Kapitola 1,15-18
Kdo je Ježíš Kristus? On je věčný Bůh a skutečný člověk v jedné Osobě. To převyšuje náš rozum, ale nesmíme tyto dvě skutečnosti od sebe oddělovat. Písmo Svaté nám někdy ukazuje více božskou stránku našeho Spasitele a někdy více Jeho lidskou stránku.
V Marku 4 je nám vyprávěno, že se plaví se svými učedníky, a přitom spí na podušce. Je pravý člověk, který potřebuje spánek. Potom vstane a jako věčný Bůh přikáže větru a vlnám: „Umlkni, utichni!“ A nastalo velké ticho.
Tyto dvě stránky Jeho Osoby nás nyní budou provázet, když budeme uvažovat o verších 15-18, v nichž apoštol Pavel řadí jednu slávu našeho Pána Ježíše Krista za druhou. Chtěl by, abychom věděli, jak slavná Osoba se vírou stala obsahem našeho života.
Začíná ve 13. verši hned tou nejvyšší slávou: Ježíš Kristus je Syn lásky Otce. To je Jeho věčné synovství. Od věčnosti k věčnosti je Syn lásky Otce. Ve věčnostech před časem, během času – pokud tak vůbec můžeme mluvit – a ve věčnosti po čase plyne proud lásky ze srdce Otce k Synu. To je nám jasně ukázáno v Janu 17,24, kde Pán Ježíš, ještě stoje na zemi, říká k Otci: „Miloval jsi mne před založením světa.“
Tato důležitá pravda Jeho Osoby je základ Božího Shromáždění (Církve). Jako Boží Syn je ve věčném vztahu lásky k Otci základem, na kterém On sám staví svoje Shromáždění. Petr v Matouši 16,16 říká: „Ty jsi Kristus, ten Syn Boha živého.“ Tím trochu jinak vyjadřuje pravdu o věčném synovství Pána Ježíše, ale má na mysli totéž, co zde píše Pavel. A Ježíš mu odpovídá: „Na té skále vzdělám církev svou.“ Tak stojí Církev na skále Ježíši Kristu, věčném Božím Synu.
Verš 15: … který je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření.
Bůh, který je ve věčnostech, pojal rozhodnutí zjevit se. To je něco obdivuhodného, neboť Bůh bydlí v nepřistupitelném světle (1. Tim. 6,16). Žádný člověk Ho nemůže vidět. Avšak On se chtěl lidem ukázat, ale ne proto, že by to potřeboval. Bůh nás lidi nepotřeboval, aby byl šťastný. Božství bylo ve věčnostech samo v sobě plně šťastné. To je tak krásně vyjádřeno titulem v 1. Timoteovi 1,11: „podle evangelia slávy blaženého Boha“. Bůh je tedy sám v sobě plně blažený a ke svému štěstí nikoho nepotřebuje. Bůh přesto pojal plán zjevit se svým stvořením. A Pán Ježíš je obraz neviditelného Boha. Jaká veliká milost pro nás! Máme hluboký dojem o této přízni, že Bůh nezůstal vskrytu, ale zjevil se nám ve svém Synu?
Bůh se vždy zjevuje v Synu. Tak se oznámil skrze Syna ve stvoření nebe a země (verš 16). Když se zjevoval lidem Starého zákona, pak se jim také ukazoval v Synu. Vícekrát nalézáme, že se anděl Páně (Hospodinův) zjevil věřícím Starého zákona. To byl Boží Syn, jenž se zjevil v podobě anděla jako obraz neviditelného Boha. Ale obrazem neviditelného Boha byl zvláště v tom, že se stal člověkem v ponížení. Ono děťátko, zavinuté v plenkách a ležící v jeslích, byl věčný Syn, který zjevil Boha. Také v budoucnosti zjeví Kristus ve slávě lidem Boha. To bylo ohlášeno už v oné události, když Ježíš se třemi ze svých učedníků vystoupil na horu a Jeho oděv se bělostně rozzářil. Tu Jej viděli přicházet ve slávě. Tak jednou bude viděn v budoucnosti na začátku tisíciletého království. Pak zjeví Boha ve slávě. On je vždy obrazem neviditelného Boha.
Když Pán Ježíš narozením jako člověk vstoupil do stvoření, stal se Prvorozeným všeho stvoření. Nikdy není nazván stvořením, avšak stal se pravým člověkem, který byl zplozen Bohem, Duchem Svatým, ale narodil se z ženy. Při svém vstupu do stvoření, které On sám stvořil, je představen jako Prvorozený všeho stvoření.
Co Bible rozumí pod pojmem „prvorozený“? Má dva významy. Na jedné straně je myšleno časové pořadí. Pak je někdo časově první. Tímto způsobem je Ježíš při svém narození také nazván. V Lukáši 2,7 čteme, že Marie „porodila Syna svého prvorozeného a plenkami ho obvinula, a položila jej v jeslích“, protože v hospodě pro ně neměli místo. Pán Ježíš je tedy také časově prvním Synem Marie. Potom porodila ještě jiné syny. Prvorozený tak může znamenat časové pořadí. V tomto smyslu nalézáme tento výraz často ve Starém zákoně.
Na druhé straně znamená slovo „prvorozený“ také pořadí hodnosti. Potom má někdo nejvyšší hodnost před všemi druhými. Když zde před sebou máme Prvorozeného všeho stvoření, je tím vyjádřeno prvé pořadí v důstojnosti. V Žalmu 89,28, který prorocky ukazuje na Ježíše, je už tato myšlenka vyjádřena: „Já také za prvorozeného vystavím jej a za vyššího králů zemských.“ Pán Ježíš má tedy ve stvoření nejvyšší místo (hodnost).
Jako Syn lásky Otce je Pán Ježíš představen co věčný Boží Syn. Pokud jde o Jeho božství, existuje jeden výraz, který dobře známe, totiž že On je jednorozený Syn Otce. V Janových Spisech je tak nazván pětkrát.
Výraz Prvorozený se naproti tomu vztahuje na lidství Pána Ježíše. Když je představen jako člověk, musí být jasné, že vedle všech ostatních lidí má nejvyšší místo. Jako Prvorozený je Pán Ježíš zmíněn pětkrát. Musí být vždy ten Nejvznešenější ze všech, když jako člověk vstupuje do nějakého nového o-kruhu, do kterého už také druzí vstoupili a do kterého vstoupí další. Projdeme tato místa Písma, abychom tomuto titulu lépe rozuměli.
Vraťme se k výrazu Prvorozený všeho stvoření. Proč je vlastně ten nejvznešenější prvního stvoření? Protože Bůh skrze člověka Ježíše Krista přijde v prvním stvoření ke svému cíli. Kdysi Bůh učinil stvoření v šesti dnech. Na vše pohlédl a viděl, že je všechno velmi dobré. Měl tedy v tom, co stvořil, zalíbení.
Ale potom došlo k pádu do hříchu, a tím přišel do světa hřích a zlořečenství na první stvoření. Lidé se stali Božími nepřáteli a stvoření se Bohu odcizilo skrze zlořečení. My všichni jsme tím zasaženi. Když jsme museli kvůli tomuto zlořečení konat svou práci s námahou a v potu tváře, mohli jsme si myslet, že se našemu Bohu první stvoření nepodařilo. Ale to není pravda! Bůh přijde s prvním stvořením v Člověku Ježíši Kristu ke svému cíli.
Proč se Ten stal člověkem? Aby mohl zemřít na kříži na Golgotě a aby na základě své obětní smrti mohl v tisíciletém království přivést na první stvoření požehnání. Bůh tedy v té době přijde se svým prvním stvořením k cíli. Protože toho dosáhne skrze svého Syna, musí tento být nejvznešenější všeho stvoření.
Verš 16: Neboť skrze něho byly stvořeny všechny věci, ty v nebesích a ty na zemi, viditelné a neviditelné, ať jsou to trůny nebo panstva nebo knížectva nebo mocnosti: Všechny věci jsou stvořeny skrze něho a pro něho.
V dalším kroku je nám ukázáno, že On je Prvorozený všeho stvoření také proto, že On sám stvoření stvořil. To se stalo skrze Něho v síle Jeho vlastní božské Osoby. Zde vidíme opět stránku Jeho božství. Bůh Syn stojí na stejné úrovni jako Bůh Otec a Bůh Duch Svatý. Mluvíme o trojjediném Bohu. Ale nesmíme tomu chybně rozumět. Když mluvíme o první, druhé a třetí Osobě Božství, není to žádné pořadí hodností. Nikoli, Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch Svatý stojí na témž stupni a mají tutéž božskou sílu. Ve Filipským 2,6 čteme o Synu, že je rovný Bohu. A v Zachariáši 13,7 je napsáno: „Meči, procitni proti mému pastýři a proti muži, který je můj druh!“ Druh je zde muž, který stojí na témže stupni jako mluvící. Tak je Pán Ježíš roven Bohu, a je Bůh. Stojí na stejné výši, má tutéž čest. Jako Boží Syn ve vlastní božské síle stvořil vesmír.
Tak v 16. verši čteme: „Skrze něho (doslovně: v něm, tj. v síle Jeho Osoby) byly stvořeny všechny věci, ty v nebesích a ty na zemi.“ U věcí v nebesích jde o stvořená nebesa a o to, co v nich je. Tu nejde o Dům Otce, neboť ten je nestvořený a je věčný. Zde jde o trojí nebesa, která nám jsou obrazně představena ve stánku na poušti (nádvoří, svatyně, velesvatyně). Třetí nebe je místo, kde stojí Boží trůn. Odtud vládne stvoření. Boží Syn stvořil také zemi a to, co je na ní. Celá krása a dokonalost stvoření vzešly z Jeho ruky.
Ve stvoření jsou viditelné a neviditelné části. Mysleme na nebe. Část z něho můžeme vidět, například svět hvězd, avšak větší část je pro nás neviditelná. Ale i na zemi jsou věci viditelné a to, co je neviditelné. Existuje nesprávný názor, že existuje jen to, co člověk vidí. Ale mnohé, co je na zemi, nevidíme, a přece to existuje.
Dnes má téměř každý z nás mobilní telefon. Ceníme si ho, když jeden druhého všude můžeme dosáhnout a srozumitelně spolu můžeme mluvit. Jak to vůbec funguje? Prostřednictvím elektromagnetických vln, které sice nevidíme, ale které existují a jsou velkou pomocí při komunikaci. A tedy i při telefonování se smíme sklánět před Bohem Synem, který tyto neviditelné věci stvořil.
Také vše, co je ve stvoření velké a vznešené, bylo stvořeno Bohem Synem. Proč to zde vůbec apoštol říká? Všechno vznešené bylo stvořeno skrze Toho, jenž v nás přebývá. Připomeňme si tu skutečnost: Kristus ve vás. Tento nový život, který jsme obdrželi skrze nové narození, je Osoba Ježíše Krista. Ten, jenž je obsahem mého i tvého života, je zároveň Stvořitel všeho. On je Boží Syn, který ve své vlastní božské síle všechno stvořil. Cožpak nesvědčí obrovský vesmír o velikosti našeho Stvořitele? Anebo mysleme na nádherné hory. Jejich majestátnost stále znovu působí, že jsme dotčeni vznešeností stvoření. Bůh Syn je stvořil a já smím vědět: tato Osoba přebývá ve mně. Není to obdivuhodné?
V 16. verši čteme dvakrát slova „skrze něho“. Je to opakování? Nikoli. Poprvé znamenají (jak to ukazuje poznámka k německému elb. překladu), že On učinil stvoření v síle své vlastní Osoby. To druhé „skrze něho“ nám ukazuje, že On byl v Božství provádějící Osobou, která stvořila. Je to další důležitá myšlenka vzhledem k Jeho božství, že On je vždy tou provádějící Osobou. Když zkoumáme Boží slovo, můžeme zjistit následující: Bůh Otec činí plány, Bůh Syn je provádí v moci Boha Ducha Svatého. Není tomu tak jen ve stvoření, nýbrž i u kříže. Bůh Otec dal svého Syna na smrt, a Ten vykonal dílo vykoupení, ale tuto oběť přinesl v síle Ducha Svatého, jak to čteme v Židům 9,14: „Čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého bez poskvrny obětoval Bohu, očistí vaše svědomí od mrtvých skutků.“
Nyní před nás předstupuje nová sláva: Božství jedná vždy v plném souladu, ačkoli Otec plánuje a Syn v síle Ducha Svatého vykonává. V Božství není žádná nezávislost, nýbrž naprostá shoda v myšlenkách. Tuto skutečnost nalézáme velmi krásně představenou v Janu 10,28-30. Tam jde o to, že věřící nemohou být uloupeni z ruky Pána Ježíše. Ale Ten pak dále říká: „Nikdo je nemůže uloupit z ruky mého Otce.“ A připojuje k tomu: „Já a Otec jedno jsme.“ Tato obdivuhodná jednota je vyjádřena také ve stvoření.
Pán Ježíš byl tedy Božím nástrojem ke stvoření vesmíru. To je zřetelně ukázáno i v Židům 1,2: Bůh učinil skrze Syna světy. Ostatně jsou tři kapitoly, které nám sdělují základní důležité věci o Osobě Pána Ježíše: Jan 1, Koloským 1 a Židům 1. Když těmto kapitolám porozumíme, poznáme trochu, v jakou vzácnou Osobu věříme.
Celé stvoření je stvořeno pro Něho. Výraz skrze něho nám představil Jeho božství. Pro něho nám ukazuje Jeho lidství, neboť jako člověk všechno zdědí. Nyní se vrátíme k myšlenkám, o nichž jsme již mluvili ohledně Efezským 1,10, že On jako člověk bude ustanoven nad celým stvořením. To je význam slov: „pro něho“. Pro tuto obdivuhodnou Osobu, která přebývá v tobě a ve mně, byly stvořeny všechny věci.
Verš 17: A on je přede všemi, a všechny věci trvají skrze něho.
On je přede všemi – to je další sláva, na které apoštol nyní trvá. Dříve než vůbec něco bylo stvořeno, existoval Boží Syn. Tuto myšlenku nacházíme také v Janu 1,1.2: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha.“ A pak dále ve 3. verši čteme: „Všecky věci skrze ně (tj. skrze to Slovo) učiněny jsou.“ Dříve než povstalo stvoření, byl tu Bůh Syn. On je tedy časově přede všemi. V Janu 8,58 řekl lidem: „Dříve než Abraham byl, já jsem.“
Přísloví 8 zdůrazňuje tuto pravdu. Tam jde o Boží moudrost, která je zosobněna v Pánu Ježíši, Božím Synu. „Hospodin měl mne při počátku cesty své, před skutky svými, přede všemi časy. Před věky ustanovena jsem, před počátkem, prvé než byla země. Když ještě nebylo propastí, zplozena jsem, když ještě nebylo studnic oplývajících vodami. Prvé než hory založeny byly, než byli pahrbkové, zplozena jsem. Ještě byl neučinil země a rovin, ani začátku prachu okrsku zemského. Když připravoval nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval okrouhlost nad propastí; když upevňoval oblaky u výsostí, když utvrzoval studnice propastí. Když ukládal moři cíle jeho, a vodám, aby nepřestupovaly rozkázání jeho, když vyměřoval základy země. Tehdáž byla jsem od něho pěstována, a byla jsem jeho potěšením na každý den, anobrž hrám před ním každého času. Hrám i na okrsku země jeho, a rozkoše mé se syny lidskými.“ (Přísloví 8,22-31) Dříve než cokoli bylo ustanoveno nebo stvořeno, existoval Boží Syn.
Ježíš Kristus nejen všechno stvořil, nýbrž jako Boží Syn nepřetržitě nese své stvoření, aby se vesmír nerozpadl. Když v Dopisu Židům 1,3 čteme. „Všechny věci nese slovem své moci“, pak tím je míněna stejná myšlenka jako zde v Koloským 1. Pán nese všechny věci v božské moci. Kdyby jako Stvořitel odtáhl svoji ruku, povstal by naprostý chaos. Obdivuhodná skutečnost: Všechny věci spolu trvají skrze Něho!
Verš 18: A on je hlava těla, církve, ten, který je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on ve všem měl prvotnost.
Stvořitel je také Hlava těla, Církve. Nyní je nám opět ukázán ve svém lidství. Hlavou těla nebyl ve věčnosti před časem, ani když zde žil jako člověk. Sledujme krátce cestu, po které Pán Ježíš šel, aby se stal Hlavou těla, Církve. Nejprve se musel stát člověkem, potom musel zemřít a vstát z mrtvých. Dále vystoupil do nebe. Odtud poslal na zem Boha Ducha Svatého. To je pět předpokladů pro to, aby se mohl stát Hlavou těla: Jeho život, Jeho smrt, Jeho vzkříšení, Jeho nanebevstoupení a příchod Ducha Božího na zem.
Když před asi 2000 lety přišel o letnicích na zem Duch Boží, byli věřící skrze Ducha spojeni do jednoho těla. Od této chvíle je Ježíš Kristus Hlavou těla, Církve. Neexistuje hlava bez těla. A tak muselo nejprve být vytvořeno tělo. Když Pán zde má titul „Hlava těla, Církve“, pak je viděn jako oslavený člověk v nebi. Vzhledem k Jeho Osobě a Církvi tu jsou dvě vzácné skutečnosti:
Výraz Hlava v první řadě ukazuje na spojení s tělem, s údy. Velkou myšlenkou Hlavy vlastně není vláda. Pán Ježíš také není Pánem Církve – je sice Pán ve shromáždění –, nýbrž je Hlavou Církve, tj. stojí v dokonalém, nerozlučném spojení se svým tělem, celkem všech vykoupených.
Teď je připojen ještě další titul Pána: On je nyní počátek nového stvoření (viz též Zjevení 3,14). Je Prvorozený všeho stvoření v prvním stvoření (verš 15), a je Prvorozený z mrtvých v novém stvoření (verš 18). Počátek nového stvoření, Prvorozený z mrtvých sice není vyšší než titul Hlava těla, Církve, ale je širší. Nové stvoření má větší rozsah než Církev.
Nové stvoření začalo v den Jeho vzkříšení, proto je On svým vzkříšením počátek nového stvoření. Avšak On v něm nezůstane sám. Všichni věřící doby milosti patří podle ducha k novému stvoření. Ve 2. Korintským 5,17 čteme: „Je-li někdo v Kristu, je nové stvoření; staré pominulo, hle, nové nastalo.“ Ačkoli my jako věřící podle ducha patříme k novému stvoření, jsme tělem ještě v prvním stvoření. Žijeme na zemi, jevišti prvního stvoření. Proto pro nás platí zásady nového i prvního stvoření.
Jsou části Bible, které nám ukazují více nové stvoření. To jsou Dopisy Efezským, Koloským a Druhý dopis Korintským. Ale jsou části Písma, které nám více ukazují Boží zásady prvního stvoření, např. v 1. Korintským 11. V novém stvoření není ani muž ani žena, tj. není už rozdíl mezi mužem a ženou. Ale v prvním stvoření tento rozdíl ještě existuje. Protože ještě žijeme na zemi, a tím patříme k prvnímu stvoření, jsme vyzýváni, abychom uznávali božské zásady prvního stvoření ohledně postavení muže a ženy, a abychom se pod ně sklonili. Ale podle ducha patříme už k novému stvoření.
Když Pán Ježíš přijde, aby vzal ty Své, bude naše tělo proměněno od prvního stvoření k novému. Budeme uchváceni do nebe. Pak Bůh nejprve přivede první stvoření v tisíciletém království k plnosti. Když skončí těchto tisíc let, dojde k proměnění, kterým povstanou nová nebesa a nová země, v nichž přebývá spravedlnost (2. Petrův 3,13). To je nové stvoření. Ale počátkem nového stvoření je Pán Ježíš jako Vzkříšený. Ve chvíli, kdy vstal z mrtvých, začalo nové stvoření.
To je také důvod, proč den vzkříšení našeho Pána Ježíše držíme jako zvláštní den. Je to den Páně. Když se v první den týdne shromáždíme, abychom zvěstovali Jeho smrt, svědčíme o tom, že podle ducha už náležíme k novému stvoření. Nezachováváme sobotu, nýbrž shromažďujeme se v první den týdne, protože víme, že podle ducha patříme k novému stvoření. Toto nové stvoření bude přivedeno k plnosti ve věčném stavu. Také to se stane na základě výkupného díla Pána Ježíše.
Když Jan Křtitel spatřil Ježíše, řekl: „Hle, Beránek Boží, který snímá hřích světa.“ Ježíš Kristus odejme hřích z vesmíru. Tak tomu až do určitého stupně bude už v tisíciletém království. Ale teprve ve věčném stavu to bude úplná skutečnost, když budou stvořena nová nebesa a nová země. Potom budou všichni vykoupení lidé žít ve věčné blaženosti a všichni, kteří odmítli spasení, budou pro věčnost uzavřeni v ohnivém jezeru. A jako Prvorozený z mrtvých zaujímá Pán Ježíš v novém stvoření nejvyšší místo.
Viděli jsme nyní, že On jako věčný Boží Syn a jako Stvořitel má prvotnost. Také jako Člověk a Hlava těla má nejvyšší místo. To všechno ukazuje prvotnost, kterou má Ježíš Kristus u Boha. Tato slavná, vznešená Osoba se smí stát také obsahem našeho života. Chceme se vztahovat po živlech světa nebo po Kristu? Sláva Jeho Osoby smí nyní naplňovat naše srdce a našemu životu dávat správný směr. To je úmysl, když Duch Boží nám v tomto oddílu představuje různé, vzácné tituly Pána Ježíše. Pak svět ztrácí pro nás svoji přitažlivost a naším přáním bude, aby Syn Boží i v našem životě měl ve všem prvotnost.