Kapitola 2,13-23
Verš 13: A vás, když jste byli mrtví v proviněních a v neobřízce svého těla, spolu s ním oživil, když nám odpustil všechna provinění;…
Apoštol mluví nyní dále o našem stavu, ve kterém jsme byli před svým obrácením a který je nyní ukončen. S vámi v 13. verši má na mysli lidi z pohanských národů a nás ve 14. verši lidi z národa Izraele. Lidé z obou skupin měli v sobě dědičný hřích, ale vedli jiný život, a přitom činili jiné zkušenosti.
Problémy lidí z národů spočívaly v tom, že „byli mrtví ve svých proviněních“. To je charakterizovalo: mrtvý stav pro Boha, a jako následek toho těžká provinění. Dopouštěli se mnoha těžkých hříchů. Ale dále jim také ukazuje, že byli opanováni dědičným hříchem, když mluví o neobřízce jejich těla. Oba problémy člověka nesmířeného s Bohem nám jsou zde znovu představeny: Zhřešil proti Bohu a stojí před Ním v hříchu, tom zlém principu.
Ale Koloští uvěřili v Pána Ježíše Krista, a tím byli učiněni spolu žijícími. Spolu oživeni není totéž jako spolu vzkříšeni (verš 12). Spolu oživeni znamená, že Bůh v nás způsobil dílo nového narození: Obdrželi jsme nový život. Před svým obrácením jsme byli pro Boha duchovně mrtví, nyní jsme učiněni živými, vlastníme nový život.
Pavel nyní slovem nás obě skupiny lidí spojuje. Jsou jim odpuštěna všechna provinění. To je velká útěcha. Když nějaký člověk Bohu vyzná své hříchy a uvěří ve jméno a dílo Pána Ježíše, jsou mu odpuštěny všechny hříchy. My jsme si na to možná zvykli, ale je to velká skutečnost spasení. Všechny hříchy nám byly odpuštěny na základě výkupného díla našeho Spasitele. On je nesl na kříži a obdržel za ně trest. Odpuštění hříchů znamená, že už neobdržíme žádné potrestání.
Když potom přesto jsme jako věřící lehkovážní a hřešíme, máme co činit s cestami Boží vlády. Bůh nás bude provádět kázní, protože jsme Jeho synové. Tím chce způsobit, abychom si hříchy uvědomili, a chce nás přivést k tomu, abychom je vyznali, abychom mohli opět každý den žít ve vnitřním obecenství s Ním. Ale apoštol zde ukazuje obdivuhodnou skutečnost, že každý člověk, který věří v Pána Ježíše, obdrží skrze vykonané dílo vykoupení na kříži odpuštění hříchů.
Verš 14: … když vymazal ten proti nám stojící rukou psaný záznam v ustanoveních, který byl proti nám, odejmul jej také ze středu, když jej přibil na kříž;…
Ve 14. verši jsou tedy více míněni lidé z izraelského národa, když jde o to, že „ten proti nám stojící rukou psaný záznam“ (anebo dluhopis) je smazán. Lidé z izraelského národa stáli pod požadavky zákona. A protože zákon nedodržovali, vznikl dlužní spis, což znamená, že je dokumentována a potvrzena jejich vina před Bohem. Příčina neleží v zákonu, který dal Bůh. Jeho přikázání jsou svatá, spravedlivá a dobrá, ale člověk není schopen je splnit. Důvodem k tomu je dědičný hřích, který v nás bydlí a který vždy znovu svádí k hřešení.
Zákon tedy nemůže odejmout žádný hřích. Požadavky zákona můžeme srovnat se zrcadlem. Když například zemědělec přijde ze stáje do domu a podívá se do zrcadla, musí zjistit, že je špinavý. Ale zrcadlo mu tu špínu neodejme. Tak zákon nemůže vyřešit problém hříchů člověka. Přesto má ještě dnes svůj význam. Ukazuje nevěřícímu člověku, že je hříšník (1. Tim. 1,9).
Proti člověku existuje tedy dluhopis, protože přestoupil Boží přikázání. Tento dluhopis se obracel proti provinilým, ale Pán Ježíš ho odejmul ze středu a přibil ho na kříž. Problém obžaloby zákona vyřešil svojí smrtí. Jeho smrt na kříži nás osvobodila od požadavků zákona. To se nestalo odstraněním zákona, nýbrž tím, že my jsme s Ním zemřeli zákonu. Zákon vyžaduje něco jen od živých. Ale Bůh vidí věřícího jako zemřelého s Kristem. Tak byl dluhopis smrtí našeho Pána Ježíše Krista vymazán.
Verš 15: … když vysvlékl4 knížatstva a mocnosti, vystavil je veřejně na odiv, když skrze něj nad nimi slavil triumf.
Apoštol nyní jedná o třetím bodu, poté co mluvil o světu a o dědičném hříchu. Nyní jde o Satana, knížete tohoto světa, a o jeho démony, kteří jsou zde nazváni knížatstva a mocnosti. Satana a jeho anděly, kteří nás v našem ztraceném stavu ovládali, Pán Ježíš na Golgotě vysvlékl (tj. zcela odzbrojil) a slavil nad nimi triumf. Tím skrze svou smrt zlomil Satanovu moc nad námi věřícími. V Božím slovu jsme jasně poučováni, že se Ježíš na kříži Golgoty střetl s mocí Satana a porazil ho tam jeho vlastní zbraní. V Listu Židům 2,14 je to vyjádřeno takto: „aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž ďábla.“
Krásnou ilustraci toho máme u Davida, jak porazil Goliáše. Jedním z pěti kamenů ze své mošny obra Goliáše svalil, ale ještě nezabil. Pak k němu běžel a zabil ho jeho vlastním mečem, když mu usekl hlavu. Tak Pán Ježíš na kříži Golgoty porazil Satana jeho vlastní zbraní – smrtí. Když náš Spasitel ve slabosti vešel ve smrt, zvítězil nad nepřítelem, takže my věřící smíme vědět, že moc nepřítele nám už nic nemůže učinit. Satan už nemůže věřícímu vzít jeho věčné spasení. Jeho moc je zlomena.
Je ale chybné, když si myslíme, že my věřící už vůbec nemáme co činit s mocí nepřítele, nýbrž už jen s jeho lstí. On nám může ještě hrozit svojí mocí, ačkoli nám už nic nemůže udělat. Když jako řvoucí lev otevírá svůj chřtán, je to demonstrace moci nepřítele, kterou nás chce vyděsit. Avšak my smíme důvěřovat Pánu s vědomím, že moc Satana je zlomena.
Verše 16 a 17: Ať vás tedy nikdo nesoudí pro pokrm a pro nápoj nebo kvůli svátku, novoluní nebo sobotám, které jsou stín budoucích věcí, ale tělo je Kristovo.
Ve verších 16 a 17 mluví Pavel ještě jednou o tradicích lidí: předpisy o pokrmech, předpisy o svátcích a novoluních a o sobotách, jak je znalo židovství. Je pravda, že v době zákona dal Bůh nařízení pro izraelský národ. Ale Židé k těmto nařízením přidali lidské předpisy, které šly za rámec zákona. Tak vznikly lidské požadavky, které Písmo nazývá „ustanovení lidská“. Ta vyžadovala, aby se člověk zdržoval určitých pokrmů a zvláště dbal na určité dny a svátky. To jsou náboženské tradice.
Apoštol netvrdí, že tyto tradice nemají z části základ ve Starém zákoně. Říká ale, že nařízení ve Starém zákoně jsou jen stín, poukaz na tělo (Krista). Všechna tato nařízení, tyto stíny, poukazují na našeho obdivuhodného Spasitele, na Jeho Osobu a Jeho dílo a na celou s tím spojenou pravdu. Tak jsou stínem, „ale tělo je Kristovo“. List Židům nás o tom poučuje. Tam je nám ukázáno, že tato nařízení, která Bůh dal Izraeli, jsou v době milosti už jen ilustrací křesťanských pravd. Oběti zvířat například skončily. Na půdě křesťanství přinášíme Bohu duchovní oběti, oběti chvály a děkování. Přesto jsou oběti zvířat jasnými ilustracemi té jedné obdivuhodné oběti našeho Pána Ježíše Krista a Jeho smrti. Jsou stínem budoucích dobrých věcí, „ale tělo je Kristovo“. Jen Kristus je pro nás skutečnou podstatou. Ceníme si stínů a čteme ve Starém zákoně poukazy na Krista. Ale Jeho Osoba a Jeho dílo na Golgotě jsou obsahem našeho života co křesťanů.
Verš 18: Ať vás nepřipraví o cenu boje nikdo, kdo činí svou vlastní vůli v pokoře a velebení andělů, když mluví o věcech, které neviděl, bez důvodu nadmut smyslem svého těla…
Verše 16 a 17 nám ukázaly tradice lidí. V 18. verši jde o filozofii. Obě ta zla nemůžeme od sebe zcela oddělit, trochu zasahují jedno do druhého. Tak jsou zde jmenovány v obráceném pořadí než v 8. verši.
Apoštol Pavel nechce, abychom my věřící byli připraveni o cenu boje tím, že svá srdce otevřeme filozofii. Ten, kdo se v pokoře klaní andělům, nečiní Boží vůli, nýbrž svou vlastní. Dává stvoření čest, která mu nenáleží. Klanění patří jen Bohu (Zj. 22,9). Vypadá to jako jednání pokory, když se člověk klaní andělu, ale je to nakonec jednání pýchy, když se neklaní Stvořiteli, nýbrž stvoření, když sám je takovým stvořením.
Dále se člověk ve filozofii osměluje jednat o věcech, které neviděl. Jen Bůh nám může sdělit, kdo On je, co je člověk a co je smyslem života. Když o tom člověk vytváří filozofické konstrukce, pokouší se jednat o věcech, které nám nepřísluší zkoumat. Udělali bychom si tím vlastní představy o Bohu, o Pánu Ježíši a sobě samých.
Nakonec je ještě zmíněno, že takoví lidé jsou nadutí. Ukazují domýšlivé chování.
Verš 19: … a nedrže se hlavy, z níž celé tělo skrze klouby a svazky je podporováno a spolu spojeno, roste Božím růstem.
V Listu Koloským ukazuje apoštol dvě stránky Hlavy:
Výraz celé tělo jasně ukazuje, že On je zde představen zvláště jako Hlava těla. Tělo tedy mluví o věřících, kteří jsou spojeni spolu a s Kristem, Hlavou. Iniciativa pro celé tělo vychází od Hlavy. On je zdrojem všeho pozitivního v našem životě.
Kristus používá různé prostředky k blahu své Církve. O tom mluví klouby a svazky: Podporují Hlavu. Reagují na její impulzy a působí, aby se údy chovaly podle Hlavy (= podporována). Ale také spojují a stabilizují údy (= spolu spojena). Jsme nejen příjemci těchto požehnání, která tečou od Hlavy k údům, nýbrž jsme také používáni, aby toto požehnání mělo praktické výsledky. My všichni společně, bratři a sestry, můžeme každý na svém místě jeden druhého různými prostředky povzbuzovat a být kanály, jimiž teče požehnání od Hlavy k tělu.
Kristus by chtěl vyvolat duchovní růst, ve kterém se ukazuje božský život k Boží cti. Je to nazváno Božím růstem, protože Bůh by chtěl způsobit, aby na tobě a na mně byl On stále více vidět.
Filozofické myšlenky lidí v 18. verši jsou v naprostém protikladu k naší Hlavě, ke Kristu. Tou mírou, jak tyto převrácené myšlenky přijímáme do svého života a do svého srdce, ztrácíme ze zřetele Krista. Nedržíme se pevně Hlavy a trpíme velkou ztrátu. Těmito zlými vlivy mizí Ježíš Kristus stále více z myšlenek našeho srdce a my se vzdalujeme od zdroje, který by v našem životě chtěl vše působit k Boží cti. Pak bychom nemohli požehnání, které vychází od Hlavy, ani obdržet, ani dávat dále druhým. To by byla ztráta pro celé shromáždění.
Verše 20-23: Jestliže jste s Kristem zemřeli živlům (elementům) světa, proč se poddáváte ustanovením, jako kdybyste ještě žili ve světě? Nedotýkej se, neokoušej, nesahej! (Věci, které všechny jsou používáním určeny ke zničení), podle přikázání a učení lidí (ty sice mají zdání moudrosti, ve svévolné bohoslužbě a v pokoře a nešetření těla, a ne v určité cti), k uspokojení těla.
Od kapitoly 2,20 až do 3,4 konstatuje apoštol pro věřící dvě skutečnosti:
S Kristem jsme tedy zemřeli živlům světa. To znamená, že máme schopnost a sílu, abychom se vůči vlivům tohoto světa stavěli jako mrtví. K této skutečnosti došlo při našem obrácení. Tu jsme s Kristem zemřeli těmto živlům světa. Nyní to má praktický účinek na náš život, že se už nepoddáváme náboženským nařízením a už se neotevíráme filozofii. Když Pavel píše: „Nedotýkej se, neokoušej, nesahej“, pak ještě jednou pojednává o lidských předpisech ohledně jídla. Z Božího slova neznáme žádné zákazy ohledně jídla pro nás křesťany s výjimkou udáveného a krve (Skutky 15,20). Apoštol říká k těmto lidským nařízením tři věci:
Souhrnně je konstatováno, že dodržování lidských předpisů slouží k uspokojení těla. Jde přitom o vlastní čest a nikoli o Boha.