Kapitola 3,1-11
Prvních jedenáct veršů této kapitoly nám ukazuje dva velké prvky, které nás v denním životě musejí provázet:
Verš 1: Jestliže jste tedy byli s Kristem vzkříšeni, tak hledejte, co je nahoře, kde je Kristus, sedící po Boží pravici.
Co to prakticky znamená, že jsme byli s Kristem vzkříšeni? Vzkříšení Pána Ježíše a skutečnost, že jsme byli vzkříšeni s Ním, nás přivádějí do okruhu nového stvoření. V Listu Koloským to nejde tak daleko jako v Listu Efezským, kde jsme už viděni jako v Kristu posazení v nebeských místech. Zde jsme viděni jako takoví, kteří ještě žijí na zemi, ale hledí vzhůru. Je tu mnoho podobného s Listem Židům, a přece také velký rozdíl. V Listu Židům jsme viděni rovněž jako žijící na zemi, ale hledící kupředu, k cíli. V Listu Koloským žijeme na zemi a hledíme nahoru.
Nejenže jsme tedy s Kristem zemřeli, nýbrž byli jsme s Ním také vzkříšeni. S Kristem zemřít znamená být uzavřen vůči negativnímu. Být s Kristem vzkříšen znamená být otevřen pro pozitivní, božské. Jako s Kristem vzkříšení žijeme zde na zemi co věřící v novém, živém stavu. Potom už nehledáme filozofie tohoto světa, názory lidí, nýbrž to, co je nahoře. Neboť Ježíš Kristus, s nímž jsme byli vzkříšeni, je nyní už v nebi.
Vzkříšení našeho Pána Ježíše byl počátek nového stvoření. Nalézáme to ve Zjevení 3,14. Tam je nazván Počátek stvoření Božího. Tento titul nese jako Vzkříšený. Náš Pán byl po vykonaném díle na kříži položen do hrobu. Když třetího dne vstal z mrtvých, začalo nové stvoření. Je pozoruhodné, co o tom v Janu 16,16-22 říká svým učedníkům. V 19. verši čteme: „malý čas, a neuvidíte mne, a opět malý čas, a budete mne vidět.“ Neuvidí Ho už, neboť On zemře a bude položen do hrobu. Avšak oni Jej po malém čase opět uvidí ve vzkříšení. To se stalo skutečností, když jako Vzkříšený vstoupil do jejich středu. Pak čteme dále v 21. a 22. verši: „Žena, když rodí, má zármutek, protože přišla její hodina; ale když porodí dítě, nevzpomíná již na soužení pro radost, že se na svět narodil člověk. Tak i vy nyní máte zármutek; opět vás však uvidím a vaše srdce se bude radovat a vaši radost od vás nikdo nevezme.“ Srovnává své vzkříšení s narozením dítěte a tím říká, že Jeho vzkříšení je hodinou narození nového stvoření. Pro všechny, kteří v době milosti v Něho uvěří, platí nyní 2. Korintským 5,17: „Je-li kdo v Kristu, je nové stvoření; staré pominulo, hle, nové nastalo.“ Protože jsme byli s Kristem vzkříšeni, patříme k novému stvoření. Tím se věřícímu otevírá zcela nový svět.
Co má apoštol na mysli touto výzvou? Tato věta je často používána, aby nás povzbudila k zaměstnávání se oslaveným Kristem nahoře. Tuto myšlenku nalézáme např. ve 2. Korintským 3,18: „My všichni ale, s odkrytou tváří slávu Páně spatřující, jsme proměňováni podle téhož obrazu od slávy k slávě, jako skrze Pána, Ducha.“ Zde jde o to, že my, kteří ještě žijeme na zemi, vzhlížíme k nebi, a tam očima srdce smíme vidět oslaveného Krista.
Ale zde, ve 3. kapitole Koloským se zdá, že v popředí stojí jiná myšlenka. Máme ukazovat zájem o myšlenky Pána Ježíše v nebi ohledně praktického křesťanského života na zemi. O to totiž jde v kapitolách 3 a 4. Zajímáme se o to, co si Pán myslí o soužití věřících? Chceme poznávat Jeho myšlenky o manželském a rodinném životě, o chování na pracovišti a v díle Páně? Pak hledejme, co je nahoře. Jsme vybízeni, abychom pátrali po Jeho myšlenkách, abychom se dověděli, jak On smýšlí o těchto oblastech života.
Když jeden otec šel se svým malým chlapcem kolem pole s melouny, řekl mu: Zůstaň tady na silnici a dívej se doprava a doleva, zda někdo nejde. Já zatím budu krást melouny. Chlapec zůstal stát na silnici a otec šel na pole. Chlapec náhle zvolal: Mám se dívat také nahoru? Tu se otec zhrozil a řekl: Pojď, necháme to být a půjdeme dále.
Hledíme také nahoru? To je rozhodující otázka pro náš každodenní život.
Kristus sedí v nebi na Boží pravici. Tím je zdůrazněno, že myšlenky našeho Pána jsou důležité. Nejsou to myšlenky jen tak někoho, o nichž můžeme diskutovat, nýbrž jsou to myšlenky Toho, který sedí po Boží pravici. Je na místě cti nahoře u Boha.
Verš 2: Myslete na to, co je nahoře, ne na to, co je na zemi; …
Myslet není totéž jako hledat. Hledáním ukazujeme zájem o myšlenky Pána. Myšlením si Jeho myšlenky přivlastňujeme. Může to vysvětlit příklad: Když se někdo učí cizí jazyk, bude se v prvních měsících pokoušet rozumět tomu, co slyší nebo co čte, a v cizí řeči mluvit a psát. Ale ze začátku myslí stále ještě v mateřském jazyku. Později, například po delším pobytu v cizině, začne také v cizí řeči myslet.
Jestliže máme opravdový zájem o myšlenky Pána Ježíše ve všech oblastech křesťanské životní praxe, začnou se v našich srdcích upevňovat a my začínáme myslet myšlenkami Krista. Náš úsudek bude ovlivňován Jeho úsudkem. Jeho myšlenky o našem praktickém životě nalézáme v Božím slovu. Čím více se v tom prohlubujeme, tím více se to stane součástí našeho života. Jestliže se začneme stále více ptát po vůli Pána, přijdeme k postoji, při kterém budeme ve všech životních otázkách bezděky přemýšlet v myšlenkách Krista.
Co apoštol myslí tímto výrazem? Ze souvislosti Listu Koloským jde o následující dva body:
Neměli bychom pro křesťanský život myslet lidskými idejemi. Je nebezpečné oddávat se takovým myšlenkám vzhledem k soužití věřících. Jinak jsme v nebezpečí, že přijmeme světské myšlenky o manželském životě, rodinném životě a o výchově dětí. Také na pracovišti se musíme mít na pozoru, abychom se neorientovali podle všeobecného smýšlení tohoto světa. Dokonce i ve službě v díle Pána se můžeme chovat podle světských zásad. Nezapomínejme: Vlivy světa mají v nás spojence, totiž v nás přebývající hřích.
Verše 3 a 4: … neboť jste zemřeli a váš život je skryt s Kristem v Bohu. Když bude zjeven Kristus, náš život, pak budete také vy s ním zjeveni ve slávě.
Apoštol podepírá ty dvě výzvy z veršů 1 a 2 dvěma argumenty:
Tyto dva argumenty nám dávají sílu, abychom v denním životě žili podle vůle našeho nebeského Pána a hledali, co je nahoře a mysleli na to, co je nahoře.
Fyzicky jsme sice ještě nezemřeli, nýbrž žijeme. Přesto je to skutečnost: Bůh se na nás dívá jako na zemřelé s Kristem. Rozsudek smrti je na nás vykonán. Vírou tuto skutečnost přijímáme a uskutečňujeme důsledky, které z ní vyplývají.
To, že jsme zemřeli s Kristem, a praktické důsledky toho jsou ilustrovány dvěma událostmi z historie izraelského národa. Po dlouhé cestě pouští přešli Izraelité Jordán, aby se dostali do země Kanaán. Aby to bylo umožněno, museli kněží s truhlou smlouvy jít před nimi. Tak zůstaly vody stát a lid mohl suchou nohou přejít řečiště. Jordán je obrazem smrti a truhla smlouvy mluví o Pánu Ježíši a o Jeho výkupném díle. Tak jako byla truhla smlouvy vnesena do řeky smrti, Kristus zemřel a my s Ním. Průchod Jordánu nám především ukazuje, že jsme s Ním zemřeli světu. Avšak potom přišli Izraelité do Galgala. Tam byla vykonána obřízka. Také to je obraz smrti. Zde nám je více předobrazně ukázána skutečnost, že jsme s Kristem zemřeli hříchu.
Ačkoli žijeme ještě na zemi, jsme nebeští křesťané. Proč tomu tak je? Protože Kristus – obsah našeho života – je v nebi a my vlastníme stejný nebeský život. Tato pravda je nám představena také v 1. Korintským 15,48: „Jaký je ten z prachu, takoví jsou také ti, kteří jsou z prachu; a jaký ten nebeský, takoví jsou také ti nebeští.“ Také zde jde o přítomnost. Protože jsme spojeni s Ježíšem Kristem, neseme tentýž charakter života jako On. Ale ten je ještě skrytý. Náš vztah ke Kristu v nebi ještě není viditelný. Ale naše víra se toho pevně drží, a proto podle něj žijeme. Výraz v Bohu ukazuje na to, že náš zdroj života je v Bohu.
Když Pán Ježíš opět přijde v moci a slávě, zjevíme se my s Ním, protože On nás předtím vezme k sobě do nebe. Tím bude zjeveno, že jsme s Ním spojeni. Lidé poznají, že jsme nebeští jako On. Také tato skutečnost je nám popsána v 1. Korintským 15,49, kde se jedná o naši budoucnost: „A jako jsme nesli obraz toho z prachu, tak poneseme také obraz nebeského.“ Když dnes lidem kolem sebe řekneme, že jsme nebeští, smějí se nám. Snad potom řeknou: „Vám se nedaří lépe než nám. I vy jste někdy nemocní, i vy stárnete. Jak nám můžete dokázat, že jste nebeští?“ Ale když přijdeme s Pánem v slávě a poneseme obraz nebeského, budou muset připustit, že jsme nebeští.
Tak jsme dle svého charakteru nyní už nebeští (verš 3), a v budoucnosti to budeme také podle svého těla (verš 4).
Verš 5: Mrtvěte nyní své údy, které jsou na zemi: smilstvo, nečistotu, vášeň, zlou žádost a lakomství, které je modloslužbou, …
Co je to za údy? Když je tento pojem v Bibli používán, není vždy míněno totéž. Souvislost vždy ukáže, co nějaké slovo znamená. Ani v původním textu to není vždy ihned k poznání. Slovo údy může znamenat údy našeho těla, jako např. v Římanům 6,13, kde čteme: „Nepropůjčujte své údy hříchu za nástroje nepravosti.“ Tím jsou míněna naše ústa, naše ruce nebo naše nohy atd. – V 1. Korintským 12 jsou také zmiňovány údy, údy Kristova těla. To jsou vykoupení lidé. – Když se nyní v Koloským 3 mluví o údech na zemi, pak jsou tím míněny výrůstky v nás bydlícího hříchu.
Hřích, tento zlý princip, v nás zůstává i poté, co jsme se obrátili. Stále znovu na sebe upozorňuje. Jakub to zřetelně píše v kapitole 1,14: „Každý ale je pokoušen, když je od své vlastní žádosti strháván a váben.“ Jestliže nás vábí žádost nebo v nás bydlící hřích, pak jsme ještě nezhřešili. Ale dokazuje to, že v nás ještě hřích je. Když mne někdo urazí, vyvstane ve mně přání vrátit mu to. To, že mám toto přání, ještě není hřích. Hříchy povstávají teprve tehdy, když se stane to, co Jakub píše dále v 15. verši: „Potom, když žádost počala, rodí hřích.“ Když se tomuto vábení poddáme ve svých myšlenkách a přemýšlíme o tom, jak bychom tu urážku mohli oplatit, pak jsme už zhřešili v myšlenkách. A když potom oplácíme slovy, zhřešili jsme ústy. Někdy to je až k rukám a nohám!
Zde tedy jsou výrazem údy míněny výrůstky v nás bydlícího hříchu. Ty máme mrtvit. Ozřejmíme si to na obrazu. Když se na nějaký planý strom naroubuje ušlechtilý druh ovoce, pak planá podnož stále vyráží výrůstky. Ty musejí být odřezávány, jinak začnou převládat a udusí ušlechtilou odrůdu. Tak je naší povinností odsuzovat výhonky v nás přebývajícího hříchu.
Jak se to děje prakticky?
Údy, které máme mrtvit, jsou jmenovány jménem. Nejdříve jsou jmenovány hříchy těla: smilstvo, nečistota, vášeň, zlá žádost a lakomství, které je modloslužbou. Nic z toho se nemá v životě křesťana vyskytovat!
Verše 6 a 7: …kvůli kterým přichází Boží hněv na syny neposlušnosti; mezi nimiž jste i vy kdysi chodili, když jste v těchto věcech žili.
Nyní by nám Pavel chtěl ukázat, že hříchy v 5. verši jsou závažné. Ve světě se na takové praktiky pohlíží jako na neškodné. Lidé si s nimi lehkovážně zahrávají. To znamená nebezpečí i pro nás. Proto čteme: „Kvůli kterým přichází Boží hněv na syny neposlušnosti.“ To ukazuje, jak závažné jsou tyto hříchy v Božích očích. Ale Pavel nepíše, že kvůli tomu přichází hněv na vás. Ne, ten přichází na syny neposlušnosti. Nemůžeme jistě tvrdit, že všichni nevěřící jsou synové neposlušnosti. Zde a v Efezským 2,2 apoštol míní tímto označením lidi, kteří jako příklady druhé svádějí ke zlému, ideology zla. Jsou lidé, kteří zlým učením prohlašují hříšný život za dobrý. Ti poznali, že z učení přichází chování. To platí pro dobré stejně jako pro zlé. Tak synové neposlušnosti zvěstují zlé praktiky jako dobré a chtějí nám je učinit příjemnými.
Kdysi, to znamená před obrácením, se Koloští pohybovali mezi syny neposlušnosti. Byli ovlivňováni těmito ideology, filozofy tehdejšího světa, a žili podle toho. Proto se tyto hříchy z verše 5 vyskytovaly i v jejich životě. Avšak tak tomu bylo kdysi. Ale nyní, po jejich obrácení, měly být tyto výhonky v zárodku odsouzeny.
Verše 8 a 9a: Nyní ale odložte i vy to všechno: hněv, prchlivost, špatnost, rouhání, hanebné mluvení ze svých úst. Neobelhávejte jeden druhého.
Zde jsou vyjmenovány hříchy úst: hněv, prchlivost, špatnost, rouhání, hanebné mluvení a lež. Jsme vyzýváni, abychom i toto všechno odložili. Jsou tedy ukázána dvě těžiště nebezpečí: hříchy těla (verš 5) a hříchy mluvení (verše 8.9a).
Je zajímavé, že nám Pavel stále znovu připomíná naše obrácení, totiž co jsme byli kdysi, před svým obrácením, a čím jsme se stali nyní, po svém obrácení. Kéž jen při nás při každém je ono Kdysi a Nyní!
Verš 9b: … když jste svlékli toho starého člověka s jeho skutky…
Co je starý člověk? První člověk byl utvořen z prachu. V 1. Korintským 15,45 proto čteme: „První člověk, Adam, se stal duší živou.“ První člověk byl Bohem stvořen velmi dobrý a v nevinnosti. Neznal ani dobré ani zlé. Pak upadl do hříchu. Tak se z prvního člověka stal starý člověk. Ten zná dobré a zlé a činí zlé. Neumí jinak. To je jeho charakter. Ďábel Evě předpověděl: Když „z něho jísti budete…, budete jako bohové, vědouce dobré i zlé“. To se také stalo. Poznali, že jsou nazí a uchýlili se k lidským pomocným prostředkům, aby přikryli svoji nahotu. Tato obrazná řeč nám ukazuje, co je starý člověk. Je to osobnost, která je ovládána v ní bydlícím hříchem. To jsme byli my všichni před svým obrácením. Ale při svém obrácení jsme toho starého člověka odložili.
Verš 10: … a oblékli jste toho nového, který je obnovován k známosti podle obrazu toho, který jej stvořil; …
Co nyní je nový člověk? To není návrat k nevinnosti, do stavu prvního člověka. Nový člověk stále ještě rozeznává dobré a zlé. Je ale schopen dělat dobré a je uschopněn k tomu, aby nehřešil. Při svém obrácení jsme oblékli toho nového člověka. Proto máme nyní možnost žít k Boží cti tím, že činíme to, co se Jemu líbí.
Když nyní je napsáno, že nový člověk je obnovován, pak to má následující význam: Nový člověk má nyní schopnost vykonávat ve svém životě zcela nové, obdivuhodné věci. Jsou nám ukázány od 12. verše: „srdečné slitování, dobrotivost, pokora, mírnost, trpělivost, navzájem se snášejíce a vzájemně si odpouštějíce“. To jsou vlastnosti, které jsou naprosto opačné k hříchům v našem oddílu.
Bůh sám stvořil toho nového člověka. A kdo je obrazem Boha? To je Kristus, model nového člověka. On není ten nový člověk, avšak skrze svůj život zde na zemi nám dal vzor nového člověka. Tento obdivuhodný člověk poznával dobré a zlé a činil vždy jen to dobré. Tak je naším velkým Vzorem ve vztahu k našemu praktickému křesťanskému životu.
Verš 11: … kde není Řek a Žid, obřízka a neobřízka, barbar, Skytha, otrok, svobodný, nýbrž Kristus všechno a ve všech.
Na půdě nového stvoření už nejsou mezi věřícími žádné rozdíly. Výčet ukazuje, které rozdíly jsou zrušeny:
už žádné kulturní rozdíly;
už žádné náboženské rozdíly;
už žádné etnické rozdíly;
už žádné sociální rozdíly.
To platí jen pro nové stvoření. Na půdě prvního stvoření rozdíly ještě trvají. Jsou tu úkoly pro muže a úkoly pro ženy. Ale na půdě nového stvoření tyto rozdíly už nejsou.
Co to znamená: „Kristus je všechno“? On je tím jediným cílem, o který se máme snažit. A co apoštol myslí slovy „Kristus ve všech“? On je naším jediným obsahem života. To je ústřední bod křesťanské praxe: Kristus náš cíl a Kristus, obsah našeho života. Když tomu tak je, můžeme hledat to, co je nahoře, protože On je tam. Máme pak také sílu umrtvovat údy, které jsou na zemi.
Shrneme hlavní zásady pro náš praktický křesťanský život z veršů 1-11: