Jan 1,17
W. J. Lowe:
(Jan 9)
Ježíš pomazal oči toho ubohého člověka, slepého od narození, a poslal ho k rybníku Siloe, aby se tam umyl. A on šel, umyl se a prohlédl.
Nabytí zraku toho slepce způsobilo mezi jeho známými rozruch. Mluvili o něm jako o tom, „kterýž sedával a žebrával“, protože nyní už nesedal a nežebral. Někteří říkali: „Je mu podoben, ale není to on.“ Tak velká byla ona změna, kterou u něho způsobilo nabytí zraku, že ho sotva zase mohli poznat. On však, jsa si vědom té změny více než kdokoli jiný, říkal: „Já jsem.“
Tu ale chtějí vědět, jak se to vše stalo. Z té či oné příčiny to u nich budí zmatek ‒ jsou zneklidněni.
Vyptávají se ho, a on jim jednoduše a čestně svědčí o tom, co ví: „Člověk ten, kterýž slove Ježíš, bláto učinil, a pomazal očí mých, a řekl mi: Jdi k rybníku Siloe, a umyj se. I odšed a umyv se, prohlédl jsem.“
Jejich zmatek nyní roste ještě více. O případu se dozvídají farizeové. Vyptávají se toho bývalého slepce a on jim nemůže dát jinou odpověď než: „Bláto položil na oči mé, a umyl jsem se, i vidím.“ Takové byly skutečnosti, byla to pravda; co by k tomu mohl ještě dodat?
Je to divné, že pravda, pouhá pravda, která měla u všech vzbudit radost, se stává příčinou všeho toho neklidu a rozruchu. Ale jako tomu bylo tenkrát, bývá tomu i dnes, a bude tomu tak až do konce. Mezi farizeji dochází k rozdělení názorů. Židé nevěří, a všichni jdou k rodičům toho bývalého slepce. Nevěra a samospravedlnost nemohou mít pokoj, dokud nedokážou, že pravda není pravdou.
Pokud šlo o to, zda to je jejich syn, rodiče to mohou dosvědčit, a činí to bez váhání: „Víme, že tento je náš syn, a že se slepý narodil.“ Ale odmítají jít ve své řeči dále a prozradit se v očích Židů; proto říkají: „Má léta, ptejte se ho; on sám za sebe mluviti bude.“ Dělají, jako by nevěděli, jak a skrze koho jejich syn přešel z temnot k světlu: „Báli se Židů; neboť již tak byli uložili Židé, aby kdokoli by ho vyznal Kristem, vyobcován byl ze školy (= synagógy).“
Je jisté, že nejprve se spolu se svým synem radovali, neboť taková radost, jakou on měl, se přenášela dál, alespoň do určité míry. Avšak jejich zájem nešel hlouběji a nyní, když se na všechny strany šíří pohoršení spojené se jménem Toho, který prokázal jejich synovi tak veliké dobrodiní, je v sázce jejich místo v synagóze. Nemohou to snést, couvají, „zhoršují se na něm“, stydí se za Něj (srov. Luk. 7,23).
Ne tak jejich syn. Místo v synagóze mu nedalo zrak, farizeové ho nikdy neposlali k Siloe a on, ačkoli byl Žid, nemohl dělat nic jiného, než „sedávat a žebrávat“. Avšak nyní byl vysvobozen a byl to Ježíš, který ho vysvobodil. Zdalipak Ho před nimi nezapře, třebaže k němu přicházejí s nábožnými slovy a říkají: „Vzdej chválu Bohu,“ domnívajíce se, že tím zamaskují své rouhání? Rozhodně ne. Je ve světle. Ježíš ho postavil do toho světla a on chce být věrný tomu, co obdržel, i kdyby ho to mělo postavit tam, kde se nalézal jeho Pán, o jehož zavržení se oni dohodli. Ať se stane cokoli, on musí vydat svědectví pravdě: „Je-li hříšník, nevím, než to vím, že byv slepý, nyní vidím,“ a dodává: „Od věků není slýcháno, aby kdo otevřel oči slepého od narození.“ Z žebráka se tu nyní stal kazatel.
Jaké požehnání a jaká mravní velikost bývá výsledkem, jestliže někdo je upřímný a věrný k tomu, co obdržel!
A nyní se podívejme, co ho to stojí: urážejí ho; je pro ně odpadlík, protože přešel od Mojžíše k Tomu, který je Pánem Mojžíše. Protože nedovedou odpovědět na jeho slova, nechtějí už nic slyšet, a nakonec ho „vyhánějí ven“. Udělali vše, co mohli!
Milý čtenáři! Víš, co to vše znamená? Byl jsi již přiveden k světlu? Nemám na mysli jen světlo tvého spasení, nýbrž světlo o kterékoli části pravdy, jako je: Církev, Duch Svatý, opětovný příchod našeho Pána pro nás, anebo o kterékoli části zjevené Boží vůle. Byl jsi věrný každému paprsku světla, který dopadl do tvé duše? Mám za to, že nyní chápeš, co mám na mysli. Víš, co to znamená nechat za sebou otce, matku, náboženská pojítka, náboženské postavení. Víš, co to znamená: být na tomto světě sám. Jednou ve svém životě, aniž jsi to chtěl, a také aniž ses o to snažil, jsi opravdu byl sám. Nalezl jsi přitom požehnání, kterého si tvá duše cení, ale to požehnání nezabraňuje tomu, že jsi sám. To požehnání činí zadost tvým duchovním potřebám, ale ještě neuspokojuje srdce. Potřebuješ opravdu něco, co by odpovídalo v pravém smyslu slova tvému stavu, jenže tvé srdce potřebuje předmět, určitou osobu.
Ježíš se setkává s tím blaženým člověkem, kterého věrnost přivedla do osamocení, a chce ho z toho osamění vyvést. „Věříš-li ty v Syna Božího?“, ptá se ho. A tento člověk je hotov učinit další krok, jak tomu vždy bývá, když je někdo věrný světlu, které obdržel. A tak odpovídá: „I kdož jest, Pane, abych věřil v něho? I řekl mu Ježíš: I viděl jsi ho, a kterýž mluví s tebou, onť jest.“
To stačí. Ten, jenž mu dal zrak, se tu stává středem obrovského světa, který se nyní otevírá před jeho očima. Čím mu nadále mohou být otec, matka, synagóga a vše ostatní? To, co nalezl, ho vede k tomu, že pokládá za nic ono, co ztratil. Nalezl Toho, který stačí naplnit jeho srdce pro tento čas i pro věčnost. Padá k Jeho nohám a klaní se Mu. Od té chvíle se mu Ježíš stává hlavním předmětem jeho života; jeho ustavičným zaměstnáním bude: sloužit Mu, pečovat o Jeho zájmy. To, že bude mít ve svém vědomí den co den Jeho uznání, očekávaje brzký okamžik, kdy to uznání uslyší z Jeho úst, je mu více než život. Nalezl Toho, z Něhož pramení jakékoli požehnání: samého Pána.
Nepřešel z jedné synagógy do jiné, o níž by se zdálo, že je bohabojnější, anebo že má správnější učení; ani neopravil své myšlenky, a také nenalezl nějaké lepší náboženství. Ne, vzdal se všeho, co měl, a nalezl všechno, co potřeboval pro nynější čas i pro věčnost ‒ nalezl Syna Božího, samého Krista, jenom Jej.
Dejme tomu, že v okamžiku, kdy se s Pánem setkal, nebyl s Kristem nikdo. Ale co na tom? Cožpak mu samotný Kristus nestačí? Cožpak vedle Něho potřebuje mít ještě mnoho lidí? Nikoli. Autor těchto řádků s radostí v duši vždy znovu opakuje, že On a jenom On stačí srdci ve všech takových okolnostech a situacích.
Co by se bylo stalo, kdyby však ten bývalý slepec při setkání s Božím Synem nalezl deset tisíc lidí, následujících Ho? Jistěže by se k nim přidružil, avšak více by ho to poutalo ke Kristu než k těm deseti tisícům.
Ale dejme tomu, že by bylo skrze něho deset tisíc lidí přivedeno ke Kristu. Ovšem že by se z nich ze všech radoval, i z oslavení, které by z toho vzešlo Pánu, kterého miloval, avšak těchto deset tisíc lidí by již nemohlo nic přidat k tomu, z čeho se jeho duše radovala v Kristu.
Co však, kdyby v onom shromáždění došlo k nějaké hrozné věci, skrze niž by byli pohoršeni mnozí a odešli pro to? Co se stane? Ke komu bude moci jít? Ne, pro něho už není nikdo jiný, než ON. Milý čtenáři! Jestliže Ježíš nenaplňuje tvé srdce, jestliže jsi ještě nebyl „sám s Ježíšem“, pak buď jist, že nebudeš moci pevně stát, přijde-li hodina bouře.
Jestliže namísto přímo k Němu chodíš k těm, kteří jsou shromážděni kolem Něho, máš se ještě něčemu učit, máš ještě něco, čeho se zříci. Tys dosud nenalezl pravý střed pro své srdce, ještě chodíš, tápaje, kolem. Mohu tě ujistit, že satan jistě uvede na zkoušku každého, kdo lne ke jménu Krista.
Jestliže však už na zemi je tak blahý podíl každého, kdo v Kristu nalezl pro sebe všechno a je k Němu stále více poután, co teprve potom, v nebi? Tam, kde už nic nebude zastírat slávu Jeho tváře, uvidíme, jak On je hoden, abychom na zemi z věrnosti k Němu vše ztratili.
ME 1956/91; HF 1972/241
Karel Lopata:
(Několik myšlenek o 4. Mojžíšově 25.)
Bylo dosaženo posledního zastavení na cestě pouští. Už to nebude dlouho trvat a Izrael půjde přes Jordán za truhlou smlouvy do zaslíbené země. (Srovnej 4. M. 25 s Joz. 3,1.) Co vše už měli za sebou! Dlouhé hrozné otroctví pod jhem faraóna, z něhož je v odpověď na jejich volání vykoupila silná Boží ruka, aby je vedla do dobré a prostranné země, do země oplývající mlékem a medem (2. M. 3,6‒10). Krev beránka velikonočního (fáze) je v oné noci, kdy anděl zhoubce procházel zemí, chránila před soudem a pod vedením a ochranou sloupu oblakového a ohnivého prošli Rákosovým mořem (elbf. př.; v kral. překl. Rudým mořem ‒ 2. M. 13,18). Tam, kde jim hrozila jistá smrt, jim Bůh prorazil cestu, zatímco jejich krutí pronásledovatelé klesli jako nějaké olovo do záplavy vln. Když stáli na protějším břehu, mohli opěvovat Hospodina, „udatného bojovníka“, který je vykoupil a vedl k příbytku svatému Svému.
Na cestě pouští se začala projevovat jejich vzpurnost a jejich nevěra, avšak také úžasná milost a věrnost jejich Boha. Na konci čtyřicetileté cesty musili dosvědčit, že jejich oděv se neopotřeboval a jejich nohy neotekly (5. M. 8,4) a že Bůh jim každého jitra znovu prostíral stůl a napájel je z přetvrdé (= křemenné) skály (5. M. 8,15). Nyní se dostali do posledního tábořiště, do Setim.
Balák, král Moabských, se doslechl, co se stalo na této jejich cestě králům Seonovi a Ogovi, a aby unikl záhubě, která hrozila i jemu, povolal k sobě Baláma, aby mu proklel izraelský lid. Ale co bylo nakonec výsledkem? I když poušť vždy znovu vyvedla na světlo, co byl Izrael, Bůh ukazoval, že Jeho myšlenky jsou stále tytéž, a že On není jako člověk, aby klamal, a aby se měnil (v elbf. př.: „aby lhal…, aby (něčeho) litoval“ ‒ 4. M. 23,19). Balám, dívaje se s vrchu hory, nesmí mluvit nic jiného, než co Hospodin vloží do jeho úst, a přímo uchvacující jsou slova, která musil tento nespravedlivý muž, donucen Bohem, vyslovit. Každý z postupně pronášených výroků líčí básnickou, plamennou řečí Boží myšlenky o Jeho lidu; byl to nejen oddělený, vykoupený a ospravedlněný lid, nýbrž vystupuje na cestě milosti až k slávě: Balám nakonec mluví o lidu jásajícím a slavícím vítězství. Není divu, že si přeje: „Ó bych já umřel smrtí spravedlivých, a dokonání mé ó by bylo jako i jeho!“ (4. M. 23,10)
„I zůstal Izrael v Setim.“ Těmito slovy začíná 25. kapitola (elbf. př.). Už jen několik hodin cesty dělilo lid od země, kterou mu určila milost. Zda by nebylo na místě domnívat se, že jejich srdce planula touhou po té zemi a že ‒ podobně jako oné památné noci v Egyptě ‒ všichni budou s přepásanými bedry stát připraveni a čekat jen na rozkaz k vydání se na pochod? Anebo že jako u Rudého moře, přemoženi Boží milostí a dobrotivostí, Ho budou jedněmi ústy oslavovat jako „království kněžské a národ svatý“? (2. M. 19,6)
Odpověď na tyto otázky přináší už druhá věta uvažované kapitoly. Žel, nebylo tu nic z toho, co tu přirozeně mělo být. Vše, co je nám tu sděleno, bylo nejostřejším opakem obsahu obou předcházejících kapitol. Lid navazuje nečistá spojení s dcerami moabskými, s modlářským to národem, který neznal Hospodina; spojuje se se světem. Ach, co je člověk! Namísto aby se se svatou bdělostí a bázní řídil Božími myšlenkami, dává místo vášním těla, a co se satanu nepodařilo jako lvu řvoucímu, toho dosahuje jako lstivý had. A jakmile jednou někdo upadne do jeho léčky, jde to s ním rychle s kopce, za tělesným smilstvem následuje smilstvo duchovní. „I připojil se lid izraelský k modle Belfegor.“ (25,3) Sliby a předsevzetí se v okamžení rozplývají vniveč, aby pro „jednodenní hýření“ (2. Petr. 2,13 ‒ elbf. př.) zapomněli na všechno. Odpovědí člověka na slavná zjevení Boží milosti je nevěrnost, poskvrnění a temnota.
Co bude dál? Může Hospodin být dále věrný uložením (plánům) Své milosti? Může, ale jen tak, že zasáhne kázní. Musí být učiněno zadost Jeho svatosti a spravedlnosti. Lid musí být přiveden kázní k rozumu. Jestliže Hospodin s ním má být, je ze strany lidu třeba svatost. Kdokoli se spojil s modlou Belfegor, nesmí déle znečisťovat tábor Božího lidu, nemůže dále zůstávat v obecenství s tím lidem, jehož Bůh je svatý. Zde není namístě ani ohleduplnost, ani ušetření. Co patří Bohu, musí se Mu dostat i přes všechny námitky změkčilého a nezdravého svědomí.
A hle, uprostřed nevěrnosti a odpadnutí lidu se objevuje jeden muž, který, oddělen od zla a se svatou horlivostí se zasazuje o nároky Hospodina, aby očistil znečistěný tábor. Je to Fínes, syn Eleazara, syna Aronova, kněze.
Není toho mnoho, co je nám sděleno o Fínesovi, ale to málo stačí, abychom mohli poznat smýšlení jeho srdce. Jeho počínání nám ukazuje muže, který je ve světle Božím a chodí s Ním v praktickém obecenství. Proto je schopen rozeznat, co je třeba udělat v takovéto chvíli, a má sílu provést to. Z lidského hlediska bylo jeho vystoupení vzhledem k všeobecné nevěrnosti něčím troufalým, ano, mohlo to být považováno za opovážlivost jednat se Zamrim, knížetem jednoho otcovského domu Simeonova pokolení tak, jak to udělal. Jenže Fínes stál před Hospodinem a jsa si vědom, pro koho pracuje, zachoval se tak, jako později Eliáš vůči Achabovi a Bálovým prorokům (1. Král. 17,1; 18,40). I kdyby měl zůstat úplně sám ‒ zlo nesmělo být přecházeno mlčením. Podle lidských uvážení by bývalo výhodnější dát se se Zamrim do vyjednávání a poučováním ho usvědčit z jeho nevěrnosti. Jenže mají být uplatňovány nějaké lidské myšlenky, jestliže je jasně zjevena vůle Páně? Nikoli. Jestliže Bůh oznámil Svou vůli, je na nás, abychom ji bez prodlévání provedli a neohlíželi se na jakékoli námitky převráceného a svévolného srdce člověka.
Jestliže lid se měl i dále těšit přítomnosti Hospodina, bylo jen jedno východisko: bylo třeba jednat, a to ihned. Čest jména Hospodina musila zůstat uhájena, zlo musilo být odstraněno a tábor očištěn. Proto Fínes, aniž by se nějak ohlížel na lidi, jednal, vzhlížeje pouze k Bohu. Aťsi jiní považují jeho rázné jednání za zbytečné nebo ho dokonce označují za nelaskavé a tvrdé, on se nenechá ničím zmást. Je spojen s Hospodinem, veden Jeho Slovem, a tak jeho nezastřené oko jasně a zřetelně rozeznává Boží vůli.
Je nám také sděleno, jaké požehnané ovoce způsobil Fínesův čin. Kvůli soudu nad zlem byla zastavena rána, která již započala. Boží ruka, která prováděla kázeň, se vztahuje zpět a lid může být vyzván k boji proti Madianským. Jak je osudné, jestliže Boží lid se spojí s věcmi, které Bůh nikdy nemůže schválit! Nejen že tím opouští půdu Božího slova, nýbrž také ztrácí jakoukoli sílu k boji; pluje s proudem ‒ ale kam?! Jenom je-li všechno seřízeno podle Božích myšlenek, může být tasen meč a podniknut boj s nepřítelem. Jen tak je možné úspěšně potřít Madianské, kteří tak lstivě ‒ podle rady chamtivého Baláma ‒ se sblížili s Božím lidem a přivedli ho k pádu.
Čím byl čin Fínesa pro Hospodina, je patrné z odměny, které se mu dostalo. Obdržel zvláštní požehnání: Hospodin mu dal Svou smlouvu pokoje, která měla být jemu a jeho potomkům smlouvou věčného kněžství. Ještě po celých staletích, za dnů úpadku, kdy všechno bylo v tak smutném stavu, že Hospodin musil tesklit: „Kdyby byl jen (= aspoň) jeden mezi vámi, který by zavřel dveře, abyste nezapalovali oheň na oltáři mém nadarmo!“ (Mal. 1,10 ‒ elbf. př.), je vzpomenuto tohoto činu a podrobně je zdůrazněna Fínesova věrnost a jeho chování. Vše, co Hospodin říká v Mal. 2,4‒7 o Levim, smíme jistě vztáhnout na Fínesa a stojí to za to, abychom co nejdůkladněji o tom uvážili a věnovali tomu pozornost. Čteme tam: „Neboť bál se mne, a chvěl se před jménem mým.“ (5. v. ‒ elbf. př.) Jak vzácné svědectví! Bylo nemožné, aby Fínes zůstával ve spojení s něčím, co bylo neslučitelné se jménem Hospodina, anebo co bylo proti Jeho slovu. „Zákon pravdy byl v ústech jeho, a nepravost nebyla nalezena ve rtech jeho.“ Ano, nejenže jeho rty ostříhaly známost, ale i jeho osobní praktický život byl věrný a čistý: „V pokoji a upřímnosti (nebo: přímosti) chodil se mnou.“ A poněvadž byl v tak úzkém spojení s Hospodinem, sám okoušel pokoj Boží a stal se velikým požehnáním i pro jiné: „Mnohé odvrátil od (= přivedl zpět od jejich) nepravosti.“ (6.‒7. v.) Jako věrný, horlivý „posel Hospodina zástupů“ se tak stal požehnaným předobrazem Ježíše, toho pravého, dokonalého Fínesa.
Církev (Shromáždění) Páně je dnes na cestě tímto světem k nebeskému Kanánu a obrazně můžeme říci, že jsme jistě dosáhli posledního zastavení. Prorocká Písma Nového zákona, jako např. 2. Ep. Timoteovi, Ep. Judy, 2. a 3. kapitola Zjevení to zřetelně potvrzují. Půlnoční hodina dávno minula a je tu třetí bdění noční, v němž můžeme očekávat našeho drahého Pána jako hvězdu jasnou a jitřní, který podle Svého zaslíbení odvede Svůj lid domů, do otcovského domu. „Noc pominula, ale (= daleko pokročila a) den se přiblížil.“ (Řím. 13,12) Pán brzy splní Svůj slib, a pak „vždycky s Pánem budeme“. Kdo by mohl popsat úžasné blaho, které bude naším podílem u Něho! A On sám s láskyplnou touhou čeká na okamžik, kdy bude moci představit Svůj drahý, vykoupený zástup oslavený Otci.
Nuže jak odpovídají naše srdce na Jeho lásku, která tam nahoře po Boží pravici jaksi už jen čeká na pokyn Otce, aby povstala a odvedla domů vzácné ovoce těžké práce Jeho duše (Iz. 53,11 ‒ elbf. př.), Jeho drahou nevěstu? Ano, ještě jednou: jaká odpověď Mu zní z našich srdcí? Také my, jak již bylo řečeno, jsme dospěli k poslední zastávce cesty našeho putování. Již téměř na dosah nám kyne vstříc protější břeh. Jakou nám to má být radostí! Brzy už uvidíme Jej, našeho dobrého Pána, tváří v tvář! Zda se naše srdce při pomyšlení na to nerozbuší radostí? Zda spolu s Duchem a nevěstou bezděky nevoláme: „Přijď!“? (Zjev. 22,17 ‒ Karaf. př.) Milí bratři a sestry! Skutečnost, že Pán se brzo vrátí, by jistě měla působit, abychom tu byli jako čekající a bdící služebníci s přepásanými bedry a s jasně hořícími lampami. Všechno naše chování by mělo svědčit o tom, že jsme cizinci, kteří očekávají a hledají to pravé město, jehož stavitelem a tvůrcem je Bůh. Ale je tomu tak opravdu? Jsme skutečně „hotovi“ být k němu v okamžení vzati? Je to pravda, co tak často vyjadřujeme slovy písně: „Chtěl bych dnes již vtržen býti, věčně, věčně s Tebou být“?
Výše uvažovaný oddíl Písma je plný důležitých a vážných naučení, která pro nás mají zcela zvláštní význam v těžkých dobách konce. Jistěže právem rádi prodléváme u těch sdělení Božího slova, která se týkají našeho spasení, našeho nedotknutelného postavení v Kristu a našich požehnání v Něm, jejichž plnost zde na zemi nikdy plně nepochopíme a smíme s děkováním vůči Pánu myslit na to, že tak mnohé ze Svého Slova, co bylo tak dlouhou dobu v zapomenutí, On dal Svému lidu znovu poznat, a že nás přivedl zpět k tomu, „což bylo od počátku“ (1. Jan. 1,1). Ale ještě jednou bych se chtěl zeptat: Co v nás způsobila rozmnožená známost, uvedení do celé pravdy? Co v nás budí vědomí, že jsme jistě již dosáhli poslední zastávky na naší cestě? Stojíme tu se srdečnější vděčností než dříve, se světější věrností odděleni od světa a očištěni od zla, jako představitelé Božího svědectví na zemi, jak osobně, tak i společně? Bude nám moci být jen k požehnání, když se nejprve sami na sebe podíváme do neklamného zrcadla Božího slova, jak dalece sami i společně odpovídáme právě načrtnutému obrazu. Jsem přesvědčen, že Pán nám pak ukáže mnohé, co není slučitelné s naším nebeským povoláním a s Ním, který má brzy přijít. Všichni ze zkušenosti víme, jak pro nedostatek bdělosti se může ztratit věrnost a oddanost srdce anebo přinejmenším, jak může vážně ubývat. Měli jsme možnost konstatovat to u takových, kde bychom to nejméně čekali. Nepřítel je velice lstivý a oklamal už mnohého, kdo byl kdysi krásným svědectvím. S bolestí si vzpomínáme na mnohé duše, které kdysi tak nadějně nastoupily cestu, a nyní leží jako zbité podél cesty.
Je-li zanedbáváno sebeodsuzování, svědomí rychle ztrácí svou rozlišovací citlivost, a dostaví se pohodlnost (bezstarostnost), povrchnost (lehkomyslnost), světské smýšlení a milování světa, začne mizet schopnost duchovního rozeznávání, celý vnitřní život ochabne. Pak tomu bude s námi jako kdysi s Izraelem. Titíž lidé, o nichž Bůh říká ve Svém Slově tak slavné věci, ‒ lidé, které On tak nesmírně omilostnil a tak vysoko postavil, hluboce klesají na úroveň synů tohoto světa, koketují ‒ obrazně řečeno ‒ s moabskými dcerami a navazují s nimi spojení, která jim způsobují poskvrnění a svádějí je k modlářství. Nezapomínejme, že jsou ještě jiné modly, než ony neživé sochy ze dřeva či z kamene, modly, jimž sloužit znamená znečisťovat vnitřního člověka a otravovat svou duši.
A nejen jednotlivci, nýbrž i celá shromáždění mohou upadnout do takového stavu zemdlenosti. Jestliže jednotlivci nejsou věrní a trpí u sebe neodsouzené hříchy, Duch Boží bude v nich osobně zarmucován; jestliže však celá shromáždění nechtějí slyšet (nebo: přesléchají) napomenutí Božího slova a nekoří se před Bohem pro vyskytlou nevěrnost, bývají pak následky nesmírně vážné a sahají daleko. Věřící se snad pak ještě pravidelně shromažďují a zdá se, jako by vše bylo v naprostém pořádku; ale sotvaže vyvstanou nějaké otázky a těžkosti, které dříve, za lepších dnů, kdy všechno skutečně ještě bylo v pořádku, byly hravě vyřešeny, ukáže se, jaký je skutečný stav; není tu ani jasno, ani síla, aby bylo jednáno tak, jak to vyžaduje čest Pána a jak nás k tomu vede Jeho Slovo. Nechť si nikdo nemyslí, že v místě, kde on je, k tomu nemůže dojít! Druhá a třetí kapitola knihy Zjevení dokazují (nehledíme-li na jejich prorocký význam), jak snadno je možné klesnout z nejvyšších požehnání (Efez) až k mrtvé, i když navenek pěkně vypadající formě (Sardy a Laodicea). Abychom byli před takovým stavem uchráněni, musíme být „bedliví (nebo: střízliví) k modlitbám“ (1. Petr. 4,7), mít v úctě Slovo a jméno Pána a odsuzovat všechno, co s tím Slovem a Jeho jménem nemůže být uvedeno v soulad. Pouhé vědění a známost nás neochrání; naopak, ona „nadýmá“. (1. Kor. 8,1) Jenom chozením v světle a v obecenství s Pánem nám může být zachována rozumnost, rozhodnost a síla a zdravým způsobem se rozvíjet.
Zamyslíme-li se nad tím vším, hluboce pocítíme, jak velice je třeba takových mužů, jako byl Fínes. Kéž by je Duch Svatý mezi námi vzbudil, aby s klidem a rozvahou, ale i s duchovní rozhodností se zasazovali o čest Pána a o čistotu Jeho svědectví! Doba nás vždy znovu poučila, jak velikým požehnáním jsou takoví rozmyslní muži pro lid Páně. I jim samým se dostane zvláštních požehnání, neboť budou na své cestě okoušet obecenství Pána a Jeho uznání, což daleko vyváží bolestné zkoušky, které vždy doprovázejí věrné svědectví a vystoupení pro Pána. Jestliže někdy bylo třeba bojovat o víru, která byla jednou předána svatým (srov. Juda 3. v.), tedy to je právě v nynějších dnech. Na jedné straně jsou to více než kdy jindy bludy a falešné zásady, které hrozí zkazit svědectví, a na druhé straně je třeba postavit se proti falešné shovívavosti, světskému smýšlení a ohleduplnosti k tělu s jeho žádostmi a přáními. Kéž nám Pán všem, ale zvláště starším mezi námi, dá věrnost a rozhodnost, a nechť nikdo, kdo kvůli svému zasazení se o Pána a o Jeho pravdu musí přes sebe nechat přejít to či ono, tím neklesá na mysli. Pán nám říká: „Posilňte se (= buďte silní) a zmužile sobě počínejte, a budeť Hospodin s tím, kdož bude dobrý.“ (2.Paral. 19,11) Také my jsme neobdrželi Ducha bázně, ale moci a lásky a rozvážnosti (2. Tim. 1,7). Chtějme zde tedy všichni zaujímat své místo jako „lidé Boží“ a osvědčit se jako ti, kteří věrně a svědomitě ostříhají „svěřený majetek“. (2. Tim. 1,14 ‒ elbf. př.) Zcela jistě také, podobně jako Fínes a později Pavel, budeme na cestě svědectví pro Pána okoušet Jeho milostivou pomoc a přispění, Jeho uznání a pomoc napříč vším, až se naším požehnaným podílem stane „milosrdenství Pána našeho Ježíše Krista k životu věčnému“ a my dosáhneme cíle, abychom pak odpočinuli od jakéhokoli boje. Tam také přijde na paměť každý čin věrnosti a dojde štědré odměny. (Srov. Zjev. 3,12.)
Já bol tu zřím, boj plný změn,
tou pouští jdu, však s Tebou jen,
neb s Tebou zmohu všechnu bídu.
Jen o jedno bych prosit chtěl,
bych vždycky věrně s Tebou šel.
BHCh 1922/95; HuN 1981/7
J. N. Darby:
„Potom řekli muži izraelští Gedeonovi: Panuj nad námi, i ty i syn tvůj, také syn syna tvého, neboť vysvobodil jsi nás z ruky Madianských. I odpověděl jim Gedeon: Nebudu já panovati nad vámi, aniž panovati bude nad vámi syn můj; Hospodin panovati bude nad vámi.“ (Soudců 8,22.23)
Pán Ježíš se nenechal od lidu učinit králem (Jan 6,15). Přišel ve jménu Svého Otce (jako takového Ho nechtěli přijmout ‒ Jan 5,43) a nechtěl, aby Ho přijali v Jeho vlastním jménu. Být přijat ve jménu, které sami máme, anebo ve jménu Páně ‒ jsou dvě naprosto rozdílné věci. Gedeon ustupuje do pozadí; nechce zaujmout nějaké postavení, které přísluší jenom Hospodinu. Dobře ví: Budou-li myšlenky lidu soustředěny na něho, na Gedeona, bude z toho moci vzejít jen slabost a nečest; budou-li však jejich myšlenky zaměřeny na Hospodina a On bude jejich útočištěm, vzejde z toho síla a požehnání. Zda tuto zásadu nenalézáme i v Novém zákoně? Pavel úplně ustupuje do pozadí. Třebaže zjevení, která obdržel od Pána, byla nesmírně vysoká a rovněž známost, která mu byla udělena, jakmile zjistil nebezpečí, že ho chtějí stavět do popředí, říká: „Kdo tedy jest Pavel, kdo Apollo, než služebníci, skrze něž jste uvěřili, a jak každému dal Pán? Já jsem štípil (= sázel), Apollo zaléval, ale Bůh dal vzrůst… A tak nechlub se žádný lidmi; neboť všechny věci vaše jsou. Buď Pavel, buď Apollo, buď Petr (= Kefas)“ (1. Kor. 3,5.6.21.22). Kdyby se byl postavil do popředí, nebylo by možné vidět Krista. Tato zásada, která platila jak pro Gedeona tak i pro Pavla, platí i pro každého, kdo jedná vírou. Je to znak růstu v milosti, jestliže oslavujeme jméno Pána Ježíše, i když třeba naše jména jsou kvůli tomu před svatými a před světem v malé vážnosti, bereme-li na sebe všechny výtky a dáváme-li našemu Pánu všechnu čest. „Kdo se chlubí, v Pánu se chlub“ (2. Kor. 10,17).
Jak krásný obraz by nám podával příběh Gedeona, kdyby tím končil.
Nikdo kromě Pána není dokonalý. ON je pravý Gedeon, pravý Samson, pravý David. Na konci 8. kapitoly Soudců vidíme po ožití pokles ‒ rychlý úpadek, vyvolaný samým Gedeonem.
„Řekl jim… Gedeon: Žádost tuto vložím na vás, abyste mi dali každý náušnici z loupeží svých.“ Chtěl postavit pomník svému vítězství. Ty náušnice patřily ke kořisti vítězství, které způsobil Hospodin. „I odpověděli: Rádi dáme. A prostřevše roucho (= vrchní oděv), metali na ně každý náušnici z loupeží svých. Byla pak váha náušnic zlatých, které vyžádal, tisíc a sedm set lotů (= šekelů) zlata… I udělal z toho Gedeon náramenník (= efod), a složil (= postavil, vztyčil) jej v městě svém, v Ofra. I smilnil tam všechen Izrael, chodě za ním; a byl Gedeonovi i domu jeho osidlem“ (Soud. 8,24‒27).
Člověk hledá nějaký prostředek, jak si zajistit, aby požehnání, které právě má, pokračovalo dál. Toto vždy bylo průvodním znakem jeho úpadku. „Co nám zaručí, že to potrvá dále?“, táže se; a víra odpovídá: „Vůbec nic, kromě přítomnosti Ducha Svatého.“ Jestliže se budeme pokoušet zajistit si požehnání nějakými jinými prostředky, uděláme si jakýsi efod. Budeme se snažit způsobit, aby požehnání trvalo dál, abychom ho pro druhé zvěčnili, avšak velice rychle ztratíme sílu a zůstane nám pouhá forma. A té se budeme klanět, namísto abychom to činili samému Bohu, právě tak jako Gedeonův efod zaujal v srdcích to místo, které náleželo jen Hospodinu. Co je platný určitý počet zásad (i kdyby byly nevím jak biblické) bez moci Ducha Svatého? Jenom přítomnost Ducha Svatého může zajistit dále trvající požehnání. Bůh dá nějakou obnovující nápravu a lidé, jejichž srdce je uchváceno láskou k Bohu a k jejich bližním, řeknou: „My bychom chtěli, aby toto požehnání trvalo dále“, a vzejde z toho jenom zlo. Taková úsilí mohou vycházet z nábožných citů, ale svědčí jenom o nedostatku závislosti na Bohu. U Gedeona působila rozhodnost a síla ducha, ale byl to on, který otevřel Izraeli cestu zpět k odpadnutí.
Napravení trvalo jen tak dlouho, dokud tu byla rozhodnost a síla osobní víry.
„Madianští pak sníženi jsou před syny izraelskými, aniž potom pozdvihli hlavy své; a byla v pokoji země za čtyřiceti let ve dnech Gedeonových. A odšed Jerobál (tj. Gedeon), syn Joasův, přebýval v domě svém… A když umřel Gedeon, syn Joasův, ve stáří dobrém, pochován jest ve hrobě Joasa, otce svého, v Ofra Abiezeritského. Stalo se pak po smrti Gedeonově, že se odvrátili synové izraelští, a smilnili, jdouce za Bály a vzali (= učinili) sobě Bála Berit za boha. A nerozpomenuli se synové izraelští na Hospodina, Boha svého, kterýž je vytrhl z ruky všech nepřátel jejich vůkol. A nečinili milosrdenství s domem Jerobála Gedeona, jako on všechno dobré (= po všem dobrém, co on) činil Izraelovi.“ (Soud. 8,28‒35)
K čemu nyní sloužil onen efod? Rozhodně neplnil ten účel, kvůli němuž ho jistě Gedeon udělal. A co dobře promyšlená úsilí Božích mužů, kteří si přáli vysoko držet čistou pravdu? Zda obvykle nebyla odsouzena k stejnému ztroskotání jako Gedeonův efod? Nejdůležitější věcí, o niž by nám mělo jít, není vysoko držet to či ono zvláštní učení, nýbrž ničím nerušená přítomnost Ducha Svatého. Vždy mějme na mysli: On je Duch Svatý, a On vždy potlačuje tělo. Jestliže nastolím nějakou věc, bude se má pozornost soustřeďovat na tu věc namísto na Pána. Avšak je to Jeho věc, o niž nám musí jít v první řadě. Jak rychle se vzdálila Církev od Boha, a to již za dnů takového Pavla! „Všichni zajisté svých věcí hledají, ne těch, kteréž jsou Krista Ježíše“ (Fil. 2,21).
HuN 1992/123
Karel Lopata:
Boží slovo nám neříká mnoho o Barnabášovi, ale to málo, co nám říká, nás poučuje o celé řadě vzácných i vážných věcí. Po prvé se setkáváme s Barnabášem ve Skutcích ap. 4,36.37, v době, která byla jarem Církve. Slyšíme tam, že Barnabáš (jméno znamená: „syn potěšení“) bylo jen příjmení, které mu dali apoštolé, a že jeho vlastní jméno bylo Josef. Nic nám není sděleno o jeho obrácení. Možná že byl mezi těmi, kteří přišli do Jeruzaléma k slavnosti letnic a jejichž srdce bylo zasaženo řečí Petra, takže se kajícně ptali: „Co máme činiti, muži bratří?“ (Skut. 2,37) První zmíněné místo (kap. 4,34) nám ho ukazuje již jako muže, který věrně a požehnaně zaujímal své místo mezi ostatními a svým chováním se stal spolupůsobcem jejich radosti, takže mu apoštolé mohli dát to krásné jméno „syn potěšení“.
Později bude Barnabáš nazván „muž dobrý“ (Skut. 11,24). Můžeme z toho usuzovat, že mnozí sklíčení a truchlící jím byli potěšeni a povzbuzeni, což zase znovu potěšilo srdce apoštolů. Jak je to poučné pro všechny doby! Ne všichni z nás mají nějaké mimořádné dary, ale nechat se použít k potěšení druhých, může každý z nás. K tomu není třeba nějaké velké známosti, nýbrž jen srdce naplněné vděčnou láskou a které miluje Jeho lid. Kdo pěstuje úzký srdečný styk s Pánem, zakouší Jeho potěšení a může pak tím potěšením, jímž sám byl potěšen, potěšovat jiné, kteří jsou v nějakém soužení (2. Kor. 1,4). Jakým požehnáním jsou v současných dnech vážných zkoušek a silného tlaku bratři a sestry, kteří si vzali za své potěšovat utlačené, poznali už mnozí z našich čtenářů. Jak jsme rádi, vidíme-li je přicházet, a jak vděčni na ně vzpomínáme! Kéž Pán rozmnoží mezi námi jejich počet!
Barnabáš byl levita. Nevíme, zda a jak svou službu vykonával před svým obrácením, ale po svém obrácení se snažil věrně zastávat své místo jako pravý levita. Aby ho v tom nic nezdržovalo a on se mohl se vším, co měl, dát Pánu k dispozici, prodal své pole a položil peníze, které utržil, k nohám apoštolů. Možná že to bylo nějaké cenné dědictví v zemi otců, jako kdysi v případě Nábota. Avšak jakmile někdo přijde do spojení s oslaveným Kristem, učí se hodnotit všechno jinak, novým způsobem a dávat tomu správné místo. Ve světle nebeských věcí se učí dávat pozemským věcem jinou cenu. Podobně jako Barnabáš udělali to v oněch dnech mnozí jiní věřící; prodávali svůj majetek ve prospěch potřebných. Radost z toho, co je nahoře v nebesích, je odpoutávala od toho, co je na zemi, „aniž kdo co z těch věcí, kteréž měl, svým vlastním býti pravil.“ I když tento stav nemohl a neměl trvat, takové smýšlení bylo a je před Pánem nesmírně vzácné a hodné následování.
Druhé místo, které mluví o Barnabášovi, máme ve Skut. ap. 9,26.27. Vidíme tu, jak se stal synem potěšení i takovému Saulovi z Tarsu. Když byl tento na cestě do Damašku přiveden k obrácení a pak po tříletém pobytu v Arábii přišel do Jeruzaléma (Gal. 1,15‒18), snažil se připojit k učedníkům. Ale nikdo k němu neměl důvěru; nevěřili mu, že by byl učedníkem. Můžeme jistě mít za to, že pro takového muže, jako byl Saul, to nebyla malá duševní zkouška. Avšak Pán měl na něho upřen Svůj zrak a vedl Barnabáše, aby se ho s láskou ujal. Šel s ním k apoštolům a jejich prostřednictvím byl Saul uveden mezi učedníky. Zdalipak si asi Pavel později často nevzpomněl na tuto Barnabášovu službu lásky a neděkoval za ni Pánu?
V kap. 11,22 je Barnabáš vyslán Církví k bližšímu seznámení se s nově vzniklým dílem, které se rozšířilo až do Antiochie. Jako „muž dobrý, plný Ducha Svatého a víry“ byl nově obráceným lidem požehnáním a velikou pomocí. Velice se radoval z působení Boží milosti a napomínal všechny, „aby v úmyslu (= s rozhodnutím) srdce trvali v Pánu“. Věděl z vlastní zkušenosti, že to je jediný prostředek, jak věřící může zůstat ochráněn před lstivými útoky nepřítele. A toho, čeho bylo třeba tenkrát, jistě je třeba ještě i dnes.
Stále pokračující růst díla vzbudil v tomto věrném muži, kterému Bůh mohl udělovat „vždy hojnější milost“, dojem, že sám na tu práci nestačí, a tak si vzpomněl na Saula z Tarsu, vyhledal ho v jeho bydlišti a přivedl ho do Antiochie. Poněvadž sám byl „plný Ducha Svatého“, nízce o sobě smýšlel. Na srdci mu leželo jenom oslavení Pána a blaho duší. Neměli bychom si i my přát, abychom nejen nezarmucovali Ducha Svatého Božího v nás, nýbrž abychom byli Duchem naplněni? Požehnané výsledky toho by se ukázaly i dnes.
Na konci uvedené kapitoly jsou Barnabáš a Saul pověřeni úkolem donést dar lásky mladých křesťanů v Antiochii bratřím v Judsku. Věrnost a oddanost obou mužů jim získala důvěru i v Antiochii a oni sami to jistě považovali za výsadu, že mohou onen dar doručit starším v Jeruzalémě.
Ve 13. kapitole při vypočítávání tamějších proroků a učitelů je Barnabáš uveden jako nějaký vůdce na prvním místě. Jistěže sám o to místo neusiloval, ale Duch Svatý a věřící mu je přiznávali.
Vždy tomu tak bude. Bůh odměňuje věrnost a sám bude věrnému svěřovat toho vždy více a u druhých vzbudí důvěru k němu. I my jistě smíme být Pánu vděčni za službu oddaných, nezištných mužů, třebaže však naopak zase musíme stále bdít, aby v našem srdci nevytlačovali Pána z toho místa, které Mu patří.
Nakonec je nám sděleno, jak Duch Svatý ony služebníky Páně jasně určil a vyzval věřící, aby je oddělili k dílu, k němuž je povolal. Jaký to byl nový, nesmírně poučný úsek v životě Barnabáše! Jak naprosto odlišně bývá jednáno v nynějších dnech! Bývá rozhodováno podle vlastního uvážení a libovůle a pracovníci pro dílo Páně jsou vzděláváni ve školách. Jak zřídka je dnes ještě možné říci: „A oni posláni byvše od Ducha Svatého, přišli…“ (4. v.)! Jak mnoho lidských myšlenek a činů potlačuje vedení a působení Ducha Božího! Kdyby si jen věřící přesněji přečetli taková místa Písma a věrněji pak chtěli jednat podle zásad, které jsou v nich uložené!
Ve Svém „určení“ Duch Svatý opět klade jméno Barnabáše na první místo, třebaže Saul byl povolán a obdařen k naprosto zvláštnímu úkolu. (Srov. kap. 9,15.) Teprve později vidíme Pavla, jak postupně stále více vystupuje do popředí podle svého povolání jako „apoštol národů (pohanů)“.
Dosavadní život Barnabáše bezděky budí v našich srdcích přání vidět ho v jeho životní cestě až do konce Pánem takto poctěného. Žel, že tomu tak není. Nepřítel nikdy nespí a i nejvěrnější má v každém čase bdít a být střízlivý.
Byla to požehnaná cesta, po níž Barnabáš směl jít s Pav-lem. Mnoho drahých duší bylo získáno pro Pána a věřícím se dostávalo poučení a povzbuzení. Pán se předivným způsobem přiznával k tomu svědectví obou Svých služebníků a jen s hlubokou bolestí přistupujeme k poslednímu místu v 15. kapitole Skutků ap., která nám něco říká o Barnabášovi. Kvůli rozporu, k němuž došlo po návratu apoštolů do Antiochie v tamějším shromáždění v otázce obřízky, bratři stanovili, „aby Pavel a Barnabáš a někteří jiní z nich šli k apoštolům a starším do Jeruzaléma o tu (spornou) otázku“. (2. v.) Při této příležitosti slyšíme ještě jednou o požehnaném působení Pavla a Barnabáše, „lidí (= mužů), kteří vydali duše své pro jméno Pána našeho Ježíše Krista“; ale už na konci kapitoly je sdělení o „tuhém odporu (= rozhořčení)“ mezi těmi poctěnými služebníky Páně. A od té chvíle se jejich cesty rozcházejí. Písmo svaté už nám nic neříká o Barnabášovi, o tom dobrém muži, který byl plný Ducha Svatého, třebaže Pavel ještě několikrát krátce uvádí jeho jméno (1. Kor. 9,6; Gal. 2,1.9.13; Kol. 4,10).
Co vůbec bylo příčinou onoho takového rozhořčení? Barnabáš chtěl s sebou vzít svého synovce Jana, zvaného Marek, což Pavel považoval za nesprávné, protože Marek svého času odešel ze služby (kap. 15,38) a jak se zdá, až dosud toto své jednání nepoznal jako nesprávné a neodsoudil. I když tento krok zpět sám o sobě nebyl žádný hřích, přesto ho Pavel považoval za dosti vážný, aby odmítl další Markův doprovod. Také toto nám má mnoho co říci, co se týče těch, kteří si přejí pracovat v díle Páně.
Rmoutí nás, když vidíme, jak příbuzenské svazky tu zřejmě měly na Barnabáše vliv s tak těžkými následky. Tentokrát o něm nemohlo být řečeno jako o Levim: „Kterýž řekl otci svému a matce své (= o otci svém a o matce své): Neohlédám se na vás; a bratří svých neznal, a o synech svých (nic) nevěděl.“ (5. M. 33,9) Přitahován svým domovem, odebral se Barnabáš na Kypr. Vše, jak se zdá, ukazuje, že se už nenalézal na té výši, na níž jsme ho dříve viděli. Takový je člověk! Započal Duchem (nebo: v Duchu), ale je nebezpečí, že dokoná tělem (v těle). Kéž bychom se tedy z příběhu Barnabáše naučili i tomu ještě, že se nemáme nechat ovlivňovat pojítky přirozenosti ‒ k vlastní škodě a ke škodě jiných! Čeho je nám třeba, je: věrně a rozhodně stát na straně Pána. Jenom tak On může být s námi, a jenom tak budeme v případech, které se vyskytnou, správně sloužit příbuzným a zároveň usnadňovat bratřím jejich ne vždy lehký úkol.
Dále kéž nám Pán dá, aby naše vytrvávající trpělivost v Jeho službě měla dokonalý skutek, abychom nebyli zahanbeni při Jeho příchodu!
BHCh 1930/197
anonymní:
(Několik slov mladým sestrám)
Je velice milé, když pomyslíme, že na každou malou laskavost, kterou můžeme prokázat někomu, kdo patří Pánu Ježíši, On se dívá tak, jako by byla učiněna Jemu. Nalézáme to velice jasně vyjádřeno v oněch tolik známých slovech: „Amen pravím vám: Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ (Mat. 25,40)
Kdyby náš Pán byl dnes na této zemi, jak mnoho domů by se Mu ochotně otevřelo, jak mnozí by byli ochotni, jako ona rodina v Betanii, připravit Mu večeři a sloužit Mu v každé z Jeho potřeb! On už zde osobně není, ale v jiném, rovněž velmi skutečném smyslu je zde ještě i dnes. Je zde ve Svém lidu, takže stále ještě máme výsadu sloužit Mu.
Mnohdy slýcháme otázku: „Co já bych pro Něho mohl dělat?“ Takovou otázku často kladou ti, kteří jsou ještě mladí, jejichž prostředky jsou omezené a jejichž možnosti k službě se zdají být jen velice malé.
Těm bychom chtěli říci: Nepohrdejte malými věcmi! Praktické křesťanství bývá zřídka kdy krásnější, než když se věřící s pokornou a tichou myslí zabývá malými věcmi. Náš Pán si toho všímá a zapisuje takové činy do Své knihy. Číše studené vody podaná v Jeho jménu nezůstane bez odměny. Jen když jsou pohnutky upřímné, mohou i „dva penízky“ osobní oddanosti, vložené do Boží pokladnice, znamenat v Jeho očích více než mnoho skvělých činů.
V 1. kapitole Epištoly Jakuba je jeden vzácný verš: „Náboženství (= bohoslužba) čisté a neposkvrněné před Bohem a Otcem toto jest: Navštěvovati sirotky a vdovy v souženích jejich, a ostříhati sebe neposkvrněného od světa.“ (27. v.) Jak nebeská, jak božská je tato myšlenka! Sirotci a vdovy jsou pro Boží srdce důležití. Nemohla bys takové navštívit? Všimni si dobře, že není řečeno: „Mluv k nim“, nýbrž „navštiv je“. Možná že se ti zdá, že jiní, kteří jsou starší a zkušenější než ty, by k nim mohli lépe mluvit a lépe jim vyjádřit soucit v jejich těžkostech a starostech. Jistě, jenže soucit se nemusí vyjadřovat jen slovy, nýbrž dá se projevit i skutky.
Mnoho „sirotků a vdov“ mezi milovanými Páně jsou chudí lidé a musí zápasit s těžkostmi. Všechno pak leží na bedrech matky. Ona musí být své drobotině jak otcem, tak i matkou, a její ruce jsou víc než zaměstnané. Jak ráda by se také někdy zúčastnila modlitebního shromáždění, ale děti přece nemohou zůstat doma samy. Jak ráda by si poslechla něco ze služby onoho služebníka Slova, kterého Pán poslal na několik dní do jejího blízkého okolí, jenže její povinnosti ji zdržují být doma. Kdybys k ní odpoledne na skok zašla a navrhla jí, že jí na pár hodin pohlídáš děti, takže by mohla jít do shromáždění, jaký sluneční jas by to přineslo do té rodiny, nad níž se ještě vznáší stín smrti! A když budeš odcházet, můžeš se ještě zeptat, zda by sis nemohla vzít domů pár punčoch na spravení, něco na ušití a podobně, čím bys mohla sejmout trochu břemene.
A pak třeba znáš onu upracovanou matku. Ona sice není vdova, ale také by ti byla vděčná za trochu pomoci. Nemyslím finanční pomoc, nýbrž pomoc ochotných rukou a ochotného srdce.
A mysli na slovo Pána: „Cožkoli jste činili jednomu z bratří těchto mých nejmenších, mně jste učinili.“ Jednomu z nejmenších! Všichni víme, že je snadné sloužit někomu, kdo je velice vážený. Takovým sloužíme rádi a to proto, co oni jsou. Ale když někomu z nejmenších povíš laskavé slovo anebo budeš mu na pomoc k ruce, pak takové laskavé slovo řekneš samému Pánu, pak pomůžeš Jemu samému; neboť On se tak na to dívá. Nechtěla bys o tom přemýšlet?
EuE 1988/176 (originál: Grace and Truth, USA)
Max Billeter ‒ podle jeho přednášky sepsal E. A. Bremicker:
Dnes bychom se chtěli zabývat předmětem, o němž se všeobecně málo mluví a málo píše. Myslíme-li na křesťanský rodinný život, představujeme si buď postavení manželů anebo poměr rodičů k dětem. Jsou to jistě důležité svazky, do nichž nás Bůh může postavit. A přesto jsou nevdané nebo ovdovělé sestry a neženatí nebo ovdovělí bratři. Měli by snad být zanedbáni? Že by Bůh neměl nic, co jim říci? Rozhodně ne. Také pro ně jsou zvláštní poučení, a těmi bychom se nyní chtěli podrobněji zabývat.
Mnohý neženatý bratr a mnohá nevdaná sestra by se možná mohli tázat, proč jim Bůh nedal partnera pro manželství. Nuže Bůh sleduje s každým z nás zvláštní cestu, a platí to i pro svazek manželství. Manželství v Pánu může jistě být spojeno s úžasným požehnáním a se slavnými zkušenostmi, ale právě tak je pravdou, že každé manželství s sebou přináší řadu těžkostí a hlubokých zkoušek. Možná, že jste někdy smutní, že vám Bůh nedal žádného partnera anebo že vám ho vzal; ale uvědomte si, že Bůh vás možná ušetřil nejedné zkoušky a chtěl vás uvolnit pro jiné věci.
Pavel se dotýká předmětu svobodných křesťanů v 7. kapitole 1. Ep. Korintským. Vidíme tam jasně, že každý může být spokojen v tom postavení, které mu Bůh dal. Velikou výhodou neženatých a nevdaných je, že mohou zvláštním způsobem pečovat o věci Páně. Manželka i manžel mají v rodině spoustu úkolů; svobodní křesťané jich jsou zproštěni. Proto Pavel říká: „Chci pak, abyste bez pečování byli. Neboť kdo ženy nemá, pečuje o to, což jest Páně, kterak by se líbil Pánu… Nevdaná pečuje o to, což jest Páně, aby byla svatá i tělem i duchem.“ (1. Kor. 7,32‒34)
Pečovat o věci Páně je tedy velikým úkolem svobodných. Tento úkol jistě patří všem Božím dětem, ale zvláště je položen na srdce neženatým a nevdaným. Jak ale můžeme uskutečnit tento velký úkol? Na tuto otázku bychom chtěli odpovědět pomocí tří příkladů z Bible. Tyto příklady ‒ jeden ze Starého zákona a dva z Nového ‒ obsahují zvláštní pokyny a poučení pro stav neženatých křesťanů a nevdaných křesťanek.
Maria
Maria, Mojžíšova sestra, pokud můžeme vyrozumět, nebyla vdaná. V historii izraelského lidu je o ní čtyřikrát zmínka a Duch Boží vždy klade váhu na něco zvláštního.
1) 2. M. 2,4‒8. Zde vidíme Marii ve službě uvnitř její rodiny. Narodil se Mojžíš a šlo tu o to, hlídat ho. Tento úkol převzala Maria a věrně ho splnila. Jak mnoho úkolů a služeb je dnes v Boží rodině, které mohou převzít svobodné sestry (a také bratři). Taková služba je spojená s požehnáním a radostí, je-li konána pro Pána. Ve světě je heslem vydělat si co možná nejvíc peněz; v Boží rodině by nemělo tolik jít o to, vysloužit si něco, nýbrž jít sloužit.
2) 2. M. 15,20.21. Izraelský lid, vysvobozený z moci faraóna, stojí na druhém břehu Rudého moře. S pohnutým srdcem zpívali chvalozpěv a opěvovali svého Boha. Potom jsme svědky, jak Maria s pochopením a porozuměním odpovídala mužům v střídavém zpěvu. Také toto je jeden úkol pro neženaté bratry a nevdané sestry. Zvláště oni mohou podněcovat druhé k chválení a oslavování Boha. Jakým požehnáním je pro místní shromáždění, jsou-li v něm věřící, kteří vedou druhé k chválení Boha.
3) 4. M. 12,1.2. V tomto místě nám Bůh ukazuje jednu tmavou chvíli v životě Marie. Spolu se svým bratrem Aronem povstává a mluví proti Mojžíšovi. Bůh to dal zapsat k našemu varování. Zda není zvláště u nevdaných sester nebezpečí, mluvit zlé věci o druhých? Jistěže se v tom musíme mít na pozoru všichni, ale právě u svobodných sester často zjišťujeme sklon k pomluvám. Případ Marie má nám všem co říci. Bůh musil odpovědět soudem a postavit Marii pod kázeň. Její příběh tím naštěstí nekončí. Marie je nakonec napravena a opět přijata. Taková je Boží milost.
4) 4. M. 20,1. Nadešel konec života Marie. Zemřela v Kádes a byla tam pohřbena. Ale je to všechno, co Bible o ní říká? Ne. Po staletích prorok Micheáš píše o této ženě a vydává jí svědectví, že Bůh ji poslal před Svým lidem (Mich. 6,4). Ve 2. M. 15,20 je nazvána prorokyně. Zda nás to vše nemá povzbudit? Také nevdané sestry mohou a mají jít před Božím lidem, tj. být ostatním příkladem; mohou a mají být prorokyněmi, tj. rozumět Božím myšlenkám.
Tři sourozenci z Betanie
Různé příležitosti, kdy je zmínka o domě tří sourozenců, Marty, Marie a Lazara (Luk. 10,38‒42; Jan 11,1‒44; Jan 12, 1‒8), nám velice mohou pomoci při uvažování o našem předmětu. Betanie znamená „dům bídy“; ale pro našeho Pána to bylo místo, kde se mohl cítit dobře.
Boží slovo nám v souvislosti s Martou, Marií a Lazarem, ale i se všemi třemi navzájem ukazuje zvláštní význačné věci.
1) Marta. První, co je nám sděleno o této ženě, je skutečnost, že přijala Pána do svého domu. Bylo to opravdu něco velkého! Dávala svůj dům k dispozici Pánu a Jeho dvanácti učedníkům, kdykoli tito přišli. Mluví nám to o pohostinství, které máme prokazovat. Ale vidíme tu také možnost, jak svobodní věřící mohou vyplnit třeba vyskytující se prázdnotu Pánem. Neženatí a nevdané mají vskutku mnohem více času k zabývání se Pánem a měli by to také dělat ve prospěch druhých.
Ale nesmíme přehlédnout ani druhou význačnou věc. Marta se vyznačovala tím, že přijala napomenutí. Pán u ní musil něco opravit a ona to přijímá. Svobodné sestry jsou zvyklé, že o všem rozhodují samy, a snad se jim zdá obzvlášť těžké, přijmout někdy nějaké napomenutí, nějakou opravu, anebo třeba jen nějakou dobře míněnou radu. Neměli bychom se tu něčemu od Marty naučit?
2) Lazar. Zdá se, že nebyl nějakým mužem velkých slov, a přesto se od něho můžeme něčemu naučit. Především je nazván „kterýž byl umřel“; za druhé vidíme, že vstal z mrtvých, a za třetí byl s Pánem Ježíšem u stolu.
Vztáhneme-li na sebe duchovně to první, že máme žít v takovém duchovním stavu, znamená to, že se považujeme za mrtvé hříchu (není to hřích, jenž je mrtvý, nýbrž my jsme zemřeli). Za druhé by se v nás měl rozvíjet obdržený život zmrtvýchvstání a měl by být viditelný navenek. Za třetí smíme mít obecenství s naším Pánem. Tento poslední bod mluví obzvláště k našim svobodným bratřím a sestrám. Možná že se cítíš sám a opuštěn zvláště proto, že ti chybí manželský partner. Pak to chtěj uznat jako určitou výsadu, že právě ty můžeš mít úzké obecenství se svým Pánem. Všechna svá rozhodnutí smíš činit společně s Ním.
3) Maria. Má mezi všemi ženami Bible zvláštní čestné místo. Pán nikdy nezapomněl, co ona při Něm učinila.
Od Marie se nejprve učíme, že nalezla u Jeho nohou místo skrytého ústraní a odpočinutí. Měla čas sedět u nohou Ježíše a naslouchat Jeho slovům. Matkám s dětmi často tento čas chybí. Od samého rána až do pozdního večera ji dovedou děti pořádně zaměstnat. Je skutečně velikou výsadou, může-li někdo, nezaměstnán dětmi, naslouchat slovům Páně.
Za druhé poznáváme, že Maria dělala správnou věc v pravý čas. Ve velikém zármutku kvůli svému bratrovi nalezla u Pána potěšení, a když On se chystá jít do Jeruzaléma, je to ona, která Ho pomazala, dříve než zemřel.
Za třetí vidíme u Marie hluboké porozumění Božích myšlenek a cest. Znala toho více než Jeho učedníci. Může to být vzpruhou a povzbuzením těm, kterým Pán dává dosti času, aby se mohli obírat Jeho myšlenkami. Jak mnohá stará sestra má velikou známost Božího slova a tím může druhým být požehnáním.
4) Všichni tři společně. Dva výroky Písma jsou společně o všech třech betanských sourozencích. Jednak čteme, že připravili Pánu večeři. Zde znovu vystupuje do popředí myšlenka o pohostinství a obecenství s Pánem. Oboje jsou výsady, které můžeme v životě uskutečňovat.
Na druhé straně nám Jan sděluje, že Pán Ježíš ty tři sourozence miloval. Postrádáš lásku partnera pro manželství? Pak si připomeň, že jsi zvláštním předmětem lásky svého Pána v nebi. Možná že právě ty můžeš tuto lásku mnohem lépe okoušet než věřící v manželství.
Timoteus
Timoteus, spolupracovník a přítel apoštola Pavla, rovněž nebyl ženatý. Z 1. Tim. 4,12 a 5,1.2 se učíme něčemu, jak se někdo chová jako svobodný (neženatý) křesťan a jaké styky má s druhými.
1) Jeho chování. „Nižádný mladostí tvou nepohrdej, ale buď příkladem věrných v řeči, v obcování, v lásce, (v duchu), u víře, v čistotě (nebo: v cudnosti).“ (1. Tim. 4,12)
Timoteus byl mladý a k tomu neženatý. Bylo tu nebezpečí, že druzí se na něho mohou dívat s pohrdáním. Ale nebyl tu vůbec žádný důvod, proč by jím měli pohrdat. Má to něco říci věřícím v manželském stavu. Nikdy by se nemělo stát, abychom věřícího, který je svobodný, nebrali vážně anebo dívali se na něho s určitým pohrdáním.
Timoteus měl být pro druhé příkladem:
‒ v slovu. Již u Marie jsme viděli, že u svobodných bývá zvláštní nebezpečí mluvit nemístně, což způsobuje jen škodu. Být příkladem v slovech je veliký úkol.
‒ v praktickém životě. Je to praktický život, podle čeho jsme viděni navenek. Právě svobodní by se měli snažit dělat vše k zabránění jakémukoli špatnému dojmu. Svobodní muži, o nichž se říká, že se točí kolem dívek, rozhodně nejsou v praktickém životě žádným příkladem. Zneužívání pohostinství druhých může být u věřících, kteří jsou sami, rovněž jedním bolavým bodem.
‒ v lásce. Zde jde o naši srdečnou příchylnost k Pánu. Komu patří tvé srdce? Jestliže jsi svobodný, mohou city tvého srdce, aniž by byly odváděny nějakými rodinnými starostmi, cele patřit tvému Pánu. Zda to není výhoda?
‒ ve víře. V 2. Tim. 1,5 Pavel mluví o té víře, která byla v jeho babičce, v jeho matce a i v samém Timoteovi. Touto vírou je naprostá důvěra. Nemáš-li žádného partnera pro manželství, jemuž bys mohl důvěřovat, tedy máš přesto mnohem více. Tvá důvěra v Boha může být pro druhé příkladem a vzpruhou.
‒ v čistotě (cudnosti). Bůh vložil do člověka touhu po druhém pohlaví. Avšak praktické uskutečňování této touhy životem mimo manželství i pěstování intimních vztahů mezi osobami stejného pohlaví jsou hříchy. I když svět se dnes dívá na tyto věci jinak, Boží myšlenky se ani v tomto bodě nemění. Pro neženaté a nevdané to může být spojeno s velkými zkouškami, v nichž může pomoci jenom Pán.
2) Jeho styky s jinými.
„Staršího (= staršího muže) netrestej, ale napomínej jako otce, mladších jako bratří; starých žen jako matek, mladic jako sester, ve vší čistotě (= cudnosti).“ (1. Tim. 5,1.2)
Z tohoto místa bychom závěrem chtěli odvodit obecnou zásadu, že neženatí a nevdané mohou jiným nahradit děti, a oni zase jim rodiče. Timoteus byl Pavlovi jako syn a Pavel jemu jako otec (viz Fil. 2,22). Dva svobodní muži a přesto jaký srdečný vzájemný poměr, jaké pouto lásky mezi oběma.
Ale také mezi stejně starými neženatými muži, popřípadě mezi stejně starými svobodnými ženami může vzniknout pojítko hlubokého přátelství. Ženatí a vdané mají obecenství se svým partnerem v manželství, takže zpravidla chybí předpoklady pro nějaké užší přátelství s jinými. Toto je zvláštní výsadou svobodných věřících a může být spojeno s velkým požehnáním. Jak mnohé takové přátelství trvalo celý život.
Jistěže to není vždy jednoduché, být svobodný, ale takové to také nikdy nebylo. A proto poslední slovo apoštola Pavla v 1. Ep. Timoteovi platí i dnes ještě každému, kdo není v manželství: „Milost (Boží) s tebou.“ (1. Tim. 6,21)
HF 1989/85
William Mac Donald:
Jako křesťané jsme dnes postaveni před podivný a vážný problém: byl zmobilizován velký zástup získávatelů duší lidí, kteří mají za úkol seznamovat lidi s Kristem. Ti lidé to myslí vážně, jsou v té věci horliví a nadšení a dosahují úžasně velkého počtu obrácení. Až potud to vypadá velice pěkně.
Ale je tu problém: Ta obrácení většinou nevydrží. Ovoce nezůstane. Za půl roku už nebývá vidět vůbec nic, třebaže zvěstování evangelia kdysi bylo tak přesvědčivé a poutavé. Způsob získávání duší příliš stručným a zkráceným evangeliem přináší mrtvě narozené plody.
Co však je podstatou tohoto naprosto nesprávného způsobu přivádění duší k životu? Začíná kupodivu správným rozhodnutím: zvěstovat ryzí evangelium Boží milosti. A pak se říká: Chceme to poselství uchovat jednoduché, oproštěné od jakékoli myšlenky, že člověk si může věčný život nějak zasloužit, anebo že na něj má nárok. Ospravedlnění se děje na základě víry, nikoli na základě nějakého naplnění zákona. Proto to poselství zní: „Toliko věř!“
A pak je ono evangelium zúženo do stručné formule. Tak je například cesta k spasení zkrácena na několik základních otázek a příslušných odpovědí, jako třeba:
„Víte o tom, že jste hříšník?“
„Ano.“
„Věříte, že Ježíš Kristus zemřel za hříšníky?“
„Ano.“
„Chtěl byste Ho přijmout za svého Spasitele?“
„Ano.“
„Nuže jste spasen!“
„Opravdu?“
„Ovšemže. Bible říká, že jste spasen.“
Na první pohled se tyto metody a to poselství zdají být naprosto správné, a poselství takové, že mu zdánlivě není co vytknout. Ale podíváme-li se na ně blíže, dojdeme k závěru, že evangelium je tu předkládáno příliš jednoduše.
První osudnou chybou je, že vůbec není kladen důraz na lítost a pokání. Jestliže někdo nedojde k hlubokému uvědomě-ní svého hříšného stavu, nelze u něho mluvit o pravém obrácení. Není těžké přiznat, že jsem hříšník, ale něco úplně jiného je, jestliže ve svém životě zakusím působení Ducha Svatého, který mne usvědčí z hříchu. Nedojde-li k tomu, abych působením Ducha Svatého hluboce cítil svůj naprosto ztracený stav, nikdy nebudu moci věrou pro sebe uchopit spasení. Je zbytečné říkat hříšníkům, kteří nejsou přesvědčeni o svém skutečném hříšném stavu, že musí věřit v Pána Ježíše; takové poselství platí jen pro ty, kteří vědí, že jsou ztracení a zahynulí. My vlastně přeléváme evangelium jakousi nasládlou omáčkou, když neklademe důraz na padlý stav člověka. Při takovém takto rozředěném poselství lidé přijímají Slovo s radostí, namísto s hlubokou lítostí. Nemají žádné hluboké kořeny; určitou dobu to možná vydrží, ale jakmile dojde k nějakému soužení nebo tlaku, rychle se vzdávají celého svého vyznání (Mat. 13,21). Nesmíme zapomínat, že obsahem toho poselství je právě tak lítost a pokání vůči Bohu, jako víra v našeho Pána Ježíše Krista.
Druhým velkým nedostatkem je, že vůbec není kladen důraz na to, že Kristus je Pán. Ten, kdo jen rychle a radostně souhlasí s myšlenkou, že Ježíš je Spasitel, vlastně přechází jádro samé věci. Ježíš je nejprve Pán, a teprve pak Spasitel. Nový zákon Ho vždy představuje nejprve jako Pána, a teprve pak jako Spasitele. Zdalipak lidem skutečně ukazujeme, co to znamená, že On je Pán? On to dělal vždycky.
Třetím hlubokým nedostatkem je sklon zamlčovat podmínky pro následování Krista do té doby, než se někdo pro Pána Ježíše rozhodne. Toto náš Pán nikdy nedělal. Poselství, které On kázal, obsahovalo jak kříž, tak i korunu. On Své jizvy neskrýval, aby získával učedníky. Seznamoval je s těžkostmi i s pěknými věcmi a vybízel Své posluchače, aby zvážili náklady. My jsme dnes v nebezpečí, že ve snaze udělat poselství evangelia líbivým a populárním, slibujeme lidem jen a jen radost.
Výsledkem všeho pak je, že máme co dělat s lidmi, kteří sice věří, ale nevědí, čemu věří. Velice často nemají ani žádný, z hlediska učení biblicky správný podklad pro své rozhodnutí. Nevědí, co znamená předat se Kristu. Oni v sobě nikdy nezakusili ono skryté, úžasné dílo Ducha Svatého ve znovuzrození.
Jsou přirozeně i jiní, jimž je nějaké vyznání „prodavačskou“ dovedností takového získávatele duší předříkáno nebo vnuceno. Jiní třeba zase chtějí tomu laskavému, inteligentnímu mladému muži, který se tak mile usmívá, udělat radost. Ale jsou i jiní, kteří se toho nábožného vetřelce, který je přišel vyrušit v jejich soukromém životě, už chtějí zbavit. Satan se jistě musí smát, když jsou vítězoslavně oznamována takováto „o-brácení“.
Chtěl bych nadhodit několik otázek, které by mohly mít kladný vliv na náš způsob evangelizování.
Můžeme všeobecně počítat s tím, že se některý člověk předá Kristu, slyší-li evangelium poprvé? Může tu ovšem být výjimka, že někdo už je Duchem Svatým připraven. Ale zpravidla tu jde o určitý proces, kde je nejprve zaseta setba, ta pak zalévána a teprve po určité době dochází ke sklizení ovoce. My v naší pošetilé snaze o přímá obrácení zapomínáme, že k početí, těhotenství a narození nedochází jednoho a téhož dne.
Druhá otázka: Může se takové zhuštěné a zkrácené zvěstování evangelia vyrovnat onomu tak velkolepému, úžasnému poselství? Napsal jsem řadu různých evangelizačních traktátů, ale musím říci, že to dobré poselství je v nich v určitém smyslu vlastně podáno nesprávně, jestliže se pokoušíme stlačit je na pouhé čtyři krátké věci. Nebylo by rozumnější, předkládat lidem to poselství jako celek, jak ostatně je vždy předkládáno v Evangeliích anebo v Novém zákoně?
Za třetí: Je celý ten způsob nucení lidí k nějakému rozhodnutí skutečně biblický? Kde najdeme v Novém zákoně, že by lidé někdy byli vystavováni nátlaku, aby u nich došlo k nějakému vyznání? Ta metoda bývá ospravedlňována poukazováním na to, že prý se vyplatí, když se třeba jen jedna osoba z deseti skutečně obrátí. Ale co těch devět? Těm zbude jen zklamání, zatrpklost a možná, skrze falešné vyznání, svedení na cestu do pekla.
A konečně bych se chtěl otázat, zda to všechno chlubení se obráceními je opravdu na místě? Potkáte se možná s nějakým mužem, který vám bude s naprostou vážností vyprávět, že se dnes setkal s deseti osobami, které všechny bez výjimky, přišly k spasení. Jeden mladý lékař vyprávěl, že po každé, když na cestách zavítá do nějakého cizího města, si v telefonním seznamu vyhledá telefonní čísla osob, které mají stejné příjmení jako on. Potom jednoho za druhým zavolá a probere s nimi telefonem ony „čtyři duchovní zákony“ (čtyři kroky ke spasení). A hle, každý prý otevře dveře svého srdce pro Pána Ježíše. Jsem dalek pochybovat o upřímnosti takových lidí, ale mýlím se snad, když se domnívám, že jsou mimořádně naivní? Kdepak jsou všichni ti „spasení“ dnes? Nikde byste je nenašli.
To vše ukazuje, že musíme taková zvěstování evangelia „na běžícím pásu“ zkusit zevrubněji. Měli bychom být hotovi vkládat do zvěstování evangelia více času a klást únosný, co do učení biblicky správný základ, na němž víra opravdu může spočinout. Měli bychom zdůrazňovat nutnost lítosti a pokání ‒ úplného obrácení a odvrácení se od hříchu. Měli bychom klást důraz na to, že Kristus je Pán, a na vše, co pro nás z toho plyne, a i na to, jaké předpoklady a důsledky vyžaduje, resp. s se-bou nese následování Pána Ježíše. Měli bychom jasně ukazovat, co je opravdu obsaženo ve slově „věřit“. A měli bychom pak také umět čekat, až Duch Svatý v takových duších sám způsobí upřímné poznání hříchu. Avšak potom bychom zase měli být připraveni vést takové osoby k spasitelné víře v Pána Ježíše.
Budeme-li to dělat, nebudou už počty takzvaných obrácení tak astronomicky veliké, ale přibude počet opravdových případů duchovního znovuzrození.
HuN 1980/288
anonymní:
Jeden starší dlouholetý čtenář mi píše: „Nedávno mne zaměstnávala otázka: Co je to bratrská porada (tedy chvíle, v níž jsou bratři pospolu, aby hovořili o záležitostech místního shromáždění), a kdo se jí má účastnit?“ Tři milí bratři mi dali na tyto otázky odpovědi, které níže otiskujeme. Možná že toto uveřejnění v našem časopise bude užitečné a mnohý čtenář ho uvítá. ‒ Poněvadž odpovědi, jak se mi zdá, obsahují nejeden dobrý pokyn, rád je tu předávám a uvádím jednotlivě za sebou. Je přirozené, že v nich jsou rozvíjeny podobné myšlenky, jejichž opakování však nepůsobí nepříjemně.
I.
„Bratrské porady“ jsou k tomu, aby s hleděním k Pánu byly projednávány otázky, jimiž se nemusí zabývat anebo dokonce zneklidňovat celé shromáždění; jsou však také k tomu, aby byly objasňovány stavy a vyskytnuvší se věci, které, je-li třeba, jsou pak jako prozkoumané předloženy k posouzení shromáždění (Církvi), např. jde-li o připuštění k lámání chleba anebo o provedení kázně. Shromáždění pak posuzuje to, co mu bratři předkládají jako něco, o čem jsou přesvědčeni, že se to líbí Pánu. Církev (Shromáždění) se pak ujímá určitého jednání a je za to Pánu odpovědná. Podle Mat. 18,18‒20 jsou nebem potvrzena pouze ta ujednání, která jsou provedena věřícími, shromážděnými ke jménu Ježíše, ať jich je mnoho či málo, s Pánem ve svém středu.
Písmo nikde neustanovuje „bratrské porady“ v tomto doslovném znění. Avšak z výše uvedených důvodů se ukázaly nezbytnými pro každé větší shromáždění a všude byly uznány za správné. Při otázkách nebo jednáních, které vyžadují, aby byly posouzeny celou Církví (Shromážděním), je bratrská porada jakýmsi přípravným zařízením, které však nemá žádný nárok na nějakou autoritu. Výjimkou jsou běžné věci, finanční záležitosti, otázky, týkající se shromažďovací místnosti apod., kdy bratrská porada může jednat samostatně, pokud ovšem nejde o věci, o nichž musí rozhodnout všichni.
Pokud jde o otázku, které osoby mají být přítomné v bratrské poradě, tedy přicházejí v úvahu předně ti, kdo si hluboce uvědomují odpovědnost před Pánem. Musí mít opravdový zájem o Něho a o Jeho věc. Kromě toho je žádoucí, aby byli rozvážní, střízliví a schopní usuzovat. „Mdlí (slabí) u víře se nehodí k rozhodování ve sporných otázkách.“ (Řím. 14,1) V každém případě by ti bratři, kteří jsou méně schopni úsudku, měli být zdrženliví. Kromě toho musí být bratři mlčenliví. Ze všeho toho plyne, že velmi mladí bratři by se neměli bratrské porady účastnit, a rovněž bratři nerozvážní, a ti, kteří nedovedou mlčet.
II.
Výraz „bratrská porada“ nebo „bratrské shromáždění“ v Božím slovu sice není, avšak sotva bychom pro ten předmět, který máme na mysli, nalezli jiné označení.
Podle osobních poučení naším drahým Pánem v Mat. 18,15‒20 bývá někdy třeba dotázat se Církve (Shromáždění) anebo slyšet její úsudek, avšak jistě by nebylo podle myšlenek Pána nebo podle učení Písma, aby při všech vyskytnuvších se otázkách byla dotazována celá Církev (Shromáždění).
První bratrskou poradu máme jistě ve Skut. ap. 6,2. Smíme se domnívat, že mezi jmenovanými tam učedníky nebo bratřími mohli tedy být všichni, kteří patřili k Církvi (Shromáždění) v Jeruzalémě; avšak přesto nás zaznamenání ve Skut. ap. 15,1‒29 poučuje, že Duch Svatý nepoložil vyřízení vážné otázky, která tenkrát vyvstala, hned na srdce všech bratří. O celém shromáždění je zmínka teprve ve 22. verši. Je jistě výsadou všech bratří místního shromáždění, že jsou spjati s Církví (Shromážděním) a podílejí se na všem dobrém i bolestném, co se jí týká: a mělo by být též naší prosbou, aby bylo více střízlivých bratří, kteří by bděli nad vším, co je Církvi ke zdaru, i čím ona trpí.
Jak lze takové bratry poznat? Předně bdí nad svým vlastním domem. Zanedbávat vlastní dům a přitom chtít mít péči o Boží Církev ‒ jak by se to srovnávalo? Většinou každému bratru, jemuž jde o dobré mnohých a o čest Pána, půjde o to: osobně chodit v bázni Pána a nést všechny starosti Církve na modlitebném srdci.
Ten, komu upřímně jde o toto, má místo v bratrské poradě, a pokud to je možné, nikdy by při ní neměl chybět.
III.
Na „bratrskou poradu“ se především nesmíme dívat jako na nějaké ustanovující (rozhodující), vládnoucí zřízení. Je jenom účelovým prostředkem (nástrojem) a vznikla na základě dobrých lidských rozvah, aniž pro ni máme nějaké přímé zdůvodňující místo Písma, kromě snad 1. Kor. 14,40.
Hovory, které při ní probíhají, mohou tudíž být jen přípravného a poradního charakteru, avšak nemají charakter nějakého konečně platného rozhodnutí. Před Bohem je odpovědná Církev (tj. bratři a sestry). Tato také nepodléhá nějaké bratrské radě (což je novodobý pojem), avšak oceňuje a je vděčná za napomenutí bratří a jejich radu, neboť k nim má důvěru, poněvadž se v zájmu celku obírají věcmi Církve před Bohem, bez nějaké náklonnosti nebo stranění. Vždyť všichni bratři a sestry se nemohou starat o každou jednotlivou věc místního Shromáždění (Církve); od toho je bratrská porada, kde mohou být takové záležitosti prozkoumány (posouzeny) a důkladně prohovořeny. S výsledkem takových porad budeme asi moci ve většině případů souhlasit, avšak někdy budeme cítit potřebu vznést určitou námitku. Tato možnost musí zůstat právem nejen každého bratra, nýbrž také každé sestry (rozumí se, kteří jsou v obecenství u stolu Páně ‒ pozn. překl.).
„Bratrská porada“ tedy je a zůstává lidským zřízením, učiněným s nejlepším přesvědčením, které však může mít Boží uznání jen tehdy, jestliže bratři zůstávají závislí a v pokoře a především si nepřisvojují nějakou vládnoucí úlohu.
BHCh 1932/77
Walter Gschwind:
(z abecedy křesťanství)
Možná že mezi našimi čtenáři jsou někteří, kteří teprve nedávno přišli k uvěření ve svého Spasitele a jsou tedy ještě začátečníky při následování Ježíše Krista. Nalezli na nové cestě mnoho radosti. Ale do jejich srdce se mohou vkrádat i boje, ba dokonce i pochybnosti a způsobovat tam neklid. Máme v úmyslu podat takovým „začátečníkům“ pomoc z Božího slova. ‒ Dnes bychom se chtěli pokusit odpovědět na následující otázku:
Jak mohu být osvobozen od moci hříchu?
„Poznal jsem, že mi byly odpuštěny hříchy pro jméno Ježíše. Jak ale mohu být vysvobozen od moci hříchu?“
„Jsem ještě horší, než jsem byl před svým obrácením!“
Jeden člověk se zřítil do hluboké jámy. Je mrtev. Na jeho hrudi leží velké i malé kameny. On však nic z toho nevnímá. Ty kameny ho netlačí. Je mrtvý. ‒ Jakmile však jeho srdce znovu začne tepat a opět se do něho vrátí život, hned bude ty kameny vidět a cítit jejich tlak. Byly by mu nesnesitelným břemenem.
Něco podobného se to stalo s tebou. Před svým obrácením jsi byl „mrtev ve vinách a hříších“ (Ef. 2,1). Tenkrát jsi nemohl zlo správně poznat: byl jsi „temnost“ (Ef. 5,8). Ztratil jsi správné vnímání zla (Ef. 4,19), ano, byl jsi odcizený životu z Boha (Ef. 4,18).
Nyní však je tomu jinak. Skrze víru v Ježíše, Syna Božího, přišel do tebe život (Jan 5,24). Teprve nyní si před Bohem správně uvědomuješ svůj stav, v němž jsi žil. A proto se, zděšen, tážeš:
„Jak se mohu dostat z tohoto stavu?“ Skrze Ježíšovu krev jsi byl obmyt od svých hříchů. Ale vždy ještě dochází k novým. Chceš se nějak dostat z této hluboké jámy ‒ jenže ono to nejde. Uděláš krok vpřed, ale hned zase krok zpátky. Od chvíle, co chceš následovat svého Spasitele a podobat se Mu, se zdá, jako by hřích v tobě skutečně ožil (Řím. 7,9). Vidíš ve svých údech zákon hříchu (23. v.) a musíš provádět to, co nenávidíš (tamtéž 15. v.). Tvé volání: „Bídný já člověk! Kdo mne vysvobodí z toho těla smrti?“ (tamtéž 24. v.) by mne vůbec nepřekvapilo.
Ten „starý člověk“ je nepolepšitelný. ‒ Tvůj boj v jámě byl nutný. My všichni se musíme naučit uznat: onen „starý člověk“ (má stará přirozenost) je nenapravitelně zkažený. Máme ztratit jakoukoli důvěru ve svou vlastní sílu. Všichni jsme se od přirozenosti stali „neužitečnými“ (elbf. př.: „neschopnými“ ‒ Řím. 3,12) jako nějaké předměty na skládce odpadků: třeba takový rozbitý džbán tam nemůže už nikdo potřebovat. Anebo ležící tam roztrhaný deštník nebude už nikdo vyspravovat záplatami.
Bůh od nás vůbec nečeká nějaké pokusy o polepšení. On nám naopak božsky dokonalým způsobem pomohl dostat se z našeho bídného stavu ven:
Skrze Ježíše Krista nás osvobodil od „starého člověka“! Kristus byl na kříži nejen kvůli našim hříchům. Trpěl tam nejen pro to, co jsme udělali, nýbrž také pro to, co jsme. Když pohledíš na ten kříž, můžeš říci: Já jsem v osobě svého Zástupce, pokud jde o starého člověka, nalezl svůj konec. Smíš se tu plně a cele opřít o jasné výroky Božího slova: „Starý člověk náš s ním spolu ukřižován jest (= byl), aby bylo umrtveno (v elbf. př.: „odstraněno“) tělo hřícha, abychom již více nesloužili hříchu“ (Řím. 6,6). „Pohřbeni jsme tedy s ním (= s Kristem Ježíšem) skrze křest v smrt“ (Řím. 6,4). ‒ Jaké je to vysvobození!
Tato božsky veliká skutečnost nezačíná pro tebe platit teprve tehdy, když ji cítíš, nýbrž když věříš, že Pán Ježíš dokonal Své dílo vykoupení na kříži i za tebe. Zda to nezpůsobí, že i ty pak zvoláš: „Děkuji Bohu skrze Ježíše Krista, Pána svého!“? (Porov. Řím. 7,25.)
Bůh ti dal novou přirozenost. ‒ Byl jsi znovuzrozen. Stalo se to skrze tvou poslušnost vůči Božímu slovu a skrze působení Ducha Svatého, čili „z vody a z Ducha“ (Jan 3,5). Nyní máš novou přirozenost. Kristus se stal tvým životem, ale také vzorem, podle něhož se ten život má v tobě rozvíjet.
Duch Svatý převzal vedení tvého života. ‒ Sám Duch Svatý nyní přebývá v tobě (Řím. 8,9.11; 1. Kor. 6,19). ON převzal řízení tvého nového života, jehož obsahem, účelem a cílem jest Ježíš (Řím. 8,14). Dnem i nocí, v práci i odpočinku, mezi lidmi i v tichém ústraní, On tě chce spravovat a řídit. Jeho cílem je udržovat a prohlubovat naši srdečnou náklonnost k „Otci i k Synu jeho Ježíši Kristu“.
Protivláda. ‒ Písmo svaté však nás upozorňuje na to, že v nás je také „tělo“. Ale nemysli si, že to je nějaká část tvého těla, nýbrž je to jakýsi druh protivlády, která v tobě bydlí. Seznam ministrů této bídné vlády najdeš napsán v Ep. Galatským 5,19‒21: „nečistota, bezuzdnost, žárlivost“ a mnoho jiného (elbf. př.).
Také tato vláda chce ovládat tvého ducha (mysl), zmocňovat se tvé duše a dělat z tvého těla ochotného služebníka. Když se jí to podaří, je veškerá činnost tvého života přestavena na směr: „hřích“.
Z toho, že v tobě je „tělo“, si nemusíš dělat žádné svědomí. Tato skutečnost sama o sobě není žádný hřích. Avšak to zkažené „tělo“ v nás už nás nijak nemá ovlivňovat. Jediná, ale účinná možnost, jak podvázat neblahou činnost té protivlády záleží v tom, že se řídíme Boží radou:
„Duchem choďte, a žádosti těla nevykonáte!“ (Gal. 5,16)
Ale o tom si, když to Bůh dá, povíme příště.
HF 1958/157
Otázka: Co znamená v 1. Kor. 7,14: „Posvěcen jest zajisté nevěřící muž pro (= skrze) ženu“? Mluvilo se totiž o tom, že toto ukazuje spasitelnou moc milosti a že v době milosti, pokud jde o obecenství, bychom neměli jednat tak zkostnatěle jako v starozákonních dobách. ‒ V jakém smyslu jsou takové děti „svaté!?
Odpověď (Christian Briem):
I když dnes vládne milost ‒ a to je nesmírně veliká výsada ‒ tu přesto ona vládne skrze spravedlnost. Spravedlnost je tedy základem milosti, a Bůh nikdy nebude jednat na úkor Své spravedlnosti.
Tento verš vůbec nemluví o obecenství mezi Božími dětmi, tím méně pak o obecenství u stolu Páně, nýbrž předně ukazuje, že Bůh hájí nedotknutelnost manželství i tehdy, když nastanou těžkosti tím, že jeden z manželů dojde k spasení. Dále jasně ukazuje, že i v takovém případě, kde jedna strana v manželství je věřící, druhá však nevěřící, je tu vzácný rozdíl mezi křesťanstvím a židovstvím. Když se nějaký Žid oženil s pohankou (= ženou z národů), stal se nečistým, třebaže nepřestal být Židem; a děti byly nečisté, a on musil tu ženu vyvrhnout (porov. Ezdr. 10): neměly žádného práva na výsady židovského postavení na zemi.
Avšak v době milosti je tomu opačně. Nevěřící strana sice nepřestává být nevěřící, avšak nemá být zapuzena, nýbrž je tu skrze onu věřící stranu posvěcena (nikoli „svatá“!), tj. je v Božích myšlenkách oddělena, aby také mohla vstupovat do křesťanských výsad. Pokud pak jde o děti z takového smíšeného manželství, tedy pod zákonem byly nečisté (ne že by se jimi teprve staly), pod milostí jsou svaté (nejen „posvěcené“!), tj. mají právo na křesťanské výsady, které na zemi patří Božímu lidu. Samy v sobě jsou ty děti stejně hříšné jako všechny jiné a musejí být spaseny, avšak skrze milost se dostaly do okruhu, kde jsou tato požehnání poznávána. „Posvěcen a „svatý“ se tedy nevztahuje na něco vnitřního, na duši, nýbrž na vnější postavení takové osoby. Když tedy např. žena je spasena, tedy Bůh uznává a dívá se ve Své milosti na celý takový dům ‒ s mužem i dětmi ‒ jako na oddělený pro Něho. Je přirozené, že každý z těch jednotlivců se musí obrátit, jinak by věčně zahynul; avšak je to nezměrná výsada dostat se do okruhu, kde lze nalézat požehnání. Souvisí to přímo se zaslíbením, které směl slyšet žalářník ve Filipi: „Věř v Pána Ježíše Krista, a budeš spasen, ty i dům tvůj.“ (Skut. 16,31)
Závěrem je třeba podotknout, a tím se vlastně vracíme k na-šemu konstatování na počátku této odpovědi, že totiž tohoto verše nemůže být použito k schvalování nesvatých manželských spojení (sňatků) mezi věřícími a nevěřícími. O této věci Boží slovo mluví zcela jasně a jednoznačně srozumitelně a říká: „… toliko v Pánu“ (39. verš).
HuN 1985/219
anonymní:
Mnoho Božích dětí prochází dobami vážného osobního soužení a zkoušky. Jim jsou určeny následující řádky. Přečtěte si s modlitbou, přečtěte si vícekrát poselství Ducha Božího v Ep. Židům 12,5‒12 a zastavte se zvláště u 7., 10. a 11. verše: „(To), co trpíte, jest ke kázni: Bůh s vámi jedná jako se syny; neboť který jest syn, jehož by netrestal otec?… A onino zajisté po nemnohé dny, jakž se jim vidělo, trestali, ale tento ve věcech přeužitečných, (totiž k tomu), abychom došli účastnosti svatosti Jeho. Každé pak trestání, když přítomné jest, nezdá se býti potěšené, ale smutné, než potom rozkošné ovoce spravedlnosti přináší těm, kteříž by v něm pocvičeni byli“ (část. podle elbf. př.). Přemýšlejte o těchto verších tak dlouho, až porozumíte slávě předsevzetí vašeho nebeského Otce ve všem, co On činí! Je mnoho věcí, jimž nebudeme rozumět až do onoho dne, kdy všechno bude zjeveno; avšak víme, že je pravdou, co čteme v Řím. 8,28, že to je pravdou už nyní: „Víme, že… milujícím Boha všechny věci napomáhají k dobrému, (totiž) těm, kteříž podle uložení (Jeho) povoláni jsou.“
Uvažme, že to je satanův cíl, vrhat věřící do stavu duchovní skleslosti nebo dokonce i do zoufalství! Když nám Bůh ukládá nějaké tížící věci a situace, aby zkusil naši víru, tedy satan se pokouší ukázat nám je jako nějaké neštěstí, aby tak v naší duši vzbudil pochybnost o Boží lásce. Budeme-li se dívat na uloženou zkoušku jako na nějaké neštěstí a pohromu, nebude to dlouho trvat, a my se začneme litovat. Nepřítel bude dělat všechno možné, aby toho dosáhl. A je sotva něco, co by náš zrak rychleji odvrátilo od Pána, než lítost nad sebou. V takovém případě ihned sklouzneme na nějakou nižší úroveň, protože se budeme obírat naším „já“. Duchu Svatému bude bráněno v Jeho působení a my nebudeme moci v našich zkouškách rozeznávat Boha. Zato v nás bude působit tělo. A nebude to trvat dlouho, a my začneme, ať už vědomě nebo nevědomě kritizovat a obviňovat některé lidi, kteří jsou lidskými nástroji oněch zkoušek; a je možné, že úplně zapomeneme na ony zlé moci, které mohou oněch osob používat, a že nebudeme rozeznávat za tím vším dobré úmysly, které s námi Bůh sleduje, když všechno toto dopouští.
Takto budeme stále víc a víc ustaraní a trápeni věcmi, které přece nemůžeme změnit. I z malicherných věcí pak vyrostou hrozivá nebezpečí, která nás budou znervózňovat a zneklidňovat a trápit stále víc, až se nám nakonec všechno bude zdát špatné a namířené proti nám.
Taková je duchovní sklíčenost: nepříteli se podaří ovlivňovat nás. Je to jedna ze satanových taktik, která se mu právě v těchto posledních dnech daří. Záměrem našeho úhlavního nepřítele je, aby „vojíni Ježíše Krista“ se obírali sami sebou, aby byli zbaveni odvahy, tím, že začnou pochybovat o Božím působení (což vlastně je onen prapůvodní hřích v Eden); tím jsou pak přivedeni na nižší úroveň, kde Duch Svatý nemůže působit, kde my nemůžeme rozeznat, že našimi skutečnými nepřáteli nejsou tělo a krev, nýbrž ony neviditelné moci zla (Efez. 6,12).
Takový sklíčený křesťan se podobá válečnému zajatci, který je pod kontrolou nepřítele a neschopen úspěšně sloužit svému právoplatnému Pánu. Je úplně bezmocný. Dokud je v takovém stavu, nemůže vzdorovat ani lstem nepřítele, ani nemůže pro druhé dobývat vítězství. Satan to ví, a proto by nás ustavičně chtěl uvádět do deprese, do duchovní sklíčenosti.
Proto, milý čtenáři, nedovoluj své duši, aby byla zastrašena a skleslá! V dobách zkoušek se měj dvojnásob na pozoru, aby z tvých rtů nevyšla nějaká kritická slova o slovech nebo činech druhých lidí! Pros Boha, aby tě před tím chránil, abys neupadl do nějaké ochablosti, anebo abys nějak nebyl nástrojem, jehož přispěním by druzí upadli do takového stavu! Mluv se svým věřícím bratrem, namísto abys mluvil o něm. Modli se s ním, namísto abys ho kritizoval! Trvej pevně na svých výsadách v Kristu Ježíši, jak je např. nalézáme v Ep. Efezským, a buď pamětliv napomenutí v 6. kapitole: „Oblecte se v celé odění (= výzbroj) Boží, abyste mohli státi (= obstát) proti útokům (= lstem) ďábelským… A protož vezměte celé odění (= výzbroj) Boží, abyste mohli odolati (nebo: vzdorovati) v den zlý, a všechno vykonajíce, státi.“ (11. a 13. verš). Nechť je tvou řečí: „Jestliže nemohu být nějakým velkým pracovníkem pro Boha, budu alespoň odmítat být nástrojem pro ďábla.“ Přijímej vše, co ti připadá za těžko, z ruky svého milujícího Otce a dej stranou lidi, dej stranou druhořadé příčiny! Uvrhni své starosti na Něho, neboť s Ním vždy můžeš počítat! Poslyš, co On říká: „Bdi“ ‒ „snášej“ ‒ „přemáhej“!
„Kdo zvítězí, tomu dám seděti s sebou na trůnu svém, jako i já zvítězil jsem, a sedím s Otcem svým na trůnu jeho.“ (Zjev. 3,21)
Pro ty, kteří jsou právě teď zatrpklí, anebo jsou v nebezpečí, že budou vždy znovu upadat do sklíčenosti, chceme uvést následující rozhovor, který bychom mohli nadepsat „Duchovní tunel“.
„Když jsem včera byl ve shromáždění, byl jsem plný radosti a myslil jsem si, že se už nikdy zase nedostanu do tmy; ale všechno je zase pryč a já jsem hluboce dole. Co to jen se mnou je? Co mám dělat?“
Starší křesťan se na chvíli odmlčel a potom řekl: „Projížděl jsi už někdy nějakým tunelem?“
„Ovšemže“, odvětil jeho mladý přítel, „ale nechápu, co to s tím má společného?“
„Myslil sis, kdyžs byl v tom tunelu, že slunce na nebi zmizelo?“
„Ne, samozřejmě, ono přece nezmizelo. Věděl jsem, že slunce je na nebi stejně jako kdykoli jindy, třebaže jsem ho právě nemohl vidět. Avšak jakou to má souvislost s mou zkušeností?“ ‒ „Byl jsi ve velké úzkosti, protože jsi musil projíždět tím temným tunelem?“ ‒ „Ne, věděl jsem, že brzo zase budu na druhé straně, že zase budu na světle.“ ‒ „A jak ses dostal ven?“ ‒ „Teď jsem venku!“, odpověděl s radostí. „Teď už tomu rozumím, co jsi měl na mysli. Boží skutečnosti jsou stále stejné, ať se z nich raduji nebo neraduji. Mám se radovat z těch skutečností, a ne ze svých pocitů o nich. Rozumím, ano, už tomu rozumím!“ ‒ „Jistě, je to tak. Kristovo dílo je stále totéž, Boží slovo je vždy totéž, Kristova láska je a zůstává tatáž. Naše pocity nemohou změnit to, co Kristus učinil, anebo co Bůh řekl; a toto je základ našeho pokoje.“
EuE 1985/338
K dnešnímu autorovi:
(1839‒1927)
Narodil se v Londýně a měl velice zbožné rodiče. Také sám již od dětství byl zbožný. Na akademii v Ealingu vynikal ve všech oborech. Potom studoval v Londýně inženýrství. Ve věku 20 let odcestoval do Indie, kde získal velice důležité místo v ředitelství společnosti, která se starala o zavlažovací práce; brzy pod ním pracovaly tisíce dělníků ‒ tak velikou důvěru budily jeho schopnosti. Avšak podnebí mělo škodlivý vliv na jeho zdraví, takže r. 1866 se vrací do Anglie a odtamtud odchází do Švýcarska, aby si zdokonalil a zlepšil svou francouzštinu. V této době se seznamuje s bratrem J. N. Darbym, s nímž je spojen zvláštním přátelstvím, které se ještě více prohloubilo spoluprací při překládání Bible v Pau. Lowe pracoval zvláště na evropské pevnině, v Kanadě a ve Spojených státech. Po smrti starého bratra Mac Adama, s jehož dcerou se r. 1883 oženil, přebírá vydávání časopisu „Letters of interest“ (zprávy o díle Páně v cizině) a pokračuje v tom 40 let. Až na články v evangelizačním časopisu „Salut de Dieu“ (Boží spasení), který založil r. 1873 a redigoval asi do r. 1917 (tento časopis stále ještě vychází), byl poměrně málo literárně činný. Měl zvláštní zájem o mladé lidi, které s oblibou shromažďoval k biblickým úvahám. Plnil tím odporučení, které mu dal na smrtelné posteli bratr J. N. D.
(F.Cuendet: Souvenez‒vous de vos conducteurs, str.61‒62)
BHUTAN
je téměř absolutisticky ovládaným královstvím na severu Indie na jižních svazích Himaláje. Státním náboženstvím je budhismus a jakákoli křesťanská misijní práce je co nejpřísněji zakázána. Trpěna je jenom malá menšina mohamedánů, kteří tam pracují jako hostující dělníci. Pohanství, které ovládá stát, má za následek nejnižší životní úroveň ze všech národů na světě. Proto jsme zvláště vděčni, že i tam Pán vyvedl duše ze tmy do Svého světla. Na 4 různých místech se shromažďuje na 300 věřících. Nedávno je navštívil bratr Neil Short (známe ho z konference v Pardubicích r. 1990) s manželkou a s několika bratry z Indie. Velikou pomocí v díle Páně tam je mladý bratr Jeremiáš Dhakal a jedna mladá sestra, učitelka v hlavním městě, která ‒ jako novozákonní Priscilla ‒ má zvláště na srdci věci Páně. Podle posledních zpráv tam mělo 12. ledna začít v obecenství s indickými věřícími lámání chleba u stolu Páně. V této zemi, kde lidé vědí, co je hlad, jsou vděčni za porci rýže s trochou koření nebo zeleniny. Ale ještě větší je jejich touha po duchovním pokrmu. I děti vydrží sedět celé hodiny, jen když mohou naslouchat Božímu slovu.
MWHF 263/264, příloha
ZAIRE (střední Afrika)
Misionáři Štefan a Kornélie Waldmannovi z Cortaillodu (Švýcarsko) nám mj. sdělili, že se sestře v červnu v evropské nemocnici narodil chlapeček Marek Filip. Když mu bylo 6 týdnů, vrátili se zase do Zaire pokračovat v misijní práci. Bratr Štefan je civilním povoláním pilot. Počátkem září 1991 došlo k vojenské vzpouře v hlavním městě a brzy na to v městě Kananga. Bratr Štefan stačil právě ještě obejít rebelující vojáky a musil se celý den skrývat, zatímco sestra Kornélie byla doma s malým Markem a několika pomocníky v domácnosti. V obavách, co bude dál, slyšeli téměř celý den střelbu před dveřmi domu. Ale Pán je dokonale chránil před vojskem plenícím město a zvláště loupícím obchody. Příštího dne bratr Štefan s dalšími piloty evakuovali všechny misonáře s jejich rodinami z křovinaté části země do Kanangy, odkud pak byli vojenskými letadly dopraveni do Brazaville v Kongu. V Kananze byl mezitím vyloupen sklad křesťanských knih. Bratr Štefan s dalšími dvěma bratry navštívili koncem ledna letadlem zairské území Kasai. Věřící byli zvláště vděčni za přivezené léky, mýdlo, sůl a jiné zboží. Ceny potravin (i domácích) vysoce stouply. Stát již několik měsíců nevyplácí učitelům měsíční mzdu. Rodina Waldmanů se chtěla v dubnu vrátit do Kanangy zkušebně na dva měsíce. Prosí o přímluvné modlitby: aby je Pán dále vedl, chránil je a dal potřebné zdraví, aby jejich služba přinesla ovoce, aby jim i věřícím v Zaire byla Pánem dána trpělivost a vytrvalost ve zkouškách a aby došlo k zlepšení celkové situace v té zemi.
„Kniha ‚Je to naprosto jisté‘ ma zaujala svojou jasnou a zrozumiteľnou výzvou na rozhodnutie: ‚Stretnutiu s Ježišom sa nevyhneš‘. Táto veta sa tiahne ako hlavná myšlienka knihy. To je naozaj úplne, celkom isté. Či to niekto uzná alebo nie. …Okolo mňa je toľko slepých ľudí a ja im nedokážem otvoriť oči. Ale viem, že je Niekto, kto má všetku moc na nebi i na zemi a ten može sposobiť to, aby slepí videli. A nielen že to može, ale aj to naozaj robí ‒ veď aj ja som bola ešte nedávno slepá. Preto Ťa chcem poprosiť o zaslanie aspoň 10 ks knižiek ‚Je to naprosto jisté‘… A prosím aj o modlitby za prácu medzi študentmi, aby sa k nej Pán priznával a požehnával ju.“
(vysokoškolačka Iveta R.)
„Náhodou se mi dostala do rukou Vaše brožurka ‚DOPIS TOBĚ!‘ Její obsah na mne velmi zapůsobil. Díky tomuto dopisu jsem se opět vrátil k četbě Bible… Prosím, pošlete mi nějaké podobné publikace…“
(Jiří B.)
„Vážení bratia, prosím o zásielku 200 ks traktátov MLUVÍ VŽDY JEN PRAVDU… Moje kníhkupectvo je silnou misijnou stanicou. Váš traktát v súčasnej dobe považujem za najlepší, aký som kedy mal v rukách. Pri dnešnej degradácii slova človek potrebuje presne tento typ oslovenia. Pán vám žehnaj!“
(Dušan S.)
S evangeliem v starobincích
Dozněly tiché tóny melodie z hudebního nástroje, zaznělo několik evangelizačních písní, zpívaných malým sborem bratří a sester, a již tu bylo vidět upoutanou pozornost menšího shromáždění obyvatel starobince v Borohrádku (o několik dní později také v Niměřicích u Benátek n. Jiz.). Někteří byli s berlami, ba i na vozíčku. Ale všichni byli osloveni Božím slovem, které jim jasně ukázalo na skutečný význam toho Beránka, který snímá hřích světa. Bylo jim zdůrazněno, že Bůh všechny lidi zve, aby se k Němu vrátili, ale že nikoho nenutí. Všichni účastníci velice pozorně naslouchali. A když pak dostali řadu různých traktátů, brožur i Nových zákonů a my jsme se s nimi musili rozloučit, viděli jsme na nejedné tváři radostné pohnutí a i slzy. Ano, Bůh má zvláštní péči i o tyto osamělé (Luk. 14). Pamatujme také na ně na modlitbách, aby se Pán Ježíš dotkl i jejich srdcí a oni přišli k spasení.
On řekl: „Budete mi svědkové!“ (Skut. 1,8) A jimi můžeme být třeba i pouhým podáním traktátu. Ale především životem a i slovy osobního svědectví. „Žeň zajisté jest mnohá, ale dělníků málo.“ (Mat. 9,37) Jeho Slovo se k Němu nevrátí prázdné (Iz. 55, 11; Kaz. 11,1). „Boží jsme zajisté pomocníci“ (1. Kor. 3, 9a). ‒ Jak nás to vše povzbuzuje, abychom „neumdlévali“, neboť jednou „budeme žnout, neustávajíce“ (Gal. 6,9).
dc/r
Norimberk
Bylo to skutečně nečekané přijetí, když jsme byli hned při výstupu z autobusu tak mile přivítáni. A oficiální, ale tolik srdečné uvítání bratrem Otto Krausem v shromažďovací místnosti, kde jsme všichni z ČSFR usedli, to znovu zdůraznilo. Po nutných pokynech a po společné večeři jsme pak usedli k prvnímu večernímu shromáždění.
Jen několik veršů ze 4. kapitoly Ep. Filipským. Slyšíme, že radost je základní potřebou lidského srdce. Ano, radost v Pánu. Slovo „Pán“ se vyskytuje na začátku té kapitoly hned několikrát. Posloucháme Pána opravdu, abychom se mohli radovat?
Po shromáždění jsme si shodně musili říci, že jsme slyšeli něco, co je pro nás skutečně aktuální a potřebné. A už první večer byl bohatou odměnou za podniknutou dalekou cestu. V úvodní modlitbě bylo řečeno, že jsme plni očekávání. A Pán v těch dnech našeho pobytu tam učinil tak mnoho, nad naše očekávání!
S radostnými srdci při krásném teplém počasí jsme odjížděli, obohaceni vedle zvláštních myšlenek z Písma také o nově poznaný Boží lid. Na cestu jsme byli vyprovoděni slovem z Ep. Židům 13,5b.6.8. S vděčností vůči Pánu jsme pak po obědě opouštěli hlouček posledních věřících, který nám ještě naposledy mával rukama, kapesníky a šátky.
Ještě řadu dní po návratu jsme byli v myšlenkách zpět u těch milých věřících a zvláště v přemýšlení o všem, co jsme tam ve shromáždění slyšeli o stavu Korintských a o všem, co jim apoštol, veden Duchem Svatým, musil napsat v uvažované 2. kapitole 1. Ep. Korintským.
Bylo toho mnoho a zdálo se nám to až neskutečné (asi proto, že jsme napřed málo věřili ‒ Marek 9,23b). A přesto to byla skutečnost, třebaže naprosto nečekaná. Co to teprve bude, až budeme navěky s Pánem a naplní se, že On vše činí nové?!
mt/r
Uveřejněné úvahy jsou jenom pomůckou, která nás uvádí do Božího slova. Abys mohl mít plné požehnání, čti je s otevřeným Písmem po ruce a s modlitbou a srovnávej je s Písmem, „tak-li by ty věci byly“, jako to dělali věřící z Berije (Skut. 17,11). Přečti si z Písma také všechny verše, třeba jen naznačené v závorkách.
Redakční sdělení: Pište nám o svých zkušenostech v životě s Pánem a v práci pro Něho. Rádi je uveřejníme. ‒ Pošlete nám své připomínky k tomuto dvojčíslu a hlavně: proste i za tuto práci, aby byla k oslavení Pána a mnohým k požehnání. V dalších číslech bychom chtěli, dá-li Pán, začít na pokračování s podrobnými úvahami o Evangeliu Lukáše.
Sdělte nám přesnou adresu a i směrovací číslo.
Zájemci o korespondenci s čtenáři traktátů a knížek se mohou přihlásit v Pardubicích. Také za tuto službu je třeba prosit Pána, aby k tomu dával potřebnou moudrost a tazatelům se dostávalo správných a potřebných odpovědí.