Kapitola 3,12-17
Tyto verše nám dávají poučení o praktickém soužití věřících. Zvlášť jasně to říká 15. verš: „Ke kterému jste také byli povoláni v jednom těle.“ To je to jedno tělo, celek všech vykoupených. Vztah ke spoluvěřícím zaujímá velkou část našeho života: Jdeme společnou cestou víry, setkáváme se, navštěvujeme se atd. Pisatel Listu Židům nás vybízí: „Nezanedbávejme naše shromažďování, jak to u některých je zvyk.“ (Židům 10,25) Někdy vztahujeme tento verš jen na shromáždění jako církve. Pisatel Listu Židům má ale na mysli to, že se jako věřící máme také jinak setkávat, když navštěvujeme jeden druhého. Víme ze zkušenosti, že to může vést k problémům. Je zapotřebí moudrosti a milosti, abychom spolu mohli jít cestou v pokoji. Ale v těchto verších nalézáme mnohou pomoc pro společnou cestu, setkávání se jako věřících a shromažďování se jako církve.
Zde je nám představena velká křesťanská zásada. Z milosti jsme se stali něčím, abychom podle toho žili. Být křesťanem neznamená něco dělat, abychom se něčím stali. To je zásada zákona.
Apoštol začíná tím, co nám je darováno, co je pravda o všech věřících, co jsme od Boha z milosti obdrželi: Jsme vyvolení Boží, svatí a milovaní!
Verš 12: Oblecte se nyní jako vyvolení Boží, jako svatí a milovaní: v srdečné slitování, dobrotu, pokoru, vlídnost, trpělivost, …
Jsme vyvolení Boží. Tím je míněno křesťanské vyvolení, které je vysvětleno v Efezským 1,3-5. Tam vidíme, že věřící doby milosti se těší zcela zvláštní výsadě. Od Adama až do konce tisíciletého království tu jsou věřící lidé. Ale věřící nynější doby obdrželi něco, co ostatní věřící ani neznali, ani nevlastnili: Máme Boží přirozenost, jsme Boží děti a jsme Boží synové. To je pravda o každém, kdo Bohu vyznal své hříchy a uvěřil ve jméno a dílo Pána Ježíše. Je znovuzrozen a obdržel věčný život. Zde je nám připomenuto, že jsme vyvolení Boží. Smíme myslet na to, že jsme Boží děti a synové. Naše jednání má odpovídat této vysoké milosti. Naše chování se měří naším postavením v Kristu. To je vysoké, dokonalé a vzácné.
Jsme také svatí. To je opět pravda o všech, kteří věří v Pána Ježíše. V křesťanstvu se mluví o svatém Pavlovi, o svatém Petrovi. To v Bibli nenajdeme. Máme jen jednu Osobu, která je nazvána svatou v jednotném čísle: Pána Ježíše Krista. Ten byl oznámen už před svým narozením jako to Svaté, které se narodí (Lukáš 1,35). Avšak v Bibli nejsou ani apoštolové, ani jiní věřící jednotlivě osloveni jako svatí. Naproti tomu jsou věřící v množném čísle označeni jako svatí. Co to znamená? Všichni věřící jsou pro Boha oddělení. Před-obrazně to nalézáme ve Starém zákoně u Ezechiáše, který opět zřídil obětní službu podle Boha. Obětoval zvířata a posvětil zvířata (2. Par. 29,31-33). Posvěcená zvířata byla vybrána pro Boha a byla držena odděleně. Byla zasvěcena Bohu. Tento krásný obraz nám připomíná to, že všichni věřící jsou rezervováni pro Boha, jsou postaveni stranou. Nikdy nemáme zapomenout, že patříme Bohu a že Mu jsme velmi vzácní.
Z předcházejícího vyplývá, že jsme milovaní Boží. I to platí pro všechny věřící. Jsou Bohem milovaní. Slunce Boží lásky svítí na nás každý den. Možná to necítím vždy stejně intenzívně, ale je tomu tak.
Někdy řekneme: Dnes svítí slunce nebo dnes nesvítí slunce. Ale to není pravda. Slunce svítí vždy, ale někdy se mezi nás a slunce vsunou mraky. Země sama nemůže vytvořit ani světlo ani teplo. Může vytvořit jen to, co udušuje světlo a teplo slunce, např. mlhu. Když od země vystupuje mlha, už necítíme sluneční paprsky, ačkoli slunce samozřejmě nad mlhou svítí.
Tento příklad nám ozřejmuje prožívání Boží lásky. Slunce Boží lásky na nás svítí den za dnem. Ale žel, někdy se mezi nás a Boží lásku vsunou mraky. Totiž tehdy, když se v našem životě vyskytne něco, co se nemůže Bohu líbit. Pak už necítíme teplo a světlo Boží lásky tak intenzívně. Dejme potom věci do pořádku, abychom opět měli plný prožitek ustavičné Boží lásky.
Tak si smíme každého jitra vštěpovat do paměti:
Díky vědomí o tomto křesťanském postavení můžeme uskutečňovat to, co apoštol nyní postupně představuje.
Soužití věřících se má vyznačovat srdečným slitováním. Při této výzvě bychom měli myslet na slitování, které bylo dokonale představeno u Ježíše Krista. Když jako člověk kráčel po této zemi, ukazoval srdečné slitování, a to i vůči lidem, kteří byli v trápení, protože si je sami zavinili. To je zřetelné v Lukáši 10, kde je zmínka o muži, který šel z Jeruzaléma dolů do Jericha. To byla cesta, kterou si sám zvolil, cesta dolů. Tento muž byl přepaden lupiči, kteří jej nechali ležet napůl mrtvého. Kněz a levita jako zástupci zákona mu nemohli, nechtěli a nesměli pomoci. Prošli po druhé straně. Ale pak přišel onen Samaritán, který je obrazem Pána Ježíše. Sklonil se k tomu zraněnému, ačkoli ten si zavinil svou bídu sám.
To se může stát také v soužití věřících. Některý z našich spoluvěřících jde po cestě dolů. Přitom se dostane do těžké situace, kterou si sám zavinil. Pak snadno řekneme: Je si sám vinen, protože se dal svévolnou cestou. Odvrátíme se a chováme se jako kněz a levita. Ale Pán Ježíš by tak nejednal. Proto od nás očekává srdečné slitování se všemi našimi spoluvěřícími, kteří procházejí zvláštními trápeními, ať si je sami zavinili nebo ne.
Kdo jedná „v dobrotě“, chce druhému darovat něco dobrého. Když nejsme dobrotiví, očekáváme nebo vyžadujeme něco od druhých. Žel že někdy máme takový postoj očekávání vůči svým spoluvěřícím. Pak jsme stále zklamáváni, protože důvěřujeme v lidi. Když podle křesťanského způsobu nic neočekáváme, ale přejeme si dát a ukazovat dobrotu, pak je naše srdce šťastné.
Dobrota je také taktní. Předpokládá u druhých dobré, dobrou pohnutku. Někdy jsme v nebezpečí posuzovat pohnutky druhých. Avšak to nám nenáleží. Máme předpokládat dobré pohnutky, dokud skrze nějaký odpovídající postoj nebo projev nejsme přesvědčeni o opaku – to je pak smutná zkušenost. Ale dokud to není tak daleko, chtějme u druhých myslet na dobré.
O pokoře nemáme mluvit, musíme ji mít. Přitom nejde o to, dělat se pokornými, nýbrž pokornými být. Dělat se pokorným většinou slouží k zakrytí pýchy. Takový příklad nalézáme v Matouši 20,20: „Tehdy přistoupila k němu matka synů Zebedeových se syny svými, klaněla se a prosila něco od něho.“ Tato matka tedy přichází k Pánu Ježíši a pokorně se před Ním klaní. „Kterýž řekl jí: Co chceš? Řekla jemu: Rci, ať tito dva synové moji sedají, jeden po pravici tvé a druhý po levici v království tvém.“ To nám ukazuje: Zasazujeme se, když jde o nás samé, a zasazujeme se ještě silněji, když jde o naše děti. Tato žena zde činí gesto pokory, aby zakryla svou pýchu. Její sobectví žádá nejvyšší místo pro její dva syny. To se vůbec nehodilo k pokornému postoji Pána Ježíše, a k tomu to byla urážka vůči druhým učedníkům.
U našeho Pána se učíme ne dělat se pokornými, ale pokornými být. V Matouši 11,29 říká: „Učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný srdcem.“ Někdy se musíme pokořit, a někdy jsme pokořeni. Ale Pán se nemusel nikdy pokořit. On byl ze srdce pokorný. Když se chceme naučit pokoře, musíme zůstávat blízko u Něho.
Taková pokora se ukáže, když jsme nespravedlivě napadení. Dokud k nám jsou všichni přívětiví a říkají nám milá slova, je to jednoduché ukazovat pokorný postoj. Ale když jsme napadeni, když jsme haněni, pak to vyžaduje skutečnou pokoru, abychom neopláceli. To nalézáme v 1. Petra 2,21-23: „Neboť k tomu jste byli povoláni; neboť i Kristus za vás trpěl, vám zanechávaje příklad, abyste následovali v jeho šlépějích; který hříchu neučinil, ani nebyla nalezena lest v jeho ústech, který, když mu spílali, neodplácel spíláním, trpěv, nehrozil, nýbrž předával se tomu, který soudí spravedlivě.“ Následovat tento příklad a vstupovat do těchto šlépějí není lehké.
Jedna žena koupila svému muži novou kravatu. Při prvním jídle ji hned umazal. Pak ho plísnila, a právem. Musel vynaložit velkou námahu, aby mlčel. To nebylo lehké.
Ale Pán Ježíš byl vždy neprávem haněn, a mlčel k tomu. Je dojemné, jak se náš Spasitel zachoval, když byl lidmi zajat. „Ale on mlčel.“ (Marek 14,61) „Ale Ježíš přece nic neodpověděl.“ (Marek 15,5) To bylo předpověděno už v Izaiáši 53,7: „Pokutován jest i ztrápen, však neotevřel úst svých. Jako beránek, který je veden k zabití a jako ovce před těmi, kdo ji střihou, oněměl, aniž otevřel úst svých.“ To je pravá pokora. Všímáme si, že se od našeho Pána a Spasitele ještě musíme mnoho učit!
Vlídnost je v některých překladech uvedena jako mírnost. Mírnost se často považuje za slabost. Avšak pravá mírnost je ve skutečnosti duchovní síla. Mírnost se obrací vůči Bohu a vůči našim bližním. Je velmi důležité, abychom mírnost měli ve svých srdcích, když je zvěstováno Boží slovo. Opakem mírnosti je zde postoj odporu proti Bohu. Proto nás Jakub vyzývá: „Přijímejte s tichostí zaseté slovo.“ (Jak. 1,21) Nenaslouchejme zvěstování s vnitřním odporem vůči Božímu slovu, nýbrž buďme s mírností připraveni přijímat to Slovo jako přicházející od Boha. Potom se mírnost obrací také k našim spoluvěřícím, když s nimi jednáme způsobem, který neuráží. Pokora nepřijímá urážku a mírnost nedává urážku.
Shovívavost je trpělivost. Buďme vůči sobě navzájem trpěliví. Shovívavosti se učíme u Boha samého. Petr v 1. Petra 3,20 píše, že „Boží trpělivost vyčkávala ve dnech Noé“. Bůh nepřivedl potopu na zem rychle, protože je trpělivý. Ve 2. Petra 3,9 čteme, že Bůh je i dnes ještě vzhledem k soudu trpělivý. „Pán neotálí s naplněním zaslíbení, jak to někteří považují za otálení, nýbrž je shovívavý vůči vám, poněvadž nechce, aby někteří zahynuli, nýbrž aby všichni přišli k pokání.“ Shovívavosti nebo trpělivosti se tedy můžeme učit od Boha samého. Tak smějí starší mít trpělivost s mladšími bratry. Nemají zapomínat, jací sami byli ve 20 letech. Je stejně tak důležité, aby mladší byli trpěliví s námi staršími, kteří máme mnohé zvyky, které nejsou mladším často příjemné. To také znamená: umět čekat jeden na druhého. Ale trpělivost neznamená dělat kompromisy se zlem. Když se mezi věřícími vynoří zlo, musí být odsouzeno. Avšak je zapotřebí trpělivost a shovívavost, především v problematických případech.
Verš 13: … snášejíce se navzájem a vzájemně si odpouštějíce, jestliže někdo má stížnost proti druhému; jako také Kristus vám odpustil, tak i vy.
Pak jsou zmíněny dva problémy, které se mohou vynořit při soužití věřících: slabost a hřích. Když tu je slabost, jsme vyzýváni, abychom se navzájem snášeli, a když dojde k hříchu, máme jedni druhým odpouštět.
Co je slabost? Slabost není hřích. Projevuje se v různorodosti lidí. Jedni jsou přeopatrní, druzí jsou úzkostliví. Jedni jsou rychlí, druzí jsou pomalí. To nám může působit těžkosti. Je-li někdo velmi rychlý, nedokážeme s ním možná držet krok. Přesto jej máme snášet.
Pak jsou tu rodinné mentality. Ani to není hřích, nýbrž slabost. Dále tu jsou mentality zemí. Dokonce i v rámci jedné země jsou velké rozdíly. Nemůžeme tyto rozdílné mentality změnit. Proto máme spoluvěřící s jejich slabostmi snášet. Ty jsou ale často vstupní branou pro hřích. Když je člověk od přirozenosti uvolněný, pak někdy dojde rychle k hříchu. V Přísloví k tomu čteme: „Mnohé mluvení nebývá bez hříchu.“ (Přísl. 10,19) Ten, kdo je rychlý k mluvení, také rychle zhřeší slovy.
Když se v soužití věřících vyskytne hřích, máme být připraveni ho odpustit. Aby mohlo být odpuštěno, musí tu přirozeně být doznání a vyznání. Ale to nejde někdy tak rychle, často to trvá roky. Když například někdo o nás šíří zlé pomluvy a nevidí to, pak smíme ve svém srdci přesto mít odpouštějící postoj a věc přenechat Bohu. Dokud něco proti tomuto bratru ve svých srdcích neseme, nejsme šťastni. I když věc ještě nemůže být srovnána, máme možnost ji přenechat Bohu (1. Petra 2,23).
Sílu k odpouštějícímu postoji nalezneme u Ježíše Krista. Smíme myslet na to, kolik On nám toho odpustil. Jednou vyprávěl následující příběh: „Proto je království nebes podobné králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. Když začal účtovat, přivedli mu jednoho, který dlužil deset tisíc talentů. Protože však neměl čím zaplatit, rozkázal ho jeho pán prodat, i jeho ženu a děti a vše, co má, a zaplatit. Ten služebník padl, klaněl se mu a řekl: Měj se mnou trpělivost, pane, a všechno ti zaplatím. Pán onoho služebníka ale, jsa vnitřně pohnut, propustil a dluh mu odpustil. Onen služebník ale vyšel a nalezl jednoho ze svých spoluslužebníků, který mu dlužil sto denárů. Popadl ho a začal ho škrtit a řekl: Zaplať, když jsi něco dlužen. Jeho spolu-služebník padl a prosil ho: Měj se mnou trpělivost a zaplatím ti. On však nechtěl, ale šel a uvrhl ho do vězení, dokud nezaplatí dluh.“ (Matouš 18,23-30 – přel.) Pán Ježíš představuje zlé jednání tohoto služebníka. Ale neděláme to někdy také tak? Nechceme některému bratrovi nebo některé sestře odpustit, ačkoli Kristus nám odpustil mnohem více, když jsme k Němu přišli se svými hříchy. Když hledíme na vinu, kterou nám Pán Ježíš odpustil, pak máme i my sílu jeden druhému odpustit.
Verš 14: K tomu všemu ale oblékněte lásku, která je pouto dokonalosti.
Výše popsané vlastnosti nebo způsoby jednání byly už popsány jako jednotlivé květiny, které jsou spolu láskou svázány v jednu kytici. Můžeme také říci, že všechno je pozlaceno Boží láskou. Všechno musí být spojeno úzkým vztahem lásky k Bohu, když se sami zdržujeme pod paprsky Boží lásky a jednáme z lásky k Bohu a k Pánu Ježíši. Jinak to vše je jen trochu lidské přívětivosti. I mezi nevěřícími jsou mírní a trpěliví lidé. Ale to zde není míněno. Tito dobře vychovaní a přívětiví lidé nejsou pozlaceni Boží láskou. Ale zde je nám ukázáno, co Boží milost může způsobit u každého, kdo se na jedné straně zdržuje v Boží lásce, a na druhé straně se z lásky k Bohu chová tak, jak On si to přeje.
Verš 15: A pokoj Kristův vládni ve vašich srdcích, ke kterému jste také byli povoláni v jednom těle; a buďte vděční.
To je pokoj, který Ježíš Kristus po všechny dny svého života jako člověk zde na zemi nosil ve svém srdci. I nejtěžšími okolnostmi procházel s hlubokým pokojem v srdci. Tento pokoj chce dát i nám (Jan 14,27). Kristův pokoj má vládnout v našich srdcích. Co to znamená? Když máme učinit rozhodnutí, máme čekat, dokud před Pánem nepřijdeme ke klidu. Jak nebezpečné je z nějakého vzrušení činit rozhodnutí, což se přece žel někdy stane, a potom to má často osudné následky! Když však před Pánem přijdeme k jistotě, učiníme rozhodnutí, pak v nás vládne Kristův pokoj.
Druhá část verše nám připomíná to, že my věřící patříme k jednomu tělu. Všichni, kteří věříme v Pána Ježíše – jakkoli komplikovaní a obtížní často jsme – patříme k sobě. Když se zde Pavel zmiňuje o jednom těle, pak nemá na mysli naše postavení, nýbrž účinek na náš život.
Na závěr jsme vyzýváni, abychom byli vděční. Ze souvislosti můžeme tuto výzvu chápat opět vzhledem ke společnému životu věřících. Jsme vděční za své spoluvěřící, s nimiž se shromažďujeme kolem Pána Ježíše? Jsme vděční za to, že jako starší i mladší jsme pospolu? Tuto výzvu k vděčnosti máme tak zapotřebí, protože nevděčnost je známkou posledních těžkých dnů, ve kterých nyní žijeme (2. Tim. 3,2).
Verše 16 a 17: Ať slovo Kristovo ve vás bohatě přebývá, vyučujíce se navzájem a napomínajíce žalmy, chvalozpěvy a duchovními písněmi, zpívajíce Bohu ve svých srdcích v milosti. A vše, cokoli činíte, v slovu nebo v skutku, všechno čiňte ve jménu Pána Ježíše, děkujíce skrze něho Bohu Otci.
V 16. verši jsou nám představeny tři podstatné věci, které smějí vyznačovat společný život věřících:
Zde nejde jen o shromáždění věřících ke jménu Pána Ježíše, nýbrž také o ostatní příležitosti, při kterých jsme pospolu.
Aby Boží slovo mohlo být mezi věřícími k užitku a k požehnání, musí v nás nejprve bydlet, to znamená naplňovat naše vlastní srdce. Jakub vštěpoval jednu větu, které je často nesprávně rozuměno: „Nebuďte mnozí učitelé, moji bratři, poněvadž víte, že obdržíme těžší rozsudek!“ (Jak. 3,1) Tomuto verši je vždy rozuměno tak, že se týká jen bratrů, kteří mají dar k vykládání Božího slova. Ale Jakub myslí nás všechny, kteří jsme tak rádi hotovi učit. Je tedy potřebné, abychom nejprve Boží slovo nechali působit na svá vlastní srdce a svědomí. Potom smíme, podle toho jak nás Pán uschopnil, vzájemně poučovat a napomínat.
Jak se to má dít? Ve vší moudrosti. Je zde nebezpečí, že budeme poučovat nebo napomínat nemoudře, když se vzájemně bijeme do uší biblickými verši. Správně předkládat Slovo vyžaduje vnitřní postoj pokory a mírnosti. Je krásné, když při setkání věřících se nakonec ještě přečte slovo z Bible. Nemusí to být žádná dlouhá přednáška. Zvláště když jsou přítomny děti, je moudré se vyjadřovat krátce.
Duchovní píseň je druhý prvek v soužití věřících. Zpíváme společně, a přitom nejde v první řadě o to, zpívat krásně. Máme se přirozeně snažit zpívat správně. Ale je důležité, aby se účastnila naše srdce. To je naznačeno slovy: „Zpívajíce Bohu ve svých srdcích.“ Ani společný zpěv se nemá omezovat na shromáždění jako církev. Užívejme každou příležitost.
Modlitba má rovněž důležité místo v soužití věřících. Opět nejde jen o modlitební hodinu. Vždy, když se sejdeme, smíme se modlit a děkovat. Cožpak není modlitba důležitým znakem vykoupeného člověka (Sk. 9,11)? V závěru verše čteme: „skrze něho“. Kdo je tím míněn? Je to náš Pán Ježíš Kristus, skrze kterého se v děkovné modlitbě obracíme na Boha.
Učení, píseň a modlitba mají svůj základ v Božím slovu. Proto mají také své místo ve shromáždění jako církve. Možná, že ti mladší už někdy přemýšleli o tom, proč na začátku většinou zpíváme píseň, proč se modlíme a proč ve shromážděních čteme Boží slovo. Zde pro to nacházíme základ.
Dávejme těmto třem prvkům v soužití jejich místo, abychom jako věřící mohli jít společně po cestě ke cti našeho Pána a na svědectví pro lidi.
Ještě jedna poznámka k 17. verši: „A vše, cokoli činíte, v slovu nebo v skutku, všechno čiňte ve jménu Pána Ježíše.“ Při všech aktivitách se Ho smíme ptát: „Co bys Ty dělal, jak bys to dělal a kdy bys to dělal?“ Potom jednáme v Jeho jménu. Všechno smíme dělat s naším Pánem Ježíšem Kristem, když Ho do všeho uvádíme. Chceme Ho poslouchat tím, že se snažíme žít tak, jako On žil?