Kapitola 2,1-12
Aby čelil zvláštnímu nebezpečí, ve kterém Koloští byli, představil jim apoštol celou velikost a slávu Osoby Pána Ježíše, dokonalost Jeho výkupného díla na Golgotě a obdivuhodné výsledky pro věřící a pro celé stvoření.
Když o tom přemýšlíme,
Verš 1: Neboť chci, abyste věděli, jak velký boj mám o vás a o ty v Laodiceji a o všechny ty, kteří neviděli mou tvář v těle,
V prvních dvanácti verších 2. kapitoly vidíme, jak apoštol jedná s problémem Koloských. Začíná tím, že jim a těm v Laodiceji, stejně jako všem, kdo ho neznali osobně, vysvětluje, že bojuje velký boj. Druhý List Korintským nám v 10. kapitole popisuje, jaký boj tento věrný služebník vedl. Chceme-li pro Pána bojovat, je důležité, abychom měli před sebou příklad tohoto věrného muže. Ve verších 3-5 říká: „Neboť ačkoli chodíme v těle, nebojujeme podle těla; neboť zbraně našeho boje nejsou tělesné, nýbrž božsky mocné k boření pevností, když boříme závěry rozumu a každou vysokost, která se pozvedá proti poznání Boha, a každou myšlenku uvádíme do poslušnosti Kristu.“ To byl způsob, jak Pavel bojoval. Jeho zbraně nebyly tělesné, to znamená, že se nepoddal hříchu, který v něm přebýval, aby proti převráceným věcem bojoval převráceným způsobem. Nikoli, jeho zbraně byly božské a mocné k boření pevností nepřítele. O tomto velkém boji mluví v Koloským 2,1. Přitom používá obou již zmíněných prostředků boje. Na jedné straně poučuje Koloské svým Listem, a na druhé straně se za ně modlí. Tímto způsobem za ně bojuje, ačkoli je ještě nikdy neviděl, neboť shromáždění v Kolosech nevzniklo službou apoštola Pavla. Pán k tomu pravděpodobně použil Epafru.
Verš 2: … aby jejich srdce byla potěšena, sjednocená v lásce a ke všemu bohatství plné jistoty porozumění, k poznání tajemství Božího, …
Koloští měli být apoštolovou službou potěšeni ve svých srdcích. Jak se to dělo? Dobrým poučením obdržela jejich víra stabilní základ. To jim dalo jistotu a útěchu. My si někdy myslíme, že v těžkých okolnostech jsme potěšováni vzpomínkou na Boží věrnost a milost. Také to je velká útěcha vědět, že On s námi jde vodou i ohněm (Iz. 43,2). Ale nesmíme zapomínat, že jasné učení naše srdce rovněž potěšuje. Když na jednom místě naříkali, že službou Slovem se jim dostává tak málo útěchy, jeden starý bratr řekl: „Já jsem nejvíce potěšován, když je představováno jasné učení Božího slova.“ To je i zde ten první úmysl: Věřící jsou potěšováni, když ve vztahu ke své víře dostávají jistotu.
Služba Koloským měla druhý cíl: sjednotit je v lásce. To má místní a širší stránku. Znamená to tedy, že věřící místního shromáždění v Kolosech jdou po cestě víry společně. V 1. verši je také zmíněno shromáždění v Laodiceji. Naučení spojuje věřící ve víře také i mezimístně, takže v lásce mohou jít po cestě víry společně. Spojeni v lásce neznamená, že jsou spojeni v chladu nebo s kritikou. Shromáždění jako církev je místem svatosti, ale také místem lásky, kde věřící mohou najít místo odpočinutí. Tato prožívaná spojenost – v místě i nad to – je opakem toho, oč se snaží nepřítel. Ten rozptyluje stádo. Naučení na základě křesťanské pravdy sjednocuje věřící.
A když je zvěstováno jasné učení, vede nás to za třetí k plné jistotě porozumění, tj. k plné duchovní zralosti. To má co činit s naším srdcem. Dobrým poučením dostáváme přesvědčení srdce o křesťanské pravdě. O to usiluje apoštol ve své službě pro všechny věřící skrze inspirované spisy. Máme přijít k „plné jistotě porozumění, k poznání tajemství Božího“. Toto Boží tajemství je tajemství Kristovo, to znamená pravda o Kristu a Jeho Církvi. Apoštol bojoval ve své službě také o to, aby všechny věřící vedl k poznání tohoto tajemství, jehož středem je obdivuhodná Osoba našeho Pána Ježíše.
Verš 3: … v němž jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání.
V tomto tajemství, ve kterém je Ježíš Kristus středem, jsou skryty všechny poklady poznání. Tento velký poklad nám plně stačí. Ke klidu a radosti svých srdcí nepotřebujeme nic jiného. Tím apoštol předchází vlivu svádějících lidí, kteří chtějí věřícím namluvit, že pro své životní štěstí potřebují vedle Krista ještě něco jiného.
Jestliže známe křesťanskou pravdu víry a přišli jsme k plné zralosti tím, že jsme ji přijali do svého srdce, jsme v této pravdě upevnění a nakonec poznáváme, že Kristus je ústředním bodem této pravdy. Pak máme vše, co potřebujeme ke svému štěstí, protože naše srdce je plné Krista.
Verš 4: Toto ale říkám, aby vás nikdo nesvedl přemlouvavými slovy.
Apoštol Pavel v tomto Dopisu až do nynějška představil Pána Ježíše a Boží tajemství, ve kterém je Ježíš Kristus středem. Bylo jeho přáním, aby jejich srdce byla naplněna touto slavnou Osobou. To je nejlepší ochrana před svedením, protože pak už není žádné místo pro něco jiného. To je křesťanské naučení. Nejde o to, stavět věřící pod nějakou zásadu zákona, nýbrž představit Krista a naplnit srdce Jím. Přemlouvavá slova ukazují, že svůdci v řeči přesvědčují, protože všechno zní tak dobře a napínavě. Ale svými přemlouvajícími slovy odvádějí věřící pryč od Krista.
Tak Pavel nemluvil. Korintským píše: „Byl jsem u vás ve slabosti a v bázni a ve mnohém chvění; a moje řeč a mé kázání nebylo v přemlouvajících slovech moudrosti, nýbrž v dokázání Ducha a síly, aby vaše víra nespočívala na lidské moudrosti, nýbrž na Boží síle.“ (1. Kor. 2,3-5) To byl způsob, jak apoštol sloužil, a nyní varuje před takovými, kteří obcházeli se svádějícími řečmi. Co je svůdce? Představuje se tak, že posluchači v první chvíli myslí, že je poslán od Boha. Ale ve skutečnosti přichází zdola a chce své posluchače od Boha odtáhnout.
Verš 5: Neboť i když jsem podle těla nepřítomný, tu jsem přece v duchu u vás, raduje se a vida váš pořádek a pevnost vaší víry v Krista.
Dříve než bude Pavel mluvit o nebezpečí svodu, píše něco o vnějším stavu Koloských. Zdá se, jako kdyby váhal to zlo už nyní jmenovat jménem. Ve shromáždění v Kolosech byly uspořádané poměry, v protikladu ke shromáždění v Korintu, kde ve shromážděních vládl nepořádek. Tak mohl chválit vnější situaci, stejně jako pevnost jejich víry. Jejich chování se vyznačovalo závislostí a důvěrou v Krista.
Když jde o osobní a společný život, jsou tu vždy dva příběhy: jeden vnější a jeden vnitřní. To nalézáme i v knize proroka Izaiáše. Ta se vlastně skládá ze dvou knih. V prvních 36 kapitolách je ukázán vnější příběh izraelského národa. Kapitoly 37 až 39 jsou vsuvkou a podávají zprávu o Ezechiášovi. Od 40. kapitoly až do konce je potom ukázán vnitřní příběh lidu, historie srdcí. Tak mohl apoštol Koloské vzhledem k cestě, jak po ní navenek šli, chválit. Ale musel je napomínat kvůli jejich vnitřnímu stavu.
Verš 6: Jak jste nyní Krista Ježíše, Pána, přijali, tak v něm choďte, …
Protože apoštol u Koloských rozeznal první příznaky vnitřního odklonu od Krista, připomíná jim to, jak jim věrný služebník Epafras představil Pána Ježíše. Poukázal jim na to, že Ho vpustili do svého života. Pořadí jmen našeho Pána zde je pozoruhodné. Kristus je Jeho jméno jako oslaveného v nebi. Tak začíná: Přijali jste přece Krista, a tím jste obdrželi hlubokou duchovní radost. Jméno Kristus ukazuje tedy na radost a obsah našeho života. Dále říká: Přijali jste Ježíše. Ježíš je ten ponížený člověk, který chodil po této zemi. Jako takový je naším dokonalým vzorem. A nakonec Pavel zmiňuje: Přijali jste Pána. To znamená, že je náš Pán a my Ho chceme poslouchat. Tak Ho vlastníme jako svoji radost, jako svůj Vzor a jako svého dobrotivého Pána (1. Petrův 2,3), kterého chceme poslouchat.
Někdy si myslíme, že je těžké poslouchat Pána. Pak mysleme na zde jmenované pořadí jmen. Není mnohem jednodušší poslouchat Ho, když jsou naše srdce naplněna velikostí Jeho Osoby? Služebník v podobenství o talentech (hřivnách) řekl: „Věděl jsem, že jsi tvrdý člověk.“ Avšak tím jen vyjádřil, že Ho ve skutečnosti nezná a že Mu určitě nepatří. Ale jako věřící, kteří jsme v životě zakusili dobrotu Pána, jej chceme ze srdce poslouchat.
To je zvláštní výraz. Není napsáno: Choďte (žijte) pro něho. To děláme, když Mu sloužíme. Také není napsáno: Choďte skrze Něho. To by znamenalo jít v Jeho síle. Chodit v Něm znamená vést život v osobním, vnitřním, skrytém obecenství s Ním. To je vnitřní stav, skrytý styk s Pánem Ježíšem. Člověk může pevně držet Boží pravdu bez praktického vztahu víry. Na tento bod klade apoštol Pavel vždy znovu prst. Příklad to může ozřejmit. Ve 2. Timoteovi 1,13 čteme: „Drž pevně obraz zdravých slov, která jsi ode mne slyšel, ve víře a lásce, které jsou v Kristu Ježíši.“ Tento obraz zdravých slov je křesťanská pravda víry. Tak Pavel Timotea vyzývá, aby pevně držel křesťanské učení, protože mu je chtěli vzít. Pavel ale k tomu připojuje, že je má pevně držet ve víře a lásce. To popisuje vnitřní, potřebný postoj. Když chybí živý, skrytý vztah víry k Pánu, je pevné držení pravdy čistě pravověrnost, čistá neústupnost. Ale je-li nesena vnitřním vztahem víry k Pánu, On to může požehnat.
Verš 7: …zakořeněni a vzděláváni v něm a upevňováni ve víře, tak jak jste byli učeni, rozhojňujíce se v tom s děkováním.
Nyní srovnává apoštol život víry na jedné straně s rostlinou a na druhé straně s budovou. Rostlina má kořeny a budova základ. Zakořeněni v Něm znamená, že máme svůj zdroj v Pánu Ježíši. Vzděláváni v Něm ukazuje na to, že On je náš základ.
„A upevňováni ve víře, tak jak jste byli učeni, rozhojňujíce se v tom s děkováním“ opět mluví o křesťanské pravdě víry, která byla Koloským zvěstována. V Římanům 10,17 čteme: „Víra je tedy ze zvěstování, zvěstování ale skrze Boží slovo.“ Když čteme tento verš, myslíme možná na zvěstování evangelia. To je také míněno, avšak je to zásada, která platí pro celou křesťanskou pravdu. I tady přichází víra skrze zvěstování. A zvěstování se děje skrze dary, které Pán dal lidem. Je důležité, aby tyto dary mezi námi mohly svou službu vykonávat pod volným působením Ducha. Boží nepřítel by chtěl tyto dary zablokovat a učinit neúčinnými tím, že je napadá a přivádí k pádu. Anebo vytváří stavy, kdy je vedení Ducha omezováno, a tím dary nemohou být vykonávány. V křesťanstvu byla volná působnost Ducha Božího ve shromážděních často nahrazena liturgií a organizací. To omezuje dary, které oslavený Pán dal Své Církvi. Tu se nemusíme divit, když věřící ty vzácné křesťanské pravdy víry sotva znají.
Abychom my všichni, i ti mladší, byli upevněni ve víře, je zapotřebí, aby křesťanské pravdy byly vždy znovu zvěstovány a učeny. Buďme ze srdce vděčni za to, že si ještě můžeme přisvojovat křesťanské učení! Zde je tak krásně napsáno: „rozhojňujíce se v tom s děkováním“. Ne rozhojňujíce se v kritice této pravdy víry, nýbrž rozhojňujíce se s děkováním. I to je ochrana před útokem nepřítele, neboť: Děkování chrání před kolísáním.1 Chtějme Pánu děkovat za výsadu, že jsme Boží slovo slyšeli skrze dobré poučení. Je to velká milost.
Verš 8: Dejte pozor, aby tu nebyl někdo, kdo vás jako kořist odvede skrze filozofii a skrze marné oklamání, podle tradice lidí, podle živlů světa, a ne podle Krista.
Nyní upozorňuje na nebezpečí. „Dejte pozor!“, volá na Koloské a také na nás. Jinými slovy říká: Nebuďte naivní, jsou tu nebezpečí! Vždy na to mysleme. Někdy se setkáváme s věřícími křesťany, kteří procházejí světem tak důvěřivě, jako kdyby zde nebyl žádný Boží nepřítel a nebezpečný svět. Ale musíme napomenutí brát vážně: Je tu nepřítel, který nás chce odvrátit od Pána Ježíše, a používá k tomu lidi.
Koloští byli v nebezpečí, že otevřou ucho pohanské filozofii a náboženským, lidmi vynalezeným nařízením, která přicházela zvláště ze židovství. Často to k nám přistupuje společně a snaží se to vkrást do našeho života. Jestliže se to nepříteli podaří, zatemní to pohled na Pána Ježíše.
Filozofie je produktem lidí. Přitom jde o odpovědi na tři zásadní otázky, které Bůh člověku nedovolil zkoumat:
Člověk na tyto otázky nemůže dát skutečnou odpověď, a proto o nich rozvíjí lidské ideje.
Kdo je Bůh, to můžeme vědět jen skrze zjevení Jeho samého. Je to velká milost, že se Bůh na konci dnů zjevil ve svém Synu, tj. v Osobě svého Syna (Židům 1,2). Jestliže však lidé vytvářejí teorie o Bohu, je to modlářství v duchovní formě. V době Starého zákona si podle svých představ dělali své modly ze dřeva nebo kovu. Dnes jsou to myšlenkové konstrukce o Bohu.
Také nemůžeme vyzkoumat, co je člověk. Přesto o tom existuje mnoho lidských studií, a lidé přicházejí k závěru, že v každém člověku je něco dobrého. Ale Bůh o člověku mluví jinak: Je zkažený a plný násilí (1. M. 6).
Co je smyslem života, může člověk stejně tak málo vyzkoumat. I zde nám Bůh ve svém Slovu říká, co je skutečný život.
Druhým nebezpečím jsou tradice lidí. Filozofie je pohanského původu, tradice lidí přicházejí spíše ze židovství. Ale zdá se, že apoštol ta dvě nebezpečí od sebe zcela neodděluje. Jsou spolu spojena.
Zvyklosti nebo tradice lidí jsou silným prostředkem tohoto světa, aby zajal srdce lidí. Člověk může být hluboce náboženský, a přitom přece žít v těžkých hříších. Jasný příklad máme v Janu 4. Tam máme ženu, s níž se Ježíš setkává u studny u Sichar. Ačkoli vedla hříšný život, byla nábožná a ovlivněná náboženskou tradicí. Upozornila Pána na studnu, která byla stará stovky let. Patriarcha Jákob, jeho synové a jeho dobytek z ní pili. Avšak co k tomu říká náš Spasitel? „Kdo pije z této vody, bude opět žíznit.“ (Jan 4,13) Jak je náboženská tradice rozšířená! Ale ta netiší žízeň duše. Podání lidí stavějí tradici nad Boží slovo. Tak tomu bylo zvláště v židovství. S touto skutečností se Pán Ježíš, když viděl farizeje, setkával na každém kroku. Ti přehnaně a převráceně vykládali určité věci z Božího slova, a stavěli je nad vlastní výpovědi Slova. Tím činili Boží slovo neplatným.
Obojí, filozofie a tradice lidí, jsou živly (prvky) tohoto světa. Proč jsou tak špatné? Protože jsou produktem světa, který leží pod zlořečením hříchu. Na to nesmíme zapomínat. K tomu jsou zcela proti Kristu, jak nám to ukazuje závěr 8. verše: „podle živlů světa, a ne podle Krista“. To, co produkuje svět z filozofických a náboženských myšlenek spojených s tradicemi, stojí v přímém odporu k myšlenkám našeho oslaveného Pána v nebi. On o věcech života smýšlí zcela jinak a sdělil nám to ve svém Slově.
U pojmu „filozofie“ myslíme většinou na univerzity a na inteligentní lidi. Ale jejich učení může ovlivňovat všechny okruhy našeho života. Tak existují lidské filozofie o manželském životě, o výchově dětí, anebo o tom, jak má člověk zdravě žít. Taková učení často přejímáme rychle a bezmyšlenkovitě. Mluví se také o křesťanské filozofii. Ale ta je rovněž produktem lidských myšlenek, a tím náleží k živlům tohoto světa. To, co my potřebujeme pro svůj život víry, jsou jasné směrnice Božího slova. Smíme se pod ně s radostí sklonit. Když uskutečňujeme Kristovy zásady místo idejí světa, budeme v manželském a rodinném životě s našimi dětmi šťastni.
Náboženská tradice a filozofie jsou k uspokojení těla a stavějí do středu člověka. Obojí působí také nebezpečně i v našem společném životě jako křesťanů. Nemáme i my sklon přijímat nařízení lidí, anebo si nějaká sami vytvářet? Tak by tomu bylo například tehdy, kdybychom stanovili, že každá hodina lámání chleba musí začínat modlitbou k Otci. Tím bychom se vzdalovali od Krista.
Verš 9: Neboť v něm přebývá celá plnost Božství tělesně;…
Nyní je nám opět učiněn Kristus velkým, když čteme: „Neboť v něm přebývá celá plnost Božství tělesně.“ To znamená, že v této Osobě je představen Bůh a všechny Jeho myšlenky. Tak můžeme u Něho obdržet na všechny otázky božskou odpověď. On nám může říci, kdo je Bůh, co je člověk a co je smyslem života. Všechno nalézáme v Něm, v němž přebývá celá plnost Božství. Pán Ježíš Kristus je nám zde představen jako člověk. Proto je napsáno „tělesně“. Tak jsou všechny Boží myšlenky plně představeny v Člověku Kristu Ježíši, jenž zde na zemi kdysi žil, zemřel na kříži na Golgotě, a nyní je v nebi.
Verš 10: … a vy jste doplněni v něm, který je hlava každého knížectva a každé mocnosti;…
To mluví o našem křesťanském postavení: Jsme v Kristu postaveni před Bohem. Nic vyššího nemůže být. Pavel rád říká, že věřící je v Kristu. Znamená to, že jsme oblečeni slavnou Osobou Pána Ježíše. Když čteme Efezským 1,6, že „jsme příjemní učiněni v tom milovaném“, pak smíme myslet na to, že Bůh nyní z nebe hledí na zem a vidí nás v celé dokonalosti Krista. Není to ohromná věc? My bychom se to neodvážili říci, kdyby nám to Písmo neukázalo. To je naše postavení před Bohem: jsme doplněni v Něm.
V dovětku nám Duch Boží opět chce dát dojmy o vše převyšující velikosti našeho Pána Ježíše. Jak velmi se snažil o Koloské, a kolik námahy si dává kvůli nám! Jak rychle zapomínáme na Pána Ježíše a žijeme bez Něho! A přece o Něm je napsáno, že On je „hlava každého knížectva a každé mocnosti“. Tak velký je náš Spasitel, ve kterého věříme a v němž jsme doplněni. Jako Syn člověka je Hlavou každého knížectva a každé mocnosti.
Verš 11: … ve kterém jste také byli obřezáni ne rukama učiněnou obřízkou, ve svlečení těla2 v obřízce Krista,…
Nebezpečí světa a jeho živlů (verš 8) k nám přichází z vnějšku. Ale svět nalézá návazný bod v nás. Je jím v člověku přebývající hřích. Tento dědičný hřích si neseme v sobě od narození a zůstává v nás i po našem obrácení, dokud zde žijeme. V Bibli nalézáme muže, kteří byli celý život Bohu věrní, ale ve stáří zklamali. To námi může otřást a slouží nám to jako varování. V nás bydlící hřích má mnoho odstínů, mnoho charakterových znaků, takže nemůžeme jednoduše některé vyjmenovávat. Jestliže nejsme bdělí, tak svět v nás nalézá ihned návazný bod.
Apoštol se nyní zaměstnává tímto nebezpečím. Jestliže nejprve říká, že jsme byli obřezáni, pak bere pro vysvětlení obraz z izraelského národa: obřízku. Ta byla na jedné straně znamením, že někdo patří Bohu a Jeho lidu. Tak jsme se při obrácení přiznali k Ježíši Kristu a k Jeho lidu. Nyní, když Mu patříme, neměli bychom být bdělí ve vztahu k hříchu, který v nás bydlí?
Na druhé straně mluví obřízka také o svlečení těla masa. Také to jsme v zásadě učinili při svém obrácení. Předtím ovládal naše tělo hřích, který v nás bydlí: ovládal naše myšlenky, naše ústa, naše ruce a naše nohy. Tento mechanismus byl při našem obrácení ze zásady přerušen. Jak se to stalo? Tím, že jsme na sebe vírou použili smrt Pána Ježíše. To se stalo při každém, kdo se obrátil. Použil Kristovu smrt na sebe a na své tělo. Tato obřízka Krista mluví tedy o Jeho smrti na kříži. Tam On zemřel hříchu a my jsme s Ním zemřeli hříchu, který v nás bydlí.
Někdy se říká, že máme držet hřích ve smrti. To ale nemůžeme. Dědičný hřích v nás je živý. Je tu, dokud žijeme na zemi, a stále znovu se pokouší svést nás k hřešení. To nám říká Bible. To ale prožíváme skrze zkušenost. Jeden starý bratr jednou řekl: „My se stále znovu pokoušíme hřích, který v nás bydlí, utopit, ale poznáváme, že on umí plavat.“ To je výstižný obraz! Nemůžeme ho tedy zabít, je tu a dává o sobě vědět. Ale jsme schopni považovat sebe za mrtvé hříchu, to znamená, že je možné nereagovat na jeho svody. Na mrtvého můžeme volat, ale on nereaguje. Můžeme ho píchnout špendlíkem, ale on neucukne. Tak musíme rozumět výzvě, abychom se považovali za mrtvé hříchu. Když to shrneme: Když jsme se obrátili a uvěřili v Pána Ježíše, byla na nás použita smrt Krista, takže jsme schopni považovat se za mrtvé hříchu, když nereagujeme na jeho pokoušení.
Verš 12: … s ním pohřbeni ve křtu, v němž jste také byli spolu vzkříšeni skrze víru v působící sílu Boha, který jej vzkřísil z mrtvých.
S Kristem jsme nejen zemřeli, nýbrž byli jsme s Ním také pohřbeni. To znamená, že jako důslední křesťané už nejsme pro svět zajímaví. Svět se nás pokouší svést, když navazuje na dědičný hřích v nás. Ale když uskutečňujeme to, že jsme zemřeli, nemůže svět najít žádný návazný bod, poněvadž si nic nemůže začínat s tím, kdo zemřel a byl pohřben. Pokušením světa skrze filozofii a lidské tradice čelíme tehdy vítězně, když se považujeme za mrtvé hříchu, a tak v sobě těmto útokům nenabízíme žádný návazný bod.
Duchovní pohřbení s Kristem bude ozřejměno na příkladu. O bystrého, nadaného mladého muže se budou zajímat politické strany nebo spolky. Jestliže je ještě sportovně a hudebně nadaný, budou pro něho znamenat nebezpečí sportovní kluby, zpěvácké spolky a orchestry. Jestliže nyní ten mladý křesťan na všechny tyto nabídky řekne „ne“, pak pro svět nejen zemřel, nýbrž je také pohřben. Následek toho bude, že lidé se o něho už vůbec nebudou zajímat. Řeknou: „Za tím nepůjdeme, stejně to nemá žádný smysl. Ten do naší organizace tak jako tak nevstoupí.“ To spočívá v tom, že je pohřben s Kristem, což přece vyznal ve křtu.
Ve křtu vyznáváme, že jsme pro svět pohřbeni. Ale ve vodě křtu jsme nezůstali. To, že jsme z té vody vyšli, vydává svědectví o tom, že jsme spolu vzkříšeni. Tak jsme pohřbeni, tj. pro svět jsme zmizeli; ale jsme také spolu vzkříšeni, tj. byli jsme přivedeni v novém stavu na nové místo: do křesťanského postavení. Dle zásady jsme od svého obrácení v tomto novém stavu. Nyní to smíme prakticky uskutečňovat tím, že žijeme jako takoví, kteří jsou spolu vzkříšeni a považují se za mrtvé hříchu.
Abychom toto mohli denně prakticky uskutečňovat, potřebujeme sílu, neboť sami ze sebe nedokážeme nic. Ve Filipským 3,10 čteme: „Abych jej poznal a sílu jeho vzkříšení.“ To je náš zdroj síly: víra v sílu Jeho vzkříšení. V tomto novém stavu a na tomto novém místě se můžeme považovat za mrtvé hříchu. Jeden bratr to jednou popsal takto: „My jako věřící sice máme sílu považovat se za mrtvé hříchu, ale naše praxe často ukazuje opak.“ Avšak víra to pevně drží: Jsme spolu vzkříšeni a můžeme se považovat za mrtvé hříchu, takže svět u nás nemůže navazovat.
Když jde o sílu vzkříšení, učíme se znát Boha ze zcela zvláštní stránky. On je Ten, jenž vzkřísil Krista z mrtvých. My máme co činit s Bohem, který zásadně a prakticky může ze smrti vyvést život. V Židům 13,20 je popsán tímto obdivuhodným jménem: „Bůh pokoje ale, který vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velkého pastýře ovcí.“ V poznámce3 je napsáno: „Navraceč z mrtvých“. To je Boží titul: On je Ten, jenž přivádí zpět z mrtvých zásadním a praktickým způsobem. Při svém obrácení jsme, pokud se týká našeho postavení, vyšli ze smrti, neboť jsme spolu vzkříšeni s Kristem. Když jde o naši praxi, zakusíme, že Bůh z mrtvého stavu prakticky pro sebe vyvodí život. To je možné tou mírou, jak uznáváme, že jsme v sobě samých mrtví a že nemáme žádnou sílu. Když toto poznáme, bude působící Boží síla v nás ke cti svého jména působit pravý křesťanský život.