Kapitoly 3,22 – 4,1
Když jsou od verše 22 osloveni služebníci a v kapitole 4,1 páni, jde o směrnice o životu v práci. Práce pochází, tak jako manželství, z doby před pádem do hříchu. Když Bůh stvořil prvního člověka, dal Adamovi dva úkoly:
To jsou ta dvě pole působnosti pro nás lidi v práci. Zahradu obdělávat a střežit, je práce rukama. Dát zvířatům jména, je práce hlavou. Adam musel při dávání jmen přemítat, jak by mohl jednotlivá zvířata odpovídajícími jmény od sebe odlišit. Proto, když dával zvířatům jména, přemýšlel. Tak tomu je i dnes: Je tu práce rukama a je tu práce hlavou. Život v povolání se ovšem stále více přesouvá k práci hlavou a k práci na počítači. Přesto: práce je daná Bohem.
Když Adam upadl do hříchu, byla mu práce ztížena. „V potu tváře své chléb jísti budeš.“ (1. Mojžíšova 3,19) Věřím, že Bůh to tak nařídil z milosti. Protože od pádu do hříchu má člověk v sobě hřích, je dobré, když musí na výdělek použít mnoho námahy. Tím je bráněno hříchu.
Dále je třeba dbát na to, že od potopy tu jsou služebníci a páni. To nalézáme v 1. Mojžíšově 9,26: Noé řekl: „Požehnaný Hospodin, Bůh Semův, a buď Kanán služebník!“ Také tato skutečnost má svůj vliv na práci.
Verše 22-24: Vy služebníci, poslouchejte ve všem své pány podle těla, ne na oko sloužíce, jako ti, kteří se chtějí zalíbit lidem, nýbrž v prostotě srdce, bojíce se Pána. Cokoli činíte, pracujte ze srdce, jako Pánu a ne lidem, poněvadž víte, že od Pána obdržíte odplatu dědictví; sloužíte Pánu Kristu.
Když byl tento List psán, byli služebníci otroky a nevolníky svých pánů. To byly sice zvlášť těžké podmínky, ale zásady samotné platí ještě dnes. Směrnice týkající se služebníků se dnes týkají žáků, zaměstnanců. Je jim představeno pět bodů:
Verš 25: Neboť kdo činí nepravost, obdrží nepravost, kterou učinil; a není tu žádné ohlížení na osobu.
Verš 25 platí pro služebníky i pro pány, kteří jsou osloveni v kapitole 4,1. Když Pavel jako znalec Starého zákona psal tento verš, myslel asi na 3. Mojžíšovu 19,15: „Nepřijmeš osoby nepatrného, aniž ctíti budeš osoby velkého; spravedlivě souditi budeš bližního svého.“ Bůh tedy nedělá žádné rozdíly ve svém posuzování mezi nepatrným a velkým. Když já jako zaměstnanec činím špatně, Bůh to vidí a ve svých cestách vlády bude podle toho jednat. Když se jako vedoucí dopouštím nepravosti, rovněž sklidím to, co jsem zasel. Neboť u Něho není žádné ohlížení na osobu. Jaké vážné varování pro nás všechny!
Kapitola 4,1: Vy páni, poskytujte svým služebníkům to, co je spravedlivé a správné, poněvadž víte, že i vy máte Pána v nebi.
Zde jsou zaměstnavatelé vyzýváni, aby zaměstnancům poskytovali to, co je spravedlivé pro jejich tělo, jejich duši, jejich ducha a jejich svědomí. Věřící vedoucí nesmějí od svých dělníků vyžadovat nic, co ničí tělo, škodí duši a duchu nebo zatěžuje svědomí. Mají zaměstnancům poskytovat také to, co je správné. Správný znamená přiměřený, spravedlivý, například co se týká mzdy a dovolené.
K tomu se činnost pánů má dít s myšlenkou na jejich Pána v nebi. Ve vztahu ke svým zaměstnancům podléhají Jeho autoritě. Mají co činit s Pánem, který s námi jedná v moci své milosti. Tak je Pán pro vedoucí nejen autoritou, nýbrž i příkladem. Jeho jednání s námi má charakterizovat jednání představených vůči jejich zaměstnancům.
Měli jsme před sebou okruh věřících, okruh manželství a rodiny a okruh práce. Ještě jednou si připomeneme tu velkou vůdčí zásadu, která je základem těchto tří okruhů: „Hledejte, co je nahoře!“ Otevřete své ucho pro myšlenky, pro směrnice a vůli Pána a zavírejte své ucho pro filozofie tohoto světa, které se tak dobře líbí našemu tělu, a potom začínají v našem životě vyrážet výhonky, které všechno zkazí. Ve Filipským 2,21 čteme: „Všichni hledají svých věcí, a ne těch, které jsou Ježíše Krista.“ My můžeme hledat to, co se líbí našemu sobectví. Pak se ale nesmíme divit, když je náš život pokažen. To jsou ty dvě varianty. Říkám všem, zvláště ale mladým: Hledejte to, co je Ježíše Krista! Potom budete ve svém životě šťastní.