Kapitola 1,19-29
Verš 19: Neboť bylo zalíbením celé plnosti, aby v něm přebývala…
Boží Syn se stal člověkem a zůstane člověkem i ve věčnosti. To je základní pravda o Osobě Pána Ježíše. Ostatně je to pravda o každém člověku, který se narodí na tento svět, že existuje věčně. Když přijme spasení v Kristu, bude jako vykoupený člověk provždy v blaženosti u Boha. Jestliže odmítne Boží nabídku k záchraně, také vstane, a to při vzkříšení mrtvých, ale k soudu. Potom bude jako člověk s duchem, duší a tělem uvržen do ohnivého jezera, do věčného vzdálení od Boha (Zj. 20,15).
Před asi 2000 roky se Pán Ježíš narodil v Betlémě jako skutečný člověk. Je pravda, že Boží Syn už předtím na sebe bral lidskou tvářnost, jako například v 1. Mojžíšově 18. Tam navštívili tři muži patriarchu Abrahama. Ten okamžitě poznal, že jedním z nich je Bůh sám. Oslovuje ho „Pane“. Pán Ježíš tedy v době Starého zákona přijímal tvářnost člověka nebo anděla. Ale po setkání s lidmi opět tuto tvářnost odložil. Avšak to, co se stalo v Betlémě, je jedinečné. Tam se stal člověkem skrze narození, aby věčně člověkem zůstal. Jako člověk zemřel na kříži Golgoty. Jako člověk vstal z mrtvých, a jako takový vešel v božské síle do nebe a do Domu Otce. Zůstane tedy navěky člověkem.
Nyní v našem verši čteme, že bylo zalíbením celé plnosti (Božství), aby přebývala v tomto předivném člověku. V kapitole 2,9 čteme: „Neboť v něm přebývá celá plnost Božství tělesně.“ Tato dvě místa nám ukazují, že celá plnost trojjediného Boha přebývá v člověku Ježíši Kristu. Tak tomu tedy bylo v době Jeho života zde na zemi, ale je to pravda v celé věčnosti, protože On provždy zůstane člověkem. On je božská Osoba, a sice nejen zčásti, nýbrž plně: celá plnost Božství přebývá v Něm. On je skutečně Bůh a stojí na témže stupni jako Otec a Duch Svatý. Má tutéž čest.
V němčině (a v češtině) rozlišujeme dvě slova: „Gottheit (božství)“ a „Göttlichkeit (božskost)“. Když jde o Osobu Pána Ježíše, pak je používán výraz „božství“. Ale když jde o stvoření, pak Písmo říká, že Jeho „božskost“ je poznávána v tom, co je stvořeno (Řím. 1,20).
Bylo zalíbením trojjediného Boha, aby bydlel v tomto dokonalém, čistém člověku, když chodil zde po zemi, konal svoji službu a lidem činil dobré.
Ještě je zdůrazněno něco velkolepého: „aby v něm přebývala“. Božství mělo v Něm místo přebývání. To znamená, že celé Jeho bytí a jednání se vyznačovalo Bohem. Můžeme to velmi dobře vidět, když doprovázíme našeho Spasitele, jak nám je popsán v Evangeliích. Zde je nám líčeno, jak jako ten vysoký Cizinec šel po této zemi. Avšak přitom bylo vždy znovu viditelné Jeho božství.
Verš 20: … a skrze něho se sebou smířila všechny věci – když on učinil pokoj skrze krev svého kříže –, skrze něho, ať to jsou věci na zemi nebo věci v nebesích.
Co je tím míněno? Jsou to věci na zemi nebo v nebesích. Nejde tedy o osoby. O věcech v nebesích nám Písmo neříká mnoho, avšak víme, že byly znečištěny pádem Satana, a proto jsou Bohu odcizeny. U věcí na zemi smíme myslet na celý rostlinný i živočišný svět. Ty byly Bohu odcizeny skrze pád člověka do hříchu.
Pán Ježíš tyto věci se sebou smíří. To je další účinek Jeho smrti na kříži Golgoty. V budoucnosti odejme odcizení stvoření a přivede je opět do souladu s Bohem. Cenu za to už zaplatil. Na kříži dal svou krev, aby jednou všechny věci, které jsou nyní Bohu odcizené, s Ním opět mohly být v pokoji spojeny.
V rostlinném a živočišném světě vidíme něco z velikosti Boha – Stvořitele. Ale zároveň také vidíme následky pádu do hříchu. Když osejeme nějaké pole pšenicí nebo ječmenem, pak je to velká radost, když po krátké době vidíme ty mnohé tisíce vyklíčených rostlin. To vede k děkování a klanění se velikosti Božího stvořitelského činu, neboť každé klíčící zrno je div. Když přijdeme o tři týdny později, je plevel větší než setba. V tom vidíme následky pádu do hříchu. Ale smíme vědět, že tyto následky budou jednou zrušeny na základě výkupného díla Pána Ježíše, totiž tehdy, když všechny věci na zemi i v nebi budou s Bohem smířeny.
My možná myslíme na tento účinek Jeho smrti na kříži příliš málo. Apoštol o tom píše výstižnými slovy v Římanům 8: „Neboť víme, že celé stvoření spolu vzdychá a leží v porodních bolestech až dosud.“ (verš 22), a: „Neboť toužebné vyčkávání stvoření čeká na zjevení synů Božích.“ (verš 19). Když se po uchvácení ve velké slávě zjevíme s Ním, dojde k tomuto smíření věcí. V tisíciletém království bude už téměř naplněné. Výjimku tvoří had, který se i nadále bude plazit po břiše. Plný účinek smíření všech věcí bude proto uskutečněn teprve ve věčném stavu, kdy budou stvořena nová nebesa a nová země (2. Petrův 3,13).
Verše 21 a 22: A vás, kteří jste kdysi byli odcizeni a nepřátelé podle smýšlení ve zlých skutcích, ale nyní smířil v těle svého masa skrze smrt, aby vás před sebou postavil svaté a bez poskvrny a bez úhony, …
Apoštol nyní píše o lidech, kteří uvěřili v Pána Ježíše, a začíná slovy: „A vás“. Kdo jsme byli? Také my jsme byli odcizení. Ale byli jsme ještě více, byli jsme nepřátelé. To je rozdíl vůči věcem stvoření. Nyní jde o nás, o lidi, kteří jsme byli odcizení a nepřátelé. Nejde zde o anděly. Svatí andělé nepotřebují smíření a padlí andělé nemohou být smířeni. To nám Boží slovo ukazuje se vší jasností. Ale pro lidi tu je tato nabídka smíření. Musejí však poznat, že od přirozenosti jsou Bohu odcizeni a jsou Jeho nepřátelé. Nepřátelé jsou takoví, kteří aktivně pracují proti Bohu. A to jsme my všichni kdysi skutečně dělali, když jsme byli lhostejní vůči Boží nabídce milosti a pokoušeli jsme se zasloužit si místo v nebi dobrými skutky. Tak jsme byli nejen odcizeni, nýbrž také „nepřátelé podle smýšlení ve zlých skutcích“.
Ale jako věřící smíme vědět, že nás Pán Ježíš smířil. Už nejsme Boží nepřátelé, nýbrž jsme přivedeni do Jeho blízkosti. Jak to bylo možné? On nás smířil v těle svého masa skrze smrt. Opět před námi stojí velikost Jeho díla a cena Jeho života. Náš Spasitel zaplatil svou smrtí, aby lidé mohli být s Bohem smířeni.
„Aby vás před sebou postavil svaté a bez poskvrny a bez úhony.“ To je křesťanské postavení: svatí, bez poskvrny a bez úhony před Bohem. Obdivuhodná milost! Jaký velký je Spasitel, který vykonal toto dokonalé dílo vykoupení, abychom my – kdysi Boží nepřátelé – mohli být s Ním smířeni!
Vzhledem ke smíření věcí zde je tedy rozdíl. Věci budou smířeny a věřící jsou smířeni.
Verše 23a: … pokud zůstáváte založeni ve víře a pevní a nejste odvraceni od naděje evangelia, …
Co je naděje evangelia? Je to naděje, že skrze víru ve výkupné dílo Pána Ježíše přijdeme do nebe. Jeho smírčí smrt na kříži plně stačí, aby do nebe přivedla hříšníky a Boží nepřátele, kteří ve víře vyznali Bohu své hříchy. Až jednou budeme v nebi, budeme před Ním s velebením stát a řekneme: Bylo to jedině tvé dílo, které mne přivedlo do nebe.
Co nyní má apoštol na mysli, když zde říká, že můžeme být odvraceni (odháněni) od této naděje evangelia? Znamená to, že člověk věří, že vedle výkupného díla Pána Ježíše je zapotřebí ještě něčeho jiného, aby mohl přijít do nebe. Žel, že se to v křesťanstvu stalo. Lidé řekli: Víra ve Vykupitele je dobrá, ale aby člověk obdržel místo v nebi, musí ještě také přidat dobré skutky. Ten, kdo takto mluví, byl odvrácen od naděje evangelia. My věřící bychom neměli takovým hlasům otevírat sluch, jinak i my přijdeme na cestu smrti – ale Bůh nás ve své milosti strhne zpět. To je jistota pro všechny, kteří vyznali své hříchy a uvěřili v Pána Ježíše. „Nezahynou na věky.“ (Jan 10,28) Ale když otevřeme sluch falešným slovům o naději evangelia, přijdeme na cestu, která vede dolů, a Bůh musí zasáhnout, aby nás z této cesty vytrhl.
V 1. Petrově 1,4.5 se mluví o našem dědictví, které se pro nás uchovává v nebi. A v návaznosti na to je řečeno: „…kteří jste Boží mocí ochraňováni skrze víru k záchraně.“ Zde máme dvě skutečnosti:
Tyto dvě stránky máme také zde. Naděje evangelia je založena pouze na výkupném díle Pána Ježíše. Plně dostačuje k tomu, abychom přišli do nebe. Ale Bůh by chtěl, abychom se jí ve víře pevně drželi a vedli život k Jeho cti.
Verš 23b: …, které jste slyšeli, které bylo kázáno v celém stvoření, které je pod nebem, jehož jsem se já, Pavel, stal služebníkem.
Bůh chtěl lidem, kteří byli Jeho nepřátelé, dát budoucnost v nebi. Jak se stal tento Boží plán známým?
Aby bylo dosaženo tohoto cíle, je zapotřebí dvojího. Na jedné straně musí být zvěstováno Boží evangelium, a na druhé straně sdělováno tajemství Krista. Apoštol Pavel měl velký úkol, aby kázal obě tyto stránky křesťanské víry. Jako služebník evangelia (verš 23) zvěstoval lidem radostné poselství záchrany a věřícím skrze Dopis Římanům vysvětloval velké pravdy spasení. V podstatě obsahují tyto skutečnosti: Ten, kdo Bohu vyzná své hříchy a uvěří ve jméno a dílo Pána Ježíše, je ospravedlněn. Je Bohem přijat, ačkoli je v něm ještě dědičný hřích.
Ale výkupným dílem Pána Ježíše byly nejen vyřešeny problémy hříchu, to znamená, že to negativní před svatýma očima Boha úplně zmizelo. Nikoli, On nás na základě tohoto díla také bohatě obdaroval. Jako služebník Církve (viz verš 25) nám Pavel tato bohatství představil zvláště v Dopisu Efezským.
Verš 24: Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji to, co ještě chybí z Kristových soužení pro jeho tělo, jímž je Církev,…
Není tak docela snadné porozumět 24. verši. Co neznamená? Pavel nedoplňoval smírčí utrpení Pána Ježíše na kříži Golgoty. Tam náš Spasitel sám trpěl za naše hříchy a pro hřích a vytrval až do konce. Tak mohl předtím, než vešel do smrti, zvolat: „Je dokonáno!“ (Jan 19,30) Když tedy jde o vykoupení hříšných lidí, není tu co doplňovat. Ježíš svou smrtí zaplatil vše, aby lidé mohli být zachráněni.
Jaký význam má tedy v našem verši doplnění Kristových utrpení? Vždy, když Bůh zjevuje nějakou novou pravdu, staví se Satan proti tomu. Tento odpor má pro služebníky Pána za následek utrpení. Tuto myšlenku nalézáme potvrzenou ve 2. Mojžíšově knize. Tam Mojžíš dostává úkol, aby vstoupil před faraona a sdělil mu, že musí nechat jít izraelský lid z Egypta, aby oddělen v poušti se mohl klanět Bohu. Tím Bůh zjevil novou pravdu, totiž že tu je oddělený národ, který Mu má sloužit. Následek toho byl odpor nepřítele proti Mojžíšovi skrze kouzelníky. V tomto smyslu on zakusil utrpení Kristova.
I Pán Ježíš vytrpěl tato soužení ve svém životě. Když sděloval nové, dosud neznámé pravdy, hnul se odpor nepřítele. Ale náš Spasitel ještě nezjevil celou křesťanskou pravdu. V Janu 16,12.13 říká: „Ještě vám mám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní snést. Když však přijde On, ten Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“ Duch Boží použil apoštola Pavla jako zvláštní nástroj, aby nám sdělil celou křesťanskou pravdu. Ale tato služba přinesla apoštolovi utrpení, poněvadž nepřítel právě tyto pravdy napadal. Tak Pavel doplnil utrpení Krista za Jeho Shromáždění.
I my zakusíme tato utrpení – přirozeně ne v té míře jako Pavel. Když dnes v osobním životě a na společné cestě pevně držíme křesťanskou pravdu, vyvoláme tím odpor nepřítele. Ten se postaví proti nám, když si přejeme shromažďovat se podle Božích myšlenek jako Církev. Také ve zvěstování této pravdy budeme vystaveni zvláštním útokům nepřítele. Nebudeme sice trpět v tom rozsahu jako Pavel, který doplnil Kristova utrpení. Ale v menší míře učiníme i my takové zkušenosti.
Verš 25: … jejímž služebníkem jsem se stal podle Boží správy, která mi je dána ve vztahu k vám, abych dokončil Boží slovo: …
Jako služebník Církve apoštol Pavel dokončil Boží slovo. Tomu je třeba rozumět nikoli časově, nýbrž tematicky. Poté co Pavel napsal své Dopisy, napsal například Jan později ještě další části Bible. Ale Pavel byl nástrojem k tomu, aby představil celou dokončenou křesťanskou pravdu. To učinil zvláště v Dopisu Efezským, kde jednal jako služebník Církve.
Efezským 3,6 v krátkosti vysvětluje bohatství křesťanské víry, anebo jinak řečeno, obsah onoho Dopisu. Je udivující, jak krátce a jasně umí Bůh shrnout tak veliké skutečnosti. Popisuje tajemství takto: „že ti z národů jsou spoludědicové a spoluvtělení (nebo: spolu-tělo) a spoluúčastníci zaslíbení v Kristu Ježíši skrze evangelium.“ Chtěli bychom tyto tři pravdy krátce vysvětlit:
Tato bohatství činí naše srdce šťastnými, i když při zvěstování a uskutečňování těchto obdivuhodných pravd musíme trpět.
Verš 26: … tajemství, které bylo od věků a pokolení skryto, nyní ale bylo zjeveno jeho svatým, …
Toto tajemství nebylo známé v době Starého zákona, protože se netýkalo tehdejších věřících. Abraham byl nazván Božím přítelem, ale neměl v tomto smyslu věčný život, jako ho máme my. Měl život z Boha, ale neměl život v hojnosti (nadbytku) a nenarodil se do Boží rodiny. To je pravda jen o věřících doby milosti. Proto není toto téma ve Starém zákoně ani slovem zmíněno, i když je představeno ve výmluvných obrazech. Ani o Božím Shromáždění (Církvi) nemáme ve Starém zákoně žádnou prorockou výpověď. Ale máme vzácné prorocké obrazy, které na ni ukazují: např. Eva nebo Rebeka nebo svátek týdnů. Starozákonní věřící ještě nemohli poznat tyto obrazy. Rozumíme jim teprve ve světle Nového zákona. Toto tajemství bylo tedy skryté. Avšak nyní, v době milosti, bylo svatým zjeveno. Protože se toto tajemství týká všech věřících v nynější době, Bůh by chtěl, aby je všichni znali.
Verš 27: … kterým Bůh chtěl oznámit, jaké je bohatství slávy tohoto tajemství mezi národy, to jest: Kristus ve vás, naděje slávy; …
Viděli jsme, že tajemství spočívá v tom, že jsme Boží děti a Boží synové, spoludědicové Pána Ježíše a údy na těle Krista. V centru těchto bohatství stojí jedna Osoba: Ježíš Kristus. On je ústředním bodem a slávou tajemství. Tato Osoba je nyní obsahem života a radostí věřících. To je význam slov: „Kristus ve vás, naděje slávy.“ On je nyní oslavený v nebi – a o to právě jde v Dopisu Koloským –, ale On kdysi žil na zemi jako ponížený Ježíš a vykonal dílo vykoupení. Tak chce naše srdce naplňovat celou slávou své Osoby. Ve Filipským 1,21 Pavel tuto myšlenku ozřejmuje, když říká: „Život je pro mne Kristus.“ Tím má na mysli: Kristus je obsah mého života. O lidech, kteří jsou naplněni pozemskými věcmi, také říkáme: Jeho život jsou hory, jeho život je jeho motorka, jeho život je jet na dovolenou nebo jeho život je dobře se najíst. Avšak my věřící říkáme: Náš život je Kristus. On je obsahem našeho života. Je jím skutečně? Nyní nejde o to, zda je naším Spasitelem. To je přirozeně předpoklad. Ale je On také obsahem našeho života a radostí našeho srdce? To je význam slov „Kristus ve vás“.
Ježíš Kristus je také naděje slávy. On je v přítomné době radostí našich srdcí a vzhledem k budoucnosti je ručitelem toho, že dosáhneme cíle – slávy nebe. Protože On je už v nebi, i my tam jednou budeme. To je něco vzácného. Když mám auto jako obsah svého života, pak moje radost jednou bude u konce. Auto stárne a kazí se. Ale Kristus se nikdy nezmění! I když my stárneme a mnohé věci jsou odebírány, radost v Pánu Ježíši nemizí. Ne, On je i v tomto období života nadějí budoucí slávy. Opět přijde a vezme nás k sobě do Domu Otce, kde se věčně budeme těšit z pravého štěstí.
Verš 28: … kterého zvěstujeme, napomínajíce každého člověka a vyučujíce každého člověka ve vší moudrosti, abychom každého člověka postavili dokonalého v Kristu; …
Tento verš nám ukazuje hlavní poselství zvěstování apoštola Pavla. Ten představil křesťanskou pravdu víry v celém jejím rozsahu i v jejích podrobnostech. Ale ústřední téma jeho zvěstování je Osoba Pána Ježíše. V 18. verši o Něm čteme: „aby on ve všem měl prvotnost“. Pavel to uskutečňuje ve své službě, když Kristus i tam má přednost před vším. Dále má každý z nás – všichni bratři a všechny sestry – nějakou službu pro Boha. Hlavní obsah této služby je rovněž: představovat Krista. To platí například pro matky, které vychovávají děti. Ty mají službu při nich. Jsou tu všeobecné úkoly výchovy: Mají se např. starat o to, aby se správně chovaly při jídle, aby návštěvníky slušně pozdravily atd. Avšak jejich nejdůležitějším úkolem je vyprávět dětem o Pánu Ježíši.
Pavlova služba se zde obrací ke všem věřícím. To je význam toho, když se v tomto verši třikrát mluví o každém člověku. Službou napomínání by chtěl způsobit, abychom odstranili vše, co nám brání radovat se z Krista. Jestliže se radujeme ze světských věcí, zmenšuje to radost z Pána Ježíše. To každý z nás už zakusil. Proto je vždy znovu potřebné, abychom byli napomínáni. Službou učení jsme vyučováni v křesťanské pravdě. Přitom je nám především vždy znovu představována sláva Osoby Pána Ježíše. Cílem obou těchto zaměření služby je postavit nás, věřící, dokonalé v Kristu. Co to znamená? Bůh chce, abychom křesťanskou pravdu uchopili svým srdcem. A my jsme už porozuměli, že se přitom jedná hlavně o Osobu našeho Pána Ježíše.
Pavel mohl o Titovi a Timoteovi říci, že přijali křesťanskou pravdu do svých srdcí. Vyjadřuje se přitom takto: Nazývá oba „svými pravými dětmi“. Pavel nebyl ženatý a neměl tělesné děti. Avšak měl děti ve víře, duchovní děti. Titus a Timoteus slyšeli, jak Pavel ty křesťanské pravdy – a zvláště pravdu o Pánu Ježíši – ve své službě předkládal, a přijali je do svého srdce. Proto je nazývá svými dětmi. Jsme i my takovými dětmi apoštola Pavla? První otázka, která nám je položena, je: Jsme děti Boží? Jestliže jsme své hříchy Bohu vyznali a uvěřili ve výkupné dílo Pána Ježíše, pak jsme Boží děti. Ale jestliže jsme do svých srdcí uchopili křesťanské pravdy víry, které nám jsou představeny v Dopisech apoštola Pavla, pak jsme dětmi služby apoštola Pavla. Pak mohl tebe i mne postavit dokonalé v Kristu. Jestliže nosíme tuto pravdu v srdci a nepohnutelně pevně ji držíme, jsme postaveni dokonalí v Kristu. To ale neznamená, že jsme se tím stali bezhříšnými. Avšak radujeme se v Pánu Ježíši, protože jsme porozuměli svému křesťanskému postavení. A z toho plyne pravý křesťanský život víry.
Verš 29: … k čemu se také namáhám, když bojuje zápasím podle jeho působnosti, která ve mne působí v síle.
Aby tohoto slavného cíle u věřících ve své službě dosáhl, nebál se Pavel žádné námahy. K tomu je to boj, předkládat tuto pravdu, protože nepřítel se protiví. Tak Pavel bojoval a zápasil, ale ne z vlastní síly. Znal zdroj Boží síly, neboť bojoval pod Božím působením. To v něm působilo sílu. Je to útěcha pro nás, kteří také bojujeme za křesťanskou pravdu, kteří chceme pevně držet Boží slovo, jeho inspiraci a pravdu o shromažďování jako Církve, že nemusíme bojovat ve vlastní síle. Kdybychom to dělali, stali bychom se skleslými.
Tento zdroj síly je opět v Osobě Pána Ježíše Krista. Když se v Dopisu Efezským mluví o síle a vlivu, pak je nám představován Bůh Duch Svatý. Ale v Dopisu Koloským se učíme nést Krista ve svých srdcích, aby se stal obsahem našeho života a naší radostí. A to znamená také sílu, božskou sílu, abychom mohli, vedeni Jeho rukou, po cestě dále procházet všemi zklamáními, vším odporem, a se šťastným srdcem pevně drželi to živé Boží slovo.