nedůstojné to je však u křesťana, jehož postavení jako Božího dítěte a jako vlastnictví Pána slávy je tak vysoké, že vše velké na zemi musí před tím vyblednout jako bezcenné. Cožpak jsme už úplně zapomněli, jakou cestou ponížení a pohrdání se ubíral náš Pán a Spasitel, když chodil po této zemi? Zdalipak Ho tím nezapíráme, toužíme-li po nějakých vysokých věcech, a chceme-li se zdát něčím více, než čím skutečně jsme?
5) „Láska se nenadýmá“ (1. Kor. 13,4)
Nadutost a domýšlivost (ješitnost) jsou vlastnosti stejně nepravdivé jako vychloubavost. Boží láska se však nenadýmá, ona se nemusí dělat velikou, protože skutečně veliká je. Nemusí se nadýmat, protože celé své okolí naplňuje světlem a teplem, pokojem a radostí. Jenom pošetilec je nadutý; sám v sobě se klame, protože „se mu zdá, že by něco byl, nic nejsa“ (Gal. 6,3).
Nadutí lidé jsou plní sebe; jejich „já“ je v jejich očích veliké, zatímco Bůh musil to staré „já“ ve smrti Krista odsoudit.
6) „Láska v nic neslušného se nevydává (= nečiní, co se nesluší, nechová se nezpůsobně)“ (1. Kor. 13,5)
Boží slovo nás učí pravé slušnosti (čestnosti, způsobnosti) a očekává od nás, že všude a vždy, ve dne i v noci, před Bohem i před lidmi se budeme chovat tak, jak se opravdu patří na křesťana. Ve světě platí mnohé za slušné, co se ale na křesťana vůbec nesluší; vzdělání, jehož dosahujeme skrze Boží slovo a skrze Ducha Svatého i výchovu, je vzdělání působené z nitra, je to vzdělání srdce podle Ježíšova vzoru, zatímco mrav a vzdělání světa bývá většinou jen něco „navenek“, a před Bohem neobstojí.
Varujme se tedy jakékoli domýšlivosti a přizpůsobování světu a očišťujme se od toho!
7) „Láska… nehledá svých věcí“ (1. Kor. 13,5)
V tomto padlém světě se každý většinou obírá jen sám sebou, stará se jen o sebe. Myslí jen na sebe, na svou čest, na své výhody, na své pohodlí, na své blaho.
Boží láska však nehledá svých věcí. Hledal Ježíš Své věci, když zaměnil nebe za zemi, slávu za ponížení? Hledal Bůh Své věci, když „Syna svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“?
Věřící má být „následovníkem Božím“ a „chodit v lásce“; je schopen to činit, poněvadž má Boží přirozenost, nový život z Boha a k tomu Ducha Svatého jako moc tohoto nového života.
Ale žel, jak snadno, jak rychle se dovede zase vplížit sobectví; možná ne v tak hrubé formě, jako dříve, ale v nějaké jemnější! A přesto Kristus právě proto za všechny umřel, „aby ti, kteříž živi jsou, již ne sami sobě živi byli, ale tomu, kterýž za ně umřel i zmrtvýchvstal.“
Pověz, nežiješ „sám sobě“? Žiješ skutečně pro druhé, anebo hledáš své věci?
HF 1963/50
Přečti si také v Křesťanském kalendáři úvahy na str. 235 a 236.
C. H. Mackintosh:
„Budeš stát před obličejem mým; oddělíš-li věc drahou od ničemné (= špatné, nízké, mrzké), jako ústa má budeš. Nechť se oni obrátí k tobě, ty pak neobracej se k nim“ (Jerem. 15,19)
Zásada obsažená v tomto verši Písma je nesmírně důležitá pro všechny, kteří si přejí chodit s Bohem. Je to ovšem zásada, která se u lidí nestala populární a oblíbenou. Avšak toto jí nic neujímá na ceně v očích těch, kteří jsou vyučeni Bohem. Naopak, to co je v tomto zlém světě oblíbené a populární, můžeme zcela jistě již předem považovat za převrácené a přímo namířené proti Boží pravdě. A naproti tomu zase to, co je plně z Krista, co obsahuje čistou pravdu bez jakékoli příměsi, je jistě u světa nejméně populární. Pro víru je toto samozřejmá pravda, podobně jako Kristus a svět jsou sobě navzájem opačnými póly mravního kompasu.
Jednou z nejoblíbenějších a nejrozšířenějších myšlenek těchto dnů je splynutí nebo smíšení osob a věcí, které podle Božích myšlenek mají zůstat oddělené; a všichni kdo chtějí být považováni za oblíbené a vyznačující se svobodomyslným smýšlením, se stávají rozhodnými zastánci této myšlenky. Neváháme však tvrdit, že ta myšlenka je pravým opakem zjevené Boží vůle. Tvrdíme to s plným vědomím, že se tím stavíme do rozporu s rozšířeným názorem v křesťanstvu. Ale jsme na to připraveni. Ne snad, že bychom měli rádi rozepře anebo je vyhledávali ‒ rozhodně ne, ale za dlouhou dobu jsme se již naučili nedůvěřovat úsudku tzv. náboženského světa, protože jsme vždy shledali, že ten úsudek je pravým opakem jasného učení Písma svatého. Upřímně si přejeme stát na straně Božího slova proti čemukoli a proti komukoli, neboť jsme naprosto jisti, že neobstojí nic, co není založeno na neochvějném učení Písma svatého.
Nuže čemu nás učí Písmo o předmětu tohoto článku? Je to oddělení nebo splynutí? Jak znělo poučení, jehož se svého času dostalo Jeremiášovi ve výše uvedeném místě? Měl spojit to, co bylo drahé, s tím, co bylo špatné? Právě naopak. Bůh poučil Jeremiáše, aby se především obrátil a byl oddělen od těch, kteří podle svého vyznání sice byli Božím lidem, avšak jejichž cesty odporovaly Božím myšlenkám a Boží vůli. A co má dělat potom? „Budeš stát před obličejem mým,“ říká Bůh, a dále: „Neobracej se k nim.“
Takovou měl Jeremiáš naprosto jasně vytyčenou osobní cestu a postavení, které měl zaujmout. Měl se obrátit a s rozhodným oddělením od zla stát na Boží straně. Bylo mu to uloženo jako povinnost, nechť si o tom lidé, nechť si o tom jeho bratři myslí, co chtějí. Nechť si to pokládají a prohlašují za úzkoprsost, přemrštěnost, povyšování, nedůtklivost apod., on se tím nemusí zabývat. Jediné, co bylo jeho velkou povinností, bylo: uposlechnout. Božím pravidlem bylo oddělení od zla a nikoli smíšení s ním. Podle lidského názoru by mu některé smíšení možná otevřelo širší pole výhodné činnosti, avšak prvním předmětem, který musí být před srdcem pravého služebníka Páně, není vidina prospěšnosti něčeho, nýbrž pouhá poslušnost. Věcí služebníka je dělat, co je mu uloženo, a nikoli to, co on považuje za správné či dobré. Kdyby věřící tomuto lépe rozuměli, mnohé by se stalo jednodušším, mnohé překážky a těžkosti by byly odstraněny z cesty. Jestliže Bůh nás vybízí k oddělení od zla, avšak my se domýšlíme, že můžeme udělat více dobrého, když se spojíme se zlem, jak potom můžeme chtít stát před Ním? Jak se s Ním budeme moci setkat? Označí Bůh za dobré to, co vzešlo z jasné neposlušnosti vůči Božímu slovu? Zda není jasné, že naším prvním a posledním, naší jedinou povinností je poslouchat? Poslušnost je základem, ano, souhrnem a podstatou všeho, co může být označeno za skutečně dobré.
Cožpak ale Jeremiáš neměl nic na práci na své úzké stezce a ve svém omezeném postavení? Měl zůstat naprosto nečinný a klidně složit ruce v klín? V žádném případě. Jeho činnost mu byla předepsána naprosto jasně. V čem záležela? „Oddělíš-li věc drahou od ničemné, jako ústa má budeš.“ Avšak neměl být oddělen jen sám a jenom sám se ubírat cestou oddělení od zla, nýbrž měl se snažit oddělit také jiné. To mu mohlo způsobit v očích jeho bratří pověst nějakého působce jinověrců (proselytů), anebo člověka svémyslného, který chce mermomocí druhé obrátit k svému způsobu myšlení. Avšak ani přitom se nemusí starat o to, co si o tom myslí jiní lidé. Pro Jeremiáše bylo mnohem lépe a požehnanější být Božími ústy nežli být za dobře s druhými lidmi. Vždyť jakou cenu mají myšlenky a domněnky člověka? Vůbec žádnou. V téže chvíli, kdy ho opouští jeho dech, jeho myšlenky hynou. Avšak Boží myšlenky trvají věčně. Kdyby se byl Jeremiáš pustil do spojování (směšování) drahého s tím, co je špatné, nebyl by jako ústa Boží, nýbrž jako ústa ďábla. Oddělení je Boží zásada, ‒ směšování je zásada satana.
Milý čtenáři, budou říkat, že jsi svobodomyslný, dobrosrdečný, milý, snášenlivý, dobromyslný, shovívavý apod., budeš-li ochoten spojit se s lidmi všeho druhu. Spojení, spolky, zvláštní svazky, aliance atd. jsou heslem dneška. Co má křesťan dělat v takovém případě? Má se také zaměstnávat těmito věcmi, anebo se jich má stranit? Jistěže má dělat to druhé, nikoli však proto, že sám je lepší než druzí lidé, nýbrž protože Bůh řekl: „Netáhněte (nerovného) jha s nevěřícími!“ (2. Kor. 6,14). Nikoli proto, že by byl lepší než jeho bratři, musil se Jeremiáš oddělit, nýbrž jednoduše proto, že mu to přikázal Ten, jehož Slovo by vždycky mělo řídit způsob našeho chování, určovat naši cestu a utvářet náš charakter. A jistě smíme být ujištěni, že Jeremiáš se od svého okolí neoddělil s nějakou roztrpčenou náladou, ani s nějakým samospravedlivým smýšlením, odsuzujícím druhé lidi. Spíše to udělal s hlubokou bolestí v srdci a s pravou pokornou myslí. Dnem i nocí asi plakal nad smutným stavem svého národa; avšak nutnost, že se musí oddělit, byla tak jasná, jak to mohlo ukázat jen Boží slovo. I když Jeremiáš musil jít cestou oddělení se zlomeným srdcem a se slzami v očích, musil jít po ní, jestliže chtěl být jako ústa Boží. Kdyby se byl proti tomu vzepřel, byl by tím vlastně prohlásil, že se považuje za moudřejšího než je Bůh. Třebaže ho jeho okolí, třebaže ho jeho bratři nechápali, proč to dělá, ano, i když si to vykládali falešně a nevážili si ho, ‒ on se tím nemusil zaměstnávat. Mohl je odkázat na Hospodina, avšak jeho věcí bylo poslouchat, nikoli podávat nějaká vysvětlení nebo obhajovat se. Toto mohl klidně přenechat Bohu. Oni se měli obrátit k němu, nikoli však on k nim.
Vždy je tomu tak. „Netáhněte (nerovného) jha s nevěřícími. Neboť jaký jest spolek spravedlnosti s nepravostí? A jaké obcování (= obecenství) světla s temnostmi? A jaké srovnání Krista s Beliálem? Aneb jaký díl věřícímu s nevěřícím? A jaké spolčení chrámu Božího s modlami? Neboť vy jste chrám Boha živého, jakž pověděl Bůh: Přebývati budu v nich, a procházeti se, a budu jejich Bohem, a oni budou mým lidem. Protož vyjdětež z prostředku jejich, a oddělte se, praví Pán; a nečistého se nedotýkejte, a já přijmu vás. A budu vám za Otce, a vy mi budete za syny a za dcery, praví Pán, Všemohoucí.“ (2. Kor. 6,14‒18)
Víme dobře, co všechno bývá proti tomu namítáno ‒ kdy vůbec lidské srdce nenamítalo něco proti Bohu a proti Jeho pravdě? „Nemáme prý žádné právo soudit druhé“, říkává se; „jakpak můžeme vědět, zda někdo je či není věřící? Není prý naší věcí toto rozhodnout, tím méně pak dělat se svatější, než jsou druzí. Láska vždycky doufá v to nejlepší. Hlavně prý, že někdo je upřímný, ‒ na tom, jaké vyznání víry považuje za správné, už tolik nezáleží. Každý prý má právo na svůj vlastní názor. Vždyť koneckonců je to jen rozdíl v osobních názorech…“ atd.
Na všechno to namítáme: Boží slovo přikazuje křesťanovi, aby posuzoval, rozhodoval, rozeznával, odlišoval, aby vyšel a oddělil se. Je-li tomu tak ‒ a kdo může toto tváří v tvář jasnému Božímu příkazu popřít? ‒ jakou cenu pak mají všechny činěné námitky a závěry člověka? Pro úsudek upřímného, prostého, věrného Kristova služebníka mají menší váhu než nepatrný prášek, pohybující se ve vzduchu v paprscích slunečního světla.
Poslechněme si jen vážná, tolik obsažná slova apoštola Pavla jeho milovanému synu Timoteovi ‒ slova, která ve všech dobách naprosto jasně ukazují Božímu lidu cestu, po které má jít: „Avšak pevný základ Boží stojí, maje pečeť tuto: Znáť Pán ty, kteříž jsou jeho, a: Odstup od nepravosti každý, kdož vzývá jméno Kristovo (= kdo vyslovuje jméno Pána)! V domě pak velikém netoliko jsou nádoby zlaté a stříbrné, ale také dřevěné i hliněné, a některé (zajisté) ke cti, některé pak k necti. Protož jestliže by se kdo očistil od těch věcí (tj. od nádob k necti), bude nádobou ke cti, posvěcenou, a velmi užitečnou Pánu (nebo: Pánu domu), ke všelikému skutku dobrému hotovou.“ (2. Tim. 2,19‒21)
Vidíme tu, že když si někdo přeje být posvěcenou nádobou, vhodnou k tomu, aby jí Mistr mohl použít, a připravenou ke každému dobrému skutku, musí se oddělit od nepravosti a od nádob k necti, které jsou kolem něho. Není možné jít nějak jinak, ledaže bychom odvrhli Boží slovo za svá záda; a jistě, zavrhnout slovo Boží znamená zavrhnout Jeho samého. Jeho Slovo mi přikazuje, abych se očišťoval, abych odstupoval od nepravosti a odvracel se od těch, kteří mají pouze způsob (formu) pobožnosti, avšak zapírají její moc. ‒ Kéž Pán dá všemu Svému lidu otevřené ucho a srdce, které se poddává a je hotové uposlechnout!
C.H.M.: „Short Papers, I/145; BHCh 1890/25
J. G. Bellett:
Člověk vždy zkazil všechno, co Bůh svěřil jeho rukám anebo jeho správě. Ale i když dělal chybu za chybou, Bůh tím nebyl uveden do rozpaků. Jeho zdroje se nevyčerpaly. Za dnů staré smlouvy Ho vidíme, jak vždy znovu čelí pošetilostem a nevěrnosti člověka novými opatřeními Své milosti, a víra vždy byla připravena používat jich, ba někdy s nimi počítala a vyhlížela po nich.
Když Izrael na poušti udělal zlaté tele a tím přestoupil první ze všech přikázání smlouvy, jíž bylo vše podřízeno, Mojžíš jedná jako muž, který věří, že v Bohu najde něco, co by mohlo čelit hrozné katastrofě. Počítá pro sebe a pro provinilý lid s mi-lostí (2. M. 33).
Později, když lid uvedený Jozuem do země, znovu porušuje smlouvu ‒ a činí to tak vždy znovu a musí nést následky ‒ Hospodin odpovídá tím, že mocí Svého Ducha povolává „soudce“, kteří přicházejí utiskovaným na pomoc a vysvobozují je z ruky jejich nepřátel; víra s nimi počítá pro danou situaci.
A když se pak během dalších let zkazilo kněžství a na čelo Izraele musilo být napsáno „Ichabod“ (= ne‒sláva), Bůh má v tajemství Svých rad a prostředků připraveného „proroka“ (nové a opravdu zvláštní opatření), a Samuel jako prorok vede lid vírou k vítězství až do Eben‒Ezer, ke „kamenu Boží pomoci“ pro tento lid. (1. Sam. 4,21; 7,12)
A konečně když svého času království kleslo do naprostého úpadku, jak to lid udělal už na poušti a pak za doby soudců, když Davidův trůn a dům ležely v prachu a Izrael byl zavlečen do zajetí, víra přesto ještě trpělivě čeká na Boha, jsouc si jistá, že On neselže, i když jinak vše selhalo. Třebaže chrám je v sutinách, truhla smlouvy se všemi svatými nářadími zmizela z Jeruzaléma, země sama se dostala do rukou neobřezaných a její někdejší vlastníci, Boží lid, upadli jako otroci do rukou svých pohanských nepřátel, přesto takový Daniel, takový Nehemiáš, taková Ester a jiná stejně smýšlející věrná srdce si mohou uchovat své nazarejství a vyhlížet po lepších dnech, po nových zjeveních toho, čím je Bůh Izraeli a co má pro něj připraveno.
Opakuji tedy: Boží zdroje skrze pády člověka nikdy nevysychají a víra s nimi může ve všech dobách počítat.
Tak tomu bylo za dávných dnů, a je tomu tak i dnes. A přesto je rozdíl mezi časy Starého zákona a časy Nového zákona, a to tento: Dnes víra bere a používá to, čím ji Bůh už jednou provždy opatřil, a dělá to s plným uspokojením, neboť Duch Boží jí vždy znovu se svatou horlivostí ukazuje, že nemá vyhlížet po ničem jiném, protože to, co nám bylo dáno, stačí pro všechny existující i nově vzniklé potřeby.
Rozdíl tedy je v tom, že v dřívějších dnech víra musila počítat s tím, co teprve měla obdržet, ale ve skutečnosti to ještě nedostala, zatímco dnes věřící vírou drží a zůstává v tom, co už obdržel. Ale někdo se možná zeptá, jak tomu máme rozumět? Odpověď je jednoduchá: dnes má víra Krista, vyústění a souhrn všech Božích opatření.
Stačí podívat se do Epištol, abychom se přesvědčili o tom, co jsem právě řekl. Kristus, Kristus Boží a Písma svatá, Slovo Jeho milosti se staly zdroji naší pomoci, které vždy máme k dispozici. Podívejte se, jak Duch Boží v Epištolách vždy znovu vede naše srdce k tomu, abychom zůstávali v tom, co už máme, čemu jsme se naučili a čím se i chlubíme. A jistě, víra se chápe sdělených myšlenek Ducha Svatého a přivlastňuje si je. Zda nám Epištoly nemluví o Kristu, že nám je učiněn vším a zda nás nenapomínají, abychom chodili v Kristu Ježíši, Pánu, tak, jak jsme Ho přijali, abychom v Něm byli vkořeněni a vzděláváni i upevněni u víře tak, jak jsme byli naučeni, abychom to pevně drželi a zůstávali v tom, a naopak abychom odmítali všechno, co není Kristus a Jeho Slovo? (Ef. 3,14‒19 aj.; Kol. 2,6‒8; Skut. 20,27.32)
Takový je tedy rozdíl mezi zdroji víry v dobách staré smlouvy a v těchto posledních časech. V jiném smyslu ovšem v minulosti a v přítomnosti jsou také některé věci podobné. Nevěrnosti a chyby člověka a z nich plynoucí zmatek kolem nás ovlivňují poměry podobným způsobem jako tenkrát, až na to, jak už bylo řečeno, že Boží prostředky ve Starém zákoně se ukazovaly vždy jako něco nového, zatímco dnes zůstávají beze změny tytéž, totiž: „Kristus“ a „Písmo“, „Bůh a Slovo Jeho milosti“.
V téže době, kdy Izrael učinil předmětem klanění zlaté tele, víra vyhlížela po novém zjevení Božího jména, a obdržela je: Bůh nechal před tváří Mojžíše přejít všechnu Svou dobrotivost a volal: „Hospodin, Hospodin, Bůh silný, lítostivý (= milosrdný) a milostivý, dlouhočekající (= pomalý k hněvu) a hojný v milosrdenství (= velký v dobrotivosti) a pravdě… odpouštěje nepravost a přestoupení i hřích…“ (2. M. 34,6.7). Jaký rozdíl, srovnáme-li to s Jeho jménem zjeveným dříve: „Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý (= horlící), navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení…“ (2. M. 20,5)! Když pak ten lid ve své zemi ztratil své místo pod křídly Hospodinovými, nalezla víra svou oporu v soudcích a osvoboditelích, které Bůh právě vzbudil. Když se zkazilo kněžství, Bůh použil proroky. Když království kleslo do nenapravitelného úpadku, víra vždy ještě čekala nejvyšší, jistou a zcela určitou pomoc, ‒ nové, změněným poměrům uzpůsobené Boží cesty, jak to vzkazuje Mardocheus Esteře: „oddechnutí a vysvobození (= vysvobození a spasení) Židům přijde odjinud“. (Est. 4,14)
Avšak dnes má víra vzdor všem chybám a zmatkům, ať se vyskytnou v jakékoli podobě, Boha a Jeho Slovo, Krista a Písmo svaté jako své naprosto spolehlivé a nikdy se neměnící prostředky pomoci. Nepotřebuje žádná nová zjevení, nečeká také na nějaké změny v Božích cestách nebo opatřeních, ale používá toho, co jí bylo dáno. Může být vzhledem k tomu, co se děje kolem ní, naplněna zármutkem a hlubokým pokořením, ale zůstává klidná a neupadá do zmatku. Neboť „jsme na konci světa“ (elbf.př.: „připadl na nás konec věků“ ‒ 1. Kor. 10,11). Proto namísto abychom vyhlíželi po nějakých dalších nových projevech Boží milosti, používejme to, co máme. Ať se úpadek v Církvi a zmatek v křesťanstvu kolem nás rozmáhá stále víc, víra pevně drží „počátek doufanlivosti až do konce“ (Žid. 3,14 ‒ elbf. př.). Je připravena na to, že se u Božích služebníků a správců (šafářů) může setkat s chybami, ale protože se dostala do spojení se samým Bohem, zůstává klidná a je dobré mysli.
Krásným způsobem nám tyto cesty víry objasňuje příběh Sunamitské ve 4. kapitole 2. Královské knihy. Také ona žila v době úpadku a nejhoršího nepořádku, ale nikde u ní nenalézáme, že by jí to nějak otřáslo, zviklalo ji nebo vyvedlo z míry. Je připravena na chyby ze strany lidí, vědouc, čeho je člověk schopen, protože ona je ve spojení s Bohem, poznala Ho a uchopila se Ho.
Podívejme se krátce na ten tolik krásný příběh oné ženy a jak mile si počíná. Od počátku rozumí Elizeovi a správně ho posuzuje. Třebaže nikdo k ní proroka neuvedl, ona v něm poznává „muže Božího“ a jako takového ho přijímá a nutí, aby u ní pojedl a zůstal v domě. Počítá s tím, že Boží myšlenky o Jeho lidu se nezměnily a že On může kdykoli působit skrze koho chce, i když to s královstvím deseti pokolení vypadá tak žalostně. Dokazuje to v celém svém chování vůči Elizeovi. Zná nejen osobu proroka, nýbrž také jeho charakter. Vzhledem k svému muži ho nazývá „svatý“ muž „Boží“ a pevně věří, že on má duchovní vlastnosti a způsob takového muže. A tak činí svá opatření. Malý, horní vyzděný pokojík a nejnutnější vybavení: postel, stůl, židle a svícen ‒ stačí. Nepomýšlí na to, ukazovat svému hostu, že je „zámožná žena“, ale jedná s ním podle jeho způsobu. Něčemu takovému právem říkáme obecenství. Duchovní pohnutky této ženy jsou tolik krásné, jako je její víra ryzí, silná a plná porozumění.
Chtěl bych celý ten výjev označit za nebeský; totiž tak: ona světnička a vše, co v ní bylo, mluvilo o nebeském cizinectví uprostřed mravní zkaženosti a rozmáhajícího se odpadnutí. Poměry v izraelské zemi sotva mohly být horší, než byly. Na královském trůně seděla rodina Achaba z domu Amri; v celém království nenalézalo osvícené oko nic, co by odpovídalo Božím myšlenkám, co by bylo důstojné Jeho. V takové době stačí Božímu lidu „malé věci“, ano, jenom ony. Za dnů takového Šalomouna bude tomu jinak. Zatímco zde stačí jedna postel, jeden stůl, jedna židle a jeden svícen, v době Šalomouna slyšíme o domu, který král vystavěl, o pokrmu jeho stolu, o služebnících a jejich rouchách, o jejich sedání a službě, o číšnících atd.; tam všechno svědčí o bohatství, o pozemské velikosti a světské slávě (2. Paral. 9,3.4).
Rozdíl je velký a u Sunamitské je všechno tolik krásné a poučné. Ta statečná žena rozumí onomu Božímu svědku a Božímu svědectví v oněch zlých dnech. Ví, že Bůh je pravdomluvný, zatímco každý člověk je lhář. Nepohrdá „dnem malých věcí“, nýbrž ví, že i když jsou strhávány základní pilíře, Bůh přesto zůstává ve Svém svatém chrámě (Ž. 11,3.4 ‒ elbf. př.). Božím nástrojem pro onu dobu ovšem byl jen jeden osamělý muž, na způsob takového Jonáše v Ninive, který také nebyl nikým uveden, odnikud nebyl pověřen; ale ona tomu muži rozumí, a jakmile ho jednou poznala, již nikdy se ho nespouští. Její manžel může mluvit o novměsících a sobotách, a sám Elizeus může mluvit o své holi a o svém služebníku, ale pro ni je vším Boží nástroj, prorok. On byl počátkem její důvěry a jistoty a ona se ho chce pevně držet až do konce.
Neboť víra v oněch dnech stejně jako i dnes se chápe Božích prostředků. Byla to víra, prostá a nefalšovaná, víra, která ‒ jak už bylo vícekrát řečeno ‒ sice mohla vyhlížet po nových prostředcích, když vyvstávaly těžkosti a nové potřeby, avšak ona se pevně držela toho, co Boží ruka dala, dokud nový pád neučinil nutným nový Boží zákrok v milosti. Sunamitská se pevně drží proroka, i když v království deseti pokolení je všechno v troskách ‒ jak na trůně, tak ve svatyni.
Kéž bychom se od té obyčejné ženy učili držet věrně jako ona to, co je neskonale vyšší, co nám bylo dáno a nikdy se nezmění a nikdy nám nebude moci být vzato: Boha a Slova Jeho milosti!
BT 14/337; BHCh 1931/47; ME 1868/212
anonymní:
V 9. kapitole 2. Samuelovy knihy máme překrásný obraz milosti. Jistě už byl často předmětem úvah, ale vždy znovu na sebe poutá pozornost a každé nové uvažování nám odhaluje jeho nové krásy. Bohu se líbilo ukazovat našemu zraku živě a poutavě novozákonní pravdy v mnohých výmluvných příbězích Starého zákona.
V uvedené kapitole nalézáme Davida na trůně, který mu Bůh připravil v Jeruzalémě. Láska jeho srdce a touha vidět, jak jsou i jiní šťastní, je mu pohnutkou k otázce: „Je-li ještě kdo pozůstalý z domu Saulova, abych jemu učinil milosrdenství (nebo: dobrotivost) pro Jonatu?“ David vlastně neměl důvod, proč projevovat takový laskavý zájem o dům svého zapřisáhlého nepřítele, který bez přestání usiloval o zničení jeho života. Spíše by nás napadlo, že s radostí uvítá hodinu, která právě nadešla a která mu dávala možnost, odplatit se posledním potomkům svého utlačovatele a pronásledovatele. Avšak srdce Davida nemyslí na pomstu. Naopak, chce prokázat dobrotivost a ti, kdo se na něho musí dívat jako na svého úhlavního nepřítele, mají být uvedeni v blahé, radostné sdílení jeho přízně.
Proč? „Pro Jonatu,“ říká David. Jonata byl Davidovým přítelem a učinil s ním smlouvu o tom, že David, až jednou Bůh vyhladí všechny jeho nepřátele, neodepře jemu a jeho domu své milosrdenství. (Porov. 1. Sam. 20.)
Na Davidovy dotazy je k němu přiveden muž jménem Síba, který mohl podat zprávu o poslední ratolesti Saulova domu. Síba byl člověk neupřímný, jak ještě ukáže jeho další život.
David se táže Síby: „Je-li ještě kdo z domu Saulova, abych jemu učinil milosrdenství (nebo: dobrotivost) Boží?“ David velice miloval Jonatu. Nyní, když se dostal k moci a byl zveleben v důstojnosti, se rozpomíná na smlouvu, kterou s ním učinil a touží prokázat potomkům svého nepřítele „milosrdenství Boží“.
Jak velice nám toto počínání Davida připomíná samého Boha! Jméno Jonata značí: „Kterého dal Hospodin“. Bůh, sedící na Svém trůně v nebi, jako by se tázal: Jest ještě někdo z padlého pokolení Adama, abych na něm prokázal dobrotivost pro Svého milovaného Syna, kterého jsem vydal, aby svět mohl získat život? Bůh je Kristem tak nesmírně oslaven, že nyní je největší radostí Jeho srdce, když může udělovat ubohým, nuzným hříšníkům veškeré bohatství Své milosti.
O Mifibozetovi jsou nám sděleny tři věci: předně kdo byl, dále co byl, a konečně kde byl.
1) Mifibozet byl Saulovým vnukem. Saul je výstižným obrazem člověka podle těla. Měl všechny ony přirozené vlastnosti, které ho mohly činit v očích lidí váženou a ceněnou osobou: k němu směřovala všechna žádost Izraele (1. Sam. 9,20). Avšak Bůh ho nevyvolil. Vždyť „ti, kteříž jsou v těle, Bohu se líbiti nemohou“. Pokračování Saulova života je dále ukázkou, jak beznadějný je stav těla. Když je Saul v postavení, do něhož byl uveden, podroben zkoušce, naprosto selhává a jeho koncem byla záhuba a zánik. A mohlo tomu snad být jinak? „Smýšlení těla jest nepřátelství proti Bohu.“ (Řím. 8,7 ‒ elbf. př.)
2) Mifibozet byl chromý na obě nohy. Když mu bylo pět let, stal se mu osudným spěch utíkající chůvy. Když totiž došla zdrcující zpráva o smrti Saule a Jonaty, chůva ho vzala a uprchla s ním. „A když pospíchala utíkajíc, on upadl a okulhavěl.“ (2. Sam. 4,4) Jestliže jsme mohli vidět v Saulovi obraz člověka v těle, v jeho pýše a domnělé síle, v chromém Mifibozetovi zase máme věrné vyobrazení člověka, který se ještě nenarodil znovu „skrze živé slovo Boží a zůstávající na věky“ (1. Petr. 1,23), člověka v jeho bídě a bezmocnosti. Člověk, postaven na zkoušku, se stal v každém směru přestupníkem všech Božích přikázání. Ukázalo se, že je nezpůsobilý a naprosto neschopen splnit Boží spravedlivé požadavky.
3) Mifibozet se nalézal v domě Machiry, jehož jméno značí „prodaný“, v Lodebar, tj. v místě „bez pastvy“. Jaký tu máme další, výmluvnou řečí mluvící obraz! Bezděky tu musíme myslit na marnotratného syna v podobenství, který se odebral do daleké země a který, když tam zhýralým životem promarnil všechno své jmění, byl poslán jedním měšťanem, jehož se přidržel, pást na pole vepře. „I žádal nasytiti břicho své mlátem, kteréž svině jedly, ale žádný nedával jemu.“ ‒ Nepřítel vůči Bohu, nepobožný (ohyzdný), bezmocný, ve vinách a hříších, vzdálen od Boha ‒ takový je stav člověka, dokud není obrácen. Podobně jako onen mladý muž z 15. kapitoly Ev. Lukáše musí i on zakusit, že všechno jeho úsilí a námaha, jak se stát šťastným, končí v odcizení se Bohu, v bídě a hanbě. V krajině, kde není žádná pastva, kde není k nalezení žádné pravé štěstí, mu nezbývá nic víc než trpké, hořké zklamání.
„Protož poslav král David, vzal ho z domu Machiry… z Lodebar.“ David „posílá“, David ho „dává vzít“. Jak se jeho počínání podobá Božímu! Bůh poslal Svého jednorozeného Syna na tento svět pláče, bídy a bolesti, aby vysvobodil ty, kdo leželi v poutech hříchu a smrti, aby jim požehnal pro tento čas i pro věčnost. Bůh vydal toho Milovaného Svého srdce, „aby skrze smrt zahladil toho, kterýž má vladařství (= moc) smrti, to jest ďábla, a vysvobodil ty, kteříž bázní smrti po všechen čas života podrobeni byli v službu“. (Žid. 2,14‒15) A nejen svobodní, volní, nýbrž také „svatí a neposkvrnění (= bezúhonní)“ měli být „před obličejem jeho v lásce“ ti, kteří dříve byli otroky satana (Ef. 1,4). Rámě Toho, který je „mocen spasit“ a „mocen vykoupit“, se pohnulo a zjednalo spasení.
Taková je milost, taková je láska! Nic není s to tak živě v nás probudit vědomí vlastní nehodnosti, nic není s to působit v srdci odsouzence tak úplnou zkroušenost, jako poznání dokonalé milosti. A Mifibozet, když je uveden do přítomnosti krále, padá na svou tvář. V hlubokém zahanbení leží před Davidem v prachu. Poznání osoby, v jejíž přítomnosti se nalézá, budí v jeho srdci uvědomení, co skutečně je. Staví se na své pravé místo a zároveň také staví Davida na místo, které mu přísluší. Totéž vidíme u hříšníka, kterého se dotkla milost. Milost působí, že duše je upřímná. Hříšník poznává v Božím světle svůj pravý, skutečný stav a zkroušený leží před Bohem v prachu.
David volá Mifibozeta jménem. Jak je to osobní! Také Bůh zná všechny lidi jejich jménem, vidí je a dobře zná jejich činy. Zná předlouhý seznam jejich hříchů, jak hříchů z opomenutí, tak i úmyslných hříchů. Všechno je nahé a odkryté před očima Toho, s Nímž máme co činit (Žid. 4,13). A tento Bůh volá! Milý čtenáři, odpověděls již na Jeho volání, jako to kdysi učinil Jákob? Jméno „Jákob“ značí: „ten, který oklamal“, „ten, který přelstil“.
Mifibozet odpovídá na vyslovení svého jména slovy: „Aj, služebník tvůj.“ Podobně jako onen známý marnotratný (ztracený) syn, také on je hotov zaujmout v domě místo služebníka. Jenže když David žehná, nedělá to podle názoru nebo očekávání Mifibozeta, nýbrž podle svých vlastních myšlenek. Také marnotratný syn říká: „Vstana, půjdu k otci svému, a dím jemu: Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem hoden více slouti synem tvým. Učiň mne jako jednoho z nájemníků (= nádeníků) svých.“ Neměl, žel, ani nejmenší pojem o milosti a lásce, která byla v srdci jeho otce. Často bývá třeba delší doby, než je milost skutečně uchopena a okoušena. Milost totiž je něco, co je lidskému srdci naprosto cizí. Člověk nemůže pochopit, že mu Bůh chce žehnat bez jakékoli zásluhy z jeho strany, a má za to, že přece musí něco dělat, aby teprve pak mohl obdržet požehnání.
David se snaží ulehčit obtíženému srdci Mifibozeta oním vzácným poselstvím: „Neboj se!“ Chtěl, aby sluneční jas jeho milosti pronikl do jeho srdce a zapudil z něho jakýkoli tmavý mrak. „Neboť jistě učiním s tebou milosrdenství (nebo: dobrotivost) pro Jonatu, otce tvého, a navrátím tobě všechna pole Saule, otce tvého.“ Toto slovo bylo královské. Proto v srdci Mifibozeta nemohl zůstat žádný stín pochybování.
Člověk svým pádem ztratil všechno, co mu kdysi darovala Boží dobrotivost. Přišel o všechna svá práva a panuje nad ním smrt. A i když vynakládá všechnu svou sílu, aby opět získal svět ‒ přičemž dává v sázku svou duši ‒ je jeho namáhání marné. Avšak Bohu dík! Kristus se brzo ujme vlády nad touto zemí. Ona Mu patří skrze vykoupení. A jakmile na ni uplatní Svá práva, bude je spolu s Ním sdílet Jeho lid. Ano, věřící je spoludědicem všeho, čeho se Kristus jednou uchopí jako Svého vlastnictví: je dědic Boží, spoludědic Kristův.
„A ty jídati budeš za stolem mým vždycky“, ‒ tak zní poslední, vzácné ujištění z králových úst. Mifibozet je zaopatřen a zabezpečen pro celý svůj život. Je živ z každodenní milosti. Davidova dobrotivost ho činí účastníkem všech požehnání královského domu a s Mifibozetem je jednáno jako s jedním ze synů královských.
Jaký rozdíl mezi tím, co bylo dříve, a přítomností, mezi dalekou zemí Lodebar a místem za královským stolem! Jistěže Mifibozet tu měl důvod sklánět se v prach. A on to také dělá. Vzhledem k takové milosti se sám nazývá „psem mrtvým“. Jakou cenu má mrtvola nečistého zvířete?
Avšak David nejenže toho ubohého mrzáka svou milostí povyšuje, nejen tím, že ho vsazuje za svůj stůl, nýbrž i nejštědřejším způsobem ho zahrnuje veškerou péčí. Síba musí se svými patnácti syny a s dvaceti služebníky obdělávat opuštěné pozemky Saule a sklízet z nich Mifibozetovi žeň; „A všichni, kteříž bydlili v domě Síbově, byli za služebníky Mifibozetovi.“ Jak nám to opět připomíná Boha! Když hříšníka přijal a ospravedlnil, žehná mu všelikým požehnáním duchovním na nebeských místech a činí opatření pro každý krok, který ještě má učinit na cestě vzhůru k nebesům. Duch Svatý, onen jiný Utěšitel (nebo: jiný Zástupce ‒ Jan 14,16 ‒ elbf. př.), v něm činí Svůj příbytek a dává mu sdílet vše, těšit se všemu, co je pro něho v Kristu.
Mifibozet sám v sobě nepřestal být týmž slabým, chatrným mužem, jakým byl vždy: zůstal chromý. Avšak nikoli tato vada, tato jeho slabost, jest předmětem, kterým se ustavičně zabývá, nýbrž je to osoba Davida, která naplňuje celé jeho srdce. Má podíl na dobrotivosti krále a je šťasten v jeho přítomnosti. Veškeré touhy jeho srdce směřují k Davidovi, a tak se mu ztrácejí z očí jeho ubohé, chromé nohy.
Ve 2. Sam. 16,1‒4 se scéna mění. Na trůně sedí uchvatitel. David je na okamžik zavržen, opouští zemi a Mifibozet se musí naučit, co znamená Jeruzalém bez Davida.
Tak je tomu i s křesťanem. Jeho Pán a Spasitel byl světem zavržen, vyvržen, pohrdnut a ukřižován. Již zde není. Tento svět byl dějištěm Jeho utrpení a smrti, a tu se křesťan nalézá před otázkou, zda je hotov zaujmout své místo po boku zavrženého Krista. Křesťanstvo sice odvozuje své jméno od Krista, učí a vyznává, že On má veškerou moc k spomožení a předstírá, že prokazuje Jeho jménu čest. Ale udělejte jen někdy pokus: zkuste kázat Krista v koncertním nebo společenském sále, vyznejte Ho v dílně, v obchodě, ve vlaku ‒ a hned se ukáže, že je právě tak málo žádán a tak málo je předmětem tužeb jako před 1900 lety. Náboženský svět nemá srdce pro Krista. Pokud se týče náboženství, toho má svět dost, ale vůbec nemá Krista. Naproti tomu pro věřícího je Kristus vším; je pro něho „všechen přežádostivý (nebo: všechno na něm je půvabné)“ ‒ Pís. 5,16; elbf. př., a věřící je hotov brát na sebe pohanění Kristovo, oddělit se ode všeho, od čeho On je oddělen. Síba, pokrytec, osočuje Mifibozeta. Tento chtěl osedlat svého osla a doprovázet Davida do vyhnanství. Avšak Síba ho předešel a pospíšil k Davidovi s párem osedlaných oslů, na nichž mu přivezl zásoby ovoce a vína; a když se pak král dotazuje na Mifibozeta, Síba pokrytecky odpovídá: „Aj, zůstal v Je-ruzalémě, neboť řekl: Dnes navrátí mi dům izraelský království otce mého.“
Ale jak se říká, lež má krátké nohy. Při návratu Davida (kap. 19,24‒30) vychází najevo skutečná pravda. Celý zevnějšek Mifibozeta svědčil o tom, jak tomu s ním bylo ve skutečnosti. Mifibozet po celou dobu nepřítomnosti Davida truchlil. Jeho oděv, nepěstěný vous, neošetřované nohy ‒ vše, vše jasně svědčilo o hloubce jeho bolesti. Nyní, když se David vrátil, jest jeho srdce uspokojeno. Má všechno. Nebyly to dary Davida, které hledal. Mifibozet netoužil po ničem menším než po samém Davidovi. Jenom on mohl vyplnit prázdnotu jeho srdce.
Podobně tomu je i s věřícím. V době nepřítomnosti svého Pána a Spasitele má zármutek; touží Ho spatřit. Věřící miluje Toho, kterého dosud nikdy neviděl, a touží být už u Něho. A zatím co se ubírá vstříc slavnému a požehnanému okamžiku, kdy Ho bude vidět tváří v tvář, může se obracet zády k tomuto ubohému světu se všemi jeho marnostmi a pomíjejícími kratochvílemi: „Neboť ještě velmi, velmi maličko, a aj, ten, kterýž má přijíti, přijde“, a vytrhne mne ze všelikého bolu a hoře, zdání a klamu, a pak budu vždycky s Pánem.
BHCh 1926/177
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Pokračujeme v naší odpovědi na otázku: „jak mohu být osvobozen od moci hříchu?“ Dnes bychom si chtěli objasnit radu Božího slova:
„Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte!“ (Gal. 5,16)
Co je podstatou Ducha Svatého, který ve mně přebývá? ‒ Není vůbec těžké pochopit, že Duch Svatý, který v nás přebývá jako Osoba, je božsky dokonalý. Je to Boží Duch a proto má všechny Jeho bytostné rysy: Je světlo a není v Něm žádná tma (1. Jan. 1,5). Je láska (1. Jan. 4,8). Je to Duch života (Řím. 8,2), pravdy (Jan 15,26; 1. Jan. 5,6 atd.), moudrosti (Ef. 1,17), moci, lásky a rozvážnosti (2. Tim. 1,7 ‒ elbf. př.).
Jeho podstatě také odpovídá ovoce, které působí v našem životě: „láska, radost, pokoj, snášenlivost, přívětivost, dobrotivost, věrnost, mírnost, zdrženlivost (střídmost, sebeovládání)“ (Gal. 5,22 ‒ elbf. př.).
„Tělo“, které je ve mně po celou dobu, co jsem na zemi, je naprosto zaměřené proti „Duchu“, a tento svůj charakter nikdy nezmění. ‒ Také tato skutečnost nepůsobí našemu chápání žádnou těžkost. Příliš mnoho a příliš dlouho už jsme vzdychali pod zkažeností naší staré bytosti, než aby nám mělo být divné, že „tělo“ je v Božím slovu úplně a naprosto odsouzeno, a že jako skutky „těla“ jsou označovány jen záporné, zavrženíhodné věci, které jsme už jednou vypočítávali: „smilství, nečistota, bezuzdnost, modlářství, čarování, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněv, nesvár, různice, sekty, závist, vražda, opilství, hodování a podobné věci“ (Gal. 5,20.21 ‒ elbf. př.).
Naše osobnost prakticky může žít jen „v Duchu“, anebo naopak „podle těla“. ‒ „Nuže toto je něco, čemu nerozumím“, asi řekneš. „Cožpak není mezi okruhy působení těchto dvou nesmiřitelných odpůrců, kteří se snaží mít nade mnou vládu, nějaké neutrální území, kde bych si mohl pohodlně žít?“
Odpověď je jednoduchá: buď mohu činit jen dobrou, libou a dokonalou Boží vůli, anebo následovat a poslouchat vlastní vůli. Mezi poslušností a neposlušností pro mne neexistuje žádná třetí možnost.
Mohu Bohu obětovat „zápaly a oběti“ jako Saul. Ale jestliže to nedělám v souladu s tím, co mi přikazuje Boží slovo, bude to před Bohem hřích vzpoury a svévolnosti (1. Sam. 13 a 15).
Mohu zůstat „mezi ohradami“ jako Ruben a „poslouchat řvaní stád“ v domnění, že to přece není nic zlého. Ale jestliže vím, že v zemi je nepřítel a že mnoha lidem hrozí smrt, tedy je má nečinnost trestuhodnou neposlušností (Soud. 5,16). A konečně mohu odejít „políbit svého otce“. Jestliže ale povinnosti vůči příbuzným mají přednost před následováním Ježíše a nejsou součástí tohoto následování, pak i taková dobře míněná činnost lásky nepochází z „Ducha“, nýbrž z „těla“ (Mat. 8,21.22).
Ne, neexistuje žádné neutrální území mezi pracovním polem „Ducha“ v mém životě a dějištěm činnosti „těla“ ve mně. A jestliže stále ještě hledám takové neutrální území (tedy nepatřící ani „Duchu“ ani „tělu“), dokazuje to, že jsem se ještě beze všech výhrad nevydal Pánu.
Ty přece víš, jaké funkce má automobil. Jezdí dopředu, anebo dozadu. Jiné pohyby nedělá. Apoštol Pavel s velkou věrností chodil „v Duchu“. Proto s veškerou silou snažně běžel k cíli k odplatě nebeského povolání Božího v Kristu Ježíši (Fil. 3). Ale Démas, který určitou dobu také běžel vpřed po boku apoštola, nejenže zůstal stát, nýbrž šel zpátky: zamiloval si současný způsob běhu světa. Jak rychle se zvětšoval rozestup mezi oběma! Jak smutné to bylo! (Filem. 24 ‒ 2. Tim. 4,10).
„My, kteří jsme zemřeli hříchu, jak bychom v něm ještě měli žít?“ ‒ táže se apoštol (Řím. 6,2 ‒ elbf. př.). Jenom Duch Svatý smí ovlivňovat rozhodnutí mého srdce a řídit můj praktický život.
Jak mohu rozeznat, co je „z Ducha“ a co „z těla“? Nebývá to vždy tak jednoduché! ‒ Vejce kukačky se podobá vejci konipasa a necvičenému oku dá velkou práci, rozeznat je. Podobně tomu, kdo ještě nejde dlouhou dobu cestou víry, může být zatěžko rozeznat, co je „z těla“, a co „z Ducha“, zejména jestliže věc, s níž má co činit, je teprve v zárodku a ještě není vidět její zralé ovoce.
Ale i když taková schopnost rozlišování může být v jistém smyslu věcí zkušenosti, přesto je mnohem důležitější mít nerozdělené srdce, upřené na Krista ve slávě, jak tomu bylo u Pavla (Fil.3), a prosté (jednoduché) oko, jaké měl onen uzdravený, který dříve byl slepý od narození (Jan 9). I zralý křesťan může být v tomto směru zahanben nemluvnětem u víře, které má obě ty věci. Boží slovo říká: „Oči Hospodinovy probíhají všechnu zemi, aby se mocně prokazoval při těch, jejichž srdce je nerozděleně zaměřeno na něho“ (2. Par. 16,9 ‒ elbf. př.), a „Svíce těla jest tvé oko. Jestliže oko tvé je prosté, i všechno tvé tělo bude světlé; jestliže však je zlé, i všechno tvé tělo bude tmavé“ (Luk. 11,34‒36 ‒ elbf. př.).
Bůh dal Abrahamovi jednoduchou směrnici: „Choď ustavičně přede mnou (= před tváří mou) a buď dokonalým!“ (1. M. 17,1) Tak nám pomohou i jednoduché otázky: „Přivádí mne ta věc blíže k Pánu Ježíši, anebo mne od Něho odvádí? Je mi k užitku v Jeho službě?“
O koho se starám a pečuji? Rozsévám „Duchu“ anebo „tělu“? (Řím. 13,14; Gal. 6,8) ‒ Mnohým věřícím, a zvláště mladším, se často zdá, že je třeba obrovského úsilí, má-li být přemožena žádost těla a hříchu řečeno jasné „NE!“
Avšak otázkou je asi toto: rozsévám „pro Ducha“ anebo „pro tělo“? Neboť jak dobro, tak i zlo potřebuje určitou přípravu. A my musíme bdít nad tím, co připravujeme. Nemůžeš rozsévat plevel místo květin; přihnojovat zlé rostliny namísto dobrých. Co potom poroste a bude sílit?
Boží slovo je to dobré símě (Luk. 8,11). Rozsévám je hojně do svého srdce pilným čtením a s modlitbou? Přemýšlím o něm? (Ž. 119,148) Žiji jím? (Mat. 4,4) Pracuji k tomu, aby Slovo Kristovo ve mně bohatě přebývalo? (Kol. 3,16) Jsem činitel (uskutečňovatel) Slova anebo zapomnětlivý posluchač? (Jak. 1,21‒25)
Tak lehko se stává, že svět v podobě různého tisku nebo knih vstupuje do rodin Božích dětí, které jinak jsou vzdálené od míst zábav a hříchu. Mnohé odtamtud působí jako „hnojivo“ pro naše tělo a činí je bujným a tučným. Přání, která odtamtud vzcházejí, se nepozorovaně stanou silnými a poroučejícími. Jak těžké je vítězit nad světem, jestliže jsem jím nechal naplnit své srdce!
Jak došlo k pádu Davida? Ležel jednou navečer nečinně na loži a pak se zahálčivě procházel po střeše paláce! Joáb, všichni Davidovi služebníci a celý Izrael byli v úporném boji se zlým nepřítelem, zatímco král si ležel ve stínu a nic nedělal. Máme se co divit, když z jeho srdce vzešly zlé myšlenky a staly se pak hrozným hříchem? V žádném jiném ovzduší se „tělo“ nemůže lépe rozvíjet než v prázdnotě zahálky (Přísl. 6,10.11; 1. Tim. 5,13). Proto věřící na Krétě, kteří se nalézali v tomto nebezpečí, se měli „snažit konat dobré skutky“ (Tit. 1,12; 3,8). Vezměme si toto napomenutí k srdci i my, a buďme „horliví v dobrých skutcích“, které Bůh pro každého z nás předem připravil (Ef. 2,10).
HF 1958/188
(pokračování, dá-li Pán, příště)
Karel Lopata:
Jméno Marka je poprvé uvedeno ve Skut. ap. 12,12. Zdá se, že v domě jeho matky Marie se konala shromáždění věřících. (Nasvědčuje tomu i to, že Petr po svém vysvobození z žaláře šel nejprve tam.) Uvedené místo nám sděluje, že jich tam bylo shromážděno mnoho, aby se modlili za apoštola Petra. Marek, jehož vlastní jméno bylo „Jan“, se tedy nalézal nejen pod požehnaným vlivem věřící matky, nýbrž jistě se též brzy dostal pod zvuk Božího slova, které slýchal ve shromážděních věřících a při návštěvách bratří. Možná, že se též můžeme domnívat, že podobně jako Pavel mohl posloužit Timoteovi, apoštol Petr zase posloužil tomuto mladíkovi, ačkoli domněnka, že Petr na konci své 1. Epištoly mluví o něm, je nejistá. Skutečnost, že ve Skut. ap. 12,12 jest jeho jméno uvedeno s takovým důrazem, bezpochyby ukazuje na to, že nejenže byl vlastnictvím Pána, nýbrž že byl jako takový i zkušen.
Jakou radostí musilo být jeho matce, když mohla ve svém Janovi tak zřetelně vidět působení Ducha Božího! Zda i ona, podobně jako kdysi zbožná Hana určila takového Samuele pro službu Pánu, nechovala ve svém srdci přání, aby její Jan Marek se také mohl dát úplně k dispozici Pánu?
A hle, brzy na to je nám sděleno, že Barnabáš a Pavel na své první misijní cestě „měli s sebou i Jana k službě“. (13,5) Jak k tomu došlo, nevíme; v každém případě to ale Jan považoval za výsadu, že může těm váženým služebníkům Páně sloužit na jejich cestách. Nemáme také důvod domnívat se, že by to byl nemyslil upřímně a věrně. Ale jak už to tak někdy bývá: úmysl je dobrý, ale nebyly zváženy náklady a věřící se domnívá, že má dosti síly, aby mohl provést převzatý úkol. Mezitím se ale dostaví těžkosti a zkoušky všeho druhu, s nimiž nepočítal. Domnělá síla selže, věřící na zkoušky nestačí a všechno se bídně hroutí. Něco takového se přihodilo Janu Markovi. S radostnou myslí ale vyšel do práce.
Když se však rozmnožila strádání a zkoušky, udělal to jako onen muž, který vztáhne ruku k pluhu a pak se ohlíží zpět. Také on se otočil a navrátil se domů, k bolestnému zklamání apoštolů a jistě také své matky i všech věřících, kteří ho znali. Tím se připravil o výsadu, že mohl spolupracovat na vinici Páně. Kdo by mohl změřit velikost takové ztráty? Ano, jakým varováním je jeho případ všem, kteří si přejí, aby je Pán nějak použil! Písmo před nás staví nejeden takový vážný případ, kdy se nepříteli podařilo způsobit služebníkovi Pána škodu a učinit ho neschopným pro Boží dílo. Tu je třeba více než kde jinde dbát toho, co řekl apoštol: „Budiž sebe pilen (= dávej na sebe pozor)!“ (1. Ep. Tim. 4,16)
V dříve vyšlé úvaze o životě Barnabáše (viz Milost a pravda č.1‒2, str.21) jsme viděli, že tento, když ho Pavel vybídl, aby spolu s ním šel vyhledat bratry v různých městech, by byl rád zase s sebou vzal i Jana Marka. Máme příčinu domnívat se, že Pavel viděl tentokrát jasněji než Barnabáš. Nejspíš rozeznal, že Marek se ještě nenaučil tomu, čemu se musil naučit, a to ho přimělo, že trvá na svém rozhodnutí, i když třeba s nebezpečím, že ztratí Barnabáše jako svého průvodce.
Jaká je to milost, že Pán nepřestává usilovně pracovat při každém ze Svých vykoupených přes všechnu jejich nevěrnost! Táž láska, která napravila takového Petra, se nevzdala ani Marka. Budiž za to chvála Jeho jménu!
Pozdější záznamy Písma o Markovi, i když skrovné, nám ukazují, že Pán s ním Svého cíle dosáhl a že Marek se pod Jeho výchovou něčemu naučil a stal se tak opět potřebným nástrojem v Jeho ruce. A tak ho apoštol v Ep. Filemonovi nazývá svým spolupracovníkem (24. v. ‒ elbf. př.) a v Ep. Koloským (4,10) ho vřele doporučuje a zdůrazňuje, že je synovec Barnabášův. V 2. Ep. Timoteovi vybízí tohoto, aby s sebou vzal Marka, neboť, jak říká, je mu „velmi potřebný (= užitečný) k službě“ (4,11). Všechno, co působilo zkalení poměru, bylo odstraněno a Marek už nyní nesloužil ve vlastní síle, nýbrž v moci Páně. Jistěže později byl věrnému apoštolovi vděčný za jeho rozhodný postoj, třebaže mu asi svého času nerozuměl. A nyní se nezalekl ani Říma s jeho krutým císařem Neronem. Tak milost napravila a vychovala tohoto kdysi bázlivého a váhavého služebníka, takže věrnému služebníkovi Pána v Římě i samému Pánu mohl prokázat cenné služby.
A nejen to. Markovi, který nyní byl úplně napraven, se ještě mohlo dostat velikého úkolu: vykreslit našemu zraku toho pravého a dokonalého Služebníka, jak to pod vedením Ducha Svatého udělal v evangeliu nazvaném podle svého jména. Jak úžasných výsledků, ano, jakého vítězství tu dosáhla milost! A tak nechtějme malomyslnět a zatrpkle zůstávat stát u svých chyb a selhání, ale když jsme se napřed opravdu vyznali a odsoudili všechno převrácené, nechme se cele utvářet Pánem podle Jeho myšlenek! V Jeho škole se učíme důvěřovat Mu a jít dále cestou v Jeho síle a s bdělostí, a On nás pak může používat k Svému oslavení a k požehnání pro druhé, dokud nepřijde.
BHCh 193O/248; HuN 1962/390; HF 1977/113
K dnešnímu autorovi:
(1831‒1914)
Narodil se v Bembridge na ostrově Wight při jižním pobřeží Anglie v rodině, která patřila k anglikánské církvi. Když byl ještě v jinošském věku, jeden bohabojný kněz se stal nástrojem k jeho obrácení.
Potom opustil kvůli přesvědčení anglikánskou církev a po studiu na universitě v Londýně byl na různých místech baptistickým kazatelem. Již v této době se stal velmi známou osobou, v neposlední řadě brožurou proti „bratřím“. Ale brzo po jejím uveřejnění sám začal pochybovat, zda se nalézá na správné cestě.
R. 1872 vážně onemocněl a po určitém krátkém ozdravění se úplně fyzicky zhroutil. Kvůli zlepšení zdraví se odebral na 13 měsíců do Veytaux ve francouzské části Švýcarska. Tam ho Bůh vedl do ústraní, kde mohl v klidu důkladně promýšlet své dosavadní stanovisko a přezkoušet je pomocí Písma svatého. Přitom mu bylo velkou pomocí několik bratří, kteří bydlili ve stejném penziónu jako on. Stále více a lépe poznával zásady shromažďování ve jménu Pána.
Po svém návratu do Anglie v květnu 1874 sdělil své církvi, že jeho názory se změnily. Přes prosby mnohých přátel nemohl dále zůstat ustanoveným kazatelem církve. Napsal také krátký dopis bratru Williamu Kelly, v němž ho informoval o svém kroku a vyjádřil politování nad uvedenou vydanou brožurou. Nyní byla jeho cesta k těm, které dříve odsuzoval, volná a on šťasten zaujal u stolu Páně mezi nimi své místo.
Svůj osobní vývoj až k tomuto kroku popsal ve velice zajímavé knížečce „The Steps I have Taken“ (Kroky, které jsem udělal) napsané formou dopisů.
Byl velice nadaným spisovatelem. Řadu let vydával časopis „The Christian Friend“ (Křesťanský přítel). Vydal též ve třech svazcích sebrané spisy G. V. Wigrama. Z jeho vlastních jsou zvlášť známé: „Předobrazné učení 2. Mojžíšovy knihy“, do češtiny přeložené výklady knih Ezdráše a Nehemiáše, dále úvahy o proroctví Zachariáše a Malachiáše, o knize Zjevení („Janovo vidění na Pathmu“), a dále „Vysvobození, odpočinutí, síla a oddanost věřícího“. Také poslední spis vyšel před lety česky. Z pera E. Dennetta je také poslední kapitola knihy „Dopisy mladým lidem“ od H. L. Heijkoopa.
Kromě služby psaným slovem cestoval, a to zvláště v Anglii, Irsku a Skotsku a mohl mezi věřícími sloužit jako pastýř a učitel. Navštívil také Švédsko, Norsko a Ameriku.
Zesnul po kratší nemoci v Croydonu.
(Arend Remmers: „Gedenket eurer Führer“, s.55‒56)
Roger Liebi:
(vyňato z autorovy knihy „Einführung in die vier Evangelien, nakl. Beröa, Curych 1990, str.52‒59; ‒ uprav.)
Pisatel
Lukáš byl povoláním lékař (Kol. 4,14). Měl tedy hluboké pochopení o tom, co je „člověk“. Proto byl obzvláště schopen psát s porozuměním o skutečné lidské stránce Pána Ježíše.
Jako lékař měl zvlášť otevřené srdce pro nemocné, chudé a takové, kteří se nalézali na okraji společnosti a ze sociálního hlediska byli osamoceni. Je skutečností, že Ev. Lukáše se vyznačuje soucitem a slitováním s takovým lidem. Pojmy jako „milost“, „milosrdný“, „milosrdenství“ apod. se v Ev. Lukáše vyskytují nápadně často (viz: počítačová konkordance Kurta Alanda). Mnohá sdělení, která se vyskytují jenom u Lukáše, mají právě tento charakter (viz např. 7,11‒17; 7,36‒50; 10,25‒37; 13,10‒17; 14,2‒6; 15,1‒32; 17,12‒19; 19,41.42; 23,39‒43).
Lukáš nebyl Žid. Vyplývá to ze 4. kapitoly Ep. Koloským: mezi pozdravy od 10. verše jsou nejprve jmenováni tři židovští křesťané: Aristarchus, Marek a Jezus zvaný Justus. Ti všichni byli z „obřízky“ (v. 11a). Potom ještě následují tři pozdravy od osob, které logicky nepocházely z „obřízky“ (tedy z židovstva): Epafras, Lukáš, lékař milý, a Démas. Ze starocírkevní tradice navíc plyne, že Lukáš pocházel z Antiochie (Erich Mauerhofer: Úvod do Nového zákona, Basilej, 2. vyd., 1988, str. 56‒58).
Skutečnost, že Lukáš nebyl Žid, nám lépe objasňuje, proč mu tolik šlo o to, jasně ukázat ve svém Evangeliu, že milost Ježíše Krista prolomila všechny hranice a výsadní omezení Izraele, aby dosáhla i k jiným národům. Může nám to názorně ukázat několik příkladů:
a) Lukáš 2,14 mluví o pokoji na zemi a o zalíbení v lidech. Toto zřejmě přesahuje okruh izraelského národa.
b) Starý Simeon mluví v kap. 2,30.31 o spasení, které Bůh připravil před tváří všech národů (elbf. př.). Ve 32. verši navíc mluví o světlu národům.
c) Vypsání rodu Pána Ježíše v kap. 3,23‒38 sahá zpět až k Adamovi a k Bohu, Stvořiteli. Tím je vyzdvižena skutečnost, že Vykupitel je spřízněn nejen s Izraelem, nýbrž s celým lidstvem. Přišel na tuto zem pro všechny lidi.
d) První službou ve veřejném vystoupení Pána Ježíše, kterou Lukáš popisuje, je kázání v synagóze v Nazaretu. Pán tu jasně mluví o milosti (4,18‒22). Pomocí výstižných příkladů ze Starého zákona ukázal, že bylo vůlí Boží lásky prokázat milost i národům (pohanům) (4,25‒27).
e) Bylo by možné uvést ještě další příklady, ale odkazujeme už jen na Luk. 17,11‒19: z deseti malomocných bylo devět Židů. Onen desátý byl Samařský. Také on směl zakusit milost Pána Ježíše. Byl navíc jediný, kdo dovedl správně ocenit tuto milost. Toto vyprávění se nalézá jenom v Ev. Lukáše!
Lukáš, jak vyplývá z jeho úvodu (1,1‒4), byl vlastně „dějepisec“. Horlivě a s nejvyšší péčí shromažďoval látku svého vyprávění. Výsledky archeologie významně potvrzují, že Lukáš byl mimořádný historik. (Srov.: F. F. Bruce, Věrohodnost Písem Nového zákona.)
Přitom je třeba přihlédnout k následujícímu: Jestliže archeologie už mohla přímým způsobem dokázat přesnost jeho sdělení, máme tím také nepřímý důkaz věrohodnosti ostatních Evangelií, která jsou v mnohých částech s Lukášovým souběžná. Vykoupený křesťan samozřejmě takové potvrzení nepotřebuje, aby byl přesvědčen o věrohodnosti Evangelií, avšak tyto odkazy mohou pomoci skeptikům a pochybovačům.
Další význačné rysy
Lukáš zdůrazňuje ve svém Evangeliu, že Pán Ježíš byl opravdu člověk. Proto podává nejpodrobnější informace o narození Krista. K tomu patří i skutečnost, že jenom on uvádí vypsání rodu Marie, které nám dokumentuje lidskou linii původu Pána Ježíše (3,23‒38) /J. N. Darby to uvádí ve franc. překladu Písma v.23b a dále takto: „…syn Josefův: Heliho, Matata, Leviho, Melcha, Janna…“ ‒ tedy neuvádí slova: „kterýž byl syn“ a dvojtečkou naznačuje, že následující vypsání rodu se netýká Josefa, nýbrž Marie; ‒ pozn. překladatele/.
Tu je třeba několik poznámek k ukázání, že Lukáš nám skutečně předal vypsání rodu Marie:
a) Vypsání rodů v Matouši 1 a v Lukáši 3 jsou od Abrahama až do krále Davida víceméně totožná. Musíme ovšem říci, že u Lukáše je výčet rodů podán směrem zpět, zatímco u Matouše směrem vpřed. Dále Lukáš uvádí též jména od Adama až do Abrahama, zatímco Matouš začíná teprve Abrahamem.
b) Vypsání rodu v Matouši vede po Davidovi přes Šalomouna a probíhá pak po královské linii až k Josefovi. V Ev. Lukáše se pořadí rodů po Davidovi rozdvojuje přes Nátana, bratra Šalomouna.
c) Všimněme si v 1. kapitole Matouše slovesa „zplodit“. Toto slovo jednoznačně ukazuje, že je nám tu sdělena přímá linie původu Josefa (viz zvl. Mat. 1,16). Ve 3. kapitole Lukáše toto sloveso chybí. Toto zjištění je velice důležité, abychom došli k správnému pochopení obou vypsání rodu Pána Ježíše.
d) S přihlédnutím k slovesu „zplodit“ v Mat. 1 se nám jednoznačně objasní, že „Jákob“ (Mat. 1,16) byl otcem Josefa. Kdyby měl být podle Luk. 3,23 Josef synem Heli, musili bychom v tomto smyslu rozumět, že byl „zetěm“. Přitom si povšimněme, že je ryze židovský způsob vyjadřování označovat „zetě“ jako „syna“ (srov. 1. Sam. 24, 17). O Marii tu není zmínka, protože podle židovského zvyku nebylo běžné uvádět ve vypsání rodu ženy jako spojovací články.
e) Je naprosto možné překládat text také tak, že řecké znění „hos enomizeto Joseph“ („jak byl domníván Josefův“) považujeme za malou vsuvku: „A on sám, Ježíš, počínal být asi 30 let stár, a byl (jak byl domníván) Heliho, Matata, Leviho…“ (Luk. 3,23.24). Pozoruhodné na takovém překladu je, že se skutečně více drží řecké konstrukce věty. Navíc je zvláštní že v původním textu je jenom u jména „Josef“ vynechán člen, jako by tím mělo být toto jméno po jazykové stránce z vypsání rodu vyňato. Jestliže by tu tedy Ježíš byl označen za „syna“ svého dědečka Heliho, musíme pomyslit, že by to naprosto odpovídalo židovskému způsobu vyjadřování (srov. např. Mat. 1,1).
Lukáš jako jediný evangelista se zmiňuje o obřezání Ježíše (Luk. 2,21). Také tato skutečnost znovu zdůrazňuje, že Pán Ježíš se stal skutečným člověkem.
V Ev. Lukáše se na 11 místech mluví o modlitebním životě Pána Ježíše (3,21; 5,16; 6,12; 9,18.29; 11,1; 22,32.41; 23,34.46 a 24,30). Modlitba je hlubokým vyjádřením závislosti na Bohu. Toto je základním znakem existence skutečného člověka. Neudivuje tedy, že Lukáš ve zprávě svého Evangelia klade tak velkou váhu na modlitební život člověka Ježíše.
Obsahové členění Ev. Lukáše
Evangelium Lukáše ‒ nehledíme-li na krátký úvod ‒ tvoří dvě části:
Úvod (1,1‒5)
1) Příchod Ježíše Krista (1,6‒9,50)
2) Odejití Ježíše Krista (9,51‒24,53)
V prvé části je ukázáno, že Pán Ježíš přišel do tohoto temného světa „na návštěvu“ (1,68.78; 7,16). Sestoupil z výsosti, aby přinesl světlo do země temnosti a stínu smrti (1,78.79) a aby ztracené lidi uvedl na úplně novou cestu: na cestu pokoje (1,79). Tato cesta vede skrze utrpení k slávě. Jasně to ukazuje druhá část. Druhá část začíná kapitolou 9,51. Je nám tu představena cesta Pána Ježíše z tohoto světa do slávy. Ačkoli konečným cílem této cesty bylo „Jeho vzetí“ do slávy nebe (srov. Luk. 9,51; 24,51; 1. Tim. 3,16), přesto ona vedla přes Jeruzalém (Luk. 9,51), kde měl trpět na kříži (srov. Luk. 24,26).
Všimněme si každopádně četných odkazů v této části, které ukazují, že Pán Ježíš byl na cestě: 9,52.57; 10,38; 13,22.33; 14,25; 17,11; 18,35; 19,1.11.28.29.41.45; 24, 50.51.
Pán Ježíš sice přišel ze slávy do tohoto temného světa sám, ale nechtěl už se vrátit do slávy sám. Mohou Ho tam jako učedníci následovat lidé. Pravé učednictví ovšem je spojeno s „náklady“ a s „bojem“ (srov. 14,25‒33 a 9,57‒62). Ale jak úžasná cesta je cesta učedníků! Vede sice těžkostmi a utrpením, avšak zcela jistě k slávě. Ostatně v Ev. Lukáše je předmět učednictví probírán zvláště podrobně.
Doba vzniku a příslušnost ke kánonu biblických knih
Lukáš napsal své Evangelium před Skutky apoštolskými (srov. Luk. 1,1‒4 se Skut. 1,1‒5). Skutky apoštolské, zpráva pokračující za Evangeliem Lukáše, končí nečekaně náhle zprávou o uvěznění apoštola Pavla v Římě. Pavel tam musil čekat na svůj soudní proces před císařem Neronem kolem r. 62 po Kr. Podle toho Lukáš ukončil Skutky apoštolské asi těsně o něco dříve. Tato okolnost je nám vysvětlením, proč se tam nedovídáme nic o výsledku toho přelíčení. Můžeme tedy vyjít z toho a říci, že Ev. Lukáše bylo napsáno před r. 62 po Kr. (srov. Erich Mauerhofer, viz výše uvedená citace, str. 66‒68). Nelze ovšem vypátrat, jak dlouho předtím.
V 1. Tim. 5,18b Pavel cituje doslovně z Luk. 10,7. Poněvadž 1. Ep. Timoteovi byla napsána asi nejpozději r. 66 po Kr. (viz Erich Mauerhofer ‒ výše uved. citace ‒ str. 312‒313), plyne z této skutečnosti pro dobu sepsání Lukášova Evangelia horní možná hranice.
Uvedené místo v 1. Tim. 5 uděluje Evangeliu Lukáše kanonický výraz. Pavel jakožto apoštol uvádí v kap. 5,18 „Písmo“ (zaručené označení pro kanonické spisy v Božím slovu). Nejprve cituje 5. knihu Mojžíšovu, a pak jakoby jedním dechem Evangelium Lukáše. Proto bylo Ev. Lukáše nejpozději do r. 66 považováno za patřící k Bibli a mělo potvrzení apoštolem.
Otázka: Proč je na konci 1. Ep. Jana řeč o „modlách“? Jde o stejnou myšlenku jako v 1. Kor. 10,7? Zdá se, jako by tu byla nějaká jiná příčinná souvislost.
Odpověď (W. J. Hocking):
V 1. Ep. Korintským se zřejmě naráží na zlaté tele (2. M. 32,1‒8). Jestliže apoštol Jan končí svůj List slovy: „Synáčkové, vystříhejte se model!“, je v tom obsaženo i varování před uctíváním model. Na konci té Epištoly je v napomenutí činěn rozdíl mezi nimi a „PRAVÝM BOHEM a ŽIVOTEM VĚČNÝM“ (1. Jan 5,20). Také apoštol Pavel ukazuje tento rozdíl ve svém 1. Listu Tesalonickým.
Slovem „modla“ je míněn každý předmět, který upoutává srdce věřícího tolik, že Pán Ježíš je z něho jako Nejvyšší a Jediný vytlačen. Hospodin řekl Izraeli: „Nebudeš míti bohů jiných přede mnou“ (2. M. 20,3). Proto je lakomství označeno jako modlářství (Kol. 3,5), protože žádost jiných věcí vytlačuje Pána Ježíše z toho místa nadvlády, které v srdci člověka má patřit jen Jemu. Modly tedy mohou být předmětem jak před srdcem člověka, tak před jeho očima, jako tomu je v případě hmotných model.
Zdá se, jako by apoštol Jan úmyslně vyjádřil ono napomenutí všeobecně platnými slovy. Svůj Dopis, který započal vykreslením slávy Slova života, ukončuje vážným varováním Božích dětí, aby nedovolovaly žádným modlám zaujmout v jejich životě to místo, které patří jedině Kristu.
EuE 1987/52
Otázka: Není to nesprávné, když křesťan žije v dluzích?
Odpověď (C. H. Mackintosh): Naprosto s vámi souhlasíme. Díváme se na to jako na věc skutečně zarážející. Cítíme již dlouho, že zadlužený křesťan ‒ v očích Božích i lidských ‒ nemůže prokazovat pohostinnost, nemůže dávat na sbírku anebo koupit si levný traktát. Díváme se na to jako na skutečnou nepravost. Odmítli jsme jít na oběd k osobě, která byla v dluzích a jasně jsme tam řekli proč, a i to, že taková osoba nemá právo zvát někoho k obědu, pokud vězí v dluhu. Naprostý nedostatek svědomí v této věci je skutečně hrozný. Musí to velice zarmucovat Ducha Božího a duši to přivádí k hubenosti, chudobě a zmrtvělé otupělosti. Nevěříme, že by slovo Kristovo mohlo přebývat v osobě, která si nedělá svědomí z dluhu a cítíme se oprávněni označit takovou osobu a nenavštěvovat ji. Jistě, myslíme si, že věrná osobní kázeň by měla ve všech takových případech dobrý účinek. Pokud jde o věřící, kteří selhali v obchodní činnosti a mají dohodu se svými věřiteli, máme za to, že jsou mravně povinni uhradit plnou výši dlužné částky. A vězí v dluhu tak dlouho, dokud onen obnos není zaplacen. Žádná výjimka zákona nemůže zbavit skutečně upřímnou osobu spravedlivé povinnosti zaplatit, co dluží.
Cítíme se oprávněni psát o této věci přísně, protože víme o zarmucující nedbalosti některých křesťanů v této věci. Nemáme na mysli jiné, než aby se jejich svědomí trochu pohnulo, ‒ aby u nich byla vidět určitá snaha, i když jen slabá, chtít se dostat ven z takové naprosto špatné situace. Někdo se může nevyhnutelně dostat nejrůznějším způsobem do dluhu, ale jestliže jeho mysl je upřímná a jeho svědomí je ve zdravém stavu a pracuje, bude se všemožně usilovat ‒ i třeba omezením výdajů na nejnutnější míru a za cenu odepření si různých věcí ‒ aby dal svůj dluh do pořádku, i kdyby to mělo být jen pomocí jedné pětikoruny týdně.
Kéž nám Pán dá, abychom se na tuto nejvýš praktickou otázku dívali s takovou vážností, jakou si ona zaslouží! Bojíme se, že věc Krista trpí velkou škodu a svědectví některých vyznávajících křesťanů je mařeno nedostatkem citlivého svědomí a upřímné mysli, zabřednou-li do dluhů a žijí v nich. Kéž bychom měli opravdu citlivé svědomí!
C.H.M.: Answers to correspondents, str. 154/156.
C. H. Mackintosh:
Uvažujeme-li o tak velice důležitém předmětu, jakým je modlitba, je třeba povšimnout si dvou věcí: 1) co je mravním základem modlitby, a 2) jaké jsou její mravní podmínky.
I. ‒ Písmo nám ukazuje mravní základ modlitby třeba v těchto slovech: „Zůstanete-li ve mně, a slova má zůstanou-li ve vás, cožkoli byste chtěli, proste, a stane se vám“ (Jan 15,7). Nebo jinde: „Nejmilejší, jestliže by nás srdce naše neodsuzovalo, smělou doufanlivost máme k Bohu. A zač bychom ho koli prosili, bereme od něho; neboť přikázání jeho ostříháme, a to, což jest libého před obličejem jeho, činíme“ (1. Jan. 3,21.22). Rovněž apoštol Pavel, když žádá o modlitby svatých, zdůvodňuje mravní podklad své prosby slovy: „Modlete se za nás; doufáme zajisté, že dobré svědomí máme, jako ti, kteříž se chceme ve všem chvalitebně chovati“ (Žid. 13,18).
Z těchto míst a z mnohých jiných stejně důležitých vidíme, že k tomu, aby modlitba byla účinná, je nutné poslušné srdce, upřímná mysl a dobré svědomí. Jestliže duše není v obecenství s Bohem, nezůstává-li v Kristu, jestliže se neřídí Jeho svatými přikázáními ‒ není-li naše oko prosté (jednoduché), jak bychom mohli čekat odpověď na své modlitby? V tom případě bychom byli lidmi, o nichž mluví apoštol Jakub, kteří prosí, ale neberou (= neobdrží), protože zle prosí, aby na své libosti (= rozkoše) vynakládali (Jak. 4,2.3). Jak by Bůh jako svatý Otec mohl vyslyšet takové prosby?
Jak velice tedy je třeba opravdu bdít nad tím, aby naše modlitby měly správný mravní základ. Jak by mohl apoštol žádat bratry, aby za něj prosili, kdyby neměl dobré svědomí, prosté oko a upřímné srdce spolu s nejhlubším vnitřním přesvědčením, že opravdu ve všem touží žít čestně?
Ale zdalipak se často nepřistihneme při zvyku, že lehkovážně a formálně žádáme jiné věřící, aby za nás prosili? Jak lehko se to řekne: „Pamatujte na mne na modlitbách!“ a zcela jistě nemůže být nic požehnanější a vzácnější, než když nás milé Boží děti nesou na srdci, přistupujíce k trůnu milosti, avšak věnujeme také dostatečnou pozornost mravnímu základu svých proseb? Říkáme-li: „Bratři, modlete se za nás“, můžeme též dodat ‒ v přítomnosti Toho, který je Zpytatel srdcí: „Doufáme zajisté, že dobré svědomí máme, jako ti, kteříž se chceme ve všem chvalitebně chovati“? A když se sami skláníme před trůnem milosti, děje se to se srdcem, které nás neodsuzuje, s upřímnou myslí, s prostým (jednoduchým) okem a s du-ší, která opravdu zůstává v Kristu a ostříhá Jeho přikázání?
To jsou, milý čtenáři, vážné otázky a které jistě zkoumají nitro našeho srdce; pronikají dolů až k samým kořenům a mravním pramenům naší bytosti. A je to dobré, jsou-li naše srdce podrobována takovému pečlivému zkoušení ve všech věcech a zvláště v tom, co se týká modlitby. V našich modlitbách bývá opravdu mnoho neopravdovosti, často jim chybí mravní základ a bývá při nich mnoho onoho: „zle prosíte“.
Proto bývá tak mnoho našich modliteb bez moci a účinku, ‒ proto jich bývá tolik podle určité formulky a ze zvyku (rutiny), ba někdy jsou spojené i se skutečným pokrytectvím. Žalmista říká: „Kdybych byl patřil (=hleděl) k nepravosti srdcem svým, nebyl by vyslyšel Pán“ (Ž. 66,18). Jak vážná jsou ta slova! Náš Bůh si přeje opravdovost. On sám ‒ budiž chvála Jeho svatému jménu! ‒ je ve Svých vztazích k nám opravdový, a chce, abychom i my k Němu byli v našich stycích s Ním opravdoví. Chce, abychom před Něho předstupovali tací, jací skutečně jsme, a s našimi skutečnými potřebami.
Ale jak často, žel, bývá tomu jak v soukromí, tak i na veřejnosti jinak! Jak často se naše modlitby podobají spíše nějakým řečnickým proslovům než modlitbám, ‒ více se podobají sestaveným poučkám (výkladům učení) než vyjadřování skutečných potřeb! Někdy se zdá, jako bychom měli v úmyslu vysvětlovat Bohu určité zásady a vyučovat Ho některým věcem.
Takové věci, žel, často působí skličujícím vlivem na modlitební shromáždění a okrádají je o jejich svěžest, o jejich zajímavost a cenu. Ti, kteří opravdu vědí, co znamená modlitba, kteří cítí, jakou má cenu a jak ji potřebují, chodí do modlitebního shromáždění modlit se, a ne slyšet nějaké řeči, přednášky a výklady od klečících mužů. Chtějí se modlit, nikoli učit. K vzdělávání se přece mohou zúčastnit takových shromáždění, kde je uvažováno a zvěstováno Boží slovo. Pro ně je modlitební shromáždění místem, kde vyjadřují své potřeby, ‒ místem, kde vyznáváme svou slabost a kde očekáváme posilnění. Tím se totiž vyznačuje to místo, „kdež bývá obyčej modliti se“ (srov. Skut. 16,13), a proto na takovém shromáždění ani nečekají, ani nejsou připraveni slyšet nějaká dlouhá kázání v podobě modliteb, která by byla stěží snesitelná, kdyby byla skutečně kázáním, ale takto jsou naprosto nesnesitelná.
Píšeme to otevřeně, protože hluboce cítíme, jak velice potřebujeme v našich modlitbách a modlitebních shromážděních opravdovost, upřímnost a pravdu. Nezřídka se stává, že to, co nazýváme modlitbou, vůbec není modlitba, nýbrž spíše nějaké obšírné vykládání určitých známých a již pochopených pravd, které jsme už slyšeli a jejichž opakování do nekonečna je velice trapné a unavující. A vskutku může být něco únavnější, než slyšíme-li někoho, jenž klečí, jak vykládá všelijaké zásady anebo rozvíjí rozmanitá učení? Přímo se nám vnucuje otázka: Mluví ten člověk s Bohem nebo s námi? Jestliže mluví s Bo-hem, tedy jistě není nic tolik neuctivé než chtít Mu vykládat ty věci; a mluví-li s námi, tedy to vůbec není modlitba, a čím dříve v takovém případě povstaneme z klečení, tím lépe, neboť bude vhodnější, aby onen mluvící na svých nohách stál a my slyšící seděli.
Když už tu mluvíme o postoji při modlitbě, chtěli bychom s veškerou láskou upozornit věřící čtenáře na jednu věc, o níž se domníváme, že vyžaduje, abychom se nad ní opravdu vážně zamyslili. Máme na mysli zvyk některých, kteří při tak svatém a vážném aktu modliteb zůstávají sedět. Jsme plně přesvědčeni ‒ snad to ani nemusíme říkat ‒ že důležité je, abychom při modlitbě měli v náležitém stavu svá srdce. Jinak ovšem víme a chceme mít stále na mysli, že mnozí z těch, kteří bývají na modlitebních shromážděních, jsou pokročilejšího věku, nemocní, slabí anebo chatrného zdraví, kteří nemohou delší dobu klečet anebo vůbec pokleknout. Na druhé straně však se často stává, že tam, kde není žádný fyzický neduh a kde je opravdová a upřímná touha pokleknout s vědomím, že toto je správný postoj před Bohem, pokleknutí nebývá možné pro nedostatek místa v místnosti.
Všechny tyto věci je třeba pečlivě zvážit. Ale i když dobře víme o takových výjimečných případech, na které je třeba brát zřetel, přesto jsme na druhé straně nuceni přiznat, že někdy bývá při našich modlitebních shromážděních žalostný nedostatek uctivosti k Bohu. Často totiž vídáme mladé osoby, které se rozhodně nemohou odvolávat na nějakou fyzickou chatrnost, ani na nedostatek místa v místnosti, že zůstávají po celou dobu modlitebního shromáždění sedět. Musíme říci, že to je nejvýš urážející a neuctivé a jsme přesvědčeni, že to musí zarmucovat Ducha Páně. Kdykoli můžeme, máme pokleknout. Takovýto modlitební postoj vyjadřuje úctu a uctivost. Náš božský Učitel (Mistr) se modlil na kolenou (Luk. 22,41). Jeho apoštol činil totéž, neboť ve 20. kap. Skutků ap. v 36. verši čteme: „A to pověděv, klekna na kolena svá, modlil se s nimi se všemi“ (najdi si dále: 2. Paral. 6,13; Dan. 6,10; Ezd. 9,5; Skut. 9,40; 21,5; Řím. 14,11; Fil. 2,10; Ef. 3,14; Zj. 4,10; 5,8 atd.).
A není to tedy místné a žádoucí i pro nás počínat si takto? Může být něco nemístnějšího, než když v některém shromáždění vidíme řadu osob sedět, dělat si pohodlí, jak jsou během pronášených modliteb bez zájmu a rozptýlené? Považujeme to za něco, co je skutečně zarážející a neuctivé, a naléhavě prosíme všechen lid Páně, aby se nad touto věcí velice vážně zamyslil a všemožně se snažil buď radou, nebo osobním příkladem prosazovat zbožný a biblický zvyk poklekat v našich shromážděních k modlitbám. A přímí účastníci by takovým shromážděním velice prospěli, kdyby jejich modlitby byly kratší a vroucnější. Ale o tom si povíme příště.
(pokračování příště, dá-li Pán)
anonymní:
Dejme tomu, že někdo mne zraní mečem. Jestliže já, namísto abych ránu ihned obvázal, ji každému ukazuji, anebo, byla-li obvázána, vždy znovu snímám obvaz, abych zkoumal hloubku té rány, čímž způsobím, že zhnisá ‒ zda mne každý, kdo se o tom dozví, nenazve hlupákem? Právě takovým pošetilcem je ten, kdo se bez přestání obírá drobnými urážkami a ztrpčuje tím svou mysl. Nebylo by mnohem lépe, kdyby tu ránu obvázal a už nikdy víc se na ni nedíval?
Že nevíš, jak je možné to udělat? Tím, že se budeš dívat na Krista a na Jeho kříž. Tam byla totiž tvoje stará přirozenost, která se cítí uražena, odsouzena. Víra za to děkuje, a když se stane, že stará přirozenost se nějak probudí anebo pohne, víra říká: „S Kristem ukřižován jsem. Živ jsem pak již ne já, ale živ jest ve mně Kristus.“ (Gal. 2,20) V Ep. Římanům jsou věřící napomínáni: „I vy za to mějte, že jste mrtvi zajisté hříchu (= pokládejte, považujte se za mrtvé hříchu)“ ‒ 6,11 a v 1. Kor. čteme, že láska „se nedá zdráždit“ (Karaf. oprav.; elbf. př.: „nedá se roztrpčit“, kral.: „nevzpouzí se“) ‒ 13,15. Kristus snesl ta největší utrhání a křivdy. „Jako beránek němý před tím, kdož jej střiže, tak neotevřel úst svých.“ (Skut. 8,32) Byl tichý a pokorný srdcem a nechal si všechno líbit. Takto vždy okoušel zalíbení Otce a plnou radost v Něm. Kéž bychom šli v Jeho šlépějích!
GuF 1928/80
Myšlenka: Máme tolik sklon obírat se jen tím, co Kristus učinil pro nás, zatímco toho, čím On je pro Boha, si víceméně nevšímáme. Taková jsou naše samolibá, sobecká srdce! Avšak vždy bychom si měli být vědomi, že v našem drahém Pánu je něco víc než jen odpuštění našich hříchů a spasení naší duše. Vždyť co nám např. představuje zápalná oběť, oběť suchá a oběť mokrá?
BHCh 1892/27
ALBÁNIE: Pán žehná Svému dílu mj. možností evangelizace, která trvá již rok. Také bratři jí plně využívají. V několika městech vznikly skupiny věřících s pravidelným shromážděním. K tisku je připraven traktát „Dopis Tobě“ v albánštině a jsou překládány knihy od H. L. Heijkoopa. Nedostává se vzdělávací literatura a nově obrácení jsou ovlivňováni „falešnými učiteli“. Prosme, aby Pán připravil a vyslal na toto pole žně „věrné dělníky“.
MWHF č.267/268,str.5
RUMUNSKO: V lednu se konala v Cisnadie konference, které se účastnili bratři a sestry ze všech míst. Navštívili ji také bratři ze SRN. Uvažovala se 12. kapitola 1. Ep. Korintským a zvlášť bylo zdůrazněno, že věřící nejsou „členové“, ale „údy“ na těle Krista, které není“organizací“, ale „živým organismem“.
V několika místech byly otevřeny knihovny s náboženskou literaturou, které navštěvují tisíce lidí. V Curtea de Arges byla dokončena stavba shromažďovací místnosti s 200 místy. Ve výstavbě jsou shromažďovací sály v Bukurešti, Pitešti a v Baicoi.
MWHF č.267/268,str.5
RUSKO: Dva bratři ze SRN podnikli cestu na Ukrajinu a až do čuvašské, marské a tatarské republiky. Vedle účasti na večerních shromážděních mohli přes den konat přednášky ve školách, na vysokých školách a v továrnách. Setkali se také s jedním bratrem z Chabarovska (Dálný Východ), který potvrdil, že došla v kontejnerech a byla již rozdělena zásilka spisů, potravin a ošacení. Od příjemců dochází mnoho děkovných dopisů, mj. z Kamčatky a ze Sachalinu.
V tisku je 300.000 Nových zákonů s Žalmy a každý měsíc bude dodáno do pomocného skladu na Ukrajině 30.000 kusů této knihy. Z tiskárny bylo expedováno 50.000 kusů brožurky „Ryzí zlato“, po 20.000 kusů dvou knih od H.L.Heijkoopa (každá s více než 300 stran textu), 60.000 kusů „Dopisů mladým lidem“ od stejného autora, aj.
MWHF č.267/268,str.6‒8
ŠPANĚLSKO: Jeden bratr ze SRN a jiný z Francie navštívili počátkem roku společně s bratrem z Madridu shromáždění v Barceloně, Sabadellu a Palafrugellu. V Barceloně znovu začalo lámání chleba. Velikonoční konference, která měla být původně v Sabadellu, byla podle dohody bratří přeložena do Elche.
MWHF č.267/268,str.21‒22
ZAIRE: Br. Nick psal 16. 3. 92: Politická i hospodářská situace je nadále špatná. Rodiny s dětmi stále nemají možnost znovu získat trvalou práci. Jedinou možností, jak podpořit dílo Páně, jsou zatím kratší návštěvy. Jsme vděčni za rozhodnost víry, kterou zatím bratři projevují, když vzdor těžkým poměrům se snaží sami pokračovat v díle Páně. … Prosíme o vaše další přímluvné prosby za věřící v Kingshase, kde jsou obavy, že dojde k dalším krvavým nepokojům.
MWHF č.267/268,s.22
BHUTAN: Br. Jeremiáš Dhakal napsal 24. 4. 92, že na základě politických změn se musí všichni občané, kteří jsou nepálského původu, vystěhovat ze země. Na 80.000 lidí již opustilo zemi a odešlo do sousedního Nepálu. Mezi ně patří i 30 věřících rodin našich bratří. Žijí v přeplněných uprchlických táborech, kde nemají dostatek potravy, ani léků a ošacení. Ale i tam přicházejí ještě další duše k obrácení. Bratr Dhakal je navštívil a slíbil další návštěvy. Po návratu do Bhutanu podal bratřím zprávu o situaci a ti se rozhodli sdílet se s nimi v jejich potřebách, třebaže sami toho nemají mnoho. Prosí o přímluvné prosby za tyto uprchlíky.
MHWF č.267/268,str.11
ČÍNA: Podle zprávy jednoho bratra z Honkongu zhroucení komunismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě působí, že také v Číně jsou obavy před pokojnou revolucí. Proto jsou zostřené kontroly zvláště v křesťanských církvích. Domácí shromáždění mají být rozpuštěna a činnost bratří je rozhodně zakazována. Přesto shromáždění po domech trvají dál.
V březnu mohli dva bratři ze SRN podniknout delší cestu do Číny a navštívit pět velkoměst, řadu věřících a zvláště vedoucí bratry tak zvaných domácích shromáždění. Pán dal milost, takže vůbec nebyli celně kontrolováni a v kufrech bylo dopraveno asi 80 Biblí, 42 souborů úvah o 5 knihách Mojžíšových od C. H. Mackintoshe, tucty úvah „Mravní sláva Pána Ježíše“ od J. G. Belletta a stovky malých brožurek. Jeden bratr, 74 let stár, strávil 20 let v nejtvrdších podmínkách v táborech nucených prací a navíc pak ještě deset let nesměl opustit své město. Teprve od r. 1989 může zase cestovat po Číně. Návštěva bratří u něho musila být z bezpečnostních důvodů jen velice krátká. Podle zprávy toho bratra je všechno velice přísně střeženo, na denním pořádku jsou znovu domovní prohlídky a výslechy. Přesto je mnoho nových obrácení, Boží lid se velice rychle rozrůstá. Úřady nevědí, co dělat a zkoušejí to znovu s útlakem. Všechny křižovatky, prostory před nádražími a před vchody do hotelů apod. jsou „hlídány“ kamerami skrytými kolem hodin, takže setkání s bratřími při návštěvách musí být při návštěvách předem připraveno a domluveno.
V jednom jihočínském velkoměstě se ve dvou malých místnostech spojených reproduktory shromažďuje týdně na 1.000 lidí celkem ve třech různých shromážděních. Jsou silně sledováni policií a často dochází k zabavení Biblí a zpěvníků, které si ručně opisují, ale shromáždění mohou konat dále, protože jsou velice dobře známi v cizině a stát se kvůli stykům s USA bojí, aby nedošlo k obviněním z omezování lidských svobod. Většina bratří a sester tvořících domácí shromáždění se obrátila ze světa na svědectví věřících.
Je třeba dále prosit za dílo Páně v Číně. Také čínští věřící ujišťovali naše bratry, že i oni prosí za evropské křesťany u trůnu milosti.
MWHF č.267/268,str.14; č.265/266,str.15‒20
INDIE: Na tomto obrovském poloostrovu (má rozlohu přes 3 milióny km2 a je tedy asi 25krát větší než Československo) bydlí 748 mil. obyvatel (tj. 16 procent obyvatel celého světa), z nichž 64 procent nedovede číst a psát.
Podle náboženského rozčlenění 82 procent tvoří hinduové, téměř 12 procent muslimové, křesťanů je 2,5 procenta a buddhistů necelé 1 procento. Ve 22 spolkových státech je 14 oficiálních jazyků se spoustou národností a národnostních skupin.
Hinduistický kastovnický systém působí, že mnoho miliónů lidí živoří jako zvířata a nikomu to nevadí. Hinduističtí náboženští představitelé v tom vidí trest za přečiny v dřívější existenci (věří se ve stěhování lidských duší) a lidem je dávána klamná a lživá naděje v lepší existenci v dalším životě, takže berou současnou situaci lhostejně a s rezignující oddaností. Tato pověra jednak brání vzniku sociálních revolucí, jednak udušuje vlastní iniciativu a možnost duchovního oslovení jednotlivců. Evangelium tam tedy doslova přivádí lidi z temnoty do světla a i nejbídnějším uděluje skutečnou lidskou důstojnost.
Milióny dětí jsou dětmi ulice, o něž se nikdo nestará a které nepoznaly lásku rodičů. Bratři zřídili v Pallekona (poblíž města Tenali) sirotčinec se školou.
V Indii je nyní asi 25 shromáždění bratří. Celoindické konference se konají v Tenali (leží zhruba uprostřed státu Andhra Pradeš na východě přední Indie). Letošní konference se zabývala prvními třemi kapitolami knihy Zjevení a zúčastnilo se jí přes 700 bratří a sester. V Tenali mají vlastní tiskárnu (pouze s ruční sazbou). Vytištěné knihy jsou velice pěkné. Bylo mj. již vydáno všech 5 knih přehledu (synopsis) celého Písma od br. J. N. Darbyho.
Bratr Sunil Ghosh ze Západního Bengálska se obrátil ke Kristu z hinduismu a z Boží milosti mohl k Pánu přivést skupinu 20 duší. Ve své vesnici staví místnost pro shromáždění. Ačkoli vláda v jeho zemi je komunistická, děkuje Bohu za stále trvající možnost šíření evangelia, traktátů, knih a kalendářů (i do Bangladeše). Překládá do bengálštiny (Dopisy mladým od H. L. Heijkoopa a evangelizační brožury). Dostává mnoho dopisů od lidí, kteří se toho chtějí více dovědět o Bohu. Prosí o přímluvné prosby za jejich zemi a vládu.
MHWF č.265/266,s.13 a příl.č.267/268
PERU (Již. Amerika): Bratr R. Tarillo Gonzales psal 31. 3. 92: Skrze milost Pána zde (v městě Trujillo, asi 500 km sz. od hlavního města Limy) Jeho dílo dále roste. Lidé mají poslední dobou velký zájem poznat pravdu. Počet věřících stoupá, takže v shromažďovací místnosti v Trujillo už není místo pro další účastníky a je naléhavá potřeba vystavět druhé poschodí jako velkou shromažďovací místnost. Ale kvůli hospodářské krizi se zatím musíme omezit na to, předkládat věc na modlitbách Pánu. … Navštívil jsem 4.‒19. března ještě s jedním bratrem indiánské bratry z kmene Aguarruna v pralese. Jeden den se uvažovalo 6 kapitol z knihy Zjevení. Oni až dosud o Zjevení nic nevěděli. Všichni byli velice rádi, když slyšeli něco o tom, co je opravdu Církev Páně, jaký význam má doba milosti, co se bude dít ve velké době soužení, v tisíciletém království a pak ve věčnosti. Jsme velice rádi, že poučení přijali a že také projevili přání účastnit se všech konferencí. Mají též zájem předat nová poučení ostatním kmenům v pralese. To vše mne vede k myšlence, že Pán asi brzo přijde.
Soužití těchto bratří je obdivuhodné, úroveň morálky a čistoty je velmi vysoká, potravy mají dost. Chybí jim ovšem Bible a vrchní oděv. Lenoši mezi nimi nejsou, ani nějaká závist, protože o všechno se vzájemně dělí. Půda patří všem. K osévání mohou využít nejvhodnější místa a nikdo jim v tom nebrání. Když zabijí nějaké větší zvíře, rozdělí maso, aby každý z toho něco dostal.
Také jejich láska k Pánu je velká. Ráno ve 4 hodiny je zatroubeno na troubu z rohu, aby se každý připravil na shromáždění. To začíná v 5 hodin a trvá do 6 hodin. V 17 hodin je další shromáždění k chválení Pána. Tak je tomu každý den.
Na tuto cestu jsem s sebou vzal 50 Biblí a 2 bedny Nových zákonů a kromě toho dva kazetové magnetofony s dvěma kazetami, na nichž byly nahrané písně pro shromáždění, aby se mohli naučit zpívat naše písně. Doufám, že jim v květnu pošlu další Bible a až mine září, chtěl bych je znovu zase navštívit.
MHWF č.267/268,s.30