Kapitola 1,9-14
Verš 9: Správný vnitřní stav věřícího.
Verš 10: Charakter chození a skutků věřícího.
Verš 11: Zdroj síly pro toto chození a tyto skutky.
Verš 12: Jako věřící jsme přivedeni do okruhu Domu Otce.
Verš 13: Jako věřící jsme přeneseni do okruhu Království Pána Ježíše.
Verš 14: Odkud jsme přišli a co Bůh učinil, aby nás přivedl do okruhu Domu Otce a Království. Tento verš je shrnutím Listu Římanům.
Verše 9-11 jsou k tomu všeobecně platné, a to pro všechny otázky života víry. Ukazují nám odpověď na otázku: Jak může věřící poznat Boží vůli? To je aktuální otázka především od mladých křesťanů. Někteří by chtěli zavřít oči, otevřít Bibli a položit prst na nějaké místo a z něho odečíst Boží odpověď. Ale tak jednoduše to nejde!
Verš 9: Proto i my nepřestáváme, od toho dne, kdy jsme to uslyšeli, modlit se za vás a prosit, abyste byli naplněni poznáním jeho vůle ve vší moudrosti a duchovním porozumění,…
Apoštol nyní pojednává o jednotlivých bodech velmi pečlivě a po řadě. Jen musíme pořadí naučení Ducha Božího v těchto ne zcela jednoduchých verších poznat. Pavel za Koloské děkoval, nyní za ně prosí. Slyšel o praktickém vztahu víry Koloských k Pánu Ježíši a o jejich lásce ke všem svatým (verš 4). Na základě této zprávy se nyní za ně modlí, aby byli naplněni poznáním Boží vůle.
Neprosí, aby dostali nějaké malé tušení o Boží vůli. Ne, on by chtěl, aby byli naplněni Boží vůlí. I my nemáme jen nějak mlhavě tušit, co Bůh chce, nýbrž naše srdce smějí toho být plná. Existuje nebezpečná překážka v poznávání Boží vůle. V kapitole 2,18 čteme: „Kdo činí svou vlastní vůli.“ Tady máme ukázán důvod, proč věřící lidé často neumějí poznat Boží vůli: Mají nějaké přání a chtějí je bezpodmínečně vidět naplněné. Pak prosí Boha, aby jim dal naplnění jejich vlastní vůle. On to také někdy činí, ale má to velmi vážné následky. Známe to od izraelského lidu, když měl na poušti svévolné žádosti: „I dal jim, čeho se jim chtělo, avšak dopustil hubenost na život /duši/ jejich.“ (Žalm 106,15)
Prvním předpokladem k poznání Boží vůle je odsouzení vlastní vůle.
Abychom mohli poznat Boží vůli, jsou zapotřebí dvě vlastnosti: moudrost a duchovní porozumění. Co znamenají tyto dva výrazy? Týkají se praktického stavu duše.
Moudrost vede člověka k tomu, aby v Božím slově poznával Jeho vůli a radoval se z ní. Nacházíme tam Boží vůli pro nás, s námi a skrze nás:
Abychom mohli tuto vůli poznávat ve všech třech pohledech, musí být stav naší duše charakterizován moudrostí. To je touha poznávat v Bibli Boží vůli a radovat se z ní. Když porozumíme, že má zalíbení ve své vůli, najdeme v ní radost i my. Potom nebudeme poslouchat Boží vůli se zdráháním a nebudeme říkat: Bůh to nařizuje tak, a já se žel musím pod to sklonit. Nikoli, potom se budeme snažit poznávat Boží vůli a budeme se z ní radovat. To nám velmi pomůže, abychom podle ní také žili.
Ale v naší duši musí být také duchovní porozumění. To můžeme vysvětlit takto: Dostat od Boha jak milost, tak také i schopnost uvádět Boží slovo správně do okolností, resp. správně je použít. My je můžeme přece i chybně použít na svůj život. Jsou věřící muži, kteří pracují 14 nebo 15 hodin denně a nemají už žádný čas pro záležitosti Pána. Když o tom s nimi mluvíme, znají velmi dobře jeden verš z Přísloví: „Jdi k mravenci, lenochu.“ (Přísloví 6,6) Jen ho chybně užívají.
Ale někdy se také setkávám i s věřícími lidmi, kteří jsou trochu leniví. Víš, který verš dobře znají? Citují Žalm 127,2: „Daremné jest vám ráno vstávati, dlouho sedati a jísti chléb bolesti, poněvadž Bůh dává milému svému i sen.“ Jestliže líný člověk používá tento verš na své okolnosti, není to duchovní porozumění.
Jde tedy o to, abychom Boží slovo nejen znali, nýbrž abychom Boží vůli správně používali na okolnosti. To je spojeno s mnoha cvičeními a nejde to tak rychle. Je zapotřebí vážná modlitba, abychom ve svém osobním životě, v našich rodinách a v místním shromáždění Boží slovo správně vnášeli do nastalých situací.
Verš 10: … abyste chodili hodně Pána ke vší libosti, v každém dobrém skutku přinášejíce ovoce a rostouce skrze poznání Boha,…
Když máme moudrost a duchovní porozumění, jsme schopni chodit hodně Pána. Takový život dává věřícímu zvláštní důstojnost. Někdy se setkáváme s velmi prostými věřícími. Nemají vysoké vzdělání, ale jejich chození se vyznačuje duchovní důstojností. Ta se získá, když se člověk raduje z Boží vůle a pokorně ji používá na vlastní okolnosti.
Ve francouzštině je výraz „ke vší libosti“ přeložen „abyste se mu líbili“. To se mi zdá být výstižnější. Ano, to smí být heslem našeho života, abychom se svému Pánu líbili. Je to naším heslem? Komu se chceme líbit: sobě samým nebo lidem nebo našemu Spasiteli? To je důležitá otázka. Pavel říká: „Kdybych se ještě líbil lidem, tu bych nebyl Kristův služebník.“
V 10. verši máme tedy nejprve charakter chození křesťana, totiž žít zde na zemi hodně oslaveného Pána, a za druhé charakter křesťanských skutků. Nejde o to dělat některé dobré skutky, nýbrž každý dobrý skutek. Tři místa v Bibli nám ohledně toho ukazují jakési stupňování:
Co to znamená přinášet ovoce v každém dobrém skutku a růst? Znamená to nepřinášet žádné mrtvé skutky. Před naším obrácením byly naše skutky mrtvými skutky (Židům 6,1). Ale zde jsou přinášeny živé skutky. Když vyvstane ovoce a je způsoben růst, pak to svědčí o životě. To je hlavní myšlenka.
Skutky a ovoce jsou v Bibli často zmíněny společně. Skutky jsou to, co lidé vidí, co je užitečné pro okolí, pro lidi kolem nás. Ovoce naproti tomu přinášíme Bohu. On vidí pohnutky našeho konání a poznává ovoce, které je přitom pro Něho přineseno. V Římanům 7,4 čteme větu: „…abychom přinesli Bohu ovoce.“ Ovoce tedy vyvstává před Božíma očima a skutky jsou užitečné lidem. Když jsou v našich skutcích správné pohnutky, přinášejí také ovoce pro Boha.
Mezi Boží vůlí, poznáním Boží vůle a poznáním Boha samého je souvislost. Tak vede poznání Boží vůle ke známosti Boha samého. Bůh je svrchovaný ve svém jednání, ve své vůli. To znamená, že není nikomu odpovědný za to, co určuje a co dělá. Ve své svrchovanosti není odpovědný ani nám lidem. Ale On přece nejedná libovolně. Jedná vždy podle charakterových znaků své Osoby. Bůh je světlo a láska. Jestliže si nyní ze srdce přejeme poznávat Boží vůli a činit ji, pak se učíme Ho znát, jaký je: světlo a láska. O tom mluví Pavel dále: Verš 12 nám ukazuje, že Bůh je světlo, a verš 13, že Bůh je láska. Boží vůle nás vede – jestliže ji prakticky uskutečňujeme – k poznání Boha.
Verš 11: …posilněni jsouce všelikou silou podle moci jeho slávy ke všemu vytrvání a vší trpělivosti s radostí;…
Poznávat Boží vůli a uchopit charakter chození a skutků je jedna stránka. Ale my potřebujeme také sílu, abychom podle Boží vůle chodili ve svém životě hodně Pána a abychom činili ovoce přinášející, rostoucí skutky. Proto v 11. verši čteme: „posilněni jsouce všelikou silou podle moci jeho slávy“.
Luther to přeložil „podle jeho slavné moci“. Ale slavná Boží moc vlastně není to, co apoštol představuje, nýbrž moc jeho slávy. Tak nám dává pohled nahoru k oslavenému Pánu v nebi potřebnou sílu. Jsme obklopeni bohu nepřátelským světem, jeho vlivy na nás mocně doléhají. Tu musíme dát pozor, abychom neotevřeli ucho pro myšlenky světa, nýbrž abychom činili Boží vůli. Tím se naše cesta stane často osamělou. Usmívají se nad námi jako nad zvláštními lidmi, a to nemáme rádi. Potom tu je nebezpečí, že začneme pochybovat a ptáme se: Je moje cesta správná? V takových chvílích smíme vzhlédnout k nebi. Tam vidíme Toho, jenž nám tuto cestu ukázal, v centru moci. Tento pohled posiluje mou víru. Jestliže činím, co si Pán Ježíš Kristus ode mne přeje, pak na jedné straně zakouším, že mým Mistrem je zde opovrhováno. Ale na druhé straně vím, že Ten, jenž mi toto přikazuje, je nyní u Boha korunován slávou a ctí. To mi dává sílu.
Moc Jeho slávy proudí od Pána z nebe do praxe našeho života jako křesťanů. Tato moc nám dává vytrvání v okolnostech. Často si myslíme, že křesťanské chození a křesťanské skutky se budou ukazovat v překvapivých, velkých událostech. Ale Bůh většinou chce, abychom v těžkých okolnostech vytrvali. Životní situace, v nichž nás Bůh ponechává, často nejsou jednoduché. Ale je tu síla shůry, abychom v nich vytrvali. Nic tolik nesvědčí o Boží síle, jako vytrvání věřícího v těžkých okolnostech, a to v duchovním postoji. Pán jediný může v našem životě způsobit, abychom i v těžkých situacích, v nudných, monotónních okolnostech vytrvali s trpělivostí a duchovní radostí.
Verše 12 a 13: …vzdávajíce díky Otci, který nás učinil způsobilými k účasti na dědictví svatých ve světle, který nás zachránil z moci temnoty a přenesl do království Syna své lásky,
Nyní jsou nám ukázány dva obdivuhodné okruhy, do kterých jsme „přeneseni“. Verš 12 mluví o Domu Otce a verš 13 o Království Syna. Tyto dva o-kruhy smíme znát.
Když ve 12. verši čteme: „vzdávajíce díky Otci, který nás učinil způsobilými k účasti na dědictví svatých ve světle“, pak máme před sebou náš vztah dětí k Otci a náš vztah synů k Otci. V Efezským 1,4.5 je nám vysvětleno, že to byl Boží plán, aby učinil věřící v době milosti svými dětmi a svými syny. Tak jsme byli přivedeni do obdivuhodného vztahu k Otci. Slovo dědictví nás nyní nemusí nepokojit. Mohlo by být také přeloženo slovem „los“. Věřící lidé doby milosti mají díl v Domu Otce. To je místo světla. Když Pán Ježíš přijde, aby věřící vzal, uvede nás do tohoto skrytého okruhu Domu Otce, do věčného odpočinku ve světle. Tam se rozvíjí božská láska v božském světle. Naděje slávy je naše obdivuhodná budoucnost: Pán Ježíš přijde, aby vzal věřící a přivedl je do skrytu Domu Otce. Tak máme podíl na tomto dědictví svatých ve světle.
Za druhé nás Bůh vzal z moci temnoty a přenesl nás do království Syna své lásky. To je druhá stránka křesťanské budoucnosti. V Efezským 1 nalézáme k tomu obdobu, a to ve verších 9-11, které mají co činit se stvořením. Tam je nám v 10. verši řečeno, že Pán Ježíš je postaven nad stvořeným nebem a nad zemí. To je Jeho dědictví. Z 11. verše je zřejmé, že bude toto dědictví s námi sdílet.
Jestliže rozumíme tomu, že tu jsou dvě stránky naší křesťanské budoucnosti, pak lépe porozumíme místům v Bibli, mluvícím o budoucnosti. Budeme přivedeni do dvou okruhů. Jeden okruh je skrytost Domu Otce. To je náš domov. Druhý okruh je veřejně viditelný: Při zjevení Pána Ježíše ve slávě ke zřízení Jeho království. To je okruh veřejného působení. Petr, Jan a Pavel měli tyto dva okruhy před sebou. Stále znovu nám na jedné straně ukazují příchod Pána k uchvácení věřících, když budeme přivedeni domů do Domu Otce. Na druhé straně budeme mít v budoucnosti s Pánem Ježíšem úkol ve správě vesmíru.
Pavel ve své modlitbě v Efezským 1 mluví také o těchto dvou okruzích. V 18. verši říká: „…abyste, osvíceni na očích svého srdce, věděli, jaká je naděje jeho povolání.“ To je okruh Domu Otce – naše křesťanské povolání a určení. Potom pokračuje: „…a jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých.“ To je okruh království ve stvoření. První část odpovídá Koloským 1,12, druhá Koloským 1,13.
Tyto dvě pravdy jsou nejen skutečností v budoucnosti, když vejdeme s oslaveným tělem do Domu Otce, a v návaznosti na to se zjevíme s Kristem ve slávě, aby On mohl s námi nastoupit dědictví ve vesmíru. Ne, my smíme už nyní vírou užívat ta budoucí požehnání. To má Pavel na mysli, když říká: „vzdávajíce díky Otci“. Už na zemi máme obecenství s naším nebeským Otcem. Jako děti Mu smíme všechno říci a jako synové se zajímáme o to, co zaměstnává Otcovo srdce. Tak se už nyní duchovním způsobem vírou pohybujeme v okruhu Domu Otce. Nohama tam sice ještě nejsme, ale srdcem se v něm už smíme pohybovat.
I království má pro nás dnes už význam. Zde nám pomohou Petrovy dopisy, neboť království je pro něho důležitým tématem. Když píše o budoucnosti věřících, má až na jednu výjimku vždy na mysli budoucí království. Když se s Pánem Ježíšem zjevíme ve slávě království, pak nastane den PÁNĚ. Vzejde jako Slunce spravedlnosti s uzdravením ve svých křídlech, jak to říká Malachiáš 3,20 (ČSP; kral. překlad 4,2). Ale na co myslí Petr, když ve 2. Petra 1,19 píše: „dokud se nerozbřeskne den a jitřenka nevzejde ve vašich srdcích“? Tím chce říci, že budoucí věci království se už nyní stávají pravdou v našich srdcích a v našem životě. Jak tomu rozumět?
Když Pán Ježíš přijde ve slávě, bude Pánem nad všemi lidmi a na celé zemi. Boží slovo mne o tom ujišťuje a já smím tento nárok na panování vírou ve svém srdci předjímat, když Ho nyní uznávám za Pána nad svým životem. V osobním životě, v rodině a v místním shromáždění smíme se už dnes ve víře sklánět pod vládu Pána. Tak má budoucnost království nyní na nás duchovní účinek.
Byli jsme zachráněni z moci temnoty. Jako neobrácení lidé jsme byli ve světě, nad kterým vládne Satan. Ten je kníže a bůh tohoto světa. Ale při svém obrácení jsme byli z tohoto okruhu vlády Satana vytrženi.
Výraz moc temnosti nalézáme také v Lukáši 22,52.53, když byl Pán Ježíš zajat – místo, působící na naše srdce! Zde k Ježíšovi přicházejí vojáci s meči a holemi. To se dotýká Jeho srdce. On chodil po této zemi, ukazoval lidem jen lásku, milost a milosrdenství a jejich odpovědí na to je nenávist a zajetí! To zranilo Jeho srdce: „Ježíš řekl těm, kteří na něho přišli, velekněžím, velitelům chrámové stráže a starším: Jako na lupiče jste vyšli s meči a holemi? Když jsem byl den co den s vámi v chrámě, nevztáhli jste na mne ruce. Ale toto je vaše hodina a vláda temnoty.“
Pán Ježíš přišel do hodiny člověka a do moci temnoty, to jest do moci Satana. Můj Spasitel – říkám s velebením – přišel do moci temnoty, aby mne mohl z moci temnoty zachránit. Obdivuhodný Zachránce, který byl na Golgotě připraven potkat se se Satanem! To mohl udělat jen On. On se utkal s mocí temnoty a zlomil ji. Skrze smrt zničil ďábla, který má moc smrti, a osvobodil všechny ty, kteří v Něho věří.
Avšak my jsme nejen byli zachráněni z moci temnoty, nýbrž byli jsme přeneseni do království Syna Jeho lásky. Božskou mocí jsme byli vytrženi z moci nepřítele a přivedeni do okruhu vlády Pána. Jsme opět pod jedním Mistrem, ale ten je dobrotivý. Člověk v podobenství v Matouši 25, který dostal jen jeden talent (hřivnu), řekl ke svému pánu: „Věděl jsem, že jsi tvrdý muž.“ Avšak tato odpověď prozrazuje, že Ho neznal. Ale když jsme se my ve svém životě, ve své rodině, v místním shromáždění postavili pod vládu Pána Ježíše, pak při pohledu zpět říkáme: „Okusili jsme, že Pán je dobrotivý.“ (1. Petra 2,3) Ano, On svoji vládu nad námi vykonává v dobrotivosti a milosti.
Náš Pán, který ve svém království nad námi vládne, je zároveň Synem Otcovy lásky. Zde máme spojení mezi královstvím a Domem Otce. Jasně jsme tyto dva okruhy rozlišili: povolání a dědictví. Ale je tu jedno spojení. Pán, který vládne nad stvořením, je zároveň Syn lásky Otce – a to naznačuje atmosféru Domu Otce. Toto spojení nalézáme také v první kapitole Druhého Petrova listu. Petr si vzpomíná, jak byl s Pánem na svaté hoře. Tam viděl, jak Pán Ježíš přijde v moci a slávě. Potom mluví o šechíně, oblaku, ze kterého přišel hlas k Synovi: „Tento je můj milovaný Syn, ve kterém jsem nalezl zalíbení.“ Tím je rovněž jasné, že Pán království je zároveň milovaný Syn Otce.
Verš 14: … ve kterém máme vykoupení, odpuštění hříchů; …
Aby nás Bůh mohl přivést do těchto dvou obdivuhodných okruhů, musel nás vykoupit a odpustit nám hříchy. Nejenže jsme žili v moci Satana, ale byli jsme také otroky hříchu. Jako takoví jsme potřebovali vykoupení.
Také jsme ale hřešili, a za to následuje božský trest. Nikdo nemůže tomuto trestu ujít. Bůh je svatý. Musí každý jednotlivý hřích potrestat: mé zlé myšlenky, moje zlá slova, mé špatné skutky a mé převrácené cesty. Ale On mi v obětní smrti Pána Ježíše na Golgotě ukázal východisko. Ve víře v Něho smím vědět, že On nesl trest za mé hříchy. Už Izaiáš říká: „Trest k našemu pokoji ležel na něm.“ Obdrželi jsme odpuštění, protože jsme uvěřili v Toho, který za nás zástupně vytrpěl soud. Odpuštění znamená, že my nedostaneme žádný trest.
Hluboce se mne dotýká, že Ten, který mi na Golgotě vydobyl vykoupení a skrze kterého jsem na základě Jeho obětní smrti obdržel odpuštění hříchů, je zároveň Syn lásky Otce. Bůh, Otec, skutečně neušetřil svého vlastního jednorozeného Syna, nýbrž vydal Ho za nás všechny. Jaká hluboká, božská láska!