Kapitola 3,18-21
Až dosud jsme se zaměstnávali okruhem věřících, jak je nám ukázán ve verších 12 až 17. Ale právě v kapitolách 3 a 4 jsou oddíly, které se vztahují na to, co už bylo probráno, a na to, co následuje. Tak mají verše 16 a 17 velký význam také pro rodinný život.
I v křesťanské rodině má Slovo Kristovo bohatě přebývat. Opakem bohatě je zřídka. Nemusíme často naříkat, že Bibli čteme zřídka? To je ztráta. Prorok Izaiáš si jednou ve vztahu k pozemskému Božímu lidu stěžoval: „Můj lid bude odveden pro nedostatek poznání.“ (Iz. 5,13 – přel.) Není to také nebezpečí pro nás? Vezměme si k srdci napomenutí: „Ať slovo Kristovo ve vás bohatě přebývá“, a vzájemně se ve vší moudrosti vyučujme a napomínejme. To je v rodině zvláště úkolem otce. Ale i matka má svůj úkol na svém místě, aby dětem činila Pána Ježíše milým. Jaká je to výsada pro všechny, kteří mají matku, která jim vypráví o Spasiteli! Každý se může považovat za šťastného, kdo má otce, který čte každý den u stolu Boží slovo, když je rodina společně u jídla. Pán Ježíš je obsah slova Kristova. Proto tu nečteme: „Ať slovo Boží, nýbrž slovo Kristovo ve vás bohatě přebývá. Toto naučení se má dít v rodině v moudrosti. Nesmíme své děti přetěžovat tím, že bychom například nebrali ohled na jejich věk nebo na schopnost chápání.
V rodině nesmí chybět zpěv duchovních písní, neboť chválení táhne nahoru a děkování chrání před kolísáním5. Jsem přesvědčen, že takoví, kteří vyrostli v rodině, kde se mnoho zpívá, jsou chráněni před mnohými věcmi. Slyšení krásných písní nemá tutéž hodnotu jako zpěv! Zpívat má větší cenu, než poslouchat nějaké CD. To může být jistě také s požehnáním, zvláště když je někdo sám. Proto bych chtěl povzbudit k tomu, abychom v domácnostech znovu začali společně zpívat.
Děkovná modlitba je rovněž důležitý prvek v křesťanské rodině. Právě modlitba před jídlem nás vede stále znovu do kontaktu s Bohem. Smíme Mu děkovat nejen za jídlo, nýbrž také za dar Jeho Syna a za velké spasení, které nám v Něm je darováno.
Ve verších 18 a 19 máme před sebou nejprve okruh manželství. Proto nejprve něco zásadního o manželství: Bylo dáno Bohem při stvoření. Ve zprávě o stvoření je o manželství zmínka dvakrát: „I stvořil Bůh člověka k obrazu svému, k obrazu Božímu stvořil jej, muže a ženu stvořil je.“ (1. Mojžíšova 1,27) Svou božskou mocí stvořil Bůh člověka. Jak se to přesně stalo, nalézáme ve 2. kapitole. Nejprve muže: „I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl člověk v duši živou.“ (1. Mojžíšova 2,7) Je nápadné, že zde není použito slovo stvořil, nýbrž učinil. Při stvoření ženy používá Duch Svatý výraz vzdělat (stavět). „A z toho žebra, které vyňal z Adama (člověka), vzdělal Hospodin Bůh ženu a přivedl ji k Adamovi.“ (1. Mojžíšova 2,22) Máme dojem, že Bůh si dal zvláštní práci, aby vzdělal ženu. K učinění muže a ke vzdělání ženy byla nutná Boží moudrost. Boží moc a moudrost udělaly člověka a darovaly nám manželství. To se stalo před pádem do hříchu.
Musíme myslet na to, že manželství bylo zasaženo pádem do hříchu. To je důležité, abychom mohli rozumět naučením v Listu Koloským. Poté co člověk upadl do hříchu, nalézáme v 1. Mojžíšově 3 tyto Boží výroky: „K ženě řekl: Velice rozmnožím trápení těhotenství tvého, s bolestí budeš rodit děti; a po tvém muži bude tvoje touha, on ale bude nad tebou panovat. A Adamovi řekl:… S bolestí jísti budeš z ní po všecky dny života svého. Trní a bodláčí tobě ploditi bude, i budeš jísti byliny polní. V potu tváři své chléb jísti budeš.“ (1. Mojžíšova 3,16-19) To jsou následky pádu do hříchu pro manželství. Nad každým manželstvím, které bylo Bohem dáno jako dokonalý soulad, leží skrze pád do hříchu určité napětí. Musíme vědět, že žena všeobecně od svého muže očekává více, než on jí může dát. Proto čteme: „Po tvém muži bude tvoje touha.“ A muž musí jíst svůj chléb v potu své tváře. To znamená, že pro činnost získání živobytí musí vynaložit mnoho energie, a proto se může své ženě méně věnovat. Toto napětí spočívá v každém manželství. Na tyto dvě skutečnosti musíme dbát. Ale je pravda, že manželství je veliký Boží dar nám lidem, který musíme pečlivě chránit. Každé uzavření manželství platí jako od Boha spojené, protože On dal člověku manželství. V srdcích věřících by měla být každá přišlá myšlenka na rozvod ihned odsouzena. Važme si tohoto Božího daru. Je to ten nejvyšší vztah, který Bůh nám lidem zde na zemi dal.
Bůh nevede všechny věřící na cestu manželství. Jsou takoví, kteří zůstanou svobodní. Pán sám o tom mluví v Matouši 19,11.12: „Ne všichni chápou toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno; neboť jsou panicové, kteří se už tak narodili z matčina lůna; a jsou panicové, kteří učiněni jsou od lidí; a jsou panicové, kteří se sami v panictví oddali pro království nebes. Kdo může pochopit, pochop.“ Vidíme zde tři důvody, proč lidé nevstupují do manželství:
Všeobecně tomu ale je tak, že Bůh vede člověka do manželství, neboť řekl: „Není dobré člověku býti samotnému.“ (1. Mojžíšova 2,18)
Verš 18: Vy ženy, podřizujte se svým mužům, jak se to sluší v Pánu.
V Koloským 3 jsou nejprve osloveny ženy a potom muži. Je přitom nebezpečí, že muži budou slyšet na to, co je řečeno ženám, a ženy na to, co se týká mužů.
Ve verši 18 jsou tedy přímo osloveny ženy. To platí pro jejich srdce a svědomí. Musí nejprve vědět, že muži nejsou ženy. Muži mají myšlenkové pochody, kterým ženy nikdy zcela nemohou rozumět, právě proto, že nejsou muži. Když někdo někomu v jeho myšlení a jednání zcela nerozumí, pak je v nebezpečí, že si ho bude málo vážit. Ale Bible říká ženám, že mají zaujímat místo podřízenosti mužům. Opak podřízení se je vzpoura. Může se stát, že v srdci provdané ženy vyvstanou vzpurné myšlenky proti jejímu vlastnímu muži. Když se to stane, musí taková přemýšlení ihned odsoudit před Pánem jako hřích, neboť jsou pro manželství ničivá. „Zlapejte nám lišky, lišky maličké, ježto škodu dělají na vinicích.“ (Píseň 2,15) Chtějme poznávat začátky, které jsou v manželském životě tak ničivé.
V dovětku čteme: „jak se to sluší v Pánu.“ Napomenutí podřízení se musí být spojeno s Osobou našeho Pána. To má tři významy:
Verš 19: Vy muži, milujte své ženy a nebuďte k nim příkří.
Pro muže je rovněž důležité vědět, že ženy mají pocity, kterým muž nikdy nemůže zcela rozumět. Mnoho mladých manželských párů má těžkosti s tím, že u nich není úplná harmonie. Ale musíme dbát na to, že Bůh učinil muže s jejich zvláštními myšlenkovými pochody, a ženy s jejich zvláštními pocity. My jako muži neumíme vždy rozumět pocitům našich žen. Pak pláčou. My mužové se pak ptáme: Proč pláčeš? Nato žena vypráví muži, co ji tísní a on tomu nedovede rozumět, protože není žena. Jako muži jsme v nebezpečí, že si budeme svých žen kvůli jejich citům málo vážit. Proto nás Bible vyzývá, abychom své ženy milovali. Petr říká v 1. Petra 3,7, že my muži máme své ženy ctít. Opak lásky není nenávist, nýbrž lhostejnost vůči těžkostem naší vlastní ženy. Tuto lhostejnost v srdci manželů – ať jsou mladí nebo staří – musíme ihned před Pánem odsoudit.
V Listu Efezským, který o manželském životě pojednává trochu šířeji, jsou muži vyzýváni, aby své ženy živili a pečovali o ně (Ef. 5,29). Je úkolem mužů, aby své ženy živili – materiálně i duchovně – tím, co potřebují. Ale naše ženy mají nadto přání. My muži jsme vyzýváni, abychom zkoumali přání svých žen a naplňovali je. Jsou přirozená přání, která nemůžeme splnit. Ráchel, Jákobova žena, řekla jednou svému muži: „Dej mi syny; pakli nedáš, umřu.“ Na to Jákob odpověděl: „Zdali já jsem za Boha?“ I když nemůžeme splnit všechna přání, neměli bychom vůči přáním a těžkostem svých žen být lhostejní. To je skutečná láska. Ukazuje se ve slovech, ale nejen tak, nýbrž i ve skutcích a v trpělivosti.
„A nebuďte k nim příkří.“ Muži jsou v životě v povolání často velmi stresovaní. Pak jsou v nebezpečí, že večer použijí své ženy jako bleskosvody. Přijdou nabiti domů a svou rozmrzelost, své zklamání vybíjejí doma. K tomu nám Pán manželku ale nedal. Kdyby to mělo pro nás být nebezpečím, musíme je s Pánem překonat. Pokoušejme se dospět vnitřně ke klidu, než přijdeme domů!
Verš 20: Vy děti, poslouchejte své rodiče ve všem, neboť to je libé v Pánu.
Nejprve jsou osloveny děti. Vždy znovu mne dojímalo, že Bůh děti osobně oslovuje. To nám ukazuje, že Bůh chce, aby přicházely pod zvěstování Božího slova. Jakmile jen umí číst, měly by si také číst Bibli, protože jsou v ní osobně oslovovány.
Zde jsou děti vyzývány, aby poslouchaly své rodiče. To platí nejen pro to, co se jim líbí, nýbrž ve všem. Až dosud jsem v Písmu ještě nenašel jinou směrnici. Jak krátké je Boží slovo a jak mluví k našim svědomím! „Neboť to je libé.“ Bůh shlíží z nebe na děti. Vidí, jak poslouchají rodiče, a činí Mu to radost.
Apoštol potom ještě připojuje: v Pánu. Děti si smějí vzít Pána Ježíše za příklad pro svou poslušnost vůči rodičům. V Lukáši 2,51 o Něm čteme: „Sestoupil s nimi a byl jim poddán.“ Pán Ježíš je pro děti také pohnutkou k poslušnosti. Protože Ho milují, poslouchají své rodiče. Tato poslušnost je přirozeně také omezena. Jestliže rodiče vyžadují něco, co je přímo proti Božímu slovu, pak je Pán i u dětí hranicí poslušnosti.
Verš 21: Otcové, nedrážděte své děti, aby nemalomyslněly.
Nyní jsou osloveni otcové. Ti jsou v rodině určující a před Bohem odpovědná autorita. Záleží na tom, jak uplatňují tuto autoritu.
Přitom zde jsou různá nebezpečí, že děti budou chybným použitím této autority drážděny. Otcové mohou:
Když děti dráždíme, ztrácíme jejich důvěru a ony se ve svém postavení dětí stávají v životě víry skleslými. Je tu potom nebezpečí, že budou hledat útočiště ve světě.
Podle Efezským 6,4 máme děti vychovávat v kázni a napomínání Páně. To jsou dvě velké Boží zásady výchovy. Kázní zadržujeme něco nesprávného, když dětem něco zakážeme a v případě neposlušnosti je potrestáme. Napomínáním jim ukazujeme dobrou a správnou cestu. Jsou otcové, kteří používají jen kázeň a stále jen říkají, co dítě dělá špatně. Napomínají, ale nepovzbuzují tím, že by ukazovali dobrou, správnou cestu. Ale vyskytuje se i opačný případ. Stále se jen napomíná, ale to špatné se neodsuzuje. Apoštol v Listu Efezským říká: „Vychovávejte je!“ To nám ukazuje, že ve svých pokynech a příkazech máme brát ohled na věk. Tak musí podle Božích zásad, v souladu s věkem dítěte, být zastavována špatná a ukazována dobrá a správná cesta.
Aby děti mohly poslouchat, potřebují pokyny a také příkazy. Když přitom bereme ohled na věk dětí a činíme to v závislosti na Pánu, musíme dbát také na to, aby děti našich pokynů dbaly. To je výchovná zásada, podle které jedná i Bůh. Od člověka něco žádá. Má trpělivost, ale očekává, že budeme dbát Jeho pokynů. Tak máme v 1. Timoteovi 3,4 důležitý poukaz pro otce: „který udržuje své děti v poddajnosti.“ To je skutečnost, která zvláště v našich dnech musí stát před srdci mladých otců. Ve světě tomu je jinak. U věřících ale je odpovědností otců, aby naučili své děti poslouchat. To je rozdíl vůči ženám. Jako manžel nemám úkol starat se o to, aby moje žena poslouchala moje pokyny. Ale vzhledem k dětem jsem jako otec odpovědný za to, aby mé děti poslouchaly moje příkazy. To je jasná řeč Božího slova.
Když děti dorostou, přijde chvíle, kdy jsou dospělé a my je jako rodiče musíme propustit do samostatnosti. To je bolestivý proces. Je to pro rodiče proces sebezapření. Musíme své děti propustit. Je to Boží vůle, aby člověk opustil svého otce a svou matku, aby vstoupil do nového vztahu (1. Mojžíšova 2,24). Jak my rodiče své děti propouštíme, tomu se můžeme naučit od Anny. Při jejím jednání se Samuelem můžeme poznat pět stupňů:
Když sledujeme tento proces, poznáváme u Anny vzhledem k propouštění dětí tři důležité vlastnosti: pečlivost, moudrost a sebeovládání. Tou mírou, jak své děti propouštíme do samostatnosti, se k nám opět vracejí.
Jak je důležité, abychom skrze Boží milost uskutečňovali zásady křesťanské výchovy. Nedotčená křesťanská rodina je největší baštou proti světu. Naše děti potřebují doma teplo, skutečný domov. Rodina je místem lásky a úkrytu. Aby se ale děti obrátily a zůstaly na cestě víry, je zapotřebí vyšší moc, než je nedotčená rodina. K tomu musí na srdce a svědomí našich dětí působit Bůh.